Kniha druhá

I. Z Charybdy do Scylly

V lednu začíná noc brzy. Když Gringoire vyšel z paláce, v ulicích byla již tma. Ta černá noc mu přišla vhod; už se těšil, jak zapadne do nějaké temné a opuštěné uličky, aby se tam po libosti oddal úvahám a aby tam filozof přiložil první náplast na ránu básníka. Filozofie byla ostatně jeho jediným útočištěm, neboť neměl, kam by hlavu složil. Po tom halasném nezdaru svého divadelního pokusu neměl odvahu vrátit se do svého bytu v ulici „Říční sýpky“ naproti „Sennému přístavu“, kde bydlil v té dobré naději, že tím, co mu byl dlužen pan královský správce za jeho svatební báseň, zaplatí mistru Vilému Jemnostpánovi, nájemci pařížského dobytčího mýta, dlužné nájemné za šest měsíců. Bylo to právě dvanáctkrát tolik, co obnášelo celé jeho vezdejší jmění, včetně kalhot, košile a baretu. Když tak chvíli přemýšlel, prozatímně přikrčen pod okénkem vězení správce pokladu v Svaté kapli, kde by dnešní noci hlavu složil (měl přece na vybranou celou dlažbu pařížskou), vzpomněl si, že minulý týden spatřil u vrat jednoho soudního rady ve Vetešnické ulici malý stupínek, z něhož se vystupuje na mezka, a že si řekl, že tento kámen bude v případě potřeby výborným polštářem pro žebráka nebo básníka. Poděkoval Prozřetelnosti, že mu vnukla tak skvělou myšlenku; když se však chystal přejít náměstí Soudního paláce, aby se dostal do klikatého bludiště Starého města, kde se hadovitě proplétají všechny ty staré sesterské uličky, Bednářská, Starosoukenická, Vetešnická, Židovská a jiné, jež do dneška stojí i se svými devítipatrovými domy, spatřil průvod papeže bláznů, jak rovněž vychází z paláce a s náramným křikem, za mocného plápolu pochodní a za zvuků jeho hudby hrne se přes náměstí. Tato podívaná rozjitřila znovu jeho poraněnou ješitnost; dal se na útěk. Všechno, co mu v jeho roztrpčenosti nad divadelním neúspěchem připomínalo dnešní slavnost, popuzovalo ho a drásalo jeho krvavou ránu.

Chtěl se pustit po mostě svatého Michala; pobíhaly po něm děti s hořícími loučemi a prskavkami.

„Hrom aby udeřil do všech ohňostrojů,“ zabručel Gringoire a obrá­til se k mostu Směnárenskému. Na domech v čele mostu visely tři velké prapory s obrazy krále, dauphina a Markéty Flanderské a kromě toho šest malých praporků s portréty vévody rakouského, kardinála Bourbonského, pana z Beaujeu, paní Johanky Francouzské, pana levobočka Bourbonského, a bůhvíkoho ještě; všechno tonulo v záři pochodní. Dav byl pln obdivu.

„Šťastný malíř Jan Fourbeault!“ řekl si s hlubokým povzdechem Gringoire a obrátil se k praporům a praporkům zády. Před sebou měl ulici; připadala mu tak temná a tak opuštěná, že doufal, že v ní unikne všemu hlaholu i všem svědkům slavnosti; vnořil se do ní. Po několika krocích narazil nohou na jakousi překážku, zakopl a upadl. Byla to májová otýpka, kterou tovaryši cechu písařského na počest dnešní slavnosti položili ráno před dveře předsedy soudního dvora. Gringoire hrdinně snesl i tento nový náraz. Vstal a došel až k břehu řeky. Když postupně minul věžičku civilního soudu i věž trestního soudu a obešel vysokou zeď královských zahrad, dospěl po tomto nedlážděném nábřeží, kde bláto sahalo až ke kotníkům, k západnímu cípu Starého města a dlouze se zadíval na ostrůvek převozníka krav, který již dávno zmizel pod bronzovým koněm Jindřicha IV. a Novým mostem. Ostrůvek mu ve tmě připadal jako velká černá kupa nad úzkým proužkem bělavé vody, který ho od ní odděloval. V slabém světle bylo tam možno rozeznat jakousi chatrč podobnou včelímu úlu, noční útulek převozníka krav.

„Šťastný převozníku,“ říkal si v duchu Gringoire, „ty nemyslíš na slávu a nepíšeš svatební básně! Co ti je po ženitbách králů a po vévodkyních burgundských? Znáš jen princezničky – sedmikrásky, které spásají tvé krávy na dubnovém trávníku. A hle, já, básník, jsem vypískán, chvěju se zimou, jsem dlužen dvanáct sous a moje podrážka je tak průhledná, že by sis ji mohl zasadit místo sklíčka do lucerny. Děkuji ti, převozníku! Pohled na tvou chýši mě uklidňuje a dává mi zapomenout na Paříž!“

Z tohoto takřka lyrického rozjímání probudil Gringoira dvojnásobný výbuch svatojanské prskavky, který vyšlehl z převozníkova šťastného příbytku. To převozník krav se účastnil dnešních oslav a vypaloval svůj ohňostroj.

Gringoirovi z té petardy naskočila husí kůže.

„Prokletá slavnost,“ vzkřikl, „cožpak mi bude všude v patách? Ach Pane Bože, pronásleduje mne až k převozníkovi!“

Pak pohlédl na Seinu, jež mu tekla u nohou, a zmocnilo se ho strašlivé pokušení:

„Ach,“ zašeptal, „jak rád bych se utopil, jen kdyby voda nebyla tak studená.“

A tu se odhodlal k šílenému činu. Poněvadž nemohl uniknout ani papeži bláznů, ani praporkům Jana Fourbeaulta, ani májovým otepím, hořícím loučím a prskavkám, rozhodl se, že se vrhne do středu slavnosti, že půjde na náměstí Grève.

„Snad tam najdu,“ utěšoval se, „alespoň ohořelou třístičku ze slavnostního ohně, abych se u ní ohřál, a bude mi dopřáno povečeřet několik drobtů ze tří velkých erbů z královského cukru, postavených dozajista na stole veřejného pohostinství města Paříže.“

II. Náměstí Grève

Z někdejší podoby náměstí Grève zachovala se do dnešních dnů jen zcela nepatrná památka. Je to půvabná věžička v severním rohu náměstí, která je už teď pohřbena pod vrstvou hrubé hlinky, jež zamazává jemnou modelaci jejích sochařských ozdob, a brzy asi zmizí, smetena záplavou nových domů, jež tak překotně pohlcují všechna starobylá průčelí v Paříži.

Lidé, kteří jako my nepřejdou nikdy náměstí Grève, aniž soucitně a s účastí pohlédnou k oné ubohé věžičce, rdoušené z obou stran dvěma rozvalinami z dob Ludvíka XV., mohou si snadno vyvolat v mysli celek domů, k nimž náležela, a celé to staré gotické náměstí z patnáctého století budou mít opět jako na dlani.

Byl to právě jako dnes nepravidelný lichoběžník, z jedné strany lemovaný nábřežím; tři zbývající strany pak tvořila řada vysokých, úzkých a tmavých domů. Za dne bylo možno se obdivovat pestrosti staveb, jež všechny byly ozdobeny kamennými nebo dřevěnými řezbami a představovaly již tehdy dokonalé ukázky různých středověkých domácích slohů od patnáctého století zpět až do století jedenáctého, od křížového okna, které již začínalo vytlačovat gotické okno s lomeným obloukem, až k plnému oblouku románskému, který byl nahrazen obloukem lomeným a zachoval se ještě, ačkoliv těsně nad ním byl už oblouk lomený, v prvním poschodí onoho starobylého domu „U věže Rolandovy“ na rohu náměstí u Seiny, na té straně, kde je Jirchářská ulice. V noci bylo možno rozeznat z celé té masy budov jen černou zubatinu střech, vinoucí se kolem náměstí jako řetěz špičatých štítů. Neboť základní rozdíl mezi tehdejšími a dnešními městy je ten, že dnes jsou domy obráceny do ulic a náměstí dlouhou fasádou, kdežto tehdy byly obráceny úzkým štítem. Během dvou století se domy pootočily.

Uprostřed východní strany náměstí se zdvíhala těžkopádná stavba, slepená ze tří sousedících domů. Měla trojí pojmenování, vysvětlující její vznik, její určení a její architekturu: říkalo se jí „Dům dauphinův“, protože tam bydlel Karel V. v době, kdy byl korunním princem; „Kupecký dům“, protože v něm byla radnice; nebo „Sloupový dům“ podle řady tlustých sloupů, které podpíraly jeho tři poschodí. Měšťané tu měli vše, čeho je třeba k životu bohulibého města, jako je Paříž: kapli, aby se mohli modlit, soudní síň, aby se mohli soudit a v případě potřeby napadnout královské úředníky; a pod střechou skladiště zbraní, plné lehkých kusů. Neboť měšťané pařížští vědí, že nestačí za všech okolností se za svobody města modlit nebo je obhajovat zrezavělou hákovnicí.

Náměstí Grève si od té doby uchovalo onen chmurný vzhled, který v nás ještě dnes vyvolává jeho příšerná historie spolu s ponurou radnicí Dominika Boccadora, jež nahradila „Sloupový dům“. Je třeba uznat, že stálá šibenice a stálý pranýř, čili, jak se tehdy říkalo, hrdelní právo a žebřík, jež se tyčily bok po boku uprostřed dláždění, přispívaly nemálo k tomu, že každý odvracel oči od tohoto neblahého místa, kde skonalo tolik lidských bytostí kypících zdravím a životem a kde se po padesáti letech měla zrodit ona příšerná nemoc, hrůza z popraviště, zvaná „horečka Saint-Vallierova“, nejstrašnější ze všech nemocí, neboť nepochází od Boha, ale od člověka.

Mimochodem řečeno je nám útěchou, pomyslíme-li, že trest smrti, který před třemi sty lety svými železnými koly, svými kamennými šibenicemi a celým tím haraburdím útrpného práva, jež bylo trvale zapuštěno do dlažby, zatarasoval nejen náměstí Grève, nýbrž i Zelný trh, náměstí Dauphinské, prostranství kolem kříže na Trahoiru, Vepřový trh, onen obludný Montefaucon, Bránu biřiců, Kočičí náměstí, bránu svatého Diviše, bránu Champeaux, bránu Baudetskou, bránu Svatojakubskou, a to ještě nepočítáme ani nesčetné pranýře královských hejtmanů, biskupa, kapitul, opatů a převorů, kteří měli právo soudit, ani soudně nařízená utápění v Seině; je potěšující, že trest smrti, když postupně ztratil celou svou výzbroj, svůj přepychový výběr mučidel, své libovolně vymýšlené tresty, svůj skřipec, jehož kožené lože ve Velkém Châteletu se obnovovalo každých pět let, že tento starý svrchovaný služebník feudální společnosti, vypuzený téměř z našich zákonů a z našich měst, smýkaný ze zákoníku do zákoníku, vyháněný z místa na místo, má dnes v naší ohromné Paříži jen jeden hanebný kout na náměstí Grève, jedinou ubohou gilotinu, pokradmu se krčící, neklidnou a stydlivou, která jako by se stále bála, že bude přistižena při činu, vždy bleskurychle mizí, jakmile vykonala své dílo.

III. Besos para golpes¹

Když došel Petr Gringoire na náměstí Grève, byl všecek prokřehlý. Aby se vyhnul tlačenici na Směnárenském mostě a praporkům Jana Fourbeaulta, dal se po mostě Mlynářském; ale tu ho cestou postříkala kola všech biskupských mlýnů, takže jeho kabátec byl celý zmáčený; kromě toho měl pocit, že neúspěch jeho hry učinil ho ještě zimomřivějším. A tak pospíchal, aby se přikrčil k slavnostnímu ohni, který hořel mohutným plamenem uprostřed náměstí. Ale kolem ohně byl už pořádný dav.

„Zatracení Pařížané,“ řekl si nahlas (neboť jako pravý dramatický básník pěstoval rád monolog), „teď mě zas nechtějí pustit k ohni! A já přece tolik potřebuji kouteček u krbu; do střevíců mi teče a ke všemu mě ještě pokropily všechny ty prokleté mlýny! Ať jde k čertu biskup pařížský se svými mlýny! Rád bych věděl, k čemu takový biskup potřebuje mlýn! Chce se stát z biskupa mlynářem? Jestli k tomu nepotřebuje nic jiného než moje prokletí, pak ho proklínám i s jeho katedrálou a jeho mlýny! Tak co, hnou se ti hňupové trochu z místa? Ptám se vás, co tu vlastně dělají? Hřejí se; pěkná zábava! Koukají, jak hoří sto otepí; pěkná podívaná!“

Když přistoupil blíže, spatřil, že kruh je mnohem větší, než je třeba, aby se všichni ohřáli u královského ohně, a že tu spoustu diváků nepřivábila jenom krása sta hořících otepí.

Na širokém volném prostranství mezi ohněm a diváky tančila dívka.

Třebaže byl Gringoire skeptický filozof a ironický básník, byl tak oslněn tímto nádherným zjevením, že v prvním okamžiku nemohl určit, je-li tato dívka lidskou bytostí, vílou nebo andělem.

Nebyla veliká, ale její štíhlá postava se nesla tak vznosně, že se zdála vysoká. Byla snědá, avšak bylo možno tušit, že ve dne má její pleť onen krásný zlatavý odlesk, jaký mají Andalusanky a Římanky. Její drobná nožka byla též andaluská, neboť v půvabném střevíčku seděla pevně a volně zároveň. Tančila, otáčela se a vířila na starém perském koberci, který měla nedbale hozený pod nohama; a po každé, když se v krouživém letu její zářící obličej mihl kolem nás, vyšlehl z jejích velkých černých očí blesk.

Všichni diváci kolem dokola hleděli na ni upřeně a s otevřenými ústy; a vskutku, jak tančila za drnčivého baskického bubínku, který svými oblými, cudnými pažemi zdvíhala nad hlavu, útlá, křehká a jiskřivá jako včelka, ve svém přiléhavém zlatém živůtku, ve svých pestrých, vzdušných šatečkách, se svými nahými ramínky a štíhlýma nohama, které její sukýnka chvílemi odhalovala, se svými černými vlasy a ohnivýma očima – vypadala jako nadpozemská bytost.

„Na mou pravdu,“ pomyslil si Gringoire, „to je vtělený oheň, to je nymfa, to je bohyně, to je bakchantka z hory Menelajské!“

V té chvíli se uvolnil jeden z prstenců „ohnivé víly“ a žlutý měděný peníz, který byl k němu připevněn, skutálel se na zem.

„Ale kdepak,“ zvolal, „je to cikánka.“

Celá jeho iluze se rozplynula.

Dala se opět do tance. Zvedla ze země dva meče, jejichž hroty si opřela o čelo, a otáčela jimi v opačném směru, než se točila sama: zkrátka, byla to cikánka. Třebaže byl Gringoire hluboce rozčarován, celý ten obraz měl svůj půvab i své kouzlo. Slavnostní oheň ozařoval jej ostrým rudým světlem, jež se chvějivě třepetalo na tvářích davu kolem i na snědém čele dívčině; v pozadí náměstí vrhalo bledý odlesk střídavě s mihotavými stíny jednak na starou, černou a svraskalou fasádu Sloupového domu, jednak na kamenné rameno šibenice.

Mezi tisíci obličeji, zbarvenými ohněm do nachova, byl jeden, který, jak se zdálo, pozoroval tanečnici ještě soustředěněji než ostatní. Byla to mužská tvář, přísná, tichá a chmurná. Tomuto muži, jehož oděv byl zakryt davem, nebylo zřejmě víc než pětatřicet let; byl však holohlavý; jen na skráních měl několik chomáčků prořídlých a již šedivých vlasů. Jeho široké a vysoké čelo počínalo se rýhovat vráskami. Ale z jeho zapadlých očí vyzařovala neobyčejná mladost, plamenná životnost, hluboká vášeň. Upíral zraky bez přestání na cikánku, a zatím co bláznivé šestnáctileté děvče tančilo a vznášelo se k potěše všech, zdálo se, že jeho zamyšlení je čím dál chmurnější. Chvílemi se na jeho rtech objevoval úsměv a povzdech, avšak úsměv byl ještě bolestnější než povzdech.

Udýchaná dívka se konečně zastavila a dav jí nadšeně tleskal.

„Džali,“ zvolala cikánka.

Tu spatřil Gringoire, jak přichází hezká bílá kozička, čiperná, živá, s lesklou srstí, s pozlacenými růžky, s pozlacenými kopýtky a s pozlaceným obojkem. Gringoire si jí dosud nepovšiml, neboť ležela až do té chvíle schoulena na jednom rohu koberce a dívala se, jak její velitelka tančí.

„Džali,“ řekla tanečnice, „teď je řada na tobě!“

Usedla s půvabným pohybem a nastavila kozičce svůj baskický bubínek. „Džali,“ pokračovala, „který měsíc teď máme?“ Kozička zvedla přední nožku a udeřila jednou na bubínek. Byl vskutku první měsíc v roce. Dav tleskal.

„Džali,“ pokračovala dívka, při čemž otočila bubínek na druhou stranu, „kolikátý den v měsíci dnes máme?“

Kozička zvedla svou pozlacenou nožku a udeřila na bubínek šestkrát.

„Džali,“ znovu se ozvala cikánka a udělala opět jiný pohyb bubínkem, „kolikátá je teď hodina?“

Džali udeřila sedmkrát. A v téže chvíli odbily hodiny na Sloupovém domě sedm hodin.

Lid byl u vytržení.

„V tom jsou čáry,“ ozval se jakýsi zlověstný hlas z davu. Byl to hlas holohlavého muže, který z cikánky nespouštěl oči.

Zachvěla se a otočila, avšak hlučný potlesk diváků utlumil nevlídný výkřik.

Zaplašil ho dokonce úplně i z mysli cikánčiny, takže pokračovala v otázkách kozičce.

„Džali, co dělá mistr Guichard Grand-Rémy, kapitán městských střelců, když jde o Hromnicích na procesí?“

Džali se postavila na zadní nožky a začala mečet, vykračujíc si při tom s tak roztomilou vážností, že celé kolo diváků propuklo v hlasitý smích, jak žertovně napodobila vypočítavou zbožnost kapitána pistolníků.

Dívka, povzbuzena rostoucím úspěchem, dala kozičce další otázku: „Džali, jak káže mistr Jakub Charmolue, královský prokurátor u církevního soudu?“

Kozička si sedla na zadek a začala mečet, mávajíc předními nožkami tak zvláštním způsobem, že kromě špatné francouzštiny a špatné latiny vystihla Jakuba Charmolua ve všem všudy, v pohybech, přízvuku i v držení těla.

Dav tleskal ještě hlučněji.

„Svatokrádež! Rouhání!“ Zasyčel opět hlas holohlavého muže. Cikánka se obrátila po druhé.

„Ach! To je ten ošklivý člověk!“ zvolala. Pak našpulila spodní ret, maličko se ušklíbla, byl to zřejmě její oblíbený posuněk, otočila se na podpatku a jala se vybírat do svého baskického bubínku dary diváků.

Velké stříbrňáky, malé stříbrňáky, groše i halíře s orlem jen pršely. Najednou stála před Gringoirem. Gringoire strčil tak zbrkle ruku do kapsy, že se zastavila. – „Čert aby to spral,“ řekl, když zjistil na dně kapsy skutečnost, to jest prázdnotu. Leč hezká dívka stála před ním, dívala se na něho svýma velkýma očima, nastavovala mu bubínek a čekala. Gringoirovi vyrazily těžké krůpěje potu.

Kdyby měl v kapse peruánské doly, byl by je dojista tanečnici dal; avšak Gringoire neměl Peru a ostatně Amerika nebyla ještě objevena.

Na štěstí mu přišla na pomoc nenadálá událost.

„Táhneš, ty cikánská kobylko?“ zvolal přiškrcený hlas vycházející z nejtemnějšího kouta náměstí. Dívka se zděšeně obrátila. To už nebyl hlas holohlavého muže, ale ženský hlas, bigotní a zlý.

Výkřik, který tak polekal cikánku, rozveselil ostatně houf dětí, potulujících se kolem.

„To je kajícnice z Rolandovy věže,“ křičely a nezřízeně se smály. „Poustevnice se zlobí? Cožpak nevečeřela? Zanesme jí nějaký zbyteček ze stolu městského pohostinství!“

A všechny se vyřítily k Sloupovému domu.

Gringoire zatím využil zmatku tanečnice a zmizel. Pokřik dětí mu připomněl, že rovněž nevečeřel. Rozběhl se tedy k městskému občerstvení. Ale malí darebáčci měli rychlejší nohy než on; když doběhl, byl stůl jako zametený. Nezůstal tam ani mizerný bochník chleba, libra za pět sous. Nezůstalo nic, leda na zdi štíhlé stonky lilií, propletené růžemi, které roku 1434 namaloval Matyáš Biterne. Věru hubená večeře!

Jít spát bez večeře je mrzuté; ještě neveselejší je nevečeřet a nevědět, kam hlavu složit! Gringoirovi se to přihodilo. Neměl ani chleba, ani noclehu; viděl, jak nouze na něj doléhá ze všech stran, a shledal, že je velmi nevlídná. Již dávno objevil onu pravdu, že Jupiter stvořil lidstvo v záchvatu nenávisti k lidem a že osud po celý život mudrcův svírá jeho filozofii jako v obležení. Pokud jde o Gringoira, nikdy nazakusil obležení úplnější; slyšel, jak jeho žaludek bubnuje k ústupu, a byl velmi roztrpčen, že zlý osud přemohl jeho filozofii hladem.

Nořil se stále více do tohoto melancholického snění, když ho najednou z něho vytrhl podivný zpěv, třebaže plný něhy. To zpívala mladá cikánka.

S jejím hlasem to bylo jako s jejím tancem, jako s její krásou. Bylo to něco nevýslovného a půvabného; něco čistého a lahodného, něco éterického, řekli bychom okřídleného. Byly to nepřetržité výlevy radosti, melodie, nečekané kadence a zase prosté nápěvy, promísené ostrými a pronikavými tóny, pak náhlé přechody ze škály do škály, jež by i slavíka popletly, v nichž však nikdy nezmizela harmonie: pak něžná vlnění v oktávách, stoupající a klesající jako ňadra mladé zpěvačky. Její krásný obličej se poddával s podivuhodnou měkkostí všem rozmarům písně, od nejdovádivější rozpustilosti až k nejcudnější vážnosti. Chvílemi vypadala jako šílená, chvílemi jako královna.

Slova, jež zpívala, byla v řeči, kterou Gringoire neznal, a patrně ji neznala ani zpěvačka, tak málo se shodoval její přednes s obsahem slov. A tak čtyřverší, které právě zpívala, znělo z jejích úst bláznivě vesele:

Un cofre de gran riqueza
Hallaron dentro un pilar,
Dentro del, nuevas banderas
Con figuras de espantar.

A za chvilku přednesla čtyřverší:

Alarabes de cavallo
Sin poderse menear,
Con espadas, y los cuellos,
Ballestas de buen echar.²

Zazpívala je tak, že Gringoirovi málem vstoupily slzy do očí. Ze všeho nejvíc však vyzařovala z jejího zpěvu radost, zdálo se, že zpívá jako pták, z dobré pohody a bezstarostnosti.

Cikánčina píseň vytrhla Gringoira ze snění, ale asi tak, jako když labuť zčeří vodu. Poslouchal jako u vytržení, zapomínaje na všechno. Po mnoha hodinách to byla první chvíle, kdy netrpěl. Netrvala však dlouho.

Tentýž ženský hlas, který přerušil cikánčin tanec, přetrhl i její zpěv.

„Přestaneš, ty pekelný cvrčku?“ vykřikla žena opět z onoho temného kouta náměstí.

Ubohý „cvrček“ se rázem odmlčel. Gringoire si zacpal uši.

„Ach, ty prokletá vylámaná pilo,“ zvolal, „zlomilas lyru.“

Leč i ostatní diváci bručeli jako on: „Ať jde ta jeptiška k čertu,“ volali mnozí. A stará neviditelná rušitelka zábavy byla by patrně své útoky proti cikánce odpykala, kdyby pozornost diváků nebyla právě v tu chvíli odvrácena průvodem papeže bláznů, který již prošel mnoha ulicemi a náměstími a nakonec se vynořil se všemi pochodněmi a příslušným povykem na náměstí Grève.

Tento průvod, naši čtenáři ho viděli vycházet ze Soudního paláce, se cestou uspořádal a sebral všechny darebáky, zloděje a tuláky, co se potloukali Paříží; když dorazil na náměstí Grève, vypadal tudíž velmi úctyhodně.

Nejprve šel Egypt. V čele jel na koni vévoda egyptský se svými hrabaty, kteří šli pěšky a drželi mu uzdu a třmeny; za nimi v pestré motanici cikáni a cikánky se svými malými dětmi, jež jim křičely na ramenou, a všichni, vévoda, hrabata i prostý lid v hadrech a barevných cetkách. Pak šlo království hantýrky; totiž všichni zloději z celé Francie, seřazení podle hodností, nejnižší napřed. Ve čtyřstupech, s rozličnými odznaky svých hodností defilovali tak v tom podivném cechu většinou mrzáci, jedni kulhaví, druzí chromí, třetí jednorucí, žebráci vydávající se za poutníky, žebráci předstírající různé nemoci, prašiví tuláci, ničemové, šprýmaři, otrhan­ci, šejdíři, neduživci, zloději, zběhové, opuštěnci, vyvrhelové, malomocní – výčet, který by i Homéra unavil. Uprostřed královské družiny malomocných a vyvrhelů stěží člověk rozeznal krále pařížských hantýrníků, velkého coestra³, sedícího na bobku v malé kárce, tažené dvěma velkými psy. Po království hantýrky šlo císařství galilejské. Vilém Rousseau, císař císařství galilejského⁴, kráčel majestátně v purpurovém rouchu politém vínem, obklopen svými žezlonoši, svými pomocníky a písaři nejvyšší účtárny, před ním pak šli šaškové, kteří se vzájemně tloukli a tančili mečové tance. Nakonec šel cech písařů s májemi ověnčenými květinami, v červených talárech, s hudbou, jež by se hodila k reji čarodějnic, a s velkými žlutými voskovicemi. Uprostřed tohoto davu nesli na ramenou hodnostáři bratrstva bláznů⁵ nosítka, na nichž bylo více voskovic než na schránce svaté Jenovefy v době moru, a na nosítkách zářil, ozdoben berlou, ornátem a mitrou, nový papež bláznů, zvoník od „Matky Boží“, hrbáč Quasimodo.

Každý oddíl tohoto prapodivného průvodu měl svou zvláštní hudbu. Cikáni drnkali na své „balafo⁶“ a tloukli na africké bubínky. Hantýrníci, kmen velmi málo hudební, měli dokonce ještě violu, pastýřskou troubu a gotickou „rybebku“⁷ z dvanáctého století. Císařství galilejské nebylo o nic pokročilejší; v jeho hudbě člověk sotva poznal jakési ubohé skřipky z dětského období hudebního umění, vyluzující právě jen tři tóny: re – la – mi. Zato všechno hudební bohatství oné doby rozvíjelo se v nádherném nesouzvuku kolem papeže bláznů. Zněly tu housličky, gamby, kontrabasové violy, a to ani nepočítáme flétny a různé dechové nástroje. Běda! Naši čtenáři se jistě pamatují, že to byl orchestr Gringoirův.

Je těžko vylíčit, jak nesmírně pyšnou a blaženou radostí se roz­zářil Quasimodův smutný a ošklivý obličej cestou z paláce na náměstí Grève. Bylo to první opojení ze samolibosti, jaké kdy zakusil. Dosud poznal jen ponižování a pohrdání nad svým údělem, ošklivost ke své osobě. A tak nyní i přes svou hluchotu se zadostiučiněním jako skutečný papež prožíval oslavný jásot tohoto davu, který nenáviděl, protože věděl, že nenávidí jeho. Že jeho lid byla sebranka bláznů, mrzáků, zlodějů a žebráků, co na tom záleží? Byl to přece jenom lid a on byl pánem. Přijímal tedy vážně všechen ten ironický potlesk, všechny ty posměšné poklony davu, do nichž se však přece jen mísilo trochu skutečného strachu. Vždyť tento hrbáč byl silák, tenhle křivonožka byl mrštný, tento hluchoun byl zlý; tři vlastnosti, jež zmírňují směšnost.

Ostatně ani zdaleka nevěříme tomu, že by si nový papež bláznů sám uvědomoval pocity, jež zakoušel, nebo ty, které vzbuzoval. Duch, jenž sídlil v tomto nepodařeném těle, byl nutně také poněkud nevyvinutý a otupělý. Proto i jeho pocity v té chvíli byly naprosto neurčité, nepřesné a zmatené. Prorážela z nich jen radost, převládala v nich pýcha. Tu pochmurnou a nešťastnou tvář obestírala jakási svatozář.

Diváků se proto zmocnilo překvapení a zděšení, když najednou spatřili, jak v okamžiku, kdy Quasimodo polozpitý slávou míjel triumfálně Sloupový dům, vyřítil se z davu jakýsi muž a vyrval mu zlostně z rukou jeho dřevěnou pozlacenou berlu, odznak papeže bláznů.

Tento člověk, tento šílený smělec byl onen holohlavý muž, který před chvílí v houfu diváků kolem cikánky svými výhružnými a nenávistnými slovy tak ledově zkropil ubohou dívku. Byl oblečen v kněžský oděv. Gringoire si ho dosud nepovšiml a poznal ho až v okamžiku, kdy vystoupil z davu. „Podívejte se,“ zvolal udiveně, „to je můj učitel v hermetice, důstojný pán Klaudius Frollo, arcijáhen. Co, u čerta, chce tomu jednookému šeredovi? Chce se dát rozsápat?“

Vskutku se ozval zděšený výkřik. Strašný Quasimodo seskočil prudce z nosítek a ženy odvracely oči, aby neviděly, jak arcijáhna roztrhá.

Jediným skokem byl Quasimodo u kněze, pohlédl na něho a padl na kolena.

Kněz mu strhl papežskou tiáru, zlomil mu berlu a rozškubal šaškovský talár.

Quasimodo zůstal na kolenou, sklonil hlavu a sepjal ruce.

Pak se rozvinul mezi nimi podivný rozhovor, rozhovor posuňků a znamení, neboť ani jeden, ani druhý nemluvil. Kněz vzpřímený, podrážděný, hrozivý, pánovitý. Quasimodo na kolenou, pokorný, prosebný. A přece je jisté, že Quasimodo mohl kněze rozdrtit palcem.

Konečně arcijáhen drsně zatřásl mohutným ramenem Quasimodovým, pokynul mu, aby vstal a následoval ho.

Quasimodo vstal.

Tu teprve bratrstvo bláznů, když se vzpamatovalo z prvního úžasu, chtělo svého tak nenadále sesazeného papeže bránit. Cikáni, hantýrníci a celý cech písařský s hulákáním kněze obstoupili.

Quasimodo se postavil před kněze, rozehrál svaly svých atletických pěstí, a skřípaje zuby jako podrážděný tygr, podíval se na útočníky.

Kněz se opět zasmušil a zvážněl, kývl na Quasimoda a beze slova odcházel.

Quasimodo kráčel před ním a razil mu cestu davem.

Když prošli shromážděním a přešli náměstí, houf zvědavců a čumilů chtěl jít za nimi. Quasimodo zaujal tedy postavení zadního voje a šel za arcijáhnem pozpátku, mohutný, nenávistný, nestvůrný, naježený, nohy a ruce přichystané k útoku, při čemž olizoval své kančí kly, mručel jako divoká šelma a jediným posuňkem, jediným pohledem usazoval mocné nápory davu.

Nechali je oba zajít do úzké a temné ulice, kam se je nikdo neodvážil následovat; tak dokonale zatarasovala do ní vstup pouhá představa Quasimoda skřípajícího zuby.

„To je podivuhodné,“ řekl si Gringoire; „ale kde, u čerta, najdu něco k večeři?“

IV. Jaké nehody mohou stihnout toho,

kdo sleduje večer hezkou ženu na ulici

Gringoire se vydal nazdařbůh za cikánkou. Viděl, že zabočila se svou kozou do Nožířské ulice; pustil se tedy do Nožířské ulice.

„Proč ne?“ řekl si.

Gringoire, praktický filozof pařížských ulic, přišel na to, že nic tak nepodporuje snění, jako když sledujeme hezkou ženu, aniž víme, kam jde. V takovém dobrovolném potlačení svobodné vůle, v takovém rozmaru podrobujícím se jinému rozmaru, který o tom nemá potuchy, je kus podivné nezávislosti a slepé poslušnosti, cosi uprostřed mezi otroctvím a svobodou; a to se líbilo Gringoirovi, jehož duch, v podstatě různorodý, nerozhodný a složitý, vylučoval všechny krajnosti, zmítal se neustále mezi všemi lidskými náklonnostmi a potíral jednu druhou. Sám se rád přirovnával k hrobu Mohamedovu, jenž je přitahován dvěma magnety v opačném směru a věčně kolísá mezi výškou a hloubkou, klenbou a dlažbou, mezi pádem a vzestupem, zenitem a nadirem.

Jaký krásný střed mezi klasicismem a romantismem by představoval Gringoire, kdyby žil v naší době!

Avšak Gringoire nebyl dost primitivní, aby žil tři sta let, a je to škoda. Jeho nepřítomnost, toť mezera, kterou dnes až příliš pociťujeme.

Člověk je ostatně nejvíce nakloněn stopovat chodce na ulicích (a zvláště ženy), což Gringoire rád dělával, neví-li, kde bude spát.

Šel tedy zcela zamyšlen za dívkou, jež pospíchala a pobízela svou hezkou kozu ke klusu, když viděla, že se měšťané vracejí domů a že se již zavírají krčmy, jediné krámy, které byly toho dne otevřeny.

„Konečně musí někde bydlet,“ myslel si. „Cikánky mají dobré srdce. Kdoví…?“

Ty tečky, které následovaly v jeho mysli po této zámlce, vyjadřovaly bůhvíjaké rozkošné představy.

Když pak míjel poslední skupinky měšťanů zavírajících dveře domu, zaslechl nicméně co chvíli úryvky jejich hovorů, jež rázem porušily souvislost jeho rozkošných myšlenek.

Nejdříve slyšel rozmlouvat dva starce.

„Víte, že je zima, mistře Thibaute Fernicle?“

(Gringoire to věděl od začátku zimy.)

„Ba ano, mistře Bonifáci Disome. Jestlipak budeme mít letos takovou zimu jako před třemi lety, v roce 80, kdy sáh dříví stál osm sous?“

„Což, to nic není, mistře Thibaute, proti zimě roku 1407, kdy mrzlo od Svatého Martina až po hromnice tak krutě, že ve velké síni soudního dvora zamrzlo pero písaři po každém třetím slově, takže soudní zápisy na čas odpadly.“

O kus dále hovořily z okna do okna dvě sousedky, jež držely v ruce svíčky, prskající v mlze.

„Vypravoval vám váš muž o tom neštěstí, paní Boudraquová?“

„Ne. Copak se stalo, paní Turquantová?“

„Kůň pana Jiljí Godina, notáře z Châteletu, splašil se z těch Vlámů a z jejich průvodu a porazil Filippota Avrillota, bratra řádu celestinského.“

„Opravdu?“

„Na mou věru.“

„Měšťanský kůň! To je trochu silné! Kdyby to byl kůň jezdecký, nu budiž!“

A okna se opět zavřela. Avšak Gringoire stejně ztratil nit svých myšlenek.

Na štěstí ji zase brzy našel a bez obtíží ji navázal díky cikánce a kozičce Džali, jež šly stále před ním; dvě útlá, něžná a rozkošná stvoření, jejichž nožkám, ladným tvarům a půvabným pohybům se obdivoval a jež ve svém rozjímání takřka zaměňoval; pro porozumění a milé přátelství je pokládal obě za dívky, pro lehkost, hbitost a svižnou chůzi je považoval obě za kozy.

Ulice byly mezitím každou chvíli temnější a pustší. Klekání bylo již dávno odzvoněno a s chodcem na chodníku nebo se světlem v okně se člověk setkával už jen ojediněle. V cikánčiných stopách se dostal Gringoire do onoho nerozpletitelného bludiště uliček, křižovatek a slepých koutů, jež obklopují bývalý hřbitov Neviňátek, bludiště, které se podobá klubku nití zamotanému kočkou. „V těch ulicích není kouska logiky,“ říkal si Gringoire, ztracený v jejich tisí­cerých, neustále se vracejících zákrutech, kde však dívka šla bez váhání a stále rychleji, cestou zřejmě dobře známou. Zato Gringoire by vůbec nevěděl, kde je, kdyby si cestou v zákrutu jedné ulice nepovšiml mohutného osmihranného pranýře u tržiště, jehož vršek s prázdnými otvory se ostře odrážel tmavými obrysy na jednom dosud osvětleném okně v ulici Verdeletské.

Již před nějakou chvílí upoutal Gringoire dívčinu pozornost; několikrát se za ním neklidně ohlédla; jednou se na okamžik dokonce zastavila, využila světla unikajícího z pootevřené pekárny a prohlédla si ho pozorně od hlavy k patě. Když si ho tak změřila, sešpulila opovržlivě rty způsobem, kterého si Gringoire již předtím všiml, a šla dál.

Tento úšklebek zavdal Gringoirovi podnět k přemýšlení. V té půvabné grimase bylo zcela jistě pohrdání a výsměch.

Začal již věšet hlavu, počítat dlažební kameny a sledovat dívku z větší vzdálenosti, když pojednou zaslechl v záhybu jedné ulice, kde dívku ztratil z očí, pronikavý výkřik.

Zrychlil krok.

V ulici byla naprostá tma. Avšak olejem napuštěná koudel, jež hořela v železné ohrádce u nohou Panny Marie na rohu ulice, umožnila Gringoirovi, aby spatřil cikánku, jak se zmítá v rukou dvou mužů pokoušejících se ztlumit její volání. Ubohá kozička všechna poděšená klopila růžky a mečela.

„Sem, páni strážníci,“ zvolal Gringoire a zmužile pokročil vpřed. Jeden z mužů, kteří dívku drželi, obrátil se k němu. Byla to hrozná tvář Quasimodova.

Gringoire se nedal na útěk, neučinil však už ani krok. Quasimodo k němu přistoupil, hřbetem ruky ho odhodil na čtyři kroky od sebe na dlažbu a ztratil se ve tmě, unášeje dívku, jež mu visela přes ruku jako hedvábná šerpa. Jeho společník šel za ním a ubohá kozička běžela za všemi s žalostným mečením.

„Vražda! Vražda!“ volala nešťastná cikánka.

„Stůjte, padouši, a vydejte mi tu děvku!“ zazněl najednou hromový hlas jezdce, který vyrazil náhle ze sousední křižovatky.

Byl to kapitán lučištníků královské stráže, ozbrojený od hlavy k patě, s mečem v ruce.

Vyrval cikánku překvapenému Quasimodovi z náručí, položil ji napříč přes sedlo a v okamžiku, kdy hrozný hrbáč se vzpamatoval z překvapení a řítil se na něho, aby se znovu zmocnil své kořisti, objevilo se patnáct nebo šestnáct lučištníků, sledujících se šavlemi v ruce těsně svého kapitána. Byla to četa královské stráže, jež z příkazu pana Roberta ďEstouteville, velitele pařížské městské policie, konala noční hlídku.

Quasimodo byl obklíčen, zajat a svázán. Řval s pěnou u úst a kousal; jeho pouhý obličej, ještě více zohyzděn hněvem, byl by za bílého dne zcela jistě obrátil na útěk celou četu. Ale v noci byl zbaven své nejhroznější zbraně, své šerednosti.

Jeho společník se ve rvačce ztratil.

Cikánka se v sedle důstojníkově půvabně vztyčila, opřela se oběma rukama o ramena mladého muže a dívala se na něj upřeně několik vteřin jakoby okouzlena jeho příjemnou tváří i pomocí, kterou jí poskytl. Pak první přerušila mlčení a zeptala se ho lahodným hlasem, do něhož vložila ještě víc lahody:

„Jak se jmenujete, pane veliteli?“

„Kapitán Phoebus z Châteaupersu, k službám, krásná slečno,“ odpověděl důstojník, napřímiv se.

„Děkuji.“

A zatím co si kapitán Phoebus kroutil po burgundsku knír, sklouzla z koně jako šíp padající k zemi a uprchla.

Blesk by se nemihl rychleji.

„U pupku papežova,“ zaklel kapitán, dávaje pokyn, aby Quasimodovi utáhli pouta, „byl bych si raději ponechal tu děvku.“

„Co chcete, pane kapitáne,“ prohodil jeden z jezdců, „pěnice ulétla, netopýr zůstal.“

V. Nehody pokračují

Omráčen pádem, zůstal Gringoire ležet na dlažbě před Panenkou Marií na rohu ulice. Ponenáhlu přicházel k sobě; zpočátku se po několik minut vznášel v jakémsi polonáměsíčném snění, jež nebylo bez půvabu a v němž vzdušný obraz cikánky a kozičky se snoubil s pádnou pěstí Quasimodovou. Tento stav netrval dlouho. Najednou ho probudil dosti živý pocit zimy v oné části těla, jež přišla do styku s dlažbou, a vědomí se mu opět vrátilo. „Odkud na mne jde ten chlad?“ řekl si pojednou. Tu si povšiml, že leží tak trochu uprostřed strouhy.

„Čert mi byl dlužen toho hrbatého kyklopa,“ zabručel mezi zuby a chtěl se zvednout. Byl příliš zmámen a příliš potlučen; musel tedy zůstat na místě. Na štěstí měl volnou ruku; ucpal si nos a oddal se osudu.

„Pařížské bláto,“ myslel si, neboť se utvrdil v domnění, že strouha bude určitě jeho ložem (a co dělat na lůžku, ne-li snít?), „pařížské bláto je obzvlášť smrduté; má v sobě jistě hodně prchavé sanytrové soli. Tak o tom ostatně soudí mistr Mikuláš Flamel a hermetikové.“

Slovo hermetikové mu pojednou přivedlo na mysl arcijáhna Klaudia Frolla. Vzpomněl si na násilnou scénu, kterou právě viděl, na cikánku, jak se zmítala mezi dvěma muži, na to, že Quasimodo měl společníka; a zamračená a povýšená tvář arcijáhnova se mu nejasně mihla v pamětech. „To by bylo divné,“ pomyslel si. A s touto myšlenkou a na tomto základě začal budovat fantastickou stavbu domněnek, onen pro filozofy příznačný zámek z karet. Pak náhle zvolal, vraceje se zase do skutečnosti: „Ach ouvej, mrznu!“

Jeho místo stávalo se opravdu čím dál méně snesitelné. Každá částečka vody ve strouze odnášela částečku tepla z Gringoirova těla a mezi teplotou jeho těla a teplotou vody se začala drsně utvářet rovnováha.

Zanedlouho ho však stihla nová rána.

Se smíchem a křikem, jenž měl zřejmě pramálo ohledů ke spánku sousedů, přiběhl ke křižovatce, kde ležel Gringoire, hlouček dětí, oněch divokých otrhánků, kteří se pod věčným názvem „gamins“ potloukali za všech dob pařížskými ulicemi a kteří, když jsme byli také dětmi, házeli po nás kamením, kdykoliv jsme večer vycházeli ze školy, protože jsme neměli roztrhané kalhoty. Táhli za sebou jakýsi neforemný pytel a hluk jejich dřeváků by byl probudil i mrtvého. Gringoire, protože nebyl ještě docela mrtvý, napolo se zvedl.

„Hej, Hennequine Dandèchi! Hej, Jendo Pincebourde!“ křičeli na celé kolo. „Právě umřel starý Eustach Moubon, železář na rohu ulice: Máme jeho slamník, uděláme z něho slavnostní oheň. Dnes je den Vlámů.“

A hodili slamník přímo na Gringoira, k němuž došli, aniž ho spatřili. Jeden z nich v téže chvíli vzal hrst slámy a zapálil ji o hořící knot u sochy Panenky Marie.

„Pro Kristovy rány,“ zabručel Gringoire, „nebude mi teď zas příliš horko?“

Chvíle byla kritická. Hrozilo mu, že uvízne mezi vodou a ohněm. Vyvinul nadlidskou sílu, úsilí penězokaze, který má být upálen a pokouší se uniknout. Povstal, odhodil slamník na uličníky a utekl.

„Svatá Panno!“ křičely děti. „Železář ožil.“

A utekly také.

Slamník opanoval bojiště. Belleforêt, páter Le Juge a Corrozet tvrdí, že příštího dne jej kněží oné čtvrti sebrali a s velkou slávou odnesli na tresoru chrámu svaté Opportuny, kde až do roku 1789 míval kostelník dosti pěkný příjem z velikého zázraku sochy Panny Marie na rohu ulice Mauconseil, která svou pouhou přítomností zažehnala v oné pamětihodné noci ze šestého na sedmý leden 1482 nebožtíka Eustacha Moubona, jenž v okamžiku smrti ukryl zlomysl­ně svou duši do slamníku, aby vyvedl ďáblovi čtverácký kousek.

VI. Rozbitý džbán

Když náš básník už hezkou chvíli utíkal, co mu nohy stačily, aniž věděl kam, když několikrát hlavou narazil o nejeden roh ulice, přeskočil mnohou strouhu, přeběhl kdejakou uličku, slepý kout a křižovatku, hledaje východy a průchody v zatáčkách staré dlažby kolem tržnic, kde v panickém strachu prozkoumával to, co staré latinské letopisy tak krásně nazývají „tota via, cheminum et viaria“⁸, najednou se zastavil, předně proto, že nemohl popadnout dech, a pak proto, že mu náhle vyvstala v mysli a sevřela mu hrdlo podivná nejistota: „Zdá se mi, mistře Petře Gringoire,“ řekl se a položil si přitom prst na čelo, „že tu pobíháte jako pomatený. Ti malí darebáci neměli z vás nic méně strachu než vy z nich. Zdá se mi, říkám vám, že jste zaslechl, jak se vzdaluje klapot jejich dřeváků jižním směrem, zatím co vy jste upaloval k severu. Nuže, vyberte si jedno z dvojího: buď utekli, a pak je slamník, který v hrůze zapomněli, právě oním pohostinným ložem, za nímž se od rána pachtíte a které vám Panna Maria zázračným způsobem sesílá, aby vás odměnila za to, že jste na její počest složil mravoučnou hru plnou oslavných tirád a zbožných výstupů; nebo se děti nedaly na útěk, a v tom případě slamník zapálily; a teď je tam právě výborný oheň, který potřebujete, abyste pookřál, osušil se a zahřál. Dobrý oheň nebo dobré lože – v obou případech je slamník darem nebes. Snad jen proto nechala blahoslavená Panna Maria zemřít Eustacha Moubona na rohu ulice Mauconseil; a je od vás pošetilé, že takhle ztřeštěně pelášíte jako Pikarďan před Francouzem a necháváte za sebou, co hledáte před sebou; jste hlupák.“

Vrátil se tedy touž cestou, pátral a slídil, nosem větřil, uši nastavoval, jen aby našel spásonosný slamník, ale marně. Všude jen shluky domů, slepých zákoutí a křižovatek, uprostřed nichž neustále váhal a nevěděl si rady, byl bezradnější a zmatenější v té spletí temných uliček než v bludišti paláce Tournelles. Konečně ztratil trpělivost a zvolal slavnostně: „Buďtež proklety křižovatky! Sám ďábel je stvořil k obrazu svých vidlí.“ Touto kletbou si poněkud ulevil a jeho morálku pozvedla nakonec jakási načervenalá záře, kterou zahlédl v té chvíli na konci dlouhé a úzké uličky. „Sláva Bohu,“ řekl si, „tam je to. Tam hoří můj slamník.“ A přirovnávaje se k lodníkovi, jehož loď v noci ztroskotala, dodal zbožně: „Salve, salve, maris stella.“⁹ Zdali se tímto úryvkem litanie obracel k Panně Marii nebo k slamníku, je nám naprosto neznámo.

Sotva popošel několik kroků po nedlážděné, z kopce se svažující uličce, stále blátivější a strmější, zpozoroval cosi zvláštního. Ulice nebyla opuštěna: po celé její délce se hned tu, hned tam plazily jakési neurčité a beztvaré hromady a všechny směřovaly ke světlu kmitajícímu se na konci ulice jako ti velcí brouci, co v noci přelézají z jednoho stébla trávy na druhé až k pastýřovu ohni.

Nic tak nesvádí člověka k dobrodružství jako pocit, že má prázdnou kapsu. Gringoire šel stále vpřed a brzy dostihl jednu z těch larev, jež se nejlenivěji vlekla za ostatními. Když se k ní přiblížil, spatřil, že to není nic jiného než ubohý beznohý mrzák, poskakující na rukou jako raněný pavouk sekáč, jemuž zbyly jen dvě nohy. V okamžiku, kdy Gringoire míjel tohoto pavouka s lidskou tváří, zaslechl jeho naříkavý hlas: „La buona mancia, signor! La buona mancia!“¹⁰

„Vem tě čert a mě s tebou,“ prohodil Gringoire, „jestli vím, co říkáš.“

A šel dál.

Dohonil jinou z těch pohybujících se hromad a prohlédl si ji. Byl to mrzák kulhavý a jednoruký zároveň, a to tak jednoruký a kulhavý, že mu složitá soustava berel a dřevěných noh, jež ho podpírala, dodávala vzhled kráčejícího zednického lešení. Gringoire, který miloval vznešená a klasická přirovnání, přirovnal ho v duchu k živé třínožce Vulkánově.

Tato živá třínožka ho pozdravila, když ji míjel, nastavila mu však klobouk jako holicí misku až k bradě a zařvala mu do uší: „Seňor caballero, para comprar un pedazo de pan!“¹¹

„Zdá se,“ řekl si Gringoire, „že tenhle také mluví; je to však drsný jazyk, a jestli mu rozumí, je šťastnější než já.“

Pak se udeřil do čela, jak se mu pojednou vynořila jiná myšlenka: „Co, u čerta, znamenalo ráno to jejich ‚Esmeralda‘?“ Chtěl zrychlit krok, ale už po třetí mu cosi zatarasilo cestu. To něco, nebo spíše někdo, byl slepec, malý slepec s židovskou vousatou tváří, tápající kolem sebe holí a vlečený velkým psem; zahuhňal na Gringoira maďarským přízvukem: „Facitote caritatem!“¹²

„Sláva!“ vyhrkl Petr Gringoire. „Konečně někdo, kdo mluví křesťanskou řečí. Musím vypadat jako náramný dobrodinec, když mě všichni prosí o almužnu a moje kapsa zeje prázdnotou.“

„Příteli,“ obrátil se k slepci, „minulý týden jsem prodal poslední košili; čili, ježto rozumíte jen jazyku Ciceronovu: Vendidi behdomade nuper transita meam ultimam chemisam.“¹³ Po těchto slovech se otočil k slepci zády a pokračoval v cestě. Avšak slepec přidal do kroku zároveň s ním. A tu pojednou za velkého klapotu misek a berel o dláždění přispěchal k němu chromý i bezruký. Pak všichni tři, strkajíce se vzájemně, v patách ubohého Gringoira, začli mu zpívat každý svou písničku: „Caritatem!“ zpíval slepý.

„La buona mancia!“ zpíval beznohý.

A chromý opakoval o tóninu výš: „Un pedazo depan!“

Gringoire si zacpal uši: „Ó Babylónská věži!“ zvolal.

Dal se do běhu. Slepý běžel. Kulhavý běžel. Beznohý běžel. Čím hlouběji však vnikal do ulice, tím více přibývalo kolem něho beznohých, slepých, chromých, bezrukých, jednookých malomocných s vředy, zablácených jako slimáci po dešti, vybíhajících tu z domů, tu z přilehlých uliček, tu zase ze sklepních otvorů a všichni, všelijak kulhajíce, řítili se s velkým povykem, vřískotem a jekotem ke světlu.

Gringoire, stále sledovaný třemi pronásledovateli a netušící vůbec, co z toho vzejde, kráčel zděšeně mezi ostatními, obcházel chromé, přeskakoval beznohé; nohy měl zapletené v tom mraveništi mrzáků jako onen anglický kapitán, co zapadl do hejna krabů.

Napadlo mu, aby se zkusil vrátit. Ale bylo už příliš pozdě. Celá ta legie se za ním uzavřela a jeho tři žebráci ho měli v moci. Šel tedy dál, hnán jednak tím nepřemožitelným proudem, jednak strachem a závratí, v níž všechno se mu měnilo v jakýsi hrůzný sen.

Konečně došel na konec ulice. Ústila do ohromného náměstí, kde se mihotalo v temné noční mlze tisíc roztroušených světel. Gringoire se tam vrhl v naději, že rychlostí svých nohou unikne třem neduživým příšerám, jež se na něho křečovitě zavěsily.

„Onde vas, hombre?“¹⁴ zvolal jeden mrzák, odhodil berle a běžel za ním po dvou nejlepších nohou, jaké kdy měřily pařížskou dlažbu.

Mezitím se postavil na nohy i beznohý, nasadil Gringoirovi na hlavu těžkou okovanou nádobu, v níž měl předtím složeny nohy, a slepý se mu podíval do tváře plamenným zrakem.

„Kde jsem?“ ptal se poděšeně poeta.

„Ve Dvoře divů,“ odpověděl čtvrtý přízrak, který se k nim připojil.

„Na mou duši,“ začal opět Gringoire, „vidím tu slepce, kteří vidí, chromé, kteří běhají, ale kde je Spasitel?“

Místo odpovědi vybuchli v příšerný smích.

Ubohý básník se rozhlédl kolem. Byl opravdu v tom strašidelném Dvoře divů, kam počestný člověk v tuto hodinu nikdy nevkročil; v čarovném kruhu, kde zmizeli beze stopy soudní úředníci a městští strážníci, když se tam odvážili; v městě zlodějů, ošklivé bradavici na tváři Paříže; ve stoce, z níž každého rána vytékal a každou noc jako do žumpy se vracel potok neřestí, žebráctví a tuláctví, neustále se rozlévající po ulici hlavních měst; v obludném úlu, kam se večer vraceli se svým lupem trubci lidské společnosti; ve falešné nemocnici, kde cikán, páter vyklouz, zběhlý student, ničemové všech národů, Španělé, Italové, Němci, i všech náboženství, židé, křesťané, mohamedáni i modláři, pokrytí předstíranými ranami, proměňovali se v noci z žebráků v lupiče; jedním slovem, v ohromné šatně, kde se tehdy oblékali a svlékali všichni herci té věčné komedie, kterou na pařížské dlažbě hraje krádež, prostituce a vražda.

Bylo to prostorné a nepravidelné náměstí, špatně dlážděné jako všechna pařížská náměstí v té době. Tu a tam plápolaly ohně, kolem nichž se hemžily podivné shluky postav. Lidé přicházeli, odcházeli, křičeli. Bylo slyšet pronikavý smích, dětský pláč, ženské hlasy. Ruce a hlavy tohoto davu, černé na jasném pozadí, odrážely se tu v tisícerých bizarních gestech. Na zemi, kde se mihotala záře ohňů, do níž se promítaly veliké nejasné stíny, bylo možno chvílemi vidět, jak přeběhl pes podobný člověku nebo člověk podobný psu. Zdálo se, že v tomto světě mizejí hranice mezi rasami a čeleděmi jako v říši démonů. Muži, ženy, zvířata, věk i pohlaví, zdraví i nemocní, to vše jako by v tomto davu splývalo; vše tu žilo pohromadě, promíšeno, propleteno, nakupeno; každý tu bral podíl na všem.

Přestože byl celý zmatený, mohl Gringoire v plápolavé a slabé záři ohňů rozeznat kolem dokola ohromného náměstí ohyzdnou obrubu starých domů, jejichž červotočivá, svraštělá a sražená průčelí, proražená vždy jedním nebo dvěma osvětlenými vikýři, připadala mu ve tmě jako velikánské nestvůrné a zamračené hlavy stařen, které se tu seskupily do kruhu, a mhouříce oči, pozorovaly ten pekelný rej.

Byl to jakýsi nový svět, neznámý, neslýchaný, nestvůrný, přízemní, jak mraveniště se hemžící, fantastický.

Gringoire, čím dál vyděšenější, zaklesnutý mezi třemi žebráky jako v trojích kleštích a ohlušený pestrým davem, jenž se vlnil kolem něho, nešťastný Gringoire se pokoušel sebrat svou duchapří­tomnost a vzpomenout si, zdali je sobota. Avšak jeho úsilí bylo marné, nit jeho paměti a jeho myšlenek byla zcela přetržená; a zmítaje se v pochybách, kolísaje mezi tím, co viděl, a tím, co cítil, položil si tuto nezodpověditelnou otázku: „Jestliže existuji, existuje tohle všecko? Jestliže to vše existuje, existuji já?“

V tom okamžiku zazněl v hlučícím davu těsně vedle něho zřetelný výkřik: „Zaveďme ho ke králi! Zaveďme ho ke králi!“

„Panenko Maria!“ zašeptal Gringoire. „Zdejší král je jistě kozel.“

„Ke králi! Ke králi!“ opakovaly hlasy.

Odvlekli ho. Kdekdo se na něj sápal. Ale tři žebráci si nedali vzít kořist a vyrvali ji ostatním. „Je náš!“ vřískali.

V této rvačce vzal za své básníkův kabátec, beztak již chatrný.

Cestou přes hrůzostrašné náměstí opustila Gringoira závrať. Po několika krocích se mu vrátil pocit skutečnosti. Počal si zvykat na místní ovzduší. V první chvíli jako by vystoupil z básníkovy hlavy nebo snad zcela prostě a prosaicky z jeho prázdného žaludku jakýsi dým, jakási pára, která se rozprostřela mezi ním a předměty a dovolovala mu je vidět jen jako v nesouvislé mlze mučivého snu, jako v temných hlubinách snění, kdy všechny obrysy se chvějí, všechny tvary nabývají pitvorné podoby, kdy předměty se vrší v nesmírné hromady, věci se proměňují v přeludy a lidé v přízraky. Ponenáhlu ustoupila tato halucinace pohledu méně vyděšenému a méně zveličujícímu. Skutečnost prorazila konečně na povrch, bila ho do očí, vrážela mu do nohou a bořila kus po kuse všechnu tu hrůzyplnou poezii, jíž se cítil obklopen. Musel si nakonec povšimnout, že se nebrouzdá v řece Styxu, ale v blátě, že do něho nestrkají démoni, ale zloději, že mu nejde o duši, ale prostě o život (neboť mu chyběl onen vzácný usmiřovatel, který tak účinně prostředkuje mezi lupičem a počestným člověkem: měšec). Když se konečně podíval na všechno to řádění zblízka a s větší chladnokrevností, octl se z pekelného reje v krčmě.

Dvůr divů nebyl skutečně nic jiného než krčma, ale krčma lupičská, stejně rudá krví jako vínem.

Podívaná, jež se naskytla jeho zrakům, když ho otrhaná stráž konečně dovedla k cíli jeho pouti, nemohla ho přivést opět k poezii, dokonce ani ne k poezii pekelné. Byla to víc než kdykoliv předtím všední a drsná skutečnost krčmy. Kdybychom nebyli v patnáctém století, řekli bychom, že Gringoire sestoupil od Michelangela ke Callotovi.

Kolem ohně, který hořel na veliké kulaté dlaždici a jehož plameny pronikaly skrze rozžhavené tyče třínožky, v tu chvíli prázdné, bylo sem tam rozestaveno bez ladu a skladu několik červotočivých stolů, aniž nejposlednější služebník geometrův uznal za vhodné urovnat je do řady anebo se postarat o to, aby se alespoň neprotínaly v úhlech příliš nezvyklých. Na stolech se lesklo několik korbelů přetékajících vínem a pivem; kolem těchto korbelů se skláněla spousta pijáckých tváří, zbrunátnělých ohněm a vínem. Byl tu žoviální břicháč, objímající tlustou a masitou holku. Byl tu jakýsi falešný voják, „filuta“, jak se říkalo v hantýrce, který si s hvízdáním snímal obvaz z padělaného zranění a uvolňoval si své zdravé a silné koleno, jež bylo od rána ovinuto tisíci obvazy. Naproti němu zas nějaký neduživec připravoval si již na zítřek pomocí vlaštovičníku a volské krve svou „malomocnou“ nohu. O dva stoly dál odříkával jakýsi poutník v dokonalém poutnickém hávu nářek svaté Reginy, nezapomínaje při tom na jednotvárný přednes a huhňání. Na jiném místě měl mladý žebrák právě hodinu předstírané padoucnice u starého veterána, který ho učil umění, jak žvýkáním kousku mýdla vytvořit pěnu u úst. Opodál si odstraňoval opuchlý muž umělý otok, až si čtyři nebo pět zlodějek, jež se přely u téhož stolu o večer ukradené dítě, muselo ucpat nos. Byly tu zastoupeny všechny případy, které se o dvě stě let později „zdály královskému dvoru směšné“, jak praví Sauval, „že sloužily králi za kratochvíli a tvořily úvod ke královskému baletu Noc; měl čtyři díly a tančili ho na divadle v Malém Bourbonském paláci.“ „Nikdy,“ dodává očitý svědek z roku 1653, „nebyly bleskurychlé proměny Dvora divů předvedeny šťastněji. Benserade nás na ně připravil dosti galantními verši.“

Odevšad se ozýval hlučný smích a necudná píseň. Každý se tu roztahoval, nadával a klel, neposlouchaje souseda. Korbely o sebe ťukaly, a jak se připíjelo, vznikaly hádky, při čemž otlučené džbánky trhaly žebrákům jejich hadry.

Veliký pes, sedící na ocase, díval se do ohně. K tomuto řádění se připletlo několik dětí. Ukradené dítě plakalo a křičelo. Jiné dítě, zavalitý čtyřletý chlapeček seděl jako pěna na příliš vysoké lavici, nohy mu volně visely a stůl mu sahal až po bradu. Třetí dítě roztíralo s vážnou tváří po stole roztavený lůj, který stékal ze svíce. A poslední děťátko, celé umazané od bláta, takřka se ztrácelo v kotlíku, který oškrabovalo břidlicí a vyluzovalo z něho zvuky, že by Stradivari omdlel.

U ohně stál sud a na sudě seděl žebrák: král a jeho trůn.

K tomu sudu přivedli Gringoira jeho tři strážci a celá ta rozdováděná tlupa na chvíli zmlkla, až na dítě vyškrabující kotlík.

Gringoire se neodvažoval ani dýchat, ani pozvednout oči.

„Hombre, quita tu sombrero?“¹⁵ řekl jeden ze tří chlapů, co ho drželi, a než Gringoire pochopil, co chtěl říci, strhl mu druhý čapku. Ubohý birýtek, pravda, ale ještě dobrý do deště nebo do slunce. Gringoire povzdechl.

A tu ho král oslovil z výše svého trůnu.

„Co je to za darebáka?“

Gringoire se zachvěl. Tento hlas, ačkoliv měl hrozivý přízvuk, připomněl mu jiný hlas, který dnešního rána zasadil první ránu jeho mystériím, když uprostřed publika zahuhňal: „Almužnu, prosím!“ Zvedl hlavu. Byl to opravdu Kulhavý Špindíra.

Kulhavý Špindíra, vyšňořený královskými odznaky, neměl na sobě ani o cár více nebo méně. Jeho rána na rameni už zmizela. V ruce měl bič z bílých kožených řemínků, jakého tehdy používali strážníci „k stisknutí davu“ a kterému se říkalo „důtky“. Na hlavě měl jakousi kulatou, nahoře uzavřenou čepici; bylo však nesnadné rozeznat, zda je to dětský čepeček nebo královská koruna, tak si byly ty dvě věci podobné.

Aniž věděl proč, nabyl Gringoire přece poněkud naděje, když poznal v králi Dvora divů svého prokletého žebráka z velké síně.

„Mistře,“ zakoktal, „Milosti… Veličenstvo… Jak vás mám oslovovat?“ řekl konečně, jakmile dospěl k vrcholnému bodu stupnice a nevěděl již, jak dál stoupat nebo klesat.

„Milosti, Veličenstvo nebo kamaráde, říkej mi, jak chceš. Ale pospěš si. Co můžeš říci na svou obranu?“

„Na svou obranu! To se mi nelíbí,“ pomyslel si Gringoire a začal opět koktat: „Já jsem ten, ten, co dnes ráno…“

„U drápů ďáblových,“ přerušil ho Kulhavý. „Tvé jméno, ničemo, a nic víc. Poslyš! Stojíš před třemi mocnými vladaři: přede mnou, Kulhavým Špindírou, králem thunským, následníkem velikého coestra, před svrchovaným pánem království hantýrky; před Matyášem Hungadim Spicalim, vévodou egyptským a cikánským, támhle tím žlutým starcem s hadrem kolem hlavy; před Vilémem Rousseauem, císařem galilejským, tím břicháčem, co nás neposlouchá a mazlí se právě s děvkou. My jsme tvoji soudcové. Vstoupil jsi do království hantýrky, ačkoliv sem nepatříš, a porušil jsi výsady našeho města. Musíš být potrestán, ledaže bys byl ‚capon‘, ‚franc-mitou‘ nebo ‚rifodé‘, což v hantýrce počestných lidí znamená zloděj, žebrák nebo tulák. Jsi něco takového? Ospravedlň se. Pověz, co jsi zač!“

„Běda,“ odpověděl Gringoire, „nemám tu čest. Jsem spisovatel…“

„To stačí,“ začal opět Špindíra, aniž ho nechal dokončit, „budeš oběšen. Docela prostá věc, počestní páni měšťané! Tak, jak zacházíte s našimi lidmi u vás, zacházíme s vašimi u nás. Zákon, který uplatňujete na tuláky, uplatňují tuláci na vás. Je-li zlý, je to vaše chyba. Je přece nutný, abychom občas viděli, jak se šklebí tvář počestného člověka v konopném obojku; je to poctivá hra. Nuže, příteli, rozděl vesele své hadry těmto slečinkám. Dám tě pověsit pro zábavu tulákům a ty jim dáš svůj měšec, aby se napili. Chceš-li ještě vykonat nějaké ty ceremonie, máme tam dole v kádi dobrého Pánbíčka z kamene, kterého jsme ukradli v kostele svatého Petra. Máš čtyři minuty k tomu, abys mu hodil duši na hlavu.“

Byl to strašlivý proslov.

„Dobře řečeno, na mou duši! Kulhavý špindíra káže jako svatý Otec papež,“ zvolal císař galilejský a rozbil korbel, aby střepem podepřel stůl.

„Páni císařové a králové,“ řekl Gringoire chadnokrevně (sám nevím, jak zase nabyl odhodlanosti, že tak rozhodně mluvil), „na to jistě nepomýšlíte; jmenuji se Petr Gringoire, jsem básník, jehož mravoučnou hru dnes hráli ve velké síni Soudního paláce.“

„Tak to jsi ty, mistře!“ pravil Špindíra. „Byl jsem tam také, přisámbůh! Vida, ty si myslíš, kamaráde, když jsi nás ráno nudil, že nemůžeš být večer oběšen?“

Z tohohle se budu těžko dostávat, pomyslel si Gringoire. Přesto však učinil ještě jeden pokus.

„Nevím, proč básníci nejsou počítáni mezi tuláky,“ prohlásil. „Ezop byl tulák, Homér byl žebrák, Merkur byl zloděj…“

Špindíra ho přerušil. „Zdá se mi, že nás chceš obalamutit svou hatmatilkou. Nech se oběsit, hrom do toho, a nedělej okolky!“

„Promiňte, Vaše Veličenstvo, králi thunský,“ odporoval Gringoire, bráně se zuby nehty. „Stojí to za to… Okamžik… Vyslechněte mě… Neodsoudíte mě přece, dokud mě nevyslechnete…“

Jeho zkormoucený hlas byl úplně přehlušen povykem kolem něho. Chlapeček vyškraboval kotlík s ještě větším zápalem než předtím a k dovršení všeho postavila jakási stařena na rozžhavenou třínožku pánev plnou tuku, který syčel v ohni asi tak, jako křičí tlupa dětí pronásledujících maškaru.

Nicméně se zdálo, že Kulhavý Špindíra se chvilku radí s vévodou egyptským a císařem galilejským, už zcela opilým. Pak zostra zakřičel: „Ticho tam!“ A poněvadž kotlík a pánev na to nic nedaly a pokračovaly v duetu, seskočil se sudu, kopl do kotlíku, jenž se odkutálel na deset kroků i s děckem, kopl do pánve, z níž všechen tuk se vylil do ohně, a vystoupil opět vážně na svůj trůn, nestaraje se o přidušený pláč dítěte ani o hubování stařeny, jejíž večeře odplývala v krásném bílém plameni.

Špindíra pokynul a vévoda, císař, hodnostáři a dvořanstvo se seřadili kolem něho do podkovy, v jejímž středu stál Gringoire, stále ještě držený v krutém zajetí. Byl to půlkruh hadrů, cárů, cetek, vidlí, seker, vrávoravých nohou, tlustých nahých paží, špinavých, netečných a tupých tváří. Uprostřed této artušovské družiny žebráků vévodil Kulhavý Špindíra jako dóže tohoto senátu, jako král těchto pairů, jako papež tohoto kardinálského sboru. Vévodil jim z výše svého sudu a také jakýmsi povýšeným, divokým a strašlivým výrazem, který mu sršel z očí a mírnil v jeho divošském profilu zvířecí typ tulácké rasy. Řeklo by se kančí hlava mezi svinskými rypáky.

„Poslyš,“ řekl Gringoirovi a hladil si mozolnou rukou nestvůrnou bradu. „Nevím, proč bys neměl být pověšen. Je pravda, že se ti to asi protiví; a je to zcela prosté, vy měšťané nejste na to zvyklí. Děláte si z toho velkou hlavu. Konec konců ti nechcem ublížit. Dáváme ti možnost, jak se z toho hned dostat. Chceš být náš?“

Možno si představit, jak působil tento návrh na Gringoira, který se už viděl na onom světě a počal ztrácet naději. Chopil se ho energicky.

„Ovšemže chci, hrozně rád,“ odpověděl.

„Souhlasíš tedy s tím,“ začal znovu Špindíra, „že vstoupíš do družiny malého ohnivého meče?“

„Malého ohnivého meče, samozřejmě,“ odpověděl Gringoire.

„Prohlašuješ se za člena svobodných měšťanů?“ pokračoval král thunský.

„Svobodných měšťanů.“

„Za poddaného království hantýrky?“

„Království hantýrky.“

„Za tuláka?“

„Za tuláka.“

„V duši?“

„V duši.“

„Upozorňuji tě,“ ujišťoval ho král, „že přesto šibenici neujdeš.“

„K čertu!“ řekl básník.

„Jenže,“ pokračoval Kulhavý klidně, „budeš pověšen později, s větší obřadností, na útraty dobrého města Paříže, na krásné kamenné šibenici a počestnými lidmi. To tě může utěšovat.“

„Jak pravíte,“ odpověděl Gringoire.

„Jsou tu i jiné výhody. Jako svobodný měšťan nebudeš přispívat ani na čištění, ani na chudé, ani na osvětlení, k čemuž jsou nuceni pařížští měšťané.“

„Budiž tedy,“ prohlásil básník. „Souhlasím. Jsem tulák, příslušník království hantýrky, svobodný měšťan, člen družiny malého ohnivého meče, vše, co budete chtít; a byl jsem vším tím už předtím, pane králi thunský, protože jsem filozof; et omnia in philosophia, omnes in philosopho continentur¹⁶, jak víte.“ Král thunský svraštil obočí.

„Za koho mě považuješ, příteli? Jakou hantýrkou uherských židů nám tu krákáš? Neumím hebrejsky. Lupič nemusí být židem. Já sám už nekradu, je to pod mou důstojnost, já zabíjím. Uřezávat krky, to ano; uřezávat měšce, to ne.“

Gringoire se pokusil vmísit jakousi omluvu do těchto úsečných slov, stále zlostněji odsekávaných. „Prosím za prominutí, Milosti. To není hebrejština, to je latina.“

„Povídám ti,“ pokračoval rozhorleně Kulhavý, „že nejsem žid a že tě dám pověsit, hrom aby do židů i s tím židovským žebráčkem, co stojí vedle tebe. Doufám, že ho jednou uvidím přibitého k pultu jako falešný pětník, nic jiného taky není.“ Za řeči ukázal na vousatého maďarského židáčka, který předtím oslovil Gringoira svým facitote caritatem, a neznaje jiné řeči, díval se překvapeně, jak si na něm thunský král vylévá zlost.

Nakonec se Jeho Veličenstvo Kulhavý Špindíra uklidnil. „Ničemo jeden!“ řekl našemu básníku. „Chceš se tedy stát tulákem?“

„Zajisté,“ odpověděl poeta.

„To nestačí jen chtít,“ prohlásil zamračený Špindíra. „Dobrá vůle nepřidá do polévky ani cibulku a je dobrá jen k tomu, aby se člověk dostal do ráje; jenže ráj a království hantýrky jsou dvě různé věci. Chceš-li být přijat mezi hantýrníky, musíš dokázat, že se k něčemu hodíš, a proto musíš prošacovat panáka.“

„Prošacuji vše, co vám bude libo,“ řekl Gringoire. Špindíra dal znamení. Několik zlodějů odešlo a za chvíli se vrátilo. Přinesli dva dřevěné sloupy, zakončené dole v podstavci ze dvou prkének, na které se mohly snadno postavit. K hořejším koncům obou sloupů připevnili příčný trám a to vše tvořilo docela pěknou přenosnou šibeničku; Gringoire si s uznáním povšiml, že ji postavili, než bys okem mrkl. Nic tu nechybělo, ba ani provaz, který se ladně houpal pod příčným trámem.

„Co s tím zamýšlejí?“ tázal se v duchu Gringoire poněkud znepokojeně. V tu chvíli zaslechl zvuk rolniček, který ho zbavil úzkosti. Tuláci právě pověsili za krk na provaz panáka, jakéhosi strašáka na ptáky, červeně oblečeného a tak ověšeného rolničkami a zvonečky, že by jimi mohli vystrojit třicet kastilských mezků. Tisíceré zvonečky se nějakou chvíli chvěly, jak se houpal provaz, pak pozvolna utichaly, až se odmlčely úplně, když panák zůstal konečně nehybně viset podle zákona o kyvadle, jež nahradilo vodní a přesýpací hodiny.

Tu vyzval Špindíra Gringoira, ukazuje mu na starou rozviklanou stoličku pod panákem: „Vystup na ni.“

„U všech rohatých!“ namítl Gringoire. „Vždyť si zlámu vaz. Vaše stolička kulhá jako Martialovo dvojverší; jedna noha je hexametr, druhá pentametr.“

„Vystup,“ opakoval Kulhavý Špindíra.

Gringoire vystoupil na stoličku, a když několikrát nejistě zakroužil hlavou a rukama, podařilo se mu najít těžiště.

„A nyní,“ pokračoval král thunský, „otoč pravou nohu kolem levé a postav se na špičku levé nohy.“

„Milostivý pane,“ ozval se Gringoire, „vy si tedy rozhodně přejete, abych si zlomil některý úd?“

Kulhavý potřásl hlavou.

„Poslyš, příteli, moc mluvíš. Řeknu ti stručně, oč jde: postavíš se na špičku nohy, jak jsem ti povídal, a dosáhneš tak panákovi až na kapsu; prošacuješ ji, najdeš tam měšec a vyndáš ho; provedeš-li to všecko, aniž zaslechneme zvuk jediného zvonečku, bude dobře; staneš se tulákem. Pak už tě budeme jen týden pořádně mlátit.“

„Pro Kristovy rány, to nesvedu,“ prohlásil Gringoire. „A rozezvučím-li zvonečky?“

„Pak budeš oběšen. Rozumíš?“

„Nerozumím tomu ani za mák,“ odpověděl Gringoire. „Poslouchej ještě jednou. Prošacuješ panáka a vezmeš mu měšec; pohne-li se při tom jediný zvoneček, budeš viset. Rozumíš tomu?“

„Dobře,“ přisvědčil Gringoire, „tomu rozumím. A co dál?“

„Podaří-li se ti vzít váček, aniž uslyšíme rolničky, budeš tulákem a budeme tě sedm dní po sobě řezat. Snad tomu teď rozumíš?“

„Tohle už, milostivý pane, nechápu. Jaká je to pro mne výhoda? V jednom případě oběšen, v druhém bit?“

„A to, že budeš tulákem, není nic?“ začal opět Špindíra. „Budeme tě bít v tvém zájmu, aby ses otužil proti ranám.“

„Pěkně děkuji,“ odpověděl básník.

„Do toho, pospěšme si,“ řekl král a kopl nohou do sudu, který se rozezvučel jako buben. „Prošacuj panáka, ať už to skončí! Upozorňuji tě naposled, že zaujmeš místo panáka, uslyším-li jedinou rolničku.“

Tlupa hantýrníků zatleskala slovům Kulhavého Špindíry a postavila se do kruhu kolem šibenice se smíchem tak nelítostným, že si Gringoire uvědomil, že je jim příliš dobrou zábavou a že se musí od nich obávat nejhoršího. A tak mu nezbývala žádná naděje, leda chatrná vyhlídka, že se mu podaří ona hrozná operace, kterou mu uložili; rozhodl se, že se jí odváží, avšak nejdřív vyslal vroucí modlitbu k panákovi, kterého měl obrat a který by se dal jistě snadněji obměkčit než tuláci. Ty nesčíslné zvonečky s měděnými jazýčky mu připadaly jako otevřené tlamy zmijí, přichystané uštknout a zasyčet.

„Ach,“ říkal si potichu, „cožpak je možné, aby můj život závisel na nejmenším záchvěvu té nejmenší rolničky? Ach,“ dodal se sepjatýma rukama, „zvonečky nezvoňte! Rolničky neklinkejte! Penízky necinkejte!“

Zkusil ještě jednou obměkčit Špindíru:

„A jestli zafouká vítr?“ zeptal se ho.

„Budeš oběšen,“ odpověděl Špindíra bez rozmýšlení.

Když Gringoire viděl, že jakýkoliv odklad, průtahy nebo vytáčky jsou vyloučené, smířil se statečně s osudem; otočil pravou nohu kolem levé, postavil se na levou a napřáhl ruku… Sotva se však panáka dotkl, zavrávoral, neboť stál nyní jen na jedné noze a stoličce pod ním chyběla také jedna noha; chtěl se bezděčně o panáka opřít, ztratil rovnováhu a dopadl těžce na zem, zcela ohlušen tím, jak se nad jeho hlavou rozezvučelo tisíce zvonečků. Panák se pod nárazem jeho ruky otočil nejdříve kolem své osy a pak se majestátně houpal mezi oběma sloupy.

„Proklatě!“ vzkřikl, když padal, a zůstal ležet jako mrtvý, tváří k zemi.

Přesto však slyšel nad sebou strašlivé zvonění a ďábelský smích žebráků i hlas Špindíry, jak rozkazoval: „Zvedněte mi toho čtveráka a pěkně mi ho pověste!“

Gringoire vstal. Panáka zatím sundali, aby mu uvolnili místo.

Hantýrníci ho donutili, aby vystoupil na stoličku. Špindíra přistoupil k němu, dal mu oprátku na krk a poklepal mu na rameno se slovy: „Sbohem, příteli. Teď už z toho nemůžeš vyváznout, ani kdybys měl v břiše střeva papežova.“

Gringoire slabě vydechl slovo „milost“. Rozhlédl se kolem sebe; leč žádná naděje: všichni se smáli.

„Ochmelko z Hvězdy,“ řekl král thunský velikánskému tulákovi, který vystoupil z řady, „vylez na trám.“

Ochmelka z Hvězdy se vyšplhal hbitě na příční trám, a když Gringoire zvedl na okamžik oči, viděl s hrůzou, jak dřepí na příčce nad jeho hlavou.

„A teď, jakmile zatleskám,“ začal opět Kulhavý Špindíra, „ty, červený Andry, odkopneš stoličku, ty, Františku Kořalko, pověsíš se tomu ničemovi na nohy, a ty, Ochmelko z Hvězdy, skočíš mu na ramena; a všichni tři najednou, rozumíte?“

Gringoire se zachvěl hrůzou.

„Kapírujete?“ otázal se Kulhavý Špindíra tří hantýrníků přichystaných vrhnout se na Gringoira. Ubohý odsouzenec prožil okamžik strašlivého očekávání, zatím co Špindíra špičkou nohy přistrkával klidně do ohně několik úlomků révového dříví, které plameny dosud nezasáhly. „Kapírujete?“ opakoval a rozpřáhl ruce, aby zatleskal. Ještě vteřinu a bylo po všem.

Tu se však zarazil, jako by ho náhle napadla jakási myšlenka.

„Okamžik,“ řekl; „zapomněl jsem… Je u nás zvykem, že nepověsíme muže, aniž se zeptáme, jestli ho nechce některá z našich žen. Kamaráde, to je tvoje poslední útočiště. Musíš se oženit buď s tulačkou, nebo s oprátkou.“

Ať jakkoliv podivným se může zdát čtenáři tento cikánský zákon, je ještě dnes obšírně uváděn v anglickém zákonodárství. Viz „Burington’s Observations“.

Gringoire vydechl. Bylo to po druhé během půlhodiny, co se vracel k životu. A proto si netroufal příliš na to spoléhat.

„Hola!“ zvolal Špindíra, když opět vystoupil na svůj sud. „Hola, ženské, samice, je mezi vámi nějaká smilnice od čarodějnice až po její kočku, která by chtěla tohoto smilníka? Hola, Mikuláško Tlustá Mrcho! Eliško Couravá! Šimonko Povídavá! Marie Nohatá! Přerostlá Makrelo! Bernardo Sršatá! Michalko Upejpavá! Klaudie Ouškohryzko! Maturino Povětrná! Hola! Isabello Chňapko! Pojďte a podívejte se! Muž zadarmo. Která ho chcete?“

V tom žalostném stavu byl Gringoire bezpochyby málo vábný. Tulačky projevily nevalný zájem o tento návrh. Nešťastník slyšel, jak odpovídají: „Ne, ne, pověste ho, bude aspoň zábava pro všecky!“

Tři z nich přece vystoupily z davu a přišly ho očichat. První z nich byla zavalitá holka s hranatou tváří. Pozorně zkoumala žalostný kabátec filozofův. Kabát byl obnošený a děravější než cedník. Holka se ušklíbla. „Stará veteš!“ zabručela a oslovila Gringoira. „A co plášť?“

„Ztratil jsem ho,“ odpověděl Gringoire. „A čapka?“

„Vzali mi ji.“

„A střevíce?“

„Nemají už skoro podrážky.“

„A váček?“

„Běda!“ zakoktal Gringoire. „Nemám ani vindru.“

„Nech se pověsit a ještě poděkuj!“ odsekla tulačka a otočila se k němu zády.

Druhá, stará, černá, vrásčitá, ohyzdná a tak šeredná, že byla poskvrnou i pro Dvůr divů, kroužila kolem Gringoira. Chvěl se téměř hrůzou, že ho bude chtít. Žena však procedila mezi zuby: „Je příliš hubený,“ a odešla.

Třetí byla mladá dívka dosti svěží a nepříliš ošklivá. „Zachraňte mě,“ řekl jí tiše ubožák. Podívala se na něj jednu chvíli s útrpným výrazem, pak sklopila oči, uhladila si záhyb na sukni a stála nerozhodně. Sledoval očima každý její pohyb: byl to poslední záblesk naděje. „Ne, nemohu,“ řekla konečně dívka. „Vilém Dlouhá tvář by mě bil.“ A zmizela opět v davu. „Kamaráde, máš smůlu,“ řekl Kulhavý Špindíra.

Pak se postavil na sud: „Nikdo ho nechce?“ vykřikoval, napodobuje k veliké veselosti všech přízvuk soudního licitátora při dražbě. „Nikdo ho nechce? Po prvé, po druhé, po třetí!“ Načež se obrátil k šibenici a kývl hlavou: „Přiřčen!“

Ochmelka z Hvězdy, Červený Andry a František Kořalka přistoupili ke Gringoirovi.

Vtom se ozval v řadách hantýrníků výkřik.

„Esmeralda! Esmeralda!“

Gringoire se zachvěl a obrátil se v tu stranu, odkud přicházel pokřik. Dav se rozestoupil a uvolnil cestu čisté a skvoucí postavě. Byla to cikánka.

„Esmeralda!“ šeptl Gringoire, užaslý při všem rozčilení nad tím, jak toto kouzelné slovo rázem spojilo všechny jeho dnešní vzpomínky.

Zdálo se, že to vzácné stvoření ovládlo svým půvabem a krásou i Dvůr divů. Hantýrníci a hantýrnice ustupovali překotně z cesty a jejich surové tváře se rozjasnily, když na ně pohlédla.

Lehkým krokem přistoupila k odsouzenci. Půvabná Džali šla za ní. Gringoire byl víc mrtvý než živý. Pozorovala ho chvíli mlčky.

„Chcete toho člověka oběsit?“ zeptala se vážně Špindíry.

„Ano, sestro,“ odpověděl král thunský, „leda, že by sis ho vzala za muže.“

Našpulila půvabně dolní ret, jak to měla ve zvyku:

„Vezmu si ho,“ prohlásila.

V tu chvíli věřil Gringoire pevně, že vše, co od rána prožil, je sen a toto je jeho pokračování.

Obrat byl vskutku prudký, i když radostný.

Rozvázali oprátku a nechali básníka sestoupit z podnožky. Musel si sednout, jak byl rozrušen.

Bez jediného slova přinesl vévoda egyptský hliněný džbán. Cikánka ho podala Gringoirovi. „Hoďte ho na zem,“ řekla mu. Džbán se rozbil na čtyři kusy.

„Bratře,“ řekl pak vévoda egyptský a položil jim ruce na čelo, „je tvou ženou; sestro, je tvým mužem. Na čtyři roky. Jděte.“

VII. Svatební noc

Za malou chvíli se náš básník octl v malé světničce, sklenuté do lomeného oblouku, pěkně uzavřené a pěkně vytopené; u stolu, kterému zřejmě nechybělo nic, leda nějaké zásoby z poličky na jídlo, zavěšené na dosah ruky; měl naději na dobrou postel a byl sám s půvabnou mladou dívkou. Dobrodružství takřka kouzelné. Počínal se vážně považovat za hrdinu z pohádky; co chvíli se pátravě rozhlédl kolem, zdali je tu ještě ohnivý vůz s dvěma okřídlenými obludami, který jediný ho mohl tak rychle dopravit z pekla do ráje. Občas se zarytě zadíval na díry ve svém kabátě, aby se násilím připoutal ke skutečnosti a neztratil zcela půdu pod nohama. Jeho rozum, vznášející se v neskutečných prostorách, visel už jen na této niti.

Zdálo se, že dívka mu nevěnuje pozornost; chodila sem a tam, odstrčila některou stoličku, hovořila s kozou a někdy našpulila ret svým obvyklým způsobem. Nakonec si přisedla ke stolu a Gringoire si ji mohl nerušeně prohlížet.

Byl jsi kdysi dítětem, čtenáři, a možná že jsi tak šťasten a jsi jím dosud. Jistě jsi nejednou (a pokud se mne týče, strávil jsem tím celé dny, nejlépe využité v mém životě) za slunného dne na břehu prudkého potoka sledoval z keříčku na keř nějakou krásnou zelenou nebo modrou vážku, jak v nečekaných úhlech přerušuje let a líbá kraje všech větví. Vzpomínáš si, s jakou láskyplnou zvědavostí ulpívala tvá myšlenka i tvůj pohled na tom malém šustícím a bzučícím víru purpurových a azurových křídel, v jejichž středu se vznášel nepostřehnutelný tvar těla, neustále mizející pod rychlými pohyby? Vzdušná bytost, kterou jsi jen matně rozeznával pod chvějivými křídly, připadala ti jako neskutečný přelud, nepostižitelný ani dotekem, ani pohledem. Jaký úžas se tě však zmocnil, když vážka konečně spočinula na špičce rákosu a ty sis mohl se zatajeným dechem prohlížet její dlouhá gázová křídla, dlouhý, emailově lesklý šat, dvě křišťálové oči; a s jakou úzkostí jsi čekal, až uvidíš, jak se tělo opět mění v stín a bytost v přelud. Vzpomeň si na tyto dojmy a snadno si představíš, co pociťoval Gringoire při pohledu na Esmeraldu v její viditelné a hmatatelné podobě, tu Esmeraldu, kterou dosud zahlédl jen ve víru tance, zpěvu a vzruchu.

Pohřížen do stále hlubšího snění, sledoval ji mlhavým pohledem a říkal si: „To je tedy ta Esmeralda! Božské stvoření! Pouliční ta­nečnice! Tak mnoho a tak málo! To ona zasadila dnes ráno poslední ránu mým mystériím a dnes večer mi zachraňuje život. Můj zlý duch, můj anděl strážný? – Rozkošná žena, na mou věru! – A musí mě bláznivě milovat, když si mě takhle vzala! Ostatně, abych nezapomněl,“ pokračoval a najednou povstal s oním smyslem pro skutečnost, který byl základním rysem jeho odvahy i filozofie, „nevím ani, jak se to stalo, ale jsem jejím manželem!“

S touto myšlenkou v hlavě i v očích přistoupil k dívce tak bojovně a zamilovaně, že ucouvla. „Co ode mne chcete?“ otázala se.

„Vy se mě na to ještě ptáte, rozkošná Esmeraldo?“ odpověděl Gringoi­re s přízvukem tak vášnivým, že se tomu sám divil, když slyšel svůj hlas.

Cikánčiny veliké oči se údivem rozšířily. „Nevím, co myslíte.“

„Jakže!“ začal opět Gringoire, rozohňuje se víc a více a jsa si vědom, že konec konců má co dělat jen s jednou z „počestných“ panen Dvora divů. „Nejsem tvůj, sladká přítelkyně, a nejsi ty má?“

A zcela bez okolků ji objal v pase.

Živůtek cikánčin se mu vysmekl z rukou jako kůže úhoře. Jedním skokem byla na druhém konci světničky, sehnula se a opět se vzpřímila s malou dýkou v ruce, dříve než měl Gringoire vůbec čas si povšimnout, odkud se ta dýka vzala; popuzená a hrdá, rty naběhlé, chřípí rozšířené, tváře červené jako panenské jablíčko, z očí jí sršely blesky. Bílá kozička se postavila ihned před ni a nastavila Gringoi­rovi bojovně čelo, z něhož výhružně trčely dva hezké, pozlacené a velmi špičaté růžky. To vše se odehrálo v jediném okamžiku.

Z vážky se stala vosa rozhodnutá bodnout.

Náš filozof stál na místě celý zkoprnělý a klouzal tupým pohledem střídavě z dívky na kozu.

„Panenko Maria,“ vykřikl konečně, když se vzpamatoval z překvapení a mohl zase promluvit, „to jsou ale dvě bojovnice.“

Také cikánka konečně promluvila: „Jsi ty ale drzý chlapík!“

„Promiňte, slečno,“ řekl Gringoire s úsměvem. „Pročpak jste si mě tedy vzala za muže?“

„Měla jsem tě nechat oběsit?“

„Tak vy jste si mě vzala jen s tím úmyslem, abyste mě zachránila od šibenice?“ pokračoval básník, poněkud zklamaný ve svých milostných nadějích.

„A jaký jiný úmysl jsem měla mít?“

Gringoire se kousl do rtů. „Nu budiž,“ řekl, „nejsem ještě v lásce tak úspěšný, jak jsem si myslel. Ale proč se tedy rozbíjel ten nešťastný džbán?“

Esmeraldina dýka a růžky kozičky byly stále ještě připraveny k obraně.

„Dohodněme se, slečno Esmeraldo,“ navrhl básník. „Nejsem písař od soudu v Châteletu a nebudu vás prohánět za to, že přes všechna nařízení a zákazy pana královského hejtmana nosíte po Paříži dýku. Víte snad, že před týdnem byl odsouzen Noël Lescrivain k pokutě deseti pařížských soldů za to, že nosil krátký meč. Do toho mi však nic není a přistupuji k věci. Přísahám vám na spásu své duše, že se k vám už nepřiblížím bez vašeho dovolení a souhlasu. Ale dejte mi večeři.“

V podstatě byl Gringoire jako pan Despréaux „velmi málo roz­košnický“. Nebyl z toho druhu rytířů a mušketýrů, kteří dobývají dívky útokem. Ve věcech lásky právě tak jako ve všech ostatních záležitostech byl vždy spíše pro vyčkávání a smírné řešení; a dobrá večeře v příjemné společnosti se mu zdála, obzvláště proto, že měl hlad, výbornou přestávkou mezi prologem a rozuzlením milostného dobrodružství.

Cikánka neodpověděla. Jako obvykle našpulila pohrdlivě ret, vztyčila hlavu jako ptáček, pak se hlasitě zasmála a maličká dýka zmizela právě tak, jako se objevila, aniž Gringoire mohl postřehnout, kam ukryla včela žihadlo.

A za chvíli byl už na stole žitný chléb, plátek slaniny, několik scvrklých jablek a džbán piva. Gringoire se pustil žádostivě do jídla. Kdo by byl slyšel zuřivý cinkot železné vidličky o majolikový talíř, byl by řekl, že veškerá jeho láska se obrátila v apetit.

Dívka seděla proti němu a mlčky ho pozorovala, zaujata zřejmě jinou myšlenkou; občas se usmála, zatím co něžnou rukou hladila chytrou hlavu kozičky, svírajíc ji jemně koleny.

Žlutá voskovice osvětlovala tento výjev žravosti a snění.

Sotva však Gringoire utišil kručení žaludku, pocítil jakýsi falešný stud vida, že zbylo už jen jedno jablko. „Vy nejíte, slečno Esmeraldo?“

Odpověděla zavrtěním hlavy a upřela svůj zamyšlený pohled ke klenbě komůrky.

„Co ji tak, k čertu, zaujalo?“ myslel si Gringoire a díval se tam, kam ona. „Cožpak je možné, aby její pozornost upoutal úšklebek toho kamenného trpaslíka vytesaného do svorníku klenby? Hrom do toho! S tím přece snesu srovnání!“

Zvýšil hlas: „Slečno!“

Zdálo se, že neslyší.

Opakoval proto hlasitěji: „Slečno Esmeraldo!“

Marná námaha. Dívka byla duchem jinde a Gringoirův hlas nedokázal ho přivolat. Na štěstí se do toho vmísila koza. Začala svou velitelku zlehka tahat za rukáv.

„Co chceš, Džali?“ otázala se živě cikánka, jako by se náhle probudila ze sna.

„Má hlad,“ prohlásil Gringoire, potěšen, že může zapříst rozhovor.

Esmeralda začala drobit chléb, který Džali pojídala půvabně z její dlaně.

Gringoire jí ostatně nepopřál času, aby se mohla opět pohřížit do snů. Odvážil se choulostivé otázky.

„Vy mě tedy nechcete za manžela?“

Dívka se na něj upřeně podívala a řekla: „Ne.“

„Za milence?“ začal opět Gringoire.

S obvyklým našpulením rtů odpověděla: „Ne.“

„Za přítele?“ pokračoval Gringoire.

Znovu upřela na něj pohled a po chvilce uvažování pronesla: „Snad.“

To „snad“, slůvko filozofům tak drahé, Gringoira povzbudilo.

„Víte, co je to přátelství?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla cikánka, „to je jako být si bratrem a sestrou; dvě duše, které se dotýkají, ale nesplynou, dva prsty na jedné ruce.“

„A láska?“ pokračoval Gringoire.

„Ach, láska!“ řekla dívka a hlas se jí chvěl a oko zářilo. „To je jako dvě bytosti, které jsou jedinou bytostí. Muž a žena, kteří splynuli v anděla. To je nebe.“

Při těchto slovech vyzařovala z pouliční tanečnice krása, která Gringoira podivně dojímala a zdála se mu být v dokonalé shodě s takřka orientální zaníceností jejích slov. Její růžové a cudné rty se napolo usmívaly, její čisté a nevinné čelo se chvílemi zachmuřilo přemýšlením, jako když se zrcadlo zamží dechem; a z dlouhých černých sklopených řas se linulo jakési nepopsatelné světlo, které dodávalo jejímu profilu oné ideální spanilosti, kterou později objevil Raffael v mystickém spojení panenství, mateřství a božství.

Nicméně Gringoire pokračoval v rozhovoru.

„Jaký by to musel být člověk, aby se vám líbil?“

„Musel by být mužem.“

„A co jsem já, já tedy nejsem muž?“

„Muž má na hlavě přilbu, v ruce meč a na podpatcích má zlaté ostruhy.“

„Dobrá,“ řekl Gringoire, „bez koně není muže. Milujete někoho?“

„Láskou?“

„Láskou.“

Zůstala chvíli zamyšlena, pak odpověděla se zvláštním výrazem: „Brzy to budu vědět.“

„Proč ne dnes večer?“ řekl něžně básník. „Proč ne mne?“ Změřila ho vážným pohledem.

„Mohu milovat jen muže, který mě dovede ochránit.“

Gringoire se začervenal a pochopil. Bylo zřejmé, že dívka naráží na chatrnou pomoc, které se jí od něho dostalo v kritické chvíli před dvěma hodinami. Tato vzpomínka, setřená jinými příhodami toho večera, se mu vrátila. Udeřil se do čela. „Právě mi napadá, slečno, měl jsem tím vlastně začít. Promiňte mi mou ztřeštěnou roztržitost. Jak jste to dokázala, že jste se vyprostila z drápů Quasimodových?“

Cikánka se při této otázce zachvěla.

„Br, ten strašlivý hrbáč!“ zvolala a zakryla si rukama obličej. A chvěla se, jako by jí byla veliká zima.

„Opravdu hrozný,“ souhlasil Gringoire, neztráceje svou nit. „Ale jak jste mu mohla upláchnout?“

Esmeralda se usmála, vzdychla a mlčela.

„Víte, proč vás sledoval?“ zeptal se znovu Gringoire, neboť se chtěl vrátit k otázce oklikou.

„Nevím,“ odpověděla dívka a živě dodala: „Však vy jste šel také za mnou; proč jste mě sledoval?“

„Abych vám pravdu řekl,“ odpověděl Gringoire, „já už sám nevím.“

Nastalo ticho. Gringoire řezal nožem do stolu. Dívka se usmívala a zdálo se, že na něco hledí skrz zeď. Pojednou začala zpívat sotva zřetelným hlasem:

Quando las pintadas aves
Mudas estan, y la tierra…¹⁷

Náhle přestala a začala hladit Džali.

„Máte rozkošné zvířátko,“ prohodil Gringoire.

„Je to má sestra,“ odpověděla.

„Proč vám říkají Esmeralda?“ zeptal se básník.

„Nevím.“

„Jak to?“

Vytáhla ze záňadří jakýsi podlouhlý váček, zavěšený na řetízku z adrezarachových¹⁸ zrn, který měla pověšený kolem krku. Váček vydechoval silnou kafrovou vůni. Byl potažený zeleným hedvábím a uprostřed měl veliký zelený kámen ze skla, napodobeninu smaragdu.

„Snad je to proto,“¹⁹ řekla.

Gringoire chtěl vzít váček do ruky. Ucouvla. „Nedotýkej se toho, je to amulet. Ublížil bys kouzlu, nebo by kouzlo ublížilo tobě.“

Zvědavost básníkova stále rostla. „Kdo vám to dal?“

Položila si prst na ústa a ukryla amulet do záňadří. Ptal se ještě všelijak, avšak sotva mu odpovídala.

„Co znamená slovo Esmeralda?“

„Nevím,“ řekla.

„Z kterého je jazyka?“

„Myslím, že z cikánského.“

„Zrovna jsem si to myslel,“ řekl Gringoire. „Vy nejste z Francie?“

„Nevím.“

„Máte rodiče?“

Začala zpívat na starý nápěv:

Ptáček je můj tatíček,
ptačice má matička.
Přes vodu jedu a nikde lodička.
Přes vodu jedu a nikde člunek.
Ptáček je můj tatíček,
ptačice má matička.

„To je pěkné,“ řekl Gringoire. „Kolik vám bylo let, když jste přišla do Francie?“

„Byla jsem docela malá.“

„A do Paříže?“

„Loni. Právě když jsme vstupovali Papežskou branou, viděla jsem odlétat pěnici, bylo to koncem srpna; řekla jsem si: Bude tuhá zima.“

„Také byla,“ dodal Gringoire potěšen, že se rozhovor začíná rozvíjet. „Celou zimu jsem si dýchal na prsty. Vy tedy máte věštecký dar?“

Upadla znovu do své úsečnosti: „Ne.“

„Ten muž, kterého nazýváte vévodou egyptským, je náčelník vašeho kmene?“

„Ano.“

„A on nás přece oddal,“ poznamenal nesměle Gringoire.

Po svém zvyku našpulila půvabně ret. „Neznám ani tvé jméno.“

„Mé jméno? Přejete-li si je znát, prosím: Petr Gringoire.“

„Znám krásnější jméno,“ podotkla.

„Vy zlá,“ pokračoval básník, „ale nevadí, mne nerozhněváte. Podívejte se, možná že mě budete mít ráda, až mě lépe poznáte; a pak, vypravovala jste mi tak důvěřivě svůj příběh, že se cítím povinen vám říci též něco o sobě. Vězte tedy, že se jmenuji Petr Gringoire a že jsem synem nájemce notářství v Gonesse. Otce pověsili Burgunďané, matce rozpárali břicho Pikarďané, když před dvaceti lety obléhali Paříž. A tak jsem byl v šesti letech sirotek, jemuž byla pařížská dlažba jediným domovem. Nevím, jak jsem prožil dobu mezi šesti a šestnácti lety. Někdy mi dala ovocnářka švestku, jindy mi hodil pekař kůrku; večer jsem se nechal sebrat biřici a ti mě dali do vězení, kde byla aspoň otep slámy. To vše mi nepřekáželo, abych rostl a hubeněl, jak vidíte. V zimě jsem se vyhříval na slunci pod branou paláce Sens a připadalo mi velice směšné, že se svatojanské ohně zapalují v době největších veder. V šestnácti letech jsem si chtěl zvolit nějaké povolání. Postupně jsem zkusil všecko. Stal jsem se vojákem, ale nebyl jsem dost statečný. Stal jsem se mnichem, ale nebyl jsem dost pobožný – a pak, jsem špatný piják. Ze zoufalství jsem se dal do učení k tesařům, co pracují s velkou sekerou, ale nebyl jsem dost silný. Měl jsem větší náklonnost k učitelství; je sice pravda, že jsem neuměl číst, ale to není důvod. Po nějaké době jsem si uvědomil, že mi ke všemu něco chybí, a když jsem viděl, že se k ničemu nehodím, rozhodl jsem se dobrovolně, že budu básníkem a skladatelem písní. To je povolání, které se tulákovi vždycky hodí, a je to lepší než krást, jak mi k tomu radilo několik lupičských synků mých přátel. Na štěstí jsem se jednoho dne seznámil s důstojným panem Klaudiem Frollem, ctihodným arcijáhnem u Matky Boží. Projevil o mne zájem a jemu vděčím za to, že jsem dnes člověk opravdu vzdělaný, že znám latinu od Ciceronových „Povinností“ až po „Knihu mrtvých“ otců řádu celestinského a že nejsem zaostalý ani ve scholastice, ani v poetice, ani v nauce o rytmu, ba dokonce ani v hermetice, která je moudrostí všech moudrostí. To jsem já sepsal mystérie, které se dnes hrály s velkým úspěchem a za veliké účasti obyvatelstva ve velké síni Soudního paláce. Napsal jsem rovněž knihu o šesti stech stranách, pojednávající o zázračné kometě z roku 1465, jeden člověk se z ní zbláznil. Měl jsem i jiné úspěchy. Protože se vyznám tak trochu ve vojenské truhlařině, pracoval jsem na té velké tarasnici Jana Maugua, která se, jak víte, v den, kdy ji zkoušeli, roztrhla na Charentonském mostě a zabila čtyřiadvacet zvědavců. Vidíte tedy, že nejsem špatná partie pro manželství. Znám všelijaké pěkné šprýmovné kousky, kterým naučím vaši kozičku, na příklad napodobit pařížského biskupa, toho prokletého farizea, jehož mlýny stříkají na chodce bláto po celé délce Mlynářského mostu. A pak, mystérie mi vynesou hodně peněz, jestli mi je vyplatí. Jsem vám konečně k službám, já i můj duch i moje věda i moje literatura, jsem ochoten žít s vámi, slečno, jak se vám to bude líbit, cudně nebo rozkošnicky, jako muž a žena, uznáte-li to za dobré, jako bratr a sestra, uznáte-li to za lepší.“

Gringoire se odmlčel a čekal, jaký účinek bude mít jeho proslov na dívku. Esmeralda hleděla upřeně k zemi.

„Phoebus,“ řekla polohlasně. Pak se obrátila k básníkovi. „Co to znamená Phoebus?“

Gringoire sice dobře nechápal, jaká může být souvislost mezi jeho proslovem a touto otázkou, nezlobil se však, neboť se mohl blýsknout svou učeností. Odpověděl sebevědomě: „To je latinské slovo, znamená slunce.“

„Slunce!“ opakovala.

„Je to jméno jednoho krásného lučištníka, který byl bohem,“ dodal Gringoire.

„Bohem!“ opakovala cikánka a v jejím hlase bylo něco dumavého a vášnivého.

V té chvíli se uvolnil jeden z jejích náramků a upadl. Gringoire se rychle sklonil, aby jej zvedl. Když zase povstal, byly dívka i koza pryč. Zaslechl jen vrznutí závory na malých dvířkách, vedoucích bezpochyby do sousední světničky, která se zavírala zevnitř.

„Nechala mi aspoň postel?“ položil si otázku náš filozof.

Obešel světničku. Jediným vhodným kusem nábytku pro spaní byla dosti dlouhá dřevěná truhla, jejíž víko bylo ještě ke všemu vyřezávané; v Gringoirovi, když se natáhl, to vyvolalo pocit, jaký by byl asi zakusil Mikromegas, kdyby ulehl jak široký tak dlouhý na Alpy.

„Co se dá dělat!“ řekl si a uvelebil se co nejpohodlněji. „Musím se smířit s osudem. Je to ale divná svatební noc. Škoda. V tom sňatku s rozbitým džbánem bylo něco prostého a starodávného, co se mi líbilo.“

vzácnou pokladnici

a v ni tváře na korouhvích

hrůzu vzbuzující.

Arabové na koních tam

jako sochy stáli,

meče měli napřažené,

luky napínali.