11

A za týden po večeři na židovské radnici přišel 15. březen a s ním vše, co se toho dne stalo a od toho dne dělo, říšská branná moc vtrhla do země. Vůdce přijel do Prahy, říšská vlajka zavlála nad Pražským hradem, domy a snad i nad krematoriem… a pan Karl Kopfrkingl… Pan Kopfrkingl snad, když právě nebyl na svém pracovišti, postával na pražských ulicích a hleděl na armádu, četl německé nápisy nad obchody, snad zašel i na Ovocný trh přečíst si nápis nad knihařstvím pana Kádnera a do Nekázanky přečíst si nápis nad rámařstvím pana Holého, rozhodně však často zašel do Růžové ulice potěšit se aspoň pohledem z druhého chodníku bílým mramorovým vchodem Casina se třemi schody, který mu připomínal vilu boháče či obzvlášť vznešenou obřadní síň anebo též palác úchvatných záhad, takové stříbrné pouzdro… a pak v dubnu, nějak kolem Vůdcových narozenin, se mu konečně dostalo cti, že byl do toho Casina pozván.

V přepychovém sále s koberci, lustry, zrcadly a obrazy tam seděl s přítelem Wilhelmem Reinkem, vedoucím pracovníkem pražského sicherheitsdienstu, a jeho ženou Ernou, měla pěstěnou hlavu a větší náušnice, a také s důstojníky a pracovníky, ale nejen s nimi. Byly tam vynikající číšnice, barmanky a společnice, plavovlasé krásky. Pan Kopfrkingl byl unesen jejich krásou, příchylností a elegancí, unesen vším, co viděl a slyšel, i tím, co jedl a…

„Ne, děkuji, ale pít nebudu přece…“ usmál se na pány a dámy u stolu, „jsem abstinent. Ani nekouřím. Willi a Erna to ví. Lituji pana Prachaře z našeho domu, je to alkoholik, jeho syn Vojtěch to může mít po něm, je to zvrhlost. Takoví slabí lidé jsou přítěží, k boji o zítřek přispět nemohou. Ovšem, tohle je něco jiného,“ rychle řekl a ukázal na sklenky na stole, „tohle není žádný alkoholismus. A pak, nemáme nikoho zbytečně podezírat a soudit, sami máme dost svých chyb vlastních. Zrcadla a obrazy jsou tu krásné,“ usmál se do sálu, „je to tu, řekl bych, rajské. Takhle by měl vypadat v příštím šťastném spravedlivém řádě celý svět,“ usmál se a nakonec utkvěl zrakem na plavovlasých kráskách.

„Je to v naší moci,“ usmál se Willi, „v naší moci, když všichni splníme svou povinnost. Záleží na každém z nás,“ opakoval, „na každém z nás, aby zmizely ze světa války, bída, hlad. rozvrácené rodiny, zničená manželství, jak říkáš… vykořisťování, utrpení,“ Willi se usmál, „proč by to nebylo možné už v tomhle pozemském životě, proč až v životě věčném… copak vidíš, že tu teď někdo trpí…“ Willi rozhodil ruce a pohlédl na plavovlásky, které se daly do smíchu, též i paní Erna, „vidíš, nikdo tu netrpí, a když je to možné teď a tady, v německém Casinu v Praze, proč by to nebylo možné všude jinde a trvale, ve Varšavě, v Budapešti, v Paříži, Bruselu, Londýně, New Yorku… ale to musí Vůdce probojovat. Až to probojuje, pak to tak bude všude a nebudou trpět ani koně…“ Willi se naklonil k příteli Kopfrkinglovi a zasmál se. „Říšská branná moc,“ zasmál se, „koně nepotřebuje jako tenkrát ve světové válce rakouská armáda, říšská branná moc je zmechanizovaná_,_ _zautomatizovaná_… Ale máme nepřátele, mein lieber Karl,“ řekl Willi.

„Každé velké dílo se rodí v odporu nepřátel,“ řekl Willi, „s tím se musí počítat. Lidé jsou lidé a ne andělé, a zlo, jak říkáš, pášou lidé… Vůdce odstranil jednu baštu války, tuhle bývalou republiku, ale to neznamená, že by tu už nebyli škůdci. Že už bychom mohli odpočívat na vavřínech. Že už bychom mohli klidně zavřít oči a spát. Škůdci se mohou skrývat ve všech vrstvách, mohou to být vědci, umělci, spisovatelé… mohou to být bývalí důstojníci československé armády a policie, mohou to být kněží… mohou to však být i obyčejné uklízečky, mechanici, topiči, ale také obchodníci a ředitelé, lidé, kteří rozeštvávají, naštvávají, štvou… a jsou nebezpeční, pokud o nich nevíme. Pokud o nich nevíme, nemůžeme je přemístit na jiná pracoviště, zaznamenat si je, sledovat… spáchali bychom zločin na našem německém národě a na lidstvu, kdybychom seděli nečinně a přihlíželi k jejich dílu zkázy… u vás v krematoriu jsi ty jediný náš člověk, jediný Němec, jediný nositel kultury a jediný představitel nového řádu, teď dokonce už člen NSDAP, musíme se na tebe spolehnout, co tedy, jak to tam u vás vypadá…“ řekl Willi lehce a zrak Erny, plavovlásek, důstojníků a pracovníků utkvěl na panu Kopfrkinglovi…

„Co tedy, jak to tam u nás vypadá,“ pokýval pan Kopfrkingl přemýšlivě hlavou a trochu odsunul sklenku vína, kterou před něho někdo postavil… „je to tragédie… Jsou tam takoví, kteří nic nechápou… Teď od toho patnáctého března jsou želbohu ještě horší…“ Pan Kopfrkingl zdvihl hlavu, viděl, jak na něho všichni hledí, ještě víc odsunul sklenku… a řekl:

„Třeba Zajíc, Beran. Jsou nepřátelé Říše a nového spravedlivého řádu, měli ostatně námitky už proti zabrání Sudet, Vrána ve vrátnici na nádvoří, sedí tam proto, že má něco s játry, moc s ním nemluvím, ale jak se jeví, jeví se želbohu dost zle, paní Lišková, která u nás kdysi uklízela, ale pak odešla… její adresu želbohu neznám, ale ta se snad dá zjistit… pan Pelikán, který otevírá železnou oponu v obřadní síni a pouští lidi do éteru… ale ten jde, to je zatím v pořádku… zato však ředitel, ředitel krematoria, mého Chrámu smrti,“ řekl a Willi a ostatní se smáli, cítil, že tím přirovnáním stoupl v očích všech… „nuže ředitel také nemá správný postoj k Říši, všechny Němce bych v těchhle pecích spálil, řekl jednou, teď po tom patnáctém březnu, jmenuje se Srnec… nevím, zda by měl zůstat nadále ředitelem…“ rozhlédl se a Willi a ostatní kývli, cítil, jak s jeho námitkou souhlasí, a Willi řekl:

„Zdá se vyloučeno, aby zůstal. Nemáme zapotřebí ho tam držet, když tam jsi ty a výtečně tomu rozumíš… Karl Kopfrkingl, pánové,“ Willi se obrátil k důstojníkům a pracovníkům, „pracuje v krematoriu dvacet let…“ a když všichni přikývli, a pan Kopfrkingl, vida to, se vlídně usmál, Willi řekl:

„A co ti v tvém soukromí, ti tvoji ubozí nešťastní Židé, kteří nechápou nic tuplem, přestárlý rod trpící sklerózou, dva z nich dokonce ty zaměstnáváš…“ a pan Kopfrkingl potřásl hlavou a řekl:

„Já vím.“ A pak znovu ještě jednou odsunul sklenku s vínem a řekl:

„Pan Strauss, můj agent, je dobrý, slušný člověk, citlivý, má rád hudbu, pracuje dobře, musíme soudit spravedlivě… Ale možná že tak dobře pracuje pro zisk, je to cestující v cukrovinkách. S protektorátem a Němci nesouhlasí, je proti. Pan Rubinstein, ten druhý, je také dobrý, slušný, citlivý, i on má rád hudbu, i on dobře pracuje, ale asi také pro zisk, je to bývalý zástupce v ložním prádle, no a Vůdce a Říši nemá rád… Kdo?“ usmál se pan Kopfrkingl otázce Williho a dlaní si přejel čelo, „ach, doktor Bettelheim z našeho domu. Je to dobrák,“ přejel si dlaní čelo, „ovšem nechápe také. Jednou tvrdil, že Němci se dopouštějí násilí a násilím se dějiny psát nedají. Lidé se dají umlčet jen na čas, žijeme, řekl…“ pan Kopfrkingl se rozhlédl po pánech a dámách, „v civilizované Evropě ve dvacátém století… no, nemá nás ráda ani jeho žena, možná že tím nasákl i jejich synovec Jan, moc hodný hoch, má rád hudbu… Jejich hospodyně Anežka Židovka není, je to stará dobrá duše, ale i ona je zřejmě nasáklá, o Vánocích nám zabíjela kapra, já bych to…“ pan Kopfrkingl si otřel ruce ubrouskem, „nedělal…“ a Willi kývl, dal si ke stolu volat pobočníka či koho, dal přinést další víno, i koňaky, pro přítele Kopfrkingla kávu, humry a mandle a pozval ke stolu ještě jednu krásku.

„Když jsme u těch Židů,“ řekl Willi Reinke a pohlédl na Ernu a ostatní dámy a pány u stolu, „sám už vidíš, proč je Vůdce nemá rád. Nemá je rád proto, že nechápou, jsou proti nám a svou nenávist k nám šíří. Sám říkáš, hospodyně Anežka Židovka není, ale i ona je nasáklá, nasáklá, to je to pravé slovo, a bodejť by nebyla. Bodejť by nebyla, když léta žije ve společné domácnosti s nimi. Je to nešťastný zbloudilý národ, který nás nepochopí ani v budoucnu, nevěř, že se dají převychovat, přemluvit, přesvědčit, nemají na to závity…“ Willi ukázal na čelo, „mají sklerózu stáří, je to dědičné. Když jsi stál u židovské radnice v březnu jako žebrák, i tak jsi tam stál nevýslovně nad nimi. Když jsi odložil tu žebráckou masku, byl jsi opět Karl Kopfrkingl, germán, árijec, čistá germánská krev, kdežto když oni odložili své vrchní šaty, byli stále týmiž nešťastnými ubohými Židy. To máš jako s tou hudbou, jak říkáš. Jsou lidi, kteří umírají chudí, protože nikdy nepoznali krásu Liszta nebo Schuberta. Tihle chudáci zase umírají, aniž poznali sílu a krásu Velkoněmecké říše. V minulosti dost trpěli, byli pronásledováni. Myslíš, že by je byli pronásledovali jen tak pro nic za nic? Slyšel jsi někdy o moru_?_“ usmál se Willi a napil se koňaku, „o té metle středověku, na kterou umíraly statisíce lidí? Co ten mor působilo, víš to?“ usmál se Willi a pan Kopfrkingl se rozhlédl po přítomných a utkvěl na Erně dost nejistě, nerozhodně… „nuže,“ řekl Willi, „otrávené studně. Židé otravovali studně, aby vyhubili křesťany přece, to nevíš? Ale nás nesmí zajímat minulost nebo _původ.“_ Willi mávl rukou a smál se, „co bylo, to bylo, to už je pryč. Tvrdíš, že jsme všichni vzešli z téhož prachu a do téhož se vracíme, že v lidském popelu není rozdíl, jsi na to přece odborník… A měl by ses stát ředitelem. Přece není smysl tvého života v tom, abys věčně reguloval chod rakví do žárovišť a měřil teplotu… nás tedy původ nezajímá, nýbrž výsledky. A ty jsou takové, že Židé jsou proti Vůdci, proti nám, proti Velkoněmecké říši. Překážejí našemu štěstí, ohrožují Vůdcův evropský řád, poslání, vyvolenost nás všech, i tu tvou. Jednotlivci jsou dobří jen napohled, třeba ten tvůj pan Strauss a Ribinstein, sám jsi o nich vždycky říkal, že to jsou dobří, slušní lidé, ale sám dnes vidíš, že to tak není, že ses v nich mýlil. I v tom doktoru Bettelheimovi, kterého jsi vždycky tak chválil. Dnes chápeš, jak štval, nakazil i synovce, no což to, je to jeho potomek, ale nakazil i hospodyni, která Židovka není. Ve Spartě, dámy a pánové,“ řekl Willi a obrátil se k přítomným, „zabíjeli neduživé děti. Některým citlivcům se to mohlo zdát kruté. Ale vždyť to bylo obrovské dobrodiní pro ty děti samé, jak by byly v životě trpěly… a pak to bylo zdravé pro národ. Jak to prospělo k ozdravění Sparty a kam to Sparta v dějinách přivedla! Dopouštěli bychom se zločinu na národě a lidstvu,“ obrátil se Willi k příteli Kopfrkinglovi, „kdybychom se nezbavovali nežádoucích živlů. Jsme odpovědni za štěstí německého národa a celého lidstva. Za prospěch celku. Detaily jsou jen taková _pouhá dekorace nebo doplněk_, nic víc.“

Willi se odmlčel, jako by byl právě řekl nějaký hluboký státnický projev, důstojníci a pracovníci u stolu se usmívali a hleděli na pana Kopfrkingla, jako by to, co Willi právě řekl, pronesli oni sami, a pan Kopfrkingl popíjel kávu a hleděl na ně, také na Ernu a plavovlasé krásky, i na tu novou, která přišla před chvílí, byla krásná jako anděl, vypadala jako nejlepší herečka, pak se trochu rozhlédl po sále, po zrcadlech, obrazech… a Willi řekl:

„Lidstvu se dá prospět jen silou, ale musí to být lidstvo čisté, zdravé, nezvrácené… napij se,“ Willi přisunul příteli sklenku, a když odmítl, s úsměvem se napil sám a řekl: „Slaboši nic nedokážou, ukaž jim sílu a uvidíš. Je neslučitelné s německou ctí stýkat se s Židy. Zde…“ mávl po Casinu, zrcadlech, obrazech… „jsou jen čistí, stoprocentní lidé. Nositelé němectví, povolaní k tomu, aby přinesli v zájmu nového řádu oběť… nejsou tu ani Češi, Slované… poslyš, Karl…“ Willi náhle ztlumil hlas a pohlédl na ostatní… „matka tvé Marie, tvé Lakmé, dělala ryby ve sladkém rosolu, na cizí způsob, jak jsi říkal, víš, co je to za způsob? To je způsob židovský…“ a když se pan Kopfrkingl trochu zarazil, Willi řekl:

„Matka tvé Lakmé byla přece Židovka!“

Karl Kopfrkingl strnul.

„Lakmé,“ řekl Willi a napil se, „tvá černovlasá Lakmé, na které to každý pozná, říkala jednou, že se u vás mluví jen česky, když jsem jí připomenul tvou německou krev. Tvá černovlasá Lakmé byla vždycky na velkých rozpacích a nesvá, když jsem byl u vás a připomenul ti tvé němectví. Tvá Lakmé vždycky tvrdila, že na jménech nezáleží… ovšem, když se za svobodna jmenovala Sternová. Tvá Lakmé ti chtěla zamlčet můj lístek s pozváním na box, měla ho zastrčený v kredenci u talířků, ovšem, chtěla překazit, abyste viděli s Milim Vůdcův sport. Nebyla nadšena tvým vstupem do SdP letos v únoru, a to byl nejvyšší čas, v březnu přišel Vůdce. To, že se u vás mluvilo vždy česky, jsi nezavinil ty, ale ona, protože je Židovka. To, že jsi v sobě necítil německou krev, také není tvá vina, ale její, tlumila ji v tobě, protože je Židovka. Co asi říkala, když jsi šel v březnu jako žebrák do Maislovy ulice, to nevím, co říkala, když jsi byl přijat do NSDAP, to vědět radši ani nechci. Zajímalo by mě, co asi řekne, když budeš posílat děti do německých škol. Dnes už vidím aspoň jedno, jaký neblahý vliv má na Miliho. Ten chlapec je tak měkký, skoro zženštilý, copak to na něm nevidíš? Ovšem, tak skrytě oni působí, rozleptávají od dětí… zajímalo by mě, co by asi řekla, kdyby ses stal… dovol…“ Willi Reinke náhle povstal a povstali i jiní… „dovol, abych tě představil…“

„Herr Kopfrkingl, děkujeme vám za zatímní služby,“ řekl příchozí hodnostář tvrdě, „máte zkušenosti, mohl byste jich použít ku cti… nemůže vám, čistokrevnému Němci, být lhostejné… víte, co je to Anforderung an die Reinheit des Blutes? Obávám se, že byste nemohl zastávat vysoký úřad, který vám chceme dát, plnit své čestné poslání, které jste si předsevzal, stát se… kdyby ve vaší vlastní rodině byla… jak dlouho, Herr Kopfrkingl, jste vlastně ženat?“ usmál se hodnostář a kývl všem, aby usedli, sám si sedl také… a pan Kopfrkingl…

„Devatenáct let trvá naše manželství,“ řekl pan Kopfrkingl. „Seznámili jsme se v zoo u leoparda, v pavilónu dravců. V tom pavilónu je i klec s hadem,“ řekl, „připadalo mi to vždycky dost zvláštní, že tam umístili hada, je tam dodnes, je to asi jen taková dekorace, ilustrace, pouhý doplněk…“

„Herr Kopfrkingl,“ kývl hodnostář, „my musíme v zájmu celku a svého poslání přinášet oběti. Chci příští týden mluvit s šéfem pražského sicherheitsdienstu a sekretářem pana říšského protektora Boehrmannem… Obávám se však toho, co řekne… Obávám se vskutku, že vysoký úřad byste takhle zastávat nemohl…“ a hodno­stář se usmál na Ernu a plavovlásky, i na tu, jež byla jak anděl a prvotřídní herečka, a pan Kopfrkingl se také usmál na Ernu a plavovlásky, ta, jež byla jak anděl a prvotřídní herečka, se mu náhle opřela o rameno, a pak… pan Kopfrkingl řekl:

„Mohu se přece dát rozvést, pánové.“

Když se zvedli z křesel, Willi a Erna se zastavili s panem Kopfr­kinglem před jedním nádherným obrazem nahé ženy, který visel na opačném konci sálu, než byl pult s koňaky a vínem, a Willi, kterému sluha podal zelený klopený klobouk se šňůrou, řekl:

„Ano, bylo by to nejrozumnější. Dát se rozvést. Můžeš se přece oženit znovu. Ještě jednou, ne?“ řekl, pohlédl na Ernu a ta kývla, „ale hlavně by měla Lakmé pochopit, že si nezaslouží s tebou žít. Že se to neslučuje s tvou ctí. Se ctí nacionálně socialistického člověka. Pamatuješ si, jak jednou ten váš doktor Bettelheim…“ řekl a pohlédl na obraz nahé ženy, „se zajímal o její zdraví… sám jsi mi to říkal, ovšem, teď už asi chápeš. Je to zvrhlost, Karl,“ řekl a pohlédl na svůj zelený klopený klobouk se šňůrou, „všechno je to zvrhlost, zvrhlost a nic víc. Slabí a méněcenní, Karl…“ Pak řekl: „Čeká ji, Karl, mnoho strastí…“

Vrátil se domů z Casina až k ránu, všichni spali. V jídelně, kde ještě visel nikaragujský prezident nade dveřmi a u okna visela tabulka na černé šňůře, nejvznešenější jízdní řád, a obraz svatebního průvodu, lehce odehnal kočku, která se vzbudila a přišla k jeho nohám… chvíli hleděl na rodinnou fotografii nad skříňkou, pak vzal z knihovny knížku o Tibetu, sedl si pod stojací lampu a chvíli četl. Pak se mu začaly zavírat pod lampou oči a zdálo se mu, jako by z knížky, jež mu klesala na klín, někdo vystupoval, takový klam nitra, šel spát.