10

„Willi mi dal balík v únoru a ejhle, dnes už psal,“ řekl pan Kopfrkingl v jídelně své tmavovlasé Lakmé, Zině a Milimu za čtvrt roku po Vánocích, „nuže tedy. Provedu to v místnosti, kterou mám nejradši z celého bytu, v koupelně, a nevyjdu dřív, než budu úplně hotov. Úchvatné,“ řekl a myslil všechny, „neklepejte na dveře a nic na mne nevolejte, ať se soustředím. Stoupněte si daleko ode dveří, ať se, až vejdu, neleknete, první dojem bude asi otřesný.“ Kývli dost nejistě, ba ustrašeně, pan Kopfrkingl vzal balík a zmizel v koupelně.

„Tak jsem si vždycky říkal, když jsem přišel od toho našeho dobrého doktora Bettelheima, proč jen ten Hitler v tom Německu tak pronásleduje Židy,“ řekl si koupelně pan Kopfrkingl, a pohlédl na krásnou bílou vanu, na bílý lesklý ventilátor, kde na skobě visela šňůrka, a na žlutého motýla na zdi, „proč je tak pronásleduje, vždyť jsou to tak milí, laskaví a obětaví lidé. A teď už to vím, Willi mi to vysvětlil. Pronásleduje je proto, že jsou proti němu. Že jsou proti německému národu. Protože je to nešťastný, zbloudilý národ, který nechápe…“ Pan Kopfrkingl smutně svěsil hlavu a rozvázal balík.

Kalhoty byly plesnivé, otřepané, svetr tmavý, ošklivý, děravý. Košile u krku ohavně špinavá. „Willi varoval před praním,“ usmál se pan Kopfrkingl, „řekl, že žebráci neperou. Chodí wie eine Schlampe.“ Sedavý svrchníček byl uzounký, oblýskaný, visely z něho zlámané knoflíky. „Willi doporučil,“ usmál se pan Kopfrkingl, „abych jej nezapínal. Žebráci si takovýhle kabát nechávají rozepjatý, aby bylo vidět, co mají vespod. Ten děravý svetr a špinavou košili… Na hlavu mi Willi nepřinesl nic, aby vynikla tahle paruka…“ Vyňal paruku z prošedlých rozcuchaných chlupů, na temeni byla lysá, u uší s přečnívajícími zažloutlými pačesy. „Nečesat,“ usmál se pan Kopfrkingl, „žebráci chodí, řekl Willi, den ganzen Tag wie sie vormittags aus dem Nest kriechen.“ Pak vyňal z balíku pár huňatého obočí a dva bledožluté proužky odporného strniště, které se lepí od vlasů podél ucha směrem k lícní kosti. Byly v celuloidovém pouzdře s nálepkou „Made in Germany“. Pak vyndal kelímek s třemi druhy tělek… „á, tohle je ta šedivě bílá čili špinavá, jak řekl Willi,“ pan Kopfrkingl se usmál, „tohle je ta narůžovělá čili kožní a tohle je ta namodralá čili souchotinářsky zimomřivá. Vetřít je do kůže je prý nejtěžší, mám si pak kůži vysušit způsobem, jímž ženy pracují s pudrovátkem. Mit einem Puderzeug… Tohle jsou ty brejličky,“ pan Kopfrkingl vyňal opatrně brejličky, „jsou to dvě ubohá polosklíčka po půl diop­triích na pokroucených drátkách, Willi nedoporučuje pro falešné brýle čisté sklo, a tuhle je ta zázračná hmota. Eine Wundermaterie. Trochu nahřát jako vosk, řekl Willi, jako vosk…“ pan Kopfrkingl se usmál a čelo si přetřel rukou, na níž se mu něco blýsklo… „upravit z ní hrbolek na chrupavce, přetvoří mi nos k nepoznání, je šedobílookrová čili špinavě kožní, chybí u ní fialovost, to běžné znamení pijáků. Willi říkal, že žebráci alkoholici vzbuzují spíš odpor než soucit, a to já nesmím. Zjistil to prý nedávno jeden profesor průzkumem v Berlíně… Ale to je jen dobře,“ usmál se pan Kopfrkingl, „vždyť já sám ve skutečnosti také nepiji. Nepiji, nekouřím, jsem abstinent,“ usmál se do zrcadla, „chudák pan Prachař ze třetího patra… A pak jsou tu ještě tyhle šněrovací boty s odchlípenými podešvemi.“

Pan Kopfrkingl se přesvědčil, že dveře koupelny dobře zamkl, a pomalu se začal převlékat a maskovat. „Ach ano, kam půjdu a proč,“ usmál se do zrcadla, když už měl na sobě plesnivé kalhoty a košili a hlavou mu blesklo, proč půjde a kam, co mu říkal Willi… „Nic zvláštního,“ zasmál se Willi v únoru v jídelně, když přinesl balík, Lakmé ani děti tenkrát nebyly doma, „v tomhle balíku je maska. Maska žebráka. Šestého března ji nasadíš a půjdeš v ní nejprve k našemu Casinu do Růžové ulice, víš, tam k tomu vchodu se třemi schody, co je obložen bílým mramorem, já tě tam o půl páté potkám, zastavím, dám ti šesták a tiše řeknu, zda jsi k nepoznání. Od Casina zvolna půjdeš do Maislovy ulice k židovské radnici a tam chvíli postojíš. Proč?“ zasmál se Willi, „nic zvláštního. Šestého března v šest večer mají Židé na radnici v Maislově ulici slavnost. Postojíš tam chvíli u vchodu, vor dem Ausgang, vor dem Tor, můžeš si přitom přečíst i zasklenou tabulku u vchodu, víš, vedle vchodu do radnice visí taková zasklená tabulka… vedle je náhodou lucerna, takže v šest večer tam můžeš čtení klidně předstírat. No a pak se zase vrátíš domů. Otevřeš byt stejně opatrně, jako když budeš vycházet, a převlečeš se opět do normální kůže pana Karl Kopfrkingla, zaměstnance pražského krematoria. To je vše. Bude to taková zkouška tvé síly a statečnosti, so eine vortreffliche Exerzierung, řečeno líp, jak těm ubohým, ztraceným zbloudilým Židům, kteří jsou proti dobru a štěstí našeho národa, trochu pomoci. Jak se jim tím pomůže? To ti ještě řeknu. Až se potkáme šestého března v Růžové ulici u Casina… Doufám, že máš na tom zájem,“ dodal ještě Willi, „byl jsi vždy proti násilí a válce, proti vykořisťování, bídě a utrpení, ostatně, vždyť sám zaměstnáváš nějaké dva Židy jako agenty, pana Strausse a pana Rubinsteina, dva slušné, dobré, spořádané lidi, proč bys jim tedy nepomohl? Copak je smysl tvého života v tom, abys věčně reguloval chod rakví do žárovišť?“ A pak po chvíli ticha sáhl Willi do kapsy a podal příteli Kopfrkinglovi nějaký lístek. „Tohle je přihláška do SdP,“ podal mu lístek, „ještě je čas, staň se jejím členem. Ale je nejvyšší čas. Prosím tě,“ řekl pak, když byl na odchodu a pohlédl na obraz nikaragujského prezidenta nade dveřmi, „ten šašek tu visí ještě… sem by patřil dokonalý tisk dokonalého gentlemana, portrét Vůdce a říšského kancléře, a ne takový šašek…“ a Willi se rozloučil a šel. To bylo v únoru, Lakmé a děti právě tehdy nebyly doma, a teď byl šestý březen, pan Kopfrkingl stál v zamčené koupelně, měl už na sobě plesnivé kalhoty a košili, maskoval se a pak… pohlédl do zrcadla a málem by se byl sám zhrozil.

To zde v koupelně už nestál on, pan Roman Kopfrkingl, manžel své nebeské a otec svých dvou čarokrásných, to zde stál už úplně jiný člověk, to zde stál skutečný žebrák, eine menschliche Ruine… „Žebravý dědek, kterého jsem v životě neviděl a neznal,“ řekl si pan Kopfrkingl, „jak se člověk může dokonale přeměnit, proměnit… a čím? Williho maskou…“ Pak si řekl: „Mé sličné stojí v jídelně u okna a čekají, čekají na mne a zatím já, až otevřu dveře a vejdu, vlastně vůbec nevejdu! To vejde tento…“ ukázal na sebe do zrcadla, „tento…“ Pak si řekl: „Aby se vskutku moc nelekly. Abych je příliš nevystrašil. Nesmím je příliš vystrašit, nesmím,“ řekl si před zrcadlem a pohlédl na ventilátor se šňůrkou na skobě a na žlutého motýla pod ním, „jsou mi příliš drahé, než aby se moc lekly…“ a pak se konečně odtrhl od zrcadla, zdvihl oči k ventilátoru, jako by prosil nebe o sílu, a pak ho napadlo: „Kdyby mě tak viděl ten náš pan Fenek, chudák, anebo pan Dvořák…“ A pak si stoupl ke dveřím, sáhl na kliku, ale v poslední chvíli si ještě vzpomněl, že Willi doporučil, aby k masce trochu za sebou vláčel nohu, den Fuss ein wenig nachschleppen… a trup měl mírně skloněný… sklonil mírně trup, nohu připravil k vláčení a vyšel…

První, co postřehl z jídelny, byl výsek: prsty u pootevřených úst Lakmé u stojací lampy, údiv Ziny a vytřeštěný pohled Miliho, též kočky. Chvíli postál s nohou vzadu a trupem předkloněným na prahu pod obrazem Nikaragujce, který tam stále ještě visel, pak udělal dva kroky k nim, k Lakmé, Zině a Milimu, též kočce, a pak, sníživ hlas a napřáhnuv ruku dlaní vzhůru, zamečel:

„Dobří lidé. Nemáte kousíček chleba, od rána jsem nejedl. Nemáte smilování?“

Bylo to hrozné.

Zina se probrala první. Zvolala:

„Otče, zapomněl jsi sundat prsten.“

Skutečně. Na levé ruce se blýskal panu Kopfrkinglosnubní prstý­nek.

„Taková maličkost, a jak by člověka prozradila,“ pan Kopfrkingl se usmál a napřímil, „musím tě moc pochválit, Zininko. Musím prsten sejmout. Bude to, drahá, jak víš, poprvé v životě,“ obrátil se k Lakmé u stojací lampy, „za devatenáct let našeho manželství jsem jej ani na minutku nestáhl z prstu…“ A zlehka stáhl prsten z prstu, přistoupil k neklidné Lakmé u lampy, vzal ji za ruku a něžně do ní vložil svůj prsten. „Hlídej ho, drahá, a opatruj jako své oči, jako mé vlastní srdce, abych, až se vrátím z obchůzky, mohl jej zdvihnout z tvé čisté dlaně a opět si jej navléci na prst, ten symbol naší věrnosti a lásky… Smím tě políbit i jako bídný žebrák?“ Lakmé jej objala a chtěla ho políbit, ale on se v poslední chvíli trochu zarazil.

„Jen symbolicky, drahá, málo,“ usmál se, „aby se neporušila tělka anebo mi nespadl hrbolek z nosu. Až se vrátím, všechno ti vynahradím…“

Lakmé ustoupila, byla stále dost neklidná, a pak konečně řekla:

„Proč to, Romane, máš dělat, jít takhle na ulici, k čemu to je? A kam vlastně máš jít?“

„K německému Casinu, drahá,“ usmál se pan Kopfrkingl a usmál se též na Zinu, Miliho a kočku, „potká mě tam na ulici u vchodu o půl páté Willi, a pak půjdu do Maislovy ulice na Staré Město. Souvisí to, drahá s Židy,“ usmál se něžně, „to bys jistě pochopila… ale to by byl delší výklad…“ trochu pohnul rukou a pak řekl: „Jde o to, aby jim bylo nějak pomoženo. Jsou to nešťastní, zbloudilí lidé, bojují proti Hitlerovi, německému národu, nevědí, co činí… tohle je taková zkouška mé síly, statečnosti, takové cvičení, však ti, až se vrátím, všechno povím, neboj se… Zinuško,“ pan Kopfrkingl zamrkal pod ubohými brejličkami a bezděčně se dotkl svých pačesů, „Zinuško, vždyť ty jsi měla schůzku, budou čtyři. V kolik jste měli sraz?“

„V půl čtvrté,“ řekla Zina.

„V půl čtvrté, probůh,“ zvolal pan Kopfrkingl, „to už ten dobrý pan Míla jistě odešel…“ ale Zina zavrtěla hlavou.

„Jaká důvěra v člověka,“ zamrkal pan Kopfrkingl a opět se bezděčně dotkl pačesů, „zlatý hoch, ten pan Míla. Tak běž a pěkně ho od nás pozdravuj. Já vyjdu z bytu za pět minut.“

„Mládí, ach mládí,“ usmál se pan Kopfrkingl do malého zrcadla, které viselo v jídelně, když Zina odběhla, „my jsme jiní, Lakmé, nebývali. Už je to devatenáct let, co jsme se seznámili v zoo před tím leopardem,“ usmál se do malého zrcadla, „leopard je už dávno v Pánu… No ale teď už pomalu půjdu, čas běží, musím myslit na povinnost. Musíme dát pozor, aby nikdo v domě neviděl, že vycházím z bytu. Až se, nebeská, vrátím, vše ti vynahradím, jako bůh.“ Pan Kopfrkingl pohladil Lakmé, která byla stále neklidná a zaražená, usmál se na kočku a na Miliho, který stál v koutě a vyvaleně zíral, pak se nahrbil, natočil nohu, zamrkal nade dveře na obraz nikaragujského prezidenta a vyšel do předsíně. Zamrkal na Maryborough nad štelářem, pak chvíli naslouchal za dveřmi a díval se kukátkem, pak se otočil a řekl Lakmé a Milimu, kteří se chvěli za ním, že nikdo nejde, v domě je klid, tiše otevřel dveře a vykročil.

Když sestupoval ze schodů, nahrben a drže se zábradlí, napadlo ho, co by asi bylo, kdyby byl přece jen někdo zpozoroval, jak vyšel ze dveří, byl by si snad mohl myslit, že paní Kopfrkinglová přijímá v bytě žebráky. „Kdyby mě tak byl viděl třeba ten dobrý doktor Bettelheim, kde kterému tajně chodím na prohlídky, nejsem-li nakažen,“ pomyslil si, sestupuje ze schodů, nahrben a drže se zábradlí, „kdyby byl viděl vyjít tohohle odporného žebráka od Kopfrkinglů právě on. Anebo jeho starší krásná paní, nebo jejich synovec Jan, nebo jejich hospodyně Anežka v červené zástěře, ta dobrá, věrná duše…“ Pak už byl téměř dole… a náhle se mu srdce téměř zastavilo, právě vešla do domu paní Prachařová, kterou už tak dlouho v domě nepotkal, a vedle ní Vojtěch. Uctivě se jim vyhnul, ustoupil ke zdi… přešli ho s udiveným pohledem a snad se za ním ještě otočili… dovlekl se k domovním dveřím. „Nepoznali,“ řekl si u dveří, „ovšem, jak by mohli, maska je výtečná, jak dokonale umí člověka přeměnit, proměnit… chudák paní Prachařová, chudák Vojta, aby to nezdědil po otci.“ Vyšel na ulici, vmísil se mezi lidi, kteří právě přecházeli kolem domu, ale ještě se trochu otočil a tu se mu zdálo, jako by na druhém chodníku v dálce postávala Zina a dívala se. O kus dál vykonával malý pinčl svou potřebu.

Německé Casino v Růžové ulici, k němuž se pan Kopfrkingl s jednou nohou pozadu a trupem předkloněným dovlekl, mělo vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem. „Bílé mramorové vchody se třemi schody miluji,“ myslil si pan Kopfrkingl a pomalu přecházel na protější chodník, „připadají mi jako vchody do vily nějakého boháče. Mohly by to být i vchody do nějaké vznešené obřadní síně. Willi je uvnitř,“ myslil si, „Willi je tam, já jsem tam ještě nikdy nebyl, ale znám to z jeho vyprávění, koberce, zrcadla, obrazy… umývárny, koupelny… prvotřídní pražská německá společnost. poslanci, továrníci, profesoři německé univerzity, ovšem ne všichni… pan Boehrmann, který jezdí do Berlína na porady s ministry, a prvotřídní číšnice, barmanky a společnice…“ pan Kopfrkingl došel na protější chodník a bezděčně se podepřel o zeď tamního domu… a pak zamžoural skrz své brejličky, trochu nohou zakročil a trup sklonil, aby Willi, až vyjde z toho bílého vchodu se třemi schody, ho našel ve správném postoji, a zatímco tak stál u zdi protějšího domu a hleděl na bílý vchod, prošlo kolem něho pár lidí, kterých si ani nevšiml. Ale jedné ženy si všiml. Měla štíhlé tělo a větší prsa, byla zcela cizí, nikdy v životě ji neviděl. Sáhla do kabelky, a než se pan Kopfrkingl vzpamatoval, ocitl se v jeho dlani šesták. Ani si neuvědomil, že o zlomek vteřiny předtím napřáhl ruku s dlaní vzhůru, jako když doma vylezl z koupelny. Skoro se mu po tom daru zastavilo srdce. „Jak dobrá kráska,“ myslil si, když se probral z překvapení, „jaký důkaz pro mou masku…“ a v té chvíli už viděl, že od vchodu Casina kráčí k němu rázným krokem přítel Willi.

„Fantastické,“ zasmál se Willi a pohlédl za ženou, byla už daleko, „fantastisch, tadellos. Vždyť ty jsi úplně vyměněn. Vždyť ty to hraješ úplně jak Chaplin. Pojď, půjdeme kousek,“ zasmál se, „neben­einander…“

S jednou nohou pozadu a s trupem předkloněným pan Kopfrkingl pomalu jde vedle Williho a s pohledem na jeho elegantní kabát říká:

„Není to nápadné, že jdeš se mnou?“

„Proč,“ řekne Willi, „proč by občan v téhle republice nesměl jít kousek s žebrákem? Je to tu přece svobodný, demokratický stát, ne? Ausgezeichnet,“ zasmál se s pohledem k nohám, „du schleichst wie echter Bettler.“ Pak dal Willi ruce do kapes elegantního kabátu, sklonil hlavu a tiše řekl:

„Chceš dostát své cti. Jsi zrozen pro velké úkoly,“ usmál se na jeho zimomřivou tvář, pačesy a strniště, „tohle se ti daří. Tohle umíš výtečně. Nejsi žádný slaboch, jsi stoprocentní muž, máš čistou německou duši. Ještě se trochu plaz ulicemi, ať si zpevníš svůj vnitřní postoj, a pak chutě do Maislovy ulice. Když tam dolezeš před šestou, je čas. Okouněj u vchodu, natáhni i ruku. Civ na tabulku u brány, říkal jsem ti, u brány visí taková malá zasklená tabulka, můžeš si ji přečíst, vedle je uliční lucerna… A pak… snaž se pochytit… pár slov. Einige Worte auffangen. Pár slov, jak mluvíme, když někam vcházíme. Nämlich,“ Willi se zasmál, „jak mluví Židé, když vcházejí do židovské radnice 6. března 1939 na Chevra suda, to je svátek… Zítra se zeptám.“ Pak řekl:

„Víš, že je to ubohý národ, který nic nechápe. Je už tak starý, že má sklerózu… Ale můžeš jim pomoci,“ řekl, „pomoci, když se dozvíme, o čem mluví, jak smýšlejí. Ostatně tohle není nic jiného než taková tvá malá zkouška, takové malé cvičení, jak jsem ti řekl u vás. Když jsi od minulého měsíce členem SdP, je třeba takové malé cvičení podstoupit. Celý německý národ podstoupil cvičení, cvičení daleko těžší, v uniformách, na poli, v obětech, mládež v Hájot v boxu, co je tohle plazení…__“ hodil Willi hlavou k příteli Kopfrkinglovi, který vedle něho lezl, „vždyť tohle plazení je proti tomu jen obyčejná šaškárna. No a už brzy musíš také do Casina…“

Pan Kopfrkingl se vlídně usmál, pokud se dá vlídně usmát v takové bídné žebrácké masce, a řekl: „Krásné koberce, obrazy, koupelny, říkáš… krásné ženy?“

„Krásné ženy,“ zasmál se Willi, _„_fantastické! Nikde v Praze nejsou nádhernější, příchylnější, und doch die Eleganz. Prosím tě, nějaké ty tvé Maličké od Malvazu, nějaké ty tvé Liškové, Strunné, Čárské, či jak je jmenuješ… s tím musíš přestat. Nebudeš to potřebovat. Copak je smysl tvého života v tom, abys věčně reguloval chod rakví do žárovišť a měřil teplotu?“ Pak řekl:

„Jsi zrozen pro velké cíle a podle toho musíš mít společnost. Jdi do Maislovy k radnici, k těm zbloudilým, napni sluch. Dnes tam dolezeš jako žebrák, ale jednou tam můžeš přijet v mercedesce. V krásném zeleném vojenském autě… Tak teď jdi, zítra se zeptám. Geh…“

Willi Reinke se odpoutal a pan Kopfrkingl si řekl:

„Ani mi nedal ten šesták, co mi měl naoko dát, bylo to zbytečné. Skoro bych měl z téhle podivuhodné věci horečku, je to podivuhodnější než stříbrné pouzdro. Je to skoro tak zajímavé a podivné, tahle má proměna, proměna, jako převtělování dalajlámy v mé knize o Tibetu, ač to s tím vůbec nesouvisí, tohle je přece jen taková má obyčejná maska, nic víc. Kdyby mě tak viděl ten náš pan Fenek, chudák, nebo chudák pan Dvořák,“ vzpomněl si znovu, „ale to nic. Mé čelo je chladné jako kov, má ruka pevná a mé srdce bije jako z germánské oceli, je to zkouška!“ A ocelově chladně se ve své masce vmísil mezi ty ubohé nešťastné lidi na ulici…

Před židovskou radnicí v Maislově stála modrá osobní tatrovka a pan Kopfrkingl se k ní začal belhat, jak nejlépe uměl. Viděl rozsvícenou lampu, za ní zasklenou tabulku a vedle vchod. „Jak tenhle vchod vypadá,“ řekl si v duchu a belhal se, jak nejlépe uměl, „zde není po mramoru a schodech ani stopy, je tu jen šedá omítka a černá vrata s kováním, no ovšem, tohle není německé Casino, tohle je židovská radnice…“ Chvíli okouněl u tatrovky, přes brejličky hleděl na její modrou barvu, koukal napravo, nalevo, dával tváři výraz bezmocnosti… do radnice šlo několik lidí a všimli si ho. „Musím k té tabulce u vchodu,“ řekl si a dotáhl nohu k tabulce u vchodu, dotkl se brýlí, a aniž napřímil trup, jal se číst:

CHEVRA SUDA

Pražská Chevra Kadiša pořádá v den narozenin a smrti našeho učitele Mojžíše dne 7. adaru, tj. 6. března 1939, společnou večeři „Chevra suda“. Tato suda se bude konat po modlitbě mincha v sále Pohřebního bratrstva v 1 8 hodin ve zdejší radnici. Při večeři promluví duchovní a vrchní kantoři zapějí náboženské zpěvy. Účastníci sudy budou podle tradice pohoštěni.

„Hostina,“ zašeptal pan Kopfrkingl s jednou nohou vzadu, „výročí narození a smrti Mojžíše, narodil se týž den, co zemřel, jaká fantazie, jaký mýtus…“ usmál se a pak se usmál znovu a řekl si: „Sál Pohřebního bratrstva. Jaképak asi to Pohřební bratrstvo je a jakpak asi ten sál vypadá. Koberce, zrcadla, obrazy… koupelny… jako v Casinu…“ usmál se, „tam jistě nejsou. Bude to asi něco jako naše přípravna v kremaci nebo obřadní síň, ovšem bez křížku,“ a řekl si, že tihle chudáci se spalovat nedávají, jdou do země, kde to trvá dvacet let, dvacet let, než se navrátí v prach, z kterého vzešli, a řekl si: „Zbloudili i v tomhle, nechápou. Jak to řekl Willi? Tak starý národ, že už má sklerózu…“ Pak slyšel, že přichází víc lidí, otočil se, pokrčil rameny na předkloněném trupu, ještě více se nahrbil, prosebně zdvihl oči zpod brejliček a nastavil dlaň.

Zastavovali se u něho před vchodem, sahali do kapes a kabelek, a na dlani pana Kopfrkingla, který se třásl, mžoural a škubal nohou, se ocitají mince a jeho rty děkují mečivě třaslavým hlasem… ať vám vše vynahradí bůh… A náhle se před panem Kopfrkinglem ocítají nějaké známé tváře… ovšem, divže se mu podruhé nezastaví srdce, vždyť je to pan Strauss a pan Rubinstein, jeho agenti, kterým dává polovinu, o nic míň, ti dva dobří, slušní, spořádaní lidé, a na dlani pana Kopfrkingla se ocítají další mince, chudáci, nikoho nemají, myslí si pan Kopfrkingl, pan Rubinstein je rozvedený, panu Straussovi zemřela žena na krční souchotě a synek na spálu, kdyby věděli, komu dali… a pak náhle před ním stojí… ano, divže mu nepoklesnou nohy, je to on, doktor Bettelheim, lékař chorob pohlavních a kožních z jejich domu, ten dobrý šlechetný lidumil… „násilí,“ bleskne panu Kopfrkinglovi hlavou, „se nikomu nadlouho nevyplácí, dějiny se jím psát nedají… lidi je možno omráčit, zastrašit, vehnat pod zem, ale na jak dlouho… žijeme přece v civilizovaném světě…“ a za doktorem Bettelheimem stojí jeho starší krásná choť, na dlani pana Kopfrkingla se ocitají další mince… a tuhle je jejich Jan… jde s hlavou nějak natočenou, jako by poslouchal hudbu… nemá ani potuchy, ten dobrý hodný chlapec, stejně jako jeho strýc a teta, kdyby tak věděli… ale Anežka s nimi není, Anežka je křesťanka, má červenou zástěru… bylo to všechno jako ve snu. A pak už přestali chodit, už byli uvnitř, už byli v radnici, a pan Kopfrkingl se ocitl před vchodem sám jen s modrou tatrovkou a ještě jednou se otočil k tabulce a řekl si:

„Pohřební bratrstvo, hostina, účastníci budou pohoštěni, dnes se narodil a zemřel Mojžíš. Co abych vešel dovnitř i já? Nejsem sice Žid, jsem čistá germánská duše, ale jsem tak dokonalý žebrák, že by mi talíř jistě dali. Takovéhle trosce Židé, jak je vidět, zřejmě dávají, když je to, jak se říká, gój…“ Pan Kopfrkingl se usmál, spočítal peníze a zjistil, že má šest korun, s tím šestákem od Casina to dělalo šest dvacet. „Šest dvacet jsem si vydělal v masce žebráka,“ usmál se pan Kopfrkingl, „šest od Židů, co jdou na Chevra suda, a dvacetník od árijské ženy… Kdyby mi byl dal šesták i Willi před Casinem, měl bych šest čtyřicet…“ A pak šel.

Na ulicích byla již tma, svítily všechny lampy… Když se doploužil k Jindřišské věži, zarazil se. „Vždyť jsem vlastně u té židovské radnice nic nepochytil,“ řekl si, „ich habe kein Wort aufgefangen, vždyť já jsem tam slyšel jen sám sebe, ty své díky, jen to své vlastní mečení! Co řeknu Willimu, až se zítra zeptá?“ řekl si, „něco bych Willimu říci měl. Vždycky jsem plnil své povinnosti přesně, a tohle byla taková zkouška, cvičení, jsem od minulého měsíce v SdP. Že bych mu řekl, že když vcházeli do radnice, říkali: Hitler je vrah, Goebbels zločinec, ten pan Boehrmann, ten i Prahy, co jezdí do Berlína k ministrům, je vyvrhel, který bude zničen, likvidován…“ Pan Kopfrkingl se smutně usmál a potřásl hlavou. „To bych těm ubohým zbloudilým přestárlým, kteří nechápou,“ smutně potřásl hlavou, „asi moc nepomohl. To spíš naopak. Hitler by je pak mohl pronásledovat,“ řekl si, „tím víc…“ pak si řekl: „Musím si vy vzpomenout něco jiného.“

Pak ho pohladila myšlenka na snubní prstýnek, který nechal doma v dlani své nebeské tmavovlásky, která byla nějak skleslá a nesvá, a začal běžet. Za věží na křižovatce, kde jezdily elektriky a auta, potkal nějakou mladou růžolící dívku v černých šatech, zavěšenou do mládence. Jen tak letmo si jí všiml, pak běžel dál a potkal nějakou starší ženu v brýlích, ta tu asi někde poblíž bydlila, protože nesla ve džbáně pivo… pak, za křižovatkou, potkal nějakého staršího tlustého mužíka v bílém tvrdém límci s červeným motýlkem, prsty jedné ruky počítal nějaké lístečky, druhou ruku měl sevřenou v pěst… běžel dál, ale v jedné ulici u rohu na chvilku zpomalil, stála tam pod lampou jakási kráska. Všiml si, že je plavovlasá, zaslechl, jak někomu, koho špatně viděl, říká:

„Někdo pije se sodou, někdo s ledem…“ Pak si znovu vzpomněl na Casino a začal běžet tak rychle, jak jen s odchlíplými podešvemi mohl.