1

„Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ A když Lakmé kývla, usmál se něžně do hlubin pavilónu a řekl: „Ano, před támhletím leopardem. Pojď, půjdem se tam podívat.“ A když pak překročili práh pavilónu a kráčeli dost těžkým zvířecím dusnem k leopardu, pan Kopfrkingl řekl:

„Tak se mi zdá, Lakmé, že se tu za těch sedmnáct let nic nezměnilo. Podívej, i támhleten had v rohu je tu jako tenkrát,“ ukázal na hada v rohu, který tam hleděl z větve na mladičkou růžolící dívku v černých šatech před klecí, „já jsem se tenkrát před těmi sedmnácti léty divil, že dali hada do pavilónu dravců, když je pro hady zvláštní pavilón… a podívej, i to zábradlí je zde…“ ukázal na zábradlí u leo­parda, k němuž docházeli, a pak se octli u leoparda a zastavili se.

„Všechno jako tenkrát před sedmnácti léty,“ řekl pan Kopfrkingl, „jen snad až na toho leoparda. Ten tehdejší už asi bude v Pánu. Toho už asi dávno laskavá příroda ze zvířecích okovů vytrhla. No a vidíš, drahá,“ řekl, pozoruje leoparda, který za mříží mhouřil oči, „pořád mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu, dobrotivém bohu… vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono… že jsou podezíraví, pomlouvační, závistiví a já nevím co, ale jací jsme sami, jestli my sami jsme laskaví, milosrdní, dobří… já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo. Ten článek v dnešních novinách o otci, který utekl od ženy a dětí, aby je nemusil živit, to je strašné. Co bude teď chudák ta žena s dětmi dělat? Snad je nějaký zákon, který ji ochrání. Aspoň zákony mají být proto, aby chránily lidi.“

„Jistě je takový zákon, Romane,“ řekla Lakmé tiše, „jistě tu ženu s dětmi umřít hladem nenechají. Sám říkáš, že žijeme ve slušném lidském státě, kde vládne spravedlnost a dobro, sám to přece říkáš. A nám se snad, Romane…“ usmála se, „špatně nevede… Máš slušnou gáži, máme velký, krásný byt, klidně se starám o domácnost, o děti…“

„Nevede,“ řekl pan Kopfrkingl, „tvou zásluhou. Že jsi měla věno. Že nás podporovala tvá blažená matka. Že nás podporuje tvá slatiňanská teta, která, kdyby byla katolička, by byla, až umře, prohlášena za svatou. Ale co jsem udělal já? Snad jen ten náš byt jsem zařídil, no a i když je to byt krásný, tak to je, co jsem udělal, všechno. Ne, drahá,“ zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a pohlédl na leoparda. „Zinušce je šestnáct. Milivoji čtrnáct, jsou právě ve věku, kdy nejvíc potřebují, a já se musím o vás starat, je to má svatá povinnost. Přišel jsem na to, jak rozmnožit vedlejší příjem.“ A když Lakmé na něho tiše pohlédla, otočil se k ní tváří v tvář a řekl:

„Vezmu agenta a budu mu dávat třetinu své provize. Bude jím pan Strauss. Pomohu vám, nebeská, a také jemu. Je to dobrý, spořádaný člověk, jeho život byl otřesný, to ti ještě řeknu, kdo by dobrému člověku nepomohl? Pozveme ho do restaurace U Stříbrného pouzdra.“

Lakmé se přitiskla k muži, její oči se usmívaly, hleděly na leoparda, který za mříží stále mhouřil oči jako velký dobrotivý pes, také pan Kopfrkingl hleděl na leoparda a jeho oči se usmívaly, pak řekl:

„Vidíš, něžná, jak jemný cit mohou mít zvířata? Jak dovedou být milá, umí-li se k nim člověk přiblížit a vžít se do jejich smutné uzavřené duše? Z kolika zlých lidí by se stali dobří, milí, kdyby se našel někdo, kdo by je pochopil, kdo by jim porozuměl, trochu tu jejich vyprahlou duši pohladil… vždyť snad každý člověk potřebuje lásku, vždyť snad dokonce i ta policie, která stíhá prostituci, potřebuje lásku, zlí lidé jsou zlí jen proto, že jim nikdo nikdy trochu lásky neposkytl… Tenhle dnešní leopard je už jiný než ten před sedmnácti léty, ale i tenhle, až jednou přijde čas, bude osvobozen. I on jednou prohlédne, až spadne zeď, která ho obklopuje, a ozáří ho světlo, které ještě dnes nevidí. Dostala dnes čarokrásná mléko?“ zeptal se a myslil kočku, kterou měli v bytě, a když Lakmé mlčky kývla, pan Kopfrkingl se naposledy usmál na leoparda a pak se pomalu vraceli z toho drahého, požehnaného místa před leopardí klecí, kde se před sedmnácti léty seznámili, dost těžkým zvířecím dusnem k východu. Pan Kopfrkingl pohlédl do rohu k hadu, který z větve stále pozoroval růžolící dívku v černých šatech před klecí, řekl: „Zvláštní, že dali plaza k dravcům, snad je tu jen jako pouhá dekorace nebo doplněk…“ pak něžně převedl Lakmé přes práh pavilónu na cestu vroubenou keři a tu se Lakmé usmála a řekla:

„Ano, Romane, pozvi pana Strausse do restaurace. Ale nazvi mu tu restauraci správně, aby ji nehledal.“

A pan Kopfrkingl se zastavil, zastavil v lehkém předjarním větříku, který mu provál vlasy, zastavil na cestě vroubené keři, vlídně kývl a v jeho duši byl mír, jaký bývá v lidech, kteří právě učinili obřad před oltářem. Pohlédl na jasné slunné nebe, rozprostírající se široko daleko, chvíli na ně hleděl a pak zdvihl ruku a nenápadně na ně ukázal, jako by upozorňoval na hvězdy, které ve dne není vidět, nebo na nádherný obraz nebo zjevení… A příští neděli v poledne…

Příští neděli v poledne u Stříbrného pouzdra u oběda, který platil, řekl pan Kopfrkingl menšímu, silnějšímu, dobrácky vyhlížejícímu pánu:

„Pane Strauss, nehledal jste tuto restauraci?“ A když pan Strauss, menší, silnější pán, dobrácky zavrtěl hlavou, pan Kopfrkingl si oddychl, a jak se zdálo, oddychla si i Lakmé. „To jsem rád, že jste restauraci nehledal,“ řekl pan Kopfrkingl, „víte, řekne-li se Hroznýš…“ zrak pana Kopfrkingla maličko zavadil za korunami stromů o štít restaurace s tímto názvem, „řekne-li se Hroznýš, je to jasné. Co čekat od hroznýše, každý předem ví, vždyť to snad už říká jeho jméno, ledaže je to hroznýš ochočený a cvičený. Nedávno jsem četl v novinách o cvičeném hroznýši, který počítal, dělil třemi. Ale stříbrné pouzdro, to je tajemství. Do poslední chvíle nikdo neví, co takové pouzdro skrývá, až když ho dokonale otevře a podívá se… nuže, pane Strauss, měl bych malý skromný návrh.“

Pan Strauss, menší, silnější pán, se skromně usmál na Lakmé, krásnou černovlásku, a na Zinu, která byla také černovlasá a krásná, byl zřejmě jejich krásou potěšen, seděly u stolu půvabně, ba něžně, dá-li se něžně sedět, usmál se i na Milivoje, který byl také černovlasý a hezký, ale byl asi ještě dost hloupý, seděl dost vyjeven, a pan Kopfrkingl radostně zavolal číšníka, aby ještě přinesl pití a sladkost.

Slunce z korun stromů v tom teplém nedělním předjarním poledni zazářilo na stůl, restaurace U Hroznýše, jinak U Stříbrného pouzdra, byla totiž zahradní, hrála v ní i hudba a před hudbou byl i parket, kde se mohlo dokonce i tančit, a do té stromové nedělní předjarní záře donesl číšník pití a sladkost. Pan Strauss a Zina dostali sklenku červeného vína, Lakmé dostala čaj… „Víte, pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl a pohlédl teď na vedlejší strom, kde na skobě visela cedulka: Závěsy a stóry opravuje Josefa Broučková, Praha-Hloubě__tín. Kateřinská 7, „víte, pane Strauss, drahá vlastně pochází z německé rodiny, od Slatiňan, u nich doma se čaj pil, čaj pije ráda…“ Mili dostal limonádu a sladkost. „Mili, pane Strauss, sladkosti jí rád,“ usmál se pan Kopfrkingl a opět pohlédl na cedulku s reklamou Josefy Broučkové na vedlejším stromě, „Mili jí zvlášť rád eskyma, je to mlsné zvíře,“ a pak stočil zrak na svou ruku s hezkým zásnubním prstenem, u níž stál jen malý šálek kávy, a řekl: „No a já jsem abstinent, nepiji. Nepiji, a když, tak jen kapku, jen symbolicky, nemám rád ani cigarety. Nezvykl jsem si na ně ani ve válce, když jsme bojovali za Rakousko. Nemám rád alkohol ani nikotin, jsem abstinent.“ Pan Kopfrkingl upil kávu, pohlédl k hudbě, kde na židle usedali hudebníci, u stolu poblíž parketu zahlédl jakousi starší ženu v brýlích u sklenice piva s pěnou a řekl:

„Nuže, pane Strauss, vy jste obchodní cestující v cukrovinkách. Máte styk s prodavači a majiteli cukráren a to už samo musí být nesmírně příjemná práce. Lidé, kteří pracují v cukrovinkách, musí být jemní, vlídní, dobří, víte, pane Strauss, já si nemohu pomoci, mně je jich až líto. Co abyste těmto milým lidem kromě zboží své sladké firmy nabídl ještě něco? Nešlo by o zboží, ale o ně samé, o ty jemné, vlídné, dobré lidi… ale nebojte se,“ usmál se rychle, „žádné pojišťovny, žádné pojistky, něco úplně jiného. Když jim nabídnete sladkosti, sáhl byste ještě jednou do aktovky a vyňal přihlášky do krematoria. Pět korun provize z každého abonenta žehu.“

Hudba začala hrát nějakou skočnou, klarinety a housličky se rozvýskaly, i basa, a na parket přišly tři páry. Jeden z párů byl starší tlustý mužík s červeným motýlkem v bílém tvrdém límci a mladičká růžolící dívka v černých šatech. Mužík ji chňapl na zádech a začal se s ní točit na jednom místě, jako by byl v kleci. U stolu poblíž parketu seděla u sklenice piva s pěnou starší žena v brýlích a s jakýmsi zatrpklým úsměvem potřásala hlavou. Pak sfoukla pěnu na zem a napila se.

„Víte, pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl na stůl, ozářený sluncem za korunou stromu, „pánbůh to s lidmi zařídil velmi dobře. To, že někteří i trpí, je jiná věc, to zvířata trpí též. Mám doma jednu takovou nádhernou knihu ve žlutém plátně, je to kniha o Tibetu, o tibetských klášteřích, o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako v bibli. Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo. Pánbůh to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš. Když ho stvořil z prachu a milosrdně mu dopřává, aby po všech těch strastech a trýzních, které mu život přinesl a uštědřil, po všech těch zklamáních a nedostatcích lásky…“ pohlédl na starší ženu v brýlích u sklenice piva u parketu, „když mu milosrdně dopřává, aby se zase prachem stal. Takové krematorium, pane Strauss, je vlastně velmi bohumilá věc. Vždyť ono pomáhá pánubohu tu přeměnu člověka v prach uspíšit. Představte si, že by byl člověk z nějaké netavitelné látky. Kdyby byl, prosím,“ pokrčil pan Kopfrkingl rameny, hledě k starší ženě v brýlích u piva, „pak si ho dávejte do země, ale člověk naštěstí netavitelný není. Víte, jak to dlouho trvá, než se člověk v zemi stane prachem? Dvacet let a přitom celá kostra se nerozpadne. V krematoriu to trvá i s kostrou teď, když zavedli místo koksu plyn, pouhých pětasedmdesát minut. Lidé však někdy namítají, že Kristus Pán také nebyl spálen, ale pohřben do země. No jo, pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl, „ale to bylo něco jiného. Já vždycky těmhle milým lidem říkám: Spasitele balzamovali, ovinuli plátnem a pohřbili ve skalním hrobě v jeskyni. Vás nikdo nebude pohřbívat v jeskyni, balzamovat a balit do plátna… Takový argument, pane Strauss, jako že rakev v zemi praskne tíhou hlíny a jak to pak asi bolí, když zem spadne na hlavu, takový argument ovšem neobstojí, vždyť ten člověk je…“ pan Kopfrkingl pokýval hlavou, „mrtev, ten to už necítí… Ale je tu pro žeh důvod další. Podívejte, pane Strauss, kdyby se lidé nedávali spalovat, ale pohřbívat do země, nač by vlastně ty pece byly…?“ Po chvilce ticha pan Kopfrkingl pohlédl k parketu a řekl:

„Žijeme v dobrém lidském státě, který krematoria staví a zařizuje… nač? Jen tak pro nic za nic, aby se lidé do nich chodili dívat jako do muzeí? Vždyť čím dřív se člověk navrátí v prach, tím dřív se osvobodí, promění, osvítí, převtělí, zvíře ostatně též, jsou země, pane Strauss, kde je zvykem spalovat po smrti i zvířata, třeba v Tibetu. Ta naše žlutá kniha o Tibetu je úžasná,“ pan Kopfrkingl pohlédl na strom, kde na skobě visela cedulka „Závěsy a stóry opravuje Josefa Broučková, Praha-Hloubětín, Kateřinská 7“, a dodal: „Ani nevím, že v Hloubětíně je Kateřinská. Vím jen, že Kateřinská je v Praze II.“

Hudba dohrála, klarinety a housličky zmlkly, i basa, a páry odešly z parketu. I starší tlustý mužík s červeným motýlkem a bílým tvrdým límcem odešel s růžolící dívkou v černých šatech a starší žena v brýlích poblíž se napila. Pan Kopfrkingl zavolal číšníka, zaplatil a všichni se zvedli.

„Vy máte hudbu rád, pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl, když odcházeli z restaurace U Hroznýše, jinak U Stříbrného pouzdra, „citliví lidé hudbu milují. Ubozí chudí, četl jsem jednou, kteří umírají, aniž poznali krásu Schuberta nebo… Liszta. Nejste náhodou příbuzní s Johannem nebo Richardem Straussem, nesmrtelným autorem Růžového kavalíra a Eulenspiegelových šibalství?“

„Žel ne, pane Kopfrkingl,“ řekl teď pan Strauss dobrácky, hledě na štít restaurace, pod nímž rozmlouvala růžolící dívka v černých šatech s nějakým mládencem a od stromu k nim pomalu přicházela starší žena v brýlích, „nejsem, ale Straussovu hudbu mám rád. Ne však kvůli jménu,“ usmál se, „měl bych ji rád zřejmě, i kdybych se jmenoval třeba Wagner. Jak račte jít…“

„Jdeme se ještě někam kouknout,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně, „je předjarní neděle, rád bych, aby se rodina trochu pobavila. Trochu pookřála, přišla na jiné myšlenky, vedu ty své drahé k madam Tussaud…“ usmál se.

„Ach, madam Tussaud,“ řekl pan Strauss.

„Ovšem,“ řekl pan Kopfrkingl omluvně, „není to ona, je to jen taková její pouťová nápodoba, ale což. Je lepší vidět malou pouťovou nápodobu než nic. Má to,“ řekl a ukázal za stromy a keře, „támhle… Pane Strauss, jak jsem rád…“

„Milý a vtipný pán,“ řekla Lakmé, když se pan Strauss se zdvořilým díkem rozloučil a oni pak pomalu šli slunným nedělním předjarním odpolednem pod stromy a keři k madam Tussaud, „když myslíš, že se vám to vyplatí…“

„Vyplatí, drahá,“ usmál se pan Kopfrkingl, „mám za abonenta patnáct korun, ale nemohu obcházet lidi jako podomní obchodník, jsem dlouho zaměstnán, někdy večer mám různé povinnosti, jak by mi zbyl čas na děti, na tebe… Pan Strauss má daleko víc možností, když obchází cukrárny, on může zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Jen lituji, že jsem mu nabídl třetinu provize a ne polovinu, abych ho nešidil. Abych nebyl jako ten cvičený hroznýš, co uměl dělit třemi, ale dvěma už ne. Co se ten pan Strauss už jen natrpěl,“ řekl, „to vskutku vy, drazí, ani nevíte. Nejdřív ho nějaký zlý člověk zbavil místa ve vrátnici, penzionoval, seděl tam proto, že měl něco s játry,“ usmál se smutně na Zinu, která šla po jejich boku, „to je doopravdy smutné. Náš pan Vrána, který je ve vrátnici na nádvoří, má také něco s játry, a proto tam je. Pak přišel pan Strauss o ženu, zemřela mu na krční souchotě,“ smutně se usmál na Lakmé, „pak přišel o syna, zemřel mu na spálu_,“_ usmál se na Miliho, který šel pomalu za nimi, „co se už natrpěl. Já se vůbec divím, že se z toho ještě nezbláznil. No ale přečkal, díkybohu, vše. A já mu tu provizi zvýším pod záminkou úspěchů,“ řekl pan Kopfrkingl rozhodně, „úspěchy jistě mít bude.“

„Ano,“ kývla Lakmé, „je to jistě dobrý obchodník. Je to Žid.“

„Ty myslíš, drahá?“ usmál se pan Kopfrkingl, „já nevím. Jméno o tom nesvědčí. Straussové Židé nejsou. Strauss je pštros.“

„Jména nic neznamenají,“ usmála se Lakmé, „vždyť sám víš, jak se dají měnit. Sám říkáš Hroznýši U Stříbrného pouzdra, ještěže to pan Strauss nehledal… mně říkáš Lakmé místo Marie a sám chceš, abych ti říkala Romane místo Karle.“

„Protože jsem romantik a mám rád krásu, drahá,“ usmál se pan Kopfrkingl na svou tmavovlásku a něžně ji vzal pod paží, a usmál se i na Zinu.

„Nevěděla jsem,“ řekla Zina, „že se už bude v restauraci sedět venku pod stromy, vždyť ještě není ani jaro. Také jsem nevěděla, že se tam v poledne, když se podává oběd, tančí. Myslela jsem, že se tančí jen o čajích o páté a večer.“

„U Stříbrného pouzdra se tančí i v poledne a venku se už sedí, protože je teplo,“ řekl pan Kopfrkingl s pohledem na stromy a keře, pod nimiž šli, a pak se ohlédl po Milivoji, který stále šel pomalu za nimi, a s něžným úsměvem řekl:

„Abychom se tedy také jednou pobavili, pookřáli a přišli na jiné myšlenky… už jsme zde.“

Byli právě u stanu s dřevěnou pokladnou a barevným vývěsním štítem, na němž stálo:

PANOPTIKUM ALA MADAME TUSSAUD

VELKÉ UMÍRÁNÍ ČILI ČERNÁ SMRT

V PRAZE 1680.