druhý, třetí a čtvrtý měsíc prvního roku

Ready for restart

Zelené letadlo s trojlístkem na křídlech dosedlo na přistávací plochu. Trochu to hrklo, ale řekl bych, že to bylo spíš někde hluboko ve mně.

„Tak jsme konečně tady,“ říkám nahlas a otáčím se na vedlejší sedačku.

Je prázdná.

Srdce se mi na dvě vteřiny zastaví – vteřina první: není tu se mnou, vteřina druhá: co když to nezvládnu?

Za prvé: už nikdy se mnou nebude. Za druhé: musím to zvládnout.

Čekám na pasovou kontrolu a prohlížím si vlajky zemí Evropské unie, umístěné vysoko nad mou hlavou. Kontroluju, zda je tam ta s modrým klínem. Je hned vedle červenobílé polské.

„Našel jste svou vlajku?“ ptá se mě sympatický irský celník a s úsměvem mě žádá o cestovní doklad. „Myslím českou vlajku,“ doplní, když mu podám pas.

Odpovím, ale myslím na to, že bych v jeho zemi rád našel především sám sebe. A třeba ještě něco navíc.

„Jedete k nám pracovat?“

„Jedu k vám žít!“

Co jiného mi taky zbývá. Můj dosavadní život je rozbitý na milión kusů a složit ho jednoduše nelze. Jeden, ten nejdůležitější kus totiž chybí. Musím začít odznova. Jsem na nule. Řekněme spíš na nové startovní čáře. Ready for restart.

„Tak ať se vám tu dobře žije!“ slyším ještě za sebou, schovávám pas a vstupuju do Irské republiky. Oficiálně tak za sebou nechávám svůj život v Čechách.

Irsko je rozlohou stejně velké jako Česko, má však jenom čtyři milióny obyvatel. Evidentně bych tu měl mít víc prostoru pro život.

Výrazně nižší hustota obyvatelstva se ale očividně netýká dublinských hospod. Necelou hodinku po přistání letadla stojím (sedět není kde) v jedné z nich. Je totálně přecpaná. Má dva vchody, u kaž­dého dvojici nesmlouvavě vyhlížejících, přesto vlídných svalovců. Hospoda má i dva bary a pivo se v ní valí vodopádem. Nedokážu definovat ten zcela zásadní rozdíl mezi atmosférou tohoto podniku a podobných v Čechách, ale cítím ho okamžitě. Slibuju si, že opakovanými návštěvami irských pubs na to přijdu. Ale hlavně se tu neupít. Svým českým žalem a zdejším silným pivem.

O dvě hodinky později, opojen pověstně silným guinnessem v počtu prstů jedné ruky plně vyvinutého jedince, učím místní štamgasty správně vyslovovat svoje jméno.

„Honza.“

„Eee?“

„Honza!“

„Hajzl?“

„Hon-za!“

„Hazr? Jako ta vodka? Dvě vodky!“

Žoviální barman přede mě staví skleničku místní vodky Huzzer, a než zablikání světel oznámí poslední objednávku, stihnu do sebe obrátit další čtyři (tak, a prsty na obou rukou jsou kompletní). Euforicky naladěn opouštím pub a pohlcuje mě divoký a hlučný Temple Bar. Motám se sám uprostřed přeplněných ulic. Fotím se se skupinkou žen v pokročilém věku s červenými klobouky na hlavách, které jsou nadšeny z toho, že mi je teprve čtyřiadvacet, odmítám nabízenou pomoc k podepření od dvou teenagerů, krásný holky a hezkýho kluka, kteří by pomoc potřebovali víc než já a kteří mnou trochu pohrdají, a to jen proto, že mi je už čtyřiadvacet, až zničehonic přicházím k sobě v okamžiku děsivého zjištění. V hospodě jsem zapomněl laptop.

Někde mezi třetí a čtvrtou pintou černého moku jsem si v něm kontroloval adresu svého dočasného dublinského bydliště, hostelu v Temple Bar. A nechal ho zapnutý jen tak na baru v přeplněné hospodě. Tak před hodinou.

Vbíhám zoufale do hospody, hystericky překřikuju jakousi kapelu, vysoký zarostlý zrzoun a malá křehká blondýnka, která moc irsky nevypadá, vlastně vypadá dost česky, zrovna zpívají, že něco pomalu padá, a já zjišťuju, že můj počítač je fuč. Některé věci, napadá mě, jsou v Irsku stejné jako doma: nikdo nic neví, nikdo nic neviděl. Laptop je nadobro v prdeli. Svérázné duo na pódiu, které se k sobě moc nehodí a přece vypadá zamilovaně, se znovu dává do zpěvu. Falling slowly. Rezignovaně si objednávám šestého guin­nesse. Chutná hořce.

Ulice pověstné dublinské čtvrti Temple Bar jsou ve dvě v noci snad ještě živější než ve dne. Procházím jimi s prázdnýma rukama a počítám, kolik hodin budu muset odpracovat při aktuální výši minimální hodinové mzdy či kolik pint černého piva si budu muset odpustit, abych si mohl pořídit nový počítač. Do hostelu dorazím tak šokovaný výslednými ciframi, že nereaguju na opakované volání ramenatého chlápka, který se ležérně opírá o pult recepce a vtipkuje s recepčním na úkor zmatených opilých cizinců.

Až napotřetí:

„Haló, pane Hopsa, váš laptop. Nechal jste ho na baru!“

Poznávám v něm jednoho ze statných vyhazovačů z hospody. Nevěřím svým očím! Do rukou mi vkládá můj laptop.

„Thank you very much!“

„Není zač,“ odpoví s úsměvem a já opravdu vím, že je za co děkovat. Euforicky se rozhovořím o svých irských plánech. Chvíli mě poslouchá, pak se omluví, že musí zpět do práce, a poděkuje, že jsem dnes večer navštívil jejich podnik. Ve dveřích se ještě otočí a já podruhé v krátké době slyším stejnou větu:

„Ať se vám tu dobře žije!“

A v ten moment pevně věřím, že bude. A že to zvládnu.

Arabské klubko lásky

Moje první noc v Irsku je krátká.

Probouzí mě bolest hlavy. Není to však předčasně se dostavivší kocovina, ta udeří později, ale ostrá bolest způsobená rytmickými údery čímsi studeným a srstnatým do mého nebohého obličeje. Šátrám zoufale po vypínači, a než tmu konečně brutálně roztrhne prudké světlo, napadají mě děsivé varianty, co se se mnou vlastně děje: ležím někde před hospodou a jsem obětí fotbalových chuligánů… ne, nejsem v Anglii, jsem v Irsku, dupe po mně stádo horských ovcí!

Světlo dává mým představám reálný obsah a já se pomalu vzpamatovávám: Dublin, levný hostel pro turisty, minipokoj s palandou, čísi chlupaté nohy mi neurvale masírují obličej. Kdo to probůh se mnou leží v posteli? A proč jsou dva? A proč nahatí? Teď se pohnu a dám jim vědět, že taky existuju. Povážlivě blízko nich. Co tak křičí? To já jsem vyděšený!

Ukazuje se, že jsem se nedopatřením stal součástí milostného aktu palestinských milenců.

„Ne, ne, my ne milenky, my mánšelé,“ vysvětlují mi vehementně, jako by to mělo nějak zmírnit výsledný trapný dojem. Překvapeně zjišťuji, že některé části těla mám stále ještě vpleteny do arabského klubka lásky.

„A ty v špátna postel, ty spát nad námi…“

A opravdu. Opilý novou zemí, která by měla být mým domovem, jsem se v noci nedokázal vsítit do svého skromného hnízdečka ubohé hostelové palandy a spokojil se s přízemím, kde si na mně po chvíli ustlali kolegové z Blízkého východu.

„Prostě doma nebylo nic, co by mě drželo,“ vyprávím později – samozřejmě česky – svým palestinským spolubydlícím, když taktně přerušili rituál lásky. Vyklubala se z nich sympatická dvojice prťavých novomanželů s evidentním pochopením pro opilé české ztroskotance. Šelpa mi uvařila ten nejčernější čaj, jaký jsem kdy viděl, Ašraf nabral hrst čehosi žlutého z plastikového sáčku a nekompromisně mi to hodil do šálku.

„To dobrá na alkoholici, pít, pít rychle!“

Svatbu měli přesně před týdnem a do Dublinu přijeli dnes ráno. Šelpina sestra má někde na jihu Irska arabskou čajovnu, chtějí za ní jet a pracovat tam.

„A ty mít manšéla?“ ptá se mě zvědavě malinký Palestinec. Oba vypadají starší než já, ale ve skutečnosti jim nebude víc než dvacet, napadá mě.

„Ne, manšéla. Manšélku! Ty mít manšélku?“ opraví chotě Šelpa.

„Ne ne, já jsem… single,“ říkám, ale hned se zarazím, protože mi to náhle zní divně. Být single. Zas po dlouhé době jsem single. Rychlé obrácení pozornosti k mému životu mi najednou vžene slzy do očí. Samozřejmě to svádím na ten černočerný arabský magorák, co do sebe leju. A pak jim vypovím celý svůj černočerný životní příběh.

O půl hodiny později, když nemám víc co říct, konečně usínám. Se slzami na tváři a v Šelpině objetí. A budu spát celou noc.

Oni oka nezamhouří.

V dublinském hostelu

Nakonec v tomhle hostelu zůstanu dva týdny, během nichž se marně pokouším najít si v Dublinu slušnou práci. Stanu se obskurní součástí téhle usviněné ubytovny. Turisti sem přicházejí, milují se, opíjejí, kopulují a po několika dnech odcházejí, jen já zůstávám. Taky se opíjím, ale nekopuluji. Ani nemiluji. Už nikdy nebudu. Místo toho brečím, kudy chodím. Brečím ve společných umývárnách, ve společné jídelně. Brečím ve své povislé patrové posteli. Brečím, protože tohle velké šedivé město neznám. Brečím, protože tu nikdo nemluví česky, protože mi nikdo nechce dát práci. Brečím, protože tenhle mizerný hostel přesně odráží, v jaké životní etapě se nacházím.

Taky během těch čtrnácti dnů chytnu plíseň nohou a odmítnu dvě nabídky k sexu. První od totálně opilé patnáctileté Švédky, která je účastnicí evidentně liberálního školního výletu (na moje vychované, ale razantní „ne, děkuju“ reaguje tím, že mi pozvrací nohy), a druhou od hezkého, intelektuálně vypadajícího Američana v tričku s nápisem Make tea, not war, co dny a noci sedí na chodbě před mým pokojem s knihou. Po nepříliš vlídném odmítnutí („Nech mě, buziku!“) pak na své smutné palandě poprvé po měsíci a půl onanuji. Je to nevzrušivé, mechanické, samozřejmě u toho brečím a myšlenky se mi stáčejí směrem, který mi nečiní dobře ani u srdce, ani v pyžamových kalhotách. A tak se ze zdravotních důvodů mermomocí snažím nemyslet na život doma v Čechách, na to, co se mi tam stalo, ani na to, jak mizerný mám život tady v Irsku. Netrénovaná ruka mě příšerně bolí a já si představuji něco nezávadně vzrušivého. Opilou Švédku. Amerického knihomila. Oba dohromady – výsledek se nakonec přece jen dostaví.

Na druhý den ráno vyjdu z pokoje s odvážným odhodláním oba vyhledat a prohodit s tou severskou princeznou a se zámořským králem svých masturbačních vizí vlídné slovo. Možná bych jim měl poděkovat za znovunavrácení svého těla do plně funkčního provozu. Když ne psychicky, tak alespoň po fyzické stránce. I když nevím, co by na to řekli. Taky bych se mohl omluvit za toho buzíka. Jsou ale pryč. Po blondýnce zbylo zaschlé blitíčko ve výtahu a po Američanovi pomuchlaná kniha na chodbě. Zvednu ji. Irský deník Heinricha Bölla v angličtině. Moje oblíbená kniha o téhle zemi! Vracím se do pokoje a několik příštích hodin se pokouším přelouskat ty známé irské příběhy vytištěné v cizím jazyce.

Moc mi to nejde, ale ani jednou u toho nepomyslím na to, s čím se tady v Dublinu zatím marně snažím vyrovnat.

Černé louže

„Hlavně si nemysli, že když jsi byl v Dublinu, žes byl v Irsku. Dublin, to je to nejmíň irský město v celý zemi,“ říká zcela vážně šestadvacetiletý Padraig. Kluk, kterého jsem potkal včera v jedné zdejší hospodě. Trpělivě tam naslouchal mému stěžování si na těžký život, na tohle nevlídné město, na příšernou irskou byrokracii a na neochotu Irů mě zaměstnat. Nabídl se, že mi druhý den pomůže oběhnout všechny důležité úřady, vyřídit papíry, co pro život tady potřebuji, a že mi zároveň ukáže město. Netušil jsem, že se za jeho průvodcovskou charitou skrývá něco navíc.

A tak jsme celý den chodili po různých kancelářích a různých památkách. V podstatě jsme prošli celé město. Padraig byl skvělý průvodce. Vysvětlil mi, že irská podoba názvu města by se dala přeložit přibližně jako město u proutěného brodu.

„I anglický název je původně z irštiny a znamená černá louže,“ říká. „A brzy pochopíš, že je to víc než trefný. Život tady je plný černých louží.“

On sám má pro Dublin i expresivnější pojmenování:

„Je to strašně nudná, šedivá díra. Navíc jestli jsi byl někdy v Londýně, tak jsi byl v podstatě i v Dublinu.“

Jeho vyhrocený názor na hlavní město Irska je výrazně ovlivněný i jeho původem: je totiž z jihoirského Corku a rivalita mezi dvěma největšími irskými městy je značná. Je to, jako by vás Prahou provázel kovaný Brňák. Na druhou stranu jsou Padraigovy dublinské zkušenosti nezpochybnitelné: studoval na proslulé místní univerzitě Trinity College.

Takže teď spolu sedíme znavení celodenním chozením od úřadu k památce a od památky k úřadu v malé útulné hospůdce s výhledem na budovu dublinského Nejvyššího soudu. Moc mu děkuji za průvodcovské služby a jako hmotné poděkování mu kupuji další, už asi čtvrtou pintu po okraj naplněnou smetanově krémovým guinnessem. Trocha osvěžujícího piva stéká po sklenici na dubový stůl.

Náhle mi sáhne na ruku a podívá se na mě tak nějak jinak. A mně to konečně dochází. Z průvodce je najednou svůdník.

„Kdybys chtěl, mohl bych ti ještě dneska večer ukázat Dublinskej hrad. Je monstrózní a krásnej. Taky osvětlenej. Z bytu, kterej mi na dnešek půjčil kamarád, je na něj výbornej výhled.“

A já, který jsem do téhle chvíle nevěděl, že i Dublin má svoje Hradčany, jsem dost vyděšený, protože první, co mě napadne, je, že slovní spojení Dublinský hrad musí být nějaká odvážná Padraigova metafora, že tím v podstatě myslí jen některou monstrózní a krásnou část svého těla, kterou mi chce ukázat, a tak nakonec začnu blekotat něco v tom smyslu, že je moc hodný, ale že ne, že už mám těch památek pro dnešek dost, že jsem unavený, a zítra taky ne, víš, já jsem vlastně na holky, říkám nakonec. A on na to:

„A proč tu teda s tebou žádná není?“

A já nemám nic, co bych mu na to řekl, a on už taky nic neříká, tak jen tak koukáme na tu obdivuhodnou budovu soudu za okny a mlčíme. Když jsou sklenice před námi konečně prázdné, ptám se ho, jestli mu můžu koupit ještě jedno, ale on říká, že ne, podá mi ruku a ať se ti daří a odchází.

Já tam ještě chvilku sedím. Padraig ve mně evidentně rozpoznal něco, co já sám vycítit nedokázal. Nebo spíš uzřel, co jsem v sobě samém vidět nechtěl. Koukám teď na lidi kolem a je mi jasné, že jsem rozhodně nejosamělejší a nejzmatenější člověk v téhle hospodě. Jdu si k baru ještě pro jedno ve snaze svou situaci alespoň krátkodobě vylepšit.

Když ten napěněný mok znovu zvednu k ústům, konečně mi to dojde: na stole pod sklenicí se vytvořila malá černá loužička steklého piva. To musejí být ty černé louže.

Koukám na ně a prstem do nich píšu: „Proč tu se mnou nejsi?“

Pomalu si pak guinnesse vychutnávám. A když mám dopito, říkám si, že jsem možná přece jen měl jít s Padraigem podívat se na ten místní hrad a zhlédnout tak definitivně všechna historicky zajímavá místa tady v Dublinu.

A zkusit něco, co si už vlastně dlouho přeju udělat.

Střevní trable ve městě pětadvaceti mostů

V Dublinu se mi opravdu nedařilo: tři týdny jsem marně hledal slušnou práci, cítil jsem se hrozně osamocený (těch několik jepičích kamarádství v opilosti se nepočítá) a vůbec na mě celé to depresivní město padalo. Na konci třetího týdne jsem zcela vážně přemýšlel, že zase naberu východní směr a vrátím se do Prahy.

Až jsem pak najednou v momentě, kdy jsem v knížce, kterou jsem našel na chodbě svého hostelu, nalistoval stránku založenou použitým lístkem na vlak z Corku do Dublinu, pochopil všechna ta znamení a rozhodl se zkusit štěstí na jihu Irska. Tam přeci měli namířeno Ašraf s Šelpou, i mnou odmítnutý dublinský průvodce Padraig je z Corku.

Takže hned na druhý den stojím se všemi svými věcmi uprostřed hlavní ulice v druhém největším městě Irska. A rozdíl cítím okamžitě: Dublin je šedivý, uspěchaný, nevlídný, ale tady vládne očividná uvolněnost a svěží barevnost.

Tohle město, jak zdejším dlouhodobým pobytem zjistím, je vitální, mladé, pulsující. Vlídné, ale i provokativní. Svůdně vzrušující i přímočaře vyzývavé.

Centrum se nachází na ostrově uprostřed řeky a spousta cork­ských ulic se vyvinula z původně říčních komunikací. Dokonce i na hlavní třídě, na ulici Svatého Patrika, kde právě povlává moje tápající existence, jsou patrné zbytky přístaviště pro nákladní lodě. Celé město má neuvěřitelných pětadvacet mostů. To by bylo, abych tu alespoň po jednom z nich nepřešel do spokojenější životní etapy. Cítím, že se mi tady bude líbit. Ještě si najít nějakou práci.

Prvotní nadšení z nového domovského města mi však kazí zcela prozaická záležitost hygieny a trávení: v důsledku pětihodinové cesty autobusem z hlavního města a nervozity ze svého dalšího osudu potřebuji okamžitě vyhledat toaletu. A to tak neodbytně, že i se svým megakufrem vbíhám do nejbližší budovy, aniž bych věděl, co za instituci v ní sídlí.

Raketovou rychlostí mířím k nádherné prsaté černovlásce za recepčním pultem.

„Vítejte v Bank of Ireland. Co pro vás mohu udělat?“ řeknou vlídně ty luxusní kozy. Kráska se seversky zářivým chrupem se na mě usměje. Kdybych tu nebyl v tak neodkladné záležitosti, určitě bych si s ní rád jen tak cvičně zaflirtoval.

„Můžu použít vaši toaletu? Je to akutní,“ vyhrknu na ni.

„Promiňte, tuto službu zákazníkům na této pobočce nenabízíme.“

„Budete muset, nebo vám to tady podělám.“

Je tak šokovaná, že už nic neřekne a evidentně zděšeně mě za doprovodu ochranky vede na personální toaletu. Je mi trapně jako ještě nikdy a hlavně doufám, že tuhle sexy krásku, toho času hajzlbábu největší irské banky, už nikdy v životě neuvidím.

Když pak mé soukromé drama tlustého střeva dopadne dobře a já z banky odcházím, kráska z recepce na mě volá přes celou pobočku, jestli jsem v pořádku. Tomu říkám zákaznický servis! Podívám se na ni: je fakt úžasná. Že bych si přece jen zaflirtoval?

Přijdu k ní, z cedulky připíchnuté na klopě halenky hned vedle švédské vlaječky vyluštím jméno a zeptám se: „Tak co mi, Kajso, nabídnete teď?“

Na flirtování nakonec nedojde. Kajsa mi nabízí nějaké finanční produkty a jiné ptákoviny, mou pozornost však zaujme plakátek, který jí visí za zády: banka hledá nového pracovníka pro oddělení styku se zákazníky.

„Támhle ta pracovní nabídka. Je ještě aktuální?“ zeptám se nakonec.

V dalším týdnu se do téhle pobočky ještě několikrát vrátím. Nikoliv za účelem návštěvy WC, ale z důvodu výběrového řízení na pracovní pozici Kajsin kolega pošilhávající osm hodin denně po jejích kozách.

Zdejší personální toalety pak ještě mnohokrát využiju. To už ale jako zaměstnanec Bank of Ireland.

Chlupatý Ital a laciní Slováci

Několik prvních týdenních výplat od nového zaměstnavatele mi dodalo takové finanční sebevědomí, že jsem se rozhodl opustit své dočasné bydliště, příšernou ubytovnu u corkského vlakového nádraží, a začít zase po delší době žít jako člověk – v normálním pronajatém bytě.

Brzy jsem však poznal, že sdílení bytu s jinými lidmi, ať už třeba s kolegou z práce či s příslušníky spřáteleného slovanského národa, je sice ekonomicky výhodnější než bydlet sám, ale rozhodně to není bezpodmínečná záruka lidské důstojnosti.

Nejmenší, nejzakulacenější a nejchlupatější kolega z práce, Ital s masivními kotletami přes půl tváře, mi nabídl pokoj ve svém skromném bytečku u pivovaru. Poloha apartmentu (blízkost ke všem hlavním hospodám ve městě) byla ovšem jedinou výhodou onoho příšerného sdíleného bydlení. Jak jsem záhy pochopil, Massimo v podstatě chtěl do své zaneřáděné nory získat někoho, kdo by se s ním dělil nejen o nájem, ale i o věci. Takže v bytečku, který byl tak malý a stísněný, že když chtěli dva lidi kolem sebe projít, většinou se to neobešlo bez pohlavního styku (čehož Massimo u svých dámských návštěv velmi často zneužíval), se mé osobní věci staly předměty veřejného použití.

V bytě se často střídaly holky, takřka výhradně Irky, a to všech vybledlých keltských odstínů a jednoho tvaru: tlusťošky. Ony i Mas­simo zcela bez okolků používali moje ručníky, můj kartáček na zuby, části mého oblečení, o mém jídle ani nemluvě.

Pohár mé trpělivosti přetekl po dvou týdnech, kdy jsem se jednou odpoledne vrátil z práce a našel ve své konversce na doma použitý kondom a na posteli vzkaz od Massima, ať si převlíknu povlečení, jelikož v důsledku náhlé sexuálně předimenzované situace musel dneska dopoledne využít moji postel (ta jeho je prý už natolik zaneřáděná, že si na ni žádná z holek nechce ani sednout, natož lehnout, což je kýžený stav), a jak se vzápětí ukázalo, slečna měla filcky.

A to už je teda moc, nasupeně vletím do koupelny a tam zahlédnu něco, co bych opravdu chtěl co nejdříve vymazat z paměti: nahatý Massimo, bez hadrů snad ještě menší a kulatější, ale přece jen dost zahalený do srsti, kterou má skutečně po celém těle, se sklání nad svým přirozením, jež jsem v tom taliánském roští naštěstí nezahlídnul. Co jsem ale zahlídnul zcela zřetelně, je, že se snaží zbavit svého pubického ochlupení. Pomocí mého holítka, přirozeně.

„Dobře že jdeš. Ta šlapka špinavá zabroukovaná do mě nasadila tadyhlety malý šviháky. Myslím, že se budu muset nakonec oholit po celým těle, ne jenom nad pérem. Pomůžeš mě oholit, kam si nedošáhnu?“

„Ani za nic! Stěhuju se, a to hned,“ řvu hystericky, „a holítko si nech! Jako dárek na rozloučenou.“

Do pěti minut jsem stál venku se svými věcmi a počínajícím svěděním v rozkroku.

Ani moje druhé corkské flat sharing nebylo příliš uspokojivé, třebaže trvalo o týden déle. Na inzerát jsem si našel slovenský pár Radka a Markétu, kteří na první pohled vypadali normálně a bez filcek. I byt, kde mi pronajali ložnici, byl vcelku ucházející. Problém byl v tom, že byli extrémně, extrémně šetřiví.

Netopili, nesvítili. Sprchovali se výhradně studenou vodou. Mobily si chodili nabíjet do hospod, ve kterých si nikdy nic neobjednali, jen někde v koutku čekali, až se jim telefony nasytí elektřinou. Koukali kolem sebe a moralizovali nad alkoholickou devastací irského národa a předražeností podávaných nápojů.

Jednou večer mě po příchodu domů velice překvapilo, že oba sedí v obýváku. Tiše a soustředěně, jako by sledovali televizi. Říkám si, co to, jaká příležitost je vede k takovému plýtvání elektřinou.

„Ahoj, Honzo, jestli máš čas, pojď si k nám na chvíli sednout,“ řekne Radek.

A tak jdu blíž, sedám si k nim, ale zjišťuju, že televize je – jako vždycky – vypnutá. Vedle ní stojí sušák s mokrým prádlem. Přisedám si k vyvedenému slovenskému duu a pořád nechápu, proč tak upřeně sledujou výsledky svého praní. Po deseti minutách rozpačitého ticha se ptám, o co v téhle podivné hře jde.

„Ještě vydrž a dýchej zhluboka. Prádlo tak uschne rychleji.“

O dvě hodiny později, zatímco Markéta spokojeně skládala napůl mokré prádlo, jsem se s kyslíkovým dluhem odpotácel do svého pokoje a rozhodl se, že i odsud se musím odstěhovat.

Ale přece jen mi sdílení slovenského bytu něco dalo: Kamilu.

Přišla jednou navštívit Radka a Markétu, když nebyli doma. Pozval jsem ji dál a skončili jsme u mě na pokoji s lahví vína. Seděli jsme na posteli, povídali si dlouhé hodiny a protože šetřiví vládci domácnosti byli pryč, užívali jsme si dosyta i světla a tepla.

Kamilka je krásná, dost rázná blondýnka z Nových Zámků, která pracuje jako recepční v jednom místním luxusním hotelu. Přijela si do Irska vydělat spoustu peněz a najít manžela. Tahle dvě svá předsevzetí ani trochu neskrývá a podle toho, co mi stačila vypovědět, bych řekl, že se jí v obou směrech daří.

A pak po druhé flašce, zrovna když jsem – celý citově vyhladovělý – začal zcela vážně uvažovat, že je na čase, abych jí šáhnul na prsa a pokusil se ji políbit, mě překvapila svým přesvědčivým tvrzením:

„Ty jsi gay, že jo?“

„Ne, nejsem. No, nevím. Nebo možná zatím ještě nejsem,“ koktám zmateně a je mi jasné, že z hmatové zkoušky Kamilčina hrudníku dneska večer a asi nikdy nic nebude.

A tak se nám otevřelo nové konverzační téma: potlačované teploušství a Kamilčiny zkušenosti s podobnými kluky („Jeden takovej přišel se svým coming-outem zrovna ve chvíli, kdy se mi to poloměkkej pokoušel dělat…“), a to nás provedlo třetí lahví vína. Usnuli jsme spolu – zcela oblečení a navíc ožralí namol – jen tak na mojí posteli. V přetopeném pokoji, kde se svítilo celou noc.

Další den přinesl kromě kocoviny a náhlého vzestupu stavu elektro­měru (k Radkově a Markétině nepříčetnosti) i mou první kamarádku v Irsku.

Kamilka mi pomohla najít nový, skvělý byt. Není sice u pivovaru, zato je bez spolubydlících, bez pohlavních vší a s plným elektrickým výkonem.

Seamus

Jsem v Irsku už přes dva měsíce.

A žiju.

Navíc mám vcelku zajímavou práci v bance a taky jsem se konečně zmohl na pronájem hezkého podstřešního loftu s úžasným výhledem na město. Z přebytku energie, z pocitu celkem spokojeného mikroobdobí života, s cílem okořenit svou smutnou existenci bez lásky a taky na Kamilčino neodbytné naléhání jsem se rozhodl učinit něco, s čím si má nadržená mysl již delší dobu pohrává. Něco, co jsem vždycky udělat chtěl a co mě vždycky dost vzrušovalo.

Jít do kluka.

A tak jsem dneska – vlastně ani nevím proč, pravděpodobně veden potlačovaným pudem – poprvé ve svých čtyřiadvaceti letech s vědomím, že mě nic nesvazuje a že můžu všechno, vyrazil do jednoho z místních gayklubů. Pln heteráckého sebevědomí a přihřáté zvědavosti.

Přešlapuju na baru s pintou guinnesse v postavení alfa muž, pozoruju ten hlučný teplý cvrkot, drsňácky usrkávám silný pivo a po dejvicku vytuněnej na nejvyšší stupeň si v duchu říkám: tak pojďte do mě, buzíci.

A taky že jo.

„Zadeček k pronájmu 22?“ přitočí se ke mně jeden vysoký světlovlasý kluk.

„Co prosím?“ ptám se vyděšeně.

„Zadeček k pronájmu 22?“

Tak jsem slyšel dobře. V rychlosti jsem si toho úchyla prohlídl od hlavy k patě: zarostlý, hubený, s batůžkem na zádech (proboha, co v něm má?), na nohou horolezecký šněrovačky (asi se zrovna vrátil z nějaké himálajské expedice), navíc v usmoleným tričku s nějakým potiskem, moment, tomu rozumím ve svém mateřském jazyce: Ochutnej mého kozla. No jasně, úchyl je Čech.

„Nejsi náhodou z Čech? Z Velkejch Popovic?“ řeknu česky a ukážu na jeho tričko.

Z himálajského úchyláka se nakonec vyklubal Milan z Brna, sedmadvacetiletý sympaťák, co vůbec není můj typ. Tady v Irsku úspěšně studuje a neúspěšně hledá boyfrienda. Zrovna dnes večer si dal v tomhle klubu už bůhvíkolikáté rande naslepo s nějakým týpkem z internetu, který svou přezdívkou nejen naznačuje, že by mu mělo být dvacet dva let, ale zároveň kterou část svého těla by chtěl Milanovi nabídnout.

„Mě už nebaví spát každý týden s někým jiným. Hledám něco víc. Já už se sexuálně vydováděl. Teď hledám opravdového chlapa. Na život, rozumíš?“

„Rozumím,“ odpovídám empaticky, „jen si nejsem jistej, jestli kluk, co na internetu nabízí k pronájmu svůj podvozek, je ten pravej chlap na život. Mimochodem, co se týče mě, já bych se vlastně docela rád sexuálně vydováděl, jsem tu poprvé…“

Podobnou konverzací jsme se s Milanem během večera nejen vcelku rychle kamarádsky sblížili, ale zároveň se dobrali i řádné nadržené opilosti. A dokud mi to v přehřáté škebli a před mýma opileckýma očima ještě aspoň trochu do sebe zapadalo, matně si pamatuju, že si tam Milan nakonec přece jen někoho našel, a protože se spolu šli obírat někam do tmavších koutů klubu, vyšel jsem ven na čerstvý vzduch.

A v momentě, kdy jsem před klubem seděl na obrubníku a snažil se vydýchat přehnanou konzumaci alkoholu a znovu nabrat svůj sebevědomý heterácký sex-appeal, svou svádivou nevinnost made in Praha 6, přišel ke mně hubený kluk s tmavými vlasy a těma nejkrásnějšíma hnědýma očima, co jsem kdy viděl. Evidentně Ir a ptá se mě, jestli jsem okay, jestli mi nic není.

A já že jsem naprosto okay, že mi nic není a s prostopášně nevinným úsměvem, o kterým si myslím, že je absolutně neodolatelný, koneckonců na holky vždycky zabíral, se ho ptám, jestli se se mnou nechce sexuálně vydovádět.

„Ani ne. Ale rád ti pomůžu chytnout taxíka. Přece jen vypadáš, že máš dost.“

„Líbíš se mi,“ říkám ještě tomu fešákovi a pak se můj mozek definitivně vypnul, víc si nepamatuju. Asi selhalo i moje tělo.

Ale kdybych si pamatoval víc, věděl bych, že se ten neznámý kluk dost náhodně spojil s Milanem, zázrakem se oba dobrali mý adresy, ten Ir ji dal taxikáři, zaplatil za odvoz a poslal mě opilýho namol spát domů. A kdybych si navíc pamatoval opilecký sen, co se mi tu noc zdál, a já se ze snu usmíval, věděl bych, že se mi zdálo právě o tomhle klukovi s hnědýma očima.

Ke svému překvapení se druhý den probouzím spořádaně ve své posteli, jen nesvlečený, v bundě. Zkoumavým hmatem do kalhot provádím letmou inventuru svých intimních partií (nic neubylo, nic nepřebývá, navíc se zdá, že nic nebylo, pravděpodobně jsem pořád gay panic) a taky přilehlých kapes (jako bych vypadl z klipu Chinaski: „Určitě jsou v tahu všechny prachy a dělal jsem zas vostudu, bůh ví co jsem ukrad, no žádný strachy, já tam víckrát nepudu.“) a v jedný z nich nacházím papír se vzkazem a telefonním číslem:

„… to kdybys mi chtěl někdy vrátit peníze za taxíka. Seamus“

A tak zostuzen volám nějakýmu týpkovi, který se tedy asi jmenuje Seamus a má sexy hlas, a omlouvám se a děkuju a za hoďku bychom se mohli potkat někde na kafi a já mu jako vrátím ty peníze a tak.

O hodinu později, už zase homo sapiens sapiens, osprchovaný, střízlivý, jen trochu zostuzený, sedím v hezké etno kavárně v centru města. Překvapivě se po včerejšku necítím až tak špatně, jen jsem dost nervózní, kdo teda vlastně přijde na to kafe, protože si ho ze včera v podstatě vůbec nepamatuju.

A pak vejde.

První, co mě na něm upoutá, jsou ty jeho nádherný hnědý oči.

Je hezky oblečený, vlastně je celkově dost sexy. A nemá na sobě tričko s Velkopopovickým kozlem, další plus body.

Posadí se proti mně a dáme se zcela přirozeně do řeči. O minulý noci: omlouvám se mu, neodsuzuje mě, naopak jsem mu připadal roztomilý a zábavný. Mluvíme o Irsku, o místní gay scéně, o hudbě, o filmech, o Praze, kde byl, kde se mu líbilo, a dovede si prý představit, že by tam jednou žil, a zatímco on povídá a povídá, já, zcela fascinován jeho očima, mám dojem, že ho znám mnohem déle než těch pár minut nad kafem (no jasně: tohle kafe plus minulá noc), on o mě projevuje zájem a je to příjemný a já cítím, že mu můžu důvěřovat, a tak mu vyprávím o sobě, o svým životě v Praze, o holkách, co jsem měl, a o klukách, co jsem neměl, ale chtěl mít, o tom, jak jsem přišel o lásku svýho života, a o tom, jak tady v Irsku restartuju svůj život. A když tohle říkám, tak skoro brečím, a on pro mě překvapivě má ta správná slova a tak se uklidňuju a říkám, že ale asi nevěřím na opakování velký lásky, že odteď už jenom sex a že si tady v Irsku chci užít, mít fun a sexuálně se vydovádět, ale kdoví. A pak jen tak klábosíme a smějeme se a už nás vyhazujou z kavárny, tak jdeme ven a tam se spolu v jednom tichým průchodu líbáme.

Takže jsem teda fakt gay a celou dobu jsem to v sobě potlačoval, napadne mě.

Pak mi ztvrdne a chci ho. A on řekne: „Chci tě!“ a tak jedeme taxíkem ke mně domů, tentokrát platím já. A u mě doma se to pak stane.

Hned jak skončíme, mě napadnou dvě věci. První, jestli jsem právě nezaprodal ten svůj velký, třebaže přervaný vztah tam u nás doma. Ale protože nípat tuhle bolavou ránu se mi právě teď opravdu nechce, raději přehazuju výhybku myšlenek na svoje překvapivý zjištění, totiž že je to vlastně hodně, hodně stejný. Jakože sex s holkou a sex s klukem. Samozřejmě po technický stránce se to v detailech liší, ale ten prožitek, to vzrušení, to rozložení sil, ta energie, ta touha rytmicky dávat a dostávat, to vzájemný ukájení a následný spokojený uvolnění je při gay sexu úplně stejný jako při aktu heterosexuálním.

On ale myslí na jiný věci.

„Kolik ti vlastně je?“ ptá se mě.

„Dvacet čtyři. A tobě?“

„Dvacet dva.“

„Dvacet dva? Počkej a nemáš náhodou internetovou přezdívku Zadeček k pronájmu 22?“

„Cože?“ Nechápe. Vypovím mu tedy Milanův příběh o rande na slepo.

„Nechci, aby tvůj zadeček byl jen tak lehce k pronájmu,“ řekne nakonec a svým dotykem na patřičným místě mýho těla svoje přesvědčení potvrdí a já, protože nevím, co na to odpovědět, raději měním téma:

„Jak se vlastně vyslovuje tvoje jméno?“

„Šejmus.“

„To je hezký jméno,“ řeknu ještě a pak přemýšlím, jestli tohohle Seamuse budu vídat pravidelně.

Tentokrát myslí na to samý co já.

„Uvidíme se ještě?“

„Určitě.“

A pak se skutečně celý týden vídáme den co den. Jeden den kino a líbání během celýho filmu. Druhý den lavička v parku, na který se fotíme, a to tak, že mi Seamus strká jazyk do pusy a já se snažím zmáčknout spoušť (a pak si to za tou lavičkou pěkně zhusta rozdáváme). Třetí a čtvrtý den jen dlouhý procházky a hodně povídání. Pátý den si esemeskujeme.

A šestý den večer jdu s Milanem, mým prvním zdejším teplým kamarádem, ale bez Seamuse, mý první sexuální gay zkušenosti, opět do toho stejnýho homobaru.

A vyspím se s nějakým úplně neznámým klukem. Ani si nepamatuju, jaký měl oči.

A během příštích měsíců, od toho momentu, kdy jsem poprvý potkal Seamuse, se ještě vyspím s velkým počtem jinejch kluků. A taky s několika holkama. Zkrátka se dost sexuálně vydovádím, koneckonců to jsem si přál.

Seamus, ten kluk s nejkrásnějšíma hnědýma očima na světě, bude ale navždy můj první. Ať už to s námi nakonec dopadne jakkoliv. Navíc se během příštích měsíců stane mým prvním regulérním boyfriendem. A naši společnou fotku, jak se na lavičce v parku snaží jazykem dostat do mý pusy, dokonce umístí na nějaký čas v mým bytě.