6

Dosavadní vláda odstoupila a v čelo nové nastoupil jednooký generál, pak vyhlásili mobilizaci. Život se ocitl v děsném kole, ale všechno drželo pohromadě, běželo, letělo vpřed, jen doletět, narazit a tasit zbraně. Za několik dní po vyhlášení mobilizace přinesl pan Fenek do krematoria zvláštní věc.

„Vidíte to, pane Kopfrkingl,“ hořekoval ve vrátnici a strkal panu Kopfrkinglovi pod oči jakousi zasklenou vitrínku, „vidíte to? Tady na těch papírových čtverečcích jsou nalepené mouchy. Tady ty se jmenují banánové čili drosophily, hmyz dvoukřídlý, pane Kopfrkingl, zkoušejí na nich dědičnost. Tahle, pane Kopfrkingl,“ pan Fenek ukázal dlouhým nehtem na malíčku, „má dvě stě druhů a tahle se jmenuje drosophila funebris. Nechtěl byste tu vitrínku? Dal bych vám ji, pane Kopfrkingl, lacino. Za špetku…“ pan Fenek ztišil hlas a pozdvihl své zaslzené oči, „za špetku morfia…“

„Je to dekorace,“ řekl pan Kopfrkingl, hledě na vitrínku, a myslil to vážně, „mám pro takovýhle mouchy, pane Fenek, smysl. Kdysi to byly živé bytosti, bzučely, létaly, na těchhle dokonce zkoušeli dědičnost, říkáte, teď jsou nalepeny na papírkách. V koupelně máme na špendlíku motýla. Ale,“ řekl pak, „kde bych vzal, pane Fenek, morfium? Vždyť já nekouřím ani cigarety.“

„Máte přece nějakého inženýra chemie…“ zahořekoval podivín.

„Inženýr Reinke teď není v Praze,“ odvětil pan Kopfrkingl, „je mobilizace, všechno je v kole, všechno běží, letí, jen doletět… on je asi někde v terénu…“

„Tak mi to dáte, až se vrátí,“ řekl pan Fenek a strkal panu Kopfrkinglo­vi vitrínku, „já špetku něčeho snad ještě mám, vemte si to. Vemte si to už tady kvůli té funebrácké…“ ukázal na černou mouchu, „vemte si to, pane Kopfrkingl…“ a pan Kopfrkingl kývl, poděkoval a vitrínku vzal.

Chodby voněly lyzolem, paní Lišková stála s šátkem v ruce na konci chodby přede dveřmi přípravny, chystala se odejít, Beran a Zajíc tu ještě nebyli.

„Jsem tady dnes brzy,“ řekl pan Kopfrkingl paní Liškové, když k ní došel s vitrínkou pod paží, „to abych mohl vidět vás.“

„Vidíte lepší věci,“ řekla nejistě a poslepu si vázala šátek.

„To myslíte tady ty rozpadající se ubohé?“ ukázal pan Kopfrkingl zpět na žároviště hlavou, neboť pod paží měl vitrínku a v ruce ještě aktovku, „drahá, jsem spořádaný člověk a tohle mě může dojímat. Ale vy jste živá. Jak dlouho vůbec takhle žijete? Copak je smysl vašeho života v tom, abyste tu každý den ráno uklízela? Abyste každé ráno vstávala, jela sem, tady uklízela a pak se zase vracívala domů… víte, paní Lišková, já jsem na vás v posledních dnech myslil často, dokonce i v ordinaci lékaře.“ Pak řekl:

„Víte, jaká je doba, je mobilizace. Měla byste se k někomu přimknout, kdo by vás chránil, a ne být takhle sama. Pojďte si dnes večer o tom pohovořit. Trochu se pobavit, pookřát, přijít na jiné myšlenky,“ řekl a hledě na její obnažený krk, trochu k ní přistoupil. Vytřeštila oči, vykřikla a dala se na pomalý útěk chodbou kolem žárovišť k šatně. Zepředu se ozval hlas paní Podzimkové, co je.

„Vražda v krematoriu,“ zvolal pan Kopfrkingl s vitrínkou a aktovkou v ruce, „paní Lišková se mě lekla.“

Paní Podzimková došla, pan Kopfrkingl se na ni usmál, i ona se usmála.

„Pane Kopfrkingl, vy žertujete a mně jde mráz po zádech. U žárovišť se žertovat nemá.“

„Máte pravdu,“ usmál se pan Kopfrkingl, „ale vždyť víte, paní Podzimková, že jsem to zle nemyslil. Paní Lišková je hezká opuštěná žena, nikoho nemá, doba je zlá, mobilizace, chtěl jsem si s ní trochu promluvit, porozprávět, někam ji pozvat, třeba k nám…“ řekl, „… chudák se snad lekla. No, snad ji budu moci pozvat někdy jindy.“

„Víš, Jozífku,“ řekl Zajícovi v šatně, když se hovořilo mobilizaci a Němcích, a hleděl i na Berana a Dvořáka, který stál v koutě u věšáku a tiše si zapínal montérky, „doba je vskutku zlá, je mobilizace. Ale tohle všechno je politika a ta mě nebaví. Já jsem proti pronásledování, utrpení, bídě a hlavně proti válce. Já jsem jednu zažil a mám jí dost na celý život. Vím, jak lidé zkusili. Manželské rozvraty, zničené rodiny, krev, trpěli i koně… jsem proti válce, to je má politika. A říkám to, i když mám tu kapku německé krve a má žena je Němka po matce, za původ nikdo nemůže. Tak už vás tréma trochu přešla, pane Dvořák?“ kývl do kouta, kde se u věšáku pan Dvořák stále ještě tiše zapínal, „už méně kouříte než dřív, brzy tu budete jako doma a snad přestanete kouřit úplně. Naše Zina,“ usmál se, vyjímaje z aktovky svačinu, „bude mít narozeniny, ani nevím, co bych měl tomu dítěti koupit. Dozvěděli jsme se právě, že má známost s jakýmsi panem Mílou, známe ho zatím z fotky, zdá se to být hodný, slušný hoch z nejlepší rodiny. Ale kdybychom ho už znali, na dárek bych se ho zeptat nemohl, ten by to vyzradil. A tak nevím, co bych jí měl koupit,“ opakoval a pohlédl na vitrínku s mouchami, kterou předtím postavil do rohu, „nevíte, pane Dvořák, co by pro sedmnáctiletou dívku bylo nejvhodnější? Vy snad máte o tom lepší přehled než já, víte asi, co taková děvčata mají ráda.“

„Ani nevím,“ usmál se mladík u věšáku nejistě a pohlédl na vitrínku v rohu, „snad bonboniéru.“

„Látku na šaty,“ řekl Zajíc a pohlédl na vitrínku.

„Čerta,“ řekl Beran, „proč látku. Šaty hotový. Hotový šaty, aby se do nich mohla hned oblíct. Mobilizace není,“ dodal a pohlédl na vitrínku, „žádná politika, to je obrana! To je boj!“

„Mobilizace není žádná politika, to je obrana. To je boj,“ řekl pan Kopfrkingl Lakmé doma v obývacím pokoji, když si stoupl na židli, aby zavěsil vitrínku s mouchami nad klavír, „to mi dnes řekl v šatně pan Beran. Nedávno jsem potkal před domem pana doktora Bettelheima, právě vystupoval z auta a tak jsme se na chvilku zastavili. Násilí se nikomu nadlouho nevyplácí, řekl mi, s tím se vystačí jen krátce, dějiny se jím psát nedají. Lidi je možno omráčit, zastrašit, vehnat pod zem, ale na jak dlouho, řekl mi, žijeme přece v civilizovaném světě, v Evropě ve dvacátém století, a doložil mi to tím obrazem, co má v ordinaci, je na něm zpodoben únos ženy hrabětem Bethlénem, který se nezdařil. Ale Židé byli pronásledováni vždycky, řekl mi, a to mi s tou jeho teorií krátkodechosti násilí nějak nejde dohromady.“ Pan Kopfrkingl na židli pohlédl na vitrínku s mouchami, kterou držel v ruce, a řekl:

„V tom, že za štěstí, spravedlnost a mír se musí bojovat, má asi náš německý Willi pravdu. Ostatně, to je asi všeobecně známo, to není žádný jeho výmysl, ten náš pan Beran by to zřejmě asi tvrdil také. Ale Willi má možná pravdu i v tom, že štěstí mohou vybojovat jen silní, stoprocentní lidé. Slabí asi sotva mohou odstranit pronásledování, vykořisťování, bídu, ti mohou, chudáci, jen trpět.“ Pan Kopfrkingl si podržel vitrínku s mouchami na zdi a pak řekl: „Když si pomyslím na toho našeho chudáka pana Fenka… ale co,“ smutně pohlédl, když Lakmé vzhlédla k němu na židli, „snad je to morfinista. Morfinismus je strašná zhouba, drahá,“ kývl a opět si přidržel vitrínku s mouchami na zdi, „daleko horší, než když někdo pije a kouří. Chudák pan Fenek, jak by ten mohl s tím svým dlouhým nehtem na malíčku a s tím kumbálkem, co má za zády, odstraňovat vykořisťování nebo bojovat za mír, sám se sotva klepe, není s to ani kloudně promluvit s ředitelem. Chudák pan Prachař ze třetího patra, co by mohl asi dělat ten, už dlouho jsem paní Prachařovou nepotkal, jen aby nebyl po něm ten chlapec, vskutku, může se to dědit…“pan Kopfrkingl pohlédl na mouchy ve vitrínce, „dědičnost dokázaly i mouchy. U nás je jeden mladík,“ řekl pan Kopfrkingl a podržel si vitrínku na zdi, „pan Dvořák. Když nastupoval, skoro neuhasil cigaretu, jak kouřil, dnes ho už tréma trochu přechází a díkybohu kouří už méně. Snad jednou přestane vůbec, přál bych mu to ze srdce… Pan Strauss,“ řekl pan Kopfrkingl pak, když slezl ze židle a zkoumal, zda vitrínku zavěsil rovně, „pan Strauss má s přihláškami žehu úspěch. Lidé v cukrovinkách jsou jemní, vlídní, dobří, mají pro tyhle věci smysl, myslím na to, jak pro pohřby žehem získat další agenty. Myslím, že by stejně vhodní byli i cestující v dětských hračkách a kosmetice, možná že i ve špercích. To víš, drahá,“ usmál se na Lakmé, čistě hadříkem sedátko židle, „musím se o vás starat ještě víc, mám výčitky. Doktor Bettelheim nad námi má krásný obraz, auto, Willi také, no, nezávidím jim to, přeju jim to,“ řekl upřímně, „jsou to dobří, slušní, pracovití lidé, my nemáme auto, ale zato máme tenhle požehnaný domov,“ ukázal na obývací pokoj, „a svou lásku. To je víc. Nejsi, Lakmé, v poslední době nějak smutná,“ řekl nejistě a vzal kleštičky, kterými předtím zatloukal hřebík do zdi, „nebolí tě něco, netrápí, nemáš nějakou starost,“ a když se Lakmé usmála a dala mu ruku na rameno, kývl, pohladil ji po černých vlasech a řekl:

„Čarokrásná bude mít narozeniny, musíme jí dát něco pěkného. Pan Zajíc radil látku na šaty, pan Beran říkal šaty hotové, aby si je hned mohla vzít, něco na tom je. Musím se po něčem poohlédnout. Musím brzy zajít k panu Kádnerovi na Ovocný trh a při té příležitosti bych se po něčem pěkném podíval. Copak asi ten její Míla,“ řekl s pohledem na kleštičky, které stále držel v ruce, „podle fotky se to zdá být dobrý, slušný hoch, student z dobré rodiny, jestlipak má rád hudbu.“

Pátý den ráno řekla na chodbě Chrámu smrti paní Podzimková panu Kopfrkinglovi, že ztratili sílu.

„Paní Lišková odešla,“ řekla na chodbě poblíž přípravny, „bála se tady. Já se tu už skoro taky bojím.“

„Paní Lišková odešla?“ řekl pan Kopfrkingl překvapeně, zaraženě, „a právě teď? Právě teď jsem v elektrice slyšel, že na hranicích stojí německá armáda, schází se nějaká konference v Mnichově, může být válka a ona odešla? To mě tedy velmi mrzí,“ řekl s pohledem na nedaleké dveře přípravny, „chudák, tak to ji už nikam nepozvu. Byla skoro ještě,“ vzdychl s pohledem na dveře přípravny, „dítě. Ale vy, paní Podzimková,“ usmál se, „vy byste nás snad neopustila. Vždyť jste tu už patnáct let. Nečetla jste v dnešních novinách o té ženě z Lysé, co ztratila ty tři tisíce? Ubohá matka dvou dětí ztratila tři tisíce, a místo aby šla ohlásit ztrátu na strážnici, skočila do Labe,“ pan Kopfrkingl smutně pohlédl na dveře přípravny a pak pohlédl na paní Podzimkovou a řekl: „Skočila do Labe, a zatím její tři tisíce ležely na policejní stanici, poctivý nálezce je odevzdal. To je děsné. O dva nešťastné ubohé sirotky víc.“

V šatně, skloněni nad novinami, mluvili Beran a Zajíc o tom, že na hranicích stojí německá armáda a v Mnichově se schází konference, aby jednala o pohraničí.

V rohu u věšáku stál Dvořák a hrabal se v aktovce.

„Že jsi tak vzteklý,“ usmál se pan Kopfrkingl na Berana, „čeho se bojíš? Co by nás zabírali? Co by nás ničili? To by přece bylo násilí…“ vzpomněl si na doktora Bettelheima, „násilí se nikomu nevyplácí. S tím se může vystačit jen krátkou dobu, ale dějiny se jím psát nedají. Žijeme v civilizovaném světě, v Evropě, ve dvacátém století.“ Pak se pan Kopfrkingl usmál, vzpomněl si na Williho. „Vždyť ti Němci jsou chudáci,“ usmál se, „jsou sami na dně. Dostávají se z bídy a nezaměstnanosti, jak mohou. Že chtějí být silní, to ještě nic neznamená. Kde je síla, tam ještě nemusí být zlo. Ale to je politika,“ mávl rukou, když na něho všichni hleděli, „politika mě nezajímá. Víte, že paní Lišková odešla? Teď mi to právě řekla paní Podzimková. Prý se tu bála…“ Pak vzal pan Kopfrkingl noviny, zalistoval a řekl:

„Četli jste to o té ženě z Lysé? Kdyby ta žena z Lysé se byla trochu přemohla, nebyla by se utopila, ale šla na strážnici a bylo to v pořádku. Takhle připravila dvě nebohé děti o matku. Kolikátá je dnes slečna Čárská…“ usmál se na Dvořáka, který se v rohu u věšáku stále hrabal v aktovce, a Dvořák řekl:

„Sedmá.“

„Sedmá,“ řekl pan Kopfrkingl, „to je tragédie. Je to první odpolední pohřeb a to nebude čekat na slepé koleji ani minutu. Půjde do žároviště rovnou z obřadní síně, nemůžeme vzdát hold její kráse ani vteřinou čekání, chudák slečna Čárská. Včera jsem ji viděl v přípravně, tváří se, jako by spala, není na ní ani stín smrtelné vyhládlosti, má černé hedvábné šaty a v ruce drží překrásný růženec. Já vím, že až ji vystavíme, bude síň plná lidí. Měla právě před svatbou.“

„Někdy se mi zdá, že bych radši dělal v kotelně,“ řekl Dvořák u věšáku dost sklesle, „nebo u katafalků v síni, co je pan Pelikán.“

„Ale pane Dvořák, vy také,“ usmál se pan Kopfrkingl, „co se to děje? Vždyť jste se snad z té trémy už dostal? Zrovna nedávno jsem říkal mé drahé, jak jste si zvykl, že už i méně kouříte a snad přestanete vůbec, a teď tohle. V kotelně,“ řekl pan Kopfrkingl, „by to pro vás, pane Dvořák, nebylo, to byste ponížil. To spíš ještě u těch katafalků u pana Pelikána.“

Před čtrnáctou hodinou odložil pan Kopfrkingl knížku o Tibetu, zapnul mikrofon a jal se poslouchat obřad slečny Čárské z obřadní síně. Mluvil nějaký dobrý řečník.

„Slyšíte, co říká,“ řekl pan Kopfrkingl Dvořákovi, který stál vedle něho, „je to nějaký dobrý řečník. Nic jiného není lidský život než bytím k smrti, právě teď, tady na tomto místě že si to uvědomujeme, to je z nějakého filozofa a je to tak. Tady na tomto místě, pane Dvořák, si lidé uvědomují ledacos. Všem tvorům je souzeno po krátkém čase života zemřít. Z prachu jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme. Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem. Vemte si lidi, kteří žili před sto nebo pěti sty léty, nikdo z nich dnes už dávno nežije. Totéž mohli říkat oni o těch, kteří žili před nimi, a ti, co přijdou po nás za sto, dvě stě let, to budou říkat o nás. Pořád se rodí noví lidé a pořád umírají, aby pak už věčně byli mrtví. Tak se to aspoň zdá některým z nás. Byl by to smutný osud živých myslících bytostí, kdyby to tak doopravdy bylo. Milióny let by se rodili stále noví lidé, aby se za chvilku zase pohroužili do nevědomí na věčné časy, vždyť by v tom případě lidský život neměl téměř žádný smysl.“

„Ale snad,“ řekl pan Dvořák dost sklesle – a bylo to poprvé, co vůbec něco takového řekl, „ale snad by život přece jen nějaký smysl měl. V tom, že lidi dělají věci pro své potomky.“

„Pane Dvořák,“ pan Kopfrkingl se shovívavě usmál a byl v tom úsměvu spíše soucit a smutek než nadřazenost, „pane Dvořák, vždyť ti potomci umřou také. Jednou, za milióny let třeba, naše země vyhasne a s tím veškerý život. Kde bude pak ta veškerá lidská práce, ty námahy, soužení? Kde je smysl života bytostí, které před milióny let žily na nějaké planetě? Víte, pane Dvořák, já mám rád rodinu a dělám pro ni všechno. Ale v tom ještě není smysl života. To je pouze jeden úkol, má svatá povinnost. Teď hrají Dvořákovo Largo,“ ukázal pan Kopfrkingl na mikrofon, „slyšíte ten pláč a nářek, ach ano. Ještě před týdnem slečna Čárská chodila do kanceláře, psala, počítala, chystala se na svatbu, a teď… Vidíte, ta neměla rodinu, děti, žila krátce a to, že žila, by nemělo smysl?“ A pan Kopfrkingl si s lítostí znovu pomyslil, ani chvilku ti nemohu dopřát, čarokrásná nebeská, v klidu na koleji, a řekl to panu Dvořákovi nahlas, za sedmdesát pět minut se proměníš ve svých černých hedvábných šatech v bělostného skeleta a i ten růženec v tvých rukou se úplně ztratí. A pak se už jen tvá oslnivá kostra rozpadne v popel a naplní plechový válec, posléze urnu… „Ale duše ji nenaplní,“ řekl pak, „duše se osvobodí, vytrhne, vzlétne do éteru, převtělí, ta do urny nejde. Ta proto, aby byla v plechu, stvořena není. Ano, nic jiného není lidský život než bytím k smrti, pane Dvořák,“ řekl pan Kopfrkingl, „s tím musíme počítat, ostatně zvířata též, jenže ta o tom nevědí, ale v tom bytí k smrti smysl života není. Každý rád žije, někteří se smrti bojí, vidí smrt jako zlo, konec a předčasná smrt, i když koncem není, je vskutku zlá. Předčasná smrt je velké dobro jen tehdy, když člověka ušetří velkého strádání.“

„Možná,“ řekl pan Kopfrkingl za chvilku, když se obřad slečny Čárské v síni chýlil ke konci, „možná že kdybychom přemohli přírodu a zbavili se smrti, bylo by to naše neštěstí. Kdybychom se zbavili smrti, nebylo by totiž úniku z utrpení. To by napřed nesmělo utrpení existovat, ale to by také napřed musili lidé být andělé, protože utrpení pášou lidé. Z toho je vidět, že na zemi je život věčný bez smrti nemožný, že život věčný bez smrti je možný jen tehdy a tam, kde není utrpení, a to je tedy možné jen v nějakém ráji. Z toho vidíte, že věčné peklo, jak se o něm učí, je naprostý nesmysl, věčné peklo existovat nemůže, ale naproti tomu může existovat věčné nebe, nirvána, jak říkají Tibeťané. Smrt na zemi je tedy požehnáním. Požehnáním, protože na zemi jsou lidé a utrpení, nikoli andělé a ráj. Kdyby nebylo smrti, pane Dvořák,“ řekl pan Kopfrkingl a zbystřil sluch, obřad slečny Čárské skončil a pan Pelikán nahoře otevíral oponu, „kdyby nebylo smrti, nemohli bychom se měnit v prach, jak je psáno, nemohli bychom se z prachu znovu rodit, nějaké převtělování by přestalo mít smysl… vskutku, v ráji, v nebi, v nirváně toho už není třeba. Nebylo by ani pohřbů a pak by tyhle naše pece nebyly k ničemu. Pak by je stát nebyl musil zařizovat. Pak by krematoria mohl škrtnout i ten nejlidštější stát, který vůbec je. Chudák slečna Čárská,“ řekl pan Kopfrkingl, „a teď ji právě vezou do pece. Do žároviště číslo jedna, podívejte, a měla právě před svatbou. Narodí se znovu, ale co je to platné. Její smrt je předčasná a to je zlé. Předčasná smrt,“ opakoval pan Kopfrkingl a pohlédl na teploměr, „předčasná smrt je dobro jen tehdy, když člověka ušetří velkého strádání. Tak se mi zdá, že to případ nebohé slečny Čárské,“ pohlédl na teploměr, „není.“

Když později odpoledne přecházel pan Kopfrkingl kolem vrátnice pana Fenka, podivín vylezl z kutlochu a zastavil ho, zda má již morfium.

„Řekl jsem vám, že pan inženýr není v Praze,“ odvětil pan Kopfrkingl, „musíte mít trpělivost. Nemůže myslit na morfium, na hranicích stojí německá armáda a schází se konference v Mnichově. Může být válka a vy myslíte na morfium, pane Fenek,“ a pan Fenek zalezl. Ejhle, pan Kopfrkingl se až zarazil, dal jsem mu najevo trochu síly a chudák se dočista lekl. „Jdu teď ke knihaři dát si něco svázat, pane Fenek,“ řekl mu, aby ho trochu utišil, „a také se poohlédnu po nějakých šatech. Dcera bude mít narozeniny…“ a vyšel z budovy na nádvoří, u brány se pozdravil s vrátným panem Vránou, který tam seděl proto, že měl něco s játry, a pak jel elektrikou na Ovocný trh do knihařství pana Kádnera.

„Pane Kádner,“ řekl pan Kopfrkingl v knihařství staršímu tlustému mužíku v bílém tvrdém límci s červeným motýlkem, který stál za pultem, a vyňal z aktovky nějaké listy, „pane Kádner, rád bych si dal tyhle listy svázat. Je to má druhá nejzamilovanější četba, kterou mám léta v knihovně. Léta v knihovně hned vedle žluté knihy o Tibetu, kterou jste mi svého času vázal taky. Je to zákon…“ řekl, „o kremaci ze 7. 12. 1921 a prováděcí nařízení z 9. 10. 1923. Je to tenké, je to jen pár listů, ale snad by se to mohlo dát do pěkných černých desek s nějakou stříbrnou linkou a vějičkou cypřiše, vešla by se taková ozdoba i na hřbet?“

„Slabá linka zajisté,“ řekl pan Kádner v tvrdém bílém límci a červeném motýlku, hledě na tloušťku listů, „ale cypřiš a text ne, ty musíme dát na desky. Bude to však trvat, pane Kopfrkingl, týden. Je mobilizace a dostali jsme zakázky z Červeného kříže. Lucie…“ Za pult vešla jakási starší žena v brýlích, ruku, kterou zřejmě měla mokrou, si utřela do hadříku, trpce se usmála a pan Kádner řekl:

„Lucie, ukaž panu Kopfrkinglovi nějaký hezký smuteční vzoreček na desky.“

Z Ovocného trhu zamířil pan Kopfrkingl do Rytířské ulice a tam se zastavil před výkladem konfekčního obchodu, aby se v něm poohlédl po nějakých šatech pro Zinu. Ve výkladu bylo rozprostřeno plno bílých krajkových límečků a bylo tam i několik ženských figur, oblečených v pěkné světlé květované šaty. V rohu stála figurka takové růžolící dívky v černých šatech, byly to černé hedvábné šaty a pan Kopfrkingl si pomyslil, tyhle šaty by Zina mohla nosit do společnosti, do divadla, na schůzky s panem Mílou, na procházky s námi, rodiči, tyhle jsou pro ni jako stvořené, zítra si je sem se mnou půjde zkusit. Pak si pan Kopfrkingl všiml těch bílých krajkových límečků a řekl si, co abych také něco koupil Lakmé, i když právě teď nebeská žádný svátek nemá, jistě by měla radost z bílého krajkového límečku, krásně by se hodil na její tmavé sváteční šaty… a vešel do krámu. Krásně se bude ten límeček vyjímat na jejích tmavých šatech, bude mít radost, řekl si s uspokojením, když vyšel z krámu, a pak si řekl, co bych měl ještě koupit Zině, té sladké dobré duši, a pak si vzpomněl na obraz svatebního průvodu v rámařství pana Holého v Nekázance. Měl bych se tam zastavit, když už jsem zde, myslil si, ten svatební průvod by byl také hezký dárek, dívky svatbu milují, krásně by se vyjímal v jídelně u okna místo obrazu ministra penzí, kterého bychom mohli přemístit nade dveře, snad ten obraz pan Holý ještě má… a vskutku, pan Kopfrkingl šel do Nekázanky a zašel k panu Holému. Za pultem stála krásná růžolící dcerka v černých šatech a měřila nějakou lištu.

„Ten svatební průvod k narozeninám,“ usmála se na pana Kopfr­kingla, a byl to úsměv krásný, jemný, „ach ano, ten tu ještě někde je. Počkejte chvilku, já zavolám otce…“

„Krásná svatba, pane Kopfrkingl,“ řekl pan Holý, když přinesl obrázek, „když si tak vzpomínám na svou ženu, když jsme měli svatbu my, to už bude dvacet let, to už ani není pravda. Devět let je už, chudák, tam…“ mávl rukou kamsi dozadu jako k Masarykovu nádraží, „roste jí za hrobem bříza… No, je to tisk,“ řekl, hledě na obraz, „budu počítat jen rámování a sklo. Devět korun. Hezky vám to zabalíme, když je to k narozeninám. Martičko,“ řekl růžolící dcerce, „dones ten stříbrný papír s těmi vlčími máky.“

„Otče, co to visí za mouchy nad klavírem,“ řekla Zina večer, když přišla domů.

„Ale Zininko, vždyť už tam visí týden,“ usmál se pan Kopfrkingl něžně, „jsou od jednoho dobrého ubožatce. Ty sis jich všimla až teď? Tak se mi zdá, má černovlásko, že jsi něčím zcela uchvácena,“ usmál se, neboť ho napadlo, že má asi plnou hlavu svého pana Míly, kterého znali zatím jen z fotky.

„Myslíš asi na pana Mílu, krásko,“ usmál se, „no, na tom není nic zlého. Tak jak ho známe z fotky, zdá se být hodný, slušný hoch, student z nejlepší rodiny.“ Pak řekl:

„Ty mouchy visí nad klavírem už týden a jsou zajímavé. Jedna se jmenuje funebris, pohřební, to je ta velká černá chocholatá moucha, mít rakev a stát vedle ní, vypadala by jako pan Špaček, když si vezme uniformu, pan Špaček je funebrák. Ty ostatní mouchy jsou banánové, na těch se zkouší dědičnost. Zinuško,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně na Milivoje, který stál v rohu s kočkou, jedl věneček a zíral, „blíží se tvé narozeniny. Chci ti koupit nějaké pěkné hedvábné šaty do divadla, společnosti, kina, na procházky s námi, samozřejmě s panem Mílou… zítra bys měla jít se mnou zkusit si je, mám je vyhlédnuté v Rytířské ulici. Naší nadoblačné,“ řekl, „jsem v tom krámě koupil hezký bílý krajkový límeček na tmavé sváteční šaty. Mili,“ usmál se do rohu na kočku, a pak šel k Milimu, který dojídal věneček, a kočku pohladil.

„Jak je ta naše dobrá Rosana čistotná,“ řekl, „jak jí chutná. Dnes má mléka dost.“