Epilog

leden 2010

Sedím v největším pražském gay klubu, usrkávám irskou kávu a koukám na teplý cvrkot kolem. Vystrojení krasavci procházejí kolem mého stolečku někam dolů, kde je prý bar, taneční parket, dokonce i darkroom. Zatím jsem dole nikdy nebyl. Není proč. Přestože si všechny ty zdejší vyšlechtěné hřebečky pečlivě prohlížím, rozhodně nekrujzuju, nevybírám si. Nestojím o žádného z nich. Jen hledám. Toho jednoho. Dělám to tady den co den každý večer. Už třetí týden.

Praha je úžasná, moc se mi tu líbí. Jen je mi tu hrozná zima. Ze začátku jsem byl celý nadšený ze sněhu. Bílé parky, bílé ulice, bílé věže a domy. Jenže teď, skoro po třech týdnech, už mám sněhové nadílky plné zuby, protože sněhu je pořád víc a víc, špatně se v něm chodí a už není bílý, ale šedivý, a dokonce černý.

U nás doma nesněží.

Taky jsem si slíbil, že se v Čechách naučím lyžovat.

Co se týče zdejší gay scény, musím říct, že je to tu dost jiné než u nás v Irsku: kluci jsou tu rozhodně hezčí, to bez debat, ale na druhou stranu nejsou tak přátelští a otevření jako my teplí Irové; jen tak lehce se s vámi do rozhovoru nedají.

Dopil jsem silné alkoholické kafe, a protože další, páté, už nechci a ani žádný jiný drink, zvedám se a odcházím. Pár postarších, vcelku ucházejících týpků na baru se svými horalskými péřovkami přehozenými přes židle si mě prohlíží: musím fakt vypadat divně – takhle pravidelně tady každý den zevlovat nad kafem a do žádného kluka nakonec nejít.

Tak dneska zase nic. Pořád ale věřím, že se tady jednou ten, koho hledám, přece jen objeví, říkám si ještě a už jsem u východu. Zatlačím do dveří, nic, kouknu na nápis v češtině, v tom nejsložitějším jazyce na světě, tak mi to alespoň po mé třítýdenní zkušenosti připadá, čtu k sobě, aha, asi pull, tak to zkusím na druhou stranu, dveře se otevřou a konečně jsem venku.

A pak kráčím dlouhou ulicí dolů k velké budově na horním konci jednoho dlouhého náměstí a vcházím do metra.

Pochopit metro nebylo pro mě, obyčejného malého irského leprikona z města, kde jezdí jen pár autobusových linek, nakonec zas tak složité. Nejdůležitější je vždycky zjistit, na kterou stranu nástupiště se postavit, a nastoupit tak do správného vlaku.

Asi po pěti minutách čekání přijede vlak, jak jinak, na protější kolej. Zákon schválnosti. Když se v protějším metru zavřou dveře, jen tak instinktivně, asi z nudy, se na ten vlak otočím.

A vtom ho uvidím.

Támhle je!

Honza.

Ten svérázný český kluk, se kterým jsem u nás doma v Corku randil a kterému chci dát ještě jednu šanci. Respektive nám oběma.

Kluk, kterého se chci zeptat, jestli pořád čeká, dokud nepřijdu, protože já jsem zrovna přišel.

A taky mu chci dát nové hodinky Diesel. Protože ty staré ztratil.

Vidím ho teď zcela zřetelně: Honza, důvod proč jsem v tomhle velkém chladném zasněženém městě, stojí jakoby nic v pomalu se rozjíždějícím vlaku. A teď zvedá ruku, a to k nějaké holce, které jsem si před tím nevšiml, která ale evidentně k němu patří, hladí ji po vlasech, vlak zrychluje a celý ten obrázek se mi rozmazává a ujíždí do strany, ale ještě stihnu zahlídnout, jak tu holku tak nějak španělského vzhledu s tmavými vlasy a opálenou pletí políbí, a to je poslední, co jsem schopen registrovat, protože vlak je v dalších dvou sekundách pryč a zbyl mi po něm jenom vítr ve vlasech.

Jako opařený se otočím ke své koleji. Evidentně se mi tentokrát to správné metro vybrat nepodařilo, napadne mě hořce.

Odněkud zdálky přijíždí další vlak. Tentokrát ten můj.

Pojede opačným směrem.