15

A pak, po vítězném tažení polském, byl pan Karl Kopfrkingl volán k nejvyššímu šéfovi pražského sicherheitsdienstu a tajemníku pana říšského protektora Boehrmannovi, Boehrmannovi do té světlé široké budovy se sloupy, před níž bylo tolik aut a na níž vlála říšská vlajka, do pracovny, kde to sladce vonělo santalovým dřevem a kde kromě krásných záclon, tlustého koberce a velkého portrétu Vůdce viselo i několik jiných nádherných obrazů, a zde, v této pracovně nejvyššího šéfa pražského sicherheitsdienstu a tajemníka pana říšského protektora bylo mu důvěrně sděleno, s jakým experimentem se počítá, bylo to na podzim 1939.

„K očistě a cti německého lidu. K vítěznému boji za novou, šťastnou Evropu. K spravedlivému uspořádání světa, Vůdcovu novému řádu,“ řekli mu a zdvihli sklenky z lesklého stolu, za nimiž ležela i nějaká kniha, a byl tam též Willi Reinke a ten mu řekl: „Smím ti něco nabídnout, koňak, českou slivovici…“ a pak mu řekli:

„Máte zkušenosti. Máte rád mechanismy, automatismy, jste hrdý nositel němectví. Potřebujeme vyzkoušet taková plynová žároviště, víte, so eine treffliche Gaseinrichtung für die Zukunft. Je však třeba naprostá mlčenlivost, je to tajné. Nabízí se vám pocta. Mohl byste být odborným šéfem.“

„Taková plynová žároviště pro budoucnost,“ opakoval Willi a leh­ce se dotkl knihy na lesklé desce stolu, „pro budoucnost, která je vždycky nejistá kromě smrti a našeho vítězství. Nebudou trpět ani koně,“ usmál se, „nabízí se ti pocta. To,“ řekl, „co jsem ti slíbil, když jsi byl žebrákem v Maislově ulici, je zde. Dostaneš osobní auto Mercedes. Budeš moci vozit,“ usmál se, „rodinu na výlety…“ Pak se usmál, zdvihl sklenku a řekl: „Jsi vyvolený. Vskutku ještě nepiješ…?“

A pan Kopfrkingl s úsměvem nadechl sladkou vůni, sladkou vůni santalového dřeva, kterou byla pracovna nejvyššího šéfa pražského sicherheitsdienstu a tajemníka pana říšského protektora prosycena, pohlédl na knihu za sklenkami a položil ruce do klína. „Pánové, děkuji,“ řekl a zavrtěl hlavou, „vskutku ještě nepiji. Alkohol nepiji, jsem abstinent.“ A přijal nabízenou poctu.

A pak chodil do Casina, zázračným vchodem se třemi schody, obloženým bílým mramorem, měl plavovlasé milenky, zvláště Marlén, která se původně jmenovala Marie a byla jak anděl nebo prvotřídní herečka, měl jich asi deset nebo dvacet a chodil za nimi i jinam než do Casina, ale k Malvazu ne, tam nechodil už dávno, některé z nich přicházely na oplátku za ním do bytu, měl jich tolik, že si je málem pletl, ale zato nepil a nekouřil, byl abstinent, litoval ty, kteří krásky neměli, litoval paní Prachařovou, jejíž muž propadl alkoholu, a litoval jejich nešťastného synka Vojtu, který to může mít po něm, a litoval též jiné, například doktora Bettelheima s rodinou, který už neměl auto ani ordinaci, a v jídelně hleděl k oknu na obraz svatebního průvodu, který kdysi koupil Zině v Nekázance v rámařství pana Holého, a na tabulku na šňůře vedle, nejvznešenější jízdní řád, který na zemi je, jízdní řád smrti, hleděl nade dveře jídelny, kde už dávno místo nikaragujského prezidenta visel Vůdce, dokonalý tisk dokonalého gentlemana, a říkal si, „brzy dostanu jmenovací dekret šéfa experimentu, plynových žárovišť, jakýchsi komor… a auto Mercedes…“ a také hleděl na rodinný obrázek nad skříňkou, na níž seděl vedle Lakmé uprostřed dětí s kočkou na klíně… chodíval vedle do obýváku a hleděl nad klavír, kde visela vitrínka s mouchami, vitrínka s drosophilou funebris a muškami banánovými, na nichž se zaživa zkouší dědičnost, a jednou – bylo to kvečeru – si vzpomněl na slatiňanskou tetu, tu dobrou duši, která, kdyby byla katolička, byla by po smrti světicí, byla svatou už teď, a řekl si: „Musím do té naší krásné milé koupelny, kterou mám tak rád…“ a šel tam, a pod ventilátorem u motýla zapálil svíčku… Pak se vrátil do jídelny a rozsvítil stojací lampu, protože v jídelně už bylo šero, a z knihovny vzal zákon o kremaci a listoval jím chvíli, a pak vzal snad už posté knihu o Tibetu… tu líbeznou, úchvatnou knihu o Tibetu, o tibetských klášteřích, dalajlámovi a jeho převtělování, a řekl si: „Vždyť ji znám už skoro nazpaměť…“ a šel si s ní sednout pod svítící lampu, a když ji otevřel, řekl si ještě, ale o přesladkou čarokrásnou se starám, zaplať pánbůh, že ji vzali do německé školy, ale nějaké rysy své blažené matky má, ta má osmnáctiletá černovláska, to je hrozné… a pak někdo zazvonil.

Pan Kopfrkingl vstal zpod lampy, položil tibetskou knihu na jídelní stůl a šel otevřít.

„Mohu mluvit s panem ředitelem Kopfrkinglem,“ řekl příchozí německy za dveřmi, „jsem poslán, je to důvěrné…“ Pan Kopfrkingl se uklonil a poodstoupil, aby příchozí mohl vejít do dveří, a pak ho uvedl do jídelny. Host byl v obličeji dost žlutý, ale to mohlo být způsobeno rozsvícenou stojací lampou. Byl však dost podivně oblečen, v něčem jako v černé kutně.

„Račte přijmout místo,“ pokynul pan Kopfrkingl ke stolu, aniž dal na sobě znát údiv, „odpusťte…“ a sebral knihu, která tam ležela, „právě jsem četl knihu… Smím vám něco nabídnout? Koňak, českou slivovici…“ řekl zdvořile.

„Děkuji,“ usmál se host a položil ruce do klína, „alkohol nepiji. Ani nekouřím. Jsem abstinent…“ A pak se znovu usmál a řekl:

„Směl-li bych prosit, tedy trochu čaje s kouskem másla…“ A když pak pan Kopfrkingl rychle odběhl do kuchyně, uvařil čaj s kouskem másla a vrátil se s ním do jídelny, host na něho pohlédl a řekl:

„Kušog. Jsem tulku z kláštera Mindoling. Zemřel nám dalajláma. Léta… sedmnáct, devatenáct let… hledá Tibet, naše požehnaná země, jeho inkarnaci. Toho velikého muže, kterého si Buddha vyvolil, do něhož se převtělil a konečně, po letech hledání a pátrání, skoro po dvaceti letech… ho našel. Byl jsem vyslán na tuto dalekou cestu, abych vás vyhledal a sdělil vám, že jste to vy. Trůn v Lhase vás očekává, rimpoče.“

Pak řekl:

„Je však třeba naprostá mlčenlivost, je to tajné… Přijdu ještě několikrát, abych vás zasvětil. Pak odejdeme do Himálaje, naší rajské, požehnané vlasti…“

„Otče, tys měl návštěvu,“ řekla Zina, když se vrátila domů, „zde na stole jsou dva šálky, v jednom je na dně nějaké máslo.“

„Měl jsem vzácnou návštěvu, drahá,“ řekl pan Kopfrkingl a pozoroval ji, „nemluv však o tom, nedej na sobě nic znát, je to tajné. Je třeba naprostá mlčenlivost. Jak se ti líbí, překrásná, ve škole? V tvé nové německé škole?“

„Ztratila jsem přítelkyně,“ řekla Zina sklesle, „nevěděla jsem, že je ztratím. Myslela jsem, že všechno bude dál, jak bylo. S Lenkou a Lálou se už nestýkám…“

„Byly to dobré, milé kamarádky,“ kývl pan Kopfrkingl, „ale co se dá dělat, člověk ztrácí leccos. Co jsem já už v životě poznal tragédií,“ řekl, „paní Strunná, slečna Čárská, Vomáčková, paní Lišková, paní Podzimková. Pan Holý, který ztratil ženu, pan Rubinstein, který se dal rozvést, pan Strauss, který ztratil ženu na krční souchotě a syna na spálu… člověk ztrácí vlastně pořád, to je už úděl. Co pan Míla Janáček…“

„Neříká zatím nic, ale myslím, že se rozejdeme,“ řekla Zina.

„Že se rozejdete,“ kývl pan Kopfrkingl a pohlédl na rodinný obrázek nad skříňkou, „tak vidíš. Byl to dobrý, milý hoch, z dobré, slušné rodiny, jeho otec byl strojní inženýr, on sám měl rád fyziku, stroje, měl rád hudbu a různé mechanismy a automatismy jako já, měl před sebou budoucnost. Je ho škoda. Budeš mít na něho věčnou památku aspoň těmi obrázky,“ ukázal na obrázek nad skříňkou a Zina tam pohlédla a řekla:

„O Milim nejsou pořád žádné zprávy?“

„Žádné, holčičko, žádné, bože, kde je…“ pan Kopffkingl svraštil čelo a usedl.

Smutně ho pohladila po vlasech, vzal ji za ruku a řekl:

„Žijeme ve velké, převratné době a máme zatím ještě moc starostí. Ztrácíme všichni. Pan doktor Bettelheim…“ ukázal na strop, nad nímž míval lékař ordinaci, „už také nesmí provozovat praxi. Nach der… durch die… vom 25. 7. 1938 sind Juden von der Ausübung der ärztlichen Tätigkeit im Deutschen Reich grundsätzlich ausgeschlossen, Židé v Německé říši jsou z vykonávání lékařské praxe zásadně vyloučeni… je to zákon a zákony, jak snad víš, musíme ctít… ještě tu nad námi sice bydlí, ve dvou bytech, se svou krásnou paní, Anežkou a synovcem Janem, v bývalé ordinaci má starý překrásný obraz, nějaký únos ženy hrabětem Bethlénem, ale to je vše, co má. Auto mu už před domem nestojí. Brzy tam však bude stát jiné auto, krásná mercedeska, a ta bude naše, a tuhle na té stěně…“ ukázal na jednu stěnu jídelny, „bude viset jeden starý, překrásný uherský obraz. Ale to je maličkost,“ řekl rychle, „to je vlastně zcela bezvýznamné, co tady bude viset a co ne, člověk nesmí být otrokem svých věcí. Žijeme, krásko, ve velké, převratné době a je třeba myslit na celek. Na národ, na lidstvo, co je proti tomu jedinec… z tamtoho,“ něžně pohladil Zinu po vlasech a myslel zřejmě rozchod s panem Mílou, „si, nebeská, nic nedělej. Češi budou likvidováni. Ano, dítě, je to tak,“ řekl, když Zina sebou trhla, „pravdě musíme pohlédnout do očí statečně a otevřeně. Nemá cenu, drahá, si něco skrývat. Když jsme dokázali unést smrt naší blažené a teď to neštěstí s Milim, musíme tohle umět unést také. Likvidace Čechů je v zájmu našeho národa a lidstva. V zájmu nového šťastného a spravedlivého řádu, který Vůdce buduje. Nezhynou fyzicky, to ne,“ pan Kopfrkingl zavrtěl hlavou a zdvihl ruce, „fyzicky nezhynou, nejsme vrazi. Ale poněmčí se. Je to v zájmu našeho národa a šťastné Evropy. Zde je náš nejvlastnější prostor a odsud budeme řídit svět,“ ukázal rukou po jídelně a pohlédl na kočku, která se právě objevila, „až se to stane, bude ráj. Na věčné časy.“

Za několik dní řekl pan Kopfrkingl Zině, chystající se jít na hodinu klavíru:

„Sličná! Přišel mi dekret. Jsem jmenován šéfem obrovské věci. Odcházím z krematoria na vyšší místo. Jde o říšský projekt, který jednou provždy zabrání, aby lidstvo bylo vykořisťováno, trpělo hladem a bídou, zbaví lidi utrpení všeho druhu, možná že i koně… Žel, nemohu ti říci nic bližšího, je to tajné. Je třeba naprostá mlčenlivost. Ale co říkáš, abych ti ještě dřív, než odejdu z krematoria, ukázal své dvacetileté působiště. Abys viděla, kde tvůj otec začínal, pracoval, poctivě plnil své povinnosti, rostl a vyspíval? Zítra je sobota, odpoledne se nespaluje, až v pondělí… co říkáš, vzít si ty hezké černé hedvábné šaty, co jsem ti tenkrát koupil, a kouknout se tam… Seženu nějaký,“ řekl, „fotografický přístroj…“

Když Zina odešla, dostal návštěvu tibetského vyslance. Uvařil čaj s máslem.

„Rimpoče,“ klekl mnich před ním v jídelně na koberec, „je čas. Trůn vás čeká. Tibet, naše blažená země, čeká svého velekněze, lid očekává svého vládce. Zde je háv posledního lámy…“ mnich ukázal rukou do prázdna, jako by ukazoval na hvězdy, které jsou v jídelně a není je vidět, „zde je zlatý tegag a tmavočervený šamíhav. Zeď, která zacláněla váš rozhled, padla. Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy…“ ukázal na strop… „spasíte svět. Kyab su čivo, kvabgón rimpoče,“ mnich se dotkl čelem země, _„_vy jste Buddha…“ „Vstaňte, synu,“ pokynul pan Kopfrkingl mnichu dobrotivě a v očích měl téměř slzy, a pak se postavil za stůl, zdvihl ruce jako k nebi, na strop… a řekl:

„Nebe se otevřelo, nad námi jsou nekonečné hvězdy. Lags so. Jak jsem to léta čítal v knize David Neelové, v knize o Tibetu, kterou mi svázal v krásné žluté desky pan Rudolf Kádner, knihař na Ovocném trhu v tomto městě Praze. Nechť jsou všechny bytosti šťastny. Ve jménu šťastného příštího lidstva není žádná oběť pro mne dost velká. Pan Holý z Nekázanky také ztratil ženu. Pan Strauss také ztratil ženu na krční souchotě a syna na spálu. Ale musím tu ještě něco vykonat,“ usmál se ku svým nohám, „ještě spasit jednu dobrou duši. Ještě jednu duši zavčas vrátit tam, odkud vzešla, zachránit před utrpením, které by ji v tomto příštím šťastném světě čekalo, zítra, v sobotu odpoledne. Vezme si tmavé hedvábné šaty a za hodinku ulehne v nich k největší pražské klavíristce, která vůbec byla, paní Hermíně Sýkorové. Bude jí zpívat nebeské ptactvo druhou větu z Chopinova klavírního koncertu, tak je stanoveno vdovcem. Počkej do zítřka večera, synu.“

Mnich se usmál a v té chvíli jako by se panu Karl Kopfrkinglovi zamlžil svět. Ale bylo to zamlžení v jeho vlastní duši. Když se trochu vzpamatoval, slyšel hrát nádhernou hudbu, byla to velká árie z Donizettiho Lucie, klavírní koncert, Nedokončená, Parsifal a Eroica… a pak nějaká skočná, klarinet, housličky, též basa, a pak nějaké bubínky, tympány a mlýnky… a viděl, že v jídelně stojí poblíž kočky a dveří s portrétem Vůdce a říšského kancléře muži v bílém, tři andělé, z nichž jeden se jmenoval Piskoř… a pak k němu přistupují, berou ho za paže a nebesky laskavě ho vedou z bytu, po schodech, kde uhýbá z cesty nějaká zděšená paní a její syn… před dům. před dům, kde stálo auto. bílé auto, auto pro anděly, zdobené červeným křížem a německou poznávací značkou. Když sehnul hlavu, aby vstoupil, ucítil lyzol či karbol a lehký podzimní větřík mu provál vlasy.

V polovici května 1945 – po válce – viděl pan Kopfrkingl okénkem sanitního vlaku na jakémsi nádražíčku malého německého města zástupy vyhublých lidí, vracejících se domů. Zdálo se mu, že mezi nimi poznává nějaké známé tváře, tvář jakéhosi pana Strausse a Rubinsteina a starou tvář doktora Bettelheima a nějakého mládence, snad jeho Jana, a také nějakou ženu, která mu přišla známá. Usmíval se, byl by jim rád zamával, ale právě měl ruku v kapse a právě v té kapse něco nahmatal. Byl to kousek nějakého provázku a kostka cukru. A tak se jen obrátil do kupé a řekl bezrukým a beznohým:

„Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně… Pánové, teď nastává ten nový řád.“

Z komína pražského krematoria šel žlutavý dýmek, v té chvíli tam právě spalovali morfinistu.