7

Bylo po záboru Sudet a byt Kopfrkinglů zářil.

„Jak to v té naší milé jídelně vypadá,“ řekl pan Kopfrkingl Lakmé v kuchyni u stolu, dávaje na velký tác obkládané chlebíčky, „v té naší milé jídelně je to jako o svatbě. V čele sedí naše čarokrásná, tuhle…“ pan Kopfrkingl ukázal na jednu kuchyňskou židli, „pan Míla, tuhle dvě spolužačky čarokrásné, Lenka a Lála, tuhle Jan Bettelheim a zde Vojta, synek nešťastného pana Prachaře ze třetího patra. Víš, něžná,“ řekl Lakmé, která teď křehkými prsty sypala do misek slané mandle, „když se tak dívám, jak tam v té naší milé jídelně všichni sedí, připadá mi to jako scénka z nějakého krásného starého obrazu, který vymaloval nějaký slavný malíř. Ten pan Míla je chytrý hoch, že vzal s sebou aparát. Jestli se mu obrázky povedou, bude to krásná vzpomínka na celý život.“ Pan Kopfrkingl kladl pak na druhý tác věnečky a dorty a řekl: „Vskutku je ta naše Zina krásná, po tobě, nebeská, též po tvé blažené matce. A jak jí ty nové černé hedvábné šaty sluší! Ty může směle nosit do divadla, do společnosti, na procházky s rodiči…“ pan Kopfrkingl se usmál, „mít místo černých vlasů světlé jako ty dvě její milé spolužačky, byla by jak anděl. Kdyby ji pan Míla dostal… ale já bych mu to přál,“ usmál se, „je to vskutku hodný hoch, fotka nelhala a je z dobré rodiny. Jeho otec, pan inženýr Janáček, je velký odborník na stroje, je také nějakým funkcionářem v Sokole a pan Míla mi připadá se Zinou velmi šťastný, všiml jsem si jeho pohledu při přípitku. Jen to jméno Miloslav by mohl mít jiné, třeba Svatobor nebo Zlatko, Miloslav je příliš průhledné, ale to nic. Jména nic neznamenají, jak říkáš, drahá. Pan Míla má rád fyziku, elektriku, stroje, já měl vlastně tyhle věci také vždycky rád, musím se ho ještě zeptat, zdali má rád hudbu…“

„Jsou to ještě děti,“ usmála se Lakmé, upravujíc si bílý krajkový límeček na tmavých šatech, „vždyť je to studentská láska. Co se všechno ještě může stát…“

„Jistě,“ řekl pan Kopfrkingl s pohledem na bílý krajkový límeček, „co se všechno ještě může stát. Budoucnost je vždycky nejistá. Nikdo z nás neví, co nás čeká nebo co nás mine, jediná jistota, kterou v životě máme, je smrt. Ale na studentskou lásku si člověk vzpomene rád vždycky. Naše čarokrásná bude mít na ni vzpomínky na celý život. Jestlipak ty dvě láhve vína postačí…“ řekl pan Kopfrkingl a chystal na stůl malé lžičky, „snad ano. Já jsem abstinent, mám tam kávu, ty, nebeská, tam máš čaj, Mili je mlsoun a Jan Bettelheim též, jí spíše věnečky a dorty, všimla sis, že se při přípitku napili jen málo, z těch alkoholici, díkybohu, nebudou… láhve vlastně zbývají jen pro obě dívky, slečnu Lenku a Lálu, no a pak pro Zinu, pana Mílu a synka nešťastného pana Prachaře. Ten Vojtík se napil dost, aby to opravdu nezdědil po otci, byla by ho škoda. Vskutku však nesmíme podezírat, ani s tím kouřením ne, paní Prachařovou jsem už dlouho nepotkal, nesmíme na sobě dát nic znát, zvlášť Zina. Jsem zvědav, jak nás pan Míla vyfotografuje. Bůh snad dá, že se to zdaří. Byla by to krásná památka na dnešní den.“

„Snad jsem ti, Romane, ještě neřekla,“ usmála se Lakmé, vyjímajíc z kredence talířky, „že psal Willi. Pohleď, tady jsem našla jeho lístek,“ vyňala z kredence lístek, „snad se nic nestalo, že jsem zapomněla, přišel dnes ráno. Zve tebe a Miliho na box na příští týden. Píše, abyste také jednou viděli něco pořádného…“

Pan Kopfrkingl vzal lístek, přečetl jej a s úsměvným pohledem do kredence jej opět vrátil Lakmé.

„Příští středu do Klubu mladých,“ usmál se, „no, snad bychom jít mohli, když nás Willi zve. Od těch Sudet jsme spolu vlastně ani pořádně nemluvili. Ale že zve do Klubu mladých, to je přece nějaký český klub, a že zve právě na box! Nevěděl jsem, že holduje boxu, nebo jo?“ Pak řekl: „Mili se asi podiví, až mu to řeknu. Nikdy v životě box neviděl, bude to pro něho jako zjevení. Aby se tím nějak nezkazil, ten dobrý hoch, box mi připadá dost hrubý. Zavolej, něžná, Zinu…“

Lakmé odběhla a zavolala Zinu. Zina hned přišla, měla nové černé hedvábné šaty, velice jí slušely, vzali ze stolu mísy, mandle, talířky a lžičky a šli. Ve dveřích Zina řekla:

„Nevěděla jsem, že budeme dávat chlebíčky a cukroví až teď. Myslela jsem, že to bude na stole hned při přípitku.“

„Je lepší nosit to postupně,“ usmál se pan Kopfrkingl, „když už je všechno předem na stole, není žádné překvapení. To máš jako s tím pouzdrem, co se stále otevírá a pořád se v něm objevují další nové věci. Je lepší vidět věci postupně než najednou…“

V jídelně vskutku všichni seděli jako na krásném obraze, bylo to snad tím, že všichni seděli pohromadě u stolu, navíc s nimi byla teď i kočka. Mili ji držel nad krajem stolu pod břichem, Jan Bettelheim jí hýbal ocasem a Vojtěch jí strkal k čumáku sklenku vína. Lenka a Lála se smály, byly vskutku plavovlasé, Lenka byla štíhlá, Lála dost tlustá, Míla se smál, kroutil hlavou a točil se po aparátu, který ležel u novin na skříňce za jeho zády.

„Tak si, drahé děti, berte,“ vybízel pan Kopfrkingl vlídně, když byly mísy na stole, „to všechno se musí sníst. Slečny…“ usmál se na Lenku a tlustší Lálu, „pane Janáček, hoši…“ obrátil se k Janu Bettelheimovi a Vojtovi, a pak řekl: „Mili, netrap nevinnou. Pusť ji na zem. Můžeme ji zavolat, až se budeme fotografovat.“

„Ach, to je jeden francouzský ministr,“ řekl pan Kopfrkingl, když Míla pohlédl nade dveře, kde teď visel nikaragujský prezident, neboť na jeho místě u okna u tabulky byl teď obrázek svatebního průvodu, „bývalý profesor na Collège des sciences sociales, později ministr penzí… Dosud visel zde u okna u tabulky,“ ukázal, „teď zde na jeho místě visí obraz svatebního průvodu. Tenhle svatební průvod,“ pan Kopfrkingl vstal a sňal obraz svatebního průvodu, „jsem koupil Zinušce u pana Holého v Nekázance. Pan Holý je starší, opuštěný člověk, vdovec, ztratil ženu před devíti léty, má krásnou růžolící dceru Martu. Svatba, drahé děti,“ usmál se pan Kopfrkingl na obraz, který stále držel v ruce, „je velká událost. Je jen jednou v životě, nikdy se neopakuje, člověk s ní jde vlastně do hrobu. Ovšem, jsou také případy, kdy se lidé dají rozvést,“ pan Kopfrkingl potřásl hlavou a obraz zavěsil zpátky na zeď, „dají se rozvést a ožení se znovu, takové případy se v životě občas vyskytnou také… Ale je-li to moudré a dobré,“ pan Kopfrkingl potřásl hlavou, „to je otázka. Já s tím zrovna nesouhlasím. Člověk má zůstat věren své ženě a žena svému muži. Svatba je posvátný obřad,“ pan Kopfrkingl pohlédl na svůj snubní prsten na ruce a usedl ke stolu, „tak posvátný obřad se má konat jen jednou v životě. Je to něco podobného jako prohlášení za mrtvého,“ pan Kopfrkingl se usmál, „nejodpovědnější a nejvznešenější úřední akt, který se na tomto světě koná, anebo jako pohřeb, který se také koná v životě jen jednou. Tak vy jste si, pane Janáček, přinesl i fotografický přístroj,“ pohlédl na hocha, „myslíte, že to při tomhle světle půjde?“

„Půjde,“ odvětil Míla hbitě, „mám to zkusit?“

„Snad bychom ještě počkali, až něco sníte,“ řekl pan Kopfrkingl, „když je člověk sytý, vypadá líp. Vypadá tak nějak skutečněji, životněji. A vy jste vskutku ještě nic nejedli,“ ukázal na stůl, „jezte, pane Janáček, podívejte, co toho tady je – slečny,“ obrátil se na Lenku a tlustší Lálu, „vy nejíte také, nebo si snad chcete udržet štíhlou linii…“ a v duchu si řekl: Štíhlou, to je chvályhodné, stojí to aspoň míň dřeva… a nahlas řekl: „Jste přece ještě mladé.“ A pak pobídl Vojtíka a Jana, a Zina nalila víno, plavovlásky a Vojtěch se napili, vzali chlebíčky, Jan a Mili si vzali dorty a Vojtěch pak utkvěl zrakem na knihovně.

„To je taková má malá knihovna,“ usmál se pan Kopfrkingl, „jsou v ní knihy, které se dají číst stále a pořád dokola a jsou pořád tak půvabné a vzrušující, jako když se čtou poprvé, nikdy se neomrzí… Zinuško,“ pan Kopfrkingl se obrátil k Zině, „pusť rádio, je tam teď hezký operní koncert, bude to taková ilustrace nebo doplněk zábavy…“ Pak řekl:

„V knihovně jsou též dvě knihy, které mám ze všech nejraději. Ta žlutá,“ ukázal na dálku, „je o Tibetu a dalajlámovi, ta druhá vedle v těch černých deskách vlastně ani kniha není, je to jen několik pouhých listů, skoro ani nešly svázat, ale jsou to listy vzácné. Jsou to zákony…“ „Ale tak mi připadá, že jsme se dnes ještě ani nekoukli do novin,“ řekl pan Kopfrkingl, zatímco se už z rádia ozvala hudba, svěží Siciliana z Verdiho Sicilských nešpor, zpívaná výtečnou pěvkyní… „ani jsme se nekoukli do novin a přitom žijeme v tak rušné době, zvláště teď po tom záboru Sudet. Dějí se velké věci,“ řekl, podal si noviny, jež ležely na skříňce vedle aparátu pana Míly, zalistoval a četl:

„Nezletilý řídil auto… Zedník, který vezl dvoukolák, byl povalen a kočí spadl z kozlíku, ale raněn byl jen lehce. Jak se zjistilo, řídil auto nezletilý sedmnáctiletý hoch. Vyjel si s autem svého otce po Praze… To se ti stát, Mili, nemůže,“ usmál se pan Kopfrkingl na Miliho, který jedl věneček, „my auto nemáme. To jen ty máš to své dělení aut na barevná, zelená a bílá… Janovi by se případ s autem mohl stát spíš, ti auto mají,“ usmál se pan Kopfrkingl na Jana Bettelheima, který teď. zdálo se, poslouchal hudbu, „ale Jan je hodný, spořádaný hoch, který radši dává přednost hudbě, návštěvám oper a koncertů, než aby bral auto strýčkovi. Tvůj strýc,“ pan Kopfrkingl na chvíli odložil noviny a vlídně pohlédl na Jana, „je vzácný člověk. Výtečný lékař. Vynikající odborník. Vůbec být lékařem je krásné. Lékař je takový anděl mezi lidmi, jak jsem jednou četl, pomáhá ubohým, co může být krásnějšího než pomáhat ubohým? Lékař pomáhá zbavovat lidi bolestí a utrpení…“ řekl pomalu… a pak po chvíli ticha, v němž končila pěvkyně svou sicilskou árii, řekl: „Pan doktor Bettelheim také výtečně rozumí obrazům… To byla Siciliana z Verdiho Sicilských nešpor.“ Pak opět vzal noviny a četl:

„Anténa usmrtila ženu,“ četl a pohlédl na Lakmé, která si právě poupravovala bílý krajkový límeček na tmavých šatech, „jak jsou ty ženy neopatrné. Nedají na sebe trochu pozor. Bude-li ta žena zpopelněna, za hodinu a čtvrt z ní budou jen dvě kila prachu. Mili…“ vzhlédl k chlapci, z rádia se ozvala píseň Mignon o kraji, kde kvetou citróny, „ty míváš také všelijaké nápady, ne aby ti někdy napadlo dávat si do úst nějakou třaskavou kuličku. Takové žerty se nemusí vyplatit. Kulička v ústech třeskne a člověk může být nadosmrti mrzák. Také se dost touláš, Mili,“ potřásl pan Kopfrkingl hlavou, hledaje další zprávu v novinách, „s tím bys měl už přestat. Podívej Honzík,“ ukázal na Jana Bettelheima, „když někam jde, jde nejdál k mostu. Jeho by jistě nenapadlo jít někam do Suchdola a chtít tam přespat ve stohu, a zvláště v téhle době,“ zdvihl pan Kopfrkingl hlavu. „Dnes není doba na romantické toulky, víš přece, co se stalo, zabrali Sudety, žijeme jako ve vojenském táboře, policie romantismus chlapců dnes asi moc ráda nemá. Tohle zpívá Marta Krásová,“ pan Kopfrkingl ukázal k rádiu, „je to píseň Mignon o kraji, kde kvetou citróny…“ a pak, opět po chvíli ticha, v němž, jak se zdálo, Jan Bettelheim poslouchal Mignon, pan Kopfrkingl se zas sklonil k novinám a řekl:

„Tuhle ještě něco. Vážný úraz v posteli. J. Kašpar z Kosmonos spal na posteli vedle stolu. Večer si položil na stůl velký kuchyňský nůž. V noci měl divoký sen a ve snu uchopil nůž a vší silou se jím bodl do pravé paže… Zřejmě byl levičák,“ zakroutil pan Kopfrkingl hlavou, „ještě štěstí, že se, chudák, nebodl do srdce nebo do břicha. Ejhle,“ odložil na chvilku noviny, _„_i sny mohou být smrtelné. Tak, děti, jezte,“ pobídl znovu všechny vlídně, „máme rodinnou slavnost a ono to nějak neubývá. Nebeská…“ A Lakmé se usmála a pobízela k jídlu a pití a všichni jedli. Zina, Míla, Vojtěch, Lenka, tlustší Lála se i napili, a Míla se pak zadíval na tabulku u okna.

„Pan Janáček se dívá na tu naši milou něžnou tabulku,“ usmál se pan Kopfrkingl, zatímco v rádiu začal zpívat pěvec Mefistovu kavatinu z Gounodova Fausta a Markétky, „asi nevíte, co ta tabulka značí. Tak to je, pane Janáček, jakýsi náš jízdní řád smrti,“ řekl. „Vy máte rád elektriku, stroje, fyziku, pane Janáček, to má budoucnost, svět má ovládnout automatizace. Já osobně mám různé automaty a mechanismy rád, i když o tom moc nemluvím. Možná že i tenhle jízdní řád smrti bude jednou ještě víc zautomatizován, zmechanizován než dosud,“ pan Kopfrkingl vstal a sňal tabulku ze zdi, zatímco v rádiu zpíval stále Mefisto, „víc než dosud a pak to půjde všechno ještě lépe a rychleji. Ono se to zdá napohled složité,“ pan Kopfrkingl se usmál ke stolu, „ve skutečnosti to však tak složité není. Tahle čísla značí čísla pohřbů,“ ukázal a prsten na ruce se mu blýskl, „tahle dobu obřadů v síni, tato čísla značí první a druhé žároviště a tato dobu proměny. Jsou v tom i čekací doby na slepé koleji, při dvou žárovištích nemohou být jiné. Kdyby bylo jen jedno žároviště, jak tomu je leckde ve venkovských městech, třeba v Chrudimi u Slatiňan, vzrostla by čekací doba na slepé koleji až na několik hodin. Při dvou žárovištích vzroste nanejvýš na třicet minut. Kdybychom měli žároviště tři, čekací doba by odpadla vůbec. Slepých kolejí by vůbec nebylo třeba. Všichni z obřadní síně by šli rovnou… Smrt,“ pan Kopfrkingl ukázal na tabulku a prsten na ruce se mu opět blýskl, „smrt je jediná jistota, kterou člověk v životě má, kromě jistoty, že zemře, není nic v životě člověka jistého, a tak je třeba to, co po ní následuje, dobře připravit a vybavit. To právě splňuje žeh. Pohřeb žehem je výhodnější než pohřeb do země,“ řekl pan Kopfrkingl, zavěšuje tabulku zpět na zeď. „Právě proto, že je více automatický a mechanický, urychluje proces návratu v prach, z něhož člověk vzešel, a tím vlastně pomáhá bohu. Ale hlavně pomáhá samotnému člověku. Smrt osvobozuje člověka od bolesti a utrpení…“ pohlédl na Jana Bettelheima, „odstraňuje zeď, která ho za života obklopuje a brání mu v rozhledu, osvěcuje ho. Pohřbu žehem se, drahé děti, nebojte,“ pan Kopfrkingl se jemně usmál a všichni se zasmáli po něm, „tohle je kavatina Mefista z Gounodova Fausta, už končí…“ ukázal na rádio.

„A už se někdy stalo, že někdo obživl v rakvi,“ zeptal se Míla, a Lenka, tlustší Lála a Vojtěch se smáli, jen Jan Bettelheim byl trochu vážnější, poslouchal rádio, teď se v něm ozval sladký dvojzpěv sopránu a tenora z posledního dějství Donizettiho Dona Pasquala… a pan Kopfrkingl, zřejmě potěšen tím chlapcovým zájmem, se jemně usmál a řekl:

„Ale kdepak, pane Janáček, to ne. Ještě nikdy v mé praxi se to nestalo. Neobživla ani paní Strunná, ač v rakvi vypadala jako živá, ani slečna Čárská, ač jí bylo třicet a měla před svatbou…“

„Ale někdy se to stalo, že člověk v rakvi obživl,“ namítl Vojtěch, „jednou jsem četl…“

„Já taky,“ řekla tlustší Lála…

„Někdy se to stalo,“ přerušil je pan Kopfrkingl vlídně, „stalo, ale to jen proto, že ten člověk nebyl opravdu mrtev. Že když ho kladli do rakve, byl vlastně živý, ale oni to nepoznali… Jen dvěma lidem v dějinách, kteří byli opravdu mrtví, bylo dopřáno, aby v rakvi obživli, a to byla dcera Jáirova a Lazar. Ale to byly výjimky, to byl zázrak. A pak, dcera Jáirova nebyla vlastně v rakvi, ale doma na lůžku, a Lazar také nebyl v rakvi, ale v plátně ve skalním hrobě. Zhola nemožné však je, aby někdo obživl, když stráví hodinu a čtvrt v žárovišti a jeho popel naplní urnu,“ řekl pan Kopfrkingl, upíjeje kávy, zatímco z rádia zněl sladký dvojzpěv z Pasquala. „Když popel naplní urnu, je konec, i kdyby měl člověk ještě sto chutí dát se znovu dohromady, vyskočit a chodit na tom božím světě pár dní, jako třeba zřejmě chudák paní Strunná nebo slečna Čárská. Pohřeb žehem je naprosto jistý a člověka zbaví strachu z obživnutí dokonale. Člověk, který se rozhodne pro žeh, má celý život jistotu, že se ničeho nemusí bát, a může umírat úplně klidně. Žeh ho ušetří všech trápení, kdybychom věřili, že případy obživnutí jsou i dnes. Ale, drahé děti, bát se vskutku nemusíte,“ pan Kopfrkingl s úsměvem zavrtěl hlavou, hledě na stůl, „dnes se to neděje. Když je někdo prohlášen za mrtvého, je mrtev dokonale. Věda v diagnóze smrti je dnes jistá, pan doktor Bettelheim, kdyby tu byl, by to potvrdil nejlépe, a krematorium je zcela spolehlivý mechanismus. Obživnout mohli tu a tam lidé ve středověku, ale tenkrát si lidé nevěděli rady i s věcmi prostšími, než je tak odpovědný a vznešený úřední akt jako prohlášení za mrtvého, nevěděli si rady třeba s morem. To je dvojzpěv,“ usmál se pan Kopfrkingl na Jana, který stále dost poslouchal hudbu, „z Donizettiho Dona Pasquala.“

„Ale může se snad smíchat dohromady popel dvou lidí, kteří k sobě nepatří…“ řekl teď Jan Bettelheim podivně, zřejmě neposlouchal jen rádio, ale i pana Kopfrkingla, a pan Kopfrkingl, zřejmě potěšen, opět zavrtěl hlavou.

„Ani to se stát nemůže,“ řekl, „není k tomu možnost. To se mohlo dít ve středověku, když hromadně spalovali na hranicích kacíře. V krematoriu se spaluje každý zvlášť, a to rozžhaveným vzduchem, tělo ani rakev nesmí přijít do styku s ohněm, to je zásada, na to je dokonce jakýsi zákon… a při každé proměně popel propadá mechanicky rošty. Kdyby se to však stát mohlo,“ pan Kopfrkingl se trochu zamyslil, „kdyby se to stát mohlo, nebyla by to tak velká tragédie, jak by se na pohled zdálo. V lidském popelu není totiž rozdíl. Ministerský předseda má stejný popel jako číšnice, ředitel našeho krematoria bude mít stejný popel jako žebrák… Nezáleží ani na tom, jakou kdo má krev, zda v ní je a nebo není kapka německá, to je úplně bezvýznamné,“ pan Kopfrkingl se usmál, „všichni máme tytéž prarodiče, všichni pocházíme z téhož prachu a do téhož se navracíme, všichni máme tentýž původ. A za ten druhý původ, za ten dočasný, nynější, nikdo nemůže, nemá vůbec žádnou cenu. Nakonec je tentýž šedobílý popel ze všech.“

Pak ke stolu zamířila kočka, pan Kopfrkingl se usmál a řekl:

„V některých státech spalují po smrti i zvířata. Zákony tam slouží i zvířatům, nejen lidem. Zvířata jsou naši bratři a my nemáme působit bolest ani jim. Kdo má pro jejich smutné uzavřené duše cit, tomu neublíží ani nejobávanější šelma. Ani leopard…“ usmál se pan Kopfrkingl na Lakmé, která právě upíjela čaj, a na její krajkový límeček, který se na jejích tmavých šatech hezky bělal, „v naší krásné knize o Tibetu je o tom jedna krásná pasáž. Pasáž, jak se hoch střetl v džungli tváří v tvář s leopardem. Večer potmě ulehl hoch do křoví, a když se ráno probudil, viděl leoparda, který ležel pár kroků od něho. Hleděli na sebe a leopard chlapci neublížil. Později se z toho chlapce stal mnich a nakonec dalajláma. Chce to čisté srdce, něžné bratrské duše to vycítí. Běž, nebeská,“ pohladil kočku u nohy, „zavoláme tě, až se budeme fotografovat. Aby i tvá nynější podoba byla zvěčněna… jednou sama sebe nepoznáš…“ dodal tiše a pak řekl:

„V rádiu teď hrají velkou árii z Belliniho Normy, zpívá ji slavná italská pěvkyně… myslím, že v novinách je ještě něco, co jsme nečetli, teď po tom záboru Sudet žijeme jak v obleženém táboře,“ a pak, zatímco v rádiu zpíval italský soprán Casta divu z Normy, sáhl pan Kopfrkingl ještě jednou po novinách.

„Ano, zde,“ řekl, „věda o dvouhlavé dívce. Věda o dvouhlavé dívce…“ usmál se s pohledem na stůl a četl: „Srostlá děvčátka měla samostatné hlavy, šíje, horní končetiny a hrudníky s příslušnými útrobami, ale společné břicho a jediný pár dolních končetin. Měla dvě samostatné páteře, a tedy i dvojí nervový systém, dvojí míchu a dvojí mozek. Duševní život děvčátek byl naprosto samostatný. Každá samostatně usínala a probouzela se. Zrůda vydržela žít celý rok. Představ si, Jane,“ pan Kopfrkingl se s úsměvem otočil k Janu Bettelheimovi, „byla-li ta zrůda zpopelněna, byl její popel smíchán a nic se nestalo. Tady dokonce ani oddělit nešel… Představ si, Zininko,“ s úsměvem se otočil k Zině, „představ si, že bys měla dvě hlavy, mohla současně vykonávat dvě práce, mohla současně myslit na dvě různé věci, mohla současně cítit dva různé city, to je dvakrát delší život. Život vskutku požehnaný. Tak se, drahé děti, ještě jednou napijme. Nebeská, nalej také ještě dívkám a chlapcům, Janovi a Milimu snad ne, nepijí, jsou ještě mladí, v rádiu stále ještě hrají árii z Normy.“ Pak pan Kopfrkingl upil kávy, pohlédl na poloprázdné mísy s chlebíčky, věnečky a dorty, také na misky s mandlemi a řekl:

„Tak jste pojedli už aspoň trochu, aspoň trochu se nasytili… a tak co že byste se, pane Janáček, pokusil o nějaký ten snímek?“

Udělali skupinku, pan Kopfrkingl vzal kočku na klín a sedl si s Lakmé doprostřed, k nim si stoupla Zina a Mili, ostatní děvčata a chlapci si stoupli za ně. A Míla žertovně zatřepal prsty, řekl, aby byli chvíli bez hnutí, a v doprovodu božské hudby z Normy je zmáčkl.

„Fotografie je,“ řekl pan Kopfrkingl, když to bylo hotovo, „taková věčná konzerva právě přítomného času. U nás v krematoriu se fotografuje též, jen žertovně třepat prsty se nemusí a také říkat lidem, aby byli chvíli bez pohnutí, protože se zvěčňují lidé v rakvích. Pro ty už tohle třepání není třeba a bez pohnutí jsou už trvale… Lidé si to kupují na památku. Ovšem, ti pozůstalí…“ dodal.

Pan Kopfrkingl podržel na klíně kočku a Míla ho vzal podruhé, jen s rodinou – s Lakmé, Zinou a Milivojem, prsty už tentokrát netře­pal, byli chvíli bez pohnutí sami od sebe.

„Lidé si rádi připomenou v rodinném albu pohřeb stejně jako svatbu,“ řekl pan Kopfrkingl, když to bylo hotovo, „dva nejposvátnější obřady v životě. Je to památka na věčné časy.“

Pak se nabídl syn nešťastného pana Prachaře, že to teď zmáčkne on, aby si mohl Míla stoupnout k ostatním, a pan Kopfrkingl kývl. Opět seděl s kočkou na klíně, Lakmé vedle něho a ostatní stáli za nimi.

„A teď ještě vy se Zinou,“ usmál se pan Kopfrkingl na Mílu, když bylo hotovo i to, „teď vás zas zmáčknu já, jen mi to, pane Janáček, laskavě nařiďte.“ A když to Míla nařídil a stoupl si k Zině, pan Kopfrkingl zmáčkl a řekl:

„Nic v životě lidském není jisté. Budoucnost je vždycky nejistá a tahle nejistota je zdroj všeho strachu. Ale aspoň jediná věc v životě je jistá, a to je smrt. Takže vlastně vskutku… zaplať pánbůh za ni…“

V rádiu skončila velká árie z Normy a v jídelně se na chvíli rozhostilo ticho.

„Snad bůh dá, že se to povede,“ usmál se pan Kopfrkingl a myslil ještě ty fotky, „bude to vzpomínka na celý život. Uložte si přístroj, pane Janáček, ať se vám nepoškodí…“

„Já jsem se chtěla ještě na něco zeptat,“ řekla tlustší Lála s pohledem na Mílu, který si ukládal přístroj do pouzdra, a na Miliho, který zobal mandle, a když pan Kopfrkingl s vlídným úsměvem kývl, řekla: „Jak je to vlastně s tím balzamováním. Když se někdo balzamuje, jako to třeba dělali ve starém Egyptě…“

„To by byl, slečno Lálo, delší výklad,“ usmál se pan Kopfrkingl a lehce mávl rukou, „je to vlastně proti přírodě. Proti přírodě, protože se pak člověk nenavrací v prach, z něhož vzešel, anebo to, než se rozpadne, trvá celá tisíciletí. Balzamovat možno jenom světce nebo výjimečné zjevy v dějinách, kteří vracet se v prach už nemají zapotřebí. V Egyptě mohli balzamovat některé faraóny, balzamován mohl být Spasitel, třeba také Mojžíš… balzamován může být dnes dalajláma v Tibetu… ale taková paní Strunná nebo slečna Čárská, to by byl hřích. Těm by to nepomohlo, ale naopak.“ Pak se pan Kopfrkingl otočil k Zině a řekl:

„No a teď, protože máš sedmnácté narozeniny a tak vzácné hosty, měla bys také něco zahrát na klavír. Vy jistě, slečno Lálo,“ otočil se k tlustší Lále, „máte ráda hudbu, pan Janáček též…“ a když oba přisvědčili, pan Kopfrkingl řekl: „Citliví lidé hudbu milují. To je dobře. Nejste náhodou, pane Janáček, příbuzní s…“ ale pak se znovu otočil k Zině a řekl: „Ať se potěšíme klavírem. Nemáš tu, Zino, ty Mahlerovy Písně o mrtvých dětech?“ Šli do obýváku, kde by! klavír, nad nímž visely mouchy, Zina začala hrát nějakou skočnou a pan Kopfrkingl si vzpomněl, že musí říct Milimu, že jdou ve středu s Willim na box.