Kniha devátá

I. Horečka

Klaudius Frollo nebyl již v chrámě, když jeho adoptivní syn tak rázně rozťal osudnou smyčku, do níž nešťastný arcijáhen lapil cikánku a do níž se chytil sám. Vrátiv se do sakristie, strhl ze sebe albu, ornát i štolu, hodil vše do rukou užaslého kostelníka, proklouzl tajnou klášterní brankou, poručil převozníkovi na Ostrohu, aby ho převezl na levý břeh Seiny, a tu se pohroužil do příkrých uliček Univerzitní čtvrti nevěda, kam jde, potkávaje na každém kroku hloučky mužů a žen, kteří se vesele tlačili k mostu svatého Michala v naději, že přijdou ještě včas, aby viděli věšet čarodějku; byl bledý, vyjevený, zmatenější, slepější a plašší než noční pták vyplašený a pronásledovaný za bílého dne houfem dětí. Nevěděl už, kde je, zda myslí nebo zda sní. Šel, kráčel, běžel, pouštěje se nazdařbůh kteroukoliv ulicí, hnán jen neustále kupředu myšlenkou na to hrozné náměstí Grève, jež cítil nejasně za sebou.

Obešel tak kopec svaté Jenovefy a branou svatého Viktora vyšel konečně z města. Prchal stále dál, pokud mohl ještě za zády zahlédnout hradbu Univerzitní čtvrti s jejími věžemi a několik málo předměstských domů; když mu však konečně malé návrší zakrylo celou tu nenáviděnou Paříž, když si mohl myslit, že je od ní na sto mil, v polích, v úplné samotě, tu se zastavil a zdálo se mu, že zase dýchá.

V hlavě se mu začaly rojit příšerné myšlenky. Viděl opět jasně do své duše a zachvěl se. Myslil na tu nešťastnou dívku, kterou zničil a která zničila jeho. Těkavým zrakem sledoval tu dvojí klikatou cestu, kterou osud určil jejich dvěma životům, až k onomu průsečíku, kde je navzájem nemilosrdně rozdrtil! Myslel na bláhovost věčných slibů, na marnost mravní čistoty a vědy, náboženství i ctnosti, na zbytečnost Boha. Nořil se s rozkoší do zlých myšlenek, a čím víc se do nich hroužil, tím silněji cítil, jak se v něm směje ďábel.

A když tak zpytoval svou duši a viděl, jak široké místo tam příroda uchystala vášním, zachechtal se ještě trpčeji. Zobracel na dně svého srdce všechnu svou nenávist, všechnu svou zlobu a chladnokrevným pohledem lékaře, který prohlíží nemocného, shledal, že všechna ta zloba není nic jiného než zvrácená láska; že láska, ten zdroj všech ctností u člověka, zvrhá se v srdci kněze v ohavnosti a že člověk stvořený jako on, stane-li se knězem, stává se démonem. Tu se příšerně zasmál a najednou opět zbledl, když se zamyslil nad nejstrašnější stránkou své neblahé vášně, nad tou sžíravou, jedovatou, nenávistnou a nesmiřitelnou láskou, která ji přivedla na šibenici a jeho do pekla: ona odsouzena, on zatracen.

A pak se zase zasmál, když si pomyslil, že Phoebus je na živu, že po tom všem kapitán žije, je veselý a spokojený, má krásnější kabátec než kdy předtím a novou milenku, kterou přivedl na popravu své milenky dřívější. Jeho chechtot se zdvojnásobil, když si připomněl, že ze všech žijících tvorů, jimž přál smrt, byla cikánka jediná bytost, k níž necítil nenávist, a jediná, jež smrti neušla.

Z kapitána přešly jeho myšlenky na lid a přepadla ho zvláštní, neslýchaná žárlivost. Vzpomněl si, že také lid, všechen ten lid viděl ženu, již miloval, v košili, skoro nahou. Lomil rukama při pomyšlení, že tato žena, jejíž tělo spatřit o samotě v šeru by mu způsobilo svrchované štěstí, že tato žena byla vydána za bílého dne a v pravé poledne celému davu, oblečena jako k noci rozkoše. Plakal vzteky nad všemi těmi znesvěcenými, pokálenými, obnaženými, na věky zneuctěnými tajemstvími lásky. Plakal vzteky, když si představil, kolik nečistých pohledů se páslo na té špatně sepnuté košili; a že tato krásná dívka, tato panenská lilie, tato číše cudnosti a slasti, k níž se sám neodvážil přiblížit rty bez zachvění, najednou se tu změnila v jakési veřejné koryto, kde se společně napájela drzou nestoudnou a zvrhlou rozkoší nejsprostší pařížská chátra, zloději, žebráci a sluhové.

A když se pokoušel vyvolat si představu štěstí, jež by byl mohl nalézt na zemi, kdyby ona nebyla bývala cikánkou a on knězem, kdyby nebylo Phoeba a kdyby ho byla milovala, když si představil, že také on by byl mohl žít v pohodě a lásce, že i v této chvíli jsou na světě šťastné dvojice, pohroužené do dlouhých rozhovorů pod oranžovníky, na břehu potůčků, při západu slunce nebo za hvězdnaté noci, a že kdyby tomu Bůh chtěl, byl by mohl i on tvořit s ní takovou požehnanou dvojici, když si to všechno představil, tu mu pukalo srdce láskou a zoufalstvím.

Ach, ona! Ona! Tato utkvělá myšlenka se mu neustále vracela, trýznila ho, hryzala mu mozek a drásala mu nitro. Nelitoval, nekál se; všechno, co učinil, byl hotov učinit znovu; viděl ji raději v rukou katových než v náručí kapitánově, ale trpěl, trpěl tak, že si chvílemi rval chomáče vlasů, aby se podíval, zda nezešedivěly.

Jednu chvíli mu také napadlo, že ten ohavný řetěz, který na ní ráno viděl, stahuje snad právě v tomto okamžiku svou železnou smyčku kolem jejího něžného a půvabného krku. Při této myšlence vyrazil mu pot na celém těle.

Za chvíli zase, a přitom se sám sobě ďábelsky smál, představoval si současně Esmeraldu, jak ji spatřil po prvé, živou, bezstarostnou, veselou, vyšňořenou, tančící, vzdušnou a ladnou, a Esmeraldu, jak ji viděl naposled, v košili, s provazem na krku, vystupující zvolna bosýma nohama po ostrých stupních šibenice; představil si tento dvojí obraz tak živě, že strašlivě vykřikl.

Zatím co tento orkán zoufalství převracel, drtil, rval, lámal a vyvracel z kořene celou jeho duši, rozhlížel se kolem sebe po přírodě. U jeho nohou hrabalo a zobalo několik slepic, lesklí brouci běhali na slunci, nad hlavou mu ubíhalo po modrém nebi několik kupek šedých beránkovitých obláčků, na obzoru střelka opatství svatého Viktora protínala oblouk stráně svým břidlicovým jehlancem a mlynář na návrší Copeaux pohvizduje si pozoroval, jak se točí pracovitá křídla jeho mlýna. Všechen ten činný, spořádaný a poklidný život, opakující se kolem něho v tisícerých formách, se mu protivil. Dal se opět na útěk.

Prchal takto nazdařbůh poli až do večera. Ten útěk před přírodou, před životem, před sebou samým, před člověkem, před Bohem, přede vším trval celý den. Někdy se vrhl tváří na zem a vytrhával nehty mladé osení. Někdy se zastavil v ulici nějaké pusté vesnice a jeho myšlenky byly tak nesnesitelné, že oběma rukama popadl svou hlavu a pokoušel se ji strhnout z ramenou, aby ji mohl rozbít o dlažbu.

Když se slunce chýlilo k západu, zkoumal se znovu a shledal, že je skoro šílený. Bouře, jež v něm zuřila od okamžiku, kdy ztratil naději i vůli cikánku zachránit, nenechala v jeho vědomí jedinou myšlenku zdravou a nepokácenou. Jeho rozum ležel tam skoro úplně rozbitý. V duši měl už jen dva jasné obrazy, Esmeraldu a šibenici. Vše ostatní bylo černé. Tyto dva obrazy vedle sebe představovaly mu příšernou skupinu, a čím víc k nim upíral poslední zbytek své pozornosti a svých myšlenek, tím více před ním narůstaly fantastickým zveličováním jeden do půvabu, kouzla, krásy a světla, druhý do hrůzy; takže nakonec se mu Esmeralda jevila jako hvězda, šibenice jako ohromná paže bez masa.

Pozoruhodné je, že při všech těch mukách nenapadla ho vážná myšlenka na smrt. Nebožák byl už takový. Lpěl na životě. Snad za ním skutečně viděl peklo.

Zatím se den nachýlil. To, co v něm zbylo ještě z živého tvora, pomýšlelo nejasně na návrat. Myslil, že je daleko od Paříže, ale když se rozhlédl, zpozoroval, že jen obcházel hradební zeď Univerzitní čtvrti. Střelka svatého Sulpicia a tři vysoké štíhlé vížky svatého Heřmana Na palouku tyčily se vpravo na obzoru. Dal se tím směrem. Když zaslechl volání opatových zbrojnošů podél zubaté zdi svatoheřmanského opatství, obrátil se a pustil se cestičkou, jež se mu tu naskytla mezi klášterním mlýnem a obecním chorobincem, a za několik okamžiků se octl na kraji „studentského palouku“. Tento palouk byl pověstný výtržnostmi, jež se tu tropily ve dne v noci, byla to jakási „hydra“ pro ubohé mnichy od svatého Heřmana: Quod monachis Sancti Germani pratensis hydra fuit, clericis nova semper dissidiorum capita suscitantibus¹. Arcijáhen se bál, že by tam někoho potkal, měl strach z každé lidské tváře; vyhnul se tedy Univerzitní čtvrti i svatému Heřmanu a chtěl se vrátit do ulic co možná nejpozději. Obešel „studentský palouk“ a dal se opuštěnou pěšinkou, jež ho oddělovala od Dieu-Neuf, a dostal se konečně na břeh řeky. Tam našel důstojný pan Klaudius převozníka, který ho za několik pařížských denárků převezl po Seině vzhůru až k špičce ostro­va Cité a složil ho tam na onom opuštěném výběžku, kde čtenář už viděl sníti Gringoira a který se táhl až ke královským zahradám souběžně s ostrovem převozníka krav.

Jednotvárné kolébání člunu a šumění vody nešťastného Klaudia poněkud otupily. Když převozník odešel, zůstal hloupě stát na břehu, dívaje se před sebe a rozeznávaje předměty jen skrze zveličující chvění, v němž všechno se mu jevilo jako nějaká fantasmagorie. Stává se dosti často, že únava z veliké bolesti vyvolává tento účinek na ducha.

Slunce zapadlo za vysokou věž Nesleskou. Nastal soumrak. Nebe bylo bílé, voda v řece byla bílá. Mezi těmi dvěma bílými poli odrážel se levý břeh Seiny, kam se upřeně díval, v podobě temného kužele, jenž se perspektivou do dálky zužoval a ztrácel se na obzoru v mlhách jako černá špička věže. Byl zastavěn domy, z nichž bylo možno rozeznat jen temné obrysy, vystupující ostře na jasném pozadí nebe a vody. Tu a tam zazářila okna jako otvory pece. Tento obrovský černý obelisk ležící osamoceně mezi dvěma bílými hladinami nebe a vody, v tomto místě velmi široký, působil na Klaudia zvláštním dojmem, podobným tomu, jaký by asi zažil člověk ležící naznak u paty Štrasburské věže a pozorující, jak se její ohromná špička ztrácí nad jeho hlavou v pološeru soumraku. Jenže tady Klaudius stál a obelisk ležel. A jak řeka, v níž se zrcadlila obloha, prohlubovala propast pod ním, tak se mu zdálo, že i ten ohromný ostroh trčí směle do prázdna jako kterákoliv vížka katedrály; dojem byl stejný. Byl dokonce tím podivnější a hlubší, že to sice byla věž Štrasburská, ale věž Štrasburská dvě míle vysoká, něco neslýchaného, obrovitého, nezměřitelného, budova, jakou dosud lidské oko nespatřilo, jakási Babylónská věž. Komíny domů, cimbuří hradeb, štíhlé štíty střech, střelka kláštera augustiniánů, věž Nesleská, všechny ty výstupky vroubkující profil obrovského obelisku zvyšovaly ještě iluzi tím, že v bizarní hře předváděly oku všechny zářezy a výřezy toho přebohatého a fantastického sochařského díla.

Ve svém blouznění se Klaudius domníval, že vidí, že vidí na vlastní oči věž pekelnou; tisíce světel roztroušených po celé výšce té příšerné věže připadalo mu jako zrovna tolik otvorů obrovské podzemní pece; hlasy a hluk, jež odtud zaznívaly, jako výkřiky a smrtelný chropot. Tu ho přepadl strach, přitiskl si ruce k uším, aby už neslyšel, obrátil se zády, aby už neviděl, a dlouhými kroky prchal před tím strašným viděním. Ale vidění bylo v něm.

Když se vrátil do ulic, připadali mu chodci strkající se ve světlech krámských výkladů, jako věčně bloudící příšery. V uších mu zněly divné třesky. Nevídané přeludy mu mátly rozum. Neviděl ani domy, ani dlažbu, ani vozíky, ani muže a ženy, nýbrž změť neurčitých předmětů, jež svými rozmazanými okraji splývaly dohromady. Na rohu Bednářské ulice byl kupecký krámek se stříškou ozdobenou podle pradávného zvyku kolem dokola plechovými kroužky, na nichž visel svazek loučí, jež na sebe ve větru narážely a klepaly jako kastaněty. Jemu se zdálo, že to do sebe ve tmě vrážejí kostry na Montfauconu.

„Ó,“ zamumlal, „noční vítr s nimi hází a mísí řinčení jejich řetězů s chřestěním jejich kostí! A ona je možná mezi nimi!“

V pomatenosti nevěděl, kam jde. Po několika krocích se octl na mostě svatého Michala. V jednom přízemním okně bylo světlo: přiblížil se k němu. Prasklou tabulkou viděl špinavou místnost, jež mu v duši vyvolala matnou vzpomínku. V této místnosti špatně osvětlené chatrnou lampou byl plavovlasý a svěží mladík veselé tváře a objímal s hlučným smíchem velmi vyzývavě ustrojenou holku. U lampy seděla stařena, předla a zpívala mečivým hlasem. Poněvadž se mladík chvílemi přestával smát, píseň stařeny doléhala úryvkovitě až ke knězi: bylo to cosi nesrozumitelného a hrozného.

Grèvský rynku, štěkej, skuč!
Kolovrátku, přeď a bzuč!
Před oprátku katovi,
který píská z nádvoří!
Grèvský rynku, štěkej, skuč!

Oprátečku z konopí!
Sijte místo obilí
konopíčko napořád!
Žádný zloděj neukrad
oprátečku z konopí.

Grèvský rynku, skuč a řvi!
Všechna okna otevři,
aby lidi viděli,
jak tu děvku věšeli.
Grèvský rynku, skuč a řvi!

Mladík se smál a mazlil se s děvčetem. Stařena byla Falourdelová, děvče byla pouliční holka, mladík byl jeho bratr Jan. Kněz se díval dál. Podívaná jako podívaná.

Viděl, jak Jan jde k oknu v pozadí jizby, otvírá je a hledí na nábřeží, kde v dálce zářilo tisíce osvětlených oken, a slyšel, jak zavírá okno a říká: „Na mou duši, už se stmívá. Měšťané rozsvěcují svíce a dobrý Pán Bůh hvězdy.“

Potom se Jan vrátil k děvčeti, rozbil láhev na stole a zvolal: „Zase prázdná, hrom a peklo! A peníze už nemám! Isabeau, miláčku, nebudu s Jupiterem spokojen, dokud nepromění vaše dva bílé prsy ve dvě černé láhve, z nichž budu ve dne v noci sát beaunské víno!“

Tento výborný vtip nevěstku rozesmál a Jan odešel.

Páter Klaudius měl sotva čas vrhnout se k zemi, aby se s bratrem nesetkal, aby mu bratr neviděl do tváře a nepoznal ho. Ulice byla na štěstí tmavá a student byl opilý. Přece však arcijáhna zpozoroval, jak leží na dlažbě v blátě. „Ó, ó!“ zvolal. „Ten se dnes veselil!“

Strčil do pátera Klaudia nohou. Klaudius tajil dech.

„Opilý na mol,“ začal opět Jan. „Má dost. Hotová pijavka odpadlá od sudu. Je holohlavý,“ dodal, skláněje se, „je to stařec. Fortunate senex!²“

Pak slyšel páter Klaudius, jak se vzdaluje a říká: „Je to jedno, rozum je krásná věc a můj bratr arcijáhen je velmi šťasten, že je moudrý a má peníze.“

Tu se arcijáhen zvedl a běžel bez oddechu až k chrámu Matky Boží, jehož obrovské věže viděl čnít nad střechami domů.

Když udýchán doběhl na kostelní náměstí, zaváhal a neodvážil se zvednout zraky k neblahé budově. „Ach,“ zašeptal, „je to vskutku pravda, že se tu něco takového stalo, dnes, dnes ráno?“

Tu se odvážil pohlédnout na chrám. Průčelí bylo temné a za ním se třpytily hvězdy na nebi. Srpek měsíce, který se právě vyhoupl nad obzor, zastavil se v té chvíli na vrcholku pravé věže a zdálo se, že se to usadil světelný pták na okraj zábradlí s vyřezávanými černými trojlisty.

Klášterní dveře byly zamčeny. Ale arcijáhen měl vždy u sebe klíč od věže, kde byla jeho laboratoř. Použil ho, aby se dostal do chrámu.

V chrámě byla tma jako v jeskyni. Podle velkých stínů, které dopadaly v širokých pruzích ze všech stran, poznal, že závěsy z ranních obřadů nebyly ještě odstraněny. Na velkém stříbrném kříži se třpytilo několik zářících zrnek na temném pozadí jako mléčná dráha této hrobové noci. Nad černým suknem ve vysokých oknech kůru rýsovaly se horní konce lomených oblouků a jejich barevné tabulky, prosvícené měsíčními paprsky, měly už jen neurčité barvy noci, jakési fialové, bílé a modré odstíny, jaké je možno vidět jen na tvářích mrtvých. Když arcijáhen pozoroval okolo kůru ty matné špičky oblouků, domníval se, že vidí mitry zatracených biskupů. Zavřel oči, a když je zase otevřel, zdálo se mu, že ho pozoruje celý kruh zsinalých tváří.

Začal utíkat přes celý chrám. Tu se mu zdálo, že i chrám se zachvívá, že se pohybuje, ožívá, žije, že každý ten silný sloup se mění v obrovskou nohu, která dupe svou širokou kamennou patou, že obro­vitá katedrála je jen jakýmsi zázračným slonem, který oddychuje a kráčí svými pilíři místo nohama, že její dvě věže jsou choboty a obrovské černé sukno čabrakou.

A tak dosáhla horečka nebo šílenství takové prudkosti, že okolní svět byl nešťastníkovi jen jakousi viditelnou, hmatatelnou a příšernou apokalypsou.

Na chvíli se mu ulevilo. Když se octl v postranní lodi, spatřil za skupinou pilířů červenavé světlo. Běžel k němu jako ke hvězdě. Byla to chatrná lampa osvětlující ve dvě v noci veřejný breviář chrámu Matky Boží pod železnou mřížkou. Vrhl se lačně na tu svatou knihu v naději, že tam najde nějakou útěchu nebo povzbuzení. Kniha byla otevřena na jednom místě z Joba, jež arcijáhen přelétl soustředěným zrakem: „A přešel duch před tváří mou a slyšel jsem lehký dech a chlupy se mi ježily na těle.“

Při této ponuré četbě zakusil pocit slepce, jenž cítí, jak ho píchá hůl, kterou sebral na cestě. Kolena mu poklesla a zhroutil se na dlažbu, vzpomínaje na tu, která dnes zemřela. Cítil, jak mu mozkem táhne a valí se tolik příšerného kouře, že se mu zdálo, že jeho hlava se stala jedním z pekelných komínů.

Zůstal patrně dlouho v této poloze, v hlavě prázdno, zdrcený a bezmocný pod rukou zlého ducha. Konečně se mu vrátilo trochu sil a napadlo ho, aby se uchýlil do věže k svému věrnému Quasimodovi. Vstal, a poněvadž měl strach, vzal si lampičku breviáře, aby si posvítil. Byla to svatokrádež, ale takové maličkosti už nedbal.

Stoupal zvolna po věžních schodech, naplněn skrytou hrůzou, kterou tajemné světlo jeho lampičky, stoupající tak pozdě od okénka k okénku až k vrcholku věže, šířilo jistě i na osamělé chodce na kostelním náměstí.

Pojednou ucítil na tváři jakýsi chlad a stanul ve dveřích nejvyšší galerie. Vzduch byl studený; po nebi pluly mraky, jejichž široké bílé okraje přes sebe přečnívaly a na koncích se lámaly, jako když puká v zimě zamrzlá řeka. Srpek měsíce, utonulý uprostřed mraků, vypadal jako nějaká nebeská lodice, jež uvázla ve vzdušných ledovcích.

Podíval se dolů a chvíli pozoroval mřížovím sloupků, které spojuje obě věže, mlčenlivou spoustu pařížských střech, zastřených v dálce závojem mlh a kouře, špičatých a nespočetných, natlačených těsně k sobě a maličkých jako vlnky klidného moře za letní noci.

Matné světlo měsíce dodávalo obloze i zemi popelavý nádech.

V tu chvíli zazněl ostrým a křaplavým hlasem orloj. Odbíjela půlnoc. Kněz si vzpomněl na poledne. Vracela se dvanáctá hodina. „Ach!“ řekl si docela tiše. „Teď už je jistě studená!“

Najednou mu závan větru zhasil lampu a skoro současně se mu na protějším rohu věže zjevil jakýsi stín, cosi bílého, postava, žena. Zachvěl se. Vedle ženy stála kozička, jež vyrážela svůj mekot spolu s posledním dozníváním hodin.

Měl ještě sílu podívat se. Byla to ona.

Byla bledá, byla smutná. Vlasy jí spadaly na ramena jako ráno. Ale na krku už neměla provaz, ruce neměla svázány. Byla volná, byla mrtvá.

Oblečena byla bíle a na hlavě měla bílý závoj.

Šla zvolna k němu, hledíc do nebe. Zázračná koza ji následovala. Cítil se jako zkamenělý a příliš těžký, aby prchl. Při každém jejím kroku dopředu udělal jeden dozadu, to bylo vše. Vrátil se tak pod temnou klenbu schodiště. Mrazilo jej při pomyšlení, že možná i ona sem přijde; kdyby to udělala, zemřel by hrůzou.

Došla vskutku až ke dveřím na schodiště, několik okamžiků se tu zastavila, podívala se upřeně do tmy, leč kněze zřejmě neviděla, přešla. Zdála se mu větší než za živa; viděl měsíc skrze její bílý šat, slyšel její dech.

Když přešla, začal po schodech sestupovat zpět tak pomalu, jak to viděl u přízraku, připadaje si sám jako přízrak, vyjevený, se zježenými vlasy, zhaslou lampu stále v ruce; a jak tak sestupoval po točitých schodech, slyšel zřetelně v uchu hlas, který se smál a opakoval:

„A přešel duch před tváří mou a slyšel jsem lehký dech a chlupy se mi ježily na těle.“

II. Hrbatý, jednooký, kulhavý

Každé středověké město, a ve Francii každé město až do Ludvíka XII., mělo své azyly. Uprostřed záplavy trestních zákonů a barbarského soudnictví, v nichž se přímo topilo Staré město, byly tyto azyly jakýmisi ostrovy, které čněly nad hladinu lidské spravedlnosti. Každý zločinec, který se na ně dostal, byl zachráněn. V obvodu města bylo skoro tolik azylů kolik popravišť. Dvě zla, zneužití beztrestnosti a zneužití trestů, pokoušela se tu vzájemně opravovat. Právo azylu měly královské a knížecí paláce a zejména chrámy. Někdy bylo celé město prohlášeno na přechodnou dobu za útočiště, bylo-li je třeba znovu zalidnit. Roku 1467 učinil Ludvík XI. azyl z celé Paříže.

Jakmile zločinec vkročil do azylu, byl nedotknutelný; musel se však mít na pozoru, aby z něho nevyšel. Učinil-li jediný krok ze svatyně, uchvátil ho opět proud. Kolo, šibenice, mučidla hlídkovaly pečlivě kolem azylu a bez přestání číhaly na svou kořist jako žraloci kolem lodí. Bylo možno vidět odsouzence, kteří takto šedivěli v klášteřích, na schodech paláce, v hospodářství některého opatství nebo v předsíni chrámu. A tak byl azyl právě takovým vězením jako každé jiné. Někdy se stávalo, že slavnostním rozhodnutím nejvyššího soudního dvora byl azyl zrušen a odsouzenec vrácen katovi, ale to bylo zřídka. Nejvyšší soudní dvory se bály biskupů, a když se právníci a kněží do sebe pustili, talár se proti klerice neprosadil. Někdy však přece, jako v případě vrahů pařížského kata Jana Malého nebo v případě Emeryho Rousseaua, vraha Jana Vallareta, pominula spravedlnost církev a přikročila i přes ni k výkonu svých rozsudků. Ale běda tomu, kdo rukou ozbrojenou znesvětil azyl, nebyl-li to rozsudek nejvyššího soudního dvora. Jest známo, jakou smrtí sešel Robert z Clermontu, maršálek francouzský, a Jan ze Châlons, maršálek champagneský, a přece šlo jen o jakéhosi Perrina Marca, sluhu jistého směnárníka, bídného vraha. Ale oba maršálkové vypáčili dveře chrámu svatého Méry. A to byla hanebnost.

K těmto azylům se pojila taková úcta, že se podle tradice často přenášela i na zvířata. Když se jelen pronásledovaný Dagobertem utekl ke hrobu svatého Diviše, smečka psů, jak vypravuje Aymoin, rázem se zastavila a jen štěkala.

V kostelích mívali obyčejně k přijetí prosebníků připravenu malou světničku. Roku 1407 jim dal Mikuláš Flamel vystavět pod klenbou chrámu svatého Jakuba U jatek světničku, která stála 4 libry, 6 soldů a 16 pařížských denárů.

V chrámu Matky Boží to byla komůrka v podkroví postranní lodi pod opěrnými oblouky naproti klášteru, právě v místě, kde si žena nynějšího hlídače zřídila zahrádku, jež se podobá visutým zahradám babylónským jako salát palmě, jako domovnice Semiramidě.

Tam po divokém a vítězném běhu po věžích a galeriích uložil Quasimodo Esmeraldu. Pokud běžel, nemohla zpola spící a zpola bdící dívka přijít k sobě a cítila jen, jak stoupá do vzduchu, jak se v něm vznáší, jak jím letí, jak ji něco vyzdvihuje nad zem. Chvílemi zaslechla hlučný smích a hřmotný hlas Quasimodův; pootevřela oči; tu viděla matně pod sebou Paříž jako červenou a modrou mosaiku s jejími tisícerými břidlicovými a prejzovými střechami a nad hlavou strašlivou a veselou tvář Quasimodovu. Tu se jí víčka zase zavřela. Myslila, že je vše skončeno, že byla popravena, když byla v bezvědomí, a že si pro ni přišel a nyní ji odnáší nestvůrný duch, jenž řídil její osud. Neodvážila se na něj pohlédnout a vůbec se nebránila.

Ale když ji rozcuchaný a udýchaný zvoník složil v komůrce azylu, když cítila, jak jeho hrubé ruce jemně uvolňují provaz zaříznutý do paží, zakusila onen zvláštní otřes, jímž se rázem probouzejí cestující lodi, která se náhle zastaví uprostřed temné noci. Také její myšlenky se probouzely a vracely jedna za druhou. Viděla, že je v chrámu Matky Boží, vzpomněla si, že byla vyrvána z rukou katových, že Phoebus žije, že Phoebus ji už nemiluje. Ty dvě představy, z nichž druhá vnesla tolik trpkosti do první, měla ubohá odsouzená současně před očima. Obrátila se ke Quasimodovi, který stál před ní a naháněl jí strach, s otázkou: „Proč jste mě zachránil?“

Díval se na ni úzkostlivě, jako by se snažil uhodnout, co mu říká. Opakovala svou otázku. Tu pohlédl na ni nevýslovně smutně a uprchl.

Byla ohromena.

Za chvíli se vrátil s balíkem a položil jí ho k nohám. Byly to šaty, které pro ni soucitné ženy položily na práh kostela. Tu pohlédla na sebe a zarděla se, když viděla, že je skoro nahá. Život se jí navracel.

Zdálo se, že i Quasimodo pociťuje něco z toho studu. Zakryl si oko svou širokou dlaní a opět odešel, avšak zvolna.

Rychle se oblékla. Byly to bílé šaty s bílým závojem, šat novicky z nemocnice.

Sotva se ustrojila, spatřila Quasimoda. V jedné ruce nesl koš, v druhé žíněnku. V koši byla láhev, chléb a trochu potravin. Postavil koš na zem a řekl: „Jezte!“ Prostřel žíněnku na dlažbu a řekl: „Spěte.“ Zvoník jí donesl své vlastní jídlo a vlastní lože.

Cikánka k němu zvedla oči, aby mu poděkovala, ale nemohla ze sebe vypravit ani slova. Ten ubožák byl opravdu hrozně šeredný. Svěsila hlavu a otřásla se hrůzou.

Tu jí řekl: „Naháním vám strach? Jsem velmi ošklivý, že? Nedívejte se na mne, jen mě poslouchejte. Ve dne zůstanete tady, v noci se můžete procházet po celém kostele. Ale nevycházejte z kostela ani ve dne, ani v noci. Byla byste ztracena. Zabili by vás a já bych umřel.“

Zdvihla dojata hlavu, aby mu odpověděla. Zmizel. Byla opět sama, přemýšlejíc o zvláštních slovech této skoro obludné bytosti, dojata zvukem jeho hlasu, tak drsného, a přece tak něžného.

Pak si prohlížela svou komůrku. Byla to světnička nějakých šest stop dlouhá i široká, s malým okénkem a dveřmi v mírně nakloněné střeše z plochých kamenů. Připadalo jí, že četné okapové chrliče v podobě různých zvířat se sklánějí kolem ní a natahují krk, aby jí viděly okénkem. Na kraji střechy viděla vršky tisíců komínů, jimiž před jejíma očima vystupoval kouř ze všech ohňů Paříže. Smutná podívaná pro ubohou cikánku, nalezence, nešťastnou bytost bez vlasti, bez domova, bez krbu.

V okamžiku, kdy si připomněla palčivěji než jindy svou opuštěnost, ucítila, jak se jí chlupatá a vousatá hlava otírá o ruce a kolena. Zachvěla se (všechno ji děsilo) a podívala se. Byla to ubohá koza, čiperná Džali, jež utekla strážcům ve chvíli, kdy Quasimodo rozprášil Charmoluovu četu, a která se téměř již hodinu lísala u jejích nohou, aniž se jí podařilo vymámit jediný pohled. Cikánka ji celou zlíbala. „Ach, Džali,“ řekla, „jak jsem na tebe zapomněla! Tak ty na mne stále myslíš! Ty nejsi nevděčná!“ Současně jako kdyby neviditelná ruka pozvedla závaží, které tak dlouho potlačovalo slzy v jejím srdci, dala se do pláče, a jak jí tekly slzy, cítila, že s nimi odplývá i to, co bylo nejpalčivější a nejtrpčí v její bolesti.

Když nastal večer, zdála se jí noc tak krásná a měsíc tak něžný, že obešla ochoz nad chrámem. Pocítila jakési ulehčení, tak se jí zdála země klidná z té výše.

III. Hluchý

Když se druhý den ráno probouzela, zpozorovala, že spala. Tato prostá skutečnost ji překvapila. Již dávno si odvykla spát. Okénkem k ní vnikal veselý paprsek ranního slunce a dopadal jí na tvář. Současně se sluncem viděla v okénku něco, co ji zděsilo, nešťastnou tvář Quasimodovu. Bezděčně zavřela opět oči, ale marně. Zdálo se jí, že růžovými víčky vidí stále tu masku jednookého a kolozubého skřítka. Vtom zaslechla, majíc stále oči zavřeny, drsný hlas, který říkal velmi něžně:

„Nebojte se. Jsem váš přítel. Přišel jsem, abych vás viděl spát. Nevadí vám to, když se přijdu podívat, jak spíte? Co vám na tom sejde, že jsem zde, když máte zavřené oči? Teď odejdu. Pohleďte, stoupl jsem si za zeď. Můžete zase otevřít oči.“

Ještě lítostivější než tato slova byl tón, jímž byla pronesena. Cikánka s dojetím otevřela oči. Skutečně již nestál u okénka. Šla k němu a viděla ubohého hrbáče bolestně a odevzdaně schouleného v rohu zdi. Pokusila se přemoci odpor, který v ní vzbuzoval. „Pojďte sem,“ řekla mu mírně. Podle pohybů cikánčiných rtů se Quasimodo domníval, že ho vyhání. Vstal tedy a pomalu, kulhavě a se svěšenou hlavou odcházel, aniž se odvážil pozvednout k dívce oči plné zoufalství. „Pojďte sem přece,“ zvolala. Ale Quasimodo se stále vzdaloval. Tu vyskočila ze své komůrky, běžela za ním a vzala ho za ruku. Pod jejím dotekem se Quasimodo zachvěl na všech údech. Zdvihl k ní prosebně oči, a když viděl, že ho vede k sobě, zazářila jeho tvář radostí a něhou. Chtěla ho zavést do své komůrky, ale zůstal umíněně stát na prahu.

„Ne, ne,“ prohlásil, „výr nevstupuje do skřivánčího hnízda.“ Tu se schoulila půvabně na své lůžko vedle kozy, která jí spala u nohou. Oba dva zůstali chvíli nehnutě, mlčky se dívajíce, on na tolik krásy, ona na tolik ošklivosti. Každým okamžikem zpozorovala na Quasimodovi další ohyzdnost. Její zrak těkal od křivých kolen k hrbatým zádům, od hrbatých zad k jedinému oku. Nemohla pochopit, že se může vyskytnout bytost tak nemožně utvořená. Avšak v celém tom zjevu bylo tolik smutku a něhy, že si na něj počala zvykat.

On první přerušil mlčení. „Řekla jste mi tedy, abych se vrátil?“

Přikývla a řekla: „Ano.“

Porozuměl tomuto kývnutí. „Bohužel,“ řekl, jako by váhal s dokončením, „jsem… jsem hluchý.“

„Nebožáku!“ zvolala cikánka s výrazem laskavého soucitu.

Pousmál se bolestně. „Myslíte si, že mi ještě tohle chybělo, že? Ano, jsem hluchý. Tak to se mnou vypadá. Je to strašné, není-liž pravda? A vy jste tak krásná!“

V nebožákově hlasu byl tak hluboký pocit vlastní bídy, že neměla síly říci jediné slovo. Nebyl by je ostatně slyšel. Pokračoval:

„Nikdy jsem neviděl svou ošklivost jako nyní. Když se srovnám s vámi, lituji sám sebe, že jsem takový bídný a nešťastný netvor. Musím vám připadat jako zvíře, viďte? – Vy jste sluneční paprsek, krůpěj rosy, ptačí zpěv. – A já jsem něco strašlivého, ani člověk, ani zvíře, něco tvrdšího, pošlapanějšího a beztvárnějšího než kamínek.“

Začal se smát nejzoufalejším smíchem na světě. Pokračoval: „Ano, jsem hluchý. Ale budete se mnou mluvit posunky a znameními. Mám pána, který se mnou takto mluví. A pak, poznám rychle vaše přání podle pohybu vašich rtů, podle vašeho pohledu.“

„Nuže,“ začala s úsměvem, „povězte mi, proč jste mě zachránil?“

Díval se na ni pozorně, když mluvila.

„Rozumím,“ odpověděl, „ptáte se mě, proč jsem vás zachránil. Zapomněla jste na bídáka, který se vás jedné noci pokusil unést, ale kterému jste hned příštího dne pomohla na tom jejich hanebném pranýři. Tu kapku vody a trochu soucitu vám nezaplatím ani svým životem. Vy jste zapomněla na onoho bídáka, ale on si vzpomněl.“

Naslouchala mu s hlubokým pohnutím. Ve zvoníkově oku vytryskla slza, ale neskanula. Považoval asi za věc cti, aby ji potlačil.

„Poslyšte,“ začal, když se už nebál, že ona slza skane, „máme tu velmi vysoké věže; člověk, který by z nich spadl, byl by mrtev dřív, než by se dotkl dlažby; až se vám zlíbí, abych odtud spadl, nemusíte promluvit ani slovo, jediný pohled postačí.“

Pak vstal. Tento pitvorný tvor vzbuzoval v cikánce, jakkoli sama byla nešťastná, přece jakýsi soucit. Pokynula mu, aby zůstal.

„Ne, ne,“ řekl. „Nesmím zůstat příliš dlouho. Necítím se dobře. Jen ze soucitu neodvracíte oči. Půjdu někam, odkud vás uvidím, aniž byste mě viděla. To bude lepší.“

Vytáhl z kapsy maličkou kovovou píšťalku. „Tu máte,“ řekl, „až mě budete potřebovat, až budete chtít, abych přišel, až nebudete mít ze mne moc velkou hrůzu, zapískáte. To písknutí slyším.“

Položil píšťalku na zem a utekl.

IV. Hlína a křišťál

Dny ubíhaly.

Do duše Esmeraldiny se pozvolna vracel klid. Přílišná bolest právě tak jako přílišná radost jsou prudké vzněty, jež mají krátké trvání. Lidské srdce nemůže dlouho setrvat v krajnostech. Cikánka trpěla tolik, že jí ze všeho zůstal jen pocit úžasu.

S bezpečím se jí vrátila naděje. Byla mimo společnost, mimo život, ale cítila neurčitě, že by snad nebylo nemožno se tam vrátit. Byla jako mrtvá, jež má pro všechen případ klíč od svého hrobu.

Cítila, jak se od ní zvolna vzdalují strašlivé obrazy, které ji tak dlouho trýznily. Všechny ohyzdné přízraky, Pierrat Torterue, Jakub Charmolue, všechny, ba i kněz, mizely jí z mysli.

A pak, Phoebus žil, byla si tím jista, viděla ho. Život Phoebův jí byl vším. Po řadě osudných otřesů, pod nimiž se vše v jejím nitru zhroutilo, našla ve své duši neotřesenu jen jednu věc, jeden cit, svou lásku ke kapitánovi. Neboť láska je jako strom, roste sama od sebe, zapouští hluboko kořeny do celé naší bytosti a zelená se často dál na zříceninách našeho srdce.

A nevysvětlitelné je, že čím je tato vášeň slepější, tím je houževnatější. A nikdy není pevnější, než když není podložena rozumnými důvody.

Esmeralda nemyslela zajisté na kapitána bez trpkosti. Bylo jistě hrozné, že snad i on byl oklamán, že uvěřil té nemožné věci a že se snad mohl domnívat, že rána dýkou pocházela od té, jež by za něj dala tisíckrát život. Konec konců mu to nemusela příliš zazlívat; což se nepřiznala k svému zločinu? Což nepodlehla, slabá žena, mučení? Všechna vina byla na ní. Měla si raději nechat vyrvat nehty než takové slovo. Ostatně kdyby zase uviděla Phoeba jen jedinkrát, jen na minutku, stačilo by jistě slovíčko, jediný pohled, aby ho vyvedla z omylu a přivedla opět k sobě. Nepochybovala o tom. Proto také nemyslela na mnoho podivných věcí, na náhodnou přítomnost Phoebovu při jejím veřejném pokání a na dívku, která byla s ním. Byla to nepochybně jeho sestra. Byl to nesmyslný výklad, ale spokojila se jím, neboť potřebovala věřit, že Phoebus ji stále miluje, že miluje jen ji. Což jí to nepřísahal? Potřebovala víc ve své prostotě a důvěřivosti? A pak, což v celé té záležitostí nebyly okolnosti spíše proti ní než proti němu? Čekala tedy. Doufala.

Kromě toho byl kostel, ten prostorný chrám, který ji obklopoval ze všech stran, který bděl nad její bezpečností a chránil ji, sám o sobě nejvyšším utěšitelem. Slavnostní linie této stavby, nábožný vzhled všech předmětů, jež dívku obklopovaly, zbožné a jasné myšlenky, jež takřka vycházely ze všech pórů těch kamenů, to vše na ni bezděčně působilo. Budovou zněly též zvuky tak velebné a majestátní, že konejšily její nemocnou duši. Jednotvárný zpěv kněží při bohoslužbách, odpovědi lidu kněžím, někdy nezřetelné, někdy hřímavé, harmonické chvění oken, varhany hlaholící jako sto trubek, tři zvonice, které bzučí jako úly rojících se včel, celý orchestr, z něhož tryskala gigantická škála tónů, neustále stoupající a klesající od davu ke zvonici, to vše ohlušovalo její paměť, její obraznost, její bolest. Obzvláště ji ukolébávaly zvony. Jako by ji ty mohutné nástroje zaplavovaly velikými vlnami silného magnetismu.

A tak ji každý východ slunce našel klidnější, zotavenější, méně bledou. A jak se její vnitřní rány zacelovaly, rozkvétala na jejím obličeji opět spanilost a krása, tentokrát však oduševnělejší a vyrovnanější. Vracela se jí také její bývalá povaha, ba i něco z její veselosti, její hezký pošklebek, láska ke koze, záliba ve zpěvu, stydlivost. Ze strachu, aby ji některý obyvatel sousedních podkroví neviděl okénkem, oblékala se ráno starostlivě v koutě své komůrky.

Když jí při vzpomínkách na Phoeba zbylo trochu času, myslila někdy na Quasimoda. To bylo jediné pouto, jediný vztah, jediný styk s lidmi a se životem, který jí ještě zůstal. Ubohá! Byla vyloučena ze světa víc než Quasimodo. Vůbec nechápala toho podivného přítele, kterého jí náhoda seslala. Často si vyčítala, že nemá více vděčnosti, jež zavírá oči, ale rozhodně si nemohla na ubohého zvoníka zvyknout. Byl příliš ohyzdný.

Píšťalku, kterou jí dal, nechala na zemi. To však Quasimodovi nevadilo, aby se v prvních dnech občas neukázal. Snažila se všemožně, aby se neodvracela s přílišným odporem, když jí přinášel koš s potravinami nebo džbán s vodou, on si však všiml nejnepatrnějšího pohybu tohoto druhu a pak smutně odcházel.

Jednou přišel v okamžiku, kdy hladila Džali. Stál chvíli zamyšleně před půvabnou skupinou cikánky s kozičkou, a potřásaje svou těžkou a znetvořenou hlavou, řekl konečně: „To je mé neštěstí, že se ještě příliš podobám člověku. Chtěl bych být docela zvířetem jako ta koza.“

Pohlédla na něho udiveně.

Odpověděl na tento pohled: „Ó, vím dobře proč.“ A odešel.

Jindy se objevil ve dveřích komůrky (kam nikdy nevstupoval) v okamžiku, kdy Esmeralda zpívala starou španělskou baladu, jejímž slovům nerozuměla, ale která jí utkvěla v sluchu, neboť jako dítě ji cikánky touto písní ukolébávaly. Při pohledu na tento šeredný obličej, který se jí zjevil náhle uprostřed písně, dívka se zarazila s posunkem bezděčného leknutí. Nešťastný zvoník padl na prahu dveří na kolena a sepjal prosebně své velké, neforemné ruce. „Ach,“ pravil bolestně, „zapřísahám vás, pokračujte a neodhánějte mě!“ Nechtěla ho zarmoutit, a celá se chvějíc, pokračovala ve své romanci. Její zděšení se postupně přece jen rozptýlilo, zpívala dál a zcela se poddala náladě zádumčivé a unylé melodie. Quasimodo zůstal na kolenou s rukama sepjatýma jako při modlitbě, pozorný, se zatajeným dechem, s pohledem upřeným na zářící cikánčiny oči. Člověk by řekl, že poslouchal její píseň v jejích očích.

Jindy zase přišel k ní s rozpačitým a nesmělým výrazem v tváři. „Poslyšte,“ řekl s námahou, „chci vám něco říci.“ Naznačila mu, že poslouchá. Tu začal vzdychat, pootevřel rty, jako by každým okamžikem chtěl promluvit, pak na ni pohlédl, zavrtěl hlavou a pomalu se vzdaloval, zanechávaje cikánku v úžasu.

Mezi podivnými postavami vytesanými ve zdi byla jedna, kterou si obzvláště oblíbil a s níž, jak se zdálo, vyměňoval často bratrské pohledy. Jednou cikánka zaslechla, jak jí říká: „Och, že nejsem z kamene jako ty!“

Jednoho rána konečně přistoupila Esmeralda až k okraji střechy a dívala se na náměstí přes špičatou střechu kostela svatého Jana Okrouhlého. Quasimodo stál za ní. Sám se tak stavěl, aby dívku pokud možno ušetřil nepříjemného pohledu na sebe. Najednou se cikánka zachvěla, v jejích očích zazářila zároveň slza a záblesk radosti. Klekla na okraj střechy a vztáhla úzkostlivě ruce k náměstí volajíc: „Phoebe! Pojď! Pojď! Slovo, slovíčko, ve jménu nebes! Phoebe! Phoebe!“ Její hlas, obličej, pohyby, celá její bytost měla srdcervoucí výraz trosečníka, jenž dává znamení lodi plující vesele v záři slunečních paprsků daleko na obzoru.

Quasimodo se nachýlil nad náměstí a viděl, že předmětem této něžné a horoucí modlitby je mladý muž, kapitán, krásný jezdec se třpytící se zbrojí a ozdobami, který cválal v pozadí náměstí a zdravil chocholem krásnou dámu usmívající se na balkóně. Ostatně důstojník neslyšel volání nešťastné dívky. Byl příliš daleko.

Ale hluchý ubožák slyšel. Hruď se mu vzedmula hlubokým povzdechem. Obrátil se. Srdce mu překypovalo zadrženými slzami, jeho pěsti se sevřely na hlavě, a když je zase odtáhl, měl v každé ruce hrst ryšavých vlasů.

Cikánka si ho vůbec nevšímala. Řekl zticha, skřípaje zuby: „Proklatě! Takhle tedy má člověk vypadat! Stačí být krásným napovrch!“

Ona však stále klečela a volala neobyčejně vzrušeně: „Hle, teď sestupuje z koně! – Půjde do toho domu! – Phoebe! – Neslyší mě! – Phoebe! – Jak je ta žena zlá, že s ním mluví zároveň se mnou! – Phoebe! Phoebe!“

Hluchý ji pozoroval. Rozuměl této němohře. Oko ubohého zvoníka se zalilo slzami, nenechal však ani jedinou skanout. Náhle ji jemně zatahal za lem rukávu. Obrátila se. Tvářil se klidně. Řekl jí: „Chcete, abych pro něj došel?“

Vykřikla radostí. „Ó ano, jdi, jděte; běž, rychle! Přived mi toho kapitána, přiveďte mi ho! Budu tě mít ráda!“ Objímala mu kolena. Nemohl se udržet, aby nepotřásl bolestně hlavou. „Přivedu vám ho,“ řekl slabým hlasem. Pak odvrátil hlavu a řítil se dlouhými kroky na schodiště, zalykaje se slzami.

Když doběhl na náměstí, viděl už jen krásného koně, přivázaného u vrat domu Gondelaurierových. Kapitán tam právě vstoupil.

Vzhlédl ke střeše kostela. Esmeralda byla stále na témž místě, v téže poloze. Smutně na ni zakýval. Pak se opřel o jeden z patníků u vrat Gondelaurierových, rozhodnut čekat, až kapitán vyjde.

V domě Gondelaurierových byl jeden z těch slavnostních dnů, jež předcházejí svatbě. Quasimodo viděl mnoho lidí vcházet a nikoho vycházet. Občas se podíval ke střeše. Cikánka se nehýbala víc než on. Přišel čeledín, odvázal koně a odvedl ho do stáje.

Tak strávili celý den. Quasimodo na patníku, Esmeralda na střeše a Phoebus bezpochyby u nohou Lilie.

Konečně nastala noc; noc bez měsíce, noc tmavá. Quasimodo marně upíral zrak na Esmeraldu; byla už jen bílou skvrnou v soumraku; pak ničím. Vše zmizelo, vše bylo černé.

Quasimodo viděl, jak se odshora dolů všechna okna domu Gondelaurierových osvětlují. Viděl, jak se osvětlují ostatní okna na náměstí jedno za druhým; viděl je také až do posledního zhasínat, neboť zůstal celý večer na svém stanovišti. Důstojník nevycházel. Když se poslední chodci vrátili domů, když všechna okna ostatních domů pohasla, zůstal Quasimodo zcela sám, v úplné tmě. Náměstí u chrámu Matky Boží se tehdy neosvětlovalo.

Ale okna domu Gondelaurierových zůstala osvětlena i po půlnoci. Quasimodo, nehybný a pozorný, viděl, jak se na pestrobarevných oknech míhá množství živých a tančících stínů. Kdyby nebyl hluchý, byl by slyšel, jak postupně utichal hluk usínající Paříže a jak se čím dál zřetelněji ozýval slavnostní šum, smích a hudba uvnitř domu Gondelaurierových.

K jedné hodině noční počali se hosté rozcházet. Quasimodo je všechny pozoroval, zahalen tmou, jak procházejí pochodněmi osvětleným průjezdem. Žádný z nich nebyl kapitán.

Byl pln smutných myšlenek; chvílemi hleděl do prázdna jako lidé, kteří se nudí. Velké černé, těžké mraky, roztrhané a děravé, visely jako visuté rohože z krepu pod hvězdnatou klenbou noci. Řekli byste pavučiny nebeské báně.

V jedné z takových chvil spatřil pojednou, jak se tajemně otevírají dveře na balkón, jehož kamenné zábradlí se rýsovalo nad jeho hlavou. Křehké skleněné dveře propustily dvě osoby a zase se za nimi nehlučně zavřely. Byl to muž a žena. Jen s námahou poznal konečně Quasimodo v muži kapitána a v ženě mladou dámu, kterou viděl ráno z téhož balkónu vítat důstojníka. Náměstí bylo úplně temné a dvojitá karmazinová záclona, jež se opět shrnula, jakmile se dveře zavřely, nepropouštěla z pokoje na balkón téměř žádné světlo.

Pokud mohl soudit náš hlušec neslyšící ani jediné jejich slovo, byli mladý muž a dívka zabráni do velmi důvěrného a něžného rozhovoru. Zdálo se, že dívka dovolila důstojníku, aby ji objal kolem pasu, a že se velmi chabě bránila jeho polibku.

Quasimodo byl zezdola svědkem této scény, tím půvabnější na pohled, že nebyla pro oči určena. Pozoroval trpce to štěstí, tu krásu. Vždyť i v tomto ubožákovi se ozývala příroda, a jeho páteř, třebaže strašlivě zkřivená, nezachvívala se o nic méně než každá jiná. Přemýšlel o lidském údělu, který mu Prozřetelnost přisoudila, o tom, že ženy, láska, rozkoš mu budou věčně na očích a že se bude vždycky jen dívat na štěstí druhých. Ale nejvíc mu při této podívané rozdíralo srdce a přidávalo rozhořčení k jeho lítosti pomyšlení, jak by asi trpěla cikánka, kdyby ho viděla. – Pravda, noc byla tmavá, Esmeralda, i kdyby zůstala na místě (nepochyboval o tom), byla příliš daleko a on sám stěží mohl rozeznat milence na balkóně. To ho utěšovalo.

Mezitím se jejich zábava stávala stále živější. Zdálo se, že mladá dáma prosí důstojníka, aby od ní víc nežádal. Quasimodo rozeznával z toho všeho jen krásné sepjaté ruce, úsměvy promíšené slzami, dívčiny pohledy k hvězdám a žhavé kapitánovy oči, vzhlížející k ní.

Na štěstí, neboť dívka počínala v boji již ochabovat, otevřely se náhle dveře na balkón a objevila se stará dáma: kráska vypadala zmateně, důstojník se tvářil rozmrzele a všichni tři se vrátili dovnitř.

Po chvilce zadupal v průjezdu kůň a zářící důstojník, zahalen pláštěm, projel rychle kolem Quasimoda.

Zvoník ho nechal zajet na roh ulice, pak vyrazil za ním s hbitostí opice a zvolal: „Hej, kapitáne!“

Kapitán se zastavil.

„Co mi chce ten darebák,“ zabručel, když spatřil ve tmě tu klátivou postavu běžící klopýtavě k němu.

Quasimodo zatím doběhl k němu a chytil odvážně koně za uzdu. „Pojďte se mnou, kapitáne, někdo chce s vámi mluvit.“

„U všech rohatých!“ zahučel Phoebus. „Kde se tu vzal ten ohyzdný rozčepýřený pták, zdá se mi, že jsem ho už někde viděl. Hola, kmotře, nechtěl bys pustit uzdu mého koně?“

„Kapitáne,“ odpověděl hluchý, „ani se mě nezeptáte kdo?“

„Říkám ti, abys pustil mého koně,“ opáčil Phoebus netrpělivě. „Co chce ten čerchmanský chlap, že se věší na ohlávku mého oře? Myslíš, že je můj kůň šibenice?“

Quasimodo nejenže nepustil uzdu, ale chystal se obrátit koně nazpět. Nemohl si vysvětlit kapitánův odpor, a řekl mu proto rychle: „Pojďte, kapitáne, čeká na vás nějaká žena.“ A s námahou dodal: „Žena, která vás miluje.“

„Ty ničemo,“ řekl kapitán, „ty si myslíš, že jsem povinen jít ke všem ženám, které mě milují nebo to říkají? – A co když je ti náhodou podobná, ty kulichu? – Řekni té, která tě posílá, že se budu ženit a ať jde k čertu!“

„Poslyšte,“ zvolal Quasimodo, domnívaje se, že jediným slovem přemůže jeho váhání, „pojďte, milostivý pane! Je to cikánka, kterou znáte.“

Toto slovo učinilo na Phoeba vskutku mocný dojem, avšak ne toho druhu, jak hluchý očekával. Vzpomeňte si, že náš dvorný důstojník se vzdálil s Lilií několik okamžiků před tím, než Quasimodo zachránil odsouzenou z rukou Charmoluových. Od té doby se při všech svých návštěvách u Gondelaurierových chránil mluvit o této ženě, na kterou po všem tom vzpomínal nerad. A Lilie nepovažovala také za vhodné říci mu, že cikánka žije. Phoebus se tedy domníval, že ubohá „Similar“ je už měsíc nebo dva mrtva. Mimoto myslil kapitán už chvíli na hlubokou temnotu noci, nadpřirozenou ošklivost a hrobový hlas podivného posla i na to, že půlnoc minula, že ulice je opuštěná jako onoho večera, kdy ho oslovil zamračený mnich, a že jeho kůň při pohledu na Quasimoda supí.

„Cikánka!“ zvolal skoro poděšen. „No tohle, přicházíš snad z ono­ho světa?“

Položil ruku na jílec svého mečíku.

„Rychle, rychle!“ řekl hluchý a pokoušel se koně odvléci. „Tudy!“

Phoebus mu zasadil prudkou ránu botou do prsou.

Quasimodovo oko zajiskřilo. Přikrčil se, aby se na kapitána vrhl. Pak se ovládl a řekl: „Jak jste šťasten, že máte někoho, kdo vás miluje!“

Zdůraznil slovo „někoho“, pustil koni uzdu a řekl: „Jeďte!“

Phoebus bodl koně a zaklel. Quasimodo se díval, jak mizí v temné ulici. „Ach!“ povzdychl si tiše hluchý nebožák. „Tohle odmítnout!“

Vrátil se do chrámu Matky Boží, rozsvítil lampu a stoupal po schodech do věže. Cikánka byla, jak tušil, stále na témž místě. Hned jak ho spatřila, běžela k němu. „Sám!“ zvolala, spínajíc bolestně své krásné ruce.

„Nemohl jsem ho najít,“ odpověděl Quasimodo chladně.

„Měls na něj čekat celou noc!“ pokračovala rozhorleně.

Viděl její hněvivý posunek a pochopil výčitku.

„Po druhé ho budu hlídat líp,“ řekl se skloněnou hlavou.

„Jdi pryč!“ řekla mu.

Opustil ji. Byla s ním nespokojena. Snesl by od ní raději křivdu, než by ji zarmoutil. Všechnu bolest si ponechal pro sebe.

Od toho dne ho cikánka neviděla. Přestal docházet do její komůrky. Nanejvýš zahlédla někdy na vrcholku věže zvoníkovu tvář, jak na ni teskně hledí. Ale jakmile ho zpozorovala, zmizel.

Musíme říci, že byla dobrovolnou nepřítomností ubohého hrbáče málo zarmoucena. V hloubi srdce mu za to byla vděčna. Ostatně Quasimodo si nedělal v tomto ohledu iluze.

Neviděla ho již, ale cítila kolem sebe přítomnost dobrého ducha. Její zásoby potravin byly obnovovány neviditelnou rukou, zatím co spala. Jednoho rána našla na svém okně klec s ptáky. Nad oknem její komůrky byla socha, které se bála. Nejednou to projevila v Quasimodově přítomnosti. Jednoho rána (neboť všechny takové věci se děly v noci) už ji neviděla. Někdo ji rozbil. Ten, kdo se vyšplhal až k této soše, musel dát v sázku svůj život.

Někdy večer slyšela, jak nějaký hlas skrytý za okenicemi zvonice zpívá, jako by ji chtěl uspávat, smutnou a podivnou píseň. Byly to verše bez rýmů, jak je může utvořit jen hluchý:

Nehleď na obličej,
dívko, ale na srdce.

Srdce krásného mladíka bývá často ohyzdné.
V některých srdcích se láska neudrží.

Není, dívko, jedle krásná,
není jako topol,
má však i přes zimu listí.

Ach, proč všechno to říkat?
Co není krásné, nemá žít.
Krása miluje jen krásu.
Duben od ledna se odvrací.

Krása je dokonalá,
krása zmůže všechno,
jen krása není polovičatá.

Havran lítá jen ve dne,
sova lítá jen v noci,
labuť lítá ve dne i v noci.

Když se jednoho rána probudila, spatřila na svém okně dvě vázy plné květin. Jedna byla z velmi krásného a zářivého křišťálu, ale prasklá. Voda z ní vytékala a květiny vadly. Druhá váza byla hrubý a obyčejný hliněný hrnec, který však podržel všechnu vodu a květiny v něm zůstaly svěží a červené.

Nevím, byl-li v tom úmysl, ale Esmeralda vzala uvadlou kytici a nosila ji celý den na ňadrech.

Toho dne neslyšela zpívat hlas na věži.

Ani toho si valně nepovšimla. Po celé dny se mazlila s kozou, sledovala bedlivě dveře domu Gondelaurierových, vyprávěla si tiše o Phoebovi a drobila vlaštovkám chleba.

Quasimoda ostatně vůbec už nevídala a neslýchala. Zdálo se, že ubohý zvoník zmizel z kostela. Když však jedné noci nespala a myslila na svého krásného kapitána, slyšela u své komůrky vzdechy. Ustrašeně vstala a viděla při měsíčním světle ležet napříč přede dveřmi beztvárnou hmotu. To Quasimodo tam spal na kamenné podlaze.

V. Klíč k červené brance

Mezitím se arcijáhen z řečí dověděl, jakým zázračným způsobem byla cikánka zachráněna. Přijal tuto novinu s neurčitými pocity. Smířil se již s Esmeraldinou smrtí. V tomto ohledu byl klidný, dosáhl dna možné bolesti. Lidské srdce může (páter Klaudius uvažoval o těchto věcech) pojmout jen určité množství zoufalství. Je-li houba úplně nasáklá, může se přes ni přelít moře a nepřidá jí ani slzu.

Nuže, Esmeralda byla mrtva, houba byla nasáklá, pro pátera Klaudia byl na tomto světě všemu konec. Jakmile však věděl, že žije, že žije také Phoebus, obnovila se muka, otřesy, nejistota, začal opět život. A Klaudius byl vším tím již unaven.

Když zvěděl tuto novinu, zavřel se do své klášterní cely. Neukázal se ani na kapitulních poradách, ani na bohoslužbách. Zavřel dveře před každým, i před biskupem. Zůstal takto zazděn několik týdnů. Myslilo se, že je nemocen. A také byl.

Co dělal takhle uzavřen? Jakými myšlenkami byl nešťastník zmítán? Sváděl poslední zápas se svou hroznou vášní? Osnoval snad poslední plán smrti pro ni a záhuby pro sebe?

Jeho Jan, jeho milovaný bratr, jeho zhýčkané dítě, přišel jednou k jeho dveřím, klepal, zapřísahal se, prosil, desetkrát řekl své jméno, Klaudius neotevřel.

Strávil celé dny u okna s tváří přitisknutou ke sklu. Z tohoto okna v klášteře viděl Esmeraldinu komůrku, viděl často i ji s kozou, někdy s Quasimodem. Pozoroval malé pozornosti ošklivého hluchouna, jeho poslušnost, jeho jemné a pokorné chování k cikánce. Vzpomínal si, neboť měl dobrou paměť (a paměť je trýznitelkou žárlivých), vzpomínal si, jak podivně se jednoho večera díval zvoník na cikánku. Ptal se, jaký důvod mohl Quasimoda přimět k tomu, aby ji zachránil. Byl svědkem tisíce drobných výjevů mezi cikánkou a Quasimodem, jehož němohra, pozorována z dálky a vykládána žárlivostí, zdála se mu velmi něžná. Nedůvěřoval podivínství žen. A tu neurčitě cítil, jak se v něm probouzí žárlivost, jakou by nikdo nečekal, žárlivost, pro kterou se červenal hanbou a nevolí. – Žárlit na kapitána, budiž, ale na tohohle! – To pomyšlení ho pobuřovalo.

Noci byly děsné. Od té doby, co věděl, že cikánka žije, zmizely mrazivé představy kostlivce a hrobu, jež ho pronásledovaly celý den, a zase ho vzněcovalo tělo. Svíjel se na lůžku, když si pomyslil, že tmavovlasá dívka je tak blízko.

Jeho horečná obrazivost mu každou noc představovala Esmeraldu ve všech polohách, jež mu nejvíce bouřily krev. Viděl ji, jak leží na probodeném kapitánovi, oči zavřené a krásné hrdlo zbrocené krví, v slastném okamžiku, kdy vtiskl na její bledé rty polibek, jehož žár polomrtvá nešťastnice cítila. Viděl ji zase, jak ji svlékají surové ruce katanů, jak obnažují její nožku a nasazují na to jemné a oblé lýtko, bílé a pružné koleno španělskou botu se železnými šrouby. Viděl ještě to kolínko jako ze slonoviny, jež jediné zůstalo mimo strašlivý přístroj Torteruův. Představoval si konečně dívku s provazem na krku, s nahými rameny, bosou, skoro nahou, jak ji viděl posledního dne. Pod dojmem těchto smyslných představ svíral pěsti a mráz mu přebíhal po zádech. Jedné takové noci rozbouřily mu v žilách jeho panickou a kněžskou krev tak strašlivě, že hryzl podušku, vyskočil z postele, přehodil si přes košili kleriku a vyšel z cely, s lampou v ruce, polonahý, vyděšený, s planoucím zrakem. Věděl, kde najde klíč k červené brance, jež spojovala klášter s chrámem, a klíč od schodiště na věže měl, jak víme, stále u sebe.

VI. Pokračování kapitoly o klíči k červené brance

Oné noci usnula Esmeralda ve své komůrce plna zapomnění, plna naděje a sladkých myšlenek. Spala již chvíli a snila jako vždy o Phoe­bovi, když se jí pojednou zdálo, že slyší kolem sebe šramot. Měla neklidný a lehký spánek jako pták; každá maličkost ji probouzela. Otevřela oči. Byla velmi tmavá noc. Přece však zahlédla u okénka obličej, který ji pozoroval. Ve světle lampy vypadal jako noční zjevení. Jakmile postava poznala, že byla Esmeraldou zpozorována, zhasila lampu. Dívka však měla přece dosti času, aby ji zahlédla. Víčka se jí zavřela opět hrůzou. „Ó,“ zašeptala mdlým hlasem, „kněz!“

Bleskurychle se jí vybavilo minulé neštěstí. Klesla zpět na lůžko ztuhlá hrůzou.

Za okamžik pocítila na těle doteky, které ji tak vyděsily, že úplně procitla a vztyčila se celá rozzuřená. Kněz se právě doplížil k ní. Objímal ji oběma rukama.

Chtěla křičet, ale nemohla.

„Táhni, obludo! Táhni, vrahu!“ řekla tichým, hrůzou se chvějícím hlasem.

„Smiluj se, smiluj se!“ mumlal kněz a tiskl jí své rty na ramena.

Uchopila oběma rukama jeho lysou hlavu za zbytek vlasů a snažila se oddálit jeho polibky, jako by ji měl uštknout had.

„Smilování!“ opakoval nešťastník. „Kdybys věděla, jaká je má láska k tobě! Je to oheň, roztavené olovo, tisíc nožů v mém srdci.“

Zadržel nadlidskou silou její ruce. „Pusť mě,“ hlesla celá bez sebe, „nebo ti naplivám do obličeje!“

Pustil ji. „Tup mě, bij mě, buď zlá! Dělej, co chceš, ale měj slitování! Miluj mě!“

Tu ho uhodila se zuřivostí dítěte. Napřáhla své krásné ruce, aby ho udeřila do tváře. „Táhni, démone!“

„Miluj mě, miluj mě! Slitování!“ křičel ubohý kněz, tiskl se k ní a oplácel jí rány pohlazením.

Pojednou pocítila jeho přesilu. „Jednou to musí skončit!“ řekl, skřípaje zuby.

Třásla se podrobená a zlomená v jeho náručí, vydána mu na pospas. Cítila, jak jí chlípná ruka tápe po těle. Učinila poslední pokus a začala křičet: „Pomoc! Sem! Upír! Upír!“

Nikdo nepřicházel. Jen Džali se probudila a úzkostlivě mečela.

„Mlč!“ řekl kněz udýchaně.

Jak se tak vzpírala a plazila po zemi, nahmátla cikánka pojednou něco chladného a kovového. Quasimodovu píšťalku. Uchopila ji v záchvatu naděje, přiložila ji ke rtům a vší silou, která jí ještě zbyla, zapískala. Píšťalka vydala jasný, ostrý a pronikavý zvuk.

„Co je to?“ zeptal se kněz.

Skoro současně cítil, jak ho zdvíhá mohutná paže. Komůrka byla temná. Nemohl přesně rozeznat, kdo ho tak svírá, slyšel však zuřivé skřípění zubů a ve tmě bylo přece jen natolik světla, aby viděl nad svou hlavou záblesk široké čepele nože.

Knězi se zdálo, že vidí Quasimodovu postavu. Předpokládal, že to může být jen on. Vzpomněl si, že při vstupu do komůrky klopýtl o jakýsi balík venku přede dveřmi. Poněvadž však nový příchozí nepronesl ani slova, nevěděl kněz, na čem je. Vrhl se na ruku třímající nůž a křičel: „Quasimodo!“

V této chvíli krajního nebezpečí zapomněl, že Quasimodo je hluchý. V okamžiku byl kněz sražen k zemi a cítil, jak se olověné koleno opírá o jeho prsa. Podle stisku tohoto kolena plného výčnělků poznal Quasimoda. Ale co dělat, aby Quasimodo poznal také jeho? Noc činila hluchého i slepým.

Byl ztracen. Dívka, bez slitování a podrážděná jako tygřice, nečinila nic, aby ho chránila. Nůž se blížil k jeho hlavě, nastal rozhodný okamžik. Pojednou se zdálo, že jeho protivník váhá. „Krev ji nesmí poskvrnit,“ řekl temně.

Byl to vskutku hlas Quasimodův.

Tu cítil kněz, jak ho hrubá ruka táhne za nohu ven z cely. Tam tedy měl umřít. Na štěstí vyšel právě před několika okamžiky měsíc.

Když se dostali za dveře komůrky, dopadl jeho bledý paprsek na knězův obličej. Quasimodo mu pohleděl do tváře, počal se třást, pustil kněze a ucouvl.

Cikánka se přiblížila k prahu komůrky, viděla překvapena, jak se úlohy náhle vyměnily. Nyní kněz hrozil a Quasimodo prosil.

Kněz, jenž dorážel na hluchého hněvivými a vyčítavými gesty, pokynul mu velitelsky, aby se vzdálil.

Hluchý svěsil hlavu, pak si šel kleknout před dveře cikánčiny komůrky. „Milostivý pane,“ řekl vážně a odhodlaně, „nejdřív mě zabijte a pak dělejte, co vám bude libo.“

Při těchto slovech podal knězi svůj nůž. Kněz se na něho vrhl celý bez sebe. Ale dívka byla rychlejší než on. Vyrvala Quasimodovi nůž a šíleně se zasmála. „Pojď blíž!“ řekla knězi.

Držela nůž napřažený. Kněz se nerozhodně zastavil. Byla by jistě bodla. „Neodvážil by ses ani o krok blíž, zbabělče!“ vykřikla na něho. Pak dodala s nemilosrdným výrazem, dobře vědouc, že probodává tisícerými žhavými hroty knězovo srdce: „Ach, vím, že Phoebus není mrtev!“

Jediným kopnutím srazil kněz Quasimoda na zem a zmizel pod klenbou schodiště, chvěje se vztekem.

Když odešel, zvedl Quasimodo píšťalku, která cikánku právě zachránila. „Rezavěla,“ řekl a podal jí ji. Pak ji nechal samotnou.

Dívka, rozrušena tímto vášnivým výjevem, klesla vyčerpána na lůžko a dala se do usedavého pláče. Její obzor se znovu zlověstně zatemnil.

Kněz dovrávoral do své cely.

Bylo tomu tak. Páter Klaudius žárlil na Quasimoda.

Opakoval zádumčivě svůj osudný výrok: „Nikdo ji nedostane!“