Kniha první

I. Velký sál

Dnes je tomu tři sta čtyřicet osm let, šest měsíců a devatenáct dní, co se Pařížané probudili za hlaholu všech zvonů, vyzvánějících naplno v okruhu trojitých hradeb Starého města, Univerzitní čtvrti a Nového města.

A přece onen 6. leden 1482 není nijak historicky památný. Nebylo nic výjimečného na události, jež tak rozhýbala od samého rána pařížské zvony i měšťany. Nebyl to ani útok Pikarďanů nebo Burgunďanů, ani procesí nesoucí schránku s ostatky svatých, ani vzpoura žáků na vinici Laasově, ani vjezd „našeho nejmilostivějšího, tak velice obávaného pana krále“, dokonce ani ne nějaké povedené věšení zlodějů a zlodějek na Soudním náměstí v Paříži. Nebyl to ani nenadálý, v patnáctém století tak častý příjezd cizího poselstva, vyšňořeného a s vlajícími chocholy. Vždyť sotva před dvěma dny vjel do Paříže poslední takový průvod, družina vyslanců vlámských, pověřených uzavřít sňatek dauphina s Markétou Flanderskou, k veliké rozmrzelosti pana kardinála Bourbonského, který, aby se zalíbil králi, musel přívětivě uvítat celou tu venkovskou tlupu vlámských purkmistrů a vyčastovat je ve svém Bourbonském paláci „obzvláště pěknou mravoličnou hrou, šprýmem a fraškou“, zatím co mu zuřivý déšť smáčel překrásné koberce, rozvěšené u vrat jeho paláce.

Byly to dvě slavnosti sloučené již od nepaměti na jeden den, svátek Tří králů a slavnost bláznů, které onoho 6. ledna „vzrušily všechen pařížský lid“, jak vypráví Jehan de Troyes.

Toho dne měl být vypálen ohňostroj na náměstí Grève, zasazená máje před kaplí Braquovou a v Soudním paláci se měly provozovat mystérie. V předvečer to rozhlásili a vytroubili na všech křižovatkách biřici pana královského hejtmana, v krásných vyšívaných kabátcích z fialového harasu s velkými bílými kříži na prsou.

Domy i krámy byly zavřeny a dav měšťanů a měšťanek proudil již od rána ze všech stran na některé ze tří jmenovaných míst. Každý si vybral něco: někdo ohňostroj, někdo stavění máje, někdo mystérie. Ke cti a chvále starého dobrého vkusu pařížských zevlounů je třeba říci, že většina tohoto davu zamířila k ohňostroji, který se dobře hodil do oné roční doby, nebo na mystérie, jež se měly konat ve velké síni Soudního paláce, dobře kryté a dobře uzavřené; a že zvědavci se svorně shodli a nechali ubohou máj s nepodařenými kvítky chvěti se samotinkou pod lednovým nebem na hřbitově kaple Braquovy.

Lid se valil zvláště těmi ulicemi, jež vedou k Soudnímu paláci, neboť se vědělo, že vlámští vyslanci, kteří předevčírem dorazili, rozhodli se účastnit mystérií i volby papeže bláznů, jež se měla konat rovněž ve velkém sále.

Nebylo právě snadné proniknout toho dne do velké síně, přestože byla prohlašována v oněch dobách za největší krytou prostoru na světě. (Je ovšem pravda, že Sauval ještě nezměřil velký sál na zámku v Montargisu.) Zvědavcům, kteří přihlíželi z oken, jevilo se přeplněné náměstí před Soudním palácem jako moře, do něhož pět nebo šest ulic, podobných ústím řek, vrhalo každým okamžikem nové a nové přívaly hlav. Vlny davu, neustále mohutnějící, narážely na rohy domů, které tu a tam vyčnívaly jako mysy do nepravidelné nádrže náměstí. Uprostřed vysokého gotického¹ průčelí paláce bylo velké schodiště, po němž bez přestání vystupoval a sestupoval dvojí proud: pod středním odpočívadlem se vždy rozdvojil a rozléval se pak v širokých vlnách po obou stranách; velké schodiště, jak jsem již řekl, šumělo neustále od náměstí jako vodopád do jezera. Výkřiky, smích a dupot těch tisíců nohou způsobovaly veliký hluk a veliký povyk. Co chvíli se tento povyk a hluk zdvojnásobil; proud, který hnal celý ten ohromný dav k velkému schodišti, čas od času se zarazil, zakolísal, zavířil na místě. To když pro udržení pořádku některý lučištník vrazil někomu štulec nebo kůň některého hejtmanova biřice začal kolem sebe kopat; věru podivuhodná tradice, kterou hejtmanská správa odkázala vojenské správě, vojenská správa bývalému jízdnímu četnictvu a jízdní četnictvo našemu četnictvu pařížskému.

Ve dveřích, v oknech, ve vikýřích, na střechách hemžilo se na tisíce dobráckých tváří mírných a počestných měšťanů; pozorovali palác, pozorovali dav a nepřáli si nic víc; neboť mnoho lidí v Paříži se spokojuje podívanou na diváky a pouhá zeď, za kterou se cosi děje, je pro nás už velkou zajímavostí.

Kdyby nám, lidem z roku 1830, bylo dopřáno vmísit se v duchu mezi tyto Pařížany patnáctého století a vstoupit s nimi v té úžasné tlačenici, strkanici a motanici do ohromného sálu paláce, tak těsného onoho 6. ledna 1482, naskytla by se nám podívaná, jež by nepostrádala ani zajímavosti, ani půvabu, a třebaže bychom kolem sebe viděli jen věci staré, připadaly by nám zcela nové.

Souhlasí-li čtenář, pokusíme se vyvolat alespoň dojem, který by byl s námi zakusil, kdyby přestoupil práh onoho obrovského sálu, ztracen v tom hlučícím množství vojenských kabátců, vyšívaných suknic a svrchnic.

V první chvíli jsme ohlušeni, oslepeni. Nad našimi hlavami se zdvihá dvojitá křížová klenba s vyřezávanými dřevěnými ozdobami, vymalovaná blankytně modře, se zlatými liliovými květy; pod nohama dlažba, v níž se střídá bílý mramor s černým. Několik kroků před námi ohromný pilíř, pak druhý, pak ještě jeden; celkem sedm pilířů po celé délce, jež podpírají konce žeber dvojité klenby. Kolem prvních čtyř pilířů kramářské stánky, kde se blýskají skleněné tretky a různé cetky, okolo tří posledních lavice z dubového dřeva, ošoupané a oleštěné kalhotami těch, kteří se tu soudili, a taláry prokurátorů. Kolem dokola sálu, podél vysokých stěn, mezi dveřmi, mezi okny, mezi pilíři nekonečná řada soch všech francouzských králů, počínajíc Faramondem; králové slaboši s rukama spuštěnýma a očima sklopenýma; králové chrabří a bojovní s hlavou i rukama směle vztyčenýma k nebesům. Pak vysoká gotická okna, jejichž skla září tisíci barvami; v širokých východech ze sálu nádherné, jemně vyřezávané dveře; a to všechno, klenba, pilíře, stěny, římsy, vykládané dveře, sochy – to vše odshora až dolů ztopeno v nádherném modrozlatém koloritu, který v době, o níž vyprávíme, byl už poněkud zašlý, a který později téměř úplně zmizel pod prachem a pavučinami léta Páně 1549, kdy ho Du Breul ještě tradičně obdivoval.

Představme si nyní tuto ohromnou protáhlou síň, ozářenou bledým světlem lednového dne, zavalenou tím pestrým hlučícím davem, který se tlačí kolem stěn a točí se kolem sedmi pilířů, a budeme mít přibližnou představu o celkovém obrazu, jehož zajímavé podrobnosti pokusíme se vám vylíčit přesněji.

Je jisté, že kdyby Ravaillac nebyl zavraždil Jindřicha IV., nebyla by bývala akta Ravaillacova procesu uložena v kanceláři Soudního paláce; nebylo by spoluviníků, kteří měli zájem na tom, aby tato akta zmizela; nebylo by tedy ani žhářů, kteří z nedostatku lepšího prostředku byli nuceni zapálit kancelář, aby mohli spálit akta, a aby mohli zapálit kancelář, museli zapálit Soudní palác; z čehož konečně plyne, že by nebylo došlo k požáru roku 1618. Starý palác by dosud stál i se svou starobylou velkou síní a já bych mohl říci čtenáři: „Jdi se na ni podívat.“ Byli bychom tak oba ušetřeni práce; já bych ji nemusil popisovat a čtenář by lecjaký popis nemusil číst. – Což dokazuje novou pravdu: že veliké události mívají následky nevypočitatelné.

Je ovšem zcela dobře možné, že Ravaillac neměl spoluviníky, dále, že tito spoluviníci, jestli náhodou nějaké měl, neměli s požárem roku 1618 nic společného. Jsou známy ještě dva jiné výklady, velmi pravděpodobné. První vypráví o veliké hořící hvězdě, stopu široké a loket vysoké, která spadla z nebe na palác, jak každý ví, 7.  řezna po půlnoci. Druhé vysvětlení podává čtyřverší Theofilovo:

To jsme si v Paříži poplakali:
Tak paní justici podmazali,
že uklouzla a byla v plameni
a shořela, ač je přec z kamení.

Ať už si myslíme cokoliv o tomto trojím – politicko-fyzi­kálně-básnickém – výkladu požáru Soudního paláce roku 1618, smutnou jistotou bohužel je, že palác shořel. Dík této katastrofě a zejména nejrůznějším pozdějším opravám, které dokonaly, co ona ušetřila, zbývá dnes jen velmi málo z tohoto prvního sídla francouzských králů, z paláce staršího než Louvre, který byl již v dobách Filipa Sličného tak starý, že v něm hledali zbytky nádherných staveb, jež dal postavit král Robert a popsal Helgaldus. Zmizelo téměř všechno. Kam se poděla síň kancléřství, kde Ludvík Svatý „uskutečnil své manželství“? Zahrada, kde soudil, „oblečen v harasovou suknici, svrchní šat z hrubého sukna bez rukávů a v plášť z černého santalu, odpočívaje na kobercích s Joinvillem“? Co se stalo s komnatou císaře Zikmunda? Kde je komnata Karla IV. a komnata Jana Bezzemka? Kam se podělo schodiště, z něhož Karel VI. vyhlásil svůj omilostňovací edikt? Dlaždice, kde Marcel zardousil v přítomnosti dauphinově Roberta z Clermontu a maršálka ze Champagne? Kam přišla branka, kde byly roztrhány bully vzdoropapeže Benedikta a odkud ti, kdož je přinesli, odešli potupně vystrojeni v slavnostních ornátech a biskupských mitrách, aby konali veřejné pokání přes celou Paříž? A kde je velká síň se zlacením, blankytným stropem, se svými lomenými oblouky, sochami a pilíři a se svou ohromnou klenbou, posázenou řezbářskými ozdobami? A zlatá komnata? A kamenný lev, který seděl u dveří s hlavou skloněnou a ocasem mezi tlapami jako lvi u trůnu Šalomounova, v pokorném postoji, jak se sluší síle před spravedl­ností? A krásné portály? A nádherná barevná okna? A tepané kování, jež přivádělo do rozpaků Biscornetta? A přejemné truhlářské práce du Hancyho…? Co učinil čas, co udělali lidé s těmito zázraky? Co nám bylo dáno za to všechno, za celé ty galské dějiny, za celé to gotické umění? Těžkopádné, sražené oblouky pana Brosse, toho nešikovného stavitele portálu svatého Gerváse, pokud se týče umění; a pokud jde o historii, máme jen užvaněné vzpomínky od tlustého pilíře, který ještě dnes zní ozvěnou řečí takových tlachalů, jako byl Patru.

To není právě mnoho. – Vraťme se však k původní velké síni skutečného starého paláce.

Oba konce tohoto obrovského kosodélníku byly vyplněny: na jednom konci byla umístěna pověstná mramorová deska z jediného kusu, tak dlouhá, tak široká a tak tlustá, že podle svědectví starých zemanských zápisů, psaných slohem, který by byl podráždil apetit Gargantuův, nikdo nikde nespatřil „na světě takový krajíc mramoru“; na druhém konci pak byla kaple, v níž se dal vytesat Ludvík XI., jak klečí před sv. Pannou, a kam dal přenést sochy Karla Velikého a Ludvíka Svatého, dvou světců, o nichž byl přesvědčen, že z francouzských králů jsou v nebi nejlépe zapsáni, a nestaral se přitom vůbec o to, že v řadě královských soch zůstanou tak dva výklenky prázdné. Tato kaple, ještě nová, postavená sotva před šesti lety, byla celá zbudována v onom rozkošném slohu, který se vyznačuje jemnou architekturou, překrásnými řezbářskými ozdobami a hlubokým přejemným tepáním, což všechno je u nás tak příznačné pro konec období gotického, ale udržuje se dále, až do poloviny století šestnáctého v kouzelných fantaziích renesančních. Malá okenní růžice nad portálem byla obzvláště mistrovským dílem pro svůj křehký půvab; vypadala jako hvězda utkaná z krajek.

Uprostřed sálu, přímo proti hlavním dveřím, bylo vyvýšené pódium, potažené zlatým brokátem, vzadu přisunuté až ke zdi, se zvláštním vstupem: tvořilo jej okno z chodby zlaté komnaty. Toto pódium bylo postaveno pro vlámské vyslance a pro ostatní vynikající osobnosti pozvané na mystérie.

Podle starého obyčeje měly se mystérie předvádět na oné mramorové desce. Byla k tomu přichystána již od rána; na její nádherné mramorové ploše, křížem krážem poškrábané podpatky soudních písařů, bylo vztyčeno dosti vysoké prkenné lešení v podobě klece: horní plocha, viditelná z celého sálu, měla sloužit za jeviště, kdežto vnitřek, zakrytý zvenčí koberci, byl určen za šatnu pro herce; žebřík, naivně přistavený zvenku, měl tvořit spojení mezi scénou a šatnou; po jeho tuhých, neohebných příčkách se na jeviště vystupovalo i z jeviště odcházelo. Žádná sebeneočekávanější postava, žádné překvapující rozuzlení, žádný dramatický obrat děje nemohly se obejít bez tohoto žebříku. Jak prostinký a úctu vzbuzující byl tento dětský věk umění a techniky!

Čtyři biřici správce paláce, kteří měli za úkol starat se o pořádek při všech lidových zábavách, při slavnostech právě tak jako při popravách, stáli každý u jednoho ze čtyř rohů mramorové desky.

Představení mělo začít, teprve až velký orloj na paláci odbije dvanáctou hodinu polední. Doba zajisté velmi pozdní pro divadelní představení; bylo však třeba přizpůsobit se vyslancům.

A tak celé to množství lidí čekalo tu už od rána. Slušná řádka těch počestných zvědavců drkotala zuby už od úsvitu před velkým schodištěm paláce; někteří dokonce tvrdili, že proseděli celou noc u velkých vrat, aby měli jistotu, že se dostanou dovnitř první. Dav houstl každým okamžikem a jako přetékající voda stoupal pone­náhlu podél zdí, kupil se kolem pilířů, počal se rozlévat po římsách jednotlivých sloupů, po římsách i podpěrách okenních, zaplavil všechny výstupky této bohaté architektury, všechny sochařské reliéfy. Nepohodlí, netrpělivost, dlouhá chvíle, nevázanost tohoto dne bezuzdného bláznění, hádky, jež propukaly každou chvíli pro štulec loktem nebo šlápnutí okovaným střevícem, únava z dlouhého čekání – to vše dodávalo celé té vřavě lidí neprodyšně zavřených, až k udušení stěsnaných a namačkaných přízvuk jisté podrážděnosti a hořkosti už dávno před ohlášeným příchodem vyslanců. Bylo slyšet jen samé nářky a kletby proti Vlámům, proti purkmistrovi, proti kardinálu Bourbonskému, proti správci paláce, proti paní Markétě Rakouské, proti biřicům s holemi; hubovalo se na zimu, na teplo, na špatné počasí, na biskupa pařížského, na papeže bláznů, na pilíře, na sochy, na to, že tyhle dveře byly zavřené a tam to okno otevřené. To všechno k nemalému potěšení studentů a lokajů, roztroušených po skupinách v davu, kteří mísili do vší té nespokojenosti všelijaké vtipy a zlomyslné žerty a zrovna jako jehlami podpichovali vše­obecnou rozmrzelost.

Několik takových čertovských chlapíků, kteří nejdříve vyrazili v okně tabuli, usadilo se odvážně na okenní předprseň a odtud pozorně vyhlíželo hned ven, hned dovnitř a častovalo svými vtipy dav v sále i na náměstí. Jejich posměšné posuňky, hlasitý smích a žertovné pokřikování, jímž se dorozumívali s kamarády na druhém konci sálu, svědčily jasně, že tihle mladí studenti naprosto nesdílí nudu a únavu ostatních diváků a že z podívané, která se jim naskýtala, dovedou velmi dobře vytěžit pro svou potěchu divadlo, jež jim ukracovalo čekání na divadlo další.

„Na mou věru, to jste vy, Johanes Frollo de Molendino,“ křičel jeden z nich na jakéhosi světlovlasého mladíka s hezkým vychytralým obličejem, zavěšeného na akantových listech sloupové hlavice. „Mají pravdu, když vám říkají Jan ze Mlýna, vždyť vaše paže a nohy vypadají jako čtyři lopaty větrného mlýna. Jak dlouho už tam visíte?“

„Pro milosrdenství ďáblovo,“ odpověděl Johanes Frollo, „trčím tu už čtyři hodiny a doufám pevně, že mi budou započteny v očistci. Slyšel jsem první verš hrubé mše zpívané zpěváky krále sicilského o sedmé hodině ranní ve Svaté kapli.“

„Pěkní zpěváci!“ opáčil druhý. „Mají hlasy ostřejší než špičky svých baretů! Dřív než král založil mši ke cti svatého Jana, měl napřed pořádně vyzvědět, má-li svatý Jan rád latinské žalmy prozpěvované provensálským přízvukem!“

„Udělal to jen proto, aby ty zpropadené zpěváky krále sicilského zaměstnal!“ vykřikla zlostně jakási stará žena z davu pod oknem. „Jenom si představte! Tisíc pařížských liber za jednu mši! A kvůli tomu zavedli v pařížských tržnicích zvláštní daň na mořské ryby!“

„Ticho, babo,“ vpadl jí do řeči jakýsi tlustý a důstojný muž, ucpávaje si nos, neboť stál právě vedle dotyčné obchodnice s rybami. „Mše se musila založit. Nebo chcete, aby král znovu onemocněl?“

„Výborně jste to řekl, pane Kašpare Rohatý, královský mistře kožišnický,“ křičel studentík, křečovitě se držící hlavice sloupu.

Nešťastné jméno ubohého královského mistra kožišnického přijal výbuch smíchu ze všech studentských hrdel.

„Rohatý! Kašpar Rohatý!“ křičeli jedni.

„Cornutus et hirsutus²,“ volal druhý.

„Ha, ha, to se ví,“ pokračoval čertovský mladík na sloupu. „Copak je vám k smíchu? Počestný muž Kašpar Rohatý, bratr mistra Jana Rohatého, správce královského domu, syn mistra Matěje Rohatého, prvního lesního ve Vincenneském lese, všichni měšťané pařížští, všichni ženatí, z pokolení na pokolení!“

Veselost se zdvojnásobila. Tlustý kožišník ani nehlesl a dělal vše možné, aby se vyhnul pohledům, jež naň dotíraly ze všech stran; potil se a funěl, ale nadarmo: jako když se klín zaráží do dřeva, jeho pokusy nevedly k ničemu jinému, než že jeho široká, zlostí a hněvem zbrunátnělá tvář ještě těsněji zapadala mezi ramena sousedů.

Konečně mu přispěchal na pomoc jeden soused, tlustý, malý a důstojný jako on.

„Hrůza! Takhle mluví školáci s ctihodným měšťanem! Za mých časů by je byli zmrskali metlami a pak by je na těch metlách upálili!“

Celá banda vyprskla smíchem.

„Hola hej, kdopak tu takhle krákorá? Kdo je ten sýček, co přivolává neštěstí?“

„Počkej, poznávám ho,“ zapištěl jeden, „to je mistr Ondřej Musnier.“

„Jeden z přísežných knihkupců university!“ volal druhý. „Všechno je v této síni čtvermo,“ křičel třetí, „čtyři národy, čtyři fakulty, čtyři svátky, čtyři prokurátoři, čtyři voliči, čtyři knihkupci.“

„Nuže dobrá,“ opáčil Jan Frollo, „musíme jim provést také čtyřikrát nějakou čertovinu.“

„Musniere, spálíme ti knihy!“

„Musniere, zbijeme ti sluhu!“

„Musniere, pomuchláme ti ženu!“

„Hodnou a tlustou pannu Oudardu!“

„Která je tak svěží a tak veselá, jako by byla vdovou.“

„Ať vás všechny čert vezme,“ zabručel mistr Ondřej Musnier.

„Mistře Ondřeji,“ zvolal opět Jan, stále zavěšený na hlavici svého sloupu, „buď zticha, nebo ti spadnu na hlavu.“

Mistr Ondřej zvedl oči, jako by na okamžik měřil výšku pilíře a váhu šprýmaře, znásobil v duchu tuto váhu čtvercem rychlosti a zmlkl.

Jan, opanovav bojiště, pokračoval vítězoslavně:

„A taky bych to udělal, třebaže mám bratra arcijáhnem!“

„Pěkní vašnostové, ti naši páni z university. Nedokázali zjednat vážnost našim privilegiím ani v takový den, jako je dnes! V Novém městě je máje a ohňostroj; na Starém městě mystérie, papež bláznů a vyslanci vlámští; a v Univerzitní čtvrti nic!“

„A přece je Maubertovo náměstí dost veliké!“ pokračoval jeden ze studentů, kteří se uvelebili na okenní desce.

„Pryč s rektorem, s voliči i prokurátory,“ křičel Johanes. „Dnes večer musíme uspořádat na Veselém poli slavnostní oheň z knih mistra Ondřeje,“ dodal jiný.

„A z pultů písařů!“ dodal sousední student.

„A z holí pedelů!“

„A z plivátek děkanů!“

„A z chlebových truhel voličů!“

„A z rektorovy podnožky!“

„Ať zhynou!“ vřeštěl umíněně malý Jan. „Ať zhyne mistr Ondřej, pedelové i písaři; teologové, medici i právníci; prokurátoři, voliči i rektor!“

„Ale to je přece konec světa!“ šeptal mistr Ondřej, zacpávaje si uši.

„Když mluvíte o rektorovi, tamhle je, kráčí právě po náměstí,“ zvolal jeden z těch na okně.

Všichni se obrátili směrem k náměstí.

„Je to opravdu náš ctihodný rektor mistr Thibaut?“ ptal se Jan Frollo ze Mlýna, neboť byl zavěšen na jednom z vnitřních pilířů a nemohl vidět, co se děje venku.

„Ano, ano,“ odpovídali ostatní; „je to opravdu on, mistr Thibaut, rektor.“

Byl to vskutku rektor a za ním všichni univerzitní hodnostáři; šli v slavnostním průvodu naproti vyslancům a v tomto okamžiku kráčeli právě přes Soudní náměstí. Studenti namačkaní v okně vítali je posměšky a ironickým potleskem. Rektor, kráčející v čele družiny, dostal první salvu; a byla pořádná. „Dobrý den, pane rektore! Hola hej! Dobrý den!“

„Jak to, že je tady, ten starý hráč? Cožpak opustil své kostky?“

„A jak si kluše na své oslici! Uši má delší než ona!“

„Hola hej! Dobrý den, mistře rektore Thibaute! Tybalde aleatore! Starý hlupáku! Falešný hráči!“

„Bůh s vámi! Padaly vám dnes v noci často dvě šestky?“

„Ach, ta vetchá tvář, jak je zsinalá, přepadlá a ztrhaná láskou ke hře a ke kostkám!“

„Kampak si to takhle vykračujete, Thibaute, Tybalde vrhcábníku, místo na universitu cupitáte k městu?“

„Jde si asi hledat byt v ulici ‚U vrhcábů‘,“ vykřikl Jan ze Mlýna. Celá tlupa opakovala tuto slovní hříčku za hromového řevu a zuřivého potlesku.

„Vy si jdete hledat byt v ulici ‚U vrhcábů‘, není-liž pravda, pane rektore, vy čertův hráči?“

Pak přišli na řadu ostatní hodnostáři.

„Pryč s pedely! Pryč s žezlonoši!“

„Poslyš, Robine Vejražko, kdopak je tamhle ten?“

„To je Gilbert de Suilly, Gilbertus de Soliaco, kancléř koleje autunské.“

„Víš co? Ty se líp trefíš, tu máš můj střevíc – hoď mu ho do tváře!“

„Saturnalitias mittimus ecce nuces!“³

„Ať zhyne těch šest teologů i se svými bílými komžemi!“

„To jsou teologové? Já myslil, že je to šest bílých hus, které věnovala městu svatá Jenovefa za roognyské léno!“

„Ať zhynou lékaři!“

„Pryč s filozofickými a teologickými disputacemi!“

„Ať tě hrom bací, kancléři od svaté Jenovefy! Tys mi ukřivdil! To se ví, dal mé místo, které patřilo Normanďanům, malému Ascaniovi Falzaspadovi z bourgeské provincie, poněvadž je Ital!“

„To je bezpráví,“ volali všichni studenti. „Pryč s kancléřem od svaté Jenovefy!“

„Hola, hola, mistře Joachime Ladehorsi! Hola, Louisi Dahuille! Hej, Lamberte Hoctemente!“

„Ať ďábel zardousí prokurátora národu německého!“

„A kaplany ze Svaté kaple i s jejich šedivými kožíšky, cum tunicis grisis!⁴“

„Seu de pellibus grisis fourratis!“⁵

„Hola, hej, mistři svobodných umění! Vy všichni v těch parádních černých talárech! A vy v těch červených talárech!“

„Děláte pěknou vlečku rektorovi!“

„Člověk by řekl, že dóže benátský jde slavit zásnuby s mořem!“

„Podívej se, Jene! Kanovníci od svaté Jenovefy!“

„Ať jdou k čertu všichni kanovníci!“

„Hej, opate Klaudie Choarte! Doktore Choarte! Nehledáte náhodou Marii Giffardovou?“

„Je v ulici Glatigny!“

„Připravuje lože králi smilníků!“

„Platí své čtyři grošíky; quatuor denarios.“

„Aut unum bombum.“⁶

„Chcete, aby vám je vysázela pod nos?“

„Přátelé! Mistr Simin Sanguin, volič z Pikardie, co tahá všude svou ženu v zápřeži!“

„Post equitem sedet atra cura.“⁷

„Jen směle, mistře Simone!“

„Dobrý den, pane voliči!“

„Dobrou noc, paní voličová!“

„Ti mají ale štěstí, že to všechno vidí,“ povzdechl si Johanes de Molendino, stále ještě skrčený v listech sloupové hlavice.

Tu se přísežný knihkupec university Ondřej Musnier sklonil k uchu Kašpara Rohatého, královského mistra kožišnického.

„Jak říkám, pane, to je konec světa. Takovéhle spuštění stavu studentského svět ještě neviděl. To ty prokleté vynálezy našeho století přivedly všechno do zkázy. Dělostřelectvo, nová děla, tarasnice a především knihtisk, ten nový mor, co k nám přišel z Německa. Už nebude rukopisů, už nebude knih! Knihtisk zabije knihařskou živnost. Nastává konec světa.“

„Já to dobře pozoruju podle toho, jak roste zájem o sametové látky,“ přizvukoval mu kožišník.

V tom okamžiku tlouklo poledne.

„Ach!“ vzdychl dav jakoby jedněmi ústy.

Studenti zmlkli. Pak nastal veliký zmatek; veliké šoupání nohou a natahování hlav; veliký všeobecný výbuch kašle a smrkání; každý se narovnal, našel si své místečko, stoupl si na špičky a připojil se k některé skupince. Pak zavládlo hrobové ticho; všichni stáli s nataženými krky, s otevřenými ústy, s očima upřenýma na mramorovou desku… Neobjevilo se na ní nic. Čtyři biřici správce paláce stáli pořád na svých místech. Strnulí a nehybní, jako čtyři pomalované sochy. Zraky všech se obracely k pódiu, vyhrazenému vlámským vyslancům. Leč dvířka zůstávala zavřená a pódium prázdné. Shromážděný dav čekal již od rána na tři věci: na poledne, na vlámské poselstvo a na mystérie. Jenom poledne přišlo včas.

To už bylo přespříliš.

Čekali minutu, dvě, tři, pět minut, čtvrt hodiny; nic se nedělo. Pódium zůstávalo prázdné, jeviště němé. Netrpělivost vystřídal hněv. Rozčilená slova běžela od úst k ústům, zatím ještě potichu. – Mystérie! Mystérie! mručel dav temně.

V hlavách všech to vřelo. Bouře, dosud jakoby z dálky hučící, vznášela se nad hlavami davu. První zápalná jiskra vylétla od Jana ze Mlýna:

„Chceme mystérie, a Vlámy ať vezme čert!“ vykřikl z plných plic, zkroucen jako had kolem hlavice svého sloupu.

Dav zatleskal.

„Mystérie,“ opakovali všichni hlasitě, „a Vlámové ať jdou ke všem čertům!“

„Chceme mystérie, a hned,“ zvolal opět student; „anebo dávám návrh, abychom místo veselohry a mravoličné truchlohry oběsili správce paláce!“

„Výborně,“ křičel lid, „a začneme věšením biřiců!“

Následoval bouřlivý potlesk, čtyři zmínění nešťastníci zbledli a dívali se úkradkem jeden na druhého. Shromáždění se nebezpečně hnulo směrem k nim a oni v hrůze už viděli, jak křehké dřevěné zábradlí, které je oddělovalo od lidí, povoluje a praská pod tlakem davu.

Okamžik byl kritický.

„Jen do nich, jen do nich,“ ozývalo se ze všech stran.

V tom okamžiku se poodhrnul koberec, který přikrýval šatnu – jak jsme se o tom již dříve zmínili –, a ze šatny vyšla postava, která svou pouhou přítomností dav rázem zastavila a jako kouzelným proutkem změnila jeho hněv ve zvědavost.

„Ticho! Ticho!“

Postava, ostatně velmi nejistá a třesoucí se po celém těle, došla až na kraj mramorové desky, při čemž se stále uctivě ukláněla; čím více se blížila, tím hlouběji se ukláněla, takže se zdálo, jako by poklekávala.

Shromáždění se pomaloučku opět uklidnilo. Bylo slyšet jen onen lehounký šum, který vždy provází mlčení davu.

„Velevážení páni měšťané a počestné paní měštky,“ pravila postava, „dostalo se nám cti přednášeti a provozovati před Jeho Eminencí panem kardinálem velice krásnou mravoučnou hru, která se jmenuje Dobrotivé rozsouzení Panny Marie. Já hraju Jupitera. Jeho Eminence doprovází v této chvíli velectěné poselstvo pana vévody Rakouského, pozdržené uvítacím projevem pana rektora naší university, jemuž právě nyní naslouchá u Baudetské brány. Jakmile se dostaví nejmilostivější pan kardinál, začneme.“

Je jisté, že toto nenadálé zakročení Jupiterovo zcela postačilo, aby byli zachráněni čtyři nebozí biřici správce paláce. Kdybychom sami šťastně vymysleli tuto nanejvýš pravdivou příhodu a měli se za ni také odpovídat před Její Výsostí paní kritikou, nemohl by se nikdo v této chvíli dovolávat proti nám klasického přísloví: Nec deus intersit!⁸ Ostatně úbor pana Jupitera byl překrásný a přispěl nemálo k uklidnění davu, neboť upoutal všechnu jeho pozornost. Jupiter měl na sobě krunýř, potažený černým sametem se zlatými sponami; na hlavě měl čapku s kuklou sahající až na ramena, s knoflíky z pozlaceného stříbra; a kdyby nebylo červeně na jeho tvářích, jež kryla půl obličeje, a jeho mohutného vousu, který přikrýval druhou půlku, a kdyby nebyl držel v ruce svitek pozlaceného papíru, posázený cetkami a polepený ostny z falešného zlata, v kterémžto předmětu rozpoznalo cvičené oko snadno blesk, kdyby jeho nohy přirozené tělové barvy nebyly obuty v řemínkové sandály, zašněrované po řeckém způsobu, byl by snesl pro svůj důstojný zevnějšek srovnání s bretaňským lučištníkem osobní stráže pana du Berry.

II. Petr Gringoire

Leč zatím co řečnil, obdiv i uspokojení nad jeho oblekem vyprchávalo, jak přibývalo slov; a když dospěl k onomu nešťastnému závěru: „Jakmile se dostaví Jeho Eminence pan kardinál, začneme,“ zanikl jeho hlas v bouřlivém povyku.

„Začněte hned! Mystérie! Chceme mystérie hned!“ křičel lid. A nade všechny hlasy vynikal hlas Johana de Molendino, který prorážel tím děsným rámusem jako píšťalka při nějaké pouliční taškařině v Nîmes. „Začněte hned!“ ječel student.

„Pryč s Jupiterem a kardinálem Bourbonským,“ hulákal Robin Vejražka i ostatní studenti, natlačení v okenním výklenku jako na hřadě.

„Začněte ihned hru!“ opakoval dav. „Hned! Okamžitě! Na šibenici s herci i s kardinálem!“

Nebohý Jupiter, vyjevený, zděšený a pod svým červeným líčidlem na smrt bledý, upustil blesk a sňal si kuklu; pak se uklonil, a všecek se třesa, koktal: „Jeho Eminence… vyslanci… paní Markéta Flanderská…“ Nevěděl, co by řekl. V duchu se bál, že bude pověšen.

Pověšen buď chátrou za to, že čekal, nebo kardinálem za to, že nečekal; z obou stran viděl jen propast – šibenici.

Na štěstí ho jakýsi muž vysvobodil z nesnází a vzal odpovědnost na sebe.

Onen muž stál před zábradlím ve volném prostoru kolem mramorové desky až dosud bez povšimnutí, neboť jeho vysokou a štíhlou postavu dokonale chránil před každým pohledem tlustý pilíř, o který se opíral. Byl veliký, vyhublý a bledý, světlovlasý; ještě mladík, ačkoliv na čele i na tvářích měl vrásky; oči mu zářily, ústa se usmívala, na sobě měl černý šerkový oděv, stářím ošumělý a oleštěný. Přiblížil se k mramorové desce a pokynul ubohému trpiteli. Ten však, celý popletený, neviděl.

Nový příchozí popošel ještě o krok a zvolal: „Jupitere! Milý Jupitere!“

Jupiter neslyšel.

Nakonec, pozbývaje trpělivosti, křikl mu světlovlasý dlouhán přímo do ucha:

„Michale Giborne!“

„Kdo mě volá?“ ptal se Jupiter, jako by ho najednou někdo probudil ze sna.

„Já,“ odpověděla postava v černém.

„Ach,“ zvolal Jupiter.

„Začněte hned hrát,“ pravil muž. „Uspokojte obecenstvo! Já si beru na starost uchlácholit správce paláce a ten uchlácholí pana kardinála.“

Jupiter si oddychl.

„Velectění páni měšťané,“ zakřičel z plných plic do davu, který stále ještě hulákal, „začneme okamžitě!“

„Sláva Jupiterovi! Plaudite cives!⁹“ křičeli žáci.

„Výborně! Výborně!“ volal lid.

Byl to ohlušující potlesk a Jupiter již dávno zmizel za kobercem, když sál se ještě otřásal pochvalnými výkřiky.

Avšak neznámý člověk, který jako kouzelným proutkem změnil „bouři v tišinu“ (řečeno slovy našeho starého, dobrého Corneille), vrátil se opět skromně do pološera pilíře a byl by tam jistě zůstal i nadále neviditelný, bez pohnutí a němý jako dřív, kdyby ho odtamtud nebyly vylákaly dvě dívky, jež stály v první řadě diváků a viděly jeho rozhovor s Michalem Gibornem – Jupiterem.

„Mistře,“ pravila jedna z nich a kývla na něj, aby se přiblížil.

„Buďte přece zticha, milá Liénardo,“ domlouvala jí sousedka, hezká, svěží, vyfintěná ve svátečních šatech od hlavy k patě. „To není klerik, to je laik; neříkejte mu mistře, ale pane!“

„Pane,“ opravila se Liénarda.

Neznámý přistoupil k zábradlí.

„Co si přejete, slečny?“ zeptal se dychtivě.

„Ach nic!“ opravila se Liénarda celá zmatená. „To moje sousedka Gisquetta la Gencienne chce s vámi mluvit.“

„Ne, ne,“ bránila se Gisquetta a zarděla se; „to Liénarda vám řekla, mistře a já jsem jí jenom pověděla, že má říkat pane!“

Obě dívky klopily oči. Muž je pozoroval s úsměvem, neboť si zřejmě toužebně přál navázat rozhovor.

„Nemáte mi tedy co říci, milé slečny?“

„Ach, vůbec nic,“ odpověděla Gisquetta.

„Docela nic,“ tvrdila Liénarda.

Světlovlasý mladík ustoupil o krok zpět, aby se vzdálil. Ale obě všetečky nejevily chuť vzdát se kořisti.

„Pane,“ řekla živě Gisquetta s prudkostí náhle se otevřevšího stavidla, s odhodlaností ženy, která se rozhodla, „znáte jistě toho vojáka, který bude hrát v mystériích úlohu Panny Marie?“

„Chcete říci úlohu Jupitera?“ odvětil neznámý.

„Ano, ano, toho!“ zvolala Liénarda. „Ta je hloupá! Vy tedy znáte Jupitera?“

„Michala Giborna? Ano, slečno,“ přisvědčil neznámý.

„Má nádherné vousy!“ řekla Liénarda.

„A bude to hezké, co nám tu budou přednášet?“ ptala se nesměle Gisquetta.

„Velmi krásné, slečno,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání neznámý.

„A co to bude?“ ptala se Liénarda.

„Dobrotivé rozsouzení milostivé Panny Marie, mravoučná hra, prosím, slečno!“

„Ach, to je něco jiného,“ opáčila Liénarda.

Chvilku bylo ticho. Neznámý je přerušil:

„Je to zbrusu nová mravoučná hra, ještě ji nikde nehráli.“

„To není tedy ta,“ divila se Gisquetta, „kterou dávali před dvěma lety v den příjezdu pana papežského legáta a kde vystupovaly tři krásné dívky, které představovaly…“

„Sirény,“ přerušila ji Liénarda.

„A které byly docela nahé,“ dodal mladý muž.

Liénarda sklopila cudně zrak. Gisquetta na ni pohlédla a učinila totéž. Muž pokračoval s úsměvem:

„Byla to opravdu zábavná podívaná. Ale dnes uslyšíte mravo­učnou hru sepsanou schválně pro milostivou slečnu Flanderskou.“

„Budou se zpívat pastýřské písně?“ zeptala se Gisquetta.

„Fuj!“ rozhorlil se neznámý. „V mravoučné hře! Druhy her se nesmějí míchat! Kdyby to byla fraška, beze všeho!“

„To je škoda,“ litovala Gisquetta. „Tehdy byla u kašny na Můstku tlupa divochů, mužů i žen, kteří mezi sebou zápasili, předváděli různé výstupy a zpívali při tom všelijaké popěvky a pastýřské písně.“

„Co se hodí pro papežského legáta,“ řekl dosti suše neznámý, „nehodí se pro princeznu!“

„A o kus dál,“ pokračovala Liénarda, „hrála tichá hudba kouzelné melodie.“

„A lidem pro osvěžení,“ promluvila opět Gisquetta, „chrlila kašna třemi proudy víno, mléko a víno se skořicí. Každý, kdo chtěl, mohl se napít.“

„Kousek dál, pod můstkem u svaté Trojice,“ vmísila se opět Liénarda, „hrály pašijovou hru beze slov skutečné osoby.“

„Jak bych se nepamatovala,“ zvolala Gisquetta: „Uprostřed Ukřižovaný a na pravici a na levici lotr.“

Tu začaly obě mladé tlachalky mluvit najednou, jak se rozehřívaly při vzpomínce na příjezd papežského legáta.

„A o kus blíž, u Malířské brány, mohl jste vidět mnoho skvostně oblečených lidí.“

„A u kašny svatého Inocence ten lovec, co pronásledoval laň za štěkotu psů a za hlaholu loveckých trub?“

„A což to ohromné lešení u pařížských jatek, které představovalo hrad v Dieppe?“

„A když vyslanec přejel, vzpomínáš si, Gisquetto, dali povel k útoku a všichni Angličani byli posekáni.“

„A u Châteletské brány, co tam bylo krásných lidí!“

„A Směnárenský most byl celý pokryt čalouny.“

„Když po něm přejel vyslanec, vypustili na mostě víc než dvě stě tuctů ptáků všech možných druhů; bylo to moc krásné, Liénardo!“

„Dnes to bude ještě krásnější,“ vmísil se konečně do hovoru jejich společník, který je poslouchal s patrnou netrpělivostí.

„Slibujete nám, že takhle mravoučná hra bude krásná?“ ptala se Gisquetta.

„Ujišťuji vás o tom,“ řekl neznámý pevně. Pak dodal poněkud nadneseným hlasem:

„Vážené slečny, tuto hru jsem sepsal já sám.“

„Opravdu?“ užasly obě dívky.

„Opravdu!“ odpověděl básník a mírně se vypjal. „Totiž vlastně jsme dva: Jehan Marchand, který nařezal prkna, postavil lešení a udělal dřevěné obložení; a pak já, který jsem hru napsal. Jmenuji se Petr Gringoire.“

Tvůrce Cida nebyl by řekl hrději: Jsem Pierre Corneille. Naši čtenáři si jistě všimli, že uplynula již hezká chvíle od onoho okamžiku, kdy Jupiter zmizel za kobercem, do okamžiku, kdy se autor nové mravoučné hry tak nenadále odhalil naivním obdi­vovatelkám, Gisquettě a Liénardě. Pozoruhodná věc: celý tento dav, před několika minutami tak hlučný, čekal nyní klidně a tiše, v pevné důvěře v hercovo slovo; což je opětovným důkazem věčné pravdy, o níž se každodenně přesvědčujeme v našich divadlech, že nejlepším prostředkem, jak přimět obecenstvo, aby trpělivě čekalo, je tvrdit mu, že se začne hned.

Jenom student Jan se nedal ukolébat.

„Hola hej!“ zvolal najednou do klidného čekání, jež následovalo po zmatku. „Jupitere, Marie Panno, tatrmani ďáblovi! Tropíte si z nás šašky? Chceme hru, chceme hru! Začněte, nebo začneme my!“

To stačilo.

Z nitra dřevěného lešení se ozvala hudba zvučně i tlumeně laděných nástrojů; koberec se nadzvedl; vystoupily čtyři postavy, křiklavě oblečené a silně nalíčené, vyšplhaly se po příkrém žebříku na horní rovnou plochu lešení, postavily se do řady před obecenstvo a hluboce se uklonily; v tu chvíli hudba utichla. Mystérie začínaly.

Odměněny nejdříve bohatým potleskem za své poklony, začaly čtyři osoby za nábožného ticha odříkávat prolog, jehož čtenáře rádi ušetříme. Ostatně, jako se to stává i za našich dnů, obecenstvo se zajímalo více o obleky, které měly na sobě, než o úlohy, které přednášely; po pravdě řečeno, bylo to správné. Všichni čtyři měli na sobě kostýmy napůl žluté a napůl bílé, které se od sebe lišily jen jakostí látky; první oblek byl ze zlatého a stříbrného brokátu, druhý byl z hedvábí, třetí z vlny a čtvrtý z plátna. První postava měla v pravé ruce meč, druhá dva zlaté klíče, třetí váhu, čtvrtá rýč; a na pomoc líným mozkům, které by snad neprohlédly tyto průhledné symboly, byly dole na šatech vyšity nápisy velkými černými písmeny: na brokátovém oděvu bylo možno číst: JÁ JSEM ŠLECHTA; na hedvábném JÁ JSEM KLERUS; na vlněném JÁ JSEM OBCHODNICE a na šatech plátěných JÁ JSEM ROLNÍK. Pohlaví obou mužských alegorií bylo každému soudnému diváku zřetelně naznačeno poněkud kratším oděvem a zvláštní čapkou; naproti tomu obě ženské alegorie měly šaty delší a na hlavě špičaté čepce.

Jen divák, který neměl ani trochu dobré vůle, nebyl by z tohoto poetického prologu pochopil, že Rolník je zasnouben s Obchod­nicí a Klerus se Šlechtou a že oba šťastné manželské páry mají nádherného zlatého delfína, kterého zamýšlejí přisoudit jen nejkrásnější dívce. Prošli už celým světem, pátrajíce po takové krásce. A když postupně zamítli královnu golcondskou, princeznu trapezuntskou, dceru velkého chána tatarského a jiné a jiné, přišli si všichni, Rolník i Klerus, Šlechta i Obchodnice, odpočinout na mramorovou desku Soudního paláce a přednášeli tu před vele­váženým obecenstvem tolik mravoučných průpovědí a ponaučení, že jich více nemohlo být vyplýtváno ani na fakultě svobodných umění při zkouškách, učených hádkách, disputacích, řečnických kláních a slavnostních příležitostech, při nichž si mistři nasazovali barety svých hodností.

Bylo to všechno opravdu velmi krásné.

Avšak v celém tom davu, na nějž čtyři alegorie přímo o závod chrlily přívaly metafor, nebylo ducha pozornějšího, srdce rozechvělejšího, zraku vyjevenějšího a krku napjatějšího, než bylo oko, ucho, krk i srdce autora a básníka, toho dobrého Petra Gringoira, který před chviličkou nemohl odolat radosti, aby dvěma hezkým dívkám neřekl své jméno. Poodešel několik kroků a vrátil se na své místo za pilířem; tam naslouchal, pozoroval, vychutnával. Příznivý potlesk, jímž diváci odměnili začátek jeho prologu, zněl mu dosud v duši a on se cele poddával onomu zvláštnímu druhu rozjímavého vytržení, jež se zmocní autora, když vidí, jak jeho myšlenky jedna po druhé plynou z hercových rtů a dopadají do ticha rozlehlého hlediště. Všechna čest Petru Gringoirovi!

Je nám bolno u srdce, musíme-li přiznat, že toto počáteční nadšení bylo velmi záhy zkaleno. Neboť sotva Gringoire přiblížil rty k opojnému poháru slávy a radosti, již mu do něho ukápla krůpěj hořkosti.

Jakýsi rozedraný žebrák, který nemohl vybírat almužnu, protože byl zcela utopen v hustém davu, a který zřejmě nenacházel dostatečné odškodnění v kapsách sousedů, usmyslil si, že se usadí na některém hodně nápadném místě, aby přivábil pohledy a získal almužny. Při prvních verších prologu vyšplhal se tedy po sloupech vyhrazené tribuny až k římse, jež lemovala spodek zábradlí; zde se usadil a dožadoval se pozornosti a soucitu, ukazuje své hadry a ohavnou ránu přes celou pravou paži. Jinak byl tichý jako pěna.

Dík jeho mlčení mohl prolog klidně pokračovat a nebylo by došlo k žádnému vybočení z pořádku, kdyby žebráka a jeho pitvoření nebyl osudnou náhodou zpozoroval z výšky svého pilíře student Johanes. Mladý taškář se dal do bláznivého smíchu, a nedbaje vůbec, že přeruší představení a rozvrátí přímo nábožné soustředění diváků, vykřikl uličnicky:

„Vidíte támhle toho mrzáka, jak prosí o almužnu?“

Kdo někdy hodil kámen do žabího močálu nebo vystřelil z pušky do ptačího hejna, může si udělat představu o účinku, jaký vyvolala tato nevhodná slova uprostřed všeobecné pozornosti. Gringoire se zachvěl jako by dostal elektrickou ránu. Prolog uvízl a všechny hlavy se hlučně obrátily k žebráku; ten se ani trochu nezarazil, naopak, viděl v této příhodě dobrou příležitost k vybírání a jal se odříkávat plačtivým hlasem, přimhuřuje oči: „Almužnu, prosím!“

„Ale, ale, na mou věru,“ zvolal opět Johanes, „to je Kulhavý Špindíra. Hola hej, příteli, to ti ta rána na noze překážela, že sis ji přendal na ruku?“

Při těch slovech hodil s mrštností opice malý stříbrňák do zamaštěného klobouku, který žebrák nastavoval nemocnou rukou. Žebrák přijal almužnu i vtip, aniž hnul brvou, a brebentil dál: „Almuž­nu, prosím!“

Tato událost značně rozptýlila pozornost posluchačů a mnoho diváků v čele s Robinem Vejražkou a ostatními studenty tleskalo rozpustile tomuto bizarnímu duetu, které improvizovali uprostřed prologu student svým ječivým hlasem a žebrák svou vytrvalou litanií.

Gringoire tím byl velice znechucen. Když se vzpamatoval z prvního ohromení, jal se usilovně křičet na čtyři osoby na jevišti: „Hrajte dál, u všech čertů, hrajte dál!“ A oba výtržníky neuznal za hodny jediného pohrdavého pohledu.

Vtom ucítil, jak ho někdo tahá za šos jeho širokého kabátu; obrá­til se ne bez rozmrzelosti a dosti nuceně se usmál; ale bylo toho věru třeba. Gisquetta la Gencienne prostrčila svou hezkou ruku zábradlím a dožadovala se tak jeho pozornosti. „Pane,“ zeptala se, „budou pokračovat?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Gringoire, poněkud uražen otázkou.

„Pak vás prosím, abyste byl tak laskav a vysvětlil mi…“

„Co budou přednášet?“ přerušil ji Gringoire. „Jen poslouchejte!“

„Nikoliv,“ řekla Gisquetta, „chci vědět, co přednášeli!“ Gringoire poskočil jako člověk, kterému sáhli na otevřenou ránu.

„Jdi k šípku, ty zabedněná hlupačko!“ zabručel mezi zuby. Od té chvíle přestala pro něj Gisquetta existovat.

Zatím herci uposlechli jeho naléhavé pobídky, a když obecenstvo vidělo, že herci opět deklamují, začalo znovu naslouchat. Je ovšem samozřejmé, že takovým nastavováním kusu, znenadání roztrženého na dvě části, přišlo o mnoho krás. Gringoire o tom v duchu trpce uvažoval. Nicméně poznenáhlu zavládl opět klid; student zmlkl, žebrák počítal desetníky v klobouku a hra opět přivábila všechen zájem diváků.

Bylo to vskutku velmi krásné dílo a podle našeho mínění by se ho dalo zcela dobře po některých úpravách použít i dnes. Exposice, sice poněkud zdlouhavá a prázdná (zcela v duchu pravidel), byla jednoduchá a Gringoire v prostinké svatyni svého nitra se obdivoval její jasnosti. Čtenáři jistě uznají, že alegorické osoby byly poněkud unaveny cestováním třemi díly světa, když se marně snažily zhostit se důstojně svého zlatého delfína. Nastalo tedy vychvalování zázračné ryby s přemnoha jemnými narážkami na mladého snoubence Markéty Flanderské, který byl v té době k svému velkému smutku uvězněn na zámku Amboise a neměl ani tušení, že Klerus a Rolník, Šlechta a Obchodnice právě podnikli kvůli němu cestu kolem světa. Jmenovaný delfín byl samozřejmě mladý, krásný, silný a hlavně – byl synem francouzského lva (velkolepý to původ všech královských ctností!). Chtěl bych zdůraznit, že tato odvážná metafora si zaslouží obdivu a že v den oslavných alegorií na královský sňatek se divadelní přírodopis nijak nezalekne delfína, který je synem lva. Vždyť právě taková neobvyklá, řekli bychom pindarická křížení dokazují nadšení. Nicméně, máme-li být také kritičtí, musíme podotknout, že básník k rozvinutí této krásné myšlenky nepotřeboval celých dvě stě veršů. Je ovšem pravda, že mystérie měly trvat podle příkazu pana královského hejtmana od dvanácti hodin do čtyř a že bylo tedy třeba něco říkat. Všichni ostatně naslouchali trpělivě.

Najednou právě uprostřed hádky mezi Obchodnicí a paní Šlechtou, v okamžiku, kdy mistr Rolník deklamoval kouzelný verš:

„A nikdy nikdo nespatřil v lese zvíře nádhernější,“

dveře slavnostní tribuny, které až dosud zůstávaly tak nevhodně zavřeny, se ještě nevhodněji otevřely a zvučný hlas dveřníkův stručně oznamoval: „Jeho Eminence pan kardinál Bourbonský.“

III. Pan kardinál

Ubohý Gringoire! Praskot všech dvojitých raket vypalovaných na svatého Jana, salva z dvaceti hákovnic, výstřel z onoho pověstného děla z věže Billy, které za obležení Paříže v neděli 29. září 1465 usmrtilo sedm Burgunďanů najednou, výbuch veškerého střelného prachu uskladněného v bráně Templu – to vše by mu bylo v onom slavnostním dramatickém okamžiku méně rvalo uši než oněch několik slov dveřníkových: Jeho Eminence pan kardinál Bourbonský.

Ne snad proto, že by se byl Petr Gringoire kardinála bál nebo že by jím byl opovrhoval. Nebyl ani takový slaboch, ani takový domýšlivec. Gringoire byl pravý eklektik, jak bychom dnes řekli, náležel k oněm vzdělaným a vyrovnaným duchům, umírněným a klidným, kteří si vždy a ve všem dovedou najít „zlatou střední stezku“ a kteří, i když oplývají rozumem a svobodomyslností, mají úctu před kardinály. Vzácné a nikdy nevymírající plemeno filozofů, jimž moudrost dala, jak se zdá, jako kdysi Ariadna Theseovi klubko nití, které oni, co je svět světem, jen odvinují na cestě bludištěm věcí lidských. Setkáváme se s nimi ve všech dobách, jsou vždy stejní, to jest přizpůsobení své době. A i když necháme stranou našeho Petra Gringoira, který by byl jejich představitelem v patnáctém století, kdyby se nám podařilo obestřít ho slávou, které si zaslouží, byl to zajisté duch, který vnukl otci Du Breulovi ona vznešeně prostá slova, jež byla napsána v století šestnáctém, ale jež jsou hodna všech století: „Jsem rodem Pařížan, ale rodnou řečí parrhisian, neboť parrhisia znamená v řečtině svobodu slova; a nebál jsem se užíti této svobody i proti pánům kardinálům, strýci a bratru knížete de Conty: samozřejmě s náležitou úctou k jejich postavení a abych neurazil nikoho z jejich družiny, což znamená mnoho.“

V nepříjemném dojmu, který vzbudil v Gringoirovi příchod kardinálův, nebyla tedy ani nenávist ke kardinálovi, ani pohrdání jeho přítomností. Právě naopak; náš básník měl dostatek zdravého rozumu a jeho kabát byl až příliš ošumělý, aby nepřikládal obzvláštní význam tomu, že mnohé jeho narážky v prologu, zejména pak chvalořeč na delfína, syna francouzského lva, budou vyslechnuty uchem tak významným. Leč hmotný zájem nevládne vznešeným duším básníků. Předpokládejme, že souhrn básníkovy osobnosti je vyjádřen číslem deset; je jisté, že kdyby ji nějaký chemik analyzoval a lékárnicky rozebral, jak říká Rabelais, zjistil by, že jen jeden díl z deseti zabírá prospěchářství, kdežto všech zbývajících devět dílů tvoří básníkova samolibost. Nuže, v okamžiku, kdy se dveře otevřely a vstoupil kardinál, oněch devět dílů Gringoirovy samolibosti, nafouklých a nadmutých, jak do nich zavanula silná vlna všeobecného obdivu, narůstalo přímo zázračně, zatím co ona nepatrná částečka hmotných zájmů, kterou jsme právě v povaze básníků zjistili, ztrácela se pod tím přívalem obdivu jako přidušená; je to ostatně cenná přísada v přirozenosti básníků, která je poutá ke skutečnosti a činí z nich lidi a bez níž by se vznášeli v oblacích. Gringoire s rozkoší vnímal, pozoroval a zrovna ohmatával celé to shromáždění, třebas to bylo shromáždění darebů (ale co na tom záleží?), jak úžasem trne, mění se v sochy a ztrácí dech před úžasnými tirádami, jež tryskaly každým okamžikem ze všech částí jeho oslavné básně. Ujišťuji vás, že sám též sdílel všeobecnou blaženost a že (zcela opačně než La Fontaine, jenž se kdysi zeptal při předvádění své komedie Florestin: „Který hlupák napsal tuhle slátaninu?“) Gringoire by se byl s velkou chutí otázal svého souseda: „Od koho je toto mistrovské dílo?“ Nyní teprve můžeme posoudit, jak na něj působil náhlý a nevhodný příchod kardinálův.

Čeho se z počátku jen obával, uskutečnilo se v plné míře. Vstup Jeho Eminence obecenstvo rozrušil. Hlavy všech se obracely k tribuně. Nebylo slyšet jediného slova. „Kardinál! Kardinál!“ neslo se od úst k ústům. Nešťastný prolog uvízl po druhé.

Kardinál se zastavil na okamžik před tribunou. Zatím co se dosti lhostejně rozhlížel po shromáždění, hluk se zdvojnásobil. Každý ho chtěl vidět co nejlépe. Jeden přes druhého se natahoval, soused sousedovi hleděl přes rameno.

Byla to beze sporu neobyčejně vznešená osobnost a podívaná na ni stála za kterékoliv jiné divadlo. Karel, kardinál Bourbonský, arcibiskup a hrabě lyonský, primas obojí Galie, byl spřízněn jednak s Ludvíkem XI. prostřednictvím svého bratra Petra, urozeného pána z Beaujeu, který měl za manželku nejstarší dceru královu, zároveň však byl spřízněn s Karlem Smělým prostřednictvím své matky, Anežky Bourbonské. Vévodícím, typickým a nejvýznačnějším rysem primasovy povahy byl dvořanský duch a úcta k mocným. Můžeme si představit nesčetné potíže, které mu vyneslo toto dvojí příbuzenství, a všechna ta světská úskalí, mezi nimiž musila jeho církevní loďka opatrně proplouvat, aby se nerozbila ani o Ludvíka, ani o Karla, tuto Charybdu a Scyllu, jež nedávno pohltily vévodu Nemourského a královského maršálka de Saint-Pol. Díky bohu proplul šťastně nebezpečnou křižovatkou a dostal se bez nehody do Říma. Ale třebaže byl už v přístavu, a právě proto, že byl v přístavu, připomínal si vždy s úzkostí šťastná i méně šťastná dobrodružství svého politického života, kdy musel být neustále ve střehu proti hrozícím bouřím, a to ho stálo hodně námahy. Říkával, že rok 1476 byl pro něj černý i bílý; chtěl tím naznačit, že v tomto jediném roce ztratil svou matku, vévodkyni Bourbonskou, i svého bratrance, vévodu Burgundského, a že jeden zármutek mu byl útěchou v druhém.

Jinak to byl dobrý člověk; žil veselým kardinálským životem, rád se rozjařil královskou révou ze Challuau, neměl v nelásce ani Ríšinku Klíště, ani Skočnou Tomku, uštědřoval almužnu raději hezkým dívkám než starým babám – a pro to pro všechno ho pařížský lid miloval. Chodíval vždy obklopen malou družinou biskupů a opatů vznešeného původu, galantních a žertovných, k hodování a pitkám kdykoliv ochotných; a přihodilo se kolikrát, že počestné růženečkářky od svatého Heřmana Auxerrského, když večer kráčely kolem osvětlených oken kardinálova příbytku, byly náramně pohoršeny nad tím, že tytéž hlasy, které ve dne prozpěvovaly nešpory, nyní za cinkotu sklenic odříkávají pijáckou průpovídku Benedikta XII., onoho papeže, který ke své tiáře připojil ještě třetí korunu: „Bibamus papaliter.“¹⁰

Není pochyby, že právě tato oblíbenost u lidu, tak poctivě zasloužená, ochránila ho při jeho vstupu před nevlídným přijetím nespokojeného davu, který v den, kdy sám měl volit papeže, měl nadto pramálo chutí prokazovat úctu kardinálovi. Ale Pařížané se nedovedou dlouho hněvat; vždyť tím, že si vynutili začátek představení, vyhráli ti dobří měšťané nad kardinálem a toto vítězství jim stačilo. Mimo to byl pan kardinál Bourbonský krásný muž, měl na sobě nádherné červené roucho, které mu znamenitě slušelo, a měl tedy na své straně všechny ženy – tudíž lepší polovinu posluchačstva. Bylo by zajisté nespravedlivé a svědčilo by o špatném vkusu, kdyby přivítali pískáním kardinála za to, že na sebe nechal čekat, když je to muž tak krásný a když mu jeho červené roucho tak sluší.

Vstoupil tedy, pozdravil shromáždění oním dědičným úsměvem, který mají vznešení páni pro lid, a kráčel pomalu k svému křeslu z šarlatového sametu, při čemž vypadal, jako by myslel na docela něco jiného. Jeho průvod, dnes bychom jej nazvali generálním štábem biskupů a opatů, vstoupil na tribunu těsně za ním a vyvolal v sále nový hluk a novou zvědavost. Všichni si je o překot ukazovali, volali je jmény, každý se snažil poznat alespoň jednoho: ten poznal pana biskupa marseilleského Alaudeta, neklame-li mě paměť, onen zase seniora od svatého Diviše, jiný Roberta de Lespinasse, opata u svatého Heřmana Na palouku, onoho lehkomyslného bratra jedné milenky Ludvíka XI.; hotový příval urážek a hulákání. Pokud jde o studenty, ti kleli. Byl to jejich den, jejich slavnost bláznů, jejich saturnálie – tyto každoroční orgie cechu písařského a studentstva. Nebylo hanebnosti, jež by toho dne nebyla oprávněná, ba přímo posvěcená. A k tomu všemu je třeba dodati, že mezi obecenstvem byly veselé ženštiny Šimonka Čtyřknihová, Anežka Couravá, Robertka Krasonožka. Nebyla to tedy nádherná příležitost zaklít si po libosti a trochu se i rouhat jménu božímu v tak krásný den a v tak dobré společnosti důstojných pánů a povětrných holek? Dopřávali si toho opravdu dosyta. A tak uprostřed všeobecného rámusu ozývalo se z úst těch nevázaných studentů a žáků, které jinak držel celý rok na uzdě strach před rozžhaveným železem svatého Ludvíka, příšerné zastaveníčko rouhavých kleteb a necudností. Ubohý svatý Ludvík! Jakou švandu si z něho tropili v jeho vlastním soudním paláci! Jak právě vstupovali na tribunu, každý si vzal jednoho na mušku: ten si vybral sutanu černou, ten šedivou, onen bílou, ten zas fialovou. Pokud jde o Johana Frolla de Molendino, pustil se jako bratr arcijáhnův odvážně do sutany červené a křičel na celé kolo, dívaje se drze přímo na kardinála: „Cappa repleta mero!“¹¹

Všechny tyto podrobnosti, které tu bez obalu předkládáme čtenáři pro poučení, byly zcela přehlušeny všeobecným povykem, takže zanikaly dříve, než dospěly k slavnostní tribuně; ostatně kardinála by byly asi vůbec nepřivedly z míry – tak byly všechny nevázanosti toho dne vžitým obyčejem. Kardinál měl ostatně jinou starost, výraz jeho tváře to jasně dokazoval, šla mu v patách a vstoupila na tribunu skoro zároveň s ním: bylo to poselstvo vlámské.

Ne snad že by byl tak pronikavým politikem a dělal si starosti nad možnými následky sňatku své paní sestřenky Markéty Burgundské a svého pana bratrance Karla, dauphina vienneského; pramálo mu leželo na srdci, jak dlouho potrvá narychlo sešitá dohoda mezi vévodou rakouským a králem francouzským nebo jak se zachová král anglický, když jeho dcera byla tak pohrdavě zamítnuta. Popíjel vesele každého večera víno z královské révy chaillotské a netušil, že několika lahvemi téhož vína se jednoho krásného rána Ludvík XI. zbaví Eduarda IV. (Pravda, lékař Coictier víno nejdřív poněkud přezkoušel a upravil, než je Ludvík XI. přátelsky nabídl Eduardovi IV.) Velevážené poselstvo pana vévody rakouského nezpůsobilo kardinálovi podobných starostí, ale přivádělo ho do nesnází z jiného důvodu. Bylo vskutku poněkud kruté, a my jsme se o tom již stručně zmínili na druhé stránce této knihy, že on, Karel Bourbonský, byl nucen slavnostně uvítat a přátelsky přijmout bůhvíjaké měšťany; on, kardinál, musel vítat konšely, on, Francouz, veselý společník, musel hodovat s Vlámy, pijáky piva; a to všechno veřejně. Byla to beze sporu jedna z nejprotivnějších přetvářek, které kdy udělal králi pro radost.

Když dveřník zvučným hlasem oznámil: Páni vyslanci pana vévody rakouského, obrátil se tedy ke dveřím s tím nejlaskavějším výrazem na světě (tak se na to připravoval). Netřeba dodávat, že celý sál učinil totéž.

Vstoupilo tedy osmačtyřicet vyslanců Maxmiliána Rakouského, vždy dva a dva, s vážností, jež je ostře odlišovala od upospíchané družiny kněží Karla Bourbonského. V jejich čele byl ctihodný otec v Kristu Jan, opat saintbertinský, kancléř Zlatého rouna, a Jakub Goy, pán na Dauby, nejvyšší sudí v Gentu. Ve shromáždění nastalo hluboké ticho, provázené občas tlumeným smíchem, neboť jim bylo vyslechnouti všechna ta pitvorná jména a všechny možné měšťanské tituly, které každý člen poselstva se svrchovaným klidem oznamoval dveřníkovi, a ten pak zkomolená a všelijak zpřeházená jména i tituly vyvolával do davu. Byl tu mistr Loys Roelof, konšel města Lovaně; pan Clays z Etuelde, konšel bruselský; pan Pavel z Baeustu, pán na Voirmizelle, vlámský president; mistr Jan Coleghens, purkmistr města Antverp; mistr Jiří z Moere, první konšel městské rady města Gentu; mistr Gheldolf van der Hage, první konšel dědičného soudu řečeného města; pan z Bierbecquu, Jan Pinnock, Jan Dymaerzelle a jiní a jiní; sudí, konšelé, purkmistři; purkmistři, konšelé, sudí; všichni strnulí, těžkopádní, naškrobení, ve svátečním sametu a damašku, na hlavách černé sametové barety s těžkými střapci z cyperského dracounu; jinak samé dobré hlavy vlámské, tváří důstojných a přísných, z rodu těch, které tak výrazně vážně hledí z temného pozadí Rembrandtovy Noční hlídky; všichni měli na čele napsáno, že Maxmilián Rakouský měl pravdu, když se tak úplně svěřil, jak stálo v jeho manifestu, jejich zdravému rozumu, jejich chrabrosti, zkušenosti věrnosti a dobré vůli. A přece jedna výjimka. Jemný, přemýšlivý, lišácký obličej, cosi mezi čumáčkem opičím a nosem diplomata, k němuž kardinál popošel na tři kroky a hluboce se poklonil a který se přece jmenoval pouze Vilém Rym, radní a první ministr města Gentu.

Málo lidí tehdy vědělo, kdo to je Vilém Rym. Vzácně nadaný muž, který by byl v dobách revoluce zářivě zasvítil nad hladinou událostí, ale kterému, protože žil v patnáctém století, bylo souzeno omezit se na podzemní intriky a žít v podkopech, jak říká vévoda de Saint-Simon. Ostatně první podkopník v Evropě si ho velmi cenil: Rym osnoval důvěrné pikle s Ludvíkem XI. a často spolupracoval na tajných podnicích králových. O tom všem nemělo shromáždění ani potuchy a velice se podivovalo zdvořilostem, které kardinál prokazoval hubené postavě vlámského sudího.

IV. Mistr Jakub Coppenole

Zatím co si první ministr města Gentu a Jeho Eminence vyměňovali přehlubokou poklonu a několik ještě tišších slov, objevil se muž vysoké postavy, širokých tváří a mohutných ramenou a chtěl vejít zároveň s Vilémem Rymem: řekl bys doga vedle lišky. Jeho plstěná čapka a kožený kabátec tvořily podivně odlišnou skvrnu uprostřed všeho toho sametu a hedvábí kolem. Dveřník, domnívaje se, že sem zabloudil nějaký pacholek, zarazil mu cestu.

„Hej, příteli, sem se nesmí!“

Muž v koženém kabátci ho odstrčil ramenem.

„Co mi to tu povídá ten chlap?“ řekl tak hlasitě, že celý sál upjal rázem pozornost k tomuto podivnému rozhovoru. „Cožpak nevidíš, že patřím k nim?“

„Vaše jméno?“ zeptal se dveřník.

„Jakub Coppenole.“

„Váš titul?“

„Punčochář od Tří řetízků v Gentu.“

Dveřník couvl. Ohlašovat konšely a purkmistry, to ještě jde; ale ohlašovat punčocháře, to je přespříliš. Kardinál byl jako na trní. Celé shromáždění naslouchalo a přihlíželo. Už po dva dny se Jeho Eminence snažila ze všech sil ulízat ty vlámské medvědy, aby je mohla jakž takž představit obecenstvu, a teď taková hrubá svévole! Tu však Vilém Rym přistoupil s jemným úsměškem k dveřníkovi a pošeptal mu:

„Ohlaste mistra Jakuba Coppenola, konšelského písaře města Gentu.“

„Dveřníku,“ opakoval hlasitě kardinál, „ohlaste mistra Jakuba Coppenola, konšelského písaře slavného města Gentu!“

To byla chyba. Vilém Rym by byl sám urovnal trapnou příhodu, ale Coppenole zaslechl kardinála.

„Ne, přisámbůh!“ vzkřikl svým hromovým hlasem. „Jakub Coppenole, punčochář. Slyšíš, dveřníku? Nic víc, nic míň. Přisámbůh, punčochář je krásné dost! Pan arcivévoda hledal nejedenkrát svou rukavici v mých nohavicích.“¹²

Propukl smích i potlesk. Vtipu se v Paříži ihned porozumí, proto má vždycky úspěch.

Dodejme ještě, že Coppenole byl muž z lidu, právě tak jako bylo lidové obecenstvo shromážděné kolem něho. Proto bylo dorozumění mezi nimi tak rychlé, elektrické, ba možno říci bezprostřední. Pyšný útok vlámského punčocháře, jímž tak pokořil dvořany, probudil ve všech těch prostých dušičkách zvláštní pocit důstojnosti, v patnáctém století ještě velmi neurčitý a nejasný. Ten punčochář, který se právě postavil kardinálovi, byl člověk jako oni, byl jim rovný. Jak sladké to pomyšlení pro ty nebohé chudáky, kteří byli zvyklí prokazovat úctu a poslušnost lokajům biřiců správce pana opata od svaté Jenovefy, nosiče vlečky kardinálovy.

Coppenole pozdravil hrdě Jeho Eminenci, a ta všemocnému měšťanu, kterého se bál sám Ludvík XI., pozdrav opětovala. Pak oba zasedli na svá místa, sledováni posměšným a povýšeným úsměvem Viléma Ryma, „člověka moudrého a chytrého,“ jak praví Filip de Comines, kardinál všecek vyveden z míry a pln starostí, Coppenole klidný a pyšný, přemýšleje patrně o tom, že konec konců jeho titul punčocháře je stejně dobrý jako každý jiný a že Marie Burgundská, matka této Markéty, které dnes Coppenole sjednával sňatek, bála by se ho méně jako kardinála než jako punčocháře; vždyť takový kardinál by jistě nebyl dokázal pobouřit gentské obča­ny proti oblíbencům dcery Karla Smělého; kardinál by byl jistě nedovedl jediným slovem obrnit dav proti jejím slzám a prosbám, když slečna Flanderská přišla za ně prosit lid až k samé šibenici; kdežto punčochář zvedl pouze loket v koženém rukávě a způsobil, že padly vaše hlavy, urození pánové, Víte ďHymbercourte a kancléři Viléme Hugonete!

Avšak pro nebohého kardinála ještě všechno neskončilo. Měl vypít až do dna kalich této špatné společnosti.

Čtenář snad nezapomněl na drzého žebráka, který se hned na začátku prologu zavěsil na třásně kardinálské estrády. Příchod urozených hostů ho naprosto nepřiměl k tomu, aby opustil své místo, a zatím co se preláti a vyslanci mačkali jako praví vlámští slanečci v lavici na tribuně, on si udělal pohodlí a furiantsky zkřížil nohy přes hlavní trám. Byla to úžasná nehoráznost, ale v první chvíli si toho nikdo nevšiml, neboť pozornost byla obrácena jinam. On sám se vůbec nestaral o to, co se děje v sále: pokyvoval bezstarostně hlavou jako Neapolitánec, jen občas opakoval do toho všeobecného povyku jako natočený stroj: „Almužnu, prosím.“ A zcela jistě byl v celém shromáždění jediný, komu se neuráčilo otočit hlavu, když se Coppenole hádal s dveřníkem. Ale náhoda tomu chtěla, že mistr punčochář z Gentu, s nímž lid již tak živě sympatizoval a k němuž se upíraly všechny zraky, přišel si sednout zrovna do první řady na estrádě, přímo nad žebráka; a údiv obecenstva byl nemalý, když vlámský vyslanec, spatřiv pod sebou podivného chlapíka, poklepal mu přátelsky na rameno v hadrech. Žebrák se obrátil; překvapení, vděčnost, upřímná radost zračily se ve tvářích obou. Pak, nestarajíce se vůbec o diváky, pustili se punčochář a mrzák do tichého hovoru, držíce se za ruce, při čemž hadry Kulhavého Špindíry, rozložené na zlatém suknu estrády, vypadaly jako housenka na pomeranči.

Nezvyklost této podivné scény vyvolala v sále takovou bouři bláznivého veselí, že si toho kardinál brzy všiml; naklonil se poněkud vpřed, a jelikož ze svého místa mohl zahlédnout jen velmi nezřetelně ostudnou halenu Špindírovu, domníval se zcela samozřejmě, že žebrák prosí o almužnu, a pobouřen takovou drzostí, zvolal: „Pane správce paláce, hoďte toho darebu do řeky.“

„Přisámbůh, pane kardinále,“ řekl Coppenole, nepouštěje ruku Špindírovu, „je to můj přítel.“

„Výborně! Výborně!“ volal dav. A od této chvíle těšil se mistr Coppenole u lidu v Paříži právě tak veliké vážnosti jako v Gentu; „neboť lidé jeho ražení ji získávají rázem,“ jak říká Filip de Comines, „jsou-li tak nezřízení.“

Kardinál se kousl do rtů. Naklonil se k svému sousedu, opatu od svaté Jenovefy, a řekl mu polohlasně:

„Pěkné vyslance nám posílá pan arcivévoda, aby ohlásili princeznu Markétu.“

„Vaše Eminence,“ odpověděl opat, „nadarmo plýtvá zdvořilostmi na ty vlámské křupany. Margaritas ante porcos.“¹³

„Řekněte raději,“ odpověděl s úsměvem kardinál, „porcos ante Margaritam.“¹⁴

Celá ta malá družina kněží byla touto slovní hříčkou nadšena. Kardinálovi se poněkud ulevilo; byl teď s Coppenolem vyrovnán, jeho vtip měl také úspěch.

A nyní nechť nám dovolí otázku ti z našich čtenářů, kteří mají schopnost vnímat obraz neb myšlenku jako celek, řečeno dnešním stylem, zda si dovedou jasně vybavit před očima podívanou, kterou skýtal jejich pozorností v této chvíli rozsáhlý obdélník velké síně Soudního paláce. Uprostřed síně, u západní zdi, byla široká a velkolepá estráda, pokrytá zlatým brokátem, na kterou vstupují ve slavnostním průvodu malou brankou s lomeným obloukem vznešené osobnosti, jež postupně ohlašuje křiklavý hlas dveřníkův. V prvních lavicích je už vidět mnoho úctyhodných tváří, zahalených v hermelínu, sametu a šarlatu. Kolem estrády, kde vládne důstojnost a klid, dole, naproti, všude veliký dav a veliký hluk. Tisíce pohledů z obecenstva sledují každou tvář na estrádě, tisíceré šuškání provází každé jméno. Není divu, podívaná je zajímavá a zasluhuje si plně pozornosti diváků. Ale co znamená to lešení tam dole, na samém konci síně, a ti čtyři strakatí panáci nahoře a jiní čtyři dole? A kdo je ten muž vedle lešení, v černém haveloku, s bledou tváří? Běda, drahý čtenáři, toť Petr Gringoire a jeho prolog.

Zapomněli jsme na něj všichni dokonale. A toho on se bál. Od chvíle, kdy vstoupil kardinál, chvěl se Gringoire v neustálých obavách o zdar svého prologu. Nejdřív nakázal nerozhodným hercům, aby pokračovali a zvýšili hlas; pak, když viděl, že nikdo neposlouchá, je zarazil; a nyní již téměř po čtvrt hodiny, co trvalo přerušení, podupával neustále nohou, vrtěl sebou, oslovoval Gisquettu a Lié­nardu, povzbuzoval sousedy, aby sledovali prolog; vše nadarmo. Nikdo nespustil oči z kardinála, poselstva a estrády, jediného to ohniska onoho obrovského kruhu napjatých pohledů. Vnucuje se též domněnka, a říkáme to s lítostí, že prolog právě ve chvíli, kdy Jeho Eminence odvrátila od něho pozornost tak zdrcujícím způsobem, začal již posluchačstvo poněkud nudit. Konec konců na estrádě i na mramorové desce se odehrávala vlastně táž podívaná: spor Rolníka s Klerem, Šlechty s Obchodnicí. A mnoho lidí se na ně dívalo raději přímo, jak žijí, dýchají, jednají, strkají se lokty jako skuteční lidé z masa a kostí, ať už patřili k poselstvu vlámskému nebo k družině biskupově, ať měli na sobě roucho kardinálské nebo kožený kabátec Coppenolův, než na nalíčené, nastrojené, mluvící ve verších a připomínající spíše slaměné hastroše v těch bílých a žlutých tunikách, do nichž je namaškařil Gringoire.

Nicméně když se našemu básníkovi zdálo, že ovzduší se opět trochu uklidnilo, vymyslil si lest, která měla všechno zachránit.

„Pane,“ obrátil se k jednomu ze svých sousedů, dobromyslnému, silnému muži s trpělivou tváří: „Což aby se opět začalo?“

„Co?“ otázal se soused.

„Ale mystérie,“ řekl na to Gringoire.

„Jak je vám libo,“ odpověděl soused.

Tento poloviční souhlas Gringoirovi postačil. Rozhodl se, že si svou věc obstará sám, a začal křičet, při čemž se snažil, aby jeho hlas co možná nejvíc splynul s hlasem davu: „Začněte znovu mystérie! Hrajte dál!“

„U čerta!“ zvolal Johanes de Molendino. „Co to krákorají tam dole?“ (Neboť Gringoire dělal hluk za čtyři.) „Řekněte, kamarádi, cožpak mystérie ještě neskončily? Chtějí je začít znovu. To přece nejde!“

„Ne, ne,“ křičeli sborem všichni studenti. „Pryč s mystériemi, pryč s nimi!“

Leč Gringoire znásoboval své úsilí a křičel tím víc: „Začněte znovu! Začněte znovu!“

Jeho výkřiky upoutaly pozornost kardinálovu.

„Pane správce paláce,“ oslovil velikého černého muže, který stál několik kroků od něho, „jsou snad ti chlapi posedlí, že tropí takový pekelný rámus?“

Správce paláce byl úředník z rodu obojživelných, jakýsi netopýr v čeledi soudcovského stavu; měl v sobě zároveň něco z myši i z ptáka, byl současně soudcem i vojákem.

Přistoupil k Jeho Eminenci, a ačkoliv se poněkud obával, že vzbudí její nelibost, vysvětlil jí koktavě, proč se lid chová tak nezpůsobně: že poledne přišlo dříve než Jeho Eminence a že herci byli nuceni začít, aniž čekali na Jeho Eminenci. Kardinál se dal do smíchu.

„Na mou věru, pan rektor university by byl měl jednat zrovna tak! Co tomu říkáte, mistře Viléme Ryme?“

„Milosti,“ odpověděl Vilém Rym, „buďme rádi, že jsme unikli polovině představení. Je to pro nás v každém případě výhoda.“

„Mohou ti taškáři hrát dál svou frašku?“ otázal se správce. „Jen hrajte dál, jen hrajte dál,“ řekl kardinál, „mně je to jedno. Já si budu zatím číst v breviáři.“

Správce přistoupil k zábradlí estrády, a zjednav si pohybem ruky ticho, zvolal:

„Měšťané, místní i přespolní, aby se vyhovělo těm, kdo si přejí, aby se znovu začalo, i těm, kdo chtějí, aby se hra skončila, nařizuje Jeho Eminence, aby se pokračovalo.“

Obě strany byly nuceny se podrobit. Avšak autor i obecenstvo se kvůli tomu dlouho na kardinála hněvali.

Osoby na scéně se ujaly znovu svých úloh a Gringoire doufal, že alespoň konec jeho díla bude vyslechnut. Leč i tato naděje se ukázala vbrzku šalebnou jako ostatní jeho iluze; posluchačstvo se sice jakž takž opět uklidnilo, ale Gringoire si nepovšiml, že v okamžiku, kdy kardinál dal rozkaz, aby se pokračovalo, estráda ještě zdaleka nebyla naplněna a že po vyslancích vlámských objevily se nové osobnosti, které patřily k průvodu a jejichž jména a tituly, ohlašované co chvíli výkřikem dveřníkovým uprostřed dialogu, působily v něm hroznou zkázu. Jen si představme, že hraje v plném proudu přerušována štěkáním dveřníka, který vykřikuje mezi dvěma rýmy a často i mezi dvěma půlverši takovéhle vsuvky:

„Mistr Jakub Charmolue, královský prokurátor u církevního dvora.“

„Jan de Harley, podkoní, náčelník noční jízdní hlídky města Paříže.“

„Pan Galiot de Genoilhac, rytíř, pán z Brussacu, velitel královského dělostřelectva.“

„Mistr Dreux-Raguier, vrchní správce vod a lesů Jeho královské Milosti v kraji francouzském, v Champagni a v Brie!“

„Pan Ludvík de Graville, rytíř, královský rádce a komoří, admirál francouzský, správce lesa Vincenneského.“

„Mistr Denis Le Mercier, správce slepeckého útulku v Paříži!“

Atd., atd., atd.

Bylo to už nesnesitelné.

Ten podivný doprovod, který způsobil, že hru nebylo možno dobře sledovat, rozhořčoval Gringoira tím více, že se nemohl ubránit dojmu, že zájem obecenstva roste a že jeho dílu nechybí nic, než aby bylo pozorně posloucháno. Bylo vskutku těžko představit si důmysl­nější a dramatičtější zápletku. Čtyři osoby prologu si zoufaly právě ve smrtelných rozpacích, když se objevila sama Venuše (vera incessu patuit ded¹⁵), oděna v nádherné roucho s erbovní lodí města Paříže. Přišla se osobně ucházet o delfína, přislíbeného nejkrásnější ženě. Jupiter, jehož hromování bylo slyšet z šatny, ji podporoval a bohyně by ho již byla málem uchvátila, to jest, řečeno bez příkras, byla by se za pana delfína provdala, když tu náhle se objevilo děvčátko v bílých damaškových šatečkách, se sedmikráskou v ruce (průhledná to personifikace princezny Flanderské), aby svedlo s Venuší boj. To byl nečekaný obrat. Došlo ke sporu, načež se Venuše, Markétka i zákulisí dohodly, že se podrobí spravedlivému rozsudku Panny Marie. Byla tu ještě jedna krásná role, role dona Pedra, krále mezopotamského; avšak při tolika přerušeních bylo nesnadné rozpoznat, k čemu tu byla. A ti všichni vystoupili po žebříku.

Hře bylo odzvoněno, žádná z jejích krás nebyla ani prožita, ani pochopena. Od chvíle, kdy vstoupil kardinál, jako by nějaká neviditelná a kouzelná šňůra naráz odpoutala všechny pohledy od mramorové desky k estrádě, od jižního konce sálu k západnímu. Očarované obecenstvo nebylo možno ničím probudit; všechny zraky zůstaly upřeny k onomu místu a noví příchozí se svými prokletými jmény, obličeji a oděvy rozvraceli neustále pozornost. Bylo to k zoufání. Kromě Gisquetty a Liénardy, jež se občas obracely, když je Gringoire zatahal za rukáv, a kromě tlustého trpělivého souseda nikdo neposlouchal, nikdo se ani nepodíval na zapomenutou chuděrku – mravoučnou hru. Gringoire viděl jen profily obličejů.

S jakou hořkostí pozoroval, jak se kus po kuse hroutí celá ta jeho budova slávy a poezie! A pomyslíme-li, že tento lid by se byl málem vzbouřil proti panu správci, tak dychtivě toužil vyslechnout jeho dílo! Nyní, když je měl, nestaral se o ně. A bylo to přece totéž představení, na začátku odměněné jednomyslným potleskem! Věčný příliv a odliv přízně lidu! Vždyť by byli málem oběsili biřice pana správce! Co by byl za to dal, aby se ta sladká chvíle vrátila!

Drsný monolog dveřníkův přece jen ustal. Všichni byli už na místě a Gringoire si oddychl; herci srdnatě pokračovali. Ale nezvedne se najednou mistr Coppenole, punčochář, a neuslyší nebohý Gringoire, jak uprostřed všeobecné pozornosti pronáší tuto hnusnou řeč?

„Páni měšťané a zemané pařížští, přisámbůh, že nevím, co tu děláme! Vidím sice tamhle v koutě na tom lešení jakési lidi, kteří vypadají, jako by se chtěli bít. Nevím, jestli tomuhle vy říkáte mystérie, ale zábavné to není; perou se tu jen jazykem, nic víc. Už čtvrt hodiny čekám první ránu a kde nic tu nic; jsou to zbabělci! Škrábou se jen urážkami! Měli jste povolat zápasníky z Londýna nebo z Rotterdamu a na mou duši, to byste viděli rány pěstí, že by je bylo slyšet až na náměstí; ale tihle budí jen útrpnost. Měli by nám předvést alespoň nějaký maurský tanec nebo nějakou jinou taškařici. O tomhle mi nic neřekli. Slíbili mi slavnost bláznů s volbou papeže. My v Gentu máme také svého papeže bláznů; a přisámbůh, nejsme v tom nijak pozadu. Ale my to děláme takhle: shromáždí se dav jako tady; pak každý, jak na něj dojde řada, prostrčí hlavu otvorem a zašklebí se na ostatní; ten, kdo se ušklíbne nejošklivěji a všichni mu zatleskají, je zvolen papežem; v tom je celý vtip. Je to velmi zábavné. Chcete, abychom zvolili vašeho papeže po způsobu našeho kraje? Bude to určitě méně nudné než poslouchat tyhle žvanily. Jestli chtějí, ať se přijdou zašklebit do vikýře a budou hrát s námi. Co tomu říkáte, páni zemané? Máme tu dost groteskních vzorků obého pohlaví, abychom se zasmáli po vlámsku, a je mezi námi dost škaredých obličejů, takže můžeme doufat v podařenou grimasu.“

Gringoire by byl rád odpověděl, avšak úžas, vztek a rozhořčení mu vzaly řeč. Ostatně návrh oblíbeného punčocháře přijali všichni měšťané, polichocení oslovením zemané, s takovým nadšením, že jakýkoli odpor byl marný. Nezbývalo než se dát strhnout proudem. Gringoire si zakryl tvář rukama, když mu osud nedopřál pláště, aby si zahalil hlavu jako Agamemnon Timanthův.

V. Quasimodo

V mžiku se všechno připravilo, aby mohla být provedena myšlenka Coppenolova. Měšťané, studenti i písaři se pustili do práce. Jako jeviště úšklebků byla vybrána malá kaplička přímo proti mramorové desce. Rozbitá tabulka v půvabné růžici nad vchodem do kapličky poskytovala v kamenném zdivu volný kruhovitý otvor, jímž podle dohody měli soutěžící prostrkovat hlavy. Aby k němu dosáhli, stačilo vylézt na dva sudy, které sebrali bůhvíkde a postavili jen tak na sebe. Bylo ustanoveno, že každý uchazeč, muž nebo žena (bylo totiž možné volit též papežku), zahalí si obličej a zůstane skryt v kapli až do chvíle, kdy se ukáže obecenstvu, aby dojem z úšklebku nebyl ničím porušen. Za minutku byla kaple plná uchazečů a dveře se za nimi zavřely.

Coppenole ze svého místa všechno řídil, udílel všelijaké rozkazy, všechno pořádal Kardinál, neméně přivedený z míry než Gringoire, vzdálil se v hluku příprav s celou svou družinou pod záminkou, že má důležitou práci a nešpory, a celý ten dav, který se tak vzrušil jeho příchodem, nedal při jeho odchodu najevo nejmenší známky pohnutí. Jediný Vilém Rym si povšiml kardinálovy porážky. Pozornost lidu běžela svou drahou: jako slunce: z jednoho konce sálu vyšla, na chvíli se zastavila uprostřed a nyní byla na druhém konci. Mramorová deska, brokátová estráda měly svou chvíli; teď byla na řadě kaple Ludvíka XI. Od této chvíle mělo jakékoliv bláznovství volné pole. Zbyli tu jen Vlámové a lůza.

Úšklebky začaly. První tvář, která se objevila ve vikýři, s očními víčky obrácenými rudým spodkem navrch, s ústy jako tlama rozevřenými a s čelem do vrásek zkrabaceným zrovna jako naše husarské boty z doby císařství, vyvolala tak neutuchající smích, že Homér by byl jistě prohlásil všechny ty křupany za bohy. Avšak velká síň se podobala všemu jinému spíše než Olympu a nebohý Gringoirův Jupiter to věděl lépe než kdokoliv jiný. Následovala druhá grimasa, třetí, pak další a další; smích a radostný výskot se pokaždé zdvojnásobily. Bylo v té podívané cosi závratného, jakási opojná a uhrančivá síla, kterou je těžko vylíčit čtenáři našich dnů a našich salónů. Představme si jen řadu obličejů, jež postupně předvádějí všechny možné geometrické tvary, od trojúhelníku až po lichoběžník, od kužele až k mnohostěnu; všechny výrazy, jakých je lidská tvář schopna, od zlosti až k chlípnosti; všechny lidské věky, od vrásek novorozeňátka až po vrásky stařeny nad hrobem; všechny výmysly náboženské fan­tazie, od Fauna až k Belzebubovi; všechny profily z říše zvířat, od tlamy až k zobáku, od kančí hlavy až k čumáku. Představte si, že by všechny sochy zašklebenců z Nového mostu, které ruka Germaina Pilona proměnila v kámen, najednou oživly, nabraly dechu a přišly se vám po řadě podívat s planoucíma očima přímo do tváře; že by všechny maškary z benátského karnevalu defilovaly ve vašem kukátku; jedním slovem, lidský kaleidoskop.

Orgie měla čím dál vlámštější ráz. Teniers by ji byl vymaloval jen velmi nedokonale. Je třeba si představit takovou bitvu Salvatora Rosy jako bakchickou slavnost. Nebyli tu už ani studenti, ani vyslanci a měšťané, ani muži a ženy; nebyl tu až ani Kulhavý Špindíra, ani Kašpar Rohatý, ani Mařenka Čtyřknihová, ani Robin Vejražka. Všechno splynulo ve všeobecné nevázanosti. A velká síň byla už jen jedinou ohromnou pecí nestoudného veselí, v níž každá ústa byla výkřikem, každé oko bleskem, každá lidská figura karikaturou: všechno křičelo a hulákalo. Podivné tváře, jež postupně přicházely zaskřípat zuby do růžice, podobaly se hořícím víchům vrženým do ohniště. A z celého toho kypícího davu stoupal vzhůru zrovna jako pára z pece ostrý a skřípavý hluk, pronikavý a pisklavý jako komáří křídla.

„Hola, hola! Kat aby to spral!“

„Podívej se jenom na tu tvář!“

„Nestojí za nic!“

„Ať přijde jiná!“

„Vilemíno Zlolajná, podívej se na tu býčí hlavu, chybějí jí jen rohy! To není tvůj manžel.“

„Chceme jiného!“

„U pupku papežova, co je tohle za grimasu?“

„Hej, hej, slyšíte? To je podvod. Smí se ukazovat jenom obličej!“

„Ta sakramentská Petronila Dratvičková! Ta je toho schopna!“

„Bravo! Bravo!“

„Puknu smíchem!“

„Vida, tenhle nemůže prostrčit otvorem uši, jak je má veliké!“

Atd. Atd.

Je třeba vzdát spravedlivé uznání příteli Janovi. Uprostřed tohoto ďábelského reje odrážel se zřetelně na vrcholu svého pilíře jako plavčík na stožáru. Házel sebou s neuvěřitelnou zuřivostí. Pusu měl dokořán a vyrážel z ní křik, který nebylo slyšet ne proto, že by byl přehlušen všeobecným povykem, třebas byl sebehlasitější, ale bezpochyby proto, že dosahoval hranice slyšitelnosti u ostrých tónů, to jest dvanácti tisíc kmitů podle Sauveura nebo osmi tisíc podle Biota.

Gringoire se zatím vzpamatoval z prvního návalu zoufalství. Vzepřel se proti nepřízni osudu. „Pokračujte,“ kázal po třetí svým hercům, mluvícím strojům; pak když přecházel dlouhými kroky kolem mramorové desky, napadla ho rozmarná myšlenka, aby se sám šel ukázat do otvoru kapličky, třeba jen pro tu rozkoš, že by se mohl ušklíbnout na ten nevděčný lid. „Ale ne, to by nás bylo nedůstojno; jen žádnou pomstu! Je třeba bojovat až do konce,“ opakoval si. „Poezie má nad lidmi velkou moc; přivedu je zpět. Uvidíme, kdo vyhraje, zda úšklebky, nebo krásné písemnictví.“

Však běda, zůstal jediným divákem své hry.

Bylo to ještě mnohem horší než před chvílí. Viděl už jenom záda.

Omyl. Tlustý trpělivý muž, kterého se v kritickém okamžiku ptal na radu, zůstal obrácen k jevišti. Zato Gisquetta a Liénarda utekly už dávno.

Věrnost tohoto jediného diváka dojala Gringoira do hloubi srdce. Přistoupil k němu a oslovil ho, poklepávaje mu lehce na rameno. Ten dobrý muž se totiž opřel o zábradlí a mírně dřímal.

„Pane,“ promluvil naň Gringoire, „děkuji vám!“

„Zač, pane,“ odpověděl tlustý muž a zívl.

„Vidím,“ pokračoval básník, „jak vás nudí všechen ten hluk kolem, protože vám brání poslouchat podle chuti. Ale buďte klidný. Vaše jméno vejde do dějin. Jak se jmenujete, prosím?“

„Renauld Château, strážce pečeti pařížského Châteletu.“

„Pane, jste tu jediným zástupcem Múz,“ řekl mu Gringoire.

„Jste příliš zdvořilý, pane,“ odvětil strážce pečeti pařížské věznice.

„Vy jediný jste jaksepatří poslouchal hru,“ pokračoval Gringoire. „Jak se vám líbí?“

„Chi, chi,“ usmál se tlustý úředník, jen zpola probuzený, „je opravdu dosti šprýmovná.“

Gringoire se musil spokojit touto pochvalou, neboť hromový potlesk, provázený nevídaným pokřikem, přetrhl rázem jejich rozhovor. Papež bláznů byl zvolen.

„Hurá! Hurá! Hurá!“ křičel lid ze všech stran.

Vskutku podivná grimasa zazářila v tu chvíli z otvoru růžice. Po všech těch pětiúhelných, šestiúhelných a nepravidelných tvářích, které se vystřídaly ve vikýři, aniž se jim podařilo vyjádřit onen ideál směšné ošklivosti, jak se vytvořil v představách diváků, rozplameněných nevázanou zábavou, bylo třeba k dosažení všeobecného souhlasu právě tohoto nádherně pitvorného úšklebku, aby dokonale oslnil obecenstvo. Sám mistr Coppenole tleskal; a Kulhavý Špindíra, který se rovněž účastnil, Bůh sám ví, jak hluboké ošklivosti byl schopen jeho obličej, přiznal svou porážku. Učiňme totéž. Nepokusíme se ani dopodrobna vylíčit čtenáři ten čtverhranný nos, ta podkovovitá ústa, to maličké levé oko, zakryté huňatým rezavým obočím, zatímco pravé oko se téměř ztrácelo pod ohromnou bradavicí; ty nespořádané zuby, tu a tam vylámané jako cimbuří pevnosti; ten odulý ret, přes nějž přečníval jeden zub jako sloní kel; tu bradu s dolíkem uprostřed a především celý ten výraz, který ze všeho vyzařoval; tu směsici zlomyslnosti, údivu a smutku. Nechť si to vše dohromady představí čtenář sám, dokáže-li to.

Bouřlivý souhlas byl jednomyslný; všichni se hrnuli ke kapli a vítězoslavně z ní vyvedli šťastného papeže bláznů. Teprve teď však vyvrcholilo překvapení a úžas: úšklebek byl jeho skutečným obličejem.

Nebo spíše celá jeho osoba byla jediným úšklebkem. Ohromná hlava, na níž se ježily rezavé vlasy, mezi oběma rameny obrovský hrb, jehož protějšek se rýsoval vpředu; stehna i nohy tak podivně zkroucené, že se mohly dotýkat jen koleny a zpředu se podobaly dvěma srpům, jejichž držadla se dotýkají; chodidla široká, ruce obludné; a při vší té nestvůrnosti byla v jeho vzhledu zvláštní síla, čilost a odvaha, jež budily hrůzu; opravdu zvláštní výjimka z věčně platného pravidla, podle něhož síla právě tak jako krása mají vyplývat z harmonie. Takový byl papež, kterého si blázni právě zvolili.

Řekl bys rozbitý a špatně slepený obr.

Když se tento zvláštní kyklop objevil na prahu kaple, nehybný, zavalitý a téměř stejně široký jako vysoký, hranatý jak krychle, jak říká jeden slavný muž, poznali ho diváci okamžitě podle napůl červeného a napůl fialového kabátu s vyšitými stříbrnými rolničkami, především podle jeho dokonale šeredné tváře, a začali jednohlasně křičet:

„To je Quasimodo, zvoník! To je Quasimodo, hrbáč od Matky Boží! Quasimodo jednooký! Quasimodo křivonohý! Hurá! Hurá!“

Jak vidíme, měl ten ubožák přezdívek na vybranou.

„Ženy s útěžkem, pozor!“ křičeli studenti.

„Zrovna jako ty, které by ho chtěly mít,“ dodal Jan.

Ženy si vskutku zakrývaly tváře.

„Ach, ta hnusná opice!“ zvolala jedna.

„Stejně zlá jako ošklivá,“ přidala se druhá.

„Je to ďábel,“ ozvala se třetí.

„Mám tu smůlu, že bydlím hned vedle chrámu Matky Boží.

V noci ho slyším, jak obchází po okapových rourách.“

„S kočkami.“

„Je pořád na našich střechách.“

„Čaruje nám komínem.“

„Předevčírem večer vstrčil svou rozšklebenou tvář do mého podkrovního okénka. Myslela jsem, že je to nějaký chlap. Hrozně jsem se lekla!“

„Jistě chodí na čarodějnické slavnosti! Jednou zapomněl koště na našem okapu.“

„Ach, ta odporná tvář!“

„Ach, ta hnusná duše!“

„Fuj!“

Muži naopak byli nadšeni a tleskali.

Quasimodo, příčina všeho rozruchu, stál na prahu kaple, vzpřímený, zachmuřený a vážný, a nechával se obdivovat.

Jeden student, myslím, že to byl Robin Vejražka, přistoupil k němu a zasmál se mu přímo do tváře. Quasimodo ho jednoduše uchopil za opasek a odhodil na deset kroků od sebe, zrovna doprostřed davu. To vše bez jediného slova.

Užaslý mistr Coppenole k němu přistoupil.

„Přisámbůh a Svatý Petr! Ty jsi nejnádhernější ošklivec, jakého jsem kdy viděl! Zasloužil by sis papežství nejen v Paříži, ale i v Římě!“

Při těch slovech poklepal mu rozmarně na rameno. Quasimodo se ani nepohnul. Coppenole pokračoval:

„Jsi chlapík, s kterým bych měl sto chutí vyhodit si z kopýtka, i kdyby mě to mělo stát tucet tourských stříbrňáků! No, co tomu říkáš?“

Quasimodo neodpověděl.

„Přisámbůh,“ zvolal punčochář, „cožpak jsi hluchý?“

Byl vskutku hluchý.

Leč způsoby Coppenolovy začínaly se mu nelíbit; z ničeho nic se k němu obrátil a zaskřípal zuby tak strašně, že vlámský obr ucouvl jako buldok před kočkou.

Kolem podivné postavy Quasimodovy utvořil se tak jakýsi kruh uctivé hrůzy, jehož poloměr měl nejméně patnáct dvoukroků. Jedna stařena vysvětlila mistru Coppenolovi, že Quasimodo je hluchý.

„Hluchý,“ zvolal punčochář a široce po vlámsku se zasmál. „Na mou věru! To je dokonalý papež.“

„Hej, už ho poznávám,“ vykřikl Jan, který konečně slezl z hlavice sloupu, aby se podíval na Quasimoda zblízka. „To je zvoník mého bratra arcijáhna. Dobrý den, Quasimodo!“

„Ďábelský chlap,“ bručel Robin Vejražka, pádem ještě celý potlučený. „Když se objeví, spatříte hrbáče. Když kráčí, má nohy jak turecká šavle. Když se na vás podívá, hledíte na jednookého. Když na něj promluvíte, je hluchý. A copak dělá se svým jazykem, ten Polyfém?“

„Mluví, když chce,“ řekla stařena. „Ohluchl od zvonění. Není němý.“

„To mu ještě chybí,“ poznamenal Jan.

„A má jedno oko navíc,“ přidal se Robin Vejražka. „Nikoliv,“ usoudil bystře Jan. „Jednooký je mnohem nedokonalejší než slepý. Ví, co mu chybí.“

Zatím se shlukli všichni žebráci, sluhové a kapsáři a společně se studenty šli v slavnostním průvodu vyhledat ve skříni cechu písařského papírovou tiáru a posměšný talár papeže bláznů. Quasimodo přitom ani nehnul brvou a nechal se strojit s jakousi hrdou poslušností. Pak ho posadili na pestrobarevná nosítka. Dvanáct hodnostářů bratrstva jej pozvedlo na ramena; na chmurné tváři kyklo­pově rozhostila se jakási trpká a pohrdavá radost, když viděl pod svýma nestvůrnýma nohama všechny ty hlavy krásných, rovných a dobře rostlých mužů. Pak se dal ten hulákající průvod otrhan­ců na pochod, aby podle vžitého zvyku vykonal nejdřív okružní cestu po vnitřních chodbách paláce, než se pustí do ulic a náměstí.

VI. Esmeralda

S upřímným potěšením můžeme sdělit čtenářům, že za celé této scény se Gringoire a jeho hra drželi statečně. Pod jeho pobídkami herci nepřestávali odříkávat jeho komedii a on jim nepřestal naslouchat. Smířil se již s vřavou a rozhodl se, že bude důsledný, pranic si nezoufaje, že část obecenstva obrátila svou pozornost jinam. Záblesk naděje v něm znovu oživl, když viděl, jak Quasimodo, Coppenole a celý ten ohlušující průvod papeže bláznů odchází s velikým rámusem ze sálu. Dav se hrnul dychtivě za nimi. „Dobrá,“ řekl si, „alespoň odejdou všichni výtržníci.“ Leč běda, všichni výtržníci, to bylo celé obecenstvo. V mžiku byla velká síň prázdná.

Po pravdě řečeno, několik diváků ještě zůstalo, jednak roztroušených, jednak ve skupinkách kolem pilířů, ženy, starci i děti, jimž se hluk a vřava již omrzely. Několik studentíků zůstalo sedět obkročmo v oknech a dívalo se na náměstí.

„Nevadí,“ řekl si v duchu Gringoire, „je jich ještě právě dost, aby vyslechli mystérie až do konce. Je to nečetné, zato však vybrané obecenstvo, je to obecenstvo vzdělané.“

Po malé chvilce, když měla zaznít hudební vložka, aby zvýšila účinek příchodu Panny Marie, neozvalo se nic. Gringoire zjistil, že mu jeho hudbu vzalo s sebou procesí papeže bláznů. – „Pokračujte dál,“ řekl stoicky.

Přistoupil ke skupině měšťanů, kteří vypadali, jako by se bavili o jeho hře. Zachytil tento útržek jejich rozhovoru: „Znáte, mistře Chenetau, palác Navarrský, který patřil panu de Nemours?“

„Ano, je naproti kapli Braquově.“

„Tak abyste věděl, státní pokladna ho právě pronajala panu Vilému Alixandrovi, malíři ornamentů, za šest liber osm pařížských soldů ročně.“

„Jak to nájemné stoupá!“

„Nevadí!“ řekl si Gringoire s povzdechem. „Poslouchají ostatní.“

„Přátelé,“ zakřičel z ničeho nic jeden z těch mladých zbůjníků na oknech: „Esmeralda! Esmeralda je na náměstí!“

To slovo mělo čarovný účinek. Všichni, kdo ještě zůstali v síni, hrnuli se k oknům, vylézali na zdi, aby viděli, a opakovali: „Esmeralda! Esmeralda!“

Současně zazněl venku burácející potlesk.

„Co to znamená, ta Esmeralda?“ zvolal Gringoire, zoufale spínaje ruce. „Pane Bože, teď se asi zas všichni poženou k oknům.“

Otočil se k mramorové desce a viděl, že představení je přerušeno. Bylo to právě v okamžiku, kdy měl na scénu vystoupit Jupiter s bleskem. Leč Jupiter stál nehnutě dole pod lešením.

„Michale Giborne,“ křikl na něj rozzlobený básník, „co tu děláš? Tohle je tvá úloha? Vystup přece!“

„Nemohu,“ zabědoval Jupiter, „nějaký student odnesl žebřík.“

Gringoire se rozhlédl. Byla to krutá pravda. Mezi zápletkou a rozuzlením hry bylo jakékoli spojení přerušeno.

„Uličník,“ bručel, „a proč vzal ten žebřík?“

„Aby se mohl podívat na Esmeraldu,“ odpověděl naříkavě Jupiter. „Říkal: Vida, tady je žebřík, který nikdo nepotřebuje; a vzal si ho.“

To byla pro Gringoira poslední rána. Odevzdaně ji přijal.

„Ať vás všechny čert vezme!“ zvolal na herce. „A jestli já dostanu zaplaceno, dostanete vy také!“

Pak se dal na ústup, s hlavou sklopenou, ale poslední – jako generál, který se statečně bil.

Když sestupoval po točitých schodech paláce, bručel si mezi zuby: „Tihle Pařížané, to je pěkná sebranka oslů a ťulpasů; přijdou na mystérie, a vůbec neposlouchají. Starají se o kdekoho na světě, o Kulhavého Špindíru, a kardinála, o Coppenola, o Quasimoda i o čerty v pekle – ale o Panenku Marii se nezajímají vůbec! Kdybych to byl věděl, vy čumilové, byl bych vám ukázal Panenky Marie! Přišel jsem, abych viděl obličeje, a viděl jsem jen samá záda. Být básníkem, a mít úspěch jako nějaký mastičkář! Je ovšem pravda, že Homér žebral po řeckých osadách a Ovidius zemřel ve vyhnanství u Moskvanů. Ale ať se do pekla propadnu, jestli vím, kdo je ta jejich Esmeralda! Předně, jaké je to slovo? Myslím, že cikánské!“