jedenáctý a dvanáctý měsíc prvního roku
a první měsíc roku druhého

Cestou do československého obchodu

Na cestě z práce domů jsem dneska na ulici narazil na Radka a Markétu, se kterými jsem na počátku svý irský anabáze tady v Corku bydlel.

„Nazdááár. Kam valíte, rodino?“ vykřikl jsem s hraným nadšením, což v podstatě mělo znamenat: ach, proč jsem se nezdržel v práci o pět minut dýl.

„Jdeme do československého obchodu. Obhlédnout, co mají nového.“

Jasně, nejsem v Irsku ještě ani rok, ale doufám, že jestli tady jednou budu tak dlouho jako tenhle povedený páreček, nebudu trpět touhle trapnou nemocí: patetický stesk po rodný vlasti, který je nutno léčit pravidelnou návštěvou usmolenýho obchůdku s českou a slovenskou vlajkou na dveřích a plesnivou brynzou a čokoládovou tyčinkou Milena za dvě eura na pultu.

„Dneska je přece Mikuláš, tak si chceme koupit něco na mlsání,“ dodá pyšně slovenská bohyně krásy pro slepce v odrbaný péřovce, hitu vánočního předprodeje nějakýho podtatranskýho Kauflandu před dobrými deseti lety.

Aha, to je úplný svátek, mikulášská nadílka, uznávám empaticky výjimečnost a důležitost dneška v jejich životech. Asi dojde kromě Mileny i na Ledový kaštany.

Radek a Markéta jsou smutná, nikoliv však výjimečná ukázka živoření našich lidí v ekonomicky silnějším zahraničí. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní, rozhodli se jet do Irska na dva, maximálně tři roky: vydělat nějaký evropský šišky, který by jim zajistily lepší život doma na Slovensku. Tady však pracují už pátým rokem jako uklízeči (housekeeping assistants, to zní hrdě!) za minimální mzdu, jejich angličtina je pořád silně ichtyloidní. Jejich jedinou zábavou mezi dny plnými nudný práce, na kterou bez přestání nadávají, je sobotní pochod smrti (pro ně pochod radosti a potěšení) za rozkoší slev předměstských diskontních obchodů Aldi a Lidl. V neděli pak navaří zlevněný rybí prsty a prošlý kuřecí stehna na celý týden, nacpou je do pěti zavařovaček s nálepkami pondělí až pátek a ty umístí na schody do sklepa. Lednici mají, ale jako většinu výdobytků moderní doby, za jejichž užití se musí platit, nepoužívají. Vlastně používají, jako botník.

Po prvním týdnu našeho dávnýho společnýho bydlení jsem koupil kýbl a mop. Markéta se na mě tehdy zděšeně podívala jako na marnotratnýho flamendra (doteď vytírala Radkovými starými trenkami) a pak mě – zhýralce, který si dokonce kupoval balenou pitnou vodu – začala víceméně ignorovat.

Po dvou týdnech jsem zkřehlý na kost zoufale zaklepal na dveře jejich pokoje. Našel jsem je v zahřívací poloze na nafukovačce (pět let na lehátku pro vodní hrátky, ó můj bože!) a na kolenou prosil o trochu tepla z radiátoru. Povolili, ale musel jsem slíbit, že účet za elektřinu uhradím sám.

Po třetím týdnu jsem se odstěhoval.

„A jak oslavíš Mikuláše ty?“ ptá se mě Radek.

„Ále, nic zvláštního. Asi jen pozvu pár kamarádů do tý nový francouzský restaurace v centru na večeři a na pár drinků,“ přeháním schválně.

Markéta znechuceně zatáhne svýho druha za loket: „No, tak my už půjdeme. Je pátek, to v československém obchodě dostávají nové zboží. Bude tam narváno…“

„No to určitě. Tak ať tam na vás něco zbyde. A mějte se dobře! Jo a kdyby měli vepřovou májku, tak mi dejte vědět. Po tý se mi tady fakt stýská.“

Takže příští pátek z práce jinudy, ryju si do paměti a odcházím domů. Do bytu, kde strávím dnešní mikulášský večer. Sice asi sám, zato v teple a při světle.

Zrovna když si beru láhev svojí oblíbený vody z lednice, která svítí a chladí, volá Seamus: „Sedím s pár lidma v tý francouzský restošce, co nedávno otevřeli. Nechceš přijít?“

O půl hodiny později si tam už objednávám předraženou bretaňskou paštiku.

Chutná báječně!

Vánoční stromky v době ekonomického úpadku

Vánoce udeřily plnou komerční silou. I na ekonomickou krizí soužený Irsko.

Trávíme s Seamusem sobotu drancováním dublinských obchodů. Je to ten nejlepší lék na kocovinu po dlouhý noci plný těžkýho francouzskýho vína.

Obrázek obchodů praskajících ve švech a lidí utrácejících jak šílení je zase léčivá odpověď na každodenní zpravodajskou masáž v novinách a televizi o ekonomicky se potápějícím západním světě. Tohle že má být finanční recese?

Znaveni nákupy jsme se zastavili na dvojitý vyprošťovací Bailey’s cappuccino na O’Connell Street, přímo proti hlavní poště, kde byla vztyčena pýcha celý slavnostní výzdoby hlavního města: lehce futuristický vánoční stromek.

Je asi dvacet metrů vysoký a poskládaný z plastikových koulí, který v noci svítí světlou a tmavou modří. O té hromadě plastu v těchto dnech mluví celý Irsko: tahle paráda, informuje mě Seamus, totiž stála 300 tisíc eur a v době, kdy lidi ztrácejí práci, neustále se zvyšuje počet lidí v nouzi a homeless a celkově to prý stojí za prd, je to celkem slušný rozmar dublinský radnice. Mně se ale ten strom nestrom docela líbí.

Už za tmy se vracíme do Corku. I tady mají velký vánoční stromek. Stojí přes řeku naproti radnici a je živý. Možná až moc.

Míjíme ho. Voní a svítí jednobarevně. A mluví.

„Jsem asi pořád nalitej,“ říká Seamus, „protože jsem zrovna slyšel ten strom mluvit silným corkským přízvukem.“

Protože kolem toho mluvícího zázraku chodím každý den do práce, je řada na mně, abych podal informace o vánočním stromku:

„Už několik dní ve spodních větvích žije nějakej bezdomovec. A dost často si povídá sám pro sebe. Z těch světel jde teplo.“

Něco na tý recesi asi přece jen bude.

Předvánoční náboženská osvěta

Poslední den v práci v tomhle vypečeným roce.

Zavírám uniformu do skříňky v šatnách pro zaměstnance, když mi poklepe na rameno podivínský Polák Lukasz z bankovní ochranky.

Za celých osm měsíců v týhle práci na mě promluvil jen jednou: asi před půl rokem se mě zeptal, odkud jsem.

„Z Česka.“

„Aha. Počkej chvilku,“ a otočil se k poličce s brožurkami ve svý skříňce. Konečně našel, co hledal. Vítězně se na mě usmál, v rychlosti se tiše pokřižoval a podal mi jakýsi ofocený náboženský letáček. V češtině.

„To kdybys někdy ztratil cestu. Pán ti pomůže.“

Přiblble jsem se usmál a vyběhl ven na ulici. Náhodně jsem to jeho svatý písmo otevřel (v kolika jazykových mutacích to má?) a zrovna na stránce s kydama o tom, že homosexualita, bisexualita a promiskuita a jiný zvrácený formy odmítání tradiční rodiny jsou víc než závadný a musejí být nahrazeny boží láskou. Hodil jsem ten shit do prvního koše, který jsem minul.

A teď mi boží posel z Wrocławi klepe na rameno:

„Pokojné svátky božího narození vinšuju,“ a podává mi další náboženský sračky. Tentokrát ovázaný vánoční stuhou.

A to mě pěkně nasere.

„Hele, víš co, Lukaszi, neztrácej se mnou čas! Já jsem už stejně zatracenej. Já jsem totiž teplouš! Bender! Hulibrk! Cocksucker! Se ti divím, že ses mě vůbec dotkl.“ Navíc jsem vše doprovodil výmluvně obscénním gestem.

Zíral na mě jak na zjevení buzerantskýho Satana.

Každopádně polská komunita, která tady v Irsku šíří boží slovo, má ještě hodně práce.

„Merry Christmas,“ uzavřel jsem svoje minikázání, hodil po něm to svatý oběživo a odešel.

Můj poslední letošní pracovní den nadobro skončil.

Vánoční zaměstnanecká party

Každý rok se v novinách, v přílohách o práci a vztazích na pracovišti, objevují varovný články o tom, jak si dávat pozor na vánočních zaměstnaneckých večírcích, jak moc nepít a hlavně moc nemluvit, vyhýbat se intimním tématům. Vždycky jsem si říkal, takový lůzr bych nikdy nebyl, abych se takhle choval.

Od včerejšího zaměstnaneckýho mejdanu je to oficiální: jsem jeden z těch nemožných idiotů!

Drinky zdarma a euforie ze skutečnosti, že vidím svý kolegy v civilu, a nikoliv v zaměstnanecký uniformě (netušil jsem, kolik mých kolegů a kolegyň je sexy!), způsobily, že jsem během dvou tří hodin prošel brutální proměnou z perfektně vytuněnýho elegantního metrosexuála s vybraným chováním v opilou, oplzlou trosku, která škemrá o vaginální sekret.

Z doby, kdy do sebe ještě různý fakta zapadaly, si pamatuju jen tolik, že jsem obtěžoval svou nadřízenou, chladně profesionální manažerku Saoirsu:

„Nemusíš se mnou spát, Saoirso, stejně jsem teplej a ty ošklivá. Nech mě se jenom dívat, jak se hladíš…“

Každopádně když mě nad ránem poslal Massimo s lehkým násilím domů, což si naštěstí nepamatuju (všichni ostatní ano; doufám, že to přes svátky zapomenou), jsem prý vykřikoval něco jako:

„Stejně už musím. Ráno brzo vstávám, letím domů na Vánoce.“

Proboha, za pár hodin letím domů na Vánoce!

Cestou na Vánoce domů

Sedím rozsekaný na cucky na Heathrow a čekám na letadlo do Prahy. Letím poprvý z Irska domů. Letím poprvý od tý doby domů, navíc na Vánoce. První Vánoce bez ní_!_

Na chladných lavicích Terminálu 5, toho nejvíc gay letiště, jaký jsem kdy viděl, to na mě všechno dolehlo.

Navíc mi hlava třeští jako nikdy, kocovina po včerejší noci útočí plnou silou (proboha, kolik já toho musel vypít! Jen doufám, že jsem tam neprováděl nic skutečně politováníhodnýho). Zvracel jsem už na letišti v Corku (k přítomným nad umyvadlem jsem tupě prohodil něco jako nesnáším Vánoce, dělá se mi z nich blbě) a i v letadle v prostoru pro letušky jsem zanechal nemilé svědectví o včerejší noci („Promiňte, špatně zvládám letadla…“). Modlil jsem se, ať už jsme v Londýně. A přitom lítání mi normálně nevadí. A Vánoce mám rád.

Nebo spíš měl jsem rád. Ty Vánoce s ní.

Sedím v letištní hale a jsem rozšmelcovaný na emociální i fyzický prvočísla. Píšu Seamusovi chladný vzkaz: „Merry Xmas a uvidíme se na Novej rok.“ A vlastně ani nevím, jestli mi je líto, že zrovna v tuhle chvíli nedokážu napsat nic osobnějšího.

Letadlo mi letí za dvě hodiny. Za další dvě budu v Praze a za další půl hodinu zaklepu na dveře dejvickýho bytu svých rodičů a budu čelit hrůze, kterou jsem v Čechách před odletem do Irska nechal.

A pak vysoko ve vzduchu, někde nad západními Čechami, nehybný vyčerpáním a uhranutý textem písničky ve svým iPodu, která jako by byla ze soundtracku mýho, skoro před rokem přervanýho života („Každá minuta je jako hrob / Koukej, jak hodně se snažím / Koukej, jak hodně jsem ztratil V krvi a slzách / En sang et en eau“), přesně ve chvíli, kdy kapitán zapne výstražný světla před přistáním, se mi konečně převalí slzy z převodněných očí a začnou mi proudem stékat po tváři.

Jsem doma.

Merry fucking Christmas!

Na kole s kamarádkou na Andělu

Vánoce? Přesně jak jsem říkal: neveselo, truchlivo. Zaplaťpánbu, že už je konec.

Během toho smutnýho obžerství, někde mezi lineckým a záchvaty smutku jsem se odvážil jít na hřbitov. Poprvý od tý doby. Její jméno vyrytý do chladnýho mramoru mě porazilo. Ale později doma mi to přišlo jako další důležitý krok, který jsem udělal. Další krok na cestě k normálu.

Čekám na kámošku Marcelu na Andělu (ona má být první osoba tady doma zasažená informací, že jsem rozšířil svůj repertoár i na kluky) a koukám po lidech. Nic povzbudivýho. Starý lidi ve starých hadrech. Mladý lidi ve starých hadrech. Smutný tváře, veselý igelitky z lídlů a bil.

„Nějak mi to tady přijde nesnesitelný,“ svěřuju se později Marcele se svojí depresí z Čech, „ty lidi, myslím. Holky ještě jakž takž ujdou, ty o sebe aspoň trochu dbají, ale kluci – hrozný, zanedbaný pivaři. Jo a abych nezapomněl, mluvím o klucích, protože teď spím i s klukama. Teda s těma irskýma. A s jedním obzvlášť.“

A je to venku. Odměnil jsem se douškem lehký koly a čekám na její reakci.

„Popravdě řečeno moc mě to nepřekvapuje. Tys byl vždycky trochu přihřátej: ty tvoje košilky, intelektuální knížky, divný filmy na čété dvojce, cappuccina, lehký koly…“

„Prosím tě, co teplýho je na lehký kole?“

„No, řekněme jen, že já bych nechtěla, aby můj chlap pil lehkou kolu,“ překvapuje mě svými neobvyklými partnerskými požadavky Marcela, kterou jsem právě poctil řádem mý osobní fag hag.

„Každej by se s tou hroznou věcí, co se ti stala, vyrovnával jinak. Někdo hůř, někdo líp. Někdo pitím. Ty holt spaním s klukama.“

„Popravdě řečeno dost tam piju…“

„To my všichni. A s tím jedním klukem… je to vážný?“

Než jsem se stačil zamyslet, jak hodně mi Seamus v tý šedivý chladný Praze chybí, přišel k nám číšník. Spíš nečíšník. Vlasy pračlověka, vytahaný triko Divokýho Billa, ušmudlaný kalhoty na půl žerdi, na nich ledvinku oteklou zmuchlanými bankovkami.

„Ještě lehká kola?“ ptá se mě znuděně.

Marcela se významně ušklíbne a já se poprvý za celý svátky trochu pousměju. Týpek nechápe.

„Ne, ne. Teď bych si dal tu pravou kolu. Tu normální. Tu tvrdou. Plnotučnou. Heterokolu.“

Zpět v Irsku – jak na Nový rok, tak po celý rok?

Letadlo konečně vzlítlo, konečně letím zpátky. Konečně můžu nechat smutek zase tam v Praze a pokračovat ve svý očistný terapii Irskem.

Let utíká rychle, mozek pracuje pomalu. Uplynulý Vánoce: tři chlastačky řekněme standardní, dvě extrémní, dva k smrti uražení členové širší rodiny, hodně slz, jedna vyprstovaná bývalá spolužačka o půlnoci na Štěpána na Kulaťáku v mínus pěti (když mělo dojít na mrazivou protislužbu, ve prospěch svých žláz jsem s vděčností odmítnul), dvě kila plus (ano, když jsem v depresi, jím) a spousta přemýšlení.

Smutný dny doma mi jen potvrdily, že dělám dobře, když se vracím do Irska a budu tu i nadále žít.

Letadlo hladce dosedlo a už jsem tu. Zpátky v drsný zelený zemi jemnýho černýho piva. V zemi plný úžasných lidí, která má největší počet alkoholiků, sebevrahů a uživatelů drog na počet obyvatel v Evropě. V zemi přeplněný vyprázdněnými plechovkami od piva i podivuhodnými přírodními krásami, mezi něž samozřejmě počítám i irský kluky se zářivě zrzavým pubickým ochlupením, do kterýho se tak báječně zanořuje nos.

Hned v Dublinu na letišti jsem napsal Seamusovi zprávu: „Jsem zpět! Chyběl jsi mi! Těším se na tebe! Jsem nadrženej! Kdy tě uvidím?“ Odpoví okamžitě a okamžitě mě zchladí: „Jsem s rodiči přes Novej rok v Galwayi. See you in few days!“ Žádný: taky jsi mi chyběl, nic.

Činím proto okamžitý rozhodnutí: odkládám přesun na jih Irska na neurčito, nechávám kufry v úschovně na autobusovým nádraží a beru si svoje nejlepší, myslím tím nejpřiléhavější tričko, co mám. Přece jen je poslední den v roce a to poslední, co potřebuju, je být na Silvestra v zemi sebevrahů sám. Anebo hůř, být na Silvestra v zemi sebevrahů a alkoholiků sám a střízlivý.

Samotu i střízlivost jsem ale naštěstí odstranil velmi rychle.

Buzinec The George na George Street je přeplněný k prasknutí. V můj prospěch rozhodně pracuje fakt, že na dublinský scéně nejsem tak provařenej jako v Corku, a tak si nakonec můžu vybírat. Drinky i kluky. Vítězí svítivě zlatá barva: jégrmajstr s redbulem a vysoký atletický lišák, jehož jméno jsem nepochytil. Ne že bych ho potřeboval znát.

Jsem děsně vtipný, protože se ho furt dokola ptám: „Kdes byl celej můj život? Kdes byl celej můj život?“ a dost trapně se tomu směju. Pak barman vyhlašuje předpůlnoční akci: nápoje zdarma pro všechny, kdo jsou do půl těla naked. A zatímco všichni ti urostlí fešáci ze sebe strhávají trička jedním tahem, já se zoufale snažím vysoukat z toho svýho. Ruce nahoře, hlava utopená hluboko v triku, nemotorně se motám, padám, fakt sexy. Samozřejmě že obviňuju to příliš těsný tričko, nikoliv ty tuny lineckýho, co jsem doma o Vánocích zbouchal. Můj ryšavý ctitel, už taky bez trika a se zrzavě zarostlou hrudí, mě nakonec z pout oblečení osvobodí a já si konečně můžu vychutnat svůj drink zdarma. A pak ještě několik.

Každopádně těsně před půlnocí, řádně flambovanej alkoholem a opět náležitě ošacen, jsem se se svým zrzkem vypotácel ven, on zašustil durexem a já mu v jedný postranní uličce dal.

Když pak byla řada na mně a já se opile snažil vylovit svou pýchu z napůl stáhnutých kalhot, zachránil trapnou prodlevu svým cestovatelským zájmem o mou domovinu:

„A jaký to vlastně u vás je? Nikdy jsem v Český republice nebyl.“

„No, řekl bych, že svým způsobem jsi v Česku právě teď byl.“

A pak jsem konečně v kalhotách našel, co jsem hledal, a naservíroval mu tak hodně zblízka jednu z krás český země. Zemský ráj to na pohled.

Později, když už nic neříkal, protože nemohl mluvit, začali lidi kolem nás na ulici střílet petardy a pálit rakety. Je půlnoc. Nový rok. V kapse mi zavrněly dvě zprávy: jedna od rodičů („Na ten starej smutnej rok zapomeň a hodně štěstí v tom novém.“) a druhá od Seamuse („Taky jsi mi chyběl!“).

Okamžitě jsem se zrzkovi rozpustil v puse. Nic neřekl, odešel. Pravý irský gentleman.

Je jasný, že já dneska žádnou raketu neodpálím. Přesto sám sobě přeju Happy New Year!

Český Ježíšek versus irský Santa

Ležíme nahatí s Seamusem v mý irský posteli a povídáme si, jak jsme prožili Vánoce a co se v našich životech za ty dva týdny změnilo.

„Nebudu ti lhát, koukal jsem i po jinejch,“ říká.

„To je okay, nejsme přece manželé.“

„Ale spát s jiným jsem nedokázal,“ dodá ještě a já raději měním téma a navrhuju výměnu vánočních dárečků.

Dal jsem Seamusovi nějakou kosmetiku a půllitrovou láhev lubrikantu. Český Ježíšek se evidentně stavil v Duty Free Shopu v Praze na letišti.

Seamus je viditelně dojat a podává mi malý, úhledně zabalený balíček. Rozbalím ho. Irský Santa měl poněkud perverznější nápad: v luxusní krabičce s nápisem Luxusní rozkoš nacházím gumový kroužek na šlonga s koženým opaskem a přívěskem ve tvaru srdce, který se má houpat pod koulema.

„Otevři to srdce,“ nabádá mě Seamus a já tak činím.

„Hmmm, originální,“ říkám uznale.

„Je to cock ring s USB pamětí. Dvě giga. Třeba si tam můžeš uložit všechny naše digitální fotky.“

Teď jsem dojat já a rovnou si ten pozoruhodný výstřelek nový módní sezóny zkouším.

„Sedí ti dobře. Měl jsem tě v oku,“ řekne ještě a pak si navzájem další hodinu nadělujeme dárky nehmotný.

Černý pondělí

Návrat do práce po svátečních dnech byl v našem podniku vskutku nesváteční.

Hned v devět ráno mimořádná schůze. Všech padesát zaměstnanců s ještě zalepenýma očima a vánočně nafouknutými pupky se nervózně tísní v kantýně.

Konečně přichází ten ocas Niall z osobního a s přehnaně tragickým výrazem nám oznamuje, že kvůli ekonomický recesi, celkový finanční krizi a bla bla bla musí okamžitě propustit deset procent zaměstnanců. Kantýna vzrušeně zahučí. A pak se čte pět jmen vybraných nešťastníků.

Nejsem mezi nimi. Překvapivě je z těch vyhozených víc Irů než cizinců.

„Tihle naši kolegové, ne kolegové, tihle naši přátelé,“ obrací se Niall pateticky k pětici vyseparované k porážce a rozdává jim na památku propisovačky s logem firmy, „nám samozřejmě budou chybět. Lidsky. Ne pouze lidsky, lidsky i profesně. Na nás ostatních je, abychom navázali na jejich práci a ještě zdvojnásobili, ne zdvojnásobili, minimálně ztrojnásobili své pracovní úsilí.“

„A nám zbylým, když teda přibude víc práce, zdvojnásobíte, ne zdvojnásobíte, ztrojnásobíte mzdu?“ ptá se věcně Massimo.

„A to je ta druhá špatná zpráva: vám ostatním se zkrátí mzda. V průměru o 10 euro týdně.“

Šokovaná kantýna ztichne.

„Je před námi těžký rok, ale já doufám, ne doufám, já věřím, ne věřím, já vím, že společně dosáhneme ještě lepších výsledků. Spo-le-čně! Spo-le-čně!“ vybízí nás Niall ke skandování firemního motta: TEAM! Together Everyone Achieves More_!_

Místo zaměstnanecký euforie se mu však dostane jen jednohlasé odpovědi z koutku slovenských kolegů: „Už choď do piče, ty chuj!“

Sedíme pak s kolegy zamlkle v kanceláři. Je tam viditelně víc místa. Neděláme celý den nic, dnešní produktivita práce je nulová. Ať to násobíš dvěma či třemi, pořád nula. Zatímco ostatní asi přemýšlejí, na co budou muset každý týden kvůli deseti eurům rezignovat, já tiše, ale systematicky okusuju už několikátou propisku.

„Nech toho,“ říká mi kolega Ivan, „ať nám mají co dát na památku, až vyhodí i nás.“

A pak, když máme konečně padla, se rozhodneme jít podpořit skomírající irskou ekonomiku – jdeme do hospody zapít to černý pondělí! Spo-le-čně!

Asi toho dneska vypijeme dvakrát, ne dvakrát, třikrát víc než obvykle.

Horší než chřipka

Zatímco většina mých kolegů v práci v těchto deštivých, chladných dnech bojuje s chřipkou a rýmou, který si chrchlavě předávají mezi sebou, mě sužuje trochu jiný typ virózy. Mám akutní obsesi jedním zákazníkem.

Řekl bych, že to ze začátku nebylo ani tak fyzický uhranutí, natož sexuální uslintaná posedlost, ale spíš jakýsi iracionální mentální okouzlení. Alespoň podle prvních příznaků týhle náhlý indispozice. Jenže i ta nejobyčejnější chřipka má svůj vývoj a to nejtěžší přichází až po nějaký době.

Tenhle týpek ze Skotska maká dočasně ve městě v jednom z obchodů v centru a rozhodně to není žádný model. Je hubený, mezera mezi zuby, rozcuchaně neupravený, ale když ho vidím, stává se ze mě pomatený vyšinutec, který koktá, potí se, sráží židle a vůbec se chová jako magor.

James, tak se to naplnění mých současných dní jmenuje, přichází k nám do práce pravidelně k večeru, učiní pár úkonů s penězi a pak jen tak zevluje od jedný mý kolegyně ke druhý. Já se přes ně probíjím, odstrkuju je, zkrátka přes mrtvoly se tlačím k němu.

Neřekl bych, že jde o flirtování, do hry vstupuje spíš jeho přirozený šarm a přátelskost a asi trochu nuda, která ho u nás v práci zdržuje. Když konečně stanu proti němu tváří v tvář, žaludek se mi nervózně klepe vzrušením a s falešnou ležérností se ho ptám, jestli pro něj jako zákazníka, kterýho si my tady opravdu ceníme, můžu ještě něco udělat. A on pak mluví, já mu moc nerozumím (silný skotský přízvuk), ale je mi to jedno, hlavně, Jamesi, nepřestávej a mluv a mluv a prosím koukej takhle na mě celý hodiny!

Po dost dlouhý chvíli mi konečně dojde, že neříká, jsi cool a zábavnej a líbíš se mi a vůbec všechno, co bych od něj chtěl slyšet, ale že po mně chce nějaký informace o jednom produktu naší banky. A tak vbíhám do kanceláře, zmateně hledám správný letáček, nemůžu ho ani za nic najít, všechny ostatní zbytečný papíry vyhazuju do vzduchu, na všechny řvu, kurva, kde je ta pitomá brožura?! Massimo, ten nejodvážnější z mých vyděšených kolegů, tiše hlesne: před tebou na tvým stole, ty pošuku, a já šťastně vybíhám s letáčkem v ruce z kanclu a mažu na Jamesovu metu. Ve dveřích srážím k zemi svou manažerku Saoirsu, promiň, kapitánko, mám zákazníka, pospíchám, abych pak konečně vložil tomu skotskýmu zázraku do ruky hloupou brožuru, i když mnohem radši bych mu dal sebe. A když se mě pak náhodně dotkne rukou, je hotovo a mentální posedlost se okamžitě rozroste v posedlost fyzickou s hlavním příznakem: akutní sexuální touha po Jamesovi. Moje náhlá nemoc se tak stává víc než vážnou.

Všichni kolem mě smrkají, odplivují a kašlou; moje příznaky jsou však mnohem horší a závažnější: celou pracovní dobu přemýšlím, jestli je James na kluky, tak stokrát za den otevřu jeho zákaznickou složku a koukám na nic neříkající detaily jeho života, jeho číslo sociálního pojištění porovnávám s tím svým a počítám tak, kolik procent nám neúprosná řeč čísel dává na společnou lovestory a kolik dětí bychom spolu mohli mít, a hlavně v noci vůbec nespím a týrám svou představivost divokým sexem: prudce vášnivý keltsko-slovanský spojení, on ve skotským kiltu na mým pracovním stole…

Zatímco se moji kolegové snaží svých viróz zbavit, já si tu svou hýčkám. A jediný lék, který na mě zabírá, ale zároveň mou posedlost přikrmuje, je těch pět deset minut každý den, co se s ním bavím.

Domnívám se, že si myslí, že jsem ve svý práci velmi zodpovědný a pečlivý. Jak jinak si taky vysvětlit jeho překvapený obličej, když se ho ptám na takový detaily, jako například ve kterým hotelu ve městě bydlí, a dokonce jaký je číslo jeho pokoje.

„To je běžný postup. Musíme mít na vás přesný údaje, kdybychom vás třeba někdy potřebovali kontaktovat,“ koktám ze sebe a topím se v jeho očích.

„Pokoj číslo 69.“

„69, výborně. To je moje oblíbený číslo. Myslím teda, jako že mám víc oblíbených čísel. A tohle je jedno z nich. Mám rád šedesát devítku. Je to takový symetrický číslo, hlava nahoře, hlava dole. Mám rád čísla obecně. Ale tohle víc než jiný,“ blekotám luneticky a kolegyni vedle mě a bohužel asi i Jamesovi samotnýmu dochází, že už mi definitivně hráblo.

A pak, po čtyřech dnech tohohle absolutního eroticko-myšlenkovýho poblouznění, chytnu od svých kolegů skutečnou chřipku jako hrom a musím zůstat doma.

Posedlost kulminuje

Mám horečku, bolí mě v krku, měl bych ležet v posteli. Ale místo toho chodím několik posledních dní dvakrát denně do Jamesova obchodu. Schovávám se tam mezi regály, posmrkuju a pozoruju ho. Jak se baví s lidmi a bere od nich peníze, jak se směje, jak usrkuje Starbucks kávu, jak potají za kasou ukusuje sendvič.

I dnes postávám v úzkých uličkách Jamesova obchodu a lačnýma očima po něm nadrženě pátrám. Ale marně. Odporně chrchlám, ale svýho se nevzdávám, času mám dost, tak kde jsi? Ukaž se!

Vtom mi někdo mi poklepe na rameno. Otočím se. Je to James.

„Jsi v pořádku, kámo?“

Přiblble se na něj zazubím svým bledým, opuchlým obličejem:

„Jo, jsem. Díky.“

„Já jen že jsem tě tu viděl teď docela často. Můžu ti s něčím pomoct?“

„Pomoct?“

„No, sháníš něco konkrétního?“ řekne ještě a ukáže na regály kolem sebe.

„Jo takhle. No jasně. Sháním…“ zmateně se rozhlídnu kolem sebe. Co je to vlastně za obchod? „Sháním…“ Proboha, je to obchod s dětským zbožím!

„Sháním chrastítko.“

„Máš děti?“ ptá se překvapeně.

„Ne! To je pro mě. Teda pro synovce.“

„Aha. Tak co třeba támhleto?“

„Támhleto? To je úplně skvělý chrastítko! Přesně takový potřebuju!“

O chvíli později mi podává dárkově zabalenou krabičku s tím pitomě barevným kusem chrastícího plastu.

„Dárkový balení jsem ti nepočítal. Dáš mi jen dvacet euro.“ Tobě třeba všechno!

„Jsem tě teďka u vás v práci pár dní neviděl,“ říká ještě.

„Marodím…“

„Bych ani neřekl. Vypadáš all right, teda jako že dobře,“ pronese se svým sexy přízvukem a jeho slova se mi navždy vryjí do harddisku. Kdykoli později pak budu chtít napumpovat krev do svýho šlonga pro trochu toho dospěláckýho samorozptýlení, tak na ně jen jednoduše poklepu a v hlavě se mi spustí smyčka jeho hlasu.

Vykoktám ještě něco jako dík a good bye, vrazím omylem do dveří a takhle lehce omráčen a zároveň otupen horečkou se konečně ocitnu na ulici.

Nemířím však domů.

„Chtěl jsem tě požádat o obrovskou laskavost.“

Stojím v recepci jednoho zdejšího nóbl hotelu a nakláním se přes recepční stůl ke Kamilce, která tady pracuje.

„Chtěl bych si vyfotit budovu soudu z výšky. Je to krásná ukázka funkcionalistickýho stylu. Jako architektura, chápeš. Nedala bys mi na minutku klíče od nějakýho pokoje v šestým patře?“

Je evidentně zaskočená.

„Moc ti to dneska sluší, Kamilko! Myslel jsem třeba pokoj šedesát devět.“

„Ale ten má výhled na soud ze strany.“

„A to je přesně to, co potřebuju. Zajímá mě boční fasáda.“

„A kde máš foťák?“

„Tady,“ ukazuju jí zabalenou krabičku s chrastítkem a dětskou mašlí na víku, „zrovna jsem si ho koupil.“

„Ale ten pokoj je dlouhodobě obsazen…“

„Kamilko, bude to jen minutka…“ říkám ještě a položím jí na stůl modrou eurobankovku, což se ukáže – možná v souvislosti s faktem, že tahle měna je na Slovensku už několik dní v oběhu – jako rozhodující.

Podává mi nenápadně kartu od pokoje a říká něco o tom, že jestli něco, tak nic neví.

„No jasně. Kamilko, ty jsi zlatíčko. Žádnej dvojitej slovenskej kříž, ale tebe, tebe by měli dát na zadní stranu slovenskejch euromincí!“

Je to tak. Opravdu jsem se vloupal do hotelovýho pokoje zákaz­níka, jímž jsem posledních pár dní posedlý. Ústavní léčba je nevyhnutelná!

Teď bych mohl napsat, že jsem tam všude šmejdil, a když jsem konečně našel Jamesovo spodní prádlo, tak jsem hrábnul do toho svýho a rychle se obšťastnil. Nebo že jsem se rovnou svlíkl a vlezl si do jeho rozestlaný postele a čekal tam na něj a místo něj mě tam vyhmátla pokojová služba a zavolali na mě policajty. Nebo že jsem mu prošacoval tašku s toaletními potřebami a stříknul na sebe trochu jeho vody po holení. Ale nic z toho není pravda.

Pravda je, že jsem s bušícím srdcem a rozpálen vzrušením a vysokou teplotou vešel do pokoje a byl tam snad jen pět deset vteřin. Udělal jsem pár dlouhých kroků doprostřed malýho, moderně zařízenýho pokojíku. Tam jsem se konečně nadechl, protože jsem na to pár posledních chvil úplně zapomněl. Překotně jsem se rozhlídnul kolem sebe: neustlaná postel, na zemi tác s nedojedeným jídlem a zmuchlaný džíny. Prázdný stůl. Další dva kroky a už jsem u něj. Položil jsem na něj balíček z dětskýho obchodu, který jsem doteď držel v ruce. Pak jsem se prudce otočil a odešel z pokoje.

A pak jsem znovu vešel a ten balíček zase sebral. A znovu odešel. Tentokrát nadobro.

Prolítl jsem recepcí, vrátil kartu nervózní kamarádce, poděkoval jí a raketovou rychlostí švihal domů.

Tam jsem měl jednu z nejintenzivnějších masturbací svýho mladýho, pomatenýho života. Ne, opravdu jsem do toho nezapojil chrastítko za dvacet eur. Jen klasika, čistý forhend v leže.

A když pak bylo to veledílo vykonáno, usnul jsem vyčerpáním a ve vlastním potu pak spal hlubokým, úlevným spánkem po celý zbytek dne a celou noc.

Druhý den ráno jsem se probudil, vzal si několik paralenů a znovu jsem prospal v horečnatých snech celý den.

Třetí den jsem se ráno probudil a okamžitě ucítil změnu. Nebo spíš úlevu.

Chřipka i posedlost Jamesem byly pryč.

Dopis synovcovi k narozeninám

Milý synovče,

posílám ti z Irska přání všeho nejlepšího k tvým 12. narozeninám a posílám ti drobný dárek. Můžeš uklidnit svoji mámu, není to cool zásobník na trávu ani žádná laciná sexuální pomůcka. Vypadá to jako dětský chrastítko, no a taky to je dětský chrastítko. Doufám, že se ti bude líbit. Koneckonců je to dárek. Navíc z Irska. Vlastně je to typicky irský chrastítko. Darovanýmu koni na zuby nekoukej.

Tak ahoj, Honza
Teda strejda Honza

Úsporná pracovní opatření

a mentální čistota irskýho zaměstnance

Hysterie našich bankovních šéfů ohledně ekonomický krize nabírá na obrátkách: po vyhazovech a snížení platů došlo na snižování nákladů a výdajů – snaha šetřit kde se dá však dostala absurdní podobu.

Například nám veškerý sekretářský potřeby, tužky a papíry zamkli do skříně s visacím zámkem a ve chvíli, kdy sešívačce na mým stole dojdou náboje, což se děje velmi často, neboť ji používám nejen ke spojení dvou či více papírů, ale i ke střelbě po kolezích, čímž se je snažím vyburcovat k lepším pracovním výkonům nebo je alespoň probudit ze zimního spánku, musím vyrazit do kanceláře o patro výš. Tam je nutný vyzvednout formulář, vyplnit ho, odůvodnit, proč žádám o nový náplně do sešívačky („Je to šokující, ale prostě došly…“), donést žádost k šéfce a doufat, že mý odůvodnění je natolik pádný, že bude schváleno (Ona překvapeně: „Došly?“ Já smutně: „Došly.“). Po půlhodince se vracím vítězně do svý kanceláře, vyčerpaně sedám za stůl, plním svou sešívačku novým krmivem, a když se chci konečně pustit do práce, zjišťuju, že nemám na co psát. A tak vyrážím znovu, trochu jako pračlověk do boje o oheň, já, irský zaměstnanec, do boje o papír.

A propos papír, další úsporný opatření mýho irskýho zaměstnavatele. Aby banka ušetřila každý týden na výdajích za platební pásky, posílají nám je od Novýho roku na e-mail. Ten musíme otevřít, aktivovat jakýsi link na jakýmsi webu, tam vygenerovat heslo a tento číselný pin pak vložit do onoho e-mailu a odeslat. Odměnou nám pak přijde aktuální platební páska. Takže je nasnadě, že s kolegy v kanceláři každý čtvrtek (výplatní den) neděláme nic jinýho, než že se tísníme u jednoho počítače a jeden po druhým si generujeme svý virtuální platební pásky, který si posléze stejně všichni tiskneme. Navíc barevně. Takže o nějaký úspoře nemůže být řeč (kolega Ivan: „Vytiskni mi to, prosím tě, ještě jednou. To mám nějak nakřivo.“).

Jeden by z těchto a podobných opatření a navíc z toho, že vydělává stále míň a míň peněz na virtuálních páskách, upadl do pracovních chmur a duševního útlumu.

Ale i tady si ví náš mocný irský zaměstnavatel rady: leden a únor, dva povánoční měsíce plný chladu, depresí, šetření a zdražování a nenaplněných novoročních předsevzetí, byly naším zaměstnavatelem vyhlášeny měsíci mentální hygieny. Což v podstatě znamená, že nám byl každýmu losem přidělen nahodilý zaměstnanec z jinýho oddělení jako osobní duševní čistič. A každý den patnáct minut před koncem pracovní směny se mají tyto šťastný páry sejít a diskutovat. O tom, co ošklivýho a zármutku hodnýho či naopak pěknýho a povznášejícího ten den v práci prožili. Zkrátka navzájem se vyslechnout, navzájem si poradit, podpořit se. Očistit se.

Los byl ke mně nelítostný: přidělil mi za osobního čističe šilhavýho pokérovanýho pomocnýho kuchaře Gera, o kterým se po celým podniku šušká, že seděl.

„Hej, ty buzno v kravatě, tak kdo tě dneska v práci nasral?“ zahájil neformálně Ger naše první společný mentální čištění.

Z počátku mi trvalo, než jsem si zvyknul, že se musím každý den dělit o svý pracovní prožitky a osobní pocity s někým, kdo má skleněný oko se zornicí v nepřirozeným úhlu, s někým, kdo loupe celý den brambory. Ale po několika dnech, po několika našich společných očistných čtvrthodinkách, jsme si k sobě našli cestu, a zatímco většina ostatních mentálně se čistících párů na nějaký výraznější výsledek záhy rezignovala (a povinných patnáct minut raději prokouřila na záchodě), my s Gerem ušli velký kus na naší únikový cestě ze zimních irských depresí. Nejednou jsme čtvrthodinu protáhli na hodinu i víc a navzájem si vytírali svoje duševní sajrajty. On mi vyprávěl, jak ponižující pro něho bylo, když mu jednou v kuchyni spadl střep z rozbitý skleničky do skleněnýho oka, já se mu oplátkou svěřil, že příležitostně nenosím do práce spodní prádlo a to mě vzrušuje.

On: „Občas plivu do jídla.“

Já: „Občas se před zákazníkama schovávám na záchodě.“

On: „Jednou jsem utopil v gulášovce naběračku a s rukou až po podpaží v hrnci se ji marně snažil vylovit.“

Já: „Jednou jsem si prdnul před zákazníkem.“

A tak podobně.

A dneska, během polední pauzy na oběd, v zešeřelý kantýně (šetří se elektřinou!), zrovna v momentě, kdy mi Ger za okýnkem kydnul polívku do mý misky a dost nevkusně se při tom ošíval v kuchyňský uniformě, což – jak dobře vím – znamená jediný: nemá spodní prádlo, mi zcela náhle cosi došlo. Oko mi z toho poznání trochu ujelo do strany. A když jsem pak dosedl ke stolu k ostatním zachmuřelým kolegům a jeden z nich se mě zeptal: „Proč se tak tlemíš, blbečku?“ a druhý: „A proč šilháš, debile?“ musel jsem si otevřeně přiznat: já tu zimní depresi a všechny ty pracovní tlaky vlastně zvládám dobře!

A s nevídanou chutí jsem spráskal celou misku tý odporně chutnající polívky.

Rok v Irsku

Tak tak, jsem tu přesně rok.

Natočit poctivýho guinnesse trvá někdy i pět minut a tenhle barman si na poctivosti bílý pěny evidentně zakládá, a tak mám dost času v rychlosti rekapitulovat.

Nejdřív velký obavy. Ale když ztratíš všechno, nemůžeš už ztratit víc. Deprese a neustálý brekot během mých dublinských začátků. Pomalý šplhání ze sraček nahoru. Štěstí, když si v Corku brzo najdu práci. Prolomení tabu a počátek mýho gay života. Náhoda, když si rychle najdu boyfrienda. Pár nových blízkých lidí. Třeba Milan nebo Kamilka. Trocha zábavy. Je to skutečně můj boyfriend? Máme my dva nějakou budoucnost? Černý pivo namísto světlýho. Víc zábavy. Divoká gay puberta. Trocha cestování. Vlhký počasí, který mi vlastně dost vyhovuje. Byt s výhledem. Zcela nový vášně. Ragby třeba. Nebo anonymní intimno. A taky čokoláda Lily O’Brien a čaj od Barryho. Asi to opravdu je můj boyfriend. I když třeba dneska tady se mnou není.

„Tak tady to máš. Pěkně hustej guinness s pořádnou pěnou.“

Barman přede mě konečně postaví pintu černýho piva. Pěkně se to v ní mele.

„Mimochodem končím v půl dvanáctý,“ dodá ještě. A mrkne na mě.

Krátce a mnohoznačně se na něj usměju. Se ještě uvidí, výčepáku.

Rozhlídnu se kolem sebe. Je to smutný bar pro přestárlý teplomety. Vyhaslí týpci s bříškama ve středním a pokročilým věku tu osamoceně a unaveně srkají svoje pivíčka.

Jsem tu evidentně nejmladší a tak trochu centrem nadrženýho zájmu. A to mě baví.

„Tak vše nejlepší ke svýmu výročí,“ říkám nahlas sám sobě a zvedám to těžký sklo.

„Co slavíš, sexy?“ ptá se mě barman.

„Svůj první rok.“

„To teda vypadáš starší,“ zavtipkuje a znovu na mě mrkne. Asi tik.

„Svůj první rok tady v Irsku.“

„Tak to upřímnou soustrast,“ dodá ještě barman vtipálek.

„Já už tady na tomhle baru sedím roků deset,“ zapojí se do debaty jeden vypelichaný štamgast.

Abych jemu, barmanovi, ale i těm ostatním usrkávačům ukázal, že ještě nepatřím mezi ně, že nikdy mezi ně patřit nebudu, a taky abych ani trochu nemyslel na to, proč jsem tady v Irsku, dávám svoje pivko na ex.

Bar uznale zabručí. Objednávám si další. A další. Krásně se to v těch pintách mele.

A protože skutečně nechci dopadnout jako oni a protože se dneska večer žádný ragby nehraje a na čokoládu od Lily už je pozdě, rozhoduju se pro trochu toho pomalýho flirtování a následný lehký genitální zábavy s barmanem Mrkáčkem Čiko.

A je to tak trochu český národní obrození: první fáze obranná („Ale já mám boyfrienda. Teda asi…“), druhá útočná („Do půl dvanáctý nečekám. Pojď hned, jestli chceš!“) a třetí – vyvrcholení (ve skladu za barem).

A pak, cestou domů, si vzpomenu na to, co jednou řekl Milan. Že takhle – přestárlý osamocený buzny každodenně ve smutným baru – stejně jednou všichni dopadneme. Každopádně teď jsem dost pod parou na to, aby mě to vyděsilo. Pěkně se to ve mně mele.

It’s alive inside.

Vše nejlepší ke svýmu výročí!

Pátek třináctýho – výlet do heterosexuálna

Za to, že jsem se dnes večer rozhodnul pro nečekanou výpravu z homosexuálního ostrova na heterosexuální pevninu, viním pověstnou výjimečnost pátku třináctýho. Do značný míry lze vinit i Massima, který v práci věčně stahuje heterácký porno, a to tak urputně, že ani když jde na oběd, nedá počítači spočinout a žádá mě, abych v době jeho nepřítomnosti stahovaný materiál editoval a rozřazoval do tematických složek, čímž mě pravděpodobně trochu infikoval. Rozhodujícím faktorem však byla skutečnost, že jsem na večer neměl žádný extra plány. Seamus je opět s rodiči v Galwayi a vrátí se až zítra, přesně na den svatýho Valentýna, takže mi na prozkoumání pozapomenutých krajin zbývá dost času i volný kvartýr.

Vyrazit v pátek večer do města jako heterosexuál má naprosto jiný pravidla než jako bender. Vyžaduje to víc mluvení než tančení a bílý pásek i těsný tričko můžu pro jednou nechat doma. Navíc můžu po každým zkonzumovaným pivu krkat, a dokonce bez veškerých obav hlasitě vyjádřit podporu svýmu milovanýmu fotbalovýmu týmu.

„Tak vám konečně zavřeli ty vaše kluby, buzno, a přišel ses podívat do normální hospody mezi normální lidi?“ vítá mě vřele ve svým lokálním heteráckým pubu mezi svými heteráckými kamarády pornopirát Massimo.

„Vy, a normální?“

Pohár planýho heterosexuálního tlachání, těch falešných siláckých slov o kozách, zadcích, autech a Manchesteru United, se s pěti pintami lágru po třech hodinách naplnil a byl čas vyrazit do nějakýho klubu plnýho křepčícího kozatýho roští. Mistři světa heterosexuálního chvástání však upadli do impotentní kaše a srabácky odmítli v mý dnešní heterosexuální křížový výpravě pokračovat.

„Musíš jít domů rozvíjet vztah se svým počítačovým pornem, srabe?“ loučím se přátelsky s Massimem a říkám si mu o krabičku cigaret na cestu.

„Od kdy kouříš?“

„Well, dneska je všechno tak trochu jinak,“ řeknu ještě a jsem pln pýchy, jak drsně a dostatečně záhadně to zní. Odměním se za to rychlým panákem tequily na odchodnou.

Samotnýmu se mi do klubu ale nechce, a tak se rozhodnu tuhle zdržovačku plnou rámusu a přiblblých her typu „on se na mě kouká, jak tančím, já dělám, že to nevidím, ale nakonec mu stejně dám“ přeskočit. Vyrážím na náměstí Petra a Pavla, což je přes extrémně teploušskej název místo, kde se schází v pátek večer corkská omladina alternativního typu obojího pohlaví. Proboha, co já furt mám s těma ímákama? Copak není emo generace už dávno mrtvá?

„Jsem kurva myslel, že emo generace je už dávno mrtvá,“ přitočil jsem se k jednomu mladýmu páru a takto neformálně se snažil zažehnout plamen nekonvenční konverzace v mladým cool stylu.

Oba se ke mně otočí: vychrtlý kluk, tak patnáct let, tlustý černý linky pod očima, evidentně gay. Holka vypadá o dost přejedeněji, o trochu starší, stejně tlustý černý linky na kukadlech, tričko 30 Seconds To Mars.

„My nejsme ímo, retarde, my jsme goths. Jakože gothic. To jsi nepoznal? Se máš ještě dost co učit!“ řekne mi drze ta gotická kráska a mě to potěší. Docela se mi líbí. Kdyby neměla ten sajrat na obličeji, bylo by to ještě lepší. Ideální kandidátka, napadne mě, a tak do ní dělám. Kluka to evidentně otravuje, a tak ho pošlu do Teska, co je hned vedle, pro nějaký urychlovače.

Debata s ímačkou se vyvíjí do prudce intelektuální podoby:

„Odkud jsi?“

„Vocaď. A ty?“

„Z Prahy.“

„Kde to je?“

„V Rumunsku.“

„Kde to je?“

„Za devatero horama.“

„Cože?“

„Nic.“

Kluk se vrátí s flaškou Tesco vodky. Dám mu za odměnu cucnout, ale pak ho definitivně posílám do věčných lovišť, chci být se svojí budoucí převoznicí do stanice Hetero sám. Používám všechny obvyklý zbraně, svoje vzdělání („Já v tomhle industriálně odmocněným západoevropským světě žadoním o trochu tý mezilidský empatie pro svou bolavou, středoevropskou chandrou rozdrásanou duši.“ – ty dva semestry na UK se přece jen vyplatily, mami), dojde i na užvaněný šarm a laciný humor. I když slečna hraje hard to get, musí se uznat, že se mi překvapivě daří. A když jí pak ve finále nabídnu celou krabku Massimových cigaret, je hotovo, totální success a jde se ke mně domů. Na unikátní dývko videoklipů The Cure, alespoň tak zní oficiální verze, na který jsme se oba shodli (proboha, kde bych takový DVD sebral?).

„A to se nebojíš jít se mnou domů, když ani nevíš, jak se jmenu.“

„Jak se teda jmenuješ?“

„Evžen Oněgin.“

„No tak už to vím.“

Trochu se muchlujeme už v předsíni. Musím poznamenat, že čistě po tělesný stránce funguju na sto i více procent a vlastně mě to i dost bere. Pak ji v kuchyni dorazím tradiční zbraní – becherovkou, kterou přechovávám v mrazáku přesně pro tyhlety nadržený případy. Ta zabere rychle a zázračný karlovarský pramen v nás obou začne bublat do nebezpečně divoký podoby, dývko je definitivně zapomenuto a pak se to trochu drsně děje na koberci v ložnici.

A najednou někde těsně před koncem tohohle sexuálního šari vari, zrovna v tý největší kosmický rychlosti se to stane: vlna čehosi se překvapivě vyvalí proti mně, takový nečekaný tsunami, já jsem zaskočen, překvapen, uhranut. Podívám se pod sebe dolů a to, co vidím, mě fakt šokuje: humus, zhouba, lepra.

„Sorry, jsem to zrovna dostala. Chceš to i tak dokončit?“ zeptá se. Spíš věcně než rozpačitě.

Nejsem schopen slova. S odporem se odtáhnu. Ještěže jsem jako vždycky zodpovědný a pečlivě uhnízděný v durexu, napadne mě. Ten krvavý sajrat se vpíjí do koberce. Budík na nočním stolku dramaticky změní čísla a teď na něm září nula nula nula nula. No výborně, svátek svatýho Valentýna je konečně tady – v plný parádě. My Bloody Valentine’s.

„Sem řekla sorry, nebuď tak vyvalenej. To se holkám občas stává, víš.“

„Ne, nechci to dokončit. Raději vypadni,“ řeknu ještě a dekuju se do koupelny, aniž bych se na ni podíval. Nedokážu to. Přijde mi jako nějaká špinavá postava z Maslowský, z Pelce nebo něčeho takovýho a to mi žene žaludek do krku.

„Co to dývko, ty nevděčnej hajzle? Nezkouknem ho?“

„Řek jsem, vypadni odsud!“ Zní to nějak víc gay, než chci.

Když se pak vrátím z koupelny, čistý alespoň po těle, když ne na duši, je pryč. Naštěstí. Bohužel jsou pryč i moje hodinky Diesel, co ležely na stolku, jak zjistím později, a to mě fakt nasere a rozlítostní, protože ty jsem dostal od Seamuse k narozeninám.

Do pěti do rána pak na kolenou drhnu ten zasviněný koberec.

A nemusím si to ani nahlas potvrdit: je jasný, že dnešní výlet do heterosexuálních krajin se nepovedl.

Svátek svatýho Valentýna

Probral jsem se k životu někdy kolem třetí odpoledne, a to ve zbídačeným stavu: maják mi třeštil výstavní bolestí, způsobenou konzumací laciný vodky, v ústech žebrácká opera, lokty a kolena do krve spálený od tý včerejší vykutálený gymnastiky na koberci. A hlavně svědomí černý jak uhel.

Jal jsem se trochu poklidit, respektive jsem jen tak zlehounka přesunoval věci. Vysávání jsem zavrhl okamžitě – příliš hluku pro mou hlavu plnou výbušnin. Pak jsem ještě naposled odprašnil plyšovýho medvěda s připitomělým úsměvem zamýšlenýho jako dárek, povečeřel krabičku paracetamolu a v poloze umírajícího čekal na pana boyfrienda.

Irové svátek svatýho Valentýna fakt prožívají, jsou jím přímo posedlí. Kdo nemá na dnešek partnera na večeři v nějaký přeplněný restauraci, nedrží někoho za ruku ve vydýchaným kině nebo si s někým nemění plyšáky, může rovnou spáchat sebevraždu. Obchody byly už měsíc dopředu plný kýčů, ájlavjů na všem možným.

Když Seamus konečně dorazil, byl jsem už v relativně dobrý kondici, minimálně jsem držel pohromadě. Ne že by mě to překvapilo, vím, že je hezkej a má mě rád, ale nějak mě znovu zaskočilo, jak mu to sluší, jak mu září ty jeho hnědý oči, jak krásnej má úsměv a jak je na něm vidět, že je se mnou rád. Přivítal mě něžným objetím a mě ty zpropadený spálený lokty a kolena zasvědily víc než za celý den.

„Byl jsem v půjčovně, vybral nějaký filmy a koupil jsem čínu. Tak se můžeme najíst, pro změnu třeba na zemi na koberci, a pak koukat na video.“

„To zní skvěle. Jen bych vynechal jídlo na koberci.“ Představa, že do sebe soukám nudle na místě včerejšího krvavýho dramatu, mi vyvolala nával nevolnosti.

„Pojďme raději ke stolu. Nějak mě bolí záda.“

„Okay,“ řekl ještě a náš valentýnský večer mohl začít.

A byl to vlastně povedený večer. Jídlo mi vrátilo energii, jeho úsměv náladu. Někde mezi rýžovými nudlemi a orientálními oplatkami se vzkazy došlo na výměnu valentýnských plyšáků.

„A teď rozlom tu oplatku.“

Oplatka mi explodovala v dlani na dva kusy a já z ní vytáhl úzký proužek papíru. Rozevřel jsem ho.

Honza, I love you! Seamus.

A to mě dostalo.

Jasně že mi proletěla hlavou cynická myšlenka, že dneska večer je ájlavjů skutečně všude a na všem a že podnikavci z Asie využijí každičký příležitosti vydělat, ale pravda je, že jsem byl doopravdy citově pohnut, jakkoliv lacině to může znít.

A později, když jsme spolu koukali na jakýsi (ovšemže romantický) film a já ho pozoroval, jak se směje, jak nechce, abych viděl, že ho něco ve filmu dojalo, a jak mě úplně přirozeně z ničeho hic obejme a masíruje mi záda, který mě vlastně vůbec nebolí, mě napadlo, že s ním doopravdy chci být kdekoliv.

Klidně i v přeplněný restauraci nebo ve vydýchaným kině.

Seamus a já – jak to vlastně je

Je na čase vyjasnit (hlavně sám sobě), jak to s námi – s Seamusem a mojí zmatenou maličkostí – nebo spíš mezi námi vlastně je.

Známe se už deset měsíců, ale až tak od září – od naší společný dovolený v Paříži a Barceloně – to mezi námi začalo být vážnější. Nikdy jsme si navzájem neřekli: tak a teď jsme naplno ve vztahu.

Navíc Seamus ví, že to mám hozený na obě strany. Kluci i holky. A co víc – moc dobře si uvědomuje, že si musím projít svojí gay pubertou, jak to sám pojmenoval. Že si musím vše osahat (často doslova), očichat (taky někdy doslova), prožít. A popravdě řečeno – moje gay dospívání je dost divoký. Toleruje to, ale máme pravidlo: můžu si dělat, co chci, jen o tom nechce moc vědět. A mám zůstat vždycky safe. Vždycky bezpečně.

Bůhvíjaká hospoda nad bůhvíkolikátou pintou guinnesse:

„Ale on ví, že až se vyblbnu, tak se k němu vrátím,“ ujišťuju při­opile naproti mně sedícího Milana. Ale vlastně spíš sám sebe.

„No, nevím. Já kdybych chodil s bisexuálem, tak bych měl strach, že mi nakonec uteče s ženskou…“

Nevím, co bych na to řekl, a tak do sebe raději naklopím hustou černou tekutinu.

Když pak vyprázdněnou pintu postavím zpět na bar, téma je stále ještě otevřený – Milan na mě pořád významně kouká, evidentně čeká na moje vyjádření.

„Já ale neumím utíkat,“ řeknu teda přiblble a stejně tak přiblble se usměju.

A je jasný, že ta jeho obava se ve mně znepokojivě usadila a velmi rychle se proměnila v jedno z možných řešení mý budoucnosti.