Kniha osmá

I. O tolaru proměněném v suchý list

Gringoire a celý dvůr divů byli smrtelně zneklidněni. Už dobrý měsíc nevěděli, co se stalo s Esmeraldou, nad níž se cikánský vévoda se svými přáteli tuláky velice rmoutil, nevěděli, co se stalo s kozičkou, což ještě zvětšovalo bolest Gringoirovu. Jednoho večera cikánka zmizela a od té doby nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Všechno pátrání bylo bezvýsledné. Někteří zlomyslní mluvkové vykládali Gringoirovi, že onoho večera ji potkali nedaleko Svatomichalského mostu, jak šla s nějakým důstojníkem; leč náš cikánsky dosazený manžel byl nevěřícím filozofem, nehledě k tomu, že sám nejlépe věděl, jak zatvrzelou pannou je jeho žena. Mohl dobře posoudit, jaká neotřesitelná cudnost pramení ze spojení oněch dvou mocných sil, totiž amuletu a cikánčiny počestnosti, a dovedl si matematicky vypočítat, jak by se tato zdvojmocněná cudnost dovedla bránit. V tom ohledu byl tedy klidný.

Avšak její zmizení si vysvětlit nedovedl. Velmi se nad tím rmoutil. Byl by se zhubl, kdyby to bylo ještě možné. Zapomněl kvůli tomu na všechno, ba i na své literární záliby, dokonce i na své velké dílo „De figuris regularibus et irregularibus¹“, jež chtěl dát vytisknout za první peníze, které sežene. Od té doby, co viděl Didascalon od Huguesa de Saint-Victor, vytištěný slavnými typy Vendelína Štýrského, blouznil totiž neustále o knihtisku.

Když tak jednou smutně kráčel kolem hrdelního soudu, všiml si, že se u jedněch dveří Soudního paláce tlačí dav lidí. „Co se tu děje?“ zeptal se mladíka, který odtamtud vycházel.

„Nevím, pane,“ odpověděl mladík. „Soudí prý tam jakousi ženu, která zavraždila vojáka. Poněvadž v tom asi jsou také čarodějnické kejkle, vložili se do věci biskup a církevní soud, a můj bratr, který je arcijáhnem z Josas, sedí tam od rána do večera. Chtěl jsem s ním mluvit, ale nemohl jsem se k němu dostat pro nával lidí. Mrzí mě to náramně, protože potřebuji peníze.“

„Škoda, pane,“ řekl Gringoire, „rád bych vám půjčil, ale mám-li kalhoty děravé, věřte, že ne od peněz.“

Neodvážil se mladíkovi říci, že zná jeho bratra arcijáhna, u něhož se neobjevil od oné scény v kostele, kteréžto opominutí mu působilo starosti.

Student šel svou cestou a Gringoire se připojil k zástupu, který stoupal po schodech do velké síně. Myslil si, že nic nemůže lépe rozptýlit jeho trudnomyslnost než podívaná na hrdelní při, vždyť soudcové se obyčejně vyznačují hloupostí zrovna kratochvilnou. Zástup, do něhož se vmísil, kráčel a tlačil se mlčky kupředu. Po delší a nedůstojné strkanici v dlouhé tmavé chodbě, jež se vinula palácem jako zažívací roura této staré budovy, dospěl konečně k nízkým dveřím, vedoucím do síně, kterou mohl díky své vysoké postavě dobře přehlédnout přes vlnící se hlavy davu.

Síň byla prostorná a temná, a zdála se proto ještě prostornější. Šeřilo se; vysokými gotickými okny pronikal jen bledý paprsek světla, skomírající dříve, než dospěl ke klenbě, obrovské to síti vyřezávaných žeber, jejíž nesčetné figury jako by se ve tmě zmateně pohybovaly. Na stolech byly již tu a tam rozžaty svíce a ozařovaly hlavy písařů, skloněných nad kupami papírů. Přední část síně zabírali diváci; vpravo a vlevo seděli za stoly muži v talárech; vzadu na vyvýšeném pódiu seděla spousta soudců, jejichž poslední řady se ztrácely ve tmě – tváře nehybné a strašné. Stěny byly posety tisíci liliovými květy. Nad hlavami soudců se matně rýsoval veliký krucifix a všude kolem halapartny a píky, jejichž špičky a hroty se rudě blýskaly ve světle svic.

„Pane,“ zeptal se Gringoire svého souseda, „kdo jsou všichni ti muži tam vzadu, seřazení jak preláti na koncilu?“

„Pane,“ odpověděl soused, „napravo jsou členové soudního tribunálu, nalevo vyšetřující soudcové: mistři v černých talárech, páni v červených.“

„A ten nad nimi,“ vyptával se dál Gringoire, „ten rudý tlouštík, co se tak potí?“

„To je pan předseda.“

„A ti berani za ním,“ pokračoval Gringoire, který, jak jsme už řekli, neměl v lásce stav soudcovský, snad proto, že od své divadelní prohry nevražil na Soudní palác.

„To jsou páni soudcové královského soudního dvora.“

„A ten kanec vpředu?“

„To je pan písař soudního dvora.“

„A ten krokodýl vpravo?“

„Mistr Filip Lheulier, zvláštní královský návladní.“

„A ten tlustý černý kocour vlevo?“

„Mistr Jakub Charmolue, královský prokurátor u církevního soudu s pány od církevního soudu.“

„A řekněte mi, pane,“ zeptal se opět Gringoire, „copak tu dělají všichni ti ctihodní lidé?“

„Soudí.“

„A koho soudí? Nevidím obžalovaného.“

„Je to žena, pane. Nemůžete ji vidět. Je k vám obrácena zády a dav ji zakrývá. Podívejte se, je tamhle, co je ta skupina halaparten.“

„Kdo je ta žena?“ ptal se Gringoire. „Víte, jak se jmenuje?“

„Nevím, pane, zrovna jsem přišel. Ale určitě je v tom nějaké čarování, protože se procesu účastní církevní soud.“

„No dobrá,“ řekl si náš filozof, „uvidíme, jak si všichni ti otalárovaní páni budou pochutnávat na lidském mase. Divadlo jako divadlo.“

„Pane,“ poznamenal soused, „nezdá se vám, že mistr Jakub Charmolue vypadá velmi mírně?“

„Hm,“ zabručel Gringoire, „nevěřím mírnosti se špičatým nosem a úzkými rty.“

V té chvíli umlčeli sousedé oba rozprávějící muže. Celý sál naslouchal důležité svědecké výpovědi.

„Vzácní pánové,“ promluvila uprostřed sálu stařena, jejíž obličej nebylo téměř pod šaty vidět, takže vypadala jako chodící kupa hadrů, „vzácní pánové, ta historie je tak pravdivá, jako že já jsem Falourdelová, usazená už čtyřicet let u Svatomichalského mostu, a jako že platím přesně daně, dávky a poplatky; mám dveře zrovna naproti domu barvíře Tassina-Caillarta, který stojí hned u vody. – Dnes ubohá stařena, kdysi hezké děvče, vzácní pánové! – Už několik dní mi lidé říkali: Falourdelko, nepřeďte večer tak dlouho, víte, že čert rád rozčesává svými rohy vřeteno starých žen. A taky je jisté, že zamračený mnich, který se loni potuloval kolem Templu, obchází teď po Starém městě. Dejte si pozor, Falourdelko, ať nezabuší na vaše dveře. – Jednou večer jsem předla u svého kolovrátku; někdo zaklepe na dveře. Ptám se, kdo je. Ozve se zaklení. Otevřu. Vstoupí dva muži. Jeden celý černý, druhý krásný důstojník. Tomu černému bylo vidět jen oči, dva žhavé uhlíky. Všechno ostatní zakrýval plášť a klobouk. Povídají mi: Pokoj k svaté Martě. – Je to můj hořejší pokoj, vzácní pánové, ten nejhezčí. – Dají mi tolar. Zavřu ho do zásuvky a říkám si: Zítra si za něj koupíš vnitřnosti na glorietteských jatkách. – Jdeme nahoru. – Když jsme přišli do hořejšího pokoje, zatím co jsem byla obrácena zády, černý muž zmizel. To mě trochu zarazilo. Důstojník, krásný jako kníže, sejde se mnou dolů. Odejde, a než byste upředli čtvrt přadénka, vrátí se s krásnou dívenkou, hezkou jako panenka, která by zářila jako sluníčko, kdyby byla učesaná. Měla s sebou kozla, velkého kozla, nevím už, jestli bílého nebo černého. Nad tím jsem se zamyslela. Na děvčeti mi konec konců nezáleží, ale ten kozel! Tahle zvířata nemám v lásce, mají vousy a rohy. Podobají se mužskému. A pak, zavání to čarodějnictvím. Ale neříkala jsem nic. Měla jsem svůj tolar. To je přece v pořádku, není-liž pravda, pane soudce? Zavedu dívku a kapitána do hořejší světnice a nechám je o samotě, to jest s kozlem. Sejdu dolů a pustím se zas do předení. – Musím dodat, že můj dům má kromě přízemí také první patro; zadní stranou je obrácen k řece jako ostatní domy u mostu a okno v přízemku i okno prvního patra vedou k vodě. – Byla jsem tedy zabraná do předení. Nevím proč, ale ten zamračený mnich mi nešel z hlavy, to ten kozel mi nasadil ty myšlenky, a pak, to děvče bylo trochu bláznivě oblečené. – Najednou slyším seshora výkřik, něco padá na podlahu a okno se otvírá. Běžím k svému oknu, které je pod horním oknem, a vidím, jak zrovna přede mnou padá do vody jakási černá hmota. Přízrak v kněžském hábitu. Měsíc jasně svítil. Viděla jsem ho moc dobře. Plaval směrem k Starému městu. Celá roztřesená zavolám tedy noční hlídku. Páni biřici vstoupí, a protože byli rozjaření, nevěděli v první chvíli, co se děje, a zbili mě. Vysvětlila jsem jim, oč jde. Jdeme nahoru a co vidíme? Má ubohá světnička plave v krvi, kapitán natažený na zemi s dýkou v krku, děvče jako mrtvé a kozel celý poděšený. – Pane Bože, říkám si, budu mít čtrnáct dní co dělat, abych umyla tu podlahu. Budu ji muset škrábat, hrozná práce! – Odnesli ubohého důstojníka i děvče, napůl svlečené. – A to nejhorší: Když jsem druhý den chtěla vzít tolar, abych si koupila vnitřnosti, našla jsem místo něho suchý list.“

Stařena umlkla. Posluchačstvem proběhl zděšený šepot. „Ten přízrak, ten kozel, to všechno zavání čarodějnictvím,“ řekl jeden Gringoirův soused. „A což teprve suchý list,“ přidal se druhý. „Není pochyby,“ ozval se třetí, „je to čarodějka, která se dala do spolku se zamračeným mnichem, aby mohla olupovat důstojníky.“ Gringoire sám málem shledával celou tu historii příšernou a pravděpodobnou.

„Ženo Falourdelová,“ řekl pan předseda obřadně, „nechcete už nic říci soudu?“

„Ne, milostivý pane,“ odpověděla stařena, „leda že ve zprávě se o mém domě tvrdí, že je to pokroucená a smradlavá barabizna; to je urážka. Pravda, domy na mostě nevypadají zrovna vznešeně, protože tam bydlí spousta lidí, ale řezníci tam bydlí ještě pořád a jsou to lidé bohatí a mají krásné a čistotné ženy.“

Soudce, který připadal Gringoirovi jako krokodýl, povstal. „Ticho!“ pravil. „Prosím pány, aby nepouštěli ze zřetele, že u obžalované byla nalezena dýka. Ženo Falourdelová, přinesla jste ten suchý list, ve který se vám proměnil tolar, co vám dal ten ďábel?“

„Ano, milostivý pane,“ odpověděla, „našla jsem ho. Tady je.“

Soudní zřízenec podal list krokodýlovi, který smutně pokýval hlavou a podal list předsedovi: ten ho předal opět královskému prokurátorovi při církevním soudě, takže list koloval sálem. „Je to březový list,“ řekl mistr Jakub Charmolue. „Nový důkaz čarodějnictví.“

Jeden z přísedících se ujal slova: „Svědkyně, dva muži k vám vstoupili současně. Černý muž, kterého jste nejdřív viděla zmizet a pak plavat v Seině v kněžském rouchu, a důstojník. Který z těch dvou vám dal tolar?“

Stařena chvíli přemýšlela a pak řekla: „Důstojník.“

Sálem proběhl šum.

„Ach,“ pomyslil si Gringoire, „to vyvrací můj názor.“

Leč mistr Filip Lheulier, zvláštní královský návladní, zasáhl do věci znovu: „Připomínám pánům, že ve své výpovědi, sepsané u jeho lůžka, prohlásil zavražděný důstojník, že v okamžiku, kdy ho černý muž oslovil, napadlo mu, že by to mohl být onen zamračený mnich, a dodal, že přízrak na něho horlivě naléhal, aby se šel pobavit s obžalovanou; když mu důstojník namítl, že nemá peněz, dal mu tolar, kterým on pak zaplatil Falourdelové. Tolar je tedy peníz z pekla.“ Zdálo se, že tato závěrečná poznámka rozptýlila všechny pochybnosti Gringoirovy i ostatních nedůvěřivých posluchačů.

„Pánové mají před sebou všechna akta procesu,“ dodal ještě královský návladní usedaje, „a mohou nahlédnout do výpovědí Phoeba z Châteaupersu.“

Při vyslovení tohoto jména obžalovaná vstala. Její hlava převýšila dav. Zděšený Gringoire poznal Esmeraldu.

Byla bledá, vlasy, dříve tak půvabně spletené a ozdobené lesklými penízky, spadaly jí v nepořádku na ramena; rty měla modré, vpadlé oči děsily. Hrůza!

„Phoebus!“ řekla vyjeveně. „Kde je? Ach, vzácní pánové, dřív než mě zabijete, slitujte se a řekněte mi, zda ještě žije!“

„Mlčte, ženo,“ okřikl ji předseda soudu. „To je naše věc.“

„Ach, smilujte se a řekněte mi, jestli žije,“ žádala znovu, spínajíc své krásné vyhublé ruce, a bylo slyšet, jak se jí řetězy sunou po šatech.

„Tak tedy,“ řekl suše královský návladní, „umírá. Jste spokojena?“

Nešťastnice klesla opět na lavičku bez jediného slova, bez jediné slzy, bílá jako vosková figura.

Předseda soudu se naklonil k muži v zlatém biretu a černém taláru, s řetězem na krku a s holí v ruce, který stál pod ním: „Dveřníku, přiveďte druhou obžalovanou.“

Oči všech se obrátily k malým dvířkům, jež se otevřely, a k velikému úděsu Gringoirovu vešla hezká kozička s pozlacenými růžky a nožkami. Půvabné zvířátko se na prahu chvilku zarazilo, natahujíc krk, jako kdyby se najednou octlo na vrcholku skály a před očima mělo široširý obzor. Vtom spatřila cikánku, přeskočila stůl a hlavu jednoho písaře a dvěma skoky byla u ní; pak se ladně schoulila u nohou své paní, žadoníc o slovíčko nebo pohlazení; avšak obžalovaná se nepohnula a na ubohou Džali ani nepohlédla.

„Ach, ano, ano… to je to ošklivé zvíře,“ zvolala stará Falourdelka, „poznávám je obě moc dobře!“

Jakub Charmolue zasáhl. „Prosím, pánové, přikročím k výslechu kozy.“

Koza byla vskutku druhou obžalovanou. Proces proti zvířeti pro čarodějnické kousky nebyl tehdy nijak ojedinělý. V účetních knihách hejtmanství na rok 1466 nacházíme mezi jiným zajímavé podrobnosti o nákladech procesu proti Gilletu Soulartovi a jeho svini, „popravených za své přečiny v Corbeilu“. Všechno je tam zapsáno: náklady na jámu pro svini, pět set otepí dříví, dovezených z přístavu Morsantu, tři pinty vína a chléb, poslední jídlo odsouzencovo, o něž se bratrsky rozdělil s katem, až po náhradu za jedenáctidenní hlídání a krmení svině po osmi pařížských denárech denně. Někdy se šlo dokonce ještě dál, nejenom proti zvířatům. Zákoníky Karla Velikého a Ludvíka Pobožného ukládají těžké tresty ohnivým stra­šidlům, jež by se opovážila objevit ve vzduchu.

Tu zvolal prokurátor církevního soudu: „Jestliže ďábel, který vězí v této koze a který odolal všemu zaklínání, setrvává ve svém čarování, jež naplňuje hrůzou soudní dvůr, upozorňujeme ho, že budeme nuceni použít proti němu šibenice nebo hranice.“

Gringoira polil studený pot. Charmolue vzal ze stolu cikánčinu tamburínu, nastavil ji jistým způsobem koze a zeptal se: „Kolik je hodin?“

Koza na něho chápavě pohlédla, zvedla zlatou nožku a sedmkrát dupla. Bylo vskutku sedm hodin. Pocit hrůzy proběhl davem. Gringoire se už neudržel.

„Ona se zničí,“ vykřikl úplně nahlas, „vidíte přece, že neví, co dělá.“

„Mlčte, vy holoto na konci sálu!“ ostře vyjel soudní sluha. Jakub Charmolue pomocí tamburíny provedl s kozou různé jiné kousky, vyptávaje se jí, kolikátý je den, kolikátý měsíc v roce atd., kousky, které už čtenář viděl. A zvláštním optickým klamem, příznačným pro soudní procesy, se stalo, že titíž diváci, kteří možná předtím kolikrát obdivovali na křižovatkách nevinné taškařiny Džaliny, pod klenbou Soudního paláce se jich zděsili. Koza byla určitě ďáblem.

A ještě mnohem horší bylo, když prokurátor vysypal na zem obsah koženého váčku, plného pohyblivých písmen, který měla Džali na krku, a lidé viděli, jak koza vybírá nožkou z rozházené abecedy osudné jméno: Phoebus. Čáry, jejichž obětí se stal důstojník, byly nepopiratelně dokázány a v očích všech byla cikánka, tato rozkošná tanečnice, jež tolikrát oslňovala chodce svým půvabem, už jen strašnou čarodějnicí.

Ostatně nejevila vůbec známek života; ani půvabné pohyby Džaliny, ani hrozby soudu, ani tlumené kletby posluchačů, nic z toho nepronikalo už k jejímu vědomí.

Aby ji probudil, musil jí strážce nemilosrdně zatřást a předseda soudu musil slavnostně zvýšit hlas: „Jste cikánské děvče oddané čarodějnictví. V noci na devětadvacátého března tohoto roku jste společně s očarovanou kozou, zúčastněnou v procesu, a ve spojení s temnými mocnostmi a pomocí čar a kouzel zavraždila a probodla kapitána královských lučištníků, Phoeba z Châteaupersu. Setrvá­váte v zapírání?“

„To je hrůza!“ vykřikla dívka a zakryla si obličej rukama. „Můj Phoebus! Takové peklo!“

„Ještě zapíráte?“ zeptal se chladně předseda.

„Jestli zapírám!“ zvolala příšerným hlasem, vstala a oči jí divoce planuly.

Předseda bez okolků pokračoval: „Jak tedy vysvětlíte činy, jež jsou vám kladeny za vinu?“

Odpověděla přerývaným hlasem: „Už jsem to řekla. Nevím. Je to kněz, kněz, kterého neznám, ďábelský kněz, který mě pronásleduje!“

„Ano, on to je,“ odpověděl soudce, „zamračený mnich.“

„Ach, milostiví páni, smilujte se! Jsem jen chudé děvče…“

„Cikánské,“ dodal soudce.

Mistr Jakub Charmolue sladce promluvil: „Vzhledem k politováníhodné tvrdošíjnosti obžalované navrhuji, aby byla dotázána právem útrpným.“

„Souhlasím,“ řekl předseda.

Nešťastnice se zachvěla na celém těle. Avšak na vyzvání halapartníků vstala a kráčela dosti pevným krokem za Charmoluem a kněžími z církevního soudu mezi dvěma řadami halaparten k postranním dvířkům, která se znenadání otevřela a hned se za ní zavřela, takže zkormoucenému Gringoirovi to připadalo, jako by ji právě pohltila obrovská tlama.

Když zmizela, ozvalo se žalostné mečení. To kozička plakala.

Líčení bylo přerušeno. Když jeden z přísedících poznamenal, že pánové jsou unaveni a že by musili příliš dlouho čekat na konec mučení, odpověděl předseda, že soudce se musí umět obětovat povinnosti.

„Zatrolená protivná poběhlice,“ řekl jeden starý soudce, „dá se mučit, když člověk ještě nevečeřel.“

II. Pokračování příběhu o tolaru proměněném v suchý list

Když Esmeralda provázená stále hrozným průvodem, vystoupila a opět sestoupila po několika stupních do chodeb tak temných, že i za bílého dne byly osvětlovány lampami, strčili ji biřici do příšerné místnosti. Tato kulatá komora zabírala přízemí jedné z oněch tlustých věží, které ještě v našem století prorážejí vrstvou moderních budov, jimiž nová Paříž přikryla Paříž starou. V tomto sklepení nebylo oken, nebylo tu jiného otvoru kromě nízkého východu, uzavřeného ohromnými železnými dveřmi. A přece tu bylo dosti světla; v tlusté zdi byla totiž umístěna pec, kde hořel mohutný oheň, naplňující sklepení rudými odlesky, a v jeho záři se úplně ztrácelo světlo ubohé svíčky, postavené v koutě. Železná mříž, uzavírající pec, byla právě vytažena a v planoucím otvoru výhně na temné zdi bylo vidět jen dolejší konce železných tyčí, podobajících se řadě černých špičatých a rozestouplých zubů, takže pec připomínala jednu z těch dračích tlam, jež podle pověstí chrlí plameny. Ve světle ohnivé pece viděla vězeňkyně kolem celé místnosti strašlivé nástroje, jejichž účel nechápala. Uprostřed, na samé zemi, ležela kožená žíněnka, nad níž visel řemen se smyčkou, připevněný k měděnému kruhu, který vězel v zubech tuponosé obludy vytesané ve svorníku klenby. Uvnitř pece ležely zpřeházené kleště, klíšťky, široké radlice, do ruda rozpálené na žhavém uhlí. Z celé té místnosti osvětlovala krvavá zář výhně jen hromadu příšerných předmětů.

A tomuto peklu říkalo se prostě vyšetřovací síň.

Na lůžku seděl pohodlně Pierrat Torterue, přísežný mučitel. Jeho pacholci, dva pidimužíci hranatých tváří v kožených zástěrách a krátkých plátěných kalhotách, obraceli železné nástroje na rozžhaveném uhlí.

Ubohá dívka se marně snažila sebrat odvahu; ve chvíli, kdy vstoupila do této komory, přepadla ji hrůza.

Palácoví biřici se postavili do řady z jedné strany, kněží z církevního soudu z druhé. V jednom koutě byl písař a stůl s psacím náčiním. Mistr Jakub Charmolue přistoupil k cikánce s přesládlým úsměvem: „Drahé dítě,“ řekl, „vy tedy stále ještě zapíráte?“

„Ano,“ odpověděla bezbarvým hlasem.

„V tom případě,“ pokračoval Charmolue, „je nám velice líto, že budeme nuceni tázat se vás poněkud důrazněji, než bychom chtěli. – Račte se, prosím, posadit na toto lůžko! – Mistře Pierrate, udělejte slečně místo a zavřete dveře!“ Pierrat s brumláním vstal. „Zavřu-li dveře,“ zamručel, „zhasne mi oheň.“

„No tak dobře,“ řekl Charmolue, „nechte je otevřené.“ Esmeralda však pořád stála. Kožené lůžko, na němž se svíjelo už tolik nebožáků, ji děsilo. Hrůza ji zmrazila až do morku kostí. Stála tu vytřeštěně a tupě. Na pokyn Charmoluův ji uchopili dva pacholci a posadili na lůžko. Nijak jí při tom neublížili; ale sotva se jí ti dva muži dotkli, sotva zavadila o koženou žíněnku, cítila, jak se jí všechna krev řine k srdci. Rozhlédla se vyjeveným pohledem místností. Zdálo se jí, že mezi všemi nástroji, které až dosud spatřila, vypadají tyto nestvůrné mučicí nástroje jako netopýři, stonožky a pavouci mezi hmyzem a ptáky a že se ta mučidla hýbou a ze všech stran kráčejí k ní, že jí lezou po celém těle, aby ji kousala a štípala.

„Kde je lékař?“ zeptal se Charmolue.

„Tady,“ odpověděla černá postava, které si dosud nevšimla. Zachvěla se.

„Slečno,“ ozval se opět mazlivý hlas prokurátora církevního soudu, „ptám se vás po třetí: popíráte ještě činy, z nichž jste obžalována?“

Tentokrát dokázala už jenom přikývnout hlavou. Hlas jí selhal.

„Tedy popíráte,“ řekl Jakub Charmolue. „Pak ovšem je mi velice líto, ale musím plnit povinnosti svého úřadu!“

„Pane královský prokurátore,“ ozval se ostře Pierrat, „čím začneme?“

Charmolue uvažoval s nerozhodností básníka, který hledá rým. „Španělskou botou,“ řekl konečně.

Nešťastnice se cítila tak hluboce opuštěna Bohem i lidmi, že jí hlava spadla na prsa jako bezvládný předmět, v němž není síly.

Mučitel i lékař k ní přistoupili zároveň. A současně oba pacholci počali se prohrabávat ve své hnusné zbrojnici. Při řinčení železa se nešťastnice zachvěla jako mrtvá žába, kterou galvanizují. „Ach!“ zašeptala tak tiše, že to nikdo neslyšel. „Můj Phoebe!“ Pak opět znehybněla a mlčela jako socha. Tato podívaná by byla rvala srdce každému, jen ne soudcům. Vypadala jako ubohá hříšná duše, kterou zkouší Satan před ohnivou branou pekel. Nebohé tělo, do něhož se chystala zakousnout ta příšerná smečka pil, skřipců a kol, bytost, které se měly zmocnit surové ruce katů a klepeta kleští, byla přece ona něžná, bílá a křehká dívka – ubohé zrnko prosa, jež lidská spravedlnost dala rozdrtit příšerným mlýnským kamenům mučírny.

Zatím sukovité ruce pacholků Pierrata Torterua surově obnažily rozkošné lýtko i rozkošnou nožku, jež svým půvabem a krásou tolikrát vzbudily úžas chodců na pařížských křižovatkách.

„Škoda,“ zabrumlal mučitel, prohlížeje si ty ladné a jemné tvary. Kdyby byl býval přítomen arcijáhen, jistě by si byl v té chvíli vzpomněl na své podobenství o pavouku a mouše. Skrze mlhu, která se jí dělala před očima, nešťastnice brzy spatřila, jak se přibližuje španělská bota, brzy viděla, jak její noha, vklíněná mezi železné desky, mizí pod tím děsivým přístrojem. Tu jí hrůza vrátila sílu: „Sundejte mi to!“ vykřikla vášnivě, vztyčujíc se celá rozcuchaná, volala: „Milost!“

Vyskočila z lůžka a chtěla se vrhnout k nohám královského prokurátora, avšak její noha byla pevně sevřena v těžké dubové a okované kládě, takže klesla na španělskou botu, zlomena hůře než včela s olovem na křídle.

Na pokyn Charmoluův ji opět posadili na lůžko a dvě hrubé ruce připevnily k jejímu jemnému pasu řemen, visící ze stropu.

„Naposled se vás ptám: Doznáváte činy, z kterých jste obviněna?“ zeptal se Charmolue, neochvějný ve své úlisné dobráckosti.

„Jsem nevinna.“

„A jak tedy, slečno, vysvětlíte všechny přitěžující okolnosti?“

„Ach, milostivý pane, nevím.“

„Vy tedy zapíráte?“

„Všechno!“

„Dejte se do toho,“ řekl Charmolue Pierratovi.

Pierrat otočil pákou, bota se sevřela a nešťastnice vyrazila jeden z těch strašlivých výkřiků, který žádný lidský jazyk nevyjádří.

„Zastavte,“ rozkázal Charmolue Pierratovi. „Přiznáváte se?“ zeptal se cikánky.

„Všechno!“ křičela nešťastná dívka. „Přiznávám! Přiznávám! Milost!“

Nezměřila dobře své síly, když chtěla vzdorovat mučení. První bolest přemohla to nebohé dítě, jehož život byl dosud tak veselý, příjemný a bezstarostný.

„Lidskost mě nutí, abych vám řekl,“ poznamenal královský prokurátor, „že přiznáte-li se, můžete očekávat jen smrt.“

„To pevně doufám,“ řekla a padla zpět na kožené lůžko. Bez vlády a úplně zhroucená nechala se zavěsit na řemen, který měla připevněný na prsou.

„Hej, krasotinko, narovnejte se trochu,“ oslovil ji mistr Pierrat, nadzvedaje ji. „Vypadáte jako zlatá ovečka, kterou nosí na krku vévoda Burgundský.“

Jakub Charmolue pozvedl svůj hlas:

„Písaři, pište! – Dívko cikánská, přiznáváte se k účasti na čarodějnických hodech, orgiích a pekelných čárech s nočními příšerami, obludami a klekánicemi?“

„Ano,“ řekla tak tiše, že její odpověď splynula s dechem. „Přiznáváte se, že jste viděla berana, kterého zjevuje v oblacích Belzebub, když svolává sabat, a který je viditelný jen čarodějníkům?“

„Ano.“

„Přiznáváte se, že jste se klaněla hlavám Bafometovým, těm hnusným modlám templářů?“

„Ano.“

„Že jste byla stále ve spolku s ďáblem v podobě ochočené kozy, která je rovněž obžalována?“

„Ano.“

„Doznáváte a přiznáváte se konečně, že jste v noci na dvacátý devátý březen s pomocí ďábla a zlého ducha nazývaného obecně zamračený mnich pobodala a zavraždila kapitána jménem Phoebus z Châteaupersu?“

Upřela na soudce své velké oči a odpověděla bezduše, bez zachvění a bez zadrhnutí: „Ano.“ Bylo jasné, že se v ní všechno zlomilo.

„Pište, písaři,“ řekl Charmolue. Mučitelům pak nakázal: „Odvažte vězeňkyni a odveďte ji zpět do soudní síně.“ Když ji zuli, prohlédl si prokurátor církevního soudu její nohu, bolestí ještě ztuhlou. „No,“ řekl, „není to tak zlé. Vykřikla jste včas. Mohla byste ještě tančit, krasotinko!“ Pak se obrátil ke kolegům z církevního soudu: „Konečně je tedy spravedlnosti učiněno zadost! To povznáší, pánové! Slečna nám jistě dosvědčí, že jsme jednali co nejmírněji.“

III. Konec příběhu o tolaru proměněném v suchý list

Když se bledá a kulhajíc vrátila do soudní síně, přivítal ji šum všeobecného uspokojení. U posluchačů jej vyvolal onen pocit ukojené netrpělivosti, jaký zakoušíme v divadle na konci poslední přestávky, když se zvedne opona a začíná závěr; u soudců pak naděje, že půjdou brzy k večeři. Také kozička radostí zamečela. Chtěla se rozběhnout k své velitelce, ale byla přivázána k lavici.

Přikvačila noc. Svíce, jichž ani nyní nepřibývalo, vydávaly tak málo světla, že nebylo vidět už ani stěny síně. Tma zahalovala všechny předměty jakousi mlhou. Jen několik netečných tváří soudců vystupovalo z ní zřetelněji. A přímo proti sobě, na konci dlouhého sálu, mohli soudcové spatřit na tmavém pozadí matně bílý bod. Byla to obžalovaná.

Dovlekla se na své místo. Když se i Charmolue majestátně uvelebil na svém, usedl, pak opět vstal a řekl, aniž dal příliš najevo ješitné uspokojení ze svého úspěchu: „Obžalovaná se ke všemu přiznala.“

„Dívko cikánská,“ ujal se slova předseda soudu, „přiznala jste se ke všem čarodějnickým skutkům, k smilstvu a k vraždě na Phoebovi z Châteaupersu?“

Srdce se jí sevřelo. Bylo slyšet, jak ve tmě vzlyká. „Ke všemu, co chcete,“ odpověděla chabě, „jen mě rychle zabijte.“

„Pane královský prokurátore církevního soudu,“ řekl předseda, „soud je připraven vyslechnout vaše návrhy.“

Mistr Charmolue vytáhl příšerný sešit a s bohatou gestikulací a přehnaným přízvukem, příznačným pro soudní řeči, začal číst latinskou řeč, kde všechny důkazy procesu byly umně konstruovány v ciceronských perifrázích, propletených citáty z Plauta, jeho oblíbeného autora. Litujeme, že nemůžeme předložit čtenářům toto pozoruhodné dílo. Řečník je přednášel s úžasnou živostí. Ještě nedokončil úvod, a již mu na čele vyrazil pot a oči mu vystupovaly z důlků. Najednou se uprostřed krásné periody zarazil a jeho pohled se změnil v blesk. „Pánové,“ zvolal (tentokrát francouzsky, neboť to v sešitě nebylo), „ďábel je tak zapleten do tohoto případu, že je dokonce přítomen i našemu jednání a pitvoří se jeho důstojnosti. Podívejte se!“ Při těch slovech ukázal rukou na kozičku, která si při pohledu na gestikulujícího Charmolua opravdu myslila, že to má dělat po něm, posadila se na zadeček a předními nožkami a vousatou bradkou napodobovala ze všech sil nabubřelou němohru královského prokurátora při církevním soudě. Byl to, jak si snad čtenář vzpomíná, jeden z jejích nejobratnějších kousků. Tato příhoda, tento poslední důkaz hluboce zapůsobil. Svázali kozičce nohy a královský prokurátor navázal opět nit své výmluvnosti. Bylo to velice dlouhé, ale konec byl ohromný. Poslyšte jeho poslední větu; přimyslete si k ní chraptivý hlas a křečovité posuňky mistra Charmolua. „Ideo, Domini, coram stryga demonstrata, crimine patente, intentione criminis existente, in nomine sanctae Ecclesiae Nost­rae-Dominae Parisiensis, quae est in saisina habendi omnimodam altam et bassam justitiam in illa has intemerata Civitatis insula, tenore praesentium declaramus nos requirere, primo, aliquandam pecuniariam indemnitatem; secundo, amendationem honorabilem ante portalium maximum Nostrae-Dominae ecclesiae cathedralis; tertio, sententiam, in virtute cujus ista stryga cum sua capella, seu in trivio vulgariter dicto la Grève, seu in insula exeunte in fluvio Sequanae, juxta pointam jardini regalis, executatae sint².“

Nasadil si biret a posadil se.

„Běda!“ vzdychl zoufalý Gringoire. „Hrubá latina.“

Vedle obžalované povstal jiný muž v černém taláru – její advokát. Soudcové s hladovými žaludky začali bručet.

„Obhájce, buďte stručný,“ řekl předseda.

„Pane předsedo,“ odpověděl advokát, „jelikož se obžalovaná k zločinům přiznala, chci pánům říci jen slůvko. Jeden z odstavců Salického zákona zní: ‚Jestliže nějaká čarodějka snědla člověka a byla z toho usvědčena, zaplatí pokutu osm tisíc denárů, což činí dvě stě zlatých sous.‘ Nechť slavný soud ráčí odsoudit mou klientku k této pokutě.“

„Ten odstavec je zrušen,“ řekl zvláštní královský návladní. „Nego³,“ namítl obhájce.

„Ať se hlasuje!“ řekl jeden z přísedících. „Zločin je zjevný a je pozdě.“

Hlasovalo se přímo v síni. Soudcové na všechno přikyvovali, měli velmi naspěch. Ve tmě bylo vidět, jak na pochmurnou otázku, kterou jim zcela tiše položil předseda, jeden po druhém sundávali birety. Zdálo se, že nebohá obžalovaná se na ně dívá, ale její zamlžené oko už nevidělo.

Pak se dal do psaní písař; za chvíli podal předsedovi dlouhý pergamen. A tu nebožačka slyšela, jak se lidé hýbou, jak na sebe narážejí píky a jakýsi hlas mluví:

„Dívko cikánská, v den, kdy se zlíbí našemu milostivému panu králi, budete o polednách dovezena v káře, bosa, v košili, s provazem na krku před hlavní vchod chrámu Matky Boží a s dvouliberní voskovicí v ruce budete tam činit veřejné pokání; odtud budete odvezena na náměstí Grève, kde budete pověšena a zardoušena na městské šibenici; stejně tak i vaše koza; a zaplatíte církevnímu soudu tři zlaté lvy jako náhradu za vámi spáchané a doznané zločiny čarodějnictví, magie, smilstva a vraždy na osobě pana Phoeba z Châteaupersu. Bůh buď milostiv vaší duši!“

„Ó, to je sen!“ zašeptala a cítila, jak ji odnášejí surové ruce.

IV. Lasciate ogni speranza⁴

Když ve středověku postavili nějakou budovu, sahala pod zem téměř stejně hluboko, jako čněla nad zemí. Paláce, pevnosti a kostely měly vždy dvojí dno, pokud ovšem nebyly vystavěny na pilotách jako chrám Matky Boží. Pod horní lodí, jež hýřila světlem a ve dne v noci hlaholila hudbou varhan, mívaly katedrály ještě jakousi zvláštní podzemní katedrálu, nízkou, temnou, tajemnou, slepou a němou; často to bývala hrobka, paláce a pevnosti tam mívaly vězení, někdy také hrobku, někdy obojí. Tyto mohutné stavby, jejichž zvláštní útvar i způsob růstu jsme vysvětlili jinde, neměly jen základy, ale přímo kořeny, které se v zemi rozvětvovaly v síně, chodby a schodiště zrovna jako stavba hořejší. A tak kostely, paláce i pevnosti vězely po pás v zemi. Sklepy takové budovy tvořily zvláštní budovu, do níž se sestupovalo, místo vystupovalo, a jejíž podzemní patra se pojila k hromadě vrchních pater jako lesy a hory, jejichž obrácený obraz se odráží v zrcadle jezera a spojuje se s lesy a horami na břehu.

V pevnosti svatého Antonína, v Soudním paláci pařížském a v Louvru byly v těchto podzemních stavbách žaláře. Čím hlouběji vnikala patra těchto žalářů do země, tím více se úžila a temněla. Kolik poschodí, tolik pásem, v nichž se stupňovaly všechny odstíny hrůzy. Dante nemohl najít nic vhodnějšího pro své peklo. Tyto lahvovité žalářní kobky ústily obyčejně v hlubokou díru se sráznými stěnami, kam Dante umístil Satana a kam společnost lidská uvrhala odsouzence k smrti. Když sem jednou nějakého nešťastníka pochovali, znamenalo to: Sbohem světlo, sbohem vzduchu, sbohem živote – sbohem všechna naděje, ogni speranza: vyšel odtud leda na šibenici nebo na hranici. Někdy zpráchnivěl; lidská spravedlnost tomu říkala „zapomenout“. Odsouzenec cítil nad hlavou tíhu nesčetných kamenů a žalářníků, jež ho oddělovala od lidí; a celé vězení i celá ta masivní pevnost byla jen obrovským mnohonásobným zámkem, který ho uzamykal před světem živých.

Na dno takové díry, do jedné z oněch „zapomněnek“, které dal vyhloubit Ludvík Svatý, do vězení, řečeného „in pace“, v Tournelle, uvrhli k šibenici odsouzenou Esmeraldu, patrně ze strachu, aby neutekla. Obrovský Soudní palác měla nad hlavou. Ubohá muška, která by nepohnula ani nejmenším jeho kamenem!

Prozřetelnost a lidská společnost byly věru stejně nespravedlivé; aby rozdrtily tak křehké stvoření, nebylo třeba tolika běd a muk.

Byla tu ztracena ve tmě, pohřbená, zahrabaná, zazděná. Ten, kdo ji dříve viděl tančit a smát se ve slunci, byl by se zachvěl, kdyby ji byl mohl spatřit v tomto stavu. Chladná jako noc, chladná jako smrt, ani větérek jí nezvlnil vlasy, ani ozvěna lidského zvuku nedotkla se jejího ucha, ani zákmit světla nevnikl do jejího oka; zlomena, drcena těžkými okovy, schoulena vedle džbánu a chleba na troše slámy v kaluži vody, jež se pod ní tvořila z prosakujících zdí žaláře, nehybná, téměř bez dechu; snad už ani netrpěla. Phoebus, slunce, jasný den, volný vzduch, pařížské ulice, tance za potlesku diváků, sladké milostné šeptání s důstojníkem, pak kněz, kuplířka, dýka, krev, mučírna, šibenice – to vše jí opět a opět táhlo myslí, brzy jako jásavá a zářivá vidina, brzy jako hrůzný přízrak; ale byl to už jen strašný a mátožný zápas, ztrácející se kdesi v temnotách, jen vzdálená hudba, hraná tam nahoře na zemi, jež do hlubiny, kam nešťastnice upadla, už nedoléhala. Od chvíle, kdy sem vstoupila, nespala ani nebděla. Ve svém neštěstí a v té díře nerozeznávala už bdění od spánku, sen od skutečnosti zrovna jako den od noci. Všechno se jí to v mysli pletlo, vířilo, zmateně míhalo. Necítila už, nechápala, nemyslila, nanejvýš jen snila. Snad ještě žádná lidská bytost nespěla takto vstříc nicotě.

Jak tu seděla ztuhlá, zkřehlá, jako zkamenělá, sotva že si dvakrát nebo třikrát povšimla zarachocení padacích dveří, jež se otvíraly kdesi nad její hlavou, aniž propustily jediný záblesk světla, a kudy jí jakási ruka házela kus černého chleba. A přece ta občasná návštěva žalářníkova byla jejím jediným a posledním spojením s lidmi.

Jen jedna věc zaměstnávala ještě mechanicky její sluch: plesnivými kameny klenby nad její hlavou prosakovala vlhkost a v pravidelných přestávkách ukápla odtud kapka vody. Naslouchala tupě, jak tato kapka s žbluňknutím dopadá do louže vedle ní.

Ta kapka vody dopadající do louže byl jediný pohyb, který se ještě kolem ní dál, jediné hodiny, které odměřovaly čas, jediný zvuk, který k ní doléhal ze všeho toho hluku na povrchu země.

Pro úplnost ještě podotýkáme, že chvílemi cítila, jak jí v té bahnité a temné stoce něco studeného leze hned po noze, hned po ruce, a otřásla se.

Jak dlouho už tu byla? Nevěděla. Pamatovala se na jakýsi rozsudek smrti, vynesený kdesi proti komusi, pak že ji odvlekli a že se probudila celá zkřehlá uprostřed tmy a ticha. Plazila se po rukou, ale tu se jí železné okovy zařízly hluboko do kotníků a řetězy zařinčely. Přesvědčila se, že kolem ní je samá zeď a pod sebou že má kamennou dlažbu s louží vody a otep slámy. Žádná lampa, žádné okénko. Sedla si tedy na slámu a občas, aby změnila polohu, usedla na poslední stupeň kamenných schodů v kobce. Jednu chvíli zkusila počítat černé minuty, jak je odměřovaly kapky vody; leč tato smutná práce chorobného mozku sama od sebe brzy ustala a ona upadla opět do své strnulosti.

Konečně jednoho dne nebo jedné noci (neboť půlnoc i poledne měly v tomto hrobě stejnou barvu) zaslechla nad sebou poněkud větší šramot, než obyčejně dělal žalářník, když jí přinášel chléb a vodu. Zvedla hlavu a skulinami dvířek nebo poklopu v klenbě spatřila narudlé světlo. V téže chvíli zarachotil těžký zámek, zaskřípaly zrezavělé stěžeje poklopu, poklop se otevřel a vězeňkyně spatřila svítilnu, jednu ruku a spodní část těla dvou mužů, neboť příliš nízká dvířka nedovolovala jí zahlédnout jejich hlavy. Světlo ji tak ostře zabolelo, že zavřela oči.

Když je opět otevřela, dvířka už byla zavřená, lucerna stála na jednom schodě a před ní stál sám jakýsi muž. Černá kutna mu sahala až k nohám, kápě téže barvy zakrývala mu obličej. Jeho postava byla úplně zahalená, nebylo vidět ani jeho tvář, ani ruce. Stál tu dlouhý černý rubáš, pod nímž jako by se cosi hýbalo. Dívala se upřeně několik minut na ten přízrak. Ani ona, ani on nepromluvili. Jako by se na sebe dívaly dvě sochy. Zdálo se, že v tom sklepení žijí jen dvě věci: knot z lucerny, prskající ve vlhkém vzduchu, a kapka vody z klenby, přerušující to nepravidelné prskání svým jednotvárným žbluňkáním a tvořící na olejovité kaluži soustředné kruhy, v nichž se třáslo světlo svítilny.

Konečně uvězněná přerušila mlčení: „Kdo jste?“

„Kněz.“

To slovo, ten přízvuk, zvuk toho hlasu s ní trhly.

Kněz pokračoval, vyrážeje přitlumeně každou slabiku: „Jste připravena?“

„Nač?“

„Na smrt.“

„Ach,“ řekla, „bude to brzy?“

„Zítra.“

Její hlava, jež se vztyčila radostným očekáváním, sklesla opět na prsa. „To je ještě dlouho,“ zašeptala, „proč to nemohou udělat dnes?“

„Jste tedy velice nešťastná?“ zeptal se po chvilce kněz.

„Je mi hrozná zima,“ odpověděla.

Objala svá chodidla, obvyklý pohyb nešťastníků, kteří mrznou, jak jsme ostatně viděli u poustevnice z Rolandovy věže, a zajektala zuby.

Kněz, jak se zdálo, rozhlížel se zpod kapuce po vězení. „Bez světla! Bez ohně! Ve vodě! To je strašné!“

„Ano,“ odpověděla s užaslým pohledem nešťastných lidí. „Světlo patří všem. Proč mi dávají jen noc?“

„Víte, proč tu jste?“ pokračoval kněz po opětné přestávce.

„Myslím, že jsem to věděla,“ řekla a přejela si hubenými prsty oči, jako by chtěla pomoci své paměti, „ale už to nevím.“

Najednou se rozplakala jako dítě. „Chtěla bych pryč odtud, pane. Je mi zima, mám strach a zvířata mi lezou po těle.“

„Nuže dobrá, pojďte se mnou!“

Při těch slovech ji kněz vzal za ruku. Ubožačka byla promrzlá až na kost, ale z knězovy ruky na ni zavanul chlad.

„Ó,“ zašeptala, „to je ledová ruka smrti. Kdo vůbec jste?“

Kněz povytáhl kápi. Pohlédla na něj. Byla to ona strašná tvář, která ji už tak dlouho pronásledovala, ta hlava démona, která se jí zjevila u Falourdelky nad zbožňovanou hlavou jejího Phoeba, to oko, které viděla naposled se zablesknout vedle dýky.

Toto zjevení, jež bylo pro ni vždy tak osudné a hnalo ji z neštěstí do neštěstí až na popraviště, vytrhlo ji z její strnulosti. Zdálo se jí, že podivný závoj zahalující dosud její paměť se trhá. Všechny podrobnosti jejího tragického dobrodružství od noční scény u Falourdelky až po její odsouzení v Tournelle naráz ožily v její mysli ne mlhavě a zpřeházeně jako dosud, ale zřetelně, výrazně, ostře, horečně, strašlivě. Tyto vzpomínky, napolo vybledlé a nezměrným utrpením téměř setřené, oživila ta temná postava před ní asi tak, jako vystoupí neviditelná písmena napsaná sympatickým inkoustem na bílém papíře, přiblížíme-li jej k ohni. Zdálo se jí, že všechny rány v jejím srdci se otvírají a krvácejí najednou.

„Hú,“ vykřikla, zakryla si oči a křečovitě se zachvěla, „to je ten kněz.“

Pak spustila beznadějně ruce a zůstala sedět s hlavou svěšenou, s očima upřenýma k zemi, němá a neustále se chvějíc.

Kněz ji pozoroval očima luňáka, jež dlouho kroužil vysoko na nebi kolem ubohého skřivánka skrčeného v obilí, dlouho neslyšně zmenšoval strašné kruhy svého letu, až se najednou střemhlav vrhl na svou kořist a nyní ji zmítající se drží ve svých spárech.

Počala tiše šeptat: „Dobijte mě! Dobijte mě! Dejte mi poslední ránu!“ a zděšeně stáhla hlavu mezi ramena jako ovce, která očekává řezníkovu ránu palicí.

„Tak vy se mě děsíte?“ řekl konečně. Neodpověděla.

„Děsíte se mě?“ ptal se znovu.

Stáhla rty jako k úsměvu. „Ano,“ řekla, „kat se posmívá odsouzenci. Vždyť už kolik měsíců mě pronásleduje, vyhrožuje mi, nahání mi hrůzu! Ach Bože, jak jsem byla bez něho šťastná! To on mě uvrhl do této propasti. Dobré nebe! Vždyť on zabil… on zabil mého Phoeba!“ Tu se rozvzlykala a podívala se na kněze: „Bídníku! Kdo jste? Co jsem vám udělala? Vy mě nenávidíte! Běda mi! Co máte proti mně?“

„Miluji tě!“ zvolal kněz.

Rázem přestala plakat a podívala se na něho hloupým pohledem. Padl na kolena a pohlížel na ni planoucíma očima.

„Slyšíš? Miluji tě!“ vykřikl znovu.

„Jaká to láska!“ řekla nebožačka a celá se zachvěla.

„Láska zatracencova,“ odpověděl.

Oba se na několik minut odmlčeli, zavaleni tíhou svých pocitů, on jako bez smyslů, ona otupělá.

„Poslyš,“ řekl konečně kněz a podivně se uklidnil, „všechno se dovíš. Řeknu ti, co jsem se ani sobě neodvážil říci, když jsem potají zkoumal své svědomí v oněch hlubokých nočních chvílích, kdy všude kolem je taková temnota, že se zdá, jako by Bůh nás už neviděl. Poslouchej! Než jsem tě poznal, dívko, byl jsem šťasten.“

„I já!“ povzdechla tiše.

„Nepřerušuj mě! Ano, byl jsem šťasten; alespoň jsem si to myslel. Byl jsem čistý, moje duše byla jasná jako křišťál. Nikdo nenosil hlavu pyšněji, nikdo nezářil větším jasem než já. Kněží se se mnou radili o mravní čistotě, učenci o vědě. Ano, věda mi byla vším; byla mi sestrou a sestra mi stačila. Teprve s přibývajícími lety přišly jiné myšlenky. Častokrát se ve mně ozvalo tělo, když jsem potkal ženu. Síla pohlaví a mužské krve, o níž jsem já, bláhový mladík, myslel, že jsem ji v sobě navždy udusil, zaškubala nejedenkrát řetězem železných slibů, jež mě ubohého poutají k chladným kamenům oltáře. Avšak posty, modlitby, studium, klášterní sebetrýznění zjednaly duši opět vládu nad tělem. A pak, vyhýbal jsem se ženám. Stačilo mi ostatně otevřít knihu a všechny nečisté výpary mého mozku se rozplynuly před zářivým jasem vědy. Za chvilku už jsem cítil, jak všechny hrubé věci pozemské ode mne prchají, a já stál opět klidný, hrdý a čistý tváří v tvář tichému záření věčné pravdy. Pokud mi ďábel posílal do cesty jen matné stíny žen, jež kolem mne sem tam prošly v kostele, na ulicích, na loukách a málokdy se mi vracely ve snech, vítězil jsem nad tím snadno. Běda! Jestli jsem byl přece poražen, pak je tím vinen Bůh, protože nedal člověku i ďáblu stejně velkou sílu! Poslyš! Jednoho dne…“

Tu se kněz zarazil a uvězněná slyšela, jak se mu z prsou derou chroptivé a chrčivé vzdechy.

Pokračoval:

„… Jednoho dne jsem stál opřen u okna své cely… Kterou knihu jsem tehdy četl? Ach, mám z toho v hlavě jediný vír. Četl jsem. Okno vedlo na náměstí. Zaslechnu zvuk bubínku a zpěv. Rozmrzen, že mě takhle vyrušují z mých úvah, podívám se na náměstí. Co jsem spatřil, spatřili i jiní, a přece ta podívaná nebyla pro lidské zraky. Dole uprostřed dlažby v pravé poledne, slunce nádherně svítilo, tančila jakási bytost. Bytost tak krásná, že Bůh by jí byl dal přednost před svatou Pannou a byl by si ji vyvolil za svou matku a byl by se chtěl z ní narodit, kdyby byla žila v době, kdy vzal na sebe lidskou podobu! Měla nádherné černé oči; několik vlasů prosvícených sluncem třpytilo se v jejích bohatých černých kadeřích jako zlaté nitky. Její nožky se míhaly při tanci jako paprsky rychle se otáčejícího kola. Kolem hlavy měla v černých pletencích kovové penízky, jež se blyštěly na slunci a nad čelem tvořily jakoby korunu z hvězd. Její šaty, pošité třpytivými cetkami, jiskřily modravým leskem, protkány tisíci jiskrami jako letní noc. Její štíhlé a snědé paže se ovíjely a opět odvíjely kolem jejího pasu jako dvě šerpy. Její tělo mělo překvapivě krásné tvary. Ta oslňující postava svítila jako zářivý bod dokonce i v záři sluneční! Běda, děvče, tos byla ty. Překvapen, opojen, okouzlen, nespouštěl jsem z tebe oči. Díval jsem se na tebe tak, že jsem se najednou zachvěl hrůzou: cítil jsem, že na mne sáhl osud.“

Sklíčený kněz se ještě jednou na chvíli zarazil. Pak pokračoval:

„Napolo už omámen, pokoušel jsem se ze všech sil něčeho se zachytit a zadržet tak svůj pád. Vzpomínal jsem si na všechny léčky, které mi Satan už nastražil. Měl jsem před očima bytost oné nadlidské krásy, jež může pocházet jen z nebe nebo z pekla. To nebyla obyčejná dívka, stvořená z trošky naší země, s nitrem jen chabě ozářeným blikavým paprskem ženské duše. To byl anděl! Ale anděl temnot, anděl ohně, nikoliv anděl světla. A v okamžiku, kdy jsem si to pomyslil, spatřil jsem vedle tebe kozu, zvíře z čarodějnických rejů, jež na mne s úsměvem hledělo. V poledním slunci byly její rohy oslnivě rudé. Tu jsem poznal, že je to nástraha ďáblova, a nepochyboval jsem už, že přicházíš z pekla a že přicházíš proto, abys mě zahubila. Byl jsem o tom přesvědčen.“

Tu se kněz podíval uvězněné do tváře a dodal chladně:

„Jsem o tom přesvědčen dodnes. – Leč kouzlo poznenáhlu působilo, tvůj tanec mi vířil v hlavě, cítil jsem, jak se ve mně dokonává tajemné uhranutí, všechno, co mělo v mé duši bdít, usínalo a jako ti, kdož umírají ve sněhu, i já jsem blaženě přijímal ten přicházející spánek. Najednou jsi začala zpívat. Co jsem mohl dělat, já ubohý! Tvůj zpěv byl ještě rozkošnější než tvůj tanec. Chtěl jsem prchnout. Nemožno. Byl jsem přibit, byl jsem jako vrostlý do země. Zdálo se mi, že mramorové dláždění mi sahá až ke kolenům. Musil jsem zůstat do konce. Nohy jsem měl ledové, hlava mi hořela. Konečně snad ses nade mnou slitovala, přestalas tančit a zmizelas. Odlesk oslnivé vidiny, ozvěna čarovné hudby pomaloučku vyprchávaly z očí a z uší. Tu jsem padl do rohu okna, ztuhlejší a nemohoucnější než skácená socha. Teprve zvonění klekání mě probudilo. Vstal jsem, prchal jsem… Leč běda! Něco se ve mně zlomilo a nemohlo už povstat, něco se ve mně zrodilo a já tomu nemohl utéci.“

Ještě jednou se odmlčel a pokračoval: „Ano, od toho dne byl ve mně člověk, kterého jsem neznal. Zkoušel jsem všechny své léky: klášter, oltář, práci, knihy. Jaké bláznovství! Ach, jak dutě zní věda, když do ní v zoufalství vrazíme hlavou plnou vášní! Víš ty, co jsem od té chvíle viděl vždy mezi sebou a knihou? Tebe, tvůj stín, obraz zářivé vidiny, která jednou přešla prostorem přede mnou. Ale ten obraz neměl už svou barvu; byl chmurný, smuteční, temný jako černý kruh, který se zahnízdí v očích toho, kdo se nerozvážně zadíval upřeně do slunce.

Když jsem se tvého obrazu nemohl zbavit, když mi tvá písnička stále bzučela v hlavě, když jsem ustavičně viděl tančit tvé nožky na svém breviáři, když jsem v noci ve snu stále cítil, jak se tvoje postava sune po mém těle, chtěl jsem tě znovu spatřit, chtěl jsem se tě dotknout, chtěl jsem vědět, kdo jsi, přesvědčit se, jestli jsi taková jako ideální obraz, který mi po tobě zůstal, snad i rozbít skutečností svůj sen. Alespoň jsem doufal, že nový dojem smaže onen první, který se mi stal nesnesitelný. Hledal jsem tě. Spatřil jsem tě opět. Běda! Když jsem tě viděl dvakrát, chtěl jsem tě vidět tisíckrát, chtěl jsem tě vidět stále. Tehdy (cožpak je možno zastavit se na tom pekelném srázu?), tehdy už jsem si nepatřil. Druhý konec vlákna, jímž ďábel spoutal má křídla, přivázal k tvé noze. Začal jsem bloudit a toulat se jako ty. Čekal jsem na tebe u chrámových dveří, číhal jsem na tebe na nárožích ulic, sledoval jsem tě z výše své věže. A vracel jsem se každý večer okouzlenější, zoufalejší, stále více propadaje tvým čárům a své záhubě.

Dozvěděl jsem se, kdo jsi: cikánka, tulačka, Španělka, zingara. Jak jsem neměl věřit, že jsi čarodějka? Poslyš. Doufal jsem, že mě z kouzla vysvobodí soudní proces. Jakási čarodějka uhranula Bruna d’Ast; dal ji upálit a byl vyléčen. Věděl jsem o tom. Chtěl jsem zkusit tento lék. Nejdřív jsem se pokusil vykázat tě z náměstí před chrámem Matky Boží v naději, že na tebe zapomenu, když už nepřijdeš. Ale ty jsi toho nedbala. Přišla jsi opět. Pak mě napadlo, abych tě unesl. Jednou v noci jsem se o to pokusil. Byli jsme dva. Když už jsme tě měli, objevil se ten ničema důstojník. Osvobodil tě. A tím začal tvé, mé i své neštěstí. Nakonec, když jsem si už nevěděl jiné rady, udal jsem tě církevnímu soudu. Myslil jsem, že se tím vyléčím jako Bruno d’Ast. A mlhavě jsem si představoval, že tě soudní proces vydá do mých rukou, že ve vězení budeš v mé moci; že tě budu mít, že odtud už mi nebudeš moci uniknout; a že už jsi mě měla dosti dlouho ve své moci, abych tě mohl mít zase já. Když člověk koná zlo, má je vykonat až do konce. Jak nesmyslné je zastavit se při ohavném činu v půli cesty! Vyvrcholení zločinu dává šílenou radost. Kněz a čarodějka mohou splynout v rozkoši na otepi slámy v žaláři!

Udal jsem tě tedy. A v té době jsem ti při setkáních naháněl hrůzu. Úklady, které jsem proti tobě strojil, bouře, kterou jsem kupil na tvoji hlavu, to vše sršelo ze mne v hrozbách a blescích. Přesto jsem ještě váhal. Můj plán byl po mnohých stránkách tak strašný, že jsem před ním couval.

Snad bych se ho byl už vzdal; snad by byla má ohavná myšlenka sama vyschla v mém mozku, aniž přinesla ovoce. Věřil jsem, že jen na mně závisí, bude-li se proces konat nebo bude-li zrušen. Ale každá zlá myšlenka je neúprosná a chce se vtělit v čin; jenomže tam, kde jsem se pokládal za všemocného, byl osud mocnější než já. Běda! Běda! To on se tě zmocnil a vydal tě strašlivým kolům stroje, který jsem v skrytu sestrojil! – Poslouchej! Už jsem u konce.

Jednoho dne – slunce opět tak krásně svítilo – spatřil jsem muže, jak se smíchem vyslovuje tvé jméno a rozkoš mu hledí z očí. Proklatě! Šel jsem za ním. Ostatní víš.“

Odmlčel se. Dívka ze sebe vypravila jen jediné slovo. „Ó můj Phoebe!“

„Pryč s tím jménem!“ řekl kněz a prudce ji uchopil za rameno. „Nevyslovuj to jméno! Ach, jací jsme ubožáci, to pouhé jméno nás zahubilo! Nebo spíše jsme se nevysvětlitelnou hrou osudu zahubili vzájemně! – Ty trpíš, že? Je ti zima, tma tě oslepuje, vězení tě svírá, ale v hloubi své duše máš snad nějaké světýlko, třeba jen svou dětinskou lásku k tomu nicotnému člověku, který si zahrál s tvým srdcem! Kdežto já, já nosím žalář v sobě, ve mně je zima, led, zoufalství; mám v duši noc. Víš, co všechno jsem vytrpěl? Byl jsem přítomen tvému procesu. Seděl jsem na lavici církevního soudu. Ano, pod jednou z těch mnišských kápí se svíjel zatracenec. Byl jsem tam, když tě přivedli, byl jsem tam, když tě vyslýchali. – Doupě vlků! – Svůj zločin, svou šibenici jsem viděl pomalu vyvstávat na tvém čele. Byl jsem tam při každém svědectví, při každém důkazu, při každé řeči; mohl jsem sledovat každý tvůj krok na té křížové cestě; byl jsem tam i tehdy, když to divoké zvíře… Ach, mučení jsem nepředvídal! – Poslyš! Sledoval jsem tě do mučírny. Viděl jsem, jak tě svlékaly a jak tě polonahou ohmatávaly hnusné ruce mučitelovy. Viděl jsem tvou nožku, tu nožku, kterou bych byl chtěl jen jedinkrát políbit a zemřít, a dal bych za to celé království, tu nožku, kterou bych si s rozkoší nechal rozdrtit hlavu, tuto nožku jsem viděl, jak ji svírají strašlivé španělské boty, jež z lidských údů dělá krvavé bláto. Ach, já ubohý! Zatím co jsem se na to díval, rozrýval jsem si prsa dýkou, ukrytou pod sutanou. Když jsi vykřikla, bodl jsem si ji do těla; když jsi po druhé vykřikla, vnikla dýka do srdce! Podívej se! Myslím, že dosud krvácí.“

Rozhrnul kutnu. Jeho hruď byla vskutku rozdrásána jako tygřími drápy a v boku měl dosti širokou a ještě otevřenou ránu.

Vězeňkyně hrůzou couvla.

„Ach, dívko,“ zvolal kněz, „slituj se nade mnou! Ty se máš za nešťastnou, ale běda, nevíš, co to je neštěstí. Ach! Milovat ženu a být knězem, být nenáviděn! Milovat celou zběsilostí své duše, cítit, že bys dal za její nejnepatrnější úsměv svou krev, své nitro, svou spásu, nesmrtelnost a věčnost, život vezdejší posmrtný; litovat, že nejsi králem, géniem, císařem, archandělem, Bohem, abys jí mohl složit většího otroka k nohám, ve dne v noci ji tisknout v náručí svých snů a svých myšlenek; a vidět, že ona miluje vojenský kabát, zatím co ty jí můžeš nabídnout jen špinavou kněžskou kutnu, které se bojí a která ji odpuzuje. A s celou svou žárlivostí a zuřivostí vidět, jak marnotratně uštědřuje poklady lásky a krásy mrzkému a hloupému hejskovi! Vidět to tělo, jehož tvary tě rozpalují, ta něžná ňadra, ty půvaby, jak se chvějí a rdí pod polibky jiného! Ó nebesa! Milovat její nožku, její paži, její rameno, myslet na modravé žilky v její snědé pleti a svíjet se přitom celé noci na dlažbě své cely, vidět, jak všechny ty něžnosti, které sis pro ni vysnil, vedou nakonec do mučírny. A nedokázat víc než položit ji na kožené lůžko! Ach, to jsou teprve skutečné kleště, rozžhavené v pekelném ohni! A šťasten, koho řežou pilou mezi dvěma prkny nebo trhají čtyřmi koňmi! – Víš ty, jaká muka po celé noci působí tepny, v nichž divoce vře krev, srdce, jež puká, hlava, která se může rozskočit, zuby, jež se zahryzávají do rukou? Tito zběsilí mučitelé tě bez přestání obracejí na žhavém rožni tvých milostných, žárlivých a zoufalých myšlenek! Dívko, měj slitování! Ustaň na okamžik! Nasyp trochu popela na to žhavé uhlí! Setři, zapřísahám tě, pot řinoucí se ve velkých kapkách po mém těle! Dítě! Muč mě jednou rukou, ale hlaď mě druhou! Měj se mnou slitování, o slitování prosím!“

Kněz se válel ve vodě na dlažbě a tloukl hlavou o hrany kamenných schodů. Dívka mu naslouchala a pozorovala ho. Když vyčerpán a udýchán umlkl, opakovala polohlasně: „Ó můj Phoebe!“

Kněz se k ní připlazil po kolenou.

„Snažně tě prosím,“ křičel, „máš-li srdce, neodháněj mě! Miluji tě. Jsem ubožák. Když vyslovuješ to jméno, nešťastnice, je to, jako bys drtila všechny žilky mého srdce! Slituj se! Přicházíš-li z pekla, půjdu tam s tebou. Všechno jsem už pro to udělal. Peklo, kde budeš ty, bude mi rájem. Pohled na tebe je slastnější než pohled na Boha! Ach, promluv! Ty že mě nechceš? V den, kdy by žena pohrdla takovou láskou, musely by se hory pohnout. Ach, kdybys chtěla! Jak bychom mohli být šťastni! Uprchli bychom, pomohl bych ti k útěku, odešli bychom pryč, našli bychom si na zemi místečko, kde je nejvíc slunce, nejvíc stromů, nejmodřejší nebe. Milovali bychom se, naše dvě duše by splynuly v jednu, neuhasitelnou žízeň po sobě bychom ukájeli společně a bez přestání z nevysychajícího poháru lásky!“

Přerušila ho hlasitým a strašným smíchem: „Pohleďte, důstojný otče, máte za nehty krev.“

Kněz zůstal několik minut jako zkamenělý, s očima upřenýma na svou ruku.

„Nuže dobrá,“ řekl konečně s podivnou něžností, „urážej mě, posmívej se mi, sužuj mě! Ale pojď, pojď! Pospěšme si. Už zítra to má být, říkám ti. Šibenice na náměstí Grève, víš? Je stále připravena. Jak strašné! Vidět, jak tě vezou na té káře! Ach, smilování! – Nikdy jsem necítil tak jako nyní, jak tě miluji. Ach, jen pojď za mnou! Až tě zachráním, budeš mít dost času, aby sis mě zamilovala. Budeš mě nenávidět tak dlouho, jak se ti zlíbí. Ale pojď. Zítra, zítra čeká šibenice! Tvá poprava! Ach, zachraň se! Ušetři mě!“

Kněz ji vzal za ruku, byl jako pomatený, chtěl ji odvléci. Upřeně se na něj podívala: „Co se stalo s mým Phoebem?“

„Vy nemáte slitování,“ řekl kněz a pustil její ruku.

„Co se stalo s Phoebem?“ opakovala chladně.

„Je mrtev,“ zvolal kněz.

„Mrtev,“ opakovala, stále tak ledová a nehybná; „tak co mi tu mluvíte o životě?“

Neposlouchal. „Ano!“ řekl, jako by mluvil sám k sobě. „Jistě je mrtev. Ostří vniklo velmi hluboko. Myslím, že jsem špičkou zasáhl srdce. Vložil jsem celý svůj život do hrotu té dýky!“

Dívka se na něj vrhla jako zuřivá tygřice a nadpřirozenou silou ho vystrčila až na schůdky. „Jdi pryč, obludo! Jdi pryč, vrahu! Nech mě umřít! Ať krev nás obou zůstane ti na čele jako věčná skvrna! Být tvou, kněže? Nikdy! Nic nás nespojí, ani peklo! Jdi pryč, proklatče, nikdy nebudu tvá, nikdy!“

Kněz na schodech klopýtl. Vyprostil mlčky nohy ze záhybů sutany, vzal lucernu a pomalu stoupal po schodech ke dveřím; otevřel dveře a vyšel. Najednou spatřila dívka jeho hlavu opět; tvář kněze měla příšerný výraz a kněz křičel, chroptě zuřivostí a zoufalstvím: „Říkám ti, že je mrtev!“

Padla tváří na zem a v kobce se neozval už žádný zvuk, leda vzdech vodní kapky, jež ve tmě čeřila hladinu kalužiny.

V. Matka

Myslím, že nic na světě neprobudí v matčině srdci úsměvnější představy než pohled na botičku jejího dítěte; zvláště je-li to botička sváteční, nedělní, křtící, botička až k chodidlu vyšívaná, botička, v níž dítě neudělalo ještě ani krůček. Taková botička je tak rozkošná a maličká, pro chůzi tak nezpůsobilá, že matce se zdá, jako by viděla své dítě. Usmívá se na ni, líbá ji, hovoří s ní. V duchu se ptá, zda je tak maličká nožička vskutku možná; a nemá-li dítě právě u sebe, ta pouhá botička vyvolá jí před oči něžné a křehké stvoření. Zdá se jí, že je vidí, a vskutku je vidí, celičké, živé, veselé, s drobnýma ručkama, s kulatou hlavičkou, čistými rtíky, s jasnýma očkama, jejichž bělmo je blankytné. Je-li to v zimě, dítě je kolem ní, leze po koberci, pracně přelézá stoličku a matka se bojí, aby se nepřiblížilo k ohni. Když je léto, batolí se po dvoře, po zahradě, vytrhává travičku mezi dlažbou, naivně a bez strachu pozoruje veliké psy a veliké koně, hraje si s mušličkami, s květinami, až zahradník bručí, když najde na záhoncích písek a na pěšinkách hlínu. Všechno kolem se usmívá, všechno září, všechno si hraje s ním, i ten větříček a sluneční paprsek, jež o závod dovádějí v jeho bujných kučerách. To všechno zjevuje botička matce a rozehřívá jí srdce jako oheň vosk.

Ztratilo-li se však dítě, tu se ty tisíce radostných, rozkošných a něžných obrazů nakupených kolem malé botičky mění v tisíce obrazů hrůzy. Hezká vyšívaná botička stává se už jen nástrojem mučicím, jenž věčně rozdírá matčino srdce. Rozehrává sice stejnou žilku, žilku nejhlubší a nejcitlivější; nehladí ji však anděl, ale jako do kleští ji svírá ďábel.

Jednou ráno, květnové slunce vycházelo právě na temněmodrém nebi, na jaké Garofalo s oblibou umisťuje svá Snímání s kříže, zaslechla poustevnice z Rolandovy věže na náměstí Grève hluk kol, železa a koní. Příliš se tím nevyrušila, zavázala si vlasy přes uši, aby neslyšela, a jala se opět na kolenou pozorovat neživý předmět, který takto zbožňovala už patnáct let. Ta botička byla, jak jsme už řekli, jejím celým světem. V ní byly zaklety všechny její myšlenky a nemohly se od ní odpoutat, leč ve chvíli její smrti. Jen temná kobka v Rolandově věži věděla, kolik hořkých kleteb, kolik tklivých nářků, modliteb a vzlyků vyslala k nebi kvůli té roztomilé tretce z růžového atlasu. Nikdy nezaplavilo větší zoufalství půvabnější a rozkošnější věcičku. Onoho rána se zdálo, že její bolest propukla prudčeji než obvykle; zvenčí bylo slyšet její hlasitý a monotónní nářek, který zrovna srdce rozrýval.

„Ach dceruško,“ volala, „má dceruško! Mé ubohé drahé děťátko, už tě nikdy neuvidím! Je konec! Pořád se mi zdá, že se to stalo včera! Pane Bože, když jsi mi ji chtěl tak brzy vzít, neměl jsi mi ji raději dávat. Cožpak nevíš, že naše děti jsou částí našeho života a že matka, která ztratila dítě, nevěří už v Boha? Ach já nešťastná, že jsem vyšla v ten den z domu! Všemohoucí Pane! Když jsi mi ji mohl takto odejmout, pak jsi mě s ní nikdy neviděl pohromadě, jak jsem ji veselou zahřívala u svého ohně, jak se na mne usmívala, když jsem ji kojila, jak jsem si její nožičky nechala cupitat od prsou až k ústům? Ach, kdybys to byl viděl, Bože, byl by ses ustrnul nad mou radostí a nebyl bys mi odňal jedinou lásku, která mi zbyla v srdci! Cožpak jsem byla tak bídné stvoření, Pane, že jsi na mne nemohl ani pohlédnout, dříve než jsi mě odsoudil? Běda! Běda! Tady je botička, ale kde je nožička? Kde je všechno ostatní? Kde je dítě? Má holčičko, má holčičko, co s tebou udělali? Všemohoucí Bože, vrať mi ji! Již patnáct let si rozdírám kolena, jak se k Tobě, Pane Bože, modlím! Cožpak to nestačí? Vrať mi ji na den, na hodinu, na minutu, na jedinou minutku, Pane, a pak mě na věky zatrať! Ach, kdybych věděla, kde najdu cíp tvého roucha, chytila bych se ho křečovitě oběma rukama a musil bys mi vrátit mé dítě! Což se nemůžeš slitovat nad její hezkou botičkou, Pane? Můžeš odsoudit ubohou matku k takovým patnáctiletým mukám? Dobrotivá Panno, dobrotivá Panno na nebesích, vzali mi moje jezulátko, ukradli mi je, snědli je na vřesovišti, vypili jeho krev, ohlodali jeho kosti! Dobrotivá Panno, slituj se nade mnou! Musím mít svou dcerušku! Co mám z toho, že je v ráji? Nechci tvého anděla, chci své dítě! Jsem lvice a chci své lvíče. Ach, budu se svíjet na zemi, kámen rozbiju svým čelem, zatratím na věky svou duši a budu Tě proklínat, Bože, nevydáš-li mi mé dítě! Vidíš přece, že mám paže celé rozkousané. Což dobrotivý Bůh nemá slitování? Ach, stačí mi, když mi dáš sůl a černý chléb, jen když budu mít svou dcerušku, ta mě zahřeje jako sluníčko! Běda! Všemohoucí Bože, jsem jen bídná hříšnice, ale moje dceruška mě učinila zbožnou. Láska k ní mě naplnila vírou a v jejím úsměvu jsem tě viděla jako okénkem do nebe. Ach, kéž bych mohla alespoň jedenkrát, ještě jednou jedinkrát obout tu botičku na tu roztomilou růžovou nožičku, a umřu s požehnáním Tobě, svatá Panno! – Ach, patnáct let, byla by teď už veliká! – Nešťastné dítě! Je to tedy pravda, že už ji neuvidím, dokonce ani v nebi, protože já do nebe nepřijdu. Ach, jaká muka, když si pomyslím, že tu z ní mám jen její botičku a nic víc!“

Nešťastnice se vrhla na botičku, jež jí byla potěchou i pramenem zoufalství již po tolik let, a jejím nitrem lomcoval vzlykot jako prvního dne. Neboť matce, která ztratila své dítě, vždy se zdá, jako by se to stalo včera. Taková bolest nestárne. A třebas se smuteční šaty obnosily a vybledly, v srdci zůstává černo.

V té chvíli se ozvaly před celou svěží a veselé dětské hlasy. Kdykoliv se před očima nebohé matky mihla dětská tvář, kdykoliv zaslechla dětský hlas, prchala do nejtemnějšího kouta své hrobky, jako by chtěla zabořit hlavu do kamene, aby je neslyšela. Tentokrát se však naopak prudce vztyčila a dychtivě naslouchala.

Jeden z chlapců právě prohodil: „Dneska přece budou věšet cikánku.“

Prudkým skokem jako ten pavouk, kterého jsme viděli, jak se vrhá na mouchu při záchvěvu své pavučiny, byla u okénka, jež vedlo, jak víme, na náměstí Grève. Vskutku, vedle stálé šibenice byl postaven žebřík a mistr popravčí dával do pořádku její deštěm zrezavělé řetězy. Kolem stálo trochu lidí.

Hlouček smějících se dětí byl už daleko. Kajícnice vyhlížela nějakého chodce, aby se ho zeptala. Těsně vedle své cely spatřila kněze, jenž se tvářil, jako by četl ve veřejném breviáři, který se však více zajímal o šibenici, k níž občas vyslal chmurný a divoký pohled, než o „zamřížovaný breviář“. Poznala pana arcijáhna z Josas, muže svatého.

„Důstojný otče,“ otázala se, „koho to tam budou věšet?“

Kněz se na ni podíval a neodpověděl; zeptala se ještě jednou. Tu teprve odpověděl: „Nevím.“

„Šly tu kolem děti a říkaly, že nějakou cikánku,“ dodala kajícnice.

„Myslím, že ano,“ řekl kněz.

A tu Sedmikráska zařvala radostí jako hyena.

„Sestro,“ řekl arcijáhen, „vy tedy velice nenávidíte cikánky?“

„Jestli je nenávidím!“ vykřikla kajícnice. „Jsou to čarodějnice, zlodějky dětí! Sežraly mi dcerušku, mé dítě, mé jediné dítě! Nemám už srdce, snědly mi je!“

Byla strašná. Kněz se na ni chladně díval.

„Zvlášť jednu nenávidím,“ pokračovala, „a taky jsem ji proklela, je to jedna mladá, asi tak stará, jako by byla moje dcera, kdyby mi ji její matka nebyla snědla. Po každé, když jde ta mladá zmije kolem mé cely, pění se mi krev!“

„Nuže, sestro, radujte se,“ řekl kněz, ledový jak socha na hrobě, „právě tu uvidíte umírat.“

Hlava mu klesla na prsa a on zvolna odcházel.

Kajícnice zalamovala ruce radostí. „Já jsem jí to předpověděla, že vystoupí na šibenici! Děkuji, kněže!“ volala.

A jala se dlouhými kroky přecházet před mřížemi okénka, rozcuchaná, s planoucíma očima, vrážejíc rameny do zdi; s divokým výrazem vlčice v kleci, která má už dlouho hlad a cítí, že hodina jídla se blíží.

VI. Tři mužská srdce – každé jiné

Phoebus však nebyl mrtev. Lidé jeho druhu mají tuhý život. Když mistr Philippe Lheulier, zvláštní královský návladní, řekl ubohé Esmeraldě „umírá“, řekl to buď omylem, nebo žertem. Když arcijáhen opakoval odsouzené „je mrtev“, ve skutečnosti o tom nic nevěděl, ale myslil si to, počítal s tím, nepochyboval o tom, pevně v to doufal. Bylo by mu bývalo velmi za těžko dát milované ženě dobré zprávy o sokovi. Každý muž na jeho místě by byl jednal stejně.

Poranění Phoebovo bylo beze sporu vážné, ale nebylo tak vážné, jak se arcijáhen domýšlel. Ranhojič, k němuž ho noční hlídka v prvním okamžiku přenesla, strachoval se celý týden o jeho život, dokonce mu to i latinsky řekl. Leč mládí přece zvítězilo a přes všechny prognózy a diagnózy, jak se často stává, příroda si zamanula zachránit nemocného navzdory lékaři. Ještě když ležel na bídném lůžku u ranhojiče, musil podstoupit první výslechy Filipa Lheuliera a vyšetřujících soudců církevního soudu, což ho z duše nudilo. A tak když jednoho krásného rána cítil, že je mu už lépe, nechal mastičkáři zlaté ostruhy jako odměnu a vytratil se. Nezpůsobil tím ostatně ve vyšetřování celé záležitosti žádný zmatek. Tehdejší spravedlnost starala se pramálo o to, aby hrdelní proces byl přesně a pečlivě veden. Stačilo jí, když byl obžalovaný pověšen. A soudcové měli proti Esmeraldě dosti důkazů. Považovali Phoeba za mrtvého a tím to bylo vyřízeno.

Pokud jde o Phoeba, neutíkal daleko. Vrátil se prostě k své rotě, jež byla posádkou v Brijské Lhotě v Ile-de-France, několik poštovních stanic od Paříže.

Ostatně se mu nijak nezamlouvalo objevit se osobně v tomto procesu. Podvědomě cítil, že by tam hrál směšnou úlohu. Ve skutečnosti nevěděl, co si má o celé věci myslit. Když uvažoval ve své čistě vojenské bezbožnosti a pověrčivosti o tomto dobrodružství, nedovedl si vysvětlit ani kozičku, ani podivné seznámení s Esmeraldou, ani neméně zvláštní způsob, jak mu dala najevo svou lásku, ani její cikánský původ, konečně ani zamračeného mnicha. Viděl v celé té historii mnohem víc čarodějnictví než lásky, snad i čarodějku, možná ďábla; viděl v tom nakonec komedii nebo, řečeno tehdejší mluvou, velmi nepříjemné mystérium, v němž hrál velice ne­obratnou úlohu, úlohu zpráskaného a směšného hrdiny. Kapitán tím byl velmi zahanben. Pociťoval onu hanbu, kterou náš La Fon­tai­ne tak podivuhodně vyjádřil slovy:

Hanbí se jako liška napálená slepicí.

Doufal ostatně, že se ta věc nerozkřikne, že jeho jméno vzhledem k jeho nepřítomnosti tam možná nebude ani vysloveno a že v žádném případě nepronikne za stěny soudní síně v Tournelle. V tom se vůbec nemýlil, neboť tehdy nevycházel „Soudní oznamovatel“, a poněvadž téměř každý týden měl svého uvařeného penězokaze, svou pověšenou čarodějku nebo svého upáleného kacíře na jednom z nesčetných pařížských popravišť, byli lidé už tak zvyklí vidět na všech křižovatkách starou feudální Themidu, jak nahýma rukama a s vykasanými rukávy koná svou práci u vidlic, na žebřících a na pranýřích, že si toho skoro nevšímali. Vznešený svět tehdejší doby sotva že znal jméno odsouzence, kterého vezli na rohu ulice, a nanejvýš chátra si pochutnávala na tomto sprostém soustu. Poprava byla na veřejné ulici běžným zjevem zrovna jako uhlák pekařův nebo porážka pohodného. Kat byl jen jakýmsi poněkud dovednějším řezníkem.

Phoebus se tedy velmi rychle uklidnil jak ve věci čarodějky Esmeraldy nebo podle něho Similar, tak i ve věci rány dýkou, kterou mu zasadila cikánka nebo zamračený mnich (na tom mu málo záleželo), tak i ohledně výsledku procesu. Leč jakmile se jeho srdce uprázdnilo, vrátil se tam obraz slečny Lilie. Srdce kapitána Phoeba mělo jako tehdejší fyzika hrůzu z prázdnoty.

Ostatně v Brijské Lhotě byl život hrozně suchopárný. Byla to vesnice kovářů a kravařek s rozpukanýma rukama, dlouhá řada baráků a chalup, které vroubily po obou stranách hlavní silnici na půl míle cesty; zkrátka Lhota.

Lilie byla jeho předposlední láskou, hezká dívka, pěkné věno; a tak jednoho krásného rána, zcela už vyléčen a v pevné naději, že po dvou měsících byl proces s cikánkou už ukončen a zapomenut, přicválal zamilovaný kavalír k vratům domu Gondelaurierových.

Ani si nevšiml dosti početného davu na náměstí před vchodem do chrámu Matky Boží; vzpomněl si, že je květen, a domníval se, že je to nějaké svatodušní procesí, prostě nějaký svátek, přivázal koně ke kruhu v průjezdu a stoupal vesele ke své krásné snoubence. Byla sama s matkou.

Slečně Lilii ležela stále na srdci scéna s čarodějkou, její kozička, její prokletá abeceda i dlouhá Phoebova nepřítomnost. Když však spatřila svého kapitána přicházet, zdálo se jí, že vypadá tak dobře, že má kabátec zbrusu nový, pás tak lesklý a dívá se tak zamilovaně, že zčervenala radostí. Urozená slečna byla sama půvabnější než kdy jindy. Své nádherné světlé vlasy měla rozkošně spleteny, byla celá oblečena v blankytně modrém, jež tak dobře sluší plavovláskám (této koketnosti ji naučila Kolumba), a v očích měla onu milostnou unylost, jež jim sluší ještě lépe.

Phoebus, který kromě děveček z Brijské Lhoty neviděl jinou krásku, byl slečnou Lilií okouzlen, což ho činilo tak úslužným a dvorným, že byl ihned uzavřen mír. Sama paní Gondelaurierová, stále mateřsky bdící ve svém velkém křesle, nedokázala ho vyplísnit. A výčitky slečny Lilie se rozplynuly v něžném cukrování.

Dívka seděla u okna, vyšívajíc dosud Neptunovu jeskyni. Kapitán se opřel o opěradlo její židle a ona mu polohlasně a něžně domlouvala.

„Copak s vámi bylo celé dva měsíce, vy zlý?“

„Přísahám vám,“ odpověděl Phoebus poněkud na rozpacích nad touto otázkou, „že jste tak krásná, že byste poblouznila i samého arcibiskupa.“

Nemohla se ubránit úsměvu.

„Dobře, dobře, pane. Nechte na pokoji mou krásu a odpovězte mi! Věru, jakápak krása!“

„Nuže, drahá sestřenko, byl jsem povolán k posádce.“

„A kam, prosím vás? A proč jste mi nepřišel dát sbohem?“

„Do Brijské Lhoty.“

Phoebus byl šťasten, že mu první otázka pomohla vyhnout se druhé.

„Ale to je docela blízko, pane! Proč jste mě alespoň jednou nenavštívil?“

Teď upadl Phoebus do vážných rozpaků.

„Totiž služba… služba… A pak, roztomilá sestřenko, byl jsem nemocen.“

„Nemocen?“ opakovala polekaně.

„Ano… raněn.“

„Raněn!“

Ubohá dívka byla úplně ohromena.

„Ach, nelekejte se kvůli tomu,“ řekl nedbale Phoebus, „nic to není. Hádka a seknutí mečem. Co vám na tom záleží?“

„Co mi na tom záleží?“ zvolala Lilie, pozvedajíc k němu své krásné oči plné slz. „Ach, vy neříkáte, co si přitom myslíte. Jaké seknutí mečem? Chci vědět vše!“

„Tak dobře, drahá krásko, pohádal jsem se s Mahé Fedym, víte, s tím poručíkem ze Svatého Heřmana Na hlušině, a trochu jsme si poškrábali kůži. To je všechno.“

Prolhaný kapitán věděl velmi dobře, že nějaká ta čestná potyčka dodá vždy muži v očích ženy vážnosti. Však také Lilie na něj hleděla celá vzrušená strachem, radostí a obdivem. Úplně uspokojena však přece nebyla.

„Jen jestli jste už docela zdráv, Phoebe,“ pravila. „Neznám vašeho Mahé Fedyho, ale je to ošklivý člověk. A proč jste se pohádali?“

Tu Phoebus, jehož obraznost byla pramálo vynalézavá, upadl do rozpaků a nevěděl, jak by se vypletl ze svého hrdinství.

„Ach, už ani nevím… maličkost, kůň, nějaké slovo! Ale, krásná sestřenko,“ zvolal najednou, aby změnil rozhovor, „podívejte se, co je lidí na náměstí!“

„Nevím,“ řekla Lilie, „myslím, že nějaká čarodějnice bude dnes dopoledne konat před kostelem veřejné pokání, než bude oběšena.“

Kapitán byl tak přesvědčen, že Esmeraldin proces byl už skončen, že ho Liliina slova nijak neznepokojila. Přesto jí dal jednu nebo dvě otázky:

„Jak se jmenuje ta čarodějka?“

„Nevím,“ odpověděla.

„A co měla provést?“

Pokrčila i tentokrát bělostnými rameny.

„Nevím.“

„Ach dobrotivý pane Ježíši,“ zvolala matka, „dnes je tolik čarodějníků, že je upalují a neznají myslím ani jejich jména. To je jako by někdo chtěl znát jméno každého obláčku na nebi. Ostatně můžeme být klidní. Pán Bůh si vede svůj seznam.“ Tu ctihodná dáma vstala a přistoupila k oknu: „Kriste Pane,“ zvolala, „máte pravdu, Phoebe. Jaký ohromný dav lidí! Pán Bůh požehnej, jsou i na střechách. Víte, Phoebe, to mi připomíná moje krásné mladé časy. Vjezd krále Karla VII. Tehdy bylo taky tolik lidstva. Nevím už, v kterém roce to bylo. Viďte, vám to připadá jako něco strašně starého, když vám to vyprávím, ale mně se zdá, že to bylo nedávno. Ach, tehdy bylo mnohem víc lidí než dnes. Stáli dokonce na cimbuří brány svatého Antonína. Za králem seděla na koni královna a za Jejich Výsostmi jeli všichni velmožové se svými dámami v závěsu. Vzpomínám si, že bylo tehdy mnoho smíchu, protože vedle maličkého Amanyona z Garlandu jel pan Matefelon, rytíř obří postavy, který pobíjel Angličany po tuctech. Bylo to překrásné. Průvod všech šlechticů francouzských s korouhvemi, jež červeně zářily, až zrak přecházel. Jedni měli rytířské praporce, druzí panské korouhve. Už ani sama nevím, jak to bylo. Pan z Calanu měl praporec; Jan ze Châteaumorantu měl korouhev panskou, pan z Coucy rovněž korouhev, vyzdobenou bohatěji než všichni ostatní, vyjímajíc ovšem vévodu bourbonského… Škoda, škoda! Jak je to smutné, když si pomyslím, že to všechno bylo a už není!“

Oba milenci však úctyhodnou vdovu neposlouchali. Phoebus se opět opřel o opěradlo židle své nevěsty – příjemné místo, odkud se jeho rozkošnický pohled hroužil do místeček, jež otvíral jeho pohledu límeček slečny Lilie. Ten límeček odstával tak příhodně a odhaloval mu tolik báječných věcí a ještě mnoho báječnějších mu dával tušit, že Phoebus, oslněn tou hedvábnou pletí, říkal si v duchu: Jak je možno milovat jinou než plavovlásku? Oba mlčeli. Dívka k němu pozvedla své rozzářené a něžné oči a jejich vlasy se snoubily v paprsku hřejivého jarního slunce.

„Phoebe,“ řekla najednou tiše Lilie, „za tři měsíce máme mít svatbu. Přísahejte mi, že jste nikdy nemiloval jinou ženu než mne!“

„Přísahám vám to, krásný anděli!“ odpověděl Phoebus a dotvrdil upřímný tón svého hlasu vášnivým pohledem, aby Lilii přesvědčil. Snad tomu v té chvíli sám věřil.

Dobrá matka celá blažená, že vidí snoubence v tak dokonalé shodě, odešla zatím z pokoje, aby zařídila nějakou maličkost v domácnosti. Phoebus si toho povšiml a toto osamocení dodalo smělému kapitánu tolik odvahy, že mu vstoupily do hlavy divné myšlenky. Lilie ho milovala, byl jejím snoubencem, byli spolu sami, probudila se v něm jeho stará náklonnost k ní, sice ne v celé své svěžesti, ale zato se vším bývalým žárem; a konečně není přece žádný zločin vzít si malý závdavek předem; nevím, jestli mu hlavou proběhly právě tyto myšlenky, ale jisté je, že se Lilie najednou poděsila výrazu jeho očí. Rozhlédla se kolem, ale matku už neviděla.

„Božínku,“ řekla celá zardělá a zneklidněná, „to je mi horko!“

„Pravda,“ odpověděl Phoebus, „za chvíli bude poledne. Slunce nepříjemně hřeje. Musíme spustit záclony.“

„Ne, ne,“ zvolala ubohá dívka, „potřebuji naopak svěží vzduch!“

A jako laňka, jež cítí dech smečky, vstala, rozběhla se k oknu, otevřela je a vyběhla na balkón.

Phoebus ji dosti mrzutě následoval.

Náměstí před chrámem Matky Boží, kam, jak víme, balkón vedl, poskytovalo v tom okamžiku hrůzyplnou a neobvyklou podívanou, jež rázem dala strachu poplašené Lilie jinou podobu.

Ohromný dav, který se rozléval ve všech přilehlých ulicích, úplně zaplňoval vlastní náměstí. Nízká opěrná zídka kolem nádvoří před kostelem nebyla by je udržela volné, kdyby nebyla bývala zesílena hustou řadou městské stráže a střelců s připravenými hákovnicemi. Dík této houšti pík a pušek zůstalo nádvoří prázdné. Přístup k němu hlídala silná četa halapartníků s biskupskými znaky. Velká vrata chrámová byla zavřena, což tvořilo protiklad k nesčetným otevřeným oknům na náměstí, v nichž se odzdola až ke štítům tísnilo tisíce hlav, natlačených jako hromady kulí v dělostřeleckém arsenálu.

Na povrch vypadal tento dav šedivý, špinavý, nečistý. Podívaná, na kterou čekal, byla zřejmě z těch, jež vábí i přitahují tu nejsprostší spodinu. Nic hnusnějšího než hluk vycházející z tohoto chumlu žlutých čepců a špinavých vlasů. Z davu se ozývalo více smíchu než křiku, bylo v něm více žen než mužů. Chvílemi prorazil tím všeobecným lomozem ostrý a pronikavý hlas.

— — —

„Hej, Mahiete Baliffre! To ji budou věšet tady?“

„Hlupáku! Tady je veřejné pokání v košili. Pámbíček jí nakašle trochu latiny do obličeje. Když chceš vidět šibenici, tak jdi na náměstí Grève.“

„Půjdu tam pak.“

— — —

„Poslyšte, Boucanbryová, je to pravda, že odmítla zpovědníka?“

„Prý ano, Bechaignová.“

„Tak ji vidíte, pohanku!“

— — —

„Pane, to je takový zvyk. Správce Soudního paláce je povinen vydat odsouzeného k popravě pařížskému hejtmanu, když je to laik, když je to duchovní, církevnímu soudu biskupovu.“

„Děkuji vám, pane!“

— — —

„Ach Bože,“ povzdychla Lilie, „nebohé stvoření.“

A s pohledem plným bolesti nad tímto pomyšlením dívala se po zástupu. Kapitán, který se zajímal mnohem víc o ni než o shromážděnou chátru, potahoval ji zamilovaně vzadu za pás. Obrátila se k němu s úsměvnou prosbou: „Nechte mě, Phoebe, prosím! Kdyby se vrátila matka, viděla by vaši ruku.“

V tom okamžiku odbíjelo zvolna na orloji chrámu Matky Boží poledne. Z davu se ozval spokojený šumot. Sotva doznělo poslední zachvění dvanáctého úderu, všechny hlavy se zavlnily jako mořské vlny pod poryvem větru a z dlažby, z oken i ze střech se zdvihl mohutný výkřik: „Už je tu!“

Lilie si rukama zakryla oči, aby neviděla.

„Drahoušku,“ řekl Phoebus, „nechcete se vrátit?“

„Ne,“ odpověděla a ze zvědavosti opět otevřela oči, které před chvilkou ze strachu zavřela.

Z ulice svatého Petra Na dobytčím trhu vyjížděla právě na náměstí kára, tažená silným normandským koněm a kol dokola obklopená jezdci ve fialových stejnokrojích s bílými kříži. Strážníci jí razili davem cestu mocnými ranami bičíky. Vedle káry jelo několik soudních a policejních hodnostářů, jež bylo možno rozpoznat podle černého šatu a podle toho, jak se neobratně drželi v sedle. Mistr Jakub Charmolue jel okázale v jejich čele. V osudném voze seděla dívka s rukama vzadu svázanýma a bez kněze. Byla v košili, její dlouhé černé vlasy padaly jí v hustých pramenech na hrdlo a na zpola obnažená ramena (podle tehdejšího zvyku stříhaly se vlasy až pod šibenicí).

Po těchto zvlněných vlasech, lesklejších než havraní peří, kroutil se a vinul tlustý šedý hrubý provaz, který rozdíral její jemné klíční kosti a obtáčel se kolem půvabného hrdla dívčina jako dešťovka kolem květiny. Pod provazem leskl se malý amulet, ozdobený zelenými skleněnými korálky, který jí ponechali patrně proto, že odsouzencům na smrt se nic neodpírá. Diváci v oknech mohli zahlédnout na dně káry její nahé nohy, jež se snažila z jakéhosi posledního záchvěvu ženského pudu skrýt pod sebou. U jejích nohou ležela svázaná kozička. Odsouzená přidržovala si zuby svou špatně sepnutou košili. Bylo vidět, že ve svém neštěstí trpí ještě tím, že je takto vystavena téměř nahá očím všech diváků.

„Kriste pane!“ zvolala živě Lilie ke kapitánovi. „Podívejte se, krásný bratránku, to je ta zlá cikánka s kozou!“

Při těch slovech se obrátila k Phoebovi. Díval se upřeně na káru. Byl velmi bledý.

„Jaká cikánka s kozou?“ zakoktal.

„Cože,“ pokračovala Lilie, „cožpak si už nevzpomínáte?“

Popošel o krok, aby se vrátil do pokoje. Avšak Lilie, jejíž žárlivost nedávno touto cikánkou tak prudce vyvolaná právě se probudila, podívala se na něj pronikavým a nedůvěřivým pohledem. V té chvíli si matně vzpomněla, že slyšela mluvit o jakémsi kapitánovi, který byl zapleten do procesu s touto cikánkou.

„Co je vám?“ ptala se Phoeba. „Vypadáte, jako by vás ta žena poděsila.“

Phoebus se snažil žertovat: „Mne? Ani v nejmenším! Samozřejmě, ani dost málo.“

„Tak tedy zůstaňte,“ řekla velitelsky, „a budeme se dívat až do konce.“

Nešťastnému kapitánu nezbylo než zůstat. Poněkud ho uklidňovalo, že odsouzená hleděla stále upřeně na dno káry. Nebylo pochybností, byla to Esmeralda. I na tom posledním stupínku hanby a neštěstí byla ještě krásná: v pohublém obličeji zdály se její velké černé oči ještě větší, její zsinalý profil byl čistý a vznešený. Připomínala svou dřívější podobu asi tak, jako se Madona Masacciova podobá Madoně Raffaelově: byla křehčí, útlejší, hubenější.

Ostatně všechno se na ní sem tam kymácelo, všechno kromě studu dala na pospas náhodě, tak hluboce byla zlomena hrůzou a zoufalstvím. Při každém nárazu káry poskočilo její tělo jako něco mrtvého, rozbitého; její pohled byl chmurný a pomatený. V oku bylo vidět ještě slzu, leč slzu nehybnou, jakoby zledovatělou.

Zatím příšerný průvod projel davem, doprovázen radostnými výkřiky a zvědavými posuňky. Nicméně jako věrní dějepisci musíme přiznat, že mnozí, dokonce i ti nejzatvrzelejší, byli dojati, když ji viděli tak krásnou a tak zničenou.

Kára vjela na prostranství před chrámem.

Před hlavním portálem se zastavila. Průvod se seřadil po obou stranách do vojenského šiku. Dav umlkl a uprostřed tohoto slavnostního a napjatého ticha otevřela se obě křídla hlavních vrat, jako by sama od sebe se otočila ve stěžejích, a pisklavě zaskřípěla. Tu bylo vidět ohromný chrám v celé jeho délce, temný, smutečně potažený, spoře osvětlený několika svícemi planoucími v dálce na hlavním oltáři, otevřený jako jícen jeskyně uprostřed sluncem ozářeného náměstí. Docela vzadu v tmavé apsidě probleskoval obrovský stříbrný kříž rozepjatý na černém sukně, jež splývalo z klenby na kamennou podlahu. Chrámová loď byla úplně opuštěná. Bylo však vidět, jak ve vzdálených lavicích kůru nejasně se pohybuje několik kněžských hlav, a v okamžiku, kdy se otevřela hlavní vrata, zazněl z chrámu vážný, hlasitý a jednotvárný zpěv, který úryvkovitě vrhal na hlavu odsouzené zlomky smutečních žalmů.

„… Non timebo millia populi circumdantis me. Exsurge, Domine; salvum me fac, Deus!“

„… Salvum me fac, Deus, quoniam intraverunt aquae usque ad animam meam.“

„… Infixus sum in limo profundi; et non est substantia⁵.“

Současně jiný samostatný hlas zanotoval na stupních hlavního oltáře toto tesklivé offertorium⁶:

„Qui verbum meum audit et credit ei qui misit me, habet vitam aeternam et in judicium non venit; sed transit a morte in vitam⁷.“

Zpěv, který z dálky zpívalo těch několik ve tmě ztracených starců nad touto krásnou bytostí plnou mládí a života, laskanou vlahým jarním vánkem a líbanou sluncem, byl zpěv pohřební mše.

Lid zbožně naslouchal.

Zdálo se, že pohled i mysl vyděšené nešťastnice se cele pohroužily do temných útrob kostela. Její bílé rty se pohybovaly, jako by se modlily, a když k ní přistoupil katův pacholek, aby jí pomohl sestoupit z káry, zaslechl, jak si tiše opakuje slovo Phoebus.

Rozvázali jí ruce, sundali ji z káry i s kozou, kterou také rozvázali a která mečela radostí, že je volná, a vedli ji bosou po tvrdé dlažbě až k prvním stupňům portálu. Provaz, který měla na krku, vláčel se za ní. Vypadalo to, jako by se za ní plazil had.

Tu utichl zpěv v chrámu. Velký zlatý kříž a řada svící v temnu daly se do pohybu. Zařinčely halapartny pestře oděných kostelních zřízenců a za chvíli se jejím zrakům i zrakům davu zjevil dlouhý průvod kněží v ornátech a jáhnů v mešních rouších, průvod, který se vážně a za zpěvu žalmů ubíral k odsouzené. Avšak její pohled se zarazil na tom, jenž kráčel v čele hned za nosičem kříže: „Ach,“ zašeptala a zachvěla se, „to je zase on! Kněz!“

Byl to vskutku arcijáhen. Po jeho levici šel zástupce regenschoriho, po pravici sám regenschori s hůlkou, odznakem svého úřadu. Arcijáhen kráčel s hlavou zvrácenou nazad, s očima nehybnýma a široce otevřenýma a zpíval silným hlasem:

„De ventre inferi clamavi, et exaudisti vocem meam.⁸

Et projecisti me in profundum in corde maris, et flumen circumdedit me.⁹“

Ve chvíli, kdy se objevil na denním světle pod vysokým gotickým portálem, oblečen v široký, stříbrem lemovaný ornát s černým křížem vpředu, byl tak bledý, že leckdo v davu si pomyslil, že to povstal jeden z těch mramorových biskupů klečících na kamenných náhrobcích v kůru a přišel uvítat na práh hrobu tu, jež má zemříti.

Ona stejně bledá a stejně jako socha nehybná, sotva si povšimla, že jí dali do ruky těžkou rozžatou voskovici; štěkavý hlas písaře, který předčítal neblahý rozsudek o veřejném pokání, neslyšela; když jí řekli, aby odpověděla amen, odpověděla amen. Teprve když viděla, že kněz dává znamení jejím strážcům, aby se vzdálili, a sám kráčel k ní, vrátilo se jí trochu života a síly.

Tu pocítila, jak krev jí vře v hlavě, a v téměř již ztuhlé a chladné duši vzplanul poslední záblesk rozhořčení.

Arcijáhen se k ní pomalu blížil; a i v této poslední hodině viděla, jak jeho oko planoucí vášní, žárlivostí a touhou klouže po jejím nahém těle. Pak ji hlasitě oslovil: „Dívko, prosila jste Boha za odpuštění svých hříchů a poklesků?“

Sklonil se k jejímu uchu a dodal (diváci myslili, že přijímá její poslední zpověd): „Chceš mě? Mohu tě ještě zachránit!“

Podívala se na něj upřeně: „Jdi pryč, ďáble, nebo tě udám soudu!“

Usmál se hrůzným úsměvem: „Neuvěří ti. K zločinu přidáš jen ostudu. Odpověz rychle! Chceš mě?“

„Co jsi udělal s mým Phoebem?“

„Je mrtev,“ pravil kněz.

V tom okamžiku zdvihl nešťastný arcijáhen mimoděk hlavu a spatřil na druhém konci náměstí na balkóně domu Gondelaurierových kapitána a vedle něho Lilii. Zavrávoral, přejel si rukou oči, podíval se ještě jednou, zamumlal kletbu a všechny rysy jeho tváře se křečovitě stáhly.

„Dobrá, tak tedy zemři!“ procedil mezi zuby. „Nikdo tě nebude mít.“ A vztáhnuv ruku nad cikánčinu hlavu, zvolal pohřebním hlasem: „I nunc, anima anceps, et sit tibi Deus misericors¹⁰!“

Touto strašnou formulí se podle tehdejšího zvyku končily truch­livé obřady. Smluvené znamení kněze katovi.

Lid poklekl.

„Kyrie eleison,“ zvolali kněží pod gotickým portálem.

„Kyrie eleison,“ opakoval dav a nad hlavami všech rozlehl se šum, jako když burácí rozbouřené moře.

„Amen,“ řekl arcijáhen.

Obrátil se k odsouzené zády, hlava mu klesla na prsa, ruce se zkřížily; dohonil opět průvod kněží a ve chvilce zmizel s křížem, se svícemi i ornáty pod temnými oblouky katedrály; jeho zvučný hlas ztrácel se ponenáhlu v chóru kněží, kteří zpívali onen zoufalství plný verš:

„Omnes gurgites tui et fluctus tui super me transierunt¹¹.“

Zároveň občasná ozvěna nárazů kovových bodců kostelnických halaparten, pozvolna skomírající v sloupoví chrámové lodi, působila jako kladívko orloje odbíjejícího poslední hodinu odsouzené. Vrata chrámu Matky Boží zůstala však otevřena a bylo vidět kostel prázdný, pustý, smuteční, bez svící a bez zpěvu.

Odsouzená zůstala stát nehybně na svém místě v očekávání, co s ní udělají. Jeden strážník s holí musil na to upozornit mistra Charmolua, který po celou tu dobu studoval basreliéf na hlavním portálu, představující podle jedněch oběť Abrahamovu, podle druhých vyrobení kamene mudrců, při čemž anděl znázorňuje slunce, otýpka dříví oheň a Abraham je výrobce.

Dalo jim dost práce, než ho vytrhli z jeho pozorování, ale konečně se obrátil; na jeho pokyn přistoupili k cikánce dva žlutě odění muži, katovi pacholci, a svázali jí opět ruce.

V okamžiku, kdy nešťastnice vstupovala do osudné káry, aby se vydala na svou poslední cestu, pocítila asi srdcervoucí lítost nad ztraceným životem. Pozvedla své černé a suché oči k nebi, k slunci, k stříbrným obláčkům, protkaným tu a tam modrými lichoběžníky a trojúhelníky, pak sklouzla pohledem kolem sebe na zem, na dav, na domy… Pojednou, zatím co jí žlutý muž svazoval na zádech ruce, vyrazila strašlivý výkřik, výkřik radosti. Tam na balkóně v rohu náměstí spatřila právě jeho, svého přítele, svého pána, Phoeba, druhé zjevení svého života. Soudce lhal! Kněz lhal! Byl to vskutku on, nemohla o tom pochybovat, stál tam živý, krásný, oblečen v nádhernou uniformu, s chocholem na hlavě, s mečem po boku!

„Phoebe!“ vykřikla. „Můj Phoebe!“

A chtěla k němu vztáhnout své láskou a radostí se třesoucí paže. Byly však spoutány.

Tu viděla, jak kapitán svraštil obočí a jak krásná dívka, která se oň opírala, pohrdavě se na něj podívala hněvivýma očima; pak Phoebus pronesl několik slov, jež se k ní nedonesla, a oba rychle zmizeli za skleněnými dveřmi balkónu, který se zavřel.

„Phoebe,“ vykřikla zoufale, „ty tomu věříš?“

Napadla ji příšerná myšlenka. Vzpomněla si, že byla odsouzena pro vraždu spáchanou na Phoebovi z Châteaupersu.

Až dosud všechno snesla. Ale tato poslední rána byla příliš krutá. Klesla jako mrtvá na dlažbu.

„Dělejte,“ řekl Charmolue, „odneste ji do káry a skončeme to!“

Nikdo si dosud nepovšiml podivného diváka na galerii se sochami králů, bezprostředně nad gotickým obloukem portálu, diváka, který až dosud pozoroval všechno s tak neproniknutelným klidem, s krkem tak napjatým a s obličejem tak nestvůrným, že nebýt jeho zpola červeného a zpola fialového ústroje, byl by ho každý pokládal za jednu z těch kamenných oblud, jejichž tlamou vytéká voda už šest set let z dlouhých okapových rour katedrály. Tomuto diváku nic neušlo z toho, co se od dvanáctí hodin dělo před portálem Matky Boží. A hned v první chvíli, aniž koho napadlo, aby si ho všiml, přivázal pevně na jeden sloupek galerie silný uzlovitý provaz, jehož konec splýval dolů na schodiště. Pak se dal zase klidně do pozorování a chvílemi si pohvizdoval, když kolem něho přeletěl kos. V okamžiku, kdy se pacholci mistra popravčího chystali vykonat chladnokrevný rozkaz Charmoluův, přeskočil najednou zábradlí galerie a chytil se provazu nohama, koleny i rukama; pak ho viděli, jak sjíždí po průčelí jako dešťová kapka po okenní tabuli, jak s rychlostí kočky spadlé ze střechy běží k oběma katovým pomocníkům, jak je sráží svými ohromnými pěstmi, jak jednou rukou bere cikánku jako dítě panenku a jak jediným skokem letí opět do chrámu, zdvíhaje dívku nad hlavu a volaje strašlivým hlasem:

„Azyl!“

Stalo se to tak rychle, že v noci by to všechno člověk zahlédl při jediném zablesknutí.

„Azyl! Azyl!“ opakoval dav a při potlesku těch desetitisíců rukou rozzářilo se Quasimodovo jediné oko radostí a pýchou.

Tímto nárazem se odsouzená opět vzpamatovala. Nadzvedla víčko, podívala se na Quasimoda, pak je rychle opět zavřela, jako by se zhrozila svého zachránce.

Charmolue zůstal ohromen stát, rovněž i kati a celá eskorta. Vskutku, v obvodu chrámu Matky Boží byla odsouzená nedotknutelná. Katedrála byla útočištěm. Na jejím prahu končila veškerá lidská spravedlnost.

Quasimodo se zastavil pod velkým portálem. Jeho široké nohy se zdály na chrámové dlažbě tak pevné jako těžké románské sloupy. Jeho mohutná vlasatá hlava zapadala mezi jeho ramena jako hlava lvů, kteří také mají hřívu a žádný krk. Držel chvějící se dívku v mozolovitých rukou jako splývající bílou záclonu; ale nesl ji tak opatrně, že se zdálo, jako by se bál, že ji přelomí nebo pomačká. Jako by cítil, že ta křehká, vzácná a drahocenná věc je stvořena pro jiné ruce než jeho. Chvílemi se zdálo, jako by se neodvažoval jí dotknout, ba ani dýchnout. Najednou ji však pevně sevřel do své náruče, přitiskl na svá hranatá prsa jako svůj majetek, jako svůj poklad, jako matka své dítě. Sklonil k ní své oko skalního skřítka a jeho pohled přetékal něhou, bolestí a soucitem; náhle však oko opět pozvedl a bylo plné sršících blesků. Ženy se smály a plakaly, dav dupal nadšením, neboť v té chvíli byl Quasimodo opravdu krásný. Ten sirotek, ten nalezenec, ten lidský odpadek byl krásný a připadal si vznešený a silný, jak se tak díval do tváře té společnosti, z níž byl vyvržen a do níž tak mocně zasáhl, do tváře té lidské spravedlnosti, jíž vyrval kořist, všem těm tygrům, kteří teď museli žvýkat naprázdno, těm pochopům, těm soudcům a katům, celé té královské moci, kterou on, nebožák, Boží mocí zlomil.

A pak, bylo v tom cosi dojemného, vidět, jak bytosti tak nešťastné dostalo se znenadání obrany od bytosti tak nestvůrné, jak k smrti odsouzená byla zachráněna Quasimodem. Setkala se tu dvě krajní neštěstí – vyvrženec přírody a vyvrženec společnosti – a vzájemně si pomáhali.

Po několika vítězoslavných okamžicích zmizel však náhle Quasimodo i se svým břemenem v kostele. Lid, který miluje každé hrdinství, pátral po něm očima v temnu hlavní lodi a litoval, že se tak rychle skryl před jeho potleskem. Pojednou spatřil, jak se opět objevil na jednom konci galerie francouzských králů; proběhl jí jako šílený, zdvíhaje svou kořist do výše a volaje: „Azyl!“ Dav opět bouřlivě tleskal. Přeběhnuv galerii, zmizel opět uvnitř chrámu. Za chvilku vynořil se opět na horní plošině, stále s cikánkou v náručí, stále v šíleném úprku, stále volaje: „Azyl!“ a dav tleskal. Konečně se objevil po třetí na vrcholku věže, kde byl velký zvon; odtud jako by s pýchou ukazoval celému městu tu, kterou zachránil, a hřímavým hlasem, hlasem, který tak zřídka bylo slyšet a který on sám nikdy neslyšel, opakoval třikrát zběsile až k oblakům: „Azyl! Azyl! Azyl!“

„Sláva! Sláva!“ křičel zase lid a tento nesmírný jásot naplňoval údivem i dav shromážděný na druhém břehu řeky, na náměstí Grève, i kajícnici, jež stále čekala s očima upřenýma na šibenici.