osmý měsíc druhého roku

O Lisabonu a zdejších lidech

Lisabon je netypický hlavní město. Není to obrovská evropská megametropole, cítíte jakousi poklidnou provinčnost smíchanou se snesitelným ruchem. Město je roztroušený na velkým prostoru, za památkami musíte přejíždět z místa na místo. Některý části v centru jsou liduprázdný, některý přehnaně přeplněný. Lisabon je nekonzistentní; město s hluchými místy. Ale proto je zajímavý a neobyčejně svérázný.

Život v největším portugalským městě, alespoň jak na mě zapůsobil během těch několika dní, co tu jsme s Seamusem, je do značný míry simple a pure, ale pořád dost crazy a mad. A většina zdejších lidi je taky taková: vypadají když ne nemocně a vyloženě chudě, tak ospale, unaveně a vedou evidentně nekomplikovaný, přímočarý život. Obecně vzato žádná velká fashion a žádný ohromující style pařížskýho stylu ani sexy studenost londýnskýho typu. Ženský tady nejsou žádný královny krásy a oddaný čtenářky Harper’s Bazaaru, ledabylost a nezdobnou jednoduchost jejich oblečení nelze rozhodně považovat za módní chtěnou ležérnost. Navíc vypadají dost chlupatě a mají zkažený zuby. Lisabonští muži jsou zdálky vcelku alright, ale zblízka vás pak překvapí sluncem zničená pleť a levný hadry. Plus zkažený zuby.

Taky je tu dost podivínů (lisabonská divá Bára v posledním post­splavovým stadiu v potrhaných teplákách, co si táhla za sebou ušmudlanou nepovlečenou peřinu přímo napříč náměstím Rossio, byla nejoriginálnější), je tu hodně homeless a různých pochybných existencí nabízejích na každým rohu drogy (nejzanícenější ve svým obchodním poselství mi připadal jeden zarostlý rastafarián na zastávce metra Restauradores, co mě pronásledoval ďábelskou chůzí Petra Čepka v Petrolejových lampách a po každým „Ne, nechci“ mi nabízel něco jinýho: „Haš? Trávu? Psa? Mapu Lisabonu? Magnet na lednici? Lednici?“).

Avšak o co míň jsou možná Lisaboňané glamorous a sexy, o to víc jsou (ti mentálně plnohodnotní) vřelí, přátelští, lidsky úžasní. Kdyby rozuměli anglicky nebo spíš kdybyste jako turista ovládali portugalštinu, tak by pro vás udělali první poslední. Jsou neuvěřitelně ochotní, vlídní, přímí v jednání, w_hat you see is what you get_.

Zkrátka namyšlená gay ikona Ronaldo jako by do tohohle kmene nepatřil: tlemí se arogantně se svým zářivým chrupem a dokonalou pletí po celým Lisabonu. A to na různých reklamních plakátech všech velikostí. Na všech se směje stejně a na žádný z nich bohužel neukazuje svoji obnaženou hruď. Ronaldo je tady v reklamě snad na všechno. Na šampón, na pojištění, na cestovní tašky, dokonce i na zubní pastu. Ta však evidentně na domorodce příliš zdravý účinek nemá.

Ne že by jim to vadilo.

Odbytý gay průvodce Lisabonem

Do baru 106, který je jedním z nejrušnějších lisabonských gay klubů, jsme se s Seamusem infiltrovali krátce po půl jedenáctý v noci. V předešlý destinaci jsme se oba posilnili třemi silnými mojity, což zapříčinilo neuvěřitelný zmnohanásobení nejen mých komunikačních schopností v portugalštině (za střízliva jsou na nule), ale hlavně mýho ega jako sexuálního spasitele celýho Pyrenejskýho poloostrova. Už dlouho jsem se necítil tak namistrovaný, naspermovaný, tak neuvěřitelně cock-sure svojí atraktivitou a sex-appealem. Hej, domorodci a vůbec všichni přítomní tady v tomhle baru, pozor! Právě vešel objekt vašich masturbačních snů, nabouchanej Brian Kinney z Dejvic, sexuální král!

Týpek u dveří nám ocejchoval hruď samolepkami s čísly: 91 pro mě, 92 pro Seamuse.

„Dneska tu máme Noc vzkazů. Když se ti někdo líbí a chceš mu to dát vědět nebo když chceš jen tak někomu poslat vzkaz, napiš to na papír, přidej číslo a my to lípneme na nástěnku. Tam si pak může majitel čísla vzkaz vyzvednout,“ vysvětlil nám tmavý boreček bez trička za barem.

„Co tu děláte za nejdražší koktejl?“ já na to.

„Elektrickou limonádu. Jedna za šest eur.“

„Sem s ní!“

Lisabonská gay scéna, stejně jako místní gay čtvrť (vše podstatný se odehrává v uličkách mezi zastávkou metra Rato a čtvrtí Bairro Alto), není překvapivě nikterak velká, je plná naturalizovaných Ang­ličanů a celkově je dost přestárlá. Žádná high school jako v Corku a Dublinu, ale spíš vyskákaní medvědi, šediví vlci samotáři a jen sem tam nějaký sotva ochlupacený nesmělý jehně. A protože Seamus ve svých třiadvaceti vypadá na osmnáct a já skoro šestadvacátník naopak na mužných třicet, dopadá to tady (podobně jako před rokem v Barceloně) jednoznačně v můj prospěch: jsem žádanější, borečci mě čekujou častěji a intenzivněji než mýho irskýho boyfrienda.

Seamus se vrací od baru už s třetí elektrickou limonádou a musí ode mě okamžitě odhánět dva kudrnáče, co mě, hned jak jsem osiřel, začali obletovat jako vosy. Pobaveně a nadrženě ohmatávali moje hebký a hlavně rovný středoevropský háro. Já jen seděl, nechal je a ožrale se tlemil. Seamuse to moc nepotěšilo: postavil drinky na bar a kšá kšá na Portugalce.

„Máš tam vzkaz, hvězdo!“ říká mi pak ještě otráveně.

A fakt že jo. Zvednu se, dovrávorám k nástěnce, prokážu se nálepkou s číslem na svý klenutý hrudi a tlustý organizátor ve flitrovým oblečku už mi podává vzkaz. 91, és muito giro…, píše se na něm. Podpis: 111.

„Co to znamená?“ ptám se tý obživlý disko koule, ze který se vyklubal v Portugalech žijící Anglán.

„Že jseš hezkej. Cute. To si taky myslím.“

Vracím se k Seamusovi, který zatím unyle trsá na nulovým prostoru. Pak za mě píše nějaký hlody na papír pro mýho neznámýho ctitele a tím trochu ožije. Já to zkouknu, zasměju se a připíšu adresáta: tři jedničky padesát Jindřišská šestnáct. Poté vyšlu posla Seamuse se vzkazem, a zatímco on se prodírá totálně nacpaným barem k nástěnce, najednou z dačenice přede mnou vyskočí anorektický čertík s velkýma očima. Směje se na mě, ukazuje si na průsvitnej top, kde mu kromě scvrklých bradavek září samolepka s třemi jedničkami:

„You nice. You is beautiful,“ říká mi a pak ještě něco, co ke mně dorazilo kvůli jeho mizerný angličtině a hluku kolem jen ve zlomcích. V podstatě jsem pobral jen to, že není Portugalec, je z Brazílie a chce, abych s ním šel vedle do darkroomu.

Jeho tah na branku mě trochu překvapí, přece jen bych čekal, že si s tím tahle vychrtlá hvězda Copacabany trochu pohraje, že si mě trochu povodí, trochu poválí, něco pro publikum a pak teprv zaútočí, ale vlastně mě tou přímočarostí i dost oslovil a hlavně nadrbal: mít Brazilce – to by moje sexuální sláva přesáhla evropský kontinent a to by možná za to stálo.

Vtom se vrátí Seamus, čímž vyřeší okamžitě moje dilema, a říká, že se všichni vypařujou do nedalekýho klubu Bricabar.

„Jdu tam. Jdeš taky, nebo se tady budeš předvádět před domorodcema?“ dodá ještě pichlavě.

„On není Portugalec, ale Brazilec.“

„Sim, Brasilia.“

„Whatever.“ A zmizí.

Nechávám za sebou svýho jihoamerickýho ctitele, vyběhnu na ulici a ani nevím, že na nástěnce se vzkazy se objevil další pro mě. Je v angličtině, tentokrát v tý pořádný. A je od čísla devadesát dva. Bohužel si ho nikdy nepřečtu.

Běžím nočním Lisabonem za Seamusem, žádný azimut, ale pěkně od zdi ke zdi, no jsem zkrátka pěkně elektricky zřízenej. Navíc zjišťuju, že mám v trenkách hotový povstání. A nikoliv to pražský květnový.

Před tím klubem číslo dva Seamuse konečně dostihnu, chytnu ho za ruku, řeknu, že přece ví, že chci jenom jeho. To ho potěší. Dlouze ho políbím. Pnutí mýho poklopce bere jako jasný důkaz mých slov.

Pípne mi mobil, je půlnoc, nový den. A my, zase jako šťastný páreček, vcházíme společně do pekla s názvem Bricabar.

V Bricabaru

V tomhle klubu jsou karty rozdaný velmi zřetelně. V přízemí bar – tam se, pokud ještě nejste, zduníte levným alkoholem. První patro, fáze druhá: rozvášnění na tanečním parketě s halucinogenním extatickým technem. Pak železný schody a konečně patro druhé, fáze třetí: uvolnění – darkroom.

Klub se rychle naplňuje, a to většinou lidmi, který jsme už viděli v předešlým podniku. Seamus si dává dole na ex dva drinky, který jsou v ceně vstupenky. Já už ne, alkohol od teď vypouštím, jedu na meziplyn, vím, že noc elektrických limonád by neskončila dobře. A tak cucám nějakou vodu, pozoruju orgie kolem a tvářím se cool as hell. A zatímco moje opilost klesá, vytvrdlá nadrženost nikoliv. Naopak. A tak brzy dojdu k darwinovskýmu rozhodnutí, že s přírodou se nedá bojovat.

„Pojď se mi věnovat do darkroomu,“ řeknu Seamusovi pěkně přímočaře po brazilsku, a abych doložil naléhavost situace, natlačím se mu na zadek naběhlým šlongem. Neprotestuje.

Míříme nahoru. V prvním patře duní brutální beaty a do oslepujících flešů neonových světel se míhají polonazí crazy tanečníci. Projdeme mezi nimi. To už sexuálně haraším jako právě do arény vypuštěnej bejk, chci to teď a hned, a zatímco vystupujeme po železných točicích schodech do patra rychlý rozkoše, cítím se jako hustej sexuální šejk a všichni tanečníci trhaných pohybů, co je nechávám pod sebou, jsou mí sluhové a sexy instalatéři mýho utahováka a já si z nich můžu vybírat, i když je chci všechny a třeba naráz, ale teď si vedu nahoru jen toho jednoho svýho irskýho a hned nahoře v tý tmě ho přitisknu na zeď a jen napůl registruju, že v protějším rohu je jiná dvojice, taky dost busy, a to už Seamus na kolenou jako lačnej a neodkladnej telefonista vytahuje z mých kalhot dost napruženej bone phone a už je taky busy a do toho to odlehlý, ale o to dunivější techno, který brní celým mým tělem, a hlavně tam dole v rozkroku a tmu kolem občas rozsekne nanosekunda ostrýho světla, to když si někdo zapálí cígo, a zrovna v jednom takovým fleši zahlídnu svůj naběhlej megameč pevně sevřenej vlhkýma rtama a vím, že to bude rychlý, další záblesk, pár lidí nás ze tmy sleduje a to už vzdychám, protože jsem v cílový rovince, vlastně spíš řvu, ale stejně mě asi není slyšet, jsem napěněnej space ship, co se brzy urve z rampy a raketovou rychlostí bude vypálen do vesmíru, rytmická sexy mašina na kolenou přede mnou přechází na závěrečnej prudkej ruční pohon, hezky zvostra jednou rukou a druhou mezi půlky, jak to mám rád, ale najednou je tam těsněji, než bych čekal, cítím i třetí ruku a teď i čtvrtou a ta mě dokonce mezi půlkama otvírá, fleš: někdo se na mě dost nalepil a vehementně pomáhá Seamusovi mě udělat, zvednu překvapeně zrak, další fleš a jen pár centimetrů od sebe vidím vzrušením pokroucenej obličej toho Brazilce s velkýma očima, co po mně jel v předešlým baru, prudkým pohybem ho taky strhnu pod sebe na kolena a tahle symfonie pro čtyři ruce, dva vokály a jeden pink trombón trvá jen dvě tři vteřiny, protože raketoplán se konečně utrhl a já mířím do vesmíru a jsou to takový dechberoucí tlaky, že se mi až podlomí kolena a celej Lisabon se třese mým vyvrcholením, takový zemětřesení tu neměli od roku 1755, a je to tak silný, že se musí země chvět i u nás doma v Praze na Evropský, a já furt rozdávám a rozdávám, nešetřím, a to na všechny strany, už asi půl minuty a dostávaj to voba, pěkně pospolu a je to neopakovatelný irsko-brazilský spojení s českou horkou, ještě nezaschlou pečetí.

No a za dalších deset patnáct sekund se konečně trochu opanuju a mozek se mi znovu přepne z off na on a najednou si uvědomím, že se někde hluboko ve mně nebezpečně klepou všechny vnitřnosti, asi tou nesnesitelnou hudbou, kvapně zvednu jedno tělo z temných mokřin, jen doufám, že to správný, a mířím ven, kolem nás se ale utvořil dost slušnej hlouček, díky, hoši, show skončila, a tak se prodíráme nadrženým obecenstvem, já ne zcela dopnutej a uloženej zpět ve spodních partiích, jako bych tušil, že svýho šlonga budu ještě dneska potřebovat, a tak mi asi trochu čouhá, ale co na tom, hlavně rychle pryč a už sbíháme s Seamusem po schodech dolů, ale nohy mi tím orgasmem roku dost povadly a teď kompletně vypověděly službu a posledních pět schodů beru dolů po prdeli, a jsem v tom momentě všechno jen ne giro, jen ne beautiful, jen ne ten husťák Brian Kinney, spíš povadlá dejvická raketka, co zrovna bolestivě přistála na podvozku na zadělaným dance parketu, a teď na oplátku zvedá ze země Seamus mě a pak jsme konečně venku na nočním lisabonským vzduchu.

O hoďku později, ve stadiu poklidnýho střízlivění, sedíme na schodech před hotelem, Seamus kouří jednu za druhou a já vedu zbytečný kecy o sobě, o nás, o tomhle městě.

A pak kolem nás projde jedna portugalská dvojice, co taky bydlí tady v hotelu, a ta vcelku hezká holka si říká Seamusovi o cígo a ten vcelku hezký kluk se mě ptá, odkud jsme, a potom si oba sedají k nám na schody a vedeme zase zbytečný kecy, tentokrát ve čtyřech.

O několik hodin později, těsně nad ránem, si to pak u nás na pokoji všichni čtyři rozdáme.

Prohlídka města s krásnou průvodkyní

Pět minut před jedenáctou dopoledne, v poslední chvíli pro podávání snídaně v hotelu, jsme se s Seamusem sesunuli na židle v hotelový restauraci. Mozkovna mi jede bolestivou a hlučnou rave music, údy mám celkově zesláblý jak uschlý rákos a žaludek mi řádí v divokých mexických vlnách. Včerejšek byl silný po všech stránkách.

Kyprá servírka před nás vrší talíře s jídlem (olejnatý sardinky, paštika z makrely, salámy všech barev s obrovskými bílými oky tuku). Okamžitě cítím obsah žaludku v krku.

„Just coffee, please.“

Zato Seamus se bez okolků pustil do jídla.

„Tobě nějak po tom sexování vyhládlo,“ snažím se kromě jídla servírovat u našeho stolu i trochu konverzace. Seamus ale opuchle mlčí a lačně polyká místní pochutiny.

Napiju se kávy, uklidnění břišní dutiny se však nekoná: nešťastně totiž zvednu zrak a u protějšího stolu zahlídnu Pabla a Fatimu, páreček ze Setubalu, který po šesti letech manželství hledá v Lisabonu trochu povyražení a který možná proto skončil minulou noc s námi na pokoji. Mávají na nás o trochu víc nadšeně, než by se slušelo. A protože Seamus je zabrán do svý kalorický snídaně a nereaguje, zvednu ruku, což mi způsobí bolest válečnýho veterána, a trochu s ní pohnu, jakože na pozdrav. Portugalka si tohle minimalistický gesto evidentně vysvětlila jako pozvánku k našemu stolu a už stojí u nás: trojúhelník bikin ve výšce mých očí. A teď si všimnu, že jeden tuhý neposlušný chlup se rebelantský prodral skrz látku a pyšně trčí přesně uprostřed toho vypouklýho trojúhelníku a hned se mi vybavila ještě horká vzpomínka na minulou noc a na tuhle setsakramentsky zarostlou studánku, kolem který jsem se před několika hodinami nadrženě potuloval, a na ten tuhý drátovitý porost kolem.

„Takže platí?“ zeptá se mě nakonec Yeti v plavkách a já řeknu:

„No jasně! Půjdeme s vámi!“

Až o několik vteřin později ke mně hustou mlhou pomalýho mozku proniknou slova návrhu, který se nám snažila Fatima očividně v dobrým úmyslu předložit: Pablova sestra Victoria žije v Lisabonu a chce jim ukázat město, hlavní památky a tak, a jestli chceme, tak se můžeme přidat, navíc shodou náhod, bože ten svět je ale malej, bude Victoria od půlky září studovat v Dublinu na Trinity College angličtinu, tak jí můžeme průvodcovskou ochotu oplatit později v Irsku.

„Tak teda dneska budeme poznávat město za dne, jako běžní turisti,“ řeknu ještě a mrknu na boyfrienda. Ten má ale zrak tiše zabořený do mastnoty na talíři před sebou. Dneska ještě nic neřekl.

Z Victorie se vyklubala hezká drobná černovláska. Sedíme vedle ní v patrovým autobuse bez střechy a ona povídá něco o nějaký katedrále a o nějakým hradu, ale já stejně přemýšlím jen o tom, jestli skrývá v kalhotkách stejnou dračici typu Boney M jako její švagrová nebo jestli je v intimních partiích výrazněji upravena. Nakonec mě to náročný vaginální dumání, ale hlavně včerejší divoká noc a útrpný dvouhodinový popojíždění po městě v příšerným vedru uspí do bezvědomí, takže lisabonský památky na západ od Mostu 25. dubna nepatří mezi moje nejsilnější vědomostní stránky. A zatímco ostatní turisti, hlavně ti z Japonska, na palubě turistickýho autobusu cvakají fotoaparáty, nadšeně povykují a jsou naprosto nadšení nejzápadnější evropskou metropolí, klimbám s hlavou nebezpečně se kymácející přes zábradlí autobusu, opilecký krápník slin u huby. Zkrátka výstavní kousek.

Naštěstí mě žaludeční nevolnost někde kus za věží Belém probere, a to tak silně, že jsem nucen přinutit řidiče k neplánovaný zastávce. A před zraky nedočkavých spolucestujících na přelidněným prostranství před monstrózním Památníkem objevů mě stihne syndrom Karla Máchy ze Sněženek a nekompromisně hážu ostrou šavli. Ta nevkusně dopadá na obrovskou mozaiku kompasu s mapou světa, na který je Portugalsko středem všeho a na který se hrdě prezentujou všechny jeho zámořský objevy a Irsko je tam malý a zpitvořený. Koukám, že jsem postalkoholický sajrajt plný elektrických limonád plus ranní kafe umístil pěkně do středu Evropy, v souladu se svým původem, ale na nějaký sofistikovaný rozbor těhle nečekaných souvislostí nemám ani trochu náladu, je mi fakt dost blbě. A kolem mě se znovu utvořil hlouček diváků, podobně jako minulou noc v tom darkroomu, jsem prostě tady v Portugalsku jasná reality star. Ale tentokrát publikum rozhodně nezažívá erotický vzrušení, spíš pohoršení nad zneuctěním portugalskýho národního symbolu. Nikdo z těch lidí se mnou evidentně nemá soucit a jediný, kdo mě chce chlácholivě obejmout, je támhleten obrovský Džízus s rozpaženýma rukama, ta třicet metrů vysoká kamenná napodobenina riodejaneirskýho šéfa, co se na mě právě teď kouká z protějšího břehu. Ale je moc daleko. (Džízus je vždycky moc daleko.)

„To musí být z toho horka, sorry,“ říkám přihlouple davu kolem mě a raději se dekuju.

„Jsi v pořádku?“ slyším zúčastněný hlas, když vlezu do autobusu. Ale překvapivě to není hlas mýho boyfrienda, jak by se asi slušelo. Je to naše dnešní průvodkyně Victoria. Podívám se na ni. Je opravdu krásná.

„Jo, jsem okay, díky.“ Ta musí být rozhodně dole vyholená, napadá mě.

„Promiň, omlouvám se, není mi dobře. To musí být z toho vedra. Přísahám, že až tě v Dublinu taky povozím po památkách, budu ve stoprocentní formě,“ dodám. Usměje se. Fakt hezky.

Autobus se dá znovu do pohybu, takže Japonci jsou zase celí happy, a Victoria pokračuje v blábolech o lisabonský historii.

Vracím se na svoje sedadlo vedle Seamuse.

„Dík za optání, jak mi je,“ řeknu ironicky. A on zase nic.

O pár minut později, někde ve futuristickým Parku národů na východním okraji města, už to napětí mezi námi nevydržím a zeptám se:

„For fuck’s sake, tak co se děje? Co je s tebou?“

Seamus se na mě podívá a pronese dneska svoji první větu:

„Se mnou?“

Oči má nějak smutně zarudlý.

Asi taky z toho vedra.

Na pláži 17 až 19

Nejlepší pláže v okolí Lisabonu jsou jednoznačně ty na jih od města v okolí resortu Costa de Caparica. Z lisabonskýho centra tam jste za deset patnáct minut. Z malinkýho a sympaticky nepříliš turisty zdevastovanýho městečka se stejným jménem se dál na jih táhne osmikilometrový pruh příjemných pláží. Čím jižněji vás malý rozkodrcaný vláček veze, tím jsou pláže prázdnější, intimnější. Jsou očíslovaný a celkem je jich dvacet. Od sedmnáctky po devatenáctku jsou nudistický a čtyřprocentní zároveň; tuhle kombinaci bych označil za velmi praktickou. Už druhý den zrovna tady chytáme s boyfriendem na naše bledý irský těla trochu tý přírodní hnědý barvy a zároveň se už několik dní plácáme v neprůstřelný situaci: proboha, Seamusi, co jsem udělal, žes ke mně tak ochladl?

Kolem nás se promenujou postarší odkvetlí exhibicionisti s vyvaleným moudím. Jen tak zevlujou po pláži, nestydatě servírujou svoje genitálie a povislý zadky všem okolo a doufají v zázrak, že někdo mladší a sexy se zvedne a půjde s nimi do nedalekých písčitých dun, které skryté mezi neprostupnými křovinami nabízejí dost intimity pro sbližování. Ale jediní mladí a sexy na týhle pláži jsme my dva s Seamusem. A ani jeden z nás nemá o ty dinosaury zájem. Máme svých starostí dost.

Mlčíme a v plavkách se opalujeme. A já v tý výhni musím pořád myslet na Seamuse a proč nám to teď spolu neklape a jestli jsem udělal něco, co jsem neměl, něco, co ho třeba naštvalo, zranilo. Jasně že tak trochu tuším, o co tady jde. Evidentně stále ještě rozdýchává tu nanicovatou čtyřhru s tím pro něj neznámým výletem do říše heteráckýho sexu. Ale to byl přece jen výstřelek, který nic neznamená, navíc jsme se na něm oba dohodli. Tak nevím.

Možná ho žere něco jinýho. Mě každopádně tohle napětí, tenhle frost mezi náma dost vyvádí z klidu a prázdninový pohody.

A pak už radši nemyslím a jen tak tupě a malátně ležím. Brzy se však nudím, protože není ani na co koukat, a tak si říkám, že bych mohl trochu rozvířit zdejší stojatý vody. Sundávám šortky a pyšně jen tak halabala si to šinu do moře. Všichni kolem zpozorní a zaujatě sledujou moje vymakaný a středoevropsky bílý zadní světla a já jimi naschvál lehce provokativně pohupuju do rytmu, který znamená: jen se podívejte, tatíci, tohle nikdy mít nebudete. Pak v moři jen tak trochu blbnu a skáču do vln a ty mi docela divoce narážejí do boků a do podbřišku a nějak samovolně mi naskočí představa, jak hezký by bylo takhle zprudka narážet do podbřišku tý krásný Portugalky Victorie, ale dřív, než se mi stačí přesunout veškerá krev do suterénu, radši lezu z vody. Přece jen nerad bych se vracel z moře na pláž s tvrdým. A nahatí gay taťkové kolem na mě zase brejlí, ale já si ho cudně schovávám do dlaní, takže mají po ptákách a smutně se rozptylují po okolí.

Vracím se k Seamusovi, a jak vidím jeho kyselý obličej, vjede do mě vztek, už toho mám fakt dost. Ale přece jen se udržím, nasoukám se zpět do plavek a lehnu si vedle něj.

A pak zkusím, dneska už asi po dvacatý, svoje sladký řečičky o tom, jak je tu krásně. On nic. Jak ho mám rád a jakjsem rád, že tu je se mnou. On nic.

To už nedám.

„Okay, pochopil jsem, že mě ignoruješ,“ říkám o dost hlasitěji, než bych asi měl, „jen doufám, že k tomu máš nějakej důvod. Ten je mi sice neznámej, ale hlavně že ti to takhle vyhovuje.“

Mlčí.

Tak se otočím na břicho a snažím se zklidnit. Co se mi honí hlavou, mi v tom ale nepomáhá. Proč jsem vlastně s ním? Je náš vztah vystavěný skutečně na tak pevných základech, jak jsem si vždycky myslel? Ne, evidentně je to mezi námi křehčí, než jsem se domníval.

Z těhle znepokojujících heretických myšlenek mě po čtvrt hodině probere pálení zad.

„Budeš aspoň tak hodnej a namažeš mi záda, abych se nespálil?“

On nic. A to už mě fakt nasere.

„Víš co, go fuck yourself!“ Vezmu si ručník a svoje věci a lehnu si tak dvacet metrů od něho. Sundávám plavky a vyzývavě se rozhlížím po týpcích kolem. Je to opravdu zoufalá bída, raději upadám do otupělýho polospánku. Pálení zad už ani necítím.

Jenže pak večer na hotelu mám záda v jednom ohni. Ale to mě nebolí nejvíc.

Očividně jsem to pouze já, kdo z nás má ještě pořád snahu prolomit ledy. Říkám si, jsem starší, měl bych být racionálnější, ochotnější ke kompromisům, míň tvrdohlavý, a tak se rozhodnu použít na usmíření tu poslední, a jak obecně známo nejosvědčenější zbraň: vyjedu po něm. Sice reaguje, ale je to takový mrtvý, bez náboje. I tak se snažím a i se svými zuboženými spálenými zády ho usilovně pokuřuju, ale po několika minutách mi dojde, že tohle fakt nikam nevede, tak toho radši nechávám a ptám se znovu – a přísahám bohu, že teďka fakt už naposledy – co se děje, proč nechce, proč se tohle všechno mezi námi děje.

Odpovědi se nedočkám a říkám si: okay, tak tohle je teda konec, a pak se zvedám z postele, nechávám ho tam v tý jeho napučenosti a lehám si na zem. Příjemně mi to chladí spálený záda.

A pak se v horký lisabonský tmě, za kterou jsem vděčný, protože skrývá můj vlhký obličej, ozvou Seamusova slova:

„Nedokážu se prostě vyrovnat s situací, co jsem viděl, nedokážu strávit ten obrázek tebe na, nebo dokonce v ženským těle… Ale co mě fakt blokuje, je zjištění, že asi nevěřím na budoucnost našeho vztahu. Protože ty vlastně nevíš, co chceš. A stejně mi jednou utečeš s nějakou holkou. Tak si říkám, proč ztrácet čas a plejtvat energií.“

A je to venku.

Teď naopak mlčím já.

Konec dovolený, konec vztahu

A mlčím celý zbytek naší vypečený dovolený.

Mlčím i na lisabonským letišti, kde čekáme na letadlo, který nás dopraví do Irska. Sedím vedle Seamuse v hlučný hale, chci mu toho tolik říct, ale žádný slova ze mě nejdou. A pak oba slyšíme, že naše letadlo je ready. Zvedneme se. Mlčky.

Naivně doufám, že až opustíme tohle město, necháme tu i náš problém, naše nedorozumění. Že až přistaneme u nás doma v Irsku, bude všechno v pořádku, jako dřív.

A celou cestu během neklidnýho letu plnýho turbulencí mi je všechno líto, hlavně to, jak nejsme oba ochotní se usmířit, všechno smazat a vážit si toho, co mezi námi evidentně je. Nebo spíš bylo. Podívám se na něj, chci mu říct, že ho mám rád, že ho miluju a že s ním chci být a že chci být součástí jeho budoucnosti.

Ale neřeknu to.

Ani se na mě nepodívá. Čte si.

Tak se otočím a koukám z okýnka. Pozoruju, jak se blížíme k zemi, jak přistáváme, a ten obrázek blížící se zeleně se mi v očích rozmlžuje. A ani nevím, že teď kouká Seamus na mě.

Irsko nás přivítalo nevlídným chladným deštěm, jako by vytušilo, jak to mezi námi s Seamusem právě teď je. Stojíme rozpačitě s kufry před naším domem. Co se odehrálo tam daleko v Portugalsku, je evidentně v Irsku s námi.

„Tak co, jdeme nahoru, nebo jak?“ ptám se a snažím se, aby to znělo normálně.

„Myslím, že spíš dneska pojedu spát domů k rodičům.“

„Okay. Jak chceš,“ obrovský chladný nůž jeho slov mi bolestně zajede do vnitřností, protože jestli jsem před tím pořád trochu doufal, že se to mezi námi spraví, tohle jednoznačně znamená konec.

„Mám tě rád, Seamusi,“ řeknu ještě. On pokývá smutně hlavou a už vytáčí číslo na taxislužbu. Tak se otočím a sám vejdu do domu.

A když pak zdolám všech pět útrpných pater a vejdu do bytu, napadne mě asi tisíc věcí, co bych mu tak rád řekl. Běžím na balkón, chci je všechny na něj vykřičet. Koukám dolů, ale už je pryč.

A poté, ani nevím jak dlouho, jen tak sedím na gauči, naprosto zdrchaný, nemám ani trochu síly si vybalit věci.

Nečekaný ticho v mým bytě na mě zcela zřetelně křičí: Je konec!

Třídenní aklimatizace s charitativní tečkou

Hodil jsem se na tři dny marod.

Nějak se necítím jít hned po dovolený plný dramatických událostí do práce. Zkrátka volím cestu pomalý aklimatizace. A popravdě řečeno jsem taky trochu v depce.

Takže jsem zavřený doma a snažím se o inventuru svýho života. Sumarizuju si ve škebli co dělat (zabalit to v Irsku úplně a jet zpátky do Prahy?) a jakou cestou se dát (plavit se dál po těch neklidných gay vodách plných vzrušení, nebo konečně přeskočit zpátky na pěkně ušlapanou a k zářivý budoucností mířící pěšinku nějakýho hetero vztahu?).

No a taky tady tvrdnu doma, protože nechci prošvihnout Seamuse, který si přece jednou musí přijít pro věci. A vrátit mi klíč.

V třídenní mentální očistě mi pomáhají: gauč před televizí (který v podstatě neopouštím), rodinný balení čokoládových muffinů, military porno na DVD (Souložím vlasti) a nový menu mý lokální pizzerie s donáškou (marně se pokouším při telefonických objednávkách dát svým slovům, že bych chtěl, aby mi nějakej ten hot fit kluk, co rozváží pizzu, doručil pořádný extra kus masa, natolik sexuální podtext, aby se tak skutečně stalo – pizzu přehnaně zasypanou salámy a kousky stejků mi dvakrát denně donáší malá vrásčitá Korejka).

A třetí den týhle sebelítostný mizérie, kdy už jsem z pizzy a buchet nafouklý jak balón a je jasný, že v tomhle bytě prasknu a shniju a až za několik let mě tady v rozkladu objeví Morgan Freeman a Brad Pitt, zazvoní zvonek u dveří.

A protože pizzu už jsem si dneska dvakrát objednal (jedině že by mi jako nejvěrnějšímu zákazníkovi poslali něco extra), napadne mě, že to musí být Seamus. Zpanikařím, protože samozřejmě nechci, aby mě viděl takhle zuboženýho. Rychle na sebe hodím nějaký slušný a hlavně čistý hadry. Ty, co jsem měl na sobě celý tři dny, hážu do kouta, dost smrdí, jsou natáhlý potem, ztvrdlým spánkem a celkově smutně symbolizujou současnou recesi mýho osobního života. Takže jakž takž fresh nakonec letím do předsíně, kde zvonek bez přestání řve (Seamus má ale klíče – proč už si neotevřel?).

Před dveřma stojí obrovský černý týpek a zírá na mě vyvalenýma očima. Dost se vyděsím: vypadá úplně přesně jako armádní generál tmavý pleti z vojenskýho porna, co bez přestání tři dny sjíždím. Instinkt mi velí rychle zabouchnout dveře, než mě tohle černý zvíře rituálně vykostí anebo nemilosrdně potrestá polní lopatkou, jak to v záchvatu vojenský disciplíny dost brutálně prováděl na nevinných tělech mladičkých vojínů v onom nechutným kousku kinematografie pro dospělý. Ale nakonec se opanuju a dveře jen přivřu, na což můžu být s odstupem času opravdu hrdý. A taky na svou toleranci, protože komu se s takovou samozřejmostí u dveří střídají různý národnosti (Korejka, Afričan, jen ten Ir, na kterýho tolik čekám, ne a ne přijít) jako mně, he?

„Co chcete?“ vypadne ze mě vystrašeně.

Polámanou angličtinou mi vysvětluje, že tady dělají sbírku oblečení pro hladovějící lidi v Africe. A že mě teda moc prosí, jestli bych jim něco nedaroval.

„Ty vole, nejsem Bono,“ řeknu mu a zavřu dveře. Ale hned v příští sekundě se zastydím, jak nevkusně jsem tenhle charitativní moment neustál, a tak rychle čapnu ty svoje čpící hadry, co mi dělaly společnost poslední tři dny, běžím na chodbu a tam je poslovi z černýho kontinentu předávám. Neodpustím si ale poznámku, že jestli moje hadry lidem v Africe budou pasovat, tak zas nemůžou být tak vyhladovělí. Doufám, že mi nerozuměl.

A tenhle kontakt se světem, dokonce rozvojovým a hladovějícím, mě konečně vrátil do reálu. Je na čase se vrátit do práce. A taky do života bez Seamuse.

Den nato jdu teda do práce.

A večer se vracím do svýho bytu. Je sice přeplněný krabicemi od pizzy, přesto prázdný.

A najednou si všimnu, že Seamusovy věci jsou pryč. Otevřu jeho skříň – je prázdná. Stejně tak zásuvky. V jedný najdu klíče od bytu a malý zmuchlaný vzkaz: Měj se! See you around, S.

A je to: je pryč, nadobro. Jako by tu se mnou ani nikdy nebydlel.

Dám se do uklízení krabic od pizzy.