Je tomu několik let, co autor této knihy objevil při jedné návštěvě nebo spíše důkladné prohlídce chrámu Matky Boží v temném zákoutí jedné věže zvláštní, lidskou rukou do zdi vyryté slovo: ’АNÁГKH.

Tato velká řecká písmena, stářím zčernalá a dosti hluboko do kamene vtesaná, zvláštní a pro gotickou kaligrafii tak příznačné znaky, jež svými tvary i svou polohou jako by chtěly dokázat, že to byla ruka středověká, která je sem vepsala, zvláště pak pochmurný a fatální jejich smysl, to všechno spisovatele živě zaujalo. Vyptával se, snažil se uhodnout, kdo byla ona zoufalá duše, která nechtěla opustit tento svět, aniž zanechala po sobě na čele starobylého chrámu toto znamení zločinu nebo neštěstí. Od té doby zeď zalíčili, možná též oškrábali (nevím už, která to byla) a nápis zmizel. Neboť takto se nakládá po více než dvě stě let s nádhernými středověkými kostely. Jsou mrzačeny ze všech stran, zvenčí i zevnitř. Kněz je natírá, architekt je oškrabuje; pak přijde lid a poboří je.

Tak se stalo, že dnes už nezůstalo nic ze záhadného slova vyrytého do temné věže chrámu Matky Boží, nic z neznámého osudu, jehož smutek tak dokonale vyjadřovalo, nic kromě prchavé vzpomínky, kterou mu zde věnuje autor této knihy. Člověk, který vepsal ono slovo do zdi, zmizel před několika staletími ze světa živých, zmizelo i slovo vyryté do zdi kostela a kostel sám asi brzy zmizí z povrchu zemského.

A o tom slově byla napsána tato kniha.

Březen 1831