Lermontov, 5. II.
(Rozhodně.) Neřeknu nic. Anebo —
všechno vám povím… (Několik slov šeptem.) Ano,
prostě žasnu! Pak uklouzla — a pryč.
(Ukáže náramek.) Tak jako ve snu. —
Žalostný konec. Chodím naším
městem, krev vyráží mi, porůznu.
Rukou hned k nosu, projdu záděrami, osahám
zkornatělý ret —
a nic.
Zatím je noc, sám míjím lékárnu, lampy
se řítí do ulic. Sám?
Už celý od krve. (Šeptem.) Doslova zřízen.
Kde se to bere? (Vzrušen.) Kdo tu je?
Kdo o mě otírá se? O koho já?
(Uklidněn trochu.) … obcházím
obcházen. Obcházím nocí. Teď už temnou.
A mě? A se mnou? (Ukáže náramek.)
Tak jako ve snu? Sen?…