Hugova poznámka k osmému francouzskému vydání z roku 1832

Omylem bylo oznámeno, že prý toto vydání je rozšířeno o několik nových kapitol. Správně se mělo říci dosud neuveřejněných. Rozumíme-li totiž novými kapitolami nově napsané, pak kapitoly připojené k tomuto vydání nejsou nové. Autor je napsal zároveň s ostatním dílem, pocházejí z téže doby a zrodily se z téže myšlenky; byly od počátku součástí rukopisu Chrámu Matky Boží v Paříži. Nejen to, autorovi připadá nepochopitelné, proč by se k podobnému dílu měly dodatečně připojovat nějaké nové podrobnosti. Taková věc nevzniká nazdařbůh. Podle autorova mínění rodí se román se všemi svými kapitolami jaksi cestou nutnosti; právě tak jako se drama rodí se všemi scénami. Věřte, že není ani stínu libovůle v součtu jednotlivých částí, jež tvoří onen celek, onen tajemný mikrokosmos, jemuž říkáte drama nebo román. Díla toho druhu mají vyprýštit z jediného výtrysku a taková zůstat; roubování a navazování je jim na škodu. Jakmile je práce hotova, neměňte ji, neopravujte ji. Jakmile kniha vyjde, jakmile je pohlaví díla, mužské nebo jiné, určeno a prohlášeno, jakmile dítě po prvé vykuklo, zrodilo se, je tu, je tak a tak utvářeno, otec ani matka na něm nic nezmohou, patří vzduchu a slunci, nechte je žít nebo zemřít, jaké je. Nezdařila se vám vaše kniha? Tím hůř. Nepřidávejte nové kapitoly k nepodařené knize. Je neúplná? Měl jste ji doplnit při zrodu. Je váš strom pokroucený? Nenarovnáte ho. Trpí váš román úbytěmi? Není schopen života? Nevdechnete mu život, když mu chybí. Kulhá vaše drama? Věřte, nepřidělávejte mu dřevěnou nohu.

Autor pokládá za obzvlášť důležité, aby čtenářstvu bylo jasné, že připojené kapitoly nebyly napsány výslovně pro toto nové vydání. Důvod, proč nebyly uveřejněny v předcházejících vydáních, je velmi prostý. Svazek s těmito třemi kapitolami se totiž při tisku prvního vydání Chrámu Matky Boží v Paříži ztratil. Bylo tedy třeba buď je znovu napsat, nebo se bez nich obejít. Autor uvážil, že dvě z těchto kapitol, jež pro svou rozlehlost by měly určitý význam, jsou kapitoly umělecké a historické a nijak neporušují jádro dramatu a románu, že čtenář si nepovšimne jejich ztráty a že jediný autor bude znát tajemství této mezery. Rozhodl tedy obejít se bez nich. A pak, má-li se už přiznat ke všemu, zalekl se úkolu napsat tři ztracené kapitoly znovu. Připadalo mu snazší napsat nový román.

Dnes se kapitoly našly a autor se chopil první příležitosti, aby je vložil tam, kam patří.

Máte tedy nyní před sebou dílo úplné, tak jak si je vysnil, tak jak je vytvořil, dobré nebo špatné, trvalé nebo pomíjivé, ale takové, jaké je chce mít.

Není pochyby, že pro většinu lidí, ostatně velmi rozumných, kteří hledali v Chrámu Matky Boží v Paříži pouze drama a román, budou mít nalezené kapitoly malou cenu. Ale snad se najdou i jiní čtenáři, kteří si s užitkem prostudovali estetické a filozofické myšlenky skryté v této knize, kterým se zalíbilo hledat při četbě Chrámu Matky Boží mezi řádky románu ještě něco jiného než román, a buďtež nám prominuta tato poněkud sebevědomá slova, kteří skrze dílo básníkovo, ať už je jakékoliv, sledovali zásady historikovy a cíl umělcův.

Pro ty především budou kapitoly připojené k tomuto vydání doplněním Chrámu Matky Boží v Paříži, připustíme-li, že Chrám Matky Boží stojí za to, aby byl doplňován.

V jedné z těchto kapitol vyjadřuje a rozvíjí autor názor, o němž je bohužel hluboce přesvědčen a který důkladně promyslil: názor o současném úpadku architektury, a jak se domnívá, o téměř nevyhnutelném zániku tohoto vůdčího umění. Ale chtěl bych tu zdůraznit, že si vášnivě přeje, aby mu budoucnost jednoho dne ukázala, že se mýlil. Je si vědom, že umění ve všech svých formách může skládat všechny naděje v nové generace, jejichž génius, třebas dosud v zárodku, hlasitě zurčí v našich dílnách. Zrno je zaseto, žeň bude bezpochyby krásná. Obává se jen (a čtenář v druhém svazku tohoto vydání uvidí proč), aby se z té staré půdy architektury, kde se po tolik století umění nejlépe dařilo, neztratila míza.

Avšak v dnešním uměleckém dorostu je tolik života, tolik síly, a abychom tak řekli, tolik předurčení, že zejména na našich školách architektury vychovávají dnes zcela špatní profesoři nevědomky a dokonce proti své vůli výtečné žáky; je to úplně obráceně než s oním hrnčířem Horatiovým, který snil o amforách a vyráběl hrnce. Currit rota, urceus exit¹.

Ale ať už bude budoucnost architektury jakákoliv, ať už si naši mladí architekti jednou rozhodnou otázku svého umění jakkoliv, dřív než se dočkáme nových monumentů, zachovejme v každém případě monumenty staré. Vdechněme národu, pokud je to možné, lásku k národní architektuře. A to je podle autorova prohlášení jeden z hlavních cílů této knihy; je to jeden z hlavních cílů jeho života.

Chrám Matky Boží v Paříži odkryl snad několik nových pohledů na středověké umění, na to podivuhodné umění, které jedni až do dneška neznali, druzí, což je ještě horši, neuznávali. Autor se však zdaleka nedomnívá, že splnil úkol, který si dobrovolně uložil. Už při nejedné příležitosti se postavil na obranu naší staré architektury, kaceřoval hlasitě nejedno zhanobení, nejedno zbourání, nejedno zneuctění. Neustane v tom. Zavázal se, že se k tomuto námětu bude často vracet. A vrátí se k němu. Bude v hájení našich historických budov stejně neúnavný, jako jsou zuřiví obrazoborci našich škol a akademií v útocích na ni. Je vskutku zarmucující vidět, do jakých rukou se dostala středověká architektura a jakým způsobem zacházejí nyní s troskami tohoto velikého umění stavitelští hudlaři. Jaká hanba pro nás ostatní, lidi vzdělané, kteří vidíme jejich počínání a spokojujeme se poplašným pokřikem. A to zde nemluvíme jen o tom, co se děje na venkově, ale o tom, co se děje v Paříži, přímo u našich dveří, pod našimi okny, ve velikém městě, v městě vzdělanců, v městě tisku, slova a myšlenky. V závěru této poznámky nemůžeme odolat nutkání, abychom neoznačili alespoň některé z těch vandalských činů, které se plánují, přetřásají, začínají, pokračují a klidně se dokončují před našima očima, před očima uměleckého publika pařížského, tváří v tvář kritice, jež je nad takovou drzostí v rozpacích. Nedávno zbořili arcibiskupství, budovu celkem nevkusnou: neštěstí není velké; ale zároveň s arcibiskupstvím zbořili i biskupství, vzácný pozůstatek ze čtrnáctého století, který bořivý architekt nerozeznal od ostatního. S plevelem vytrhli i klas; na tom nezáleží. Mluví se o tom, že bude stržena podivuhodná kaple ve Vincennes, aby se z jejích kamenů mohla postavit nějaká pevnost; a přece se Daumesnil obešel bez ní. Zatím co se velkým nákladem opravuje a obnovuje ta rozvalina Bourbonského paláce, díváme se trpně, jak nárazy podzimních větrů prorážejí nádherná barevná okna Svaté kaple. Již několik dní je na věži svatého Jakuba U jatek lešení; a jednoho rána se do ní zasekne krumpáč. Našel se zedník, který postavil mezi památné věže Soudního paláce bílý domeček. Našel se jiný, který osekal svatého Heřmana Na palouku, feudální opatství se třemi věžemi. A buďte jisti, že se najde další, který strhne svatého Heřmana Auxerreského. Všichni ti zedníci se vydávají za architekty, jsou placeni prefekturou nebo z obecních pokladen a nosí zelené šaty. Pášou všechno zlo, jaké může způsobit špatný vkus vkusu dobrému. Ve chvíli, kdy toto píšeme, jak žalostná podívaná, jeden z nich má v moci Tuilerie, jeden ťal Philibertu Delormovi zrovna doprostřed tváře a jistě není nejmenší ostudou naší doby dívat se, s jakou drzostí se roztahuje těžkopádná architektura tohoto pána po jednom z nejkřeh­čích renesančních průčelí.

V Paříži 20. října 1832