Kniha čtvrtá

I. Dobrá duše

Bylo to jednoho krásného rána v neděli povelikonoční, v neděli Quasimodo, šestnáct let před počátkem tohoto příběhu, kdy v chrámu Matky Boží byl po mši položen malý živý tvoreček do dřevěných jesliček zapuštěných do dlažby po levé straně lodi, přímo proti oné velké soše svatého Kryštofa, ke které vzhlížela od roku 1413 klečící socha pana Antonína des Essarts s rytířskou zbrojí tak dlouho, dokud nepřišli na myšlenku skácet světce i věřícího. Sem do těchto dřevěných jesliček vystavovaly se tehdy nalezené děti, aby se jich ujala věřejná dobročinnost. Kdo chtěl, vzal si je tam. Před dřevěnými jesličkami byla měděná miska na milodary.

Podivné lidské stvoření, které leželo na dřevě onoho rána v neděli Quasimodo léta Páně 1467, budilo zřejmě velikou zvědavost početné skupiny, jež se shlukla kolem dřevěné kolébky. Tvořily ji většinou osoby něžného pohlaví, skoro samé staré ženy.

Nejhlouběji se skláněly nad kolébkou čtyři ženy v první řadě, jejichž šedivá kutna, jakási sutana, nasvědčovala, že patří k nějakému zbožnému bratrstvu. Nevidím žádného důvodu, proč by historie neměla zachovat potomstvu jména těchto čtyř moudrých a úctyhodných kmoter. Byly to Anežka la Herme, Johanka de la Tarme, Jindřiška la Gaultière a Gauchère la Violette; všechny čtyři vdovy, všechny čtyři zbožné sestry z kaple Štěpána Haudryho, které si šly s dovolením své představené a podle regulí Petra d’Ailly vyposlechnout kázání.

Ostatně jestli ty dobré sestry zachovávaly v té chvíli regule Petra ďAilly, porušovaly zato, a s náramnou radostí, regule Michala de Brache a kardinála pisánského, jež jim tak nelidsky ukládaly mlčení.

„Copak je to, sestro?“ ptala se Anežka sestry Gauchère, prohlížejíc si vystavené stvoření, které vřeštělo a házelo sebou v dřevěné kolébce, polekáno tolika pohledy.

„Kam to spějeme,“ řekla Johanka, „když se rodí takovéhle děti?“

„Já se v dětech nevyznám,“ vmísila se opět Anežka, „ale dívat se na takové dítě, to je jistě hřích.“

„To není dítě, Anežko!“

„To je nepodařená opice,“ prohlásila Gauchère.

„Je to zázrak,“ řekla Jindřiška la Gaultière.

„Pak je to už třetí zázrak od postní neděle,“ poznamenala Anežka. „Ještě to není ani týden, co se stal zázrak s tím rouhačem, co se posmíval poutníkům a kterého božsky potrestala Panenka Maria Aubervillierská. A to už byl druhý zázrak v měsíci.“

„Je to opravdu hnusný netvor, tohle ‚nalezené dítě‘,“ připojila se Johanka.

„Ječí, že by z něho regenschori ohluchl,“ přizvukovala Gauchère. „Mlčíš, ty malý křikloune!“

„A představte si, že tuhle obludu posílá pan biskup remešský panu biskupu pařížskému!“ dodala la Gaultière, spínajíc ruce.

„Já si myslím,“ prohodila opět Anežka la Herme, „že je to zvíře, živočich, kříženec žida se sviní; zkrátka a dobře něco neznabožského, co se musí utopit nebo upálit.“

„Doufám, že si ho nikdo nevezme,“ opáčila la Gaultière. „Ach Bože!“ zvolala Anežka. „Ubohé kojné, které jsou v útulku nalezených dětí tamhle na konci uličky, když se jde k řece, hned vedle paláce pana biskupa! Když jim tak někdo přinese takovou obludu ke kojení! To bych raději kojila upíra!“

„Jak je ta Anežka bláhová,“ vložila se do rozhovoru Johanka. „Cožpak nevidíte, milá sestro, že tenhle malý netvor je nejméně čtyřletý a že by mu určitě líp zachutnala nějaká pečínka než váš prs?“

Vskutku, ten malý netvůrek, ani my ho nemůžeme nazvat jinak, nebyl novorozenětem. Byl to náramně hranatý a náramně pohyblivý raneček, uvězněný v plátěném pytli, na němž byly vytištěny ini­ciály pana Viléma Chartiera, tehdejšího biskupa pařížského. Z pytle vyčuhovala jen hlava. Ale ta hlava byla opravdu nestvůrná. Bylo na ní vidět jen chomáč zrzavých vlasů, jedno oko, ústa a zuby. Oko plakalo, ústa křičela a zuby jen jen se zakousnout. To všechno se zuřivě zmítalo v pytli k velikému údivu davu, který kolem stále rostl a obnovoval se.

Také paní Aloisie de Gondelaurier, bohatá a vznešená dáma, vedoucí za ruku asi šestiletou hezkou holčičku a vlekoucí za sebou dlouhý závoj, upevněný na zlatém růžku čepce, zastavila se cestou u dřevěných jesliček a prohlížela si chvilku nešťastné stvoření, zatím co si její rozkošná dceruška Lilie de Gondelaurier, celá oblečená v hedvábí a sametu, slabikovala pomocí svého hezkého prstíčku nápis zavěšený trvale na dřevěné kolébce: NALEZENCI.

„Na mou věru,“ řekla paní, odvracejíc se s odporem, „myslela jsem, že se tu vystavují jen děti!“

A obrátila se zády, při čemž hodila do misky veliký stříbrňák, který zazvonil mezi haléři, až nad tím ubohé sestřičky od Štěpána Haudryho vyvalovaly oči.

Za chvilku šel kolem vážný a učený Robert Mistricolle, nejvyšší notář králův, s ohromným misálem pod jednou paží a se svou manželkou Vilemínou la Mairesse pod paží druhou, takže si vedl po boku oba své velitele, duchovního i světského.

Prohlédl si předmět a prohlásil: „Nalezené dítě? To je patrně našli na břehu řeky Flegetonu.“

„Má jen jedno oko,“ podotkla Vilemína. „Na druhém má bradavici.“

„To není bradavice,“ opáčil mistr Robert Mistricolle, „to je vajíčko a v tom vajíčku je zárodek zrovna takového ďábla, jako je tento. Ten má na oku zase vajíčko a v něm dalšího ďábla a tak to jde dál.“

„Jak to víte?“ zeptala se Vilemína la Mairesse.

„Vím to z knih,“ odpověděl nejvyšší notář.

„Pane nejvyšší notáři,“ otázala se Gauchère, „jakou budoucnost předpovídáte tomuto ‚nalezenému‘ dítěti?“

„Nejhorší neštěstí,“ odpověděl Mistricolle.

„Ach Bože,“ zvolala jedna stařena z davu, „cožpak není dost na tom, že jsme měli loni ten velký mor a že se Angličané chystají vylodit v Harefleu velké vojsko?“

„Možná že to zabrání královně přijet v září do Paříže,“ mínila jiná. „Obchody už tak jdou prabídně.“

„Já si myslím,“ zvolala Johanka de la Tarme, „že by bylo pro Pařížany lepší, kdyby tenhle čaroděj ležel raději na hranici než na postýlce.“

„Na pořádné a pěkně planoucí hranici,“ dodala stařena. „To by bylo moudřejší,“ řekl Mistricolle.

Již chvíli naslouchal mudrování ctihodných haudrietek i výrokům nejvyššího notáře jakýsi mladý kněz. Měl přísnou tvář, široké čelo a pronikavý pohled. Mlčky odstrčil dav, zadíval se upřeně na „malého čaroděje“ a vztáhl k němu ruku. Bylo již na čase, neboť všechny ty pobožné babky si již brousili zuby na „pěkně planoucí hranici“. „Beru si to dítě za své,“ řekl kněz.

Vzal je do sutany a odnesl. Shromáždění ho sledovalo zděšeným pohledem. Ve chvilce zmizel červenou brankou, která tehdy spojovala chrám s klášterem.

Když opadlo první překvapení, naklonila se Johanka k uchu sestry Gaultière:

„Vždyť jsem vám to říkala, milá sestro, že ten mladý kněz, pan Klaudius Frollo, je čaroděj.“

II. Klaudius Frollo

Klaudius Frollo nebyl vskutku obyčejný člověk.

Pocházel z rodiny oněch středních vrstev, kterým se v ledabylé mluvě minulého století říkalo buď vysoká buržoasie, nebo drobná šlechta. Tato rodina zdědila po bratrech Pacletech léno Tirechappe, jež podléhalo přímo pařížskému biskupu a jehož jedenadvacet domů bylo v třináctém století předmětem tak mnohých sporů před církevním soudem. Klaudius Frollo byl jako držitel tohoto léna jedním ze sto čtyřiceti sedmi pánů, kteří si osobovali právo na obročí v Paříži i v jejich předměstích; a z tohoto titulu bylo jeho jméno po dlouhou dobu zapsáno v archivu uloženém v klášteře svatého Martina V polích, mezi palácem Tarcanvilleským, který patřil Františku Le Rezovi, a kolejí Tourskou.

Klaudia Frolla zaslíbili rodiče již v dětství stavu duchovnímu. Vycvičili ho v latinském čtení; naučili ho klopit oči a mluvit potichu. Byl ještě dítětem, když ho otec zavřel do koleje Torchi v Univerzitní čtvrti. A tam rostl nad misálem a slovníkem.

Byl to ostatně smutný, vážný a opravdový hoch, který vášnivě studoval a rychle chápal; ve volných chvílích nepokřikoval, do pijatik v ulici Fouarre se nepletl, nevěděl, co je to „dare alapas et capillos laniare“¹, a vůbec se neúčastnil oné vzpoury roku 1463, kterou kronikáři důstojně zaznamenávají pod titulem „Šestá výtržnost na universitě“. Málokdy se posmíval chudým žákům z Montaigu pro jejich krátké kazajky, které jim vynesly směšnou přezdívku, nebo nemajetným žákům z koleje Dormansovy pro jejich vyholenou tonsuru a trojbarevný pláštík z látky tmavomodré, blankytně modré a fialové „azurini coloris et bruni“², jak praví listina kardinála od Čtyř korun.

Zato byl pilným žákem v nižších i vyšších školách v ulici Svatého Jana Beauvaiského. První žák, kterého spatřil opat z kláštera svatého Petra V údolí, když začínal svou přednášku o kanonickém právu, byl Klaudius Frollo, přilepený přímo proti katedře ke sloupu školy svatého Vendregesila, vyzbrojený rohovým kalamářem, okusující pero, čmárající na odřeném koleně a foukající si v zimě na prsty. První posluchač, kterého pan Miles d’Islier, doktor církevního práva, viděl přicházet každé pondělí ráno celého udýchaného, právě když se otvírala vrata školy svatého Diviše, byl Klaudius Frollo. A tak když mu bylo šestnáct let, mohl se mladý bohoslovec měřit v mystické teologii s kterýmkoli církevním otcem, v kanonické teologu s kterýmkoli otcem z koncilů a v teologu scholastické s kterýmkoli doktorem Sorbonny.

Když prostudoval teologii, vrhl se do církevního práva. Nejprve pročetl „Učitele moudrosti“, pak se zahrabal do „Církevních stanov Karla Velikého“ a ve své dychtivosti po vědění zhltal postupně všechny sbírky církevního práva, sbírku Theodora, biskupa hispalského, sbírku Boucharda, biskupa wormského, Yvesa, biskupa chartreského, pak Dekret Gratianův, který následoval po stanovách Karla Velikého, pak sbírku Řehoře IX. a nakonec epištolu „Super specula“ papeže Honoria III. Obeznámil se podrobně a důvěrně s onou rozsáhlou a pohnutou dobou, kdy uprostřed středověkých zmatků zápasilo mezi sebou i vzájemně spolupracovalo právo občanské s právem církevním, s obdobím, jež počíná roku 618 Theodorem a končí roku 1227 papežem Řehořem.

Když spolykal církevní právo, vrhl se na lékařství a svobodná umění. Studoval nauku o bylinách a nauku o mastech; stal se odborníkem v léčení horeček, pohmožděnin, krvotoků a vředů. Jakub d’Espars by ho byl přijal za lékaře, Richard Hellain za chirurga. Prošel všemi stupni akademických hodností, stal se bakalářem, mistrem a doktorem svobodných umění. Studoval jazyky, latinu, řečtinu, hebrejštinu, trojí svatyni, tehdy velmi málo vyhledávanou. Byla to vskutku přímo horečná touha získat a nahromadit co nejvíce vědeckých znalostí. V osmnácti letech prošel všemi čtyřmi fakultami. Mladému muži se zdálo, že život má jediný cíl: vědět.

Přibližně v téže době se stalo, že pro horké léto roku 1466 vypukl veliký mor, který skosil v hrabství pařížském na čtyřicet tisíc duší a mezi nimi, jak praví Jean de Troyes, „mistra Arnoula, hvězdopravce králova, muže hrubě dobrého, moudrého a veselého“. V Univerzitní čtvrti se roznesla pověst, že v ulici Tirechappe řádila nemoc obzvláště zle. A právě tam bydlili uprostřed svého léna rodiče Klaudiovi. Mladý student, všecek poplašen, běžel do otcovského domu. Přišel pozdě, jeho otec i matka zemřeli den předtím. Na živu zůstal jen malý bratříček zavinutý v peřince, který zoufale křičel, opuštěn ve své kolébce. To jediné zbylo Klaudiovi z celé jeho rodiny; mladý muž vzal dítě do náručí a odešel zasmušen. Až dosud žil jen ve světě vědy, nyní začal žít skutečným životem.

Tato pohroma způsobila v Klaudiově osudu hluboký převrat. Jako sirotek a starší bratr, v devatenácti letech hlava rodiny, cítil se násilně odvolán od svých školských snů k věcem tohoto světa. A tehdy si, dojat soucitem, toto dítě, svého bratra, vášnivě a hluboce zamiloval; jak zvláštní a sladký to zjev, láska k člověku u něho, který dosud miloval jen knihy.

Příchylnost k dítěti vyvinula se u něho měrou neobyčejnou: pro duši tak panenskou bylo to jako první láska. Od dětství odloučen od rodičů, sotva je poznal, zavřen a jakoby zazděn za svými knihami, hnán jedině touhou studovat a učit se, poslouchaje jen a jen svůj rozum, který se rozvíjel studiem vědy, a svou představivost, jež se bystřila literaturou, ubohý student neměl dosud čas si uvědomit, že má také srdce. Ten malý bratříček, který neměl otce ani matku, děťátko, které mu tak nenadále spadlo z nebe do náručí, udělalo z něho nového člověka. Shledal, že jsou na světě ještě jiné věci, než bádání na Sorbonně a verše Homérovy, že člověku je třeba příchylnosti, že život bez něhy a bez lásky je jen suchopárné, skřípavé a drásavé soukolí. Ale poněvadž byl ve věku, kdy iluze se nahrazují opět jen iluzemi, domníval se, že jen city pokrevní a rodinné jsou pro člověka nezbytné a že láska k malému bratříčkovi vyplní mu celý život.

Oddal se tedy lásce k malému Janovi celou svou vášnivou, na svůj věk hlubokou, horoucí a soustředěnou povahou. To ubohé křehké stvoření, ten roztomilý, růžový, kadeřavý plavovlásek, ten sirotek odkázaný zase jen na sirotka, dojímal ho až do hloubi srdce; a poněvadž byl vážným myslitelem, začal přemýšlet o Janovi s nesmírným soucitem. Staral se a pečoval o něj jako o něco nekonečně křehkého a drahocenného. Byl dítěti víc než bratrem, stal se mu matkou.

Malý Jan ztratil matku, ještě když se kojil. Klaudius mu našel kojnou. Kromě léna Tirechappe zdědil totiž po otci ještě léno „Mlýn“, které lenním právem náleželo k čtverhranné věži Gentilly: byl to mlýn stojící na pahorku nedaleko zámku Winchestre (Bicêtre). Bydlela tam mlynářka, jež právě kojila krásné dítě. Bylo to nedaleko Univerzitní čtvrti; Klaudius jí vlastnoručně odnesl svého malého Jana.

Od chvíle, kdy nesl na svých bedrech toto břímě, začal brát život velmi vážně. Myšlenka na malého bratříčka stala se mu nejen osvěžením, nýbrž i cílem jeho studií. Rozhodl se, že zasvětí celou svou budoucnost Bohu a že nebude mít nikdy jinou manželku ani jiné dítě než štěstí a blaho svého bratra. Přimkl se tedy víc než jindy k svému kněžskému povolání. Jeho zásluhy, vědomosti a hodnost přímého vazala pařížského biskupa otvíraly mu dokořán brány církve. Ve dvaceti letech se stal na zvláštní povolení Svaté stolice knězem a jako nejmladší z kaplanů chrámu Matky Boží sloužil mši u oltáře, kterému se pro pozdě čtenou mši říká „altare pigrorum“³.

Zde se zahloubal ještě více do svých drahých knih, které opouštěl jen na hodinu, aby si odběhl do lenního Mlýna. Ta zvláštní směs učenosti a přísnosti, tak vzácná v jeho věku, získala mu v klášteře rázem úctu a obdiv. Z kláštera se jeho pověst učence rozšířila mezi lid, jenže se maličko změnila, jak se tehdy často stávalo, a lid ho měl za čaroděje.

A právě ve chvíli, kdy odsloužil mši a vracel se o neděli Quasimodo od oltáře lenochů, který stál vedle dveří na kůr po pravé straně hlavní lodi, poblíž obrazu Panny Marie, upoutala jeho pozornost skupina babek, hlasitě ječících nad kolébkou nalezenců.

I přiblížil se k nešťastnému tvorečku, tak nenáviděnému a ohrožovanému. Jeho zoufalá bezmocnost, jeho nestvůrnost a opuštěnost, vzpomínka na mladšího bratra, pomyšlení, které mu najednou přišlo na mysl, že kdyby sám zemřel, jeho malý Johánek by mohl být zrovna tak bídně pohozen do kolébky nalezenců, to všechno mu naráz zavalilo srdce: přemohl ho veliký soucit a dítě si odnesl.

Když dítě vytáhl z pytle, shledal, že je opravdu velice nestvůrné. Nebožáček měl na levém oku bradavici, hlavu vraženou mezi ramena, zkřivenou páteř, ptačí prsa, křivé nohy; ale zdál se čilý; ačkoli nebylo možno uhodnout, jakou řečí žvatlá, jeho křik prozrazoval určitou sílu a zdraví. Při pohledu na jeho ošklivost soucit Klaudiův ještě vzrostl; i učinil v duchu slib, že toto dítě vychová pro lásku k svému bratru, aby jednou, ať už by se v budoucnosti malý Jan dopustil jakýchkoli chyb, měl na své straně tento pro něho vykonaný milosrdný čin. Bylo to jakési střádání dobrých skutků, které konal ve prospěch svého bratra; uzlík dobrých činů, které mu chtěl nashromáždit předem pro případ, že by se jednoho dne tomu darebáčkovi nedostávalo těchto peněz, jež jediné platí u bran ráje.

Pokřtil své adoptivní dítě a pojmenoval je Quasimodo⁴, buď že tím chtěl naznačit den, kdy je nalezl, nebo chtěl tím jménem vyjádřit, jak je to nebohé stvořeníčko nedokonalé, jen jako zhruba nahozené. Jednooký, křivonohý a hrbatý Quasimodo byl vskutku jen částečně člověkem.

III. Immanis pecoris custos, immanior ipse⁵

V roce 1482 byl ovšem Quasimodo už dospělý. Před několika lety se stal zvoníkem v chrámu Matky Boží z milosti svého adoptivního otce Klaudia Frolla, který se stal arciděkanem v Josas z milosti svého lenního pána Ludvíka de Beaumont; ten se stal biskupem pařížským roku 1472 po smrti Viléma Chartiera z milosti svého ochránce Oliviera Daňka, lazebníka krále Ludvíka XI. z milosti Boží.

Quasimodo byl tedy zvoníkem v chrámu Matky Boží. Časem se mezi zvoníkem a kostelem vytvořilo jakési zvláštní důvěrné pouto. Navždy odloučen od světa dvojím osudovým neštěstím, svým neznámým původem a nestvůrným zevnějškem, a od dětství jsa uzavřen v tomto dvojitém nepřekročitelném kruhu, ubohý nešťastník si zvykl nestarat se vůbec o to, co se děje ve světě za posvátnými zdmi, jež ho přijaly do svého stínu. Jak vyrůstal a dospíval, byl mu chrám Matky Boží postupně kolébkou, hnízdem, domovem, vlastí, celým světem.

A je jisté, že tímto tvorem a touto budovou byla jakási tajemná, předem daná harmonie. Když se ještě jako dítě batolil a škobrtal pod zešeřelými jejími klenbami, podobal se svou lidskou tváří a údy zvířete plazu, který zdomácněl na této vlhké a temné dlažbě, kam románské hlavice vrhaly tolik bizarních stínů.

Později, když se po prvé maně zachytil věžního provazu, když se naň pověsil a rozhoupal tím zvon, připadalo to Klaudiovi asi tak, jako když se dítěti rozváže jazyk a ono začne mluvit.

Když se takto rozvíjel neustále v duchu katedrály, když v ní žil, spal a téměř nikdy z ní nevycházel, podléhaje v každém okamžiku jejímu tajemnému tlaku, ponenáhlu dospěl k tomu, že se jí podobá, že v ní, abychom tak řekli, zapustil kořeny, stal se její neoddělitelnou částí. Jeho přečnívající úhly zapadly, nechť je nám prominuto toto přirovnání, do ustupujících úhlů budovy a zdálo se, že je nejen jejím obyvatelem, nýbrž jejím přirozeným obsahem. Skoro by se mohlo říci, že vzal na sebe její tvar, jako hlemýžď přijímá tvar své skořápky. Byla jeho domovem, jeho doupětem, jeho schránkou. Mezi ním a starobylým chrámem vyvinula se tak hluboká a bezprostřední sympatie, tolik skrytých i zjevných příbuzností, že s ní srostl podobně jako želva se svým krunýřem. Vrásčitá katedrála byla jeho želvím štítem.

Je jistě zbytečné upozorňovat čtenáře, aby nebral příliš doslova všechny ty slovní obraty, jichž jsme zde museli použít, abychom vyjádřili ono podivuhodné, souladné, bezprostřední a téměř bytostné splynutí člověka s budovou. Nemusíme rovněž dodávat, jak důvěrně se seznámil s celou katedrálou za tak dlouhého a těsného soužití. Byl to jeho skutečný domov. Nebylo v něm hloubky, kam by Quasimodo nepronikl, nebylo výšky, na kterou by se nebyl vyšplhal. Kolikrát vylezl po průčelí do značné výše, zachycuje se přitom jen drsných výčnělků sochařské výzdoby. Věže, po jejichž vnější částí ho lidé často viděli lézti asi tak, jako ještěrka klouže po srázné zdi, ta obrovská dvojčata, ty vysoké, hrozivé a strašné věže nebudily v něm ani závrať, ani hrůzu, ani ho neomračovaly. Když člověk viděl, jak jsou povolné pod jeho rukou, jak lehce po nich šplhá, byl by řekl, že si je Quasimodo ochočil. A když tak neustále skákal, šplhal a proháněl se uprostřed propastí obrovské katedrály, stal se něčím mezi opicí a kamzíkem; jako ony děti kalabrijské, které umějí dříve plavat než chodit a od malička si hrají s mořem.

Ostatně nejen jeho tělo se očividně utvářelo podle katedrály, nýbrž i jeho duch. V jakém stadiu byla jeho duše? Do jakých záhybů se stáhla, jakou podobu na sebe vzala pod tím sukovitým obalem a při tom zdivočelém životě? Těžko určit. Quasimodo se narodil jednooký, hrbatý a kulhavý. Jen s vynaložením veliké námahy a veliké trpělivosti podařilo se Klaudiovi Frollovi, že ho naučil mluvit. Leč neblahý osud se ubohého nalezence nepustil. Když se stal ve čtrnácti letech zvoníkem u Matky Boží, nový neduh dovršil jeho nestvůrnost; zvony mu protrhly ušní bubínek a on ohluchl. Jediná branka do světa, kterou mu příroda nechala otevřenu, se naráz a navždy zavřela.

Ve chvíli, kdy se zavřela, pohltila jediný paprsek radosti a světla, který dosud pronikal do Quasimodovy duše. Jeho duše se propadla do nejhlubší tmy. Smutek nešťastníkův se stal nezhojitelný a úplný jako jeho škaredost. Dodejme ještě, že hluchota ho učinila do jisté míry němým. Neboť aby nebyl ostatním pro smích, rozhodl se, když ohluchl, že se uzavře do naprostého mlčení, které přerušoval, jen když byl sám. Dobrovolně si spoutal jazyk, který Klaudius Frollo s takovou námahou rozvázal. A tak se stávalo, že když byl někdy okolnostmi přinucen mluvit, byl jeho jazyk zdřevěnělý a neohebný asi jako dveře, jejichž stěžeje zarezavěly.

Kdybychom se nyní pokusili proniknout tou tlustou a tvrdou kůrou až do duše Quasimodovy, kdybychom mohli prozkoumat hlubiny tohoto nepodařeného ústrojí, kdyby nám bylo dopřáno nahlédnout s pochodní v ruce za tyto neprůhledné orgány, probodávat temné nitro tohoto neproniknutelného tvora, osvětlit jeho tmavé kouty a jeho nesmyslné slepé uličky, vrhnout najednou na tu duši spoutanou uvnitř této jeskyně ostré světlo, nalezli bychom bezpochyby tuto nešťastnici v nějakém ubohém, zakrnělém a zmrzačeném stavu, jako bývalí vězňové v olověných žalářích benátských⁶, kteří skomírali ohnutí v příliš nízké a příliš úzké kamenné kobce.

Je jisté, že ve vadném těle duch odumírá. Quasimodo sotva cítil, že se v něm neuvědoměle hýbe nějaká duše stvořená k jeho obrazu. Dojmy z věcí se nejdříve důkladně odrazily, než pronikly k jeho vědomí. Jeho mozek byl jakýmsi zvláštním průsečíkem: myšlenky, které jím prošly, vycházely z něho úplně pokřivené. A celé myšlení, jež vycházelo z tohoto odrazu, bylo nutně zvrácené a scestné.

Tím docházelo u něho k tisícerým omylům, k tisícerým pochybeným úsudkům, k tisícerým úchylkám, v nichž kroužila jeho mysl jednou pomatená, jindy hloupá.

První následek tohoto neblahého ustrojení jeho ducha byl ten, že pohled, jímž se na věci díval, byl zkalen. Nemohl proto přijmout skoro žádný bezprostřední vjem. Vnější svět mu připadal mnohem vzdálenější než nám.

Druhý následek byl, že ho neštěstí učinilo zlým.

Byl opravdu zlý, protože byl plachý, protože byl ošklivý.

V jeho povaze byla logika právě tak jako v naší.

Jeho síla, tak neobyčejně vyvinutá, byla další příčinou jeho zlomyslnosti. „Malus puer rodustus,“⁷ říká Hobbes.

Jinak je nutno mu po právu přiznat, že zlomyslnost mu nebyla asi vrozena. Od chvíle, kdy po prvé vkročil mezi lidi, cítil a později viděl, že na něj plivají, že ho hanobí, odstrkují.

Nepoznal jiného lidského slova než posměšek nebo kletbu. Jak vyrůstal, nacházel kolem sebe samou nenávist. Nakazil se jí. Nasál do sebe tu všeobecnou zlobu. Zvedl zbraň, kterou ho zraňovali.

Ostatně ukazoval lidem svou tvář jen velmi nerad; katedrála mu stačila. Byla bohatě zalidněna mramorovými postavami, králi, svatými, biskupy, kteří se mu alespoň nevysmívali do očí a měli pro něj vždy jen mírný a vlídný pohled. Ostatní sochy, sochy oblud a démonů, nechovaly ke Quasimodovi nenávist. Příliš se jim podobal, než aby ho nenáviděly. Vysmívaly se spíše ostatním lidem. Svatí byli jeho přátelé a žehnali mu; obludy byly jeho přátelé a chránily ho. Proto jim kolikrát a dlouze vyléval své srdce. Mnohdy strávil celé hodiny schoulen před některou sochou a samotářsky s ní hovořil. Když ho někdo přistihl, prchal jako milenec překvapený při nočním dostaveníčku.

Katedrála mu nebyla jen společností, byla jeho celým světem, celou přírodou. Nesnil o jiných alejích než o neustále kvetoucích pestrobarevných oknech, o jiném stínu než o tom, který skýtalo kamenné listoví rozvíjející se v trsech saských hlavic a plné ptactva, o jiných horách než o těch obrovských věžích chrámových, o jiném oceáně než o Paříži, jež mu hučela u nohou.

Z celé té mateřské budovy miloval nejvíce zvony; ony probouzely jeho duši, rozpínaly její ubohá křídla, tak bídně svěšená v temné kleci, ony ho činily šťastným. Miloval je, mazlil se s nimi, hovořil s nimi, rozuměl jim. Od zvonečku ve věžičce nad křížovou klenbou až po těžký zvon nad průčelím, všechny je měl něžně rád. Zvonička nad klenbou a dvě hlavní věže, to byly jeho tři velké klece, jejichž ptáci, které sám vychoval, zpívali jen jemu. A přece to byly tytéž zvony, které zavinily jeho hluchotu; leč matky mají často nejraději to dítě, jež jim způsobilo nejvíc bolesti.

Pravda, hlas zvonů byl jediný hlas, který ještě mohl slyšet. Proto byl jeho miláčkem nejtlustší zvon. Měl ho nejraději z celé té rodiny hřmotných sester, jež se o svátečních dnech kolem něho houpaly. Tento velký zvon se jmenoval Marie. Marie byla v jižní věži sama se svou sestrou Jaquelinou, poněkud slabším zvonem, uzavřeným v menší kleci hned vedle ní. Jaquelina byla pojmenována podle manželky Jana Montagu, který tento zvon daroval kostelu, což nebylo vůbec překážkou, aby nepřišel na Montfauconu o hlavu. V druhé věži bylo šest jiných zvonů a konečně šest nejmenších přebývalo ve věžičce nad klenbou, spolu s dřevěným klepátkem, jímž se zvonilo pouze od odpoledne na Zelený čtvrtek do rána na Bílou sobotu. Quasimodo měl tedy ve svém harému patnáct zvonů; ale jeho favoritkou byla tlustá Marie.

Nemůžeme si ani představit, jakou radost prožíval o svátečních dnech, kdy se zvonilo naplno. V okamžiku, kdy ho arcijáhen propustil a řekl mu: „Jděte,“ běžel nahoru po točitých schodech rychleji, než by jiný z nich dokázal sestoupit. Celý udýchaný vstoupil do větrné světnice velkého zvonu; chvíli se naň zbožně a láskyplně díval; pak jej něžně oslovil a pohladil ho rukou jako dobrého koně, který má před sebou dlouhou cestu. Litoval ho, že musí podstoupit takovou námahu. Když se s ním takto nejdřív pomazlil, zavolal na své pomocníky v dolejším poschodí věže, aby začali. Ti se pověsili na lana, vratidlo zaskřípělo a ohromný kovový obal se pomalu rozhoupával. Quasimodo jej rozechvěně sledoval pohledem. První náraz srdce o kovovou stěnu roztřásl lešení, na němž byl zvon upevněn. Quasimodo se chvěl zároveň se zvonem. „Houpy, hou,“ křičel a smál se šíleným smíchem. Mezitím se pohyb velkého zvonu zrychloval, a jak zvon probíhal stále širším obloukem, šířilo se i oko Quasimodovo, stále jiskřivější a plamennější. Konečně se rozhoupaly zvony do plného letu; celá věž se třásla; trámoví, olověné stříšky, kamenné kvádry – všechno to hučelo najednou, od spodních pilířů až po trojlístky v horní kružbě. Tu teprve se Quasimodo dostal jak se patří do varu: přecházel sem a tam, třásl se spolu s věží od hlavy k patě. Odpoutaný a zuřící zvon nastavoval střídavě oběma stěnám věže svou bronzovou tlamu, supící hromovým dechem, na čtyři míle daleko slyšitelným. Quasimodo si stoupl před tu otevřenou tlamu; skrčoval se a opět se vztyčoval, když se zvon vracel, vdechoval jeho omračující van, díval se hned dolů na náměstí, jež se hemžilo jako mraveniště dvě stě stop hluboko pod ním, hned na obrovský měděný jazyk, který mu vteřinu co vteřinu zařval do ucha. Toto jediné slovo slyšel, tento jediný zvuk přerušoval všeobecné mlčení. Liboval si v něm jako pták na slunci; najednou se zběsilost zvonu přenesla i na něho; vytřeštil oči; čekal, až k němu doletí ten kovový čmelák, jako pavouk čeká na mouchu, a rázem se naň střemhlav vrhl. Pak v letu nad propastí vymrštěn šíleným rozhoupáním zvonu uchopil tu bronzovou nestvůru za uši, stiskl ji oběma koleny, popohnal ji patami jako ostruhami a celou prudkostí tohoto nárazu a celou váhou svého těla zdvojnásobil její zběsilý let. Věž se přitom otřásala. Quasimodo křičel a skřípal zuby, jeho zrzavé vlasy se naježily, jeho prsa chroptěla jako kovářský měch, z jeho očí šlehaly plameny, obludný zvon pod ním řičel a supěl; a už to nebyl ani zvon od Matky Boží, ani Quasimodo, byl to přelud, vír, vřava; závrať letící na zvučícím koni; duch přikovaný k létajícímu sedlu; podivný kentaur, půl člověk, půl zvon; jakýsi příšerný Astolf⁸, unášený na zázračném okřídleném koni z živoucího bronzu.

Přítomnost tohoto zvláštního tvora jako by vdechovala celé katedrále zvláštní tep života. Zdálo se, soudíme-li podle pověrčivých pověstí, jež se šířily mezi lidem a jež ostatně vždy přehánějí, že z něho vychází nějaká tajemná síla, která oživovala všechny kameny chrámu Matky Boží a rozechvívala starý kostel až do nejhlubších útrob. Stačilo, když lidé věděli, že tam je, a již se jim zdálo, že tisíce soch na galeriích a portálech se hýbe a ožívá. A vskutku, katedrála se pod jeho rukou měnila v učenlivou a poslušnou bytost; očekávala jeho rozkaz, aby pozvedla svůj mohutný hlas; Quasimodo ji ovládal a naplňoval svou přítomností jako její strážný duch. Člověk by řekl, že ta ohromná budova pod jeho dotekem dýchá. Byl v ní vskutku všudypřítomný, jako by se zmnožoval, bylo možno vidět ho na všech místech budovy. Tu spatřili lidé s hrůzou na nejvyšším vrcholku věže směšného trpaslíka, jak šplhá, jak se plazí a leze po čtyřech, vznáší se nad propastí, přeskakuje z výčnělku na výčnělek a prohledává vnitřnosti kterési kamenné obludy; to Quasimodo vybíral havraní hnízda. Tu zase někdo narazil v temném zákoutí kostela na jakési živé, skrčené i zamračené strašidlo: to Quasimodo přemýšlel. Jindy zahlédl někdo pod zvonicí obrovskou hlavu a hromadu nespořádaných údů, jak se zuřivě houpe na provaze: to Quasimodo vyzváněl nešpory nebo klekání. Často za noci viděli lidé, jak po křehké, jako krajka prolamované balustrádě, jež věnčí vrcholky věží a lemuje obvod apsidy, bloudí ohyzdná postava: byl to opět hrbáč od Matky Boží. Tu pak, jak říkaly sousedky, celý chrám bral na sebe jakési fantastické, nadpřirozené a děsivé vzezření; tu i tam se otvíraly oči a ústa; bylo slyšet štěkot kamenných psů, hadů a draků, kteří ve dne v noci bdí s nataženými krky a otevřenými tlamami kolem ohromné katedrály. A bylo-li to v noci štědrovečerní, kdy veliký zvon chraptivým zvukem svolával věřící na půlnoční, při níž v chrámu planuly všechny svíce, tu chmurné průčelí vzalo na sebe tak zvláštní vzhled, že se zdálo, jako by velký portál požíral dav a růžice naň upřeně hleděla. A to všechno způsoboval Quasimodo. V Egyptě by ho byli prohlásili za boha tohoto chrámu; středověk v něm viděl jeho démona; byl jeho duší.

A byl jí do té míry, že pro ty, kdož vědí, že Quasimodo žil, je dnes chrám Matky Boží opuštěný, bez ducha, mrtvý. Člověk cítí, že se odtud něco ztratilo. To ohromné tělo je prázdné; je to pouhá kostra: duch odešel, zůstalo jen jeho místo, toť vše. Je to jako lebka, v níž jsou ještě důlky pro oči, ale pohledu v nich už není.

IV. Pes a jeho pán

A přece tu byla lidská bytost, kterou Quasimodo vyjímal ze své zloby a nenávisti vůči ostatním a kterou miloval stejně, ba možná více než svou katedrálu: byl to Klaudius Frollo.

Přirozený zjev. Klaudius Frollo se ho ujal, adoptoval ho, živil ho, vychoval ho. Když byl jako malý chlapec pronásledován štěkotem psů a pokřikem dětí, často nacházel útočiště v klíně Klaudia Frolla. Klaudius Frollo ho naučil mluvit, číst, psát. Nakonec ho udělal zvoníkem. A dát Quasimodovi za nevěstu velký zvon znamenalo dát Romeovi Julii.

Quasimodo mu byl proto hluboce, vášnivě a bezmezně vděčný; a přestože tvář jeho adoptivního otce bývala často zasmušilá a přísná, jeho slova obyčejně úsečná, tvrdá a pánovitá, vděčnost Quasimodova nikdy ani na okamžik neochabla. Arcijáhen měl v Quasimodovi nejoddanějšího otroka, nejposlušnějšího sluhu, nejbdělejšího psa. Když ubohý zvoník ohluchl, vyvinula se mezi ním a Klaudiem Frollem jakási tajemná posunková řeč, jíž rozuměli jen oni dva. A tak byl arcijáhen jedinou lidskou bytostí, s níž si Quasimodo zachoval spojení. Ze všech věcí na světě byl ve styku jen s katedrálou a Klaudiem Frollem.

Moc arcijáhnovu nad zvoníkem a příchylnost zvoníkovu k arcijáhnovi nelze s ničím srovnat. Byl by stačil jediný Klaudiův pohyb a pomyšlení, že mu způsobí radost, a Quasimodo by se byl střemhlav vrhl z věže chrámu Matky Boží. Je vskutku pozoruhodné, jak Quasimodo všechnu svou fyzickou sílu, jež se u něho tak neobyčejně rozvinula, dal slepě do služeb druhého. Jistě to způsobila synovská oddanost a rodinné pouto; ale přispěla k tomu též uhrančivá moc jednoho ducha nad druhým. Před vznešeným, hlubokým, mocným a nadřazeným duchem stálo to ubohé, neohrabané a nemotorné stvoření se sklopenou hlavou a s prosebnýma očima. Posléze a především to byla vděčnost. Vděčnost zabíhající do takových krajností, že nevíme, k čemu bychom ji přirovnali. Nejkrásnější příklady takové ctnosti nenacházíme u lidí. Spíše bychom řekli, že Quasimodo miloval arcijáhna tak, jako ještě žádný pes, žádný kůň, žádný slon nemiloval svého pána.

V. Pokračování vyprávění o Klaudiu Frollovi

Roku 1482 bylo Quasimodovi přibližně dvacet let, Klaudiovi Frollovi asi šestatřicet. Jeden vyrostl, druhý zestárl.

Klaudius Frollo nebyl již ten prostý student z koleje Torchi, něžný ochránce malého chlapce, mladý a hloubavý filozof, který mnoho věděl a mnoho neznal. Byl to přísný, vážný a mrzutý kněz, duchovní pastýř, pan arcijáhen v Josas, druhý akolita⁹ biskupův, který měl pod svou správou dvě děkanství. V Montlhéry a Châteaufortu, a sto sedmdesát čtyři venkovské fary. Osobnost důstojná a zasmušilá, před kterou se třásli ministranti v bílých řízách a červených pláštěnkách, kůroví zpěváci, členové bratrstva svatého Augustina i ranní kaplani od Matky Boží, když pomalu kráčel pod gotickými oblouky kůru, velebný, zamyšlený, se skříženýma rukama a s hlavou na prsa tak sklopenou, že z jeho tváře bylo vidět jen vysoké lysé čelo.

Páter Klaudius Frollo však nezanechal ani vědy, ani se nevzdal výchovy svého bratra, dvou zájmů, jež vyplňovaly jeho život. Leč během doby se vmísila do těchto slastí jistá hořkost. Časem i nejlepší slanina zežlukne, říká diakon Pavel. Malý Jan Frollo, zvaný „ze Mlýna“ podle místa, kde byl odchován, nevyvíjel se tím směrem, který mu chtěl Klaudius vtisknout. Starší bratr se těšil, že bude mít žáka zbožného, poslušného, učenlivého a počestného. Ale malý Jan byl jako ty mladé stromky, které překazí úsilí zahradníkovo a zarputile se obracejí v tu stranu, odkud jim přichází vzduch a slunce. Rostl, bujněl a vyháněl nádherné a košaté větve jen ve směru lenosti, nevědomosti a hýření. Byl to pravý čertův chlapík, velmi nespoutaný, nad čímž se páter Klaudius často mračil, ale také velmi zábavný a vtipný, což mnohdy vyloudilo na tváři staršího bratra úsměv. Klaudius ho svěřil péči téže koleje Torchi, kde sám strávil první léta v pilném studiu a rozjímání; a bylo proň bolestné vidět, jak toto posvěcené místo, kdysi jménem Frollo proslavené, je jím dnes znesvěceno. Kolikrát kvůli tomu držel Janovi velmi přísná a velmi dlouhá kázání, jež on statečně snášel. Přitom všem měl malý dareba dobré srdce, jak to vídáme ve všech komediích. Leč sotva kázání skončilo, pokračoval opět klidně ve svých bujnostech a výstřednostech. Hned natloukl nějakému nováčkovi na uvítanou při jeho vstupu na universitu – vzácná to tradice, jež se zachovala neporušena až do dneška. Jindy zase popíchl tlupu studentů, kteří se s klasickou obřadností vrhli na nějakou krčmu, quasi classico excitati¹⁰, pak „útočnými holemi“ ztloukli krčmáře a rozveseleni vydrancovali krčmu tak dokonale, že prorazili i vinné sudy ve sklepě. A pak se stávalo, že druhý dozorce koleje Torchi přinášel ztrápeně páteru Klaudiovi krásnou latinskou zprávu s bolestnou poznámkou na okraji: Rixa; prima causa vinum optimum potatum¹¹. Konečně se vyprávělo, jaká hrůza, jde-li o šestnáctiletého chlapce, že jeho prostopášnost ho často zavedla až do ulice Glatigny.

Tím vším byl Klaudius hluboce zarmoucen a ve své příchylnosti k lidem zastrašen. Vrhl se tedy s ještě větším zápalem do náruče vědy, té sestry, jež se člověku aspoň nevysmívá do očí a vždycky mu splatí péči, kterou jí věnoval, třebas někdy mincí poněkud jalovou. Byl stále učenější a učenější a zároveň, což je přirozený následek, stále přísnější jako kněz a stále smutnější jako člověk. Každý z nich si nese v sobě určité vztahy mezi rozumem, mravy a povahou, vztahy, které se nepřetržitě vyvíjejí a které mohou být přervány jen hlubokými převraty v našem životě.

Poněvadž Klaudius Frollo od mládí prozkoumal téměř celý kruh positivních, dostupných a dovolených vědomostí lidských, byl nyní nucen, nechtěl-li se zastavit „ubi defuit orbis“¹², jít dále a svému nenasytně čistému duchu hledat novou potravu. Dávný symbol hada, který si kouše ocas, platí zvláště pro vědu. Zdá se, že Klaudius Frollo to zakusil. Mnohé vážné osoby tvrdily, že když vyčerpal dovolenou oblast lidského vědění, odvážil se proniknout do oblasti nedovolené. Říkalo se, že postupně okusil všech jablek ze stromu poznání a buď z hladu, nebo znechucení kousl nakonec do plodu zapovězeného. Jak naši čtenáři viděli, účastnil se postupně přednášek teologů na Sorbonně, shromáždění studentů svobodných umění a obrazu svatého Hilaria, disputací dekretalistů u obrazu svatého Martina, lékařských schůzek u kropenky Matky Boží, ad cupam Nostrae Dominae. Zhltal všechny dovolené a schválené pokrmy, jež mohly duchu připravit a předložit ony čtyři velké kuchyně zvané čtyři fakulty, a nasytil se jich, dřív než utišil hlad. I sestoupil dále, hlouběji, pod všechnu tu vymezenou, materiální a ohraničenou vědu; možná že vydal v nebezpečí i svou duši a usedl v jeskyni u onoho tajemného stolu alchymistů, astrologů a hermetiků, jejichž vrcholnými představiteli byli ve středověku Averroes, Vilém Pařížský a Mikuláš Flamel, u stolu, který sahá až hluboko do Orientu, až k světlům sedmiramenného svícnu, až k Šalomounovi, Pythagorovi a Zarathuštrovi.

Tak se alespoň lidé domýšleli, ať už právem, nebo neprávem. Jisté je, že arcijáhen navštěvoval často hřbitov Neviňátek, kde byli pochováni jeho otec a matka, samozřejmě s ostatními oběťmi moru z roku 1466; jenomže se zdálo, že před křížem na jejich hrobě nerozjímal zdaleka tak zbožně jako před podivnými postavami na náhrobku Mikuláše Flamela a Klaudie Pernellové, které byly hned vedle.

Jisté je, že lidé ho často vídali, jak tiše kráčí Lombardskou ulicí a pokradmu vstupuje do malého domku na rohu ulice Písařů a ulice Marivauxovy. Tento dům postavil Mikuláš Flamel a také v něm zemřel kolem roku 1417; od té doby byl dům opuštěn a ponenáhlu se rozpadal v sutiny, neboť hermetikové a alchymisté zcela zničili jeho zdi, vrývajíce do nich svá jména. Několik sousedů dokonce tvrdilo, že jednou zahlédli sklepním okénkem Klaudia Frolla, jak kopal, prohrabával a ryl zemi v těchto dvou sklepech, jejichž podpěry počmáral nesčetnými verši a hieroglyfy sám Mikuláš Flamel. Předpokládalo se totiž, že Flamel zakopal do těch sklepů kámen mudrců, a alchymisté od Magistriho až po otce Pacifika přehrabávali tu půdu nepřetržitě po dvě století, až se nakonec ten hrubě rozkopávaný a na ruby obrácený dům rozpadl pod jejich nohama v prach.

Je rovněž jisté, že arcijáhen si vášnivě oblíbil symbolický portál chrámu Matky Boží, tu stránku čarodějnické knihy, kterou vepsal do kamene biskup Vilém Pařížský, jenž byl bezpochyby zatracen za to, že připojil tak ďábelský titulní list k té svaté básni, kterou pěje na věčné časy ostatní budova. Tvrdilo se také, že prý arcijáhen Klaudius zkoumal obrovskou sochu svatého Kryštofa i onu vysokou tajemnou sochu, jež tehdy stála u vchodu na náměstíčko a kterou lid posměšně nazýval „pan Zamračený“. Zato všichni si mohli povšimnout, jak proseděl nekonečné hodiny na kamenné obrubě před chrámem a soustředěně pozoroval sochy na portále, prohlížeje si zkoumavě hned pošetilé panny s převrženými lampami, hned zase panny moudré, jež drží lampy zpříma; jindy opět odhadoval zorný úhel havrana, který seděl na levé straně portálu a shlížel do kostela na záhadné místo, kde je jistě ukryt kámen mudrců, pakliže není zakopán ve sklepě Mikuláše Flamela. Jak zvláštní osud, mimochodem řečeno, měl v té době chrám Matky Boží, když byl milován dvojím tak odlišným způsobem a s takovou oddaností dvěma bytostmi tak rozdílnými, jako byl Klaudius a Quasimodo. Jeden, člověk pudový a divoký, miloval ho pro jeho krásu, vznosnost a harmonii, jež vyplývá z jeho velkolepého celku; druhý, muž s vědeckou a vášnivou obrazností, miloval ho pro jeho význam, pro jeho mýtus, pro smysl, který v sobě tajil, pro symbol skrytý porůznu v sochách na průčelí, jako je na palimpsestu zakryt původní text druhým textem, jedním slovem pro záhadu, kterou věčně předkládá lidskému rozumu.

Konečně je známo, že arcijáhen si zřídil v oné věži, jež hledí na náměstí Grève, hned vedle zvonice malou komůrku, zcela tajnou, kam nikdo nesměl vstoupit bez jeho dovolení, dokonce prý ani biskup. Tuto komůrku si zařídil téměř na vrcholu věže mezi havraními hnízdy biskup Hugo z Besançonu¹³ a prováděl tam tehdy čáry. Nikdo nevěděl, co komůrka skrývá; zato často v noci viděli lidé z nábřeží Ostrohu, jak se v malém okénku na zadní straně věže objevuje jakási podivná kmitavá rudá zář, mizí a opět se v pravidelných přestávkách objevuje, jako by doprovázela supavé výdechy měchu a pocházela spíše od plamene než od světla. Ve tmě a v té výšce to působilo opravdu zvláštním dojmem a počestné ženy říkaly: „Podívejte se, arcijáhen hledá kámen mudrců! Nahoře prská peklo!“

Celkem vzato, to všechno nedávalo jasné důkazy Klaudiova čarodějnictví, ale vždycky bylo kolem něho dosti dýmu, aby se mohl předpokládat oheň, a tak šla o arcijáhnovi pověst dosti hrůzo­strašná. Musíme však podotknout, že vědy egyptské, vyvolávání duchů a magie, dokonce i ta nejčistší a nejnevinnější, neměly nad něj zuřivějšího nepřítele a nesmiřitelnějšího udavače před členy církevního soudu při chrámu Matky Boží. Ať už to byla upřímná hrůza nebo komedie, jakou hraje zloděj, když křičí „chyťte zloděje“, učeným hlavám kapituly to nebránilo, aby nepovažovaly arcijáhna za duši, jež se odvážila až do předsíně pekla, zbloudila v jeskyních kabaly a tápala v temnotách okultních věd. Lid se v něm rovněž nemýlil: kdo měl jen trochu důvtipu, považoval Quasimoda za ďábla a Klaudia Frolla za čaroděje. Bylo jasné, že zvoník musí po určitou dobu arcijáhnovi sloužit, a až ta doba uplyne, odnese si jeho duši místo odměny. Proto byl arcijáhen, třebaže žil přemrštěně přísně, špatně zapsán u zbožných duší a žádná pobožná babka nebyla tak nezkušená, aby v něm přímo nosem nevětřila černokněžníka.

A jestliže se v jeho vědě s postupujícím věkem utvořily propasti, vyvstaly i v jeho srdci. Alespoň se tak každý mohl právem domnívat, když si bedlivě prohlédl jeho tvář, z niž prosvítala duše jen skrze černý mrak. Od čeho měl to široké lysé čelo, tu věčně skloněnou hlavu a hruď neustále se dmoucí povzdechy? Jaká tajná myšlenka vyvolávala na jeho ústech tak trpký úsměv, při němž se jeho svraštělá obočí k sobě přiblížila jako dva býci přichystaní k zápasu? Proč byly jeho sporé vlasy již šedivé? Jaký vnitřní oheň šlehal občas z jeho pohledu, že se jeho oko podobalo otvoru ve stěně sálající pece?

Příznaky této prudké duševní posedlosti dosáhly povážlivého stupně právě v době, kdy se odehrává náš příběh. Nejednou před ním zděšeně utekl ministrant, když ho potkal samotného v kostele, tak byl jeho pohled divný a plamenný. Nejednou zaslechl na kůru při bohoslužbách jeho soused sedící ve vedlejší stolici, jak mísí do církevního zpěvu ad omnem tonum¹⁴ nesrozumitelné vložky. Nejednou s hrůzou zpozorovala pradlena z Ostrohu, která „prala pro kapitulu“, na komži pana arcijáhna z Josas stopy nehtů a zaťatých prstů.

Ostatně Klaudius Frollo zdvojnásobil svou přísnost a nikdy ještě nevedl život tak příkladný. Jeho stav a jeho povaha vzdalovaly ho odedávna žen; zdálo se, že je nenávidí víc než kdy jindy. Při pouhém zašustění hedvábné sukně spustil si kápi přes oči. V této věci dbal tak žárlivě přísnosti a zdrženlivosti, že když v prosinci roku 1481 přišla navštívit klášter u Matky Boží paní de Beaujeu, dcera králova, opřel se rozhodně jejímu vstupu, připomínaje biskupovi stanovy „Černé knihy“, vydané v předvečer svatého Bartoloměje roku 1334, které zapovídají vstup do kláštera každé ženě, „kterékoli, staré i mladé, vznešené paní i komorné“. Načež byl biskup nucen připomenout mu nařízení papežského legáta Odona, který vyjímá ze zákazu jisté vznešené paní, „alique magnates mulieres, quae sine scandalo evitari non possunt“¹⁵. A arcijáhen ještě protestoval namítaje, že nařízení legátovo pochází z roku 1207, je tedy o sto sedmadvacet let starší než Černá kniha a je tedy Černou knihou zrušeno. Také odmítl objevit se před kněžnou.

Mimo to si lidé všimli, že jeho hrůza z cikánek a cikánů jako by se od nějaké doby zdvojnásobila. Vymáhal na biskupovi edikt, který by výslovně zakazoval cikánkám tančit a hrát na tamburínu na náměstí před chrámem, a také se v té době začal prohrabávat v zaprášených archivech církevního soudu, aby sebral případy, kdy byli čarodějové a čarodějnice odsouzeni k upálení nebo k oběšení, poněvadž provozovali čarodějnické kousky s kozly, sviněmi nebo kozami.

VI. Neoblíbenost

Jak jsme už řekli, byli arcijáhen a zvoník nevalně oblíbeni u bohatých i chudých z okolí katedrály. Když si Klaudius a Quasimodo spolu vyšli, což bylo dosti často, a když je lidé viděli, jak kráčejí společně, sluha v uctivé vzdálenosti za svým pánem, chladnými, úzkými a temnými uličkami ve změti domů kolem chrámu Matky Boží, dopadlo na ně cestou nejedno zlé slovo, nejeden ironický popěvek, nejeden urážlivý vtip; pakliže ovšem, a to bylo zřídka, nekráčel Klaudius Frollo s hlavou tvrdě vztyčenou, ukazuje zaraženým vtipálkům své přísné, takřka vznešené čelo.

S těmi dvěma to bylo ve čtvrti asi tak jako s „básníky“, o nichž mluví Régnier:

Všichni lidé běží za básníkem
jak za sovou hejno pěnic s křikem.

Hned nějaký potměšilý uličník riskoval svou kůži i své kosti jen pro tu nevýslovnou rozkoš, že mohl zapíchnout Quasimodovi do hrbu špendlík. Tu zase nějaká mladá krasavice, rozpustilá a drzejší, než se slušelo, otřela se o černou sutanu knězovu a vykvikla mu přímo pod nos posměšnou písničku: „Heč, heč, čert se chytil!“ Jindy opět skupina špinavých babizen, skrčených ve stínu chrámových stupňů jako na hřadě, zabručela hlasitě na arcijáhna se zvoníkem, jak šli kolem, a vítala je tímto povzbuzujícím zaklením: „Vida, kumpáni! Jak má jeden šeredné tělo, tak má druhý šerednou duši!“ Nebo se dokonce celá banda školáků a rozpustilců, kteří hráli „nebe, peklo, ráj“ najednou zvedla a pozdravila je potupným pokřikem v klasické latině: „Eia, Eia! Claudius cum claudo!“¹⁶

Ale nejčastěji si ani kněz, ani zvoník urážky nevšimli. Neboť k tomu, aby mohli všechny ty laskavosti zaslechnout, byl Quasimodo příliš hluchý a Klaudius příliš zamyšlený.