Kniha jedenáctá

I. Botička

Ve chvíli, kdy tuláci napadli chrám, Esmeralda spala. Avšak vzrůstající povyk kolem budovy a nepokojný mekot kozy, jež se probudila dřív, zburcovaly ji brzy ze spánku. Posadila se na lůžku, naslouchala, rozhlížela se; pak poděšena září a lomozem, vyběhla z komůrky a šla se podívat. Vzhled náměstí se svým příznačným mumrajem, zmatený noční útok, ohavný dav, poskakující jako hejno žab a ve tmě jen zpola viditelný, skřehotání tohoto chraplavého houfu, ojedinělé rudé pochodně, jež se míhaly a křižovaly v té tmě jako bludičky nad zamlženými močály, celý ten výjev připadal jí jako tajemná bitva přízraků z čarodějnických rejů proti kamenným obludám chrámovým. Od dětství živena pověrami cikánského kmene, myslila v prvním okamžiku, že překvapila noční strašidla při čarování. Zděšena běžela se tedy ukrýt do své komůrky a prosila lůžko, aby jí seslalo méně příšerný sen.

Ponenáhlu však toto první omámení vyprchávalo: podle stále rostoucího lomozu a podle četných jiných známek skutečnosti poznala, že není obklopena strašidly, nýbrž lidskými bytostmi. Její zděšení tím sice nevzrostlo, ale změnilo se. Napadla ji možnost, že to srocení lidu je tu proto, aby ji vyrvalo z jejího azylu. Myšlenka, že by měla ještě jednou ztratit život i naděje, Phoeba, kterého stále viděla v svém budoucím životě, hluboká nicota vlastní slabosti, naprostá nemožnost útěku, odnikud žádná pomoc, její úplná opuštěnost a osamocenost, podobné myšlenky a ještě tisíc jiných na ni těžce dolehly. Plna úzkosti a celá se chvějíc, padla na kolena, hlavu si položila na lůžko, ruce sepjala nad hlavou, a třebaže byla cikánkou, modloslužebnicí a pohankou, prosila s pláčem o smilování dobrotivého křesťanského Boha a modlila se k Matce Boží, své ochranitelce. Jsou totiž okamžiky v životě, kdy přestože nevěříme v nic, vyznáváme víru chrámu, který máme na dosah.

Klečela tak velmi dlouho a po pravdě se víc třásla než modlila, zmrazena dechem toho zuřícího davu, který se víc a víc blížil, nechápala vůbec to běsnění, nevěděla, co se chystá, co se děje, co se zamýšlí, ale tušila nějaký strašlivý konec.

A tu uprostřed té veliké úzkosti zaslechla za sebou kroky. Obrátí se. Do komůrky vstoupili dva muži, z nichž jeden držel lucernu. Slabě vykřikla.

„Nebojte se ničeho,“ ozval se hlas, který jí nebyl neznámý, „to jsem já.“

„Kdo vy?“ zeptala se.

„Petr Gringoire.“

To jméno ji uklidnilo. Pozvedla oči a skutečně poznala básníka. Ale vedle něho stála černá postava, zahalená od hlavy k patě, nápadná svým mlčením.

„Ach,“ pokračoval Gringoire vyčítavě, „Džali mě poznala dřív než vy.“

Kozička vskutku nečekala, až Gringoire řekne své jméno. Sotva vstoupil, lísala se něžně k jeho kolenům a zasypávala básníka lichocením a bílými chlupy, neboť právě línala. Gringoire jí oplácel lichotky.

„Kdo je to s vámi?“ zeptala se tiše cikánka.

„Buďte klidná,“ odpověděl Gringoire. „Je to můj přítel.“

Tu postavil filozof svítilnu na zem, sedl si na bobek, a objímaje Džali, volal nadšeně: „Ach, to je rozkošné zvířátko, vyniká sice spíš čistotností než velikostí, ale důvtipné, důmyslné a učené jako nějaký gramatik! Poslyš, milá Džali, nezapomnělas nic ze svých hezkých kousků? Jak dělá mistr Charmolue?“

Černý muž ho nenechal domluvit. Přistoupil ke Gringoirovi a strčil ho prudce do ramene. Gringoire vstal. „Pravda,“ řekl, „zapomněl jsem, že máme naspěch. Ale to ještě není důvod, abyste s lidmi nakládal tak surově, mistře! Drahé dítě, váš život je v nebezpečí a Džalin rovněž. Chtěli vás odtud vyrvat. Jsme vaši přátelé a přicházíme vás zachránit. Následujte nás.“

„Je to pravda?“ zvolala vzrušeně.

„Ano, čistá pravda. Pojďte rychle!“

„Půjdu ráda,“ koktala. „Ale proč váš přítel nemluví?“

„Ach,“ řekl Gringoire, „to je tím, že jeho otec a jeho matka byli podivíni a zdědil po nich mlčenlivou povahu.“

Musela se spokojit tímto vysvětlením. Gringoire ji vzal za ruku; jeho společník zvedl svítilnu a kráčel napřed. Dívka byla strachem celá popletená. Nechala se vést. Kozička poskakovala za nimi a ze samé radosti, že se shledala s Gringoirem, pletla se mu svými růžky pod nohy, takže by byl každou chvíli klopýtl. „Takový je život,“ říkal si filozof vždy, když málem upadl, „často nás porazí naši nejlepší přátelé!“

Sestoupili rychle po věžních schodech, prošli chrámem, zcela temným, ale dunícím odshora dolů ozvěnou lomozu, což působilo děsivým kontrastem, a vyšli červenou brankou na klášterní dvůr. Klášter byl opuštěn, kanovníci se utekli do biskupství, aby se tu společně modlili; dvůr byl prázdný, několik vyděšených sluhů krčilo se v temných koutech. Zamířili k bráně, jež vedla ze dvora na břeh Ostrohu, černý muž ji otevřel klíčem, který měl u sebe. Naši čtenáři vědí, že Ostroh byl výběžek země náležející kapitule Matky Boží, jež zakončovala ostrov na východě za kostelem, a že byl ohrazený ze strany Starého města zdí. Našli tuto ohradu úplně pustou. Zde se už nechvěl vzduch takovým lomozem. Vřava útočících tuláků doléhala k nim roztříštěněji a tlumeněji. Svěží vítr, vanoucí po proudu řeky, zachvíval listím jediného stromu na špičce Ostrohu s šelestem již zřetelně slyšitelným. Nicméně byli ještě příliš blízko nebezpečí. Nejbližší budovy tu byly biskupství a kostel. Uvnitř biskupství panoval zřejmě veliký zmatek. Jeho mohutná temná budova byla celá zbrázděna světly, jež se míhala od okna k oknu; jako když se spálí papír a zbude tmavá hromádka popela, v níž živé jiskřičky provádějí na tisíc roztodivných pohybů. Vedle pak obrovské věže chrámu Matky Boží, jež viděny takto zezadu, jak se tyčí nad obrovskou lodí uprostřed, vystupovaly černě z té obrovité rudé záře naplňující náměstí a podobaly se dvěma obrovitým kozlíkům kyklopského ohně.

A pokud bylo vidět Paříž z ostatních stran, vše se chvělo v šerosvitu. Rembrandt má taková pozadí na svých obrazech.

Muž s lucernou kráčel přímo ke špičce Ostrohu. Těsně u vody tam byl zbytek červotočivého laťkového plotu, na nějž nízká réva upínala několik hubených větviček, roztažených jako prsty rozevřené ruky. Za plotem, ve stínu těch latí, byla ukryta malá loďka. Muž pokynul Gringoirovi a jeho společnici, aby do ní vstoupili. Kozička je následovala. Muž do ní vstoupil poslední; pak přeřízl lano, odrazil ho od břehu dlouhým hákem, uchopil vesla, usedl vpředu a vesloval ze všech sil doprostřed řeky. Seina je v tomto místě velmi prudká, takže mu dalo dosti námahy, než se dostal od špičky ostrova.

Když vstoupil Gringoire do loďky, bylo jeho první starostí, že si vzal kozičku na klín. Posadil se dozadu a dívka, již neznámý naplňoval nevyslovitelnou úzkostí, sedla si vedle a přitiskla se k básníkovi.

Když náš filozof cítil, jak se člun vzdaluje, zatleskal a políbil Džali mezi rohy. „Ó,“ zvolal, „jsme zachráněni všichni čtyři.“

A s výrazem hlubokého myslitele dodal: „Za zdar velikých činů děkujeme někdy šťastné náhodě, někdy lsti.“

Člun se zvolna kolébal k pravému břehu. Dívka pozorovala neznámého s tajemnou hrůzou. Ten pečlivě zaclonil světlo své zlodějské svítilny. Vypadal v té tmě na přídi lodi jako přízrak. Stále spuštěnou kápi měl jako masku, a kdykoli při veslování rozpřáhl paže, z nichž visely široké černé rukávy, řekl bys, že jsou to dvě veliká křídla netopýra. Ostatně neřekl dosud ani slovo, snad ani nedýchal. V člunu bylo slyšet pouze pohyby vesel a šplíchání vody, narážející na boky loďky v tisícerých vlnkách.

„Na mou duši!“ zvolal najednou Gringoire. „Jsme čilí a veselí jako askalafové¹! Mlčíme jako pythagorejci nebo ryby! Pro umučení boží, přátelé, rád bych, aby se mnou někdo mluvil! Lidský hlas, to je hudba pro lidské ucho. Neříkám to já, ale Didymos Alexandrijský a jsou to slavná slova. Ovšem, Didymos Alexandrijský není všelijaký filozof! Jen slovíčko, krásná dívčino, řekněte mi, snažně vás prosím, jen slovíčko! Abych nezapomněl, vy jste se uměla tak hezky, tak zvláštně ušklíbat. Děláte to ještě? Víte-li pak, má milá, že parlament má veškeru pravomoc nad azyly a že jste ve své světničce u Matky Boží byla ve velkém nebezpečí? Bohužel, malý ptáček kolibříček staví si hnízdo v tlamě krokodýlově. – Mistře, měsíc opět vychází. Jen aby nás nikdo nezpozoroval! Konáme chvályhodný skutek, když slečnu zachraňujeme, a přece by nás jménem krále pověsili, kdyby nás přistihli! Běda, lidské skutky se posuzují dvojím loktem. Co se na mně hanobí, to se na tobě vychvaluje do nebe. Kdo obdivuje Caesara, haní Catalinu. Není-liž pravda, mistře? Co soudíte o této filozofii? Já vyznávám filozofii pudovou, přirozenou, ut apes geometricam². – No tak, nikdo mi neodpovídá? Vy dva ale máte špatnou náladu! Musím tedy mluvit sám! V tragédii tomu říkáme monolog. – Pro umučení boží! – Upozorňuji vás, že jsem právě viděl krále Ludvíka XI. a že od něho jsem se naučil tomuhle zaklení. – Pro umučení boží, v Starém městě je stále ten divoký povyk! – Je to ošklivý, zlý, starý král. Je celý zabalený do kožešin. A je mi doposud dlužen peníze za mou svatební báseň a málem mě za to dal dnes večer pověsit, což by mě mrzelo. Je lakomý k zasloužilým lidem. Měl by si přečíst čtyři knihy Salviána Kolínského Adversus Avaritiam³. Opravdu, je to král ve stycích s učenci velice omezený a páše na nich barbarské krutosti. Je to houba vysávající z lidu peníze. Jeho spořivost je jako sněť slezinná, která roste z hubenosti ostatních údů. Proto také nářky na zlé časy jsou vlastně reptáním proti panovníkovi! Za vlády tohoto mírného a zbožného Sira praskají šibenice pod oběšenci, popravní špalky hnijí od krve, žaláře div nepuknou jako přecpaná břicha. Tenhle král jednou rukou bere, druhou věší. Je to prokurátor pana Berního a paní Šibenice. Velcí jsou zbavováni svých hodností, malí jsou neustále sužováni novými útisky. Je to přemrštěný panovník. Nemám rád tohoto krále. A co vy, mistře?“

Černý muž nechal tlachavého básníka kázat. Bojoval dál s dravým proudem, který teče mezi vrchním koncem ostrova Starého města a zadním koncem ostrova Matky Boží, kterému dnes říkáme ostrov svatého Ludvíka!

„Abych nezapomněl, mistře!“ spustil najednou opět Gringoire. „Ve chvíli, kdy jsme se řadami rozlícených tuláků prodrali na náměstí před chrámem, nevšiml jste si, Důstojnosti, toho ubožáka, kterému váš hluchoun právě rozrážel lebku o zábradlí královské galerie? Já jsem krátkozraký a nemohl jsem ho poznat! Nevíte, kdo to asi byl?“

Neznámý neodpověděl ani slovem. Ale přestal najednou veslovat, paže mu klesly jako zlomené, hlavu svěsil na prsa a Esmeralda zaslechla jeho křečovitý povzdech. Zachvěla se. Takový povzdech už jednou slyšela.

Člun, ponechán sám sobě, byl stržen na chvíli proudem. Konečně se však černý muž vzchopil, popadl vesla a jal se opět veslovat proti proudu. Objel špičku ostrova Matky Boží a zamířil k přístavišti Senného přístavu.

„Ach,“ zvolal Gringoire, „tamhle je Barbeauův palác! Hola, mistře, podívejte se na tu skupinu černých střech s tak zvláštními úhly, tam pod tou hromadou nízkých žilkovaných a strakatých mraků, kde měsíc je celý rozpláclý a rozteklý jako žloutek vejce s rozbitou skořápkou! Je to krásný palác. Je tam kaple s malou klenbou plnou dovedně vyřezávaných ozdob. A nad ní můžete vidět velmi jemně prolamovanou věžičku. Je tam také zábavní park s rybníkem, s voliérou, s ozvěnou, s hřištěm pro hru v kuličky, s bludištěm, zvěřincem a spoustou hustých alejí, kde se zalíbilo Venuši. Je tam také jeden šibalský strom, říkají mu ‚necudný‘, protože byl svědkem rozkoší jedné slavné princezny se záletným a duchaplným konetablem francouzským. Ach, co jsme my, ubozí filozofové, proti takovému maršálkovi? Záhon kapusty a ředkviček v zahradě Louvru! Konec konců, co na tom sejde? Život těch velikých zrovna jako náš je smíšeninou dobra a zla. Bolest kráčí vždy ruku v ruce s radostí jako spondej s daktylem. – Mistře, musím vám vyprávět tu historii Barbeauova domu. Končí tragicky. Bylo to roku 1319 za vlády Filipa V., který byl nejdéle panujícím králem francouzským. Naučení z té historie je, že pokušení tělesná jsou zhoubná a záludná. Nehleďme příliš na ženu sousedovu, třeba by její krása našim smyslům sebevíc lahodila. Smilstvo je myšlenka velice zhýralá. Cizoložství je zvědavá touha po rozkoši, jež patří jinému. – Hleďte, jak ta vřava vzrůstá!“

Lomoz kolem chrámu Matky Boží vskutku rostl. Naslouchali. Bylo slyšet dosti jasně vítězné výkřiky. Najednou se rozlilo po kostele na sta pochodní, v jejichž záři se zaleskly přilby ozbrojenců; pochodně byly všude, po celé výšce kostela, na věžích, na galeriích, pod opěrnými oblouky. Zdálo se, že něco hledají; a zanedlouho dolehly vzdálené výkřiky až k uprchlíkům: „Cikánku! Čarodějnici! Smrt cikánce!“

Nešťastnice složila hlavu do dlaní a neznámý začal zuřivě veslovat ke břehu. Náš filozof zatím přemýšlel. Svíral kozu v náručí a jemně odsedával od cikánky, jež se k němu stále víc tiskla jako k svému poslednímu útočišti.

Gringoire byl opravdu v těžkých rozpacích. Myslil na to, že podle „platných zákonů“ by byla pověšena i koza, kdyby byla chycena; a že by ubohé Džali byla veliká škoda. A že je to trochu moc, mít na krku dvě odsouzené; a konečně že jeho společník si nic víc nepřeje než vzít si na starost cikánku. Jeho myšlenky sváděly prudký boj, při němž on vážil jako Jupiter v Iliadě střídavě cikánku a kozu. Se slzami v očích díval se z jedné na druhou, mumlaje mezi zuby: „Nemohu vás přece zachránit obě!“

Konečně je náraz upozornil, že člun přistal. Staré město stále naplňovala příšerná vřava. Neznámý povstal, přistoupil k cikánce a chtěl ji vzít za ruku, aby jí pomohl vystoupit. Odstrčila ho a chytila se za rukáv Gringoira; ten však byl zaměstnán kozou a téměř ji odstrčil zpět. Vyskočila tedy z člunu sama. Byla tak zmatená, že nevěděla, co dělá, kam jde. Stála tak chvíli jako omráčená a dívala se, jak plyne voda. Když se trochu vzpamatovala, byla v přístavu s neznámým sama. Gringoire patrně využil okamžiku, kdy člun přistal, a zmizel v houšti domů ulice U vodní sýpky.

Nebohá cikánka se roztřásla, když viděla, že je s tím mužem sama. Chtěla mluvit, křičet, zavolat Gringoira, ale jazyk jí v ústech zdřevěněl a z jejích úst nevyšel žádný zvuk. Pojednou ucítila ruku neznámého na své. Byla to ruka chladná a silná. Zajektala zuby a zbledla víc než měsíční paprsek, který ji ozařoval. Muž neřekl ani slovo. Držel ji za ruku a rychlými kroky stoupal vzhůru k náměstí Grève. V tom okamžiku cítila matně, že osud je nazadržitelný. Byla bez vůle, nechala se vléci, běžela, aby mu stačila. Nábřeží v těch místech stoupalo. Přesto měla pocit, že sestupuje po srázu.

Rozhlížela se na všechny strany. Nikde ani človíčka, nábřeží bylo úplně pusté. Neslyšela žádný zvuk a lidi viděla pohybovat se jen v tom hlučícím a rudě zářícím Starém městě, od něhož ji dělilo jen rameno Seiny a odkud k ní doléhalo její jméno, provázené výhrůžkami smrti. Ostatní Paříž se kolem ní prostírala v podobě velikých balvanovitých stínů.

Neznámý ji vlekl stále mlčky a stále tak rychle. Nemohla se upamatovat na žádné z těch míst, kudy kráčela. Když šli kolem osvětleného okna, vyvinula poslední úsilí, prudce se vzepřela a vykřikla: „Pomoc!“

Měšťan, který tam bydlil, otevřel okno, objevil se v něm v košili a s lampou, podíval se tupě na nábřeží, zabručel několik slov, jež nezaslechla, a zavřel okenici. Tak jí zhasla poslední jiskřička naděje.

Černý muž ani nehlesl, držel ji pevně a kráčel ještě rychleji. Nebránila se už a následovala ho zlomena.

Občas sebrala trochu síly a zašeptala hlasem přerývaným klopýtáním a udýchána rychlou chůzí: „Kdo jste? Kdo jste?“ Neodpovídal.

Tak došli, stále po nábřeží, na dosti velké náměstí. Měsíc je slabě ozařoval. Byli na náměstí Grève. Uprostřed se tyčil jakýsi černý kříž; šibenice. Poznala to všechno, viděla, kde je…

Muž se zastavil, obrátil se k ní a zvedl kápi. „Ó,“ zakoktala zkamenělá hrůzou, „já jsem věděla, že je to zase on!“

Byl to kněz. Podobal se svému přízraku. To měsíční svit tak působí. Zdá se, že v tomto světle se nám všechny věci jeví jako přízraky.

„Poslyš,“ řekl jí a ona se zachvěla při zvuku jeho neblahého hlasu, který už dlouho neslyšela. Pokračoval. Mluvil trhaně v krátkých a udýchaných úryvcích, jež svými záchvěvy prozrazují hluboké vnitřní otřesy. „Poslyš! Jsme na místě, chci s tebou promluvit. Tohle je Grève. Zde jsme na vrcholu naší cesty. Osud nás vydává sobě navzájem. Rozhodnu o tvém životě a ty o mé duši. Podívej se, kromě náměstí a noci není tu vidět nic. Poslyš mě tedy. Povím ti… Ale nemluv mi o svém Phoebovi. (Při těch slovech začal přecházet sem a tam jako člověk, který nemůže zůstat na místě, a tahal ji za sebou.) Nemluv mi o něm! Vidíš, vyslovíš-li to jméno, nevím, co udělám, ale bude to hrozné.“

Poté opět znehybněl jako těleso, jež nalezne své těžiště; avšak jeho slova prozrazovala nemenší rozechvění. Jeho hlas byl tišší a tišší.

„Neodvracej tak hlavu! Poslyš mě! Je to vážná věc. Předně slyš, co se stalo. Přísahám ti, že to není k smíchu. Co jsem to povídal? Připomeň mi to! Aha! Je tu nařízení parlamentu, které tě vrací šibenici. Vyrval jsem tě právě z jejich rukou. Ale oni tě pronásledují. Pohleď!“

Ukázal rukou směrem k Starému městu. Pátrání tam vskutku zřejmě pokračovalo. Vřava se přibližovala; věž velitelova domu naproti náměstí Grève byla plná hluku a světel, bylo vidět, jak na protilehlém nábřeží pobíhají vojáci s pochodněmi a křičí: „Cikánka! Kde je cikánka! Na smrt s ní! Na smrt s ní!“

„Vidíš přece, že tě pronásledují a že ti nelžu. Miluji tě. Neotvírej úst; raději se mnou nemluv, chceš-li mi jen říci, že mě nenávidíš! Jsem rozhodnut to neposlouchat. – Právě jsem tě zachránil. Předně mi dovol, abych to dokončil. Mohu tě zachránit úplně. Všechno jsem připravil. Záleží na tobě, jestli chceš. Budeš-li chtít, budu já moci.“

Náhle se zarazil: „Ne, tak jsem to nechtěl říci.“

Rozběhl se a přinutil i ji, aby běžela, neboť nepouštěl její ruku; zamířil rovnou k šibenici, ukázal na ni prstem a řekl ledově: „Vol mezi námi dvěma!“

Vytrhla se mu z rukou, klesla u paty šibenice a objala tu smutnou oporu. Pak pootočila svou krásnou hlavu a podívala se přes rameno na kněze. Řekl bys svatá Panna pod křížem. Kněz zůstal bez hnutí, s prstem zdviženým k šibenici, stále v témž postoji, jako socha.

Konečně mu cikánka řekla: „A přece mi nahání méně strachu než vy.“

Tu spustil zvolna paži a díval se úplně zdrcen na dlažbu.

„Kdyby ty kameny mohly mluvit,“ šeptal, „řekly by: Ano, to je člověk velice nešťastný.“

Pak pokračoval. Dívka klečící pod šibenicí a ztracená v záplavě dlouhých vlasů nechala ho mluvit bez přerušení. Mluvil nyní hlasem naříkavým a mírným, což bolestně kontrastovalo s povýšenými a strohými tahy jeho obličeje: „Já vás miluji. Ano, ano, je to pravda. Ale z toho ohně, který mi spaluje srdce, neproniká navenek nic. Ach dívko, spaluje mě ve dne v noci, ano, ve dne v noci, což to nezaslouží soucitu? Říkám vám, moje láska plane dnem i nocí, jsou to muka. Ach, trpím příliš, ubohé dítě! Ujišťuji vás, že takový cit je hoden soucitu. Vidíte, že s vámi mluvím mírně. Přál bych si, abyste se mě už tolik neděsila. Konečně, miluje-li muž ženu, není to jeho vina! Ach můj Bože, což mi nikdy neodpustíte? Budete mě stále nenávidět? Je tedy všemu konec? Vidíte, to právě mě činí zlým a mně samému hrozným! Vy se na mne ani nedíváte! Myslíte možná na něco jiného, zatím co já k vám mluvím a stojím tu rozechvěn na hranici své i vaší věčnosti! Jen mi nemluvte o důstojníkovi! Ach, vrhl bych se k vašim nohám, zlíbal bych nikoli vaše nohy, ale zem, po které šlapete, plakal bych jako malé dítě, vyrval bych si z prsou ne slova, ale srdce i s útrobami, abych vám řekl, jak vás miluji; ale to všechno by bylo nadarmo! A přece je vaše duše plná něhy a dobrotivosti. Záříte nejkrásnějším půvabem, jste celá tak líbezná, dobrá, soucitná a spanilá. Běda, jen ke mně jedinému jste zlá! Ach, jaký to osud!“

Zakryl si obličej rukama. Dívka ho slyšela plakat. Bylo to po prvé. Jak tak stál, otřásaje se pláčem, byl bědnější a pokornější než na kolenou.

„Nuže,“ pokračoval, když přešly první slzy. „Nenalézám slov. A přece jsem tolik přemýšlel, co vám řeknu. Teď se třesu a chvěji a v rozhodném okamžiku ztrácím odvahu. Cítím, že se na nás snáší něco nevýslovného, a koktám. Ach, padnu na dlažbu, nebudete-li mít slitování se mnou a se sebou. Neodsuzujte nás oba! Kdybyste věděla, jak vás miluji! Kdybyste znala mé srdce! Jak jsem zradil všechny ctnosti, jak jsem zoufale opustil sám sebe! Své doktorské vědě se posmívám, své šlechtické jméno hanobím, ze svého kněžského misálu jsem si udělal podušku rozkoše, svému Bohu plivám do tváře! To všechno pro tebe, kouzelnice, abych byl hoden tvého pekla! A ty proklatce nechceš! Ach ano, řeknu ti všechno, řeknu ti ještě víc, něco hrozného, něco hroznějšího!“

Když pronesl tato poslední slova, vypadala jeho tvář úplně pomateně. Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval silným hlasem, jako by mluvil sám k sobě: „Kaine, co jsi učinil s bratrem svým?“

Po novém odmlčení pokračoval: „Co jsem s ním učinil, Pane? Ujal jsem se ho, vychoval jsem ho, živil jsem ho, miloval jsem ho, zbožňoval jsem ho – a zabil jsem ho. Ano, Pane, právě před chvílí mu rozbili hlavu před mýma očima o kámen tvého stánku, a to kvůli mně, kvůli této ženě, kvůli ní…“

Měl oči vytřeštěné, hlas mu skomíral; opakoval ještě několikrát bezděčně, v dosti dlouhých přestávkách, jako když doznívá záchvěv zvonu: „Kvůli ní… kvůli ní…“

Pak už jeho jazyk nevyslovil žádný srozumitelný zvuk, jeho rty se však stále pohybovaly. Najednou se zhroutil, jako když se zřítí nějaký předmět, a zůstal ležet nehybně na zemi s hlavou v klíně.

Slabý dotek dívky, jež si vytáhla zpod něho nohu, přivedl ho opět k vědomí. Přejel si zvolna rukou po vpadlých tvářích a díval se chvilku užasle na své zvlhlé prsty. „Cože,“ zašeptal, „já jsem plakal?“

A s nevýslovnou úzkostí se obrátil prudce k cikánce:

„Běda! Vy jste se dívala chladně na můj pláč! Víš, dítě, že ty slzy, to je horká láva? Což je to vskutku pravda, že muž, kterého nenávidíme, ničím v nás nevzbudí soucit? Kdybys mě viděla umírat, smála by ses! Ach, já tě nechci vidět umírat! Jedno slovo. Jediné slovíčko odpuštění! Neříkej mi, že mě miluješ, řekni mi jen, že chceš; to postačí, zachráním tě. Jestli ne… Ach, čas kvapí. Zapřísahám tě při všem, co je ti svaté, nečekej, až se změním opět v kámen jako ta šibenice, která si tě také žádá! Pomysli, že držím osudy nás obou ve svých rukou, že jsem šílený, jaká hrůza! Že mohu nechat všechno se zřítit a že se pod námi otvírá bezedná propast, kam budu padat za tebou, nešťastnice, po celou věčnost. Jen jedno laskavé slovo! Řekni slovo, jen slovíčko!“

Otevřela ústa, aby mu odpověděla. Vrhl se před ní na kolena, aby nábožně přijal slovo, snad slovo něhy, jež splyne z jejích rtů. Řekla mu: „Jste vrah!“

Kněz ji sevřel zuřivě do náruče a hnusně se zasmál: „Tak dobře, vrah,“ řekl, „ale budeš mou! Nechceš mě za otroka, budeš mě mít za pána! Budeš mou! Mám doupě, kam tě odvleku. Půjdeš za mnou, musíš jít za mnou, nebo tě vydám! Musíš zemřít, krasotinko, nebo být mou! Budeš patřit knězi, odpadlíkovi, vrahu! A už tuto noc, slyšíš? Pojďme, ať žije rozkoš! Pojďme! Líbej mě, bláhová! Hrob, nebo mé lůžko!“

Z očí mu sršela zuřivá žádost. Dívčino hrdlo se zardívalo pod jeho chlípnými ústy. Zmítala se v jeho náručí. Líbal ji zpěněnými ústy.

„Nekousej mě, obludo!“ křičela. „Ach, nech mě, nech mě, ty odporný, hnusný mnichu! Vytrhám ti tvé ošklivé šediny a hodím ti je po hrstech do tváře!“

Zrudl, zbledl, pak ji pustil a chmurně na ni hleděl. Myslila, že vyhrála, a pokračovala: „Říkám ti, že patřím svému Phoebovi, že miluji Phoeba a že Phoebus je krásný! Ty, kněže, jsi starý a ošklivý! Jdi pryč!“

Vyrazil prudký výkřik jako ubožák, jemuž na tělo přiložili rozžhavené železo. „Zemři tedy!“ řekl, skřípaje zuby. Viděla jeho strašlivý pohled a chtěla utéci. Uchopil ji, zatřásl jí, mrštil s ní na zem, a vleka ji za její krásné ruce po dlažbě za sebou, kráčel rychlými kroky k rohu Rolandovy věže.

Když tam došel, obrátil se k ní: „Naposledy, chceš být mou?“

Odpověděla pevně:

„Ne.“

Tu zakřičel hlasitě: „Gudulo! Gudulo! Tady máš cikánku! Pomsti se!“

Dívka cítila, jak ji někdo prudce uchopil za loket. Podívala se: kostnatá paže vyčuhující z okénka ve zdi svírala ji jako ruka železná.

„Drž dobře!“ řekl kněz. „Je to uprchlá cikánka! Nepusť ji! Jdu pro stráž. Uvidíš, jak ji budou věšet.“

Z nitra zdi odpověděl na ta krvavá slova hrdelní smích.

„Ha, ha, ha!“ Cikánka viděla, jak se kněz vzdaluje úprkem směrem k mostu Matky Boží. Bylo odtamtud slyšet jízdní hlídku.

Dívka poznala zlou kajícnici. Zalykajíc se hrůzou, snažila se vyprostit. Kroutila se, několikrát sebou škubla ve smrtelné úzkosti a zoufalství, ale kajícnice ji držela neslýchanou silou. Její kostnaté a hubené prsty se jí mučivě zadíraly do masa a svíraly ji kolem dokola. Zdálo se, že ta ruka je přikována k její paži. To, co vyčnívalo ze zdi, bylo horší než řetěz, horší než pouta, horší než železný kruh: byly to živé a myslící kleště.

Padla vyčerpána na zeď a přepadl ji strach ze smrti. Myslila na krásu života, na své mládí, na modrou oblohu, na přírodu, na lásku, na Phoeba, na vše, co jí uniklo, i na to, co ji čekalo, na kněze, který ji šel udat, na kata, který přijde, na šibenici, jež stála vedle. Cítila, jak jí hrůza stoupá až ke kořínkům vlasů, a slyšela příšerný smích poustevnice, jež jí šeptala: „Ha, ha, ha, budeš viset!“

Obrátila se v smrtelných mdlobách k okénku a zahlédla mřížemi šedou tvář kajícnice.

„Co jsem vám udělala?“ zeptala se skoro mrtvě.

Kajícnice neodpověděla a začala si podrážděně a posměšně prozpěvovat: „Cikánka! Cikánka! Cikánka!“

Ubohá Esmeralda si zakryla tvář vlasy, neboť pochopila, že nemá před sebou lidskou bytost.

Najednou však poustevnice začla křičet, jako by cikánčina otázka potřebovala celý ten čas, než dospěla do jejího vědomí.

„Cos mi udělala, říkáš? Ach, cos mi udělala, cikánko? Tak poslouchej! Měla jsem dítě, slyšíš, měla jsem dítě, povídám ti! Hezounkou dcerušku! Ach, má Anežko!“ volala pomateně a líbala cosi ve tmě. „Nuže, slyšíš, cikánko? Vzali mi mé dítě, ukradli mi mé dítě; snědli mi mé dítě. Tos mi udělala.“

Dívka odpověděla jako ovečka:

„Vždyť jsem tehdy nebyla snad ani na světě!“

„Ale ano,“ opáčila kajícnice, „jistě jsi už byla na světě! Byla jsi při tom. Byla by asi tak stará jako ty! Tak! – Jsem tu už patnáct let. Patnáct let trpím, patnáct let se modlím, patnáct let si rozbíjím hlavu o tyhle čtyři stěny. – Říkám ti, že mi ji ukradli cikáni. Slyšíš? A že ji rozkousali svými zuby. – Máš srdce? Představ si dítě, jak si hraje, jak saje z prsu, jak spí. Je tak neviňoučké. – No, a to mi vzali, to mi zabili. Dobrý Bůh to dobře ví! – Dnes budu zase já jíst cikánské maso. – Ach, jak bych se do tebe zakousla, kdyby mi mříže nepřekážely! Ale mám příliš velkou hlavu! Má ubohá holčička! Zatím co spala! A jestli ji probudili, když ji kradli, marně křičela, nebyla jsem doma. Ach matky cikánské, vy jste mi snědly dítě! Pojďte se podívat na své!“

A začla se střídavě smát a skřípat zuby. Ty dvě věci se na té zuřivé tváři příliš nelišily. Začínalo svítat. Popelavý přísvit osvětloval matně celou scénu a šibenice na náměstí vystupovala stále zřetelněji. Z druhé strany, od mostu Matky Boží, slyšela ubohá odsouzená nejasně dusot jízdy.

„Paní,“ zvolala, spínajíc ruce a klesajíc na kolena, rozcuchaná, zděšená, šílená hrůzou. „Paní, mějte slitování! Už přicházejí. Nic jsem vám neudělala! Chcete mě na vlastní oči vidět umírat tou strašnou smrtí? Jistě máte slitování! Je to příliš hrozné. Nechte mě utéci! Pusťte mě! Milost! Nechci takhle umřít!“

„Vrať mi mé dítě!“

„Smilování, smilování!“

„Vrať mi mé dítě!“

„Pusťte mě, pro dobré nebe!“

„Vrať mi mé dítě!“ A dívka po druhé klesla vyčerpána, zlomena, s očima skelnýma, jako by se dívala z hrobu. „Běda,“ zakoktala, „vy hledáte své dítě, já hledám své rodiče.“

„Vrať mi mou malou Anežku,“ pokračovala Gudula. „Nevíš, kde je? Tak tedy umři! Něco ti povím. Byla jsem nevěstka, měla jsem dítě a to dítě mi vzali. Cikáni. Tak vidíš, že musíš zemřít! A až přijde tvá cikánská matka a bude tě chtít, řeknu jí: Matko, pohleď na tu šibenici! Nebo mi raději vrať mé dítě! Víš, kde je má holčička? Počkej, něco ti ukážu! Tohle je její botička, všechno, co mi po ní zbylo. Nevíš, kde je druhá? Jestli to víš, řekni mi to a já ji půjdu na kolenou hledat třebas na druhý konec světa.“

A při těchto slovech natáhla svou druhou ruku z okénka a ukázala cikánce vyšívanou botičku. Bylo už dosti světlo, takže mohla rozeznat její tvar i barvy.

„Ukažte mi tu botičku!“ řekla cikánka a celá se zachvěla. „Bože, Bože!“

Zároveň prudce otevřela volnou rukou malý váček, zdobený skleněnými korálky, který nosila na krku.

„Jen si prohrabávej svůj ďábelský amulet!“ bručela Gudula.

Najednou zmlkla, zachvěla se na celém těle a zvolala hlasem, který vycházel z nejhlubšího nitra: „Má dcero!“

Cikánka vyňala z váčku malou botičku úplně podobnou první. Na botičce byl přišpendlen pergamenový lísteček s tímto říkáním:

Až stejný znovu najdeš,
v matčině objetí se octneš.

Kajícnice bleskurychle srovnala obě botičky, přečetla nápis na lístečku, a tisknouc k mřížím nebeskou radostí rozzářenou tvář, zvolala:

„Má dcero! Má dcero!“

„Matko!“ odpověděla cikánka.

Tento okamžik se neodvažujeme vylíčit.

Oddělovala je zeď a železné mříže. „Ach, ta zeď!“ kvílela kajícnice. „Vidět ji a nemoci ji obejmout! Tvou ruku, tvou ruku!“

Dívka ji prostrčila okénkem paži; kajícnice se vrhla na její ruku, přitiskla k ní rty a setrvala v tom propastném polibku, nejevíc známky života, ledaže sebou chvílemi škubla v bocích, jak vzlykala. Přitom se jí potokem řinuly slzy, tiše, potmě, jako noční déšť. Ubohá matka vylévala proudem na tu zbožňovanou ruku celou tu temnou a hlubokou studnu slz, kterou v sobě nosila, kam po dlouhých patnáct let kapka po kapce kanula její bolest.

Najednou se narovnala, odhrnula si z čela dlouhé šedé vlasy a beze slova začala zuřivěji než lvice lomcovat oběma rukama mřížemi komůrky. Tyče však držely pevně. Našla si tedy v koutě cely velkou dlaždici, jež jí sloužila za podušku, a mrštila jí s takovou silou proti mříži, až se jedna tyč zlomila, sršíc tisícerými jiskrami. Druhá rána úplně prolomila starý železný kříž, který zatarasoval okénko. Pak oběma rukama vylámala a vytrhala zrezavělé zbytky železných tyčí. Jsou chvíle, kdy ženské ruce mají nadlidskou sílu.

Když si takto prorazila cestu a nepotřebovala k tomu ani minutu, uchopila dceru v pase a vtáhla ji do komůrky. „Pojď, ať tě vysvobodím z té propasti!“ šeptala.

Když měla dceru v komůrce, postavila ji nejprve jemně na zem, pak ji opět vzala a nosila ji v náručí, jako by to byla pořád její malá Anežka, chodila s ní opojená, šílená, veselá sem a tam po své těsné komůrce, křičela, zpívala, líbala svou dceru, hovořila s ní, hlasitě se smála, rozplývala se v slzách – všechno najednou a vášnivě.

„Dcero, dceruško!“ volala. „Mám svou dceru! Je tady. Dobrý Bůh mi ji vrátil. Pojďte sem všichni! Je tam někdo, aby viděl, že mám svou dceru? Kriste Ježíši, jak je krásná! Nechal jsi mě čekat patnáct let, Pane Bože, ale jen proto, abys mi ji vrátil krásnou. – Cikánky ji tedy nesnědly? Kdo to řekl? Má dceruško, má dceruško! Polib mě! Ty dobré cikánky. Mám ráda cikánky. – Ano, jsi to opravdu ty! Tak proto mi vždycky zabušilo srdce, když jsi šla kolem! A já myslila, že je to z nenávisti. Odpusť mi, Anežko, odpusť mi! Připadala jsem ti velice zlá, viď? Miluji tě. – A což to malé znaménko na krku, máš je ještě? Ukaž! Má je ještě. Ach, ty jsi krásná. Ty velké krásné oči máte po mně, slečno! Polib mě! Mám tě tak ráda. Teď je mi jedno, že ostatní matky mají děti; teď se jim směji. Jen ať přijdou! Ať se podívají na mou dceru! Hle, její krk, její oči, její vlasy, její ruka! Najděte mi něco tak krásného! Ach, ručím vám za to, ta bude mít nápadníků! Patnáct let jsem plakala. Všechna moje krása odplynula a přešla na ni. Líbej mě!“

Říkala jí tisíc jiných pošetilostí, jejichž všechen půvab spočíval v přízvuku řeči, cuchala jí šaty, až se ubohá dívka červenala, hladila jí hedvábné vlasy, líbala jí nohy, kolena, čelo, oči a nade vším byla u vytržení.

Dívka se tomu nebránila, opakovala jen chvílemi velice tiše a s nevýslovnou něhou: „Matko!“

„Vidíš, dceruško,“ pokračovala kajícnice, přerušujíc neustále svá slova polibky, „vidíš, jak tě budu milovat! Odejdeme odtud. Bude nám spolu blaze! Zdědila jsem něco v Remeši, v našem kraji. Znáš Remeš! Ach ne, neznáš, bylas ještě moc maličká! Kdybys věděla, jak jsi byla hezoučká, když ti byly čtyři měsíce! Mělas tak malinké nožky, že se na ně chodili dívat jako na zázrak až z Epernay, a to je sedm mil daleko! Budeme mít políčko a domek. Uložím tě do své postele. Bože, Bože, kdo by tomu uvěřil! Mám opět svou dceru!“

„Ach matko!“ ozvala se dívka, když konečně sebrala sílu, aby ve svém pohnutí promluvila. „Cikánka mi to dobře řekla. Měli jsme u nás jednu hodnou cikánku, loni zemřela, a ta se o mne starala jako chůva. Ta mi pověsila na krk ten váček. Říkala mi stále: Holčičko, dobře opatruj ten klenot! Je to poklad! Pomůže ti najít matku. Svou matku nosíš na krku. – Cikánka mi to předpověděla!“

Kajícnice sevřela znovu dceru do náruče. „Pojď, ať tě políbím! Tak pěkně to říkáš. Až se vrátíme domů, dáme ty botičky Ježíškovi v kostele. Jsme to dlužny Panně Marii. Bože, jak máš krásný hlas! Když jsi na mne před chvílí mluvila, bylo to jako hudba. Ach! Všemohoucí Bože, našla jsem své dítě! Uvěří někdo té historii? Člověk snese všechno, když jsem neumřela radostí.“

Pak začala tleskat, smála se a volala: „Ach, jak budeme šťastné.“

Vtom zalehlo do komůrky řinčení zbraní a dusot koní, kteří patrně vyrazili od mostu Matky Boží a rychle se blížili po nábřeží. Cikánka se kajícnici vrhla s úzkostí do náruče.

„Zachraňte mě, zachraňte mě, matko! Už přicházejí!“ Kajícnice zbledla.

„Nebesa! Co to říkáš? Zapomněla jsem, že tě pronásledují! Co jsi udělala?“

„Nevím,“ odpověděla nešťastná dívka, „ale jsem odsouzena k smrti.“

„K smrti!“ zvolala Gudula a zapotácela se jako omráčená bleskem. „K smrti!“ opakovala pomalu a hleděla upřeně na dceru.

„Ano, matko,“ odpověděla zděšená dívka, „chtějí mě zabít. Už si pro mne jdou! Ta šibenice je pro mne! Zachraňte mě! Zachraňte mě! Už se blíží, zachraňte mě!“

Kajícnice zůstala chvíli jako zkamenělá, pak zavrtěla pochybovačně hlavou a najednou vyprskla v smích, v ten příšerný smích, který se jí opět vrátil:

„Ho, ho, ne, ne! To je sen, co mi tu povídáš! Ach tak! To bych ji tedy ztratila na celých patnáct let a pak bych ji opět našla na jedinou minutu a zase by mi ji vzali! A právě teď, když už je velká, krásná, když se mnou hovoří, když mě miluje! Teď by mi ji přišli sníst, před mýma očima, mně, matce! Ne, ne! To není možné. Něco takového dobrý Bůh nedopustí.“

Tu se patrně jízdní hlídka zastavila a bylo slyšet vzdálený hlas:

„Tudy, pane Tristane! Kněz říkal, že ji najdeme u Myší díry.“ Bylo slyšet znovu dusot koní.

Kajícnice se vztyčila a vykřikla zoufale: „Zachraň se, zachraň se, dítě! Už si na všechno vzpomínám. Máš pravdu. Ty máš zemřít! Hrůza! Prokletí! Zachraň se!“

Strčila hlavu do okénka, ale hned ji zase stáhla.

„Zůstaň,“ řekla tiše, úsečně a žalostně a svírala přitom křečovitě ruku cikánky, víc mrtvé než živé. „Zůstaň! Ani nedýchej! Všude jsou vojáci! Nemůžeš teď odejít. Je už příliš světlo.“

Měla oči suché a horečnaté. Chvíli nepromluvila ani slovo. Přecházela jen velkými kroky po cele, občas se zastavila a rvala si plné hrsti šedivých vlasů, jež pak trhala zuby.

Najednou řekla: „Blíží se. Promluvím s nimi. Schovej se v koutě! Neuvidí tě. Řeknu jim, žes utekla, že jsem tě pustila, ano, to jim řeknu!“

Postavila svou dceru (neboť ji dosud nosila) do kouta cely, kam zvenčí nebylo vidět. Složila ji do klubíčka, urovnala ji pečlivě tak, aby jí ani noha ani ruka nevyčnívala ze stínu, rozpustila jí černé vlasy po bílých šatech, aby je zastřela, postavila před ni džbán a dlaždici, jediný svůj nábytek, v naději, že ji ten džbán a ta dlaždice zakryjí. A když s tím byla hotova, vrhla se poněkud uklidněna na kolena a modlila se. V prvním rozbřesku dne bylo v Myší díře ještě dosti temno.

Vtom se ozval zcela blízko u cely hlas kněze, ten pekelný hlas: „Tudy, kapitáne Phoebe z Châteaupersu!“

Při tom jméně, při zvuku toho hlasu se Esmeralda v koutku pohnula.

„Nehýbej se!“ řekla Gudula.

Sotva dořekla, hluk mužů, jejich mečů a koní obklopil celu. Matka rychle vstala a postavila se k okénku, aby je zakryla. Spatřila na náměstí Grève rozestavený velký zástup ozbrojenců, pěších i jízdních. Jejich velitel seskočil z koně a šel k ní: „Stařeno,“ promluvil ten muž kruté tváře, „hledáme čarodějnici, abychom ji pověsili. Řekli nám, že ji máš.“

Ubohá matka se podívala co nejlhostejněji a odpověděla: „Nerozumím dobře, co mi povídáte.“

Muž odpověděl: „Kristovy rány, co tedy žvanil ten potřeštěný arcijáhen? Kde je!“

„Milostivý pane,“ řekl jeden voják, „zmizel.“

„Nuže, bláznivá stařeno,“ pokračoval velitel, „nelži! Dali ti hlídat čarodějku. Co jsi s ní udělala?“

Kajícnice se bála všechno zapřít, aby nevzbudila podezření, a odpověděla upřímným a bručivým hlasem: „Jestli mluvíte o tom velkém děvčeti, které mi před chvílí někdo strčil do rukou, tak vám povídám, že mě kousla a že jsem ji pustila. Tak je to. A nechte mě na pokoji.“

Velitel se zatvářil zklamaně.

„Nelži mi, ty staré strašidlo!“ pokračoval. „Jmenuji se Tristan l’Her­mite a král mi říká kmotře. Tristan l’Hermite, slyšíš?“ A roz­hlí­­že­je se kolem sebe po náměstí Grève, dodal: „To jméno tu má dobrý zvuk.“

„Kdybyste byl Satan l’Hermite,“ odpověděla Gudula s novou nadějí v duši, „nemohla bych vám povědět nic jiného a nebála bych se vás!“

„Kristovy rány,“ zvolal Tristan, „té jede huba! Ta čarodějnická holka tedy utekla! A kudy?“

Gudula odpověděla lhostejným hlasem:

„Myslím, že Beránčí ulicí.“

Tristan se obrátil a pokynul své četě, aby se připravila na pochod. Kajícnice si oddechla.

„Milostivý pane,“ ozval se najednou jeden lučištník, „zeptejte se té čarodějnice, proč jsou mříže v jejím okénku vylámané!“

Tato otázka naplnila srdce ubohé matky novou úzkostí. Přesto však neztratila docela duchapřítomnost.

„Byly vždycky tak,“ zakoktala.

„Hloupost! Ještě včera tu byl pěkný černý kříž a vypadal velice zbožně,“ odporoval lučištník.

Tristan pohlédl úkosem na kajícnici.

„Zdá se mi, že se ta baba plete!“

Nešťastnice cítila, že všechno záleží na její rozvaze, a se smrtelnou úzkostí v srdci začala se uštěpačně smát. Matky mají takovou sílu.

„Třesky, plesky,“ řekla, „ten člověk je opilý. Už před rokem vrazila kára s kamením zadkem do okénka a prorazila mříž. Však jsem taky vozkovi vynadala.“

„Je to pravda,“ řekl jiný lučištník, „byl jsem přitom.“

Vždy a všude se najdou lidé, kteří všechno viděli. Toto neočekávané svědectví lučištníkovo kajícnici opět povzbudilo; výslech byl pro ni cestou přes propast po ostří nože.

Bylo jí však souzeno potácet se mezi nadějí a strachem.

„Kdyby to udělala kára,“ ozval se opět první voják, „musely by pahýly tyčí trčet dovnitř, ale tyhle jsou ohnuty ven.“

„Vida, vida,“ řekl vojákovi Tristan, „ty máš nos jako vyšetřující soudce v Châteletu! Odpověz na to, stará!“

„Pane Bože,“ zvolala stařena v nejvyšší tísni a proti své vůli plačtivým hlasem, „přísahám vám, milostivý pane, že tu mříž rozbila kára. Slyšíte, že to viděl ten muž. A pak, co to má co dělat s cikánkou?“

„Hm,“ zabručel Tristan.

„U všech čertů,“ vmísil se opět voják, jemuž zalichotila pochvala velitelova, „ty pahýly jsou čerstvě uraženy.“

Tristan zavrtěl hlavou. Zbledla.

„Jak je to dávno s tou károu?“

„Měsíc, snad čtrnáct dní, milostivý pane, už nevím.“

„A napřed říkala, že je to víc než rok,“ podotkl voják.

„Milostivý pane,“ vykřikla, stále přitisknuta k okénku a třesouc se strachem, aby je snad podezřívavě nenapadlo prostrčit hlavu okénkem a podívat se dovnitř: „Milostivý pane, přísahám vám, že mi tu mříž rozbila kára. Přísahám vám to při všech svatých v ráji! Ať jsem na věky prokleta a ať zapřu Boha, jestli to nebyla kára!“

„Zaklínáš se moc ohnivě,“ řekl Tristan s pohledem inkvizitora.

Ubohá žena cítila, jak ji jistota čím dál víc opouští. Dělala už hlouposti a s hrůzou si uvědomovala, že neříká to, co by měla říkat.

Tu přiběhl jiný voják a křičel:

„Milostivý pane, ta stará baba lže. Čarodějnice neutekla Beránčí ulicí. Ulice byla celou noc zatažena řetězem a hlídka nikoho neviděla.“

Tristan, jehož výraz byl každým okamžikem hrozivější, zeptal se kajícnice:

„Co tomu říkáš?“

Pokusila se ještě jednou čelit té nové pohromě: „Že nevím, milostivý pane, mohla jsem se zmýlit! Zdálo se mi, že se opravdu dala přes vodu!“

„Ale to je zrovna na opačné straně,“ řekl velitel. „Není přece zrovna pravděpodobné, že by se chtěla vrátit do Starého města, kde ji pronásledují. Ty lžeš, babo!“

„A pak, ani na té straně řeky, ani na druhé není člun,“ dodal první voják.

„Snad přeplavala,“ namítla kajícnice, bránic se krok za krokem.

„Copak ženy plavou?“ řekl voják.

„Kristovy rány! Babo, ty lžeš!“ opakoval Tristan zlostně. „Mám sto chutí nechat tu čarodějnici běžet a chytit tebe! Čtvrthodinka na skřipci ti snad rozváže jazyk, abys řekla pravdu! Připrav se! Půjdeš s námi!“

Chopila se dychtivě těchto slov.

„Jak si přejete, milostivý pane. Udělejte to. Půjdu ráda na skřipec. Odveďte mě! Rychle, rychle, pojďme hned!“ – Zatím se má dcera zachrání, myslila si.

„Tisíc hromů,“ řekl velitel, „ta má chuť na skřipec! Už té bláznivé ženské vůbec nerozumím.“

Tu vystoupil z řady jeden starý, šedivý desátník a obrátil se k veliteli:

„Je opravdu blázen, milostivý pane. Jestli cikánku pustila, není to její vina, protože cikánky nemá v lásce. Už patnáct let tu konám hlídku a slyším ji každý večer, jak cikánky bez přestání proklíná. Jestli pronásledujeme tu malou tanečnici s kozou, jak mám za to, tu nenávidí obzvlášť.“

Gudula se přemohla a řekla:

„Tu obzvlášť.“

Jednomyslné svědectví ostatních vojáků stráže potvrdilo veliteli slova starého desátníka. Tristan l’Hermite, zoufalý, že z kajícnice nemůže nic vytáhnout, obrátil se k ní zády a ona se dívala s nevýslovnou úzkostí, jak pomalu kráčí k svému koni.

„Vzhůru,“ procedil mezi zuby, „na pochod! Dáme se znovu do pátrání! Nezamhouřím oka, dokud nebude ta cikánka viset!“

Přece však chvíli váhal, než sedl na koně. Gudula se potácela mezi životem a smrtí, když viděla, jak slídí po náměstí oním neklidným pohledem honicího psa, který cítí nablízku pelech zvěře a nechce se vzdálit. Konečně potřásl hlavou a vskočil do sedla. Srdce Gudulino, tak strašlivě sevřené, se uvolnilo a Gudula, pohleděvši na svou dceru, na niž se za přítomnosti vojáků neodvážila podívat, zašeptala: „Zachráněna!“

Ubohá dívka zůstala po celý ten čas ve svém koutku. Bez dechu, bez hnutí, smrt před očima. Neušlo jí nic z výjevu mezi Gudulou a Tristanem a všechny úzkosti matčiny se odrážely v její duši. Slyšela každé zapraskání niti, na níž visela nad propastí; dvacetkrát už myslila, že se přetrhla, ale konečně počala volněji dýchat a cítit pevnou půdu pod nohama. Vtom zaslechla hlas, jak říká veliteli:

„U všech rohatých! Pane veliteli, věšet čarodějnici není práce pro mne, pro vojáka! S lůzou jsme se vypořádali! O ostatní se postarejte sám! Jistě uznáte, že se musím vrátit ke své setnině. Je bez kapitána!“

Byl to hlas Phoeba z Châteaupersu. Co se v ní událo, nelze vylíčit. Její přítel, její ochránce, její opora, její útočiště, její Phoebus byl tedy zde! Vstala, a dřív než jí v tom mohla matka zabránit, vrhla se k okénku s výkřikem:

„Phoebe! Pomoc! Phoebe!“

Phoebus tu již nebyl. Právě zahýbal tryskem za roh Nožířské ulice. Ale Tristan ještě neodjel.

Kajícnice zařvala a vrhla se na svou dceru. Strhla ji prudce zpět, zatínajíc jí nehty do šíje. Tygří matka nedbá na takové drobnosti. Ale bylo příliš pozdě. Tristan to viděl.

„He, he,“ vykřikl posměšně a vycenil přitom všechny zuby, takže se jeho tvář podobala vlčí tlamě. „Dvě myši v jedné pasti!“

„Myslil jsem si to,“ řekl voják.

Tristan mu poklepal na rameno.

„Jsi dobrá kočka! Nuže,“ dodal, „kde je Henriet Cousin?“

Z řady vystoupil muž, který neměl ani oděv, ani vzezření vojáka. Byl oblečen zpola šedě, zpola hnědě, měl hladké vlasy, kožené rukávy a v hrubé ruce klubko provazů. Tento muž doprovázel vždy Tristana, jako Tristan doprovázel vždy Ludvíka XI.

„Příteli,“ řekl Tristan l’Hermite, „myslím, že tohle je ta čarodějnice, kterou jsme hledali. Pověsíš mi ji! Máš žebřík?“

„Je tu jeden pod kůlnou Sloupového domu,“ odpověděl muž. „A jaká poprava to má být?“ ptal se, ukazuje na kamennou šibenici.

„Ano.“

„Ho, ho,“ zachechtal se muž ještě zhovadileji než předtím jeho velitel, „nebudeme mít daleko.“

„Pospěš si,“ řekl Tristan, „smát se můžeš až potom.“

Od chvíle, co Tristan spatřil její dceru a co všechna naděje byla ztracena, nepromluvila kajícnice ani slova. Hodila ubohou polomrtvou cikánku do kouta sklepení, postavila se zase k okénku a opřela obě ruce o roh římsy jako dva spáry. V tomto postoji si prohlížela neohroženě všechny vojáky pohledem již zase divokým a šíleným. V okamžiku, kdy se Henriet Cousin přiblížil ke kobce, zatvářila se na něj tak divoce, že ucouvl.

„Milostivý pane,“ pravil, vraceje se k veliteli, „kterou mám vzít?“

„Mladou.“

„Tím lépe. Se starou by to šlo asi těžko.“

„Ubohá malá tanečnice s kozou!“ řekl starý desátník z noční hlídky.

Henriet Cousin přistoupil k okénku. Musel sklopit oči před matčiným pohledem. Řekl dosti bázlivě: „Paní…“

Přerušila ho hlasem velmi tichým a zuřivým: „Co chceš?“

„Vás ne,“ pravil, „tu druhou!“

„Jakou druhou?“

„Tu mladou!“

Vrtěla hlavou křičíc: „Nikdo tu není! Nikdo tu není! Nikdo tu není!“

„Je,“ odvětil kat, „dobře to víte! Nechte mi vzít tu mladou! Vám přece nechci ublížit!“

Odpověděla s podivným úsměškem: „Ach, mně tedy nechceš ublížit!“

„Vydejte mi tu druhou, paní, pan velitel to chce!“

Opakovala šíleně: „Nikdo tu není!“

„Říkám vám, že je,“ odporoval kat, „viděli jsme všichni, že jste byly dvě.“

„Podívej se tedy,“ řekla poustevnice a ušklíbla se. „Prostrč hlavu okénkem!“

Kat si prohlížel zkoumavě matčiny nehty a neodvážil se.

„Pospěš si,“ vzkřikl Tristan, který právě rozestavoval svůj oddíl do kruhu kolem Myší díry a sám seděl na koni poblíž šibenice.

Henriet se celý zmatený vrátil ještě jednou k veliteli. Položil provazy na zem a točil rozpačitě kloboukem v rukou. „Milostivý pane,“ ptal se, „kudy se tam dostat?“

„Dveřmi.“

„Nejsou tam.“

„Oknem.“

„Je příliš úzké.“

„Rozšiř je,“ řekl Tristan zlostně. „Nemáš krumpáče?“ Matka byla stále ve střehu a dívala se ze svého doupěte. Nedoufala už v nic a nevěděla, co chce, ale nechtěla, aby jí vzali dceru.

Henriet Cousin šel vyhledat bednu s popravčím náčiním v kůlně sloupového domu. Vytáhl z ní také dvojitý žebřík, který hned přistavil k šibenici. Pět nebo šest mužů se ozbrojilo krumpáči a sochory a Tristan zamířil s nimi k okénku.

„Stará,“ začal velitel přísně, „vydej nám tu dívku po dobrém!“

Pohlédla na něj, jako když člověk nechápe.

„Pro Kristovy rány,“ pokračoval Tristan, „proč se bráníte tomu, aby ta čarodějnice byla pověšena, jak si přeje král?“

Nešťastnice se zase začala smát tím divokým smíchem.

„Proč nechci? Je to má dcera.“

Přízvuk, jímž pronesla toto slovo, zamrazil dokonce samého Henrieta Cousina.

„Je mi líto,“ odvětil velitel, „ale král si tak přeje!“

Tu vzkřikla s ještě hroznějším smíchem: „Co je mi po tvém králi? Říkám ti, že je to má dcera!“

„Prolomte zeď!“ nařídil Tristan.

Stačilo vylámat vrstvu zdiva pod okénkem, aby vznikl dosti široký otvor. Když matka slyšela, jak krumpáče a sochory podkopávají její tvrz, strašlivě vykřikla; pak začala s děsnou rychlostí pobíhat kolem své cely jako dravá šelma v kleci.

Neříkala už nic, ale oči jí plály. Vojáky mrazilo až v hloubi srdce.

Najednou uchopila svou dlaždici, zasmála se a hodila ji oběma rukama po pracovnících. Dlaždice špatně vržená (neboť se jí třásly ruce) nikoho nezasáhla a dopadla pod nohy Tristanova koně. Matka zaskřípala zuby.

Mezitím se rozednilo, třebaže slunko dosud nevyšlo; staré děravé komíny Sloupového domu se rozjasnily krásným růžovým nádechem. Byla to hodina, kdy se v podkrovích vesele otvírají okna nejranějších obyvatelů velkoměsta. Náměstím Grève počalo projíždět na oslech několik venkovanů, několik zelinářů, kteří jeli do tržnic; zastavovali se na okamžik před skupinou vojáků shromážděných kolem Myší díry, dívali se na ně udiveně a jeli dál.

Poustevnice si šla sednout k své dceři, zakryla ji svým tělem, hleděla strnule a poslouchala ubohou dívku, která se nehýbala, nemluvila a jen šeptala: „Phoebe! Phoebe!“ Čím zjevnější byla postupující práce bouračů, tím víc se matka bezděčně stahovala a tlačila dívku ke zdi. Najednou spatřila, neboť byla na stráži a nespouštěla z okénka oči, jak se kámen viklá, a slyšela Tristanův hlas povzbuzovat pracovníky. Tu procitla ze skleslosti, do níž upadla před chvílí, a vykřikla; když mluvila, drásal její hlas sluch jako pila, když koktala, jako by se jí nakupily všechny kletby na rtech, aby najednou vybuchla. „Ó, ó, ó! To je strašné! Jste lupiči! Chcete mi opravdu vzít mou dceru? Říkám vám, že je to moje dcera. Ó zbabělci! Katovi holomci! Bídní pomahači vrahů! Pomoc! Pomoc! Hoří! Ale cožpak mi vezmou mé dítě jen tak? Kdo je tedy ten, jehož nazývají dobrým Bohem?“

A s pěnou u úst, s vyjeveným zrakem, na všech čtyřech jako pardál, celá zježená oslovila Tristana:

„Jen pojď blíž pro mou dceru! Nechápeš, že já žena ti říkám, že je to má dcera? Víš, co je to mít dítě? Hej, vlku, nelíhals nikdy se svou vlčicí? Neměl jsi s ní nikdy vlče? A máš-li mláďata, nepohne se ti nic v těle, když vyjí?“

„Vyvraťte kámen,“ řekl Tristan, „už nedrží.“

Sochory nadzvedly těžkou kamennou vrstvu. Byla to, jak jsme řekli, poslední matčina bašta. Vyskočila, chtěla jej zadržet, poškrábala kámen nehty, ale mohutný balvan jí unikl, uveden v pohyb šesti muži, a sešinul se zvolna po železných pákách až na zem.

Když matka viděla, že je vchod prolomen, padla před otvorem napříč, zatarasujíc průlom svým tělem, lomila rukama, bila hlavou o dláždění a křičela hlasem únavou tak ochraptělým, že ho bylo sotva slyšet: „Pomoc! Hoří! Hoří!“

„Teď se chopte děvčete,“ řekl stále necitelný Tristan.

Matka pohlédla na vojáky tak strašlivě, že měli víc chuti couvnout než jít kupředu.

„Do toho!“ pokračoval velitel, „Henriete Cousine, jdi ty!“

Nikdo se nehnul.

Velitel zaklel: „Pro Kristovy rány! Moji vojáci se bojí ženy!“

„Milostivý pane,“ namítl Henriet, „to není žena.“

„Má hřívu jako lvice,“ dodal jiný.

„Nuže,“ pokračoval velitel, „otvor je dost široký. Vstupte tam tři zároveň jako do průlomu v Pontoisu. Skončeme to, u všech čertů! Kdo couvne, z toho udělám dva kusy.“

Vojáci byli chvíli na váhách mezi hrozbami velitele a hrozbami matky, pak se rozhodli a postupovali k Myší díře.

Když to poustevnice spatřila, vzpřímila se prudce na kolenou, odhrnula vlasy z obličeje, pak spustila hubené a poškrábané ruce do klína. Velké slzy jedna za druhou jí vytryskly z očí a stékaly jí vráskou po obličeji jako bystřina úžlabinou, kterou si sama vyhloubila. Současně začala mluvit hlasem tak prosebným, tak mírným, tak pokorným a tak strhujícím, že poblíž Tristana si nejeden starý, otrlý strážník, který by dokázal jíst lidské maso, utíral oči.

„Urození pánové, páni strážníci, jen slovo! Musím vám říci jednu věc. To je má dcera, rozumíte? Má drahá dceruška, kterou jsem ztratila. Poslyšte! Je to celý příběh. Ujišťuji vás, že znám velmi dobře pány strážníky. Byli ke mně vždy velmi laskaví v dobách, kdy kluci po mně házeli kamením, protože jsem se prodávala. Viďte, že mi necháte mé dítě, až se všechno dovíte? Jsem ubohá nevěstka. Cikánky mi ji ukradly. Ano, patnáct let jsem opatrovala její botičku. Pohleďte, tu je. Takovou měla nožku. V Remeši! Kytička-Pěnička! V ulici U zoufalého zármutku. Snad jste to znali. To jsem byla já. Byly to krásné časy, když jste byli mladí, prožili jsme hezké chvíle. Budete mít se mnou soucit, není-liž pravda, urození pánové? Cikánky mi ji ukradly a skrývaly ji přede mnou patnáct let. Myslila jsem, že je mrtva. Strávila jsem zde v tomto sklepě, v zimě, bez ohně, patnáct let. Je to tvrdý život. Ubohá, drahá botička! Tolik jsem volala, že mě dobrý Bůh uslyšel. Dnes v noci mi dceru vrátil. Je to boží zázrak. Nebyla mrtvá. Jsem si jista, že mi ji nevezmete. Ještě kdybych to byla já, neříkala bych nic, ale ji, šestnáctileté dítě! Popřejte jí slunka! – Co vám udělala? Docela nic. Já také ne. Kdybyste věděli, že mám jen ji, že jsem stará, že je to požehnání, které mi svatá Panna posílá. A pak, jste všichni dobří. Nevěděli jste, že je to má dcera, nyní to víte. Ach, miluji ji! Urozený pane veliteli, snesla bych raději díru do svých prsou než škrábnutí na jejím prstě. Vypadáte laskavě. Co vám zde povídám, vysvětluje vše, že ano? Jistě jste měl také matku, milostivý pane! Vy jste velitel, ponechte mi dítě! Uvažte, že vás prosím na kolenou, jako se modlíme ke Kristu Ježíši! Nechci od nikoho nic, jsem z Remeše, urození pánové, mám tam po svém strýci Mahietu Pradonovi políčko. Nejsem žebračka. Nechci nic, ale chci své dítě! Chci si ponechat své dítě. Dobrý Bůh, náš Pán, nevrátil mi je přece nadarmo! Král, říkáte, král! To už mu neudělá moc radosti, když zabijete mou dcerušku! A pak, král je dobrý. Je to má dcera, má dcera, moje vlastní. Není králova, není vaše. Chci odejít. Konečně, odejdou dvě ženy, matka a dcera. Ať jdou! Pusťte nás! Jsme z Remeše. Ach, jste tak dobří, páni strážníci, mám vás všechny ráda! Viďte, že mi nevezmete mou drahou holčičku, to je nemožné! Že je to úplně nemožné? Mé dítě! Mé dítě!“

Nebudeme se pokoušet líčit její posuňky, přízvuk jejího hlasu, slzy, jež v hovoru polykala, ruce, které spínala a zase jimi lomila, úsměvy rozdírající srdce, pohledy plné slz, steny, vzdechy, žalostné a jímavé výkřiky, jimiž doprovázela svá zmatená, šílená, nesouvislá slova. Když umlkla, svraštil Tristan l’Hermite obočí, ale jen proto, aby ukryl slzu, jež klouzala v jeho tygřím oku. Překonal však tuto slabost a pravil úsečně: „Král to chce.“

Pak se nachýlil k uchu Henrieta Cousina a pošeptal mu: „Skoncuj to rychle!“ Velitel snad cítil, že sám ztrácí odvahu.

Kat a strážníci vstoupili do komůrky. Matka nekladla vůbec odpor, pouze se dovlekla k své dceři a vrhla se střemhlav na ni. Cikánka viděla, že se vojáci blíží. Hrůza ze smrti ji vzpružila. „Matko!“ zvolala s nepopsatelnou úzkostí v hlase: „Matko! Přicházejí! Braňte mě!“ – „Ano, miláčku, bráním tě,“ odpověděla matka vyhaslým hlasem, a svírajíc ji pevně ve svém náručí, pokryla ji polibky. Obě dvě na zemi, matka na dceři, skýtali politováníhodnou podívanou.

Henriet Cousin uchopil dívku v půli těla pod krásnými rameny. Když ucítila tuto ruku, zachvěla se odporem a omdlela. Kapka za kapkou dopadaly na ni veliké slzy kata, který ji chtěl odnést v náručí. Zkusil odtrhnout matku, jejíž ruce byly jakoby zauzleny kolem dceřina pasu, ale matka byla tak křečovitě přitisknuta k svému dítěti, že bylo nemožno je oddělit. Henriet Cousin vyvlekl tedy dívku z cely i s matkou. Také matka měla oči zavřeny.

Právě vycházelo slunce a na náměstí byl již dosti velký shluk lidí, kteří pozorovali zpovzdálí, co to vlekou po dlažbě k šibenici. Tristan měl totiž při popravách ve zvyku, že umíněně bránil zvědavcům, aby se přiblížili.

V oknech nebyl nikdo. Jen v dálce na vrcholku oné věže chrámu Matky Boží, jež ovládá náměstí Grève, bylo vidět dva muže, odrážející se černě na jasné ranní obloze. Zdálo se, že vše pozorují.

Henriet Cousin se zastavil se svým břemenem pod osudným žebříkem, a stěží dýchaje, jak byl dojat, ovázal provaz kolem rozkošného dívčina krku. Nešťastná dívka ucítila strašlivý dotek konopí. Pozvedla víčka a viděla holé rámě kamenné šibenice, napřažené zrovna nad její hlavou. Tu se zatřásla a vykřikla silným a srdcervoucím hlasem: „Ne, ne, nechci!“ Matka, jejíž hlava byla zahrabána a zachumlána v dceřiných šatech, nepromluvila ani slova. Bylo toliko vidět, jak se celé její tělo chvěje, a bylo slyšet, jak s ještě větší horoucností líbá své dítě. Kat použil toho okamžiku, aby jí rychle odtrhl ruce, jimiž svírala odsouzenou. Nebránila se, buď z vyčerpání, nebo ze zoufalství. Tu si položil kat dívku na rameno vedle své mohutné hlavy a tato rozkošná bytost tam půvabně visela, zlomená v pase. Pak vložil nohu na žebřík a chtěl stoupat.

V tom okamžiku otevřela náhle matka, schoulená na dlažbě, oči. Vztyčila se bez jediného výkřiku s děsným výrazem v tváři; pak jako když šelma vyrazí na svou kořist, vrhla se na katovu ruku a kousla ho. Přišlo to jako blesk. Kat zařval bolestí. Vojáci se sběhli. S námahou mu vytáhli krvácející ruku z matčiných zubů. Nepromluvila. Odstrčili ji dosti hrubě a všimli si, že dopadla těžce hlavou na dlažbu. Zvedli ji a opět bezvládně upadla. Byla mrtva.

Kat, jenž nepustil dívku z rukou, začal znovu vystupovat po žebříku.

II. La creatura bella bianco vestita (Dante)⁴

Když Quasimodo viděl, že je komůrka prázdná, že cikánka tam už není, že ji mezitím, co ji bránil, někdo unesl, chytil se oběma rukama za vlasy a dupal překvapením a bolestí; pak začal pobíhat po celém kostele a hledal svou cikánku, vyrážeje podivné zvuky do všech koutů a rozsévaje po dlažbě ryšavé vlasy. Bylo to právě v okamžiku, kdy královi lučištníci, pátrajíce rovněž po cikánce, vstoupili vítězně do chrámu Matky Boží. Quasimodo, ubohý hluchoun, jim v tom pomáhal, aniž tušil jejich neblahé úmysly. Myslil, že cikánčinými nepřáteli jsou tuláci. Sám zavedl Tristana l’Hermita ke všem možným skrýším, otvíral mu tajné dveře, dvojitá dna oltářů, komůrky v sakristiích. Kdyby tam nešťastnice dosud byla, byl by ji sám vydal. Když Tristana omrzelo marné hledání, a Tristan se nedal jen tak snadno odradit, pokračoval Quasimodo v pátrání sám. Dvacetkrát, stokrát prošel kostelem křížem krážem, odshora dolů a celý zoufalý a šílený stoupal, sestupoval, běhal, volal, křičel, větřil, slídil, prohledával a strkal hlavu do všech děr a pochodeň pod každou klenbu. Samec, který ztratil samici, neřval by víc a nebyl by vyjevenější. Když si byl konečně jist, že už tam není, že je konec, že mu ji uloupili, stoupal zvolna po věžních schodech, po těch schodech, po kterých se hnal tak vášnivě a triumfálně onoho dne, kdy ji zachránil. Kráčel týmiž místy s hlavou svěšenou, beze slova, bez slz, skoro bez dechu. Chrám byl již zase pustý a mlčenlivý. Lučištníci jej opustili, aby pronásledovali čarodějnici na Starém městě. Když Quasimodo osaměl v tom prostranném chrámu Matky Boží, před chvílí ještě tak zuřivě obléhaném a tak ryčném, zamířil opět ke komůrce, kde cikánka po tolik týdnů spala pod jeho ochranou. Když se k ní blížil, představoval si, že ji tam snad zase najde. Jakmile spatřil na rohu galerie vedoucí ke střeše bočních lodí úzkou komůrku s okénkem a malými dveřmi, přikrčenou pod jedním opěrným obloukem jako ptačí hnízdo pod větví, sevřelo se ubožákovi srdce; opřel se o pilíř, aby neupadl. Myslil si, že ta komůrka je příliš klidná, příliš bezpečná a příliš půvabná, aby tam nebyla, a neodvážil se postoupit o jediný krok ze strachu, aby nezničil svůj sen. „Ano,“ namlouval si, „snad spí nebo se modlí. Nerušme ji.“ Konečně si dodal odvahy, přiblížil se po špičkách, podíval se a vstoupil. Prázdná! Komůrka byla stále prázdná. Hluchý ubožák ji zvolna obešel, nadzvedl lůžko, podíval se pod ně, jako kdyby mohla být skryta mezi dlažbou a žíněnkou, pak potřásl hlavou a tupě zíral. Najednou rozdupal zuřivě svou pochodeň a beze slova, bez jediného vzdechu se rozběhl, vrazil vší silou hlavou do zdi a padl v mdlobách na dlažbu.

Když nabyl vědomí, vrhl se na lůžko, válel se po něm, zběsile líbal ještě teplé místo, kde dívka spala, a ležel tam chvíli nehnutě, jako by tam chtěl umřít; pak vstal, zalitý potem a oddychuje, a jako smyslů zbavený začal vrážet hlavou do zdi s hrůznou pravidelností jako srdce jeho zvonů a s odhodláním člověka, který si ji chce roztříštit. Nakonec klesl vyčerpán po druhé; vyvlekl se po kolenou z komůrky, posadil se proti dveřím na zem a užasle se díval. Zůstal tak přes hodinu bez pohnutí, s okem upřeným na opuštěnou komůrku, zachmuřenější než matka sedící mezi prázdnou kolébkou a plnou rakví. Nepronesl jediného slova. Jen vzlykot zachvíval v delších přestávkách prudce celým jeho tělem, avšak vzlykot bez slz, jako když se v létě někdy blýská a nehřmí.

Zdá se, že právě v těchto chvílích hlubokého a bezútěšného přemítání, kdy pátral, kdo by mohl být nečekaným cikánčiným únoscem, připadl na arcijáhna. Vzpomněl si, že pouze páter Klaudius měl klíč od schodiště ke komůrce, připomněl si jeho noční útoky na dívku, na první, při němž mu on, Quasimodo, sám pomáhal, na druhý, který mu překazil. Vzpomněl si na mnoho podrobností a nepochyboval už, že mu vzal cikánku arcijáhen. Avšak jeho úcta ke knězi byla tak veliká, jeho vděčnost, oddanost a láska k tomuto člověku měla tak hluboké kořeny v jeho srdci, že i v tomto okamžiku odolávaly spárům žárlivosti a zoufalství.

Uvažoval o tom, že to udělal arcijáhen, a hněv na život a na smrt, který by kvůli tomu pocítil proti každému jinému, obracel se u hluchého ubožáka v rostoucí bolest, jakmile šlo o Klaudia Frolla.

V okamžiku, kdy se jeho myšlenky takto soustřeďovaly na kněze a kdy úsvit už zjasňoval opěrné oblouky, spatřil v hořejším patře chrámu v záhybu ochozu, jenž se vine zvenčí kolem apsidy chrámu Matky Boží, kráčející postavu. Tato postava kráčela směrem k němu. Poznal ji. Byl to arcijáhen. Klaudius šel vážným a pomalým krokem. Nedíval se při chůzi před sebe; mířil k severní věži, ale obličejem byl obrácen stranou, k pravému břehu Seiny, a natahoval hlavu, jako by se snažil vidět něco přes střechy. Takovou šikmou polohu mívá často sova. Letí k určitému bodu a dívá se na jiný. Tak přešel kněz nad Quasimodem, aniž ho viděl.

Hluchý, kterého toto nenadálé setkání ohromilo, viděl, jak vchází do dveří ke schodům na severní věž. Čtenář ví, že z této věže je vidět radnici. Quasimodo vstal a šel za arcijáhnem.

Quasimodo stoupal po věžních schodech, aby se dostal na věž a dověděl se, proč tam stoupá kněz. Ostatně ubohý zvoník nevěděl, co učiní, co řekne, co chce. Překypoval zuřivostí a obavami. Arci­jáhen a cikánka zápolili v jeho srdci.

Když dospěl k vrcholku věže, zkoumal obezřele, dříve než vystoupil ze stínu schodiště na plošinu, kde je kněz. Kněz byl k němu obrácen zády. Plošina věže je lemována prolamovaným zábradlím. Kněz hleděl upřeně na město a opíral se hrudí o tu stranu zábradlí, která směřuje k mostu Matky Boží.

Quasimodo se k němu přiblížil vlčími kroky, aby zjistil, nač se tak dívá. Pozornost knězova byla upoutána jinam, takže vůbec neslyšel, jak jde hluchý za ním.

Ve svěžím jasu letního jitra je z věží chrámu Matky Boží nádherná a rozkošná podívaná na Paříž, a což teprve na tehdejší Paříž. Mohlo to být v červenci. Nebe bylo úplně jasné. Porůznu dohasínalo na něm několik opožděných hvězd a na východě, v nejjasnějším místě oblohy, zůstala jedna obzvlášť třpytivá. Slunce právě vycházelo. Paříž se počínala hýbat. V běloučkém a čisťoučkém světle vystupovaly zřetelně před očima plochy nesčetných domů na východě. Obrovský stín věží přecházel ze střechy na střechu, z jednoho konce velikého města na druhý. V některých čtvrtích se už ozývaly různé zvuky a hřmoty. Zde úder zvonu, tam rána kladivem, složitý rachot jedoucí káry. Jako z trhlin velikánského sirného pole vyvalily se tu a tam již nad celou tu hladinu střech kotouče dýmu. Řeka, jejíž vody se čeří o pilíře tolika mostů, o špičky tolika ostrovů, leskla se stříbrnými vlnkami. Za hradbami kolem města ztrácel se zrak ve velkém okruhu chomáčků par, v nichž člověk matně rozeznával nekonečnou linii rovin a půvabné zvlnění kopců. Nad tímto zpola probuzeným městem se vznášely a rozptylovaly nejrůznější zvuky. Po obloze hnal ranní větřík k východu několik bílých mráčků, utrže­ných z mlžného rouna pahorků.

Na náměstí před chrámem ukazovalo si s úžasem několik kmoter s hrnci mléka v rukou podivné poškození hlavních dveří chrámu Matky Boží a dva potůčky olova, jež ztuhlo ve štěrbinách pískovcových kamenů. To bylo vše, co zůstalo z noční vřavy. Quasimodova hranice mezi věžemi uhasla. Tristan dal náměstí vyklidit a mrtvoly naházet do Seiny. Králové jako Ludvík XI. dbají o to, aby dlažba po krveprolití byla rychle umyta.

Na vnější straně zábradlí věže, přesně pod místem, kde se zastavil kněz, byl jeden z těch fantasticky vytesaných kamenných chrličů, jimiž se ježí gotické budovy; dvě rozkošné bílé fialky, kvetoucí ve spárech tohoto chrliče, zdravily se laškovně navzájem, rozkývané a jako oživené větrem. Nahoře nad věžemi, daleko, daleko na obloze bylo slyšet ptačí šveholení.

Nic z toho všeho kněz neviděl, neslyšel. Byl jedním z těch lidí, pro něž nejsou ani jitra, ani ptáci, ani květiny. V tomto nesmírném, tak rozmanitém obzoru kolem dokola byla jeho pozornost soustředěna na jediný bod.

Quasimodo hořel touhou zeptat se ho, co učinil s cikánkou; avšak arcijáhen jako by v té chvíli dlel mimo svět. Prožíval zřejmě jeden z oněch otřesných okamžiků života, kdy člověk ani necítí, že se mu země boří pod nohama. Stál nepohnutě a mlčky, s očima neustále upřenýma na jedno místo; a v tom mlčení a v té strnulosti bylo cosi tak strašlivého, že divoký zvoník se před ním třásl a neodvážil se s ním srazit. Sledoval toliko, a to byl také určitý způsob, jak se zeptat, směr arcijáhnova pohledu, a tak dopadl zrak ubohého nebožáka na náměstí Grève.

Tu spatřil to, nač se kněz díval. K stálé šibenici byl přistaven žebřík. Na náměstí byl hlouček lidí a mnoho vojáků. Nějaký muž vlekl po dlažbě cosi bílého a na tom bylo zavěšeno cosi černého. Muž se zastavil u šibenice. Pak se stalo něco, co Quasimodo dobře neviděl. Ne proto, že by si jeho jediné oko nebylo zachovalo bystrost, nýbrž proto, že tam byl shluk vojáků, pro který nemohl vše rozeznat. Mimo to vyšlo právě v tom okamžiku slunko a nad obzor se rozlila taková záplava světla, že se zdálo, jako by všechny špičky Paříže, vížky, komíny a lomenice, najednou vzplanuly.

Onen muž počal mezitím stoupat po žebříku. Quasimodo ho zase zřetelně uviděl. Nesl na ramenou ženu, dívku bíle oblečenou; dívka měla na krku smyčku. Quasimodo ji poznal. Byla to ona.

Muž vystoupil na konec žebříku. Tam upravil smyčku. V té chvíli si kněz klekl na zábradlí, aby lépe viděl.

Najednou odstrčil muž prudce patou žebřík a Quasimodo, který už několik okamžiků nedýchal, viděl, jak se na konci provazu houpá dva sáhy od země to nešťastné dítě s mužem, který jí sedí na ramenou. Provaz se otočil několikrát kolem své osy a Quasimodo viděl, jak po celém cikánčině těle přebíhají křečovité záchvěvy. Také kněz pozoroval s nataženým krkem a vypoulenýma očima tuto strašlivou skupinu muže a dívky, pavouka a mouchy.

V okamžiku, kdy to bylo nejstrašnější, propukl na zsinalé tváři knězově ďábelský smích, smích, jakým se může člověk smát jen tehdy, když už přestal být člověkem. Quasimodo neslyšel ten smích, ale viděl ho. Zvoník ucouvl několik kroků za arcijáhna a pojednou, vyřítiv se na něj, srazil ho svýma velkýma rukama zezadu do propasti, nad níž se páter Klaudius nakláněl.

Kněz vykřikl: „Proklatě!“ a spadl.

Chrlič, nad nímž dříve stál, zadržel ho v pádu. Zachytil se tam zoufalýma rukama a v okamžiku, kdy otevřel ústa, aby vykřikl po druhé, viděl nad svou hlavou na okraji zábradlí strašlivou a mstitelskou tvář Quasimodovu. Zmlkl.

Pod ním byla propast. Pád z výše více než dvou set stop, pak dlažba. V tomto děsném postavení nehlesl arcijáhen jediným slovem, nevydal jediného vzdechu. Jen se kroutil na chrliči s neslýchaným úsilím, aby se dostal nahoru. Ale na žule se neměly jeho ruce čeho zachytit, nohy mu klouzaly po zčernalé zdi, aniž se do ní zaklesly. Kdo vystoupil na věže chrámu Matky Boží, ví, že přímo pod zábradlím je kamenný výstupek. Na tomto výčnělku vyčerpával bídný arcijáhen své síly. Neměl pod sebou strmou zeď, ale zeď, jež mu unikala.

Quasimodo mu mohl podat jen ruku, aby ho vytáhl z propasti, ale ani se na něj nepodíval. Díval se na náměstí Grève. Díval se na šibenici a díval se na cikánku. Hluchý se opřel lokty o zábradlí na místě, kde byl před chvílí arcijáhen, a tam stál nepohnutě a němě jako bleskem omráčený, s pohledem upřeným na jediný předmět z celého světa, který měl v tomto okamžiku pro něj smysl, a proud slz stékal tiše z oka, jež až dosud prolilo jen jednu slzu.

Arcijáhen zatím těžce oddychoval. Po jeho lysém čele tekly potůčky potu, o kameny rozdrásané nehty krvácely, kolena se rozdírala o zeď. Při každém škubnutí slyšel, jak se mu sutana, zachycená na chrliči, trhá a páře. K dovršení neštěstí byl tento chrlič zakončen olověnou rourou, jež se ohýbala pod váhou jeho těla. Arcijáhen cítil, jak roura zvolna povoluje. Uvědomoval si, bídník, že musí spadnout, až mu ruce umdlí, až se mu klerika roztrhne, až roura povolí, a děs mu svíral srdce. Občas se podíval rozpačitě na jakousi úzkou plošinku z kamenných ozdob asi deset stop pod ním a z hloubi své sklíčené duše prosil nebesa, aby mohl skončit svůj život na tomto prostoru dvou čtverečních stop, byť by tak žil sto let. Jednou se také podíval pod sebe na náměstí, do propasti; když zvedl opět hlavu, měl oči zavřené a vlasy úplně zježené.

Mlčení těchto dvou mužů bylo něco strašlivého. Quasimodo plakal a díval se na náměstí Grève, zatím co arcijáhen zápasil několik stop pod ním tak hrozným způsobem se smrtí.

Když arcijáhen viděl, že se jeho chatrná opora jen rozviklává, jak sebou neustále mrská, rozhodl se, že se už nepohne. Trčel tu tedy, objímal okap, takřka nedýchal a vůbec se nehýbal, až na bezděčné křečovité svírání břicha, jež cítíme ve spánku, když se nám zdá, že padáme. Jeho strnulé oči byly chorobně a užasle otevřeny. Poznenáhlu však ztrácel oporu, prsty mu klouzaly po okapu, stále silněji cítil ochablost paží a tíhu svého těla. Zahnutý konec olověné roury, jež ho zadržovala, klonil se každým okamžikem blíž k propasti. S hrůzou pozoroval pod sebou střechu kostela svatého Jana Okrouhlého, malou jako v půli přehnutá karta. Jednu po druhé pozoroval sochařské ozdoby věže, zavěšené jako on nad propastí, ale beze strachu o sebe a bez soucitu k němu. Vše kolem něho bylo z kamene; před jeho očima rozevřené tlamy oblud, pod ním zcela dole na náměstí dlažba, nad jeho hlavou plačící Quasimodo.

Na náměstí stálo několik hloučků zvědavců, kteří se bezstarostně pokoušeli uhádnout, co je to za blázna, který se tak podivně baví. Kněz zaslechl, neboť jejich hlas doléhal jasně a ostře až k němu, jak si povídají: „Ale vždyť si zlomí vaz!“

Quasimodo plakal.

Vztekem a hrůzou bez sebe pochopil konečně arcijáhen, že vše je marné. Sebral však ještě všechny zbylé síly k poslednímu pokusu. Vzpřímil se, vzepřel se oběma koleny o zeď, zachytil se rukama ve skulině mezi kameny a podařilo se mu vyšplhat se asi o stopu výše. Ale tímto pohybem se náhle zlomil olověný konec chrliče, o který se opíral. Zároveň se rozpárala klerika. Když nešťastník cítil, že se pod ním všechno bortí, že se čehosi přidržují už jen ztuhlé a ochablé ruce, zavřel oči a pustil se chrliče. Padal.

Quasimodo se díval, jak padá.

Pád z takové výše bývá zřídka svislý. Arcijáhen padal v letu prostorem nejprv hlavou dolů a s rukama roztaženýma, pak se několikrát otočil. Vítr ho zanesl na střechu jednoho domu, kde se nešťastníkovo tělo začalo lámat. Když tam však dopadl, nebyl hned mrtev. Zvoník viděl, jak se ještě pokouší zachytit se nehty na lomenici, ale střecha byla příliš šikmá a neměl už sil. Šinul se prudce po střeše jako uvolněná taška a dopadl na dlažbu. Tam se již nepohnul.

Tu pozvedl Quasimodo zrak opět k cikánce a viděl, jak se její tělo tam v dáli na šibenici otřáslo pod bílým šatem posledními záchvěvy smrtelného zápasu; pak sklopil zase zrak k arcijáhnovi, který ležel dole pod věží a neměl již lidské podoby, a řekl se vzlykotem vycházejícím z hloubi jeho hrudi: „Ach, všechno, co jsem miloval!“

III. Phoebova svatba

K večeru toho dne, kdy soudní zřízenci biskupovi přišli odnést roztříštěnou mrtvolu arcijáhnovu z dlažby náměstí, zmizel Quasimodo z chrámu Matky Boží.

O této události kolovalo mnoho pověstí. Nikdo nepochyboval, že podle úmluvy měl Quasimodo, rozuměj ďábel, unést ve stanovený den Klaudia Frolla, totiž čaroděje. Mělo se za to, že roztříštil tělo a vzal si duši, jako opice rozbíjí skořápku, aby snědly jádro.

Proto také nebyl arcijáhen pohřben v posvěcené zemi.

Ludvík XI. umřel rok poté, v měsíci srpnu 1483.

Pokud se týče Petra Gringoira, tomu se podařilo kozu zachránit a dosáhl úspěchů v tragédii. Zdá se, že okusiv astrologie, filozofie, architektury, hermetiky a všech pošetilostí, vrátil se k tragédii, která je ze všech nejpošetilejší. Říkal tomu „skončit tragicky“. O jeho dramatických triumfech čteme již roku 1483 v účetních knihách královského dvora: „Janu Marchandovi a Petru Gringoirovi, tesaři a skladateli, kteří zhotovili a složili mystérie provozované v pařížském Châteletu při příjezdu pana legáta, předepsali osoby, oblékli je a přistrojili, jak to řečená hra vyžaduje, jakož i za postavení k tomu nezbytného lešení, za to vše sto liber.“

Phoebus z Châteaupersu také skončil tragicky, oženil se.

IV. Quasimodova svatba

Řekli jsme již, že Quasimodo zmizel z chrámu Matky Boží v den cikánčiny a arcijáhnovy smrti. Od té chvíle ho už nikdo nespatřil, nikdo nevěděl, co se s ním stalo.

V noci po Esmeraldině popravě sňali katovi pacholci její tělo ze šibenice a odnesli je, jak bylo zvykem, do sklepení na Montfauconu.

Montfaucon byl, jak praví Sauval, „nejstarší a nejnádhernější popraviště v celém království“. Mezi předměstím Templu a svatého Martina, asi sto šedesát sáhů od pařížských hradeb, na několik dostřelů ze samostřílu od Courtille, mohli jste spatřit z vrcholku mírného, nepatrného, avšak natolik vyvýšeného návrší, aby je bylo vidět na čtyři míle kolem, budovu zvláštního tvaru, jež se značně podobala keltskému kromlechu, místu, kde se rovněž konaly lidské oběti.

Představte si na vrcholku vápencového návrší mohutný zděný kvádr, vysoký patnáct stop, široký třicet a dlouhý čtyřicet, s dveřmi uprostřed, schodištěm po vnější straně a plošinou. Podél tří stran tohoto masivního podstavce se z plošiny zvedá v podobě sloupořadí do výše třiceti stop šestnáct obrovských pilířů z neotesaného kamene, spojených nahoře silnými trámy, z nichž visí v pravidelných vzdálenostech řetězy. Na každém řetězu se houpe kostra. Opodál na planině se tyčí kamenný kříž a dvě šibenice druhého řádu, které vypadají jako výhonky vyrostlé z hlavní rozsochy. A nad tím vším krouží na obloze neustále hejno krkavců. Toť Montfaucon.

Na sklonku patnáctého století bylo toto popraviště, pocházející z roku 1328, již velmi sešlé. Trámy byly červotočivé, řetězy zrezavělé, pilíře zelené plísní. Podezdívka z otesaných kamenů byla ve spárách zcela rozdrolená a na plošině, kam nevkročila lidská noha, vyrašila tráva. Obrys této stavby na obloze byl strašný zejména v noci, kdy měsíc matně osvětloval bílé lebky, nebo za soumraku, kdy se ostrý severák opřel do řetězů a koster a všechno to ve tmě harašilo. Pouhá přítomnost tohoto popraviště stačila učinit z celého okolí příšerné místo.

Kamenný kvádr, který sloužil za základ té hnusné stavbě, byl dutý. Zřídili v něm prostorný sklep, uzavřený starou rozlámanou mříží, kam házeli nejen lidské ostatky, jež spadly z řetězů na Montfauconu, ale i těla všech nešťastníků popravených na ostatních stálých šibenicích pařížských. Do této hluboké kostnice, kde tlelo tolik lidského prachu a tolik zločinců pohromadě, přišlo postupně složit své kosti mnoho mocných tohoto světa i mnoho nevinných, počínaje Enguerrandem Marignim, člověkem spravedlivým, a končíc admirálem Colignym, člověkem rovněž spravedlivým.

Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto:

Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Daňka, jemuž Karel VIII. po smrti milostivě dovolil, aby byl pochován v lepší společnosti, u svatého Vavřince, nalezli mezi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem, ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.