Kniha desátá

I. V Bernardinské ulici má Gringoire

řadu dobrých nápadů

Jakmile Gringoire viděl, jaký obrat nastal v celé záležitosti a že hlavní osoby této komedie rozhodně čeká provaz, šibenice a jiné nepříjemnosti, nestál již o to, aby se do toho pletl. Tuláci, mezi nimiž zůstal, neboť soudil, že je to konec konců nejlepší pařížská společnost, zajímali se však o cikánku dál. Shledával to zcela přirozeným u lidí, které stejně jako ji nečekalo nic jiného než Charmolue a Torterue a kteří neharcovali jako on v pomyslných krajích na křídlech Pegasových. Z jejich řeči zvěděl, že jeho manželka, oddaná s ním rozbitím džbánu, našla útočiště v chrámu Matky Boží, a byl tomu velmi rád. Ale ani ho nelákalo, aby ji tam šel navštívit. Někdy vzpomínal na kozičku a to bylo vše. Ostatně ve dne prováděl silácké kousky, aby se uživil, a v noci smolil při svíčce pamětní spis proti pařížskému biskupovi, neboť si pamatoval, že byl postříkán koly jeho mlýnů, a proto na něj nevražil. Zabýval se také výkladem krásného díla Baudryho de Rouge, biskupa v Noyonu a Tournay „De cupa petrarum¹“, jež v něm vzbudilo vášnivou zálibu pro architekturu, náklonnost, která vystřídala v jeho srdci vášeň pro hermetiku, což bylo ostatně docela přirozené, neboť mezi hermetikou a stavitelstvím jsou těsná pouta. Od lásky k myšlence přešel Gringoire k lásce k formě této myšlenky.

Jednoho dne se zastavil poblíž chrámu svatého Heřmana Auxerreského na rohu budovy zvané biskupský soud, která tvořila protějšek k jiné budově, nazývané Královský soud. Při tomto Královském soudě byla roztomilá kaplička ze čtrnáctého století, jejíž apsida byla obrácena do ulice. Gringoire pozoroval zbožně zevní sochařskou výzdobu. Prožíval jeden z těch okamžiků sobecké, výlučné a vrcholné radosti, kdy umělec vidí na světě jen umění a v umění celý svět. Najednou cítí, jak mu jakási ruka těžce dopadá na rameno. Obrátí se. Byl to jeho bývalý přítel, jeho bývalý učitel, pan arcijáhen.

Strnul úžasem. Již dávno arcijáhna neviděl a páter Klaudius byl jeden z těch vážených a zapálených mužů, kteří při setkání vždy poruší rovnováhu skeptického filozofa.

Arcijáhen chvíli mlčel a zatím měl Gringoire dosti času, aby si ho prohlédl. Shledal, že se páter Klaudius značně změnil. Byl bledý jako zimní jitro, oči měl vpadlé a vlasy skoro bílé. Kněz přerušil konečně mlčení a řekl hlasem klidným, ale mrazivým: „Jak se vám daří, mistře Petře?“

„Ptáte se na zdraví?“ odpověděl Gringoire. „Nu, dalo by se říci to i ono. Ale vcelku je to dobré. Neberu si ničeho přespříliš. Jistě víte, mistře, že podle Hippokrata tajemství zdraví a spokojenosti id est: cibi, potus, somni, venus, omnia moderata sint².“

„Vy tedy nemáte žádnou starost, mistře Petře?“ začal opět arcijáhen a díval se přitom upřeně na Gringoira.

„Na mou věru ne.“

„A co děláte nyní?“

„Jak vidíte, mistře. Zkoumám, jak jsou tesány tyto kameny a jakým způsobem je vydlabán tento basreliéf.“

Kněz se začal usmívat oním trpkým úsměvem, kdy se zvedne jen jeden koutek úst. „A baví vás to?“

„To je ráj!“ zvolal Gringoire. A skláněje se nad sochařskou prací se zapálenou tváří demonstrátora živých zázraků: „Nezdá se vám na příklad, že basreliéf této metamorfózy je vypracován s velkou zručností, jemností a trpělivostí? Podívejte se na tento sloupeček! Kolem které hlavice jste viděl něžnější listy, pečlivěji dlátem vysekané? Podívejte se na ty tři reliéfy od Jana Maillevina! Nejsou to sice nejkrásnější díla tohoto slavného génia. Nicméně ona naivnost, něha obličejů, laškovnost v držení těla a záhybech šatů, ten nevysvětlitelný půvab i se všemi nedokonalostmi činí figurky velmi rozjařenými a velmi něžnými, snad až příliš. Nemyslíte, že je to zábavné?“

„Zajisté!“ řekl kněz.

„A což kdybyste viděl vnitřek kaple,“ pokračoval básník ve svém tlachavém nadšení. „Všude sochy a reliéfy. Je jich tam jako listů v zelné hlávce. Apsida má tvar velmi nábožný a tak zvláštní, že jsem nikde nic podobného neviděl.“

Páter Klaudius ho přerušil: „Jste tedy šťasten?“

Gringoire odpověděl ohnivě:

„Na mou čest ano! Napřed jsem miloval ženy, pak zvířata. Nyní miluji kameny. Je to právě tak zábavné jako ženy a zvířata a je to méně nebezpečné.“

Kněz si položil ruku na čelo. Byl to jeho obvyklý posunek. „Věru, věru!“

„Vidíte,“ řekl Gringoire, „to jsou radosti!“ Uchopil kněze za ruku a zavedl ho, aniž ten se tomu bránil, pod věžičku schodiště Biskupského soudu. „To je schodiště! Kdykoliv je vidím, jsem šťastný. Jsou to nejprostší, a přece nejvzácnější schody v Paříži. Všechny schody jsou vespod vysekané. Jejich krása a prostota spočívá v jednotlivých asi stopu širokých stupních, které jsou do sebe vklíněny, zapuštěny, vzájemně skloubeny, spojeny, spleteny, jeden do druhého zaseknuty a váží se na sebe opravdu pevně a půvabně.“

„A netoužíte po ničem?“

„Ne.“

„Nelitujete ničeho?“

„Ani nelituji, ani netoužím. Uspořádal jsem si život.“

„Člověk míní, Pán Bůh mění,“ řekl Klaudius.

„Jsem pyrrhonský filozof,“ odvětil Gringoire, „a udržuji vše v rovnováze.“

„A jak si vyděláváte na živobytí?“

„Dělám tu a tam ještě epopeje a tragédie. Ale nejvíce mi vynáší zaměstnání, které znáte, mistře: nosím v zubech pyramidu ze židlí.“

„Je to sprosté řemeslo pro filozofa.“

„V tom je také rovnováha,“ namítl Gringoire. „Má-li člověk myšlenku, shledává se s ní ve všem.“

„To vím,“ odpověděl kněz.

Odmlčel se a pak dodal: „A přece vypadáte dost bídně.“

„Bídně ano, ale ne nešťastně.“

V té chvíli se ozval dusot koní a naši dva rozmlouvající viděli, jak na konci ulice přejíždí četa královských lučištníků se vztyčenými kopími s důstojníkem v čele. Jízda byla skvělá a dlažba jen duněla.

„Jak si prohlížíte toho důstojníka!“ řekl Gringoire arcijáhnovi.

„Myslím, že ho poznávám.“

„Jak se jmenuje?“

„Myslím,“ odpověděl Klaudius, „že se jmenuje Phoebus z Châteaupersu.“

„Phoebus! Podivné jméno! Je také Phoebus hrabě z Foix. Vzpomínám si, že jsem znal dívku, která přísahala jen při Phoebovi.“

„Pojďte,“ řekl kněz, „chci vám něco říci.“

Od té chvíle, co projela ona četa, pronikalo ledovým povrchem arcijáhnovým jakési rozčilení. Vykročil. Gringoire, zvyklý poslouchat ho jako každý, kdo se jednou přiblíží k tomuto tak svrchovanému člověku, šel za ním. Došli mlčky až k ulici Bernardinské, která byla dosti pustá. Tam se páter Klaudius zastavil.

„Co mi chcete říci, mistře?“ tázal se ho Gringoire.

„Nezdá se vám,“ odpověděl arcijáhen hluboce zamyšlen, „že šat těch jezdců, které jsme právě viděli, jest mnohem krásnější než váš a můj?“

Gringoire zavrtěl hlavou. „Na mou věru! Mám raději svůj červený a žlutý kabátec než ty železné a ocelové šupiny. Pěkné potěšení, rámusit při chůzi jako Železné nábřeží při zemětřesení.“

„Vy jste tedy, Gringoire, nikdy nezáviděl těm krásným hochům ve vojenských kabátcích?“

„Co jim závidět, pane arcijáhne? Sílu, výzbroj, disciplínu? Větší cenu má filozofie a nezávislost v hadrech. Jsem raději muší hlavou než lvím ocasem.“

„To je zvláštní,“ poznamenal kněz zasněně, „krásná uniforma je přece jen krásná.“

Když Gringoire viděl, jak je zamyšlen, opustil ho a šel se obdivovat portálu jednoho ze sousedních domů. Vrátil se, tleskaje rukama. „Kdybyste byl méně zaujat krásnými šaty válečníků, pane arcijáhne, požádal bych vás, abyste se šel podívat na ty dveře. Vždycky jsem říkal, že dům pana Aubryho má nejnádhernější vchod na světě.“

„Petře Gringoire,“ zeptal se arcijáhen, „co jste učinil s tou malou cikánskou tanečnicí?“

„S Esmeraldou? Měníte velmi nečekaně předmět hovoru.“

„Což to nebyla vaše žena?“

„Ano, rozbitím džbánu. Na čtyři roky. Jen tak mimochodem,“ dodal Gringoire a podíval se na arcijáhna zpola žertovným pohledem, „vy tedy na ni stále myslíte?“

„A vy na ni už nemyslíte?“

„Málo! – Mám tolik jiných věcí… Můj Bože, ta kozička byla ale roztomilá.“

„Nezachránila vám ta cikánka život?“

„Hrome, to je pravda!“

„Nu a co se s ní stalo? Co jste s ní udělal?“

„Ani vám nepovím. Myslím, že ji oběsili.“

„Myslíte?“

„Nejsem si tím jist. Když jsem viděl, že se bude věšet, vzdal jsem se hry.“

„A to je vše, co o ní víte?“

„Počkejte přece. Řekli mi, že našla útočiště v chrámu Matky Boží a že je tam v bezpečí, a jsem tomu velice rád, ale nemohl jsem vypátrat, zdali se koza zachránila s ní, a to je vše, co o té věci vím.“

„Povím vám o tom víc,“ zvolal páter Klaudius a jeho hlas, dosud tichý, pomalý a skoro dutý, zahřímal. „Utekla se vskutku do chrámu Matky Boží. Ale za tři dny ji tam spravedlnost opět dopadne a bude pověšena na náměstí Grève. Je na to rozhodnutí soudního dvora.“

„To je mrzuté,“ podotkl Gringoire.

Kněz hned zase zchladl a uklidnil se.

„Kdo si to, k čertu, jen usmyslil,“ začal opět Gringoire, „vymáhat rozhodnutí, aby byla vydána. Což nemohli nechat soudní dvůr na pokoji? Co na tom záleží, že se ubohé děvče schovává pod opěrnými oblouky chrámu Matky Boží v sousedství vlaštovčích hnízd?“

„Na světě jsou satani,“ odpověděl arcijáhen.

„To je po čertech špatně navlečeno,“ podotkl Gringoire. Arcijáhen se odmlčel a pak pokračoval: „Zachránila vám tedy život?“

„Před mými dobrými přáteli tuláky. Moc nechybělo, a byl jsem pověšen. Dnes by je to mrzelo.“

„Nechcete pro ni něco udělat?“

„To právě chci, důstojný pane Klaudie. Ale co když se zapletu do nějakého ošklivého procesu?“

„Co na tom?“

„Ale jděte! Co na tom? Vy jste dobrý, mistře. Začal jsem dvě velká díla.“

Kněz se udeřil do čela. Třebaže předstíral klid, prudký posunek prozrazoval občas jeho vnitřní rozrušení. „Jak ji zachránit?“

Gringoire mu řekl: „Odpovím vám, mistře: Il padelt, což znamená turecky: Bůh je naše naděje.“

„Jak ji zachránit?“ opakoval Klaudius zamyšleně.

Nyní se také Gringoire udeřil do čela.

„Poslyšte, mistře, mám fantazii. Poradím vám. Což kdybychom žádali o milost krále?“

„Ludvíka XI.? O milost?“

„Proč ne?“

„Vyrvi tygrovi kost!“

„Nu dobrá! Chcete, abych se obrátil na matróny s žádostí a prohlásil, že dívka je těhotná?“

Tato slova zažehla jiskru v zapadlých očích knězových. „Těhotná! Nesmysl! Víš o tom něco?“

Gringoire byl poděšen výrazem jeho tváře. Rychle dodal:

„Já? Já ne. Naše manželství bylo pravé forismaritagium³. Zůstal jsem venku. Ale dosáhli bychom přece jen odkladu!“

„Hloupost, nestoudnost, mlč!“

„Neděláte dobře, že se zlobíte,“ mručel Gringoire. „Získáme odklad, to nikomu neublíží a matróny, chudé ženy, vydělají si čtyřicet pařížských denárů.“

Kněz ho neposlouchal. „Musí se však odtamtud dostat,“ zamumlal, „rozsudek má být vykonán ve třech dnech. Ostatně i kdyby nebylo tohoto ortelu, je zde Quasimodo a ženy mají velmi zvrácené choutky.“ Zvýšil hlas. „Mistře Petře, uvažoval jsem o tom dobře, je tu pouze jedna možnost, jak ji zachránit.“

„Jaká? Nevidím už žádnou.“

„Poslyšte, mistře Petře, vzpomeňte si, že jí vděčíte za svůj život. Řeknu vám upřímně svůj záměr. Kostel je hlídán dnem i nocí. Nechají vyjít jen ty, které viděli vstupovat. Budete tedy moci vstoupit. Půjdete tam. Zavedu vás k ní. Vyměníte si s ní šaty. Vezme si váš kabátec, vy si vezmete její sukni.“

„Až dosud to jde dobře,“ poznamenal filozof. „A pak?“

„Pak? Vyjde ven ve vašich šatech. Vy zůstanete v jejích. Možná že vás pověsí, ale ona bude zachráněna!“

Gringoire se poškrábal za uchem s velmi vážným výrazem v tváři.

„Vida,“ řekl, „na to bych nebyl jakživ připadl.“

Po neočekávaném návrhu pátera Klaudia se upřímná a dobrácká tvář básníkova náhle zasmušila jako smavá krajina italská, když se přižene zlověstný vítr a zacloní slunce mrakem. „Nuže, Gringoire, co říkáte tomuto plánu?“

„Říkám, mistře, že ne snad, ale zcela určitě mě pověsí.“

„Na tom nezáleží.“

„Hrom do toho!“ řekl Gringoire.

„Zachránila vám život. Splácíte dluh.“

„Mnoho jiných neplatím!“

„Mistře Petře, je to rozhodně nutné!“

Arcijáhen mluvil velitelsky.

„Poslyšte, důstojný pane Klaudie,“ odpověděl básník celý vyděšený. „Vám na tom záleží, ale nemáte pravdu. Nevidím, proč bych se měl dát pověsit za jiného.“

„A co vás tak poutá k životu?“

„Ach, tisíc důvodů!“

„Které, prosím vás?“

„Které? Vzduch, obloha, jitro, večer, měsíční svit, moji dobří přátelé tuláci, naše žertování s povětrnými holkami, studium krásných pařížských staveb, práce na třech velikých knihách, z nichž jedna je namířena proti biskupovi a jeho mlýnům, a vím já, co ještě? Anaxagoras říkal, že je na světě, aby obdivoval slunce. A pak, mám to štěstí, že trávím všechny své dny od rána do večera s geniálním mužem, to je se sebou samým, což je velmi příjemné.“

„Je to ale žvanil!“ zamumlal kněz.

„Nu, pověz, kdo ti zachoval život, který si děláš tak příjemným? Komu děkuješ za to, že dýcháš tento vzduch, že vidíš tohle nebe, že tvůj vrabčí mozek si může krátit chvíli pošetilostmi a bláznovstvími? Kde bys byl bez ní? Ty tedy chceš, aby ona, jejíž zásluhou žiješ, umřela? Chceš, aby umřela ta krásná, sladká, podivuhodná bytost, tak potřebná pro radost lidem, božštější než Bůh, zatím co ty, napůl mudrc a napůl blázen, nepodařený náznak čehosi, nedochůdče, které si myslí, že chodí a že přemýšlí, bude žít dál životem, který jsi jí ukradl, životem zbytečným jako svíce za poledne? Nuže, Gringoire, měj trochu soucitu, buď zase ty šlechetný! Ona začala.“

Kněz byl úchvatný, Gringoire ho poslouchal zprvu bez zaujetí, pak jej dojal a nakonec se tvářil tragicky, že se jeho bledá tvář podobala obličeji novorozeněte, jež má koliku.

„Jste patetický,“ řekl, utíraje si slzu. „Nu dobře, budu o tom uvažovat. Měl jste to podivný nápad. Konečně,“ pokračoval po krátké přestávce, „kdož ví. Snad mě nepověsí. Z každého mračna neprší. Až mě najdou v té komůrce tak směšně vyfintěného, v sukni a v čepci, snad se dají do smíchu. A pak, pověsí-li mě, také dobře! Provaz, to je smrt jako jiná smrt, nebo lépe řečeno, není to smrt jako každá jiná. Je to smrt hodná mudrce, který celý svůj život kolísal, smrt, která není ani ryba, ani rak zrovna jako duch pravého skeptika, smrt prodchnu­tá pyrrhonismem a nerozhodností, smrt mezi nebem a zemí, smrt, která člověka nechává na vahách. Je to smrt filozofa a snad jsem k ní byl předurčen. Je velkolepé umřít tak, jak jsme žili.“ Kněz ho přerušil: „Tedy ujednáno?“

„Co je smrt, když se to tak vezme?“ pokračoval Gringoire vzrušeně. „Nepříjemný okamžik, mýto, přechod z mála v nic. Kerkidas z Megalopole odpověděl, když se ho kdosi ptal, zda umře rád: „Proč ne, neboť po své smrti uvidím slavné muže, mezi filozofy Pythagora, mezi historiky Hekataia, mezi básníky Homéra, mezi hudebníky Olympa!“

Arcijáhen mu podal ruku. „Platí tedy? Přijdete zítra.“

To navrátilo Gringoira skutečnosti.

„Ale kdepak!“ řekl hlasem člověka, který se probouzí. „Dát se pověsit? To je příliš nesmyslné! Nechci!“

„Pak tedy sbohem!“ A arcijáhen procedil mezi zuby: „Však já tě ještě najdu!“

„Nechci, aby mě ten ďábelský člověk ještě jednou našel,“ myslel si Gringoire a běžel za páterem Klaudiem.

„Poslyšte, pane arcijáhne, jen žádné mrzutosti mezi starými přáteli. Vy se zajímáte o to děvče, chci říci o mou ženu, to je v pořádku. Vymyslil jste si válečnou lest, jak ji dostat šťastně z chrámu Matky Boží, ale váš prostředek je pro mne, Gringoira, krajně nepříjemný. Což kdybych měl jiný? Upozorňuji vás, že mám právě velmi skvělý nápad! Co byste řekl, kdybych vymyslel prostředek, jak ji osvobodit, a přitom nevydal svůj krk v šanc té nejmenší oprátce? Nestačilo by vám to? Což je nezbytně nutné, abych byl pověšen, máte-li být uspokojen?“ Kněz trhal netrpělivostí knoflíky ze své sutany. „Potoku slov! – Jaký je tvůj prostředek?“

„Ano,“ pokračoval Gringoire k sobě, dotýkaje se na znamení hlubokého přemítání ukazováčkem nosu. „To je ono. Tuláci jsou hodní chlapíci. Cikánský kmen ji miluje. Stačí slovo a povstanou. Nic snazšího. Mávnutí rukou! Ve zmatku ji snadno uneseme. Již zítra večer… Čekají jen na to.“

„Ten prostředek! Mluv!“ řekl kněz a zatřásl jím.

Gringoire se k němu slavnostně obrátil. „Nechte mě, vidíte přece, že vymýšlím plán.“ Přemýšlel ještě několik okamžiků, pak začal tleskat svému nápadu a křičel: „Obdivuhodné. Úspěch zaručen!“

„Prostředek!“ opakoval kněz hněvivě. Gringoire zářil. „Pojďte, já vám to pošeptám. Je to opravdu odvážný tah, kterým se z toho všichni dostaneme. Hrome! Je třeba přiznat, že nejsem hlupák.“

Přerušil se. „A co kozička? Je s dívkou?“

„Ano. Vem tě ďas!“

„Tu by také pověsili, že ano?“

„Co je mi po tom?“

„Ano, pověsili by ji. Vždyť minulý měsíc oběsili svini. Kat to má rád. Potom zvíře sní. Pověsit mou hezkou Džali! Ubohé kůzlátko!“

„Proklatě!“ vzkřikl páter Klaudius. „Kat jsi ty. Jaký prostředek k záchraně jsi vymyslil? Bude třeba kleští, abys porodil svůj nápad?“

„Jen klid, mistře, podívejte se!“

Gringoire se naklonil k uchu arcijáhnovu a něco mu šeptal, rozhlížeje se přitom nepokojně od jednoho konce ulice na druhý, ačkoli nikdo nešel. Když skončil, vzal ho páter Klaudius za ruku a řekl mu chladně: „Dobře. Tedy zítra.“

„Zítra,“ opakoval Gringoire. A zatím co se arcijáhen vzdaloval jedním směrem, odcházel druhým a polohlasně si říkal: „Toť znamenitá věc, pane Petře Gringoire. Nevadí. Je-li někdo slabý, není tím řečeno, že by se zalekl velkého podniku. Biton unesl na svých ramenou velkého býka; konipásci, pěnice a lejsci přeletí oceán.“

II. Staňte se tulákem!

Když se arcijáhen vrátil do kláštera, našel u dveří své cely bratra Jana ze Mlýna, který si krátil dlouhou chvíli čekání tím, že kreslil na zdi profil svého staršího bratra s přehnaně velkým nosem.

Páter Klaudius si ho sotva všiml. Měl jiné starosti. Ta veselá tvář darebáka, která už tolikrát vyjasnila zachmuřený knězův obličej, nedokázala nyní rozehnat mraky, jež houstly každým dnem nad touto zkaženou, nezdravou a zbahnělou duší. „Bratře,“ pravil Jan nesměle, „jdu vás navštívit.“ Arcijáhen se na něj ani nepodíval. „A co dál?“

„Bratře,“ pokračoval licoměrník, „jste tak hodný na mne, dáváte mi tak dobré rady, že k vám chodím vždy znovu a znovu.“

„A co potom?“ „Bohužel jste měl pravdu, bratře, když jste mi říkával: „Jene, Jene. Cessat doctorum doctrina, discipulorum disciplina⁴. Jene, buďte rozumný, učte se, nenocujte mimo kolej bez náležitého důvodu a bez svolení představeného. Neperte se s Pikarďany: noli Joannes verberare Picardos⁵. Nehnijte jako nevzdělaný osel, quasi asinus illitteratus⁶, na školní slámě. Jene, nechte se trestat, jak uzná učitel za dobré. Jene, choďte každý večer do kaple a zpívejte tam chvalozpěvy a modlitby k vznešené Panně Marii. Běda! To byly výborné rady.“

„A co dál?“

„Bratře! Vidíte před sebou viníka, zločince, bídáka, zhýralce, hrozného člověka. Drahý bratře, Jan šlapal po vašich vzácných radách jako po slámě a hnoji. Jsem za to náležitě trestán a dobrý Bůh je neobyčejně spravedlivý. Pokud jsem měl peníze, hýřil jsem, vyváděl a vesele žil. Ó, jak je prostopášnost rozkošná po líci, tak je ošklivá a odporná po rubu. Teď nemám ani vindru: prodal jsem prostěradlo, košili i ručník; je konec veselého života. Krásná svíce zhasla a mám už jen mizernou lojovku, která mi čadí do nosu. Holky se mi smějí. Piji vodu. Trápí mě výčitky svědomí a věřitelé.“

„A co ještě?“ řekl arcijáhen.

„Běda, předrahý bratře, zařídil bych si rád lepší život. Přicházím k vám pln zkroušenosti. Kaji se. Zpovídám se. Biji se v prsa pořádnými ranami pěstí. Máte pravdu, že chcete, abych se stal jednou licenciátem a pomocníkem dozorce v koleji Torchi. Cítím nyní báječnou náklonnost pro toto povolání. Ale nemám už inkoust, musím si jej koupit, nemám už pero, musím si je koupit, nemám papír, nemám knihy, musím si je koupit. K tomu potřebuji nutně trochu peněz. Přicházím k vám, bratře, se srdcem plným zkroušenosti.“

„To je vše?“

„Ano,“ řekl žák. „Trochu peněz.“

„Nemám.“

Tu pravil student velmi vážně a zároveň rozhodně: „Tedy dobře, bratře, mrzí mě, že vám musím oznámit, že jiní lidé mi dělají velmi pěkné návrhy a nabídky. Nechcete mi dát peníze? – Ne? – Pak se stanu tulákem.“

Pronášeje toto ohavné slovo, tvářil se jako Ajax, když čekal, až mu uhodí blesk do hlavy.

Arcijáhen mu řekl chladně: „Staňte se tulákem.“

Jan se mu hluboce uklonil a sestupoval s hvízdáním po klášter­ních schodech.

V okamžiku, kdy kráčel po klášterním dvoře pod oknem bratrovy cely, slyšel, jak se otvírá okno; zdvihl nos a viděl, jak se otvorem protáhla přísná hlava arcijáhnova. „Táhni k čertu,“ řekl páter Klaudius, „to jsou poslední peníze, které ode mne máš.“ Současně hodil kněz po Janovi váčkem, jenž způsobil studentovi na čele pořádnou bouli, a Jan s ním odešel rozzloben i spokojen jako pes, po němž házeli morkovými kostmi.

III. Ať žije veselost!

Čtenář snad nezapomněl, že část Dvora divů byla uzavřena starou hradební zdí městskou, jejíž věže se tehdy z valné části začaly už rozpadat. Jednu z těchto věží proměnili tuláci v zábavní místo. V dolním sále byla krčma, ostatní bylo v hořejších patrech. Tato věž byla nejživějším, a tudíž i nejhnusnějším místem všeho tuláctva. Byl to jakýsi obrovský úl, který hlučel ve dne v noci. V noci, kdy ostatní žebráci už spali, kdy ve špinavých průčelích na náměstí nebylo už jediného osvětleného okna, kdy z nesčetných domků, mravenišť zlodějů, holek, ukradených a nemanželských dětí nebylo již slyšet jediného výkřiku, veselou věž bylo možno vždy rozeznat podle hřmotu, který tropila, a podle rudého světla, které zářilo zároveň sklepními otvory, okny, trhlinami rozpukaných zdí a unikalo takřka všemi póry.

Sklep byl tedy krčmou. Sestupovalo se tam nízkými dveřmi a po schodech tak kostrbatých jako klasický alexandrin. Nade dveřmi byla na způsob vývěsního štítu podivuhodná mazanice představující nové haléře a zabitá kuřata s tímto žertovným nápisem dole:

U zvoníků za zemřelé.

Jednoho večera, kdy na všech pařížských zvonicích zvonili večerní klekání, byli by vojáci noční hlídky mohli pozorovat, kdyby jim bylo dopřáno vstoupit do obávanéno Dvora divů, že v krčmě tuláků je ještě větší hluk než obyčejně, že se tam pije víc a kleje líp. Venku na náměstí bylo mnoho tiše se bavících skupin, jako když se osnuje velký plán, a tu a tam seděl na bobku nějaký chlapík a brousil o dlažbu špatné ostří nože.

V samotné krčmě však víno a hra mocně rozptylovaly myšlenky, jež onen večer zaměstnávaly všechny tuláky, že by bylo bývalo velmi nesnadno z úryvkovitých řečí pijáků uhádnout, oč jde. Vypadali jen trochu veseleji než obyčejně a všem se leskla u nohou nějaká zbraň, křivák, sekera, veliký palaš nebo hák od staré arkebuzy.

Okrouhlá síň byla velmi prostorná, ale stoly byly tak stěsnány a pijáků bylo tolik, že vše, co bylo v krčmě, muži, ženy, lavice, pivní džbány, vše, co pilo, spalo, hrálo, zdraví i mrzáci, zdálo se nakupeno nazdařbůh jako hromada ústřicových lastur. Na stolech hořelo několik lojových svíček, ale ve skutečnosti osvětloval krčmu oheň, který konal tutéž službu jako lustr v sále opery. Tento sklep byl tak vlhký, že tam oheň v krbu nenechali nikdy vyhasnout, ani v parném létě. Byl to obrovský krb s ozdobně kovaným pláštěm, kolem dokola zahrazený těžkými železnými kozlíky a kuchyňským náčiním, a v krbu onen velký oheň z dříví a rašeliny, který ve venkovských ulicích vrhá v noci tak rudý obraz oken kovárny na protější zeď. Veliký pes seděl vážně v popelu a otáčel u ohniště rožněm plným masa.

Přes veliký zmatek bylo možno v tomto množství na první pohled rozeznat tři hlavní skupiny, které se tísnily kolem tří čtenáři už známých osob. Jedna z nich, pitvorně vyšňořená četnými orientálními cetkami, byl Matyáš Hungadi Spicali, vévoda egyptský a cikánský. Darebák seděl na stole, nohy křížem, ukazováček vztyčený, a hlasitě rozdával žasnoucím tvářím okolo svou učenost o bílé a černé magii. Jiný shluk se kupil kolem našeho starého přítele, statečného krále Thunů, ozbrojeného až po zuby. Kulhavý Špindíra řídil s velmi vážnou tváří a tichým hlasem vyprazdňování obrovského sudu plného zbraní, který ležel před ním s vyraženým dnem a z něhož se sypaly sekery, meče, helmice, drátěné košile, pláty, špice na kopí a oštěpy, šípy a střely pro kuše jako jablka a hrozny z rohu hojnosti. Každý si vzal z hromady něco, ten přilbu, ten končíř, jiný zas dýku s křížovou rukojetí. I děti se ozbrojovaly, a dokonce i mrzáci, kteří se s pancéři a v brnění pletli pijákům pod nohama jako velcí brouci.

Konečně třetí posluchačstvo, nejhlučnější, nejrozpustilejší a nejčetnější, zaplňovalo lavice a stoly, uprostřed nichž řečnil a klel pisklavý hlas, vycházející zpod těžkého brnění, dokonalého od přilby až k ostruhám. Chlapík, který si takto sešněroval tělo úplnou výzbrojí, ztrácel se v brnění tak, že mu bylo vidět jen drzý červený a ohrnutý nos, kadeř světlých vlasů, růžová ústa a smělé oči. Za pasem měl plno dýk a tesáků, veliký meč po boku, po levé straně rezavý samostříl a před sebou velkou konvici vína, nepočítajíc tlusté rozhalené děvče po jeho pravici. Všechna ústa kolem se smála, klela a pila.

Přidejme k tomu dvacet podružných skupin, číšnice a sklepníky, pobíhající s konvicemi na hlavách, hráče skloněné nad koulemi, mlejnkem, kostkami a vzrušující hrou vrhcábů, hádky v jednom koutě, miliskování v druhém, a budeme mít jakousi představu celku, nad nímž se mihotala záře velikého plápolajícího ohně, jež roztančila po stěnách krčmy tisíce obrovských a pitvorných stínů.

Hluku tam bylo jako uvnitř rozhoupaného zvonu.

Pánev, v níž prskal déšť tuku, vyplňovala svým ustavičným sykotem přestávky těch tisícerých rozhovorů, křížících se od jednoho konce sálu k druhému.

Uprostřed této vřavy, v pozadí krčmy na lavici obrácené ke krbu seděl filozof a dumal, nohy v popelu, oči upřené na ohořelá dřeva. Byl to Petr Gringoire.

„Dělejte! Pospěšte si! Ozbrojte se! Za hodinu vyrazíme!“ pobízel Kulhavý Špindíra své hantýrníky.

Jedno děvče si notovalo:

Dobrou noc, otče, matko.
Poslední zhasínají ohně.

Dva karbaníci se hádali. „Kluk!“ křičel ten červenější a hrozil druhému pěstí, „chytnu tě na trefy. Můžeš pak dělat trefového kluka v kartách s Jeho královskou Milostí.“

„Uf!“ vřískal jakýsi Normanďan, soudě podle nosové výslovnosti, „jsme tu namačkáni jako svatí v Caillouvillu!“

„Hoši,“ vypravoval svým posluchačům vévoda egyptský fistu­lovým hlasem, „francouzské čarodějnice jedou k reji bez koštěte, bez mazání, bez komoně, jen řeknou několik magických slov. Čarodějnice italské mají vždy kozla, který na ně čeká u domu. Všechny musí vyletět komínem.“

V hluku a křiku se uplatňoval nad jiné hlas mladého dareby ozbrojeného od hlavy k patě. „Sláva, sláva!“ křičel. „Dnes jsem po prvé ve zbrani. Tulák, jsem tulák! Kristova noho! Nalejte mi! Přátelé! Jmenuji se Jan Frollo ze Mlýna a jsem šlechtic. Myslím, že kdyby Bůh byl strážníkem, stal by se lupičem. Bratři, podniknem krásnou výpravu. Jsme kabrňáci! Oblehnout kostel, vyrazit dveře, vyvést odtud krásnou dívku, zachránit ji před soudci, před knězi, rozbořit klášter, upálit biskupa v biskupském sídle, to vše vykonáme v kratším čase, než potřebuje purkmistr, aby snědl lžíci polévky. Naše věc je spravedlivá, vyloupíme chrám Matky Boží a při tom zůstane. Pověsíme Quasimoda. Znáte Quasimoda, slečinky? Viděly jste ho, jak se pachtí s velkým zvonem na Boží hod svatodušní? U všech rohatých, to je nádhera! Řekli byste, že je to ďábel sedící obkročmo na zvířecí tlamě! Přátelé, slyšte mě! Jsem tulák z hloubi srdce, jsem hantýrník celou duší, jsem rozený ničema! Byl jsem velmi bohatý a utratil jsem své jmění. Matka chtěla ze mne mít důstojníka, otec podjáhna, teta vyšetřujícího soudce, babička královského notáře, prateta vojenského pokladníka. Ale já se stal tulákem. Řekl jsem to otci, ten mi naplil do obličeje své prokletí, řekl jsem to matce, a ta stará dáma se dala do pláče a slintala jako tohle poleno na kozlíku. Ať žije veselost! Jsem dokonalý blázen! Krčmářko, drahoušku, jiné víno! Mám ještě čím platit! Nechci už suresneské víno! Nedělá mi v hrdle dobře! To bych si raději vyplachoval, hrom do toho, hubu košíkem!“

Dav přijímal jeho řeč s potleskem a výbuchy smíchu, a když student viděl, že shluk kolem něho roste, volal: „Ó, ten nádherný hluk! Populi debacchantis populosa debacchatio!“⁷ A tu začal zpívat hlasem kanovníka pějícího nešpory a s pohledem jakoby plným zanícení: „Quae cantica, quae organa, quae cantilenae, quae melodiae hic sine fine decantantur, sonant melliflua hymnorum organa, suavissima angelorum melodia, cantica canticorum mira…“⁸ Přerušil se. „Čertova krčmářko, dej mi večeři!“ Nastala chvíle zdánlivého ticha, kdy se zase uplatnil pronikavý hlas vévody egyptského, poučujícího své cikány. „Lasička se nazývá Aduina, liška Modronožka nebo Lesní běžec, vlk Šedá noha nebo Zlacená noha, medvěd Staroch nebo Dědek. Trpasličí čapka činí člověka neviditelným a neviditelné věci činí viditelnými. Každá ropucha, kterou křtíme, musí být oblečena v červený nebo černý samet, musí mít rolničku na krku a rolničku na nohách. Kmotr drží hlavu, kmotra zadek. – Zloduch Sidragasum má tu moc, že roztančí dívky úplně nahé.“

„Přisámbůh!“ přerušil ho Jan. „Chtěl bych být zloduchem Sidragasumem.“

Zatím se tuláci na druhém konci krčmy dál vyzbrojovali šuškajíce si:

„Chudáček Esmeralda!“ řekl jakýsi cikán. „Je to naše sestra. Musíme ji odtamtud dostat.“

„Je pořád ještě v chrámu Matky Boží?“ zeptal se jakýsi kramář židovské tváře.

„Toť se ví.“

„Nuže, kamarádi!“ zvolal kramář. „Vzhůru na chrám Matky Boží! Tím lépe, jsou tam totiž v kapli svatého Fereola a Ferrutia dvě sochy, jedna svatého Jana Křtitele, druhá svatého Antonína, celé ze zlata, váží dohromady sedmnáct hřiven zlata a patnáct uncí a podstavce z pozlaceného stříbra jsou sedmnáct hřiven a pět uncí těžké! Vím to. Jsem zlatník.“ Tu přinesli Janovi večeři. Rozložil se na ňadrech holky vedle sebe a zvolal: „Při svatém Voultovi z Lucques, jehož nazývá lid svatým Goguelu, jsem dokonale šťastný! Před sebou mám hlupáka s holou hlavou, který se na mne dívá jako arcivévoda. Po levici mám zas jednoho, který má zuby tak dlouhé, že mu zakrývají bradu. A já sám jsem jako maršál z Gié při obléhám Pontoisu – pravicí se opírám o návrší. – Při břichu Alláhově! Kamaráde, vypadáš jako obchodník s látkami a chceš si sednout vedle mne. Já jsem šlechtic, příteli. Obchod se se šlechtictvím nesnáší. Jdi pryč! – Hola hej, vy tam, neperte se! Jakže, Baptisto Volečku, ty si necháš ohrozit svůj krásný nos hrubými pěstmi toho truhlíka? Hlupáku! Non cuiquam datum est habere nasum.⁹! – Jsi vskutku božská, Jakubko Ouškohryzko, škoda že nemáš vlasy. – Hola! Jsem Jan Frollo a mám bratra arcijáhnem! Ať ho čert vezme! Vše, co vám povídám, je svatá pravda. Když jsem se stal tulákem, zřekl jsem se s lehkým srdcem polovice domu v ráji, kterou mi slíbil můj bratr. Dimidiam domum in paradiso.¹⁰! Cituji text. Mám léno v ulici Tirechappe a všechny ženy jsou do mne zamilovány, to je pravda, jako že svatý Eligius byl výborným zlatníkem a jako že je patero řemesel dobrého města Paříže, koželužství, jirchářství, usnářství, brašnářství a kožišnictví, a jako že svatý Vavřinec byl upálen na vaječných skořápkách. Přísahám vám, kamarádi,

že celý rok nebudu pít,
jestli vás chci ošálit!

Drahoušku, měsíc svítí, pohleď přece okénkem, jak vítr rozčechrává mraky! Zrovna tak jako já tvůj živůtek. Děvčata! Utřete dětem nosy a svíčkám knoty! Kriste a Mohamede! Co to jím, Jupitere? Hola, krčmářko, vlasy, které marně hledáme na hlavách tvých děvek, jsou v tvých omeletách. Babo! Mám rád omelety lysé. Ať ti ďábel nos rozpleskne! – Krásná Belzebubova hospoda, kde se děvky češou vidličkami!“ S těmito slovy rozbil talíř o dlažbu a začal zpívat z plna hrdla:

A já nemám, u Boha!
víry ani zákona,
krbu ani domova,
ani krále,
ni Boha!

Zatím Kulhavý Špindíra dokončil rozdílení zbraní. Přiblížil se ke Gringoirovi, který vypadal s nohama na kozlíku hluboce zadumán. „Příteli Petře,“ otázal se král thunský, „nač, u ďasa, myslíš?“

Gringoire se k němu obrátil s teskným úsměvem: „Mám rád oheň, milý pane. Ne z té prosté příčiny, že oheň nám zahřívá nohy nebo nám vaří polévku, ale protože jiskří. Někdy pozoruji celé hodiny jiskry. Objevuji tisíc věcí v těch hvězdičkách, které se rojí na černém pozadí krbu. I tyto hvězdy jsou světy.“

„Ať se propadnu, jestli ti rozumím!“ řekl tulák. „Víš, kolik je hodin?“

„Nevím,“ odpověděl Gringoire.

Špindíra přistoupil pak k vévodovi egyptskému.

„Kamaráde Matyáši, doba není příhodná, Ludvík XI. je prý v Paříži.“

„O důvod víc, abychom mu vyrvali svou sestru ze spárů,“ odpověděl starý cikán.

„Mluvíš jako muž, Matyáši,“ řekl král thunský. „Půjdeme do toho. V kostele se nemusíme bát odporu. Kanovníci jsou zajíci a nás je mnoho. Lidé od nejvyššího soudního dvora budou zítra pěkně napálení, až si pro ni přijdou. U pupku papežova! Nechci, aby oběsili to hezké děvče.“ Špindíra vyšel z krčmy.

Po celý ten čas křičel Jan chraptivým hlasem: „Jím, piji, jsem opilý, jsem Jupiter! – Ech, Petře Zabijáku, podíváš-li se tak na mne ještě jednou, oklepám ti nos šňupkami.“

I Gringoire byl vytržen ze svého rozjímání, jal se pozorovat bujné a křiklavé scény kolem sebe a mumlal skrz zuby: „Luxuriosa res vinum et tumultuosa ebrietas¹¹. Běda! Na štěstí dělám velmi dobře, když nepiju, a svatý Benedikt říká správně: Vinum apostatare facit etiam sapientes¹².“

V té chvíli se vrátil Špindíra a vzkřikl hromovým hlasem: „Půl­noc!“

Na to slovo, jež působilo, jako když se odpočívajícímu pluku zatroubí k sedlání a nasedání, vyřítili se houfně z krčmy za velikého třeskotu zbraní a železa všichni tuláci, muži, ženy i děti.

Měsíc se zastřel závojem.

Dvůr divů byl zcela temný. Nikde nebylo ani světýlka. A přece nebyl nikterak pustý. Bylo tam možno rozeznat dav šeptem hovořících mužů i žen. Bylo slyšet jejich šum a vidět záblesky nejrůznějších zbraní ve tmě. Špindíra vystoupil na veliký kámen. „Seřaďte se, hantýrníci!“ křičel. „Seřaďte se, cikáni! Seřaďte se galilejští!“ Ve tmě nastal pohyb. Obrovský dav se řadil patrně v šik. Po několika minutách král thunský opět zavolal: „A teď ticho, ať projdem Paříží! Heslo je: Mečík v kapse. Pochodně zapálíme až u chrámu Matky Boží. Kupředu!“

Za deset minut prchali jezdci noční hlídky zděšeně před dlouhým průvodem černých a mlčenlivých mužů, sestupujících k Směnárenskému mostu klikatými ulicemi, jež prostupují všemi směry mohutnou čtvrť u tržnice.

IV. Neobratný přítel

Té noci Quasimodo nespal. Vykonal právě svou poslední obchůzku chrámem. Ve chvíli, kdy zavíral kostelní dveře, nevšiml si, že šel kolem arcijáhen a tvářil se jaksi mrzutě, když viděl, jak zastrkuje závory a pečlivě zamyká na visací zámek obrovské železné kování, jež dodávalo oběma širokým křídlům pevnosti hradeb. Páter Klaudius vypadal ještě starostlivěji než obyčejně. Ostatně od oné noční příhody v komůrce neustále Quasimoda týral. Ale ať se na něj jakkoli utrhoval a někdy ho dokonce i udeřil, nic nezviklalo poslušnost, trpělivost a odevzdanost věrného zvoníka. Od arcijáhna snesl všechno, nadávky, hrozby i rány, bez jediného slova výčitky, bez jediného postesknutí. Nanejvýš ho sledoval neklidným pohledem, když stoupal po schodech na věž, ale arcijáhen se již sám varoval ukázat se znovu před cikánkou.

Této noci tedy Quasimodo vystoupil, pohlédnuv letmo na své ubohé, opuštěné zvony, na Jakubku, Marii a Theobalda, až na vrchol severní věže, postavil tam na olověný okap svou zacloněnou a dobře uzavřenou svítilnu a pozoroval Paříž. Noc byla, jak jsme již řekli, velmi tmavá. Paříž, která tehdy nebyla takřka osvětlována, jevila se oku jako neurčitá nakupenina tmavé hmoty, přerušená tu a tam bělavým obloukem Seiny. Quasimodo viděl světlo již jen v okně jedné vzdálené budovy, jejíž neurčitý a temný obrys bylo dobře rozeznat nad střechami v tu stranu, kde je brána svatého Antonína. Tam také někdo ještě bděl.

Jak tak mimoděk těkal svým jediným okem v tom mlhavém nočním obzoru, cítil zvoník ve svém nitru nevysvětlitelný neklid. Již několik dní byl na stráži. Viděl, jak se kolem kostela ustavičně potloukají lidé zlověstných tváří a nespouštějí oči z dívčina azylu. Napadlo mu, že se možná proti nešťastné uprchlici osnuje nějaké spiknutí. Představoval si, že právě tak jako on je i ona všeobecně nenáviděna a že by se mohlo brzy něco přihodit, číhal tedy ve své zvonici a „snil v místě svých snů“, jak praví Rabelais, s okem upřeným střídavě na komůrku a na Paříž, hlídaje spolehlivě jako dobrý pes, s nekonečnou nedůvěrou v duši.

Zatím co si zpytavě prohlížel veliké město jediným okem, které příroda jaksi náhradou učinila tak pronikavým, že mohlo téměř nahradit ostatní smysly, jež Quasimodovi chyběly, zdálo se mu pojednou, že obrys Starokožešnického nábřeží vypadá nějak nezvykle, že se tam něco pohybuje, že linie zábradlí, odrážející se černě od světlé vody, není rovná a klidná jako u ostatních nábřeží, ale že se vlní na pohled jako řeka nebo jako hlavy kráčejícího davu.

To se mu zdálo divné. Zdvojnásobil pozornost. Zdálo se, že pohyb míří k Starému městu. Avšak nikde ani světýlka. Pohyb na nábřeží trval jen chvíli, pak se poznenáhlu ztrácel, jako by to, co přecházelo, vstupovalo do nitra ostrova; pak přestal úplně a linie nábřeží byla zase rovná a nehybná.

Ve chvíli, kdy se Quasimodo utápěl v dohadech, zdálo se mu, že se pohyb znovu objevuje v ulici U dómu, běžící Starým městem kolmo k průčelí chrámu Matky Boží. Nakonec, jakkoli byla hustá tma, viděl, jak čelo zástupu vychází z této ulice a ve chvíli se po náměstí rozlil dav, z něhož nebylo možno ve tmě rozeznat nic, leč že je to dav.

Tato podívaná měla svou hrůzu. Je pravděpodobné, že tento zvláštní průvod, jemuž podle všeho velice záleželo na tom, aby v hluboké tmě ušel pozornosti, zachovával neméně hluboké mlčení. Přece však jakýsi hluk musil z něho vycházet, byť to byl jen hluk kroků. Ale ani tento zvuk náš hluchý neslyšel a veliký dav, z něhož stěží něco viděl a vůbec nic neslyšel, třebaže se pohyboval a kráčel tak blízko něho, působil naň dojmem němého, nehmatatelného, v mlze ztraceného zástupu mrtvých. Zdálo se mu, že vidí, jak se k němu blíží mrak plný lidí a jak se ve tmě pohybují stíny.

Tu se mu vrátily jeho obavy, znovu se mu vybavila myšlenka, že jde o nějaký útok na cikánku. Nejasně cítil, že se blíží něco násilného. V tomto rozhodném okamžiku se radil sám se sebou s lepší a rychlejší rozvahou, než bychom čekali od mozku tak špatně uspořádaného. Měl cikánku vzbudit? Pomoci jí k útěku? Kudy? Ulice byly obsazeny, kostel přiléhal zadní částí k řece. Nebylo člunu. Nebylo východu. Nezbývalo než dát se zabít na prahu chrámu Matky Boží, klást alespoň odpor, než přijde pomoc, přijde-li vůbec, a nerušit Esmeraldu ze spánku. Ke smrti se nešťastnice vždy probudí včas. Jakmile se takto rozhodl, počal pozorovat „nepřítele“ s větším klidem.

Zdálo se, že dav na náměstí každým okamžikem roste. Usoudil však, že dělá jen velmi málo hluku, neboť okna do ulic a na náměstí zůstávala zavřena. Najednou zaplálo světlo a v okamžiku se vznášelo nad hlavami sedm nebo osm planoucích pochodní, roztřásajících ve tmě jazyky svých plamenů. Tu viděl Quasimodo zřetelně, jak se na náměstí hemží strašlivé stádo otrhaných mužů a žen, ozbrojených kosami, píkami, kosíři, halapartnami, jejichž tisíceré hroty se třpytily. Tu a tam tvořily černé vidlice rohy k těm ohyzdným tvářím. Vzpomněl si matně na tuto chásku a připadlo mu, že rozeznává všechny ty hlavy, které ho před několika měsíci zdravily jako papeže bláznů. Muž držící v jedné ruce pochodeň a v druhé karabáč vystoupil na patník a zdálo se, že řeční. Současně vykonalo toto podivné vojsko několik pohybů, jako by se rozestavovalo kolem kostela. Quasimodo sebral svítilnu a sestoupil na plošinu mezi věžemi, aby viděl z větší blízkosti a učinil obranná opatření.

Když Kulhavý Špindíra došel k hlavnímu portálu chrámu Matky Boží, seřadil vskutku svou tlupu do bojového šiku. Ačkoliv nečekal odpor, chtěl jako opatrný velitel udržet pořádek, který by mu dovolil čelit v případě potřeby náhlému útoku noční hlídky nebo městské stráže. Rozestavil tedy svou brigádu tak, že byste při pohledu shora a z dálky řekli, že je to římský trojúhelník v bitvě u Eknonu, prasečí rypák Alexandrův nebo pověstný klín Gustava Adolfa. Základna tohoto trojúhelníku se opírala o pozadí náměstí, takže zatarasovala ulici U dómu; jedna strana byla obrácena k nemocnici, druhá k ulici od svatého Petra na Dobytčím trhu. Kulhavý Špindíra se postavil s vévodou egyptským, naším přítelem Janem a nejodvážnějšími tuláky na vrchol tohoto trojúhelníku.

Podobný útok, o jaký se v té chvíli pokoušeli tuláci proti chrámu Matky Boží, nebyl ve středověkých městech vzácností. To, čemu my dnes říkáme „policie“, tehdy nebylo. V lidnatějších městech, především v hlavních městech, nebylo jediné, ústředí řídicí moci. Feudalismus uspořádal tyto velké obce prapodivným způsobem. Město bylo slepencem mnoha vrchností, které je kouskovaly na části všech tvarů a velikostí. Proto tolik protichůdných policií – čili žádná policie. V Paříži na příklad bylo nezávisle na sto jedenačtyřiceti pánech, činících si právo vybírat dávky, pětadvacet jiných pánů osobujících si právo soudit i vybírat dávky, od biskupa pařížského, který měl sto pět ulic, až k převoru kláštera Matky Boží V polích, který měl jen čtyři. Všichni tito feudální vykonavatelé spravedlnosti uznávali svrchovanou moc královu jen podle jména. Všichni měli právo uliční. Všichni tu byli doma. Ludvík XI., tento neúnavný pracovník, který začal tak ze široka s bouráním feudalismu, v němž Richelieu a Ludvík XIV. pokračovali ve prospěch moci královské a jež Mirabeau skončil ve prospěch lidu, tedy Ludvík XI. se sice pokusil protrhnout tuto síť vrchnosti, jež pokrývala Paříž, tím, že na všechny násilně uvrhl dvě nebo tři nařízení o všeobecném pořádku. Tak roku 1465 bylo obyvatelům vydáno nařízení, aby osvětlovali, jakmile nastane noc, svícemi okna a zavírali psy pod trestem smrti provazem. Téhož roku bylo nařízeno uzavírat večer ulice železnými řetězy a zakázáno nosit v noci na ulicích dýky nebo útočné zbraně. Ale zanedlouho upadly všechny tyto pokusy o všeobecné zákonodárství v zapomenutí. Měšťané dopouštěli, aby vítr zhášel svíce v oknech a aby se psi potulovali; železné řetězy se zatahovaly jen za stavu obležení; zákaz nosit dýky přinesl jen tu změnu, že ulice Tlamořezská byla přejmenována na Hrdlořezskou, to byl zjevný pokrok. Staré lešení feudálního soudnictví zůstalo: nesmírná zmatenice soudních a vrchnostenských pravomocí, které se v městě křížily, vzájemně si překážely, prostupovaly se, proplétaly a zasahovaly do sebe; zbytečná spleť nočních stráží, pořádkových stráží a hlídek, mezi nimiž se procházela loupež, plen a vzpoura se zbraní v ruce. V tomto nepořádku nebylo tedy událostí neslýchanou, když část chátry přepadla palác, šlechtické sídlo nebo kterýkoliv dům i ve čtvrtích nejlidnatějších. Ve většině případů se sousedé do věci nemíchali, leda když plenění dospělo až k nim. Zacpali si při střelbě uši, zavřeli okenice, zatarasili dveře a nechávali, aby zápas rozhodla hlídka nebo aby se rozhodl bez hlídky, a druhý den se po Paříži říkalo: „Dnes v noci byl vyloupen Štěpán Barbette. – Maršál Clermont byl zajat.“ Atd. Proto také nejenom sídla královská jako Louvre, Palác, Bastila, Tournelles, nýbrž i obyčejná sídla panská, Malý bourbonský palác, Senský palác, Angoulêmeský palác atd., měla hradby s cimbuřím a nad hradbami střílny. Kostely byly chráněny svou svatostí. Některé z nich, chrám Matky Boží k nim nepatřil, byly však přece opevněny. Opat od svatého Heřmana Na palouku měl cimbuří jako baron a na děla vydal víc mědi než na zvony. Ještě roku 1610 bylo vidět jeho tvrz. Dnes zbývá sotva chrám.

Vraťme se k chrámu Matky Boží.

Když byly skončeny první přípravy (a musíme říci ke cti tulácké kázně, že rozkazy Špindírovy byly vykonány mlčky a s podivuhodnou přesností), vystoupil ctihodný vůdce tlupy na zábradlí před chrámem a spustil chraptivým a nevlídným hlasem tuto řeč, obrácen jsa k chrámu a mávaje pochodní, v jejímž světle, plápolajícím ve větru a co chvíli pohlceném vlastním čoudem, zjevovalo se a zase mizelo zarudlé průčelí kostela.

„Tobě, Ludvíku z Beaumontu, biskupe pařížský, rado nejvyššího soudního dvora, pravím já, Kulhavý špindíra, král thunský, velký coesre, kníže hantýrníků, biskup bláznů: Naše sestra, nespravedlivě odsouzená pro čarodějnictví, uchýlila se do tvého kostela. Jsi jí povinen azylem a ochranou. Ale nejvyšší soudní dvůr ji chce odtud vzít a ty s tím souhlasíš, takže by ji zítra pověsili na náměstí Grève, kdyby tu nebyl Bůh a tuláci. Přicházíme tedy k tobě, biskupe. Je-li tvůj kostel nedotknutelný, je i naše sestra nedotknutelná. Není-li naše sestra nedotknutelná, není ani tvůj kostel nedotknutelný. Proto tě vyzýváme, abys nám dívku vydal, chceš-li zachránit svůj kostel, nebo si dívku vezmeme a chrám vypleníme. A budeme vyrovnáni. Na důkaz toho vztyčuji svou korouhev! Bůh tě ochraňuj, biskupe pařížský!“

Naštěstí nemohl Quasimodo slyšet tato slova, pronesená s jakousi ponurou a divokou vznešeností. Jeden tulák podal Špindírovi jeho korouhev, ten ji slavnostně zarazil mezi dvě dlaždice. Byly to vidle, na jejichž zubech visela krvavá čtvrť mršiny.

Poté se král thunský obrátil a rozhlédl se po svém vojsku – divokém zástupu, kde se oči blýskaly skoro tak jako píky. Po krátké přestávce zvolal: „Kupředu, hoši! Do práce, paličáci!“

Třicet silných mužů hranatých údů, s tvářemi zámečníků, vystoupilo z řad s kladivy, kleštěmi a železnými tyčemi na ramenou. Zamířili k hlavnímu chrámovému portálu, vystoupili po schodech a brzy je bylo vidět všechny přikrčené pod lomeným obloukem, jak zpracovávají dveře kleštěmi a pákami. Houf tuláků šel za nimi, aby jim pomáhal nebo se na ně díval, jedenáct schodů portálu bylo jimi zataraseno.

Ale dveře držely pevně. „K čertu, jsou tvrdé a paličaté!“ prohlásil jeden. „Jsou staré a mají zrohovatělé chrupavky,“ řekl jiný. „Odvahu, kamarádi!“ povzbuzoval Špindíra. „Sázím svou hlavu proti pantoflu, že otevřete dveře, vezmete dívku a odstrojíte hlavní oltář, než se některý kostelník probudí. Hleďte! Myslím, že zámek povoluje.“

Špindíra byl přerušen strašlivým lomozem, který v tom okamžiku za ním zarachotil. Obrátil se. Z nebe právě spadl obrovský trám, rozdrtil asi dvanáct tuláků na chrámových stupních a odskočil od dlažby s hukotem dělové rány, přerážeje ještě tu a tam nohy v davu pobudů, rozestoupivších se s výkřiky zděšení. V okamžiku bylo malé ohrazené místo před chrámem prázdné. Ačkoliv byli paličáci chráněni hlubokou klenbou portálu, odešli od dveří a sám Špindíra ustoupil na uctivou vzdálenost od chrámu.

„Šťastně jsem tomu ušel!“ křičel Jan. „Zvětřil jsem to, hrom do toho! Ale Petr Zabiják je zabit.“

Nelze říci, jaký hrůzný úžas padl tímto trámem na lupiče. Dívali se na několik minut upřeně do vzduchu, ohromenější tím kusem dřeva víc než dvaceti tisíci královských lučištníků. „U ďábla,“ zamumlal vévoda egyptský, „to smrdí kouzly.“ – „To poleno nám hodil měsíc!“ vzkřikl Červený Andry. – „A pak ať někdo řekne,“ podotkl František Kořalka, „že měsíc je přítelem Panny!“ – „Tisíc papežů,“ zvolal Špindíra, „všichni jste blbci!“ Ale sám nevěděl, jak vysvětlit pád trámu.

Na průčelí, k jehož vrcholu světlo pochodní již nepronikalo, nebylo možno nic rozeznat. Uprostřed prostranství před chrámem ležel těžký trám a bylo slyšet sténání ubožáků, kteří dostali první náraz a přesekli si břicha o hrany kamenných stupňů.

Když první úžas minul, našel král thunský konečně vysvětlení, které se zdálo jeho druhům pravděpodobné. „Krucinál, že by se kanovníci bránili? Tak tedy budeme drancovat!“

„Drancovat!“ opakoval zástup se zuřivým hurá. Samostříly a hákovnice vystřelily do průčelí chrámu.

Tímto otřesem se pokojní obyvatelé okolních domů probudili; bylo vidět, jak se otevřelo několik oken, a v nich se ukázaly noční čepičky a ruce se svíčkami. „Střílejte do oken!“ vzkřikl Špindíra. Okna se rázem zavřela a ubozí měšťané, kteří jen tak tak že se ustrašeně podívali na ten výjev světel a vřavy, vrátili se k svým manželkám, potíce se strachem a ptajíce se, zda se teď na náměstí před chrámem Matky Boží koná rej čarodějnic nebo zda je to útok Burgunďanů jako roku 64. I mysleli manželé na krádež, manželky na znásilnění a všichni se třásli.

„Drancovat!“ opakovali hantýrníci. Ale neodvažovali se přiblížit. Dívali se na chrám, dívali se na trám. Trám se nehýbal, budova vypadala stále klidně a opuštěně, ale cosi tuláky zaráželo.

„Tak do toho, paličáci!“ křičel Špindíra. „Vyrazte dveře!“

Nikdo se však nehnul.

„Hrom a peklo!“ klel Špindíra. „Jste chlapi a bojíte se trámu.“

Starý tulák ho oslovil:

„Veliteli, ten trám nás nemrzí, ale dveře jsou úplně zahrazené železnými závorami. Kleště tu nic nezmohou.“

„Co tedy potřebujete, abyste je vypáčili?“

„Potřebovali bychom nějakého berana!“

Král thunský běžel odvážně k strašnému trámu a položil na něj nohu.

„Tu ho máte!“ zvolal. „Kanovníci vám ho posílají.“ A uklonil se posměšně na pozdrav směrem ke kostelu: „Díky, kanovníci!“

Tento vzdorný výsměch udělal dobrý dojem, kouzlo trámu bylo zlomeno. Tuláci nabyli opět odvahy. Brzy byl těžký trám zdvižen jako pírko dvěma sty silných paží a dopadl zuřivě na velké dveře, které se tuláci marně pokoušeli vyvrátit. Kdo by v tom pološeru, jež šířilo po náměstí několik málo pochodní, pozoroval ten dlouhý trám, nesený davem mužů, jak ho v běhu vrhají na chrám, byl by se domníval, že vidí nestvůrné zvíře o tisíci nohou, jež útočí čelem na kamenného obra.

Při úderu trámu zazvučely kovem pobité dveře jako obrovský buben. Nepovolily, ale celá katedrála se zachvěla a bylo slyšet, jak duní hluboké prostory budovy. Současně začal padat na útočníky z výše průčelí déšť velkých kamenů. „K čertu!“ křičel Jan. „Což nám věže střásají na hlavu svá zábradlí?“ Ale nadšení bylo vyvoláno, král thunský předcházel dobrým příkladem. To se zcela určitě bránil biskup, a proto se bušilo do dveří s ještě větší zuřivostí, třebaže vpravo a vlevo rozrážely kameny lebky.

Je pozoruhodné, že všechny kameny padaly po jednom, ale rychle za sebou. Hantýrníci cítili vždy dva naráz, jeden v nohách, jeden na hlavách. Jen málokteré dopadly bez následků a silná vrstva mrtvých a raněných již krvácela a svíjela se pod nohama útočníků, kteří rozzuření neustále doplňovali řady. Bez přestání bušil dlouhý trám do dveří v pravidelných přestávkách jako srdce zvonu, neustále pršely kameny a sténaly dveře.

Čtenář jistě uhodl, že tento nečekaný odpor, který pobouřil tuláky, pocházel od Quasimoda.

Na neštěstí přispěla statečnému hluchounovi náhoda.

Když sestoupil na plošinu mezi dvěma věžemi, měl v hlavě zmatek. Pobíhal několik minut sem a tam po galerii jako šílený, díval se z výše na hustý dav tuláků, připravený vrhnout se na chrám, a prosil ďábla i Boha, aby cikánku zachránil. Napadlo mu vystoupit na jižní věž a zazvonit na poplach, ale dříve než by mohl rozhoupat zvon, dříve než by mohl rozburácet silný hlas Mariin, nebyly by dveře desetkrát vypáčeny? Právě v této chvíli přistupovali k nim pobudové se svými zámečnickými nástroji. Co počít?

Najednou si vzpomněl, že zedníci dnes opravovali celý den zeď, krov a střechu jižní věže. Svitlo mu. Zeď byla z kamene, střecha z olova, krov ze dřeva. (Podivuhodný krov, tak hustý, že se mu říkalo les.)

Quasimodo běžel k této věži. Dolejší prostory byly vskutku plné staviva. Ležely tu hromady stavebních kamenů, svinuté plechy, svazky latí, silné trámy, pilou již naříznuté, spousty rumu. Úplná zbrojnice.

Byl svrchovaný čas. Dole pracovaly kleště a kladiva. Silou zdvojenou vědomím nebezpečí nadzvedl jeden trám, nejtěžší a nejdelší, vystrčil ho okénkem, pak ho uchopil zvenčí, posunul až na kraj zábradlí, jež ohrazuje plošinu, a pustil jej do propasti. Padaje z výše sto šedesáti stop, odřel obrovský trám zeď, rozbil sochařskou výzdobu a otočil se několikrát kolem vlastní osy jako křídlo větrného mlýna, jež by odlétlo samo do prostoru. Konečně dopadl; ozval se strašlivý křik a černý trám, jak odskakoval od dlažby, podobal se skákajícímu hadu.

Quasimodo viděl, jak se tuláci při pádu břevna rozptýlili, jako když dítě foukne do popelu. Využil jejich zděšení, a zatím co upírali pověrčivé zraky na kyj, který spadl z nebe, a salvou šípů a sekaného olova vyráželi kamenným světcům na portále oči, nahromadil si Quasimodo v tichosti štěrk, kamení, kvádry, ba i pytle se zednickým náčiním k okraji zábradlí, odkud před chvílí spadl trám.

Proto také, jakmile začali bušit do hlavních dveří, spustilo se krupobití kvádrů a tulákům se zdálo, že se kostel nad jejich hlavami boří sám od sebe.

Kdo by byl mohl v této chvíli vidět Quasimoda, byl by se zděsil. Nezávisle na munici nahromaděné na zábradlí nakupil spoustu kamení také na plošině. Když došla zásoba kvádrů navršená na vnějším zábradlí, bral z hromady. Tu se shýbal, zvedal, shýbal a opět narovnával s neuvěřitelnou mrštností. Jeho velká hlava skřítka se skláněla přes zábradlí, pak letěl obrovský kámen, za ním jiný a zase jiný. Občas se podíval za některým pěkným kamenem, a když pořádně zabil, zabručel „Hm!“

Tuláci však neztráceli odvahu. Pod tíhou dubového berana, znásobenou silou sta mužů, zatřásly se silné dveře již více než dvacetkrát. Výplně již praskaly, tepané ozdoby se tříštily na kusy, stěžeje vyskakovaly při každém otřesu ze svých kruhů, prkna se bortila a dřevo rozdrcené na prášek se sypalo mezi železnými žebry. Na štěstí pro Quasimoda bylo na nich víc železa než dřeva.

Cítil však, že hlavní dveře povolují. Ačkoliv neslyšel, odrážel se každý úder berana v chrámových prostorách i v jeho útrobách. Viděl z vrchu tuláky opojené vítězoslávou a rozzuřené, jak hrozí pěstmi temnému průčelí chrámu, a záviděl za sebe i za cikánku křídla sovám, jež odlétávaly v hejnech nad jeho hlavou.

Déšť kvádrů již nestačil útočníky zahnat.

V té úzkostné chvíli zpozoroval maličko pod zábradlím, odkud kamenoval hantýrníky, dva dlouhé kamenné chrliče, jež vyúsťovaly přímo nad hlavními dveřmi. Vnitřní konec těchto chrličů ústil na dlažbu plošiny. Něco ho napadlo. Běžel do svého zvonického kumbálu pro otep klestí, na otep naložil množství latí a olověného plechu, munici, jíž dosud nepoužil, urovnal pečlivě tuto hranici před otvorem obou chrličů a zapálil ji svou svítilnou.

Poněvadž při tom nepadaly žádné kameny, přestali se tuláci dívat vzhůru. Lupiči, oddechujíce jako smečka psů dorážejících na kance v jeho pelechu, tísnili se v nepořádku kolem hlavních dveří, beranem úplně pokřivených, ale dosud stojících. Čekali s rozechvěním tu velkou ránu, ránu, která je rozrazí. Šlo o to, kdo bude nejblíž, aby se první vrhl, až se otevřou do té bohaté katedrály, rozsáhlé nádrže, kde se nahromadilo bohatství tří století. Připomínali si vzájemně s radostným a nedočkavým řevem krásné stříbrné kříže, krásné brokátové ornáty, krásné stříbrné a pozlacené náhrobky, přepychovou nádheru kůru, oslňující svátky, Vánoce v záři svěc, Velikonoce v záplavě slunce, všechny ty nádherné slavnosti, při nichž skřínky s ostatky svatých, svícny, ciboria, svatostánky a monstrance zdobily oltáře vrstvou zlata a démantů. V této krásné chvíli myslili ti pokrytci a neduživci, arcilotři a pobudové jistě mnohem méně na osvobození cikánky než na vyplenění chrámu Matky Boží. Rádi bychom dokonce věřili, že pro mnohé z nich byla Esmeralda jen záminkou, pokud vůbec zloději potřebují záminek.

V okamžiku, kdy se řadili kolem berana k poslednímu náporu a každý z nich zadržoval dech a napínal svaly, aby vložil všechnu sílu do rozhodujícího úderu, ozval se uprostřed nich řev ještě děsnější než řev, jenž vypukl a zanikl pod trámem. Ti, kteří nekřičeli, a ti, kteří ještě žili, se rozhlédli. – Dva proudy roztaveného olova tekly shora z budovy do nejhustšího davu. Celé moře lidí kleslo pod vařícím kovem, který na dvou místech, kam dopadl, udělal v davu dvě černé a kouřící díry, jako by udělala horká voda ve sněhu. Bylo vidět, jak se tam hýbají zpola zuhelnatělí umírající, řvoucí bolestí. Kolem těchto dvou hlavních proudů se rozstřikovaly na útočníky kapky tohoto strašného deště a vnikaly do lebek jako ohnivé nebozezy. Byl to těžký oheň, jenž provrtával bídníky hustým krupobitím. Křik rozdíral srdce. Nejstatečnější i nejbojácnější se rozutekli v nepořádku, když odhodili trám na mrtvoly, a prostranství před chrámem se vyprázdnilo po druhé.

Oči všech pohlédly k vrcholu kostela. Viděly cosi neobyčejného. Na vrcholu nejvyšší galerie, nad ústřední růžicí šlehal veliký plamen, který stoupal s víry jisker mezi oběma věžemi, velký, nezkrotný a zuřivý plamen, jehož jazyky odnášel chvílemi vítr. Pod tímto plamenem, pod tmavým zábradlím s ohnivými trojlístky, chrlily neustále dva chrliče s tlamami oblud onen žhavý déšť, jehož stříbřité šňůry se ostře odrážely od tmavého dolejšího průčelí. Čím více se tyto dva proudy tekutého olova blížily k zemi, tím více se rozstřikovaly a třepily jako voda stříkající nesčetnými otvory kropicí konve. Obrovské věže, z nichž každá ukazovala nad plameny dvě tváře, jednu neurčitou, celou černou, druhou výraznou, celou rudou, zdály se na pozadí ohromného stínu, který vrhaly až k nebi, ještě větší. Jejich nesčetné sochy ďáblů a draků nabývaly příšerné podoby. Zdálo se, že se v neklidném světle plamenů pohybují. Byly tam obludy, které vypadaly jako by se smály, okapové tlamy, které jako by štěkaly, ještěři foukající do ohně, draci kýchající v dýmu. A mezi všemi obludami probuzenými ohněm a hřmotem z kamenného spánku byla jedna, která se pohybovala a občas se mihla u hořící hranice jako netopýr před svící.

Uhlíř na vzdálených pahorcích Bicêtru se tímto podivným majákem bezpochyby probudil a zděsil se, když viděl, jak se na jeho vřesovišti míhá obrovský stín věží chrámu Matky Boží.

Mezi tuláky nastalo hrůzyplné ticho, kdy bylo slyšet jen poplašné volání kanovníků, uzavřených ve svém klášteře a neklidnějších než koně v hořící stáji, pokradmý třesk rychle otvíraných a ještě rychleji zavíraných oken, přestavování nábytku uvnitř domů a v nemocnici, hučení plamene, poslední chrapot umírajících a ustavičné bubnování olověného deště na dlažbu.

Zatím se vůdcové tuláků uchýlili pod portál domu Gondelaurierových a radili se. Vévoda egyptský seděl na patníku a pozoroval s nábožnou bázní strašidelnou hranici, jež planula na dvě stě stop ve vzduchu. Kulhavý Špindíra se kousal zuřivě do svých velkých pěstí. „Nemůžeme se tam dostat!“ bručel mezi zuby.

„Starý zakletý kostel!“ mumlal starý cikán Matyáš Hungadi Spicali.

„Při knírech papežových,“ prohodil prošedivělý vtipálek, který byl kdysi na vojně, „ty kostelní chrliče plivají roztavené olovo líp než střílny lectourské!“

„Vidíte toho ďábla, který přechází kolem ohně?“ zvolal vévoda egyptský.

„Přisámbůh,“ řekl Špindíra, „to je ten zatracený zvoník, to je Quasimodo.“

Cikán zavrtěl hlavou. „Já vám říkám, že je to duch Sabnac, velký markýz, démon pevností. Má podobu ozbrojeného vojáka a hlavu lví. Někdy jede na ohyzdném koni. Mění lidi v kameny a z těch pak staví věže. Velí padesáti legiím. Je to jistě on. Poznávám ho. Někdy má na sobě krásné zlaté, po turecku zdobené roucho.“

„Kde je Ochmelka z Hvězdy?“ zeptal se špindíra.

„Je mrtvý,“ odpověděla jedna tulačka.

Červený Andry se smál blbým smíchem: „Matka Boží dává nemocnici práci.“

„Cožpak není prostředek, jak vypáčit ty dveře?“ zvolal král thunský a dupl nohou.

Vévoda egyptský mu ukázal smutně oba potoky vařícího olova, jež neustále brázdily černé průčelí jako dva dlouhé světélkující kužele. „Byly kostely, které se takto samy bránily,“ poznamenal s povzdechem. „Před čtyřiceti lety shodila Aja Sofia v Cařihradě třikrát za sebou půlměsíc Mohamedův na zem tím, že zatřásla svými kupolemi, které jsou jejími hlavami. Vilém Pařížský, co postavil tento chrám, byl čaroděj.“

„Máme se tedy žalostně klidit z cesty jako lokajové?“ řekl Špindíra. „Máme tam nechat svou sestru, kterou ti očepičkovaní vlci zítra oběsí?“

„A sakristii, kde jsou vozy zlata,“ dodal jeden tulák, jehož jméno bohužel neznáme.

„Při bradě Mohamedově!“ zvolal Špindíra.

„Zkusme to ještě jednou,“ začal opět tulák.

Matyáš Hungadi zavrtěl hlavou. „Dveřmi tam nevstoupíme. Je třeba najít nějakou vadu na krunýři té staré čarodějnice, díru, tajný vchod, nějakou spáru.“

„Kdo se v tom vyzná?“ tázal se Špindíra. „Jdu tam ještě jednou. Vida, kdepak je ten student Jan, co byl tak obrněn?“

„Je asi mrtvý,“ odpověděl kdosi. „Není slyšet jeho smích.“ Král thunský svraštil obočí.

„Tím hůř. Pod tím brněním tlouklo statečné srdce. – A mistr Petr Gringoire?“

„Veliteli Špindíro,“ odpověděl Červený Andry, „ten se vytratil, ještě než jsme došli k Směnárenskému mostu.“

Špindíra dupl. „Blesky boží! Napřed nás sem vyštve a pak nás tu nechá prostřed práce na holičkách! – Zbabělý žvanil a bačkora!“

„Veliteli Špindíro,“ zvolal Červený Andry, zahleděný do ulice U dómu, „támhle je ten student!“

„Chvála Plutovi!“ řekl Špindíra. „Ale co to k čertu vleče za sebou?“

Byl to vskutku Jan. Běžel sem tak rychle, jak mu to dovolovalo těžké rytířské brnění a dlouhý žebřík, který vlekl statečně po dlažbě, upachtěn víc než mravenec zapřažený k stéblu dvacetkrát delšímu, než je sám.

„Vítězství! Te Deum!“ křičel student. „To je žebřík skladačů z přístavu svatého Ondřeje.“

Špindíra k němu přistoupil. „Dětino, co chceš, u všech rohatých, dělat s tím žebříkem?“

„Mám ho,“ odpověděl Jan, těžce oddychuje. „Věděl jsem, kde je. – Pod kolnou správcova domu. – Je tam jedna známá dívka, které připadám krásný jako Kupido. – Použil jsem toho, abych dostal žebřík, a žebřík mám, přisám Mohamed! – Chudák holka, přišla mi otevřít jen v košili.“

„Dobře,“ řekl Špindíra, „ale co chceš s žebříkem dělat?“ Jan na něj pohlédl lišácky a seběvědomě a luskl prsty jako kastanětami. V té chvíli byl velkolepý. Na hlavě měl jednu z těch přeplněných přilb patnáctého století, jež děsily nepřítele svými fantastickými chocholy. Jeho přilba se ježila deseti železnými zobáky, takže Jan by byl mohl soutěžit o strašlivý přívlastek δεζέμβολοϛ¹³ s homérskou lodí Nestorovou.

„Co s ním chci udělat, vznešený králi Thunů? Vidíte tu řadu pitomě se tvářících soch nad třemi portály?“

„Ano. A co má být?“

„To je galerie francouzských králů.“

„Co je mi po ní?“ řekl Špindíra.

„Počkejte přece! Na konci té galerie jsou dveře, které jsou zavřeny jen na kliku. Vylezu tam po žebříku a jsem v kostele.“

„Hochu, nech mě vylézt prvního.“

„To ne, kamaráde, žebřík je můj. Pojďte, budete druhý.“

„Ať tě Belzebub uškrtí!“ řekl nakvašený Špindíra. „Nechci být za nikým.“

„Pak si najdi žebřík, Špindíro.“

Jan se rozběhl po náměstí, vleka svůj žebřík a volaje: „Ke mně, hoši!“

V okamžiku byl žebřík postaven a opřen o zábradlí dolejší galerie nad jedním postranním portálem. Dav tuláků jásal a tísnil se dole, aby po něm vystoupil. Ale Jan si uhájil své právo a vstoupil první na příčky žebříku. Cesta byla dosti dlouhá. Galerie francouzských králů se dnes zdvíhá asi šedesát stop nad dlažbou. Jedenáct stupňů schodiště ji činilo tehdy ještě vyšší. Jan stoupal zvolna, neboť mu těžká zbroj značně překážela, jednou rukou se držel příček, v druhé měl samostříl. Když byl uprostřed žebříku, ohlédl se teskně na ubohé mrtvé hantýrníky, jimiž bylo schodiště poseto. „Běda!“ řekl. „Toť kupa mrtvých hodná pátého zpěvu Iliady!“ Pak stoupal dále. Tuláci ho následovali. Na každé příčce stál jeden. Při pohledu na tu linii obrněných zad, jež se vlnily ve tmě, byli byste řekli, že se to proti kostelu vztyčuje had s ocelovými šupinami. Jan, který tvořil jeho hlavu a pískal, doplňoval tuto iluzi.

Student dosáhl konečně zábradlí galerie a za nadšeného potlesku tuláků je dosti svižně přeskočil. Radostí nad tím, že je takto pánem tvrze, vykřikl, ale najednou se zarazil jako zkamenělý. Za sochou jednoho krále zpozoroval právě Quasimoda, skrytého ve tmě, s planoucím okem.

Dříve než mohl druhý oblehatel vkročit na galerii, přiskočil strašlivý hrbáč k vrcholu žebříku, uchopil bez jediného slova svýma silnýma rukama konce obou jeho tyčí, nadzdvihl je, oddálil od zdi, třásl chvíli za výkřiků úzkosti dlouhým a prohýbajícím se žebříkem, odshora až dolů plným tuláků, a pak s nadlidskou silou odhodil tento hrozen lidí zpět na náměstí.

V tomto okamžiku se i ti nejodvážnější zachvěli. Žebřík, vržený nazad, stál chvíli zpříma, jako by váhal, pak náhle, opisuje děsný kruhový oblouk o poloměru osmdesáti stop, řítil se na dlažbu i se svým nákladem lupičů rychleji než padací most, když se přetrhnou řetězy. Ozvaly se strašlivé kletby, pak vše utichlo a několik zmrzačených ubožáků se vyškrábalo zpod hromady mrtvých.

Po prvním vítězném pokřiku zazněl mezi oblehateli povyk bolestný a hněvivý. Quasimodo, netečný, oběma lokty opřený o zábradlí, se díval. Vypadal jako starý merovejský král v okně.

Jan Frollo se octl v povážlivé situaci. Byl na galerii se strašlivým zvoníkem sám, oddělen od svých druhů osmdesát stop vysokou kolmou zdí. Zatím co si zvoník hrál se žebříkem, běžel student ke dvířkám, o nichž myslil, že jsou otevřena. Nebyla. Když hluchoun vstoupil na galerii, zavřel je za sebou. Jan se tedy ukryl za jednoho kamenného krále, neodvažoval se dýchat a zíral se zděšenou tváří na příšerného hrbáče, jako když onen muž, který se dvořil ženě hlídače zvěřince, přišel jednoho večera na dostaveníčko a spletl si při přelézání zeď a octl se tváří v tvář bílému medvědu.

V prvních chvílích se o něj hluchý nestaral; ale nakonec obrátil hlavu a rázem se vzpřímil. Zpozoroval studenta.

Jan se připravil k tuhé srážce, ale Quasimodo se ani nepohnul, byl pouze obrácen ke studentovi a díval se na něj.

„Ho, ho,“ řekl Jan, „co se tak na mne díváš svým jediným melancholickým okem?“ Při těchto slovech připravoval mladý ničema záludně svůj samostříl.

„Quasimodo,“ zvolal, „změním ti jméno, budou ti říkat slepý!“

Rána vyšla. Opeřený šíp zasvištěl a zabodl se hrbáči do levého ramene. Quasimodo se kvůli tomu nerozčilil víc, než kdyby šlo o škrábnutí krále Faramonda. Sáhl po šípu, vytrhl ho z ramene a zlomil ho klidně o své mohutné koleno; oba kusy pak spíše upustil, než hodil na zem. Ale Jan neměl již čas střelit po druhé. Když zlomil šíp, Quasimodo prudce vydechl, skočil jako kobylka a dopadl na studenta, jehož brnění se nárazem o zeď zploštilo.

A tu bylo vidět v pološeru za mihotavého světla pochodní strašlivý výjev.

Quasimodo uchopil levicí obě ruce Janovy, který se vůbec nebránil, tak se už cítil ztracen. Pravicí mu hluchoun stahoval mlčky a se zlověstnou zdlouhavostí jednu po druhé všechny součásti zbroje: meč, dýky, přilbu, krunýř, nárameníky. Člověk by řekl, že opice loupe ořech. Železnou skořápku studentovu odhazoval Quasimodo kus po kuse k jeho nohám.

Když student viděl, jak je odzbrojen, svlečen, slabý a nahý v těch strašlivých rukou, nepokusil se promluvit na hluchého, ale počal se mu smát drze do obličeje a zpívat ve své neohrožené bezstarostnosti šestnáctiletého hocha tehdy oblíbenou písničku:

Město Cambrai, pěkně vyšňořené,
Marafinem bylo vyloupené…

Nedokončil. Bylo vidět Quasimoda, jak stojí na zábradlí galerie, jednou rukou drží studenta za nohy a točí jím nad propastí jako prakem. Pak bylo slyšet praskot, jako když kostěná skřínka narazí o zeď, a bylo vidět, jak cosi padá a zaráží se v třetině pádu na jakémsi výčnělku stavby. Mrtvé tělo tam zůstalo viset zlomeno v půli, s rozbitými bedry a prázdnou lebkou.

Mezi tuláky se zvedl výkřik hrůzy. „Pomstíme se!“ křičel Špindíra. „Drancovat!“ odpověděl dav. „Útočit! Útočit!“ Tu nastal neobyčejný řev, v němž se mísily všechny jazyky, všechna nářečí a všechny přízvuky. Smrt ubohého studenta roznítila zuřivost davu. Zmocnila se ho hanba i hněv, že je tak dlouho držen před kostelem v šachu jediným hrbáčem. Vztek našel žebříky, zmnožil pochodně a za několik minut viděl zděšený Quasimodo, jak toto strašlivé mraveniště žene útokem na chrám Matky Boží ze všech stran. Ti, kdož neměli žebříky, měli provazy s kličkami, ti, kdož neměli provazy, šplhali po vypuklinách sochařských ozdob. Věšeli se jeden druhému na hadry. Nebylo žádného prostředku, jak odporovat tomuto stoupajícímu přílivu strašlivých tváří. Vztekem se jim leskly obličeje, po špinavých čelech se jim řinul pot, oči jim svítily. Všechna ta šerednost, všechny ty pitvorně se šklebící tváře obklopovaly Quasimoda. Jako by nějaký jiný kostel poslal k útoku na chrám Matky Boží své gorgony, hafany, obludy, ďábly a své nejfantastičtější sochy. Vypadalo to jako vrstva živých příšer na kamenných příšerách průčelí.

Mezitím se náměstí rozzářilo tisícerými pochodněmi. Tato neobyčejná scéna, dosud zahalená tmou, zalila se pojednou světlem. Náměstí se rozjasnilo a vrhalo záři k nebi; hranice, zapálená na horní plošině, hořela stále a osvětlovala město široko daleko. Obrovský stínový obraz obou věží, rozložený daleko po střechách Paříže, zařezával se do tohoto světla širokým pruhem tmy. Zdálo se, že se město již vzbudilo. V dáli bily zvony naříkavě na poplach. Tuláci řvali, supěli, kleli, lezli vzhůru a Quasimodo, bezmocný proti tolika nepřátelům, chvějící se strachem o cikánku, prosil nebesa o zázrak a lomil rukama zoufalstvím, když viděl, jak se rozzuřené tváře přibližují čím dál víc ke galerii.

V. Ústraní, kde se modlí pan Ludvík Francouzský

Čtenář snad nezapomněl, že když si Quasimodo ze své zvonice prohlížel Paříž, viděl v ní svítit chvilku před tím, než zpozoroval noční tlupu tuláků, jen jediné světlo, jež zářilo jako hvězda v okénku nejvyššího patra vysoké a temné budovy těsně vedle brány svatého Antonína. Ta budova, to byla Bastila, ta hvězda, to byla svíce Ludvíka XI.

Král Ludvík XI. byl vskutku už dva dny v Paříži. Pozítří se měl opět vrátit na svou pevnost Montilz-lès-Tours. Objevoval se ve své dobré, milé Paříži jen zřídka a nakrátko, neboť tu kolem sebe necítil dost padacích dveří, šibenic a skotských lučištníků.

Onoho dne šel spát do Bastily. Jeho velká komnata v Louvru o pěti čtverečních sázích, s velikým krbem, obtíženým dvanácti silnými zvířaty a třináctí velkými proroky, a s velikým, jedenáct stop širokým a dvanáct stop dlouhým ložem, zamlouvala se mu pramálo. Ztrácel se v těch velkých rozměrech. Ten dobrý měšťanský král měl raději Bastilu s malou světničkou a obyčejným lůžkem. A pak, Bastila byla bezpečnější než Louvre.

Světnička, kterou si král vyhradil v pověstném státním vězení, byla přesto dosti prostorná a zaujímala nejvyšší patro věžičky, jež seděla na veliké věži. Byla to kulatá jizbička, vyčalouněná rohožkami z lesklé slámy, stropní trámy měla ozdobeny liliovými květy z pozlaceného cínu, výplně mezi trámy byly barevné; její bohaté dřevěné obložení bylo poseto růžicemi z bílého cínu a natřeno jásavou zelení z rozchodníku a jemného indiga.

Měla jen jedno okno, štíhlý lomený oblouk, zamřížovaný drátem a železnými tyčemi, zacloněný ostatně nádhernými barevnými tabulkami s erby krále a královny, v nichž jedna výplň stála dvaadvacet soldů.

Měla jen jeden vchod, moderní, zevnitř čalouněné dveře se sraženým obloukem a zvenčí malou předsíňku z irského dřeva, onen jemný výtvor truhlářského umění, tak umně vypracovaný, jaké se vyskytovaly ještě hojně u starých bytů před sto padesáti lety. „Ačkoli zohyzďují místnosti a překážejí,“ praví o nich Sauval, „přece se jich naši stařečkové nechtějí vzdát a všem navzdory je zachovávají.“

Tato světnice nebyla zařízena jako obyčejné byty, nebylo tu ani lavic, ani podnožek, ani dlouhých čalouněných pohovek, ani obyčejných stoliček v podobě truhlic, ani krásných stoliček na sloupcích, kus za čtyři soldy. Bylo tam jediné skládací křeslo s opěradly, velmi nádherné: dřevo bylo pomalováno růžemi na červeném podkladě, sedadlo bylo z červeného korduánu, vroubené hedvábnými třásněmi a pobité tisíci zlatými hřeby. Toto osamělé křeslo naznačovalo, že jen jediná osoba měla právo ve světnici usednout. Vedle křesla stál u samého okna stůl, pokrytý kobercem s vyšívanými ptáky. Na stole byl pokaňkaný kalamář, několik pergamenů, několik per a korbel z tepaného stříbra. Kousek dál ohřívací kotlík a klekátko, potažené tmavočerveným sametem, se zlatými knoflíky. Konečně v pozadí prosté lůžko ze žlutého a růžového damašku, bez cetek a bez prýmků, s obyčejnými třásněmi; toto lůžko, pověstné, že přinášelo Ludvíku XI. spánek nebo bezesnost, bylo možno si prohlédnout ještě před dvěma sty lety u jednoho státního rady, kde je spatřila stará paní Pilou, proslavená v „Cyrovi“ jako Aricidie aneb „vtělená mravnost“.

Tak vypadala světnice, které se říkalo „ústraní, kde se modlí pan Ludvík Francouzský“.

V okamžiku, kdy jsme sem uvedli čtenáře, bylo v tomto zátiší silně šero. Klekání odzvonilo už před hodinou, byla noc a jediná voskovice na stole osvětlovala kmitavým světlem pět osob, seskupených všelijak po světnici.

Světlo dopadalo především na vznešeného muže v krátkých spodkách, kabátci šarlatové barvy se stříbrnými proužky a v plášti se širokými rukávy z černě vzorkovaného zlatohlavu. Tento nádherný šat, na němž si pohrávalo světlo, jako by měl ve všech záhybech ohnivé plamínky. Muž v tomto rouše měl na prsou svůj erb, vyšitý v jasných barvách: krokvici s běžícím daňkem na špičce. Po pravé straně erbovního štítku byla olivová ratolest, po levé straně byl daňčí paroh. Muž měl za pasem bohatě tepanou dýku, jejíž jílec z pozlaceného stříbra byl v podobě chocholu, s hraběcí korunkou nahoře. Pohled jeho byl zlomyslný, výraz tváře pyšný, hlava vztyčená. Při prvním pohledu bylo vidět v jeho obličeji zpupnost, podíval-li ses po druhé, lstivost.

Stál s obnaženou hlavou a s dlouhým svitkem papíru v ruce za křeslem, v němž seděla osoba prabídně ustrojená, nepěkně shrbená, s nohama zkříženýma, loktem opřená o stůl. Jen si představte na přepychovém křesle z korduánské kůže dvě zkroucená kolena, dvě hubená lýtka navlečená do ubohých těsných nohavic z černé vlny, trup trčící v barchetovém kabátci s kožišinou, z níž bylo vidět víc kůže než chlupů; konečně k dovršení všeho starý zamaštěný klobouk z nejhoršího černého sukna, lemovaný šňůrou s olověnými figurkami. Kromě špinavé čepičky, zpod které vyčníval sotva jeden vlas, bylo to vše, co mohl divák z této sedící postavy rozeznat. Hlavu měl tak schýlenou na prsa, že z jeho zastíněného obličeje bylo vidět právě jen špičku nosu, na nějž dopadal paprsek světla a který byl asi dlouhý. Podle hubenosti jeho vrásčité ruky bylo možno uhodnout, že je to stařec. Byl to Ludvík XI.

Kousek dál za nimi hovořili potichu dva muži, oblečení po vlám­sku, kteří však nebyli natolik skryti ve stínu, aby v nich kterýkoliv divák Gringoirových mystérií nepoznal dva přední vyslance vlámské, Viléma Ryma, důvtipného ministra města Gentu, a Jakuba Coppenola, oblíbeného punčocháře. Čtenář si snad pamatuje, že tito dva muži se účastnili tajné politiky Ludvíka XI.

Konečně docela vzadu u dveří stál potmě jako socha statný zavalitý muž ve vojenském brnění a v plášti s erbem; jeho hranatá tvář bez čela, s vypoulenýma očima, s ohromnými ústy a s ušima zakrytýma sčesanými hladkými vlasy připomínala zároveň psa i tygra.

Všichni kromě krále měli hlavy obnažené.

Urozený muž stojící vedle krále předčítal mu jakési dlouhé pojednání, jemuž král naslouchal s patrnou pozorností. Oba Vlámové si šuškali.

„Kristovy rány,“ bručel Coppenole, „už mě to stání unavuje; cožpak tu není židle?“

Rym zavrtěl záporně hlavou a jemně se usmál.

„Kristovy rány!“ bručel dál Coppenole, celý nešťastný, že musí mluvit tak potichu. „Mám tisíc chutí sednout si na zem s nohama křížem, po punčochářsku, jak to dělám doma v krámě!“

„Opovažte se, mistře Jakube!“

„Cože, mistře Viléme, tady se smí jenom stát?“

„Nebo klečet,“ řekl Rym.

V té chvíli promluvil král. Zmlkli.

„Padesát soldů za šaty našich sluhů a dvanáct liber za pláště korunních písařů! To je pěkné! Jen rozhazujte zlato po sudech! Blázníte, Oliviere?“

Při těch slovech zvedl stařec hlavu. Na krku se mu zatřpytil zlatý řetěz řádu svatého Michala. Svíce ozařovala nyní naplno jeho vyzáblý a mrzutý profil. Vytrhl druhému papíry z rukou.

„Přivedete nás na mizinu,“ křičel, těkaje vpadlýma očima po listině. „Co to všechno má znamenat? Cožpak musíme vést tak nákladný dům? Dva kaplani po deseti librách měsíčně a jeden kaplan za sto soldů! Komorník s devadesáti librami ročního platu! Čtyři vrchní kuchaři po sto dvaceti librách ročně! Jeden otáčeč rožněm, jeden polívkář, jeden omáčkář, jeden vrchní kuchtík, jeden správce zbrojnice, dva čeledíni, každý po deseti librách měsíčně! Dva kuchařští pomocníci po osmi librách! Podkoní a jeho dva pomocníci po čtyřiadvaceti librách měsíčně. Jeden nosič jídel, jeden paštikář, jeden pekař, dva kočí, každý po šedesáti librách ročně! A kovář sto dvacet liber! A správce naší pokladny dvanáct set liber! A kontrolor pět set! – A vím já co ještě? To je šílenství! Platy našich sloužících ožebračují Francii! Všechny poklady Louvru se v takovém ohni výdajů jen rozplynou! Prodáme na to i stolní náčiní! A napřesrok, dopřeje-li nám Bůh a Panna Maria (tu nadzdvihl svůj klobouk), budeme pít své lektvary z hrnce cínového!“

Při těch slovech se podíval na svůj stříbrný pohár, třpytící se na stole. Zakašlal a pokračoval:

„Mistře Oliviere, knížata, která vládnou velkým panstvím jako králové a císařové, nesmějí dopustit, aby se v jejich domech zahnízdila rozmařilost; neboť odtud se šíří požár po venkově. – Nuže, mistře Oliviere, zapamatuj si to! Naše výdaje rostou každým rokem. To se nám nelíbí. Jak to, pro umučení Boží, že až do roku 79 nepřekročila šestatřicet tisíc liber? A v roce 80 dosáhla výše třiačtyřiceti tisíc šesti set devatenácti liber? Mám to číslo v hlavě. A v roce 81 šestašedesáti tisíc šesti set osmdesáti liber; a letos, na mou věru, dosáhnou osmdesáti tisíc liber! Za čtyři léta se zdvojnásobila! Hrůza!“ Odmlčel se udýchán, pak rozhorleně pokračoval:

„Vidím kolem sebe jen lidi, kteří tyjí z mé hubenosti! Vysáváte ze mne tolary všemi póry!“

Všichni mlčeli. Byl to jeden z těch výbuchů hněvu, které necháváme klidně přejít. Pokračoval: „To je jako s tou latinskou žádostí francouzského panstva, abychom obnovili tak řečené vysoké dvorské úřady! Ano, úřady, jež jsou břemeny! Drtivými břemeny! Ach pánové, vy říkáte, že nejsme králem, vládneme-li dapifero nullo, buticulario nullo_!_¹⁴ Však vám ukážeme, při umučení Božím, jestli nejsme králem!“

Tu se usmál u vědomí své moci; zaplašilo to jeho špatnou náladu a obrátil se k Vlámům:

„Vidíte, kmotře Viléme? Vrchní chlebmistr, vrchní číšník, nejvyšší komoří, vrchní správce královského domu nemají u mne větší cenu než poslední sluha. Zapamatujte si to, kmotře Coppenole! Nejsou k ničemu! Tím, jak se neužitečně drží kolem krále, připomínají mi čtyři evangelisty kolem ciferníku velkého orloje na Soudním paláci, které Filip Brille právě obnovil. Jsou pozlacení, ale hodinu neukazují a ručička se obejde bez nich.“

Na okamžik se zamyslil a dodal, pokyvuje svou starou hlavou:

„Ho, ho, při Matce Boží, já nejsem Filip Brille a nepozlatím znova velké vazaly. – Pokračuj, Oliviere!“

Osoba, jíž označil tímto jménem, vzala opět listinu z jeho rukou a pokračovala v hlasitém předčítání:

„Adamu Tenonovi, strážci pečetí při pařížském hejtmanství, za stříbro, návrhy a ryteckou práci řečených pečetí, jež byly nově zhotoveny, protože dřívějších nebylo už možno pro stáří a sešlost používat – dvanáct liber pařížských.

Vilému Frérovi částku čtyř liber a čtyř soldů pařížských jako mzdu za jeho námahu, že živil a krmil holuby dvou holubníků v paláci Tournelles v měsících lednu, únoru a březnu tohoto roku, k čemuž spotřeboval sedm měřic ječmene.

Františkánovi za vyzpovídání jednoho zločince – čtyři soldy pařížské.“

Král mlčky naslouchal. Občas zakašlal. Pak přiložil ke rtům korbel a udělal doušek ušklíbaje se.

„Tohoto roku bylo podle soudního nařízení vytroubeno padesát šest provolání na pařížských křižovatkách. – Účet jest vyrovnati.“

Za kopání a hledání v jistých místech, jak v Paříži, tak jinde, kde podle pověsti měly být ukryty poklady, avšak nic tam nebylo nalezeno – čtyřicet pět liber pařížských.

„Zakopat tolar a vykopat sou!“ řekl král.

„… Za vsazení šesti bílých skleněných výplní v paláci Tournelles, na onom místě, kde je železná klec, třináct soldů.

Za zhotovení a dodání okna ke kleci šelem na rozkaz králův se čtyřmi erby Jeho Milosti, lemovanými kolem dokola věncovím z růží, šest liber. – Za dva nové rukávy ke starému kabátci královu dvacet soldů. – Za krabici tuku k natírání králových bot patnáct denárů. – Za nový chlév pro černé vepře královy třináct liber pařížských. – Několik přepážek, prken a příklopů k uzavření lvů u svatého Pavla dvacet dvě libry.“

„Ta zvířata přijdou draho,“ promluvil Ludvík XI., „ale nevadí. Je to pěkný královský přepych! Zvlášť jednoho velkého rezavého mám rád pro jeho roztomilé kousky. Viděl jste ho, mistře Viléme? Knížata potřebují taková zázračná zvířata. A nám králům musí být naši psi lvy a naše kočky tygry. Korunám sluší velikost. Za časů pohanského Jupitera, kdy lid obětoval v chrámech sto volů a sto ovcí, císařové dávali sto lvů a sto orlů. Bylo to divoké a nádherné. Francouzští králové si vždycky potrpěli na lví řev kolem trůnu. Přece však musí každý uznat, že na ně vydám méně peněz než oni a že jsem mnohem skromnější, pokud jde o lvy, medvědy, slony a levharty. – Pokračujte, mistře Oliviere! To jsme chtěli říci svým vlámským přátelům.“

Vilém Rym se hluboce uklonil, kdežto Coppenole se svým zamračeným obličejem vypadal jako jeden z těch medvědů, o nichž hovořila Jeho Milost. Král si toho nevšiml. Omočil rty v korbeli a vyplivl nápoj se slovy: „Fuj, protivný lektvar!“ Předčítající pokračoval:

„Za stravu jednoho pěšího tuláka, zavřeného šest měsíců v rasovně, než se rozhodne, co s ním bude, šest liber čtyři soldy.“

„Co to?“ přerušil ho král. „Živit to, co má viset? Umučení Boží! Nedám už ani sou na tu stravu! Oliviere, dohodněte se o té věci s panem z Estoutevillu a hned dnes večer vykonejte přípravy k svatbě onoho tuláka se šibenicí! Pokračujte!“ Olivier si udělal u článku o „pěším tuláku“ znamení palcem a četl dál.

„Jindřichu Cousinovi, mistru popravčímu a vykonavateli nejvyšších soudních nálezů v Paříži, částku šedesáti pařížských soldů, jež mu byla vyměřena a povolena panem hejtmanem pařížským za zakoupení z rozkazu řečeného pana hejtmana velikého širokého meče k popravě a stínání osob, jež k tomu byly pravomocí soudní odsouzeny za své přečiny, dále pak za opatření pochvy a všeho, co k tomu náleží, jakož i za nabroušení a opravu starého meče, který praskl a zlomil se při popravě pana Ludvíka Lucemburského, jak z bližšího je patrno…“

Král ho přerušil: „Stačí. Povoluji tu částku velmi rád. Při takových výdajích nehledím na groš. Těch peněz jsem nikdy nelitoval… Dál!“

„Za znovuzřízení veliké klece…“

„Ach!“ zvolal král a uchopil se oběma rukama opěradla svého křesla. „Však já dobře věděl, proč jsem dnes přišel do Bastily. Počkejte, mistře Oliviere, chci vidět tu klec. Zatím co si ji budu prohlížet, budete mi číst účet. Páni Vlámové, pojďte se na to podívat! Je to zajímavé!“

Povstal, opřel se o rámě svého předčitatele, pokynul onomu němému, který stál u dveří, aby šel napřed, a oběma Vlámům, aby ho následovali, a vyšel z komnaty.

Královský průvod se doplnil za dveřmi komnaty několika zbroj­noši v těžkém brnění a štíhlými pážaty s pochodněmi v rukou. Procházel nějakou chvíli vnitřkem temné věže, v jejíchž tlustých zdech byly proraženy schody a chodby. Velitel Bastily šel v čele a otvíral dvířka před starým, nemocným a shrbeným králem, který cestou kašlal.

V každých dvířkách musili všichni sklonit hlavy, kromě starce skloněného věkem. „Hm,“ zamumlal bezzubými dásněmi, „jsme již docela připraveni pro dvířka do hrobu. Do nízkých dvířek shrbený chodec.“

Když konečně prošli posledními dvířky, opatřenými tolika zámky, že jejich otvírání trvalo čtvrt hodiny, vešli do vysoké a prostorné gotické síně, v jejímž středu se jim objevila při svitu pochodní mohutná krychle ze dřeva a ze železa. Vnitřek byl dutý. Byla to jedna z pověstných klecí pro státní vězně, jimž se říkalo „královy panenky“. Ve stěnách klece byla dvě nebo tři maličká okénka, tak hustě zamřížovaná tlustými železnými tyčemi, že sklo nebylo vůbec vidět. Místo dveří tu byla veliká plochá kamenná deska jako na hrobech: takovými dveřmi se jen vchází. Jenže zde byl mrtvý ještě živý.

Král pomalu obcházel ten domeček, pečlivě si ho prohlížeje; mistr Olivier chodil za ním a předčítal hlasitě účet.

„Za pořízení nové velké dřevěné klece ze silných trámů, prken a fošen, klece devět stop dlouhé, osm stop široké a sedm stop vysoké, hlazené a sbité těžkými železnými pláty, jež byla postavena v jedné síni nalézající se v jedné z věží pevnosti svatého Antonína a do kteréžto klece byl uvržen a zde vězněn na rozkaz Jeho Milosti královské vězeň, který dříve obýval klec starou, zchátralou a sešlou. – K postavení dotyčné nové klece bylo spotřebováno devadesát šest trámů podkladových, padesát dva trámy svislé a deset fošen třísáhových; devatenáct tesařů otesávalo, zpracovávalo a přiřezávalo všechno to jmenované dříví po dvacet dní na dvoře Bastily…“

„Dosti pěkný, jadrný dub,“ řekl král, poklepávaje pěstí na dřevěnou konstrukci.

„… Do této klece se vešlo,“ pokračoval druhý muž, „dvě stě dvacet silných železných plátů devíti a osmistopých, ostatek prostřední délky, s příslušnými kolečky, klíny a pásy k řečeným plátům; všechno to železo váží dohromady tři tisíce sedm set třicet pět liber; mimo to osm velkých železných háků na připevnění zmíněné klece se skobami a hřeby, které dohromady váží dvě stě osmnáct liber železa, nepočítajíc v to železo na mříže v oknech síně, kde byla klec postavena, železné tyče na dveřích síně a ostatní věci…“

„To je železa,“ řekl král, „aby se udržela na uzdě lehkomyslnost!“

„… Všechno dohromady obnáší tři sta sedmnáct liber, pět soldů, sedm denárů.“

„Pro umučení Boží!“ zvolal král.

Při tomto oblíbeném zaklení Ludvíka XI. jako by se někdo uvnitř klece probudil; bylo slyšet řinčení řetězů, jež se vlekly po podlaze, a ozval se slabý hlas, vycházející jako z hrobu: „Sire! Sire! Smilování…!“ Volajícího nebylo možno vidět.

„Tři sta sedmnáct liber, pět soldů, sedm denárků,“ opakoval Ludvík XI.

Žalostný hlas, jenž se ozval z klece, zamrazil všechny přítomné, dokonce i mistra Oliviera. Jedině král se tvářil, jako by ho neslyšel. Na jeho rozkaz pokračoval mistr Olivier v předčítání a Jeho Veličenstvo prohlíželo chladně klec dál.

„Mimo to bylo zedníkovi, který dělal otvory pro okenní mříže a podlahu místnosti, kde je klec, neboť obyčejná podlaha by byla příliš těžkou klec neunesla, dvacet sedm liber čtrnáct soldů pařížských…“ Hlas začal opět naříkat:

„Smilování, Sire! Přísahám vám, že tu zradu spáchal pan kardinál d’Angers a ne já!“

„Ten zedník je nestydatý!“ řekl král. „Pokračuj, Oliviere!“ Olivier pokračoval:

„… Truhláři za okna, lůžka, stolici s dírou a jiné věci dvacet liber dva soldy pařížské…“

Hlas v kleci pokračoval též.

„Ach, Sire, což mě neslyšíte? Ujišťuji vás, že tu věc jsem nenapsal panu de Guyenne já, ale pan kardinál Balue!“

„Truhlář je drahý,“ poznamenal král. „Je to všechno?“

„Ne, Sire. – Sklenáři za zasklení oné místnosti čtyřicet šest soldů osm pařížských denárků.“

„Dejte mi milost, Sire! Což na tom není dost, že všechny mé statky byly rozdány mým sousedům, mé stolní náčiní panu z Torcy, má knihovna mistru Petru Doriollovi, mé koberce veliteli Roussillonu? Jsem nevinen. Už čtrnáct let se třesu zimou v železné kleci. Dejte mi milost, Sire! Pán Bůh vám to odplatí v nebi!“

„Mistře Oliviere,“ řekl král, „úhrnný součet?“

„Tři sta šedesát sedm liber osm soldů tři pařížské denárky.“

„Matko Boží!“ vykřikl král. „To je hanebná klec.“

Vytrhl listinu z rukou mistra Oliviera a jal se sám počítat na prstech, zkoumaje střídavě papír a klec. Do toho se ozývaly vzlyky vězňovy. V té tmě to bylo příšerné, přítomní bledli a hleděli jeden na druhého.

„Čtrnáct let, Sire! Už čtrnáct let! Od dubna 1469. Ve jménu Matky Boží, vyslyšte mě! Po celý ten čas jste se těšil ze slunečního tepla! A já ubožák nemám už nikdy spatřit denní světlo? Milost, Sire! Buďte milosrdný! Dobrota je krásná vlastnost králů a dovede zadržet proudy hněvu. Domnívá se snad Vaše Veličenstvo, že v hodině smrti přinese králi veliké uspokojení vědomí, že nenechal žádnou urážku bez trestu? Ostatně, Sire, já nezradil Vaše Veličenstvo, to pan d’Angers. A mám na noze velice těžký řetěz s velikou železnou koulí na konci, mnohem těžší, než je třeba. Ach Sire, slitujte se nade mnou!“

„Oliviere,“ řekl král, potřásaje hlavou, „pozoruji, že mi účtují sud sádry po dvaceti soldech a stojí přece jen dvanáct soldů! Opravíte ten účet!“

Obrátil se ke kleci zády a měl se k odchodu ze síně. Jak se hluk i pochodně vzdalovaly, soudil ubohý vězeň, že král odchází: „Sire, Sire!“ křičel zoufale. Dveře se zavřely. Neviděl už nic a slyšel jen drsný hlas žalářníka, který mu zpíval do uší písničku:

Mistr Balue Jan
sedí v kobce sám,
biskupství svoje ztratil.
Pan z Verdunu také
už nemá žádné,
osud jim život zvrátil.

Král stoupal mlčky po schodech do svého ústraní a jeho průvod ho následoval, všecek poděšen posledními steny odsouzencovými. Najednou se Jeho Veličenstvo obrátilo k veliteli Bastily.

„Abych nezapomněl,“ řekl, „byl v té kleci někdo?“

„Přisámbůh, Sire!“ odpověděl užaslý velitel.

„A kdo?“

„Pan biskup verdunský.“

Král to věděl lépe než kdo jiný, ale to už byl jeho zvyk.

„Ach,“ zvolal překvapeně, jako by o tom přemýšlel po prvé, „Vilém z Harancourtu, přítel pana kardinála Balua. Čertův chlapík, tenhle biskup.“

Za malou chvíli se dveře komnaty otevřely a hned se opět zavřely za pěti osobami, které tu čtenář viděl na začátku kapitoly; zaujaly opět svá místa, své postavení a pokračovaly v polohlasitém hovoru.

Za nepřítomnosti královy položil někdo na jeho stůl několik depeší. Král sám rozlomil jejich pečeti. Pak si četl rychle jednu po druhé, pokynul mistru Olivierovi, jenž u něho patrně zastával úřad ministra, aby si vzal pero, a aniž mu sdělil obsah depeší, začal mu tiše diktovat odpovědi, které on zapisoval, kleče při tom dost nepohodlně u stolu.

Král mluvil tak potichu, že Vlámové z jeho diktování nic neslyšeli, leda tu a tam vytržené a málo srozumitelné úryvky, na příklad:

„… Úrodná místa podporovat obchodem, neúrodná manufakturami… Ukázat anglickým pánům naše čtyři tarasnice: Londýn, Brabantsko, Bourg-en-Bresse, Saint-Omer… Dělostřelectvo je příčinou, že válka se nyní vede rozumněji… Panu de Bressuire, našemu příteli… Vojska nelze vydržovat bez daní… atd.“

Najednou zvýšil hlas:

„Pro umučení Boží! Král sicilský pečetí své listiny žlutým voskem jako král francouzský. Myslím, že chybujeme, když mu to dovolujeme. Můj nevlastní bratranec Burgundský neudělil nikomu erb s tlamami v poli. Velikost rodu se zajišťuje nedotknutelností zásad. Pamatuj si to, kmotře Oliviere!“

Po chvíli opět:

„Ó, ó,“ řekl, „důležité poselství. Copak od nás žádá náš císařský bratr?“ A přelétaje zrakem dopis, přerušoval své čtení výkřiky: „Zajisté! Němci jsou tak velcí a mocní, že je to až k nevíře. Ale my máme na paměti staré pořekadlo: Nejkrásnější hrabství jsou Flandry, nejkrásnější vévodství je Milán, nejkrásnější království je Francie. Není-liž pravda, páni Vlámové?“

Tentokrát se s Vilémem Rymem uklonil i Coppenole. Vlastenectví punčochářovu bylo polichoceno.

Při poslední depeši se Ludvík XI. zamračil.

„Co je tohle?“ zvolal. „Žaloby a stížnosti na naše posádky v Pikardii. Oliviere, pište spěšně panu maršálkovi z Rouaultu, že kázeň polevuje, že jízdní hlídky, rytíři v pohotovostní službě, svobodní střelci a Švýcaři působí nesmírné svízele sedlákům, že vojáci se nespokojují tím, co najdou v domech rolníků, ale nutí je ostrými ranami holí nebo halapartnou, aby jim šli do města pro víno, pro ryby, pro koření a jiné zbytečnosti. – Že Jeho Milost královská to ví. – Že máme v úmyslu chránit svůj lid před nepříjemnostmi, loupežemi a pleněním. – Že je to naše vůle, při Matce Boží! – Mimo to se nám nikterak nezamlouvá, aby kdejaký potulný hudec, holič nebo žoldnéř oblékal se jako kníže do sametu a hedvábí a nosil zlaté prsteny. – Že takové marnosti se protiví Bohu. – Že nám, šlechtici, postačí soukenný kabátec za šestnáct soldů pařížský loket. – Nechť se páni žoldnéři sníží také tak. – Nařiďte a poručte panu z Rouaultu, našemu příteli! – Dobře.“

Diktoval tento dopis hlasitě, tónem pevným a úsečným. Právě když skončil, otevřely se dveře a do komnaty vpadl nový příchozí, volaje celý poděšený: „Sire, Sire, v Paříži se bouří lid.“

Vážná tvář Ludvíka XI. se stáhla; ale pokud vůbec se na ní objevilo nějaké pohnutí, bleskurychle zmizelo.

Ovládl se a pravil s klidnou přísností: „Kmotře Jakube, přicházíte velice hlučně.“

„Sire, Sire, vzpoura!“ opakoval udýchaně kmotr Jakub.

Král vstal, uchopil ho prudce za rámě a pošeptal mu do ucha, tak aby to slyšel jen on, s potlačovaným hněvem, dívaje se úkosem na Vlámy: „Mlč, nebo mluv tiše!“

Nový příchozí porozuměl a začal mu potichu vyprávět tu poplašnou zprávu, kterou král klidně poslouchal, kdežto Vilém Rym upozorňoval Coppenola na tvář i oděv nového příchozího, na jeho kožišinou podšitou kápi, caputia fourrata, na jeho krátký plášť, epitogia curta, na jeho černý sametový talár, který prozrazoval předsedu účetního dvora.

Sotva tento muž podal králi několik vysvětlení, zvolal Ludvík XI. s hlasitým smíchem: „Na mou věru! Mluvte přece hlasitě, kmotře Coictiere! Pročpak mluvíte tak potichu? Matka Boží ví, že nemáme co skrývat před našimi dobrými vlámskými přáteli!“

„Ale Sire…“

„Mluvte nahlas!“

Kmotr Coictier překvapením oněměl.

„Tak tedy,“ pokračoval král, „mluvte, pane, v našem dobrém městě pařížském je tedy vzpoura.“

„Ano, Sire.“

„A je namířena, jak říkáte, proti panu správci Soudního paláce?“

„Vypadá to tak,“ řekl kmotr stále ještě koktavým hlasem, tak byl zkoprnělý náhlou a nevysvětlitelnou změnou v myšlení králově.

Ludvík XI. pokračoval: „Kde potkala hlídka vzbouřený dav?“

„Na cestě mezi čtvrtí tuláků a Směnárenským mostem. Já ho také potkal, když jsem šel sem na rozkaz Vašeho Veličenstva. Slyšel jsem, jak někteří křičeli: Ať zhyne správce paláce!“

„A jaké stížností mají proti správci?“

„Ach,“ řekl kmotr Jakub, „je jejich vrchnostenským pánem.“

„Opravdu?“

„Ano, Sire. Jsou to tuláci ze Dvora divů. Už delší čas si stěžují na pana správce, na svou vrchnost. Nechtějí ho uznat ani za soudce, ani za pána.“

„Vida, vida,“ odvětil král se spokojeným úsměvem, který se marně snažil potlačit.

„Ve všech svých stížnostech k nejvyššímu soudu tvrdí,“ vysvětloval kmotr Jakub, „že mají jen dva pány: Vaše Veličenstvo a Boha, jímž je podle všech ďábel.“

„Ale, ale,“ řekl král.

Mnul si ruce a smál se oním vnitřním smíchem, který vyzařuje z obličeje; nemohl svou radost utajit, ač se chvilkami snažil, aby se ovládl. Nikdo tomu ani trochu nerozuměl, ba ani mistr Olivier. Král chvíli mlčel, zamyšlený, ale spokojený.

„Je jich hodně?“ zeptal se najednou.

„Jistě, ano, Sire,“ odpověděl kmotr Jakub.

„Kolik?“

„Nejméně šest tisíc.“

Král se neudržel a řekl: „Dobrá.“

Pak pokračoval: „Jsou ozbrojeni?“

„Kosami, píkami, hákovnicemi, motykami. Všemi možnými útoč­nými zbraněmi.“

Král se zřejmě tímto výkladem neznepokojil. Kmotr Jakub uznal za nutné dodat:

„Nepošle-li Vaše Veličenstvo okamžitě správci pomoc, je ztracen.“

„Pošleme,“ řekl král s předstíranou vážností. „Jistěže pošleme. Pan správce je náš přítel. Šest tisíc! To jsou ale odvážní chlapíci. Ta odvaha je úžasná a my jsme velmi rozzlobeni. Jenže dnes v noci máme kolem sebe málo lidí. Dost času bude zítra ráno.“

Kmotr Jakub vykřikl: „Okamžitě, Sire! Zatím bude správcovství dvacetkrát vypleněno, vrchnost znásilněna, správce pověšen. Pro Boha, Sire, pošlete pomoc dříve než ráno!“ Král se na něj podíval zpříma. „Řekl jsem vám zítra ráno.“ Byl to jeden z těch pohledů, jež nesnesou odmluvy.

Po krátké odmlce ozval se král znovu:

„Milý kmotře Jakube, vy to budete vědět, kam sahala…“ Opravil se: „Kam sahá vrchnostenská pravomoc správce paláce?“

„Sire, správce paláce má ve své pravomoci ulici Mandlovní až k ulici Zelinářské, náměstí svatého Michala a místa nazývaná lidově Na hradbách, u kostela Panny Marie V polích (tu Ludvík XI. nadzvedl okraj svého klobouku), kde je celkem třináct domů, pak Dvůr divů, pak chorobinec zvaný Na předměstí, pak celou silnici od chorobince až k bráně svatého Jakuba. Ve všech těchto místech je rychtářem, vykonavatelem nejvyšší, střední i obyčejné spravedl­nosti, svrchovaným pánem.“

„Vida,“ řekl král, škrabaje se pravou rukou za levým uchem, „to je pěkný kus mého města! A pan správce paláce byl tam všude králem!“

Tentokrát se neopravil. Pokračoval zamyšleně, jako by hovořil sám k sobě:

„Výborně, pane správce! Měl jste to v zubech hezký kousek naší Paříže!“

Najednou vybuchl: „Pro umučení Boží, jací to lidé si osobují u nás právo být rychtáři, soudci, vrchnostmi a pány? Lidé, kteří mají mýta na každé mezi, šibenici a kata na každé křižovatce? Tak jako Řek čítal bohy podle studánek a Peršan podle hvězd, Francouz čítá tolik králů, kolik vidí šibenic. Přisámbůh, to je špatné a ten zmatek se mi nelíbí. Rád bych věděl, zdali je to vůle Boží, aby byl v Paříži ještě jiný rychtář než král, jiný soud než náš nejvyšší soud, jiný vládce v této říši než my! Na mou duši! Jednou musí přijít den, kdy bude ve Francii jen jeden král, jedna vrchnost, jeden soudce, jeden kat, jako je v ráji jediný Bůh!“

Nadzvedl opět svůj klobouk a pokračoval ve svém přemýšlení s výrazem a přízvukem lovce, který štve a žene svou smečku: „Dobře, můj lide! Výborně! Znič ty nepravé pány! Konej své dílo! Jen na ně, jen na ně! Vydrancuj je, pověs je, vypleň je! – Tak vy chcete být králi, urození pánové? Nuže, lide, jdi!“ Tu se náhle zarazil, kousl se do rtů, jako by chtěl zachytit myšlenku, jež mu už napolo uklouzla, upřel postupně svůj pronikavý pohled na každou z pěti osob, jež stály kolem něho, najednou uchopil oběma rukama svůj klobouk, upřeně se naň zahleděl a řekl: „Spálil bych tě, kdybys věděl, co mám v hlavě!“ Pak se rozhlédl znovu kolem sebe pozorným a neklidným pohledem lišky vracející se potměšile do svého doupěte: „Nu což! Pomůžeme panu správci! Na neštěstí máme tu v této chvíli málo vojska proti takovému množství lidí. Musíme počkat do rána. V starém městě se obnoví zase pořádek, a kdo bude chycen, bude bez okolků pověšen.“

„Ještě něco, Sire!“ ozval se kmotr Coictier. „V prvním zmatku jsem na to zapomněl. Hlídka chytla dva opozdilce z té bandy. Přeje-li si Vaše Veličenstvo ty muže vidět, jsou zde!“

„Jestli si je přeji vidět?“ zvolal král. „Jak můžeš, pro umučení Boží, na něco takového zapomenout! Běž rychle, ty, Oliviere, a přiveď je!“

Mistr Olivier vyšel a po chvíli se vrátil s dvěma zajatci, obklopenými stráží. První měl tlustou pitomou tvář, opilou a vyjevenou. Byl oblečen v hadry a šel s ohnutým kolenem, tahaje nohu za sebou. Druhý byl tváře bledé a usměvavé, čtenáři už známé.

Král si je chvilku mlčky prohlížel, pak zhurta oslovil prvního: „Jak se jmenuješ?“

„Gieffroy Pincebourde.“

„Tvé řemeslo?“

„Tulák.“

„Co jsi dělal v té hanebné vzpouře?“

Tulák se podíval tupě na krále, klátě přitom rukama. Jeho hlava byla jedna z těch nepovedených, v níž je rozumu asi tolik jako světla pod poklopem.

„Nevím,“ řekl. „Šli druzí, šel jsem taky.“

„Nechtěli jste hanebně přepadnout a vyplenit svého vrchnos­tenského pána, pana správce paláce?“

„Vím jenom, že se šlo k někomu něco vzít. Víc nevím.“

Voják ukázal králi zahradnický nůž, který tulákovi vzali.

„Poznáváš tuhle zbraň?“ zeptal se král.

„Ano, je to můj zahradnický nůž, jsem vinař.“

„A poznáváš tohoto muže? Je to tvůj kamarád?“ dodal ještě Ludvík XI., ukazuje na druhého zajatce.

„Ne. Neznám ho.“

„To stačí,“ řekl král a pokynul prstem mlčenlivé osobě stojící nehnutě u dveří, na niž jsme už čtenáře upozornili: „Kmotře Tristane, ten člověk je váš.“

Tristan l’Hermite se uklonil. Dal potichu rozkaz dvěma lučištníkům, kteří ubohého tuláka odvedli.

Král zatím přistoupil k druhému zajatci, který se silně potil. „Tvé jméno?“

„Petr Gringoire, Sire.“

„Tvé povolání?“

„Filozof, Sire.“

„Jak se opovažuješ, darebáku, účastnit se útoku na našeho přítele, pana správce paláce, a co můžeš říci o tom vzbouření lidu?“

„Sire, nebyl jsem při tom.“

„Cože, drzoune! Nebyl jsi přistižen hlídkou v té špatné společ­nosti?“

„Nikoliv, Sire, to je mýlka. Nešťastná náhoda. Skládám tragédie. Sire, prosím snažně Vaši Milost, aby mě vyslechla. Jsem básník. A lidé mého povolání se často z melancholie procházejí v noci po ulicích. Šel jsem tam tudy dnes večer. Je to zvláštní náhoda. Zatkli mě neprávem; v tom občanském vzbouření jsem nevinen. Vaše Veličenstvo vidí, že ten tulák mě nezná. Zapřísahám Vaše Veličenstvo…“

„Mlč!“ řekl král mezi dvěma doušky lektvaru. „Hlava by nám z tebe praskla.“

Tristan l’Hermite přistoupil a ukázal prstem na Gringoira: „Sire, můžeme ho také pověsit?“

Bylo to po prvé, co promluvil.

„Ech,“ řekl král nedbale, „nevidím překážek.“

„Ale já jich vidím mnoho,“ řekl Gringoire.

Náš filozof byl v té chvíli zelenější než oliva. Z chladné a lhostejné tváře královy vyčetl, že není jiné spásy než v nějakém zvláště patetickém činu; vrhl se tedy k nohám Ludvíka XI., volaje a zoufale mávaje rukama:

„Sire, račiž mě Vaše Veličenstvo vyslechnout! Sire! Neburácejte hněvem nad tak nepatrnou věcí, jako jsem já. Veliký Blesk boží nebije do kapusty. Sire, vy jste vznešený a všemocný panovník: mějte slitování s ubohým počestným člověkem, který by spíše vykřesal jiskru z ledu, než aby dokázal rozdmýchat vzpouru! Nejmilostivější Sire, shovívavost je ctností lvů a králů. Běda! Přísnost jen zastrašuje mysli; prudké nárazy severáku nedonutí chodce, aby si svlékl kabát; avšak slunce, vysílající ponenáhlu své paprsky, zahřeje ho tak, že se svlékne až do košile. Sire, vy jste slunce. Zapřísahám vás, můj svrchovaný pane a vládce, že nejsem z té bandy tuláků, zlodějů a darebáků. Vzpoura a loupež nepatří k výstroji Apolonově. Já se nikdy nevrhnu v ony mraky, z nichž vyráží bouře vzpoury. Jsem věrný poddaný Vašeho Veličenstva. A dobrý poddaný má být na slávu svého krále stejně žárlivý, jako je manžel na čest své ženy, má k ní cítit stejnou lásku jako syn k milujícímu otci. Má hořet touhou, aby vzkvétal jeho dům, aby vzrůstala jeho moc. Jakákoliv jiná vášeň by byla šílenstvím. To jsou, Sire, mé politické zásady. Nepovažujte mě tedy za vzbouřence a drancovníka podle mých roztrhaných loktů. Udělíte-li mi milost, rozedřu si i kolena, jak se budu za vás ráno i večer modlit, Sire. Bohužel, nejsem příliš bohatý, to je pravda. Jsem dokonce trochu chudý. Ale proto ještě nejsem špatný. Není to mou vinou. Každý ví, že z krásného písemnictví ještě nikdo nezbohatl a že nejlepší spisovatelé nemají často v zimě pořádný oheň v krbu. Jen právníci sezobou všechno zrní a ostatním vědeckým povoláním nechají slámu. Existuje čtyřicet výtečných přísloví o děravém plášti filozofů. Ach Sire, dobrotivost je jediné světlo, jež může ozářit nitro veliké duše. Dobrotivost nese pochodeň před všemi ostatními ctnostmi. Bez ní by byly jako slepci hledající tápavě Boha. Milo­srdenství, které je totéž co dobrotivost, vyvolává lásku poddaných, jež je panovníkovou nejmocnější osobní stráží. Co vám na tom sejde, vám, Veličenstvu, jehož tvář tone v jasu, je-li na světě o jednoho chudáka víc? O jednoho ubohého nevinného filozofa, který se brodí v temnotách bídy s prázdným měšcem, dunícím na jeho prázdném břiše? Ostatně, Sire, jsem učenec. Velcí králové připojují perlu ke své koruně, podporují-li vědy. Herakles neopovrhoval oslovením Musagetes¹⁵, Matyáš Korvín vyznamenával svou přízní Jana de Monroyal, ozdobu matematiků. Jak by se byl Alexander poskvrnil, kdyby byl dal pověsit Aristotela! Tento čin by nebyla zkrášlující muška na tváři jeho slávy, nýbrž ohyzdný znetvořující vřed. Sire, složil jsem velice příhodnou svatební píseň pro princeznu Flanderskou a vznešeného kralevice. To jistě není doutnák vzpoury. Vaše Veličenstvo vidí, že nejsem lecjaký nedouk, že jsem výborně studoval a že mám mnoho přirozené výmluvnosti. Dejte mi milost, Sire! Prokážete tím i přemilý skutek matce Boží a já vám přísahám, že jsem velice zděšen myšlenkou, že mám být pověšen.“

Při řeči líbal zoufalý Gringoire královy trepky a Vilém Rym šeptal Coppenolovi: „Dobře dělá, že se plazí po zemi. Králové jsou jako Jupiter krétský: mají uši jen na nohách.“ A punčochář, nevšímaje si Jupitera krétského, odpověděl s vážným úsměvem, oči upřené na Gringoira: „Ach ano, tak je to! Jako bych slyšel kancléře Hugenota, jak mě prosí o milost!“

Když se konečně Gringoire celý udýchaný zastavil, zvedl ustra­šeně hlavu a podíval se na krále, který si nehtem seškraboval skvrnu na koleně svých kalhot; pak se Jeho Veličenstvo napilo lektva­ru z poháru. Jinak nepromluvilo ani slova a toto ticho působilo Grin­goirovi muka. Konečně na něj král pohlédl. „Hrozný tlučhuba!“ řekl. Pak se obrátil k Tristanu l’Hermitovi: „Ech co, pusťte ho!“

Gringoire padl radostí bez sebe na zadek.

„Na svobodu?“ zabručel Tristan, „Vaše Veličenstvo si nepřeje, abychom ho trochu podrželi v kleci?“

„Kmotře,“ odvětil Ludvík XI., „myslíš, že pro takovéhle ptáky dáváme dělat klece po třech stech šedesáti sedmi librách, osmi soldech a třech denárech? Propusťte bez odkladu toho chlípníka (Ludvík XI. užíval s oblibou tohoto slova, jež spolu se zaklením ‚pro umučení Boží‘ tvořilo základ jeho bodrosti) a vyhoďte ho ven s pořádným štulcem.“

„Ó,“ zvolal Gringoire, „jak veliký král!“

A obávaje se opačného rozkazu, řítil se ke dveřím, které mu Tristan dosti nevlídně otevřel. Vojáci vyšli s ním, strkajíce ho před sebou pádnými ranami pěstí, což Gringoire snášel co pravý stoický filozof.

Dobrá nálada králova, projevující se od chvíle, kdy mu oznámili vzpouru proti správci paláce, pronikala do všeho. Tato neobvyklá shovívavost byla jejím pádným důkazem. Tristan l’Hermite se ve svém koutě mračil jako doga, která spatřila kořist a nedostala ji.

Král si zatím vesele bubnoval prsty na opěradle svého křesla pontaudemerský pochod. Byl to panovník velmi potměšilý, který však mnohem lépe dovedl skrývat své strasti než radosti. Jeho vnější projevy radosti při každé dobré zprávě zabíhaly často velmi daleko; tak při smrti Karla Smělého věnoval kostelu Svatého Martina v Toursu stříbrné zábradlí, a když nastoupil na trůn, zapomněl samou radostí nařídit pohřeb svého otce.

„Nuže, Sire,“ zvolal najednou Jakub Coictier, „jak je to s tím prudkým záchvatem, kvůli kterému mě Vaše Veličenstvo dalo zavolat?“

„Ach,“ řekl král, „trpím opravdu velice, milý kmotře.

V uších mi hučí a ohnivé hrábě mi rozdírají prsa.“

Coictier vzal královu ruku a s důležitou tváří mu zkoumal tep.

„Podívejte se, Coppenole,“ řekl potichu Rym, „jak tu sedí mezi Coictierem a Tristanem. To je celý jeho dvůr. Lékař je pro něho, kat je pro ostatní.“

Ohmatávaje králi tep, tvářil se Coictier stále znepokojeněji. Ludvík XI. ho pozoroval s jistou úzkostí. Coictier se vůčihledě zachmuřoval. Špatné zdraví královo bylo jediným statkem toho dobrého muže. Těžil z něho, jak nejlépe mohl.

„Och, och,“ zabručel konečně, „to je vskutku vážné.“

„Není-liž pravda,“ řekl znepokojeně král.

„Pulsus creber, anhelans, crepitans, irregularis¹⁶,“ pokračoval lékař.

„Pro umučení Boží!“

„Za tři dny to může člověka sklátit.“

„Matko Boží!“ zvolal král. „A lék, kmotře?“

„Už na něj myslím, Sire.“

Vybídl Ludvíka, aby mu ukázal jazyk, potřásl hlavou, zašklebil se a uprostřed všech těch ceremonií prohodil najednou: „Jak je Bůh nade mnou, Sire, musím vám říci, že se uprázdnilo místo výběrčího královských daní a že mám synovce.“

„Dám to místo výběrčího tvému synovci, kmotře Jakube,“ odpověděl král, „ale zbav mě toho ohně na prsou.“

„Ježto Vaše Veličenstvo je tak dobrotivé,“ začal opět lékař, „neodepře přispět mi trochu na stavbu mého domu v ulici svatého Ondřeje Pod paloukem.“

„Hm!“ řekl král.

„Jsem s penězi u konce,“ pokračoval doktor, „a bylo by věru škoda, aby dům neměl střechu, ne pro dům samotný, který je jednoduchý a zcela měšťanský, nýbrž pro malby Jana Fourbaulta, které zdobí obložení stěn. Je tam Diana, jak se vznáší ve vzduchu, ale tak znamenitá, tak něžná a jemná, tak přirozeně živá, s tak krásnými vlasy a korunkou s půlměsícem, s tak bělostnou pletí, že uvádí v pokušení všechny, kdo ji pozorují příliš zvědavě. Je tam také Ceres. To je také velmi krásná bohyně.

Sedí na snopech obilí s půvabným věncem z klasů, kozí bradky a jiných květů ve vlasech. Zamilovanější oči, oblejší nohy, vznešenější výraz tváře, lepší záhyby sukně se nikde neuvidí. Je to nejnevinnější a nejdokonalejší krása, kterou kdy vytvořil štětec.“

„Kate!“ mumlal Ludvík XI. „Kam s tím míříš?“

„Potřebuji střechu na tyto obrazy, a ačkoliv je to jen maličkost, nemám již peníze.“

„Kolikpak stojí ta tvá střecha?“

„Nu, měděná střecha figurkami zdobená a pozlacená dva tisíce liber nanejvýš.“

„Ach! Vrahu!“ zvolal král. „Za každý vytržený zub chce diamant.“

„Dostanu střechu?“ pravil Coictier.

„Ano a jdi k čertu, ale uzdrav mě!“

Jakub Coictier se hluboce uklonil a řekl:

„Sire, dám vám lék rozhánějící nemoc, zachráním vás. Na záda vám přiložím velkou náplast z vosku, arménské hlíny, bílku, oleje a octa. Budete píti dále svůj lektvar a já za Vaše Veličenstvo ručím.“

Hořící svíčka nepřivábí jen jednoho komára. Vida, že král je ve štědré náladě, a domnívaje se, že je příhodný okamžik, přistoupil mistr Olivier rovněž ke králi:

„Sire…“

„Co máš ještě?“ zeptal se Ludvík XI.

„Sire, Vaše Veličenstvo ví, že mistr Šimon Radin umřel?“

„Nu a?“

„Byl královským radou v soudních věcech státního pokladu.“

„Nu a?“

„Sire, to místo je uprázdněno.“

Při těch slovech zaměnila hrdá tvář mistra Oliviera zpupný výraz za výraz velmi ponížený. Je to jediná možná změna ve tváři dvořana. Král se na něj upřeně podíval a podotkl suše: „Rozumím.“

Pak pokračoval:

„Mistře Oliviere, maršál z Boucicaut říkával: ‚Jen král umí dávat dary, jen v moři se loví ryby!‘ Vidím, že smýšlíte stejně jako pan z Boucicaut. A teď poslouchejte, co vám povím. Máme dobrou paměť. V roce šedesátém osmém jsme vás učinili svým komorníkem; v roce šedesátém devátém správcem hradu u mostu v Svatém Cloudu s platem sto liber tourských (chtěl jste libry pařížské). V listopadu roku sedmdesátého třetího ustanovili jsme vás dekretem daným v Gergeolu místo podkoního Gilberta Acla správcem lesa ve Vincennes; v roce sedmdesátém pátém lenním pánem lesa v Rouvary-Svatém Cloudu místo Jakuba le Maira; v roce sedmdesátem osmém zajistili jsme milostivě vám a vaší ženě patentem s visací pečetí ze zeleného vosku na dvojité šňůře důchod deseti pařížských liber z tržiště u svatoheřmanské školy; v roce sedmdesátém devátém jsme vás ustanovili lenním pánem lesa Senardského místo toho ubohého Jana Daize; pak velitelem hradu v Loches, pak guvernérem v Svatém Quentinu, pak velitelem mostu v Meulanu, jehož hrabětem jste se dal jmenovat. Z každých pěti soldů pokuty, které platí lazebník holící v neděli a ve svátek, dostáváte tři soldy, my máme zbytek. Změnili jsme laskavě vaše jméno ‚Špatný‘, které se dobře hodilo k vašemu vzezření. V roce sedmdesátém čtvrtém udělili jsme vám k velké nelibosti naší šlechty erb s tolika barvami, že máte prsa jako páv. Pro umučení boží! Nemáte toho dost? Není to dost vydatný, ba zázračný rybolov? A nebojíte se, že další losos by už potopil váš člun? Pýcha vás zahubí, kmotře. Pýcha předchází pád a hanbu. Uvažujte o tom a mlčte!“

Po těchto slovech nabyla rozmrzelá tvář mistra Oliviera opět svého drzého výrazu. „Dobrá,“ zamumlal takřka nahlas, „zřejmě je vidět, že král je dnes nemocen. Dává všechno lékaři.“

Aniž se kvůli této narážce rozčilil, pokračoval Ludvík XI. s jistou mírností. „Podívejte se, zapomněl jsem ještě, že jsem vás učinil svým vyslancem v Gentu u princezny Marie. Ano, pánové,“ dodal král, obra­ceje se k Vlámům, „tenhle člověk byl vyslancem. – No tak, kmotře,“ pokračoval, obraceje se k mistru Olivierovi, „nehněvejte se, jsme přece staří přátelé. Je již velmi pozdě. Skončili jsme práci. Oholte mě!“

Naši čtenáři nepoznali jistě teprve teď, ale již dávno předtím v mistru Olivierovi toho strašlivého Figara, jejž Prozřetelnost, ona velká tvůrkyně dramat, tak mistrovsky zapletla do dlouhé a krvavé komedie Ludvíka XI. Nebudeme zde rozbírat jeho zvláštní osobnost. Tento královský lazebník měl tři jména. U dvora mu říkali zdvořile Olivier Daněk, lid mu říkal Olivier Ďábel. Jeho pravé jméno bylo Olivier Špatný.

Olivier Špatný stál tedy nehnutě, mračil se na krále a díval se úkosem na Jakuba Coictiera. „Ano, ano, lékař!“ drmolil mezi zuby.

„Nu ano, lékař!“ odvětil Ludvík XI. s neobvyklou dobromyslností, „lékař má dosud větší vliv než ty. To je docela prosté. Má v moci celé naše tělo, kdežto ty nás držíš jen za bradu. Jdi, ubohý lazebníku, to se zas spraví. Co bys řekl a co by zbylo z tvého úřadu, kdybych byl jako král Chilperich, který měl ve zvyku držet si bradu rukou? – Nuže, milý kmotře, hleď si svého úřadu a ohol mě! Dojdi si pro věci!“

Když Olivier viděl, že se král rozhodl žertovat a že ho není možno pohněvat, odešel nabručeně, aby vykonal jeho rozkazy.

Král vstal, přistoupil k oknu a náhle je celý vzrušený otevřel. „Ó, ano!“ zvolal, tleskaje rukama. „Na nebi nad Starým městem je rudá záře. To hoří pan správce! Nic jiného to nemůže být! Ach! Můj dobrý lide! Konečně mi tedy pomáháš při povalení panské moci.“

Pak se obrátil k Vlámům. „Pánové, pojďte se na to podívat! Nečervená se tam oheň?“ Oba gentští přistoupili k oknu.

„Velký oheň,“ řekl Vilém Rym.

„Vida, to mi připomíná požár domu pana z Hymbercourtu,“ dodal Coppenole a v očích mu pojednou zasvítilo. „Je tam asi veliké vzbouření.“

„Myslíte, mistře Coppenole?“ A pohled Ludvíka XI. byl skoro zrovna tak veselý jako pohled punčochářův. „Viďte, že bude nesnadné klást tomu odpor?“

„Pro kristovy rány! Sire! Na tom si vyláme zuby několik setnin vojáků Vašeho Veličenstva.“

„Což já, to je něco jiného,“ odvětil král. „Kdybych chtěl…“

Punčochář odpověděl směle: „Jestli je to vzpoura, jak si myslím, bylo by marné chtít, Sire!“

„Kmotře,“ řekl Ludvík XI., „s dvěma setninami mé stráže a jednou dělovou salvou vyřídíte snadno houf sedláků.“

Zdálo se, že punčochář je rozhodnut odporovat králi přes všechny posunky Viléma Ryma. „Sire, Švýcaři byli také neurození sedláci. Pan vévoda Burgundský byl vznešený šlechtic a opovrhoval tou chátrou. V bitvě u Gradsonu, Sire, křičel: ‚Dělostřelci, palte do těch sprosťáků!‘ a zaklínal se svatým Jiřím. Ale rychtář Scharnachtal se s kyjem a se svým lidem hnal na milého vévodu a náporem sedláků v buvolích kožích byla skvělá burgundská armáda roztříštěna jako okno, když do něho vletí kámen. Co tam bylo zabito rytířů sprostými lidmi! A pana ze Château-Guyonu, největšího velmože Burgundska, našli mrtvého i s jeho velkým šedým koněm v malé bažině.“

„Vy mluvíte o bitvě, příteli,“ odvětil král. „Zde jde o vzpouru. A s tou budu hotov, jakmile se mi zlíbí svraštit čelo!“

Druhý odpověděl lhostejně:

„Může být, Sire. V tom případě nepřišla ještě hodina lidu.“

Vilém Rym se domníval, že musí zakročit: „Mistře Coppenole, mluvíte s mocným králem.“

„Vím to,“ odpověděl vážně punčochář.

„Nechte ho mluvit, příteli Ryme,“ řekl král. „Mám rád otevřenou řeč. Můj otec Karel Sedmý říkával, že pravda je nemocná. Já myslil, že je mrtvá a že nemá vyznavačů. Mistr Coppenole mě vyvádí z bludu.“

Tu položil důvěrně Coppenolovi ruku na rameno. „Povídal jste tedy, mistře Jakube?“

„Říkám, Sire, že snad máte pravdu a že u vás ještě nepřišla hodina lidu.“

Ludvík XI. na něj pohleděl svým pronikavým zrakem. „A kdy přijde ta hodina, mistře?“

„Uslyšíte ji bít.“

„Na kterých hodinách, prosím?“

Coppenole, zachovávaje svou klidnou, venkovskou rozvážnost, zavedl krále k oknu. „Poslouchejte, Sire! Tu máte věž, zvonici, jsou tu děla, měšťané, vojáci. Až zvon zazní, až děla zarachotí, až se věž s velikým hřmotem zřítí, až vojáci a občané budou řvát a vzájemně se zabíjet, udeří ona hodina.“

Obličej Ludívka XI. se zachmuřil, král se zamyslil. Chvíli mlčel. Pak lehce rukou popleskal tlustou zeď velké věže, jako se poplácává zadek válečného oře. „Ba ne,“ řekl, „že se tak snadno nesesuješ, dobrá Bastilo?“

A obrátil se prudce k smělému Vlámovi: „Viděl jste někdy nějakou vzpouru, mistře Jakube?“

„Já ji dělal,“ odpověděl punčochář.

„Jak to děláte, chcete-li vyvolat vzpouru?“ otázal se král.

„Ach,“ odpověděl Coppenole, „není to těžké. Je na sto různých způsobů. Především je potřebí, aby byla v městě nespokojenost. To není nic vzácného. A pak záleží na povaze obyvatelů. Gentští jsou náchylní k vzpouře. Mají vždy rádi syna panovníkova, panovníka nikdy. Nu dobrá. Jednoho rána, dejme tomu, vstoupí někdo do mého krámu a řekne mi: Otče Coppenole, děje se tohle a tohle, princezna Flanderská chce zachránit své ministry, nejvyšší správce zdvojnásobuje dávku za mletí obilí. Nebo cokoliv jiného. Na tom nesejde. Já nechám práce, vyjdu ze své punčochárny, jdu do ulic a křičím: Drancujte! Vždycky se najde nějaký starý sud. Vystoupím na něj a řeknu hodně hlasitě první slova, která mi napadnou, co mám na srdci; a když je člověk z lidu, Sire, má vždycky něco na srdci. Lidé se shluknou, křičí, zvoní se na poplach, lid dostane zbraně odzbrojených vojáků, obchodníci se připojí a jde se. A tak to bude pořád, pokud budou páni na panstvích, měšťané v městech a sedláci na venkově.“

„A proti komu se takto bouříte?“ ptal se král, „proti svým správcům, proti svým vrchnostem?“

„Jak kdy. Někdy také proti vévodovi.“

Ludvík XI. si šel opět sednout a řekl s úsměvem: „Ach, u nás došlo teprve na správce.“

V tom okamžiku vstoupil Olivier Daněk. Za ním šla dvě pážata s královými toaletními potřebami. Ludvíka XI. však překvapilo, že byl mimo to provázen pařížským hejtmanem a velitelem noční stráže, kteří vypadali velice vyděšeni. I nevraživý lazebník vypadal poděšeně, ale uvnitř byl spokojen. „Sire,“ řekl, „prosím Vaše Veličenstvo za prominutí, že přináším neblahou zprávu.“

Král se prudce obrátil, až odřel nohama křesla rohožku na podlaze: „Co to znamená?“

„Sire,“ pokračoval Olivier Daněk s tváří škodolibého člověka, který má radost, že může zasadit prudkou ránu, „ta vzpoura lidu se neřítí na správce Soudního paláce.“

„A na koho tedy?“

„Na vás, Sire.“

Starý král vstal a vzpřímil se jako mladík. „Vyjádři se, Oliviere, vyjádři se! A dej si pozor na hlavu, kmotře, neboť ti přísahám při kříži ze Saint-Lô, že meč, který srazil hlavu panu z Lucemburka, není ještě tak vylámán, aby nemohl uříznout krk také tobě, jestli nám lžeš v tuto chvíli!“

To byla strašlivá přísaha; Ludvík XI. přísahal při kříži ze Saint-Lô jenom dvakrát v životě. Olivier otevřel ústa k odpovědi. „Sire…“

„Klekni!“ přerušil ho prudce král. „Tristane, bděte nad tímto člověkem!“

Olivier klekl a řekl chladně: „Sire, jedna čarodějka byla vaším nejvyšším soudním dvorem odsouzena k smrti. Utekla se do chrámu Matky Boží. Lid ji chce odtud vzít násilím. Pan hejtman a pan velitel noční stráže, kteří přicházejí z místa srocení, jsou tu, aby mi dosvědčili, není-li to pravda. Lid obléhá chrám Matky Boží.“

„Tak tedy!“ řekl tiše král, celý bledý a třesa se zlostí. „Matku Boží! Obléhají Matku Boží, mou dobrotivou paní, v její katedrále! – Vstaň, Oliviere. Máš pravdu. Dávám ti úřad Šimona Radina. Máš pravdu. – Na mne se tedy útočí! Čarodějka je pod ochranou kostela, kostel je pod ochranou mou. A já myslil, že jde o správce Soudního paláce! To je proti mně!“

Omládlý zuřivostí začal přecházet dlouhými kroky. Nesmál se už, byl hrozný, chodil sem a tam; liška se změnila v hyenu. Zdálo se, že nemůže ani mluvit, jak se dusil; pohyboval rty a vyhublé pěsti se mu křečovitě svíraly. Najednou zvedl hlavu, jeho vpadlé oči zasvítily a jeho hlas zazněl jako polnice: „Rozdrtit, Tristane, rozdrtit ty ničemy! Jdi, Tristane, příteli můj! Zabíjej! Zabíjej!“

Když tento výbuch minul, šel si zase sednout a hovořil s chladným a soustředěným vztekem:

„Pojď sem, Tristane. – Máme u sebe v této Bastile padesát rytířů vikomta z Gifu, to dělá se zbrojnoši tři sta jezdců: vezmete je! Je tu také četa našich královských lučištníků pod velením pana z Châteaupersu: vezmete ji! Jste vrchním maršálkem, máte vlastní lidi: vezmete je! V paláci Saint-Pôl najdete čtyřicet lučištníků nové osobní stráže korunního prince: vezmete je a s tím vším pospíšíte k chrámu Matky Boží. – Ach páni občané pařížští, stavíte se tímto proti francouzské koruně, proti svatosti Matky Boží a míru této země! – Vyhub je, Tristane, vyhub je! A nechť ani jeden neunikne, leda na Montfaucon.“

Tristan se uklonil. „Dobře, Sire!“

Po malé chvilce dodal: „A co udělám s čarodějnicí?“

Nad touto otázkou se král zamyslil.

„Ach, ta čarodějka! Pane z Estoutevillu, co s ní chtěl udělat lid?“

„Sire,“ odpověděl pařížský hejtman, „poněvadž lid přichází vyrvat ji z jejího azylu v chrámu Matky Boží, domnívám se, že ho tato beztrestnost uráží a že ji chce oběsit.“

Zdálo se, že král hluboce přemýšlí, pak se obrátil k Tristanu l’Hermitovi se slovy: „Nuže dobře, kmotře, vyhub lid a pověs čarodějku!“

„To je ono,“ pošeptal Rym Coppenolovi, „potrestat lid za to, že něco chce, a učinit pak to, co chce.“

„Dobře, Sire,“ odpověděl Tristan. „Je-li cikánka dosud v chrámu Matky Boží, mám ji odtud vzít přes právo azylu?“

„Pro umučení boží! Azyl!“ řekl král, škrábaje se za uchem. „Ale je přece třeba, aby ta žena byla pověšena!“

Tu jakoby osvícen náhlou myšlenkou, klesl před svým křeslem, sňal klobouk, položil ho na sedadlo, a dívaje se zbožně na jeden z olověných amuletů, jimiž byl klobouk ověšen, pravil se sepjatýma rukama: „Ach Matko Boží Pařížská, má milostivá patronko, odpusť mi! Vícekrát to neudělám. Musím přece potrestat tu ničemnici. Ujišťuji tě, svatá Panno, má dobrotivá paní, že je to čarodějka, nehodná tvé ochrany. Ty víš, má paní, že mnoho zbožných panovníků porušilo tu výsadu kostelů pro větší slávu boží a protože to bylo nezbytné v zájmu země. Svatý Hugo, biskup anglický, dovolil Eduardovi, aby vyvedl čaroděje z jeho kostela. Svatý Ludvík Francouzský, můj pán, nešetřil právo kostela svatého Pavla a princ Alfons, syn krále jeruzalémského, dokonce právo chrámu Božího hrobu. Odpusť mi tedy tentokrát, Matko Boží Pařížská! Už nikdy to neudělám a dám ti krásnou stříbrnou sochu, podobnou soše, kterou jsem dal loni Matce Boží v Ecouys. Amen.“

Pokřižoval se, vstal, dal si zase klobouk na hlavu a řekl Tristanovi: „Pospěšte si, kmotře. Vezměte pana z Châteaupersu s sebou! Dejte zvonit na poplach! Rozdrťte tu lůzu! Pověste cikánku! Řekl jsem. Očekávám, že popravu si vezmete na starost sám. Dáte mi o tom zprávu. – Nuže, Oliviere, dnes v noci nepůjdu spát. Ohol mě!“

Tristan l’Hermite se uklonil a odešel. Pak propustil král Ryma a Coppenola pokynem ruky se slovy: „Bůh vás opatruj, dobří přátelé vlámští. Jděte si trochu odpočinout. Noc pokročila a jsme blíž ránu než večeru.“

Oba se vzdálili, a když za doprovodu velitele Bastily došli k svým pokojům, řekl Coppenole Vilému Rymovi: „Hm. Mám už dost toho kašlavého krále. Viděl jsem Karla Burgundského, když byl opilý, ale nebyl tak zlý jako Ludvík XI. nemocný.“

„Mistře Jakube,“ odpověděl Rym, „to je tím, že králové jsou méně krutí, pijí-li víno, než když pijí lektvar.“

VI. Mečík v kapse

Sotva Gringoire vyšel z Bastily, pádil dolů ulicí svatého Antonína rychlostí splašeného koně. Když dospěl k Baudetské bráně, zamířil přímo ke kamennému kříži, který se tyčil uprostřed tohoto náměstí, jako by mohl v té tmě rozeznat postavu muže v černém plášti a s kapucí, sedícího na stupních kříže. „Jste to vy, mistře?“ zeptal se Gringoire.

Černá postava vstala. „Pro Kristovy rány, Gringoire, vy mě dopalujete! Hlásný na věži kostela svatého Gerváse právě vyvolal půl druhé s půlnoci.“

„Ó, to není mou vinou,“ odvětil Gringoire, „nýbrž vinou královy noční hlídky. Právě jsem se z toho krásně dostal. Ujdu vždy o vlásek šibenici. To je můj osud.“

„Ty ujdeš všemu,“ řekl druhý. „Ale pospěšme si. Znáš heslo?“

„Představte si, mistře, že jsem viděl krále. Přicházím od něho. Má barchetové kalhoty. To je dobrodružství!“

„Ach ty mluvko! Co je mi po tvém dobrodružství. Znáš heslo tuláků?“

„Znám. Buďte klidný. ‚Mečík v kapse‘.“

„Dobře. Jinak bychom nepronikli až ke kostelu. Tuláci zatarasují ulice. Na štěstí se zdá, že narazili na odpor. Snad přijdeme ještě včas.“

„Ano, mistře. Ale jak se dostaneme do chrámu Matky Boží?“

„Mám klíč k věžím.“

„A jak z něho vyjdeme?“

„Za klášterem jsou dvířka, která vedou k Ostrohu a odtud k vodě. Vzal jsem si od nich klíč a k břehu jsem ráno uvázal loďku.“

„Krásně jsem ušel šibenici!“ mlel dál Gringoire.

„Jen rychle, pospěšme si,“ řekl druhý muž.

Oba sestupovali rychlým krokem k Starému městu.

VII. Châteaupers na pomoc!

Čtenář si snad vzpomíná na kritickou situaci, v níž jsme zanechali Quasimoda. Hluchý hrdina, napadán ze všech stran, ztratil ne-li veške­rou odvahu, tedy aspoň veškeru naději, že se mu podaří zachránit nikoliv sebe (na sebe vůbec nemyslil), nýbrž cikánku. Pobíhal zmateně po galerii. Chrámu Matky Boží hrozilo, že bude tuláky dobyt. Pojednou naplnil sousední ulice mocný dusot cválajících koní a do náměstí vpadly jako vichřice s dlouhou řadou pochodní a hustým šikem jezdců s napřaženými kopími a s puštěnými uzdami zuřivé výkřiky: „Francie! Francie! Řežte ty chlapy! Châteaupers na pomoc! Hejtmanství! Hejtmanství!“

Poděšení tuláci se k nim obrátili čelem.

Quasimodo sice neslyšel, ale viděl vytasené meče, pochodně, hroty pík, celou tu jízdu, v jejímž čele poznal kapitána Phoeba; viděl zmatek v řadách tuláků, leckde hrůzu, neklid i u těch nejstatečnějších; a tato nečekaná pomoc mu dodala opět síly, že shodil z kostela první útočníky, kteří již přelézali galerii.

Přišly vskutku královské oddíly.

Tuláci se drželi statečně. Bránili se zoufale. Napadeni z boku, z ulice svatého Petra Na dobytčím trhu, a zezadu, z ulice U dómu, zatlačeni k chrámu Matky Boží, na který dosud útočili a který hájil Quasimodo, jsouce současně oblehateli i obleženými, byli v podobném postavení jako později při pověstném obléhání Turínu roku 1640 hrabě Jindřich z Harcourtu mezi princem Tomášem Savojským, kterého obléhal, a markýzem z Leganezu, který ho obklíčil. „Taurinum obsessor idem et obsessus¹⁷,“ jak hlásá jeho náhrobní nápis.

Byla to strašná řež. Psí zub ve vlčím těle, jak praví P. Mathieu. Královi jezdci, v jejichž středu si počínal statečně Phoebus z Châteaupersu, nešetřili nikoho a meč dopadl na ty, kdo unikli kopí. Tuláci, špatně ozbrojení, zuřili a kousali. Muži, ženy i děti skákali koním na zadky a plece a zavěšovali se tam všemi čtyřmi, zuby i nehty jako kočky. Jiní otloukali pochodně lučištníkům o tváře. Jiní zabodávali jezdcům železné háky do krku a strhávali je z koní. Rozsápali pak ty, kteří spadli. Bylo mezi nimi vidět jednoho s širokou lesklou kosou, který již dlouho podsekával koním nohy. Byl hrozný. Zpíval si nějakou huhňavou píseň a stále kosil. Při každé ráně zanechal kolem sebe velký kruh uťatých údů. Pomalu a klidně postupoval takto do nejhustšího houfu jezdců, pokyvuje hlavou a oddechuje pravidelně jako sekáč, který načíná obilný lán. Byl to Kulhavý Špindíra. Rána z arkebuzy ho sklátila.

Zatím se okna opět otevřela. Když sousedé slyšeli válečný pokřik královských, vmísili se do boje, koule pršely na tuláky ze všech poschodí. Náměstí bylo plno hustého kouře, jímž probleskovaly výstřely z ručnic. Bylo v něm nejasně vidět průčelí chrámu Matky Boží a sešlou nemocnici s několika vyzáblými nemocnými, kteří se dívali vikýři ve střeše.

Nakonec tuláci ustoupili. Únava, nedostatek dobrých zbraní, hrůza z náhlého útoku, střelba z oken a statečný boj královských je porazily. Prolomili řadu útočníků a dali se na útěk všemi směry, zanechavše na náměstí kupy mrtvol.

Když Quasimodo, jenž nepřestal ani na okamžik bojovat, viděl tu porážku, padl na kolena a zvedl ruce k nebi; pak radostí bez sebe běžel, vyletěl jako pták k oné komůrce, k níž tak neohroženě hájil přístup. Měl teď jen jedno přání: pokleknout před tou, již právě po druhé zachránil.

Když vstoupil do komůrky, našel ji prázdnou.