Kniha pátá

I. Abbas beati Martini¹

Věhlas pátera Klaudia pronikl široko daleko. Skoro v téže době, kdy odmítl spatřit paní de Beaujeu, vynesl mu návštěvu, na kterou dlouho vzpomínal.

Došlo k ní jednou večer, kdy se po bohoslužbách uchýlil právě do své kanovnické cely v klášteře chrámu Matky Boží. Tato cela nevypadala nikterak podivně ani záhadně, až snad na několik skleněných lahviček, pohozených v koutě a naplněných dosti podezřelým prachem, jenž se velmi podobal prášku na dělání zlata. Tu a tam byly ovšem nápisy na stěně, ale byly to čistě vědecké nebo zbožné výroky vyňaté z dobrých spisovatelů. Arcijáhen se právě posadil při světle trojramenného měděného svícnu k veliké truhle plné rukopisů. Opřel se loktem o rozevřenou knihu Honoria d’Autun „De praedestinatione et libero arbitrio“² a listoval s hlubokým přemítáním v jakémsi tištěném foliantu, který si právě přinesl, jediné to tištěné knize v jeho cele. Když byl v nejhlubším zadumání, zaklepal někdo na dveře. „Kdo je tam?“ zvolal učenec tónem asi tak přívětivým, jako když zavrčí hladová doga, jíž berou kost. Hlas zvenčí odpověděl: „Váš přítel Jakub Coictier.“ Frollo šel otevřít.

Byl to opravdu králův lékař; muž kolem padesátky, jehož tvrdý výraz obličeje zmirňoval pouze vychytralý pohled. Doprovázel ho jiný muž. Oba dva měli dlouhá roucha břidlicové barvy s veverčí podšívkou, opásaná a uzavřená, k tomu čapku téže barvy a z téže látky. Ruce se jim ztrácely v rukávech, nohy pod dlouhými rouchy, oči pod čapkami.

„Bůh je mi svědkem, pánové, že jsem neočekával tak vzácnou návštěvu v tuto hodinu,“ pravil arcijáhen, uváděje je do cely. A při těchto zdvořilých slovech se díval střídavě na lékaře i na jeho společníka neklidným a zpytavým pohledem.

„Není nikdy příliš pozdě k návštěvě učence tak slovutného, jako je důstojný pán Klaudius Frollo z Tirechappe,“ odpověděl doktor Coictier, jehož hornoburgundský přízvuk protahoval všecky jeho věty asi s takovou vznešeností jako vlečka roucho.

A pak se rozvinul mezi lékařem a arcijáhnem jeden z těch zdvořilostních prologů, které podle tehdejších zvyklostí předcházely každé rozmluvě mezi učenci a které jim nebyly na překážku, aby se přitom co nejsrdečněji nenáviděli. Tak je tomu konečně i dnes: každá úcta učencova, jež vychvalují jiného učence, jsou nádobou žluči oslazenou medem.

Blahopřání Klaudia Frolla Jakubu Coictierovi se vztahovala především na četné světské výhody, které ctihodný lékař dovedl vytěžit ve svém tak záviděném povolání z každé nemoci královy, a to byla lepší a bezpečnější alchymie než hledání kamene mudrců.

„Opravdu s velikým potěšením jsem se dozvěděl, pane doktore Coictiere, že váš synovec, důstojný pan Petr Versé, dostal biskupství. Není snad biskupem v Amiensu?“

„Ano, pane arcijáhne; je to milost a milosrdenství Boží.“ „Víte, že jste o Božím hodě vánočním vypadal velmi vznešeně v čele sboru účetní komory, pane předsedo?“

„Pouhý místopředseda a nic víc, bohužel, důstojný pane Klaudie.“

„Jak pokročila stavba vašeho nádherného domu v ulici svatého Ondřeje Pod obloukem? To je hotový Louvre. Velmi se mi líbí na dveřích vyřezávaný meruňkový strom s tou rozkošnou slovní hříčkou: A L’ABRI-COTIER.“³

„Běda, mistře Klaudie, celý ten zednický kousek mě stojí veliké peníze. Čím dále stavba pokračuje, tím více se ožebračuji.“

„Ale jděte, cožpak nemáte své příjmy z vězení a správcovství Soudního paláce a důchod ze všech domů, masných krámů, kramářských budek a stánků v hradebním obvodu? To je přece dobrá dojná kráva!“

„Kastelánství v Poissy mi letos nic nevyneslo.“

„Ale vaše mýta v Trielu, Svatém Jakubu, svatém Heřmanu Na palouku stále ještě vynášejí!“

„Sto dvacet liber, a ani ne pařížských!“

„Jste královským radou. To je stálý příjem.“

„Ano, kolego Klaudie, ale to zatracené panství v Poligny, o kterém se nadělalo tolik řečí, nevynáší mi průměrně ani šedesát zlatých dukátů.“

V poklonách, jimiž páter Klaudius častoval Jakuba Coictiera, byl onen potměšilý, zahořklý a nenápadně výsměšný přízvuk, ten smutný a krutý úsměv člověka nadřazeného a nešťastného, který si na chvíli dobírá vulgárního člověka a jeho dobré bydlo. Coictier si toho však nepovšiml.

„Na mou duši,“ řekl nakonec Klaudius, tiskna mu ruku, „jsem rád, že vás vidím při tak dobrém zdraví.“

„Děkuji, mistře Klaudie.“

„Abych nezapomněl,“ zvolal páter Klaudius, „jak se vede vašemu královskému nemocnému?“

„Neplatí dost svému lékaři,“ odpověděl doktor a podíval se přitom stranou na svého společníka.

„Myslíte, kmotře Coictiere?“ namítl společník.

Tato slova, vyslovená udiveným a vyčítavým tónem, obrátila pozornost arcijáhna k neznámé osobnosti. Abychom řekli pravdu, nepřestával si ani na chvíli všímat tohoto cizince od okamžiku, kdy překročil práh jeho cely. Měl jistě tisíce důvodů k tomu, aby šetřil doktora Jakuba Coictiera, všemocného lékaře krále Ludvíka XI., a aby ho přijal v tomto průvodu. Proto nebyla jeho tvář právě příliš srdečná, když mu Jakub Coictier řekl:

„Abych nezapomněl, mistře Klaudie, přivádím vám kolegu, který si vás přál vidět, neboť zná vaši proslulost.“

„Pán se zabývá vědou?“ tázal se arcijáhen, upíraje na Coictierova společníka svůj pronikavý zrak. Pod obočím neznámého se setkal s pohledem neméně pronikavým a neméně nedůvěřivým, než byl jeho vlastní. Pokud se dalo soudit při slabém světle lampy, byl to stařec asi šedesátiletý, prostřední postavy, dosti nemocného a sešlého vzhledu. V jeho profilu bylo přes značně všední rysy cosi mocného a přísného; jeho zornice jiskřila pod velkým obloukem obočí jako světlo na dně jeskyně; a pod hluboko naraženou čapkou, jež mu padala až k nosu, bylo možno tušit široké geniální čelo.

Neznámý se rozhodl odpovědět na arcijáhnovu otázku sám. „Ctihodný mistře,“ začal vážným hlasem, „vaše pověst dolehla až ke mně a chtěl jsem se s vámi poradit. Jsem jen ubohý šlechtic, který si zuje střevíce, než vstoupí k učencům. Musím vám říci své jméno. Jmenuji se kmotr Tourainský.“

„Podivné jméno pro šlechtice,“ pomyslil si arcijáhen. Měl však dojem, že má před sebou muže mocného a vážného. Instinktem své vysoké inteligence vytušil pod kožešinovou čapkou kmotra Tourainského inteligenci neméně vysokou; a když se díval na tu vážnou tvář, ironický úšklebek vyvolaný přítomností Jakuba Coictiera rozplýval se pomalu na jeho zachmuřeném obličeji jako soumrak na nočním obzoru. Usedl opět zasmušile a mlčky do svého velikého křesla, jeho loket zaujal opět své obvyklé místo na stole a jeho ruka na čele. Po několika okamžicích přemítání pokynul oběma návštěvníkům, aby si sedli, a obrátil se ke kmotru Tourainskému.

„O které vědě se chcete se mnou poradit, mistře?“

„Ctihodný pane,“ odvětil kmotr Tourainský, „jsem nemocen, velmi nemocen. Říkají o vás, že jste veliký Aeskulap, přišel jsem vás tedy požádat o lékařskou radu.“

„Lékařskou!“ řekl arcijáhen a potřásl hlavou. Zdálo se, že se na chvíli zamyslil, než pokračoval: „Kmotře Tourainský, když už se tak jmenujete, ohlédněte se. Celá má odpověď je už napsána na zdi.“

Kmotr Tourainský poslechl a četl nad svou hlavou tento nápis, vyrytý do zdi: „Lékařství je dcera snů. – Iamblichos.“

Doktor Jakub Coictier vyslechl však otázku svého druha s nevolí, která se ještě zdvojnásobila odpovědí pátera Klaudia. Naklonil se k uchu kmotra Tourainského a řekl mu tak potichu, aby ho arcijáhen neslyšel. „Upozornil jsem vás předem, že je blázen. Chtěl jste ho vidět!“

„Ale vždyť je docela dobře možné, že ten blázen má pravdu, doktore Jakube,“ odpověděl kmotr rovněž potichu a s trpkým úsměvem.

„Jak myslíte,“ odpověděl Coictier suše. Pak se obrátil k arcijáhnovi: „Vy jste s tím hned hotov, důstojný pane Klaudie, a s Hippokratem si neděláte víc starostí než opice s oříškem. Lékařství je sen! Pochybuji, že by se lékárníci a mistři lékařství zdrželi, kdyby tady byli, aby vás neukamenovali. Vy tedy popíráte vliv lektvarů na krev, vliv mastí na tělo! Vy popíráte tu věčnou lékárnu květů a kovů, která se nazývá svět a byla výslovně stvořena pro toho věčného nemocného, který se nazývá ‚člověk‘!“

„Nepopírám ani lékárny, ani nemocného,“ pravil chladně páter Klaudius. „Popírám lékaře.“

„Není tedy pravda,“ začal opět Coictier ohnivě, „že dna je jakýsi vnitřní lišej, že střelná rána se vyléčí, přiložíme-li na ni pečenou myš, že mladá krev, náležitě přelitá, vrací mladost starým žilám; není pravda, že dvě a dvě jsou čtyři a že emprostathos následuje po opistathonu?“

Arcijáhen odpověděl naprosto klidně: „O jistých věcech mám jistý názor.“

Coictier zrudl hněvem.

„Ale, ale, můj milý Coictiere, nezlobme se,“ řekl kmotr Tourainský. „Pan arcijáhen je náš přítel.“

Coictier se uklidnil a jen polohlasem mručel:

„Konec konců, je to blázen.“

„Pro umučení boží, mistře Klaudie,“ začal opět po malé přestávce kmotr Tourainský, „působíte mi veliké rozpaky. Chtěl jsem vás poprosit o dvě rady; jedna se týkala mého zdraví, druhá mé hvězdy.“

„Pane,“ odpověděl arcijáhen, „jestliže jste na to pomýšlel, byl byste lépe udělal, kdybyste se ke mně nebyl namáhal po tolika schodech. Nevěřím v lékařství. Nevěřím v hvězdopravectví.“

„Opravdu?“ řekl kmotr překvapeně.

Coictier se smál nuceným smíchem.

„Teď vidíte, že je blázen,“ pravil zcela tiše kmotru Tourainskému. „Nevěří v hvězdopravectví.“

„Jak je možno si představit,“ pokračoval páter Klaudius, „že každý paprsek hvězdy je nit k hlavě některého člověka?“

„A v co tedy věříte?“ zvolal mistr kmotr Tourainský.

Arcijáhen chvíli váhal a pak se mimoděk usmál pochmurným úsměvem, jenž se zdál vyvracet jeho odpověď: „Credo in Deum.“⁴

„Dominum nostrum,“⁵ dodal kmotr Tourainský apokřižoval se.

„Amen,“ pravil Coictier.

„Ctihodný mistře,“ pokračoval opět kmotr, „jsem v duši šťasten, když vidím, že jste tak zbožný. Avšak i když jste veliký učenec, dospěl jste už tak daleko, že nevěříte ani ve vědu?“

„Ne,“ pravil arcijáhen, uchopil kmotra Tourainského za rámě a v jeho temném oku zasvítil blesk nadšení, „ne, nepopírám vědu. Neplazil jsem se tak dlouho po břiše a nezarýval nehty do země na těch nespočetných zákrutech a postranních cestách k jeskyni, abych nezpozoroval na konci tmavé chodby v dálce před sebou světlo, plamen, něco, bezpochyby odlesk té oslňující ústřední dílny, kde vytrvalí badatelé a mudrci překvapili Boha.“

„A co považujete zkrátka a dobře,“ přerušil ho Tourainský, „za pravdivé a jisté?“

„Alchymii.“

Coictier zvolal: „Probůh, důstojný pane Klaudie, alchymie má jistě svoje opodstatnění, ale proč hanobit lékařství a hvězdopra­vectví?“

„Vaše věda o člověku je nicotná, vaše věda o nebi je nicotná,“ odpověděl arcijáhen svrchovaně.

„Máte nevalné mínění o Epidauru a Chaldeji,“ namítl lékař s uštěpačným smíchem.

„Poslyšte, pane Jakube! Říkám vám upřímně. Nejsem králův lékař a Jeho Veličenstvo mi nedalo Daidalovu zahradu, abych tam pozoroval hvězdy. Nehněvejte se a poslyšte mě: Jakou pravdu jste vytěžil, neříkám z lékařství, to je věc příliš pošetilá, ale z hvězdopravectví! Jmenujte mi vlastnosti kolmého bustrofedonu⁶ nebo objevy z počtu ziruf nebo z počtu zefirod.“⁷

„Chcete snad popřít sympatickou sílu Šalomounova klíče⁸ a že kabalistika z něho vychází?“

„Omyl, pane Jakube! Žádná z vašich formulí nevede ke skutečnosti, kdežto alchymie má své objevy. Popřete například tyto výsledky? Led uzavřený pod zemí po tisíc let se změní ve skalní křišťál. Olovo je předek všech kovů. Neboť zlato není kov, zlato je světlo. Olovo potřebuje jen čtyři období po dvou stech letech, aby se postupně měnilo ze stavu olova ve stav červeného otrušíku, z červeného otrušíku v cín a z cínu ve stříbro. Jsou to fakta? Ale věřit v Šalomounův klíč, v plnou životní čáru a ve hvězdy je tak směšné jako věřit s obyvatelstvem Veliké Číny, že žluva se změní v krtka a zrnka obilí v kaprovitou rybu!“

„Studoval jsem hermetiku,“ zvolal Coictier, „a tvrdím…“

Vznětlivý arcijáhen mu nedovolil dokončit: „A já, já jsem studoval lékařství, hvězdopravectví i hermetiku. Jenom zde je pravda (při těchto slovech vzal z truhly jednu lahvičku, naplněnou práškem, o němž jsme se zmínili výše), jenom zde je světlo! Hippokrates je sen, Uranie je sen, ale Hermes je myšlenka. Zlato je slunce, dělat zlato znamená být bohem! To je jediná věda! Probádal jsem lékařství i hvězdopravectví a říkám vám, není to nic, je to prázdnota! Lidské tělo – temnoty! Hvězdy – temnoty!“

A klesl zpět do křesla s výrazem mocného nadšení. Kmotr Tourain­ský ho mlčky pozoroval. Coictier se pokoušel o uštěpačný úsměv, pokrčil nepozorovatelně rameny a potichu opakoval: „Blázen!“

„A dosáhl jste zázračného cíle,“ ozval se pojednou Touraiňan, „vyrobil jste zlato?“

„Kdybych je byl vyrobil,“ odpověděl arcijáhen a slabikoval slova pomalu jako člověk, který přemýšlí, „kdybych je byl vyrobil, král francouzský by se nejmenoval Ludvík, ale Klaudius.“

Kmotr svraštil obočí.

„Co to povídám?“ začal opět páter Klaudius s pohrdavým úsměvem. „Co by mi bylo po trůnu francouzském, kdybych mohl opět vybudovat východní císařství!“

„Toť se ví!“ podotkl kmotr.

„Ubohý blázen,“ mručel Coictier.

Arcijáhen pokračoval, jako by odpovídal už jen vlastním myšlenkám:

„Ale ne, ještě se plazím po zemi; obličej i kolena si rozdírám kamínky podzemní cesty. Něco tuším, ale nevidím jasně. Nečtu ještě, jen slabikuji!“

„A až budete umět číst!“ tázal se kmotr. „Budete dělat zlato?“

„Kdo by o tom pochyboval?“ odpověděl arcijáhen.

„V tom případě (Panna Maria ví, že je mi velmi zapotřebí peněz) bych se rád naučil číst ve vašich knihách. Řekněte mi, ctihodný mistře, není vaše věda nepřátelská nebo nelibá Panně Marii?“

Na tuto kmotrovu otázku odpověděl páter Klaudius s klidnou povýšeností: „Komu sloužím jako arcijáhen?“

„To je pravda, mistře. Nuže, chtěl byste mě zasvětit? Naučte mě slabikovat s vámi!“

Klaudius se vztyčil majestátně a velebně jako Samuel:

„Starče, je třeba více let, než kolik vám jich zbývá, abyste mohl podniknout tuto cestu tajemnou říší. Vaše hlava je hodně šedivá! Z jeskyně se vychází jen se šedivými vlasy, ale vstupuje se do ní s vlasy černými. Věda umí sama velmi dobře rozrýt lidské tváře vráskami, zbavit je svěžesti, vysušit je; nepotřebuje, aby jí stáří přinášelo už tváře vrásčité. Máte-li však chuť podrobit se při svém věku kázni a rozluštit strašlivé písmo mudrců, dobře, přijďte ke mně, pokusím se. Neřeknu vám, ubohému starci, abyste navštívil kobky s hroby faraónů v pyramidách, jak o nich mluví starý Herodot, ani cihlovou věž babylónskou, ani ohromnou svatyni z bílého mramoru v indickém chrámu v Eklinze. Já jsem právě tak jako vy neviděl chaldejské stavby, zbudované podle posvátné formy sikra⁹, ani chrám Šalomounův, jenž je zničen, ani kamenné dveře u hrobů králů izraelských, jež jsou rozbity. Spokojíme se zlomky Hermovy knihy, kterou máme zde. Vysvětlím vám sochu svatého Kryštofa, symbol rozsévače i symbol dvou andělů na portálu Svaté kaple, z nichž jeden má ruku v nádobě a druhý v obláčku…“

V té chvíli Jakub Coictier, vyřazený z boje prudkými výpady arci­jáhna, dostal se opět do sedla a skočil mu do řeči vítězoslavným tónem učence, který dává lekci jinému učenci: „Erras, amice Claudi!¹⁰ Symbol není číslo. Pletete si Orfea s Hermem.“

„Vy se mýlíte,“ odvětil vážně arcijáhen. „Daidalos je podezdívka, Orfeus je zeď, Hermes je stavba, toť vše. Přijďte, kdy vám bude libo,“ pokračoval, obraceje se k Touraiňanovi, „ukáži vám částečky zlata, jež zůstaly na dně kelímku Mikuláše Flamela, a vy je porovnáte se zlatem Viléma Pařížského. Naučím vás znát tajnou moc řeckého slova peristera¹¹. Ale především vám dám číst mramorová písmena abecedy jedno po druhém a stránky v kamenné knize. Půjdeme od portálu biskupa Viléma a svatého Jana Okrouhlého k Svaté kapli, odtud k domu Mikuláše Flamela v ulici Marivauxově, k jeho hrobu na hřbitově Neviňátek, k jeho dvěma nemocnicím v ulici Montmorency. Naučím vás číst hieroglyfy, jimiž jsou pokryty čtyři velké železné kozlíky u portálu nemocnice svatého Gerváse v ulici Železářské. Budeme také spolu slabikovat průčelí kostelů svatého Kosmy, svaté Jenovefy, patronky hermetiků, svatého Martina, svatého Jakuba u jatek…“

Již hezkou chvíli se zdálo, že Touraiňan, i když se díval s porozuměním, páteru Klaudiovi už nerozumí. Přerušil ho: „Proboha, co jsou ty vaše knihy?“

„Zde máte jednu,“ řekl arcijáhen.

A otevřel okno své cely, ukázal prstem na ohromný chrám Matky Boží, který se podobal tmavým obrysem svých dvou věží, kamenných boků a nestvůrného hřbetu na hvězdnatém nebi ohromné sfinze o dvou hlavách, jak sedí uprostřed města.

Arcijáhen se díval chvíli mlčky na gigantickou budovu, pak ukázal pravicí na tištěnou knihu otevřenou na jeho stole, levici napřáhl k chrámu Matky Boží, a dívaje se smutně z knihy na chrám, prohlásil: „Běda, toto zabije ono!“

Coictier, který s velkou horlivostí přistoupil ke knize, nemohl se zdržet, aby nezvolal: „Nu, copak je v tom tak strašlivého: GLOSSA IN EPISTOLAS D. PAULI. NORIMBERGAE, ANTONIUS KOBURGER¹². 1474. To není nic nového. To je kniha Petra Lombarda, mistra sentencí. Snad proto, že je tištěná?“

„Správně,“ odvětil Klaudius, jakoby pohřížen v hlubokém přemítání, stoje vzpřímen a opíraje prohnutý ukazováček o foliant, jenž vyšel z pověstné tiskárny norimberské. Pak dodal tato záhadná slova: „Běda, běda, malé věci zdolají veliké, zub triumfuje nad hmotou. Nilská krysa zabije krokodýla, mečoun zabije velrybu, kniha zabije budovu!“

Klášterní klekání zaznělo právě v okamžiku, kdy doktor Jakub opakoval tiše svému společníku svou věčnou písničku:

„Je blázen!“ A společník tentokrát odpověděl: „Myslím, že ano.“

To byla chvíle, kdy žádná cizí osoba nesměla zůstat v klášteře. Oba návštěvníci se vzdálili. „Mistře,“ pravil kmotr Tourainský, když se loučil s arcijáhnem, „mám rád učence a veliké duchy a vážím si vás neobyčejně. Přijďte zítra do paláce Tournelles a ptejte se na opata od svatého Martina z Toursu.“ Arcijáhen se vrátil do své komůrky celý užaslý, neboť pochopil konečně, jaká osobnost to byla, ten kmotr Tourainský, když si připomněl tuto větu ze sbírky listin opatství svatého Martina v Toursu: „Abbas beati Martini, SCILICET REX FRANCIAE, est canonicus de consuetudine et habet parvam praebendam quam habet sanctus Venantius et debet sedere in sede thesaurarii.“¹³

Tvrdilo se, že arcijáhen míval od té doby časté porady s Ludvíkem XI., když Jeho Veličenstvo přijelo do Paříže, a že vážnost pátera Klaudia zastiňovala Oliviera Daňka a Jakuba Coictiera, který se podle svého zvyku choval ke králi velmi příkře.

II. Toto zabije ono

Naše čtenářky nám odpustí, zastavíme-li se na chvíli, abychom vypátrali, jaká asi myšlenka se skrývala v záhadných slovech arcijáhna: „Toto zabije ono. Kniha zabije budovu.“

Podle našeho mínění měla tato myšlenka dvojí význam. Především to byla myšlenka kněze. Vyjadřovala hrůzu duchovního z nové moci, knihtisku; zděšení a závrať sluhy Božího nad zářným lisem Gutenbergovým. To se kazatelna a rukopis, slovo mluvené a slovo psané, zalekly slova tištěného; bylo to něco podobného úžasu vrabce, kdyby spatřil, jak legie andělů rozepjala svých šest milionů křídel. Byl to křik proroka, jenž už slyší šumění a hemžení osvobozeného lidstva, jenž vidí, jak rozum v budoucnosti podryje náboženství, jak úsudek sesadí z trůnu víru, jak svět třese Římem. Byla to věštba filozofa, jenž vidí, jak lidská myšlenka okřídlená tiskem prchá z teokratické nádrže. Byla to smrtelná úzkost vojáka, který si prohlíží ocelový beran a říká si: „Věž se zhroutí.“ Znamenalo to, že jedna moc vystřídá druhou. Znamenalo to: Tisk zabije církev.

Ale za touto první myšlenkou, nepochybně velmi prostou, byla podle našeho mínění ještě jiná, původnější myšlenka, důsledek oné první, myšlenka méně zjevná a snadněji popiratelná, rovněž filozofický názor, ale ne již jen kněze, nýbrž učence a umělce. Byla to předtucha, že lidská myšlenka, když změní formu, změní také způsob vyjadřování; že se základní myšlenka každého pokolení nebude již psáti touž látkou a týmž způsobem; že kamenná kniha, tak pevná a trvanlivá, ustoupí knize papírové, ještě pevnější a ještě trvanlivější. Z tohoto hlediska měla nejasná formule arcijáhnova druhý smysl; znamenala, že jedno umění svrhne z trůnu druhé umění. Říkala: Tisk zabije stavitelství.

A vskutku je stavitelství od počátku všech věcí až do patnáctého století křesťanského letopočtu včetně velikou knihou lidstva, hlavním projevem člověka v různých stupních vývoje, ať už zobra­zuje jeho sílu nebo inteligenci.

Když se paměť prvních plemen cítila přetížena, když se břímě vzpomínek lidského rodu stalo tak těžké a neuspořádané, že holé a prchavé slovo se octlo v nebezpečí, že se z něho cestou vytrousí, přepisovaly se tyto vzpomínky na půdu pozemskou nejviditelnějším a zároveň nejtrvanlivějším a nejpřirozenějším způsobem. Každou tradici vtělili lidé v nějaký monument.

První monumenty byly prosté kamenné kvádry, „jichž se železo nedotklo“, jak praví Mojžíš. Stavitelství vzniklo jako každé jiné písmo. Nejdříve bylo abecedou. Lidé vztyčili kámen, a to bylo písmeno, a každé písmeno bylo hieroglyf a na každém hieroglyfu spočívala jako hlavice na sloupu skupina myšlenek. Tak si počínala první pokolení lidstva všude na povrchu celého světa zároveň. „Vztyčený kámen“ keltský najdeme v asijské Sibiři zrovna jako v amerických pampách.

Později se tvořila slova. Kameny se skládaly na sebe, žulové slabiky se spojovaly, slovo se pokusilo o několik kombinací. Keltský dolmen a kromlech, etruský tumulus¹⁴, hebrejský galgal¹⁵ jsou slova. Některá z nich, zejména tumulus, jsou jména vlastní. Někdy dokonce, bylo-li mnoho kamení a dosti místa, napsala se celá věta. Ohromná nakupenina kamenů v Karnaku je už celá poučka.

Nakonec vznikly i knihy. Tradice zplodily symboly, pod nimiž se ztrácely jako kmen stromu pod svým listovím; všechny tyto symboly, v něž lidstvo věřilo, rostly, množily se, křížily se, stávaly se čím dál složitější. První stavby je již nestačily obsáhnout; byly jimi přeplněny na všech stranách; tyto stavitelské památky vyjadřovaly už jen stěží původní tradici, prostou jako ony samy, holou a spočívající na zemi. Symbol se potřeboval rozvinout v budovu. Architektura se tehdy vyvíjela zároveň s lidskou myšlenkou; stala se obrem o tisíci hlavách a tisících pažích a dala všem těm prchavým symbolům věčnou, viditelnou a hmatatelnou formu. Zatím co Daidalus, představující vynalézavost, měřil, zatím co Orfeus, představující důvtip, zpíval, pilíř, jenž je písmenem, oblouk, jenž je slabikou, pyramida, jež je slovem, když byly zákonem geometrie a poezie uvedeny v pohyb, seskupovaly se, kombinovaly, spojovaly, sestupovaly, stoupaly, kladly se vedle sebe na zemi, vyrůstaly stupňovitě k nebesům, až napsaly pod diktátem hlavní myšlenky své doby ty obdivuhodné knihy, jež byly zároveň obdivuhodnými budovami: pagodu eklingskou, Ramseion v Egyptě, chrám Šalomounův.

Základní myšlenka, slovo, nebylo jen podstatou všech těchto staveb, projevovalo se i v jejich formě. Chrám Šalomounův na příklad nebyl jen pouhou vazbou svaté knihy, byl sám svatou knihou. Na každé zdi jeho soustředných chodeb mohli kněží číst zrakům tlumočené a zjevné slovo, i sledovali takto jeho přeměny od svatostánku k svatostánku, až je zachytili v posledním tabernáklu v jeho nejkonkrétnější formě, rovněž stavitelském výtvoru: v arše. A tak bylo slovo uzavřeno v budově, ale jeho obraz byl na jeho obalu jako lidská tvář na rakvi mumie.

A nejen tvar budov, nýbrž i místo, které si volily, projevovalo myšlenku, kterou představovaly. Podle toho, byl-li symbol, jenž měl být vyjádřen, půvabný nebo pochmurný, věnčilo Řecko své hory chrámem lahodícím oku, Indie pak otvírala útroby svých pohoří, aby tam vytesala ony obludné podzemní pagody nesené obrovskými řadami žulových slonů.

A tak po dobu prvních šesti tisíc let světa, od nejstarší hindustánské pagody až po kolínskou katedrálu, bylo stavitelství velikým písmem lidského rodu. A je také pravda, že nejen každý náboženský symbol, nýbrž vůbec každá lidská myšlenka má v této ohromné knize svou stránku i svou stavitelskou památku.

Každá civilizace začíná vládou kněží a končí vládou lidu. Tento zákon volnosti, která následuje po sevřenosti, je vepsán v díla stavitelská. Neboť (a na tom trváme) nesmíme si myslit, že stavitelství dokáže jen postavit chrám, vyjádřit mýtus a náboženskou symboliku nebo přepsat tajemné desky zákona pomocí hieroglyfů do svých kamenných stránek. Kdyby tomu tak bylo, neboť v každé lidské společnosti nastane chvíle, kdy se posvátný symbol opotřebuje a setře působením svobodné myšlenky, kdy se člověk vymkne knězi, kdy rakovina filozofií a systémů rozežere tvář náboženství, pak by stavitelství nemohlo vyjádřit ony nové stavy lidského ducha a jeho listy, popsané na jedné straně, byly by prázdné na straně druhé, jeho dílo by bylo zkomoleno, jeho kniha by byla neúplná. Není tomu tak.

Vezměme na příklad středověk, kde vidíme jasněji, poněvadž je nám blíže. Zatím co v jeho prvním období organizuje Evropu teokracie, zatím co Vatikán sjednocuje a postupně opět přičleňuje k sobě prvky římské říše, vybudované kdysi z Říma, jenž leží ve zříceninách kolem Kapitolu, zatím co křesťanství hledá v troskách předchozí civilizace všechny společenské vrstvy a staví z těchto rozvalin nový hierarchický svět, jehož svorníkem je duchovenstvo, slyšíme nejdříve v tom chaosu, jak vyráží ze země, později vidíme, jak pomalu vyvstává z trosek mrtvé architektury řecké a římské pod dechem křesťanství a pod rukama barbarů ona záhadná archi­tektura románská, sestra teokratického stavitelství egyptského a indického, nezničitelný symbol čistého katolictví, nesmazatelný znak papežské jednoty. Všechno tehdejší myšlení je vskutku vepsáno do tohoto pochmurného románského slohu. Cítíme v něm všude autoritu, jednotu, uzavřenost, absolutnost, Řehoře VII.; všude kněze, nikdy člověka; všude kastu, nikdy lid. Ale nastanou křižácké války. To je veliké lidové hnutí a každé veliké lidové hnutí, ať je jeho příčina a cíl jakýkoli, vyplaví vždy z nejspodnější sedliny ducha svobody. Novoty proniknou na světlo. Otvírá se bouřlivé období selských rebelií, povstání a panských koalic. Autorita je otřesena, jednota se štěpí. Šlechta se chce dělit o moc s duchovenstvem, dříve než se nevyhnutelně přihlásí lid a vyžádá si jako vždy lví podíl. Quia nominor leo¹⁶. Tak tedy po duchovenstvu proniká šlechta, po šlechtě lid. Tvář Evropy je změněna. Nuže, změnila se i tvářnost architektury. Právě tak jako civilizace i ona obrátila stránku a nový duch času ji našel připravenou psát pod jeho diktátem. Vrátila se z křížových válek s lomeným obloukem jako národové se svobodou. A zatím co se Řím poznenáhlu rozkládá, románské stavitelství umírá. Obrazový symbol opouští katedrálu a přemisťuje se do erbu na hradní věž, aby dodal většího lesku a vážnosti feudální šlechtě. I sama katedrála, tato budova kdysi tak dogmatická, nyní zaplavená měšťanstvem, lidem, svobodou, uniká knězi a dostává se do moci umělce. Umělec ji buduje po svém. Pryč je tajemství, mýtus, zákon! Nastupuje fantazie a rozmar. Kněz nemá do toho co mluvit, stačí, že mu zůstala basilika a oltář. Čtyři zdi patří umělci. Stavitelská kniha nepatří už kněžstvu, náboženství, Římu; patří obraznosti, poezii, lidu. Odtud tak rychlé a nesčetné proměny této architektury, která trvala jen tři sta let, proměny tím nápadnější, srovnáme-li je s tuhou nehybností stavitelství románského, jež trvalo šest nebo sedm set let. A přece kráčí umění vpřed mílovými kroky. Lidový génius a lidová tvořivost konají dílo, jež kdysi konali biskupové. Každý národ napíše na své cestě do knihy svou řádku; vyhladí staré románské znaky na průčelí katedrál a jen tu a tam ještě vidíme, jak dogma proniká zpod nového symbolu, který tam národ vkládá. Lidová výzdoba stěží dává tušit náboženskou kostru. Nelze si ani představit volnosti, které si dovolili stavitelé i proti církvi. Jsou tu hlavice propletené nestoudně spářenými mnichy a jeptiškami jako v krbové síni Soudního paláce v Paříži. Je tu Noemovo dobrodružství, vytesané naprosto bez obalu na příklad pod velikým portálem katedrály v Bourges. Je tu bakchický mnich s oslíma ušima, jenž drží v ruce sklenici a směje se do tváře celé obci věřících, jak je tomu na kropence opatství v Bocherville. V té době se těšila myšlenka psaná do kamene výsadám, jež bychom docela dobře mohli porovnat s dnešní svobodou tisku. Je to svoboda architektury.

Tato svoboda jde velmi daleko. Někdy představuje portál, průčelí, celý chrám symbolický prvek zcela cizí náboženskému kultu nebo dokonce nepřátelský církvi. Vilém Pařížský již v třináctém století, Mikuláš Flamel v patnáctém století napsali stránky buřičské; kostel svatého Jakuba U jatek byl chrám zcela opoziční.

Jen tímto způsobem se projevovala svobodná myšlenka, a proto byla celistvě zapisována toliko do knih, kterým se říkalo budovy. Myšlenka vepsaná do budovy byla by jistě upálena katovou rukou na veřejném náměstí, kdyby byla tak nerozumná a odvážila se objevit v podobě rukopisu; na popravu myšlenky v knižní podobě by se klidně dívala myšlenka z chrámového portálu. A protože myšlenka neměla k svému projevu jinou cestu než stavitelství, vrhla se na ně ze všech stran. Odtud to nesmírné množství katedrál, jež pokrylo Evropu, počet tak zázračný, že mu sotva věříme, i když je bezpečně zjištěn. Všechny hmotné síly, všechny duchovní síly společnosti směřovaly k témuž bodu: k architektuře. A tak pod záminkou, že buduje chrámy Bohu, vyvíjelo se umění ve velkolepých rozměrech.

Kdokoli se tehdy rodil básníkem, stává se architektem. Poněvadž lidský génius, rozptýlený v masách, potlačovaný feudálním řádem a jakoby ze všech stran utiskovaný pod testudem¹⁷ z kovových šupin, nacházel jediný únik ve stavitelství, vyprošťoval se pomocí tohoto umění a jeho Iliada brala na sebe podobu katedrál. Všechna ostatní umění poslouchala stavitelství a podřizovala se mu. Byla dělníky velikého díla. Architekt, básník, mistr, slučoval ve své osobě sochařství, jež mu ciselovalo průčelí, malířství, jež mu zdobilo okna, hudbu, jež mu rozechvívala zvony a rozehrávala varhany. Šlo to tak daleko, že ta chudinka drobná poezie, jež tvrdošíjně živořila v rukopisech, byla přinucena, chtěla-li něco znamenat, vřadit se do rámce budovy ve formě chvalozpěvu nebo církevní písně; tutéž úlohu hrály konec konců tragédie Aischylovy o náboženských slavnostech v Řecku i knihy Mojžíšovy v chrámu Šalomounově.

A tak až po Gutenberga je architektura písmem hlavním, písmem všeobecným. Středověk napsal poslední stránku do této žulové knihy, kterou začal psát Orient a v níž pokračoval řecký a římský starověk. Ostatně skutečnost, že stavitelství lidové nastoupilo po stavitelství kastovním, jak jsme to právě pozorovali ve středověku, opakuje se s každým obdobným hnutím lidského ducha v jiných velikých dějinných obdobích. Abychom zde jen letmo vyslovili zákon, který by potřeboval být rozvinut v celých svazcích, uvádíme, že v Orientě, kolébce prvotních časů, přišla po architektuře indické architektura fénická, tato bohatá matka architektury arabské; ve starověku přišlo po stavitelství egyptském, jehož pouhou odrůdou je sloh etruský a památky kyklopské, stavitelství řecké, jehož pouhým pokračováním je sloh římský, doplněný o klenbu kartaginskou; v novější době přišlo po stavitelství románském stavitelství gotické. A když rozložíme tyto tři řady, najdeme opět na oněch třech starších sestrách, stavitelství indickém, egyptském a románském, tentýž symbol, totiž teokracii, kastu, jednotu, dogma, mýtus, boha; stejně tak i tři mladší sestry, stavitelství fénické, stavitelství řecké, stavitelství gotické, třebaže je jinak jejich charakter seberozmanitější, vyjadřují vždy totéž: to jest svobodu, lid, člověka.

Ve stavitelství indickém, egyptském nebo románském cítíme vždycky kněze a nic než kněze, ať se jmenuje brahmín, mág nebo papež. Ve stavitelstvích lidových tomu tak není. Jsou bohatší a méně svatá. Ve stavitelství fénickém cítíme kupce, v řeckém republikána, v gotickém měšťana.

Hlavní znaky každého teokratického stavitelství jsou nezměnitelnost, hrůza z pokroku, zachování tradičních linií, posvátnost prvotních typů, trvalé podřízení všech forem člověka přírody nepochopitelným rozmarům symbolu. Jsou to tajemné knihy, jež dovedou rozluštit jen zasvěcenci. Ostatně každá forma, ba i každá neforemnost má v něm smysl, který ji činí nedotknutelnou. Nežádejte po indickém, egyptském a románském stavitelství, aby změnilo své linie nebo zlepšilo své sochařství. Každé zdokonalení je jim bezbožností. Zdá se, že v těchto architekturách se rozšířila topornost dogmatu i na kámen v podobě druhého zkamenění. Naproti tomu hlavní znaky architektur lidových jsou rozmanitost, pokrok, původnost, bohatství, neustálý vzruch. Jsou již dosti odpoutány od náboženství, aby mohly myslit na svou krásu a pečovat o ni, aby bez přestání opravovaly své ozdobné sochy a arabesky. Jsou to architektury dobové. Mají něco lidského, co přidávají neustále k božskému symbolu, v jehož službách dosud tvoří. Proto jsou tyto budovy přístupné každé duši, každé inteligenci, každé obraznosti; jsou sice ještě symbolické, ale snadno pochopitelné jako příroda. Mezi teokratickým stavitelstvím a tímto je týž rozdíl jako mezi řečí posvátnou a řečí lidovou, hieroglyfem a uměním, Šalomounem a Feidiem.

Shrneme-li, co jsme doposud velmi stručně naznačili s opominutím nesčetných důkazů a také nesčetných námitek v podrobnostech, dojdeme k tomu, že stavitelství bylo až do patnáctého století hlavním zápisníkem lidstva; že se v té době neukázala na světě ani jedna trochu složitější myšlenka, která by se nebyla vtělila v budovu; že každá národní myšlenka jako každá náboženská víra měla své stavby; že konečně není důležitější myšlenky, kterou by lidské pokolení nebylo vepsalo do kamene. A proč? Poněvadž každé myšlence, ať náboženské, ať filozofické, záleží na tom, aby se zvěčnila, poněvadž idea, která otřásla jednou generací, chce otřásti druhou a zanechat po sobě stopu. Ale jak pochybná je nesmrtelnost rukopisu? Oč pevnější, trvanlivější a odolnější knihou je budova! Jediná pochodeň a jediný Turčín stačí zničit psané slovo. Ale k tomu, aby bylo demolováno slovo vtělené do budovy, je třeba sociální revoluce nebo přírodní revoluce. Barbaři přešli přes Kolosseum, potopa snad přes pyramidy.

V patnáctém století se všechno mění.

Lidská myšlenka objevuje nejen trvanlivější a odolnější prostředek, jak se uchovat, nýbrž i prostší a snadnější. Architektura je sesazena z trůnu. Kamenná písmena Orfeova jsou vystřídána olověnými písmeny Gutenbergovými.

KNIHA ZABIJE BUDOVU

Vynález knihtisku je největší událostí v dějinách. Je to matka revolucí. Je to naprosto nový vyjadřovací způsob lidstva, je to lidská myšlenka, jež odkládá jednu formu a obléká si jinou, je to úplná a definitivní výměna kůže onoho symbolického hada, který čas od časů Adamových představuje lidský rozum.

Ve formě tištěné je myšlenka nesmrtelnější než kdykoli jindy; má křídla, je nepolapitelná, nezničitelná. Je přímo v ovzduší. Za vlády architektury se měnila v horu a mocně ovládala jedno století a jedno místo. Nyní se mění v hejno ptáků, rozlétá se všemi směry a zabírá zároveň všechna místa ve vzduchu i v prostoru.

Kdo by neviděl, opakujeme, že v této podobě je mnohem nevyhladitelnější? Tak jak dřív byla pevná, tak se nyní stala živá. Z trvanlivosti přechází v nesmrtelnost. Hmotu možno zbořit; ale jak lze vyhubit všudypřítomnost? Přijde-li potopa, hora už dávno zmizí pod vlnami, ale ptáci budou ještě poletovat; a popluje-li po hladině pohromy třeba jen jediná archa, spočinou na ní, udrží se s ní nad vodou, budou se s ní dívat na opadání vod a spatří, jakmile procitne nový svět, který vzejde z tohoto chaosu, jak se nad ním vznáší okřídlený a živý duch potopeného světa.

A uvážíme-li, že tento způsob vyjádření nejen myšlenku nejlépe uchovává, nýbrž že je i nejprostší, nejpohodlnější a všem nejpřístupnější, pomyslíme-li, že za sebou nevleče těžkou přítěž a neuvádí v pohyb těžkopádné nářadí, porovnáme-li myšlenku, která, má-li se vyjádřit stavbou, potřebuje uvést v činnost čtyři nebo pět jiných umění a celé tuny zlata, celou horu kamení, celý les trámů, celý národ dělníků, porovnáme-li ji s myšlenkou, jež se vtělí v knihu, k čemuž postačí trochu papíru, trochu inkoustu a jedno pero, jak bychom se mohli divit, že se lidská inteligence vzdala stavitelství pro knihtisk? Přetněte náhle původní řečiště řeky průplavem vykopaným pod její hladinou, a řeka opustí své řečiště.

Všimněte si jen, jak stavitelství od vynálezu knihtisku pomalu vysychá, chřadne a upadá. Jak člověk cítí, že voda opadá, že míza se ztrácí, že myšlenka věků a národů se odpoutává od architektury. V patnáctém století je toto chřadnutí skoro nepozorovatelné, tisk je ještě příliš sláb a odnímá mocnému stavitelství nanejvýš nadbytečnou životní sílu. Ale od šestnáctého století je nemoc stavitelství viditelná; architektura není již v podstatě tlumočníkem společnosti, stává se z ní ubohé klasické umění; z galského, evropského, domorodého stává se řeckým a římským, z pravdivého a moderního pseudoantickým. A tomuto úpadku se říká renesance. Je to však úpadek velkolepý, neboť starý duch gotický, ono slunce, jež zapadá za gigantickým mohučským tiskařským lisem, proniká ještě po nějaký čas svými posledními paprsky celou tou různorodou nakupeninou latinských arkád a korintských kolonád.

A toto zapadající slunce považujeme za jitřenku.

Ale od okamžiku, kdy se stavitelství stává uměním jako každé jiné, od chvíle, kdy přestává být uměním vše zahrnujícím, svrchovaným a tyranským, nemá již síly, aby i dále drželo v područí umění ostatní. Ta se tedy osvobodí, zlomí jho stavitelství a každé jde svou cestou. A každé z nich tímto rozvodem získává. Osamocení je vždy vzpruhou růstu. Z kamenictví vzniká sochařství, z řemeslného malování malířství a z církevních zpěvů hudba. Jako když se po smrti Alexandra Velikého jeho říše rozpadne a z jejích provincií se stanou samostatná království.

Proto se objevuje Raffael, Michelangelo, Jean Goujon, Palestrina, zářivé hvězdy na oslňujícím nebi šestnáctého století.

Zároveň s uměními se také osvobozuje na všech stranách lidská myšlenka. Již středověcí kacíři udělali v katolicismu hluboké trhliny. Šestnácté století láme náboženskou jednotu. Před vynalezením knihtisku byla by bývala reformace jen náboženským rozkolem; knihtisk z ní učinil revoluci. Odstraňte tisk, a kacířství ztratí mízu. Ať je to dílo osudu nebo Prozřetelnosti, Gutenberg je předchůdce Lutherův.

Jakmile však slunce středověku úplně zapadlo, jakmile gotický duch navždy zhasl na obzoru umění, stavitelství začíná pozbývat lesku, ztrácet barvu a poznenáhlu odumírat. Tištěná kniha, tento červ rozhlodávající budovu, vysává a požírá stavitelství. Architektura se obnažuje, ztrácí listí, očividně hubne. Je chudičká, ubohá, bezvýznamná. Nic už nevyjadřuje, ani vzpomínky na umění ostatních dob. Odkázána sama na sebe, opuštěna ostatními uměními, protože ji opustila lidská myšlenka, povolává do svých služeb z nedostatku umělců nádeníky. Skleněná tabule nahradí barevné okno. Kameník vystřídá sochaře. Pryč je všecka míza, všechna původnost, všechen život, všechen důvtip. Ubohá žebračka uměleckých dílen se plouží od jedné napodobeniny k druhé. Michelangela, který bezpochyby cítil, jak stavitelství počínajíc šestnáctým stoletím odumírá, napadla poslední zoufalá myšlenka. Tento titán v umění nakupil Pantheon na Parthenon a postavil chrám svatého Petra v Římě. Bylo to veliké dílo, zasluhující, aby zůstalo jediným, byl to poslední původní výtvor stavitelství, podpis obřího umělce na konci kolosální kamenné knihy, jež se zavírala. Co učiní po smrti Michelangela to ubohé stavitelství, jež přežilo samo sebe co pouhé strašidlo a stín? Vezme chrám svatého Petra, obkreslí jej a zparoduje. Je to mánie. Je to ubohost. Každé století má svou kopii chrámu svatého Petra v Římě; v sedmnáctém století Val-de-Grâce, v osmnáctém chrám svaté Jenovefy. Každá země má svůj římský chrám svatého Petra. Londýn má svůj, Petrohrad má svůj, Paříž má dva nebo tři. Je to bezvýznamný odkaz, poslední zablábolení velikého, stářím sešlého umění, které před smrtí zdětinští.

Zkoumáme-li namísto charakteristických stavebních památek, o nichž jsme právě mluvili, všeobecný ráz umění od šestnáctého do osmnáctého století, shledáme vždy tytéž příznaky úpadku a úbytí. Od Františka II. ustupuje architektonický tvar budovy stále více do pozadí a do popředí nastupuje tvar geometrický jako kostra vyhublého nemocného. Krásné umělecké linie ustupují studeným, neúprosným liniím geometra. Budova není již budovou, nýbrž mnohostěnem. Nicméně se architektura činí, aby tuto nahotu zakryla. Vidíme, jak řecký štít proniká do římského a naopak. Je to vždycky Pantheon v Parthenonu, chrám svatého Petra v Římě. Podívejme se jen na cihlové domy z doby Jindřicha IV. s jejich kamennými rohy, na Královské náměstí, na náměstí Dauphinské. Vezměme dále kostely Ludvíka XIII., těžkopádné, zavalité, sražené, masivní, s kupolí jako hrbem. Pohleďme na architekturu z doby Mazarinovy, špatnou italskou napodobeninu Koleje čtyř národů. Pohleďme na paláce Ludvíka XIV., dlouhé kasárny pro dvořany, strnulé, studené, nudné. Podívejme se konečně na dobu Ludvíka XV. a její salátové listy, titěrné nudle a všechny bradavice a výrůstky, jež hyzdí tuto starou, sešlou, bezzubou a koketní architekturu. Od Františka II. k Ludvíku XV. rozrůstalo se zlo geometrickou řadou. Umění je už jen kost a kůže. Bídně dokonává.

Leč co se zatím děje s knihtiskem? Vlévá se do něho všechen život, který opouští architekturu. Tou měrou, jak architektura upadá, knihtisk sílí a roste. Kapitál pracovních sil, který lidská myšlenka vydávala na budovy, vynakládá nyní na knihy. A tak od šestnáctého století zápasí tisk s upadající architekturou, na jejíž úroveň se dostal, a poráží ji. V sedmnáctém století je už dost svrchovaný, dost triumfující, dost pevný vítězstvím, aby dal světu slavné a veliké literární století. Po dlouhém odpočinku na dvoře Ludvíka XIV. chopí se v osmnáctém století starého meče Lutherova, ozbrojí jím Voltaira a jako bouře žene útokem na tu starou Evropu, jejíž architekturu již předtím zabil. Na sklonku osmnáctého století zničil vše. V devatenáctém století bude opět budovat.

Nuže, ptáme se nyní, které z těchto dvou umění skutečně představuje lidskou myšlenku v posledních třech stoletích? Kterým uměním se projevuje? Které vyjadřuje nejen její literární a scholastickou náruživost, nýbrž i její široké, hluboké, všeobecné hnutí? Které umění se bez přestání, bez přerušení a bez mezery přimyká k lidskému rodu, jenž kráčí jako obr o tisíci nohách? Stavitelství, nebo knihtisk?

Knihtisk. Nechť se nikdo nemýlí, stavitelství je mrtvé, navždy mrtvé, zabité tištěnou knihou, zabité, poněvadž je méně trvanlivé, zabité, poněvadž je dražší. Každá katedrála znamená miliardu. Představme si nyní, jakého nákladu by bylo třeba, aby byla znovu napsána stavitelská kniha; aby se znovu vyrojilo na zemi tisíce budov; abychom se vrátili k těm dobám, kdy se nahromadilo tolik stavitelských památek, že podle slov očitého svědka „člověk by řekl, že svět se zatřásl a shodil ze sebe svůj starý oděv, aby se pokryl bílým rouchem církevním“. Erat enim ut si mundus, ipse excutiendo semet, rejecta vetustate, candidam ecclesiarum vestem indueret.¹⁸ (Glaber Radulphus¹⁹)

Jak brzy je kniha hotova, jak málo stojí a jak daleko se dostane! Pak se divme, že všechny lidské myšlenky proudí po tomto svahu! Tím nechceme říci, že stavitelství nebude mít ještě tu a tam krásnou budovu, ojedinělé mistrovské dílo. I za vlády tisku se může, myslím, čas od času stát, že budeme mít sloup ulitý z děl celou armádou, jako lidstvo mělo za vlády architektury Iliadu i Romancera, Mahábháratam i Nibelungy, vytvořené celým národem z nahromaděných a v jeden celek spojených hrdinských zpěvů. Geniální stavitel se může velikou náhodou vyskytnout i ve dvacátém století, jako se náhodně objevil Dante ve století třináctém. Ale stavitelství už nebude uměním společenským, uměním kolektivním, uměním vládnoucím. Veliká báseň, veliká budova, veliké dílo lidstva se už nebude stavět, nýbrž bude se tisknout.

A i když se od nynějška stavitelství někdy pozvedne, nebude již uměním panujícím. Podrobí se zákonům literatury, která je kdysi od něho přijímala. Vzájemný poměr obou umění bude obrácený. Je jisté, že v době vlády stavitelství se básně (je jich ovšem málo) podobají dílům stavitelským. Dílo Inda Vjásy je přeplněno podrobnostmi, je tajemné a neproniknutelné jako pagoda. U Egypťanů na Východě je velikost a klid základní linií poezie právě tak jako budov; ve starém Řecku je to krása, jas a pohoda; v křesťanské Evropě katolická majestátnost, lidová prostota, bohatá a hýřivá vegetace obrozující se doby. Bible se podobá pyramidám, Iliada Parthenonu, Homér Feidiovi. Dante v třináctém století je poslední chrám románský: Shakespeare v šestnáctém století je poslední katedrála gotická.

A tak abychom shrnuli, co jsme zatím řekli jen neúplně a kuse: lidské pokolení má dvě knihy, dva zápisy, dva odkazy, stavitelství a knihtisk, bibli kamennou a bibli papírovou. Díváme-li se na ty dvě bible, tak široce otevřené v staletích, můžeme jistě litovat ztráty oné na první pohled patrné majestátnosti písma žulového, oněch velkolepých abeced ze sloupů, pilonů a obelisků, oněch lidmi stvořených hor, jež pokrývají svět a minulost, od pyramidy až po zvonici, od Cheopse až po Štrasburk. Je třeba stále znovu číst minulost na těchto mramorových stránkách. Je třeba se obdivovat a neustále listovat v knize, kterou sepsalo stavitelství; avšak nesmíme přitom popírat velikost budovy, kterou zase nyní staví knihtisk.

Tato budova je obrovská. Nevím, který statistik vypočítal, že kdyby se nastavěly na sebe všechny svazky vyšlé z knižního lisu od časů Gutenbergových, vyplnila by se tím vzdálenost mezi zemí a měsícem; ale o tomto druhu velikosti nechceme mluvit. A pokoušíme-li se nicméně utvořit si v duchu celkovou představu o úhrnném množství knihtiskařských výrobků až po naše dni, zdalipak se nám nejeví tento celek jako ohromná, o celý svět opřená stavba, na níž lidstvo pracuje bez oddechu a jejíž obrovský vrchol se ztrácí v hlubokých mlhách budoucnosti? Je to mraveniště duchů. Je to úl, kam přilétají se svým medem všecky obraznosti, ty zlaté včelky. Budova má tisíc poschodí. Tu a tam vidíme ústit do jejích schodišť temné podzemní chodby vědy, jež se protínají v jejích útrobách. Všude na jejím povrchu vidíme, jak umění hýří svými arabeskami, růžicemi a krajkovím. Každé jednotlivé dílo, ať se nám zdá jakkoli vrtošivé a osamocené, má tu své místo a svůj výstupek. Ze všeho vyplývá soulad. Od katedrály Shakespearovy až po mešitu Byronovu kupí se bez ladu a skladu na této metropoli světové myšlenky tisíce vížek. Vespod bylo zapsáno několik starých cenných děl lidstva, které stavitelství nezaznamenalo. Vlevo od vchodu byl zasazen starý Homérův basreliéf z bílého mramoru, napravo zdvíhá svých sedm hlav mnohojazyčná bible. O kus dál se ježí hydra Romancer a několik různorodých forem, Védy a Nibelungy. Ostatně zůstává tato zázračná budova věčně neukončena. Tiskařský lis, tento obří stroj, jenž bez ustání čerpá všechnu duševní mízu z lidské společnosti, chrlí neustále nový materiál k svému dílu. Celé lidské pokolení je na lešení. Každý duch je zedníkem. I ten nejposlednější vyplňuje mezeru nebo klade svůj kámen. Restif de la Bretonne přináší svou nůši odpadků. Každý den se zvýší stavba o novou vrstvu. Nezávisle na původním a osobním přínosu každého spisovatele jsou i příspěvky hromadné. Osmnácté století dává Encyklopedii, Velká revoluce dává Moniteur. Ano, i to je stavba, jež roste a vrší se v nekonečných spirálách; i zde je matení jazyků, neustálá činnost, neúnavná práce, úporný zápas veškerého lidstva, útočiště slíbené lidskému duchu před novou potopou, před záplavou barbarů. Toť druhá Babylónská věž lidstva.