2

V dřevěné pokladně u stanu seděl starší tlustší mužík v bílém tvrdém límci a červeném motýlku a prodával lístky. Vchod do stanu byl zakryt rudým závěsem s třásněmi a stál před ním hlouček lidí, který zřejmě čekal, až bude vpuštěn. Pan Kopfrkingl koupil v dřevěné pokladně lístky a pak popošel s drahými k hloučku.

„To bude něco hroznýho?“ zeptal se Mili nejistě, hledě na stan, na malované kostlivce na stěně a na vchod s rudým závěsem s třásněmi, a pan Kopfrkingl smutně kývl hlavou.

„Utrpení,“ řekl tiše chlapci, „ale utrpení, proti němuž má už dnes člověk zbraň. Přece by ses nebál,“ řekl, „vždyť je to jen taková pouťová atrakce.“

Ze závěsu s třásněmi se vysunula ruka s velkými lesklými prsteny… chvíli nehnutě spočívala na rudé látce s prsty roztaženými, jako by je stavěla na odiv, pak závěs odhrnula a zjevila se starší snědá žena v lesklých červeno-zeleno-modrých šatech s velkými náušnicemi a korály, vypadala jako stará indiánka nebo Řekyně a trochu ráčkovala.

„Račte, dámy, páni, vstoupit,“ ráčkovala a hluboce se ukláněla, „též dítka, začíná prohlídka.“

„Je to asi paní majitelka,“ řekl pan Kopfrkingl Lakmé a něžně ji vybídl ke vstupu do stanu.

Ocitli se s ostatními diváky v jakési ohrádce, která zřejmě představovala lékárnu. V slabém žlutém světle visel erb s krouceným hadem, kolem byly malované regály, police a almary s hliněnými džbánky, flašemi z cínu a plechu, pozlacené krabice, soudky s pytlíky, na pultě byla obrovská kniha, váhy, vaničky, pánve, trychtýře a síťky. Za pultem stál starý vousatý muž s dlouhými vlasy, měl černý kabát s opelichanou kožešinou a baret, tváře červené jako růže a oči modré jako chrpy, v pootevřených ústech zuby bílé jako perly, držel váhy s nějakým zbožím. U okénka se skláněla nad hmoždířem žena v haleně a zástěře, pošilhávala k divákům. Před pultem stáli dva středně staří muži, z nichž jeden, velmi krásně oblečený, s rukavičkami a kloboukem s dlouhým pérem, pozoroval, jak lékárník váží, druhý, v černé ošumělé kapuci a kutně, držel v ruce peníz a zíral k ženě u okna. V pozadí mezi regály byl jakýsi výklenek, zakrytý síťkovanou záclonou, a za ní se rýsoval nějaký nehybný stín.

„Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc,“ řekla majitelka rychle, ráčkujíc, „píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí, jsme právě v apatyce na Staroměstském náměstí.“ Pak ráčkovala:

„V regálech a almarách vidíte koření na různé nemoce a bolení. Tuhle račte vidět skořici, muškát, šafrán a soudek pepře,“ ukázala majitelka na misky, hrnce, džbánky a prsteny na ruce se jí leskly, „tuhle zase puškvorec, zázvor, síru a zuby vepře. Tuhle je cukr bílý, cukr černý, mýdlo benátské a kmín, tuhle guma, petrolej, kopr vlašský a flašky vín. Zde račte vidět sušené zemské žáby, kožky slepičích žaludků, vlčí játra, sloní kost a oči račí, tuhle v té krabici jsou perly, rubíny, korále, alabastr, kamenec, karmiol a ploutve dračí. Tuhle v almaře jsou oleje, suché byliny, kůry dřeva, skořepiny hlemýždě a chléb svatého Jána,“ ukázala na almaru, „tuhle amulety, ocet, kamfor a forma marcipána. Tuhle na rány a puchýře masti, tuhle na myši pasti. Tuhle kosti ze srdce jelena, tuhle se rozmarýn zelená, tuhle jsou kosti z mořského pavouka, tuhle…“ ukázala na ženu u okna, „apatyčka v jupici a fěrtochu jalovec roztlouká. Tuhle je sádlo psí, kocouří, čapí, králičí, zaječí, co mnohé nemoci vyléčí, tuhle sádlo medvědí, na co je dobré, to lidi ani nevědí, tuhle sádlo hadí, co mají děti rádi, tuhle v tom hrnci jsou lidské tuky, tuhle visí kus uschlé zlodějovy ruky. Na pultě stojí šestero vah, nápodoba nebeských drah.“ Majitelka se na chvilku odmlčela, snad aby si oddychla, neboť mluvila dost rychle, pak ukázala na vousatého muže s dlouhými vlasy, červenými tvářemi, modrýma očima a bílými zuby, a řekla:

„A teď, dámy, páni, vidíte apatykáře. Drží váhy, váží rozmarýn, routu, pilule z aloe právě, léky a vykuřovadla, aby se člověk spasil před morem hravě. A tuhle stojí zákazníci,“ ukázala na dva muže před pultem, „jdou hledat lék před strašným morem, kterému neuteče žádný, kdo je tvorem. Tenhle první v rukavičkách, černorudém aksamitu, škorních a klobouku s dlouhým pérem_,“_ ukázala, „je nejvyšší písař, kterému se vzdává čest, zrakem měří na pultě vah šest a také apatykáře měří, koupí koření, ale pak jde k ranhojiči, neboť před morem na pouštění žilou věří. Tenhle druhý vedle něho v černé kapuci a kutně,“ ukázala, „je pohodný, co město čistí, čeří, před morem v spásu lázně věří. No a támhle někdo číhá, slídí,“ ukázala na stín, který se rýsoval za síťkovanou záclonou ve výklenku, a křikla: „Světlo!“ Na záclonu bylo vrženo světlo a stín se proměnil v hocha v dlouhých světlých vlasech, zelené špičaté čepici, kožené vestě a červenožlutých nohavicích. V jedné ruce držel váhy, druhou ruku držel se vztyčeným ukazováčkem, vypadal jako na reklamě na kávu. Majitelka se hluboce uklonila a řekla: „Je to náš milý dobrý skřítek jménem Vítek, který všechno vidí. Nad městem pražským se stahuje k neštěstí, vyjdeme s písařem a pohodným z apatyky na Staroměstském náměstí, vidíte všechno jako živé. Tma.“ Světla v apatyce zhasla, výjev se ponořil do tmy, kdesi vzadu na prknech bylo slyšet pár rychlých kroků, jako když tam někdo skáče… a majitelka ukázala na jiný závěs a zvolala: „Tudy, račte, dámy, páni, také dítka, začíná další prohlídka.“

„To bylo vopravdu jak živý,“ řekla jedna návštěvnice s dlouhým pérem na klobouku a svazkem korálů na krku.

„Jsou to figury z vosku,“ nevrle zavrčel tlustší muž s holí, v tvrdém klobouku, který šel s ní, „jsou to figury z vosku, to je samozřejmý.“

Pan Kopfrkingl uchopil Lakmé pod paží a spolu s ostatními vstoupili do další ohrádky.

Byla to místnost plná knih, mis, vaniček, kotlíků, kelímků, trychtýřů, kahanů a křivulí, na stole byl glóbus s prstencem a lebkou, ale apatyka to nebyla. Za stolem seděl starý vousatý muž, ale jiný než apatykář, měl hedvábnou blůzu, baret se zlatou šňůrou a nebyl ani tak růžový jako apatykář, byl bledší, trochu sešlý nebo ustaraný, také oči neměl tak modré a zuby tak bílé, v odřené ruce držel skleněnou baňku a nožík. Na zdi visel zašlý obraz s dvěma trojúhelníky, hvězdami, kometami a spoustou čar a značek. Opodál stál zpola svlečený písař a městský pohodný, byli všelijak zkrouceni a zpitvořeni, byli žlutější a bledší než v apatyce, oči měli trochu vytřeštěné, šla z nich skoro hrůza. Za modře osvětleným oknem za jakousi síťkovanou záclonou se rýsoval nehybný stín.

„Ano, dámy, páni,“ křikla majitelka, „to je náš písař a pohodný, dva morem stihlí lidi, hlízy a pryskýře na jejich tělech, bolest pod paží, za uchem a horečky každý na nich vidí. Trefil je krutý mor, velké umírání, kterému neujde žádný tvor, zvoní hrany. Užívali z jalovce oleje, ale kdo jim víru v zdraví do srdce naleje? Vykuřovali příbytek kadidlem, rozmarýnem, ohněm ze sosnového dříví, jedli strouhanou kost slona, perly, rubíny, nepomohlo, tělo je bolí, mor je křiví. Pěstili modlitby, posty, pokání, ale přece jim hrozí časné skonání a to je k lékařovi dohání. Dámy, páni, jsme u lékaře na Starém Městě pražském, na rynku Vlašském…“

„To je jak na divadle,“ řekla návštěvnice s pérem na klobouku, vzrušeně hledíc na výjev, a tlustý muž s holí a v tvrdém klobouku do ní strčil.

„Není to divadlo,“ řekl nevrle a sebejistě, „je to panoptikum. Všechno z vosku,“ prudce sekl rukou.

Pan Kopfrkingl se usmál na Lakmé, Zinu a Miliho, který na to hleděl vyjeveně, a řekl:

„Kdyby to tak viděl náš dobrý doktor Bettelheim z domu, co by tomu asi říkal? Ten by si s tím dnes věděl rady. Ten ano.“

„Dámy, páni,“ pokračovala majitelka rychle, ráčkujíc, „vizte, čím vznikal mor, jak lidi tenkrát věřili, když hroznou černou smrt větřili. Učené knihy psaly, že ze zlého postavení hvězd a otrávených studní, to byla ta nebes a travičů lest. Medikus prohlédl písaře a pohodného,“ ukázala, „předepsal jim čichat k myrtě, routě, majoráně, do lázní jíti a tam se růžovou vodou, kamforem a octem mýti. A dál vykuřovat příbytek a držet modlitby a posty, neboť to strhne nákazu a všechny moru mosty. Také jíst citróny a všechno kyselé, neboť to vyhání mor z postele. Tímto nožem,“ majitelka ukázala na nožík, který držel lékař v ruce, a na její ruce se blýskaly prsteny, „správnou jemnou silou, doktor nemocným nešťastníkům pustí žilou. No a tuhle za oknem jako živý… světlo,“ křikla a světlo ozářilo modré okno se síťkovanou záclonou, kde se ze stínu stal chlapec v čepici, vestě a nohavicích, „tvář k úsměvu náš skřítek Vítek křiví. Vše pozoruje, sleduje, měří čas v přesýpacích hodinách,“ ukázala s hlubokou úklonou na ruce chlapce, v nichž teď držel přesýpací hodiny a vypadal jak z reklamy na čaj, „měří v hodinách, jak ještě smrt dlouho bude řádit v rodinách. A kam ti dva nešťastníci teď půjdou, až ordinaci medika vyprázdní? Do lázní! Dámy, páni, též dítka, račte jít vedle, bude nová prohlídka. Tma,“ tleskla do dlaně. Světlo zhaslo v ordinaci medika, vzadu ve tmě na prknech bylo slyšet rychlé kroky, skoky, a všichni přistoupili k dalšímu závěsu.

„Do lázní,“ zvolala návštěvnice s pérem na klobouku, točíc se po lidech, „jestlipak tam bude taky voda a pára.“

„Nebuď blbá,“ osopil se na ni tlustý, který ji provázel, a strčil do ní, „koukej se a mlč, nejseš v prádelně. Seš v panoptiku, všechno je tu z vosku.“

Prošli pod závěsem a ocitli se v kumbálu s dřevěnými umyvadly, škopky, káděmi, vanami a vědry. Ve vanách seděli dva lidé, byl to písař a pohodný, teď už byli smrtelně bledí, měli pootevřená ústa a vytřeštěně zírali na diváky, šla z nich hrůza. Z kádě vykukovala hlava nějaké ženy, oči měla obrácené ke stropu, jako by se modlila. Za kádí stál mírně sehnut růžolící mladík a myl ženě hlavu kartáčem. U okna stála tlustá ženská v haleně, zástěře a čepci s vědrem v ruce, za síťkovanou záclonou v polotmě se rýsoval stín, byl to zřejmě chlapec skřítek Vítek. Rozkročen ukazoval rozpaženýma rukama na lidi ve vanách a smál se jako na reklamě na mýdlo.

„Koupelna,“ usmál se pan Kopfrkingl na Lakmé, Zinu a Miliho, „staré lázně. Oč je ta naše koupelna v tom našem bytě nádhernější. Ta naše krásná líbezná koupelna se zrcadlem, vanou, ventilátorem a motýlem na zdi,“ usmál se.

„Jsme v lázních Na Františku poblíž domku rasa,“ ráčkovala rychle majitelka, „chodí sem hosti, aby měli čisté tělo a kvetla jejich krása. Tenhle člověk, to je,“ ukázala na mladíka za hlavou ženy v kádi, „paknecht, lazebník a zuvač, je také holič, ranhojič a městský trubač. Jeho děd byl svícník, lil svíce z vosku a loje, pak vzal boty kordovanské a šel do boje, jeho otec byl šlejfíř, co brousí, dělal též hrnce a měl dlouhé fousy. Ta žena v jupici, zástěře, fěrtochu se škopkem je hlídačka šatů, utěračka, pomáhačka a služka, bývala kdysi také leckterého návštěvníka družka. Ta žena v kádi je choť, která utekla muži bradýři a jednou za to stála na rynku v pranýři, teď se šlechtí v lázni ve strachu a bázni. A tuhle v těch vanách jste už našeho nešťastného písaře a pohodného poznali, co k moru u medika se doznali. Teď se koupou v růžové vodě, kamforu a octu a nic nešťastníci neprosí o bývalou poctu. A kdo je to tuhle v okně a všechno vidí? Světlo,“ křikla majitelka, a když světlo ozářilo hocha za síťkovanou záclonou, který rozkročen ukazoval na lidi ve vanách a smál se, uklonila se hluboce a řekla: „To je náš skřítek, nejlepší z lidí. Tvář úsměvem křiví a je jak živý. Rád by nešťastným pomohl, dobrý, kdyby nebyl tak chudý. A teď, dámy, páni, vizte, jak se krutý život konci chýlí, neb život je jak býlí. Za mnou stále, račte dále. Tma,“ tleskla. Výjev v lázni se potopil do tmy, vzadu na prknech se ozvaly rychlé skoky, kroky… a všichni prošli dalším závěsem.

Ocitli se v úplné tmě, ale trvalo to jen chvilku. Ze stropu vyrazilo světlo, několik žen v hloučku diváků vykřiklo, návštěvnice s pérem na klobouku křikla „hrůza“, pan Kopfrkingl se smutným úsměvem stiskl Lakmé a trochu se pootočil po Zině a Milim. Před diváky, obehnán černým síťkovaným pozadím, visel oběšený pohodný na skobě. Měl černou kapuci a kutnu, svěšené ruce a nohy, tvář žlutou, vyplazený jazyk a vypouklé oči, provaz, na němž visel, se s ním mírně točil.

„Ano,“ křikla majitelka a blýskla prsteny na ruce, „oběsil se náš nešťastný pohodný, neb při vší hrůze, strachu z moru to byl člověk rozhodný. Nechtěl, by se trápil, týral, nakazil dále, svůj život radši uťal nenadále, jeho tělo tady na té skobě mrtvé visí a už nikdo na světě ho nevzkřísí.“

„Jako živej“ vzrušeně třásla hlavou návštěvnice s pérem, které se chvělo, „jako živej,“ a tlustý vzdychl a vztekle zavrčel: „Mrtvej, ty! Je oběšenej, slyšelas to. Jsme v panoptiku, je to z vosku.“

„Sejmuli ho,“ ráčkovala majitelka rychle, „za městem na krchově svatého Rocha ve veřejném morovém hrobě zakopali a hrob vápnem proti nákaze polévali. Světlo,“ křikla, a světlo osvětlilo na pozadí síťkované tmy chlapce, který tam stál v čepici, blůze a nohavicích, z profilu, s jednou nohou vykročenou, jako by nastupoval pochod, a v ruce držel tyč s křížkem, vypadal jako z reklamy na dobrou obuv nebo gatě. „Náš milý skřítek pohřbívá,“ řekla majitelka a hluboce se uklonila, „je v obličeji celý smutný, červený a rudý, chce pomoct chudákům, ale když chudák je sám tak chudý, nemůže si ani hrát a zaskotačit jako vaše dítka, pro něho na tom božím světě nekvetou kvítka, nemá ani boty… Dámy, páni, dále račte jíti, abyste viděli, co zmůže smrti žití…“ a majitelka popošla k dalšímu závěsu, oběšenec a hoch zmizeli ve tmě, kdesi vzadu na prknech se ozvaly rychlé skoky, kroky… a k závěsu popošli i diváci a žena s pérem zvolala, otáčejíc se k hloučku:

„Co zmůže smrti žití, to bude něco ještě hroznějšího, já se třesu. Co je to vždycky slyšet vzadu, když je tma, za ten rámus? Jako by tam někdo skákal. Prosím tě,“ řekla tlustému s holí, „spadne ti ten tvůj klobouk.“

„Nemluv, seš blázen,“ osopil se na ni tlustý, „děláš, jako bys byla v nějaký katovně, kdo by tam skákal, seš v panoptiku! No,“ houkl na ni, „kdo by tam vzadu na prknech skákal, to tady je všechno z vosku. Lez…“ strčil do ní a poupravil si tvrdý klobouk. Ocitli se v nové přihrádce.

Byla to nějaká chodba, síň či sklep s dveřmi se síťkovanou záclonou, na zemi byly dlažky, stály tam černé stoly a truhly a mezi nimi… mezi nimi stál bledý zpitvořený písař v klobouku s dlouhým pérem a vysokých botách, v rukou svíral nějakou tyč nebo hůl a vší silou ji napřahoval na menší dívku, která klesala na jedno koleno a zoufale si kryla hlavu a tvář.

„To jsem věděla, márnice,“ vyjekla návštěvnice a péro na klobouku se jí zachvělo, a tlustý s holí zuřivě zatřásl hlavou a strčil do ní.

„Čerta jsi věděla,“ zasípal vztekle, „seš blbá. To není márnice, to je panoptikum, je to tu z vosku. Říkám ti to posté a už naposled. Koukej a netlachej, nebo…“ pozdvihl hůl.

„Poznáváte písaře,“ ráčkovala majitelka rychle a prsteny na ruce a korále i náušnice se jí leskly, „je to k nevíře, co nedokáže ani zvíře. Nešťastný písař je rozkročený, drží tyč, chce děvče ubíti, aby nešířila mor a mohla klidně umříti. Aby nebyla pomocnice ďábla a nepoutal ji zlý duch, ale její dobrou duši radši vzal do ráje pánbůh. Podaří se písaři jeho dílo, nebo je v osudu Nadi, dívky, žíti? Jistě, dobré dámy, páni, chcete pro naše chudáky zdraví, radost, kvítí. A proto ať se zjeví náš šťastný dobrý skřítek, jmenuje se Vítek… světlo,“ tleskla komediantka do dlaní a hluboce se uklonila, „tak světlo…“ křikla znovu, neboť bylo slyšet jen cvaknutí, ale světlo se nerozsvítilo, pak však přece, uklonila se znovu hluboce a před diváky se za síťkovanou záclonou dveří objevil hoch. S nakloněnou hlavou a lehce pokrčenou nohou, u níž ležel nějaký dětský balón, se šibalsky usmíval, jednou rukou hrozil písaři, v druhé držel pestře zmalovanou misku, vypadal jak z barevné reklamy z hráčského krámu.

„Vážení, vážené, viděli jste kruté rány moru, černou smrt v Praze 1680 čili velké umírání,“ ráčkovala majitelka, „těla hrozné skonávání. Co uvidíte dál, jsou kosti z krchova svatého Rocha, kde smrt na morových nešťastnících se kochá. Ale dřív, než kosti uvidíte, jistě budete rádi, když Vítek zachrání život milé Nadi. Vážení, vážené, teď přijde vrchol díla, objeví se dobrá víla a zázrakem moci zbaví skřítka zlé moci. Oživí našeho skřítka, figurínu z vosku, je to chudák chudá, nemůže si ani hrát a skotačit jako vaše dítka, na světě má jen bídu a nekvetou mu kvítka, nemá ani boty… uvidíte šťastnou živou sošku, když mu na naše chudáky z moru přispějete trošku, neboť slovutné a slovutní jsou lidé šlechetní…“ A komediantka přistoupila k chlapci, vztáhla nad ním ruce s prsteny a křikla:

„Čáry máry, nebuď divý, milý Vítku, staň se živý. Popros naše milé hosty vlídné o penízek pro naše smutné bídné. Popros o penízek na kabátek a botičky, hosti jistě vlídně ráčí dáti, abys také ty si moh na sluníčku hráti a se radovati,“ a komediantka se hluboce uklonila a dotkla se prstem chlapcovy čepice a pak několik žen v hloučku diváků vy­křiklo. Vosková figurka hocha zamrkala očima, zahýbala ústy, pohnula se a oživla. S úklonou a úsměvem nastavil hoch barevnou misku…

„Vždyť to není panoptikum,“ křikla návštěvnice s pérem na tlustého s holí a chytila se za korále, „cos mlel, že je to všechno z vosku. Vždyť koukni, že se hejbe, co to máš v mozku. Bože, on má míč, já jsem z toho celá pryč…“

Tlustý zachroptěl a náhle zdvihl hůl, návštěvnice vykřikla, chytila se za korále a za klobouk s pérem a prchala závěsem.

„Asi se zbláznila,“ řekl muž omluvně ostatním, pln vzteku, „je blbá. Tohle mi dělá pořád. Už s ní radši nikam nejdu.“

Komediantka rychle poděkovala hostům za příspěvek, přála jim šťastnou cestu a odsunula závěs, aby mohli do poslední ohrádky, kde na pozadí černého papíru stálo několik bídných koster a na zemi ležely zpřetrhané korále a péro.

„Co se té paní stalo?“ vyhrkl Mili, „ona utekla?“

„Utekla,“ řekl pan Kopfrkingl se smutným pohledem na kostry, „asi to byl pro ni otřes.“

„Ten chlapec skřítek je tu zaměstnaný?“ zeptal se Mili. „Je to asi vnuk té paní majitelky,“ kývl pan Kopfrkingl.

„Chudák žena,“ řekl pan Kopfrkingl, když vyšli ze stanu do svěžího nedělního odpoledne, a trochu se otočil, před stanem stál tlustý s holí, klobouk držel v ruce a kapesníkem si vztekle otíral čelo, „chudák žena, ale snad to nebude vážné. Vždyť to bylo jen panoptikum, jen taková pouťová atrakce, dnešní věda ji z toho dostane. Stačilo by, aby se na ni podíval náš dobrý lidumil z domu doktor Bettelheim, a byla by zachráněna. Viděla jsi, drahá, někdy ordinaci doktora Bettelheima?“ usmál se na Lakmé, „mě tam jednou pozvali. Má na zdi krásný starý obraz, ale to nic… je to vskutku děsné, co tenkrát ti lidé zkusili. Proti moru byli bezmocní, byl to středověk.“

„Středověk, Romane,“ řekla Lakmé, když vykročili do ulice, „dnes lidé zkusí také. Dříve trpěli morem, dnes zase něčím jiným.“

„Ano,“ kývl pan Kopfrkingl, „dnes trpí hladem, bídou, vykořisťováním, různým pronásledováním a novými nemocemi, které tenkrát neznali, třeba leprou. Když si znovu vzpomenu na pana Strausse nebo i na některé lidi od nás,“ pan Kopfrkingl pohlédl k zemi, „jak trpký život mnozí prožili nebo prožívají. Je sice pravda, že všechny ty strasti jsou dočasné, jednou se z nich každý osvobodí, vytrhne, převtělí… vždyť ti, co tenkrát zemřeli na mor…“ pan Kopfrkingl pohlédl do výkladu jakési růžové cukrárny, kterou právě míjeli, „vždyť ti se z toho utrpení dostali také, jsou už dávno mrtví, proměnění, ale co je to platné! To bude jednou. Ono jde o to, aby strastí bylo co nejméně už teď, dokud každý právě žije tento svůj jeden vlastní život. Je to přesně tak, jak tom píše naše krásná kniha o Tibetu.“ Pak řekl:

„Ve středověku pohřbívali mrtvé do veřejných hrobů, to myslila do společných, a sypali je vápnem, aby se nákaza nešířila. Oč moudřejší by bylo, kdyby je byli spalovali. Nákaza by byla vyloučena a zmučená těla ubohých by se proměnila v popel mnohem dřív… Jak jsem šťasten, drahá,“ usmál se pan Kopfrkingl na Lakmé, „že vám mohu dopřát aspoň lepší bydlení, než měli tenkrát, aspoň tu předsíň, obývací pokoj s klavírem, jídelnu s rádiem, koupelnu, když už nic jiného, no, snad se to další teď trochu změní s tím dobrým panem Straussem. Pod záminkou mu dám z provize polovic.“ Pan Kopfrkingl se vlídně usmál na Zinu, která šla po jejich boku, a pak se ještě ohlédl po Milivoji, který teď šel velký kus za nimi, zdržel se asi u nějakého výkladu, snad u té růžové cukrárny, kolem níž před chvíli přešli. Pan Kopfrkingl se zastavil, i Lakmé a Zina se zastavily, aby na Miliho počkali, a když k nim Mili konečně došel, pan Kopfrkingl řekl:

„Tak co, Mili, co dělá synovec pana doktora Bettelheima Jan? A co Vojtík Prachařů ze třetího patra? Co?“ zeptal se vlídně, a aniž slyšel Miliho odpověď, řekl:

„Nezůstávej tak pozadu, Mili, pospěš si.“