12

„Jsme zde,“ pan Kopfrkingl se dost nenápadně nadýchl pod zelenými košatými stromy, jako by si chtěl tajně pročistit plíce, „jsme zde.“ Pak si pohladil vlasy, kterými mu provál slabý větřík, ukázal vzhůru a řekl:

„Jaká je to výška. Až tam vyjedeme, budeme nebi blíž o šedesát metrů. No ale to nic,“ usmál se na Lakmé v tmavých šatech a bílém krajkovém límečku, na Zinu v černých hedvábných šatech z narozenin a na Miliho v rádiovce, který lízal eskymo, „to nic. Dějí se velké věci a my je musíme chápat. Když se nekonají vyhlídkové lety, když nemůžeme Prahu vidět z letadla, vyjedeme aspoň semhle a uvidíme ji z šedesáti metrů. Je lepší vidět Prahu z šedesáti metrů než z ničeho,“ řekl a v duchu si myslil než z ničeho nebo ze země anebo z hloubky ještě větší. Pak kývl a vybídl své drahé k vstupu dovnitř.

Vešli do okrouhlého vestibulu s mnoha železnými pilíři, byl tam příjemný chládek, vstoupili mezi železné zábradlí a pak se ocitli u zděné pokladny. Za okénkem byl nějaký prázdný půllitr a vedle něho jedna starší žena v brýlích, která s trpkým úsměvem prodávala lístky. Pan Kopfrkingl koupil lístky a zamířil s drahými k výtahu.

„To pojedeme výtahem?“ zeptal se Mili nejistě, dojídaje eskymo, a pan Kopfrkingl kývl. „Pojedem výtahem,“ řekl, „přece by ses nebál? Vždyť to nic není.“ Pak znovu pohlédl na Miliho a řekl:

„Tenkrát před tím stanem madam Tussaud a na tom boxu s Willim ses bál taky a viděls, že to nic nebylo. Co by ses bál?“ Výtah sjel dolů, otevřel se, vystoupil z něho jakýsi starší tlustý mužík v bílém tvrdém límci a červeném motýlku, vzal od pana Kopfrkingla lístky a pan Kopfrkingl s drahými vstoupil. Ve výtahu byla židlička a na stěně malé zrcátko. „Je to tu hezké,“ usmál se pan Kopfrkingl, když se výtah rozjel, „taková hezká malá klec. Být tu ještě mříže,“ usmál se na Lakmé, která stála vedle něho nějak sklesle, „chyběl by tu už jen leopard…“ Výtah zastavil, starší mužík v bílém tvrdém límci a červeném motýlku otevřel a pan Kopfrkingl s drahými vystoupili na okrouhlý ochoz. Ochoz byl zasklen bílými a barevnými tabulkami. Mnohé z nich byly otevřené a na ochoz pronikal větřík. „Jsme,“ usmál se pan Kopfrkingl, „na nejvyšším místě našeho požehnaného města. Za chvíli se nám bude zdát, že stojíme na nějaké vysoké hoře a pozorujeme svět pod sebou.“

Mili a Zina se vrhli ke sklu, do místa ochozu, kde byl výhled na hlavní část města, na kus Vltavy, Staré Město, Národní divadlo, Vinohrady… a pan Kopfrkingl s Lakmé si stoupli za ně. Vlevo, na severnější straně ochozu, kde byl výhled na Malou Stranu, Hrad, Svatovítský chrám a Dejvice, stála nějaká hezká mladá růžolící dívka v černých šatech a vedle ní nějaký mládenec… za ohbím, na protilehlé straně ochozu na západě, kam odsud nebylo vidět, protože středem ochozu šel výtah, byl zřejmě hlouček lidí. Byl odtamtud slyšet jakýsi hlučnější šepot.

„Tak to je Praha,“ řekl pan Kopfrkingl, odvraceje zrak od mladé růžolící dívky v černých šatech nalevo, „je pod námi jako na dlani. Jako bychom stáli na vysoké hoře a pozorovali svět, který se rozkládá pod námi. Támhle je Vltava, Karlův most, Národní divadlo,“ řekl, „támhlety dvě věže, to je Týnský chrám, ta věž sem blíž je Staroměstská radnice, ta komolá za ní je Prašná brána… támhle je Národní muzeum, támhle vzadu ta velká bílá moderní budova na Vinohradech je kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Koukni se, Mili,“ řekl Milimu, „tímhle sklem…“ a ukázal na tabulku z kouřově nažloutlého skla, a když se Mili koukl, řekl: „To sklíčko má podobnou barvu jako to, co máme u nás v okéncích žárovišť. V nejsvětějších oknech světa, protože se jimi vidí přímo do kuchyně pánaboha, když se duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru. Ukaž, jak tím sklem ta naše Praha vypadá,“ sehnul se a pohlédl a pak opět zdvihl hlavu a řekl: „Opravdu. Ta naše Praha je krásná.“

Popošli vlevo, k severu, k místu, kde byl výhled na Malou Stranu, Hrad, Svatovítský chrám a Dejvice, mladá růžolící dívka v černých šatech a mládenec, kteří tam prve stáli, popošli také dál, k západu, odkud byl pohled na stadión a Košíře. I hlouček lidí za ohbím, na protilehlé straně ochozu, kam nebylo vidět, zřejmě popošel, neboť ho opět nebylo vidět, byl opět na protilehlé straně ochozu za ohbím, na jihu. Ozýval se odtamtud jen nějaký hlučnější šepot.

„Tak támhle jsou Hradčany, Svatovítský chrám,“ ukázal pan Kopfrkingl tabulí, která zde byla dokořán otevřena, „hrad českých králů a prezidentů. Podívej se na něj tímhle sklíčkem,“ řekl Milimu a ukázal na kouřové žluté sklíčko, a když se Mili díval, řekl: „A támhleta světlá široká budova s těmi sloupy vlevo, co je před ní tolik aut, to je Černínský palác, bývalé ministerstvo zahraničí. Dnes tam sídlí pan říšský protektor svobodný pán von Neurath. Vidíš nad palácem, drahá,“ pan Kopfrkingl se usmál na Lakmé, která stála vedle něho nějak sklesle, „vidíš nad palácem vlát tu říšskou vlajku? Naši říšskou vlajku,“ usmál se na Lakmé a pak řekl Milimu: „Podívej se sklíčkem.“

„Támhle jsou Alpy,“ ozval se teď za ohbím na protilehlé straně ochozu hlučný šepot, „támhle je Salzburg…“

„Prosím tě, nemluv,“ odpověděl nějaký vzteklý mužský hlas, „jaký Alpy, jaký Salzburg? To nejsou Alpy, to je skála v Podolí. To není Salzburg, to je Braník! Nejsi v biografu, seš na rozhledně…“

Pan Kopfrkingl vysunul ruku otevřenou tabulí ven, mávl jí a řekl:

„Venku je krásný vlahý větřík.“ Pak se zahleděl za věž svatovítské katedrály.

„Tam je Říp?“ zeptal se Mili a pan Kopfrkingl kývl. „Ano, Říp,“ kývl. „Říp, kde podle české pověsti stanul praotec Čech. Ale je to jen pověst,“ usmál se a stáhl ruku z otevřené tabule zpět, „mýtus, fantazie. Něco podobného jako ten den narození a smrti Mojžíše sedmého března…“ usmál se na Lakmé a trochu pohlédl na její černé vlasy. „… Za Řípem ty vrcholky v dálce jsou Krkonoše,“ řekl, „a za nimi je Říše.__“

Pak opět popošli vlevo, k západu, k místu, kde byl výhled na stadión a Košíře, mladá růžolící dívka v černých šatech a mládenec také popošli dál, k jihu, odkud byl pohled na Smíchov, Braník, Podolí. Hlouček lidí za ohbím na protilehlé straně ochozu zřejmě též popošel, neboť byl opět na protilehlé straně za ohbím.

„Támhle je Masarykův stadión,“ řekl pan Kopfrkingl, „tam je teď pusto a prázdno. Pusto a prázdno jako na nádvoří mého Chrámu smrti časně ráno, než začne provoz. Loni bylo na stadiónu živo, byl všesokolský slet, kdypak asi zase bude…“ usmál se pan Kopfrkingl, „já vím, že se už ani ten stadión Masarykův nejmenuje, je přejmenován. Co se dá dělat,“ usmál se, „jsou jména, která se pro každou dobu nehodí, i když na jménech nezáleží, jak říkáš…“ usmál se na Lakmé. „Možná že se stadión dnes jmenuje Baldura von Schirach. Ejhle,“ pan Kopfrkingl vztyčil hlavu, zdálo se mu, že otevřenou tabulkou slyší jakousi vzdálenou hudbu, a pak ukázal ke Strahovu, kde na jedné ulici mezi domy a zahradou bylo černo, černo, které se jako malý hádek pomalu, pomaloučku sunulo vpřed. „Pohřeb,“ řekl pan Kopfrkingl a vysunul ruku otevřenou tabulí ven, „jde tam pohřeb, vidíte, božské… Vidíš, nadoblačná,“ řekl Lakmé, „podívej se líp… vidíš? Vezou ji asi na Malvazinky, tam je hřbitov. Chudák, přijde do země…“

„Nevěděla jsem,“ řekla Zina, „že může být slyšet na takovou dálku hudba. Že může být slyšet hudba zezdola až sem.“

„Je klidno, jasno,“ zatočil pan Kopfrkingl rukou v otevřené tabuli, „ten krásný vlahý větřík venku fouká sem k nám. Když fouká větřík sem k nám, to pak slyšet je. Škoda že není lépe vidět,“ pan Kopfrkingl stáhl ruku z otevřené tabule zpět a zaclonil si oči, „ta rakev. Vidím jen nějaké pány funebráky a chocholaté koně…“

„Támhle je jak ve Splitu,“ ozval se za ohbím ženský hlas, „vidím tam moře.“

„Prosím tě, nežvaň,“ zasyčel mužský hlas, „vždyť jsi tam nikdy nebyla. To není Split, to je Hloubětín. Nejsi v panoptiku, seš na rozhledně…“

Opět popošli vlevo, pan Kopfrkingl, Lakmé, děti, k jihu, k místu, kde byl pohled na Braník, Podolí, Smíchov, mladá růžolící dívka a mládenec popošli také dál, k východu, odkud byl pohled na hlavní část města, hlouček za ohbím na protilehlé straně ochozu zřejmě popošel též. Pan Kopfrkingl řekl:

„Támhle je Braník, Podolí, předtím Smíchov. Je odsud vidět Smíchovský pivovar, ta budova s komínem. Ale já nepiji,“ řekl, „jsem abstinent. Támhleto je Barrandov,“ ukázal ke skále a druhou rukou si zaclonil oči, neboť stál právě proti slunci, „tam se nacházejí zkameněliny. Zkameněliny tak strašně staré,“ usmál se na Lakmé, „že kdyby dnes ještě žily, měly by sklerózu… Všelijací brouci, motýli a trilobiti,“ usmál se a vysunul ruku otevřenou tabulí ven proti slunci, „koukni se tam líp, nebeská, jen se neboj. Venku je krásný vlahý větřík,“ mávl ve vzduchu rukou, na níž se mu teď, proti slunci, blýskl prsten.

„A támhle je Svatá Hora,“ zvolal ženský hlas za ohbím, „a támhleta zelená věž kostela mezi těma domy je Jeruzalém, a támhle, co jsou ty bílý oblaky, je ráj…“

„Neblbni, prosím tě,“ osopil se na ni mužský hlas, „jaká Svatá Hora, to je přece Říp, a jakej Jeruzalém, to jsou přece Bohnice. Bohnice, blázinec,“ sykl rozhořčeně, „jestli hned nepřestaneš, tak…“

„Tak jsme zas tu,“ usmál se pan Kopfrkingl, když opět všichni na ochoze postoupili vlevo a pan Kopfrkingl s drahými se ocitl opět v místě, kde byl výhled na hlavní část města, na kus Vltavy, Staré Město, Národní divadlo, Vinohrady… „tak jsme zas tu. Jako bychom stáli na nejvyšší hoře a pozorovali svět, který se rozkládá pod námi. Pod našima nohama…“ usmál se pan Kopfrkingl a znovu pak ukázal a řekl:

„Támhle je Národní divadlo, Národní muzeum, támhleta obrovská bílá kachlíková budova na Žižkově je Penzijní ústav… kdyby to tak viděl ten náš Marin v jídelně nade dveřmi, ten náš milý pozdější ministr penzí… támhle někde za těmi týnskými věžemi je Ovocný trh… támhle za Prašnou bránou kus sem bude Nekázanka… támhle Staroměstské náměstí, František, rynek pražský, pranýř…__“ ukázal za sklem a prsten na ruce se mu blýskl… „támhle za Muzeem je někde Růžová ulice… a za támhletěmi dvěma zlacenými baňatými kopulemi, co se tak lesknou… no támhle na Vinohradech…“ ukázal a prsten na ruce se mu blýskl, „ty nevíš,“ usmál se na Lakmé, „co to je? To je přece vinohradská synagóga, největší v Praze, copak ty to nevíš opravdu,“ usmál se na její černé vlasy, „tys tam ještě nikdy nebyla…? no tak za těmi zlacenými baňatými kopulemi je někde – můj Chrám smrti. Není, želbohu, odsud vidět, protože je za kopcem. Není odsud, želbohu, vidět, ale hlavně že tam je. Koukni se, Mili, sklíčkem,“ vyzval chlapce.

„Ňák se to tu třese,“ řekla žena za ohbím, „vždyť je to ňáká houpačka.“

„Neblbni, co by se tu třáslo,“ houkl na ni mužský hlas.

„To tady všechno je ze železa. Nejsi na pouti, seš na rozhledně.“

„Pojďte ještě semhle,“ řekl pan Kopfrkingl a postoupil o krok doleva, jako k Hradu, ale ne úplně, hezká růžolící dívka v černém s mládencem také ještě znovu postoupili, jako ke Strahovu, ale také ne úplně, a pan Kopfrkingl opět vysunul ruku otevřenou tabulí ven.

„Ňák se to klátí,“ řekla žena za ohbím, „já to cejtím. Ňák se to tu klátí. Aby to tak slítlo!“

„Prosím tě, akorát,“ utrhl se mužský hlas, „akorát to slítne, právě když si tu ty. Sto let to drželo a akorát dnes, když si tu ty, to slítne. Takový štěstí mě netrefí.“ Pak sykl: „Je to tady všechno ze železa a ne z vosku, blbá, nejseš na boxu. Seš na rozhledně!“

„No a támhle,“ řekl pan Kopfrkingl a ukázal rukou, „támhle se lomí řeka. Tam je Hloubětín. Tam je někde Kateřinská ulice…“ řekl a ukázal rukou, „není odsud vidět. Je asi příliš malá, já jsem v ní nikdy nebyl. Já znám jen Kateřinskou v Praze II.“

„No a ještě kousek,“ řekl pan Kopfrkingl za chvíli a ještě kousek postoupili vlevo, odkud byl pohled na Hradčany, i růžolící dívka v černém s mládencem ještě kousek postoupili, k stadiónu… „zase Hradčany, Svatovítský chrám, hrad českých králů a prezidentů… a támhleta světlá široká budova s těmi sloupy, co je před ní tolik aut, Černínský palác, bývalé ministerstvo zahraničí, dnes tam sídlí pan říšský protektor svobodný pán von Neurath. Vidíš nad palácem, drahá,“ usmál se na Lakmé a vysunul ruku otevřenou tabulí, „vidíš vlát tu říšskou vlajku… koukni se líp, jen se neboj…“ mávl rukou, „jak je ten větřík vlahý. To se to v něm ptáčkům,“ pohlédl na Lakmé, „lítá…“

„Já dolů nebudu moct jít,“ řekla žena za ohbím hlasitě, „točila by se mi hlava.“

„A co bys dolů chodila, prosím tě,“ odsekl muž, „pojedeš výtahem.“

„Copak jezdí ňákej výtah?“ řekla žena, „prosím tě, nemluv. Jakej výtah by jezdil, nejsi v Ňujorku. Seš v rajchu**.“**

„Prosím tě, nežvaň,“ křikl muž rozzlobeně a něčím teď bouchl do podlahy, „co by výtah nejezdil? Copak si sem s ním nepřijela? Copak nás sem nedovez? Copak si sem vylejzala pěšky?“

„Ten pohřeb už zašel,“ řekl pan Kopfrkingl, když ještě trochu postoupil k západu, odkud bylo líp vidět na Strahov, také růžolící dívka v černém s mládencem ještě trochu postoupili k jihu… „pohřeb už zašel. Ta ulice mezi domy a zahradou, kde bylo černo, je už prázdná, blíží se ke hřbitovu. Ale na Malvazinky nejdou, jdou asi do Břevnova. Chudák žena,“ řekl, „aby to tak byla sebevražda.“

„Jak víš, otče,“ řekla Zina, „že to byla žena?“

„To už se tak pozná,“ usmál se pan Kopfrkingl, „pozná citem**.** Též podle hudby, kterou jsme prve zaslechli,“ usmál se. „Chudák, bude jí trvat dlouho, než se rozpadne. Aspoň dvacet let. V žárovišti by to měla za pětasedmdesát minut.“

„Vyvrknu si nohu a ty se zabíš,“ pískla žena za ohbím, „ty schody jsou točitý. Naraž si rači ten tvůj klobouk, nebo ti slítne dolů.“

„Co furt meleš,“ zvolal teď muž už velmi vztekle a opět něčím bouchl o zem, až to zadunělo, „říkám přece, že je tu výtah, tuhle…“ bouchl, „pojedeš dolů výtahem, jak si jela sem, a dost. A už nežvaň,“ křikl, „nebo víš, co je za našimi zády. Ten tvůj Jeruzalém…“ řekl výhrůžně.

Ve středu ochozu zaskřípělo, výtah právě vyjel nahoru, z jeho dveří vyšli další návštěvníci. Pak vyšel starší tlustý mužík v tvrdém límci a červeném motýlku a zvolal do ochozu:

„Výtah dolů nejezdí, použijte schodů dvě,“ a zaklapl dveře.

„Prosím,“ křikla žena za ohbím, „prosím! Cos mlel, půjdeme pěšky, ty…“ a pak z ohbí vyrazila žena v klobouku s dlouhým pérem a svazkem korálů na krku a běžela, běžela dokola ochozu a za ní se hnal menší tlustý muž v tvrdém klobouku, s napřaženou holí, oběhla dvakrát ochoz, až se všechno třáslo, a on za ní též dvakrát, pak seběhla na schody dvě a s hřmotem se hnala dolů… Tlustý sňal klobouk, vyňal kapesník a řekl lidem na ochozu:

„Je to blázen. Viděla vocuď Jeruzalém a ňákej ráj, myslela, že je tady nahoře v nebi. Tohle mi dělá furt. Už s ní nikam nejdu,“ otřel si kapesníkem čelo, zatímco na schodech slábly prudké letící kroky, „půjde do blázince. Támhle…“ ukázal na Bohnice…

„To nic, to nic,“ tekl pan Kopfrkingl rychle, když se k němu Mili otočil a chtěl zřejmě něco říci, snad i Zina a Lakmé, která byla dost skleslá, „tu paní asi vzala závrať. To se může stát, když člověk stojí příliš vysoko. Ale zde nebe být nemůže,“ usmál se smutně, „to by zde nesmělo být utrpení a musili by tu být andělé. To by tu pak už ani nebyla smrt a nebylo by ani převtělování. To ji přejde,“ řekl, „to ji přejde, až bude dole. Dole…“ pan Kopfrkingl pohlédl dolů, do šedesátimetrové hloubky, a pak ukázal kamsi za Dejvice a řekl: „Támhle někde je Suchdol…“ Pak se ohlédl na hezkou růžolící dívku v černém s mládencem a řekl:

„No, nadoblační, půjdeme pomalu též…“

Vykročili na schody dvě a jali se pomalu sestupovat. První šla Zina v černých hedvábných šatech z narozenin, pak Mili, úporně se jednou rukou přidržoval zábradlí a druhou si držel rádiovku, šel co noha nohu mine, pak šla Lakmé v tmavých hedvábných šatech s bílým krajkovým límečkem, držela se též… a poslední pan Kopfrkingl.

„Zeď, která nás obklopuje a brání nám v rozhledu,“ usmál se na černé vlasy Lakmé před sebou, „v téhle výšce jako by spadla. Je to tu jako na nejvyšší hoře, kde celý svět je u našich nohou.“ Pak řekl: „Smrt je krásná a cenná, ale musí být zajištěn pohřeb žehem. Ne jako chudák ta žena, jejíž pohřeb jsme viděli na Strahově. Kdo má zajištěn pohřeb žehem, ničeho se bát nemusí, může umřít beze strachu,“ usmál se na hlavu Lakmé před sebou a pak pohlédl skrz železné pilíře dolů do hloubky jen o málo menší než šedesát metrů, byli teprve na začátku schodů, vysunul ruku ven do krásného vlahého větříku a řekl: „To by se to skákalo.“

Dole ve vestibulu u zábradlí poblíž pokladny zdvíhala starší žena v brýlích ze země nějaké polámané péro a zpřetrhaný svazek korálů.