Kniha šestá

I. Nestranný pohled na tehdejší soudnictví

Přešťastným člověkem byl léta Páně 1482 urozený pan Robert d’Estouteville, rytíř, pán na Beyne, baron z Yvri a Saint-Andry v Marche, královský rada a komoří a strážce bezpečnosti a soudnictví města Paříže. Ten krásný úřad pařížského hejtmana, považovaný spíše za vrchnost než za službu, dostal od krále takřka před sedmnácti lety, v roce komety¹, dne 7. listopadu 1465. Jak praví Joannes Loemnoeus, „dignitas, quae cum non exigua potestate politiam concernente, atque praerogativis multis et juribus conjuncta est“². Bylo podivuhodné, že v roce 1482 měl šlechtic královský úřad, jehož jmenovací listiny pocházely z doby, kdy se nemanželská dcera Ludvíka XI. vdávala za pana levobočka bourbonského. Téhož dne, kdy Robert d’Estouteville vystřídal Jakuba de Villiers v úřadě pařížského hejtmana, mistr Jan Dauvet nahradil pana Hélye de Thorrettes ve funkci prvního předsedy nejvyššího soudního dvora, Jehan Jouvenel des Ursins vypudil Petra de Morvilliers z úřadu francouzského kancléře, Regnault des Dormans vytlačil Petra Puy z úřadu řádného zpravodaje soudu královského dvora. Avšak kolik hlav se vystřídalo v předsednictví, kancléřství a zpravodajství od té doby, co Robert d’Estouteville držel pařížské hejtmanství! Bylo mu dáno v opatrování, jak pravily jmenovací listiny; a on je jistě dobře opatroval. Držel se ho jako klíště, ztělesňoval je a ztotožnil se s ním tak dokonale, že unikl té vášnivé zálibě ve změnách, jíž byl posedlý Ludvík XI., král nedůvěřivý, hašteřivý a pracovitý, který se snažil udržet pružnost své vlády častým jmenováním a sesazováním. Ba statečný rytíř Robert ďEstouteville dosáhl dokonce pro svého syna nástupnictví svého úřadu a již po dvě léta bylo uvedeno jméno urozeného pána Jakuba d’Estouteville, královského panoše, vedle jeho jména v čele rejstříku úředníků pařížského hejtmanství. Jistě vzácná a zcela zvláštní přízeň! Je pravda, že Robert d’Estouteville byl dobrý voják, že loajálně zdvihl korouhev do boje proti lize obecného blaha a že věnoval královně překrásného cukrového jelena v den jejího příjezdu do Paříže roku 14… Navíc měl dobrého přítele v panu Tristanu l’Hermite, vrchním maršálku královského dvora. A tak vedl pan Robert velmi příjemný a zábavný život. Měl především velmi dobrý plat, na který se upínaly a jako další hrozny na jeho vinici navěšovaly příjmy z civilních a trestních soudních archivů pařížského hejtmanství, dále příjmy z civilních a trestních sporů v soudních síních Embas v Châteletu, aniž počítáme nějaké to mýto v Mantu a v Corbeilu a výtěžky z poplatků za mletí v Paříži a z dávek dohlížitelům na prodej a míru dříví a soli. A přidejte k tomu potěšení, že mohl při úředních objížďkách městem stavět na odiv a mezi zpola červenými a zpola hnědými obleky konšelů a obvodních velitelů městské stráže okázale ukazovat své krásné brnění, jemuž se ještě dnes můžete obdivovat, neboť je vytesáno na jeho náhrobku v opatství valmontském v Normandii, i přilbu, zcela zprohýbanou z bitvy u Montlhéry. A pak, což to byla maličkost, býti svrchovaným pánem dvanáctičlenné osobní stráže, vrátného a strážce v Châteletu, dvou vyslýchajících soudců v Châteletu, jimž se říkalo auditores Castelleti³, šestnácti komisařů šestnácti městských čtvrtí, žalářníka v Châteletu, čtyř lenních strážníků, sto dvaceti jízdních strážníků, sto dvaceti strážníků s práčaty i konečně velitele stráže s jeho stráží, záložní stráží, přední stráží a zadní stráží? Cožpak to byla maličkost, vykonávat vyšší i nižší spravedlnost, mít právo pranýřovat, věšet a vláčet ulicemi, nečítajíc v to pravomoc první instance v menších sporech šlechty, in prima instancia⁴, jak praví listiny v pařížském vikomtství, tak slavně obdařeném sedmi šlechtickými soudními obvody? Je možno si představit něco příjemnějšího než vydávat zatykače a rozsudky, jak činil každodenně pan Robert d’Estouteville ve velikém Châteletu pod širokými a sraženými lomenými oblouky Filipa Augusta? A jíti pak, jak to dělával každého večera, do toho rozkošného domu v ulici Galilejské v sousedství královského paláce, kterýžto dům měl po své ženě, paní Ambrosii de Loré, aby si tu odpočinul po námaze z toho, že poslal nějakého chudáka strávit noc do „oné komůrky v ulici U rasovny, které používali hejtmané a konšelé pařížští s oblibou jako vězení a jež byla jedenáct stop dlouhá, sedm stop a čtyři palce široká a jedenáct stop vysoká“.⁵

A pan Robert d’Estouteville neměl jen zvláštní soudní pravomoc jako hejtman a vikomt pařížský, nýbrž měl též podstatnou účast v hrdelní pravomoci králově. Nebylo jen trochu význačnější hlavy, která by nebyla prošla jeho rukama, než ji dostal kat. To on došel do Bastily svatého Antonína pro pana de Nemours, aby ho dovedl na náměstí U tržnic, a pro pana de Saint-Pol, aby ho odvedl na náměstí Grève. Pan de Saint-Pol se mračil a zle si stěžoval, k velké radosti pana hejtmana, jenž neměl pana komořího rád.

Nuže, to bylo jistě více, než je třeba k šťastnému a slavnému životu i k tomu, aby si člověk zasloužil významnou stránku v té zajímavé historii pařížských hejtmanů, kde se dovídáme, že Oudard z Villeneuve měl dům v ulici Řeznické, že Vilém z Hangast koupil Velký i Malý savojský palác, že Vilém Thiboust daroval své domy v ulici Clopin řeholnicím svaté Jenovefy, že Hugo Aubriot bydlel v paláci U dikobraza, a jiné domácí události.

A přece, ačkoli měl tolik důvodů, aby žil klidně a radostně, probudil se pan Robert d’Estouteville ráno dne 7. ledna 1482 celý rozmrzelý a ve vražedné náladě. Jaká byla příčina této nálady? Sám nedovedl říci. Že nebe bylo šedivé? Že přezka jeho starého opasku z Montlhéry byla špatně utažena a příliš vojensky svírala jeho hejtmanské břicho? Nebo proto, že viděl, jak pod jeho okny jdou po ulici ve čtyřstupech pobudové v kabátech bez košil, s klobouky bez dýnka, s žebráckou mošnou a lahví po boku a tropí si z něho posměch? Nebo to byla nejasná předtucha těch tří set sedmdesáti liber dvanácti soldů a osmi haléřů, o které měl o rok později budoucí král Karel VIII. zkrátit příjmy pařížského hejtmanství? Nechť si čtenář vybere; co se nás týče, přiklonili bychom se prostě k názoru, že byl v špatné náladě, protože byl v špatné náladě.

Bylo to ostatně nazítří po slavnosti, protivný den pro každého, hlavně však pro úředníka, jehož povinností je zamést všechen neřád, doslova i obrazně, který zůstane po pařížské slavnosti. A pak, měl řídit zasedání ve Velkém Châteletu. A my jsme si všimli, že se soudcové obyčejně zařizují tak, aby den, kdy mají přelíčení, byl zároveň dnem jejich špatné nálady, aby tak měli vždycky na kom si ji pohodlně vybít ve jménu krále, zákona a spravedlnosti.

Soudní přelíčení však bylo zahájeno bez něho. Jeho zástupci v řízení civilním, trestním i soukromém vykonávali svůj úřad jako obvykle; a od osmi hodin ráno přihlíželo spokojeně několik desítek měšťanů a měštek, namačkaných a stísněných v tmavém koutě soudní síně Embas v Châteletu za silnou dubovou a zděnou přepážkou, pestré a radostné podívané, jak mistr Florián Barbedienne, soudce v Châteletu, zástupce pana hejtmana, vykonává poněkud bez ladu a skladu a zcela nazdařbůh civilní a trestní pravomoc.

Síň byla malá, nízká, klenutá. V pozadí síně stál stůl, ozdobený liliovými květy, za ním neobsazené veliké vyřezávané křeslo z dubového dřeva, určené pro hejtmana, vlevo stolice pro vyslýchajícího soudce mistra Floriána. Pod ním seděl zapisovatel a cosi čmáral. Naproti byl lid; a přede dveřmi před stolem bylo mnoho biřiců hejtmanství v harasových kabátcích fialové barvy s bílými kříži. Dva biřici z radnice, oblečení v kazajky „Všech svatých“, napůl červené a napůl modré, stáli na stráži před nízkými zavřenými dveřmi, jež bylo vidět vzadu za stolem. Jediné úzké gotické okno, proražené do tlusté zdi, ozařovalo bledým lednovým světlem dvě pitvorné figury; rozmarného kamenného čertíka ve svorníku klenby a soudce, který seděl v pozadí síně na liliových květech.

Jen si představte mistra Floriána Barbedienna, soudce châteletského, jak sedí za hejtmanským stolem mezi dvěma kupami soudních spisů, nachýlený, o lokty opřený, nohu na vlečce svého roucha z hnědého hladkého sukna, obličej zabořený do kožešiny z bílého beránka, obočí jakoby vybledlé, červeňoučký a zasněný, jak mžourá očima a majestátně vystavuje své tučné tváře a lalok pod bradou.

Nuže, tento vyslýchající soudce byl hluchý. Zcela nepatrná závada pro soudce. Přesto mistr Florián soudil bez odvolání a velmi věcně. Je jisto, že postačí, aby se soudce tvářil, jako že poslouchá; a ctihodný vyslýchající soudce splňoval tuto jedinou a podstatnou podmínku spravedlivé justice tím lépe, že jeho pozornost nemohla být tříštěna žádným hlukem.

Ostatně měl mezi posluchačstvem nelítostného kritika všech svých skutků i gest v osobě našeho přítele Jana Frolla ze Mlýna, onoho studentíka, kterého jsme poznali včerejšího dne, onoho darmošlapa, kterého mohl člověk potkat s jistotou všude po Paříži, jen ne před katedrou profesorů.

„Podívej se,“ hovořil tiše k svému společníku Robinu Vejražkovi, který se chechtal vedle něho, zatím co on doprovázel poznámkami výjevy, jež se před nimi odehrávaly, „podívej se na tu Johanku Buisso­novou! Hezká holka toho povaleče z Nového trhu! – Na mou duši, ten dědek ji odsoudí! Je už zrovna tak slepý jako hluchý! Patnáct pařížských soldů a čtyři haléře za to, že nosila dva růžence! To je trochu drahé! Lex duri carminis⁶. – A kdo je tohle? Robin Chief-de-Ville, pancéřník. – Poněvadž byl uznán za mistra a přijat do cechu? – To je jeho vstupní poplatek. – Hola, dva šlechtici mezi těmi darebáky! Aiget de Soins, Hutin de Mailly. Dva panoši, corpus Christi!⁷ Ach, hráli v kostky! Kdy tu uvidím našeho rektora? Sto pařížských liber pokuty do královské pokladny! Barbedienne do toho řeže jako hluchý – však také je hluchý. – Ať je ze mne můj bratr arcijáhen, jestli mi to zabrání hrát; hrát ve dne, hrát v noci, žít jen pro hru, umřít na hru, prohrát poslední košili i duši. – Svatá Panno, těch holek! Jedna pěkně po druhé, mé ovečky! Ambrosie Lécuyerová! Isabella la Paynette! Berarda Gironinová! Znám je všechny, přisámbůh! Pokutovat je! Pokutovat! To vás odnaučí nosit pozlacené pásy! Deset pařížských soldů! Vy koketky! – Ó ta stará soudcovská kebule, hluchá a pitomá. Ach, ten ťulpas Florián, ten trulant Barbedienne! To je něco pro něho! Žere sudiče, žere proces, žere, přežvykuje, cpe se, krmí se! Pokuty, konfiskace, taxy, výlohy, soudní útraty, tresty, náhrady škod a úroky, mučení, vězení a žalář, želízka s náhradou útrat, to je pro něj jako vánočka nebo jako svatojanský chlebíček! Podívej se na to prase! – Výborně, ještě jedna křehotinka! Theobalda Thibaudová, je to ona! Za to, že vyšla z ulice Glatigny! – A kdo je ten hoch? Gieffroy Mabonne, velitel lučištníků. Klel jménem Páně! Pokutu Theobaldě! Pokutu Gieffroyovi! Pokutu oběma! Ten starý hluchoun patrně spletl obě záležitosti! Sázím deset proti jedné, že bude děvka platit za rouhání a lučištník za lásku! – Pozor, Robine Vejražko! Koho to přivádějí? Tolik biřiců! Při Jupiterovi! Všichni honicí psi jsou zde! To bude asi největší kus z lovu. Kanec. – Opravdu kanec, Robine. – A jaký krásný! – Při Heraklovi, to je náš včerejší kníže, náš papež bláznů, náš zvoník, náš jednooký, náš hrbáč, náš rozšklebenec! To je Quasimodo!“

Nebyl to nikdo jiný.

Byl to Quasimodo, řemeny omotaný, provazy spoutaný a dobře střežený, četa biřiců kolem něho byla vedena samým velitelem hlídky, jenž měl na prsou vyšit znak Francie a na zádech znak města Paříže. Ostatně nebylo na Quasimodovi až na jeho nestvůrnost nic, co by mohlo ospravedlnit tento průvod halaparten a pušek; byl zasmušilý, mlčenlivý a klidný. Jen chvílemi vrhal jediným okem potměšilý a hněvivý pohled na pouta, jimiž byl svázán.

Rozhlížel se také kolem sebe, ale pohledem tak pohaslým a ospalým, že si ženy na něj ukazovaly posměvačně prstem.

Zatím mistr Florián, vyslýchající soudce, převracel pozorně akta žaloby vznesené proti Quasimodovi, jež mu podal písař, a když si je prohlédl, zdálo se, že se na chvíli zamyslil. Díky této obezřetnosti, na kterou vždy pečlivě pamatoval, než začal vyslýchat, znal vždy předem jméno, osobní údaje, poklesky obžalovaného, pronášel předvídané námitky na předvídané odpovědi a podařilo se mu vyplésti se ze všech kliček výslechu, aniž příliš prozrazoval svou hluchotu. Akta žaloby mu byla tím, čím je slepci pes. Stalo-li se náhodou, že se tu a tam jeho neduh prozradil nějakým nesouvislým oslovením nebo nějakou nesrozumitelnou otázkou, považovali to jedni za hloubku ducha, druzí za hloupost. V obou případech neutrpěla čest úřadu úhony; neboť je přece jen lépe, je-li soudce považován za hlupáka nebo hlubokého člověka než za hluchého. Dával si tedy velmi záležet na tom, aby zatajil přede všemi svou hluchotu, a zpravidla se mu to dařilo tak, že nakonec klamal i sám sebe. To je ostatně snadnější, než si člověk myslí. Všichni hrbáči chodí s hlavou vzhůru, všichni koktalové rádi tlachají, všichni hluší mluví potichu. On sám se považoval nanejvýš za trochu nedoslýchavého. To byl v tomto ohledu jediný ústupek veřejnému mínění ve chvíli upřímnosti a zpytování svědomí.

Když tedy přežvýkal dobře Quasimodovu věc, zvrátil hlavu nazad a zavřel zpola oči, aby si dodal více vznešenosti a nestrannosti, takže byl v tu chvíli hluchý i slepý zároveň. Dvojí to podmínka, bez níž není dokonalého soudce. A v této úřední poloze započal výslech.

„Jmenujete se?“

Tu však nastal případ „zákonem nepředvídaný“, že totiž hluchý vyslýchal hluchého.

Quasimodo, kterého nic neupozorňovalo na položenou otázku, díval se dále upřeně na soudce a neodpovídal. Hluchý soudce, jež nebyl ničím upozorněn na hluchotu obžalovaného, domníval se, že obžalovaný odpověděl, jak činili obyčejně všichni obžalovaní, i pokračoval s obvyklým a hloupým sebevědomím.

„Dobře. Vaše stáří?“

Quasimodo neodpověděl ani na tuto otázku. Soudce se však domníval, že byla zodpověděna, a pokračoval:

„A nyní, váš stav?“

Stále totéž mlčení. Posluchači si však počínali již šuškat a upozorňovat se pohledy.

„Stačí,“ pokračoval s neotřesitelným klidem vyslýchající soudce předpokládaje, že obžalovaný po třetí odpověděl. „Jste obžalován před námi: primo z rušení nočního klidu; secundo z násilného útoku na osobu nevěstky, in praejudicium meretricis⁸, tertio ze vzpoury a neposlušnosti vůči lučištníkům stráže našeho královského pána. Vyslovte se o tom všem. – Písaři, zapsal jste, co obžalovaný doposud řekl?“

Po této nešťastné otázce vypukla v soudní síni bouře smíchu tak prudká, tak bláznivá, tak nakažlivá, tak všeobecná, že i oba hluší ji musili zpozorovat. Quasimodo se obrátil a pokrčil opovržlivě hrbem, kdežto mistr Florián, stejně užaslý jako on, v domnění, že byl smích posluchačů vyvolán nějakou neuctivou odpovědí obžalovaného, zřejmou i jemu tím pokrčením ramenou, oslovil ho rozhořčeně:

„Za svou odpověď byste zasloužil oprátku, vy darebáku! Víte, s kým mluvíte?“

Tento výpad ovšem rozhodně nemohl zastavit výbuch všeobecné veselosti. Zdál se všem tak pošetilý a ztřeštěný, že šílený smích zachvátil i biřice z radnice, druh kopiníků, u nichž blbost patřila k uniformě. Jen Quasimodo zachoval vážnost, prostě proto, že nerozuměl ničemu, co se kolem něho dělo. Čím dál tím podrážděnější soudce se domníval, že musí pokračovat týmž tónem, v naději, že tak nažene obžalovanému hrůzu, jež bude působit i na posluchačstvo a přivede je opět k uctivému chování.

„Tak vy se tedy opovažujete, vy zvrhlíku, vy lupiči jeden, urážet vyslýchajícího soudce v Châteletu, úředníka pařížské veřejné bezpečnosti, který má za úkol vyšetřovat zločiny, přečiny a nepořádky, dohlížet na všechna řemesla a zakazovat kupecké výsady, udržovat v pořádku dlažbu, zakazovat podomní obchod s hrabavou drůbeží a zvěřinou, kontrolovat délku polen i jiných druhů dříví, zbavovat město bláta a vzduch nakažlivých nemocí, zkrátka řečeno starat se bez ustání o blaho občanstva, a to bez platu a bez naděje na odměnu? Víte, že se jmenuji Florián Barbedienne, že jsem skutečný zástupce pana hejtmana a nadto vyšetřující, dozorčí a zkušební komisař se stejnou mocí u soudu hejtmanského, hrabského, správního a vrchního?“

Není důvodu, proč by měl hluchý přestat mluvit k hluchému. Bůh ví, kde a kdy by byl mistr Florián přistal opět na pevnině, když se takto pustil plnými plachtami do vysoké výřečnosti, kdyby se nebyla náhle otevřela nízká dvířka vzadu a nevstoupil sám pan hejtman.

Mistr Florián při jeho vstupu neumlkl, ale obrátil se na podpatcích a svůj proslov, kterým hřímal před chvílí proti Quasimodovi, namířil náhle na hejtmana: „Milosti,“ pravil, „žádám, aby zde přítomný obžalovaný byl potrestán za těžkou a neslýchanou urážku soudu, jak sám uznáte za vhodné.“

A posadil se celý udýchaný a utíral si veliké krůpěje potu, které mu padaly z čela a jako slzy smáčely pergameny rozložené před ním. Pan Robert ďEstouteville se zamračil a pokynul Quasimodovi tak pánovitým a výmluvným gestem, že hluchý z něho něco pochopil.

Hejtman ho přísně oslovil: „Co jsi provedl, darebáku, že jsi tady?“

Ubožák domnívaje se, že se hejtman ptá na jméno, přerušil mlčení, které obvykle zachovával, a odpověděl drsným a hrdelním hlasem: „Quasimodo.“

Odpověď souvisela tak málo s otázkou, že bláznivý smích znovu propukl a že pan Robert, zrudlý hněvem, zvolal: „Ty se vysmíváš i mně, arciničemo?“

„Zvoník u Matky Boží,“ odpověděl Quasimodo v domnění, že má vysvětlit soudci, čím je.

„Zvoník!“ opakoval hejtman, jež se probudil toho rána, jak jsme řekli, už tak v dosti špatné náladě, aby bylo ještě třeba rozněcovat jeho zuřivost tak podivnými odpověďmi. „Zvoník! Dám ti zahrát důtkami po hřbetě zvonkovou hru na pařížských nárožích! Rozuměls, holomku?“

„Chcete-li vědět, kolik je mi let,“ pronesl Quasimodo, „myslím, že mi bude na svatého Martina dvacet.“

To bylo příliš silné; hejtman se už neudržel.

„Tak ty si děláš blázny z hejtmanství, bídáku? Páni biřici s práčaty, odvedete mi toho ničemu na pranýř na náměstí Grève, nasekáte mu a hodinu ho budete na pranýři otáčet! Ten mi to zaplatí, přisámbůh! Nařizuji, aby byl tento rozsudek veřejně vyhlášen v přítomnosti čtyř soudních trubačů v sedmi kastelánstvích hrabství pařížského!“

Písař se jal ihned sepisovat rozsudek.

„Krucinál, to je dobře rozsouzeno!“ zvolal ve svém koutě student Jan Frollo ze Mlýna.

Hejtman se obrátil a znovu upřel na Quasimoda své jiskřivé oči. „Myslím, že ten darebák řekl krucinál. Písaři, přidejte dvanáct pařížských haléřů pokuty za klení a ať z toho dostane polovinu kostel svatého Eustacha. Chovám obzvláštní úctu k svatému Eustachovi.“

Za několik minut byl rozsudek sepsán. Jeho znění bylo prosté a krátké. Řízení před hejtmanským a hrabským soudem města Paříže nebylo v té době dosud upraveno soudním presidentem Thibaultem Bailletem a královským advokátem Rogerem Barmnem; nebylo tehdy ještě přecpáno oním houštím právnických háčků a procedur, které do něho na počátku šestnáctého století nasadili ti dva právníci. Všechno v něm bylo jasné, rychlé, zřetelné, šlo se v něm přímo k cíli a na konci každé stezky bez oklik a houštin bylo hned vidět kolo, šibenici nebo pranýř. Člověk aspoň věděl, kam jde.

Písař předložil rozsudek hejtmanovi, který naň přiložil svou pečeť a vyšel, aby pokračoval ve své obchůzce po soudních síních v náladě, jež toho dne naplnila jistě všechny pařížské žaláře. Jan Frollo a Robin Vejražka se smáli do dlaně. Quasimodo se na to všechno díval lhostejně a udiveně.

Tu však pocítil písař útrpnost s odsouzeným ubožákem a v domnění, že dosáhne pro něj zmírnění trestu, nachýlil se ve chvíli, kdy mistr Florián Barbedienne četl rozsudek, co nejblíže k uchu vyslýchajícího soudce a řekl mu, ukazuje na Quasimoda: „Ten člověk je hluchý.“

Doufal, že ten společný neduh vzbudí účast mistra Floriána k odsouzenci, leč mistr Florián si především nepřál, jak jsme již poznamenali, aby si lidé všimli jeho hluchoty. A pak měl tak tvrdý sluch, že neslyšel ani slova z toho, co mu písař povídal. Ale chtěl vypadat, jako by slyšel, i odpověděl: „Ach tak, to je něco jiného! Nevěděl jsem to. V tom případě bude na pranýři o hodinu déle.“

A podepsal takto pozměněný rozsudek.

„Dobře mu tak,“ řekl Robin Vejražka, který měl na Quasimoda spadeno, „to ho odnaučí hrubiánství.“

II. Myší díra

A nyní se s dovolením čtenářovým vrátíme zpět na náměstí Grève, které jsme včera s Gringoirem opustili, abychom se vydali za Esmeraldou.

Je deset hodin ráno. Všechno tu připomíná včerejší slavnost. Dlažba je pokryta odpadky; stuhy, hadry, péra z chocholů, kapky vosku z pochodní, drobty z veřejné hostiny. Tu a tam zevlují, jak se říká, hloučky měšťanů, rozkopávají nohou oharky z ohňostroje, znovu u vytržení hledí na Sloupový dům, vzpomínajíce na překrásné čalouny, jimiž byl včera vyzdoben a po nichž tam dnes zbyly jen hřebíky – poslední připomínka radovánek. Středem těchto skupin valí své soudky prodavači moštu a medoviny. Několik spěchajících chodců přejde kolem. Obchodníci hovoří a pokřikují na sebe ze dveří svých krámků. Všichni mají na rtech slavnost, vyslance, Coppenola, papeže bláznů; je to hotové závodění ve vtipných poznámkách a smíchu. Mezitím se objevili čtyři biřici na koních, rozestavili se po čtyřech stranách pranýře a soustředili kolem sebe valnou část na náměstí roztroušeného davu, který tu nyní bez hnutí a unuděně postává v naději, že uvidí nějakou popravičku.

Jestliže se čtenář už vynadíval na toto živé a hlučné divadlo, jež se odehrává po celém náměstí, a obrátí nyní své zraky k onomu starobylému pologotickému, polorománskému domu u věže Rolandovy, který tvoří roh nábřeží na západě, může spatřit v rohu jeho průčelí tlustý, malbami bohatě vyzdobený veřejný breviář, chráněný před deštěm malou stříškou a před zloději mříží, skrze niž je však možno v něm listovat. Vedle breviáře je úzké gotické okénko, vedoucí na náměstí a uzavřené dvěma křížem zasazenými tyčemi – jediný otvor, který propouští trochu vzduchu a světla do malé komůrky bez dveří, vyhloubené v tlusté zdi v přízemí starého domu, komůrky, jež je ponořena v klid tím hlubší a ticho tím mrtvější, že kolem dokola vře a kolotá rušné náměstí, nejlidnatější a nejhlučnější ze všech náměstí pařížských.

Tato komůrka byla pověstná v Paříži již před třemi sty lety, kdy ji dala vytesat do zdi svého vlastního domu panna Rolanda z Rolandovy věže na znamení smutku po svém otci, který zahynul v křižácké výpravě, aby se navždy uzavřela v tomto příbytku, který jediný ponechala z celého paláce a jehož dveře byly zazděny a okénko v zimě v létě otevřené; vše ostatní rozdala chudým a Bohu. V tomto předčasném hrobě čekala nešťastná dívka vskutku plných dvacet let na svou smrt: ve dne v noci se modlila za duši svého otce, spala v popelu, pod hlavou ani kámen, oblečena v černý pytel, živila se jen chlebem a vodou, pokud jí to soucitní chodci položili na kraj okénka, a byla tak živa z almužen, které sama dříve udílela. Ve chvíli smrti, když odcházela do jiného hrobu, odkázala na věčné časy tuto celu zarmouceným ženám, matkám, vdovám nebo dcerám, které by měly důvod mnoho se modlit za sebe nebo za jiné a byly ochotny pohřbít se za živa ve velikém žalu nebo ve velikém pokání. Tehdejší chudina ji krásně pohřbila s pláčem a žehnáním; leč k jejich velké lítosti zbožná dívka nemohla být prohlášena za svatou – chyběly jí vlivné přímluvy. Méně zbožní doufali, že se ta věc snadněji spraví v nebi než v Římě, a tak místo papeže modlili se prostě za zesnulou sami. Většina se jich spokojila tím, že považovala památku Rolandinu za posvátnou a že její hadry uctívala jako relikvie. Město pak na přání zbožné panny věnovalo veřejný breviář, který byl zasazen do zdi hned vedle okénka do cely, aby se tu kolemjdoucí občas zastavili, třebas jen proto, aby se pomodlili, modlitba pak aby jim připomněla almužnu, aby tak ubohé poustevnice, dědičky cely Rolandiny, nezemřely docela hladem a zapomenutím.

Podobné hroby nebyly ostatně ve středověkých městech nijak vzácné, často na nejživější ulici, na nejrušnějším a nejhlučnějším tržišti, právě uprostřed, téměř pod nohama koní a pod koly vozíků narazil člověk na sklep, studnu nebo zazděnou a zamřížovanou komůrku, kde se ve dne v noci modlila lidská bytost, jež se dobrovolně zaslíbila věčnému zoufalství nebo velikému pokání. A všechny úvahy, které by v nás dnes vzbudila tato prazvláštní podívaná, ta strašná cela tvořící přechod mezi domovem a hrobem, městem a hřbitovem, ten živý tvor odříznutý od lidské společnosti a počítaný od nynějška k mrtvým, ta lampa, v níž dohořívá poslední kapka oleje ve tmě, ten poslední záblesk života v hrobě, ten dech, ten hlas, ta věčná modlitba v kamenné truhle, ta tvář na věky obrácená k onomu světu, to oko ozářené už jiným sluncem, to ucho přitisknuté k stěnám hrobu, ta duše uvězněná v onom těle, to tělo uvězněné v onom žaláři, a pod tím dvojím obalem z masa a ze žuly šepot té zmučené duše – toho všeho si dav nevšímal. Ve své nemyslivé a nedůvtipné zbožnosti neviděli tehdejší lidé zbožný skutek tak mnohostranně. Brali takovou věc povšechně, vážili si oběti, ctili ji a po případě i posvěcovali, ale o utrpení neuvažovali a soucitem právě neoplývali. Občas přinášeli ubohému kajícníku nějaké sousto, podívali se otvorem, zdali ještě žije, o jeho jméno se nezajímali, stěží věděli, před kolika lety počal umírat, a zeptal-li se cizinec na tu živou hnijící kostru ve sklepě, odpovídali sousedé prostě: „Je to poustevník,“ byl-li to muž; a byla-li to žena: „Je to poustevnice.“

Tak se tehdy dívali na všechno, bez metafyziky, bez přehánění, bez zvětšovacího skla, prostým okem. Mikroskop nebyl tehdy ještě vynalezen ani pro věci hmotné, ani pro věci ducha.

A tak i když to nevzbuzovalo přílišný podiv, příklady podobného odloučení od světa v samém středu měst byly, jak už jsme dříve řekli, opravdu časté. V Paříži byl dosti velký počet cel na modlení a pokání; téměř všechny byly obsazeny. Je pravda, že duchovenstvo se staralo, aby nebyly prázdné (svědčilo by to o vlažnosti věřících), a když neměli kajícníky, strkali tam malomocné. Kromě kobky na náměstí Grève byla jedna na Montfauconu, jedna pod márnicí hřbitova Neviňátek a ještě jedna, nevím už kde, tuším, že v domě Clichon; a byly ještě jiné, na různých místech, kde po nich zůstala alespoň stopa v tradici, když už budovy zmizely. Univerzitní čtvrť měla také své. Na kopci svaté Jenovefy zpíval po třicet let jakýsi středověký Job sedm kajícných žalmů na hnojišti na dně cisterny; odříkával své žalmy vždy od začátku znovu a znovu, v noci hlasitěji, magna voce per umbras⁹, a ještě dnes, vstoupí-li starožitník do ulice U mluvící studny, jako by slyšel jeho hlas.

Vraťme se však k cele v Rolandově věži a dodejme, že nikdy jí nechybělo kajícnic. Od smrti panny Rolandy byla zřídka rok nebo dva prázdná. Mnoho žen sem přišlo nadosmrti oplakávat rodiče, milence, hříchy. Pařížská zlomyslnost, která se plete do všeho, dokonce i do věcí, které se jí pramálo dotýkají, tvrdila, že tam bylo jen málo vdov.

Latinský nápis, vepsaný do zdi podle tehdejší módy, hlásal vzdělanému chodci zbožné poslání této komůrky. Zvyk vysvětlovat účel budovy stručným heslem nadepsaným nade dveřmi udržel se až do poloviny šestnáctého století. A tak můžeme ještě dnes číst ve Francii nad okénkem vězení knížecího domu Tourvillů: Sileto et spera¹⁰, v Irsku pod štítem nad hlavní branou zámku Fortescue: Forte scutum, salus ducum¹¹, v Anglii nad hlavním vchodem letního sídla hrabat Cowperů: Tuum est¹². Neboť tehdy každá budova vyjadřovala nějakou myšlenku.

Poněvadž cela vytesaná do zdi Rolandovy věže neměla dveří, vyryli tedy nad okno velkými latinskými písmeny:

TU ORA

Lid pak, jehož zdravý smysl nevidí na věcech tolik jemných odstínů a který s oblibou překládá slova Ludovico Magno¹³ slovy Brána svatého Diviše, dal této černé, temné a vlhké kobce jméno „Trou-aux-Rats¹⁴“ – Myší díra. Výklad poněkud méně vznešený, ale zato malebnější.

III. Příběh s kukuřičnou plackou

V době, kdy se tento příběh odehrává, byla komůrka v Rolandově věži obsazena. Přeje-li si čtenář vědět kým, ať si jenom vyslechne rozhovor tří počestných kmoter, které ve chvíli, kdy jsme jeho pozornost upoutali k Myší díře, kráčely přesně týmž směrem, podél vody od Châteletu na náměstí Grève.

Dvě z nich byly oblečeny jako ctihodné pařížské měštky. Jejich jemný bílý límeček, jejich červeně a modře pruhovaná sukně z hrubého sukna, jejich bíle pletené punčochy s barevně vyšitými klínky a přiléhající těsně k lýtku, hranaté střevíce z rezavé kůže s černými podešvemi, zvláště pak jejich pokrývka hlavy, onen zvláštní druh čepce se zlatými růžky, ozdobený spoustou stuh a krajek, jaký ještě dnes nosí ženy v kraji šampaňském shodně s granátníky carské gardy ruské – to všechno nasvědčovalo tomu, že patří k oné třídě bohatých obchodnic, jež tvoří jakýsi střed mezi „ženou“ a „paní“, řečeno mluvou lokajů. Neměly ani prstenů, ani zlatých křížků, leč každý viděl, že to nebylo z chudoby, nýbrž prostě ze strachu před pokutou. Jejich společnice byla vystrojena podobným způsobem, avšak v jejím obleku a v jejích způsobech bylo cosi, co prozrazovalo ženu venkovského notáře. Podle toho, jak měla pás posazený vysoko nad boky, bylo vidět, že už dávno nebyla v Paříži. Navíc měla skládaný límeček, na střevících mašle, sukni měla pruhovanou po šířce, nikoliv po délce, a ještě tisíc jiných nehorázností, jež pohoršovaly dobrý vkus.

První dvě ženy kráčely oním zvláštním krokem, který je příznačný pro Pařížanky, když venkovankám ukazují Paříž. Venkovanka vedla za ruku tlustého chlapce, který držel v ruce velikou placku.

S politováním musíme dodat, že v té drsné zimě užíval místo kapesníku jazyka.

Chlapec se nechal vléci, non passibus aequis¹⁵, jak praví Vergilius, a každou chvíli klopýtal, nad čímž se matka hlasitě zlobila. Pravda, díval se víc na placku než na dlažbu. Jakási vážná příčina mu však zřejmě bránila zakousnout se do ní, neboť se na ni jen něžně díval. Matka si měla vzít placku na starost sama. Bylo přece kruté působit tomuto baculatému pacholíčkovi Tantalova muka.

Mezitím všechny tři ženy (titul „paní“ byl tehdy vyhrazen jen šlechtičnám) mluvily najednou.

„Pospěšme si, Mahietto,“ pravila k venkovance nejmladší a zároveň nejtlustší z nich. „Bojím se velice, abychom nepřišli pozdě. V Châteletu nám říkali, že ho povedou hned na pranýř.“

„Ale co vás napadá, Oudardo Musnierová?“ odporovala druhá Pařížanka. „Zůstane na pranýři dvě hodiny. Máme času dost. Už jste někdy viděla pranýřovat, drahá Mahietto!“

„Ano,“ odpověděla venkovanka, „v Remeši.“

„Ale jděte mi k šípku s vaším pranýřem v Remeši! To je mizerná klec, kde ukazují jen sedláky. To je toho!“

„Cože? Jenom sedláky?“ zvolala Mahietta. „Na Soukenickém trhu v Remeši? Tam jsme viděli pěkné zločince, takové, co zabili otce a matku! Sedláky! Zač mě máte, Gervasie?“ Venkovanka by se byla jistojistě málem rozhněvala pro čest svého pranýře. Na štěstí rozvážná Oudarda Musnierová obrátila včas rozhovor jinam.

„Abych nezapomněla, Mahietto, co říkáte našim vlámským vyslancům? Máte také tak krásné vyslance v Remeši?“

„Musím přiznat,“ odpověděla Mahietta, „že takové Vlámy může člověk vidět jen v Paříži.“

„Všimla jste si v poselstvu toho velkého vyslance, toho punčocháře?“ zeptala se Oudarda.

„Ano,“ přisvědčila Mahietta, „vypadá jako Saturn.“

„A což ten tlustý s tváří jako nahé břicho?“ pokračovala Gervasie. „A ten maličký, co má očka s červenými víčky, odranými a roztřepenými jako květ bodláku?“

„Ale na jejich koně je krása pohledět,“ rozhovořila se Oudarda, „jak jsou vystrojeni podle módy své země.“

„Ach, má drahá,“ vskočila jí do řeči venkovanka Mahietta a bylo na ní vidět, že teď zas ona má vrch: „Co byste byla teprv říkala, kdybyste byla viděla v roce jedenašedesátém při korunovaci v Remeši, před osmnácti lety, koně knížat a královské družiny? Ty nádherné postroje a čabraky! Jedny z damašku, z jemného a zlatem protkávaného sukna, podšité sobolinou; jiné ze sametu, podšité hermelínem; jiné celé posázené zlatými ozdobami, s těžkými zlatými a stříbrnými střapci. Co to stálo peněz! A jaká krásná pážata seděla na těch koních!“

„To je možné,“ odsekla Oudarda, „ale přes to všechno mají Vlámové taky překrásné koně a včera vystrojil Vlámům na radnici pan purkmistr nádhernou večeři, kde je častovali cukrovím, kořeněným vínem, lahůdkami a jinými pochoutkami.“

„Co to povídáte, sousedko,“ zvolala Gervasie, „Vlámové večeřeli u pana kardinála v Malém bourbonském paláci!“

„Kdepak! Na radnici!“

„Zaručeně v Malém bourbonském paláci!“

„Určitě na radnici,“ vyjela nakvašeně Oudarda, „vždyť jim tam doktor Scourable přednesl latinské uvítání, které se jim náramně líbilo. Říkal mi to můj muž, přísežný knihkupec.“

„Bylo to tak jistě v Malém bourbonském paláci,“ namítla stejně živě Gervasie, „že vám řeknu, co jim tam správce domu pana kardinála předložil: dvanáct dvojitých čtvrtek bílého, růžového a červeného kořeněného vína, čtyřiadvacet krabic zlaceného slepovaného lyonského marcipánu, právě tolik smolnic, z nichž každá vážila dvě libry, a šest půlsudů beaunského vína, bílého a růžového, nejlepšího, jaké mohli sehnat. Myslím, že je to jisté. Vím to od svého muže, který je velitelem městské stráže v radní síni a který dnes ráno srovnával vyslance vlámské s vyslanci kněze Jana a s posly císaře trapezuntského, kteří přišli do Paříže z Mesopotamie za nebožtíka krále a měli kruhy v uších.“

„Je to tak jisté, že večeřeli na radnici,“ trvala na svém Oudarda, nijak nevyvedena z míry tímto výkladem, „že ještě nikdo nikdy neviděl takovou skvostnou přehlídku mas a cukroví.“

„A já vám povídám, že je obsluhoval Sec, městský strážník, v Malém bourbonském paláci, a to vás asi plete.“

„Říkám vám, že na radnici.“

„V Malém bourbonském paláci, má drahá! Vždyť dokonce osvětlili kouzelnými lampami slovo Naděje, které je vepsáno nad hlavním portálem.“

„Na radnici, na radnici! Vždyť tam hrál Husson-le-Voir na flétnu!“

„Povídám vám, že ne!“

„Povídám vám, že ano!“

„A já, že ne!“

Dobrá tlustá Oudarda se právě chystala odpovědět a byly by si možná vjely do vlasů, když tu najednou Mahietta vykřikla: „Podívejte se na ten shluk lidí na konci mostu! Něco tam uprostřed mají a pořád se na to dívají!“

„Opravdu,“ přisvědčila Gervasie, „slyším tamburínu. To asi Esmeraldička předvádí kousky se svou kozou. Rychle, Mahietto, přidejte do kroku a popožeňte svého kluka! Přišla jste sem přece, abyste si prohlédla zajímavostí Paříže. Včera jste viděla Vlámy, dnes se musíte podívat na cikánku!“

„Cikánku!“ zvolala Mahietta, prudce se obrátila a přitiskla chlapce k sobě. „Pán Bůh chraň! Ukradla by mi dítě! Pojď, Eustachu!“

A dala se do běhu podél vody k náměstí Grève, až měla most hezky daleko za sebou. Leč chlapec, jak ho s sebou vlekla, upadl na kolena a matka se celá udýchaná zastavila. Oudarda a Gervasie ji dohonily.

„Ta cikánka že by vám ukradla dítě?“ řekla Gervasie. „Vy máte ale prapodivný nápad!“

Mahietta potřásla zamyšleně hlavou.

„Nejpodivnější na tom je,“ poznamenala Oudarda, „že kajícnice má o cikánkách zrovna takové mínění.“

„Jaká kajícnice?“ zeptala se Mahietta.

„No přece sestra Gudula,“ řekla Oudarda.

„A kdo je ta sestra Gudula?“ ptala se opět Mahietta.

„Je vidět, že jste z Remeše, když to nevíte!“ odpověděla Oudarda. „To je přece poustevnice z Myší díry.“

„Jakže,“ ptala se užaslá Mahietta, „to je ta ubožačka, co jí neseme tu placku?“

Oudarda přisvědčila hlavou.

„Právě ta. Za chvilku ji uvidíte u jejího okénka na náměstí Grève. Smýšlí stejně jako vy o těch cikánských tulačkách, co bubnují na tamburínu a hádají lidem osud. Nikdo neví, proč má takovou hrůzu z cikánů a tuláků. Ale pročpak vy, Mahietto, berete nohy na ramena, sotva je uvidíte?“

„Ach,“ vzdychla Mahietta a stiskla oběma rukama kulatou hlavičku svého chlapečka, „nechci, aby se mi přihodilo to, co se přihodilo naší Sedmikrásce.“

„Ale, milá Mahietto, ten příběh nám musíte vyprávět,“ zvolala Gervasie a vzala ji pod paží.

„S radostí,“ odpověděla Mahietta, „ale je vidět, že jste z Paříže, když tohle nevíte! Povím vám to tedy, ale kvůli tomu vyprávění nemusíme zůstat stát. Před osmnácti lety byla Sedmikráska hezká osmnáctiletá dívka, jako jsem byla já, a je to její vina, že dnes není jako já dobrou, statnou a svěží šestatřicetiletou matkou, která má muže a chlapce. Ostatně, od svých čtrnácti let už na to neměla čas! – Byla dcerou Guybertauta, lodního pěvce v Remeši, toho, který hrál před králem Karlem VII. při jeho korunovaci, když král plul po naší řece Vesle od Sillery až k Muisonu, na kteréžto lodi byla též Panna orleánská. Starý otec zemřel, když Sedmikráska byla ještě docela maličká, a tak měla už jenom matku, sestru pana Matyáše Pradona, mistra železnického a kotlářského v Paříži v ulici Parin-Garlin, který loni zemřel. Vidíte, že byla z dobré rodiny. Její matka byla na neštěstí příliš hodná a nenaučila Sedmikrásku leda trochu vyšívat a dělat hračky, což nijak nevadilo maličké, aby jaksepatří nevyrostla a nezůstala velice chudou. Obě bydlely v Remeši, u řeky, v ulici U zoufalého zármutku. Pamatujte si to dobře: myslím, že to právě přineslo Sedmikrásce neštěstí. Roku jedenašedesátého, v roce korunovace našeho krále Ludvíka XI., Bůh nám ho zachovej, byla Sedmikráska tak veselá a tak půvabná, že jí všude říkali Kytička-Pěnička. – Ubohé děvče! – Měla hezké zoubky a ráda se smála, aby je mohla ukázat. Jenže dívka, která se ráda směje, nakonec pláče; krásné zuby zničí krásné oči. Tak to bylo i s Kytičkou-Pěničkou. Spolu s matkou si těžce vydělávaly na živobytí. Od smrti hudebníkovy hodně upadly. Jejich zlaté vyšívání jim vynášelo sotva šest denárů týdně, což dohromady nejsou ani dva halíře s orlem. Kde byly ty časy, kdy otec Guybertaut vydělával dvanáct pařížských soldů za jedinou písničku při korunovaci? Jednou v zimě, bylo to právě toho roku jedenašedesátého, když obě ženy neměly už ani polínko, ani otýpku a zima byla velmi zlá, Kytička-Pěnička měla tak rozkošně růžová líčka, že ji muži nazývali Sedmikráskou. A to ji zahubilo. – Eustachu! Opovaž se kousnout do té placky! – Věděli jsme hned, že je ztracena, když jednou v neděli přišla do kostela se zlatým křížkem na krku. Ve čtrnácti letech! Jen si představte! Nejdřív to byl mladý hrabě z Cormontreuilu, který má své panství tři čtvrtě míle od Remeše; pak pan Jindřich z Triancourtu, člen královské jízdy; pak menší pán, Chiart z Beaulionu, seržán; pak, jak klesala stále víc, Guery Aubergeon, královský sluha, co krájel maso; pak Macé de Frépus, holič korunního prince; pak Thévenin, řečený Mnich, králův kuchař; pak to šlo pořád z kopce, k muži vždy staršímu a méně vznešenému, až padla na Viléma Racina, kolovrátkáře, a Thierryho de Mer, lampáře. Tak ubohá Kytička-Pěnička patřila všem a rozdala svůj zlatý dukát do posledního haléře. Co vám mám povídat? Ještě téhož roku, kdy byla korunovace, v roce jedenašedesátém, stlala lože správci nevěstinců. – Ano, ještě téhož roku!“

Mahietta vzdychla a setřela si slzu v oku.

„Ale na té historii není pranic zvláštního,“ řekla Gervasie, „kde jsou tu cikáni a děti?“

„Strpení,“ odpověděla Mahietta, „o jednom dítěti hned uslyšíte. – V roce šestašedesátém, tento měsíc tomu bude na svatou Pavlu právě šestnáct let, porodila Sedmikráska holčičku. Nešťastnice! Měla velkou radost, už dávno si přála dítě. Její matka, dobračka, která nade vším jen přimhuřovala oko, byla mrtva. Sedmikráska neměla na světě nikoho, koho by mohla milovat, nikoho, kdo by ji měl rád. Neboť těch pět let, co se spustila, udělalo z Kytičky ubožačku. Byla sama samotinká na světě, ukazovali si na ni prstem, pokřikovali na ni na ulicích, strážníci ji tloukli, otrhaní kluci se jí posmívali. A pak, bylo jí už dvacet let; a pro milostnice je dvacet let už stáří. Prostopášný život jí už vynášel jen tolik, co kdysi její vyšívání: vrásek přibývalo, dukátů ubývalo. Byla zase zlá zima, dříví bylo zase vzácné v jejím ohništi zrovna jako chleba v truhle. Nemohla už pracovat, protože rozkošnickým životem zlenivěla, a trpěla tím víc, protože lenivost v ní probouzela zase rozkošnické choutky. – Tak alespoň vysvětluje pan farář od svatého Rémy, proč takové ženy zkusí více zimy a hladu než jiné zestárlé chuděrky.“

„Ano,“ poznamenala Gervasie, „ale kde jsou cikáni!“

„Jen počkejte chvilku, Gervasie!“ okřikla ji Oudarda, jejíž pozornost nebyla tak napjata. „Copak by zůstalo na konec, kdyby všechno bylo na začátku? Buďte tak hodná, Mahietto, a pokračujte! Ubohá Kytička-Pěnička!“

Mahietta pokračovala.

„Byla tedy velice smutná, velice bídná, slzy jí brázdily líce. Leč ve své hanbě, ve své hříšnosti a opuštěnosti se domnívala, že bude méně opovrhovaná, méně hříšná a méně opuštěná, bude-li mít na světě něco nebo někoho, koho by mohla milovat a kdo by také ji měl rád. Jen nevinné dítě mohlo vyplnit takovou touhu. – K tomuto přesvědčení došla, když se marně pokoušela milovat zloděje, jediného muže, který ji ještě chtěl; ale brzy poznala, že jí zloděj pohrdá. – Milenky potřebují buď milence, nebo dítě, aby jím naplnily své srdce. Jinak jsou velmi nešťastné. Poněvadž nemohla mít milence, zatoužila celou duší po dítěti, a poněvadž nepřestala být zbožná, modlila se za to neustále k Bohu. Pán Bůh se nad ní slitoval a dal jí holčičku. Nemohu vám ani vylíčit její radost: byl to hotový příval slz, něžností a polibků. Sama své dítě kojila, našila mu plínky z jediné pokrývky, kterou měla na lůžku, a necítila už ani zimu, ani hlad. Celá tím zkrásněla. Ze stárnoucí dívky se stala mladá matka. Dvoření opět začalo, přátelé se ke Kytičce vraceli, našla opět zákazníky pro své zboží a ze všech těch hříšně nabytých peněz nakoupila dětské prádélko, čepičky a slintáčky, krajkové kabátky a rozkošné hedvábné čepečky a vůbec ji nenapadlo, aby si koupila novou pokrývku. – Eustachu, už jsem ti jednou řekla, abys tu placku nejedl! – Je jisto, že malá Anežka, to bylo její křestní jméno, neboť rodové jméno už Sedmikráska dávno neměla, je jisto, že tato maličká byla bohatěji zavinuta stužkami a výšivkami než skutečná princezna! – Kromě jiného měla též jedny rozkošné botičky, že jistě ani král Ludvík XI. takové neměl! Matka jí je sama ušila a vyšila, vložila do nich všechno své vyšívačské umění a pošila je ozdobami jako šatečky pro Panenku Marii. – Byly to nejrozkošnější růžové botičky, jaké kdy svět viděl. Nebyla delší než můj palec a člověk musil vidět, jak se z nich ty dětské nožičky vyzouvají, aby uvěřil, že se tam vejdou. Je ovšem pravda, že ty nožičky byly tak maličké, tak roztomilé, tak růžové! Růžovější než hedvábí těch botiček! – Až budete mít děti, Oudardo, uvidíte, že nic na světě není tak rozkošné jako dětské nožičky a ručičky.“

„Nic si víc nepřeji než to,“ řekla s povzdechem Oudarda, „ale musím počkat, až se zlíbí též panu Ondřeji Musnierovi.“

„Ostatně,“ pokračovala Mahietta, „Sedmikrásčina holčička neměla pouze rozkošné nožičky. Viděla jsem ji, ještě jí nebyly ani čtyři měsíce, byl to andílek! Oči měla málem větší než pusinku a půvabné, hebké černé vlásky, které se jí už vlnily. V šestnácti letech by z ní jistě byla pyšná černovláska! Její matka ji milovala den ze dne bláznivěji. Hladila ji, líbala ji, mazlila se s ní, koupala ji, strojila ji, div ji láskou nesnědla. Málem z ní rozumu pozbyla a stále za ni Bohu děkovala. Zvláště ty hezké růžové nožičky vzbuzovaly znovu a znovu její úžas a přímo šílenou radost! Stále k nim tiskla rty a nemohla se vynadivit, jak jsou malinké. Obouvala je do botiček, hned je zase zouvala, obdivovala je, žasla nad nimi, vzhlížela přes ně na svět, bylo jí líto, že se po nich musí učit chodit na postýlce a nejraději by byla strávila celý život na kolenou a zouvala a obouvala ty nožičky, jako by patřily Ježíškovi.“

„Pěkná historie a poučná,“ řekla polohlasně Gervasie, „ale kde jsou cikáni?“

„Už jsme u nich,“ odvětila Mahietta. „Jednoho dne se objevili v Remeši prapodivní jezdci. Otrhanci a tuláci, kteří putovali krajem pod vedením svého vévody a svých hrabat. Byli opálení, měli kudrnaté vlasy a stříbrné kruhy v uších. Ženy byly ještě oškli­vější než muži. Měly tváře černější a stále nezahalené, na těle bídný kus hadru, přes ramena starou, z provázků utkanou loktuši a vlasy jako koňský ohon. U nohou se jim válely děti, že by vyděsily i opice. Bandy vyvrženců. Všechno to táhlo přímo z Dolního Egypta přes Polsko do Remeše. Papež je prý vyzpovídal a uložil jim pokání, že sedm let bez přestání musejí chodit světem a nesmějí spát v posteli; říkali si proto kajícníci a smrděli. Kdysi to asi byli Saracéni, neboť věřili v Jupitera a požadovali ode všech arcibiskupů, biskupů a opatů po deseti tourských librách. Bylo jim to povoleno papežskou bulou. Přišli do Remeše, aby vykládali osud ve jménu krále alžírského a císaře německého. Můžete si představit, že to stačilo, aby jim zakázali vstup do města. A tak se celá tlupa beze všeho utábořila u brány Brainské, na tom pahorku, co je mlýn, hned vedle bývalých křídových lomů. Lidé z Remeše za nimi běhali jako o závod. Podívali se vám do dlaně a věštili vám zázračné věci. Byli s to předpovědět třeba Jidášovi, že bude papežem. Ale šla o nich špatná pověst, že kradou děti, uřezávají měšce a pojídají lidské maso. Moudří lidé říkali pošetilcům: Nechoďte tam! A sami tam potají chodili. Byla to úplná posedlost. Jisté je, že povídali věci, kterým by se i kardinál podivil. Matky se vítězoslavně chlubily svými dětmi od chvíle, kdy jim cikánky vyčetly z ruky nejrůznější zázraky, napsané pohanským a tureckým písmem. Jedna měla císaře, druhá papeže, třetí kapitána. Ubohou Sedmikrásku popadla zvědavost; chtěla vědět, koho ona má a zdali její hezká malá Anežka nebude jednou císařovnou arménskou nebo něčím takovým. Přinesla ji tedy k cikánům; a cikánky jedna přes druhou dítě obdivovaly, hladily je, líbaly je svými černými ústy a žasly nad jeho malou ručičkou, běda, k veliké radosti matčině. Nejvíc se obdivovaly jejím hezkým nožičkám a roztomilým botičkám. Maličké nebyl ještě rok. Žvatlala už, smála se na matku jako malý blázínek, byla buclatá a hezky kulaťoučká, se všemi půvabnými pohyby andělíčků v ráji. Cikánek se hrozně polekala a rozplakala se. Matka ji tím vroucněji líbala a odešla nadšena proroctvím, které hadačky předpověděly její Anežce. Bude prý krásná, ctnostná, bude prý královnou. Vrátila se tedy do své chýše v ulici U zoufalého zármutku celá pyšná, že si nese domů královnu. Na druhý den využila okamžiku, kdy dítě ještě spalo v jejím lůžku, neboť je ukládala vždycky k sobě, nechala dveře lehce pootevřené a běžela vyprávět sousedce v Sušárenské ulici, že její Anežku bude jednou obsluhovat král anglický a arcivévoda etiopský a ještě tisíc jiných překvapivých tajemství. Když se vracela a po schodech neslyšela křik, řekla si: ‚Dobrá, maličká ještě spí.‘ Dveře však byly pootevřené poněkud více, než je nechala. Nebohá matka rychle vstoupila a běžela k lůžku… Dítě tam už nebylo, místo bylo prázdné. Nezůstalo tam po něm nic, jen jedna dětská botička. Vyřítila se ze světnice, seběhla ze schodů, tloukla hlavou do zdi a křičela: ‚Mé dítě! Kde je mé dítě? Kdo mi vzal mé dítě?‘ – Ulice byla pustá, dům stál o samotě; nikdo jí nemohl nic povědět. Prošla město, proslídila všechny ulice, celý den běhala sem a tam, šílená, strašná, pomatená, větříc u oken a dveří jako divé zvíře, když ztratí svá mláďata. Bez dechu, rozcuchaná, hrůza na ni pohledět, v očích měla oheň, který jí vysušoval slzy. Zastavovala chodce a křičela: ‚Má dceruško! Má dceruško! Má roztomilá holčičko! Kdo mi vrátí mou dcerušku, tomu budu sloužit, budu sloužit jeho psu, může si sníst mé srdce.‘ – Potkala pana faráře od svatého Rémy a volala na něho: ‚Pane faráři, zryju zem svými nehty, jen mi vraťte mé dítě!‘ Bylo to srdcervoucí, Oudardo. A viděla jsem i muže velmi tvrdého, pana prokurátora Ponce Lacabra, jak plakal. Ach, ubohá matka! – Večer se vrátila domů. V době, kdy byla pryč, viděla jedna sousedka dvě cikánky, jak potají k ní vešly s jakýmsi balíkem v náručí, pak rychle opět seběhly dolů, zavřely dveře a utekly. Po jejich odchodu ozýval se ze světničky Sedmikrásčiny dětský křik. Matka se vzlykavě rozesmála, vyletěla po schodech, jako by měla křídla, jako by dělovou ranou vyrazila dveře – a vstoupila… Něco příšerného, Oudardo! Místo její rozkošné malé Anežky, tak růžové a svěží, která byla přímo darem od Pána Boha, vlekl se s vřískotem po podlaze jakýsi malý netvůrek, ošklivý, chromý, jednooký, ohyzdný. Matka si hrůzou zakryla oči. – ‚Ach,‘ zvolala, ‚cožpak mi čarodějnice proměnily mou dcerušku v tuhle příšernou obludu?‘ Musili rychle malého netvora odnést; byla by se z něho snad zbláznila. To ohyzdné dítě patřilo asi nějaké cikánce, která se oddala ďáblovi. Byly mu asi čtyři roky a mluvilo řečí, která vůbec lidskou řečí nebyla; nemožná slova. – Kytička-Pěnička se vrhla na dětskou botičku, jediné, co jí zbylo z jejího miláčka. Zůstala tak dlouho bez hnutí, němá, ani nedýchala, takže se zdálo, že umřela. Najednou se zachvěla po celém těle, pokryla drahocennou relikvii tisíci vášnivými polibky a rozvzlykala se tak srdceryvně, jako kdyby jí mělo puknout srdce. Věřte mi, plakaly jsme všechny s ní. Volala: ‚Ach má dceruško! Má hezounká dceruško! Má hezounká dceruško! Kde jsi?‘ Rozdíralo vám to nitro. Pláču ještě teď, když si na to vzpomenu. Vždyť naše děti, to je míza našich kostí. – Ty můj chudáčku Eustachu! Jak jsi hezký! Kdybyste jen věděly, jak je roztomilý! Včera mi říkal: ‚Chci být vojákem.‘ Eustachu, kdybych tě tak ztratila! – Náhle se Sedmikráska zvedla, rozběhla se po remešských ulicích a křičela: ‚Do cikánského tábora! Do cikánského tábora! Ať biřici upálí čarodějnice!‘ Cikáni však už byli pryč. Noc byla temná, nebylo možno je pronásledovat. Příštího dne našli lidé asi dvě míle od Remeše ve vřesovišti mezi Gueuxem a Tilloy zbytky velkého ohně, několik mašliček Sedmikrásčiny holčičky, kapky krve a kozí bobky. Právě uplynulá noc byla noc sobotní. Nikdo nepochyboval, že cikáni slavili v tomto vřesovišti svůj sabat a že snědli dítě společně s Belzebubem, jako to dělají mohamedáni. Když se Sedmikráska dověděla o těch hrůzných věcech, přestala plakat, jen rty pohybovala, jako by chtěla něco říci, ale nemohla. Na druhý den jí zešedivěly vlasy. Na třetí den zmizela.“

„To je vskutku strašný příběh,“ řekla Oudarda, „ten by rozplakal i Burgunďana.“

„Už se nedivím,“ dodala Gervasie, „že vám cikáni nahánějí takovou hrůzu.“

„A dobře jste udělala,“ opět se ozvala Oudarda, „že jste před chvílí s Eustachem utekla, tihle cikáni jsou také z Polska.“

„Nikoliv,“ opravila ji Gervasie, „přicházejí prý ze Španělska a z Katalánie.“

„Z Katalánie? Tomu bych věřila,“ odpověděla Oudarda. „Polsko, Katalánsko, Valonsko – vždycky si tyhle tři země pletu. Jedno je jisté, že jsou to cikáni.“

„A že mají dozajista dosti dlouhé zuby,“ připojila se Gervasie, „aby mohli pojídat malé děti. Nic bych se nedivila, kdyby si Esmeraldička také na kousku pochutnala, třebas by přitom špulila ústa. Její bílá kozička provádí tak šelmovské kousky, že v tom jistě vězí nějaká čertovina.“

Mahietta kráčela mlčky. Byla ponořena v ono snění, jež bývá jakýmsi pokračováním truchlivého příběhu a jež člověka neopustí, dokud otřes nepronikne záchvěv po záchvěvu všemi žilkami srdce. Gervasie ji však vyrušila: „A nedozvěděli jste se, co se stalo se Sedmikráskou?“ Mahietta neodpovídala. Gervasie opakovala otázku, třesouc jí ramenem a oslovujíc ji jménem. Mahietta jako by se probudila ze svých myšlenek.

„Co se stalo se Sedmikráskou?“ opakovala bezmyšlenkovitě slova otázky, jejichž dojem byl ještě zcela svěží v jejím sluchu; pak se zřejmým úsilím upoutala pozornost ke smyslu těchto slov a řekla živě: „Ach, to se nikdy nikdo nedověděl.“

A po chvilce dodala:

„Jedni říkali, že ji viděli za soumraku vycházet Fléchembaultskou branou; druzí říkali, že vyšla na úsvitě branou Basée. Nějaký žebrák našel její zlatý křížek zavěšený na kamenném kříži v polích, kde se konají výroční trhy. Byl to onen šperk, který ji v roce jednašedesátém přivedl do záhuby, dar krásného hraběte z Cormontreuil, jejího prvního milence. Sedmikráska se ho nikdy nechtěla vzdát, i když se jí dařilo velice zle. Lpěla na něm jako na životě. Proto také, když jsme viděly, že křížek odhodila, myslely jsme všechny, že zemřela. Jenže někteří lidé z hospody U supa prý ji viděli, jak šla kolem, po silnici do Paříže, a šla prý bosa po kamenech. Ale to by byla musela vyjít Vesleskou branou a to všechno se neshoduje. Nebo lépe řečeno, já myslím, že opravdu odešla Vesleskou branou, ale že odešla z tohoto světa.“

„Nerozumím vám,“ řekla Gervasie.

„Vesle je totiž řeka,“ odpověděla Mahietta s melancholickým úsměvem.

„Tak ubohá Kytička-Pěnička se utopila?“ vzdychla Oudarda a zachvěla se.

„Ano, utopila! Jestli si kdy dobrý otec Guybertaut pomyslel, když se plavíval po proudu pod mostem Tinqueux a zpívával ve své bárce, že jednou jeho drahá Sedmikráska popluje také pod tímto mostem, ale bez písničky a bez lodičky?“

„A botička?“ zeptala se Gervasie.

„Zmizela s matkou,“ odpověděla Mahietta.

„Ubohá botička,“ řekla Oudarda.

Tlustá a cituplná Oudarda by si byla ráda zanaříkala s Mahiettou, ale zvědavější Gervasie nebyla ještě u konce se svými otázkami.

„A co se stalo s tím malým netvorem?“ zeptala se najednou Mahietty.

„S kterým netvorem?“

„S tím cikánským ohyzdou, kterého čarodějnice vyměnily Sedmikrásce za její dcerušku. Co jste s ním udělali? Doufám, že jste ho také utopili.“

„Ne,“ řekla Mahietta.

„A co tedy? Upálili jste ho? Ostatně to je správnější. Co jiného s čarodějnickým dítětem!“

„Ani jedno, ani druhé, Gervasie. Pan arcibiskup se o to cikánské dítě zajímal, zaklínal je četnými modlitbami, požehnal mu, vyhnal mu pečlivě ďábla z těla a poslal je do Paříže, aby bylo vystaveno v dřevěných jesličkách u Matky Boží jako nalezené dítě.“

„Tihle biskupové,“ zabručela Gervasie, „protože jsou učení, musí dělat všechno obráceně. Jen řekněte sama, Oudardo, dát čerta mezi nalezené děti! Vždyť ten malý netvor byl docela určitě ďábel. – No a copak se s ním stalo v Paříži, Mahietto? Počítám, že se nenašla milosrdná osoba, která by si ho vzala!“

„Nevím,“ odpověděla Remešanka. „Zrovna v té době koupil můj muž notářství v Beru, vzdáleném dvě míle od města, a už jsme se o tu historii nestarali. A pak, před Beru jsou dva kopce, které vám dokonale zakrývají věže katedrály remešské.“

Během této rozmluvy došly tři důstojné měštky na náměstí Grève. Byly tak zabrány do hovoru, že přešly bez povšimnutí kolem veřejného breviáře v Rolandově věži a mimoděk zamířily k pilíři, kolem něhož dav houstl každým okamžikem. Pravděpodobně by byly úplně zapomněly na Myší díru a že se u ní chtěly zastavit, neboť podívaná, jež v tu chvíli přitahovala všechny pohledy, zcela je zaujala, kdyby jim to náhle nepřipomněl šestiletý cvalík Eustach, kterého matka vlekla za ruku. „Maminko,“ zeptal se, jako by pudově vycítil, že už mají Myší díru za sebou, „teď už smím sníst ten koláč?“ Kdyby byl býval Eustach chytřejší, totiž méně mlsný, byl by počkal, až půjdou zpátky, a teprve v Univerzitní čtvrti, doma u mistra Ondřeje Musniera v ulici paní Valentinky, kdy už by mezi Myší dírou a plackou byla obě ramena Seiny a všech pět mostů Starého města, byl by se odvážil nesmělé otázky: „Maminko, smím už sníst ten koláč?“

Jeho otázka padla v tak neprozřetelném okamžiku, že probudila Mahiettinu pozornost.

„Vida!“ zvolala. „Zapomínáme na kajícnici! Ukažte mi přece tu vaši Myší díru, ať tam donesu ten koláč.“

„Hned,“ řekla Oudarda, „uděláme milosrdný skutek.“

To se ovšem nezamlouvalo Eustachovi.

„Vždyť je to moje placka,“ zvolal a škubal střídavě oběma rameny až k uším, což je v podobném případě projev nejvyšší nespokojenosti.

Tři ženy se tedy vrátily stejnou cestou, a když došly k domu U věže Rolandovy, pravila Oudarda druhým dvěma: „Všechny tři najednou se do otvoru dívat nemůžeme, mohly bychom kajícnici polekat. Vy dvě dělejte, jako byste četly Dominus v breviáři, já zatím nahlédnu do okénka, kajícnice mě trochu zná. Dám vám znamení, kdy můžete přistoupit.“

A sama šla k okénku. Ve chvíli, kdy její pohled pronikl dovnitř, zračil se ve všech jejích rysech hluboký soucit a její veselá a bodrá tvář změnila výraz i barvu tak prudce, jako by rázem přešla z paprsku slunečního do odlesku měsíčního; oči jí zvlhly, ústa se stáhla k pláči. Po chvilce položila prst na ústa a kývla na Mahiettu, aby se šla podívat.

Mahietta přistoupila tiše, po špičkách, dojatá, jako kdyby se blížila k lůžku umírajícího.

Vskutku smutná podívaná se naskytla oběma ženám, když se dívaly bez hnutí a se zatajeným dechem zamřížovaným otvorem Myší díry.

Kobka byla těsná, širší než hlubší, sklenutá do lomeného oblouku a z vnitřku se podobala tak trochu dutině biskupské čepičce. V koutě na podlaze, na holé dlažbě seděla nebo lépe krčila se žena. Bradu měla opřenou o kolena, jež svírala zkříženýma rukama a pevně tiskla u prsou. Takto schoulena, oblečena v hnědém pytli, který ji celou zahaloval řasnatými záhyby, dlouhé šedé vlasy dopředu shrnuté, takže jí padaly přes obličej až k nohám, vypadala na první pohled jako nějaký nezvyklý tvar, který se ostře rýsuje na tmavém pozadí kobky, jakýsi černavý trojúhelník ostře rozdělený světelným paprskem, který vnikal okénkem, na dva odstíny: jeden tmavý, druhý světlý. Jeden z oněch přízraků složených na půl ze světla a na půl ze stínu, jaké vídáme ve snu a s nimiž se setkáváme v podivuhodném díle Goyově: bledé, nehybné, příšerné, skrčené nad hrobem nebo opřené o mříž žaláře. Nebyla to ani žena, ani muž, ani živá bytost, ani nějaký přesný tvar: byla to postava; jakási vidina, v níž se prolínala skutečnost s fantazií jako světlo se stínem. Pod vlasy, splývajícími až k zemi, bylo vidět jen matný profil vyhublého a příšerného obličeje; jen špička bosé nohy vyčnívala zpod šatu a křečovitě se svírala na tvrdé a ledové dlažbě. Ta troška lidské podoby, jež vykukovala pod tím obalem smutku, člověka zamrazila.

Zdálo se, že se ta zrovna jako do dlažby vrostlá postava ani nehýbe, ani nemyslí, ani nedýchá. Jak tu ležela na holé žulové dlažbě pod tím tenkým plátěným pytlem, ačkoliv byl leden, bez ohně, v příšeří žaláře, jehož šikmým otvorem pronikal zvenku jen studený vítr, ale nikdy slunce, vypadala, že ani netrpí, dokonce ani nic necítí. Jako by zkameněla se svým žalářem, jako by zledovatěla s tím zimním časem. Ruce měla sepjaté, oči strnulé. Na první pohled přízrak, podíval-li ses znovu, socha.

Leč její promodralé rty se chvílemi s povzdechem pootvíraly a chvěly, ale tak mrtvě a bezděčně, jako se chvějí listy ve větru.

Z jejích pohaslých očí však vycházel pohled, pohled nepopsatelný, hluboký, truchlivý, strnule upřený do jednoho kouta kobky, kam zvenku nebylo vidět; ten pohled jako by soustřeďoval všechny chmurné myšlenky té zoufalé duše k nějakému tajemnému předmětu.

Tak vypadala bytost, kterou podle příbytku nazývali poustevnicí, podle šatu kajícnicí.

Všechny tři ženy, neboť Gervasie se připojila k Mahiettě a Oudardě, hleděly okénkem. Jejich hlavy zachycovaly onen chabý proužek světla, který pronikal do žaláře, leč nešťastnice, takto oloupená, zřejmě si jich nevšimla. „Nerušme ji,“ řekla tiše Oudarda, „je právě ve svém vytržení a modlí se.“

Mahietta však pozorovala s rostoucí úzkostí tu vyzáblou, sešlou, rozcuchanou hlavu a slzy se jí draly do očí. – „To by bylo opravdu divné,“ šeptala si.

Prostrčila hlavu mřížemi okénka a podařilo se jí dohlédnout až do rohu kobky, kam ubožačka upírala neustále svůj zrak.

Když vytáhla hlavu zpět ven, její obličej byl zalit slzami.

„Jak říkáte té ženě?“ zeptala se Oudardy.

Oudarda odpověděla: „Pro nás je to sestra Gudula.“

„A pro mne,“ vydechla Mahietta, „je to Kytička-Pěnička.“

A s prstem na ústech pobídla užaslou Oudardu, aby se naklonila do otvoru a podívala se.

Oudarda se podívala a spatřila v rohu kobky, kam kajícnice bez ustání upírala v smutném vytržení svůj pohled, dětskou botičku z růžového hedvábí, pošitou tisíci zlatými a stříbrnými ozdůbkami.

Po Oudardě nahlédla dovnitř Gervasie; a pak se všechny tři, hledíce na nešťastnou matku, rozplakaly.

Ani jejich pohledy, ani jejich slzy kajícnici nevyrušily. Měla stále ruce sepjaté, rty němé, oči strnulé; a tomu, kdo znal její příběh, při pohledu na tu dětskou botičku pukalo srdce.

Tři ženy nepronesly dosud ani slovo; neodvažovaly se promluvit, ani potichu. Ta veliká bolest, to veliké mlčení, to veliké zapomenutí, v němž kromě jediného všechno zmizelo, to vše jim připadalo jako oltář o Božím hodu velikonočním nebo vánočním. Mlčely, rozjímaly, chtělo se jim pokleknout. Zdálo se jim, že právě vstoupily do kostela na Veliký pátek.

Konečně se pokusila nejzvědavější, a tudíž nejméně citlivá Ger­vasie s kajícnicí promluvit: „Sestro! Sestro Gudulo!“

Třikrát opakovala toto oslovení, po každé hlasitěji. Kajícnice se nehnula; ani slovo, ani pohled, ani povzdech, žádná známka života.

Po Gervasii promluvila Oudarda, hlasem tišším a něžnějším: „Sestro! Svatá sestro Gudulo!“ Totéž mlčení, stejná nehybnost.

„Divná žena,“ zvolala Gervasie, „ani rána z děla by s ní nepohnula.“

„Snad je hluchá,“ řekla Oudarda s povzdechem.

„Snad je slepá,“ dodala Gervasie.

„A možná mrtvá,“ připojila Mahietta.

Je jisto, že duše, pokud ještě neopustila toto bezvládné, zmrtvělé a strnulé tělo, skryla se v něm do oněch odlehlých hlubin, kam smyslové vjemy už nepronikaly.

„Musíme nechat koláč na okénku,“ řekla Oudarda. „Tam ho ale nějaký kluk sebere. Jak ji jenom probudit?“

Eustach, do té chvíle zaujatý pozorováním malého vozíku, který jel právě kolem, tažen velkým psem, najednou si všiml, že jeho tři průvodkyně pozorují cosi okénkem. Ponoukán zvědavostí, vylezl na kamenný stupínek, vystoupil na špičky, přitiskl svou baculatou, růžovou tvářičku k otvoru a zvolal: „Maminko, podívej se, co vidím!“

Ten jasný, svěží, zvučný dětský hlásek kajícnicí zatřásl. Krátkým a prudkým pohybem, jakoby vymrštěna ocelovým pérem otočila hlavu, odhrnula si dlouhýma kostnatýma rukama vlasy z čela a upřela na chlapce oči plné údivu, hořkosti a zoufalství. Pohled kratičký jako blesk. „Bože můj!“ vykřikla najednou a skryla svou hlavu do klína, její chraptivý hlas jakoby se jen těžce prodíral její hrudí. „Aspoň mi neukazujte děti druhých!“

„Dobrý den, paní,“ řekl chlapec vážně.

Leč tento otřes, abychom tak řekli, kajícnici probudil. Zachvěla se dlouze po celém těle od hlavy k patě, zajektala zuby, pozvedla napolo hlavu, přitiskla lokty k bokům, a držíc si chodidla rukama, jako by si je chtěla zahřát, zašeptala: „Ach ta hrozná zima!“

„Ubohá ženo, chcete trochu ohně?“ zeptala se Oudarda s nesmírným soucitem.

Zavrtěla záporně hlavou.

„Tu máte trochu kořeněného vína, to vás zahřeje,“ znovu promluvila Oudarda, podávajíc jí láhev. „Napijte se!“

Znovu zavrtěla hlavou, upřeně na Oudardu pohlédla a odpověděla: „Vodu!“

Oudarda naléhala: „Ne, sestro, voda se v lednu nepije. Musíte se trochu napít kořeněného vína a pojíst té kukuřičné placky, co jsme pro vás upekly.“

Odstrčila koláč, který jí Mahietta podávala, a řekla: „Černý chléb.“

A tu Gervasie, rovněž přemožena soucitem, sňala svou vlněnou loktušku se slovy: „Tady máte kus teplejšího šatu. Hoďte si to přes ramena.“

Odmítla loktuši právě tak jako láhev a koláč a odpověděla: „Pytel.“

Leč dobrá Oudarda pokračovala: „Jistě jste si povšimla, že včera byl svátek?“

„Pozoruju to,“ řekla kajícnice. „Už dva dny nemám ve džbáně vodu.“

A po chvilce mlčení dodala: „To dělá ten svátek; lidé na mne zapomínají. A mají pravdu. Proč by svět na mne myslel, když já nemyslím na něj? Na vyhaslý uhel vyhaslý popel.“

A jako by byla unavena tak dlouhou řečí, svěsila opět hlavu do klína. Prostá a soucitná Oudarda, jež usoudila z jejích posledních slov, že si opět naříká na zimu, odpověděla jí naivně: „Tak chcete přece trošku ohně?“

„Ohně,“ zvolala kajícnice podivným hlasem, „a dáte také trochu ohně té maličké, která je už patnáct let pod zemí?“

Všecka se roztřásla, hlas se jí chvěl, oči se leskly, vztyčila se na kolena. Najednou napřáhla svou bílou a hubenou ruku k chlapci, který se na ni udiveně díval, a vykřikla: „Odveďte to dítě! Půjde kolem cikánka.“

Pak padla tváří na zem a její čelo udeřilo o dlažbu jako kámen o kámen. Všechny tři ženy myslely, že je mrtva. Za chviličku se však opět pohnula a viděly ji, jak se plazí po loktech a po kolenou až do kouta, kde byla botička. Pak se už neodvážily ji pozorovat. Už ji neviděly, ale zato slyšely tisíce polibků a vzdechů přerušovaných drásavými výkřiky a dutými ranami, jako když hlava naráží na zeď. Po jedné takové ráně, tak prudké, že se až všechny tři zapotácely, neslyšely už nic.

„Snad se nezabila?“ promluvila tiše Gervasie a odvážila se prostrčit hlavu otvorem. „Sestro! Sestro Gudulo!“

„Sestro Gudulo!“ opakovala Oudarda.

„Ach Bože, už se nehýbe,“ zvolala Gervasie. „Copak je mrtvá? Gudulo! Gudulo!“

Mahietta, jež dosud lítostí nemohla promluvit, vypravila ze sebe: „Počkejte!“ Pak se naklonila do okénka a zavolala: „Sedmikrásko! Kytičko-Pěničko!“

Dítě, jež prostoduše fouká do špatně zapáleného knotu prskavky, až mu vybuchne do očí, nepoleká se víc než Mahietta, když viděla, jaký účinek mělo to jméno, tak nečekaně vržené do ticha Guduliny komůrky.

Kajícnice se roztřásla na celém těle, vztyčila se na bosých nohou a přikročila k otvoru s očima tak divoce planoucíma, že Mahietta s Oudardou i třetí žena s chlapcem ustoupily až k nábřežnímu zábradlí.

Hrůzná tvář kajícnice se zatím objevila u okénka, přitisknuta těsně k mříži: „Ho, ho,“ křičela a příšerně se smála, „to cikánka mě volá!“

V tom okamžiku upoutala její šílený pohled scéna, jež se odehrávala na pranýři. Hrůzou se jí svraštilo čelo, natáhla své kostnaté ruce ven z kobky a vykřikla hlasem, který se podobal chropotu: „To jsi zase ty, dcero cikánská? To ty mě voláš, zlodějko dětí? Tak tedy slyš: Buď prokleta! Prokleta! Prokleta! Prokleta!“

IV. Slza za kapku vody

Slova kajícnice byla tak říkajíc uzlem dvou výjevů, jež se až dosud odehrávaly souběžně, avšak na různých místech: Scéna, kterou jsme právě vylíčili, udála se v Myší díře, scéna, o níž budeme nyní vyprávět, na pranýři. Svědky prvního výjevu byly jen ony tři ženy, s nimiž se čtenář právě seznámil. Druhý výjev měl četné diváky: všechen ten lid, jak se postupně shromáždil na náměstí Grève kolem pranýře a šibenice.

Čtyři biřici, stojící už od devíti hodin ráno po čtyřech stranách pranýře, vzbudili v tomto davu naději, že se tu bude konat nějaká exekuce, ne sice věšení, ale aspoň bičování nebo uřezávání uší, zkrátka že něco bude; a tak dav rostl každým okamžikem, takže čtyři biřici, tísnění ze všech stran, musili jej několikrát „stisknout“, jak se tehdy říkalo, pořádnými ranami důtek a zadky svých koní.

Obecenstvo, vycvičené už v kázni při očekávání veřejných exekucí, nedávalo příliš najevo netrpělivost. Bavilo se pozorováním pranýře, stavby velmi prosté, jež se skládala ze zděné, asi deset stop vysoké krychle, uvnitř duté. Velmi strmé schody z hrubého kamene, nazývané výstižně „žebříkem“, vedly na horní plochou desku, na níž bylo upevněno vodorovně ležící kolo z dubového dřeva. Na toto kolo přivázali klečícího odsouzence s rukama na zádech. Dřevěný kůl, uváděný do pohybu vratidlem skrytým uvnitř krychle, otáčel kolem, jež zůstávalo stále ve vodorovné poloze a ukazovalo tak postupně tvář odsouzencovu na všechny strany náměstí. Tomu se říkalo „otáčet“ zločincem.

Jak je vidět, pranýř na náměstí Grève zdaleka neposkytoval tolik vyražení jako pranýř Na tržišti. Architektura žádná, monumentalita žádná. Žádná stříška s železným křížem, ani osmihranná, do všech stran otevřená věžička, ani štíhlé sloupky, vybíhající pod okrajem střechy v akantové a květinové hlavice, ani obludné a nestvůrné chrliče, ani vyřezávané trámoví, ani jemné, do kamene vytesávané sochařské ozdoby.

Divák se musil spokojit s těmi čtyřmi kamennými zdmi, se dvěma stěnami pískovcovými a s ubohou kamennou šibenicí, vyzáblou a holou, jež stála vedle.

Jak chudičké hody pro milovníky gotické architektury! Je ovšem pravda, že bodří středověcí čumilové se o historické památky příliš nezajímali a na kráse pilíře jim záleželo pramálo.

Konečně se objevil odsouzenec, přivázaný vzadu ke káře. A když byl vytažen na plochu pranýře a když ho mohli ze všech stran náměstí spatřit přivázaného provazy a řemeny ke kolu, propukl na náměstí ohromný řev, smích a jásot. Dav poznal Quasimoda.

Byl to vskutku on. Jak podivný návrat! Na témž náměstí, kde byl včera pozdravován, oslavován a v průvodu vévody cikánského, krále thunského a císaře galilejského svorně prohlášen za papeže a knížete bláznů, byl nyní vystaven na pranýři.

S jistotou však můžeme tvrdit, že v celém tom davu nebyl jediný člověk, nevyjímajíc ani včera oslavovaného odsouzence, kdo by si jasně uvědomil tento rozdíl. Gringoire a jeho filozofie dnešnímu divadlu chyběly.

Brzy poté Michal Noiret, přísežný trubač Jeho královské Milosti, nařídil davu ticho a vyhlásil rozsudek podle nařízení a rozkazu pana hejtmana. Pak si stoupl na káru i se svými lidmi v biřických stejnokrojích.

Quasimodo byl netečný, ani brvou nehnul. Jakýkoliv odpor mu byl znemožněn „pevností a tvrdostí pout“, jak se tehdy říkalo v úřední mluvě trestního řízení, což znamená, že provazy a řetězy se mu asi zařezávaly do masa. Tato vězeňská a trestanecká tradice ostatně nevymizela a zachovává se u nás pečlivě i dnes, v národě civilizovaném, jemném a humánním, v podobě želízek na rukou (nemluvíc ani o galejích a gilotině).

Quasimodo se nechal vést, strkat, nést, posadit, svázat a připoutat. Na jeho tváři se nezračilo nic, leda údiv divocha nebo hlupáka. Vědělo se, že je hluchý, teď se zdálo, že je i slepý.

Srazili ho na kolena na kulatou desku: nechal si to klidně líbit. Svlékli mu košili a kabátec až po pás; strpěl i to. Omotali ho novou soustavou popruhů a želízek: nechal se spoutat a sešněrovat. Jen občas hlučně zafuněl jako tele, jehož hlava visí a kýve se přes okraj řeznické káry.

„Trouba!“ řekl Jan Frollo ze Mlýna svému příteli Robinu Vejražkovi (neboť oba studentíci šli samozřejmě v houfu za odsouzencem). „Chápe asi tolik jako chroust zavřený v krabici.“

Bláznivý smích se ozval v davu, když se objevil Quasimodův nahý hrb, jeho velbloudí prsa, jeho mozolovitá a chlupatá ramena. Za všeobecného veselí vystoupil na plošinu muž v městském stejnokroji, nevysoký, ale statný a stoupl si vedle odsouzence. Jeho jméno kolovalo brzy v davu. Byl to mistr Pierrat Torterue, přísežný mučitel Châteletu.

Nejdříve postavil do jednoho rohu pranýře černé přesýpací hodiny, jejichž hořejní nádobka byla naplněna červeným pískem, plynoucím do spodní nádržky. Pak si svlékl svrchní kabátec a diváci spatřili v jeho pravé ruce tenký bičík, spletený z dlouhých, bílých, lesklých a uzlovitých řemínků, opatřených na konci kovovými drápky. Levou rukou si nedbale vyhrnul košili na pravé paži až k rameni.

A tu vykřikl Jan Frollo, vystrkuje svou plavou kučeravou hlavu nad ostatní obecenstvo (vylezl si kvůli tomu Robinu Vejražkovi na ramena): „Račte se podívat, dámy a pánové! Jednou provždy budou bičovat mistra Quasimoda, zvoníka mého bratra, pana arcijáhna z Josas, ten nepovedený vzorek orientální architektury, který má záda jako kupoli a nohy jako zkroucené sloupy!“

Dav se rozesmál, zvláště děti a děvčata.

Konečně mučitel dupl nohou. Kolo se počalo otáčet. Spoutaný Quasimodo se zakymácel. Ohromení, jež se najednou objevilo v jeho obličeji, jen zdvojnásobilo výbuchy smíchu kolem dokola.

Náhle v okamžiku, kdy kolo při svém oběhu nastavilo mistru Pierratovi hrbatá záda Quasimodova, zdvihl mistr Pierrat paži, jemné řemínky zasvištěly ostře vzduchem jako klubko zmijí a vztekle dopadly na ubožákova záda.

Quasimodo sebou škubl, jako by se náhle probudil. Začínal chápat. Zkroutil se v poutech, překvapením a prudkou bolestí zkřivily se mu příšerně svaly v obličeji; nevydal však jediný sten. Jen hlavou otáčel sem a tam, dozadu, napravo, nalevo, klátivě jako býk, kterého píchl do boku ovád.

Po první ráně následovala druhá, pak třetí, pak další a další a stále dál. Kolo se bez přestání točilo a rány pršely. Brzy vytryskla krev a řinula se po černých ramenech hrbáčových v tisíci praméncích. Tenké řemínky, jež po každé svištivě rozřízly vzduch, rozstřikovaly ji v kapkách do davu.

Quasimodo se stal opět netečný – alespoň se zdálo. Zprvu se pokusil potají a bez velké vnější námahy zpřetrhat pouta. Bylo vidět, jak mu vzplanulo oko, jak mu nabíhají svaly a stahují se údy a jak se řemínky a řetízky napínají. Vyvinul ohromné, zázračné, zoufalé úsilí; leč stará želízka pařížského hejtmanství odolala. Zapraskala – a to bylo vše. Quasimodo vyčerpán klesl. Hrůza v jeho tváři ustoupila výrazu hořké a hluboké bezmocnosti. Zavřel své jediné oko, svěsil hlavu na prsa a dělal mrtvého.

Od té chvíle se už nepohnul. Nic ho nepřimělo k pohybu. Ani krev, jež se mu bez přestání řinula, ani rány, které byly stále zuřivější, ani vztek mučitele, který se sám mučením rozohňoval a opájel, ani syčení strašlivých řemínků, ostřejších a svištivějších než křídla moskytů.

Konečně zřízenec z Châteletu, který od počátku exekuce stál vedle žebříku, v černém obleku a na černém koni, ukázal ebenovou hůlkou k přesýpacím hodinám. Mučitel se zastavil. Kolo se zastavilo. Quasimodo pomalu opět otevřel oko.

Mrskání bylo skončeno. Dva pacholci přísežného mučitele omyli krvácející ramena odsouzencova, natřeli je jakousi mastí, jež okamžitě zacelila všechny rány, a hodili mu na ramena jakýsi žlutý hadr, střižený jako ornát. Pierrat Torterue zatím oklepával rudé a krví nasáklé řemínky o dlažbu.

Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři, kterou mistr Florián Barbe­dienne tak moudře přidal k rozsudku pana Roberta d’Estouteville – vše pro větší slávu staré fyziologické a psychologické slovní hříčky Jana Cumènského: „Surdus absurdus¹⁶.“ Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene.

Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.

Ukázali jsme už, že Quasimodo byl všeobecně nenáviděn, pravda, z mnoha pochopitelných důvodů. V celém tom davu nebyl snad jediný divák, který by neměl nebo se alespoň nedomníval, že má důvod stěžovat si na zlého hrbáče od Matky Boží. Jeho vystavení na pranýři bylo přivítáno všeobecnou veselostí a krutý trest, který právě podstoupil, i bědný stav, v němž byl po trestu, nijak dav neobměkčily, naopak, přiostřily ještě jeho nenávist, neboť do ní přimísily osten výsměchu.

A tak, když bylo učiněno zadost „uražené spravedlnosti“, jak ještě dnes drmolí čtverhranné doktorské birety, následovaly tisíceré pomstychtivé projevy lidí z davu. I tu, jako ve velkém sále, vynikaly zvláště ženy. Všechny proti němu měly nějakou zášť, jedny pro jeho zlomyslnost, druhé pro jeho ošklivost. Ty byly nejzuřivější.

„Ach, ty škraboško Antikristova!“ volala jedna.

„Ty husare na koštěti!“ křičela druhá.

„Ta smutně rozšklebená tvář,“ řvala třetí, „vynesla by mu dnes papežství bláznů stejně jako včera.“

„Výborně,“ ozvala se jedna babka. „Takhle se šklebí na pranýři, kdy se už zašklebí na šibenici?“

„A kdypak ti narazí na hlavu ten tvůj velký zvon, až se propadneš tisíc stop pod zem, prokletý zvoníku?“

„A tenhle ďábel zvoní Anděla Páně!“

„Ten hluchoun, ten jednooký, ten hrbáč, ta obluda!“

„Tvoje tvář by pomohla těhotné ženě k potratu spíš než všechny medicíny a lektvary!“

A oba studenti, Jan ze Mlýna s Robinem Vejražkou, zpívali až do ochraptění starý lidový popěvek:

Oprátku
pro darebu,
hranici
pro opici!

Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.

Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť obecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu.

Z počátku se držel dobře. Ale ponenáhlu se jeho trpělivost, vybičovaná důtkami mučitele, počala lámat a pod všemi těmi žahadly hmyzu povolovala. Asturský býk, kterého mnohdy jen málo podráždí útoky pikadora, rozzuří se dotíráním psů a drážděním banderillerů.

Nejprve se podíval po shromážděném davu hrozivým pohledem. Ale poněvadž byl pevně svázán, nemohl pohledem zahnat ty mouchy, jež ho bodaly do ran. I začal sebou házet v okovech, až pod jeho zuřivými nárazy skřípělo staré pranýřové kolo ve stěžejích. Smích a hulákání tím jen vzrostly.

Když nemohl rozrazit obojek, který ho svíral jako lapenou šelmu, upadl opět do svého klidu; jen chvílemi se jeho mohutná hruď nadmula zuřivým povzdechem. Na jeho obličeji nebylo ani hanby, ani studu. Byl příliš vzdálen vědomí, že patří do lidské společnosti, a příliš blízko stavu přírodnímu, než aby věděl, co je to hanba. Cožpak v takovém stupni ošklivosti lze ještě pociťovat hanbu? Avšak zlost, nenávist a zoufalství ponenáhlu rozprostíraly po té šeredné tváři mrak stále temnější, čím dál víc nabitý výbušninou, jež sršela nesčetnými blesky z oka kyklopova.

Ale tento mrak se na okamžik rozjasnil, když projížděl davem kněz na mezku. Sotva ubožák spatřil z dálky mezka s knězem, jeho obličej změkl. Zuřivost, jež obličej křečovitě stahovala, vystřídal podivný úsměv plný něhy, mírnosti a nevýslovné oddanosti. Jak se kněz blížil, byl tento úsměv stále zřetelnější, určitější, zářivější. Jako by jím nešťastník vítal příchod svého zachránce. Leč v okamžiku, kdy mezek dospěl tak blízko k pranýři, že jezdec mohl odsouzence poznat, sklopil kněz oči, prudce se obrátil a pobodl mezka ke klusu, jako by se honem chtěl zbavit ponižujících proseb a jako by si nepřál, aby byl poznán a pozdraven ubožákem v takovém postavení.

Ten kněz byl arcijáhen páter Klaudius Frollo.

Mrak na čele Quasimodově opět potemněl. Chvíli v něm ještě probleskoval úsměv, ale úsměv hořký, malomyslný, plný hlubokého smutku.

Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován.

Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „Pít!“

Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá a zpocená, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že i kdyby se byla našla v davu nějaká soucitná duše, nějaký měšťan nebo měštka, která by se pokusila přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit i milosrdného samaritána.

Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: „Pít!“

Všichni vyprskli v smích.

„Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. „Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“

Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!“

„Tak co, chlapečku,“ řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, „ještě nám budeš čarovat z věží Matky Boží?“

„Tu máš misku a napij se!“ ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. „Jen jsi přešel přes cestu mé ženě, už porodila dítě s dvěma hlavami!“

„A moje kočka měla kotě o šesti nohách!“ ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou.

„Pít,“ opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje.

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.

Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.

Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinu.

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.

A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil.

Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň.

Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.

A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.

Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená.

Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!“

Právě v té chvíli spatřila kajícnice otvorem své díry cikánku na pranýři a vmetla jí do tváře svou strašlivou kletbu: „Buď prokleta, dívko cikánská! Prokleta! Prokleta!“

V. Konec příběhu s kukuřičnou plackou

Esmeralda zbledla a vrávoravě sestoupila z pranýře. Hlas kajícnice ji ještě pronásledoval:

„Sestup, sestup, zlodějko cikánská, však ty tam jednou zase vystoupíš!“

„Kajícnice má zase své vrtochy,“ reptali lidé, ale víc se neodvažovali. Neboť takové ženy budily hrůzu a to je činilo posvátnými. Neradi se tehdy pouštěli do někoho, kdo se ve dne v noci modlil.

Nastala chvíle, kdy měl být Quasimodo opět odveden. Odvázali ho a dav se rozptýlil.

U Velkého mostu se Mahietta, vracející se s oběma družkami, pojednou zastavila:

„Poslouchej, Eustachu, cos udělal s plackou?“

„Maminko,“ odpověděl chlapec, „nějaký velikánský pes se mi do placky zakousl, když jste mluvily s tou paní, co byla v té díře. Tak jsem jedl taky.“

„Cože, chlapče,“ užasla matka, „tys ji celou snědl?“

„Maminko, to ten pes. Povídal jsem mu, že není pro něj, ale neposlouchal mě. Proto jsem si taky kousl, víš?“

„To je hrozné dítě,“ řekla matka usměvavě a káravě zároveň. – „Víte, Oudardo, že on už sní docela sám všechny třešně se stromu v naší zahradě v Charlerange? Však jeho dědeček říká, že z něho bude vojevůdce! – Jestli tě ještě jednou přistihnu, Eustachu! – Jdi, ty hrdino!“