4

Dnes už byl pátek a stařena, když viděla přicházet pana Kopfrkingla, už pokyvovala. Stávala tu každý pátek ráno a v sobotu odpoledne, i když pršelo, i v zimě, když padal sníh. Teď však bylo léto, neměla ani šátek a vypadala jako šedivá sudička. Pan Kopfrkingl jí dal šesták a vešel k vrátnici nádvoří. Pohlédl na zarámovaný program dnešního dne, bylo to pět mužů a pět žen, mezi nimi třicetiletá paní Strunná. Pan Kopfrkingl se pozdravil s panem Vránou, který byl nemocen s játry a vařil si ve vrátnici čaj, a pomalu kráčel liduprázdným nádvořím k budově. Patnáct let vcházím kolem pana Vrány a jeho vrátnice do Chrámu smrti, myslil si, střídavě hledě na dlaždice na zemi a na čiré modré nebe nad budovou, patnáct let sem takhle vcházím a nepřestává mě obestírat posvátný cit. Je to něco podobného jako mé manželství. Sedmnáct let jsem s Lakmé, pohlédl na ruku, na níž měl snubní prsten, a vzrušuje mě stejně jako první den, když jsme se seznámili v zoologické zahradě u leoparda, šťastná lidská láska. Chudáci, co ji nikdy nepoznali… Pak vešel do budovy, kde v druhé vrátnici seděl pan Fenek. Pan Fenek byl starý utrápený podivín s dlouhým nehtem na malíčku. Za vrátnicí měl kumbál s kanapem, skříňkou a židlí. Když pan Kopfrkingl šel kolem, pan Fenek sklopil hlavu a zachvěl novinami, které držel v ruce a snad předtím četl, pan Kopfrkingl se usmál a kývl. Pak prošel kouskem chodby a vešel do šatny. Beran a Zajíc byli už v montérkách.

„Už jsi to četl,“ řekl Zajíc, „Angličané nás nutí, abychom henleinovcům ustoupili. Aby nás tak ještě s tou Francií nechali napospas Němcům, mám takovou starost…“

„My jim to nedáme,“ řekl Beran prudce, Beran byl dost prudký, „v pohraničí vyhlásí výjimečný stav.“

Pan Kopfrkingl s úsměvem vyňal svačinu a knížku o Tibetu, kterou zde četl o přestávkách.

„Jen se neboj, Jozífku,“ řekl vlídně Zajícovi, „co by nás nechávali napospas Němcům? Všechno bude dobré. Říkám to, i když sám mám kapku německé krve a má drahá je dokonce Němka po zesnulé matce ze Slatiňan, za původ nikdo nemůže, mně je to přece jedno. Já se o politiku nestarám,“ řekl Beranovi, „mně stačí vidět, že není bída, nespravedlnost a nikdo zbytečně netrpí. Želbohu. že tomu tak ještě zcela není. Ach, pan Dvořák,“ všiml si teď mladíka, tiše stojícího v koutě šatny u věšáku, „tak se jen, pane Dvořák, nebojte. Zdá se, jako byste měl trému. Ale to nic, pane Dvořák, zasvětím vás co nejšetrněji. Nechcete jít také, paní Lišková,“ usmál se k zrcadlu, u něhož si paní Lišková, mladá uklízečka, vázala šátek, chystala se domů, „nechcete? Vždyť vy vlastně ty zdejší mechanismy, automatismy ani pořádně neznáte. Paní Podzimková je zná.“

„Paní Podzimková je tu, pane Kopfrkingl, patnáct let a já je k úklidu chodeb znát nemusím,“ řekla paní Lišková dost sklesle a dovázala si šátek, a pan Kopfrkingl, hledě na ni se zájmem, se svačinou a tibetskou knížkou v ruce, usmál se a myslil si: Co asi té paní Liškové je, že mluví tak sklesle. Venku je tak hezky a ona nosí šátek. Vždyť jej nemá ani ta stařena venku před nádvořím. Pak si pomyslil: Nikdy jsem nebyl v parním pekařství. Ale ta naše žároviště mi vždy připadají jako pece k přípravě našeho vezdejšího chleba… Když paní Lišková odešla, převlékl se pan Kopfrkingl do montérek a pak kývl do rohu k věšáku, kde stále tiše stál pan Dvořák.

„Že jste se na to dal, pane Dvořák,“ usmál se pan Kopfrkingl, „jste ještě, zdá se, velmi mladý, asi jste se právě vyučil. Ale takhle jsme, pane Dvořák, začínali všichni, i pan Beran a pan Zajíc, jen hlavu vzhůru a žádný strach. Strach je kromě bídy, závisti a pomluv největší nepřítel lidstva. Kdyby se lidstvo zbavilo strachu, žilo by mnohem šťastněji. Pro strach člověk nemůže vychutnat ani krásu přírody, která je kolem něho. Tak pojďte.“

Vyšli na chodbu a pan Dvořák se nesměle zeptal, zda si smí zapálit cigaretu.

„Samozřejmě,“ kývl pan Kopfrkingl, „proč byste nesměl. Nejsme v kinu ani v nemocnici, jsme uprostřed ohně. Jen, pane Dvořák, kuřte, když vám to udělá dobře. Děkuji,“ poděkoval vlídně za nabízenou cigaretu, „já nekouřím. Také nepiji, jsem abstinent. Ale kdybyste si myslil, že by vám sklenka něčeho pro začátek pomohla, klidně se, pane Dvořák, i napijte. My abstinenti musíme mít rozum a pochopení,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně a pak začal Dvořákovi vykládat Chrám smrti.

„Tenhle mikrofon,“ řekl, ukazuje na mikrofon, který se černal na bílých kachlíčkách, „ten je tu proto, abychom slyšeli průběh z obřadní síně. Průběh z obřadní síně, pane Dvořák, poslouchat můžete, uslyšíte krásné řeči a vznešenou hudbu. Máte rád hudbu, pane Dvořák?“ zeptal se, a když mladík, sypaje si popel z cigarety do dlaně, kývl, pan Kopfrkingl řekl: „To je, pane Dvořák, dobře. Citliví lidé hudbu zpravidla milují. Chudáci, kteří umírají, aniž poznali krásu Schuberta či Liszta. Nepocházíte snad z příbuzenstva Antonína Dvořáka, autora Čerta a Káči, Šelmy sedláka, Rusalky…“ a když pan Dvořák zavrtěl hlavou, pan Kopfrkingl omluvně řekl: „U nás často uslyšíte Dvořákovo Largo z Novosvětské, Fibichův Poem, Zasviť mi ty slunko zlaté, Čechy krásné, Čechy mé… tak to je mikrofon. Tenhle knoflík,“ pan Kopfrkingl ukázal na knoflík na bílém kachlíku, „otevírá železnou oponu obřadní síně a pouští lidi do éteru. Ale tu my teď za nového ředitele otevíráme jen někdy. Zpravidla nám ji otevírá pan Pelikán nahoře. Pan Pelikán a ředitel jsou slušní lidé, dobře s nimi vycházíme, uklízí jim tam paní Podzimková… A nyní pohleďte na tuto tabulku,“ řekl pan Kopfrkingl a přistoupil s Dvořákem ke zdi, na níž visela tabulka na černé hedvábné šňůře.

II.

8.00–8.30

8.30–9.45

–

8.30–9.00

9.00–10.15

9.00–9.30

9.45–11.00

9.30–10.00

10.15–11.30

10.00–10.30

11.00–12.15

10.30–11.00

11.30–12.45

14.00–14.30

14.30–15.45

14.30–15.00

15.00–16.15

15.00–15.30

15.45–17.00

15.30–16.00

16.15–17.30

„Zdá se vám to asi složité,“ usmál se pan Kopfrkingl, „to je však jen zdání. Ve skutečnosti je to velmi prosté. První obřad začíná,“ ukázal na první sloupec čísel a snubní prsten na ruce se mu blýskl, „v osm hodin, každý obřad trvá půl hodiny, jsou dvě žároviště a dokonalá proměna jednoho nebožtíka v popel teď, když zavedli místo koksu plyn, trvá hodinu a patnáct minut. Lze si tedy vypočítat, že první dvě rakve mizí v žárovišti hned po obřadu, po otevření opony, a tady na těch číslech,“ ukázal na čísla, „to také vidíte. Ale už třetí rakev,“ ukázal na třetí řádku, „musí patnáct minut čekat na slepé koleji, protože v prvním žárovišti není ještě pro ni místo, a pátá a šestá musí čekat dokonce třicet minut, jak vidíte zde… V poledne máme asi tak hodinovou pauzu, když je hezky, můžete se jít, pane Dvořák, projít na hřbitov. Půjdete-li zadem, dostanete se z našeho hřbitova na hřbitov vinohradský, ani nemusíte jít kolem vrátnice pana Vrány na nádvoří. Jsou-li odpoledne čtyři pohřby, dostaneme se pod boží nebe v šest,“ pan Kopfrkingl ukázal na strop, jako by ukazoval na nebe, a chvíli hleděl vzhůru, jako by tam viděl hvězdy, pak se usmál na Dvořáka, který sklesle hleděl na tabulku, kouřil a sypal popel do dlaně, a pokračoval:

„Tabulky se, pane Dvořák, nebojte, je to jakýsi náš časový řád, jakýsi jízdní řád smrti. Vždyť je to vlastně ten nejvznešenější jízdní řád, který na tomto světě je. Jízdní řád, kterému nikdo neujde, ledaže se dá pohřbít do země. Tam je řád trochu jiný, méně dokonalý, zdlouhavější, protože to nezáleží na mechanice, ale na podzemních vodách a živočiších. Tenhle,“ ukázal na tabulku, „by mohl být ozdobou královské komnaty nebo paláce vládce Himálají… No a teď tohle,“ přistoupil pan Kopfrkingl k žárovišti. „Vidíte tu dva teploměry. Tenhle první,“ pan Kopfrkingl ukázal na první teploměr, „informuje o teplotě vzduchu, který opouští rekuperátor, to je přístroj, v němž se mění plynový var v čistý rozžhavený vzduch. Spaluje se totiž, pane Dvořák, žhavým vzduchem, rakev ani tělo nesmí přijít do styku s plameny, to je důležité, na to je dokonce i takový zákon. Zákony, pane Dvořák,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně, „jsou tu proto, aby lidi chránily… Tenhle druhý,“ ukázal na druhý teploměr a snubní prsten na ruce se mu blýskl, „ukazuje teplotu přímo v žárovišti. Má to být teplota nad 950 stupňů. Udržujeme ji na tisíci stupních, to se dobře kontroluje. Maximum, které se připouští, je 1020 stupňů. Kdybyste tuto hranici překročil, změní se vám, pane Dvořák, kosti ve sklovitou zčernalou hmotu a je po popelu. To by bylo velké neštěstí, pane Dvořák,“ řekl pan Kopfrkingl, „účelem celého tohohle mechanismu je, aby se člověk proměnil v prach. Aby se v klidu a rychle vrátil tam, odkud vzešel. Kolem tisíce zůstanou kosti oslnivě bílé, při plnění urny se vám rozpadnou v popel a tak to má být. Správnost procesu si ověřujeme těmito teploměry, ale můžeme i jinak. Vyjdeme na tohle lešeníčko,“ pan Kopfrkingl ukázal na jakési lešeníčko, „a nahlédneme do pece támhletím okénkem nahoře v dvířkách. Je, pane Dvořák, z netavitelného kouřového skla. Je to, pane Dvořák, nejsvětější okno světa. Když jím pohlédnete, uvidíte přímo do kuchyně smrti, do dílny samého pánaboha, když se v ní duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru. Ale pro začátek se vy na to dívat nemusíte, my to uděláme za vás. No a ještě vám řeknu, co se děje, když je nebožtík proměněn.“ Pan Kopfrkingl popošel několik kroků a řekl:

„Když je nebožtík proměněn, jeho popel se nasype támhle do těch plechových válců. Jsou to takové trochu zúžené nádoby, výška je 23 cm a průměr je 16 cm, je to normalizované, i na to je jakýsi zákon. Ale duše se tam nedostane,“ pan Kopfrkingl se usmál, „nevznikla proto, aby byla v plechu, ale v éteru. Zbavena pout utrpení, osvobozena, osvícena, podléhá jiným zákonům než zákonům těchhle plechových válců, putuje do dalšího těla. No a co ještě,“ usmál se pan Kopfrkingl na Dvořáka povzbudivě, „co ještě. Snad to, že do žároviště je bezprostřední přístup zvenčí, z obřadní síně, po kolejích, z té slepé. Otvor pro rakev čili, jak říkáme, vchod má dva rozměry metr dvacet krát metr dvacet, i ten je normalizován. Člověk by jím pohodlně prošel, jen kdyby se trochu schnul, ale nikdo tak nečiní… Pojďte, pane Dvořák, když už jsme v tom, ukáži vám ještě přípravnu…“ Pan Kopfrkingl pokynul vlídně panu Dvořákovi, který uhasil cigaretu, a vedl ho chodbou za žároviště a plechové válce k vzdálenějším dveřím.

„Tak to je přípravna, pane Dvořák,“ otevřel pan Kopfrkingl dveře, „zde uklízí paní Lišková. Vypadá to tu trochu jako sklep anebo chodba, na zemi jsou dlaždice, támhle v koutě za tou síťkovanou záclonou je takový výklenek, visí tam jen nějaká reklama, jinak nic… no a tady na těch stolech jsou rakve. Jsou, jak vidíte, otevřené a mají čísla a jména. To proto, aby nedošlo k záměně. Teď je jich tu právě pět, dopolední počet. Ta šestá, vlastně ta, co přijde do obřadní síně první, v osm hodin, je už teď ve výstavní síni, aby se pozůstalí mohli rozloučit. Ale co je důležité, pane Dvořák,“ řekl pan Kopfrkingl a usmál se, „každá rakev do výstavní síně nejde. Jsou rakve,“ usmál se pan Kopfrkingl, „které jdou odsud rovnou do obřadní síně, protože je buď pozůstalí vidět nechtějí, anebo se nesmějí ukazovat, poněvadž šlo o smrt infekcí nebo tělo není už v takovém stavu, aby se mohlo vystavovat. Tyto rakve jsou už, pane Dvořák, trvale zatlučené, to je dnes případ číslo tři…“ ukázal pan Kopfrkingl na zavřenou rakev s číslem tři a jménem Osvald Řezníček, a pak se trochu rozhlédl, v koutě u výklenku se záclonou spatřil železnou tyč, chtěl o ní něco panu Dvořákovi říci, ale pak jeho zrak utkvěl na páté rakvi. „V páté rakvi dnes pohřbíváme paní Strunnou,“ řekl a pokynul panu Dvořákovi, aby přistoupil blíže. V rakvi byla nesmírně krásná žena.

„Viděl jsem ji už včera,“ řekl pan Kopfrkingl s mírně sklopeným zrakem, zatímco pan Dvořák stál kdesi za ním a strašlivě bledý zíral do rakve, „nemá bledé propadlé tváře, vystouplý nos a lícní kosti, jako mrtví zpravidla mívají, když se jich dotkne ruka smrti a když jsou vyhládlí. Ano, pane Dvořák, vyhládlí,“ pan Kopfrkingl kývl, _„_vyhládlost je následek smrti. Ani ta její pleť není jako z vosku, jako jsou třeba ty postavy v panoptiku,“ pan Kopfrkingl lehce ukázal a snubní prsten na ruce se mu blýskl, „pleť je růžová a oči lehce přivřené, jako když spí. Jen se probudit a vstát.“

„Snad vám napadá, aby tak nebyla mrtvá,“ řekl za chvíli pan Kopfrkingl, vida, jak pan Dvořák zírá, „to by byla špatná myšlenka, pane Dvořák. Ta žena byla za mrtvou prohlášena a v tom případě je naší povinností ji po obřadu spálit. Prohlášení za mrtvou je ten nejodpovědnější, ale i nejvznešenější úřední akt, který se na tomto světě koná, je to akt, který rozhoduje, a my zde plníme své povinnosti přesně. Tak jste viděl, pane Dvořák, ty naše mechanismy a automatismy, a to je zatím, pane Dvořák, vše.“

V deset hodin, kdy začínal obřad paní Strunné, řekl pan Kopfrkingl panu Dvořákovi, který opět kouřil:

„Ta žena byla za mrtvou prohlášena, a to rozhodlo. To už je pak něco jako zákon, zákony jsou proto, aby lidem sloužily, a my je tedy musíme ctít. Můžeme jí prokázat jen jednu poslední službu, dopřát jí po obřadu ještě třicet minut na slepé koleji, je pátá, a já jsem pro to, pane Dvořák, šťasten. Ale pak za pětasedmdesát minut z ní zbude jen bělostná žhavá kostra a i ta se rozpadne,“ řekl s pohledem na mikrofon, „za pětasedmdesát minut bude proměněna v podobu, z níž vzešla, v prach, v zemi by to trvalo dvacet let a ještě by zbyly kosti. Byla-li však paní Strunná vskutku živá, bude to pro ni velké neštěstí. Neštěstí proto, že měla život před sebou. Neštěstí by to nebylo jen v případě,“ řekl pan Kopfrkingl a usmál se na pana Dvořáka, „v případě, kdyby byla v životě moc trpěla. I takové případy jsou a, želbohu, je jich dost. Utrpení je zlo a my máme dělat vše, co je v naší moci, abychom je alespoň zmírnili nebo zkrátili… Ale nebojte se, pane Dvořák,“ pan Kopfrkingl se usmál, „paní Strunná byla vskutku mrtvá, tyhle omyly se dnes už nedějí.“

Pan Kopfrkingl sledoval pak mikrofonem obřad ze síně, druhou větu ze Schubertovy Nedokončené, ovšem, krásce v rakvi bylo sotva třicet, pak otevřel knoflíkem železnou oponu v síni a zavezl krásku na slepou kolej. Pan Vlk v prvním žárovišti nebyl ještě zcela proměněn, zbývalo mu ještě těch třicet minut. Chvílemi si pan Kopfrkingl četl knížku o Tibetu a dalajlámovi, jeho víře, převtělování, chvílemi sledoval teploměr u pana Vlka, aby nepřekročil 1020 stupňů, jednu chvíli si vzpomněl na to, co říkal přítel Willi, když byl nedávno s Ernou u nich na návštěvě, a co dnes říkal Beran a Zajíc o politické situaci, poslouchal řeč z dalšího pohřbu o tom, co je jeden lidský život… pak mu bleskla hlavou dcera pana Holého, hezká mladá růžolící dívka v černých šatech, jak v rámařství v Nekázance měří lišty na obraz svatebního průvodu, pak myslil na mladou paní Liškovou, která tu uklízela a dnes byla nějak skleslá… pak bylo deset třicet a se smutným úsměvem zavedl do prvního žároviště rakev krásky.

„Ach jo, Jozífku,“ řekl Zajícovi, ale také Dvořákovi, který se tiše díval a byl zřejmě stále celý pryč, „před chvílí jsem poslouchal řeč z pohřbu o tom, co je jeden lidský život, myslel jsem na dceru pana Holého, jak v rámařství v Nekázance měří lišty, na naši paní Liškovou, která tu uklízí a dnes byla nějak skleslá… co všechno smrt nám lidem bere. Kdyby lidstvo bylo tak silné, že by přemohlo i přírodu! Kdyby se zbavilo utrpení.“

A pozorně sledoval teploměr prvního žároviště, aby vznikl popel co nejčistší a nejjemnější.