pátý, šestý a sedmý měsíc druhého roku

Nekonečný prodloužený víkend

Pátek.

Dnes odpoledne mě můj boyfriend – ztepilý pan Seamus v kraťasech a megavelkých slunečních brýlích – vyzvednul po práci v bance a protože bylo hezky (another gay sunshine day), vyrazili jsme na zmrzlinu. A byl to vyvedený den, alespoň co se počasí týče. Jeden z nejteplejších v roce.

Samozřejmě jsme k tý teplosti výrazným dílem přispěli i my dva: kráčíme po ulici, extravagantní Seamus orálně obšťastňuje svoji queer zmrzlinu (polotučná jogurtová plus valencijský pomeranč) a já (lesní plody plus vanilka) ho štípu rozpustile do zadku. Vtipkuju, směju se, mám chuť ho přefiknout hned tady na ulici. Skvělá nálada: já skončil práci, on úspěšně ukončil zkouškový období. Navíc máme přece před sebou celý víkend (má být slunečno) plus pondělní irský státní svátek, den volna a slunečních paprsků navíc.

Chci pro nás koupit nějaký fancy jídlo, hodně alkoholu a trochu trávy, ale on mě najednou z ničeho nic zchladí:

„Asi se uvidíme až v úterý. Jedu se spolužákama někam na pláž na tři dny.“

„Aha. Já myslel, že budeme spolu.“

„Však ty si někoho najdeš,“ řekne ještě a já hned pochopím, že ho žere a hlavně asi přestává bavit ta naše pitomá úmluva, že přestože jsme spolu, můžu spát s kým chci, aspoň se tak vybouřím a prožiju si svoje gay dospívání a pak už budu jenom s ním. Asi mu dochází trpělivost.

Okay, tak konec, game over, od teď jsem jenom tvůj, věrnost nade vše, chci mu říct a do značný míry za to můžou ty sluncem prozářený happy ulice plný korzujících happy párů, ale na konec ze mě vypadne jen:

„Tak si to tam někde na pláži užij.“

Nic na to neřekne. Vlepí mi na tvář rychlou pusu na rozloučenou. Ani si nesundá ty obrovský brýle. A odejde.

Byla to ta nejstudenější pusa, jakou mi kdy dal. To bylo asi tou zmrzlinou, utěšuju se.

Pátek večer.

Jsem sám celý večer. Koukám na televizi a venku se ne a ne zešeřit.

Na irský televizi běží nejstarší evropská talk show a je to bizarní směs řečí o nedůstojným umírání v irských nemocnicích, o nových cédéčkách, evropských volbách a zneužívání dětí. A k tomu všemu tam hrajou Jůťáci živě, že je všechno úžasný, pak všichni žerou jehněčí na televizní zahradě a na úplný závěr moderátor s šedivou patkou, který dostal od Edže kytaru, pateticky oznámí, že už tuhle šou uvádět nebude, a to už je na mě moc, bůhví proč se mi hrnou slzy do očí, a protože nechci upadnout do stejný televizní beznaděje, jako když před lety Štěpánka opustila Studio Kamarád, raději se vyčerpaně plazím do postele, mám hlad, taky chci kus jehněčího, venku je konečně tma a na mobilu taky – žádná zpráva od Seamuse.

Sobota ráno.

Chtěl jsem si přispat, nabrat trochu energie. Být po včerejších víkendových kopačkách od Seamuse pozitivně naladěný a aktivně a plodně strávit slunečnou sobotu.

Jenže v šest ráno mě probudí sluneční paprsky a už nezaberu, jen se převaluju, je mi vedro, a tak jen zevluju a se zíváním špehuju souseda v domě přes ulici dalekohledem. Onanuju, když se převlíká z pyžama. Všude je hrozně moc světla a pak obědvám červenou řepu a kukuřici. Uhnízdím se na balkóně, svlíkám si triko, doufám, že teď pozoruje soused mě a honí se u toho. Nakonec zavírám vyčerpaně v tom děsným šajnu oči a usínám na slunci vsedě na židli…

Sobota večer.

… a jak tak spím, stane se mi ta druhá nejhorší věc v mým životě! Nějaký drzý holub si mi sedne na hlavu! Ne, to není holub, to je ta nejvoprásklejší krysa s křídlama v celým Irsku, hotový satan! Vyděsí mě to k smrti! Zvedne se mi kufr, vracím řepu a kukuřici na světlo boží a to už mám tohohle zasranýho víkendu fakt plný zuby a v soft haluškách zapříčiněných úpalem pádím do pubu se vožrat do němoty.

Neděle nad ránem.

Když se vracím někdy kolem třetí domů, jsem už zlitej jak škaredej obrázek, tak trochu Earl z komixu Red Meat napančovanej ksichtem z Munchova Výkřiku. Nadrženě klepu na dveře svý španělský sousedky, neotvírá, la puta! Vracím se teda do bytu, škeble se mi motá, špízuju irskýho kluka z baráku odnaproti – tma, asi už spí. Zapínám televizi: na irský dvojce dokument o Benátkách, náměstí plný holubů. Žaludek se mi při vzpomínce na dotyk holubího pařátu na lebce zhoupne do nebezpečnýho tsunami. Přepínám na irskou čtyřku: záznam tenisu z Paříže, dvě blonďatý godzily v čelenkách tam hlasitě hekají do rytmu úderů tenisovýho míčku. To trochu zabírá: odepínám poklopec. Můj smutný a opuštěný winkel je, jak se ukazuje, náhle celý blázen do tenisu. Pomalu se probouzí, tvrdne, ospale se hlásí na noční šichtu. Nakonec je ale těsně před koncem, těsně před mým nechytatelným servisem stejně vše pokaženo: komentátor tenisu začne totiž do tý holčičí vzdychatérie mluvit irskou hatmatilkou, a to je konec. Raději ukončuju zápas, stejně už mě z toho bolí ruka jak čert, tenisový loket. Takže skreč. Smíšená čtyhra by stejně byla lepší než tenhle ženskej soft beach tenis bez náboje. Vyměklý upadám do spánku. Zdá se mi o Seamusovi.

Neděle odpoledne.

Když se kolem třetí probudím, posadím se opuchle na posteli a provádím letmou inventuru těla a minulý noci. Taky se marně snažím vybavit si sen o Seamusovi. Deštný prales v mých boxerkách prozrazuje, že to byl sen z rodu chlupatých. Zapínám mobil: pozvánka na dnešní duhový gay průvod v ulicích města. Od Seamuse nic. Pomalu mi začíná docházet, že náš vztah je zablokovaný a že jsem to pravděpodobně já, kdo by měl víc investovat a celý to odblokovat. Třeba nějakou vstřícnou partnerskou zprávou. No možná. Ale rozhodně ne teď na lačný žaludek.

V honbě za potravou vyrážím do ulic, kde pokračuje irská národní událost: letní počasí. V poklidným víkendovým rytmu (proboha, tenhle víkend je nekonečný!) mě míjejí domorodci se spálenou kůží – irská kůže, vyšisovaná věčným deštěm a teplotami, které mají ke dvacítce obvykle dost daleko, prostě není schopná vstřebat takhle výjimečně intenzivní sluneční paprsky. A tak zatímco míjím ty zářivě červený ciferníky a pak si dávám na verandě jedný hospody zaručený lék na kocovinu – hranolky a grilovaný kuřecí stehna v barbeque omáčce –, můj středoevropský ksicht na ostrým odpoledním slunci tmavne.

Pak kolem mě projde teplý průvod: gájíčkové s duhovými odznáčky a lesby ve flanelových košilích tanečním krokem procházejí ulicemi, za nimi jeden vratký amatérsky kolorovaný papamobil se dvěma smutnými transkami na palubě, řidiči, co čekají za zátarasy, než celá ta teplá merenda skončí, naštvaně gestikulujou a posílají všechny ty kvíráky v zájmu plynulý dopravy do řitě (což je absurdní, že), do toho reprodukovaná Katy Perry a pár zoufalých výkřiků o rovnosti, prostě spíš gay shame než pride. Já jim mastnýma rukama jen tak ledabyle zamávám a v tom evidentně pohrdavým zamávání je veškerá moje povýšenost teplouše nový generace. Buzíka, který nepotřebuje svoje nadrženosti a sexuální preference ventilovat v demonstraci, který si prostě žije svůj přihřátý život bez duhových vlaječek a ohledů na okolí a který si s maximální šarmantností a neodolatelným sex-appealem dokáže jen tak jakoby nic olizovat svoje mastný prsty na ulici v nedělním horkým podvečeru.

Neděle večer.

A pak doma, už s čistými prsty, vejrám na prázdný displej mobilu, a i když chci, vůbec nevím, co Seamusovi napsat. Vím, co cítím, ale nevím, jak to poskládat do slov, jak to vyťukat na displej.

Možná bych se měl nejdřív trochu uvolnit, napadne mě a zajedu si rukou do kalhot (teď by se nějaký kousek mastnoty na dlani hodil). A protože nechci opakovat včerejší masturbační fiasko a chci se dobrat rychle a úspěšně vytčenýho cíle, rozhodnu se pro metodu, kterou užívám jen při zvláštních příležitostech, obvykle jako milou odměnu. Metodu Mrtvá královna. Tato velmi vzrušující technika, jejímž jsem objevitelem a nadšeným uživatelem a na kterou jsem náležitě pyšný, spočívá v tom, že si jako pravák sedím na levý ruce, a to až do úplnýho umrtvení. A pak v tom správným okamžiku (timing je nejdůležitější) vyměním urputnou pravačku pracovnici za bezcitnou mrtvou levačku ve zmravenčilým zkroucení. Dostavuje se žádaný zcizující efekt. Popravdě: nevypadá to nejlíp, částečně to připomíná blíže nespecifikovaný paralympijský sportovní odvětví, ale důležitější je prožitek (úžasný) a výsledek (vždy zaručen).

A tak se činím: zkoprnělá levá ruka mi tančí nekontrolovatelnou čaču v rozkroku a do toho se stimuluji sexuálními představami nejtvrdšího zrna, když do toho se mi z ničeho nic, dost samovolně, zaktivizuje i pravá ruka, která do teď jen tak lenošila podél těla, a začínám vyťukávát ty svoje porno vize na mobil. A to mě rajcuje! A pak ve vrcholným momentu a v orgasmický křeči se pitomě rozhodnu poslat ty prasárny Seamusovi. Ale v těch vypjatých sekundách nakonec zazmatkuju (neměl bych mu přece jen po těch dlouhých dnech vzájemnýho mlčení poslat něco víc partnerskýho?), mačkám zmateně jedno tlačítko za druhým, levá ruka přispěchala na pomoc, ale protože je ještě v dost hluboký narkóze, tak nakonec popletenou situaci ještě zhoršuje. Takže nevkusná esemeska o lítajícím spánku a jiných gay radovánkách letí nekompromisně do Prahy na mobil mýho synovce. Přestože jsem se dnes v obličeji dost opálil, teď hrůzou blednu do nemocniční bělosti. Proboha, snad mě za to nezavřou!

Ve strachu, že na mě bude pražskou mravnostní policií v nejbližší chvíli vypsán mezinárodní zatykač za perverzní chování spáchaný v rodině, a v nejistotě, nakolik pokročilá je angličtina na druhým stupni českých základních škol (doufám, že obhroublý gay výrazivo není součástí osnov pro sedmou třídu), čekám nervózně pod peřinou na tmu a na milosrdný spánek.

Tma později konečně přichází. Spánek nikoliv. Tenhle víkend je opravdu výjimečně mizerný.

Pondělí dopoledne.

Ležím v posteli celý ráno (dnes je tady státní svátek) a vzdělávám se: čtu časopisy pro ženy s partnerskou poradnou. Snažím se tak zvýšit úroveň svých partnerských znalostí a dovedností. Nemůžu se zbavit dojmu, že ty rádoby fundovaný odpovědi zoufalým irským ženám nepíše žádná odbornice, žádná psycholožka, ale nějaký zhulený teplomet se zvráceným smyslem pro humor:

„Stojí váš partner skutečně za to, abyste s ním strávila svoje nejlepší roky? To zjistíte jednoduše. Zavřete oči a vykreslete si svůj život od teď přesně za deset let. Bude v něm váš vyvolený figurovat? Jestli za deset let budete koukat na jeho náhrobní kámen, byla to evidentně špatná volba. Jestli ve vašem životě za deset let existovat bude, ale pořád v těch stejných hadrech, co nosí teď, dejte mu, dámy, kopačky co nejdřív, neztrácejte čas…“ Vcelku hardcore.

Pondělí odpoledne.

Jdu se samotářsky projít k řece, slunce pořád pálí jak čert – už ho mám plný zuby. Vraťte nám irský mizerný počasí: déšť a vítr! Cítím se v něm líp než v těchhle výjimečně slunných dnech.

Sedím na lavičce a je to ta samá lavička, na který jsme byli s Seamusem na jednom z prvních rande, dávám si svoje oblíbený sušenky (ještě čaj s mlíkem v termosce a bude to kompletní – budu typická samotářská irská vdova šedesátnice) a konečně posílám z těchhle významných míst Seamusovi zprávu, na kterou čeká už několik měsíců:

„Okay, tak konec, moje gay olympiáda končí. Od teď jsem jenom tvůj. Chci tebe! Jenom tebe!“

Odesláno, doručeno. Spokojeně umístím poslední křupavou sušenku mezi čelisti a můžu se vydat zpět domů.

Pondělí večer.

Během třiceti minut, než jsem dorazil z procházky domů, se po­časí radikálně proměnilo: slunce zalezlo, díky bohu, zatáhlo se, zvedl se silný vítr. Moje prosby byly evidentně vyslyšeny.

Vlezu do domu, vyšlapu pět pater a tam ležérně opřený o dveře mýho bytu stojí Seamus.

„Ahoj, co tady děláš,“ řeknu udýchaně a ve škebli se mi rozsvítí lehce iritující blikavá halogenka: tak to je on! Od teďka už budu spát jenom s tímhle klukem. Bude za deset let v mým životě? A bude mít za deset let na sobě tyhle hadry?

„Dostal jsem tvou zprávu. Nemohl jsem se tě dočkat. Promiň, že jsem byl v pátek tak chladnej.“

Další půlhodinku jsem mu promíjel v divoký vášni na posteli. A přestože jsem měl trochu problém vyvrcholit (z čehož viním včerejší Mrtvou královnu), nakonec se mi přece jen podařilo uctít dnešní Den dětí tím, že jsem vyslal několik miliónů svých potencionálních potomků na Seamusovo břicho. Přesně v duchu svých včerejších, do esemesky ztvárněných představ. A bylo to hezký, intenzivní a navíc partnerský.

Potom jen tak ležíme a najednou se to stane:

„Chtěl bych, aby ses ke mně nastěhoval,“ řeknu.

A v ten okamžik začíná venku pršet.

E-mail od synovce

Ahoj, strejdo!

Ty krávo, ty mi dáváš! Poslal jsi mi v noci esemesku v angličtině. Vejrám na ni jak vocas, nechápu, nerozumím. Tak dobře zas anglicky neumím. Ale vzal jsem ji do školy a učitelka řekla, že se na to mrkne, přeloží a udělá z toho referát o irský podobě anglickýho jazyka. Říkala, že mám štěstí, že mám příbuznýho v Irsku, že se jako můžu rychlejc naučit pořádně anglicky. Takže doufám, že jednou budu taky tak dobře umět jako ty.

Tak ahoj a příště radši česky.

P. S.: Už sis tam našel nějakou kněžnu?

Zakládám účet pro dvojčata

Už jsem zažil ve svý zdejší práci ledasco, a tak si dost sebevědomě myslím, že mě jen tak něco v každodenním styku se zákazníky největší irský banky nepřekvapí. Ale dnes přece jen.

Říkám „další, prosím“ a oni si sedají naproti mně.

Ve stejných bílých teplákových soupravách, oba s několika mohutnými řetězy na krku. Ona navíc s obrovskými zlatými kruhy v uších, on se zlatými prsteny na každým prstě. Oba vypadají tak trochu – s prominutím – retardovaně, je jim tak sedmnáct let, maximum. Typičtí irští scumbags. Knackers. White trash.

„S čím vám můžu pomoci?“ ptám se profesionálně. Teda kromě pomoci módního poradce, rodinný poradny a pravděpodobně psychologa, která je evidentně nutná, dodávám v duchu neprofesionálně.

Spustili, jeden přes druhýho, dost pokleslou angličtinou: že prej teď, když se jim narodila ta dvojčata, což je úplnej zázrak po rocích odpírání a jejich lásky proti všem, kdy nebylo úplně jasný, jestli nejsou pokrevní příbuzní, což se nakonec nepotvrdilo ani nevyvrátilo, chtějí, tak jak to udělali jejich prvnímu dítěti, kterýmu budou letos na podzim už dva, ano, Charlie je jejich první dítě, i když skutečným Charlieho otcem je, jak se to správně říká, biologickým otcem, jejich společnej spolužák, kterej ale teď sedí, i jim, těm právě narozeným dvojčatům, založit spořicí účet. Načež, pravděpodobně aby potvrdila své odhodlání, mi ta mladičká blyštivá továrna na děti razantně plácla do stolu balíkem peněz, až se jí divoce roztančily zlatý obruče v uších. Podíval jsem se tu na haldu zmuchlaných padesátieurovek. Odhadem dobrých několik tisíc. Evidentně jedou v obchodu se zlatem. Nebo s dětma.

„Okay, založíme spořicí účet pro vaše dvojčata,“ já na to.

Pak rovnám ty bankovky a oni zatím složitě řeší záhadu hlavolamu zvaného formulář se jmény jejich dětí a adresou. Nakonec se jim to povede, vítězně a uvolněně se opřou do židle, což očividně znamená: tak se nám těch několik ukončených let základky přece jen vyplatilo.

Luštím po nich dětsky ichtylský písmo. Nevěřím svým očím, a tak se raději zeptám:

„Vaše dvojčata se opravdu jmenují Aldi a Lidl O’Sullivanovi?“

Oba naráz hrdě pokývají hlavou na souhlas.

Koutky se mi dost rozjíždějí, ale i přesto mi to nedá:

„Asi máte německý předky v rodině, že jo?“

„Ne. Proč?“ odpoví dvouhlasně.

„Jen tak.“

A přestože to byl v práci dost nepovedený, podělaný den, nemohl jsem si pomoct: tlemil jsem se jako magor.

Jak se bydlí s boyfriendem

Sedím jako vždycky po práci s kolegy alkoholiky před jednou z hospod v centru města a škemrám, abychom dali před rozchodem do hnízd ještě jedno. Ne snad, že bych tak žíznil, ale – nelehce se mi to přiznává – abych trochu zkrátil dobu strávenou doma.

Jak známo, Jeho veličenstvo Můj boyfriend se ke mně nastěhoval a tu třetí světovou, ten chaos, který tím vyvolal v mým životě a taky v mým bytě, nezvládám příliš pohodově. Jsem z něj, z jeho věcí a z úplně nových skutečností, kterým v souvislosti s jeho neustálou přítomností musím čelit, úplně vedle. Ale zvykám si, teda asi. Pomalu a bolestivě.

Tak zaprvý jeho věci: jsou všude! Byly přivezeny nadvakrát dodávkou řízenou Seamusovým otcem. Když jsme nanosili těch deset pytlů Seamusových krámů do mýho skromnýho bytečku, jeho táta na mě povzbudivě mrknul. Bylo v tom něco jako: neboj, zvykneš si. I když to spíš znamenalo: díky bohu, že je z domu. Chuchvalce triček, pavučiny džín, hory bot a desítky jinýho harampádí mi tarasí cestu mým bytem. V koupelně se najednou objevila armáda tub, tubiček, krémů, krémíčků a taky spousta jiných vymožeností mechanickýho typu, o jejichž užití nemám ani šajn (asi jen polovina z nich by se dala úspěšně využít jako sexuální pomůcka). Dál už jen pro ilustraci stručný výčet věcí, který si Seamus s sebou taky přivezl: barevný sedáky na židle („Dělají mi dobře. Myslím tím na duši.“), celou sadu nádobí, která by rozhodně nedělala ostudu na nějaký stálý výstavě porcelánu („Mám ji už od třinácti let zavřenou ve skříni. Dala mi ji babička pro případ mý svatby. Ona nikdy úplně nepochopila význam slova gay.“), žehličku na vlasy, tchynin jazyk v mramorovým květináči, patnáct rámečků s fotkami rodinných příslušníků a přátel, župan, vlastní potah na žehlicí prkno, urnu s popelem psa, který pošel, když bylo Seamusovi pět.

Ale nejde jen o věci. Naprosto se proměnil způsob a průběh mýho života! Nenacházím svoje věci. Koupelna není k dispozici, kdykoliv chci. Jídlo v lednici nebo ve skříni, který koupím krásně úplný a nedotčený, objevuju (pokud vůbec) o několik minut později otevřený a v neúplným stavu. Několikrát za noc mě ze spánku zničehonic chytá za šlonga. Chrápe! Zpívá si. Vypíná moji hudbu a poslouchá svou. Mastný oranžový fleky krému pro falešný opálení jsou všude. Nahodile, ale většinou v těch nejnevhodnějších momentech mi šahá mezi půlky (když telefonuju, když přebírám poštu od pošťačky). Chce psa. Už pro něj i umístil vypolstrovanou krabici do mý kuchyně. Chce, abych chodil i doma sexy oblíkanej. Nenechá mě v klidu číst. Dává do koše dva pytle na odpadky. Uprostřed společnýho oběda si nečekaně sundavá oblečení a lehá si vilně na stůl. Sedá si na moji oblíbenou část gauče. A pokaždý, když mi přijde esemeska, se ptá, kdo mi píše.

Jak říkám, s tím, jak převrátil způsob mýho života naruby, jak ho rozoral, rozcupoval na kusy a zase složil, ale do úplně jiný podoby, se vyrovnávám těžce.

Kolegy se mi nakonec podařilo k další půllitrový porci odpoled­ního alkoholu přemluvit (ne že by to byl takový problém), takže sedíme, pijeme, řešíme pracovní i mimopracovní hovna, když kolem nás zrovna projde grupa dětiček ve školních uniformách. A najednou se z toho hloučku ozve nesnesitelný upištěný hlas:

„Jé helééé, to je Honda! Ahoj, Hondóóó!“

S hrůzou v tom hlase poznávám Tracy, Seamusovu dvanáctiletou sestřenici. Ta už na mě ukazuje prstem a svým kolegyňkám holčičkám, které mě mezitím obklopily a zvědavě na mě zírají, a taky celý ulici a celýmu městu hlasitě předkládá mou vizitku:

„Honda je z Prady, to je takový historický město u Německa, a je to boyfriend mýho bratrance Seamuse. Jsou jako gayové. Párkaři. Svlíkači triček. Zkrátka dva teplouši. Chápete, ne? A mají se fakt rádi! To je tak cool…“

Holčičky mě nadšeně pozorují jako nějaký exotický čtyřprocentní monstrum.

„A nedávno se dokonce Seamus tady k Hondovi nastěhoval. Že jo? Super! Jak se vám spolu bydlí?“ zeptá se mě Tracy.

„Skvěle.“

Svoji pintu nedopíjím, přestala mi chutnat, opouštím hlouček svých dětských fanynek a mířím domů.

Seamus je doma.

Konečně boyfriend pro Milana

Vystřelte rachejtle, vlajky na stožáry, vyhlaste tři dny státního svátku pro všechny teplý: Milan si našel boyfrienda! Z masa a kostí!

Svou indiánskou přezdívkou na Gaydaru konečně uhranul jednoho postaršího šamana z místního kmene. Jmenuje se Aidan, nikdy neopustil rodný Irsko, má psa, dva byty a není a nikdy ani nechce být out ohledně svý sexuální náklonnosti k zahraničním studentům s batůžky. Vede top secret gay life.

Nejdřív spolu jen tak nezávazně pár týdnů pochlastávali (Aidan sice nikdy necestoval, ale Milana ohromil překvapivou znalostí geografie českýho pivovarnictví. Milan: „Gambrinus?“ Aidan s rozkošně příšernou výslovností: „Plízn.“ Milan: „Ježek?“ Aidan: „Džihláva.“). Pak se tohle chmelový bratrství zlomilo v něco víc: skončili v Aidanově posteli. A po přiopilý rychlovce se Milan přistihnul, že se mu najednou – na rozdíl od všech dosavadních podobných situací – nechce domů, tak se k Aidanovi přitulil a na jeho rameni usnul. Ten ho objal a s myšlenkou, že ta daleká země někde uprostřed Evropy má očividně mnohem víc co nabídnout než jen ten rezavý mok, usnul taky. Ráno se probudili a vůbec to nebylo trapný ani nesnesitelný. Naopak příjemný a přirozený. A protože i Aidanův pes pokojným mručením akceptoval jedno extra nahý český tělo v posteli svýho páníčka, dali se hned do další rychlovky, která už ale nebyla tak rychlá jako včera. A když pak bylo hotovo, Aidan posnídal jedno plechovkový a Milan se jen tak usmíval. A tahle harmonie jim trvá už druhý týden.

Tohle všechno mi Milan nadšeně vypráví a přitom si furt nervózně hrabe do kapsy a kontroluje mobil, asi tak desetkrát do minuty, teď zase, asi čeká na nějakou důležitou zprávu.

„Ale nemyslím si, že by to mezi mnou a Aidanem bylo nějak moc vážný,“ končí svoje vyprávění.

„No, mně to připadá vážný vcelku dost. Dáme ještě jedno? Máme co oslavovat, už nejsi single!“

„Pořád jsem single! Jak říkám, není to nic vážnýho.“

Mrkne znovu na mobil, asi stále nic, tak nakonec kývne a já mizím k baru.

Objednám a v čase, kdy žíznivě čekám, než se pinty naplní, Milana od baru pozoruju: teď už se ani neobtěžuje mobil schovávat, drží ho oběma rukama v ruce. Zdá se mi to, nebo se u toho i usmívá? Že by internetový Gaydar nakonec fungoval i na vztahy, ptám se sám sebe.

„Ani Plzeň, ani Jihlava, ale poctivej černej Dublin,“ řeknu, když se k němu vrátím s naplněnými sklenicemi. Ťukneme si a přesně v tom momentě se rozsvítí display Milanova mobilu.

„Tvůj boyfriend?“ ptám se zbytečně.

„Není to můj boyfriend…“

„Promiň. Aidan?“

„Hmmm.“

Následujících několik sekund si oba pochutnáváme. On na právě došlý zprávě. Úplně ho rozzářila.

„Hele, sorry, já už musím jít.“ A aniž by čekal na mou pohoršenou reakci, bleskurychle zmizí. Asi do jednoho z Aidanových bytů.

„Je to na sto procent tvůj boyfriend,“ říkám o chvíli později prázdný židli a dvěma pintám piva přede mnou.

Několik dalších desítek minut pak osamoceně a dvojitou dávkou připíjím na jejich zdraví a taky na tenhle nový česko-irský vztah.

Jak jsem zapřel boyfrienda aneb rozbitá trouba

Naše zpocený těla se od sebe konečně odlepily. Zrychlený dech se pomalu vrací do normálního tempa.

Seamus se zvedl a míří do koupelny pro trochu tý postsexuální hygieny, zatímco já dál ležím nahý vyčerpaně na podlaze zešeřelýho bytu. Myslím na to, co všechno skutečnost, že už skoro měsíc žiju v jedný domácnosti se svým klukem, vnesla do mýho života.

Tak předně: netušil jsem, jak velkou dávkou trpělivosti jsem byl obdarován. Společný život s Seamusem je jeden velký test mýho nervovýho systému. Ale na druhou stranu, je hezký sdílet spolu i ty drobný obyčejný momenty všedního života. Jen se upřímně bojím, že nám vyschne pramen sexuálního apetitu a že rozmělníme náš, pořád ještě dost křehký vztah do každodenní kaše rutiny. A v tuhle chvíli cítím, že by mě to dost mrzelo.

K hlubší analýze našeho teplýho soužití jsem se nedostal: Seamus vyšel z koupelny. Kolem pasu můj ručník, chodidla nechávají na koberci vlhký stopy. V koupelně po sobě nechal – jako vždy – masakr, bordel, afganistán. Přesně takovýhle situace našeho společnýho života mě přivádějí k šílenství. Ale protože nechci být za neurotickýho morouse, s vypětím všech sil se přemůžu, trochu strojeně se na něj usměju (hlavně ať si tenhle můj nahý pohled nevysvětlí jako sexuální výzvu k druhýmu kolu: pro dnešek mám v tohle směru už opravdu dost!) a řeknu:

„Mám hlad.“

„Já taky. Co takhle si dát rychlý druhý kolo a pak si něco uvařit?“

A aby potvrdil odhodlání servírovat před jídlem sám sebe jako sexuální předkrm, sundal si můj ručník z beder a teatrálně ho odhodil na regál někam mezi moje knížky, a to tak, že můj malý květináček s kaktusem, který rozděloval moji miniknihovnu na českou a anglickou sekci, spadl dolů mezi moje oblečení. V obličeji jsem pocítil drobný, ale zcela zřetelný neurotický záškub. Zas mu chci vynadat do bordelářů a zas se ovládnu. Nebo spíš vyhladovělý jako závodní chrt na to nemám sílu. A tak jen řeknu:

„Neblázni. Uvařit? Šílíš? Objednejme si nějaký jídlo po telefonu. Třeba čínu. Je to pohodlnější a rychlejší. Mám fakt velkej hlad.“

„Okay, jak chceš. Hned tady a teď ti můžu do pusy nabídnout pořádně velkej kus masa…“

„Neblázni…“

Během dalších třiceti minut, kdy čekáme na donášku jídla, dojde na druhý kolo.

A když pak mastnými nudlemi konečně ukojím svou základní potřebu potravy a spokojeně se rozvalím na gauči (Proboha, ale teď vážně, doufám, že tuhle moji gaučovou relaxaci nebude považovat za nabídku k třetímu kolu! To už bych vážně nepřežil.), přijde ke mně a povídá:

„Myslím to vážně. Někdy bychom si mohli něco uvařit tady u nás doma.“

Jo, řekl tady u nás doma.

Příští den mě Seamus po práci vyzvednul ve městě, šli jsme spolu nakoupit do Anglický tržnice a pak s plnými taškami celí natěšení, že si dnes teda konečně spolu u nás doma něco uvaříme, jsme dorazili domů, kde jsme však záhy zjistili, že vařič ani trouba nefungují.

Mě to nechalo vcelku klidným, ale protože Seamuse to dost naštvalo, rozhodl jsem se krizovou situaci řešit. Vygoogloval jsem nejbližšího opraváře kuchyňských spotřebičů a objednal ho na zítra ráno v osm. Dvě hodiny by mu měly stačit a na desátou budu pohodlně v práci.

Další den ráno: půl desátá a opravář stále nikde. Volám mu, kde jako fucking hell je, že musím do práce. A on že neboj neboj, za deset minut jsem tam.

Dorazil s úsměvem na rtu ve čtvrt na jednu. Soptil jsem vzteky, musel jsem si vzít den dovolený. Vztekle jsem se chystal, jak mu vynadám, jak budu nepříjemný a naštvaný, že jde pozdě, ale když tenhle zakulacený bodrý šedesátník s kabelou na nářadí přes rameno vešel ke mně do bytu, celý rozjařený a ukecaný, tak mě naštvanost, že netrávím dovolenou někde u moře, ale ve svým bytě čekáním na řemeslníka, pod vlivem šarmu irskýho skřítka v montérkách přešla.

Během první minuty jsem se dozvěděl, že se jmenuje Pat Kenny a že jestli si myslím, že patří do tý proslulý jihoirský řemeslnický rodiny, tak si to teda myslím správně a že v Praze byl a že se mu tam líbilo, hlavně orloj a ženský, ale že je šťastně ženatej, už pětatřicet let, takže samozřejmě nic nebylo, a že má už osm vnoučat, jedno chytřejší než druhý, a že kde je teda ta rozbitá lednička, že se na ni hned teď jukne.

„Ne lednička, trouba! Potřebuju spravit troubu.“

„Jo ták, trouba! No tak na to já nemám ten správnej vercajk, to musím zpátky do dílny. Budu tu během pěti minut.“ A zmizel. Vrátil se za hodinu a půl a neúnavně ve svým mnohovrstevnatým kecání o všem možným pokračoval.

Někdy před půl šestou večer teatrálně stisknul knoflík a vařič i trouba se – zaplaťpánbůh – daly do chodu. Vysílen opravářovými historkami mapujícími bez přehánění všechna hlavní i vedlejší společenská témata současnosti jsem se zmohl jen na neslyšné fenkjů.

„Není zač, chlapče. Teď bychom si mohli dát šálek čaje a ještě si trochu poklábosit, jestli nemáš nic proti. Tohle je zatraceně hezkej byt. Víš, že to dřív býval hotel? Krásnej výhled. Hodně místa. Hezkej nábytek. Hezká dekorace…“ a najednou jeho pohled ustrne na rámečku s fotkou, který Seamus hrdě umístil hned vedle okna.

Je to jedna z našich prvních společných fotek. Sedíme v parku na lavičce, a zatímco já se snažím stisknout spoušť tak šikovně, abychom na obrázku byli oba plus nějaká ta příroda za námi, Seamus se mi snaží vpáčit jazykem mezi rty. Ta fotka se mi líbí, je obscénní, drsně hezká, nadrženě poetická. Pamatuju si tu situaci, kdy vznikla, moc dobře: o pár minut později jsme si to kousek za tou lavičkou rozdali a bylo to naše první venkovní sexování.

Opravář Pat na tu fotku nepokrytě zírá několik dlouhých sekund a najednou je ticho, který ostře kontrastuje s jeho mnohahodinovým hlasitým žvaněním, nekonečný a tak nesnesitelný, že musím okamžitě něco pronést.

„To je můj… ehm… bratr. Trochu jsme… ehm… dováděli v parku… ehm…“ slyším se trapně koktat.

„No evidentně jste si v rodině hodně blízcí,“ řekne po chvíli opravář Pat a já vím, že ví.

A najednou nevím proč, naprosto iracionálně, ale o to intenzivněji a poprvý snad vůbec se za sebe – českýho teplouška Honzu z Dejvic –, za svýho irskýho boyfrienda Seamuse a za naše společný gayování stydím.

Ale proč? Vždyť toho člověka vlastně vůbec neznám (je to tou dobráckou primitivní zemitostí nebo čím?) a vůbec mi na něm nezáleží. Ale nemůžu si pomoct. Cítím hambu ve svým obličeji: jsem rudý jak čínská vlajka. Najednou se zkrátka cítím jako teplouš hloupě, trapně, odsouzeníhodně.

„Tady, Pate, máte ten čajík.“

„No já vlastně už budu muset jít, já ten čaj nebudu,“ řekne a ví, že já vím, že to mělo znamenat: s buzerantem já čaj nepiju. A v tu chvíli mě to nepochopitelný zahanbení úplně ochromí, až se mi podlomí kolena.

„A stejně už musím.“

Bouchnou za ním dveře a já tak jsem konečně sám ve svým bytě. V našem bytě. V našem teploušským bytě. S konečně funkční troubou.

Seamus přišel domů pozdě večer, novinka, že trouba funguje, ho potěšila. Chce se mě dotýkat, ale já to nedokážu vystát. Nechápe, ale je příliš unavený, aby žádal vysvětlení. Díky bohu.

Nespím celou noc.

Někdy kolem třetí ráno se rozhodnu, že hned jak se rozední a jak se Seamus probudí, okamžitě náš vztah ukončím a že se rozejdeme. Že nadobro skoncuju s tím trapným gayováním.

A pak se rozední a já ho pozoruju, jak spí. Je krásnej.

A pak je konečně devět ráno a já vím, že se nerozejdeme, že ho chci i nadále ve svým životě. Že s ním chci společně žít tady v tomhle našem přihřátým apartmánu.

Nevyspáním totálně vysílen, ale mentálně posilněn se doplazím do kuchyně a první, co upoutá mou mysl, je ta zpropadená trouba. A najednou konečně cítím znovu nabitý teploušský sebevědomí. A je silnější a pevnější v základech než kdykoliv před tím. Sáhnu po telefonu.

„Haló? Je to dílna opraváře Pata Kennyho? To jste vy, Pate? Tady Honza. No ten přihřátej týpek z Cech, ten bender, ten teploušek, ten cocksucker a olizovač koulí, co jste mu včera spravoval troubu. Odešel jste včera tak narychlo, že jsem vám ani nestačil hlasitě a zřetelně poděkovat. Takže dě-ku-ju! A nejen za spravení trouby. Thanks, bye!“

Toho dne večer pak mezi námi s Seamusem dojde na ostrý a přitom něžný intenzivní sexování o třech kolech.

A pak si vůbec poprvý společně uvaříme jídlo v naší nově opravený troubě.

Jak jsem neměl sex se slovanským bratrem

Poslední červencový týden jel Seamus se svým starším homobráchou, se kterým jsem měl jednou omylem internetový sex, prohřát svoje už tak dost teplý těla na dovolenou do Španěl, takže jsem v tom vlhce šedivým Irsku, nasáklým alkoholem a prasečí chřipkou, sám samotinký, slaměný nahormoněný vdovec. Ale protože se chci stát laureátem monogamní gay ceny Pavla Vítka pro letošní rok, rozhodl jsem odolat všem promiskuitním nástrahám a bez výměny pohlavního sekretu s jinými osobami vyčkat hezky partnersky na návrat opálenýho boyfrienda.

Jenže pokušení je na každým kroku.

Takže si takhle extrémně nadrženě, ale přitom dost znuděně vysedávám v práci v bance svoje první hemoroidy a z nedostatku kvalitních podnětů si představuju zákazníky, jak ke mně přistupujou k okýnku, nahatý. Ale je to moc depresivní denní snění, protože jsou to v podstatě jen vrásčitý irský babičky a jizvatí irští dědečci (na druhou stranu to prospívá mý figuře, zahnalo mi to chuť na jídlo na několik dní dopředu), když tu se zničeho nic přede mnou zjeví mladý, nagelovaný, anorekticky vychrtlý polský sexy maso. Okamžitě ožiju. A poskytuju mu ten nejlepší zákaznický servis, jakýho jsem schopen:

„Tak jak chcete, abych vám to udělal?“ Mám tím samozřejmě na mysli: jak vám mám nastavit spořicí účet.

„Můžete mi to sem vkládat, jak chcete, kolikrát chcete. Sem a tam, tam a sem, jak je vám libo,“ vysvětluju po svým bankovní vklady a jejich flexibilitu, tvářím se sexy a moje závazky o věrnosti Seamusovi blednou raketovou rychlostí.

„No každopádně vám dám svoje telefonní číslo, kdybyste potřeboval nějaké další vysvětlení,“ vnucuju mu nakonec svůj mobil, protože moje vize nahatých zakazníků konečně zafungovala a obrázek Polákova šlachovitýho těla v mým nadrženým mozku mě udeřil na solar. Vlastně o trochu níž. Kolegyně Suzanne artikuluje z vedlejší přepážky mým směrem bezhlasé, přesto zřetelné: „Ty šlapko!“

Můj gay radar opět neselhal a evidentně ani moje flirtovací dovednosti, protože Poláček mi – ještě dokonce před koncem mý směny – napsal, že bychom mohli teda dneska třeba vyrazit na nějaký to pivko, že zná ve městě skvělou polskou hospodu s točeným Lechem a že tam budeme mít klid a prostor na hlubší finanční audit jeho finančních zdrojů. V momentě, kdy hormony za mě esemeskou potvrdily zájem, mi celý Španělsko i s mým boyfriendem připadalo nebetyčně daleko.

Večer nad čtyřmi pintami hnusnýho piva a pod obrázky Adama Malysze byl ale nekonečně dlouhým utrpením. Z Poláčka se vyklubal namistrovaný slizáček lehce alternativního typu s pravěkou jeskyní místo mozku: má tam duto, tmu a vlhko, na stěnách primitivní malby.

Za hospodou v temný uličce se mi snažil vsunout kostěnou ruku do kalhot, vtipkoval, že teď provede důkladný audit on mně. Já to odmítl a to ho naštvalo.

„Vyhul mi ho!“ vyštěkl vztekle.

„Promiň, tuhle službu naše banka neposkytuje. Zatím,“ říkám rádoby drsňácky, ale dost se klepu strachy. Radši mizím, než dojdu k úrazu.

Ještě mě počastoval jedním hodně vostrým, vulgárním slovem, který má čeština s polštinou překvapivě společný. Jen v tom jeho jazyce znělo hruběji, odporněji.

Doma pak v posteli mažu z mobilu jeho číslo a poté máme s Seamusem, toho času přes tisíc kilometrů vzdáleným, krásně čistý, nekomplikovaný partnerský SMS sex.

Jak říkám, zasloužím si cenu Pavla Vítka za monogamní gay vztah.

Mladičký prostitut

Máme v ulici prostituta!

Tolik vzrušení jsem nezažil od finále britskýho X-factoru, případně od chvíle, kdy si Seamus pro zpestření našich orálních hrátek nechal udělat piercing jazyka!

Vyzbrojen divadelním kukátkem jsem prostituta pozoroval celý večer, celou noc, jak zevluje kolem našeho baráku. Lepší než televize. Je hodně mladý, řekl bych Rumun nebo něco takovýho. Pravděpodobně západoevropská finanční výpomoc mnohohlavý rodině žijící někde v transylvánských Alpách.

Většinou se tady v týhle čtvrti po nocích nakrucujou vyzobaný postarší štětiny v podprsence, ale teď konečně došlo na rovnost pohlaví. Z výšky pěti pater, ze který ho pozoruju, a pod rouškou tmy vypadá vcelku ucházejícně. Sexy. Vlastně mě (ale spíš asi ta špinavá fantazie mít prostituta takhle hezky blízko na dosah) dost rajcuje.

Můžu o jeho pohybu podat podrobný report: procházel se zvolna po nábřeží, pálil jednu za druhou, obyčejný džíny, tmavá mikina s kapucí. Občas prohodil nějaký to hlasitý slovo směrem ke kolem stojícím šlapkám kolegyním, občas významně mávnul na kolem jedoucí auta. A někdy těsně po jedenáctý konečně do jednoho tmavýho nasedl.

Byl jsem trochu zklamaný, že show skončila; šel jsem si udělat čaj, sakra nemám mlíko, no tak nic, proklikal jsem znuděně televizní kanály a nudný český internet a pln energie se rozhodnul, že si těsně před spaním skočím do večerky pro mlíko na ranní kafe. Samozřejmě jsem chtěl spíš voyersky zahlídnout někde v postranní uličce svýho balkánskýho prostituta v akci.

Vyšel jsem do nočního chladu před barák. A hle, prostitut je zpět na svým výstavním místečku. Hned mě zmerčil a rozjel svoji předváděčku. Tentokrát jen pro mě.

„Nemám zájem,“ říkám jeho směrem. „A stejně mám jen pár drobnejch. Tak akorát na mlíko.“

„Kolik máš?“

Přiběhl ke mně. Konečně jsem si ho mohl zblízka, podrobně a bez dalekohledu prohlídnout. Chlapecký tělo, dost vyhublý, velká boule mezi nohama, asi cock ring, napadlo mě. A pak jsem se mu podíval do tváře: proboha, tomuhle klukovi je maximálně třináct!

„Kolik ti je?“

„Kolik chceš, aby mi bylo?“ odpověděl profesionálně.

„No aspoň osmnáct…“

„Tak je mi osmnáct.“

„Odkud jsi?“ ptám se ho ještě. On si zapálil a dal se do překvapivě otevřenýho povídání.

Dozvěděl jsem se, že je z Albánie, že když přišel o rodiče, odjel se sestrou do Anglie, ale ta, když se jí úspěšně povedlo provdat se za Anglána, ztratila o něj zájem, tak skončil na ulici. Šlapal v Manchesteru na Canal Street půl roku, ale brzo po něm začal někdo jít, tak se odjel zašít sem do Irska. V Dublinu se mu dařilo, dokonce si pronajal byt ve finanční čtvrti v Docích a prodával se v něm přes den o poledních pauzách irským bankéřům v luxusních oblecích a pak si po večerech dával cappuccino v hotelových lobby a sjednával si kšefty na příští dny. Jeden čas točil péčko a spal i se slavným irským pornohercem Alfredem Hugecockem (tak to jsme dva, kamaráde, jen s tím rozdílem, že já to udělal bez finanční motivace, z čistýho přívalu vášně). Ale pak ho začala hledat garda, tak se radši zdekoval sem na jih a tady se teda protlouká, jak to jen jde. Teplej prej není, je gay for pay a jednou se chce určitě vrátit tam k nim domů a vzít si tu nejkrásnější Albánku, která bude k mání, ale vrátit se chce, až bude mít spoustu peněz.

Náhle ukončil vyprávění, jako by mu znovu došlo, proč se tady venku poflakuje. Típnul cigaretu.

„A chceš teda po mně něco? Kolik máš?“

„Mám čtyři eura,“ řeknu rozpačitě.

„To moc nemáš. Chceš ho čtyři minuty pohonit?“

„Ne, děkuju.“

„Přidej k tomu mobil a vemu ti ho na čtyři minuty do pusy.“

„Ne, děkuju.“

„Cc.“

Ušklíbl se a v tý prudký grimase bylo evidentní zklamání, že tu se mnou takhle nehospodárně ztratil čas. Přešel na druhou stranu ulice a z vypravěče tklivých životních osudů se zase stal anonymní prostitut. Přestal jsem pro něj z obchodního hlediska existovat. Sundal si mikinu, pod ní měl jen bílý nátělník, pravděpodobně jeho nejsilnější marketingový tah, jak se co nejrychleji dostat zase do nějakýho neznámýho auta.

Otočil jsem se a mířil k večerce.

Bylo mi z toho tak nějak divně. Smutno. Přestože jsem mu ty jeho dojemně drsný povídačky moc nezbaštil.

V obchodě jsem se pak rozhodl nekoupit mlíko, ale velký sáček gumových bonbónů. Přesně čtyři eura. Byly pro něj.

O čtvrt hodiny později jsem byl zpátky před svým barákem, ale mladičký Albánec nikde. Asi další kšeft. Bílý nátělník zabral.

Ale i tak tam tak pět deset minut zevluju jak vocas s pytlíkem Hariba. Nevím proč, ale chtěl jsem mu ho dát. Ne snad přímo opožděně ke Dni dětí, ale tak nějak mi přišlo, že by ho ten barevný gumový sajrajt mohl potěšit.

Najednou na mě jedno kolemjedoucí auto zablikalo. Úplně jsem zkoprněl. Přímo přede mnou zastavilo a v momentě, kdy okýnko u řidiče začalo sjíždět a těsně před tím, než jsem stačil v autě cokoliv rozpoznat, jsem v panice pustil bonbóny na zem a rychle vběhl do svýho domu.

Podivně upatlaný, smutný pocit z onoho bizarního setkání mě držel celou noc a rozpustil se až druhý den ráno, kdy jsem si v prudce zářivým ranním světle vychutnával kafe.

Chutnalo mi. I bez mlíka.

Koupíš gulášovku?

Další zajímavou čeledí Čechů pracujících v Irsku jsou navrátilci.

Makali tu ve fast foodech, hnili v levných pronajatých apartmánech, nadávali na zdejší poměry a po čase – Irskem celí znechucení – jeli zpátky do ušmudlanýho českýho království, aby vzápětí zjistili, že doma je to když ne horší, tak minimálně stejný, jen za dost slabší peníze. A tak se sem do Irska vracejí. A co je tu čeká? Práce ve fast foodech, hniloba v levných pronajatých apartmánech a jednou týdně smutná house party, kde se za poslechu Kabátů a nad levným plechovkovým pivem a písmenkovou polívkou z Vitany, co si před pradávnem přivezli z domova, nadává. Tentokrát na Irsko i na Česko.

Jeden přesně takovýhle navrátivší se týpek se dneska objevil u mě v práci.

Sedl si proti mně, a přestože se známe jen od vidění, obličej mu celý září, plácá mě po rameni, jako bych byl jeho nejlepší kamarád, a je samý: tyve, kámo, jak se vede, kámo. Dál plácá nesmysly, jak to v Čechách stojí za hovno, jak se všechno zdražuje, a že kdyby tam nebylo levný pivo a hezký holky a kdyby tam nebyla občas taková nezřízená prdel jako naposled, kdy si zaházel vajíčka na Paroubka, tak už by to byl úplně stejnej vopruz jako tady. A já vím, že ty jeho žvásty smrdí nějakou tou laskavostí, o kterou mě chce požádat.

A taky že jo: po čtvrt hodině poplácávání mýho ramene a hlasitýho vyzdvihování mých interpersonálních kvalit jako „ten nejlepší přítel, jakýho tady v Irsku měl“, mě poprosil o půjčku peněz.

„Dvě stě eur bude stačit.“

„Okay. Jaký je číslo tvýho účtu? Splácíš na něm už nějakou jinou půjčku?“

„Ne, já tu nemám účet.“

Nechápu. A protože se tak i tvářím, dodává:

„Já si chci půjčit od tebe. Ne od banky.“

„Cože?“ jsem fakt nehraně zaskočený.

„No ták, kurva kámo. Jsme voba Češi, musíme si tady v tý cizině navzájem pomáhat.“

„Ne, sorry.“

„Proč ne?“

„Bez udání důvodu.“

„Hele, kámo, aspoň kilo.“

„Ne.“

„Dvacku?“

Ještě chvilku mě takhle přemlouvá, ale já jsem asertivně neoblomný, tvrdý jak měsíc starý biskupský chlebíček. Jen se cítím fakt trapně. Za něj.

Nakonec odejde, mumlá něco o tom, že jsem arogantní sobec a že celkově jako kámoš stojím za hovno, pak se ale zase ke mně vrátí a oči mu zahoří náhlou inspirací obchodního cestujícího:

„A co takhle obchod? Nechceš koupit tohle? Poctivá česká.“

Vytáhne z chlebníčku pomuchlaný pytlík polívky v prášku a hodí mi ho na stůl. Není písmenková, ale gulášová. Chutná a tradiční.

A to mě fakt znechutí, a tak raději beze slova odejdu ze scény dozadu do ofisu. Zcela konsternován, že mi tenhle magor z Čech chtěl v Bank of Ireland střelit českou polívku v prášku, ho sleduju na kamerách, jak se s ní motá po pobočce. Nakonec na něj zavolám ochranku a pak jen tak zevluju a čekám na obědovou pauzu.

K obědu v kantýně máme, jak jinak, polívku.

Poctivou irskou.

Další pokušení, tentokrát blond

Proč, proč, proč?

Proč pár hodin před návratem svýho boyfrienda z dovolený do našeho hnízda lásky potkám v místním gay baru toho nejvíc sexy kluka z celýho Irska?

Jako zázrakem se tenhle oduševnělý model s blond vlasy ke mně přitočil, s úžasným úsměvem a jako by se nechumelilo mi dal svoje telefonní číslo a pak se ještě dotkl mýho ramene a já si říkám, to musí být ty čtyři kila, co jsem za poslední dva týdny shodil, a když ne moje vylepšený tělo, tak to nový přiléhavý tričko z Topmanu, na který jsem asi už dost starý, ale fakit, žijeme jen jednou, tak proč bych ho na sebe neoblík, a jestli to není ani tím sexy tričkem, tak to rozhodně musí být mým prudce sofistikovaným šarmem, který ze mě prýští na všechny světový strany.

Fešák na mě dál mrká od baru a oba víme, co to znamená, v hlavě mi jede zmatenej kolotoč myšlenek na rychlý vzplanutí vášní, třeba u něj doma, nebo jen tak na husto venku na ulici, mrknu na oplátku já na něj, ale vždyť mám přece boyfrienda, kterýmu jsem slíbil věrnost, a je to kurevsky vostrej svár rozumu a náhlýho emočního poblouznění, pradávnej spor mozku s rozkrokem. A pár vypitých pint jablečnýho piva jednoznačně podporuje rozkrok a už to vypadá, že chtíč vyhraje.

Poslední záchranou by mohlo být pár moralistních slov od kamaráda Milana, se kterým jsem sem přišel, a tak ho hledám, ale ten se odklidil v partnerský euforii někam do dža, protože mu sem do tohohle vykřičenýho buzince přišel boyfriend Aidan, co nikdy v žádným gay baru nebyl, co se nechce Milana dotýkat na veřejnosti a říká mu kámo a vole namísto lásko a bejby, asi aby vypadal dostatečně heterácky, ale dneska z ničeho nic za námi do týhle teplárny přišel, ani jsem ho pořádně nezahlíd, a beze slova se začal s Milanem líbat a Milan ani já jsme nechápali, určitě musí být úplněk nebo erupce na slunci, napadlo mě, a pak se oba uklidili od baru, proboha támhle jsou: na parketě tam předvádějí kousačku na ploužák Leony Lewisový Bleeding Love a jsou tak dravě vášniví, že tu asi skutečně brzo poteče krev, a kdyby to mělo jít do distribuce, tak by to rozhodně muselo být přístupný minimálně od jednadvaceti let, snažím se uzřít Aidanův obličej, ale to se mi nedaří, no neva, takže Milan, sám pod bucharem chtíče, moje chladný racionálno, toho času na nule, teď každopádně nepodpoří a jsem teda naplno ponechán napospas svýmu libidu.

Tak se otočím zpátky a ten blond model s absolutně nejvíc sexy telefonním číslem na světě na mě pořád kouká a já úplně cítím, jak se mi přesouvá krev v obrovských vlnách z mozku dolů na jih, hotový světový pohár ve sjezdu na divoký krvi, a už je teda rozhodnuto, půjdu do něj, poruším slib daný Seamusovi, protože přírodě se jednoduše vzdorovat nedá, zvedám se, ups, jsem už slušně nakropenej, no neva, jdu teatrálně ven a zvenku mu chci něco napsat a vím, že na mě vejrá a čeká na esemes informace kdy, kde, jak a ještě se na něj otočím, aby to bylo jako sichr, a vtom vrazím do nějakých lidí, co se vrací dovnitř z cíga, a ti mě nechtěně polejou pivem od shora až dolů.

Fak!

Takže stojím venku, zbídačený mokrý mimoň, příliš nalihovaný, než abych byl naštvaný, takže je to spíš bezradný a zoufalý, je mi zima, touha po anonymním sexu je v pánu, stejně tak vyprchal obrázek sexy blond týpka z mýho majáku. Moje nový Topman tričko se na mně provlhle zkrabatilo, ještě víc se srazilo, bledý chlupatý břicho z něj vylezlo a svítí mi nad opaskem jak zlatý zuby z huby. Už nemám chuť do mobilu vyťukávat žádný genitální nabídky, mobil vracím do kapsy džín, jde to lehce, tlak v týhle oblasti dost povolil, šou skončila, odcházím.

Cesta domů je neosvětlená, depresivní, žádný měsíc nesvítí, hovno úplněk: cítím to v tom tmavým momentě jako jasnou prohru.

Když ale ráno, respektive skoro v poledne, otevřu doma v posteli oči a vidím Seamuse – zrovna se vrátil ze Španělska a opálený si potichu, aby mě nerušil, vybaluje věci –, vím, že to včerejší fiasko bylo vlastně vítězství.

Vylezu jen tak v boxerkách z postele a s lehce se točící škeblí a výrazem monogamisty od narození Seamuse pozdravím a přivítám ho zpátky doma. Usměje se na mě, dá mi pusu. Pak si mě prohlídne:

„Nezhubnuls trochu?“

„Jo. Čtyři kila.“

A on na to, že mi to sluší (lhář!) a že mě teď hned chce. Tak si jdu rychle vyčistit zuby, aby to vůbec přežil, a pak těsně před tím, než rozjedeme sexuální tobogán, nejlepší fyzický lék na kocovinu, řeknu ještě:

„Jsem fakt rád, že jsi zpátky doma.“

A myslím to o dost vážněji, než jak banálně to zní.

Desetiboj

Protože celou neděli propršelo a mně a Seamusovi se nikam nechtělo, rozhodli jsme se zůstat celý den doma a věnovat se čistě domácím aktivitám. Navíc inspirováni mistrovstvím světa v atletice jsme se rozhodli zasoutěžit si v netradiční disciplíně – v ejakulaci: zkrátka kdo rychleji (výsledky uvádím z čistě zpravodajských důvodů: já), kdo rychleji dvakrát po sobě (on), kdo dál (on), kdo víc (výsledky nejasné), střelba na cíl (plichta) a podobně.

Po nějaký pátý šestý disciplíně, kdy už jsem úplně vysportovaný a náčiní neslouží, jak by mělo, a vyměkle vypovědělo službu, žádám Seamuse o povolení podpůrných prostředků. Mám tím na mysli několik let starý číslo nejtrapnějšího časopisu všech dob, Lea, který se mnou cestuje životem a má čestný místo v šuplíku hned u postele, a to proto, že v něm pózuje jedna z mých dejvických bejvalých a její ruce na jejích kozách mi jako zázrakem dodnes, i po těch letech a překvapivě i v těchto homo dnech, dodávají drive, energii, nadrženost.

Seamus ale tenhle hetero sajrajt nemusí a časopis jako sexuální dráždidlo označuje za prostředek nepovolený. A tak se jede dál: pokračujeme v úkojným týrání našich šlongů a mlátíme vopičáky jen tak nahrubo, jen ruka a imaginace, forhend střídá bekhend.

No a po fyzicky náročně stráveným dni, po všech těch obdivuhodných sportovních výkonech, který by si rozhodně zasloužily alespoň zmínku v Brankách, bodech, vteřinách, zatímco venku stále prší a mohutný kapky drsnýho irskýho deště bubnujou na naše střešní okno, jen tak znaveni ležíme na zemi a rekapitulujeme, na kolik a na jaký vlastně disciplíny v našem vrcholným masturbačním víceboji došlo. Bylo jich devět. Přemýšlíme, jestli jsme na nějakou disciplínu nezapomněli, a já doufám, že je to už všechno, protože mám podvozek nebezpečně zarudlý a pálivě znavený.

Taky plánujeme naši dovolenou v Portugalsku, kam letíme příští týden. Ale naše pozdně prázdninový plány musíme naléhavě přerušit, protože Seamuse něco osvítí a vzápětí vyhlašuje závěrečnou a rozhodující disciplínu vypečenýho nedělního desetiboje:

„Tak a teď kdo výš!“

Jak jsme uzavřeli lisabonskou smlouvu

Letadla nad hlavním městem Portugalska létají hodně nízko, zdejší letiště je totiž přímo v severní části města a do centra to trvá jen deset minut. Ale i tak nám doba strávená v lisabonským taxíku stačí k uzavření dohody: během dvou poprázdninových týdnů v Lisabonu si chceme trochu opálit svoje bledý irský těla, dát jim relax, řádný alkoholický průplach a intenzivní sexuální terapii za vysokých teplot. A hlavně, učinili jsme ono závažný rozhodnutí v životě každý partnerský gay dvojice: na týhle dovolený přibereme pro sexuální pobavení a rozšíření obzorů do hry třetího hráče.

Anonymního, extrémně přitažlivýho a nejlépe bez špetky znalostí angličtiny. Nejlépe Ronalda.

A přestože jsme se už dlouhou dobu nedokázali s Seamusem shodnout na pohlaví třetího do party a vedli na toto téma nekonečný hovory (Já: „Tři kašpárci je příliš! Kdo to bude uklízet? Naopak holka nám může potom třeba vyžehlit nebo i něco uvařit.“ Seamus: „A co bych jako měl s tou mindží dělat?“ Já: „No nejdřív se budeš na mě dívat a pak si to sám vyzkoušíš.“), výheň v lisabonským taxíku nás konečně dovedla ke konstruktivnímu kompromisu, vyzkoušíme obě varianty! S klukem i s holkou. Jelito, kopyto, platí to.

A když pak taxík zastavil před hotelem v historickým centru Lisabonu, ve čtvrti Bairro Alto, což je bludiště uliček s domy z šestnáctého století a množstvím svérázných barů, bylo všechno ohledně naší plánovaný trojhry dohodnuto, stvrzeno. Naše soukromá lisabonská smlouva byla uzavřena.

Seamus se rozhodl nezahálet a naplnit ji okamžitě. Zatímco platím týpkovi v tílku za volantem směšně nízkou částku za odvoz z letiště, Seamus po něm významně pošilhává.

„Co tenhle?“ procedí jakože nenápadně mezi zuby.

Taxikář je štěstím bez sebe za dvě eura dýška, oslovuje mě pane, pomáhá nám s kufry a nakonec mi v perfektní angličtině řekne:

„Hezký pobyt tady v Lisabonu! Snad se vám podaří stihnout vše, co jste si naplánovali. Have a nice day, sir.“

„Obrigado,“ já na to.

Ještě se otočí k mýmu panu boyfriendovi, řekne i jemu sir a pak zmizí ve svým autě.

„Toho ne. Příliš dobrá angličtina.“

„Okay. Koneckonců máme dost času,“ řekne Seamus ještě a vejdeme společně do hotelu – dva týdny dovolený byly oficiálně zahájeny.

Náš lisabonský příběh, který je příběhem našeho konce, začal.