Prolog

leden 2008

Tyhle situace úplně nesnáším: z malinkatého nedorozumění se jakousi podivně vybublanou naštvaností stane partnerská hádka se vším všudy.

Přesně jako před chvílí. Celý den s Honzou v pohodě lyžujeme, překvapivě nám to jde a dost se u toho bavíme. Je mrazivo a slunečno. Nádherný den. Cítím se s ním hezky a bezpečně.

A najednou kvůli úplné blbosti, totiž že právě zjistil, že jsem si koupila jiný lístek na sjezdovku, než jsem podle něj měla, je všechno v háji. Celá harmonie dnešního dne je pryč. Stojíme u vleku, hloupě se hádáme a tahle pitomá hádka se jako sněhová koule puštěná z kopce dolů obaluje hlasitější výměnou slov a mění se v monstrózní balvan sváru. Ostatní lyžaři nás pobaveně míjejí, a dokonce i když už sedí v sedačkách, které je vyvážejí na vrchol kopce, se otáčejí a snaží se uzřít co nejvíc z našeho stupidního a hlavně úplně zbytečného divadla.

„Víš co? Jeď si sama, já už na to kašlu. Jdu na drink. Už toho mám stejně plný zuby. Nebo spíš tebe,“ říká nakonec Honza. Vím, že to tak nemyslí. Přesto jsem vzteky bez sebe a nejradši bych ho roztrhla.

„To přesně potřebuješ. Drink. Aby ses uklidnil. Čau, jedu sama.“

Zacvaknu boty do lyží v místě, kde je na vázání napsáno push, hůlkami se naštvaně odpíchnu a mířím do řady u paty vleku. Slyším, jak si hlasitým a nabručeným hlasem objednává u stánku s občerstvením irskou kávu. Vím, že mě poočku pozoruje, ale jsem příliš hrdá, abych se otočila a zamávala. Znamenalo by to usmíření. A já jsem na něj pořád ještě naštvaná.

A když pak dosednu do sedačky, která se lehce zhoupne a energicky mě začne vyvážet na vrchol sjezdovky, je moje nesmyslné naštvání pasé, otáčím se a chci mu zamávat.

Honza se ale nedívá. Baví se s hezounem za barem, skoro jako by flirtovali. Barman mu zrovna nalévá do šálku whisky. Jak znám Honzu, celé to jeho „flirtování“ má jen jeden účel: dostat co největšího panáka. Pak se mi ale celý ten obraz vzdaluje a zmenšuje, vlek rychle míří k cíli.

Už stojím na kopci připravená vyrazit a očima si plánuju trasu, když mi přijde zpráva od Honzy.

„Nemám tě plný zuby a nikdy mít nebudu. Miluju tě. Pojeď rychle dolů, ať ti můžu dát pusu všech pus.“

Okamžitě roztaju. Tohle je přesně Honza. Tak jak ho znám. Tak jak ho mám ráda. Celý hloupý stín naší hádky se rozplynul a já vlastně ani nechápu, jak jsme k ní vůbec mohli dospět.

Ještě kontroluju boty ve vázání, vše v pořádku, a už jedu dolů. Lyže nabírají rychlost: za několik vteřin budu u něj a políbím ho na usmířenou.

A on mě.