13

„Nemohl jsem přijít včas,“ řekl pan Kopfrkingl dost suše, ale nikoli nevlídně řediteli Srnci za pár dní po návštěvě Casina a rozhledny v ředitelně, „stalo se, co jsem nepředvídal. Měl jsem porady.“ Ředitel pohlédl na pana Kopfrkingla a neřekl ani slovo, v jeho tváři se nehnul ani sval, nepohnulo ani oko, pan Kopfrkingl se mírně uklonil a šel. „Ředitel,“ řekl si cestou do šatny na schodech, „je nesvůj, jako by tušil, že se kolem něho něco děje. Že se o něm uvažuje a mluví. Že tu už dlouho nebude. Není to zlý člověk,“ řekl si, „ale co naplat. Nelze trpět škůdce na takovýchhle místech. Škůdce na takovýchhle místech by přece netrpěl nikdo, je to samozřejmé, lidské. Co řekl o tom spálení Němců v pecích, to je…“ pan Kopfrkingl prudce zachvěl hlavou, přikryl si dlaní oči a pak přidal do kroku, aby už byl radši v šatně. Došel do šatny a převlékl se. U žárovišť se usmál na Zajíce a Berana, kteří mlčky a chladně sledovali teploměry, mikrofonem znělo z obřadní síně „Čechy krásné, Čechy mé…“ zeptal se jich, kde je pan Dvořák, a Zajíc hodil hlavou na konec chodby k přípravně.

„Upravujete šaty,“ usmál se v přípravně na pana Dvořáka, který stál nad jednou otevřenou rakví a kladl na mrtvou kytičky, a pak přistoupil blíže, nahlédl a řekl: „Má krásné šaty, líbezná, černé hedvábné s límcem, ovšem. Do rakve si lidé zpravidla berou ty nejlepší šaty, co mají. Berou si třeba šaty, pane Dvořák, které na sobě měli jen párkrát v životě. V rakvi, pane Dvořák, chce být každý krásný.“

Pak řekl:

„Tohle je slečna Vomáčková. Prodávala v bufetu víno a alkohol, nešťastná slečna… Za chvíli přijde do výstavní síně, pan Pelikán ji odveze. Tahle rakev,“ ukázal pan Kopfrkingl na rakev číslo sedm, která byla zatlučená, „je zatlučená, ta se neukazuje, jde rovnou k obřadu, byl to infekční případ. Pan Kalous… Už skoro, pane Dvořák, nekouříte, viďte,“ pan Kopfrkingl se usmál a pohlédl na železnou tyč, která ležela v přípravně na zemi před výklenkem, zakrytým záclonou, „no, už jste si zvykl. Pan Pelikán přichází,“ ukázal na dveře, a když pak pan Pelikán vešel s vozíkem, pan Kopfrkingl ještě jednou pohlédl na slečnu v rakvi, ozdobenou kytičkami, kývl na pana Pelikána a řekl: „Můžete. Vomáčková je hotová…“

Když pan Kopfrkingl odcházel z budovy, vylezl z vrátnice pan Fenek.

„Pane Kopfrkingl,“ zdvihl své měkké zaslzené oči a hlas i ruka s dlouhým nehtem na malíčku se mu chvěly, „copak to morfium…“

„Pane Fenek,“ řekl pan Kopfrkingl dost příkře a zastavil se, „jestli nepřestanete dotírat, hlásím věc policii. Víte, že se morfinismus trestá. Je to zvrhlost, která se neslučuje se ctí člověka. Ať už neslyším ani slovo, nebo vás dám odvést do blázince.“ Pak pohlédl na pana Fenka, který se skoro zapotácel, a řekl trochu vlídněji: „Nedám vám nic, pane Fenek, chráním vaše zdraví. Nemáte-li rozum vy, musím ho mít já. Nevezmu si vás na svědomí. Jsem čestný a zdravý člověk. Sám nepiji dokonce ani alkohol a nekouřím, jsem abstinent a vidíte, jsem živ také. Už neobtěžujte.“

Pan Fenek zalezl do vrátnice úplně zničen. „Ejhle, vskutku,“ myslil si pan Kopfrkingl a vyšel z budovy na nádvoří, „zas jsem mu dal najevo trochu síly a zděsil se. Ejhle, vskutku, jak se dá silou, charakterem prospět lidstvu. Slabí a méněcenní jsou přítěží, k boji o zítřek nepřispějí.“ Ve vrátnici nádvoří zahlédl pana Vránu, který tam seděl, že měl něco s játry, a zdálo se mu, že se pan Vrána, když ho spatřil, odvrátil…

Když přišel domů, do jídelny, nebeská stála u okna pod obrazem svatebního průvodu a tabulkou, nejvznešenějším jízdním řádem, jen se usmál na její černé vlasy a cítil přitom lítost. Pak nachytal Miliho, jak u malého zrcadla, které v jídelně viselo, honem něco schovává. Zahlédl, že je to fotografie, a tu si řekl, ejhle život. Nejen Zinuška a ten její pan Míla, ale už i Mili, no ovšem, děti dospívají, rostou… přistoupil k rádiu a otevřel je.

„Chudák ten náš pan Fenek,“ řekl, „zase chtěl na mně morfium, je to slabý, změkčilý, vyřízený člověk… je to zvrhlost. Copak asi pan Prachař s tím pitím a ten jeho nešťastný synek Vojta, paní jsem nepotkal snad už rok…“ Pak se z rádia ozvala sladká kavatina Almavivy z Lazebníka, zpívaná pod balkónem Rosině… a pan Kopfrkingl se otočil, popošel k Milimu u malého zrcadla a nastavil dlaň. „Tak mi ukaž tu svou lásku,“ nastavil dlaň, „tu svou první lásku, ať ji také známe…“ Po malém zdráhání mu Mili fotku podal. Ale nebyla to dívka. Byl to řeznický učeň.

„Je to ten řeznický učeň,“ zajíkl se Mili a pohlédl na kočku, „no ten boxer přece.“

Po chvíli ticha se pan Kopfrkingl usmál a řekl:

„Jak jsi to získal? Vy se znáte?“

„Tys mě přece sám poslal pro program, abych věděl, kdo boxuje…“ řekl Mili a pak z něho vylezlo, že byl dvakrát v tom Klubu mladých, kde trénují.

„Přece tam stálo,“ řekl Mili, „přijďte mezi nás… No přece na tom letáčku,“ řekl, „té přihlášce, co mi dal pan inženýr Reinke…“

„Ale to je, Mili, skvělé, kamarádit se s boxerem,“ řekl po chvíli pan Kopfrkingl a myslil si, kamarádí s boxerem, snad přece nebude tak měkký, zženštilý, jak říká Willi, snad se z toho dostane, a nahlas řekl: „Musíš být, Mili, tvrdý, statečný, stoprocentní, máš přece německou krev. Po mně…“ dodal se staženým obočím, „po prázdninách přejdeš na německé gymnázium. No ano,“ usmál se na Lakmé, zaraženou, skleslou, a pak se opět obrátil k Milimu, který hleděl na kočku, a řekl:

„Chodit s boxerem je rozhodně dobré, box je bojový sport, ein Wettkampf, Vůdce jej má za jeden z nejlepších. Jen kdyby ses, Mili, pořád tak netoulal. Neměl bys radši chodit ani k mostu. Ten tvůj boxer pilně trénuje?“ usmál se, vraceje chlapci fotku, a když Mili kývl, řekl: „Co ti vlastně říká, o čem se spolu bavíte…“

A pak se s hrůzou dozvěděl, co mu boxer říká, o čem se spolu baví. Proč tak pilně trénuje. Proč se tak pilně učí boxu. Proč musí jeho rány sedět. Protože Němci vtrhli do naší země. Protože jsou násilníci. Protože nám vzali svobodu… A Mili, když to říkal, hleděl jako ovce, a hleděl na kočku a pan Kopfrkingl se přemohl a smutně potřásl hlavou. Na to, abych mu to osvětlil, je ještě čas, myslil si a hleděl na Miliho, brzy mu to vysvětlím, domluvím mu, přesvědčím ho. A šel k rádiu, kde právě dozpívával Almaviva svou sladkou píseň Rosině, a lehce odstrčil kočku, která se vpletla pod nohy.

Před svatodušními svátky zatklo gestapo v krematoriu Josefa Zajíce a Berana, pak následoval ředitel Srnec. „Co udělalo to gestapo,“ řekl si pan Karl Kopfrkingl, člen NSDAP s ryze německou duší, „zdá se dost tvrdé. Ale nedalo se asi nic jiného dělat, co naplat. Jde přece o štěstí miliónů lidí. Dopouštěli bychom se zločinu na národě,“ řekl si pan Kopfrkingl, „zločinu na lidstvu, kdybychom se neuměli zbavit škůdců, kdybychom nečinně přihlíželi k jejich dílu zkázy.“ Gestapo zatklo v krematoriu Zajíce, Berana a ředitele Srnce… Mili a Zina jeli na svatodušní svátky k dobré tetě do Slatiňan, která, kdyby byla katolička, byla by po smrti světicí, byla světicí už teď – jeli k ní s kyticí lilií, a v těch dnech se mělo u pana Kopfrkingla rozhodnout o významné věci: o jeho povýšení.

„Nebeská,“ řekl pan Kopfrkingl Lakmé v jídelně, „děti jely na svatodušní svátky k tetě do Slatiňan, k té naší dobré duši, která je světicí už teď… a my jsme sami. U nás zatkli pana Zajíce, Berana a ředitele Srnce… bůhsuď proč, zřejmě pro jejich nepřátelství k Říši, německému národu, lidstvu… Co,“ usmál se na Lakmé, která se zděsila, „co se bojíš? Že zatkli Zajíce, Berana a ředitele? Buď klidná, nic se jim nestane, co by se jim stalo, přemístí je jen na jiné pracoviště…“ Pak řekl: „Ředitelem místo pana Srnce mám být já. Mám být ředitelem, protože jsem odborník… Co, drahá, abychom, když jsme právě tak sami, se svátečně oblékli a udělali si takovou malou hezkou hostinu? Ovšem bez vína, jsem abstinent… a pak se vykoupeme v naší krásné koupelně, jak se sluší po římských hodech. Nemáme snad zároveň i výročí naší nebeské svatby?“ usmál se něžně, „nebo aspoň výročí našeho blaženého seznámení v zoo u leoparda… nemáme, dobře, ale mysleme si, že ano… pojď…“ Pan Kopfrkingl vzal Lakmé za paži a odvedl ji do kuchyně, aby připravili jídlo.

Kvečeru, když bylo jídlo hotovo, vybídl pan Kopfrkingl Lakmé, aby si vzala tmavé hedvábné sváteční šaty s bílým krajkovým límečkem, a když si je oblékla, dovedl ji do jídelny, posadil za stůl, přinesl chlebíčky, mandle, kávu a čaj, otevřel rádio a pak si sedl ke stolu i on.

„Slyšíš, nebeská,“ usmál se něžně, „to, co teď právě hrají, je sbor a bas z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Je to zajímavé. Je to tak dokonale pohřební hudba, a přece se u nás tak málo hraje. Kdo by si ji u nás dal zahrát v síni, měl by pohřeb vskutku vzácný. Paní Strunné kdysi hráli Nedokončenou, slečně Čárské Dvořákovo Largo a slečně Vomáčkové nedávno píseň o Poslední růži Friedricha von Flotowa. Vada je v tom, že hudbu si pro sebe zpravidla nevolí nebožtíci, ale že jim ji vyberou pozůstalí! A ti nevyberou podle vkusu mrtvých, ale podle vkusu svého. Ti nevyberou to, co se líbí jejich nebohým, ale to, co se líbí jim.“ Pak řekl: „Tohle je velká árie Lucie z třetího dějství. Zpívá ji nějaká výtečná Italka.“

A zatímco jedli a z rádia zněla velká árie Lucie, pan Kopfrkingl řekl:

„Máme, nejčistší, život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe,“ ukázal a pohlédl na strop, jako by upozorňoval na hvězdy, nádherný obraz nebo zjevení, „nebe, na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jeden jediný mráček, nebe, jaké někdy vídám nad mým Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo nespaluje. Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, musím to dát zítra spravit. Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít ze židle. Ta záclona támhle v rohu…“ ukázal k oknu, „na kterou upozornil na Štědrý den Willi, už od té doby zase drží. Slyšíš ten krásný zpěv,“ ukázal na rádio, z něhož se nesla velká árie Lucie, „jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby, kdepak je Rosana…“

Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: „Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“

A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka.

„Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“

Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl:

„Co abych tě, drahá, oběsil?“

Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to.

V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval:

„Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí.“ A sobě v duchu řekl: „Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla…“

Lakmé byla zpopelněna v Chrudimi u Slatiňan… a pan Karl Kopfrkingl byl – po svatodušních svátcích – jmenován ředitelem pražského krematoria. Penzionoval pana Vránu ve vrátnici nádvoří, který tam seděl, že měl něco s játry, je už starý, myslil si, je tu už od mého nástupu bezmála před dvaceti léty, ať si odpočine, paní Podzimkové, uklízečce, dal výpověď, vždyť se tu skoro bála, řekl si, ať ji zbavím strachu, té kletby… ale pana Dvořáka si ponechal, „víte, pane Dvořák, mně se na vás líbí, že nekouříte a nepijete…“ řekl mu, „že jste abstinent…“, a ponechal si také pana Pelikána a také pana Fenka si ještě nechal. Měl bych ho zachránit, myslil si někdy v ředitelně, sotva se drží na nohou. Když šel kolem vrátnice, pan Fenek plakal a zalézal jako pes.