Kniha sedmá

I. O tom, jak je nebezpečné svěřit tajemství koze

Uplynulo několik neděl.

Nastaly první březnové dny. Slunce, jež Dubartas, tento klasický otec perifráze, tehdy ještě nenazval „velkovévodou svící“, nezářilo proto nikterak méně radostně. Byl jeden z oněch jarních dnů plných líbeznosti a krásy, kdy celá Paříž zaplaví náměstí i promenády a světí je jako neděli. Za takových jasných, teplých a přívětivých dnů musí člověk obdivovat portál chrámu Matky Boží zejména v určitou hodinu. Je to ona chvíle, kdy slunce se již schyluje k západu a dívá se katedrále takřka přímo do tváře. Jeho stále vodorovnější paprsky se pozvolna stahují z dlažby náměstí a vystupují po srázném průčelí, kde ze stínu vyloupnou tisíce vypouklých ozdob, zatím co veliká ústřední růžice plane jako oko Kyklopovo, rozplameněné odlesky výhně.

Taková hodina právě nastala.

Naproti vysoké, zapadajícím sluncem zarudlé katedrále, na kamenném balkóně čnějícím nad portálem bohatého gotického domu, který tvořil roh náměstí a ulice U dómu, smálo se a se vší roztomilostí a nevázaností laškovalo několik hezkých dívek. Že to byly urozené a bohaté dědičky, mohl každý snadno uhodnout podle délky závojů, splývajících z vrcholků jejich špičatých, perlami posázených čepců až ke kotníkům, podle jemnosti vyšívaných živůtků, pokrývajících jejich ramena a odhalujících podle tehdy panující módy začátek jejich krásných panenských ňader, podle nádhery spodniček, ještě přepychovějších, než byly vrchní sukně (jak podivuhodná vybranost!), podle gázu, hedvábí a aksamitu, jímž to vše přímo oplývalo, a zejména pak podle bělosti jejich rukou, usvědčující je z lenivosti a zahálčivosti. Byla to vskutku slečna Lilie z Gondelaurieru a její družky, Diana z Christeuilu, Amelotta z Montmichelu, Kolumba z Gaillefontainu a maličká Champchevrierová, všechny dcery z dobrých rodin, jež se sešly v tu chvíli u paní vdovy z Gondelaurieru kvůli panu Beaujeu a jeho choti, kteří měli v dubnu přijet do Paříže a vybrat si tu čestné dámy pro princeznu Markétu, až pojedou do Pikardie přijmout ji z vlámských rukou. A tu se všichni zemani na třicet mil kolem horlivě ucházeli o toto vyznamenání pro své dcery a mnozí z nich je již přivedli nebo poslali do Paříže. Přítomné dívky svěřili jejich rodiče do ochrany rozvážné a ctihodné paní Aloisie z Gondelaurieru, vdově po bývalém veliteli královských lučištníků, jež žila v Paříži s jedinou dcerou v ústraní ve svém domě na náměstí před chrámem Matky Boží.

Balkón, kde se dívky shromáždily, byl před komnatou, která byla bohatě čalouněná světlečervenou flanderskou kůží, potištěnou zlatými větvemi a listy. Trámy, jež rovnoběžně brázdily strop, poutaly zrak nespočetnými a podivnými řezbami, malovanými a zlacenými. Na ciselovaných truhlách se skvěl tu a tam v měnivém lesku nádherný email. Na skvostném etažéru, jehož dvě příhrady naznačovaly, že paní domu je ženou nebo vdovou po korouhevním rytíři, trůnila majoliková kančí hlava. V pozadí, vedle vysokého krbu, ozdobeného odshora dolů erby, seděla v okázalém křesle z červeného sametu paní z Gondelaurieru, jejíž padesátka se zračila nejen na jejím šatu, ale i obličeji. Vedle ní stál mladý muž dosti sebevědomého, ač trochu marnivého a vychloubačného vzhledu, jeden z těch krásných mladíků, o nichž mají všechny ženy shodný úsudek, kdežto vážní muži a znalci lidských tváří krčí rameny. Tento mladý kavalír měl na sobě nádherný oblek kapitána královských lučištníků, podobající se až příliš úboru Jupiterovu, jemuž jsme se mohli obdivovat již v první knize našeho vyprávění, a proto ušetříme čtenáře druhého popisu.

Slečny seděly jednak v komnatě, jednak na balkóně, některé na polštářích z utrechtského sametu se zlatými rohy, jiné na dubových stoličkách s vyřezávanými květy a figurkami. Každá z nich při­držovala na kolenou kus vyšívaného nástěnného koberce, na němž společně pracovaly a jehož značná část se prostírala po rohoži pokrývající podlahu.

Šuškaly si a přidušeně se smály, jak tomu bývá ve společnosti dívek, v jejichž středu je mladý muž. Zdálo se, že mladík, jehož pouhá přítomnost rozněcovala ženskou ješitnost, valně se o ně nestará. Kdežto krásné dívky se snažily o závod vzbudit jeho pozornost, byl, jak se zdálo, zaujat hlavně tím, jak čistil rukavicí z daňčí kůže přezku svého opasku.

Občas ho zcela potichu oslovila stará paní a on jí odpovídal, jak nejlépe uměl, s jakousi neobratnou a nucenou zdvořilostí. Podle úsměvů, nenápadných gest a významných pohledů, jimiž se paní Aloisie dorozumívala se svou dcerou Lilií, zatím co tiše hovořila s kapitánem, mohl každý snadno usoudit, že se tu dojednávají nějaké zásnuby nebo dokonce brzký sňatek mezi mladým mužem a Lilií. A z chladné rozpačitosti důstojníkovy mohl každý vidět, že u něho už nejde o lásku. Celá jeho tvář vyjadřovala myšlenku stísněnosti a nudy, kterou by v dnešní době naši poručíci v garnisoně trefně vyjádřily slovy: Jaká koňská robota!

Stará dáma, silně zaujatá svou dcerou jako každá dobrá matka, si nevšimla, že důstojník projevuje málo nadšení, a snažila se ho nenápadně upozornit na úžasně dokonalé pohyby, s jakými Lilie zapichovala jehlu nebo rozvíjela přadeno.

„Podívejte se, bratránku,“ povídala mu, tahajíc ho za rukáv, aby mu mohla šeptat do ucha, „podívejte se přece, jak se naklání.“

„Opravdu,“ odpověděl mladý muž a opět se rozpačitě a chladně odmlčel.

Za chvíli se musel znovu naklonit, když mu paní Aloisie říkala: „Viděl jste kdy příjemnější a veselejší tvář, než má vaše snoubenka? Je možno mít bělejší pleť a světlejší vlasy? Nejsou to dokonalé ruce? A její krk, cožpak to není úchvatná labutí šíje? Ó, jak vám chvílemi závidím a jak můžete být šťasten, že jste muž, vy ošklivý prostopášníku! Viďte, že je Lilie k zbožňování krásná a že jste do ní po uši zamilovaný?“

„Zajisté,“ odpověděl a myslil při tom na něco jiného.

„Promluvte s ní přece,“ prohodila pojednou paní Aloisie, strkajíc ho do ramene. „Řekněte jí přece něco. Stal jste se nějak nesmělý.“

Můžeme čtenáře ujistit, že nesmělost nebyla ani ctností, ani vadou kapitánovou. Nicméně se pokusil vyhovět.

„Co představuje, krásná sestřenko, ten nástěnný koberec, který tu vyšíváte?“ zeptal se a přistoupil k Lilii.

„Už jsem vám to třikrát povídala, krásný bratránku,“ odpověděla Lilie rozmrzelým tónem, „je to Neptunova jeskyně.“

Lilie si zřejmě uvědomovala chladné a roztržité chování kapitánovo mnohem jasněji než její matka. Kapitán cítil, že je třeba hovořit.

„A pro koho všecka ta neptunerie?“ zeptal se.

„Pro opatství svatého Antonína V polích,“ odpověděla Lilie, aniž pozvedla zrak.

Kapitán uchopil cíp koberce:

„Kdopak je ten tlustý biřic, co fouká z plných plic do trubky?“

„To je Triton,“ odvětila.

Ze všech jejích úsečných slov zazníval poněkud podrážděný tón. Mladý muž pochopil, že je nezbytno pošeptat jí něco do ouška, nějakou hloupost, lichotku nebo cokoliv. I sklonil se k ní, ale nedokázal ve své fantazii vymyslet nic něžnějšího a důvěrnějšího než toto: „Pročpak nosí vaše matka pořád tu výstřední sukni s erby jako naše babičky za časů Karla VII.? Řekněte jí přece, krásná sestřenko, že dnes už to není elegantní, že s tím čepem a vavřínem, které má jako erb vyšity na šatech, vypadá jako kráčející obložení krbu. Věřte mi, dnes už si lidé nesedají na svou korouhev, to vám přísahám.“

Lilie zvedla k němu své krásné oči plné výčitek: „A to je vše, co mi přísaháte?“ zašeptala.

A dobrá paní Aloisie celá rozradostněna, že vidí, jak se sklánějí k sobě a jak si šeptají, podotkla, pohrávajíc si se sponkami své modlitební knihy: „Dojemný obrázek lásky.“

Kapitán, stále rozpačitější zavedl opět řeč na koberec: „Je to vskutku rozkošná práce,“ zvolal.

Po těch slovech se odvážila Kolumba z Gaillefontainu, jiná hezká plavovláska bělostné pleti v přiléhavém límci z modrého damašku, obrátit se na Lilii s nesmělou otázkou v naději, že na ni odpoví krásný kapitán: „Viděla jste, drahá Gondeiaurierová, nástěnné koberce v paláci Roche-Guyonové?“

„Není to palác, kde je zahrada Prádlařky z Louvru?“ zeptala se se smíchem Diana z Christeuilu, která měla krásné zuby, a při každé příležitosti se proto smála.

„Tam, kde je ta veliká stará věž ze starých pařížských hradeb,“ dodala Amelotta z Montmichelu, hezká tmavovláska, svěží a nakadeřená, která často vzdychala bez příčiny, asi tak jako se Diana smála.

„Nemáte na mysli, má drahá Kolumbo,“ navázala paní Aloisie, „ten palác, který za Karla VI. patřil panu de Bacqueville? Tam jsou skutečně nádherně tkané čalouny.“

„Karel VI., král Karel VI.!“ zabručel mladý kapitán a kroutil si knír. „Pane Bože, jakou paměť má ta paní na staré věci!“

„Opravdu krásné čalouny,“ pokračovala paní z Gondelaurieru. „Vzácná práce!“

V tom okamžiku zvolala Bérangèra ze Champchevrieru, štíhlé sedmileté děvčátko, které se dívalo kamenným trojlistem balkónu na náměstí: „Ach, podívejte se, kmotřenko Lilie, na tu hezkou tanečnici, jak tancuje na dlažbě uprostřed zevlujících měšťanů a tluče přitom na tamburínu.“

Opravdu bylo slyšet jasné zvuky baskického bubínku.

„Nějaká cikánka,“ řekla Lilie, obracejíc se lhostejně k náměstí.

„Pojďme se podívat, pojďme!“ volaly její družky a běžely všechny k okraji balkónu, zatím co Lilie, zaražená chladností svého ženicha, šla zvolna za nimi a kapitán, vysvobozený náhle touto událostí z trapného rozhovoru, vracel se do pozadí komnaty se spokojenou tváří vojáka, jehož právě vystřídali ve službě. A byla to přece rozkošná a půvabná služba u krásné Lilie, aspoň se mu dřív taková zdála. Ale kapitán se jí už poněkud nabažil a vyhlídka na brzký sňatek ochlazovala jeho zájem ze dne na den. Měl ostatně nestálou povahu a (máme-li to říci) vkus poněkud sprostý. Ačkoliv byl z velmi urozeného rodu, osvojil si při válečném řemesle vojácké způsoby. Líbila se mu krčma a vše, co s ní souvisí. Bylo mu volno jen tam, kde se hrubě hovořilo, měl rád vojácké milkování, snadno přístupné krásky a lehké úspěchy. Získal v rodině jakési vychování a jakési způsoby, ale příliš mlád šel do světa, příliš mlád se potloukal po různých posádkách, a tak se šlechtický nátěr postupem času tvrdým vojenským životem stále více stíral. V přítomnosti Lilie, kterou občas z jakéhosi zbytku lidské slušnosti ještě navštěvoval, cítil se dvojnásob stísněný: především proto, že mu zůstalo pro ni příliš málo lásky, když ji promrhal na tolika jiných místech; a pak proto, že mezi tolika krásnými, nastrojenými, slušnými a upjatými ženami se neustále chvěl strachem, aby se jeho ústa, navyklá klení, pojednou nesplašila a nespustila jako v krčmě. Představte si, jakým dojmem by to působilo!

To vše se ostatně mísilo u něho také s velkou domýšlivostí na vlastní eleganci, oděv a krásnou tvář. Porovnejte si ty věci, jak chcete. Já jsem pouhý historik.

Stál tedy chvíli mlčky, zamyšlen nebo nezamyšlen, opřen o tesaný okraj krbu, když Lilie se pojednou obrátila a promluvila na něho. Vždyť ta ubohá dívka se na něj mračila jen proti své vůli.

„Nevyprávěl jste nám, milý bratránku, o cikánce, kterou jste asi před dvěma měsíci zachránil na jedné noční hlídce z rukou asi dvaceti lupičů?“

„Myslím, že ano, krásná sestřenko,“ odpověděl kapitán.

„Nuže,“ pokračovala, „snad je to ta cikánka, co tančí tam na náměstí. Pojďte se podívat, jestli ji poznáte, milý bratránku Phoebe!“

Z té něžné výzvy, aby šel k ní, i z toho, jak ho úmyslně oslovila křestním jménem, pronikala tajná touha po smíření. Kapitán Phoe­bus z Châteaupersu (neboť je to opravdu on, jehož čtenář sleduje od začátků této kapitoly) šel pomalu k balkónu.

„Podívejte se na tu maličkou, jak tam tančí v kruhu,“ řekla Lilie a položila mu ruku na rameno. „Je to ta vaše cikánka?“

Phoebus se podíval a odpověděl:

„Ano, poznávám ji podle její kozy.“

„Ach, opravdu hezoučká kozička!“ vyhrkla Amelotta, spínajíc ruce obdivem.

„Jsou ty rohy opravdu zlaté?“ tázala se Bérangèra.

Paní Aloisie se opět ujala slova, aniž se pohnula v křesle: „Není to jedna z těch cikánek, co přišly loni Gibardovou branou?“

„Ta brána se teď jmenuje Pekelná brána, paní matinko,“ opravila ji šetrně Lilie.

Slečna z Gondelaurieru věděla, jak se kapitána nelibě dotýká ten zastaralý způsob řeči její matky. Však se již začal také uchichtávat a mumlat pro sebe: „Brána Gibardova, brána Gibardova. To aby se tudy zas dostala ke králi Karlu VI.“

„Kmotřičko,“ zvolala Bérangèra, jejíž stále těkající oči se pojednou zvedly k vrcholku věží chrámu Matky Boží. „Kdo je ten muž tam nahoře?“

Všechny dívky se podívaly nahoru. Stál tam opravdu jakýsi muž a opíral se lokty o nejvyšší zábradlí severní věže, hledící na náměstí Grève. Byl to kněz. Jeho šat i jeho obličej, opřený o obě ruce, bylo možno zřetelně rozeznat. Ostatně stál nepohnutě jako socha. Díval se upřeně na náměstí. Svou strnulostí připomínal luňáka, který právě objevil vrabčí hnízdo a nyní je pozoruje.

„To je pan arcijáhen z Josas,“ prohlásila Lilie.

„Máte dobré oči, když ho odtud poznáte,“ podotkla Gaillefontainová.

„Jak pozoruje tu malou tanečnici!“ poznamenala Diana z Christeuilu.

„Jen ať se má ta cikánka na pozoru,“ řekla Lilie, „nemá cikány rád.“

„Škoda že se ten člověk na ni tak dívá,“ dodala Amelotta z Montmichelu, „protože tančí úchvatně.“

„Krásný bratránku Phoebe,“ řekla pojednou Lilie, „když znáte tu maličkou cikánku, zakývejte na ni, ať přijde nahoru. Budeme mít zábavu.“

„Ano, ano,“ volaly všechny dívky tleskajíce.

„Ale je to pošetilý nápad,“ odpověděl Phoebus. „Jistě na mne zapomněla a neznám ani její jméno. Jestli si to však, slečny, přejete, zkusím to.“ Naklonil se přes zábradlí balkónu a začal volat: „Maličká!“

Tanečnice právě nebubnovala na bubínek. Otočila hlavu k místu, odkud přicházelo volání, zářivým pohledem utkvěla na Phoebovi a rázem ustala v tanci.

„Maličká!“ opakoval kapitán a zakýval na ni, aby šla nahoru.

Dívka k němu vzhlédla ještě jednou, pak se zapálila, jako by jí oheň vstoupil do tváří, a se zmateným pohledem ptáka očarovaného hadem zamířila s bubínkem pod paží středem užaslých diváků pomalým vrávoravým krokem ke dveřím domu, odkud na ni Phoe­bus volal.

Za okamžik se rozhrnul plyšový závěs a cikánka stanula na prahu komnaty, zardělá, rozpačitá, udýchaná, velké oči sklopené, a neodvažovala se postoupit o jediný krok.

Bérangèra zatleskala.

Avšak tanečnice stála nehybně na prahu komnaty. Její zjev působil na skupinu dívek zvláštním dojmem. Jisté je, že u všech zároveň se projevovala neurčitá touha zalíbit se mladému důstojníkovi, že jeho nádherná uniforma byla terčem veškerého jejich koketování a že jeho přítomnost vyvolala mezi nimi jakési tajné a skryté soupeření, k němuž se samy sobě nechtěly přiznat, ale jež nicméně propukalo každým okamžikem v jejich pohybech a slovech. Protože však byly všecky asi tak stejně krásné, bojovaly rovnými zbraněmi a každá mohla doufat ve vítězství. Příchod cikánky rázem rovnováhu porušil. Byla totiž tak nevšedně krásná, že ve chvíli, kdy se objevila ve dveřích, všem se zdálo, že šíří kolem sebe jakési osobité světlo. V tmavém rámci čalounů a dřevěného obložení uzavřené komnaty byla nesrovnatelně krásnější a zářivější než na volném náměstí. Zářila jako pochodeň, kterou přinesete z denního světla do tmy. Urozené slečny byly proti své vůli oslněny. Každá se cítila jaksi raněna ve své kráse. Proto se bez jediného slova okamžitě změnila jejich bitevní fronta, budiž nám tento výraz prominut. Ale porozuměly si báječně. Ženy se pochopí a dorozumějí svým instinktem rychleji než muži rozumem. Právě jim přišla nepřítelkyně; všecky to cítily, a proto se spojily. Jediná kapka vína stačí obarvit do červena celou sklenici vody; a k tomu, aby nálada ve společnosti krásných žen dostala určité zabarvení, stačí náhlý příchod jedné krásnější ženy – zvlášť je-li přítomen jen jeden muž.

Proto také přijetí, jehož se cikánce dostalo, bylo podivuhodně mrazivé. Změřily si ji od hlavy k patě, pak se vzájemně na sebe podívaly a bylo řečeno vše. Porozuměly si. Dívka mezitím čekala, až bude oslovena, a byla tak dojata, že se neodvážila zvednout víčka.

Kapitán první přerušil mlčení. „Na mou věru,“ řekl obvyklým tónem vyzývavé nestoudnosti, „rozkošné stvoření. Jak se vám líbí, krásná sestřenko?“

Tato poznámka, kterou by jemnější obdivovatel byl učinil aspoň potichu, nemohla přirozeně rozptýlit žárlivost žen, jež cikánku bedlivě pozorovaly.

Lilie odpověděla kapitánovi se strojeně sladkým pohrdáním: „Není zlá.“

Ostatní si šuškaly.

Konečně paní Aloisie, neméně žárlivá, neboť žárlila i za svou dceru, oslovila tanečnici: „Pojďte dál, maličká.“

„Pojďte dál, maličká,“ opakovala s komickou důstojností Bérangèra, která jí sahala sotva k bokům.

Cikánka se přiblížila k urozené paní.

„Nevím, krásná dívenko,“ řekl Phoebus důrazně a rovněž k ní přikročil, „nevím, zda mám to nevýslovné štěstí, že jste mě poznala…“

Přerušila ho a vzhlédla k němu s úsměvem a pohledem plným nekonečné něhy. „Ó ano,“ vyhrkla.

„Má dobrou paměť,“ poznamenala Lilie.

„Avšak onoho večera jste mi velmi hbitě unikla,“ začal opět Phoe­bus. „Copak se mě bojíte?“

„Ó nikoli!“ pravila cikánka.

V přízvuku, jímž toto „ó nikoli“ bylo vysloveno po onom „ó ano“, bylo cosi nevyslovitelného, co Lilii zraňovalo.

„A místo sebe, krásko, jste mi nechala,“ pokračoval kapitán, jehož jazyk se rozvazoval v hovoru s pouličním děvčetem, „značně nepovedeného chlapíka, jednookého a hrbatého, biskupova zvoníka, jestli se nemýlím. Je to prý parchant nějakého arcijáhna ďábelského původu. Má povedené jméno, jmenuje se Kvatembr, Květná neděle, Masopustní úterý nebo tak nějak. Zkrátka po nějakém velikém svátku. Odvážil se vás tehdy unést, jako byste byla stvořena pro kostelníky! To je nestoudnost! Co, k čertu, chtěl po vás ten sýček? No, povězte!“

„Nevím,“ odpověděla.

„Jaká drzost! Zvoník, a unese děvče jako nějaký hrabě! Chrapoun, a bude pytlačit v revíru šlechtickém! To tu vskutku ještě nebylo. Ostatně to draze zaplatil. Nikdo nedovede tak spráskat darebáka jako mistr Pierrat Torterue; je to nejsurovější pacholek. A řeknu vám, může-li vás to potěšit, že pěkně zvalchoval kůži vašeho zvoníka.“

„Chudák,“ řekla cikánka, v níž tato slova oživila vzpomínku na výjev na pranýři.

Kapitán se hlasitě rozesmál. „U všech rohatých, tenhle soucit se sem hodí jako pero do prasečího zadku. Ať mám břicho jako papež, jestli…“

Náhle se zarazil. „Promiňte, dámy. Málem bych řekl hloupost.“

„Fuj, pane,“ pravila Gaillefontainová.

„Mluví s tím stvořením jeho jazykem,“ dodala polohlasně Lilie, jež byla čím dál mrzutější. Ta mrzutost se nikterak nemenšila, když viděla, jak se kapitán, okouzlen cikánkou a především sebou samým, točí na patě a s hrubou, naivní a vojáckou galantností opakuje: „Hezká holka, na mou duši!“

„Trochu divoce oblečená,“ řekla Diana z Christeuilu se svým úsměvem ukazujícím krásné zuby.

Po této poznámce se rozbřesklo ostatním dívkám. Ukázala jim slabou cikánčinu stránku. Nemohouce se zakousnout do její krásy, vrhly se na její šaty.

„Ale to je pravda, holčičko,“ prohlásila Montmichelová, „kde tě to naučili běhat po ulicích bez límečku a bez šátku?“

„Ta sukně je hrozně krátká,“ dodala Gaillefontainová.

„Má drahá,“ pokračovala Lilie nakvašeně, „vás sebere jednou stráž, protože nosíte pozlacený pás.“

„Holčičko, holčičko,“ začala opět Christeuilová s neúprosným úsměvem, „slunce by ti tak neopálilo rameno, kdyby sis slušně oblékla rukáv.“

Byla to opravdu podívaná hodná inteligentnějšího diváka, než byl Phoebus, jak se ty krásky s jedovatými a podrážděnými jazyky plazily, plížily a ovíjely kolem pouliční tanečnice; byly kruté i půvabné; pátraly a zlomyslně slídily po jejích chudých a výstředních šatech s blýskavými plíšky a cetkami. Smích, ironie a pokořující poznámky nebraly konce. Uštěpačné řeči, povýšená blahosklonnost a zlé pohledy na cikánku jen pršely. Člověk si tu připadal jako mezi mladými Římankami, které se bavily tím, že zarážely zlaté špendlíky do ňader krásné otrokyně. Řekl bys ušlechtilé lovecké feny, pobíhající s rozšířenými nozdrami a planoucíma očima kolem ubohé laně, kterou jim pohled pánův zakazuje rozsápat.

Co konečně znamenala ubohá pouliční tanečnice pro tyto dcery vznešeného původu? Zdálo se, že neberou ohled na její přítomnost; mluvily nahlas o ní, před ní a s ní jako o nějaké věci dosti nečisté, dosti sprosté a dosti hezké.

Cikánka cítila dobře tato bodání špendlíkem. V očích nebo na tvářích jí občas prošlehl ruměnec studu nebo záblesk hněvu. Po svém způsobu, který čtenář již zná, stahovala opovržlivě rty. Stála však mlčky a nehybně na místě. Upírala na Phoeba odevzdaný, smutný a sladký pohled. Také blaženost a něha byly v tom pohledu. Snad se opanovala jen ze strachu, že bude vyhnána.

Phoebus se naopak smál a ujímal se cikánky částečně z drzosti, částečně ze soucitu.

„Nechte je mluvit, maličká!“ opakoval a zvonil přitom zlatými ostruhami. „Vaše šaty jsou ovšem trochu výstřední a divoké. Ale co na tom záleží u tak hezkého děvčete, jako jste vy?“

„Pane Bože,“ zvolala plavá Gaillefontainová, vypínajíc svou labutí šíji s trpkým úsměvem, „pozoruji, že krásné oči cikánek snadno rozpalují lučištníky královské stráže.“

„Proč by ne?“ řekl Phoebus.

Po této odpovědi, nedbale hozené kapitánem jako kámen do moře, kdy ani nevidíme, kam dopadne, dala se do smíchu Diana, Amelotta i Lilie, jíž vstoupily zároveň slzy do očí.

Cikánka, která při slovech Kolumby z Gaillefontainu sklopila zrak k zemi, zvedla jej opět, zářící radostí a pýchou, a znovu jej upřela na Phoeba. V tom okamžiku byla velmi krásná.

Stará paní, pozorujíc tento výjev, cítila se uražena a nechápala.

„Svatá panno!“ vykřikla najednou. „Co se mi to plete pod nohama? Ach, to je to ohyzdné zvíře!“

Byla to koza, jež právě přiběhla za svou paní, a ženouc se k ní, zapletla se rohy do hromady šatů, jež se kupila u nohou sedící šlechtičny.

Pozornost byla odvedena jiným směrem. Cikánka kozu vyprostila bez jediného slova.

„Ach, to je hezká kozička a má zlatá kopýtka!“ zvolala Bérangèra, skákajíc radostí.

Cikánka poklekla a přitiskla si k tváři přítulnou hlavu kozičky, jako by ji prosila za odpuštění, že ji tak opustila.

Mezitím se Diana nachýlila k uchu Kolumby.

„Ach můj Bože, že mi to nenapadlo dřív! To je ta cikánka s kozou! Říkají o ní, že čaruje a že její koza provádí zázračné kousky.“

„Výborně,“ řekla Kolumba, „ať nás ta koza také pobaví a ukáže nám nějaký zázrak.“

Diana a Kolumba se obrátily živě na cikánku:

„Maličká, poruč koze, ať nám předvede nějaké kouzlo!“

„Nevím, co chcete říci,“ odpověděla tanečnice.

„Nějaký zázrak, kouzlo, čáry.“

„Neznám.“ A začala hladit roztomilé zvíře opakujíc:

„Džali! Džali!“

V tom okamžiku spatřila Lilie vyšívaný kožený váček, který měla koza zavěšený na krku. „Co je to?“ otázala se cikánky.

Cikánka obrátila k ní své velké oči a odpověděla jí vážně: „To je mé tajemství.“

„Ráda bych věděla, jaké je tvé tajemství,“ pomyslila si Lilie.

Tu se zvedla stará paní, celá rozmrzelá. „Nuže, cikánko, co zde vlastně chcete, když ani ty, ani tvá koza nám nechcete nic zatančit?“

Aniž odpověděla, zamířila cikánka pomalu ke dveřím. Ale čím víc se k nim blížila, tím víc se zvolňoval její krok. Jako by ji zadržoval nepřemožitelný magnet. Najednou obrátila slzami zvlhlé oči na Phoeba a zastavila se.

„Můj ty Bože!“ zvolal kapitán. „Takhle se přece neodchází. Vraťte se a zatančete nám něco. A abych nezapomněl, krasotinko, jakpak se jmenujete?“

„Esmeralda,“ řekla tanečnice, aniž spustila z něho oči.

To divné jméno dívky bláznivě rozesmálo.

„Opravdu hrozné jméno pro dívku,“ řekla Diana.

„Teď vidíte,“ přidala se Amelotta, „že je to kouzelnice.“

„Má drahá,“ prohlásila slavnostně paní Aloisie, „tohle jméno vám vaši rodiče jistě nevylovili ze křtitelnice.“

Mezitím přilákala Bérangèra, jíž si nikdo nevšímal, kouskem marcipánu kozu do kouta pokoje. V okamžiku byly nejlepšími přáteli. Zvědavé dítě sňalo váček zavěšený na krku kozičky, otevřelo jej a vysypalo obsah na rohožku. Byla to abeceda, jejíž každé písmeno bylo napsáno odděleně na malé zimostrázové tabulce. Sotva byly tyto hračky rozloženy na rohožku, zpozorovalo děvčátko s úžasem, jak koza – bylo to nepochybně jedno z jejích kouzel – vybírá pozlacenou nožkou určitá písmena a klade je, zvolna je posunujíc, v určitém pořádku. Za okamžik bylo z toho slovo, v jehož psaní byla koza patrně vycvičena, neboť je utvořila bez nejmenšího zaváhání. Bérangèra spráskla ruce obdivem a zvolala:

„Kmotřičko Lilie, pojďte se podívat, co ta koza právě udělala!“

Lilie přiběhla a zachvěla se. Písmena seřazená na podlaze tvořila slovo:

PHOEBUS

„To napsala koza?“ zeptala se chvějícím se hlasem.

„Ano, kmotřičko,“ odpověděla Bérangèra.

Nebylo možno o tom pochybovat; děvčátko neumělo psát.

„To je tedy to tajemství!“ pomyslila si Lilie.

Mezitím se seběhli všichni ostatní, přivoláni výkřiky děvčátka, matka i dívky i cikánka i důstojník.

Cikánka uviděla hloupost, kterou koza provedla. Zčervenala, pak zbledla a začala se chvět jako vinice před kapitánem, jenž se na ni díval se spokojeným a udiveným úsměvem.

„Phoebus,“ šuškaly si užaslé dívky, „tak se jmenuje kapitán.“

„Máte podivuhodnou paměť,“ řekla Lilie cikánce, leknutím jako zkamenělé. Pak propukla v pláč. „Ó,“ zajíkala se bolestně, zakrývajíc si obličej krásnýma rukama: „Je to čarodějka.“ A v hloubi srdce slyšela ještě trpčí hlas, jak jí říká: „Je to sokyně!“

Padla do mdlob.

„Dcero, dceruško!“ zvolala matka zděšeně. „Kliď se, ďábelská cikánko!“

Esmeralda sebrala bleskurychle neblahá písmena, pokynula Džali a vyšla jedněmi dveřmi, zatím co druhými odnášeli Lilii.

Kapitán Phoebus zůstal sám; okamžik váhal mezi oběma dveřmi, pak šel za cikánkou.

II. O tom, že kněz a filozof je dvojí

Kněz, kterého dívky spatřily na severní věži, jak se naklání nad náměstí a sleduje pozorně cikánčin tanec, byl vskutku arcijáhen Klaudius Frollo.

Naši čtenáři nezapomněli na tajemnou komůrku, kterou si arcijáhen v této věži vyhradil pro sebe. (Nevím, mimochodem řečeno, není-li to táž komůrka, jejíž vnitřek lze podnes vidět z plošiny, odkud se zvedají věže, malým čtverhranným okénkem na východní straně ve výši muže; kumbálek, nyní holý, prázdný a zpustlý, jehož špatně omítnuté stěny jsou ještě dnes tu a tam vyzdobeny několika špatnými a zažloutlými rytinami, představujícími průčelí různých katedrál. Mám za to, že tu díru obývají společně netopýři a pavouci a že se tam proto vede proti mouchám dvojnásobná vyhlazovací válka.)

Hodinu před západem slunce stoupal každého dne arcijáhen po schodech do věže, zavíral se v této komůrce a trávil tu někdy celé noci. Když onoho dne stanul před nízkými dveřmi svého útulku a právě strkal do zámku malý složitý klíč, který nosil stále u sebe v kapsáři zavěšeném po boku, dolehl k jeho sluchu zvuk tamburíny a kastanět.

Tento zvuk přicházel z náměstí před dómem. Cela měla, jak jsme již řekli, jen jedno okénko, vedoucí k hřebenu chrámové střechy. Klaudius Frollo vytáhl spěšně klíč a za okamžik byl již na vrcholku věže, ponurý a soustředěný, jak ho zpozorovaly slečny.

Stál tam vážný, nepohnutý, zaujatý jediným pohledem a jedinou myšlenkou. Celá Paříž byla pod jeho nohama s tisíci věžemi svých budov, s mírnými pahorky na obzoru kolem dokola, s řekou, plazící se pod jejími mosty, se svým lidem, proudícím ulicemi, s oblaky kouře, s vlnitým řetězem střech, svírajícím chrám Matky Boží svými dvojitými články. Avšak v celém tom městě pozoroval arcijáhen jen jediný cíp dlažby: náměstí před dómem; v celém tom davu jen jedinou postavu: cikánku.

Bylo by nesnadné říci, jaký to byl pohled a jakého původu byl plamen z něho šlehající. Byl to pohled soustředěný, a přece plný zmatku a neklidu. A kdo by viděl to naprosto nehybné tělo, chvílemi jen nepatrně a mimovolně se kymácející jako strom ve větru, ty lokty, ztuhlejší než mramor zábradlí, o něž se opíraly, ten zkamenělý úsměv, stahující mu obličej, byl by řekl, že v Klaudiu Frollovi jsou živé už jen oči.

Cikánka tančila. Otáčela bubínkem na špičce prstu a vyhazovala jej do vzduchu, tančíc provensálskou sarabandu; svižná, lehká a radostná, necítila vůbec tíhu strašlivého pohledu, který padal shůry na její hlavu.

Kolem ní se hemžil dav. Chvílemi nějaký muž oděný žluto-červenou kazajkou utvořil z diváků kruh, pak se šel zase posadit na židli několik kroků od cikánky a tiskl hlavu kozičky na svá kolena. Podle všeho byl tento člověk cikánčiným společníkem. Z výše svého stanoviště nemohl Klaudius Frollo rozeznat rysy jeho obličeje.

Od okamžiku, kdy arcijáhen zpozoroval tohoto neznámého, dělila se zřejmě jeho pozornost mezi něho a cikánku a jeho obličej se stále více zachmuřoval. Náhle se vztyčil a zachvěl se na celém těle. „Kdo je ten člověk?“ zamumlal mezi zuby, „vždycky jsem ji viděl samotnou.“

Pak zmizel pod křivolakou klenbou točitých schodů a sestupoval dolů. Když šel kolem pootevřených dveří zvonice, viděl něco, co ho zarazilo; viděl, jak se Quasimodo, vychýlený z otvoru jednoho z oněch břidlicových přístřešků podobajících se ohromným okenicím, rovněž dívá na náměstí. Byl tak zaujat soustředěným pozorováním, že si ani nepovšiml, že jeho adoptivní otec jde kolem. Jeho divoké oko mělo zvláštní výraz: pohled okouzlený a něžný. „To je divné,“ zamumlal Klaudius, „dívá se snad takhle na cikánku?“ Sestupoval dále. Za několik minut vyšel starostlivý arcijáhen dveřmi u paty věže na náměstí.

„Co se stalo s cikánkou?“ zeptal se, když se vmísil do skupiny diváků, přivábených bubínkem.

„Nevím,“ odpověděl jeden z jeho sousedů. „Právě odešla. Myslím, že šla zatančit fandango do protějšího domu. Volali na ni.“

Na cikánčině místě, na témž koberci, jehož arabesky se před chvílí ztrácely pod rozmarnými křivkami jejího tance, viděl arcijáhen jen toho červeného a žlutého muže, který ve snaze vydělat také několik grošů procházel se se židlí v zubech v kruhu diváků, ruce v bok, hlavu zvrácenou vzad, tváře brunátné, krk napjatý. Na židli měl přivázanou kočku, kterou si vypůjčil od kterési sousedky a která nyní zděšeně mňoukala.

„Matko Boží!“ zvolal arcijáhen v okamžiku, kdy kejklíř s tváří potem smáčenou šel podle něho se svou pyramidou z židle a kočky. „Co tu dělá mistr Petr Gringoire?“

Přísný hlas arcijáhnův tak otřásl ubožákem, že s celou svou budovou ztratil rovnováhu a židle i kočka se ve zmatku zřítily na hlavy přítomných diváků za bouřlivého povyku.

Mistr Petr Gringoire (neboť to byl vskutku on) byl by musel pravděpodobně vyrovnat nemilé účty s majitelkou kočky a se všemi potlučenými a pošramocenými diváky, kdyby nebyl rychle využil zmatku a neuchýlil se do chrámu, na pokyn Klaudia Frolla, aby ho následoval.

Katedrála byla již temná a opuštěná. V postranních lodích se rozhostila tma a lampičky v kaplích počaly prosvitávat, čím více klenby temněly. Pouze velká růžice v průčelí, jejíž tisíceré barvy byly zatopeny vodorovnými slunečními paprsky, zářila ve tmě jako tříšť diamantů a odrážela své oslnivé vidmo na druhý konec lodi.

Když popošli několik kroků, páter Klaudius se opřel o pilíř a upřeně se podíval na Gringoira. Nebyl to tentokrát pohled, jehož by se Gringoire bál, poněvadž se styděl, že byl vážnou a učenou osobou překvapen v úboru šaška. Pohled knězův neměl v sobě nic posměšného a ironického, byl vážný, klidný a pronikavý. Arcijáhen přerušil mlčení první.

„Pojďte sem, mistře Petře. Musíte mi vysvětlit mnoho věcí. Předně, čím to, že vás již dva měsíce nebylo vidět a že se s vámi shledávám na ulici v krásném ústroji, vskutku, půl žlutém, půl červeném jako caudebecké jablko?“

„Důstojný pane,“ řekl ztrápeně Gringoire, „je to opravdu podivná paráda a vidíte, že se hanbím víc než strašák v poli. Je to zlé, cítím to dobře, nastavovat pod touto kazajkou hřbet pythagorejského filozofa holím pánů strážníků. Ale co chcete, důstojný pane? Vinen je můj starý oblek, který mě na počátku zimy zbaběle opustil pod záminkou, že se rozpadá v cáry a že si potřebuje jít odpočinout do hadrníkovy nůše. Co dělat? Civilizace nepokročila ještě tak daleko, abychom mohli chodit nazí, jak to chtěl starý Diogenes. Uvažte, že foukal velmi studený vítr a že v lednu se nelze s úspěchem pokusit o to, aby lidstvo podniklo tento nový krok. Kazajka se naskytla, já jsem si ji vzal a zanechal tu svůj starý černý kabátec, který pro mne, hermetika, byl příliš málo hermeticky uzavřený. A teď jsem v komediantském obleku jako svatý Genest. Co na tom? Je to ústup ze slávy. Apollon také pásl ovce u Admeta.“

„Děláte pěkné řemeslo,“ začal opět arcijáhen.

„Souhlasím, mistře, že je lepší filozofovat a básnit, rozdmýchávat oheň v krbu nebo jej přejímat z nebe než nosit kočky na štítě. Proto jsem také koukal jako tele, když jste mě oslovil. Ale co chcete, důstojný pane. Jíst se musí každý den a nejkrásnější alexandríny nemají pro hladového cenu kousku brieského sýra. Složil jsem, pravda, pro princeznu Markétu Flanderskou onu slavnou svatební báseň, však ji znáte, ale město mi za ni nic neplatí pod záminkou, že nebyla skvělá, jako by mohl někdo napsat Sofoklovu tragédii za čtyři dukáty. Chystal jsem se tedy umřít hladem. Na štěstí jsem našel trochu síly v čelistech. Řekl jsem jim: Dělejte silácké a ekvilibristické kousky, živte se samy! Ale te ipsam.¹ Tlupa nuzáků, kteří se stali mými dobrými přáteli, naučila mě asi dvaceti siláckým kouskům a nyní dávám každý večer zubům chléb, který vydělaly v potu tváře přes den. Konečně, concedo, uznávám, že je to smutné využití mých duševních schopností a že člověk není stvořen, aby trávil celý život tlučením do bubínku a kousáním do židle. Nestačí však, ctihodný mistře, život trávit, je třeba ho uhájit.“

Páter Klaudius mlčky naslouchal. Najednou nabylo jeho zapadlé oko tak bystrého a pronikavého výrazu, že se Gringoire cítil tímto pohledem tak říkajíc prošacován až na dno své duše.

„Velmi dobře, mistře Petře, ale jak to přijde, že jste nyní ve společnosti té cikánské tanečnice?“

„Věru proto,“ odpověděl Gringoire, „že je mou ženou a já jejím mužem.“

Ponuré oko knězovo zaplálo.

„To že jsi udělal, bídníku?“ zvolal a uchopil zuřivě Gringoira za rámě, „že by ses natolik zřekl Boha a vztáhl ruku na to děvče?“

„Ať nevstoupím do ráje, milostivý pane,“ odpověděl Gringoire a třásl se na celém těle, „přísahám vám, že jsem se jí nikdy nedotkl, jestli se znepokojujete kvůli tomu.“

„Proč tedy mluvíš o muži a ženě?“ řekl kněz.

Gringoire mu vyprávěl rychle a co nejstručněji o všem, co čtenář už ví, o svém dobrodružství na „Dvoře divů“, o své svatbě s rozbitým džbánem. Ostatně se zdá, že toto manželství dosud k ničemu nevedlo a že se cikánka každého večera obratně vyhnula svatební noci jako prvního dne. „Je to mrzuté,“ řekl nakonec, „ale to je tím, že jsem měl neštěstí oženit se s pannou.“

„Co tím chcete říci?“ otázal se arcijáhen, jehož vyprávění postupně uklidňovalo.

„To se dá dost těžko vysvětlit,“ odpověděl básník. „Je to pověra. Podle toho, co mi vyprávěl jeden starý tulák, kterému u nás říkáme vévoda egyptský, je moje žena nalezené nebo ztracené dítě, což je totéž. Nosí na krku amulet, který jí zaručeně umožní setkání s rodiči, který by však ztratil svou moc, kdyby děvče ztratilo svoji ctnost. Z toho vyplývá, že zůstáváme oba velmi ctnostní.“

„Vy tedy myslíte, mistře Petře,“ pokračoval Klaudius, jehož čelo se stále více vyjasňovalo, „že žádný muž se dosud nepřiblížil k tomuto stvoření?“

„Copak člověk něco zmůže, důstojný pane Klaudie, proti pověře? Vzala si to do hlavy. Mám za to, že tato klášterní cudnost, zarputile zachovávaná v prostředí cikánských děvčat tak snadno přístupných, je zcela určitě vzácností. Však také má k své ochraně tři věci: vévodu egyptského, který ji vzal pod svou ochranu snad s tím úmyslem, že ji prodá nějakému opatovi, dále celý svůj kmen, který ji má v obzvláštní úctě jako nějakou Panenku Marii, a maličkou dýku, kterou ta holka přes hejtmanův zákaz nosí stále při sobě kdesi v skrytu a jež jí vklouzne do ruky, když ji vezmete kolem pasu. Věřte, je to pyšná vosa.“

Arcijáhen zahrnul Gringoira otázkami.

Esmeralda byla podle úsudku Gringoirova nevinné, roztomilé a až na zvláštní úšklebek půvabné stvoření; naivní a vášnivá dívka, zcela nevědomá, nadšená pro všecko, neznající dosud ani ve snu rozdíl mezi mužem a ženou; taková je; miluje zvláště vášnivě tanec, ruch a volný vzduch; jakási včela s neviditelnými křídly na nohou, žijící v ustavičném víru. Takovou ji učinil potulný život, který odjakživa vedla. Gringoire se dopátral, že v útlém věku prošla Španělskem a Katalánií až na Sicílii. Domníval se dokonce, že karavana cikánů, k níž patřila, přivedla ji do království alžírského, země rozkládající se v Acháii, kterážto Acháia hraničí na jedné straně s malou Albánií a s Řeckem a na druhé straně s mořem Sicilským, kudy vede cesta do Cařihradu. Cikáni byli, jak říkal Gringoire, vazaly krále alžírského, jakožto náčelníka bílých Maurů. Jisto bylo, že Esmeralda přišla do Francie ještě velmi mladá přes Maďarsko. Ze všech těch zemí přinesla si dívka úryvky podivných hantýrek, cizí písně a myšlenky, a to vše učinilo její řeč právě tak pestrou, jako byly její šaty, půl pařížské, půl africké. Ostatně lid ve čtvrtích, kam chodila, měl ji rád pro její veselost, roztomilost, živost, pro její tance a písně. Myslila si, že v celém městě ji nenávidí pouze dvě osoby, o nichž mluvila často s hrůzou: kajícnice ve věži Rolandově, zlá poustevnice, která nevraží bůhvíproč na cikánky a proklíná ubohou tanečnici, kdykoliv jde kolem jejího okénka; a jakýsi kněz, který ji častuje při každém setkání pohledy a slovy, jež jí nahánějí strach. Tato poslední okolnost arcijáhna silně znepokojila, aniž tomu Gringoire věnoval nějakou pozornost. Dva měsíce úplně stačily, aby bezstarostný básník zapomněl na zvláštní podrobnosti onoho večera, kdy se s cikánkou po prvé setkal, a na účast arcijáhna v tom všem. Jinak se malá tanečnice ničeho nebála. Nehádá nikomu osud a to ji chrání před procesy pro čarodějství, u cikánek tak častými. A pak, Gringoire byl jí bratrem, když už ne manželem. Ostatně náš filozof snášel velmi trpělivě tento druh platonického manželství. Znamenalo pro něj stálé přístřeší a chléb. Každého rána vycházel z tulácké čtvrti, nejčastěji s cikánkou, a pomáhal jí sklízet na křižovatkách měďáky a drobné stříbrňáky. Každého večera se s ní vracel pod jednu střechu, nechal ji, aby se zavřela ve své komůrce, a usínal spánkem spravedlivých. Celkem vzato velmi příjemné živobytí a velmi vhodné pro dumání, říkal si. A pak, ve své duši a ve svém svědomí nebyl si filozof příliš jist, že je tak vášnivě zamilován do cikánky. Skoro stejně rád měl její kozu. Bylo to roztomilé zvíře, přítulné, chytré, vtipné, zkrátka učená koza. Nic není tak příznačné pro středověk jako tato učená zvířata, jež u diváků budila úžas a své učitele přiváděla velmi často na hranici. A kouzla kozy s pozlacenými kopýtky byla nakonec jen nevinná šelmovství. Gringoire je vysvětloval arcijáhnovi, kterého tyto podrobnosti zřejmě velice zajímaly. Stačilo ve většině případů ukázat koze bubínek určitým způsobem, aby provedla žádaný kousek. Byla k tomu vycvičena cikánkou, jež měla pro toto umění tak zvláštní nadání, že jí stačily dva měsíce, aby naučila kozu psát pohyblivými písmeny slovo Phoebus.

„Phoebus!“ pravil kněz. „Proč Phoebus?“

„Nevím,“ odpověděl Gringoire. „Snad si myslí, že to slovo má nějakou zázračnou a tajemnou sílu. Opakuje si je často polohlasně, když si myslí, že je sama.“

„Jste si jist,“ pokračoval Klaudius a pronikavě naň hleděl, „že je to pouhé slovo a nikoliv jméno?“

„Čí jméno?“ zeptal se básník.

„Což já vím?“ odpověděl kněz.

„Podívejte se, důstojný pane, představuji si to takto: Tihle cikáni jsou tak trochu ctiteli ohně a zbožňují slunce. Proto Phoebus.“

„Nezdá se mi to tak jasné jako vám, mistře Petře.“

„Ostatně na tom nezáleží. Ať si mumlá své Phoebus, jak se jí zlíbí. Jedno je jisté, že mě Džali má už skoro tak ráda jako ji.“

„Kdo je to Džali?“

„To je ta koza.“

Arcijáhen si rukou podepřel bradu a zdálo se, že chvíli přemýšlí. Náhle se prudce obrátil ke Gringoirovi.

„Přísaháš, že ses jí nedotkl?“

„Koho?“ řekl Gringoire. „Kozy?“

„Ne. Té ženy.“

„Své ženy! Přísahám vám, že ne.“

„A jsi s ní často sám?“

„Každý večer dobrou hodinku.“

Páter Klaudius svraštil obočí:

„Hm, solus cum sola non cogitabuntur orare Pater noster.“²

„Na mou duši, mohl bych se modlit Otčenáš i Zdrávas Maria i Věřím v Boha otce všemohoucího, nevěnovala by mi víc pozornosti než slepice kostelu.“

„Přísahej mi při lůně své matky,“ opakoval vášnivě arcijáhen, „že ses této bytosti nedotkl ani špičkou prstu.“

„Mohl bych vám to odpřisáhnout také při hlavě svého otce, neboť ty dvě věci spolu značně souvisí. Ale dovolte mi, ctihodný mistře, také jednu otázku.“

„Mluvte, pane.“

„Co je vám do toho?“

Bledá arcijáhnova tvář zčervenala jako tvář děvčete. Chvíli neodpovídal, pak řekl se zřejmými rozpaky:

„Poslyšte, mistře Petře Gringoire. Nejste ještě zatracen, pokud vím. Zajímám se o vás a chci vaše dobro. Ale nejmenší styk s tou démonickou cikánkou by z vás učinil služebníka Satanova. Víte, že je to vždy tělo, které hubí duši. Běda vám, přiblížíte-li se k této ženě! Toť vše.“

„Zkusil jsem to jednou,“ řekl Gringoire, drbaje se za uchem, „hned první den, ale nepochodil jsem.“

„Vy jste byl tak nestoudný, mistře Petře?“

A čelo knězovo se opět zasmušilo.

„Jindy zase,“ pokračoval básník s úsměvem, „podíval jsem se, než jsem šel spát, klíčovou dírkou a viděl jsem v košili nejrozkošnější ženu, pod jejíž nožkou kdy zapraskala postel.“

„Jdi k čertu!“ vykřikl kněz se strašlivým pohledem; strčil ramenem do užaslého Gringoira a rychlými kroky zmizel pod nejtemnějšími arkádami katedrály.

III. Zvony

Od onoho ranního výjevu na pranýři zdálo se sousedům chrámu Matky Boží, že zvonická horlivost Quasimodova citelně ochladla. Dříve se zvonilo při každé příležitosti, byla dlouhá ranní klekání od první ranní pobožnosti až do hodinky po nešporách, slavnostní vyzvánění při hrubé mši, bohaté trylkování malých zvonků při svatbě a při křtu, jež se proplétalo ve vzduchu jako rozmanitá výšivka lahodných zvuků. Starý chrám se celičký chvěl a zvučel neustálou radostí zvonů. Cítili jste v něm ustavičně přítomnost hlučícího a rozmarného ducha, který zpíval všemi těmi kovovými ústy. Nyní jako by ten duch zmizel; katedrála vypadala ponuře a s oblibou zachovávala mlčení; svátky a pohřby se odbyly jednoduchým zvoněním, suchým a strohým, jak to vyžadoval obřad, nic víc; z dvojího hlomozu, který vychází z chrámu, totiž varhan uvnitř a zvonů venku, zbývaly jen varhany. Jako by ve zvonicích nebylo už hudebníků. A přece tam byl stále Quasimodo; co se s ním tedy dělo? Snad že stud a zoufalství z pranýře dosud ležely v hloubi jeho srdce, snad že rány katových důtek se do nekonečna odrážely v jeho duši nebo že smutek nad takovým zacházením pohřbil v něm všechno, i jeho lásku ke zvonům? Nebo snad měla Marie sokyni v srdci zvoníka od Matky Boží a tento velký zvon i se svými čtrnácti sestrami byl zanedbáván kvůli něčemu milejšímu a krásnějšímu?

Stalo se, že léta Páně 1482 připadlo Zvěstování Panny Marie na úterý dvacátého pátého března. Toho dne byl vzduch tak průzračný a lehký, že v Quasimodovi jako by se znovu probudila láska k zvonům. Vystoupil tedy na severní věž, zatím co dole otvíral kostelník všechna chrámová vrata, v té době dřevěná, z velkých desek z tvrdého dřeva a potažených kůží, kolem dokola pobitých zlacenými hřeby a vroubených řezbami „velmi umělé práce“.

Když se octl v horní kleci zvonice, pozoroval chvíli svých šest zvonů, smutně potřásaje hlavou, jako by naříkal, že se cosi postavilo v jeho srdci mezi něho a je. Když je však rozhoupal, když ucítil, jak se pod jeho rukou ten hrozen zvonů pohybuje, když viděl, neboť to neslyšel, jak ta chvějivá oktáva stoupá a klesá po té zvučící stupnici, jako když ptáček skáče z větve na větev, když se toho hluchého nebožáka zmocnil ďábel hudby, ten démon roztřásající snop jiskřivých fug, trylků a arpeggií, tu byl opět šťasten, zapomněl na všechno a jeho srdce, přetékající radostí, rozjasnilo mu tvář.

Chodil sem a tam, tleskal, běhal od provazu k provazu, slovem i gestem povzbuzoval svých šest zpěváků, jako když kapelník pobízí nadané hudebníky.

„Leť, leť, Gabrielo!“ volal. „Vrhni všechen svůj hlas na náměstí, dnes je svátek. – Thibaulte, žádné lenošení, ty se opožďuješ, leť už, cožpak jsi zarezavěl, ty povaleči? Tak je to dobře! Rychle, rychle! Ať není vidět srdce! Ať všichni od tebe ohluchnou jako já. To je ono, Thibaulte, výborně! – Viléme! Viléme! Ty jsi největší a Pasquier je nejmenší, a přece zní silněji. Vsaďme se, že ti, kteří naslouchají, slyší jej lépe než tebe. – Dobře, dobře, Gabrielo, jen silně, ještě silněji! – Hej, co vy tam nahoře děláte, vy dva vrabčáci, vidím, že ani nepípnete! Co jsou to za kovová ústa, která místo zpívání jen zívají? Tak jen s chutí do práce! Dnes je Zvěstování. Slunce krásně svítí, musíme krásně zvonit. – Ubohý Viléme, ty jsi už celý udýchaný, brachu!“

Pobízel svých šest zvonů s takovou zaujatostí, že létaly jako o závod a natřásaly své lesklé zadky jako hlučné spřežení španělských mezků, poháněné občasnými výkřiky honáka.

Najednou, když jeho zrak sklouzl dolů skrze široké břidlicové tašky, jež pokrývají do určité výše sráznou zeď zvonice, spatřil na náměstí podivně oblečenou mladou dívku, jež právě stanula a rozprostírala po zemi koberec, na němž se uložila kozička; spatřil i houf diváků, jak se kolem ní seskupuje do kruhu. Tato podívaná rázem změnila směr jeho myšlenek a zchladila jeho hudební nadšení, jako závan větru sráží tekoucí pryskyřici. Zastavil se, obrátil se k zvonům zády a skrčil se za břidlicovým přístřeškem, upíraje na tanečnici onen zasněný, něžný a sladký pohled, který už jednou udivil arcijáhna. Zatím však opuštěné zvony naráz všechny umlkly, k velikému zklamání milovníků zvonění, kteří v důvěře naslouchali vyzvánění ze Směnárenského mostu a odcházeli ohromení jako pes, jemuž ukázali kost a podají mu kámen.

IV. ’АNÁГKH³

Přihodilo se za krásného rána téhož měsíce března, myslím, že to bylo v sobotu 29. na svatého Eustacha, že náš mladý přítel, student Jan Frollo ze Mlýna, při oblékání zpozoroval, že jeho kalhoty, v nichž měl peněženku, nevydávají už kovový zvuk. „Ubohý váčku!“ zvolal, vytahuje jej z kapsy. „Ani jeden denárek! Jak krutě tě vykuchaly kostky, džbánky piva a Venuše! Jak jsi prázdný, scvrklý a splasklý! Podobáš se jícnu lítice! Ptám se vás, pane Cicerone a pane Seneko, když tu vidím vaše zkostnatělé knihy rozházené po zemi, co je mi platno, že vím lépe než mincmistr nebo žid ze Směnárenského mostu, že jeden zlatý tolar s korunou platí třicet pět uncí, každá po dvaceti pěti sous a osmi pařížských denárech, a že tolar s půlměsícem platí třicet šest uncí po dvaceti šesti sous a šesti tourských denárech, nemám-li ani mizernou vindru, abych si troufl v kostkách na dvě šestky! Ó konsule Cicerone! Z takových nesnází se člověk nevykroutí perifrázemi jako quemadmodum⁴ nebo verumenimvero.⁵“

Smutně se oblékal. Když si šněroval boty, napadla ho myšlenka; zprvu ji zapudil, avšak vynořila se znovu; oblékl si vestu naruby, zřejmé to znamení prudkého vnitřního boje. Konečně uhodil čepicí rezolutně o zem a zvolal: „Tím hůře. Ať to dopadne, jak chce. Půjdu k bratrovi. Slíznu kázání, ale slíznu i tolar.“ Spěšně si tedy oblékl kožešinou podšitou kazajku, sebral čepici a v zoufalé náladě vyšel ven.

Sestupoval Harfovou ulicí k Starému městu. Když přecházel ulici U trubky, podráždila jeho čichový orgán vůně podivuhodných, ustavičně se otáčejících rožňů, i vrhl toužebný pohled na obří kuchyni, která vnukla františkánu Calatagironovi toto patetické zvolání: „Veramente, queste rotisserie sono cosa stupenda⁶.“ Ale Jan neměl na snídani, a vešel proto s hlubokým povzdechem pod bránu Malého Châteletu, obrovského to dvojitého trojlistu mohutných věží, střežících vchod od Starého města.

Neudělal si ani čas, aby cestou, jak to bylo zvykem, hodil kamenem po bídné soše onoho Périneta Leclerca, jenž za Karla VI. vydal Paříž Angličanům, za kterýžto zločin pykala jeho socha s tváří kameny potlučenou a blátem pomazanou již tři století na rohu ulice Harfové a ulice Bussyho jako na věčném pranýři.

Když přešel Malý most a překročil Novou ulici svaté Jenovefy, stanul Jan ze Mlýna před chrámem Matky Boží. Tu se ho znovu zmocnila nerozhodnost, procházel se chvíli kolem sochy „zamračeného pána“ a opakoval si stísněně: „Kázání je jisté, tolar pochybný.“

Zastavil kostelníka, který vycházel z kláštera. „Kde je pan arcijáhen z Josas?“

„Myslím, že je ve své skrýši ve věži,“ řekl kostelník; „neradím vám, abyste ho tam vyrušoval, ledaže by vás sem posílal někdo jako třeba papež nebo pan král.“

Jan zatleskal. „Kýho ďasa! To je nádherná příležitost vidět pověstnou čarodějnou komůrku!“

Puzen touto úvahou, vkročil odhodlaně do malé černé branky a začal stoupat po točitých schodech do vyšších pater věže. „Uvidíme!“ říkal si cestou. „Svatá Panno na nebesích, to bude jistě zajímavá komůrka, když ji můj ctihodný bratr skrývá jako pohlaví. Říká se, že tam zatápí v pekelných pecích a že tam na velkém ohni vaří kámen mudrců. Můj ty Bože, mně může být ukraden kámen mudrců zrovna jako kamínek na cestě; raději bych našel na jeho kamnech omeletu z velikonočních vajec se slaninou než největší kámen mudrců světa.“

Když vstoupil do sloupkové galerie, oddychl si chvíli a proklínal nekonečné schody nevím kolika miliony ďáblů; potom pokračoval ve výstupu úzkou brankou severní věže, kudy je dnes obecenstvu přístup zakázán. Když po několika okamžicích minul klec zvonice, uviděl malé odpočívadlo v postranním výklenku a pod klenbou nízké gotické dveře, jejichž velký zámek a mohutné kování mohl spatřit otvorem prolomeným naproti v točité stěně schodiště. Koho by dnes zajímalo vidět tyto dveře, poznal by je podle nápisu vrytého bílými písmeny do černé zdi: Zbožňuji Coralii. 1829. Podepsán Ugène. Slovo „podepsán“ je v textu.

„Uf!“ vydechl žák. „To je jistě zde.“ V zámku trčel klíč. Strčil jemně do dveří a protáhl hlavu skulinou.

Čtenář se bezpochyby probíral v obdivuhodném díle slavného Rembrandta, tohoto Shakespeara malířství. Mezi tolika nádhernými rytinami je také jeden lept, představující patrně doktora Fausta, na který není možno dívat se bez úžasu. Ponurá jizba, uprostřed stůl a na něm plno ošklivých předmětů; umrlčí lebky, globy, křivule, kružidla a záhadné pergameny. Za stolem je doktor Faust v širokém plášti a kožešinové čepici, padající mu až k obočí. Je vidět jen půl těla. Napolo vztyčený ve svém ohromném křesle, sevřené pěsti opřené o stůl, pozoruje se zvědavostí a s hrůzou veliký světelný kruh utvořený z magických písmen, jenž září na zdi v pozadí temné světnice jako sluneční vidmo. Oku se zdá, že se toto kabalistické slunce chvěje a že naplňuje šerou jizbu svým tajemným zářením. Je to hrůzné a je to krásné.

Něco podobného Faustově jizbě naskytlo se zraku Janovu, když se odvážil prostrčit hlavu pootevřenými dveřmi. Byla to také ponurá, slabě osvětlená komůrka. Také tu bylo velké křeslo a veliký stůl, kružidla, křivule, zvířecí kostry, pověšené na stropě, otáčivý globus na podlaze, koňské hlavy, povalující se mezi skleněnými koulemi, v nichž se chvěly pozlátkové lístky, umrlčí hlavy, položené na pergamenech počmáraných číslicemi a písmeny, tlusté rukopisy, otevřené a na sebe nakupené bez ohledu na lámající se rohy pergamenu; zkrátka všechno to vědecké smetí v jediné směsici a všude na tom prach a pavučiny; ale nebyl tam kruh ze světelných písmen, nebyl tam doktor pozorující v extázi ohnivé zjevení, jako když se orel dívá na slunce.

A přece nebyla cela opuštěná. Nějaký člověk seděl v křesle, nachýlen nad stolem. Jan, k němuž byl obrácen zády, mohl vidět jen ramena a zadní část lebky; nebylo mu však zatěžko poznat tu lysou hlavu, kterou příroda obdařila věčnou tonsurou, jako by tímto vnějším symbolem chtěla naznačit, že předurčila arcijáhna neodvolatelně pro kněžský stav.

Jan poznal tedy svého bratra. Ale dveře se otevřely tak zticha, že nic neupozornilo pátera Klaudia na bratrovu přítomnost. Zvědavý student toho využil k tomu, aby si chvíli v klidu prohlížel celu. Široká kamna, jichž si z počátku nevšiml, byla nalevo od křesla, pod okénkem. Paprsek světla, vnikající tímto otvorem, procházel kulatou pavučinovou sítí, jejíž jemná růžice byla vkusně vpletena do lomeného oblouku okénka; uprostřed růžice seděl nepohnutě pavouk-stavitel jako střed tohoto krajkového kola. Na kamnech byly nakupeny v nepořádku všelijaké nádoby, kamenné láhve, skleněné křivule, retorty s uhlím. Jan zjistil s povzdechem, že tam není ani jediná pánev. „S kuchyní je to zlé,“ pomyslil si.

V kamnech nebyl ostatně oheň a zdálo se dokonce, že tam nebyl rozdělán už dávno. Skleněná maska, kterou Jan zpozoroval mezi alchymickým náčiním a která jistě sloužila k tomu, aby chránila obličej arcijáhnův, když vyráběl nějakou nebezpečnou látku, ležela v koutě, zaprášená, jakoby zapomenutá. Vedle ní ležel neméně zaprášený měch, jehož svrchní strana nesla tento nápis vykládaný měděnými písmeny: SPIRA, SPERA⁷.

Na zdech bylo napsáno mnoho jiných hesel, jak to bylo zvykem u hermetiků; některá napsána inkoustem, jiná vyryta kovovým hrotem. Jinak zmatená směsice písma gotického, hebrejského, řeckého a římského; nápisy byly umístěny nazdařbůh, jeden přes druhý, novější přikrývaly všechny starší a všechny se vzájemně proplétaly jako větve křoviska, jako píky při nějaké šarvátce. Byla to vskutku dosti zmatená půtka všech filozofií, všech snů, všech lidských moudrostí. Tu a tam se zaskvěla nějaká moudrost mezi ostatními jako prapor mezi železnými špičkami kopí. Bylo to většinou nějaké krátké latinské nebo řecké heslo, jak je uměl tak dobře formulovat středověk: Unde? Inde? – Homo homini monstrum – Astra, castra, nomen, numen.⁸ – Μέγα βίβλίου, μέγα xαxόυ⁹ – Sapere aude. – Flat ubi vult¹⁰. Atd. Leckdy také slovo zdánlivě beze všeho smyslu jako: ‚A_υαγxοφαγία_¹¹_,_ jež snad skrývalo trpkou narážku na řeholní řád; jindy prostá zásada kněžské kázně, formulovaná ve správném hexametru: _Caelestem dominum, terrestrem dicite domnum_¹²_._ Tu a tam byly také hebrejské klikyháky, jimž Jan, stejně již v řečtině slabý, vůbec nerozuměl. A do toho všeho byly porůznu zakresleny hvězdy, lidské i zvířecí postavy a protínající se trojúhelníky, což nemálo přispívalo k tomu, že se počmáraná zeď cely podobala listu papíru, po němž opice jezdila do inkoustu namočeným perem.

Jinak působil celek komůrky všeobecně dojmem opuštěnosti a zchátralosti; podle špatného stavu náčiní se dalo usuzovat, že už hezky dlouho odvádějí mistra od práce jiné zájmy.

Zdálo se však, že mistr, schýlený nad velikým rukopisem ozdo­beným podivnými obrazy, je znepokojován představou, která se neustále mísila do jeho úvah. Tak aspoň soudil Jan, když slyšel jeho výkřiky, přerývané zamyšlenými zámlkami blouznivců snících nahlas.

„Ano, Manu¹³ to tvrdí, Zarathuštra tomu učil! Slunce se rodí z ohně, měsíc ze slunce. Oheň je duší všehomíra. Jeho elementární částečky se rozlévají a v nekonečných proudech se neustále řinou na svět! V místech, kde se protínají na obzoru, vytvářejí tyto proudy světlo, v průsečných bodech na zemi vytvářejí zlato. – Světlo a zlato je totéž. Oheň v pevném stavu. – Je to rozdíl mezi viditelným a hmatatelným, mezi fluidem a pevným stavem téže podstaty, mezi párou a ledem, nic víc. – To není přece blouznění – to je všeobecný zákon přírody! – Ale jak to udělat, jak vyloudit na vědě tajemství tohoto všeobecného zákona? Jakže? To světlo, které zaplavuje mou ruku, že je zlato? Jde jen o to, zhustit podle určitého zákona tytéž částečky, jež jsou podle jiného zákona rozptýlené! – Jak to udělat?

Někteří si usmyslili zakopat sluneční paprsek. Averroes (ano, byl to Averroes), Averroes zakopal takový paprsek pod levým pilířem svatostánku koránu ve velké mešitě kordovské; ale otevřít sklepení, aby se vidělo, zda se pokus zdařil, bude možno až za osm tisíc let.“

„K čertu!“ řekl si Jan pro sebe. „To je doba, než se člověk dočká dukátu.“

„… Jiní myslili,“ pokračoval arcijáhen ve své vidině, „že je lépe provádět to s paprskem Siria. Je však velmi obtížné dostat tento paprsek čistý, neboť se do něho mísí současně světlo ostatních hvězd. Flamel¹⁴ soudí, že je jednodušší zkoušet to na zemském ohni. – Flamel! Jaké to vyvolené jméno! Flamma! – Ano, oheň! Toť vše. – Diamant je v uhlí, zlato v ohni. – Ale jak je odtud dostat? – Magistři tvrdí, že jsou jistá ženská jména tak půvabná, sladká a tajemná, že stačí je při pokusu vyslovit. – Přečteme si, co praví Manu: Kde ženy jsou ctěny, božstva se radují; kde se jimi opovrhuje, tam je zbytečno k Bohu se modliti. – Ústa ženy jsou vždy čistá. Jsou proudící vodou, jsou slunečním paprskem. – Jméno takové ženy má být příjemné, sladké a pomyslné; má končiti dlouhými samohláskami a má se podobati slovům žehnání. – Ano, ten mudrc má pravdu; vskutku, Maria, Sofia, Esmeral… Proklatě! Pořád ta myšlenka.“

A prudce knihu zavřel.

Přejel si rukou čelo, jako by chtěl zapudit myšlenku, jež ho sužovala. Pak vzal se stolu hřebík a kladívko, jehož rukojeť byla podivně pomalována kabalistickými znaky.

„Od nějaké doby,“ pravil s trpkým úsměvem, „všechny mé pokusy ztroskotávají. Ovládá mě utkvělá myšlenka a vysušuje mi mozek jako ohnivý trojlist. Vždyť jsem nemohl ani znovu přijít na tajemství Cassiodoria, jehož lampa svítila bez knotu a oleje. Věc přece tak prostá.“

„Hrome!“ zabručel si Jan do vousů.

„… Jediná bídná myšlenka dokáže tedy člověka oslabit a zbláznit,“ pokračoval kněz. „Ach, jak by se mi vysmála Klaudie Pernellová, ona, která nemohla ani na okamžik odvrátit Mikuláše Flamela od pokračování ve velkém díle! Hle! Držím v ruce kouzelné kladivo Zechielovo. Kdykoli poklepal tento obávaný rabín v hloubi své cely tímto kladívkem na tento hřebík, propadl se ten z jeho nepřátel, kterého odsoudil, na loket hluboko do země a ta ho pohltila, byť byl na dva tisíce mil daleko. Dokonce sám francouzský král se propadl až po kolena do své pařížské dlažby za to, že jednou večer zabušil nerozvážně na dveře tohoto divotvorce. To se stalo před necelými třemi sty lety. Nuže! Mám kladivo i hřebík a nejsou v mých rukou hroznějšími nástroji než perlík v rukou kovářových. – A přece jde jen o to, přijít opět na to kouzelné slovo, které vyslovoval Zechiel, když klepal na hřebík.“

„Maličkost,“ myslil si Jan.

„Nuže, pokusme se,“ pokračoval živě arcijáhen. „Podaří-li se mi to, uvidím, jak vyskočí modrá jiskra z hlavičky hřebíku. – Emen hetan! Emen hetan!¹⁵ – To není ono. – Sigeani! Sigeani¹⁶! – Ať tento hřeb otevře hrob komukoli, kdo má jméno Phoebus. – Proklatě! Stále a stále, věčně táž myšlenka!“

A zlostně kladivo odhodil. Pak klesl do křesla a na stůl, takže se Janovi úplně ztratil za ohromným opěradlem. Po několik minut viděl na knize jen jeho křečovitě zaťatou pěst. Pojednou se páter Klaudius zvedl, vzal do ruky kružidlo a vyryl mlčky na zeď velkými písmeny toto řecké slovo:

’АNÁГKH

„Můj bratr se zbláznil,“ řekl si Jan; „bylo by prostší napsat: Fatum. Každý nemusí umět řecky.“

Arcijáhen se posadil zase do křesla a položil si hlavu do dlaní jako nemocný, jehož čelo je těžké a žhavé.

Student pozoroval překvapeně svého bratra. On, který si dopřál volnosti, on, který zachovával v životě jen příjemný zákon přírody, on, který ponechával svým vášním volný průchod a u něhož jezero vznešených citů bylo vždy vyschlé, tak široce v něm každého rána otvíral nové odtoky, on nevěděl, s jakou zuřivostí kypí a vře to moře lidských vášní, když se mu odpírá jakýkoliv výtok, jak se naplňuje, jak se vzdouvá, jak se rozlévá, jak podemílá srdce, jak se zmítá vnitřními vzlyky a utlumovanými křečemi, až nakonec strhá své hráze a prorve si cestu. Ten přísný a mrazivý zevnějšek Klaudia Frolla, ten chladný povrch příkré a nepřístupné ctnosti Jana vždy klamal. Veselý student nepomyslil nikdy na to, kolik vřelé, zběsilé a skryté lávy je pod zasněženým vrcholkem Etny.

Nevíme, zdali si náhle uvědomil tyto myšlenky; přes všechnu svou lehkovážnost však pochopil, že viděl něco, co vidět neměl, že právě překvapil duši svého staršího bratra v jednom z nejtajnějších stavů a že není třeba, aby si toho Klaudius všiml. Vida, že arcijáhen upadl zase do své původní strnulosti, stáhl opět velmi zticha hlavu a udělal za dveřmi několik hlučných kroků, jako když někdo přichází a upozorňuje na svůj příchod.

„Vstupte!“ zvolal arcijáhen ze své cely. „Čekal jsem vás. Nechal jsem schválně klíč ve dveřích. Vstupte, mistře Jakube!“ Žák odvážně vstoupil. Arcijáhen, jemuž podobná návštěva na takovém místě byla velmi nemilá, trhl sebou ve svém křesle. – „Jak? To jste vy, Jene?“

„Je to aspoň nějaké J,“ odpověděl student s červenou, drzou a ve­selou tváří.

Tvář pátera Klaudia opět zpřísněla. „Co tu chcete?“

„Milý bratře,“ spustil žák a snažil se, aby vypadal slušně, ztrápeně a skromně; točil s nevinným výrazem čepicí v rukou: „Přišel jsem vás požádat…“

„Oč?“

„O malé mravoučné kázání, jehož je mi velmi třeba.“ Jan se neodvážil dodat nahlas: „A o trochu peněz, které potřebuji ještě víc.“ Tato poslední část souvětí zůstala nevyslovena.

„Pane,“ pravil arcijáhen chladně, „jsem s vámi velice nespokojen.“

„Běda!“ povzdychl žák.

Páter Klaudius otočil své křeslo o čtvrt kruhu a upřeně se na Jana podíval. „Přicházíte velmi vhod.“

To byl zlý úvod. Jan se připravoval na prudký výpad.

„Jene, každý den mi na vás lidé donášejí stížnosti. Jak je to s tou rvačkou, v níž jste spráskal holí malého vikomta Alberta z Ramonchampu?“

„Ach! To je toho!“ odpověděl Jan. „Zlomyslné páže se bavilo tím, že hnalo svého koně blátem a stříkalo na žáky.“

„A jak je to s tím,“ pokračoval arcijáhen, „s tím Mahietem Fargelem, kterému jste roztrhl šaty? Tunicam dechiraverunt¹⁷, praví žaloba.“

„Kdepak! Mizernou kápi z Montaigu. Toť vše.“

„Žaloba praví tunicam a nikoliv capettam. Umíte latinsky?“ Jan neodpověděl.

„Ano!“ pokračoval kněz, potřásaje hlavou. „Kam až jsme dnes dospěli se vzděláním a vědami. Latině se stěží rozumí, syrština je neznámá, řečtina tak nenáviděná, že se nepovažuje za nevědomost, když největší učenec přeskočí řecké slovo, aniž je četl, a že se říká: Graecum est, non legitur¹⁸.“

Žák zdvihl odhodlaně oči. „Dovolíte, pane bratře, abych vám vysvětlil nějčistší francouzštinou ono řecké slovo, které je napsáno tam na zdi?“

„Jaké slovo?“

„’АNÁГKH.“

Na zažloutlých lících arcijáhnových se rozlil lehký ruměnec jako obláček dýmu, prozrazující navenek skryté otřesy sopky. Student si toho sotva povšiml.

„Dobrá, Jene,“ zakoktal starší bratr namáhavě, „co znamená to slovo?“

„Osud.“

Páter Klaudius zase zbledl a žák bezstarostně pokračoval: „A to slovo pod tím, vyryté touž rukou, ’Aυαγυεία značí necudnost. Vidíte, že umím řecky.“

Arcijáhen mlčel. Zamyslil se nad tou lekcí řečtiny.

Malý Jan jako všechny zkažené děti pokládal ten okamžik za vhodný, aby se odvážil své žádosti. Nasadil tedy neobyčejně něžný hlas a začal.

„Můj dobrý bratře, což mě máte v takové nenávisti, že se na mne dovedete mračit pro několik mizerných facek a ran pěstí uštědřených v řádném boji nějakým mladíkům a hlupáčkům, quibusdam marmosetis¹⁹? – Vidíte, drahý bratře Klaudie, že umím také latinsky.“

Ale všechna ta lísavá přetvářka neměla na přísného staršího bratra obvyklého účinku. Cerberus se nezakousl do medového koláče. Na čele arcijáhnově neubylo jediné vrásky. „Kam tím míříte?“ pravil suše.

„Nuže, k věci! Řeknu vám to!“ odpověděl statečně Jan. „Potřebuji peníze.“

Po tomto drzém prohlášení se objevil na tváři arcijáhnově zcela vychovatelský a otcovský výraz.

„Jistě víte, pane Jene, že naše léno tirechappeské vynáší, dáme-li dohromady pacht a nájemné z jedenadvaceti domů, jen třicet devět liber jedenáct soldů a šest pařížských denárů? Je to sice o polovičku více než za bratrů Pacletů, ale mnoho to není.“

„Potřebuji peníze,“ pravil Jan se stoickým klidem.

„Víte, že církevní soud rozhodl, že našich jedenadvacet domů je zcela jako léno podřízeno biskupství a že bychom se mohli vykoupit z tohoto lenního závazku, kdybychom ctihodnému biskupovi zaplatili dvě hřivny stříbra v hodnotě šesti pařížských liber? Avšak dosud jsem nemohl ty dvě libry sehnat. Vy to přece víte.“

„Vím, že potřebuji peníze,“ opakoval Jan po třetí.

„A co chcete s nimi dělat?“

Po této otázce zasvitl v Janových očích záblesk naděje. Tvářil se zase úlisně a slaďoučce.

„Podívejte se, drahý bratře Klaudie, neobracel bych se na vás, kdybych měl zlý úmysl. Nejde o to, abych z vašich peněz hýřil v krčmách anebo se projížděl po pařížských ulicích na koni s brokátovou čabrakou a s lokajem, cum meo laquasio²⁰! Nikoliv bratře, jde o dobrý skutek.“

„Jaký dobrý skutek?“ tázal se Klaudius trochu překvapen. „Dva moji přátelé by rádi koupili plenky pro dítě jedné chudé milosrdné sestry. Je to skutek milosrdenství. Bude to stát tři zlaté a rád bych přispěl jedním.“

„Jak se jmenují vaši dva přátelé?“

„Petr Zabiják a Baptista Voleček.“

„Hm,“ pravil arcijáhen. „Ta jména se hodí k dobrému skutku jako dělo na hlavní oltář.“

Je jisto, že Jan vybral jména pro své dva přátele velmi nevhodně. Poznal to příliš pozdě.

„A pak,“ pokračoval bystrý Klaudius, „jaké jsou to plenky, které mají stát tři zlaté? A pro dítě řeholnice! Od kdypak mají milosrdné sestry robátka?“

Jan se rozmáchl ještě jednou do prázdna.

„Nuže tedy, ano, potřebuji peníze, abych mohl tento večer navštívit Isabellu Thierryovou v Údolí lásky.“

„Bídný nemravo!“ zvolal kněz.

„’Aυαγυεία,“ řekl Jan.

Tento citát, který si žák snad ze zlomyslnosti vypůjčil se zdi komůrky, učinil na kněze zvláštní dojem. Kousl se do rtů a jeho hněv uhasl v ruměnci.

„Odejděte!“ řekl potom Janovi. „Očekávám někoho.“

Žák učinil ještě jeden pokus. „Bratře Klaudie, dejte mi aspoň denárek, abych se najedl.“

„Jak jste daleko s Gratianovým Dekretem?“ tázal se páter Klaudius.

„Ztratil jsem své sešity.“

„Jak jste daleko v latinské literatuře?“

„Ukradli mi můj exemplář Horatia.“

„Jak daleko jste s Aristotelem?“

„Namoutě, bratře, jak jen se jmenuje ten církevní otec, co říká, že všechny kacířské bludy se pelešily za všech dob v houští Aristotelovy metafyziky? Hanba Aristotelovi! Nechci rozrušit své náboženství jeho metafyzikou!“

„Mladý muži,“ pokračoval arcijáhen. „Při posledním králově vjezdu jel v průvodu jeden šlechtic jménem Filip de Comines a měl na pokrývce svého koně vyšito heslo, Qui non laborat, non manducet²¹. Radím vám, abyste o něm trochu přemýšlel.“

Žák chvíli mlčel s prstem na uchu, s tváří rozmrzelou, zrak upřený k zemi. Najednou se obrátil ke Klaudiovi s čilostí konipáska.

„Vy mi tedy nechcete dát, pane bratře, ani jeden pařížský sou, abych si koupil kousek chleba u pekaře?“

„Q_ui non laborat, non manducet_.“

Po této odpovědi neoblomného arcijáhna zakryl si Jan tvář dlaněmi jako vzlykající žena a zvolal zoufale: „Oτοοτοτοĩ!“

„Co to znamená, pane?“ tázal se Klaudius, překvapen tímto bláznovstvím.

„Povím vám to,“ pravil žák a zdvihl ke Klaudiovi drzé oči, jež si právě promnul pěstmi, aby zčervenaly jako pláčem, „to je z řečtiny. Je to jeden Aischylův anapest, který dokonale vyjadřuje bolest.“

A tu se dal do smíchu tak bláznivého a prudkého, že se i arci­jáhen musel usmát: Ve skutečnosti to byla Klaudiova vina: proč toho hocha tak rozmazlil?

„Och, dobrý bratře Klaudie,“ počal znovu, povzbuzen tímto úsměvem, „podívejte se na mé děravé boty. Může být na světě větší tragédie než boty, jejichž podešev vyplazuje jazyk?“ Arcijáhen se vrátil rychle k své původní přísnosti. „Pošlu vám nové boty, ale žádné peníze.“

„Aspoň ubohý pařížský denárek, bratře,“ žadonil Jan. „Naučím se Gratianovi nazpaměť, budu věřit v Boha, budu pravým Pythagorem vědy a ctnosti. Ale jeden denárek, prosím. Chcete, aby mě pozřela tlama hladu, která se přede mnou otvírá černější, smrdutější a hlubší než peklo nebo nos mnichův?“

Páter Klaudius potřásl vrásčitou hlavou: „Qui non laborat…“ Jan ho nenechal domluvit.

„Tak dobře!“ vzkřikl. „K čertu se vším! Ať žije radost! Půjdu z krčmy do krčmy, budu se rvát, rozbíjet džbánky, půjdu k holkám.“

Načež hodil čepicí o zeď a luskl prsty jako kastanětami. Arci­jáhen pohlédl na něho se zasmušilou tváří.

„Jene, vy nemáte vůbec duši!“

„V tom případě mi chybí podle Epikura cosi, co je utvořeno z čehosi, co nemá jméno.“

„Jene, musíte vážně pomýšlet na svou nápravu.“

„Ech co,“ zvolal Jan, dívaje se střídavě na bratra a na křivule na kamnech, „tady je všecko špičaté, myšlenky i láhve.“

„Jene, jste na silně nakloněné ploše. Víte, kam spějete?“

„Do krčmy,“ pravil Jan.

„Krčma vede na pranýř.“

„Lucerna jako lucerna, a možná že s touhle by byl Diogenes našel svého člověka.“

„Pranýř vede na šibenici.“

„Šibenice je váha, která má na jedné straně člověka a na druhé straně celou zemi. Je krásné být člověkem.“

„Šibenice vede do pekla.“

„To je velikánský oheň.“

„Jene, Jene, konec bude zlý.“

„Začátek bude dobrý.“

V tom okamžiku bylo slyšet na schodech kroky.

„Tiše!“ řekl arcijáhen a položil si prst na ústa. „To je mistr Jakub. Poslyšte, Jene,“ dodal zticha, „chraňte se mluvit někdy o tom, co zde uvidíte a uslyšíte. Schovejte se rychle pod kamna a ani nedutejte.“

Student se schoulil pod kamny. Tam ho napadla plodná myšlenka.

„A ještě něco, bratře Klaudie: zlatník, abych nedutal.“

„Ticho! Slibuji vám ho.“

„Musíte mi ho dát.“

„Tu máš,“ řekl arcijáhen a hodil mu zlostně svůj kapsář. Jan zmizel opět pod kamny a dveře se otevřely.

V. Dva muži v černém

Vstoupila osoba v černém šatě, zasmušilého pohledu. Našeho přítele Jana (který, jak správně tušíte, zařídil se ve svém koutě tak, aby podle libosti mohl vše vidět a vše slyšet) upoutal na první pohled dokonalý smutek v šatu i v tváři nového příchozího. Přesto se však v jeho obličeji zračila jakási laskavost, ale laskavost kočky nebo soudce, laskavost přesládlá. Byl hodně šedivý, vrásčitý, téměř šedesátiletý, mžoural očima, měl bílé obočí, svislý ret a velké ruce. Když Jan poznal, o koho jde, že jde bezpochyby o nějakého lékaře nebo úředníka a že ten člověk má nos daleko od úst, znamení to zabedněnosti, skrčil se zase do své díry, zoufalý, že musí zůstat kdovíjak dlouho v tak nepříjemné poloze a v tak špatné společnosti.

Arcijáhen kvůli tomuto muži ani nepovstal. Pokynul mu, aby se posadil na stoličku u dveří, a po několika okamžicích mlčení, v němž jako by pokračoval v dřívějším rozjímání, řekl s jistou blahosklonností: „Dobrý den, mistře Jakube!“

„Buďte zdráv, mistře!“ odpověděl černý muž.

Ve způsobu, jak bylo vysloveno na jedné straně ono „mistře Jakube“ a na druhé straně ono „mistře“ s celou vážností, projevoval se rozdíl milostivého pána a pána, domina a domna. Bylo zřejmo, že učitel přijímá žáka.

„Nuže,“ začal opět arcijáhen po novém odmlčení, jež se mistr Jakub neodvážil porušit, „daří se vám to?“

„Bohužel, mistře,“ odpověděl tázaný se smutným úsměvem, „pořád jen foukám. Popele habaděj, ale ani jiskřička zlata.“

Páter Klaudius učinil netrpělivý posuněk. „Nemluvím o tom, mistře Jakube Charmolue, nýbrž o procesu s vaším čarodějem. Není ten Markus Cenaine, jak mu říkáte, klíčníkem účetního dvora? Přiznává se k čarodějnictví? Zdařil se vám výslech mučením?“

„Bohužel ne,“ odpověděl mistr Jakub stále s oním smutným úsměvem. „Ani to se nepoštěstilo. Ten člověk je jako křemen. Usmažíme ho spíš na Prasečím trhu, než by něco řekl. Neopomine však ničeho, abychom dospěli k pravdě. Je už celý rozlámaný. Používáme všech svatojanských bylin, jak praví starý taškář Plautus:

Advorsum stimulos, laminas, crucesque, compedesque,
nervos, catenas, carceres, numellas, pedicas, boias.²²

Nic nepomáhá. Je to strašný člověk. Marně se s ním namáhám.“

„Nenašli jste nic nového v jeho domě?“

„Ale ano,“ odpověděl mistr Jakub a prohledával svůj kapsář, „tento pergamen. Jsou na něm slova, kterým nerozumíme. Pan advokát ve věcech trestních Filip Lheulier zná přece jen trochu hebrejštinu; pochytil ji při procesu se židy z ulice Kantersten v Bruselu.“

Mistr Jakub rozvinoval při řeči pergamen. „Ukažte,“ řekl arcijáhen. A když se zadíval na tu listinu, zvolal: „Pravá magie, mistře Jakube. Emen hetan! Toť pokřik čarodějnic, když přicházejí na sabat. Per ipsum, et cum ipso, et in ipso²³. Tímto zaklínadlem se uzavírá ďábel opět v pekle. Hax, pax, max²⁴, to je něco z lékařství. Zaříkávací formulka proti kousnutí vzteklých psů. Mistře Jakube! Vy jste královským prokurátorem při církevním soudu: tento pergamen je hnusný.“

„Podrobíme toho muže ještě jednou výslechu mučením. Podívejte se,“ dodal mistr Jakub, prohrabávaje znovu kapsář, „co jsme ještě našli u Marka Cenaina.“

Byla to nádobka podobná těm, které pokrývaly kamna pátera Klaudia.

„Ale,“ pravil arcijáhen, „alchymický kelímek.“

„Přiznám se vám,“ pokračoval mistr Jakub se svým ostýchavým a nuceným úsměvem, „že jsem jej zkusil na kamnech, ale neuspěl jsem lépe než se svým.“

Arcijáhen se jal nádobku prohlížet. „Co to vyryl na ten kelímek? Och! Och! Slovo, které zahání blechy! Je to hlupák, ten Markus Cenaine. Rád věřím, že s tím neuděláte zlato! To si můžete nanejvýš postavit v létě k posteli!“

„Když už jsme u omylů,“ pravil královský prokurátor, „než jsem šel k vám nahoru, studoval jsem dole portál. Jste si jist ctihodný mistře, že je v něm na straně k nemocnici znázorněn úvod do díla o fyzice a že ze se dmi nahých postav u nohou Panny Marie ta s křídly na patách je Merkur?“

„Ano,“ odpověděl kněz. „Píše to Augustin Nypho, onen italský doktor, který měl chlupatého ďábla, jenž ho o všem zpravoval. Ostatně hned sestoupíme a vysvětlím vám to na místě.“

„Děkuji, mistře,“ řekl Charmolue, ukláněje se až k zemi. „Málem bych zapomněl. Kdy si přejete, abych dal zatknouti tu malou čarodějku?“

„Jakou čarodějku?“

„Tu cikánku, však ji dobře znáte, co přichází každý den tančit na náměstí před kostelem přes zákaz církevního soudu! Má kozu posedlou ďáblem, rohy jako čert; ta koza čte, píše, vyzná se v matematice jako Picatrix a stačila by přivést na šibenici všechny cikány! Proces je již připraven; nebude jistě dlouho trvat. Rozkošné stvoření, tahle tanečnice, na mou duši! Překrásné černé oči! Dva egyptské rubíny! Kdy začneme?“ Arcijáhen neobyčejně zbledl.

„To vám ještě řeknu,“ zakoktal skoro nesrozumitelně. Pak pokračoval namáhavě: „Věnujte se Marku Cenainovi!“

„Buďte klidný,“ řekl Charmolue s úsměvem. „Jak se vrátím, dám ho zas přivázat na kožené lůžko. Ale je to ďábelský člověk. Unavuje již samého Pierrata Torterua, a ten má silnější ruce než já. Jak říká ten dobrák Plautus:

Nudus vinctus, centum pondo, es quando pendes per pedes.²⁵

Výslech lámáním na kole! To je to nejlepší, co máme. Nemine ho.“

Zdálo se, že páter Klaudius upadl do roztržitosti. Obrátil se k Charmoluovi:

„Mistře Pierrate, chci říci, mistře Jakube! Věnujte se Marku Cenai­novi!“

„Ano, ano, důstojný pane Klaudie. Chudák! Bude trpět jako Mummol. Co ho to také napadlo jít na sabat! Klíčník účetního dvora by měl znát text Karla Velikého, Stryga nel masca²⁶! – Co se týče té maličké, Smeraldy, jak jí říkají, vyčkám vašich rozkazů. – Až přijdeme pod portál, vysvětlíte mi také, co znamená zahradník na té malbě, která je vidět při vstupu do kostela. Není to rozsévač? – Hej, mistře, nač myslíte?“

Zahloubaný páter Klaudius ho už neposlouchal. Charmolue, sleduje směr jeho pohledu, spatřil, že bezděky utkvěl na velké pavučině rozestřené v okně komůrky. Zbrklá moucha, hledající březnové slunce, vlétla právě v tom okamžiku do této sítě a uvízla v ní. Jak se síť otřásla, vyrazil ze svého lůžka uprostřed pavučiny obrovský pavouk, jedním skokem se vrhl na mouchu, předníma nohama ji ohnul a ohyzdnými kusadly jí ohledával hlavu. „Ubohá moucha!“ pravil královský prokurátor církevního soudu a natáhl ruku, aby ji zachránil. Arcijáhen, jako by se náhle probudil, zadržel mu ruku s křečovitou prudkostí.

„Mistře Jakube,“ zvolal, „nechte jednat osud.“

Prokurátor se zděšeně obrátil. Zdálo se mu, že ho uchopily za ruku železné kleště. Oko knězovo bylo strnulé, vyjevené, planoucí a stále upřené na hrůznou skupinu mouchy a pavouka.

„Ano, ano,“ pokračoval kněz hlasem, který jako by vycházel z hloubi jeho nitra, „toť symbol všeho. Lítá, je veselá, právě se zrodila; hledá jaro, volný vzduch, svobodu. Ó ano. Tu však narazí na osudnou síť, vyskočí z ní pavouk, odporný pavouk. Ubohá tanečnice! Ubohá moucha předurčená k záhubě! Mistře Jakube, nepleťte se do toho, je to osud! – Běda, Klaudie, ty jsi ten pavouk! Ale jsi také moucha! – Letěl jsi za vědou, ke světlu, ke slunci, neměls jiné starosti než prorazit do volného prostoru, k jasné záři věčné pravdy. A jak ses řítil k zářivému okénku vedoucímu do jiného světa, do světa jasu, rozumu a vědy, ty zaslepená moucho, ty bláhový doktore, neviděls tu jemnou pavučinu, kterou osud rozprostřel mezi světlo a tebe, vrhl ses do ní střemhlav, ubohý blázne, a nyní se zmítáš s rozbitou hlavou a potrhanými křídly v železných chapadlech osudu. – Mistře Jakube! Mistře Jakube! Nechte pavouka jednat!“

„Ujišťuji vás,“ řekl Charmolue, který se na něj nechápavě díval, „že se ho nedotknu. Ale pusťte mi ruku, mistře, prosím! Máte ruce jako kleště.“

Arcijáhen ho neslyšel. „Ach, ty bloude,“ pokračoval, nespouštěje očí z okénka, „i kdybys mohl svými mušími křidélky prorazit tu strašlivou síť, myslíš, že bys mohl dospět k světlu? Běda, jak by ses dostal dál, přes okenní tabulku, tu křišťálovou stěnu tvrdší než kov, která odděluje všechny filozofie od pravdy? Ó, jaká to marnost vědy! Kolik mudrců přilétá z velké dálky, aby si tu rozbili čelo! Kolik všelijakých systémů bzučí a naráží na sebe u té věčné okenní tabulky!“

Umlkl. Poslední úvahy, jež ho nepozorovatelně odvedly od vlastních strastí k vědě, patrně ho uklidnily. Jakub Charmolue ho přivedl k vědomí skutečnosti, když mu náhle položil tuto otázku: „Nuže, mistře, kdy mi přijdete pomoci dělat zlato? Nemohu se dočkat úspěchu.“

Arcijáhen potřásl hlavou s trpkým úsměvem.

„Mistře Jakube, přečtěte si Michala Psella Dialogus de energia et operatione doemonum²⁷. Naše počínání není tak zcela nevinné.“

„Ne tak nahlas, mistře! Také se mi to zdá,“ pravil Charmolue. „Ale když je člověk jen královským prokurátorem církevního soudu s třiceti tourskými tolary ročního platu, musí se trochu zabývat hermetikou. Jenom mluvme potichu.“

V tom okamžiku dolehl k neklidnému uchu Charmoluovu zvuk chroupání a žvýkání, vycházející zpod kamen.

„Co je to?“ otázal se.

Byl to Jan, velmi stísněný a unuděný ve své skrýši, jemuž se podařilo najít starou kůrku chleba a trojúhelník plesnivého sýra; i dal se bez okolků do jídla, aby se utěšil a posnídal. Poněvadž měl velký hlad, tropil velký hluk a při každém soustě silně mlaskal, což vzbudilo pozornost i strach prokurátora.

„To je má kočka,“ řekl rychle arcijáhen, „pochutnává si tam na myši.“

Toto vysvětlení Charmolua uspokojilo.

„Opravdu, mistře,“ odpověděl s uctivým úsměvem, „všichni velcí filozofové měli nějaké domácí zvíře. Víte, co praví Servius: Nullus enim locus sine genio est²⁸.__“

A tu páter Klaudius, který se bál, že mu Jan provede další neplechu, připomněl svému důstojnému žáku, že ještě mají společně studovat několik postav na portálu, a oba vyšli z komůrky, k velké radosti studenta, který se již vážně obával, že se mu brada obtiskne do kolena.

VI. Jaký následek může mít sedmeré zaklení pod širým nebem

„Te Deum laudamus!²⁹“ zvolal mistr Jan, vylézaje ze své skrýše. „Ti dva kulichové jsou pryč. Och! Och! Hax! Pax! Max! Blechy, vzteklí psi! Čert! Mám už dost těch řečí. V hlavě mi hučí jako ve zvonici. K tomu ještě plesnivý sýr! Pryč odtud! Sestupme, vezměme kapsář slavného bratra a proměňme všechny peníze v láhve.“

Pohlédl něžně a s obdivem do vzácného váčku, upravil si šaty, otřel boty, oprášil si vetché rukávy, celé šedivé od popelu, zapískal si nějaký popěvek, otočil se neobratně na patě, pátravě se rozhlédl, zda by se nedalo v cele ještě něco vzít, sebral na kamnech tu a tam několik skleněných amuletů a s úmyslem darovat je jako šperk Isabelle Thierryeové, strčil konečně do dveří, které jeho bratr nechal otevřeny jako poslední projev shovívavosti a které on také nechal otevřeny jako poslední projev zlomyslnosti, a sestupoval po točitých schodech, poskakuje jako pták.

Uprostřed temného schodiště strčil loktem do čehosi, co bručivě ustoupilo z cesty; usoudil, že je to Quasimodo, a zdálo se mu to tak pošetilé, že se cestou po zbývajících schodech smál, až se za boky popadal. A smál se, ještě když vyšel na náměstí.

Dupl si, jakmile se zas octl na zemi. „O dobrá a ctihodná dlažbo pařížská! Proklety buďtež schody, které by upachtily i anděly z žebříku Jakubova! Co mi to napadlo cpát se do toho kamenného vrtáku provrtávajícího nebe jen proto, abych snědl kus chlupatého sýra a abych viděl okénkem pařížské zvony!“

Po několika krocích spatřil oba kulichy, totiž pátera Klaudia a mistra Jakuba Charmolua, jak se zaujetím pozorují nějakou sochu na portále. Přiblížil se k nim po špičkách a zaslechl, jak arcijáhen zcela potichu říkal Charmoluovi: „Byl to Vilém Pařížský, který dal vyrýt Joba na tento kámen azurové barvy, na krajích pozlacený. Job představuje kámen mudrců, který musí být také zkoušen a mučen, aby se stal dokonalým, jak praví Raymondus Lullus: Sub conservatione formae specificae salva anima.“³⁰

„To je mi úplně jedno,“ řekl Jan, „jen když já mám peněženku.“

V tom okamžiku zaslechl za sebou, jak nějaký silný a zvučný hlas vyráží celou řadu strašlivých nadávek: „Ďas aby to spral! Mordsetsakra! Tisíc láter! Blesky boží! U všech čertů! Hrom a peklo!“

„Na mou duši,“ zvolal Jan, „to může být jen můj přítel kapitán Phoebus!“

Jméno Phoebovo dolehlo k uším arcijáhnovým ve chvíli, kdy vykládal královskému prokurátorovi draka, který skrývá ocas v lázni, z níž vystupuje dým a hlava krále. Páter Klaudius sebou trhl, přerušil k velkému úžasu Charmolua svůj výklad, obrátil se a spatřil, jak bratr Jan přistupuje u dveří domu Gondelaurierových k vysokému důstojníkovi.

Byl to vskutku pan kapitán Phoebus z Châteaupersu. Opíral se zády o roh domu své nevěsty a klel jako pohan.

„Na mou věru, kapitáne Phoebe,“ zvolal Jan a vzal ho za ruku, „klejete s podivuhodným nadšením.“

„Hrom do toho!“ odpověděl kapitán.

„Hrom do vás!“ opáčil student. „Řekněte, šlechetný kapitáne, odkud se bere u vás ta záplava krásných slov?“

„Odpusťte, kamaráde Jene,“ zvolal Phoebus, potřásaje mu rukou, „pádící kůň se nezastaví naráz. Právě jsem nadával v plném trysku. Jdu od těch krasotinek, a kdykoli odtamtud vyjdu, mám vždy plné hrdlo nadávek; musím je vyplivnout, jinak bych se zadusil, hrom a peklo.“

„Šel byste se napít?“ optal se žák.

Tato nabídka kapitána uklidnila.

„Ovšemže chci, ale nemám peníze.“

„Ale já mám!“

„Cože? Ukažte!“

Jan majestátně a prostě vystavil měšec kapitánovým očím. Zatím arcijáhen, který nechal užaslého Charmolua stát na místě, přišel až k nim, zastavil se několik kroků od nich a pozoroval je, aniž si ho všimli, tak byli zaujati prohlížením měšce.

Phoebus zvolal: „Měšec ve vaší kapse, Jene, toť měsíc ve vědru vody. Vidíš ho tam a není tam. Je tam jen jeho obraz. Přisámbůh! Vsaďme se, že jsou to oblázky!“

Jan odpověděl chladně: „Podívejte se, jakými oblázky si štěrkuji kapsu.“

A beze slova vyprázdnil měšec na blízký patník s tváří Římana zachraňujícího vlast.

„Pane Bože!“ zamumlal Phoebus. „Tolary, velké stříbrňáky, malé stříbrňáky, měďáky, dva za jeden tourský, pařížské denárky, pravé haléře s orlem, to je skvělé!“

Jan zachoval důstojnost a chladnokrevnost. Několik haléřů se zakutálelo do bláta. Kapitán se ve svém nadšení po nich sehnul. Jan ho však zadržel: „Fuj, kapitáne Phoebe z Châteaupersu!“

Phoebus spočítal peníze a obrátil se slavnostně k Janovi: „Víte, Jene, že to dělá 23 pařížských sous! Koho jste to obral dnes v noci v Tlamořezské ulici?“

Jan zvrátil světlou kučeravou hlavu a řekl, přimhuřuje pohrdavě oči: „Mám bratra arcijáhna a hlupáka.“

„U všech rohatých,“ zvolal Phoebus, „je to hodný člověk!“

„Pojďme pít,“ navrhl Jan.

„Kam půjdeme?“ zeptal se Phoebus. „K Evinu jablku?“

„Ne, kapitáne. Pojďme do krčmy U staré bečky. Ústa Rebečky, víte? To je rébus, ty já mám rád.“

„Dej mi pokoj s rébusy, Jene. Lepší víno mají U Evina jablka. A pak, roste tam na slunci u dveří réva a to mě při pití rozjařuje.“

„Nuže dobrá! Jde se k Evě a jejímu jablku,“ řekl student a vzal Phoeba pod paží. „A abych nezapomněl, drahý kapitáne, před chvílí jste mluvil o Tlamořezské ulici. To je velmi nepěkně řečeno; dnes už nejsme tak barbarští. Říká se Hrdlořezská ulice!“

Oba přátelé se vydali na cestu k Evinu jablku. Je zbytečno říkat, že napřed sebrali peníze a že je arcijáhen sledoval.

Arcijáhen šel za nimi, ponurý a divoký. Byl to snad ten Phoebus, jehož proklaté jmého se od nedávného setkání s Gringoirem neustále vtíralo do jeho myšlenek? Nevěděl to, ale konec konců byl to Phoebus a to magické jméno stačilo, že arcijáhen sledoval vlčími kroky oba bezstarostné společníky, poslouchal, co si povídají, a s úzkost­livou pozorností hlídal každičký jejich pohyb. Nebylo ostatně nic snazšího než vyslechnout celý jejich rozhovor, neboť mluvili hlasitě a velmi málo jim záleželo na tom, že zasvěcují kolemjdoucí více či méně do svých důvěrných záležitostí. Mluvili o soubojích, o holkách, o pitkách, o ztřeštěných kouscích.

Na rohu jedné ulice dolehl k nim zvuk bubínku ze sousední křižovatky. Páter Klaudius zaslechl, jak důstojník říká žákovi:

„Hrome, přidejme do kroku!“

„Proč, Phoebe?“

„Bojím se, aby mě cikánka neviděla.“

„Jaká cikánka?“

„Ta malá s kozou.“

„Smeralda?“

„Zrovna ta, Jene. Zapomenu vždycky to její zpropadené jméno. Pospěšme si, poznala by mě. Nechci, aby mě ta holka oslovila na ulici.“

„Vy ji znáte, Phoebe?“

Tu arcijáhen viděl, jak se Phoebus ušklíbl, naklonil se k uchu Janovu a pošeptal mu několik slov. Pak se dal Phoebus do smíchu a potřásl vítězoslavně hlavou.

„Opravdu?“ zeptal se Jan.

„Na mou duši!“

„Dnes večer?“

„Dnes večer.“

„Jste si jist, že přijde?“

„Ale vy jste blázen, Jene, copak pochybujeme o takových věcech?“

„Máte štěstí, kapitáne Phoebe!“

Arcijáhen vyslechl celou tuto rozmluvu. Zajektal zuby. Bylo mu přímo na očích vidět, jak se zachvěl na celém těle. Zastavil se na okamžik, opřel se o patník jako opilec a pak se zase pustil po stopě těch dvou veselých kumpánů.

V okamžiku, kdy je dohonil, mluvili o něčem jiném. Slyšel je zpívat z plna hrdla starý popěvek:

Tuláci, co jen dlažbu znají,
jak telata se věšet dají.

VII. Zamračený mnich

Proslulá krčma „U Evina jablka“ byla v Univerzitní čtvrti na rohu ulice Štítné a Cechovní. Byla to přízemní místnost, dosti prostorná a velmi nízká, s klenbou, jejíž střední oblouky se opíraly o silný dřevěný, žlutě natřený pilíř. Uvnitř bylo stále plno pijáků a hodně holek, všude stoly, na zdech zavěšené lesklé cínové konvice, okno do ulice, réva u dveří a nade dveřmi křiklavá plechová tabulka s namalovanou ženou s jablkem, zrezavělá deštěm a točící se po větru na železném čepu. Něco jako k dlažbě obrácená korouhvička a zároveň vývěsní štít.

Stmívalo se; křižovatka byl temná; krčma plná svíček zářila z dálky ve tmě jako kovárna. Rozbitými okenními tabulkami bylo slyšet řinčení sklenic, hodování, kletby a hádky. Hustou parou, kterou teplý vzduch uvnitř zahalil průčelní okno, bylo vidět hemžení mnoha nejasných postav a občas prorazil odtud výbuch hlučného smíchu. Chodci jdoucí za svými záležitostmi míjeli toto hlučící okno, aniž se podívali dovnitř. Jen sem tam některý otrhánek se občas vytáhl na špičkách až k okenní římse a zahoukl do krčmy starý uliční popěvek, jímž tehdy pronásledovali opilce: „Do basy s chlastouny!“

Jakýsi muž se však přece procházel před hulákající krčmou, nenechávaje se nijak rušit, díval se ustavičně dovnitř a nevzdálil se od ní víc než voják na stráži od své budky. Plášť mu sahal až k nosu. Právě jej koupil u vetešníka v sousedství Evina jablka, bezpochyby aby se chránil před chladem březnových večerů nebo snad aby zakryl svůj šat. Chvílemi se zastavil u matného okna z malých, do olova zasazených tabulek, naslouchal, díval se a podupával.

Konečně se dveře krčmy otevřely. Na to patrně čekal. Vyšli z nich dva pijáci. Světlo unikající dveřmi zbarvilo na chvíli jejich veselé tváře do nachova. Muž v plášti odešel hlídat pod portál na druhé straně ulice.

„Hrom a peklo,“ řekl jeden z obou pijáků, „co nevidět odbije sedm. To je hodina mého dostaveníčka.“

„Říkám vám,“ promluvil jeho společník těžkým jazykem, „že nebydlím v ulici Špatných slov, indignus qui inter mala verba habitat³¹. Mám byt v ulici Jean-Pain-Mollet, in vico Johannis-Pain-Mollet. Jste rohatější než jednorožec, tvrdíte-li opak. Každý ví, že kdo si jednou sedne na medvěda, už nikdy se nebojí. Ale vy máte ohrnutý nosíček jako svatý Jakub ze špitálu.“

„Příteli Jene, jste opilý,“ řekl druhý.

Vrávorající společník odpověděl: „To říkáte jen tak, Phoebe, ale je dokázáno, že Platon měl profil honicího psa.“

Čtenář jistě už poznal naše dobré přátele, kapitána a studenta. Zdá se, že muž, který na ně ve tmě číhal, poznal je také, neboť šel zvolna za nimi všemi oklikami, ke kterým žák nutil kapitána; ten si jako otužilejší piják zachoval naprostou rozvahu. Muž v plášti pozorně naslouchal, a tak mohl úplně zachytit tento zajímavý rozhovor:

„U sta hromů, snažte se jít rovně, pane bakaláři. Víte přece, že vás musím opustit. Je sedm hodin. Mám schůzku s ženskou.“

„Tak mě tu nechte! Vidím hvězdy a ohnivá kopí. Vy jste jako zámek dampmartinský, který puká smíchem.“

„Při bradavicích mé babičky, Jene, tlacháte příliš. – Abych nezapomněl, zbyly vám nějaké peníze?“

„Pane rektore, je to bez chyby: malá rvačka, parva boucheria.“

„Jene, příteli Jene, víte přece, že jsem si dal dostaveníčko s tou maličkou na konci mostu svatého Michala, že ji mohu zavést jen k Falourdelce, k té kuplířce u mostu, a že budu muset zaplatit pokoj. Ta stará běhna s bílými fousy mi nedá na dluh. Prosím vás, Jene, propili jsme celý farářův měšec? Nezbyl vám ani denárek?“

„Vědomí, že jsme dobře užili času, je jako správné a chutné koření v jídle.“

„Tisíc láter! Už mám dost těch třesků plesků! Povězte mi, čertův Jene, zbyly vám nějaké peníze? Sem s nimi, krucinál, nebo vás prohledám, i kdybyste byl malomocný jako Job nebo prašivý jako Caesar.“

„Pane, ulice Galiache je ulice, která má na jednom konci ulici Sklenářskou a na druhém ulici Soukenickou.“

„Nu dobrá, ano, dobrý příteli Jene, ubohý kamaráde, ulice Galiache, to je správné, velmi správné. Ale probůh, vzpamatujte se! Potřebuji pouze jeden pařížský sold, a to na sedmou hodinu.“

„Ticho kolem a pozor na refrén:

Až myši budou kočky žrát,
Arras se bude krále bát.
Až ta voda oceánu
zamrzne o svatém Janu,
pak teprv se vám může stát,
že zříte Arraské se vzdát.“

„Nu dobrá, Antikristův žáku. Škoda že tě matka nezadusila ve vlastním lůně!“ vzkřikl Phoebus a strčil prudce do opilého žáka, který se sesul po zdi a klesl měkce na dláždění Filipa Augusta. Ze zbytku bratrského soucitu, který nikdy neopouští srdce pijáka, odvalil Phoebus Jana na jednu z těch podušek chuďasů, kterou má Prozřetelnost připravenu u všech pařížských patníků a kterou boháči opovržlivě zlehčují označením: hromada smetí. Kapitán položil Janovu hlavu na šikmou plochu zelných košťálů a v tu ránu začal Jan chrápat nádherným barytonem. Všechna zloba však v srdci kapitánově nevyhasla. „Tím hůře, sebere-li tě cestou čertova kára,“ řekl ubohému spícímu studentovi a vzdálil se.

Muž v plášti, který ho nepřestal sledovat, zastavil se na okamžik před ležícím žákem, jako by váhal s rozhodnutím. Pak hluboce povzdechl a vzdálil se, sleduje kapitána.

Tak jako oni i my necháme spát Jana pod dobrotivým dohledem nebes, a bude-li čtenářovi libo, půjdeme také za nimi.

Když odbočoval do ulice svatého Ondřeje Pod obloukem, kapitán Phoebus zpozoroval, že někdo jde za ním. Když se náhodou ohlédl, uviděl jakýsi stín, který se plížil podél zdi za ním. Zastavil-li se, zastavil se i stín. Vykročil-li, vykročil také. To mu způsobilo malou starost. „Eh což!“ řekl si v duchu. „Nemám ani sou.“

Před průčelím Autunské koleje se zastavil. V této koleji začal kdysi „svá studia“, jak tomu říkal, a ze zvyku nezvedených žáků, který mu ještě zůstal, nešel nikdy mimo průčelí, aby nevystavil sochu kardinála Petra Bertranda, vytesanou na pravé straně portálu, oné potupě, na niž si trpce naříká Priapus v Horatiově satiře: Olim truncus eram ficulnus³². Dělal to tak horlivě, že nápis Eduensis episcopus³³ byl už téměř smazán. Zastavil se tedy před sochou jako obyčejně. Ulice byla úplně pustá. Ve chvíli, kdy si zapínal bezstarostně řemen a rozhlížel se kolem, spatřil, že se k němu zvolna blíží stín, tak zvolna, že měl dosti času povšimnout si, že ten stín má plášť a klobouk. Když přišel stín k němu, zastavil se a stál nehybněji než socha kardinála Bertranda. Jeho oči, plné matného svitu, jakým září v noci oko kočky, zahleděly se upřeně na Phoeba.

Kapitán byl statečný a s kordem po boku by se nikterak nezalekl nějakého darebáka. Ale z té kráčející sochy, z toho zkamenělého muže ho mrazilo. Mezi lidem kolovaly tehdy všelijaké historky o zamračeném mnichu toulajícím se v noci po pařížských ulicích a kapitánovi vyvstaly nejasně v mysli. Byl chvíli celý zaražený, konečně přerušil mlčení a nutil se do smíchu. „Pane, jste-li zloděj, jak se domnívám, pak mi připadáte jako volavka ženoucí se po ořechové skořápce. Jsem syn zchudlé rodiny, drahý pane. Jděte vedle. V kapli této koleje je ve stříbrném pouzdře dřevo z pravého kříže.“ Ruka stínu se vysunula zpod pláště a dopadla na Phoebovo rameno tíhou orlího spáru. A zároveň stín promluvil: „Kapitáne Phoebe z Châteaupersu!“

„U čerta,“ řekl Phoebus, „vy znáte mé jméno?“

„Neznám jen vaše jméno,“ odpověděl muž v plášti hrobovým hlasem. „Dnes večer máte dostaveníčko.“

„Ano,“ odpověděl užaslý Phoebus.

„V sedm hodin.“

„Za čtvrt hodiny.“

„U Falourdelky.“

„Správně.“

„Kuplířky u mostu svatého Michala.“

„Svatého Michala archanděla, jak stojí v modlitbě.“

„Bezbožníče!“ zamumlal stín. „S ženou?“

„Confiteor³⁴.“

„Která se jmenuje…“

„Smeralda,“ řekl Phoebus vesele. Bezstarostná nálada se mu postupně vracela.

Při tomto jméně spár stínu zatřásl Phoebovou paží. „Kapitáne Phoebe z Châteaupersu, lžeš!“

Kdo by byl mohl v tom okamžiku vidět, jak kapitán zrudl, jak uskočil tak prudce, že se až vyprostil ze svírajících jej kleští, jak s hrdým výrazem položil ruku na jílec svého kordu, a kdo by byl viděl hněv a ponurou nehybnost muže v plášti, byl by se zděsil. Připomínalo to zápas Dona Juana se sochou.

„Kriste a Satane!“ vzkřikl kapitán. „To je slovo, které málokdy zaútočí na sluch pánů z Châteaupersu. Neodvážil by ses je opakovat?“

„Lžeš,“ řekl stín chladně.

Kapitán zaskřípal zuby. V té chvíli zapomněl na vše, na zamračeného mnicha, strašidlo, pověry. Viděl jen muže, slyšel jen urážku. „Podívejme se, ten se cítí!“ koktal vztekem přidušeným hlasem. Tasil meč a zajíkavě, neboť člověk se třese i hněvem, nejen strachem, vykřikl: „Tady, na místě! Ihned! Do toho! Kordy! Kordy! Ať teče krev po dlažbě!“

Leč druhý muž se nehýbal. Když viděl kapitána ve střehu, připraveného k výpadu, řekl hlasem chvějícím se hořkostí: „Kapitáne Phoebe, zapomínáte na dostaveníčko.“

Vášnivé výbuchy u lidí Phoebova ražení jsou jako mléčné polévky, jejichž var zastaví kapka studené vody. To prosté slovo srazilo kord blýskající se v rukou kapitánových.

„Kapitáne,“ pokračoval muž, „zítra, pozítří, za měsíc, za deset let najdete mě připraveného podříznout vám krk; teď ale jděte na své dostaveníčko.“

„Na mou věru,“ řekl Phoebus, jako by chtěl vyjednávat sám se sebou; „v jednom dostaveníčku dvě rozkošná setkání: s kordem a děvčetem. Nevidím však, proč bych měl ztratit jedno pro druhé, když mohu mít oboje?“

Zastrčil kord do pochvy.

„Jděte na dostaveníčko,“ začal opět neznámý.

„Pane,“ odpověděl Phoebus trochu rozpačitě, „vřelý dík za vaši dvornost. Skutečně bude zítra dosti času, abychom si nastříhali plno rozparků a knoflíkových dírek do kabátce otce Adama. Jsem vám vděčný za to, že mi dovolujete strávit ještě příjemnou čtvrthodinku. Doufal jsem ovšem, že vás uložím do strouhy a přijdu ještě včas ke své krásce, tím spíše, že se sluší v takových případech nechat ženy trochu čekat. Zdá se mi však, že jste veselý chlapík, a bude jistější odložit partii na zítřek. Jdu tedy na dostaveníčko. Je v sedm hodin, jak víte.“ – Tu se Phoebus poškrabal za uchem. „U všech rohatých! Zapomněl jsem. Nemám ani sold, abych zaplatil komůrku, a ta stará kuplířka bude chtít, abych jí zaplatil předem. Nevěří mi.“

„Tu máte na zaplacení.“

Phoebus cítil, jak chladná ruka neznámého vsunuje do jeho ruky nějaký velký peníz. Neodolal, vzal peníz a stiskl tu ruku.

„Můj ty Bože!“ zvolal. „Vy jste ale dobrák!“

„S jednou podmínkou,“ řekl muž. „Dokažte mi, že jsem se mýlil a že vy jste mluvil pravdu. Skryjte mě v nějakém koutku, odkud bych mohl vidět, zdali je to opravdu ta žena, jejíž jméno jste mi řekl.“

„Ó, to je mi úplně jedno,“ odpověděl Phoebus. „Vezmeme si tedy pokoj k svaté Martě. Z kutlochu hned vedle budete se moci dívat, jak vám bude libo.“

„Pojďte tedy!“ řekl stín.

„K službám!“ pravil kapitán. „Nevím, jestli nejste sám pan Satanáš, ale buďme tento večer dobrými přáteli. Zítra vám zaplatím vše, co vám dluží můj měšec i kord.“

Zrychlili opět krok. Za několik minut naznačilo jim šumění řeky, že jsou na mostě svatého Michala, který byl tehdy zastavěn domy.

„Napřed vás tam zavedu,“ řekl Phoebus svému společníku, „potom půjdu pro krásku, která má na mne čekat u Malého Châteletu.“

Společník neodpověděl. Od té chvíle, co kráčeli vedle sebe, nepromluvil ani slova. Phoebus se zastavil před nízkými dveřmi a prudce zaklepal. Skulinami dveří se ukázalo světlo.

„Kdo je tam?“ vykřikl někdo šeplavým hlasem.

„Krucinál! Tisíc láter! Blesky Boží!“ odpověděl kapitán.

Dveře se okamžitě otevřely a příchozí spatřili třesoucí se starou ženu a třesoucí se starou lampu. Stařena byla v půli ohnutá, oděná v cáry, potřásala hlavou, obalenou hadrem, měla pichlavé oči a byla všude samá vráska, v obličeji, na rukou, na krku; rty se jí ztrácely pod dásněmi a kolem dokola úst měla štětičky bílých vousů, které jí dodávaly vzezření vychytralé kočky.

Neméně sešlý byl vnitřek díry. Vápnem obílené zdi, u stropu černé trámy, krb bez obložení, pavučiny ve všech koutech, uprostřed vrávorající stádo stolů a kulhavých stoliček, špinavé dítě mezi popelem a v pozadí schody nebo spíše dřevěný žebřík, vedoucí k padacím dveřím ve stropě.

Když vešel do tohoto brlohu, přitáhl si tajemný Phoebův společ­ník plášť až k očím. Zatím si kapitán, kleje jako Saracén, pospíšil „vykouzlit v tolaru třpyt slunce“, jak praví náš obdivuhodný Régnier.

„Pokoj k svaté Martě,“ řekl.

Stařena ho oslovila „milostivý pane“ a zavřela tolar do zásuvky. Byl to peníz, který Phoebovi daroval muž v černém plášti. Zatím co byla obrácena zády, přiblížil se obratně k zásuvce vlasatý a otrhaný kluk, hrající si dosud v popelu, vyňal tolar a vložil tam místo něho suchý list, který utrhl z otýpky roští.

Stařena pokynula oběma šlechticům, jak je nazývala, aby šli za ní, a vystoupila po žebříku před nimi. Když se dostala do hořejšího patra, postavila lampu na truhlu a Phoebus, který zde byl jako doma, otevřel dveře do tmavé díry. „Vstupte, vážený pane,“ řekl svému společníkovi. Muž v plášti mlčky poslechl; dveře za ním zapadly. Slyšel, jak je Phoebus zavírá na závoru a potom se stařenou sestupuje po schodech. Světlo zmizelo.

VIII. K čemu jsou dobrá okna obrácená k řece

Klaudius Frollo (neboť předpokládáme, že čtenář bystřejší než Phoebus neviděl v celém tom dobrodružství zamračeného mnicha, ale arcijáhna) tápal chvíli v temné skrýši, kam ho kapitán zavřel. Byl to takový kout, jaký stavitelé ponechávají někdy v místě, kde se sbíhá střecha s opěrnou zdí. Svislý řez tohoto kutlochu, jak ho dobře nazval Phoebus, měl by tvar trojúhelníka. Jinak tam nebylo ani okno, ani vikýř a šikmá plocha střechy nedovolovala, aby tam člověk stál zpříma. Klaudius se tedy schoulil do prachu a opadalé omítky, jež se pod ním drobila. Hlava mu hořela. Jak hmatal rukama kolem sebe, našel na zemi střep z rozbitého okna; přiložil si jej na čelo a jeho chladem se trochu osvěžil.

Co se dělo v té chvíli v ponuré duši arcijáhnově? Jen on a Bůh to mohli vědět.

Podle jakého osudového řádu si zařaďoval v mysli Esmeraldu, Phoeba, mistra Jakuba Charmolua, svého mladšího milovaného bratra, kterého zanechal v blátě, svou kněžskou sutanu, své dobré jméno, zavlečené k Falourdelce, všechny ty představy, všechna ta dobrodružství? Nedovedl bych to říci. Je však jisto, že se mu tyto myšlenky v duši hrozivě nakupily.

Čekal již asi čtvrt hodiny. Zdálo se mu, že zestárl o sto let. Najednou zaslechl praskot latěk dřevěných schodů; někdo šel nahoru. Příklop se opět otevřel, opět se objevilo světlo. V červotočivých dveřích jeho skrýše byla dosti široká štěrbina, přitiskl k ní obličej. Takto mohl vidět vše, co se dělo v sousední světnici. Stařena s kočičí tváří vyšla první z příklopu s lampou v ruce, za ní Phoebus, jenž si kroutil kníry, a pak třetí osoba, krásná a půvabná postava – Esmeralda. Kněz viděl, jak vystupuje ze země jako oslnivé zjevení. Klaudius se zachvěl, oči se mu zamžily, krev v žilách prudce bila, vše kolem hučelo a točilo se s ním; neviděl už nic, neslyšel už nic.

Když se vzpamatoval, byl Phoebus s Esmeraldou sám, seděli na dřevěné truhlici vedle lampy, v jejímž světle před arcijáhnovými zraky jasně vystupovaly ty dvě mladé tváře a v pozadí kumbálu bídná postel.

Vedle postele bylo okno, jehož vyraženým sklem jako pavučinou deštěm protrženou bylo vidět cíp oblohy a v dálce měsíc, spící v peřině měkkých obláčků.

Dívka byla zardělá, zaražená a rozechvělá. Dlouhé řasy sklopených očí zastiňovaly jí nachové tváře. Důstojník, k němuž se neodvážila zvednout oči, zářil. Mechanicky a s roztomilou neobratností kreslila špičkou prstu na lavici nesouvislé čáry a dívala se přitom na prst. Nohy jí nebylo vidět, schoulila se na ně koza.

Kapitán byl velmi slušivě oblečen. Na límci a obrubě rukávu měl zlaté třásně, což se tehdy považovalo za velmi elegantní.

Páteru Klaudiovi tak hučela krev ve spáncích, že mohl jen stěží slyšet, co si povídají.

Milostné hovory bývají ostatně dost všední. Je to ustavičné: „Miluji vás.“ Pro lhostejné posluchače je tato hudební věta silně jednotvárná a velmi nechutná, není-li zpestřena nějakou „koloraturou“; avšak Klaudius nebyl posluchačem lhostejným.

„Ach, nepohrdejte mnou, milostivý pane Phoebe,“ hovořila dívka. „Cítím, že to, co dělám, je špatné.“

„Opovrhovati vámi, krásné dítě,“ odpověděl důstojník se vznešenou a vybranou dvorností, „opovrhovati vámi! Můj Bože! A proč?“

„Že jsem šla s vámi.“

„V tom ohledu si, krásná dívko, nerozumíme. Neměl bych vámi pohrdat, ale nenávidět vás.“

Děvče se na něho zděšeně podívalo: „Mne nenávidět? Copak jsem provedla?“

„Že jste se dala tak prosit.“

„Ach, to jen proto, že ruším slib,“ namítla. „Neshledám se již s rodiči, amulet ztratí svou moc. Ale co na tom záleží. Copak teď potřebuji otce a matku?“

Při těch slovech upírala na kapitána velké černé oči, zvlhlé radostí a něhou.

„Ať mě čert vezme, jestli vám rozumím!“ zvolal Phoebus.

Esmeralda chvíli mlčela, pak jí vytryskla slza z očí a ze rtů se vydral povzdech: „Ach, miluji vás, milostivý pane!“ řekla.

Kolem dívky se šířila taková vůně cudnosti a takové kouzlo ctností, že kapitánovi nebylo v její blízkostí zrovna volno. Toto slovo dodalo mu však odvahy. „Milujete mě?“ zvolal nadšeně a vzal cikánku kolem pasu. Čekal jen na tuto příležitost.

Kněz to viděl a zkoušel špičkou prstu hrot dýky, kterou skrýval na prsou.

„Phoebe,“ pokračovala cikánka, oddalujíc jemně od svého pasu neodbytné ruce kapitánovy, „jste dobrý, jste šlechetný, jste krásný. Zachránil jste mě, ubohé děvče ztracené mezi cikány. Již dávno jsem snila o důstojníku, který mi zachrání život. Snila jsem o vás, dříve než jsem vás poznala, Phoebe.

Můj sen měl krásný stejnokroj jako vy, vznešené vzezření, meč. Jmenujete se Phoebus, to je krásné jméno. Miluji vaše jméno, miluji váš meč. Taste přece svůj kord, Phoebe, abych ho viděla.“

„Dětino!“ řekl kapitán a vytáhl kord z pochvy.

Cikánka se dívala na jílec, na čepel, zkoumala s roztomilou zvědavostí monogram na jílci a políbila kord se slovy: „Jsi meč hrdiny. Miluji tvého kapitána.“

Phoebus využil zase příležitosti a vtiskl na její krásnou schýlenou šíji polibek, po němž se dívka prudce vzpřímila, rudá jako třešně. Kněz ve tmě nad tím zaskřípal zuby.

„Phoebe,“ začala opět cikánka, „chtěla bych si s vámi pohovořit. Choďte trochu, abych vás viděla v celé velikosti, abych slyšela zvonit vaše ostruhy. Jak jste krásný!“

Kapitán vstal, aby jí vyhověl, a plísnil ji se samolibým úsměvem:

„Jste vy ale dítě! A což, dívenko, viděla jste mě již v parádní uniformě?“

„Bohužel ne.“

„Ta je krásná.“

Phoebus si zase přisedl k ní, ale mnohem blíže než předtím.

„Poslyšte, drahoušku…“

Cikánka ho lehce pleskla několikrát svou hezkou rukou přes ústa s dětskou rozpustilostí, něhou a veselostí. „Ne, ne, nebudu vás poslouchat. Milujete mě? Chci, abyste mi řekl, zdali mě milujete!“

„Zdali tě miluji, anděli mého žití!“ zvolal kapitán a klekl na jedno koleno. „Mé tělo, má krev, má duše, vše je tvé, vše je pro tebe. Miluji tě a nikdy jsem nemiloval nikoho než tebe.“

Kapitán opakoval tolikrát tuto větu v mnoha podobných případech, že ji přednesl jedním dechem a ani jednou neuvízl.

Po tomto vášnivém vyznání pozvedla cikánka svůj zrak plný anděl­ského štěstí místo k nebi k špinavému stropu. – „Ó!“ zašeptala. „V takové chvíli by měl člověk umřít.“ Phoebus považoval tuto „chvíli“ za vhodnou, aby jí ukradl nový polibek, který způsobil ubohému arcijáhnovi v jeho skrýši další muka.

„Umřít!“ zvolal zamilovaný kapitán. „Co to říkáte, krásný anděli? Teď je teprve třeba žít, anebo je Jupiter sprostý uličník! Umřít na počátku takového blaha! U všech čertů, takhle žertovat! – To se nepatří! Poslyšte, drahá Similar… Esmenardo… promiňte, ale máte takové zvláštní saracénské jméno, že se nemohu z něho vymotat. Je to houští, kde hned uvíznu.“

„Bože můj,“ povzdychla si ubohá dívka, „a já myslila, že to jméno je hezké, protože je tak zvláštní. Ale když se vám nelíbí, chtěla bych se jmenovat Gotona.“

„Ale pro takovou maličkost nebudeme přece plakat, rozkošná holčičko! Člověk si musí na to jméno zvyknout, toť vše. Až je budu umět zpaměti, půjde to samo. Poslyšte tedy, drahá Similar, zbožňuji vás vášnivě. Miluji vás opravdově, že je to až zázračné. Znám jednu dívku, která z toho pukne vzteky…“ Žárlivá dívka ho přerušila: „Kdopak?“

„Co na tom záleží?“ řekl Phoebus. „Milujete mě?“

„Ó…,“ hlesla.

„No dobrá, to stačí. Uvidíte, jak i já vás miluji. Ať mě ten ďábel Neptun nabodne na vidle, jestli vás neudělám nejšťastnější osůbkou na světě! Budeme mít někde hezký domeček. Moji lučištníci budou na můj rozkaz defilovat pod vašimi okny. Všichni jsou na koních a lučištníkům kapitána Mignona jsou trnem v oku. Mám kopiníky, střelce z kuše a práčata. Zavedu vás na ohromnou parádu Pařížanů na mlatu v Rully. Je to velkolepé. Osmdesát tisíc ozbrojenců; třicet tisíc lesklých brnění, drátěných košil a pancířů; šedesát sedm cechovních praporů; korouhve nejvyššího soudu, účetní komory, hlavní pokladnice, mincovny – jedním slovem nádhera ďábelská! Ukážu vám lvy v královském paláci, ty divoké šelmy. Všechny ženy to mají rády.“

Dívka, ponořená do lahodných myšlenek, se při zvuku jeho hlasu zasnila a hezkou chvíli už nevnímala smysl jeho slov.

„Ach, jak budete šťastná!“ pokračoval kapitán a přitom jemně rozepjal cikánčin pás. „Co to děláte?“ řekla živě. Jeho počínání ji vytrhlo ze snů.

„Nic,“ odpověděl Phoebus. „Říkal jsem jen, že musíte odložit ty bláznivé pouliční šaty, až budete se mnou.“

„Až budu s tebou, můj Phoebe!“ řekla něžně dívka.

A znovu se zadumala a odmlčela.

Kapitán povzbuzen její mírností, vzal ji kolem pasu, aniž se bránila, pak začal potichu rozpínat živůtek ubohé dívenky a odhrnul jí límeček, takže těžce oddychující kněz spatřil, jak se z gázu vynořilo jako luna vycházející z mlhy na obzoru krásné nahé rámě cikánčino, oblé a snědé.

Dívka se Phoebovi nebránila. Zdálo se, že to ani nezpozorovala. Oko smělého kapitána zajiskřilo.

Náhle se k němu obrátila a s výrazem nekonečné lásky pravila: „Phoebe, nauč mě svému náboženství.“

„Mému náboženství?“ zvolal kapitán a hlasitě se rozesmál. „Já abych vás učil svému náboženství? U všech rohatých! K čemu chcete znát mé náboženství?“

„To abychom se mohli vzít,“ odpověděla.

V tváři kapitánově se objevilo překvapení smíšené s pohrdáním, bezstarostností a zhýralostí. „Hlouposti,“ řekl, „copak se vezmeme?“

Cikánka zbledla a smutně svěsila hlavu na prsa. „Krásná holčičko,“ zahovořil opět něžně Phoebus, „co jsou to za pošetilosti? K čemu manželství? Cožpak se máme méně rádi, když na nás kněz nevysypal latinské říkání ve své boudě?“ A zatím co takto hovořil svým nejněžnějším hlasem, tiskl se k cikánce, jeho lichotné ruce se opět ovinuly kolem jejího něžného a křehkého pasu, jeho oko planulo stále větším žárem a všechno nasvědčovalo tomu, že pan Phoebus se zřejmě přibližuje onomu okamžiku, kdy i sám Jupiter provádí tolik pošetilostí, takže dobrý Homér mu musí povolat oblak na pomoc.

Leč páter Klaudius viděl vše. Dveře byly sbity z prohnilých prken, jež skýtaly jeho dravčímu zraku široké skuliny. Tento kněz snědé pleti a širokých ramen, odsouzený až dosud k přísnému panictví, chvěl se a horečně planul při pohledu na tu noční scénu lásky a rozkoše. Podívaná na tu krásnou dívku, jak se ve zmatku oddává vášnivému mladému muži, vháněla mu do žil rozžhavené olovo. V jeho nitru se odehrávaly strašné převraty. Jeho oko se nořilo s chlípnou žárlivostí pod všechna ta rozepjatá spinadla. Kdo by byl mohl v tomto okamžiku spatřit tvář nešťastníkovu přitisknutou k červotočivým prknům, byl by myslil, že vidí tygra, který se dívá ze své klece na šakala požírajícího gazelu. Jeho zornice svítila skrze štěrbiny dveří jako svíčka.

Najednou Phoebus rychlým pohybem strhl cikánce z prsou šáteček. Ubohá dívka, dosud stále bledá a zasněná, probudila se jako vyburcovaná ze sna; odskočila prudce od smělého důstojníka, jediným pohledem přejela svá nahá ňadra i ramena, a zardělá, zmatená, němá studem zkřížila své krásné paže na prsou, aby je skryla. Kdyby jí tváře tak nehořely, mohl by ji člověk mít za sochu cudnosti, tak byla mlčenlivá a nehybná. Oči měla stále sklopeny.

Kapitán odhalil však svým rychlým gestem zároveň tajemný amulet, který nosila na krku. „Co je to?“ zeptal se, používaje této záminky, aby se opět přiblížil ke krásnému stvoření, jež tak poděsil.

„Nedotýkejte se toho!“ odpověděla prudce. „To je můj strážce. Pomůže mi nalézt opět rodiče, zůstanu-li toho hodna. Ach, nechte mě, kapitáne! Matko! Má ubohá matko, kde jsi? Pomoz mi! Slitování, pane Phoebe! Vraťte mi můj šáteček!“

Phoebus couvl a řekl chladně: „Ach slečno, teď teprve vidím, že mě nemilujete!“

„Já že tě nemiluji!“ zvolala nešťastná dívka a pověsila se na kapitána, takže si sedl vedle ní. „Já že tě nemiluji, můj Phoebe! Co to říkáš, ty zlý, chceš mi rozdírat srdce? Ach ano, vezmi si mě! Vezmi si mě celou! Dělej se mnou, co se ti zlíbí, jsem tvá. Co mi záleží na amuletu! Co mi záleží na matce! Ty jsi mou matkou, protože tě miluji. Phoebe, Phoebe, můj miláčku, vidíš mě? To jsem já, podívej se na mne. To je ta maličká, kterou jistě od sebe nezaženeš a která sama přichází k tobě. Má duše, můj život, mé tělo, má bytost, to vše je vaše, kapitáne. Nuže dobrá, neberme se, jestli tě to netěší. A pak! Co jsem já? Ubohé děvče z ulice, kdežto ty, Phoebe, ty jsi šlechtic. To by se opravdu pěkně hodilo, tanečnice a provdat se za důstojníka! Byla jsem bláhová. Ne, ne, Phoebe, budu tvou milenkou, tvou zábavou, tvým potěšením, kdykoli budeš chtít, budu náležet jen tobě. Vždyť jsem stvořena jen k tomu, hanobená, opovrhovaná, zneuctívaná, ale co na tom, když jsem milována! Budu nejhrdější a nejveselejší ženou na světě. A až budu stará a ohyzdná, Phoebe, až se už nebudu hodit k tomu, abych vás milovala, dovolíte mi, pane, abych vám aspoň sloužila. Jiné vám budou vyšívat stuhy, já, vaše služka, budu se o ně starat. Necháte mě leštit ostruhy, kartáčovat kabátec, cídit jezdecké boty. Viďte, Phoebe, že mi prokážete tuto laskavost? A zatím si mě vezmi, Phoebe! Hle to vše je tvé, jen mě miluj! Nám cikánkám je třeba jen vzduchu a lásky.“

Při těchto slovech ovinula paže kolem důstojníkova krku, vzhlížela k němu prosebně a s krásným úsměvem, plným slz, hebká ňadra se třela o soukenný kabátec a drsné vyšívání. Stulila své krásné polonahé tělo v jeho klíně. Kapitán, opojen vášní, přitiskl žhoucí rty na krásná snědá ramena. Dívka, zvrácená nazad, s očima těkajícíma po stropě, se pod tímto polibkem horce zachvěla.

Najednou spatřila nad Phoebovou hlavou jinou hlavu, zsinalý, zelený, křečovitě stažený obličej s pohledem zatracence. Vedle této tváře byla ruka držící dýku. Byla to tvář a ruka knězova. Vyrazil dveře a byl zde. Phoebus ho nemohl vidět. Před tímto hrůzným zjevením zůstala dívka nehybná, přimražená, němá; jako holubice, jež zvedla hlavu právě v okamžiku, kdy se mořský orel dívá kulatýma očima do jejího hnízda. Nemohla ani vzkřiknout, viděla, jak dýka dopadá na Phoeba a jak se zase kouřící zvedá. „Proklatě!“ zvolal kapitán a klesl k zemi.

Omdlela.

V okamžiku, kdy se jí zavíraly oči a ztrácela vědomí, zdálo se jí, že cítí na svých rtech dotek ohně, polibek palčivější než rozpálené katovo železo.

Když přišla k sobě, byla obklopena vojáky noční hlídky; kapitána zbroceného krví odnášeli, kněz zmizel; okno v pozadí světnice, obrácené k řece, bylo dokořán otevřené; kdosi zvedl plášť, o němž se myslilo, že patří důstojníkovi, a kolem sebe slyšela hlasy: „Nějaká čarodějnice probodla kapitána!“