druhý, třetí a čtvrtý měsíc druhého roku
Démoni
Se svou verzí příčin ekonomický recese, kterou Irsko právě teď naplno prožívá, přišel i kolega z bankovní ochranky, náboženský fanatik Lukasz. Místo bezpečí a ochrany během finančních transakcí začal polský boží syn nabízet irským zákazníkům svý vysvětlení:
„Jste plní démonů. Démonů! Dé-mo-nů! A proto přišel trest,“ křičel na ně přes přepážku.
Už dlouho jsem se v práci tak nepobavil.
Šéfová Saoirsa se však moc nebavila. Lukasz dostal vyhazov na hodinu: svou náhlou nezaměstnaností tak ještě prohloubil ekonomickou krizi a z našeho pracoviště se konečně stala bezbožná zóna.
Předem lituju lidi, který budou před nebo za svérázným šiřitelem víry stát v dlouhý frontě na podporu v nezaměstnanosti.
Nový mužný gay svět na obzoru
Dneska před prací jsem si potřeboval doplnit hladinu homonálady a homoinformací, a proto jsem si zašel na kafe do duhovýho poof centra ve městě. Různý druhy kávy sponzorovaný irskou vládou, ohmataný gay čtivo, barman, co si myslí, že je Shakira, a osamělí kluci u stolečků.
Napravo ode mě blonďatý latéčko se skinny mlíkem – tenounký nožičky v příliš těsných džínech, ze kterých mu jakoby náhodně vykukuje spodní prádlo dýendží. Nalevo ode mě pak zrzavý dvojitý decaf cappuccino – zženštilý úsměv perfektního chrupu a na kost vychrtlý hrudníček obepnutý tričkem titěrně dětský velikosti, že bych ho neoblíkl ani na svou oblíbenou panenku. Takže nic zásadního. Aspoň se můžu koncentrovat na svoji kávu a nějaký to čtení.
„Jedno moccaccino s panákem Jamesona.“
„Alkohol nepodáváme, jsme státem dotovaný gay centrum osvěty,“ řekl mi číšník Shakira, a aby to vše potvrdil, vykroužil hubeňoučkou pánví do vzduchu dvě ležatý osmičky. Asi jakože Hips Don’t Lie. Nebo možná spíš: vyber si mě, jsem levná.
„A navíc je půl desátý dopoledne,“ dodal káravě.
„Tak nic no. Jsem myslel, že jsem v Irsku…,“ říkám znechuceně. „Tak teda jedno moka, if it’s okay with you.“ Shakira udělal půlotočku, na kterou by byl hrdý i Baryšnikov, v neslyšným latino rytmu odtančil ke kávovaru a já otevřel nový číslo jednoho anglickýho buzního měsíčníku.
Listoval jsem těmi fešáky v plavkách a fešáky v boxerkách, až mě zaujal jeden článek: jistý veterán londýnský gay scény popisuje zásadní změnu, která se v těchhle ekonomicky chmurných dnech děje s tamější homokomunitou. Hlavní město gay světa – londýnský Soho – prožívá revoluci mužnosti!
Tam už prý dávno neletí vychrtlí šampónci s nagelovanými vlásky, hladce vyholenou a kosmetickými produkty hýčkanou pletí v hadrech velikosti XXS. To jsou věci! Zženštilý typy už neletí. Naopak: teď jsou v kurzu zarostlí, mužní borci. Přirozeně neotesaná mužnost vítězí nad vykroucenou metrosexuální hypermódností. Nová vlna přináší drsňácký kníry, prsa v hustý srsti, piercingy na pohlaví, kožený bundy, armádní boty. Tihle ostří hoši neztrácejí čas v posilovnách, před zrcadlem nebo nedej bože v kosmetických salónech. Jejich svaly jsou přirozený, počínající pleš či lehký bříško není důvodem sebevražedných myšlenek, ale naopak důvodem k hrdosti. Tihle medvědi East Endu se pohybují po klubu klidně bez parfému a v tmavých hadrech jak z hustýho gay porna sedmdesátých let se pak nechávají opřeni o cihlovou zeď za klubem fistovat. Žádný jemný a čistý metrosexuální orálek na gaučíku z Milána za poslechu Kylie Minogue. Londýnská gay scéna zkrátka vytvrdla, pozbyla vykroucenosti. A je to prý mužný, nostalgický, odvážný, rajcovní. Konec článku.
Státem sponzorovaný moccaccino přistálo na mým stole.
„Díky,“ usměju se na barmana a rozhlídnu se kolem sebe. Je to návrat do místní reality: cappuccino i laté se na mě taky podívají, ano, jsem zpět ve vykrouceným irským království. Jak dlouho bude trvat, než revoluce londýnských gay drsňáků nabere západní vítr, překoná Irský moře a usadí se i tady na zeleným ostrově?
Zrzek nad cappuccinem teď navíc přidal sérii vcelku roztomilých úsměvů s významovým přesahem. Když pak do sebe konečně kopnu to přeslazený kafe a mířím k východu, chytne mě za ruku a vloží mi do ní svoje telefonní číslo.
„To kdybys měl zase někdy po ránu chuť na kafe s whisky. Já ti ho rád udělám. Třeba u mě doma.“
Poděkuju a vypluju z kavárny ven.
Cestou do práce jsem minul hned několik odpadkových košů.
Papírek s telefonním číslem jsem do žádného nevyhodil.
Milan někdy nad ránem na zásadní téma
„No tak s tímhle bisexuálním sajrajtem na mě nechoď! Tohle si může myslet jen taková polovičatá buzna jako ty! Jak že nemůžou být pěkný?! Jasně že můžou! Co to je za nanicovatý heterácký soft řeči?! Tomu evidentně nerozumíš! Se radši na to gayování vyser, když máš takový blbý, evidentně nepravdivý hlody! Stejně tak jako oči, úsměv, prsty na rukou nebo jakákoliv jiná část lidskýho těla, tak i o péru můžeš říct, jestli je pěkný nebo ne. Někdo má pěkný. Někdo ne. Tak nemluv rubbish, věř zkušenýmu a radši objednej další pivka, než nám to tu zavřou.“
Nejvýznamnější, nejdivočejší,
nejdivnější irský den celého roku
Probudil mě rachot, křik, hluk na ulici.
Posadím se na posteli a v hlavě se mi rozjede genocida mozkových buněk. Kocovina jako prase. V ústech saharský sucho, čelo zpocený. Kouknu se dolů: chlupy na břiše slepený k sobě, nadzvednu gumu boxerek, aha, asi včera něco bylo. Ale s kým? Otočím hlavu do strany, což mi způsobí nadpozemskou bolest v lebce, a hele, ecce homo, extra tělo v mý posteli. Nadzvednu peřinu a zahlídnu chomáč černých vlasů: Seamus. Tak to jo, to by snad do sebe i mohlo zapadat. Zakryju ho a nechávám spát.
Jak válečný lazar se doplazím k umyvadlu. Vodu! Několik litrů chlorovaný vody ale nestačí. Potřebuju svůj lék na kocovinu: vychlazenou kolu a pytlík čipsů, nejlépe s příchutí sůl a ocet. Zoufale prohledávám skříňky, nic. Nic naplat, musím ze zákopů kocoviny ven na denní světlo.
Venku masakr: ulice jsou plný pištících dětí, přiopilých dospělých, kočárků s vlaječkami, jako by nestačilo těch pět tisíc wattů ze všech zářivek světa přímo do mých očí, a všechno je to hozený do barev irský trikolóry. Rozhodnu se pro přímočarou ofenzívu přes hlavní ulici do svýho lokálního šopu. S vypětím všech sil podlezu zábrany a už se prodírám podivnými kreaturami, který si to mašírujou jako součást pochodu svatýho Patrika. A je to bolestný trip jako žádný jiný: tančící draci, ženský fotbalový tým dribluje míči, jeptišky točí nad hlavou zelenooranžovými stuhami, dechovka válečných veteránů a uřvaná sborová modlitba polský komunity, to všechno smíchaný v jednu barevnou kejdu v mý hlavě. Konečně dosáhnu cíle, vrazím do obchodu, koupím si svou drogu a konečně můžu utišit matku všech kocovin.
O dvě třetinkový láhve úkojných bublinek později jsem už zklidněnej natolik, že si troufnu i trochu postát v davu a trochu podrobněji si prohlídnout ten pestrobarevnej katalog šílených lidí, co mašírujou po ulici.
A najednou ho uvidím! V sekci vysokoškolských studentů převlečených za růžový a duhový gay ovce si to hned na kraji stáda kráčí Seamus. Můj Seamus! V růžový ovčí vlně s šálou Ireland na krku. Obrovský kladivo mě praští přes kebku a před očima mi zabliká neon s otázkou: kdo to teda v mý posteli sakra je, když ne Seamus? Sbíječka v hlavě rozjede drsný techno, orosím se potem. Seamus si mě samozřejmě nevšimne, je hnán davem někam do pryč.
Nasadím ten nejrychlejší krok, kterýho jsem schopen, běžet mi probolavělý tělo nedovolí, a pádím domů. Marně se snažím pospojovat útržky včerejší chlastačky, ale je to příliš složitý puzzle, navíc několik evidentně zásadních dílků chybí. „Třeba je to ženská na celej život anebo je to buzerant,“ naskočí mi zákeřně text od Chinaski do palice a já konečně vbíhám do domu. Vyjedu výtahem do posledního patra. Na chodbě potkám sousedku – atraktivní Spanělku Isabelu. Nezaregistruju, že je oblečená míň, než by se slušelo. Zastaví se a kouká na mě, jako bych měl říct něco víc než ahoj, jak se vede.
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Cože?“ nechápu, co to mele.
„Nemáš mi víc co říct?“
„Happy St. Patrick’s Day?“ zkouším. Tváří se naštvaně. Byl jsem v noci v bytě moc hlučnej nebo co? Fakt nevím, co ji žere, ale teď rozhodně nemám čas na řešení sousedských vztahů.
„Promiň, já teď nemám čas. Pospíchám domů. Mám tam někoho přes noc a nevím koho,“ řeknu ještě a vpadnu do svýho bytu.
A je to fakt napínavý: otvírám dveře do ložnice. Smrad jak v likérce Božkov, bordel jak v tanku, noha mi podjede na kousku kluzký gumy. Dramaticky nadzvednu peřinu.
A nic. Nikdo. Jen prázdný bojiště se zmuchlaným prostěradlem.
Pročesávám byt a čekám, že na mě někdo odněkud vyskočí. Ale zase nic. Byt je teda prázdný. Směr vyšetřování teď orientuju na dvě základní otázky, a to: co z bytu zmizelo a jestli to byl kluk nebo holka. Sakra, proč já se ráno nepodíval pozorněji.
V bytě pravděpodobně nic nechybí, a tak se vracím do postele a hledám nějaký svědectví tam. Nic. Žádný kus prádla ani vlas, vůbec žádná stopa po mužský ani ženský existenci. Očichávám teda polštář i zvlněný pohoří zmuchlanýho prostěradla. Pach sexuálního utkání. Ale kdo se ho – teda kromě mě – účastnil, nedokážu rozpoznat. Vzdávám to a upadám vyčerpáním do spánku.
A zdá se mi, že se vracím z jakýsi hospody, kde došlo na prudkou oslavu nadcházejícího dne svatýho Patrika, a pak kompletně vykropenej ve výtahu potkávám Penelope Cruz z toho novýho filmu Woodyho Allena o Barceloně, je sexy a vypadá trochu jako moje sousedka, a slovo dává slovo, ruka nachází ruku, ruka nachází zadek a stehna a chci okamžitě mezi ně, ale zatím jí jen sahám pod triko a její prsa mi slastně naplní dlaně, a když pak výtah zastaví, v tom snu navrhuju: pojď ke mně, chci ti ho ukázat, ten byt jako.
Najednou mě ale z tohohle vzrušivýho snu vyruší hrozivý rány na stěnu za postelí: pošahaná sousedka zase luxuje! Proboha, pokolikátý už v tomhle týdnu? A je to evidentně zuřivý úklid, který mě má potrestat nebo co. Ta její mašina řve jak kosmický raketoplán a ten klacek se sajícím koncem ďábelsky naráží na moji zeď.
„Sakra, co má za problém, ta bláznivka?“
Vstanu, kámoška kocovina stále přítomna a v tom mi přijde zpráva od Seamuse:
„Happy St. Patrick’s Day, ty spáči.“
„Happy St. Patrick’s Day, ty teplá ovce,“ odpovím.
Chci se vrátit zpět do svýho nadrženýho snu, ale už se mi to nedaří. A tak jen tak zevluju s polotvrdým šlongem na gauči.
S každým dalším zlostným úderem sousedčina vysavače na mou zeď se ptám sám sebe: byl to skutečně jen sen, nebo se mi vyjevila minulá noc v plný parádě?
Irsko není porno velmoc, ale má své hvězdy
Esemesková konverzace s jedním zrzkem, kterýho jsem potkal minulý týden v jedný teplý kavárně, dospěla do stadia Pojďme spolu někam vyrazit, a tak proti sobě sedíme v jednom teploušským bistru v centru.
Je příjemný, vcelku hezký, dost hubený, hodně vyšlechtěný. Jmenuje se Alfred, je Ir, ale pracuje v Anglii. Asi je hezčí, než se mi zdá, protože sklízí poměrně velkou pozornost mezi okolo sedícími kluky. Má však oči jen pro mě.
„A co tam v tý Anglii děláš?“ ptám se.
„Se bojím, že odejdeš, když ti to řeknu. A to by byla škoda.“
„Mě jen tak něco nerozhodí,“ řeknu ještě a fakt se bojím, co mi hodlá sdělit. Očima najdu východ. Kdyby byl zapotřebí rychlý ústup.
„Točím porno.“
„Aha.“
„Gay porno, chápeš?“
„Aha. Cool!“ A jsem fakt vyděšený, protože při vší úctě k tvrdě pracujícím hochům v tomhle průmyslu nejsem žádný extra velký fanoušek pohyblivých obrázků s pohyblivými genitáliemi. Ne že bych byl prudérní, to fakt ne, jen mě porno prostě nebaví. Ani teplý, ani to strejťácký. Navíc mi asociuje negativní představy: nemoci, drogy a fakt, že někdo je nucen dělat něco, co třeba ani dělat nechce. Zkrátka nejsem ten nejvhodnější zákazník, preferuju tuhle zábavnou lidskou činnost v ryze soukromý amatérský podobě.
Ale teď tu sedím s profesionálem.
„Takže ti to nevadí? Většina kluků s tím má problém.“
No a protože já rozhodně nechci být jako většina, co s tím má problém, ptám se na podrobnosti. Hezky vychovaně se ho dotazuju na práci. A vlastně mě i tenhle lidský osud zajímá.
A tak se dozvídám spoustu zajímavýho: v Irsku se prý moc porna netočí, to teplý už vůbec ne, katolická země. A protože Alfred se už jako malý kluk rád předváděl a pak když v šestnácti ve školních sprchách pochopil, nejen že je gay, ale i to, že v porovnání s ostatními kluky zmužněl o něco víc ve smyslu objemu a délky, rozhodl se místo na vejšku odjet do Londýna. Tam několikrát zkoušel konkurzy na menší role ve westendových muzikálech, ale zdrojem obživy se mu nakonec nestaly taneční pohyby, ale pohyby pánevní oblasti. Namísto hlasivek ho živí jiný, podle vyprávění extrémně vyvinutý orgán. Brzy se stal velkou hvězdou anglickýho gay porno průmyslu, má dokonce svou pravidelnou čtvrthodinku každý víkend na placený pornotelevizi. Je v branži už čtyři roky, teď je mu dvaadvacet. Natočil přes třicet filmů; za jednu asi dvacetiminutovou scénu inkasuje 300 až 500 liber a podle svých slov za svůj nejlepší film považuje dílko s názvem Ptáci. Velmi případné, napadá mě.
Když mu sdělím, že jsem z Čech, hned mu zablýsknou oči.
„Český a slovenský kluky mám rád. S těma je radost dělat. Jsou pracovití a mají výdrž. A taky jsou hezcí, ne moc svalnatí, ale vyrýsovaní. To se mi líbí. Na rozdíl třeba od Maďarů, to jsou líný a namyšlený kulturistický obludy s malým nářadím,“ řekne ještě a já musím ocenit jeho pracovní entuziasmus. Už dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by tak nadšeně mluvil o svým zaměstnání. Klišé o práci, která je obživou i koníčkem, tady platí stoprocentně.
Vím, že i když je fajn, milý a dost upřímný, z tohohle našeho setkání, asi právě kvůli tomu, co dělá, nic vážnějšího nekouká. Ale je tady jedna věc, kterou se rozhodnu neprodleně objasnit. Umírám totiž zvědavostí vidět na vlastní oči, jak velký má Alfred vrozený dispozice pro svou práci.
„Hele, jak dobrá je moje čeština?“ zeptá se mě ještě a v orgasmický grimase přivře oči a ztišeně, přesto naléhavě a vášnivě zavzdychá:
„Poť, poť, uš bůdu…“
Několik týpků okolo nás zmlklo a já zjistím, že ho celou tu dobu nadšeně pozorují. A pak mi to dojde: oni ho znají!
„Tvoje čeština je vynikající,“ řeknu a najednou pocítím, jak mi Alfredovy nepopiratelný herecký schopnosti napumpovaly krev do slabin. On se projeví jako zkušený profesionál, celou mou náhlou nadrženou situaci odhalí ve vteřině a věcně řekne:
„Čekám tě na WC.“
A vyprovázen toužebnými pohledy kolem sedících zmizí za dveřmi toalet.
Okamžitě ke mně přijde číšník, naštvaně mi třískne účtem na stůl, sebere talíře a mezi zuby závistivě procedí:
„Doufám, že víš, ty nulo, s kým máš tu čest. To je Hugecock! Největší irská porno hvězda. Hugecockovi Ptáci jsou hotová klasika. Skvělej herec s obrovským megašroubovákem. A můj osobní idol.“
Zaplatím a hlavou mi prolítne pochybnost, jestli opravdu chci mít něco s takhle provařenou gay porno hvězdou. Znovu očima najdu dveře východu.
To bistro jsem opustil až o půl hodiny později. Rozhodl jsem se totiž nakonec přece jen pro dveře toalet.
Venku na ulici ale mažu Alfredovo číslo z mobilu – definitivně si ujasňuju, že už se s ním nechci potkat, jakkoliv to bylo příjemný a sympaticky vzdělávací setkání. Aspoň jsem si rozšířil znalosti v tomhle specifickým odvětví světový kinematografie.
A najednou mi dojde: Alfred Hugecock – Ptáci. A to mě fakt pobaví.
Namísto domů mířím podvečerní ulicí do nejbližší pornopůjčovny. Na tváři mám úsměv. Co na tom, že trochu natrženej.
Morris a jeho honba na irskýho zrzka
V honbě za svým prvním intimním sblížením s plameňákem, džindžrem neboli zrzkem dorazil Milanův kamarád Morris, co žije v Anglii, i sem k nám, na náš teplý irský ostrov. Je mu osmadvacet a je to král Gaydaru.
Morris vynechal irský památky, dlouhý procházky v dešti po útesech i návštěvu muzea s irskou historií. Veškerou energii svýho výletu plně zasvětil svý rudovlasý misi.
A tak stojíme v jednom z místních queer barů.
Morris vysílá očima nadržený feromony na všechny světový strany, já cucám vodku s redbullem.
„Támhle ty dva znám z Gaydaru. A támhleten mi napsal na Facebook.“
„Tak jdi do nich, sakra,“ vyzývám ho k aktivitě.
„Ne, se stydím. Čekám, až oni osloví mě.“
A takhle to jde celý večer, rapidně se zvyšující hladina alkoholu v našich tepnách na tom bohužel pro Morrise nic nezmění.
A pak se objeví on.
S vlasy hluboko do obličeje zrzavý Zac Efron v šedivých teplákách, na nich úžasnou bouli, pod mikinou na zip bílý tílko, bicepsy i prsní svaly v plný High School Musical kvalitě. Zkrátka jako by do tohohle baru dorazil rovnou z basketbalovýho tréninku řeckých bohů.
„Tak tomu bych podržel míče,“ řekne Morris nadrženě a oba stejně jako zbytek klubu na ten zázrak užasle zíráme.
„Nějak mi vyschlo v krku,“ přeruším ten silný uslintaný moment. „Jdu si pro další drink. Chceš taky něco?“ ptám se Morrise.
„Chci jeho!“
„K pití, vole.“
„Ne, k pití nic. Zrovna teď jsem vlhkej až až,“ dodá zasněně Morris, aniž by přestal vejrat.
K Morrisovi na okraj tanečního parketu se vracím až za hodnou chvíli, v podstatě těsně před zavřením klubu: ne že bych na něj zapomněl, jen jsem na baru řešil svůj vlastní blonďatý byznys v upjatých džínách, ze kterýho nakonec nic nebylo.
Hudba dohrála, světla se rozsvítila: klub se zavírá – doba párování, základní instinkt v čistý nejnadrženější podobě. Zrzavý princ v tílku stojí nezapleten v jiný tělo hned vedle Morrise – to je šance! Oba se ale nesměle rozhlížejí okolo sebe. A je to fakt vysoká hra patriotů. Koho si vybrat? Co toho vedle mě? A kdo osloví koho? Je pro mě dost dobrej?
„Tak jdeš do něj, nebo ne?“ znovu povzbuzuju Morrise k aktivitě a cítím, že bych za to měl dostat nějakou doživotní gay cenu nebo tak něco.
„Už jsem ti řekl, že jsem plachej. Pojďme radši domů.“
Zakroutím očima: je konec, game over, nebude nic. Hon končí, liška pláchla. Takže opouštíme klub. Nezpárováni.
Morris samozřejmě mele donekonečna o tom zrzkovi a já jen tiše přemýšlím o tom, proč je gay scéna někdy tak zbytečně komplikovaná. Gayům chybí takový ten přímočarý heterácký tah na branku. Když opilý nadržený kluk chce opilou a nadrženou holku, která navíc neříká ne a taky chce, tak ten kluk jde zkrátka na věc a je to upečený raz dva. Žádný zbytečný gejácký okolky a rituální tanečky kolem horký kaše.
Druhý den je moje včerejší myšlenka o občasný nepřímočarosti teplýho světa potvrzena: Morris dostal hned ráno vzkaz na Gaydar. Od boha zrzka. Že se mu prý Morris dost líbí a že to bylo včera fajn. Mohli by se zase dneska večer vidět.
Celý mi to přijde nepřirozený, tak trochu na hlavu postavený. Raději si posílají zprávy na vlnách virtuálního světa, než aby si úplně normálně v reálu pokecali a hned poznali, jestli je to jenom na rychlovku někde v temný postranní uličce za barem, nebo z toho kouká něco víc.
Ale i tak razíme dneska večer znovu do toho samýho klubu. Je mi samozřejmě jasný, že z toho stejně nic nebude. Ale doufat je hezký.
Někdy nám teploušům fakt nerozumím.
Reprodukční povinnosti
Po těžký a dlouhý sobotní noci jsme se někdy brzy nad nedělním ránem přesunuli z homoklubu do jedný hospody bez bližší specifikace sexuálních preferencí a hlavně s prodlouženou otevírací dobou.
Je to tu mnohem zábavnější než mezi teplomety. Pestřejší, uvolněnější. Opilý ošklivý holky a opilí hezcí kluci. A taky jeden fanatický mravokárce, jak se posléze ukáže.
Stojíme již pěkně nadraní na baru. Nelze nás přehlídnout ani přeslechnout: Milan s Morrisem se konečně přestali bavit o Morrisově druhým a opět neúspěšným pokusu o rudovlasýho hezouna v tílku a s maximální hlasitostí dospěli ke zcela zásadním teploušským konverzačním tématům, jako je za a, co dělat s rukama, když poskytuješ partnerovi slast orálního sexu, a za b, jak se vší galantností a slušností přimět svýho aktivního partnera k tomu, aby alespoň pro jednou zkusil změnit znamínko z plusu na mínus. Já a Seamus se do debaty moc nezapojujeme, technicky to ani není možný: opřeni o bar se trochu obscénně šermujeme jazyky, aby nakonec Seamus ten můj napůl spolknul.
Vtom se k nám přimotá jedno agresivně vypadající vysoký Čechisko v manšestrákách z historický sbírky Oděvy z dob irskýho hladomoru a začne nám do hlav hustit heterosexuální propagandu. Žvásty jako respekt pro vás gejáky, ale tenhle váš alternativní životní styl je dost bezohlednej, krátkozrakej a vlastně dost sobeckej. Rezignující na vyšší společenský cíle. Celá ta společenská tíha je na nás, píchne se ukazovákem do hrudi, na nás normálních. A mě napadne: tenhle borec má ale zajímavý smysl pro humor. Ale pak na jeho tváři vidím, že to všechno myslí smrtelně vážně. Výraz vymítače zla. A teď navíc celou tu hromadu myšlenkových výkalů završí slovy:
„My na rozdíl od vás nemůžeme být takhle frivolně nezodpovědní. My máme na starost budoucnost dalších generací. My máme reprodukční povinnosti!“
A to už je na mě moc.
Chytnu Seamuse za zadek, naznačím kopulační pohyby a oznámím davu, že mizíme domů:
„Reprodukovat se! Vím, že to mezi dvěma kluky asi nikdy těhotensky plně neklapne, ale přesto to nepřestaneme každou noc zkoušet.“
Ale pak doma se Seamuse ani nedotknu.
Nějak se mi to pomyšlení na intimno dneska hnusí.
A navíc jsem z těch mravoučných blábolů nasranej. O dost víc, než bych si chtěl připustit.
Přerušený holení
Takový poklidný, skoro partnerský podvečer s trochou nezbytný hygieny: já ve sprše, s namydlenými středními partiemi, Seamus klečí za okrajem vany, rukávy vyhrnutý a holí mi podvozek. Dělá to jemně a se soustředěným zaujetím a ten nervózní pocit ostrých čepelek na kůži je dost rajcovní. A zrovna v momentě, kdy mu začnu raketově tvrdnout v prstech, někdo brutálně zaklepe na dveře mýho bytu.
„Já tam jdu, nebo ti rozmlátí dveře,“ řekne Seamus. Vypustí pána na holení z pout svých rukou, otře si je a odejde z koupelny.
A tak tam tak stojím, houpe se mi ze strany na stranu, napůl už hladký, napůl ještě zarostlý a slyším výrazný ženský hlas. Pak Seamuse. Pak zas tu naštvanou ženskou, Seamuse a nakonec ránu přibouchnutých dveří.
„Kdo to byl?“ zeptám se nervózně, když se Seamus vrátí ke mně do koupelny.
„Nějaká bláznivá Španělka. Sousedka od vedle.“
Na pár vteřin se mi překvapením zatají dech, ve stejným momentě se mi zbortí stěžeň někam hluboko do podpalubí. Ale hned se opanuju a záměrně bez většího zájmu se zeptám:
„A co chtěla?“
„Řekl bych, že tebe_,_“ řekne ještě a znovu mě čapne za koule. Tentokrát po nich holicí čepelí jezdí o poznání agresivněji. Dost to bolí, děsím se, že dojde na krev.
Po chvíli Seamus konečně to kosmetický veledílo dokončí a zároveň poruší nervózní ticho. Zeptá se, jestli tu Spanělku nějak blíž znám.
„Neznám,“ zalžu. Překvapivě úspěšně. Seamus mi věří. Opláchnul mě sprchou a já se dole zaleskl dokonalou hladkostí.
Mám samozřejmě špatný pocit z tý rychlý lži, na druhou stranu mě ale může těšit, že jsem pro tuto chvíli zachránil náš harmonický společný večer. A taky milióny svých pohlavních buněk.
Irové jsou otužilí
V Irsku stačí málo: jen pár studených slunečních paprsků a ulice se promění. Respektive lidé na ulicích. Přestože je slunečno, teplo rozhodně není, tak dvanáct patnáct stupňů, a za deset minut bude určitě pršet a vítr bude lámat deštníky a shazovat reklamní poutače. Ale Irům to nevadí: sluníčko se ukázalo, a tak je čas na radikální změnu oblečení.
Rozpoznat místní lidi od turistů v těchto raně jarních dnech je víc než jednoduchý. Zatímco my cizinci i teď v půlce dubna nosíme po větrných irských ulicích čepice, šály, hřejivý bundy, mladí příslušníci domácího kmene mašírujou po městě v minisukních, tílkách a tenounkých jarmilkách (ženský plemeno) nebo v kraťasech a naboso ve flip-flopech (zbytek).
A je to radost pohledět.
Otužilost Irů je fakt enormní. Ve dvě ráno, teplota jen lehce nad nulou, rozpařeni nocí v klubu a určitě i touhou, stojí kluci i holky drsný země jen tak v tričíčkách na ulici a naplňujou svoje životy bujarým veselím a nekonečným žvaněním. O trochu později možná dojde na trochu sdílenýho živočišnýho tepla v postranní uličce či v prokřehlým nočním autobuse, ale i tak je stupeň otužilosti Irů úctyhodný.
A tak si tak sedím na ulici před knajpou Le Chateau, nejstarší hospodou v Corku, zahřívám se grogem z Tullamore Dew a prohlížím si s obdivem ty otužilce. Zahalen do čepice a šály, límec kabátu vysoko zvednutý, zkřehlý ruce mám hluboko spuštěný do rukávů svetru. Bradavky mi tuhnou zimou, ale možná i trochu vzrušením, jak si tak představuju ty kolemjdoucí polonahý dívčí zadky ve svým klíně a ty nestydatě obnažený chlupatý mužský lýtka, co rázujou kolem mě, na svch ramenou. A kdyby tu se mnou seděl Rudolf Hrušínský z filmu Vesničko má středisková, zaručeně by mi řekl: „To ale hezká móda, viď.“
Zpátky do kondice
Ve snaze obnovit svou fyzickou zdatnost po zimních měsících plných litrů tučných guinnessů, nezdravýho jídla a jiných čuňáren jsem se rozhodl obnovit svý členství v jednom z místních fitness center. Mým cílem je rychle se před létem dostat znovu do kondice a zploštit břicho, protože s plochým břichem si zkrátka v létě lze užít víc. A to je fakt.
Rozhodl jsem se pro tuhle tělocvičnu i přesto, že má pověst heterosexuální testosteronový svatyně. Má totiž výborný výsledky. Je prý plná macho nabušenců, kteří se rádi hecují a navzájem soutěží, kdo víc, kdo dýl, kdo lépe. A navíc jsou prý extrémně hot. Tělocvična má taky malou převlíkárnu a těsný sprchy. Takže ideální kombinace, pomyslím si, vzrušeně vcházím dovnitř a okamžitě se cítím jako tajný teplošpión, snažící se infiltrovat do komunity maskulinních hetero cvičenců.
Ale nakonec si odpoledne v tomhle gymu moc neužiju. Je totiž plný mýho ponížení.
Ponížení první: převlíkárna.
Je opravdu těsná, skřínka vedle skřínky, jedno zpocený tělo vedle druhýho. Hrdá soutěživost by se dala krájet. Hned vedle mě si svoje fidlátka rozbalil nabušený svalovec tmavý pleti. Sundal si triko: šest exkluzivních buchet na pekáči vypracovanýho břicha. Teď je řada mně: sundávám košili, a přestože zatahuju břicho tak mocně, že skoro omdlívám nedostatkem vzduchu, ani náznak třebaže sebemenší buchtičky břišních svalů. Jedna nula pro Afroamericana, je nám oběma jasný. A další body v jeho prospěch přicházejí vzápětí: stahuje si boxerky.
Co spatřím, je šokující. Nechci zacházet do detailů, řeknu snad jen tolik, že první, co mi blesklo hlavou, byla myšlenka, že dostat se do intimní blízkosti takovýho monstra by byl velmi bolestivý středověk. Nejsem sice majitel černýho labutího krku, ale ze středoevropskýho hlediska se snad nemám za co stydět, a s tímto vědomím si i já sundávám spodní prádlo a soukám se do cvičebního úboru. V tu chvíli je to už dávno nula dva. Černoch mě samozřejmě zkoukne. Jeho masivní rty se nenápadně, ale přece jen rozjedou do stran v arogantně vítězným úšklebku. Nebo mi to alespoň tak připadá.
Ponížení druhý: oblečení cvičenců.
Svým cvičebním úborem mám na mysli svý běžecký boty, šortky a jakýsi tričko, první, který jsem ze skříně vytáhl. Vejdu do tělocvičny.
Je plná strojů a lidí. První, co mě překvapí, je hudba. Hraje tu ta irská tradiční! Housle, dudy, bendžo. Nepřijde mi to moc fyzicky stimulující. Vlastně mě to dost sere. Druhá věc, která okamžitě upoutá mou pozornost, je fakt, co mají místní borci na sobě. Je to přehlídka nejnovějších a očividně drahých najků, pum, amber a adidasů. Tihle borci si na svým zevnějšku fakt zakládají. Určitě víc než týpci v mým bejvalým, lehce přihřátým fitku.
A pak se hrozně vyděsím. Právě jsem se totiž zahlíd v obrovským zrcadle, který je upevněno přes celou jednu stěnu. Proboha, přestože jsem tu asi jedinej teplouš, vypadám mezi těmi vyšlechtěnými svalovci jako socka. Jak ošklivka Betty první den v práci v redakci Mode. Na sobě mám starý, zapraný a vytahaný maturantský tričko našeho dejvickýho gymplu, který ani v době mých zkoušek z dospělosti (před šesti lety) nevypadalo dobře. Na zádech příjmení svých třiceti spolužáků, pěkně od Adámka až po Voráčkovou. Vybaví se mi poslední středoškolská chlastačka: mám to triko na sobě, je mokrý od piva, později si ho i pozvracím, ale teď si ho teatrálně sundávám a před všemi spolužáky tlustým centrofixem kroužkuju jména těch, se kterými jsem se během svých středoškolských studií vyspal. A je to čtyři nula ve prospěch ženskýho pokolení, Voráčkovou v to počítaje.
S touhle zašlou relikvií nerozvážných studijních let procházím mezi nafintěnými kulturisty, ti mě samozřejmě přejíždějí pohrdavými pohledy typu ty nejsi konkurence. Pohár mýho zostuzení se vrchovatě naplňuje. Hledám nějaký zastrčený běžící pás.
Ponížení třetí, závěrečné: běžící pás.
Co se týče vybavení, je toto fitness centrum na velmi vysoké profesionální úrovni. Skoro až moc. Před začátkem běhu mi totiž chytrý stroj klade pár otázek. Věk, pohlaví, jak často běhám. Očekávám i otázku na sexuální orientaci, to bych nevěděl, co odpovědět. Místo ní ale přichází dotaz na váhu. Zadám odvážně a trochu nadneseně jedenáct a půl stounů. Vtom stroj hlasitě zahouká. Černoch, jehož jsem měl tu čest dopodrobna poznat už v šatnách, se na vedlejším pásu zvědavě otočí, pravděpodobně tak ale učiní celý osazenstvo gymu. Běžící pás, který se pod mým zostuzeným tělem proměnil v detektor lži, na mě zablikal: not true, vaše skutečná váha je 12,6 stounů. A tak tedy přijmu ponížení od cvičícího stroje a sebemrskačsky si zdvojnásobuju vzdálenost, kterou hodlám uběhnout.
O několik desítek minut absolutního fyzickýho vypětí později, s lebkou rudou jak rajče, ukončuju týrání svýho těla. Propocený triko se jmény spolužáků definitivně končí svou pouť houmlesácký módy v odpadkovým koši a já se v těsných sprchách tohohle vypečenýho fitka opět stávám člověkem.
Cestou domů si prohmátnu špeky na břiše. První krok na cestě k znovunabytí ztracený kondice je vždycky ten nejtěžší. A já ho udělal. Akce plochý břicho bude pokračovat zase zítra. Ještě se stavím ve sportovní prodejně: kupuju si to nejdražší tričko na cvičení, jaký tam mají. To vše proto, abych byl zítra v tělocvičně za lidskou bytost. Myslím v tý mý starý teploušský tělocvičně. Bez irských lidovek a soutěživých heteráků.
Jsem down a do Moskvy nejedu
Posledních několik dní se cítím mizerně. Jsem down. Co se životní energie, nálady i sexuálního apetitu týče. Navrhl jsem proto Seamusovi pro špetku pobavení trojku.
Nebyl proti. Jen se zatím nedokážeme shodnou na pravidlech, respektive na tý třetí osobě: já navrhuju holku, on kluka. Takže tahle kapitola je zatím odložena na neurčito.
Pro páteční večer jsme se teda rozhodli pro tradičnější rozptýlení: tanec a pití do bezvědomí v místním klubu pro teplomety.
Vlezeme tam a Seamus hned zmizí mezi zpocenými těly na parketu. Na pódiu do mikrofonu vřeští nějaká tmavovláska: „Et cetera, et cetera!“ Zaostřím čočky a všimnu si, že to je kompletně ženský band. Že by lesbická noc? To blonďatý roští s pěknýma prsama, co hraje na basu, je vcelku ucházející. Zbytek orchestru je průměrný irský rubbish. Zatočím k baru.
Výměnou za lupen obdržený u vchodu mi barman nalévá panáka kakaovýho granka.
„Co to proboha je?“
„Čokoládová vodka. Sponzor večera.“
Otočím ji opatrně do sebe. Chutná odporně, trochu jako bábovka od babičky vyrobená z prošlých ingrediencí. Není divu, že většina příchozích hází voucher na tenhle alkoholický hnus na zem.
„Dvojitou vodku. Tu nor-mál-ní!“
A pak ještě několikrát.
A pak už naplno rozjíždím svoji ukecanou opici na baru: několika nebožákům, kteří se ke mně náhodně přichomýtli, servíruju svoji bisexuální propagandu.
Band na pódiu zatím ukončil vystoupení, holky z kapely se přesunuly k baru.
Koukám po Seamusovi: pořád na parketě. Natřásá tělo na reprodukovanou Britney Spears. Ten rozhodně down není. A teď se dokonce chopil tyče uprostřed parketu a tancuje s ní: tak to bude nadlouho. Aspoň mám dost času na trochu konverzace s tou fešnou baskytaristkou.
„Ty asi nejseš Irka, co?“
„Náhodou jsem. Proč?“
„Protože jsi hezká.“
„Hm, no jasně. Snažit se můžeš, jak chceš, já tě s sebou do Moskvy stejně nevezmu.“
„Proč do Moskvy?“ ptám se, protože nechápu a přijde mi to jako jedna z nejdadaističtějších hlášek letošní opilecký sezóny.
„Ccc,“ odpoví sofistikovaně.
Později z humbuku kolem vyrozumím, že tenhle estrogenový tým jede do Moskvy reprezentovat Irsko v nějaký celoevropský hudební soutěži.
„Ale já s tebou fakt nechci jet do Ruska. Radši si dej se mnou ruskou vodku,“ hučím trapně do umělkyně.
„Ty ale asi jsi Ir, viď?“
„To náhodou nejsem. Proč?“
„Protože jsi vožralej jak dělo a přitom si myslíš, že jsi sexy a že na mě máš.“
„A nemám snad?“
„Ccc.“
Později těsně před zavíračkou mě Seamus po chvilce hledání najde na zemi pod barem. Ne, nejsem zpitej do němoty. Jen tam lezu po čtyřech a snažím se z prachu podlahy vylovit lístky na drinky zdarma. Symbolizuje to mý poslední dny, kdy se cítím, jak už jsem řekl, fakt down.
„Tak co? Jaká je?“ ptá se Seamus.
„Co? Ta čokovodka?“ hlásím se z podpalubí.
„Ta baskytaristka. Prej jsi tady dělal do celebrity a chtěls, aby tě vzala s sebou do Moskvy.“
Moje ruka konečně nalezne vysněný poklad. Vstanu a vítězně podávám barmanovi čtyři lístečky. Ten se jen ušklíbne a naleje mi další čtyři kousky tekutý plesnivý bábovky.
Najednou mi chutná.
„Tu kdybys chtěl do trojky, tak bych neřekl ne,“ dodá Seamus nadrženě.
„Ccc,“ já na to významně a svůj zrak opět směřuju k podlaze.
Jak říkám, jsem poslední dobou down.
Jarmilo P., díky moc!
Někdy se místním nedivím, že o nás Češích nemají valný mínění. Že jsme v jejich očích národ divnýho prezidenta, levnýho piva, levných holek a vychcaných šmelinářů odněkud z východu. Do značný míry si za to můžeme sami. Jeden čerstvý příklad za všechny.
Kamilka mi během naší pravidelný nedělní návštěvy veřejnýho bazénu vyprávěla historku od nich z práce. „Tak dělej, dělej, pojď sem, mám pro tebe pikošku. Něco o Češích tady v Irsku,“ hýká na mě z vířivky, hned jak vyjdu z šaten.
Většinou začínáme naši pravidelnou mokrou sešlost pomalými tempy v hlavním bazénu za výměny zkušeností na nějaký neškodný téma, například jak nejlépe sexuálně uspokojit tu velmi speciální živočišnou čeleď – muže irského. Dnes ale hned zostra drsná hotelová historka:
„Včera se u nás ubytovala taková malá, dost napapaně vypadající Češka, jakási Jarmila P. z Českých B. Asi dvaadvacet let,“ vypráví mi vzrušenou slovenštinou Kamilka.
„Zaplatila předem za pět nocí v hotovosti šest set padesát eur a šla nahoru na pokoj. Přesně v 10.20 dopoledne. Už v jedenáct tam za ní přišel jeden odpornej starej chlap, Ir. Přesně za půl hodiny vypadl. A ve dvanáct další chlap. Ještě ošklivější, ještě starší. Hotelová ochranka si toho všimla. Kontaktovala manažery a ti za ní šli na pokoj. Zrovna byla uprostřed návštěvy třetího chlapa. Manažer hotelu ji požádal, aby opustila hotel, že prostituce je v Irsku nelegální a oni že ji rozhodně nechtějí u nich v hotelu. Šlapka Jarmila se do nich pustila, že ona si může za svoje eura dělat v hotelovým pokoji, co se jí zlíbí, a že to přece takhle dělá po celý Evropě, jen tady v tom zasraným Irsku že jsou lidi hrozně zaostalí. Nakonec na ni zavolali policajty. Těsně než chlupatí přijeli, si Jarmila přece jen sbalila fidlátka a v recepci se dožadovala navrácení peněz. Všichni koukali, jak řve jak kráva, a já musela myslet na to, jakej to je hnus mít sex s třema ošklivýma chlapama v takhle krátkým časovým úseku. Vrátili jí nakonec jen tři sta devadesát. Chtěli po mně, abych jí to v její rodný řeči vysvětlila. Řekla jsem jim, že jako Slovenka česky nemluvím, nerozumím. Jsem se za ni fakt styděla.“
„To je teda hustý.“ Vypadá to, že já a Kamilka nejsme jediní Slované, kteří se kvalitně orientují v libidu irských mužů. My dva tady to ale děláme pro vlastní potěšení a bez finančního zisku. Čistý hobby. Já si navíc vybírám jen ty pěkný a udržovaný.
„Nejhorší ale je,“ končí historku Kamilka, „že všichni ti irští manažeři, policajti a lidi, co očumovali okolo, si s náma – vlastně s váma Čechama! – hned spojí takovouhle hlínu. Náš generální ředitel to komentoval slovy: tři chlapi během dvou hodin – jsou ale pracovití, ti Češi…“
Takže díky moc, Jarmilo P. z Českých B., za tu skvělou pracovní reputaci!
Seamus mi volá do práce
Normální pracovní dopoledne. Jak se mi od rána střídají zákazníci u okýnka, pomalu mě opouští vstřícnost a vlídnost a mění se ve sžíravou touhu po polední přestávce. A najednou ke mně přiběhne Saoirsa. Že prý mám svýho mistra boyfrienda na lince. Ať si to jdu do kanclu vyřídit.
To mě zaskočí. Proč mi volá do práce? Proč to nepočká, až si po práci zapnu mobil, a hlavně proč ho šéfka neposlala do dža s tím, že soukromý věci se neřeší v pracovní době? Musí to být vážný.
Je.
„Ahoj, Seamusi. What’s going on?“
Skoro ho nemůžu v telefonu poznat. Je rozrušený. A evidentně zadržuje pláč.
„Tak co se stalo?“
Jeho strýc včera zemřel.
„Víš, strejda Paul byl miláček rodiny, věčně usměvavej. Naprosto v pohodě týpek, že se ani nechce věřit, že někdo o generace starší a navíc příbuznej může být takhle cool. Jako první z rodiny věděl, že jsem gay. Moc jsem chtěl mu tě představit. Měl bys ho rád. I on tebe. Ale už je pozdě.“
Poslouchám ubrečenýho Seamuse a je mi ho hrozně líto. Zároveň mi před očima naskakují momenty z mýho života. Smutný a trýznivý. Rok a něco starý. Moc dobře vím, jak se teď Seamus cítí. Slzy se mi vyvalily do očí. Ptám se, jestli pro něj můžu něco udělat.
„Vlastně jo, můžeš. Teda jestli chceš.“ A zeptá se mě, jestli ho zítra večer doprovodím na pohřeb.
To mě zaskočí. Žaludek se mi zhoupne a náhle je mi na omdlení. Představa dalšího pohřbu mě naprosto vyděsí. Moc dobře vím, že bych to nezvládl. Cítím, jak padám zpátky do toho drásavýho sajrajtu, který jsem doma v Praze opustil. Pohřeb i tady v Irsku? Ani za nic!
„No jasně že s tebou půjdu.“
Pohřeb
Stojíme před pohřebním domem v centru města. Podávám ruku Seamusovým rodičům a říkám, že je mi líto jejich ztráty. Kromě toho, že to je všechno tak absurdní, že je poznávám za takovýchto okolností (vše je orámováno lakonickou soustrastí, ale víc by se pro tuhle situaci hodil rozhovor: „Upřímnou soustrast.“ – „Děkuju. Ale kdo jste?“ – „Prznitel vašeho syna. Rád vás poznávám.“ – „Taky mě těší.“), je to z jejich strany vlastně i dost chladný. Což ale koneckonců chápu.
Vcházíme dovnitř. Klepu se. A není to zimou.
Obřadní síň je malá, překvapivě světlá, s barevnými vitrážemi – takový útulný obýváček smrti.
Usadili mě do druhý řady: mezi dospívající rodinný příslušníky s akné, milenky a boyfriendy ženských příslušnic rodiny. Seamus naštěstí sedí přesně přede mnou. Po zemřelým strýčkovi Paulovi jsem jednoznačně na druhým místě, co se zájmu zúčastněných týče. Ještě než obřad začne, všichni se otáčejí a zírají na mě. Jakási postarší příbuzná, která na mě dokonce ukazuje prstem, si evidentně myslí, že pouze šeptá, když se dělí se svými dojmy s vedle sedící ženou; jejich hovor však slyší celá smuteční síň:
„Tak to je ten ženich našeho Šejmíka! Není on odněkud z Ruska? Vypadá hodně rusky.“
„Rozhodně je pro vašeho Šejmíka dost starej. Ti gayové v televizi vypadají všichni o dost mladší…“ Nervózně se na ně usměju a snažím se tvářit co nejvíc mladě, jak to jen jde.
Opona na pódiu se dá do pohybu, všichni ztichnou, začne hrát hudba. Obřad začal.
A je to smutný divadlo. Mám sevřený hrdlo a snažím se to celý moc nevnímat. Ale i tak vidím sám sebe před rokem při podobný sešlosti. Tenkrát jsem seděl v první řadě.
Nad rakví strýčka Paula – proboha, teprve teď jsem si všiml: je to otevřená rakev, ze který trůní plešatá, křídově bílá hlava Seamusova strýce! – se mezitím střídají řečníci, ale já mám vypnuto. Ze záměrnýho kómatu mě vrátí do reality až dloubnutí do břicha od vedle sedící načinčaný dvanáctky:
„Tak ty chodíš s Seamusem? Já jsem jeho sestřenice Tracy. Ty jo, to je cool! Já gaye žeru. Zkrocenou horu jsem viděla už pětkrát,“ šeptá mi do ucha a já jsem jí za to upřímně vděčný.
Pohřební zvyklosti v Irsku jsou úplně jiný než u nás doma. Pohřeb je rituálnější, má silně náboženský charakter, trvá dva tři dny a má obvykle tři části: obřad pro veřejnost se koná v soukromých pohřebních domech, pohřební mše pak samozřejmě v kostele. Samotnýho uložení rakve do hrobu se účastní jen nejbližší rodina.
Proslovy nad rakví Seamusova strýce končí a já si mylně myslím, že to je konec obřadu. Všichni ale naráz vstanou, tak já taky, a vytvoří řadu. Jsem chtě nechtě její součástí. A k mý hrůze se celá řada dává do pohybu a jako had se vydává na cestu k pódiu k rakvi. Pak zase dolů do první řady: kondolovat nejbližším příbuzným. A potom konečně ven z místnosti. Je to pro mě dlouhá a bolestivá cesta. Do toho všeho hraje ta nejsmutnější písnička všech dob (alespoň tak mi to v tý chvíli připadá): Stepping Stone od zpěvačky Duffy.
Když dorazím před rakev a vidím strýčka Paula netečně ležet v mahagonový rakvi, vzpomenu si, co mi o něm řekl Seamus. Jak mu byl blízko. A taky na to, jak jsem před rokem opouštěl navždy někoho, kdo mi byl strašně blízko, vlastně úplně nejblíž, a v tom okamžiku se ve mně zvedne hráz rok zadržovaný bolesti. Začnu brečet jak nikdy. Hlasitě, teatrálně. A nemůžu s tím vůbec nic dělat. Zkrátka před tím studeným obličejem člověka, kterýho jsem vůbec neznal, totálně zamrznu a prodělávám si uslzený očistec. A je jasný, že brečím hlavně kvůli sobě a svýmu životu a kvůli osobě, kterou jsem ztratil. Promiň, strýčku Paule, ty jsi v tom jen shodou náhod. A kdybych v týhle chvíli dokázal vnímat okolí, všiml bych si, že na mě zase všichni koukají.
Nakonec mě z toho záchvatu dramatický plačky opět vytrhne Tracy, nervózně podupávající za mnou. Podruhý během krátký chvíle mě šťouchne do žeber:
„No tak zas neblázni. Já vím, že vy teplouši jste takoví víc citliví, ale ocuď pocuď. Jdi!“ Strčí do mě a já se zaplaťpánbůh trochu opanuju a s opuchlým, zarudlým obličejem se dám konečně do pohybu.
Teď předstupuju před příbuzný. Nepřítomně všem podávám ruku. Dojdu až k Seamusovi. Potřesu mu rukou a je to překvapivě on, kdo poskytuje slova útěchy. Něco říká. Nevím co, jsem mimo, jen vím, že je krásnej a že ho musím obejmout a to obejmutí je najednou hrozně útěšný.
„To si nechte na doma, hrdličky přihřátý!“ slyším znovu Tracy, a tak ho pouštím a jdu dál a třesu rukama i ostatním Seamusovým příbuzným. A pak dojdu k jeho mámě. Cekám od ní další porci smutnýho chladu. Ale ona mě k mýmu překvapení najednou energicky čapne, obejme moje brekem znavený tělo (můj pláč nad rakví na ni musel udělat dojem) a s naprosto dokonalou výslovností mýho českýho jména řekne:
„Ráda jsem tě konečně poznala, Honzo!“
A mě to najednou naplní hřejivým pocitem. Vlastně jsem tady v Irsku ještě nikdy neslyšel svoje jméno tak hezky vyslovený. Tracy mě kopne do boty, což evidentně znamená: zase zdržuješ, a tak se na Seamusovu mámu usměju a opět jdu a moje smuteční procesí je u konce a konečně se ocitám venku před funeral domem na čerstvým irským podvečerním vzduchu.
A překvapivě se cítím dobře. Lehčeji. Uvolněněji. Vím, že jsem nad rakví strýčka Paula konečně nechal i velký kus vlastního smutku.
Velký zlom v mý snaze se s tím vším vyrovnat.
O něco později pak všichni míříme na pohřební hostinu. Kráčím uprostřed mezi Seamusem a jeho sestřenicí Tracy. A zatímco se nás ona snaží vehementně přesvědčit, abychom ji někdy vzali spolu někam do gay klubu, se na sebe s Seamusem podíváme. A v tom pohledu není jen pobavení nad Tracyinou zábavností. V tom pohledu je i velký a upřímný děkuju. Z obou stran.
A ještě něco navíc.