Kniha třetí

I. Chrám Matky Boží

Není pochyby, že Chrám Matky Boží v Paříži je ještě dnes velkolepá a nádherná stavba. Ale třebaže si i ve stáří uchovala svou krásu, těžko se ubránit povzdechu a rozhořčení nad tolikerým pustošením a mrzačením, jež této památné stavbě svorně připravili čas i lidé bez úcty ke Karlu Vilému, který k ní položil kámen základní, i k Filipu Augustovi, který položil kámen poslední.

Na tváři této stařičké královny našich katedrál je vedle každé vrásky také jizva. Tempus edax, homo edacior¹, což bych nejraději přeložil takto: Čas je slepý, člověk hloupý.

Kdybychom měli dosti času prozkoumat s čtenářem jednu po druhé všechny ty různé stopy ničení, jež jsou vryty do tohoto starobylého chrámu, podíl času by byl nejmenší; nejhorší část škod natropili lidé, především umělečtí odborníci. Říkám výslovně „umělečtí odborníci“, neboť za poslední dvě století bylo mezi nimi dosti takových, kteří se honosili titulem architekta.

Především, abychom uvedli jen několik nejdůležitějších příkladů, je jistě málo krásnějších ukázek stavitelského umění než průčelí tohoto chrámu, v němž se postupně i současně rozvíjejí před našimi zraky tři mohutné portály, vyklenuté do lomených oblouků, prolamovaný a jako krajka vroubkovaný pás osmadvaceti výklenků pro sochy králů, uprostřed pak obrovská růžice s dvěma okny po stranách, jako když kněze doprovází jáhen a podjáhen, pak vznosná a vzdušná galerie s trojlístkovými oblouky, jež na svých štíhlých sloupcích nese těžkou plochou střechu, konečně dvě černé a masivní věže s břidlicovými stříškami; harmonické části velkolepého celku, postavené nad sebou v podobě pěti obrovských poschodí, defilují před našima očima v pestré směsici, a přece podle řádu, s přečetnými ozdobami sochařskými, řezbářskými a ciselérskými, jež působivě doplňují velebnost celku; řekli bychom mohutná kamenná symfonie, obrovité dílo člověka a národa, ve svém celku jednotné a rozmanité jako Iliady a romancera, jichž je rodnou sestrou; zázračný plod, vytvořený spojením všech sil jedné historické epochy, kde z každého kamene tryská mnohotvárná fantazie dělníkova, řízená géniem umělce; jedním slovem výtvor lidský, mohutný a bohatý jako výtvor božský, od něhož jako by si byl přisvojil dvě základní vlastnosti: rozmanitost a věčnost.

A co tu říkáme o průčelí, platí o celém chrámu; a co jsme řekli o katedrále pařížské, platí o všech křesťanských kostelích středověku. Všechny jsou vystavěny v tomto umění, jež se zrodilo samo ze sebe, v umění logickém, dobře vyváženém. Podle prstu u nohy můžeš změřit obra.

Chceme-li se zbožně obdivovat velebné a mohutné katedrále, jež podle slov kronikářů nahání divákům hrůzu, „quae mole sua terrorem incutit spectantibus“², vraťme se opět k průčelí chrámu Matky Boží, jak se nám jeví dnes.

Tři důležité části dnes tomuto průčelí chybějí: především schodiště o jedenácti stupních, které se vyvyšovalo nad úroveň okolní půdy; pak spodní řada soch, jež vyplňovala výklenky tří portálů, a konečně horní řada osmadvaceti nejstarších králů francouzských, od Childeberta po Filipa Augusta, jejichž sochy s císařským jablkem v ruce zdobily galerii prvního poschodí.

Schodiště zmizelo postupem času, jak se ponenáhlu a nezadržitelně zvedala úroveň půdy Starého města; i když bylo těch jedenáct stupňů, jež ještě zvyšovaly velebnou majestátnost budovy, jeden po druhém během doby pohlceno stoupajícím přílivem pařížské dlažby, čas přece jen dal katedrále více, než jí vzal, neboť rozestřel po jejím průčelí onu temnou patinu století, která činí stáří uměleckých památek věkem jejich krásy.

Ale kdo shodil obě řady soch? Kdo ponechal výklenky prázdné? Kdo vytesal právě doprostřed středního portálu ten nový a zrůdný lomený oblouk? Kdo se odvážil vsadit tam vedle Biscornettových arabesek ty nevkusné a těžké dřevěné dveře, vyřezávané ve stylu Ludvíka XV.? Lidé, architekti, umělci naší doby.

A vstoupíme-li dovnitř budovy, kdo skácel tu obrovskou sochu svatého Kryštofa, příslovečnou mezi sochami právě tak, jako byla proslulá velká síň Soudního paláce mezi síněmi a jako štíhlá věžička štrasburská mezi zvonicemi? A ten bezpočet soch, jež vyplňovaly všechny mezisloupové prostory hlavní lodi i kůru, sochy klečící, stojící, jezdecké, sochy mužů, žen, dětí, králů, biskupů a vojáků, sochy kamenné, mramorové, zlaté, stříbrné, měděné, dokonce i voskové, kdo je všechny surově vymetl? To neudělal čas.

A kdo nahradil starý gotický oltář, nádherně vyzdobený skříňkami a ostatky svatých, tím těžkým mramorovým náhrobkem s hlavami andělíčků a s obláčky, který vypadá jako nepodařený vzorek slohu Val-de-Grâce nebo Dómu invalidů? Který zpozdilec zasadil ten hrubý sochařský anachronismus do Hercandovy dlažby z doby Karla Velikého? Nebyl to Ludvík XIV., když splňoval přání Ludvíka XIII.?

A kdo vsadil ta chladná bílá skla na místo těch „zářivě pestrobarevných“, jež uváděla v úžas naše otce, takže nevěděli, mají-li dříve pohlédnout na růžici hlavního portálu nebo na okna apsidy? A co by asi řekl kostelní zpěvák z XVI. století při pohledu na ten báječný žlutý nátěr, jímž svou katedrálu zalíčili naši vandalští arci­biskupové? Vzpomněl by si, že touto barvou natíral kat „budovy zločinné“; připomněl by si Malý bourbonský palác, celý pomazaný žlutou barvou za zradu nejvyššího maršálka, „žlutí tak důkladnou a trvanlivou“, jak říká Sauval, „že ani za sto let nevybledla“. Pomyslel by si, že svaté místo se stalo místem neřestným, a uprchl by.

A vystoupíme-li na katedrálu, nevšímajíce si tisícerých barbarství všeho druhu, co se stalo s tou rozkošnou věžičkou, jež vyrůstala přímo z průsečíku křížové klenby a nesla se k nebesům, přečnívajíc obě věže, štíhlá jako střelka, se svým jasně znějícím zvonem a s prolamovaným obrysem proti nebi, právě tak křehká a vznosná jako sousední věžička Svaté kaple, rovněž zničená? Jeden architekt dobrého jména ji v roce 1787 uřízl a domníval se, že stačí přikrýt ránu tou širokou olověnou náplastí, která se podobala pokličce na hrnec. A tak se zacházelo s nádherným uměním středověku téměř ve všech zemích, zvláště ve Francii. Na jeho troskách můžeme rozeznat tři druhy poškození, jež se do něj zaryly nestejně hluboko: především rány způsobené časem, který nepozorovaně tu a tam vyhlodal a pokryl snětí celý jeho povrch, pak politické a náboženské převraty, jež se ve své zlostné zaslepenosti na ně vrhly s obzvláštní zuřivostí, roztrhaly jeho přebohaté roucho sochařských a tepaných ozdob, vyrazily jeho růžice, rozlámaly jeho obroučky z arabesek a figurek, vyrvaly jeho sochy jednou proto, že měly mitru, po druhé proto, že měly korunu; konečně stavitelské směry, čím dál grotesknější a hloupější, jež od nespoutaných a velkolepých schválností renesančních vedly až k nutnému úpadku architektury. Módy napáchaly více zla než revoluce. Ťaly do živého, zaútočily na samu kostru umění; krájely, řezaly, ničily, zabily budovu v jejím tvaru i v jejím symbolu, v její logice, i v její kráse. A pak, ony též znovu stavěly: takovou domýšlivost neměl ani čas, ani revoluce. Ve jménu dobrého vkusu nalepily drze na rány gotické architektury své ubohé a pomíjivé titěrnosti, své mramorové stuhy, své kovové tretky: hotové malomocenství oválů, závitů, obrub, drapérií, girland, třásní, kamenných plamenů, bronzových mraků, tlustých amorků a baculatých andílků, malomocenství, jež počíná rozežírat tvář umění na oratoři Kateřiny Medicejské a jež je po dvou stech letech doráží, ztýrané a pokroucené, v salónku paní Dubarry.

Shrneme-li tedy hlavní body, které jsme uvedli, znetvořuje dnes gotickou architekturu trojí pustošení. Vrásky a bradavice na povrchu; to je dílo času. Násilné činy, surovosti, pohmožděniny; to je dílo revolucí od Luthera až po Mirabeaua. Mrzačení, amputace, vykloubení údů, restaurace; to je práce řeckých, římských a barbarských profesorů, žáků Vitruviových a Vignolových. Toto velkolepé umění, které vytvořili Vandalové, zabily akademie. K ničitelskému dílu staletí a revolucí, jež pustoší alespoň velkoryse a bez zaujatosti, připojila se hejna vyškolených architektů, na slovo vzatých, přísežných a vyhlášených odborníků, kteří zneuctívali umění s rozvahou a ve jménu svého špatného vkusu, nahrazující pro větší slávu Parthenonu gotické krajkoví salátovými listy ve stylu Ludvíka XV. Tak kope osel umírajícího lva. Tak se vrhají housenky na starý rozkošatělý dub, aby ho nakonec ohlodaly, okousaly, ohryzaly.

Kde jsou ty časy, kdy Robert Cenalis, porovnávaje chrám Matky Boží v Paříži s oním pověstným, starými pohany tak vychvalovaným chrámem Dianiným v Efezu, který učinil nesmrtelným Herostrata, shledal, že galská katedrála je „znamenitější délkou, šířkou, výškou i uspořádáním“.³

Ostatně chrám Matky Boží v Paříži není rozhodně tím, čemu říkáme dokonalá, stylová a utříděná stavba. Není to již kostel románský a není to ještě kostel gotický. Tato stavba není typem. Chrám Matky Boží nemá jako na příklad opatství v Tournus ono mohutné a masivní rozpětí, kulatou a širokou klenbu, chladné holé stěny, onu majestátní jednoduchost staveb, jež jsou založeny na plném oblouku. Není také jako katedrála bourgeská velkolepým, lehkým, mnohotvárným, bohatě zdobeným květem lomeného oblouku. Nemůžeme jej zařadit do té starobylé rodiny chrámů temných, tajemných, nízkých a plným obloukem jakoby k zemi přitlačených, kromě stropů téměř egyptských, plných hieroglyfů, kněžské posvátnosti a symbolů, v jejichž ornamentální výzdobě převládají kosočtverce a klikaté čáry nad květy, květy nad zvířaty, zvířata nad lidskými postavami; jsou spíše dílem kněze než architekta; je to první proměna umění, jež nese pečeť teokratické a vojenské disciplíny a jež se počítá ve východní říši římské a končí u Viléma Dobyvatele. Není možno vřadit naši katedrálu ani do oné druhé rodiny kostelů, vysokých, vzdušných, bohatých na pestrobarevná okna a řezbářské ozdoby; kostelů, jež mají ostré tvary a odvážné vypětí, jež politicky symbolizují města a obce; jež jsou z rodu uměleckých děl svobodných, rozmarných, nespoutaných; tato druhá proměna stavitelského umění již není hieroglyfická, strnulá a velebná, nýbrž umělecká, pokroková a lidová; začíná návratem z křižáckých výprav a končí u Ludvíka XI. Chrám Matky Boží v Paříži není ani čistě románský jako první kostely, ani čistě arabský jako ty druhé.

Je to stavba přechodu. Saský stavitel dokončoval právě první pilíře hlavní lodi, když se lomený oblouk, přicházející z křižáckých výprav, vítězoslavně usadil na širokých románských hlavicích, jež měly původně nést plné oblouky. Lomený oblouk od té doby vševládný, dokončil stavbu chrámu. Ale poněvadž byl na počátku své dráhy ještě nezkušený a bázlivý, rozbíhá se do šířky, zaráží se a neodvažuje se ještě vzlétnout do štíhlých věžiček a hrotů, jako to udělá později na tolika překrásných katedrálách. Řekl bys, že jsou na něm patrny stopy sousedství těžkých románských pilířů.

Ostatně tyto stavby, představující přechod ze slohu románského do gotického, mají pro studium stejnou cenu jako čisté typy. Jsou výrazem určitého odstínu v umění, který by byl bez nich ztracen. Představují lomený oblouk, naroubovaný na plném oblouku románském.

Chrám Matky Boží v Paříži je obzvlášť zajímavou ukázkou této různorodosti. Každá stěna, každý kámen tohoto památného monumentu není jen stránkou z historie země, ale zároveň stránkou z dějin vědy a umění. Uvedu několik nejvýraznějších příkladů: zatímco ona malá červená dvířka dosahují v provedení těch nejkřeh­čích jemností gotiky XV. století, pilíře hlavní lodi spadají svým objemem a mohutností zpět až k opatství svatého Heřmana Na palouku z doby karolinské. Řekl bys, že mezi těmi dvířky a sloupy je šest století. Dokonce hermetikové objevili v symbolech velkého portálu uspokojující zkratku své tajemné vědy, jejímž tak dokonalým výtvarným hieroglyfem je kostel svatého Jakuba U jatek. A tak tu máme pohromadě opatství románské, kostel mudrců, umění gotické i umění saské, těžký okrouhlý pilíř připomínající Řehoře VII., tajemný symbolismus hermetika Mikuláše Flamela, který byl jakousi předmluvou k Lutherovi, papežskou jednotu a papežské schisma, kostel svatého Heřmana Na palouku i kostel svatého Jakuba U jatek, to vše je spojeno, smíšeno, prolnuto v chrámu Matky Boží. Tento ústřední a základní kostel je mezi starými pařížskými kostely jakousi bájeslovnou obludou: hlavu má z jednoho, údy z druhého, trup z třetího, od každého něco.

Opakujeme, že tyto různorodé stavitelské útvary mají mnoho zajímavosti pro umělce, starožitníka i historika. Cítíme z nich, do jaké míry je architektura prvotním uměním, dokazují právě tak jako zříceniny staveb kyklopských, egyptské pyramidy a obrovité indické pagody, že největší výtvory stavitelské jsou mnohem více díla společenská než díla jedinců: jsou spíše prací celých národů než výtryskem génia jednotlivců; jsou pokladem, který po sobě zanechává národ; nánosy vytvořené staletími; sedliny z výparů, jež postupně unikají z lidské společnosti; jedním slovem, zvláštní druh geologických útvarů. Každý příliv doby nanese svou naplaveninu, každé pokolení uloží na historickou památku svou vrstvu, každý jedinec přidá svůj kámen. Tak pracují bobři, tak pracují včely, tak pracují lidé. Velkolepý symbol stavitelského umění, Babylónská věž, je úl.

Velké stavby právě tak jako veliká pohoří jsou dílem věků. Často se umění změní, dříve než jsou dokončeny: „pendent opera interrupta“⁴. Ale ony klidně pokračují dál v duchu umění změněného. Nové umění se zmocní historické stavby tam, kde ji právě najde, zakoření se do ní, přizpůsobí si ji, rozvíjí ji podle své fantazie, a pokud může, dokončí ji. Vše se odehraje beze zmatků, bez násilí, bez odporu, podle přirozeného a tichého zákona. Je to roub, který se ujal, míza, jež se znovu rozproudila, nový výhonek, který vzešel. Bylo by tu zajisté dosti látky na mnoho tlustých knih, ba často se v tom několikerém spájení různých uměleckých slohů, jak po sobě následují v různých výškách téže historické stavby, odrážejí úplné dějiny lidstva. Člověk, umělec, jedinec se ztrácejí v těchto obrovských anonymních stavbách. Lidský duch je v nich zhuštěn a shrnut, čas je architektem, lid je zedníkem.

Podíváme-li se nyní jen na křesťanskou architekturu evropskou, která je mladší sestrou velkolepého stavitelství východního, vidíme, že je to ohromný útvar, rozdělený na tři ostře se lišící a nad sebou ležící pásma: pásmo románské⁵, pásmo gotické a pásmo renesanční, které bychom spíše nazvali pásmem řeckořímským. Vrstva románská, nejstarší a nejhlubší, je charakterizována plným obloukem; ten se opět vrací, nesen tentokrát řeckým sloupem, ve svrchní, novodobé vrstvě renesanční. Mezi oběma je lomený oblouk. Stavby náležející výlučně některé z těchto tří vrstev jsou dokonale jednolité, jednoznačné a úplné. Je to na příklad opatství v Jumièges, katedrála remešská, katedrála svatého Kříže v Orleansu. Avšak ona tři pásma na okrajích splývají a prolínají se jako barvy ve slunečním vidmu. Tak vznikají stavby složité, budovy představující odstíny a přechody. Některá má základ románský, střed gotický, vrcholek řeckořímský. Je to způsobeno tím, že se stavěla šest set let. Taková různorodost je však vzácná. Vzorem takové stavby je hradní věž v Etampes. Častější jsou historické stavby slučující dva útvary. Je to chrám Matky Boží v Paříži, stavba gotická, která svými prvními pilíři zasahuje do onoho pásma románského, jímž je cele proniknut portál kostela svatého Diviše a hlavní loď kostela svatého Heřmana Na palouku. Podobně u rozkošné pologotické kapitulní síně opatství bochervilleského sahá románská vrstva až do poloviny. Katedrála rouenská by byla zcela gotická, kdyby špičkou své střední věže nepřesahovala do pásma renesančního⁶.

Ostatně všechny ty odstíny, všechny ty rozdíly se projevují jen na povrchu staveb. Umění vyměnilo jenom kůži. Samotná povaha křesťanského chrámu zůstává nedotčena. Je tu stále tatáž vnitřní kostra, totéž logické rozčlenění jednotlivých částí. Ať je vnějšek katedrály jakkoli vyřezávaný a prolamovaný, najdeme pod ním vždy, alespoň v zárodku nebo v základním tvaru, římskou basiliku. Věčně znovu rozvíjí svůj půdorys podle téhož zákona. Jsou to stále dvě lodi, jež se protínají křížem a jejichž hořejší výběžek, zaokrouhlený v apsidu, tvoří kůr; jsou tu vždy postranní, nízce klenuté lodi pro procesí uvnitř kostela a pro kaple jakési pobočné chodby, které jsou spojeny s hlavní lodí řadami sloupů. Na tomto základě se pak počet kaplí, portálů, věží a zvoniček obměňuje do nekonečna podle fantazie doby, národa, umění. Jakmile je jednou o bohoslužbu postaráno a je zajištěna, architektura dělá, co se jí zlíbí. Sochy, malovaná okna, růžice, prolamování, hlavice, basreliéfy a všechny tyto výtvory fantazie kombinuje podle pravidla, které jí právě vyhovuje. Tím vzniká ona přímo zázračná vnější rozmanitost budov, v jejichž základech je tolik řádů a jednoty. Kmen stromu zůstává nezměněn, vegetace je rozmanitá.

II. Paříž z ptačí perspektivy

Pokusili jsme se právě představit čtenáři ten podivuhodný chrám Matky Boží v Paříži v jeho původní podobě. Nastínili jsme stručně většinu jeho krás z patnáctého století, které mu dnes chybějí; ale to hlavní jsme opomněli: pohled na Paříž z výše jeho věží.

Vskutku, když se člověk po delším tápání v temném točitém schodišti, které svisle proniká tlustým zdivem věží, octl znenadání na jedné z plochých střech, zalitých denním světlem a vzduchem, rozvinul se před jeho očima do všech stran nádherný obraz; podívaná „sui generis“, jakou si mohou snadno představit jen ti čtenáři, kteří měli štěstí a viděli jedno z oněch několika dokonalých, jednolitých, neporušených a dosud zachovaných gotických měst jako Norimberk v Bavorsku a Vittoria ve Španělsku; nebo třebas jen malé ukázky, pokud jsou dobře zachované, jako Vitré v Bretani a Nordhausen v Prusku.

Paříž před třemi sty padesáti lety, Paříž patnáctého století byla již obrovským městem. My Pařížané se obyčejně mýlíme v představě, o kolik se od té doby zvětšila. Paříž vzrostla od doby Ludvíka XI. jen o málo víc než o třetinu. A ztratila beze sporu více na kráse, než získala na velikosti.

Paříž se zrodila, jak známo, na tom pradávném ostrově Starého města, který má tvar kolébky. Břeh tohoto ostrova byl její první hradbou, Seina jejím prvním příkopem. Paříž sídlila po několik století pouze na ostrově. Měla dva mosty, jeden na severu, druhý na jihu, a dvě předmostí, jež byla zároveň jejími branami a pevnostmi: Velký Châtelet na pravém břehu a Malý Châtelet na levém břehu. Později, za vlády prvních králů, kdy už jí bylo na ostrově příliš těsno a nemohla se ani otočit, překročila řeku. Tehdy se počal zahlodávat do krajiny po obou stranách Seiny, za Velkým i Malým Châteletem, první řetěz zdí a věží. Ještě v minulém století se zachovalo několik zbytků z tohoto prvního opevnění. Dnes zbývá už jen vzpomínka na některé tradiční názvy, jako brána Baudetská nebo Baudoyerská, Porta Bagauda. Ponenáhlu však záplava domů, jež neustále vyráží ze středu města ven, přelévá se přes tuto hradbu, nahlodává ji, ničí a smazává. Filip August postaví městu novou hráz. Uvězní Paříž kolem dokola řetězem mohutných, vysokých a pevných věží. Víc než sto let se domy v této nádrži tísní, kupí a rostou do výšky jako voda ve vodojemu. Prohlubují se, vrší poschodí na poschodí, stoupají jeden na druhý, přímo tryskají do výše jako každá potlačená míza a zrovna jako o závod se každý snaží převýšit sousedy o hlavu, aby měl trochu vzduchu. Ulice se čím dál víc prohlubuje a zužuje; každé volné prostranství se zaplňuje a mizí. Konečně domy přeskočí hradbu Filipa Augusta a rozběhnou se vesele do kraje, bez ladu a skladu, křížem krážem, jako když vyklouznou z ohlávky. Tam se uvelebí, založí si v polích zahrady, pohodlně se zařídí. Od roku 1367 šíří se město tak překotně do předměstí, že potřebuje novou hradbu, zvláště na pravém břehu: postavil ji Karel V. Ale město jako Paříž roste neustále. Jen taková města stávají se městy hlavními. Jsou to nálevky, kam se stékají všechny zeměpisné, politické, filozofické a kulturní proudy země, všechny přirozené sklony národa; jsou to jakési studně civilizace a zároveň kanály, kde se kapka po kapce pročišťuje a kde se shromažďuje od věků do věků obchod, průmysl, vzdělanost, populace, všechna míza, všechen život, celá duše národa. Hradbu Karla V. potká tentýž osud jako hradbu Filipa Augusta. Koncem patnáctého století je již překročena, překonána a předměstí běží dál. V šestnáctém století jako by přímo před očima ustupovala a ztrácela se stále víc ve Starém městě, tak nesmírně mohutní už Nové město vně hradby. A tak počínajíc patnáctým stoletím (zde uděláme malou zastávku) strávila již Paříž tři soustředěné kruhy hradeb, jejichž zárodkem byly za časů Juliána Apostaty Velký a Malý Châtelet. Mohutné město rozlámalo tak postupně čtyřnásobný krunýř hradeb, jako dorostlé dítě trhá loňské šaty. Za Ludvíka XI. bylo ještě vidět v tom moři domů několik zřícených věží starých hradeb, jež z něho vystupovaly jako vrcholky pahorků při povodni, jako souostroví staré Paříže v záplavě Paříže nové.

Od té doby se Paříž opět změnila, na neštěstí pro nás; ale překročila jen jednu hradbu, hradbu Ludvíka XV., tu ubohou zeď z bláta a hlíny, hodnou krále, který ji postavil, i básníka, který o ní napsal:

Zeď, jež Paříž obkličuje, Paříž zároveň skličuje.

Ještě v patnáctém století byla Paříž rozdělena na tři úplně odlišná a oddělená města, z nichž každé město mělo svůj ráz, zvláštnosti, mravy, zvyky, privilegia, historii: bylo to Staré město, Univerzitní čtvrť a Nové město. Staré město, zabírající ostrov, bylo nejstarší a nejmenší a bylo rodným městem druhých dvou, sevřeno mezi nimi, nechť nám čtenář promine toto srovnání, jako scvrklá stařenka mezi dvěma dospělými krásnými dcerami. Univerzitní čtvrť se rozkládala na levém břehu Seiny od věže Tournelle až k věži Nesleské, kteréžto doby odpovídají v dnešní Paříži Vinnému trhu a Mincovně. Její hradby vymezovaly přibližně onu část krajiny, kde si Julián postavil kdysi lázně. Zahrnovaly též vrch svaté Jenovefy. Kulminačním bodem této křivky hradební zdi, asi v těch místech, kde dnes stojí Pantheon, byla Papežská brána. Nové město, největší ze tří částí Paříže, zabíralo pravý břeh. Jeho nábřeží, na několika místech přervané nebo přerušené, táhlo se podél Seiny od věže Billy až k věži Bois, to jest od místa, kde stojí dnes obilní skladiště, až k místu, kde jsou dnes Tuilerie. Tyto čtyři body, kde Seina přetínala opevnění hlavního města, totiž Tournelle a věž Nesle nalevo, věž Billy a věž Bois napravo, nazývaly se výstižně „čtyři věže města Paříže“. Nové město zabíhalo ještě hlouběji do kraje než Univerzitní čtvrť. Vrchol hradební zdi nového města (to jest hradby Karla V.) byl u bran svatého Diviše a svatého Martina, které tam stojí dodnes.

Jak jsme již řekli, byla každá z těch tří velkých částí Paříže městem, ale městem příliš vyhraněným, aby mohlo být samostatné, městem, jež se nemohlo obejít bez druhých dvou. Však také každé město mělo naprosto odlišný vzhled. Staré město oplývalo kostely, Nové město paláci, Univerzitní čtvrť školními budovami. Pomineme-li zde podružné zvláštnosti staré Paříže rozmary uličního práva a přihlédneme-li pouze k podstatným a povšechným předpisům z té zmatenice obecních pravomocí, můžeme všeobecně říci, že Staré město patřilo biskupovi, pravý břeh starostovi kupeckého cechu, levý břeh rektorovi. A nad tím vším pařížský hejtman, úředník královský, nikoli městský. Staré město mělo chrám Matky Boží, Nové město Louvre a radnici, Univerzitní čtvrť Sorbonnu. Nové město mělo tržnici, Staré město nemocnici, Univerzitní čtvrť „Studentský palouk“. Přečin, který studenti spáchali na levém břehu na svém palouku, byl souzen v Soudním paláci na ostrově a trestán na pravém břehu na Montfauconu; pakliže nezakročil rektor, když se mu zdálo, že Universita je silná a král slabý; byla to jedna z výsad studentů, že směli být věšeni ve své čtvrti.

(Mimochodem řečeno, většina těchto výsad, a byly i lepší než tato, byla králům vyrvána vzpourami a odboji. Tak to chodí od nepaměti: král se vzdá jen toho, co mu národ vyrve. Jedna stará listina to prostince vyjadřuje, mluvíc o věrnosti: Civibus fidelitas in reges, quae tamen aliquoties seditionibus interrupta, multa peperit privilegia⁷.)

V patnáctém století omývala Seina v obvodu Paříže pět ostrovů: ostrov Louviers, kde byly tehdy stromy a kde dnes je už jen dříví; ostrov Kravín a ostrov Matky Boží, oba dva pusté, až na jedno zchátralé stavení, oba dva biskupovo léno; v sedmnáctém století udělali z těchto dvou ostrovů jeden a zastavili jej; dnes mu říkáme ostrov svatého Ludvíka; konečně ostrov Starého města a na jeho špičce ostrůvek převozníka krav, který později zmizel pod náspem nového mostu. Staré město mělo tehdy pět mostů; tři na pravé straně, most Matky Boží, kamenný most Směnárenský a dřevěný most Mlynářský; dva na levé straně, totiž Malý most, který byl kamenný, a dřevěný most svatého Michala; na všech stály domy. Univerzitní čtvrť měla šest bran, postavených za Filipa Augusta; vyjdeme-li od Tournelle, byla to brána svatého Viktora, brána Bordelle, Papežská brána, brána svatého Jakuba, brána svatého Michala a brána svatého Heřmana. Nové město mělo šest bran, postavených za Karla V.: počítáme-li od věže Billy, byla to brána svatého Antonína, brána Temple, brána svatého Martina, brána svatého Diviše, brána Montmartreská, brána svatého Honoráta. Všechny tyto brány byly mohutné, ale také krásné, což síle neubírá. Voda v širokém a hlubokém příkopu, bystře proudící za zimních přívalů Seiny, omývala paty hradeb kol dokola Paříže. Na noc se brány zavíraly, řeka byla zatarasena na obou stranách města těžkými železnými řetězy a Paříž klidně spala.

Z ptačí perspektivy skýtala divákovu oku každá z těchto tří částí města, Staré město, Univerzitní čtvrť i Nové město, nerozpletitelné klubko bizarně zamotaných ulic. Nicméně rozeznal člověk hned na první pohled, že tyto tři části města tvoří jedno tělo. Rázem mu padly do oka dvě dlouhé rovnoběžné ulice, jež protínaly bez přerušení nebo vybočení skoro v rovné čáře všechna tři města najednou od začátku až do konce, od jihu na sever, kolmo k Seině, spojovaly je, slučovaly a bez přestání rozlévaly, vlévaly a přelévaly obyvatelstvo jednoho města do obvodu města druhého, tvoříce takto ze tří měst město jediné.

První z těch dvou ulic šla od brány svatého Jakuba k bráně svatého Martina; v Univerzitní čtvrti se nazývala ulicí svatého Jakuba, na Starém městě ulicí Židovskou, na Novém městě ulicí svatého Martina; přecházela dvakrát řeku, jednou jako Malý most, po druhé jako most Matky Boží. Druhá ulice, jež se jmenovala na levém břehu ulice Harfová, na Starém městě ulice Bednářská a na pravém břehu ulice svatého Diviše, tvořila na jednom rameni Seiny most svatého Michala, na druhém rameni Směnárenský most a šla od brány svatého Michala v Univerzitní čtvrti k bráně svatého Diviše na Novém městě. Pod tolika rozličnými jmény to byly však stále jen dvě ulice, ale dvě ulice mateřské, dvě ulice základní, dvě tepny Paříže. Všechny ostatní cévy tohoto trojměsta buď z nich vycházely, nebo do nich ústily.

Nezávisle na těchto dvou hlavních ulicích příčných, protínajících Paříž napříč po celé její šířce a společných celému hlavnímu městu, měly Nové město i Univerzitní čtvrť svou vlastní velkou ulici, která se táhla směrem podélným, rovnoběžně se Seinou, a na své cestě přetínala v pravém úhlu ony dvě tepny. Tak se šlo na Novém městě přímou čarou do brány svatého Antonína k bráně svatého Honoráta; v Univerzitním městě od brány svatého Viktora k bráně svatého Heřmana. Tyto dvě veliké cesty, křižující se s dvěma prvními, tvořily osnovu, na níž spočívala složitá síť pařížských ulic s hustými uzly na všech stranách. V nesrozumitelné kresbě této sítě bylo možno pozorným okem rozeznat ještě dva roztřepené snopy, jeden v Univerzitní čtvrti, druhý na Novém městě; dva svazky velikých ulic rozbíhajících se od mostů k branám.

Něco z tohoto geometrického půdorysu se ještě dodnes zachovalo.

A jak nyní vypadal pohled na tento celek z výše chrámu Matky Boží roku 1482? Pokusíme se to vylíčit.

Divák, který vystoupil všecek udýchán na tento vrchol, byl z počátku oslněn pohledem na střechy, komíny, ulice, mosty, náměstí, věže, zvonice. Všechno upoutávalo zrak najednou, tesaný štít, špičatá střecha, vížka zavěšená na nárožích, kamenná pyramida z jedenáctého století, břidlicový obelisk ze století patnáctého, okrouhlá a holá věž hradní, čtyřhranná a zdobená věž kostelní, věci veliké, malé, těžké, vzdušné. Zrak se dlouho topil v tomto bezedném bludišti, kde všechno mělo svou originalitu, příčinu, ducha i krásu, všechno vycházelo z umění, od nejmenšího domku s malovaným a vyřezávaným průčelím, s vnějším ozdobným trámovím, nízce klenutými dveřmi i s přečnívajícími poschodími až po královský Louvre, jenž měl tehdy kolonádu věží. Ale když si oko počínalo zvykat na ten shluk budov, rozeznávalo tyto hlavní skupiny:

Nejdříve Staré město – Cité. Sauval, v jehož nezáživném slohu se někdy najde šťastný obrat, říká: „Ostrov Cité je podoben veliké lodi, jež zapadla do bahna a uvízla uprostřed Seiny.“ Vyložili jsme již, že v patnáctém století byla tato loď připoutána k oběma břehům řeky pěti mosty. Tohoto tvaru lodi povšimli si již heraldikové, neboť odtud, a nikoli od normanského obležení, pochází podle Favyna a Pasquiera loď, jež zdobí starý erb města Paříže. Pro toho, kdo ho dovede rozluštit, je erb algebrou, mluví. Celé dějiny druhé poloviny středověku jsou napsány v erbu, jako jsou dějiny první poloviny zapsány v symbolismu románských chrámů. Je to obrázkové písmo feudální šlechty, jež následovalo po symbolickém písmu vlády kněží.

Staré město zaujalo tedy zraky diváka nejdříve svou zádí na východě a svou přídí na západě. Když se člověk díval k přídi, měl před sebou nesčíslné stádo starých střech, na nichž se široce zaokrouhlovala zadní část olověným plechem pokryté střechy Svaté kaple, jež se podobala hřbetu slona nesoucího svou vížku. Jenže zde byla tou věží nejodvážnější, nejjemněji propracovaná, nejbohatěji vyřezávaná, nevzdušněji prolamovaná vížka, jejímž krajkovým kuželem kdy prosvítalo nebe. Tři ulice vbíhaly zcela blízko chrámu Matky Boží do prostranství před kostelem, krásného to náměstí se starými domy. K jižní straně tohoto náměstí se sklánělo svraštělé a zamračené průčelí nemocnice a její jakoby neštovicemi a bradavicemi pokrytá střecha. A dále napravo i nalevo, na východě i na západě se tyčily v těsném obvodu Starého města věže jeho jedenadvaceti kostelů všech věků, všech tvarů i velikostí, od nízké a červotočem prožrané románské zvonice kostela svatého Diviše Na prahu (carcer Glaucini⁸) až k jemným jehlovitým věžím svatého Petra na dobytčím trhu a svatého Ondřeje. Za chrámem Matky Boží se rozkládal na severu klášter s gotickými galeriemi, na jihu polorománský palác biskupův, na východě opuštěná špice Ostrohu. V kupě domů rozeznávalo oko ještě podle vysokých kamenných prolamovaných štítů, jež tehdy zdobily až po střechu nejvyšší okna paláců, dům, který město darovalo za vlády Karla VI. Juvenalovi des Ursins; poněkud dále na tržišti Palus boudy natřené smolou; ještě dále novou apsidu chrámu svatého Heřmana Starce, prodlouženou roku 1458 koncem ulice Fazolové; a pak tu a tam přeplněnou křižovatku, pranýř postavený na rohu kterési ulice, krásný kus dlažby Filipa Augusta, nádherného dláždění s vyznačenou jízdní drahou uprostřed, tak špatně nahrazeného v šestnáctém století bídným štěrkováním, kterému se říkalo „dlažba ligy“; opuštěné nádvoří s jednou z těch průhledných vížek na schodišti, jaké se stavěly v patnáctém století a jakou člověk ještě dnes uvidí v ulici Bourdonnais. Konečně napravo od Svaté kaple, směrem k západu, seděla na břehu řeky skupina věží Soudního paláce. Vysoké stromy královských zahrad, přikrývající západní výběžek ostrova Cité, zakrývaly ostrůvek převozníka krav. Řeku po obou stranách ostrova bylo vidět z věže chrámu Matky Boží jen nepatrně; Seina mizela pod mosty, mosty pod domy.

Když pak zrak klouzal po těchto mostech, na nichž střechy domů vůčihledě zelenaly a předčasně plesnivěly vodními parami, a obrátil se nalevo směrem k Univerzitní čtvrti, upoutal jeho pozornost nejdříve rozlehlý a nízký shluk věží Malého Châteletu, jehož otevřené nádvoří pohlcovalo konec Malého mostu; a sledoval-li potom nábřeží od východu k západu, od Tournelle až k věži Nes­leské, spatřil dlouhou řadu domů s vyřezávaným trámovím, s barevnými tabulkami v oknech, jež se každým poschodím více vychylovaly do ulice, nekonečnou klikatinu štítů měšťanských domů, přeťatou často ústím nějaké ulice a někdy také průčelím nebo rohem nějakého kamenného paláce, který se v tom shluku úzkých a stísněných domů pohodlně roztahoval se svými dvory a zahradami, se svými křídly a hlavní budovou jako urozený šlechtic v davu vesničanů. Na nábřeží bylo asi pět nebo šest takových paláců, od domu Lotrinského, jenž se dělil s bernardinským klášterem o velikou ohrazenou prostoru u Tournelle, až k paláci Nesleskému, jehož hlavní věž ohraničovala Paříž a jehož špičaté střechy jediné mohly po tři měsíce v roce vykrajovat svými černými trojúhelníky šarlatový kruh zapadajícího slunce.

Na této straně Seiny se ostatně méně obchodovalo než na pravé; studenti tam tropili větší povyk a shromažďovali se tu víc řemeslníci; nábřeží ve vlastním slova smyslu se táhlo jen od mostu svatého Michala k věži Nesleské. Ostatní část břehu Seiny byla buď holým pobřežím, jako za bernardinským klášterem, nebo skupinou domů, jejichž spodek stál ve vodě, jak tomu bylo mezi oběma mosty.

Pradleny tu dělaly notný rámus; od rána do večera křičely, povídaly, zpívaly po celém břehu a tloukly do prádla zrovna jako za našich dnů. V Paříži to způsobuje nemalé obveselení.

Univerzitní čtvrť vypadala na pohled jako z jednoho kusu. Od jednoho konce k druhému to byl jednolitý a neprostupný celek. Tisíce hustě nakupených špičatých střech přiléhajících jedna k druhé, vystavěných téměř zcela podle jednoho geometrického tvaru, vypadalo shůry jako drúza jediného krystalu. Rozmarné rokle ulic rozkrajovaly tuto masu domů na dosti stejné díly. Dvaačtyřicet škol tu bylo rozseto celkem rovnoměrně, všude stála nějaká. Rozmanité a pestré štíty těchto krásných budov byly vytvořeny v témž umění jako ty prosté střechy, nad něž vyčnívaly, a byly v jádře jen týž geometrický obrazec na druhou nebo třetí. Aniž porušovaly celek, dělaly ho mnohotvárnějším, doplňovaly ho, ale nepřetěžovaly. Geo­metrie je soulad. Nad pitoreskní střechy levého břehu vyčnívalo velkolepě tu a tam několik krásných paláců: palác Neverský, palác Římský, palác Remešský, které zmizely; palác Cluny, který se zachoval umělcům pro útěchu, a jehož věž byla před několika lety tak hloupě uražena. Ten Římský palác s krásně klenutými plnými oblouky vedle paláce Cluny, to byly lázně císaře Juliána. Byla tu také četná opatství, jež vynikala ještě nábožnější krásou a ještě větší rozlehlostí než paláce, ale stejně krásná a stejně důstojná. Z nich nejdříve upoutal pozornost bernardinský klášter s třemi zvonicemi; klášter svaté Jenovefy, jehož čtyřhranná, dodnes zachovaná věž nás tak velice rozlítostňuje, že se nezachoval i ostatek; Sorbonna, napůl škola, napůl klášter, z níž dosud zbývá jedna nádherná loď; krásný čtvercový klášter mathurinský; hned vedle klášter benediktinský, do jehož zdí nastěhovali v době mezi sedmým a osmým vydáním této knihy divadlo, klášter františkánský se svými třemi ohromnými štíty vedle sebe; klášter augustiniánů, jehož půvabná střelka tvořila po věži Nesleské druhý zubatý výběžek v této pařížské čtvrti, počítáno od západu. Koleje, jež jsou skutečným spojovacím článkem mezi klášterem a světem, zaujímaly jakýsi střed v řadě památných staveb mezi paláci a kláštery svou přísností plnou elegance, svou sochařskou výzdobou, méně křehkou, než je výzdoba paláců, a svou architekturou, méně strohou, než je architektura klášterů. Z těchto stavitelských památek, v nichž si gotické umění našlo tak výrazně střední cestu mezi hýřivou nádherou a šetrností, nezachovalo se na neštěstí skoro nic. Chrámy (a bylo jich v Univerzitní čtvrti hodně, a jakých nádherných) vznikaly tu postupně za všech fází architektury, od plných románských oblouků chrámu svatého Juliána až k lomeným obloukům svatého Severina, vévodily všemu a jako další harmonie v té spoustě harmonií prorážely co chvíli přebohatě vyřezávanou krajkou špičatých štítů, prolamovaných zvonic a jehlovitých věžiček, jejichž linie byla rovněž jen velkolepým umocněním ostrého úhlu střech.

Půda Univerzitní čtvrti byla pahorkovitá. Vrch svaté Jenovefy vystupoval z ní na jihovýchodě jako ohromná báň; a stálo to opravdu za to, zhlédnout z výše chrámu Matky Boží tu hustou motanici úzkých a klikatých uliček (dnešní Latinská čtvrť), ty hrozny domů, jež se rozbíhaly z vrcholku tohoto pahorku všemi směry, řítily se v nepořádku a téměř střemhlav po jeho svazích až k samé řece, takže se zdálo, jako by jedny padaly a druhé se šplhaly opět nahoru a všechny dohromady jako by se vzájemně držely. Ustavičné proudění nesčetných černých teček, které se proplétaly po dláždění, dodávalo celému tomuto obrazu zdání neustálého pohybu; byli to lidé vidění z výšky a z dálky.

Konečně v mezerách mezi nesčetnými střechami, věžičkami a roztodivnými budovami, jež tak bizarním způsobem zvlňovaly, zkrucovaly a vykrajovaly obvodovou čáru Univerzitní čtvrti, bylo vidět tu a tam balvan omšelé zdi, tlustou kulatou věž, městskou bránu s cimbuřím, jež připomínalo tvrz, zbytek hradby Filipa Augusta. Za ní se už zelenaly louky, ubíhaly ulice, vroubené ještě několika předměstskými domy, čím dál od města řidšími. Některá z těch předměstí nebyla bez zajímavosti: vyjdeme-li od Tournelle, bylo tu nejdřív předměstí Svatý Viktor s jednoobloukovým mostem přes říčku Bièvre, s opatstvím, na němž byl vyryt náhrobní nápis Ludvíka Tlustého, „epitaphium Ludovici Grossi“, a s osmihrannou kostelní věží, již obklopovaly čtyři zvoničky z jedenáctého století (podobnou věž lze dosud vidět v Etampes, kde ji dosud nezbořili); pak osada Svatý Marsault, která už tehdy měla tři kostely a klášter; pak, přeskočilo-li oko vlevo mlýn Gobelinů a jeho čtyři bílé zdi, utkvělo na předměstí Svatý Jakub s krásně tesaným křížem na rozcestí. Pak tu byl kostel svatého Jakuba, zvaný Na vysokém prahu, tehdy gotický, špičatý a půvabný; kostel svatého Magloira, nádherná loď ze čtrnáctého století, z níž Napoleon udělal seník; kostel Panny Marie V polích, kde byly byzantské mosaiky. Když konečně pohled na chvíli spočinul na kartuziánském klášteře, ležícím v širém poli, nádherné budově pocházející z téže doby jako Soudní palác, s malými oddělenými zahrádkami a neblaze proslulými zříceninami Vauvertu, zachytil se na západě na třech štíhlounkých věžích románského kostela svatého Heřmana Na palouku. Osada Svatý Heřman, tehdy již veliká obec, rozkládala svých patnáct až dvacet ulic za kostelem; špičatá zvonice od svatého Sulpicia naznačovala jeden její konec. Hned vedle rozpoznalo oko čtverhrannou zeď svatoheřmanského trhu, kde i dnes je tržiště; kousek dál stál opatský pranýř, hezká kulatá věžička s kuželovitou olověnou čepičkou; ještě dále byla cihelna a ulice Pecná, jež vedla k obecní peci, na vršku pak mlýn a zcela osamocený, neblaze proslulý útulek malomocných. Ale nejvíce a nejdéle upoutávalo zrak samotné opatství. Není pochyby, že tento klášter, jenž byl zároveň nádherným kostelem i vznešeným panským sídlem vytvářel na obzoru báječný obraz. Opatský palác, v němž s radostí přespali i pařížští biskupové, refektář, jemuž vtiskl architekt vzhled, krásu i kouzelnou růžici jako nějaké katedrále, půvabná kaple Panny Marie, monumentální dormitář, rozsáhlé zahrady, mříže, padací most, rámec z cimbuří, jenž tak hezky zoubkoval zeleň okolních lučin, nádvoří, kde se blyštěly zbraně zbrojnošů mezi zlatými ornáty, to vše ladně seskupeno kolem tří vysokých věží, jejichž plné románské oblouky spočívaly tak samozřejmě na gotické apsidě.

Když jsme se konečně dosti vynadívali na Univerzitní čtvrť a obrá­tili své zraky na pravý břeh, k Novému městu, obraz se rázem úplně změnil. Nové město je totiž mnohem větší než Univerzitní čtvrť a také méně jednotné. Na první pohled je patrno, že se rozpadá na několik větších, ostře odlišných celků. Na východě je to především velká skupina paláců v té části města, jež dodnes má své jméno od močálu, kde Camulogenus vylákal do bažin Caesara. Tato kupa budov se táhla až k řece. Čtyři těsně sousedící paláce, Jouy, Sens, Barbeau a palác královnin, zrcadlily v Seině své břidlicové střechy, přeťaté štíhlými věžičkami. Tyto čtyři budovy vyplňovaly prostor od ulice Nonaindières až k opatství celestinů, jehož jehlovitá věž půvabně nadlehčovala linii jeho štítů a cimbuří. Několik nazelenalých, polosesutých baráků krčících se u vody před těmito přepychovými paláci nikterak nezakrývalo krásné úhly jejich fasád, široká čtverhranná okna s kamennými kříži uprostřed, gotické portály bohatě zdobené sochami, ostré a velmi přesně tesané hrany jejich zdí a všechny ty roztomilé architektonické nápady, jež v divákovi vzbuzují dojem, jako by gotické umění začínalo své kouzelné kombinace na každé monumentální stavbě vždy znovu. Za těmito paláci táhla se klikatě všemi směry nekonečná a všelijak tvarovaná zeď, místy zubatá, s palisádami a cimbuřím jako tvrz, místy zacloněná vysokými stromy jako klášterní zeď. Obklopovala onen pohádkový palác Saint-Pol, v němž mohl francouzský král přepychově ubytovat dvaadvacet knížat nejvyšších hodností, jako byl korunní princ a vévoda burgundský, i s jejich služebnictvem a družinami, nepočítajíc ani velmože, jakož i císaře, když zavítal na návštěvu do Paříže, a lvy, kteří měli v královském paláci zvláštní příbytek. Poznamenejme zde, že takový knížecí byt měl neméně než jedenáct pokojů, od slavnostní síně až po kapli, k tomu galerie, koupelny, lázně a ostatní „zbytečná místa“, jimiž byl každý byt opatřen, nemluvě ani o zvláštních zahradách pro každého královského hosta; kromě toho tu byly kuchyně, komory, čeledníky, společné jídelny pro celý dům, dvory s drůbeží, kde bylo dvaadvacet hlavních dílen, od pekárny až po vinné sklepy; místnosti pro rozmanité hry, jako herna pro hru v kuličky, míčovna, herna pro hru s kroužkem, dále pak holubníky, nádrže na ryby, zvěřince, konírny, chlévy, knihovny, zbrojnice a zbrojířské dílny. Tak vypadal tehdy královský palác, ať už Louvre nebo Saint-Pol. Město v městě.

Z naší věže vypadal palác Saint-Pol, i když byl téměř napůl zakryt zmíněnými čtyřmi velkými paláci, velmi mohutně a nádherně. Divák v něm jasně rozpoznal tři paláce, které Karel V. přivtělil k svému paláci, spojiv je obratně s hlavní budovou dlouhými sloupovými galeriemi s malovanými okénky: palác Petit-Muce s krajkovou balustrádou lemující rozkošně jeho střechu; palác opata svatomaurského, vypadající na pohled jako hrad, s tlustou věží, s výpadními otvory, střílnami, železnými baštami a s opatským erbem na široké saské bráně mezi dvěma zářezy padacího mostu; palác hraběte ďEtampes, jehož věž, na vrcholu rozbořená, vypadala ještě kulatěji a byla vylámaná jako kohoutí hřeben; tu a tam skupiny starých topolů, husté jako ohromné trsy květáku; v stříbřitých vodách rybníků, tonoucích hned ve stínu, hned ve světle, pohrávaly si labutě; spousta dvorů s malebnými zákoutími, lví palác s nízkými lomenými oblouky na krátkých saských sloupech a s železnými mřížemi, odkud se ozýval neustálý řev, a tím vším prorážela vzhůru štíhlá, ozdobně vykládaná věž kostela Zdrávas Maria. Po levé straně dům pařížského hejtmana se čtyřmi jemně vyřezávanými věžičkami; a uprostřed v pozadí vlastní palác Saint-Pol s mnoha průčelími a s četnými ozdobnými přírůstky od dob Karla V., s všelijak přilepenými výrůstky, jimiž ho obtížila fantazie architektů během dvou století, se všemi apsidami svých kaplí, se štíty galerií, tisíci větrnými korouhvičkami a s dvěma vysokými, těsně k sobě přilehlými věžemi, jejichž kuželovitá střecha, vroubená u paty cimbuřím, podobala se špičatému klobouku se zdviženou střechou.

Pozvedneme-li zrak výše, k jednotlivým patrům tohoto daleko do kraje rozvinutého amfiteátru paláců a přeskočíme-li hlubokou rokli, zející mezi střechami Nového města a naznačující ulici svatého Antonína, spočine naše oko na paláci Angoulèmeském, rozsáhlé to stavbě, pocházející z různých dob, z níž místy vyrážejí zcela nové a ostře bílé části, zapadající do celku asi tak jako červená záplata do modrého kabátu. Leč uprostřed temných zbořenisek původní budovy (jejíž staré a tlusté věže, nadmuté věkem jako sudy, starobou se již sesedající a odshora dolů pukající, podobaly se velkým rozepjatým břichům) vznášela se půvabně neobvykle špičatá a vysoká střecha nového paláce s ostrými hroty okapových rour, krytá olověnými plechy, na nichž se vinuly v tisícerých fantastických arabeskách zářivé ornamenty ze zlacené mědi. Za ní se zdvíhal les štíhlých věží paláce Tournelles. Nikde na světě, ani v Chambordu, ani v Alhambře, neuzříte podívanou čarovnější, vzdušnější a kouzelnější, než je tento les věží, zvonic, komínů, korouhviček, závitnic, šroubovitých točenic, luceren, jimiž prosvítalo denní světlo a jejich otvory jako by byly proraženy knejpem, pavilónů, vřetenovitých věžiček, nazývaných tehdy „tournelles“, a to nejrůznějších tvarů, délek a postavení. Zdá se vám, že hledíte na obrovskou kamennou šachovnici.

Napravo od Tournelles ta hromada mohutných jako inkoust černých věží, jež se vzájemně kryjí a jsou spojeny kolem dokola příkopem jako provázkem, ta bašta, jež má více střílen než oken, ten stále zdvižený padací most a stále spuštěná mříž – to je Bastila. Černé zobáky, co trčí z otvorů cimbuří a připomínají z dálky okapové roury, to jsou děla.

A v dostřelu jejich kulí, u paty té strašné budovy, brána svatého Antonína, vklíněná mezi dvě věže.

Za palácem Tournelles až k hradbě Karla V. rozkládal se sametový koberec královských zahrad a sadů, bohatě protkaný záhony trávníků a květin. Uprostřed rozpoznalo oko podle labyrintu stromů a alejí pověstnou zahradu Daidalovu, kterou Ludvík XI. daroval Coictierovi. Doktorova observatoř zdvíhala se nad bludištěm v podobě silného osamělého sloupu, který měl místo hlavice malý domeček. V této pracovně se prováděla strašlivá astrologická bádání.

Dnes je v těch místech Královské náměstí.

Palácová čtvrť, kterou jsme se pokusili alespoň v hlavních rysech nastínit čtenáři, vyplňovala, jak jsme už řekli, úhel, který tvořila na východě hradební zeď Karla V. spolu se Seinou. Střed Nového města byl vyplněn skupinou obyčejných domů. Sem totiž ústily všechny tři mosty, které spojují ostrov Starého města s pravým břehem, a u mostů vznikají spíše domy než paláce. Tato skupina měšťanských domů, stěsnaných jako buňky v úle, měla svou osobitou krásu. Střechy velkoměsta jsou jako mořské vlny, pohled na ně je velkolepý. Všelijak zkřížené a spletené ulice tvoří v tomto bloku na sta roztodivných obrazců; kolem tržnice to vypadalo jako hvězda s tisíci paprsky. Ulice svatého Diviše a svatého Martina s nesčetnými odbočkami stoupaly podle sebe vzhůru jako dva mohutné stromy, jejichž větve se proplétají; a tím vším vinuly se hadovitě klikaté čáry uliček Zednické, Sklenářské, Soukenické a jiných. Bylo tu též několik výstavných budov, jež prorážely kamennými vlnami tohoto moře štítů. Na konci Směnárenského mostu, za nímž se pěnila Seina pod koly Mlynářského mostu, stál Châtelet, nikoliv už římský hrad jako za časů Juliána Apostaty, ale feudální hrad z třináctého století a z tak tvrdého kamene, že motyka z něho vylomila za tři hodiny kus veliký sotva jako pěst; kousek dál skvostná čtverhranná zvonice svatého Jakuba U jatek, jejíž hrany byly zcela posety skuplturami a jež budila už tehdy obdiv, ačkoliv v patnáctém století ještě nebyla dokončena. (Chyběly jí zejména ony čtyři obludy, umístěné dnes na čtyřech rozích její střechy a připomínající čtyři sfingy, jež jako by předkládaly nové Paříži tajemství Paříže staré. Sochař Rault postavil je tam až roku 1526 a dostal za svou práci dvacet franků). Pak tu byl Sloupový dům, obrácený průčelím na náměstí Grève, jehož obraz jsme už čtenáři načrtli; kostel svatého Gerváse, později znešvařený portálem „dobrého vkusu“; kostel svatého Méry, jehož prastaré lomené oblouky podobaly se téměř plným obloukům románským; kostel svatého Jana s pověstnou jehlovitou věží; a ještě asi dvacet dalších památných staveb, kterým nikterak nevadilo, že své půvaby zahrabaly uprostřed černých, úzkých a hlubokých uliček. K tomu si představte ještě četné z kamene tesané kříže, jichž byla na křižovatkách víc než šibenic; hřbitov Neviňátek, obehnaný výstavnou zdí, která v dálce vyčnívala nad střechami, pranýř na Tržišti, vystrkující špičku mezi dvěma komíny ulice Pilousů; žebřík u kříže na Trahoiru, na křižovatce, kde je vždy černo lidí; kruhovité baráky obilního skladiště, pahýly staré hradební zdi Filipa Augusta, jež tu a tam prokukovala ze záplavy domů, věže vyhlodané břečťanem, zřícené brány, kusy sesutých a beztvarých zdí, nábřeží s tisíci různými krámky a krvavými rasovnami, Seina plná člunů od Senného přístavu až k biskupskému soudu; a máte matný obraz lichoběžníku, který tvořil roku 1482 střed Nového města.

Kromě těchto dvou částí, čtvrti paláců a čtvrti měšťanských domů, spatřil divák při pohledu na Nové město ještě třetí část – dlouhý pás opatství, který město lemoval téměř kolem dokola, od východu k západu, a vytvářel tak kromě vnější hradební zdi kolem celé Paříže ještě vnitřní obvodové pásmo klášterů a kaplí. Tak hned vedle zahrady Tournelles byl mezi ulicí svatého Antonína a Starou templářskou uličkou klášter svaté Kateřiny s ohromnými polnostmi, jež se táhly až k pařížským hradbám. Mezi Starou a Novou templářskou ulicí byl templářský klášter, hrůzostrašný trs věží, vysoký, hrdě vztyčený, stojící osaměle uprostřed rozlehlé ohrady s cimbuřím. Mezi Novou templářskou ulicí a ulicí svatého Martina bylo opatství svatého Martina, obklopené zahradami, nádherný opevněný chrám, jehož pás věží a tiára zvonic co do mohutnosti a bohatství ustupovaly jen před nádherou opatství svatého Heřmana. Mezi ulicemi svatého Martina a svatého Diviše rozkládal se klášter svaté Trojice. Konečně mezi ulicí svatého Diviše a ulicí Montorgueil byl klášter Dcer Páně. Vedle bylo vidět shnilé střechy a vylámanou ohradu Dvora divů – jediný světský článek v tom zbožném růženci klášterů.

Konečně čtvrtý celek, který se ostře rýsoval v hromadě střech na pravém břehu a vyplňoval západní cíp mezi hradbou a břehem řeky po proudu, byl nový uzel paláců a šlechtických domů stěsnaných u paty Louvru. Starý Louvre Filipa Augusta, ohromná budova s mohutnou hlavní věží a třiadvaceti imposantními věžemi sesterskými, nepočítáme-li malé vížky, vypadala z dálky, jako by byla zapuštěna do lomenic a štítů paláce Alengonského a Malého bourbonského. Tato hydra věží, obrovská strážkyně Paříže, se svými čtyřiadvaceti stále vztyčenými hlavami, s ohromnými hřbety, krytými olovem nebo břidlicovými destičkami, jež všechny zářily oslnivými kovovými odlesky, překvapivě zakončovala skupenství Nového města na západě.

A tak ohromný čtverec měšťanských domů, jakému Římané říkali „insula“, z pravé i z levé strany podepřený dvěma bloky paláců, kde korunou jednoho byl Louvre, korunou druhého Tournelles, na severu vroubený dlouhým pásem klášterů a ohrazených polností, tvořil na pohled pevně stmelený a jednolitý celek; na nesčíslných budovách, jejichž prejzové a břidlicové střechy vykrajovaly nad sebou tolik roztodivných vlnovek, seděly vykládané, tepané a mean­dry zdobené zvonice čtyřiačtyřiceti kostelů pravého břehu; myriá­dy příčných uliček se rozbíhaly všemi směry; to vše ohraničovaly z jedné strany vysoké hradební zdi se čtverhrannými věžemi (věže Univerzitní čtvrti byly okrouhlé), z druhé strany Seina, přeťatá mosty a plavící spoustu lodí. Tak vypadalo v patnáctém století Nové město.

Za hradbami se tísnilo u městských bran několik předměstí, ale bylo jich méně a byla rozptýlenější než v Univerzitní čtvrti. Za Bastilou bylo vidět klubko dvaceti baráků kolem zajímavých soch u kříže Faubin a opěrných oblouků kláštera svatého Antonína V polích; pak tu byl Popincourt, ztracený v lánech obilí, a Courtille, vesnice veselých krčem; obec Svatý Vavřinec s kostelem, jehož zvonice z dálky jako by se opírala o špičaté věže brány Svatomartinské; předměstí Svatý Diviš s rozlehlou plání Svatého Lazara; za branou Montmartreskou se táhla bílou zdí ohrazená loděnice; a konečně ještě dál svítily křídové svahy Montmartru, který měl tehdy téměř právě tolik kostelů jako mlýnů, ale zachoval si jenom mlýny, neboť lidská společnost si dnes žádá už jen chléb vezdejší. Konečně za Louvrem bylo vidět, jak se v lukách zvelebilo již tehdy dosti veliké předměstí Svatý Honorius, zelené zahrady Malé Bretaně a posléze Vepřový trh, v jehož středu stála strašlivá kulatá pec, kde za živa škvařili penězokaze. Na vyvýšeném vrcholu uprostřed pustých plání mezi osadami Courtille a Svatým Vavřincem divák si jistě už povšiml podivné stavby, jež z dálky vypadala jako polozřícené sloupořadí trčící z podemleté podezdívky. Nebyl to ani Parthenon, ani chrám Jupitera Olympského; byl to Montfaucon.

A nyní, neroztříštil-li výpočet tolika budov, třebaže jsme se snažili učinit ho co nejstručnější, v čtenářově mysli celkový obraz staré Paříže, shrneme jej několika slovy. Uprostřed ostrov Starého města, podobající se tvarem obrovské želvě, jež zpod svého šedého krunýře střech vystrkuje mosty s prejzovými střechami jako želví nohy. Nalevo lichoběžník Univerzitní čtvrti, jakoby z jednoho kusu kamene vytesaný, pevný, hutný, zježený věžemi; napravo široký půlkruh Nového města s četnějšími zahradami a monumentálními stavbami. Všechny tři části, Staré město, Univerzitní čtvrť i Nové město, protkané jako mramor bezpočtem ulic. Napříč celým obrazem Seina, „Seina živitelka“, jak ji nazývá du Breul, zatarasená ostrovy, mosty a loďmi. Kolem dokola pak ohromná pláň, rozkouskovaná na tisíce polí a posetá krásnými vesnicemi; vlevo Issy, Vanves, Vaugirard, Montrouge, Gentilly, s jednou věží kulatou a druhou čtverhrannou atd.; vpravo dvacet jiných od Conflans až k Ville-l’Evèque. Na obzoru pak bylo město ověnčeno řadou pahorků, rozložených do kruhu jako hráz vodojemu. Konečně v dálce na východě Vincennes se sedmi čtverhrannými věžemi; na jihu Bicètre a jeho špičaté věže, na severu Svatý Diviš s jehlovitou věží: na západě Svatý Cloud s mohutnou hradní věží. Tak vypadala Paříž, kterou z výše věží chrámu Matky Boží viděli havrani létající roku 1482.

A přece se o tomto městě vyjádřil Voltaire, že „před Ludvíkem XIV. mělo jen čtyři krásné monumentální stavby“: kupoli Sorbonny, Val-de-Grâce, nový Louvre a nevím už, která byla čtvrtá, snad Luxembourg. Na štěstí přes to všechno napsal Voltaire „Candida“, stejně jako z celé řady lidských pokolení měl právě on dar nejďábelštějšího smíchu. To je ostatně důkazem, že člověk může být velikým géniem a přitom vůbec nechápat umění, v němž není doma. Cožpak se nedomníval Molière, že prokazuje velikou čest Raffaelovi a Michelangelovi, když je nazývá „Mignardy svého věku“?

Vraťme se však k Paříži a k patnáctému století.

Paříž nebyla tehdy jen krásným městem; byla městem jednolitým, architektonickým a historickým výtvorem středověku, kamennou kronikou. Skládala se jen ze dvou vrstev, z vrstvy románské a vrstvy gotické, neboť vrstva římská zmizela již dávno, až na Juliánovy lázně, jediné místo, kde ještě prorážela silnou kůrou středověku. A pokud se týče vrstvy keltské, stopy po ní se neobjevovaly ani při kopání studní.

Když pak po padesáti letech přišla renesance a vmísila do této přísné, a přece tak pestré jednoty oslňující bohatství svých fantazií a soustav, záplavu římských oblouků, řeckých sloupů a sražených gotických oblouků, svou tak jemnou a dokonalou skulpturu, svou zvláštní zálibu v arabeskách a listových ozdobách, své stavitelské pohanství, jež se objevilo zároveň s Lutherem, byla Paříž snad ještě krásnější, ačkoliv už neměla onu harmonii formy a myšlenky. Leč tato úžasná chvíle trvala krátce: renesance nebyla nestranná; nespokojila se tím, že stavěla, chtěla také bořit. Je ovšem pravda, že potřebovala místo. Gotická Paříž v celé úplnosti existovala proto jen kratičký okamžik. Ještě nedokončili kostel svatého Jakuba U jatek, už začali bourat starý Louvre.

Od té doby bylo toto velké město znetvořováno den co den. Paříž gotická, pod níž svého času zmizela Paříž románská, zmizela postupně rovněž; ale můžeme říci, jaká Paříž ji nahradila?

Máme Paříž Kateřiny Medicejské v Tuileriích⁹. Je Paříž Jindřicha II. v radnici: dvě budovy postavené ještě s velikým vkusem. Paříž Jindřicha IV. na Královském náměstí, cihlová průčelí s kamennými rohy a břidlicovými střechami, červenomodré domy. Paříž Ludvíka XIII. ve Val-de-Gráce: architektura sražená a těžkopádná, klenby jako ucha košíku, sloupy jako by měly břicho a kupole hrb. Paříž Ludvíka XIV. v Dómu invalidů: stavba velkolepá, bohatá, zlacená a studená. Paříž Ludvíka XV. v kostele svatého Sulpicia: kamenné závity, mašličky, obláčky, titěrné nudle a salátové listy. Paříž Ludvíka XVI. v Pantheonu: špatná kopie chrámu svatého Petra v Římě (budova si nemotorně sedla, což nikterak nenapravilo její linie). Paříž republikánská v budově lékařské fakulty: ubohá smíšenina slohu řeckého a římského, která se podobá Kolosseu nebo Pantheonu asi tak jako ústava z roku III. zákonům Minovým; v architektuře se tomu říká sloh messidorský. Paříž Napoleonova na náměstí Vendómeském: ta je velkolepá – bronzový sloup ulitý z děl. Paříž restaurace v Burse: bělostné sloupoví s úplně hladkým vlysem; všechno je čtverhranné a stálo to dvacet milionů.

Ke každému z těchto charakteristických monumentů se podob­ností slohu, tvaru a polohy druží celá řada budov roztroušených v různých čtvrtích, jež znalecké oko snadno rozpozná a určí jejich stáří. Umí-li se člověk dívat, vyčte ducha doby a podobu krále i z klepátka na dveřích.

Dnešní Paříž nemá tudíž vůbec jednotnou fyziognomii. Je to sbírka ukázek z několika století, při čemž nejkrásnější zmizely. Hlavnímu městu přibývají už jenom domy, a jaké domy! Půjde-li to tak dál, obnoví se Paříž každých padesát let.

Proto se také historický význam její architektury ztrácí každým dnem. Historické stavby jsou tu čím dál vzácnější, zdá se, jako by přímo před očima mizely, jako by se topily v záplavě domů. Naši otco­vé měli Paříž kamennou, naši synové budou mít Paříž sádrovou.

Pokud se týče novějších staveb v moderní Paříži, raději o nich pomlčíme. Ne snad proto, že bychom se jim, jak se sluší, neobdivovali. Svatá Jenovefa pana Soufflota je beze sporu nejkrásnější savojský dort, jaký kdy byl vytvořen z kamene. Palác Čestné legie je rovněž vynikající kousek cukrářského umění. Kupole obilní tržnice připomíná čapku anglického jockeye ve zvětšeném měřítku. Věže svatého Sulpicia jsou dva veliké klarinety, tvar oprávněný jako každý jiný; zkroucený a zkřivený telegraf tvoří roztomilý přílepek na jejich střechách. Svatý Roch má portál, který se co do nádhery může srovnat jen s kostelem svatého Tomáše Aquinského. Ve sklepě je také křížová cesta z vyřezávaných reliéfů a slunce z pozlaceného dřeva. To jsou dozajista úžasné věci. Prolamovaná baňatá vížka v bludišti Botanické zahrady je rovněž veledůmyslná. A palác Bursy, který má řecké sloupoví, římské dveře i okna a velikou sraženou renesanční klenbu, je nade vši pochybnost stavba velmi přesná a velmi ryzí: důkazem je římsa lemující nahoře sloupoví, jakou neznali ani v Athénách a jež tvoří krásnou přímou linku, tu a tam půvabně přerušenou komíny. K tomu malý dodatek, že uznáváme-li pravidlo, že architektura budovy má být přizpůsobena jejímu určení tak, aby toto určení při pouhém pohledu na budovu z ní jasně vysvítalo, nemůžeme se dosti vynadivit stavbě, která může být stejně královským palácem jako sněmovnou, radnicí stejně jako kolejí, manéží nebo akademií, skladištěm, soudem, museem, kasárnami, náhrobkem, chrámem zrovna tak jako divadlem. Zatím je bursou. Monumentální stavba má být kromě toho přizpůsobena podnebí. Tato budova je zcela jasně postavena výslovně pro naše chladné a deštivé podnebí. Má téměř rovnou střechu jako v Orientě, takže v zimě, když napadne sníh, musí se zametat; a účelem střechy přece je, aby byla zametána. Pokud jde o to určení, o němž jsme před chvílí hovořili, splňuje je báječně; je ve Francii bursou, jako by v Řecku byla bývala chrámem. Je pravda, že architektovi dalo dosti práce, aby skryl ciferník hodin, který by byl porušil čistou linii v průčelí; leč náhodou za to máme onu mohutnou kolonádu kolem celé budovy, pod níž se mohou ve dnech velkých náboženských slavností majestátně rozvíjet teorie směnárních agentů a obchodních dohazovačů.

To jsou všechno beze sporu velmi nádherné stavby. A přidáme-li k nim spoustu krásných, zajímavých a pestrých ulic, jako je třeba ulice Rivoli, nepochybuji ani na okamžik, že Paříž z balónu poskytne obraz onoho bohatství linií, oné hojnosti detailů, oné pastvy pro oči, onu velkolepou jednoduchost a nečekanou krásu, jaké jsou příznačné pro šachovnici.

Leč i když se vám jeví dnešní Paříž sebepodivuhodnější, představte si opět Paříž patnáctého století, zbudujte si ji v myšlenkách znovu; podívejte se k nebi tou překvapující houštinou vížek, věží a zvonic; rozlijte uprostřed tohoto ohromného města Seinu rozervanou špičkami ostrovů a stulenou pod oblouky mostů, Seinu s širokými zelenými a žlutými kalužemi, proměnlivější než hadí kůže; dejte vystoupit gotickému profilu této staré Paříže na blankytně modrém horizontě; nechte její obrysy zachvívat se v zimní mlze, jež se zachycuje na její četné komíny; ponořte ji do hluboké noci a pozorujte v tom temném labyrintu budov bizarní hru světel a stínů; hoďte tam měsíční paprsek, který vám ji matně narýsuje a vyloupne z mlhy ohromné hlavy věží; nebo vezměte opět tu černou siluetu, oživte stínem ty tisíce ostrých úhlů věžiček a štítů a promítněte si ji, zubatější než žraločí čelist, na měděné nebe při západu slunce. – A pak srovnávejte!

A chcete-li, aby vám staré město poskytlo dojem, který vám nové město už dát nemůže, vystupte si některé sváteční ráno, o Velikonocích nebo i letnicích při východu slunce na nějaké vyvýšené místo, odkud můžete přehlédnout celé město, a poslechněte si ranní vyzvánění zvonů. Pohleďte, jak se na znamení dané z nebe, neboť slunce je dává, ty tisíce chrámů najednou rozechvějí. Nejdříve uslyšíte jen rozptýlené údery zvonů, jež přeskakují z kostela na kostel, jako když se hudebníci dorozumívají, že se už začne. A pak najednou uvidíte, neboť v některých okamžicích se zdá, že i ucho má svůj zrak, jak ze všech věží současně se zdvíhá jakoby sloup zvuku, jakoby dým harmonie. Vlnění každého zvonu stoupá k nádhernému rannímu nebi nejprve přímo, čistě, řekli bychom odděleně od ostatních; pak ponenáhlu, jak zvuky sílí, začnou splývat, mísit se, jeden se ztrácí v druhém a slévají se v jediný velkolepý koncert. A nyní je to už jen masa chvějivých zvuků, jež se bez přestání hrne z nespočetných zvonic, jež se chvěje, vlní, vzpíná se a víří nad městem a jejíž ohlušující vibrace doznívají v okruhu daleko za obzorem. Leč toto moře harmonií není chaosem. Třebaže je veliké a tak hluboké, neztratilo svou průzračnost: vidíte v něm, jak každá skupina tónů, vycházející z jednotlivých zvonic, vine se tu odděleně. Můžete v něm sledovat hned vážný, hned křiklavý dialog řehtačky a zvonu bručouna; vidíte, jak v něm přeskakují oktávy ze zvonice na zvonici; můžete pozorovat, jak ze stříbrného zvonu vzlétají vzhůru oktávy okřídlené, lehké, zpěvné a z dřevěného zvonu padají oktávy polámané a kulhavé; mezi všemi můžete se obdivovat bohaté stupnici, jež neustále klesá a stoupá ze sedmi zvonů svatého Eustacha; vidíte, jak napříč tím vším běží jasné a rychlé tóny, jež se zaklikatí v podobě tří nebo čtyř světelných čar a zmizí jako blesky. Tam dole, to je klášter svatého Martina, zpěvák pronikavý a křaplavý; zde, to je hrozivý a bručivý hlas Bastily; na druhém konci tlustá věž Louvru se svým basovým barytonem. Zvonková hra královského paláce vysílá bez oddechu na všechny strany oslnivé trylky, na něž dopadá v stejnoměrných intervalech těžké dunění velkého zvonu od Matky Boží, až jiskří jako kovadlina pod kladivem. Chvílemi vidíte, jak proskakují zvuky všeho druhu ze tří plně rozhoupaných zvonů svatého Heřmana Na palouku. Pak se občas ta řeka velebných zvuků rozestoupí, aby dala průchod zvonkové spršce z kostela Zdrávas Maria, jež srší a prská jako chomáč hvězd. A pod tím vším v nejspodnějších partiích koncertu matně rozeznáváte vnitřní zpěv jednotlivých kostelů, který proniká chvějivými póry jejich kleneb.

Opravdu, je to opera, jež stojí za poslechnutí. Hluk, který obyčejně vystupuje z Paříže za dne, toť město, které mluví; za noci je to město, jež oddychuje; zde to je město, jež zpívá. Naslouchejte dobře tomuto fortissimu zvonic; přimyslete si k tomu všemu šum půl milionu lidí, věčně naříkající řeku, nekonečné závany větru, vážný a vzdálený kvartet čtyř lesů rozložených na okrajových pahorcích jako ohromné podstavce varhan; utlumte tam pak jako v polostínu vše, co je v té ústřední zvonkové hře příliš drsné a ostré, a řekněte, zdali znáte na světě něco bohatšího, radostnějšího, zářivějšího a oslnivějšího než tento vodopád zvonů a zvonků, tu výheň hudby, těch deset tisíc kovových hlasů zpívajících najednou v kamenných flétnách tři sta stop vysokých, než toto město, jež je jediným orchestrem, než tuto symfonii, jež burácí jako bouře.

Facies non omnibus una, / Non diversa tamen, qualem, etc.

Nemají sice všechny jednu tvář, / ale také ne rozdílnou, atd.

(Pozn. autorova.)