3

„Koupil jsem ti, nebeská, obrázky,“ řekl pan Kopffkingl nedlouho po návštěvě panoptika ženě v jejich obdivuhodné jídelně, kde kromě jiných věcí byla i knihovna, skříňka, stojací lampa, malé zrcadlo a rádio, „obrázky z prvního rozšířeného příjmu. Aby náš domov byl ještě nádhernější.“

„A poukázal jsi již panu Straussovi provizi?“ zeptala se Lakmé.

„To víš, že ano,“ řekl, dojat její pečlivostí, „poukázal, a ne třetinu, jak jsem mu slíbil U Stříbrného pouzdra, ale rovnou polovinu, ani jsem nečekal, až bude mít úspěch. Zbavil jsem se představy, že ho šidím, a jeho jsem asi příjemně překvapil. Děti jsou doma?“

„Zina je na klavíru a Mili s Janem Bettelheimem.“

„To jsem velmi rád,“ usmál se pan Kopfrkingl, „Jan Bettelheim je hodný, spořádaný hoch, a když s ním Mili je, může být jen někde poblíž. Jan nejde dál než k mostu. A také se dobře učí, má rád hudbu, paní s ním často chodí na opery… nepije, nekouří… no ano, drahá…“ pan Kopfrkingl se usmál, když k němu Lakmé překvapeně vzhlédla, „nediv se. Že je mu čtrnáct pryč jako Milimu, přece nic neznamená. Podívej Vojtík Prachařů ze třetího patra, je mu patnáct a jeho otce už skoro lituji.“ A když Lakmé opět překvapeně vzhlédla, pan Kopfrkingl trochu rozpačitě řekl:

„Nepřísluší nám vážit a soudit jiné, nesmíme podezírat, každý z nás, byť je třeba abstinent jako já, má svých vlastních chyb dost, a já to skutečně tak nemyslím. Ale paní Prachařová si mi včera na schodech posteskla, že muž pije.“ A pak s pohledem na balíček řekl:

„Že muž bohužel pije a pije čím dál víc. Půjde-li to prý tak dál, bude z muže notorický alkoholik. Byla u toho Zina a slyšela to, bohužel, moc mě to mrzí a já toho pana Prachaře lituji a ještě víc lituji ji, paní Prachařovou, a jejich Vojtíka. Bojím se, aby to ten chlapec neměl po něm. Jsou sklony, které se v rodě dědí. Bojím se, že Vojtík Prachařů už docela i kouří a že má také sklon k toulání jako náš Mili. Bůhví, po kom tenhle sklon náš Mili zdědil, po mně ne, po tobě také ne, z nás dvou se nikdy nikdo netoulal, když si vzpomenu na ten případ s tím Suchdolem… ale já vím,“ řekl něžně a rychle, když Lakmé na něho vyčítavě pohlédla, „já vím, sklon k alkoholu a cigaretám náš Mili nemá, zaplať pánbů, je to citlivý hoch, a když je s Janem Bettelheimem, jsem rád. Může být nejdále u mostu.“ Pak řekl: „Pokud jde o toho pana Prachaře, musím Zině domluvit, aby o tom nikde nemluvila, zvláště ne před Vojtou, ten chlapec by mohl být takovou zprávou o otci otřesen. Ale teď, drahá,“ pan Kopfrkingl se usmál, „pověsíme dárky. Dovol, abych ti, než obrázky vybalím, řekl, jak jsem k nim přišel.“ Pan Kopfrkingl vzal ze skříňky nůžky, aby přestřihl provázek, jímž byl balíček s obrázky svázán, a řekl:

„Bylo to tak. Cestou z pošty mě napadlo koupit nějaký bytový doplněk. I když byt máme krásný, nesmíme zaostávat v jeho výbavě, musíme pořád zlepšovat jeho vzhled, jak by řekla tetička ze Slatiňan, ta naše předobrá duše, která je už dnes skoro světicí, a pak, mohou k nám chodit různé obchodní návštěvy, mám v úmyslu časem sehnat kromě pana Strausse ještě někoho dalšího, to teď však nechme. Nuže, cestou z pošty,“ řekl pan Kopfrkingl a rozvazoval provázek, „jsem zašel do Nekázanky k rámaři panu Holému, ty ho asi neznáš, i já jsem ho viděl dnes poprvé v životě… je to starší opuštěný člověk, vdovec, žena mu umřela, sdělil mi, před osmi léty u Panen, má dceru, když jsem vešel do krámu, měřila u pultu lišty, moc jí to slušelo, je to taková hezká mladá růžolící dívka v hezkých černých šatech… Pan Holý tam měl samé laciné břízky, šeříky a vlčí máky,“ řekl pan Kopfrkingl a rozvazoval provázek, „zkrátka dohromady nic, jen jeden jediný obraz, ale ten chtěl právě rámovat, ty lišty, které jeho dívenka měřila, byly právě pro něj. Tyhle obrázky,“ pan Kopfrkingl ukázal na balíček, „stály v rohu, ani je nezamýšlel prodat, chtěl je asi jen vyrámovat, jsou to dva tisky, dal mi je za osm korun oba, ten dobrý…“ a pan Kopfrkingl s úsměvem rozbalil obrázky. Na jednom bylo město s kopcem, zámkem, kostelem, v pozadí hory.

„Myslil jsem,“ usmál se pan Kopfrkingl na ženu. „že je to Salzburg nebo Lublaň, ta dvě města se podobají jako rodní bratři, obě mají uprostřed kopec, střechu kostela, v pozadí hory, znám přece obě z války, ale je to Maryborough, hlavní město irského hrabství Queen’s County, nazvané po královně Marii. Má zříceniny zámku z roku 1560, soud a blázinec. Kam jej pověsíme?“

„Do koupelny?“ usmála se Lakmé a on byl dojat. Koupelnu měl totiž za nejkrásnější místnost v bytě a měl ji nejraději.

Šli s obrazem Maryborough do koupelny, byla vskutku krásná, bylo tam velké zrcadlo, umyvadlo, vana, u stropu na zdi se bělal hezký ventilátor se šňůrkou, zavěšenou na skobě, pod ventilátorem visel v černém rámečku pod sklem na špendlíku velký žlutý motýl.

„Víš, drahá,“ usmál se pan Kopfrkingl, „mám vskutku koupelnu za nejkrásnější a mám ji rád. ale sem, drahá, by se spíše hodila nějaká kytice nebo akt, Maryborough ne. Vzhledem k tomu, že se lidé v Maryborough věnují plátenictví,“ usmál se, „pověsíme obraz do předsíně k věšákům. Tam nad ten hezký štelář k ukrývání bot… A tenhle druhý obraz,“ řekl, když se vrátili zpět do jídelny, „je portrét. Dokonalý tisk dokonalého gentlemana. Je to Louis Marin, profesor na Collège des sciences sociales, pozdější generální zpravodaj rozpočtový a poslanec. V Poincaréově vládě byl ministrem penzí…“

„Ale zde stojí jiné jméno,“ sklonila se Lakmé k paspartě a pak k muži tázavě vzhlédla.

„Ovšem,“ pohladil ji po černých vlasech, „je to nikaragujský prezident Emilian Chamorro z roku 1916. Ale to nic, drahá. Bude to Louis Marin. Jméno na paspartě zakryjeme proužkem papíru. Krásná exotická tvář může být ozdobou jídelny. Když člověk při jídle vidí ušlechtilé tváře, líp mu chutná. Dáme ho…“ pan Kopfrkingl se trochu rozhlédl po stěnách jídelny a pak řekl: „Dáme ho semhle k oknu. Semhle k té naší milé něžné tabulce u okna. Ten obraz, na který měřila růžolící dcerka pana Holého v černém lišty, by se k naší milé něžné tabulce u okna hodil líp, je to nějaký svatební průvod. No ale co, mohu přece ještě někdy k panu Holému zajít a ten obraz koupit. Pak Marina zavěsíme jinam,“ řekl a milou něžnou tabulku u okna, která tam visela na černé šňůře, trochu narovnal.

„Otče, tys koupil obrazy,“ řekla Zina, když se za chvíli vrátila z klavíru, a pan Kopfrkingl ji pohladil po vlasech a tváři a řekl:

„Koupil jsem obrazy, krásná, z našeho prvního rozšířeného příjmu. Koupil jsem je, aby byl náš byt ještě nádhernější. Abychom nezaostávali v jeho výbavě, jak by řekla naše slatiňanská světice,“ usmál se trochu smutně na Zinu a Lakmé, „je to náš domov.“ A pak se zeptal:

„Jaké to dnes bylo na klavíru, Zininko?“

„Ach, ano, ano,“ vzdychla Zina s pohledem k oknu na exotickou tvář u tabulky, „etudu jsem musila opakovat, divže mi babka neklepala dřívkem přes prsty.“

„Ale Zinuško, nemluv tak,“ řekl pan Kopfrkingl vlídně, „neříkej paní profesorce babka. Je to starší dáma. Až ti bude tolik co jí a některá šestnáctiletá dívenka ti řekne babka, také ti to nebude vhod. Ženy jsou na to citlivé, zvláště krásné ženy, má krásko. Nesmíme nikomu ublížit ani myšlenkou. Zino,“ řekl pan Kopfrkingl vážně, „prosím tě, to o tom panu Prachaři, co jsi slyšela od jeho paní, nikde nepovídej. Prosím tě, nedej na sobě nic znát, zvláště ne před Vojtou, moc by se ho to mohlo dotknout, já se vůbec divím, že si paní Prachařová tak veřejně posteskla…“ a když Zina tiše přisvědčila, pan Kopfrkingl ji pohladil a řekl Lakmé:

„Nebeská, k tetě do Slatiňan by se děti zase někdy kouknout mohly, přinést jí nějakou květinu, třeba krásné bílé lilie, aspoň by si trochu odpočaly. Jak, Lakmé, lituji, že již tvá blažená matka není mezi námi, jak dobře uměla vařit, péct…“ Pak se usmál na kočku v rohu jídelny a šel se podívat, má-li plný talíř mléka, kočka jedla v jídelně.

„Včera nebo kdy to bylo,“ řekl pan Kopfrkingl, hledě na talíř kočky, „jsem četl, že zatkli nějakou ženu, která prodávala po trzích stažené králíky, a ve skutečnosti to byly kočky. Ubohou ženu k těm podvodům dohnala bída. Žijeme sice v dobrém lidském státě, ale sem tam nějaké té bídy jsme se ještě nezbavili.“

Pak si Zina před malým zrcadlem v jídelně lehce poupravila vlasy, pan Kopfrkingl šel udělat pořádek ke knihovně, kde se zalíbením narovnal svou nejmilovanější žlutou knížku o Tibetu, pak pohlédl na skříňku, stojací lampu a rádio a pak šel pomáhat Lakmé s přípravou obkládaných chlebíčků. Večer měli přijít Reinkeovi.

Reinkeovi patřili k starým přátelům Kopfrkinglů, byť se spolu léta příliš nestýkali. Byli to silní, elegantní lidé. Willi měl šedý oblek s modrou vázankou a zelený lovecký klobouk se šňůrou a jeho žena pěstěnou hlavu a větší náušnice. Lakmé nalila víno, všichni si ťukli, pan Kopfrkingl a Lakmé jen skromně omočili rty, Zina se napila kapku víc, asi jako paní Reinkeová. Pak pan Kopfrkingl vybídl hosty, aby si vzali chlebíčky a slané mandle. Paní Reinkeová si vzala chlebíček na broušenou misku, také Willi si vzal a skoro současně vyňal z kapsy noviny a podal je příteli Kopfrkinglovi první stránkou vzhůru.

„Ženatí mužové mají podle statistiky…“ četl pan Kopfrkingl, když zalistoval uvnitř, „delší věk. Máme to dobré, Willi, to musíme poděkovat našim drahým dámám. Nebýt jich, umírali bychom dříve.“ A zatímco se všichni smáli, hledal pan Kopfrkingl další vkusnou zprávu, kterou by přečetl. „Tadyhle,“ řekl a jeho úsměv na tváři trochu pohasl, „trosečník života žije v prasečím chlívku. Na náklad obce… A tuhle: třaskavá kulička vybuchla chlapci v ústech. Osmiletý… to by měl slyšet náš Mili,“ pan Kopfrkingl vzdychl, „je mu sice čtrnáct, ale toulá se rád pořád. Já nevím, jestli o tom víte, už jste u nás dlouho nebyli,“ pan Kopfrkingl pohlédl na Williho a paní Reinkeovou, „jednou dokonce nepřišel večer domů, musili jsme ho dát hledat policií. Našli ho v noci na poli u Suchdola, chtěl tam přespat ve stohu, bylo to v létě. Teď také není doma. To je stále ještě venku?“ usmál se na Lakmé.

„Je s Janem Bettelheimem nanejvýš u mostu,“ řekla.

„Bettelheim?“ zdvihl Willi oči, „zvláštní jméno. Není to ten lékař, co má dole na domě tabulku?“, a když pan Kopfrkingl kývl, vstal, a zatímco jej pan Kopfrkingl trochu nejistě pozoroval, přistoupil k oknu a pohlédl na tabulku, která tam visela na černé šňůře.

II.

8.00–8.30

8.30–9.45

–

8.30–9.00

9.00–10.15

9.00–9.30

9.45–11.00

9.30–10.00

10.15–11.30

10.00–10.30

11.00–12.15

10.30–11.00

11.30–12.45

14.00–14.30

14.30–15.45

14.30–15.00

15.00–16.15

15.00–15.30

15.45–17.00

15.30–16.00

16.15–17.30

Willi pohlédl na tuto tabulku a mlčel. Pak pohlédl na exotický obraz, který visel vedle.

„Prosím tě, Karl, kdo to je? To je nějaký váš předek?“

„To je bývalý francouzský ministr penzí Louis Marin,“ řekl pan Kopfrkingl trochu rozpačitě, „koupil jsem ho dnes u pana Holého v Nekázance. Pan Holý má rámařství, je to starší opuštěný člověk, vdovec, žena mu umřela před osmi léty u Panen, žije s dcerou, je to taková hezká mladá růžolící dívka v hezkých černých šatech… V předsíni visí ještě jeden obraz od pana Holého, Maryborough, to je město v Irsku, nazvané po královně Marii, založila ho roku 1560. Ale pan Holý má jeden obraz, který by se semhle k tabulce hodil lépe, svatební průvod. Ach jo, Willi,“ řekl pan Kopfrkingl jaksi již klidněji, když si Willi opět sedl, „když si tak vzpomínám, jak jsme rukovali do světové války, zpívali v Praze před nádražím Heil dir im Siegeskranz a In der Heimat, in der Heimat, bojovali na frontě, umírali… ale válka se mi příčí, rád ji nemám. Válka působí lidem daleko víc utrpení než civilní život. Přináší bídu, rodinné rozvraty, zničená manželství, krev, bolest, zkázu, a nejen lidem. Když si vzpomenu, co zkusili v takovém polním tažení například i ti ubozí koně… Na světě má být mír, spravedlnost a štěstí.“

„To z nebe nespadne,“ řekl Willi, „o to se musí bojovat. Přání a řeči jsou k ničemu, jen činy. A ty mohou vykonávat jen stoprocentní lidé.“ Pak řekl:

„V jejich rukou leží spravedlivé uspořádání Evropy, v rukou méněcenných slabochů ne. Podívej Rakousko,“ vzal noviny a obrátil je první stránkou vzhůru, „jeho připojení k říši je první krok. Hitler je geniální politik, který zbavuje stomiliónový národ jeho strastí, bídy, nezaměstnanosti, zajišťuje mu spravedlivé postavení ve světě… vy jste neviděli letáčky, které vydala SdP? Sudetoněmecká strana?“

„Ale já měl dojem,“ řekl pan Kopfrkingl překvapen, „že jsi agrárník!“

„Ovšem,“ řekl Willi, „ale německý. V lednu bylo dohodnuto splynutí s SdP. Mohu skromně dodat, že jsem na sloučení měl jistý podíl. V Československu se tvoří jednotná německá fronta. Na našem národě bylo po válce spácháno bezpráví a my je musíme odčinit. Kdo má v sobě německou krev, bojoval ve válce proti německému nepříteli, chce mír, spravedlnost a štěstí, hlásí se pod prapor SdP. Ještě je čas, stojí v jejím letáčku, v takové její přihlášce… staň se členem. Bez Hitlera bychom byli na dně.“

Pan Kopfrkingl hleděl rozpačitě na Williho a pak řekl:

„Vem si mandle.“

Paní Reinkeová pohlédla dost tvrdě na pana Kopfrkingla, vzala noviny, zalistovala a četla:

„Trosečník života žije v prasečím chlívku, třaskavá kulička vybuchla chlapci v ústech… co tu je ještě za důležité zprávy…“ zalistovala dál, „á, tuhle: spadl do vařící vody. V Berehově při stříbrné svatbě…“

Pan Kopfrkingl hleděl teď na paní Reinkeovou a vlídně řekl:

„Jsou to tragédie, paní Erno. Pan Strauss byl penzionován nějakým zlým člověkem z vrátnice, pak ztratil ženu na krční souchotě a syna na spálu, teď dělá obchodního zástupce v cukrovinkách a nabízí lidem přihlášky do krematoria… Nebo ten nedávný případ s ženou,“ řekl, „kterou zavřeli, protože z bídy a hladu prodávala místo králíků kočky, žijeme sice ve slušném lidském státě, ale sem tam bídu jsme ještě neodstranili. Anebo ženy,“ řekl, „které náhle utrpí otřes… Nedávno jsme takový případ viděli na vlastní oči… třeba když se dívají na mor,“ řekl, hledě na paní Reinkeovou, „třeba v panoptiku. Vemte si mandle,“ řekl paní Reinkeové.

„Já nevím, s tou SdP,“ Lakmé upila rozpačitě, zaraženě čaje, který stál na stole vedle láhve vína, „děti přece chodí do českých škol, doma se mluví jen česky jako právě teď…“

„Nikdy jsme u nás německy nemluvili,“ přisvědčil pan Kopfrkingl, „mám také samé české knihy… naše německá krev, vždyť je to kapka.“

„Kapka,“ zasmál se Willi dost tvrdě a pohlédl na přítele Kopfrkingla, „kapka. Ale člověk se svědomím a srdcem cítí i tu kapku. Nebýt Hitlera, byli bychom, opakuji, na dně. Pošli bychom nezaměstnaností, chcípli bychom hlady, zahrabali by nás do země jako psy, to je tragédie,“ řekl Willi důrazně, „tady nejde o jednoho nebo dva lidi, o nějakou ženskou, která prodává kočky nebo se zbláznila v nějakém panoptiku, tady jde o národ. Tady trpí a strádá sto miliónů lidí! Ty pro jednu hloupou třísku v oku nevidíš les. Proto, že nějakého pana Strausse vyhodili z vrátnice, nevidíš celek!“

Willi pohlédl na hodinky a řekl, že v osm má ještě schůzku v německém Casinu s Boehrmannem. „Je to vedoucí pracovník SdP a jede do Berlína k poradě s ministrem Goebbelsem,“ řekl dost suše, „tahle republika stojí naší spáse v cestě. Ale to bych ti musel dlouho vykládat,“ řekl příteli Kopfrkinglovi, „to by byl dlouhý výklad, teď budeme musit s Ernou jít. Kdybychom neměli před domem auto, bylo by pozdě.“

Manželé Reinkeovi se zvedli a vtom někdo zazvonil. Zina běžela otevřít a za chvíli nesměle vcházel do jídelny Mili. Ve dveřích si oběma rukama sundával rádiovku.

„Kdes byl, Mili,“ klepl ho Willi do zad, „s Janem Bettelheimem? U mostu?“

„Jen před domem,“ vyhrkl chlapec, „koukali jsme se tam na auta.“

„Mili má auta rád,“ řekla Zina.

„Má zvláštní teorii,“ usmála se Lakmé, „dělí auta na barevná, zelená a bílá. Barevná auta jsou všechna civilní, například auto pana doktora Bettelheima a vaše… zelená jsou vojenská a trestanecká, a auta bílá…“

„A auta bílá jsou nebeská,“ usmál se pan Kopfrkingl, ale trochu zaraženě, „nebeská pro anděly.“

Manželé Reinkeovi se zasmáli, Willi vzal svůj zelený lovecký klobouk se šňůrou… pak se rozloučili a šli.

„Willi nikdy nebyl žádný méněcenný slaboch,“ řekl pan Kopfrkingl své tmavovlásce u okna pod tabulkou na černé šňůře a obrazem ministra penzí, „byl to vždycky stoprocentní člověk. Teď má před domem auto a vysokou funkci v Henleinově straně. Slyšel jsi, Mili,“ řekl synkovi, který u stolu zobal mandle, „škoda, že jsi tady nebyl, byl zajímavý, ten milý rozhovor, co se tu vedl. Pan inženýr Reinke také musil napřed chodit do gymnázia jako ty, než převzal chemickou továrnu, a netoulal se, jeho policie nehledala nikdy jako tebe, a podívej se. Má schůzku s nějakým Boehrmannem, který jede do Berlína k ministru Goebbelsovi, před domem mu stojí auto a ty kulháš v němčině. U nás se sice mluví česky, to Williho politikaření se mi nelíbí ani dost málo, natož ty styky s SdP, ale německy bys, drahý hochu, umět měl, aspoň sám pro sebe, co je to platné, je to stomiliónový národ, Jan Bettelheim jistě německy umí a Vojtík Prachařů chodí na nějaké hodiny.“

„Ale jiný neumí taky,“ řekl Mili, „třeba ten z toho panoptika, ten vnuk Vítek…“

„Ale,“ zasmál se pan Kopfrkingl překvapeně, pokud se lze překvapeně zasmát, „to je přece něco jiného. Ten to nemá zapotřebí,“ zasmál se, „ten jezdí po poutích.“ Pak pan Kopfrkingl řekl:

„Pustíme rádio, je tam právě pěkný koncert. Jak se daří čarokrásné,“ řekl, jda podruhé za ten večer do kouta podívat se na talíř kočky, a pak řekl:

„Zinuško! Podívej, nenech to zvíře tak trpět, vždyť má v misce už jen na dně… Á, Lisztova Preludia…“ řekl, když rádio začalo hrát, a něžně kočku pohladil.