14

Ano, byl to pro děti otřes, co matka učinila, ale v životě je třeba smířit se s ledačíms.

„Dnes, nejdražší,“ řekl dětem v jídelně pan Kopfrkingl, stoje pod lampou s novinami v rukou, „dnes je život velký boj, žijeme ve velké převratné době a je třeba statečně nést všechny oběti a strasti. Naše nebeská je už blažená jako její matka. Laskavá příroda ji vytrhla z okovů tohoto světa, v klidu se vrátila tam, odkud vzešla, v prach, éter se jí otevřel a možná že už v této chvíli došla v nové tělo, žeh uspišuje… Byla to hodná, dobrá žena,“ řekl s novinami v rukou, „věrná, tichá, skromná, světlo věčné jí už svítí, je už ve svatém pokoji.“ Pak s pohledem do novin řekl:

„Nic není v životě lidském jisté. Budoucnost je nejistá, a proto se jí lidé často bojí. Jediné, co v životě je jisté, je smrt. Teď však je už jisté i to, že v Evropě bude nastolen nový, šťastný řád. Vůdcova nová, šťastná Evropa a smrt jsou dvě jediné jistoty, které dnes my lidé máme… Tuhle v novinách…“ zalistoval v novinách, „je jedna krásná báseň, připadá mi, jako by byla napsána zrovna ku cti naší blažené. Přečtu vám z ní aspoň první verš,“ řekl a četl:

„Když v šeru den už s večerem se snoubí…“

Pak pohlédl na obraz svatebního průvodu u tabulky, jízdního řádu smrti, a starostlivě řekl:

„Plameny už bolet nemohou…“

Pak odložil noviny, vyňal z knihovny knihu o Tibetu a řekl:

„Musím se vám, něžné, teď, když jsme ztratili matku, věnovat ještě s větší péčí než dosud. Zinuško…“ usmál se na dceru a pak pohlédl na knihu o Tibetu, kterou držel v ruce, „jsi krásná po matce, chodíš s panem Mílou, ale bude třeba, abys po prázdninách přešla na německou školu. Mili též,“ pohlédl na chlapce dlouze, zpytavě a pak opět na knihu o Tibetu a trochu svraštil čelo, ten hoch se svou jemnou zženštilou duší mu dělal starosti čím dál víc. Nikdy nebyl po mně, myslil si s pohledem na knihu, nikdy nebyl po mně, a toulá se teď ještě víc než dříve. Aby se zas někam nezatoulal v noci a nemusel jsem ho dál hledat policií jako tenkrát v tom Suchdole. Ten jeho učeň boxer, místo aby ho otužoval a zpevňoval, ho ještě zavádí a svádí… Aby to s ním nedopadlo jako s tím nešťastným Vojtíkem Prachařů z domu. A jednou…

Jednou v Casinu v přítomnosti plavé krásky Marie, jež vypadala jako anděl či prvotřídní herečka a které říkal Marlén, o něm mluvil s Willim.

„Mili mi dělá starosti čím dál víc,“ povzdychl s pohledem na koberce, obrazy a zářící lustry, „čím dál víc se mi zdá, že je změkčilejší a zženštilejší, nikdy po mně nebyl a toulá se ještě víc než dříve. Mám strach, aby zase někdy nespal v nějakém Suchdole. Z toho boxu, jak jsme na něm tenkrát byli,“ pohlédl na sklenky koňaku na stole, „želbohu příliš nepochytil. Sám by neboxoval ani za nic, a přece by to někdy potřebovat mohl, jak jsi říkal. Z toho boxu tenkrát pochytil zřejmě jen jedno: seznámil se s řeznickým učněm. Ten jeho učeň boxer ho však, jak se mi zdá, ještě zavádí a svádí, místo aby ho otužoval a zpevňoval v něm tu německou krev, co má po mně, jsem z toho smutný. Aby to s ním nedopadlo,“ pohlédl na sklenky koňaku na stole, „jako s tím nešťastným Vojtíkem Prachařů z našeho domu…“

„Matka byla poloviční Židovka,“ řekl Willi a pohlédl na plavovlasou Marlén, která se opřela o rameno pana Kopfrkingla, „to se zřejmě projevuje. Milivoj je míšenec druhého stupně. Podle říšského paragrafu občanského zákona ze 14. listopadu 1935, paragrafu 2, je židovským míšencem druhého stupně, takzvaným čtvrtečním Židem… Vierteljude derjenige, der von einem volljüdischen Gross­elternteil abstammt. Je to zákon,“ řekl, hledě na Marlén, opřenou o pana Kopfrkingla, „zákony jsou proto, aby lidem sloužily, jak říkáš, a my je musíme ctít. Obávám se, Karl, že nám ho do našeho gymnázia nevezmou. Obávám se, že nám ho nevezmou ani do Hájot. Vážně se nenapiješ koňaku?“ ukázal na sklenky na stole, ale pan Kopfrkingl zavrtěl hlavou a jednu z nich mírně odstrčil.

„Blížíme se k Varšavě,“ zasmála se Marlén.

V sobotu odpoledne toho týdne, kdy nad Varšavou zavlál hákový kříž a říšská branná moc postupovala dále na východ, oblékl si pan Karl Kopfrkingl nové černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, který si koupil teprve nedávno u německého kloboučníka na Můstku, dal do kapsy saka malé hezké kleštičky a šel ukázat Milimu krematorium, bylo to možné, v sobotu odpoledne se již nespalovalo. Venku bylo krásně. Před domem potkali Jana Bettelheima a Vojtěcha Prachaře. Stáli tam opřeni o zeď a hleděli na parkující auta. Kývli na Miliho a ptali se, kam jde. Pan Kopfrkingl se zastavil, přívětivě se usmál a řekl, že na procházku. Mili hleděl na oba chlapce a ti na něho, jako by v duchu kuli nějaké plány, a pan Kopfrkingl řekl:

„Musíte k nám, hoši, zase někdy přijít. Už jste u nás dlouho nebyli. Jen nesmíte, když jste venku, chodit příliš daleko. Želbohu, na toulky není dnes doba.“ Pak se usmál znovu, na parkující auta, a řekl: „Tak to jsou, Mili, podle té tvé teorie, auta barevná, viď? Zelená jsou vojenská a trestanecká a bílá sanitní. Pro anděly.“ A kývl na chlapce a šli… Když ušli několik kroků, pan Kopfrkingl řekl:

„Možná, Mili, že brzy také budeme mít hezké barevné auto a budeš se vozit, jako se vozíval Honzík Bettelheim. Jezdili bychom v neděli na výlety. Někam dál ovšem než do Suchodola, někam na nějaký hrad nebo zámek, to by se ti, myslím, líbilo. Želbohu, doktor Bettelheim už auto nemá.“ Pak došli k jakési růžové cukrárně a Mili se zastavil.

„Tak počkej, mlsné zvíře,“ usmál se pan Kopfrkingl a sáhl do kapsy, v níž měl kleštičky, „tumáš a kup si eskymo.“ Pak sáhl do kapsy ještě jednou a řekl: „Tumáš, kup si také věneček.“

Mili si koupil eskymo a věneček a šli dál. Poblíž vinohradského hřbitova visela jakási reklama, pod ní stál starší tlustý mužík a četl ji. Když došli blíž, pan Kopfrkingl si všiml, že mužík má bílý tvrdý límec s červeným motýlkem, a když si toho všiml, trochu zvedl hlavu.

„Škoda,“ řekl Milimu a hlas se mu mírně zachvěl, „škoda že tvá nebeská matka není s námi.“ Pak si všiml reklamy a měl dojem, jako by z ní chtělo pár písmenek vyskočit:

Závěsy a stóry opravuje

JOSEFA BROUČKOVÁ

PRAHA-HLOUBĚTÍN

Kateřinská 7

„Půjdeme hřbitovem,“ řekl Milimu, „zadem je hezčí cesta než přes nádvoří. Než jsem se stal ředitelem, chodíval jsem tady v poledne na procházku. Škoda že tvá nebeská matka je už v Pánu.“

Když vcházeli do hřbitovní brány, slyšeli za prvními náhrobky nějaký hluk a praskot, jako by tam kdosi skákal a syčel, a pak se proti nim vyřítila nějaká žena se svazkem korálů a kloboukem s pérem, ukazovala za sebe a pištěla, za ní se hnal jakýsi malý tlustý muž v tvrdém klobouku a s holí a volal: „Kam letíš, ty… tady nejsou žádný věže, to je hřbitov. Byla si na hřbitově…“ a zastavil se, vztekle zavrtěl na pana Kopfrkingla hlavou, na jeho černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, a řekl: „Je to blázen, to mi dělá furt. Myslila, že jí vedu na ňákej masakr…“

„Jistě ji to přejde,“ řekl pan Kopfrkingl vlídně a tlustý sňal klobouk a začal si otírat čelo.

„Pojď,“ řekl pan Kopfrkingl Milimu vlídně, chlapec hleděl vyjeveně, „asi nějaký záchvat, to ji přejde, anděl mezi námi, lékař, jí pomůže. Mili,“ řekl, „ne aby ti někdy napadlo brát do úst nějakou třaskavou kuličku. To by mohl být velký malér. Chutnal ti ten věneček?“

Pak prošli hřbitovem mezi hroby, na nichž ležely věnce, a ocitli se před budovou krematoria. Ve vrátnici se třásl psík s dlouhým nehtem na malíčku, viděl pana ředitele ve vysokých botách a klopeném klobouku s pérem a ukláněl se, oči měl podlité a slzavé. „Jestlipak ho zachráním,“ myslil si pan Kopfrkingl, „budu ho muset propustit nebo mu pomoci do blázince.“ Kývl mu rukou a šel dál. Zavedl Miliho do chodby k šatně, k vyhaslým žárovištím, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně.

„To jsou ty pece?“ chvěl se a nejistě koukal.

„To jsou ony,“ usmál se pan Kopfrkingl, „snad by ses, prosím tě, nebál. Vždyť jsou prázdné, vždyť se nespaluje. Ty se, Mili, když někam jdeme,“ usmál se, „bojíš vždycky, já nevím, po kom to máš. Bál ses tenkrát před panoptikem, bál ses na boxu, bál ses před rozhlednou… copak se ti něco stalo…?“ Pak řekl:

„Tuhle jsou knoflíky k železné oponě v obřadní síni, tuhle teploměry, tuhle mikrofon, aby mohli zaměstnanci poslouchat hudbu… tak to jsou ty naše dobré mechanismy, automatismy… támhle na tom lešení jsou ta kouřová okénka do pecí, ta však vidět nemusíš opravdu… Tuhle visí tabulka, tu znáš, počkej, kouknu se…“ Pak přešli kolem skladu plechových válců na popel s průměrem 16 cm a výškou 23 cm, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně… „to je sklad válců na popel,“ řekl pan Kopfrkingl, „je to normalizované…“ a pak vešli do přípravny k rakvím.

„Zde vidíš pana Daňka,“ usmál se pan Kopfrkingl, „tuhle doktora Veverku, má rakev dost těsnou, chudák, až mu dají víko, bude mu ležet na čele, tuhle je pan Piskoř… ten zemřel na andělskou nemoc… ale to nic. Ukážu ti tuhle rakev,“ usmál se pan Kopfrkingl a šel k jedné zatlučené rakvi s číslem 5 a jménem E. Wagner, „je zatlučená, protože se už nebude otvírat. Nebude se vystavovat, v pondělí jde odsud rovnou do obřadní síně.“ Pan Kopfrkingl vyňal z kapsy kleštičky a otevřel víko.

V rakvi se objevila ostrá bledá vyhublá tvář v parádní zelenošedé uniformě. Na prsou měla železný kříž, brigadýrku a bílé rukavičky. V knoflíkové dírce snítku vavřínu. Jiná snítka, snad myrta, ležela na rukou zkřížených na břiše.

„Je to pan Ernst Wagner,“ řekl pan Kopfrkingl chlapci, který se chvěl jak jehně a zoufale si mačkal ruce, „SS Sturmbannführer… měl rád národ a hudbu, bude pohřben za zvuků Wagnerova Parsifala. Tak ten tvůj boxer bude mlátit Němce,“ smutně se usmál pan Kopfrkingl na zděšeného syna, „násilníky, vetřelce. Tys mu asi řekl, že máš rád sladkosti, že tě zve do cukráren, viď… Koukni, tenhle pan Wagner je čistokrevný Němec. Žádná změkčilá, zženštilá duše… čistý původ. Ohne Rücksicht auf den Dienstgrad muss jeder SS-Angehörige den Abstammungsnachweis erbringen, wenn er sich verloben oder verheiraten will, tak zní říšský zákon, víš, co to je česky… inu, že každý příslušník SS se musí bez ohledu na svou hodnost vykázat původem, když se chce zasnoubit nebo ženit… Zákony jsou proto, aby lidem pomáhaly…“ pan Kopfrkingl se usmál a pak řekl: „Má rakev, jaká má být, dost vysokou a širokou, co, Mili, aby sis lehl k němu? Lehl k němu a v pondělí ses s ním za zvuků toho Parsifala roztavil?“ A s nepříliš veselým úsměvem vzal železnou tyč, která ležela v koutě u výklenku se záclonou, povalil chlapce na kolena, rozkročil se nad ním v těch svých černých vysokých botách a klopeném klobouku se šňůrou a pérem a utloukl ho tyčí. Pak jej zdvihl ze země, strčil do rakve k esesákovi, rakev byla, jaká má být, vysoká a široká, vešli se tam oba jako nesourodí bratři, zatloukl rakev kleštičkami, prohlédl tyč i dlažky, jsou-li čisté, poopravil klobouk… a šel. „Smrt sbližuje,“ řekl si s rukou v kapse na kleštičkách, „v lidském popelu není rozdíl. Jestli je to popel německého bannführera nebo čtvrtečního židovského chlapce, to je jedno. Chudák chlapec,“ řekl si, „jak by byl jinak v životě trpěl, čeho jsem to dobré dítě ušetřil. Už teď by ho nevzali do německých škol a do Hájot, natož až přijde nový, šťastný řád. Škoda jen, že jsem ho ještě nemohl vyfotografovat…“

„… Mili, neutíkej, počkej na mě,“ zvolal před vrátnicí pana Fenka, aby to bylo slyšet dovnitř, do toho kumbálu, kde právě pan Fenek byl, choulil se tam s ústy na vlastní ruce, jako by ji líbal, a měl kalné oči. „Pane Fenek,“ řekl mu, „vy si lízáte ruku! Musíte se léčit, pane Fenek, takhle by to dál nešlo, přece si nebudete ničit život. Je to Abartigkeit, co děláte, zrůdnost, co takhle psychiatr?“ a pan Fenek zdvihl hlavu, rozplakal se a sepjal ruce. Pan Kopfrkingl pak vyšel z budovy, přešel nádvoří, v tamější vrátnici ho hluboce pozdravil nástupce pana Vrány, před bránou nádvoří dal šesták staré ženě žebračce, která tu stávala kromě pátků i v sobotu v zimě v létě, vypadala jako bílá sudička, a zamířil k tramvaji. Stála tam nějaká mladá růžolící dívka v černých šatech s jakýmsi mládencem, který měl přes rameno řemínek s fotografickým přístrojem.

Za čtyři dni potom došel pan Kopfrkingl na německou kriminálku a ohlásil, že pohřešuje šestnáctiletého syna.

„Je to už čtvrtý den a ještě nepřišel,“ řekl, „dělal nám to odmalička, jednou jsme ho dokonce hledali policií, našli ho až u Suchdola, chtěl tam přespat ve stohu. Měl různé romantické nápady, mám strach, zda se nepustil za naší armádou do Polska. V poslední době chodil též s nějakým boxerem.“ Zatím byl Mili již čtyři dny smíchán s popelem čistokrevného esesáka a úkony provedl sám pan ředitel, který si za asistence chápajících a úslužných úsměvů dvou, kteří nastoupili po Zajícovi a Beranovi, osvěžoval u žároviště svou odbornou znalost a zároveň jim ukazoval, jak si váží jejich práce, z níž sám vyšel jako synek dost prostých rodičů, hráli k tomu smuteční pochod z Beethovenovy Eroicy. Předtím Wagnerova Parsifala.