jedenáctý měsíc druhého roku

Moje francouzská záležitost

V posledních dnech jsem projevil pravou francouzskou nonšalantnost a na prvních dvou rande s Anthonem nebylo nic. Jen spousta řečí. Povětšinou o našich teplých životech. A na konci večera vždy jen pusa. Francouzská, samozřejmě.

Je to hrozný a příšerně arogantní, ale musím ohledně našich dlouhých hovorů nad všemi těmi cappucciny, presy, a dokonce dvojkami bílýho poznamenat, že krásný francouzský buzík Toník, jak jsem brzy zjistil, není, co se bystrosti, důvtipu a jakýsi povšechný chytrosti týče, nejostřejší nůž v šupleti. Ale o to víc mě přitahuje tělesně, zjistil jsem překvapeně. O to víc ho chci. Takže celý nadržený a chtivý francouzskýho masíčka, navíc neunavený žádnou intelektuálštinou jsem si řekl dvakrát a dost a na třetí schůzce jsem na něj bez skrupulí vletěl.

Pozval jsem ho k sobě domů. Záminka byla jasná: moje sbírka přihřátých francouzských filmů Françoise Ozona. Došlo však jen na úvodní titulky prvního z nich. Všechny povinný řeči okolo jsme si dávno odbyli, on jen zrovna plácal nějaký nesmysly, že by rád jel na výlet do předvánoční Prahy. Zrovna když mlel něco o tom, že v Praze ještě nikdy nebyl a všichni říkají, že Praha je stejně úžasná jako Paříž, jsem ho konečně zalehl.

A bylo to se vším všudy. A bylo to jak Tour de France: dlouhý, úžasný, na několik etap a bude nás oba z toho ještě dlouho bolet zadek

Vlastně mě trochu překvapilo, že se mi dal takhle úplně hned ze začátku, hned na poprvý. Že si neschoval něco na příště. Ale protože zároveň nerad zůstávám někomu něco dlužen a navíc mě fakt bere, no jasně a taky jsem nebyl s klukem fakt dost dlouho, jsem mu taky nabídl. A on si vzal. I jeho to však zaskočilo. Zřejmě i to, že někdo o tolik dominantnější než on a s výrazně heteráckým projevem, si to chce taky takhle nechat udělat. Já to ale neřešil, přišlo mi zkrátka fér mu hned na začátku dát vědět, že jsem plus i mínus. Že jsem verzatilka.

„Mám odejít?“ zašeptal ještě, když jsme se oba konečně dostatečně unavili a znaveně leželi na posteli. V duchu jsem počítal, kolik času uběhlo od chvíle, kdy na tomhle místě ležel naposledy kluk, a ne holka.

„Jak chceš,“ odpověděl jsem a to počítání dnů a týdnů bez kluků mě uspalo.

Ráno jsem se probudil první, venku už je další šedivý prosincový irský den. V první chvíli nevím, že tu neležím sám. Pak ale vedle sebe zahlídnu chlapecký tělo. A v druhý chvíli mě napadne: je to Seamus, jsme zase spolu. Ale tahle iluze netrvá snad ani vteřinku. Jasně, tohle je Anthon, můj klient z banky, který mi včera dal. A já jemu.

Ležím a přemýšlím, jestli z týhle francouzský epizody bude hlavní příběh. Pak se zvednu na lokty a pozoruju ho, jak spí. Oddychuje jemně a vznešeně, skoro až po versaillesku aristokraticky. Má krásný vlasy, ležérně hozený přes půlku obličeje, a úžasnou pleť. Úplně ho vidím pyšně kráčet po Champs-Elysées – určitě bych se za ním otočil. Pak jako zvědavý turista zkoumající dopodrobna veškerý detaily nějaký pařížský památky lehce nadzvedávám deku a sjíždím pohledem na jeho tělo: vidím světlý drobný hrudníček s temnými bradavkami a překvapivě svalnatý ruce a nohy. A mezi nimi mu líně leží malinká povadlá Eiffelovka, u kořene zarostlá tmavým Buloňským lesíkem, který se v jemný cestičce táhne dolů mezi pevný půlky až k tajemný, přesto minulou noc navštívený katedrále v Chartres. Z pečlivý prohlídky, navíc přesně v momentě, kdy se moje, do týhle chvíle povadlá Petřínská věž v pomyšlení na ranní poměření se se svou pařížskou kamarádkou, doteď spící na Anthonově stehně, probudila a začala se vzpřimovat, mě probral zvonek u dveří.

Zvonek řve neodbytně, takže se nakonec přece jen zvedám. Nasupeně vsouvám nahý nohy do kalhot a mažu ke dveřím. Sakra, to musí být Anthonovy džíny, jsou mi dost malý a těsný. Říkám si ještě: jestli je to Viktorka, tak ji klidně pustím dovnitř, ať vidí moje pravý, nebo spíš úplný já, ať se s Anthonem klidně seznámí, koneckonců můžou jet do Prahy spolu, oba po tom touží, ale každopádně beze mě. A když se mi konečně za neustálýho drnčení zvonku podařilo zapnout na knoflík ty zpropadený anorektický džíny, a to jen velmi těsně nad šlongem, takže mi z kalhot trčí minimálně půlka pečlivě upravenýho Slavkovskýho lesa, otvírám dveře.

Stojí tam Seamus.

S obrovským barelem vody.

Překvapeně na něj vejrám. A ještě než stačím já nebo on cokoliv říct, knoflík těsných džin v mým rozkroku exploduje.

Kluci irští, kluci francouzští

„Rozváželi jsme s bráchou barely vody našim prarodičům. Protože voda tady v centru města prej ještě několik dní nepoteče. Tak jsem si myslel, že by se ti jeden taky hodil,“ říká Seamus v mých dveřích.

Já tam mlčky postávám jako ichtyl, džíny, co mi nepatří, mám spadlý hluboko u kolenou, svýho cocka trapně venku. Cocka, se kterým si ještě před třemi měsíci mohl Seamus dělat všechno, co chtěl, a všechno, co se mi líbilo. Už je to tak dávno, napadne mě. Stydlivě si ho kryju dlaněmi.

„Na sprchu to sice není, ale třeba na vaření nebo na čištění zubů. Každopádně kdyby ses potřeboval osprchovat, přijď k nám. Naši tě rádi uvidí,“ řekne ještě můj ex a já si říkám, bože, to je fakt dobrák od kosti a určitě si myslí, že jsem se po našem rozchodu proměnil v podivínskýho úchyla, který běhá doma v džínách, co mu nepadnou.

„Díky moc. Tos nemusel,“ vypadne ze mě konečně.

„Nemáš zač. Tak já jdu. Ahoj.“

„Nechceš jít na chvíli dovnitř?“ ptám se hloupě a úplně nesmyslně, protože nevím, jak by se mu líbilo, kdyby v mým bytě našel jedno luxusní francouzský tělo.

„Ne, děkuju.“ A oba v tu chvíli asi myslíme na to samý: na náš společný život tady, když jsme ještě byli spolu, a na to, jak jsme to dělali na každičkým kousku bytu. Jak jsme spolu byli happy.

„Tak já jdu, měj se, Honzo,“ řekl ještě a zmizel. A ani nevím, jestli poznal, že postel, která bejvávala před časem i jeho, je dneska obsazená. Každopádně vejrám na prázdnou chodbu, na těžký barel vody, co mi Seamus tak galantně přinesl, obouruč si držím moudí a vyrovnávám se s náhlou bolestí. Bolestí způsobenou definitivní jistotou, že tenhle úžasný kluk, který vlastně pro mě znamenal celý Irsko, kluk, který umí vyslovit moje jméno nejrozkošněji a nejvíc sexy ze všech lidí, co znám, je navždy pryč. Že to s ním je navždy zabetonovaný, že už nikdy nebude můj. A jestli jsem třeba jen v koutečku svý vyprahlý, nevděčný, arogantní duše doufal, že bychom to mohli zase jednou dát dohromady nebo si to aspoň z nostalgie párkrát rozdat, tak tenhle velký smutný barel užitkový vody mě rezolutně vyvedl z omylu: never again. A když pak tahám vodu přes práh dovnitř jako nahý žíznivý soukeník, napadá mě provokativní myšlenka: celý to tu skonči a jeď někam jinam. Protože bez Seamuse už nemá cenu dál v Irsku zůstávat. Klátit Portugalky a Francouze můžeš i jinde. Například v Portugalsku. Nebo ve Francii.

O chvíli později, když už se Anthon probudil, natáhl si slipy v retro pařížským stylu a poprosil mě o silný kafe, ho pozoruju, jak jen tak ve spoďárech běhá po mý kuchyni, srká horkou černou Lavazzu, připravenou z Seamusovy vody, a je zase celý takový francouzsky urozený, až mi tvrdne, ale ještě než ho místo snídaně pěkně výživně přefiknu, se ho v zájmu svý budoucnosti ptám, jaký je život tam u nich ve Francii. Odpovídá něco pomateně hloupýho, já přikyvuju, ale neposlouchám. Místo toho pozoruju, jak je ledabyle sexy, a říkám si, jak velký je rozdíl mezi kluky irskými a francouzskými.

Kdybych to měl na základě svých zkušeností s Iry shrnout, zjednodušit a zobecnit, tak o Irech musím jednoznačně prohlásit, že jsou chlupatí, drsní, nekompromisně pragmatičtí, mužnější, ne­upravenější, neotesaní, přesto přátelští a laskaví, racionální, málomluvní. Když už něco řeknou, tak to většinou bere všechny body.

Na druhou stranu beru-li Anthona jako typickýho Frenče, tak o tomhle vypečeným kmeni pojídačů baget musím říct, že jsou přirozeně kultivovaní a krásní, což neznamená nejbystřejší. Jsou možná lehce bohémsky arogantní, ale to asi plyne z jejich přirozenosti, jsou chladnější, ukecaní a hlavně tohle všechno o sobě vědí a jsou na to pyšní.

A tak sedím, sleduju toho svýho Frantíka, co je jak z filmů od Erika Rohmera, a sestavuju si národnostní profily. Uvědomuju si, že pro mě v tomhle souboji národů, v téhle teplých Hrách bez hranic není vítěze, že já bych bral všechno, hlavně když to má co nabídnout. Anthon pořád něco mele o tom, jak se žije ve Francii a že by se mi tam určitě líbilo, a já si říkám, že už je načase, aby mi tenhle kluk zase nabídl.

„No, jestli jsou tam u vás ve Francii všichni kluci aspoň z části tak sexy jako ty, tak se tam možná z Irska přestěhuju,“ řeknu ještě nadrbaně. Vzápětí jdou jeho sofistikovaný retro spodky dolů, natahuju gumáka a chvíli nato už vysílám svýho vlezlýho českýho velvyslance dopodrobna prozkoumat dary země galskýho kohouta. Ani to kafe nedopil.

Později – to už Anthon odešel – zkoumám svoje nahý tělo a zjišťuju, že je na něm viditelných stop po opakovaných sexovačkách posledních hodin víc, než je po hygienický stránce únosný. Výsledek průzkumu je jasný: chce to bezpodmínečně sprchu. Ale samozřejmě voda pořád neteče, a to mě fakt sere. Začínám mít týhle rozvojový země dost. Takže mi nezbývá nic jinýho, než se trapně jako nějaký příslušník třetího světa ošplouchat v prehistorickým lavoru s donesenou vodou od Seamuse. Jasně že tahle očista neočista stojí za prd. Je to fakt protektorát, ještě zatemnit okna a bude to celý.

Že bych neprošel ani tou nejbenevolentnější hygienickou kontrolou, mi dochází až večer v posteli, když na sobě ještě pořád cítím zatvrdlý kousky Anthonovy sexy osobnosti. Ledabyle tu jeho DNA seškrábu a přemýšlím, jestli ho v následujících dnech učiním svým regulérním boyfriendem. K jednoznačnýmu závěru nedocházím, takže se místo toho modlím za brzký návrat vody do irských kohoutků. A taky se zaříkávám, že ať klidně tohle období sucha trvá ještě měsíc, já se k Seamusovi domů sprchovat nepůjdu ani za nic. A než usnu, vyťukám na mobilu zprávu chybíš mi, dobrou noc a odešlu ji.

Nejdřív Anthonovi a pak i Viktorce.

Budu čekat, dokud nepřijdeš

Jenže po dalším špinavým dni je situace mý osobní hygieny natolik kritická, že porušuju rozhodnutí a celý smradlavý, upadaný a nervózní s osuškou pod ramenem zvoním na dveře svýho ex-boyfrienda v houmlesácký prosbě o sprchu. Otevře mi jeho máma:

„Ale Seamus není doma,“ řekne.

„Aha, tak nic.“

„Nabídla bych ti, abys na něj počkal, ale měla jsem pocit, že už spolu… ehm… nejste.“

„Ano, ehm… nejsme.“

„Navíc nevím, kdy se vrátí, říkal, že bude u svýho přítele,“ řekla ještě trochu odměřeně Seamusova máma a trapnost týhle chvíle mě ochromila víc než slovo přítele. Evidentně myšleno: nějaký nový boyfriend. Neúnosnost nastalý situace dosáhla vrcholu, chci odejít.

Když náhle:

„Ále, teto! To je přece Honda, ten Čech, co s ním Seamus bydlel, ten jedinej, kterýho náš Šejmík tak miloval a určitě ještě miluje. Ahóóój, Hondo!“

Ve dveřích se objevila šlachovitá postavička Seamusovy pubertální sestřenice Tracy.

„Jen pojď dál,“ zapiští. „A na co máš ten ručník? Čekal jsi nějaký partnerský hádky s Seamusem, u kterých se zapotíš? Ha ha ha.“

„Chtěl jsem se jen vysprchovat. Pořád mi v bytě neteče voda.“

„No jasný, jen běž. Hned jak přijde Seamus, tak mu řeknu, že na něj čekáš ve sprše,“ řekne ještě Tracy a navíc spiklenecky a dost pobaveně na mě mrkne. Jako nějaká dohazovačka.

O pět minut později už stojím ve sprše svýho ex. Každopádně si ten zázrak zvaný teplá voda dost užívám. Možná dýl a víc, než by bylo zdrávo. Asi ten luxus tekoucí vody, ale spíš absurdní situace, že tohle je Seamusova koupelna a já si ho zrovna tady a teď mydlím jeho houbičkou a jeho sprchovým gelem, způsobily, že mi schlong trčí k prasknutí. Snažím se odpoutat pozornost a trochu se sexuálně uklidnit, ale nemůžu si pomoct. Navíc když se pak před zamlženým zrcadlem otírám, představuju si, jak tu stojí on a jak si osušuje tělo. Tělo, který mi před několika měsíci patřilo. A pak se totálně neovládnu a otevřu jednu z toaletních skříněk: a vidím Seamusův after shave, Diesel Only the Brave. Trochu na sebe z tý lahvičky ve tvaru sevřený pěsti stříknu a okamžitě ho cítím a to už zcela automaticky zatínám pěst na svým dýzlovi a provozuju něco, co pravděpodobně nepatří do běžných hygienických návyků provozovaných v koupelnách cizích lidí.

A jak tak činím, najednou jsme zase spolu. Zase k sobě patříme. Já a Seamus. On a jeho vůně. Ten můj a ten jeho. My dva.

Vtom se ozve rychlý zaklepání na dveře. Já se leknu, zpanikařím. Přesto ale reaguju a instinktivně a dost nemotorně si omotávám boky ručníkem – přesně ve chvíli, kdy se otevřou dveře. A v nich Tracy.

„Seamus zrovna volal, dneska domů nepřijde. Řekla jsem mu, že na něj čekáš tady ve sprše.“

„Aha, skvělý. A co on na to?“

„Že se načekáš. Ale podle mě bys to neměl vzdávat a čekat, dokud nepřijde!“

„Dej mi dvě minutky, obleču se a vypadnu.“ Nadobro, říkám si ještě. Proboha, proč já se pořád objevuju uprostřed těch nejtrapnějších situací, jaký si lze jen představit: stojím tu před nezletilou sestřenicí svýho bejvalýho jen tak v ručníku, navíc s mohutným bonerem, čehož si nemohla nevšimnout. Jednou mě zavřou. Ale budu v tom nevinně.

„Take your time. Hezkej zadek, mimochodem,“ řekne ještě ta vlezlá holčička a konečně z koupelny vypadne.

Tak tam stojím – v rozpacích a zmaten. Dokončit autoerotickou myšlenkovou reinkarnaci našeho vztahu se mi už nechce. Místo toho píšu prstem na stále ještě zamlžený zrcadlo: Budu čekat, dokud nepřijdeš. H.

Pak se ale naštěstí opanuju, bože, já jsem ale patetický hovado, spěšně se oblíknu, otevřu okno, pára z koupelny rychle uniká, zrcadlo se ochlazuje, takže můj zoufalý, trapný nápis nadobro mizí, a konečně odcházím.

V předsíni se chvatně obuju a Seamusově mámě vychovaně poděkuju. Tracy ale za mnou běží a znovu se ptá, co má Seamusovi vyřídit.

„Že děkuju za sprchu.“

„A to je všechno?“

Mlčky pokývu hlavou a chci konečně vypadnout.

Přitočí se ke mně, chytne mě za ruku a pošeptá mi do ucha:

„Jsi myslel tam v tý sprše na Seamuse, viď? Jsem to viděla. To je tak romantický. Vy k sobě tak patříte…“

„Nemyslím si,“ řeknu chladně místo pozdravu na rozloučenou a doufám, že nikoho z týhle rodiny už nikdy neuvidím.

Domů cháluju ještě s mokrou hlavou. Zmatený a příšerně nadržený.

A když se vrátím do svýho prázdnýho bytu, pořád ještě na sobě cítím Seamusovu vůni. A pak zjistím, že voda v kohoutcích už teče.

Typický, říkám si.

Konec

Hobluje mě hodně zvostra. Zezadu. Vůbec se mi to nelíbí. Snažím se mu říct, že to takhle nechci. A jestli to vůbec teďka nějak chci, tak bude muset dost ubrat. Zjemnit. Ale vůbec mě neposlouchá a naopak přitvrdil. Je fakt vostrej. Hlavou mi problikne motto kampaně jednoho místního fag magazínu: když to nechcete a nelíbí se vám to, je to rape.

Den po nadržený sprše u Seamuse jsem mu poslal esemesku: „Pořád čekám. Třebaže ne v tvý koupelně.“ Ale nic, žádná odpověď. Už víc než týden. A to mě dralo, furt dere. Bez Seamuse není Irsko už dál pro mě.

Zato můj francouzský fuckbody Anthon mě bombardoval zprávama, ve kterých se dost vehementně domáhal svých práv jakožto plnohodnotný boyfriend. Přestože tenhle výstavní Francouz splňuje všechny buzerantský předpoklady i mý náročný požadavky a teoreticky by to mělo fungovat, vlastně se mi do něj vůbec nechce. Je to typ, se kterým se párkrát vyspíte a nic víc. Žádná větší výzva.

„Une autre fois, quelque part ailleurs,“ píšu mu nakonec chladně, protože už mám jeho lísání dost. „Někdy jindy, někde jinde. Třeba v tý Praze…“

Teď si mě ten drsoň dost hrubým chvatem přetočil na záda a na dvě vteřinky, než do mě zase vstoupil, jsem si myslel, že se mu vysmeknu a uteču. Ale čapnul mi nohy za kotníky tak bolestivě, že jsem neměl šanci. Vysoko mi je nadzvednul, až mi můj kostnatej zadek vyletěl do vzduchu, a v takhle bezbranný pozici do mě znovu brutálně narazil svým tvrdým podbřiškem. Ani jsem si v první chvíli neuvědomil, že jsem to já, z koho vypadl ten hrozivej výkřik, kterej se po chvíli změnil v útrpný rytmický vzlykání. A je to dost děsivá litanie, co se ze mě valí, pěkně hlučnej a utýranej lament. Lament za Seamuse, za Anthona, možná i za Arta O’Learyho, ale hlavně za všechny ty kluky, se kterýma to bylo pěkný, vzrušivý, se kterýma to nebolelo, se kterýma jsem nebyl tak bezmocnej a poníženej jako právě teď.

V minulým týdnu jsem se vykašlal na práci, hodil hustý předem neanoncovaný áčko, ze kterýho se mohli všichni v bance zbláznit, jako bych byl první nebo poslední, sakra, a jel do Dublinu za Viktorkou žebrat o trochu lásky. O trochu porozumění. Přinejmenším o jedno drobný rychlý přičichnutí.

„Ještě jednou a končíš,“ řvala na mě do mobilu šéfová, zatímco jsem čekal na Viktorku před dublinskou univerzitou. Ale mně to bylo v tu chvíli jedno. Já si říkal: osobní život a štěstí v něm vždycky first a zároveň jsem se připravoval, jak se budu před svojí portugalskou královnou plazit po břiše. A pak jsem ji konečně zahlídl. Pyšnou a krásnou. Uprostřed svých ošklivých kamarádek a několika hispánsky vyhlížejících trubců, co kolem ní nadrženě vířili. A v tu chvíli mi došlo, že bych ji sice fakt rád přefikl, ale ani za nic s ní nechci mluvit. A tak jsem namísto dojemnýho heteráckýho usmíření zamířil do buzince. V přehřátým Dragonu jsem se, i proto, že mě tam vyfakovali dva týpci z hrabství Kerry, do kterých jsem tam jen tak ze cviku dělal a dožadoval se na nich trochu něhy pro emocionálně anorektickýho Středoevropana, odporně sežral na kaši.

Ráno jsem se probral kousek od St. Stephen’s Greenu a došlo mi, že teda ani dneska to do práce nestihnu: fuck them. Pak jsem v český hospodě v Temple Baru vyžebral desítku na vlak domů, takže jsem zubožený a totálně rozložený po všech stránkách dorazil v poledne do Corku. Ale místo toho, abych šel s prosíkem do práce a snažil se vše uhladit nebo přinejmenším reagovat na těch dvanáct nepřijatých hovorů a jeden voice mail od šéfový („Končíš!“), šel jsem zase do hospody.

A pak večer mi píše Massimo: „Co je s tebou, buzno? Jsi okay? „Ne, nejsem. Jdi do hajzlu,“ odpovím mu vtipně, jak se alespoň domnívám po sedmým guinnessu. A potom někdy ještě později mi volá i Milan: kurva, to se celej svět rozhodl spasit můj život, nebo co?! Ptá se mě pěkně po brněnsku, jak se mám, že zním tak nějak divně a jestli nezajdeme na jedno. A já na to, že si vzpomněl pozdě, béčkovej konópek, buzuluk jeden, protože jsem o jedenáct kusů napřed. A on, že mi vůbec nerozumí, že vůbec neartikuluju, že jsem asi pěkně na sračky. Mně vypadne mobil z ruky, a tak do svý špinavý prázdný dlaně křičím, že ne já, ale můj život je na sračky, a když pak lezu po kolenou a konečně svůj telefon najdu, Milan, ten jedinej člověk, na kterýho se můžu tady v Irsku spolehnout, tam pořád je, ale i jeho nakonec posílám do prdele.

A pak za další dva dny, kdy konečně vystřízlivím, dám se trochu fyzicky dohromady a uvědomím si, že jsem v týhle irský zemi bez práce, bez lásky, bez důstojnosti a hlavně bez jediný zprávy od zpropadenýho Seamuse, navíc pod vlivem tý drásavě se stupňující rozervanosti a neklidný nadrženosti se rozhoduju udělat něco, co jsem, jak mi teď dochází, rozhodně dělat neměl. Něco dost nebezpečnýho. Něco, na co chci brzy, i když to rozhodně nepůjde lehce, zapomenout.

Šel jsem do anonymního sexu přes net.

Ten hrdlořez mě furt brousí, a to hodně nahusto, je na mě fakt dost vostrej. Celkově je scary a rough. Nemůžu si pomoct, ale tečou mi slzy proudem. Párkrát mě proplesknul, ale bolest nevnímám, jen to ponížení a bezmoc. A teď se ve mně hrůznou myšlenkou zastaví krev: rychle šáhnu dolů, do centra dění a má děsivá předtucha se naplní: pigluje mě bez gumy! A to už fakt nedávám, chytám naprostej záchvat nejtvrdší hysterie, tady jde veškerá prdel stranou, smýkám se a chci razantně vše ukončit, on mi ale znovu jednu natáhne, tentokrát silnější, až mě to paralyzuje, dokonce se mi zdá, že na mě teď něco zlostně zasyčel špatnou češtinou, možná něco jako: „,Klit, klit, jeť, jeť,“ ale možná se mi to jen zdálo, on každopádně pokračuje, snad ještě náruživěji. Mám před očima temno. Jen jakoby zdálky na mě svítí malý, ale ostrý světlo, nějakej neonovej nápis, kterej je ale tak daleko, že nejde přečíst. Můj bouchač mi teď zkroutil obě ruce do bolestivý pozice a přetáhl přes ně svůj opasek, aniž by se třeba obtěžoval optat, jestli se mi takovejhle ujetej hnus líbí nebo ne. Zjišťuju, že se fakt nemůžu moc hejbat. Že nemám šanci. A teď už jsem doopravdy vyděšenej! Bojím se! Že mi něco obrovskýma písmenama vytetuje na břicho, jak jsem nedávno četl v jedný knížce, třeba: právě tě ojíždím, ty buzerante! Nebo že to třeba ani nepřežiju.

Prohodil jsem s tím neznámým týpkem jen tři čtyři lajny na Manhuntu a hned jsem se s ním dohodl na setkání: nějaká garáž za městem. Byl jsem tam za třicet minut, a zrovna když mě napadlo, že bych měl být opatrnější a třeba jen poslat Milanovi rychlou zprávu, kde jsem a s kým, aby aspoň někdo věděl, kde se hloupej nadrženej Honza v tuhle chvíli nachází, tak se objevil on a na žádný esemesky už nebyl čas. Dvě tři slova, žádná obřadnost, rovnou na věc. Do obličeje jsem mu pořádně neviděl, zato na ten zbytek jsem měl až moc dobrej rozhled: dobrý, velký, svalnatý tělo, hned bylo jasný, kdo bude dominantní. Jen jsem netušil jak moc.

Zaplaťpánbů: je konec! Hned jak uvadl, jsem se mu vyvlíknul. Vzteky a bezmocí jsem ho vší svou ochablou silou praštil do hrudi, ale vyšlo z toho jen takový směšný, buzerantsky nanicovatý plácnutíčko. Kopnutí do holeně se mi vyvedlo líp. Vyjekl. Podíval se na mě vyděšeně, jakože co dělám, co tak vychyluju, ale to už si sbírám svoje hadry a pakuju se. Aniž bych to registroval, z očí mi pořád tečou slzy.

„Jsi dobrej, takovej neklidnej. Zase příště?“ zeptá se ještě.

Chci ho poslat drsňácky do hajzlu. Chci na něj zavolat gardu, všechny policajty tyhle zpropadený země. Chci na toho západoevropskýho perverza poslat všechny středoevropský mlátiče, všechny východoevropský meatheads, ale ze zaškrcenýho hrdla mi nevyjde ani hláska. Radši mizím. Hážu na sebe nějaký svršky a dávám se do běhu. Běžím ven z toho hangáru nebo co to je.

Běžím domů. Do svýho bytu v centru, ale nejradši bych běžel až tam k nám domů. Do Prahy. Na Evropskou. Tam by si nikdo netroufnul mě takhle ponížit.

Zastavím se až na St. Patrick’s Street. Skoro na tom samým místě, kde jsem stál v tomhle městě takřka před dvěma lety vůbec poprvý. Tam se konečně trochu uklidním. Okay, jsem celej, přežil jsem, nic tak strašnýho se zas nestalo. Nemůžu se ale zbavit stále rostoucího odpornýho dojmu: to mám za to. Zasloužil jsem si to.

A těch posledních pár metrů domů se už jen vleču, nemám sílu. Je to pomaličkej a smutnej pochod hanby, ubrečený, bolestivý video k The Hill od Markéty Irglový, jen místo rozbitýho vysavače za sebou táhnu svoji rozšmelcovanou důstojnost.

Doma zvracím.

A když se mi pak žaludek aspoň trochu uklidní, ale pachuť ze sebe samýho a z toho, co se svým životem provádím, mi v těle zůstává, napadá mě, že zavolám Milanovi. Chci to někomu říct, chci s někým ten hnus rozmělnit, rozředit. S někým, kdo mě nebude soudit, kdo mi bude možná snad i trochu rozumět. Sahám po mobilu. Mám na něm zprávu. Shodou okolností od Milana. Otvírám ji.

V první chvíli mi to nedojde.

Milan mi píše, že je nasranej, že už toho svýho vztahu nevztahu s Aidanem má dost, že dneska šel prej Aidan zase někam někoho ojíždět, zase někoho anonymního z netu.

Mýmu pomalýmu mozku trvá dalších několik vteřin, než sepne. Než si dá dvě a dvě dohromady. Než mi konečně s hrůzou dojde, kdo byl ten vostrej hustoň se základama málo procvičený šukací češtiny, kterej si mě před hodinkou pěkně drsně propigloval skrz naskrz.

Žaludek se mi znovu obrátil. Na záchod jsem to tentokrát nestihl. Taky se mi zase zatmělo před očima.

A když se mi po chvíli svět kolem zase rozednívá, je rozmazaně mlhavej. Pověstná neprostupná irská mlha. Jen jeden jakejsi malej světelnej bod někde v dálce mi svítí ostře do očí. A teď se přibližuje a zvětšuje.

Není to světlo. Je to světelnej, výrazně převostřenej nápis, kterej mě úplně oslepil.

KONEC.

Od sebe / k sobě

S vypětím všech sil jsem zatlačil od sebe do madla střešního okna a to se otevřelo do irský noci. Sedím zkroušeně pod ním a tupě zírám do chladný tmy nad sebou. Jako bych na něco čekal.

A pak – ani nevím za jak dlouho – se to stane: dopadne na mě sněhová vločka.

Začíná sněžit.

Tak to už je moc. V Irsku sněží! Co se to s tím světem děje?

Co se to děje se mnou?

Velký bílý sněhový vločky padají jedna za druhou a jako by poháněly mou znavenou mysl do týravých myšlenek. O všem. O sobě. O tom, proč jsem tady. Co tu dělám a jak se tu chovám. O tý příšerný nehodě při lyžování, při který jsem před dvěma lety přišel o lásku svýho života. O tom, jak jsem se pak rozhodl neutopit se doma v nekonečným smutku a odjel restartovat svůj život do Irska. A proč Irsko? Protože tady přece obyčejně nesněží, tady se nelyžuje, tady lidi zbytečně na sjezdovce neumírají.

Dnes ale sněží i tady. Velký sněhový vločky mi dopadají na tvář a rozpouštějí se. A je to jediná vlhkost, která mi stýká po tváři. Slzy žádný.

Otřu si obličej.

Cítím se najednou svěže, energicky a tak nějak vnitřně omytý a říkám si, tohle je fakt konec, když už sněží i tady. A teď se sníh spustil opravdu zhusta, vlna chladu mi proběhla celým tělem. Ale možná to byla vlna náhlýho pochopení. Že můj restart skončil. Že jsem zase v normálním chodu. Že je na čase se vrátit do normálního života.

Zvedl jsem se, znovu uchopil madlo střešního okna a tentokrát rychlým tahem k sobě – přesně podle pokynu na rámu – okno s hlasitým zaklapnutím zavřel.

Během příštích deseti minut, prvních deseti minut mýho obnovenýho ozdravenýho života, se na něm vytvořila jemná bílá peřina sněhu.

Zpátky doma

Autobus odjel, a tak tu stojím.

S dvěma kufry.

Někde v dálce za mnou ruzyňské letiště a skoro dva roky strávené v Irsku. Pode mnou Kulaťák a přede mnou úplně nová kapitola.

Koukám na ten velký, slavnostně ozdobený kruháč se stovkami světel. Říkám si, díky, hoši, díky za to milé uvítání, jo, aha, to není uvítací slavobrána pro zbloudilého syna Prahy 6, ale vánoční vý­zdoba, fair enough, a napadá mě, jestli to, že se vracím na Vítězné náměstí, je vítězství, nebo prohra.

Nechci se pouštět do hlubších rozborů, ale je jasné, že mých právě uplynulých dvaadvacet irských měsíců mělo plusy i mínusy. Řekl bych poctivá plichta, se kterou můžu být spokojený. Nebo možná spíš těsná, hodně vydřená výhra.

Mrknu doprava na vlajky různých zemí před hotelem Diplomat: všechny splihle visí, ani nelze rozeznat, která je která. Jen ta jedna se v mrazivém bezvětří podivně mihotá. Oranžovo-bílo-zelená. Vlajka země, kterou první velká láska mého života chtěla vždycky navštívit, ale už to nikdy neudělá. Země, která mi byla léčbou – diagnóza: nevěřím na opakování velké lásky. Země, která mi ukázala nové směry, nové cesty, nové možnosti. Která mi trochu vzala a dost dala. Která mi řekla hodně o sobě samém.

Je zima. Nezřízená dejvická kosa, která by celé Irsko totálně paralyzovala, napadá mě, a tak rychle čapnu jeden z kufrů a říkám:

„Tak tady bydlím. Snad se ti tu bude líbit. Snad se ti tu se mnou bude líbit.“

A osoba, která vedle mě seděla v letadle a teď se nervózně rozhlíží kolem, bere druhý kufr. Míříme večerním mrazem dolů na Kulaťák.