Zatmy

Nad čtvrtí půlnoc. V hlavách postele
nástěnné uřezané tělo. Odbíjí.
— Ustel. — Ne. — Co ti je? —
Rozhovor zhasne dřív —. Tma neúplná,

vynechávající, nepřesná. Let můry
stromem dokroužen, opraven větrem.
Náhlým. Ke stěně ruce. Nedosáhly.
— Nejsi, jak bývals. — Kdy? —

Zvednout se, jít popaměti, shýbnout se, ptát.
Rozvěštit hádanku, být sražen
k nártům jiných záhad. Vracet se. Obejít stůl,
mnout tvář, lehat si, vstávat.

Teď. Ten pravý okamžik, setrvat, lusknout prsty — plesknutí… prostydlé nohy: — Taková zima. Tobě
není? —… pak výkřik… zjev… na stěně říhající
lem… za oknem bílé vytřeštění…

Příběh cípů je krátký: Za stěnou
prolévají něčí tělo. Cíp tělaprolití
je první. Odněkud hádka, slovo: sotva,
druhý cíp. Přes chodbu

typograf rozlamuje báseň, cíp černi, třetí.
Jedna v noci. Probuzen zimou, téměř nepřikrytý,
slyším: — Přišla jsem. — Roucho až k zemi, hůl
a v rukojeti nůž. Táhlý, úplný.

Zatmy, zatmy, zatmy. Desítky
rozhozených rukou, trs. Tvář uprostřed jančí.
Krev z škrábance po těle rozrýsovaná.
Uřknut tančí tu věštec.

— Pojď spát! — Vše ustrne. Bezchybný rys
pozvolna vymokvává. V zelené pláštěnce přeprchne
dítě, jeho záda. Zbývá se otočit:
postel… a ona… rozštěpený pysk…

— Je chladno. — Zima. — Žhneš. —
— Četls, co píší? — Ne, nechci to číst. —
— Takovým tónem! — Polotemno,
o stěnu opřen stůl, opřena postel, knihy, list.

— Jsi nemocná. — Ne. — Jsi. —
— Proboha, nech mě na pokoji! —
Opřeni lehce, letmo odloženi,
v předsíni, šeru, v předpokoji.

Tma neúplná, nepřesná. Črtání,
zlomky, lemy, cíp. Nůž nepřiložen.
Zvednout se, shýbnout, ptát se:
— Už? — Ne. — Kdy? —

Je přes půlnoc. Tma rozstrkaná
náhle se svine v šeptající zjev.
Teď… Trvá. Nerozumím ale.
A ani nevím: šepot?… sípot?… řev?…