8

V sále seděli skoro až u ringu a Miliho umístili mezi sebe jako růži mezi trní. Obecenstvo přicházelo, usedalo, jedlo eskymo, tu a tam i pilo pivo z lahví nebo půllitrů, v sále se totiž dalo pít pivo z půllitrů nebo z lahví, když si to člověk dal pod židli, byla tu mládež i dospělí a hodně žen, víc žen, než by byl kdo pomyslil. Pan Kopfrkingl zahlédl v první řadě jakousi starší ženu v brýlích, právě si nahýbala z půllitru, a o kus dál nějakou mladou růžolící dívku v černých šatech vedle mládence. Pak trochu pohlédl za sebe a všiml si jedné černé ženy u vchodu, která mu profilem a poprsím někoho připomínala. Podle smíchu, trhání ramen a zmalovaných úst ji měl za horší prostitutku. Pak si vzpomněl, že mu připomíná Maličkou od Malvazu.

„Vidíš támhletu paní,“ řekl Milimu a sáhl do kapsy, „ne tu černou u vchodu, co trhá ramenem, tu v uličce, co prodává eskymo, běž a kup si, a kup taky program.“ Ale Willi ho předešel a dal chlapci peníze sám, byl hostitelem.

„Támhleta černá u vchodu mi profilem a poprsím připomíná jednu známou,“ řekl Willimu, když Mili odešel pro eskymo a program, „Maličkou od Malvazu, horší prostitutku. Snad je to ona. Má nebeská by mi byla málem zapomněla dát tvůj lístek s pozváním,“ řekl pan Kopfrkingl, „měla jej zastrčený v kredenci u talířků.“

„V kredenci u talířků,“ zasmál se Willi s pohledem na ring a pak řekl: „Abyste také jednou viděli mužný sport. Mužný sport je dobře občas vidět. Nejsme žádné mouchy ve skleníku. Jsme staří frontoví vojáci a doba je zlá. Koukni, co je tu lidí. I žen…“ hodil Willi hlavou.

„Některé mají box rády,“ usmál se pan Kopfrkingl, „já jim to přeji. Když je to baví, ať se pobaví. Je to pořád lepší, než pít alkohol a kouřit nebo být morfinista… myslím, pít alkohol jako notorik. Ale mně box vždycky připadal dost hrubý,“ zakroutil hlavou s úsměvem.

„Proč hrubý,“ řekl Willi, „spíš tvrdý. Ale to je právě na něm to dobré. Doba je zlá a je třeba silných stoprocentních mužů. Slabí štěstí a spravedlnost lidstvu nedají, to jsem ti již říkal, s tím snad souhlasíš. Ostatně, je to tak stále,“ řekl Willi, „vždyť jsme to viděli už ve světové válce na frontě, když jsme se bili za německou čest. Často je více zla ve slabosti než v síle.“ Pak pohlédl na Miliho, který se vracel s eskymem.

„Máš program?“ zeptal se ho pan Kopfrkingl, a když Mili vyjekl, řekl: „Tak běž a kup ho, ať víš, kdo boxuje.“ A Mili odešel znovu.

„Někdy se Milimu musí říct všechno dvakrát,“ usmál se pan Kopfrkingl a pohlédl ke vchodu, kde pořád stála ta podobná Maličké od Malvazu a teď tam právě nastal nějaký rozruch, lidé se tam nějak zavlnili a poskočili, ale oč jde, nebylo vidět. „U vchodu je nějaký rozruch,“ řekl pan Kopfrkingl, „lidé se tam nějak zavlnili a poskočili, tak říkáš, tvrdý… Ale pak není vhodný pro mládež. Box mohou tedy pěstovat frontoví vojáci nebo policie, ale ne takovíhle hoši. Vždyť tohle je nějaký Klub mladých!“

„Právě,“ řekl Willi, „právě mládež musí být silná. Tohle chápou i Češi, vždyť to vidíš…“ ukázal rukou na přeplněný sál a pak se obrátil k Milimu, který se vrátil teď už i s programem, a řekl:

„Tak už máš program, tak si sedni, už to začne.“

Pan Kopfrkingl pohlédl na starší ženu v brýlích s pivem v první řadě a na mladou růžolící dívku v černém opodál a pak se opět trochu poohlédl, podoba Maličké stála u vchodu pořád a rozruch, který tam prve byl, pomalu postupoval obecenstvem k nim. Teď bylo vidět, že ho dělají nějací dva návštěvníci, kteří hledají svá místa.

Pak zazněl gong, do ringu byl vržen kužel světla a obecenstvem projelo vzrušení.

„Teď dávej pozor, Mili, a neboj se,“ řekl Willi Milimu, který ještě dosud lízal eskymo, asi si je šetřil, a v druhé ruce držel program. „Bát se je nehezké. Strach je největší nepřítel lidstva. No ano, to tvrdím…“ usmál se do tváře přítele Kopfrkingla… a pak se všichni trochu otočili, ti dva návštěvníci, co dělali rozruch, našli místa, která hledali, právě v řadě před Willim. Pak do ringu vlezli dva dorostenci.

„Box je bojový sport, ein Kampfsport,“ řekl Willi německy, tiše, aby to nebylo příliš Slyšet, „Kampf Mann gegen Mann. Box není jen pro silné a pro ty, kdo už všechno umí, ale právě pro chlapce, kterým chybí sebevědomí a odvaha. V boji muže proti muži se učíme používat svých sil a útoky nepřítele bezpečně a klidně odrážet. Útok a obrana jsou dva největší úkoly boxu. Ukaž…“ pohlédl na program, který Mili držel v ruce, a pak ukázal na dvě jména označená jednotkou a řekl: „To jsou tihle dva. Tenhle z Jednoty a tenhle z AC Praha, učeň.“

Pak se zatřásly provazy, které obepínaly ring, zatřásly jako pavučina, prolézal jimi malý tlustý rozhodčí v bílém tvrdém límci a červeném motýlku a uvízl v nich špičkou boty. Sál zahřměl smíchem. Pan Kopfrkingl si teď trochu všiml těch dvou, co přišli na poslední chvíli a seděli před Willim, byl to nějaký muž a žena.

„Aby si tak zlomil nohu,“ řekla žena.

Soudce se vyprostil z provazů, narovnal si tvrdý límec a motýlka, stoupl si do středu ringu a rázným pohybem ruky zavolal borce. Vypadal jako vzteklý trpaslík.

„To poteče krev?“ zhrozil se Mili.

„Může,“ pokrčil Willi rameny, „je to bojový sport. V boji nebo ve válce teče krev také. Ale správně téct při boxu nemá. Surové údery jsou zakázány, aspoň u nás. V Hitlerově mládeži, kde se učí box v základní škole, se vyučují jen přímé údery, hák je zakázán… der Haken darf im Übungsbetrieb des Jungvolks nicht angewandt werden… možná že v českém Klubu mladých v Praze to tak není.“

„Aby si nevyrazil zub,“ řekla žena před Willim, když soudce rozhodil ruce, aby poslal oba borce do rohů, a pan Kopfrkingl si jí teď lépe všiml. V ruce měla program, na hlavě nějaký klobouk s pérem a na krku svazek korálů. Muž vedle ní byl menší, tlustý, na koleně držel tvrdý klobouk a mezi nohama hůl.

A pak to začalo a Mili na to hleděl jako vyjevený.

„Vždyť to nic není,“ řekl Willi po chvilce, „ještě nepadla ani jedna pořádná rána.“

Pak padlo pár ran, zazněl gong, bylo to nerozhodné. Tlustý soudce v límci a motýlku vztekle zdvihl ruku a zadupal.

„To tančí dupák,“ řekla žena s pérem, „proč k tomu nehraje basa?“

„Proč by k tomu hrála basa?“ zavrčel její tlustý soused a strčil do ní, „nejsi v žádný dupárně. Seš na boxu!“

Zazněl gong a do ringu vstoupila další dvojice.

„Tenhle je z Jednoty,“ ukázal Willi na program, který držel Mili v ruce, „tenhle modrý je učeň z AC Praha.“

Soudce dupl a hodil rukou, dvojice začala. Teď to bylo rušnější, padalo víc ran a Mili na to koukal ještě vyjeveněji.

„To se musí učit“ řekl mu Willi, „bez učení to nejde. Musí se učit správné údery a co hlavní, správné krytí a obrana. Bez přípravy se boxovat nedá. Nevím, jak v tomhle Klubu mladých, ale v Hitlerově mládeži začíná každý hoch s individuálním školením. Jeder neue Bewegungsablauf,“ řekl německy tiše, aby to nebylo moc slyšet, „muss zuerst ohne Partner in der Gemeinschaft geübt werden…“ V té chvíli se dvojice v ringu nějak zaklestila, tlustý soudce mezi ně vlítl a rozháněl je.

„Aby ho neklepli,“ řekla žena s pérem.

„Co by ho klepli,“ zavrčel tlustý vedle ní a strčil ji, „nejsi v biografu, je to box. No ano, box,“ houkl na ni, „tady se neklepe. Tady se boxuje!“

Pak v ringu nastal prudší boj, dorostenci si zasazovali rány, soudce kolem nich poskakoval, sál hučel a pískal, starší žena v brýlích v první řadě si nahnula z půllitru, růžolící dívka v černém se odvracela k mládenci, který seděl vedle ní. Pak soudce opět začal oba borce rozhánět.

„Že taky nemá rukavice,“ řekla žena s pérem.

„To je soudce,“ osopil se na ni tlustý a strčil ji, „ten neboxuje. Na ty dva v trenýrkách se koukej.“

Pak ten modrý zahnal soupeře do kouta, zazněl gong a byl konec. Soudce skočil k modrému, zdvihl mu ruku a sál zabouřil.

„Modrý vyhrál,“ řekl Willi, „dobře se bránil. Die richtige Deckung und Abwehr der Stösse sind grosse Aufgaben. Kdyby ses tak uměl bránit i ty,“ řekl Milimu, „nikdo by tě nikdy neohrozil. Kdyby někdo na tebe šel, klidně by ses mu ubránil…“

Soudce se vyklonil přes provazy a mával kamsi ke vchodu, asi na další borce.

„Aby nepřepad,“ řekla žena s pérem.

„Ty máš strachy,“ utrhl se tlustý teď už dost zhurta, „co by přepad? Mává na další borce, je to soudce. Mlč a nemluv,“ sykl.

Do ringu nastoupila třetí dvojice.

„To jsou tihle,“ ukázal Willi na program, „ten v černých je z Jednoty, ten v červených je řeznický učeň…“

„Vždyť je tady řezník,“ pískla žena s pérem, ukazujíc na program, který měla v ruce, „ten v červených. Poteče krev.“

„Neblbni,“ strčil do ní tlustý, „co by tekla? Nejsi na jatkách, ale na boxu. Mlč už, prosím tě, a civ, nebo…“

Zazněl gong, soudce dupl a začal zápas třetí. Byl prudký hned od začátku a Mili byl z toho celý pryč.

„Neboj se,“ smál se Willi, „heleď, tohle je přímý úder, der gerade Stoss“, řekl německy tiše, „to je ten z Jednoty. Kdybys tohle uměl, vyhrál bys nad každým.“ Pak ten z Jednoty zasadil řeznickému učni další ránu a učeň sebou plácl do provazů. „To byl hák, der Haken,“ řekl Willi. Obecenstvo hučelo, pískalo, starší žena v brýlích v první řadě si nahnula z půllitru, růžolící dívka v černém odvrátila tvář, tlustý soudce vztekle dupal a rozhazoval ruce, až mu motýlek u krku skákal, a tlustý strčil ženu s pérem a zasyčel:

„Neblázni. Co děláš? Koukej se.“

„Že se ten v motýlku nebrání,“ vypískla, vzrušeně se točíc po lidech, „aby ho neklepla mrtvice. Je to ňáký sběratel. Že nemá tu zelenou síť****ku…“

„Nekecej,“ zavrčel tlustý muž už vztekle a bouchl holí, kterou měl mezi stehny, o zem, „jaký sběratel, jakou zelenou síťku, říkám, že je to soudce, ten neboxuje.“

A pak se strhl v ringu velký poprask, točilo se to tam jako v kole, rány létaly a dopadaly a jiné byly ve vzduchu, jen dopadnout a narazit… tlustý soudce v bílém tvrdém límci a červeném motýlku mezi tím lítal, skákal, dupal, rozhazoval ruce a náhle…

… náhle ten z Jednoty se nahrbil, napjal svaly, lýtka, vyrazil… a než se kdo nadál, soudce vzlétl metr do vzduchu jako motýl, zamával rukama a ležel na zemi jak široký tak dlouhý… a vzápětí ten z Jednoty vyrazil znovu a k zemi se skácel i řeznický učeň… Sál zpola zahřměl smíchem, ženy vylétly ze židlí, ta starší v brýlích vyhodila do vzduchu půllitr, zpola se ozvalo hulákání, pískot, křik… „Je mrtvý,“ křikl do strašlivého burácení Mili a třásl se jako ovce.

„No a kdyby,“ usmál se Willi, „was denn…“

„Cos mlel, že neboxuje,“ křičela žena s pérem na tlustého vestoje, ukazujíc do ringu na soudce, „cos mlel, že je to soudce, vždyť lít a teď leží! Cos mlel, že je to box a krev nepoteče, že to nejsou jatky, vždyť teče…“ křičela a tloukla tlustého do zad, „mlel, že dem na box, někdo tu mluví německy…“ a tlustý se rozlítil a zacloumal s ní, až se jí péro na klobouku a korále na krku třásly. „To byl omyl,“ křičel, „připlet se do rány, ty blbá, sedni a mlč, kdo by tu mluvil německy, nejsi v rajchu, blbá, seš v Praze…“ tahal ji za sukni.

„To nic,“ smál se Willi, „připlet se. Box je krásný, ein schöner Kampfsport,“ řekl německy, „otužuje tělo i ducha. Cvičí postřeh, hbité reakce, nebojácnost a odvahu. Vůdce jej ze sportů má za nejlepší…“

Zatím se už soudce zvedl, poskočil, dělal jakoby nic, ale soptil vztekem, kousal se do ruky, dupal, zvedl se řeznický učeň, ale hned zas upadl. Obecenstvo vyskočilo na židle, část se hnala k provazům, žena s pérem uhodila tlustého do zad a křikla: „Mele, že sme v Praze,“ a pak se hnala z řady ven, a tlustý v klobouku a s holí vyskočil a hnal se za ní, tloukl ji do zad, křičela a obecenstvo se smálo, křičelo „Do toho“ a tlustý na ně křičel: „Je to blázen, vidí box poprvé, už s ní nikam nejdu, to dělá furt, pude do blázince.“

U východu byl hluk a zmatek, byla tam starší žena v brýlích s prázdným půllitrem a mokrýma rukama, byla tam i mladá růžolící dívka v černém a mládenec, byla tam i ta podobná Maličké od Malvazu, trhala rameny, smála se a vysoko ve vzduchu třásla nějakými zpřetrhanými korály. Pan Kopfrkingl se na ni z tlačenice usmál a ona udělala na něho pitvorný obličej. O kus dál cpal nějaký člověk lidem jakési přihlášky nebo letáčky, ale pan Kopfrkingl se k němu nedostal, jen Willi, a Willi si jednu tu přihlášku či letáček vzal. Pak se konečně prodrali na večerní ulici. Pod lucernou, obklopen několika hejsky, stál tlustý, hůl měl opřenou o zeď a kapesníkem si otíral vnitřek tvrdého klobouku.

„Pojď, pojď,“ řekl pan Kopfrkingl Milimu, který se na něho vzrušeně díval a chtěl něco říci, „žena mu utekla, asi nějaký otřes, lékař ji z toho dostane, pojď…“ a pak šli večerní ulicí z mírného kopce…

„Tak jste viděli mužný sport,“ usmál se Willi na přítele Kopfrkingla a na Miliho, který šel tou ulicí z kopce za nimi, a pak, pohlédnuv na přihlášku či letáček, který si vzal u východu, znovu se otočil k Milimu a řekl:

„Heleď, Mili, to je nějaký letáček a přihláška, píší tu o tréninku v Klubu mladých, přijďte mezi nás, stojí zde… tu máš… co?“ zeptal se, když Mili vzal letáček a něco řekl… „ten řeznický učeň? Ten, co prohrál? Jestli je tam zaměstnán… ale kdež. Je to řeznický učeň a v klubu jen boxuje, vždyť to máš na tom letáčku…“ a pak zahnuli do jiné ulice, dost ozářené lampami, a Willi řekl:

„Tak jste viděli mužný sport a zlatou českou mládež, doufám, že se vám to líbilo. Je dobře občas vidět něco takového, nejsme mouchy. Tak cos říkal Sudetám?“ usmál se na přítele Kopfrkingla, „vždyť my jsme od těch Sudet vlastně spolu vůbec nemluvili. Byla to práce,“ řekl, „ale zdařilá. Sudety už svobodně vydechly,“ trochu ztišil hlas, neboť právě míjeli nějaké lidi, „německé právo a spravedlnost zvítězily, protože byly neseny čistým silným duchem. Hitler nikdy nemůže ztroskotat. Má-li v rukou naši budoucnost on, je v tom záruka úspěchu.“

„Nic není v životě jisté,“ s úsměvem zakroutil pan Kopfrkingl hlavou, „budoucnost je vždycky nejistá. Jediné, co je v životě jisté, je smrt.“

„Neboj se,“ řekl Willi stále ještě vlídně a s úsměvem, „Hitler musí mít úspěch, protože bojuje za vznešené cíle. Za záchranu sta milió­nů lidí z bídy a hladu a za spravedlivý řád, kde se lidé budou cítit jako v ráji. Zmizí křivdy, strach, utrpení…“

„To je možné jen po smrti,“ usmál se pan Kopfrkingl a lehce mávl rukou, „jen po smrti v životě věčném. Když se už člověk dál nepřevtělí, ale dojde cíle. Dál se už nepřevtělí, dojde cíle leda nějaký faraón, světec, dalajláma…“ pan Kopfrkingl se usmál, „na zemi v tomhle vtělení to možné není. V tomhle životě můžeme utrpení jen omezovat, zkracovat, nic víc. Prach jsme a v prach se obrátíme,“ usmál se na nějakou ženu, kterou právě míjeli, „všiml sis té mladé růžolící dívky, co tam byla…“

„Však jde o život věčný,“ přerušil ho Willi teď už trochu rázně, „o věčný život našeho národa. O věčnou německou říši, povolanou k tomu, aby spasila lidstvo a nastolila nový, šťastný řád. Dnes rozhodujeme o šťastném osudu Evropy a nevím, komu by to mohlo být jedno. Německým otcům a matkám rozhodně ne,“ ohlédl se po Milim, který šel pomalu za nimi s letáčkem v ruce.

„Mili,“ ohlédl se též pan Kopfrkingl a pak s úsměvem řekl:

„Rozhodujeme o šťastném osudu Evropy?“

„Ovšem,“ řekl Willi už trochu popuzeně, „ty ovšem ne. Ty v sobě tu kapku německé krve necítíš. Pro tebe nemá význam. My bojujeme,“ řekl příkře, „my, zbabělci ne. Pro strach člověk zapomíná na své povinnosti… no ano,“ řekl rázně, když chtěl pan Kopfrkingl něco namítnout, „na jiné povinnosti, na ty nejvyšší. Zapomíná na jiné lidi, na národ, na lidstvo… Dát nějaké ženské každý pátek či sobotu před kremací šesták, to je snadné. Strčit sem tam něco nějakému plesnivému žebráku, to dokáže každý, to dělají i kurvy,“ řekl a trochu se obrátil po Milim. „Ale bojovat za štěstí a spravedlnost sta miliónů lidí, to_!_ Odstraňovat nezaměstnanost, bídu a potupu národa, do které byl vržen nepřítelem, očišťovat ho od parazitů a štěnic, vybojovávat mu životní prostor, to je něco jiného, Karl.“

„Životní prostor,“ usmál se pan Kopfrkingl, „Wilhelm, já ti něco řeknu. Já vím dost věcí, třeba i to, jak se dělají rakve. Když takovou rakev zavřeš víkem, tvoří její průřez takový šestiúhelník, to je tvar, který člověku skýtá nejvíc místa. Má být dost vysoká, aby mu víko neleželo na tváři a na prsou, čím vyšší rakev, tím větší pohodlí. Nejlepší jsou rakve, které jsou tak prostorné, že by se tam vešli dva. Jediný prostor, který má cenu,“ usmál se pan Kopfrkingl, „je prostor v rakvi. A také éter, nekonečno, kam vzlétne duše,“ usmál se.

Došli na křižovatku, kde jezdily elektriky a auta, a Willi se otočil a zavolal na Miliho, který stále šel za nimi s letáčkem v ruce.

„Může z toho vzniknout peklo,“ řekl pan Kopfrkingl, neboť se mu zdálo, že Willi nápadně mlčí, „peklo. Z Hitlera…“

„Proto, že bojuje za štěstí a spravedlnost sta miliónů lidí?“ řekl Willi ostře, „za věčný život našeho národa? Za lepší, šťastnější Evropu? Ovšem,“ kývl, „vznikne z toho peklo. Pro ty, kdo nám život upírají, berou, pro naše nepřátele. Pro slušné poctivé lidi ne.“

Na křižovatce jezdily elektriky a auta, samá auta barevná, nejelo ani jedno zelené – vojenské ani trestanecké, a také ne bílé, sanitní, pro anděly.

„Ty asi dnes,“ řekl Willi Milimu a pohlédl na letáček v jeho ruce, „kvůli tomu boxu ani neusneš. Není div, viděls to poprvé. Za párkrát by sis zvykl jako ti učni. Tak vy jste už,“ hodil hlavou, „doma.“

Byli před domem, na němž vedle dveří visela cedulka MUDr. Jakuba Bettelheima, lékaře chorob kožních a pohlavních. U kraje chodníku stálo pár barevných aut, z nichž jedno patřilo doktoru Bettelheimovi.

„Kde máš dnes auto?“ zeptal se pan Kopfrkingl Williho.

„Má ho Erna,“ řekl Willi, „pojedu domů taxíkem.“