pátý, šestý a sedmý měsíc prvního roku

Pracovní rutina

Pyšná padesátnice v brýlích značky Chanel sedící na pobočce naší banky naproti mně konečně přelouskala jméno na mým saku.

„Ty-jsi-z-Pol-ska?“ ptá se mě pomalu s přehnanou artikulací. Evidentně si myslí, že jsem retardovaný poločlověk odněkud z východní Evropy.

„Ne, já jsem Čech. Z Český republiky,“ odpovídám a dávám si záležet na svým jihoirským akcentu.

„Aha.“ Zamyslí se trochu a pak, asi aby mě okouzlila svým všeobecným přehledem a otevřeností k cizincům pracujícím v Irsku, dodává:

„Česká republika je krásná země. Hlavně Budapešť, ta je nádherná.“

„No tak to každopádně. To máte naprostou pravdu. Budapešť je to nejkrásnější český město,“ dodám ještě a ona mi konečně podává několik tisíc eur, abych je uložil na její konto.

Ať už je vzala kdekoliv, rozhodně je nevyhrála v zeměpisným AZ kvízu.

„Další, prosím,“ řeknu a přede mě se posadí další zákaznice. Tentokrát v brýlích Gucci.

O věčným irským fakování

Později sedím v přeplněný restauraci s výhledem na corkskou Operu, srkám vodu a čekám na Seamuse. Jako vzorný vnuk šel zas po čase navštívit babičku, co bydlí kus za městem a co se ho při každý návštěvě ptá, zda si už našel nějakou přítelkyni. Přesně v poledne jsme se domluvili na společný oběd v tomhle podniku. Ještě o tom neví, ale chci ho právě dnes a tady jmenovat svým boyfriendem.

Má ale zpoždění, už je půl jedný. Tak tu sedím sám, číšník se mě už dvakrát přišel zeptat, zda si chci objednat, ne, čekám na přítele, objednáme si spolu. Číšník se studeně usměje, řekne: „Sure,“ a na cestě ode mě něco polohlasně zafakuje.

Rozhlížím se kolem sebe: restaurace, kde jsou stolky tak neuvěřitelně blízko sebe, že v podstatě můžeš lidem sedícím vedle tebe hrábnout do talíře (nebo mezi nohy), je plná opuchlých převážně mladých lidí (tlustý holky a oteklí kluci ve fotbalových dresech) v silně postalkoholickým stavu. Úplný království kocoviny. Všichni si tu hlučně jeden přes druhýho vyprávějí zážitky minulý noci.

Otočím se doleva – jakási dost přejedená královna tuku se cpe hranolkama a do toho řve corkským dialektem jak na lesy:

„Fak! Včera jsem byla na fakin skvělý párty v nějakým fakin baráku někde fakin sto fakin kilometrů za městem, ale byl tam úžasnej dýdžej, džízis fakin krajst, ten byl sexy! Jsem mu řekla: ty seš fakin hot, ale hraješ fakin hovna, dej tam tu bič lejdy fakin gaga a já ti ukážu můj fakin extra sexy denc, to už jsem samozřejmě byla na sračky…“

Otočím se doprava a tam jeden mastný tlustbuřt v dresu FC Liverpool s pošramoceným úsměvem severoirským přízvukem líčí svoji noc:

„Vlezli jsme do nějaký fakin knajpy, která byla plná místních fakin kokotů a fakin úžasnejch místních kundiček. Byl jsem samozřejmě na sračky, ale to mi ani za fakin mák nebránilo v nevinný fakin konverzaci s jednou blond šmudlou, říkám jí, hej, krásko, ty jsi tak krásná, nechceš si fakin kleknout a obsloužit mýho šarpeje, když vtom ke mně přiskočil nějakej fakin vocas, fakt fakin suprmen profesionál, a takovou mi jí bez příčiny vypálil, až jsem fakin hell nouzově přistál na fakin dencflóru…“

Tiše sedím mezi těmi verbálními sajrajty, který na mě dopadají ze všech stran, už je skoro jedna, Seamus pořád nikde, a tak si tak přemýšlím.

Za prvý o tom, že tenhle ostrý víkendový alkoholismus mladých Irů je bezpochyby nejrozšířenější a nejoblíbenější irský sport. Žádný hurling, žádné ragby. Chlastání.

Za druhý přemýšlím o tom, co jsem já dělal včera v noci. Proboha, až se to v porovnání s právě zaslechnutými divokými příběhy stydím říct! Já si včera četl jedno prastarý číslo Českýho jazyka a literatury s orvanou obálkou, toho nejnudnějšího časopisu všech dob. Vzal jsem si ho s sebou do Irska hned z několika důvodů: dost to zahušťuje můj rádobyintektuální sex-appeal (co je víc než sedět v nějaký dublinský nálevně, tvářit se tajemně a číst si literárně-věd­nou hlínu o Leopoldu Bloomovi?), jeho články taky zaručeně fungují na nespavost; žlutý přebal časopisu má navíc ideální kvalitu pro handmade filtr na případnýho špeka trávy.

Ale to hlavní, co mě tak na lačný žaludek napadá, je drobná úvažička o tom, jak brutálně Irové przní anglickou řeč. A to nejen v opilosti a v poopičních stavech, ale vlastně i v tom běžným střízlivým životě. To je samý fak, šit, případně šajt, za každým druhým slovem, ale nic víc. Žádná fantazie v nadávání. Jen stereotypní prznění jazyka. Normální slova jim rapidně ubývají, a tak je nahrazujou vulgarismy, ale pořád těmi samými, který se tak stávají vyprázdněnými parazitismy (jo, dost jsem to včera s tím odborným čtením přehnal). Vlastně mi to často připadá, jako by Irům byla angličtina na překážku. Jako by jazyk historicky odvěkýho rivala, většího a šikanujícího bratra, neodpovídal irský duši, irský povaze. A to je možná důvod, proč tak tupě a stereotypně nadávají, proč šitujou a fakujou tak urputně.

Proboha, jak já se tady naučím pořádně anglicky?

Jednou jsem Seamuse jen tak pro vlastní pobavení poprosil, ať mi řekne nějaký nadávky, nějaký klení v irštině, zkrátka ať mi předvede nějakej delší tok vulgarit v tom podivným, řekl bych skoro marťanským, vymírajícím jazyce. S námahou tak učinil a byla to fakt pochoutka: žádná drsná kakofonie hloupých slov jako v angličtině, ale nádherná, tajemně libozvučná melodie. Seamus na mě chrlil irsky nějaký oplzlý sprosťárny a vulgarismy, ale mně to znělo jako nějaká vesmírná báseň.

Ó, konečně, Seamus! Já o vlku a vlk právě dorazil. Konec úvahy.

Spěšně vchází do restaurace, mává mi a míří ke mně. Jsem moc rád, že kluk, kterýho asi už za několik málo minut učiním svým boyfriendem, nenosí fotbalový dresy!

„Máš zpoždění,“ řeknu trochu vyčítavě, když se posadí naproti mně.

„Promiň, to ty fakin autobusy. Jsou drahý jak fak, smrdí to v nich jak šit a nikdy fakin hell nejedou v ten fakin správnej čas, kterej bys potřeboval. Už jsi si objednal? Ne? Fakity fak fako!“

Divný sen

Zase se mi zdál divný sen z mých špatných irských začátků: chodil jsem se svým životopisem po Dublinu, hledal práci a před hlavní poštou mě najednou přepadlo komando ježků. Obklopili mě, postavili se na zadní a začali mi hrdě prezentovat svoje ježčí minigenitálie a já jim do toho v bílým rubáši prozpěvoval klasiku od Sagvana Tofiho Dávej, ber. Nevím, co by se dělo dál: naštěstí mě mezi druhou slokou a refrénem šlehnul Seamus ze spaní loktem do ksichtu a probudil mě. Poslal jsem ho domů. Sice je mým boyfriendem, ale přece jen tady nebydlí, tak ať si nezvyká. Pak jsem znovu upadl do spánku. Už naštěstí bezesnýho.

Zajímalo by mě, co do toho guinnesse dávají, že z něj člověk v noci takhle magoří.

Alessandro z fitness centra

Dvakrát týdně chodím do jednoho místního hotelu do fitka a do bazénu. Zarelaxovat, spálit na běžícím pásu čtyři sta kalorií kantýnový stravy a okouknout chlapy v šatnách a ženský v bazénu.

Vybral jsem si tenhle hotel nejen proto, že tu pracuje Kamilka, můj vzor, co se znalosti irských chlapů týče, ale taky proto, že tam dělá jeden mladý, neuvěřitelně luxusní, i když trochu přihlouplý Ital. Tmavovlasý, modrooký Alessandro. Takový ten heterosexuální kanec s obrovským a okamžitým úspěchem u holek a žen všech věkových kategorií, který by se však – kdyby na to došlo – určitě tak nějak z kamarádství a vlastně i rád nechal obdělat klukem. Třeba někde mezi desátou a jedenáctou plechovkou piva na nějaký house party. Nebo je to jenom moje zbožný přání?

Pravidelným docházením do tohohle gymu jsem si zakrátko vypracoval slušnou fyzičku a taky absolutní posedlost Alessandrem. Myslím, že dost dlouho vedl žebříček mých masturbačních představ, často porážel i Seamuse. Pak jsem se s ním ale párkrát bavil a bylo po obsesi. Jen krásná slupka, nic pod ní. Alessandro potom odjel zpátky do Itálie a já už v tomhle hotelovým fitku zůstal.

No a včera: mažu si to z šaten do posilovny, ještě rychle kontroluju, jestli se mi schlong klepe v šortkách tak akorát, aby to dobře vypadalo, až budu běhat na pásu, zapínám iPod a náhle vidím Alessandra! Otírá hadrem posilovací stroje. Pořád vypadá exkluzivně: v zaměstnaneckých šortkách a tílku, teď navíc ještě trochu opálenější než před tím.

„Ciao! Jak se vede, kámo?“

A pak se dozvím, že po návratu do Neapole stál jeho život úplně za prd (ach, přinejmenším to počasí je přece důvod tam zůstat!). Všechny holky doma už zná (což pravděpodobně znamená, že s nima spal), se všemi kluky z města už zachlastal (znamená i tohle, že s nima spal?). Peníze že jsou u nich doma na hovno, takže after all je zpátky tady v Irsku. Zpátky v hotelovým fitku.

Chvilku jsme jen tak povrchně pokecali a já ho pak nechal v klidu jezdit hadrem po chladných těžkých tyčích, na který si nabušení kulturisti zavěšují závaží, a šel si zaběhat na pás.

Schlong se mi v šortkách pohupoval víc než jindy.

Prsty – to mě na práci baví

Jedna z pozitivních věcí na mý práci je, že přicházím do styku s mladými business lidmi. A jejich prsty.

Mladí, metrosexuálně vyšlechtění irští hřebečci v luxusních oblecích a kravatách, ležérně pleskajících o přezku značkovýho pásku, který mužně objímá jejich vymakaný, solárkem rozmazlený boky pod hedvábnou košilí, přicházejí k mýmu stolu a já jim dávám k podpisu list papíru, na který pokládají svý prsty. A to je ten rozhodující moment: prsty mě na chlapech berou nejvíc.

Zatímco chladně vystrojený čičinky v kostýmkách mě se svými lakovanými barvodrápy nechávají vcelku v klidu, teda pokud jim můj spojenec nejbližší – halogenová lampa nad stolem – neprosvěcuje košilku, povolně rozepnutou o jeden knoflík víc, než by se na slušnou dámu obchodu hodilo, udržovaní business chlapi jsou víc než jen příjemný rozptýlení mý pracovní doby.

Týpek může být luxusní, bezchybný, ale já vždycky musím zkontrolovat jeho prsty! Spouštěče sexuální přitažlivosti. Musí být dlouhý, spíš štíhlý, klidně i trochu nachlupatělý. Nehty samozřejmě čistý, ne moc dlouhý a hlavně neokousaný!

Už kolikrát se mi stalo, že fešák světový extratřídy mi položil na stůl nechutný prsty s nehty ohlodanými do půlmilimetrový odpornosti a já nejen že ho rozhodně nemohl zapsat do svý mozkový kůry a uchovat tak navždy pro příští generace ve svý masturbační paměťobance, ale vyloženě se mi udělalo mdlo.

„Are you okay?“ ptá se mě jeden urostlý Adonis s dokonalým úsměvem a rozkošným severoirským akcentem, když jsem se zasekl a zírám jako ichtyl na jeho mužný a dokonale udržovaný ruce o trochu dýl, než by se hodilo.

„Are you okay?“ zeptá se znovu a navíc se tentokrát svými ušlechtilými prsty dotkne mojí ruky. Definitivně mě tak přivede k životu a ve stejným okamžiku se stává číslem jedna mýho wank žebříčku.

„Yes, I’m fine. Promiňte, jenom jsem se zamyslel…“ nad tou mega vzrušující fingeriádou, kterou by prováděly tvoje prsty na mým těle, fešáku, „nad tím, co ještě vám mám předložit k podpisu…“

Irská fotbalová liga je sexy

Jestli vás český fotbal nebaví (jasně že ne) a anglická liga, jakkoliv je kvalitní, vám přijde asexuálně profesionální, měli byste zaměřit pozornost na irskou nejvyšší fotbalovou soutěž. Přestože není příliš technická, je uhrančivá svou spontánní divokostí. Nemá žádný velký hvězdy, ale o to je vášnivě nepředvídatelnější. Účastní se jí jen deset týmů, takže se ty obličeje a těla naučíte brzy nazpaměť. Většina irských fotbalistů jsou navíc namakaní sexy týpci v kopačkách, co sice neumí ronaldovský parádičky, ale jsou houževnatí. A nestydí se svý spoluhráče povzbudivě poplácat po zadku, obejmout, případně za povedený přímák i políbit. Zkrátka irský fotbal vás zaručeně chytne. Rozhodně vás uspokojí. A to třeba i doslova. Tak jako mě a Seamuse v pátek večer.

Ven se nám nechtělo, alkoholu bylo tenhle týden až až, a tak vyhrála televize u mě doma. Přepínáme kanály. Nic moc zajímavýho, až nakonec vyhraje druhý irský veřejnoprávní program, kde běží fotbal. Na žádným jiným kanálu nelze nalézt pohromadě tolik hot zpocených týpků v trenkách jako tady. Bohemians (ti dublinští, nikoliv vršovičtí) proti Shamrock Rovers.

A tak sedíme s Seamusem vedle sebe na gauči a sledujeme fotbalový mač jako nějaký strejťáci. A jsme fakt vděční a pozorní fotbaloví fanoušci: oceňujeme každý kontakt tělo na tělo, každý skluz, co vyhrne šortky až k bokům, a každičkou práci rukou chránících rozkrok, když se naši noví fotbaloví hrdinové vystavují ve zdi prudkým střelám.

Našimi favority se okamžitě stávají Jetelový jezdci. Nejen protože mají zářivě růžový dresy, ale hlavně je to neuvěřitelně povedená jedenáctka modelů. Když pak jeden z nich střílí gól a v záchvatu vášně si strhne trikot z mužný hrudi a nastaví svoje vymodelovaný břicho hlavní tribuně i televizním divákům, vzrušení i tady na gauči nabírá na intenzitě a nakonec je rozhodnuto: jde se na věc.

A máme s Seamusem přímý tah na branku, žádný kličky, rovnou jesle mezi nohy. Žádný fauly, i když hra je to tvrdá. Po chvíli se už nezadržitelně řítím do vápna, střílím a konečně tak skóruju. Seamus brzy poté vyrovnává, takže na konci je to plichta, se kterou jsou obě strany víc než spokojeny.

Když pak už zase sedíme jako spořádaní fotbaloví fanoušci před televizí, ukáže se, že zápas mezi Bohemians a Shamrockem před chvílí skončil. Bohužel nemůžu bezezbytku naplnit svou zpravodajskou povinnost, skóre jsme totiž nechytli. Ne že by nám to vadilo.

Další kolo irský ligy je na programu zase za týden.

My Češi v Irsku jsme cool

Nikdy jsem nevěřil na nějaký archetypy národních vlastností. Například si nemyslím, že by Němci byli čistotní a pořádní – moje kolegyně lesba Suzanne z Mannheimu je to největší prase v naší kanceláři. Stejně tak, že by Italové byli proslulí milovníci a lamači srdcí – jediné, co kolega Massimo z Turína miluje, je voňavý špek potají vykouřený na zaměstnaneckých toaletách a jediný, co by dokázal zlomit, je národní rekord v počtu stažených megabajtů internetovýho porna za jednu pracovní hodinu.

Ale pravda, která se mým stále ještě čerstvým životem tady v Irsku potvrzuje každý den do skálopevný jistoty, je, že se Češi od Irů obecně vzato dost liší. Jasně že generalizuju, ale i tak jsem si víc než jistý, že Češi v porovnání s Iry jsou úplně jiný živočišný druh.

My Češi jsme rozhodně vážnější, zapšklí, věčně napučení. Furt na něco nadáváme, jsme věčně nespokojení a donekonečna si opakujeme, že co se vědomostí týče, jsme rozhodně vzdělanější než Irové, což je sice asi pravda, ale na svou sociální inteligenci rozhodně nemůžeme být pyšní. Navíc jsme dost rozpoznatelní.

Čechy a Slováky tady totiž poznáte okamžitě. Nejen podle špatnýho oblečení, ale hlavně podle toho, jak se tu chováme. Jsme totiž povětšinou cheap. Krademe v Tesku konzervy fazolí a nazýváme to politickým aktem, na který je třeba být náležitě pyšný. Jsme arogantní na Iry v jejich vlastní zemi. Smějeme se jim, ale využíváme je na šmelinu cigaret koupených doma za ulepený koruny. Nadáváme na Poláky a marně se dušujeme, že jsme jiní než oni. Vlastně to tu nesnášíme, ale zdejší pořád ještě vysoký výdělky nás rajcujou, a proto tu teda jsme. Pravidelně se ožíráme plechovkami lacinýho piva a se slzou v oku vzpomínáme na dotovaný zdravotnictví. Když se nějakým omylem ocitneme na párty s Iry a máme to štěstí, že narazíme na domorodce, kteří se o nás zajímají a třeba se i snaží mluvit česky, tak se jim vysmějeme, zesměšníme je a raději se vytratíme do kuchyně, kde vyžereme cizí ledničku a vypijeme chlast, co nám nepatří. A hlavně si myslíme, jak jsme cool.

Dneska k naší přepážce v práci přišel jeden ukázkový pár. Už od pohledu jsem poznal, že se jedná o misi z český kotlíkoviny. Zane­dbaný kluk s otrhaným chlebníkem na zádech a smutná malá holka, jež si evidentně myslí, že ušmudlanost jí přidává na kráse. Vítěz turistickýho pochodu Bez sprchy z Radyně na Radegast a bývalá hvězda intelektuálních kruhů olomoucký univerzity v reklamní flísce od Vitany. Arogantně se dožadují na mých kolezích Suzanne a Massimovi firemních psacích potřeb a kopírování zdarma. Kolegové se na mě po chvíli zoufale otáčejí a pohledem mě žádají, ať je razantně a ve svým rodným jazyce pošlu do hajzlu.

„Suzanne, budu po tobě na věky uklízet svinčík v kanceláři. A tobě, Massimo, poskytnu pro tvý porno piráctví i svůj počítač,“ šeptám prosebně, „jenom jim proboha, neříkejte, že pocházím ze stejnýho kmene a mluvím stejným jazykem jako oni.“

Styděl jsem se za to.

Pozor na chlupatý irský záda!

Neděle ráno. Kamilka a já se rousáme ve veřejným bazénu a pod záminkou zdraví prospěšných pohybů v chlorovaný vodě hodnotíme vizáž irskýho národa. Jsme nemilosrdní:

„Podívej támhle na tu. Ta ani není tlustá, ale stejně je na ní všechno špatně.“

„Prsa má dobrý.“

„Odkdy ty rozumíš prsům?“

„Mně se její prsa líbí.“

„Protože jsi teplej. Teplejm se vždycky líbí jen prsa.“

„Třeba to ani není Irka.“

„Ale je. Se na ni podívej, vždyť má kocovinu jako prase.“

„To je pravda.“

Odpoutali jsme se od okraje bazénu a několika volnými tempy míříme k břehu mužů.

„No a chlapi, ti jsou ještě horší.“

„Kamilko, já myslel, že tvůj boyfriend je Ir.“

„To je. Ale to, že mu dovolím být se mnou, ještě neznamená, že je to nějakej model. Já myslím, že to Irové mají z toho počasí. Z těch škaredejch dešťů.“

„Mně se irští chlapi docela líbí. I když támhleten, proboha podívej támhle, ten je doopravdy, ale doopravdy špatnej.“

A oba namíříme zrak na ohyzdnýho mladíka v bílých plavkách. Irský skřet zakletý do opičího těla. Projde v celý svý ošklivosti se svou nahrbenou postavou hrdě kolem nás (šokující je, že je mladý, a tudíž lze očekávat, že se jeho ohyzdnost bude ještě dramaticky vyvíjet) a já jsem fakt rád, že tu neplavu na lačný žaludek. Ale pohled na šeredova extrémně srstnatá záda, posetá klubky černých chlupů, mě přinutí předčasně ukončit plavecký trénink a okamžitě se odebrat na čerstvý vzduch.

Čekám na Kamilku před bazénem, a když konečně vyjde, ptá se mě:

„Ti je špatně? Sis loknul vody nebo co?“

„Jsi neviděla ty jeho záda?“

„Mně se líbí chlupatý záda. Ten můj je má taky a je to děsně fajn. I když se ke mně v posteli otočí zády a já se k němu tulím, pořád jako bych mu ležela na hrudi.“

„To je nechutný!“

„Jak nechutný? Všichni Irové maj chlupatý záda. To je taková typicky irská věc. Hospody, ovce, guinness a chlupatý záda. To je Irsko, chlapče.“

Ten večer Seamus a já trochu dovádíme, ale moje mysl čistá není. Když mu konečně svlíknu triko, přetočím ho okamžitě břichem na podlahu, kleknu si nad něj a on pln očekávání je těmi agresivními pohyby dost vzrušen. Neděje se ale nic.

Beru do rukou lampičku ze stolku a podrobuju jeho záda důkladnýmu vyšetření. Centimetr po centimetru. Po chvíli pochopí, že se nejedná o předehru a znejistí:

„Co se děje?“

Můj výzkum je u konce.

„Nic!“

Naštěstí nic, nic tam nemá! Ulevilo se mi. Nepříjemný tlak u ža­ludku, který trval už od ranního plavání, povolil, a my mohli pokračovat.

Gay? Hetero? Jen nálepka!

Je k neuvěření, jak i ti nejheteráčtější týpci, co stojí ve frontě před gay klubem samozřejmě jen náhodou („Sem nevěděl, že to je poof club pro bukvice…“), se během dvou hodin v takovýmhle podniku promění z drsných děvkařů, kteří mají plnou pusu koz, ženskejch prdelí a anglickýho fotbalu, v ty nejvykroucenější a po mužským vousatým objetí nejhladovější královny večera. Sám o tom dost vím.

Jednoho takovýho typickýho případa sledujeme právě teď s Milanem od baru.

V rámci utužení našeho přihřátýho nesexuálního přátelství jsme se rozhodli po dlouhý době vyrazit do gay klubu. Milan, který je na neustálým lovu toho pravýho chlapa a stále víc a víc zapadá do bahna zoufalosti internetovýho pseudorandění, vysílá už nějakou dobu k tý muskulaturní queen tanečního parketu, která odložila heterosexualitu v šatně spolu s bundou, kouřový signály. To jest oční výzvy k okamžitýmu a neproblematickýmu orálnímu sexu.

Objednávám si další Bulmers, a když se pak otočím, vidím, že se děj výrazně posunul po soft erotický linii: Milan, zaklesnut do toho jakýmsi zázrakem v buznu proměněnýho strejťáka jak lyžáky do vázání, ho obírá na parketu a dochází tak k jedinečný gay-heterácký unii na pozadí vlezlýho songu od Girls Aloud. Kýč jak z teplotelenovely. Já do sebe klopím jablečný pivo, a to tak vehementně, že mi etiketa z orosený láhve zůstává v dlani.

A tak mě napadá metafora, na kterou jsem v okamžiku půlnoční opilosti náležitě hrdý: se sexuální orientací je to jako s touhle nálepkou. Když se trochu navlhčí a promaže alkoholem, dá se kdykoliv pohodlně sejmout, a když je pak potřeba, může být zase nalepena zpátky.

Milan a jeho tanečnice v mužským těle míří k východu.

„Když ti koupím další pivko, budu ti moct zakroutit bradavkama? Ty tvoje mě dost berou!“ šokuje mě náhle mohutný hlas. Otočím se a vidím jakýhosi tlustochoda, významně na mě mrkajícího. Pravděpodobně nejtlustší gay v celým Irsku. Asi irský gay olympionik v sumó. To jsem teda dopadl.

„Ne, už mám dost, ale díky,“ odpovídám vychovaně tomu burgerkingovi. Připlácnu rozmočenou etiketu Bulmersu zpět na prázdnou láhev a rozhoduju se pro urychlený stažení vojsk.

Později, to už jsem doma a zkouším si sám kroutit bradavkami a myslet přitom na Seamuse, mi přijde od Milana zpráva: „Tak nakonec nic nebylo. Když došlo na hardcore, řekl, že to nechce, že se prej teplí jenom tak pro zábavu. Jak mám v týhle pomatený džungli najít toho pravýho?!“

Na odpověď už jsem se nezmohl: sebemanipulace se ztvrdlými bradavkami mi namísto vrcholu přivodila okamžitý spánek.

Někdy je lepší nemluvit v Irsku anglicky

Irsko je plný cizinců. Cizinců, co se snaží mluvit anglicky. Přirozeně.

Samotní rodilí Irové mají svoje typický jazykový prostředky. Taktéž přirozeně.

Ale když se zde žijící cizinci urputně snaží mluvit jako rodilí Irové, tak mi to přirozený rozhodně nepřipadá.

Pravidelně k mýmu okýnku u nás v práci přichází jakýsi urousaný východoevropský dredař a ptá se mě: „Vods d story, fín?“ Hned po něm mi mladá elegantní blondýnka s extrémně silným francouzským přízvukem děkuje: „Fenks e míl!“ A celé to dorazí jakýsi svalovec z Varšavy, který na mě namísto good bye vyhrkne v irštině: „Slón go foul,“ a mně se ježí chlupy po celým těle z tý trapnosti, že se snaží být někým, kým nikdy být nemůže.

Ale se mnou je to stejný.

Přestože jsem sám sobě slíbil, že se budu držet tradiční učebnicový, řekněme český angličtiny a svých vlastních jazykových prostředků, někdy mi to ujede a to se pak cítím taky dost trapně. Jako dnes odpoledne:

Muchlujeme se s Seamusem v kuchyni. Vášeň raketově stoupá, kuchyňská linka plná hormonů, už je jasný, že se to musí naplnit. Hadry rychle dolů, orgány rychle nahoru, ještě na ně kvapně narolovat káčko a v těchhle vypjatých bongo-bongo momentech, kdy ze mě kromě vzdechů většinou vylétávají nekontrolovatelně i slova v češtině, se najednou slyším říkat: „O fak je, gréb maj langr! Am gona šág ju!“ Vše zabaleno do mý kostrbatý dejvický angličtiny.

Seamus okamžitě vystydnul.

„Tak to by nešlo,“ říká. „No English, please. Drž se raději tý svý češtiny. Sice nevím, co říkáš, ale je to naprosto sexy!“

Na podruhý si už dávám na mluvidla pozor, a proto to klapne perfektně: brousíme poctivě, dlouze, dravě. A já do toho breptám česky.

Někdy je holt lepší tady v Irsku dát před angličtinou přednost starý dobrý prasácký pražštině.

Alessandro z fitness centra podruhé (a naposledy)

Jsem zase ve fitku.

Pádím si na běžícím pásu svých pět kilometrů: teče ze mě pot, rudá hlava mi asi brzy exploduje maximální fyzickou zátěží, umírám, ale do života mě vrací myšlenky spálených kalorií a shozených kilogramů. Když vtom někde mezi třetím a čtvrtým ká em k mýmu stroji přijde Alessandro a ležérně se opře o držadla.

Jsem v šoku!

Takhle zblízka mě v dezolátním stavu běhání ještě nikdo nikdy neviděl. Pot ze mě stříká, funím jako prase, pravděpodobně i smrdím a on na mě zírá:

„Se nudím… Makej, makej víc!“ řekne ještě a já si přidávám rychlost. Na patnáctku.

„Zaber!“

Šestnáctka! Snažím se mu dokázat, že země Emila Zátopka vydala světu další běžecký zázrak. Zároveň u všech svatých doufám, že nemám propocenej zadek. Jsem na sedmnácti! Proboha, hlavně abych si v týhle kosmický rychlosti před italským modelem neprdnul! Sedmnáct a půl, je to jasný, umřu na běžícím pásu!

„Ty vole, neblázni! Ne abys omdlel! Musel bych sepsat protokol o nehodě a být v práci přesčas,“ prohodí Alessandro a znuděně odchází od místa mýho brzkýho kolapsu otravovat jinýho návštěvníka.

O deset minut později mě znovu přepadne – tentokrát u činek. Plácá nesmysly, vypráví hloupý vtipy, kasá se milostnými úspěchy několika předchozích nocí, a přestože nejsem moc schopen udržovat běžnou konverzaci, je mi jasný, že v jeho chování je velkej kus flirtování. Nebo jsou snad hlášky typu „Líbí se mi tvoje šortky. Nejsou ti moc těsný?“ případně „Máš chlupatější lýtka než já. A to je co říct! Ukaž, já si šáhnu a hned poznám, jestli sis je někdy holil.“ pro krásný Italy běžnou podobou komunikace v tělocvičně?

Vleže zvedám činku a posiluju prsní svaly. On stojí nade mnou i se svou pyšnou siciliánskou boulí mezi nohama a říká:

„Pojď, já ti podržím…“

To už mám fakt dost, jsem z něj úplně vedle, chci ho tady a teď! Jen těch padesát kilo na hrudi mi v tom brání.

„Hodím ti tam ještě dalších deset kilo. Chceš přece mít pořádně tvrdý svaly?“

A pak finále v šatně.

Stálo to opravdu hodně úsilí se ručně neobšťastnit ve sprchách, a tak fyzicky zdecimován, psychicky však nabuzen a rozdrásán (opravdu mě chce?) a s napůl ztopořeným šlongem vejdu do šatny a u mojí skříňky sedí Alessandro. Jasně že mě chce! Jsem v rozpacích. Jsem dávno suchý, už bych se fakt jako měl oblíknout, ale zmateně se tam motám s ručníkem kolem pasu. On mě pobaveně pozoruje. Něco plácá, ale o slova nejde. Já přemýšlím, jestli se mu ukážu zepředu nebo zezadu. Jasně že na to čeká. Ukázat mu svoje nyní už absolutní vzrušení mi přijde trochu nemístný. Navíc mám čerstvě dohladka oholený zadek, proběhne mi hlavou, takže se k němu otáčím zády, sundávám ručník a servíruju mu svoje zadní světla. V tu chvíli se zvedne a s minimálním, ale přesto patrným arogantním znechucením mi říká:

„Tak se měj.“ Což v podstatě znamená: Na mě nemáš, buzno.

Moje erekce okamžitě povolí.

Doma si pak v zrcadle kontroluju zadek, jestli na něm nemám známky lepry. A protože je všechno v pořádku, otvírám Zlatý stránky a hledám si nový fitness centrum.

Školní uniformy jsou v Irsku povinné. Naštěstí!

Kdybych měl sestavit žebříček věcí, který se mi na Irsku líbí nejvíc, tak hned za kulturou irských pubů, Iry jako takovými a přímořským městečkem Kinsale na jihu země by byly školní uniformy.

Je to radost a oku to lahodí, když kolem třetí čtvrtý odpoledne kráčím rušným centrem města a potkávám hloučky uniformovaný středoškolský mládeže.

Hlasitý lolitky s přidrzlými výrazy, rty pokrytý lacinou rtěnkou, navzájem se překřikují, cpou se hamburgry nebo sají svoje tučný jogurtový drinky. Všechny jsou oblečený do bělostných košil, často přespříliš otevřených, a chlapecky vypadajících pulovrů a hlavně zelených sukýnek; napůl dospělý, napůl ještě děti, vlastně ani nevědí, jak takové sukně nosit. Ty se jim rolujou a jsou v tom chlípným jihoirským větru neposlušný, zvedají se. Takže si je holčičky pořád stahujou a upravujou a dávají tak kolemjdoucím možnost zahlídnout zelenavě průsvitný punčocháče, a když se zadaří, i okraj kalhotek.

A za nimi hloučky kluků. Sedmnáct osmnáct let. Plní hormonů, sprostý slova, drsňácký gesta. I oni se cpou hamburgry a ovocnými smoothies. Pyšně nagelovaný vlasy, často špatná, zarudlá pleť, obrovský ohryzky na lehce zarostlých krcích dovádivě skáčou v diktatuře mohutných mužných hlasů. Nedbale povolený kravaty s emblémem té které školy drze vlajou. Potem a puberťáckou nadržeností nasáklý košile dávají jen náznakem tušit, že se pod nimi skrývají dlouhými ragbyovými zápasy vyrýsovaná těla.

Jako vždy relaxujeme po práci s kolegy na kávě na prochladlý zahrádce jedný z kaváren na hlavní třídě a právě tyhle armády ve školních uniformách nás hlučně míjejí. A zatímco kolegové diskutují o počasí a o tom pověstným jihoirským přímořským větru, já si vzpomněl na jednu z minulých sobot.

Na to, jak se v našem lokálním gay klubu konala párty školních uniforem. Stojím na kraji tanečního parketu, oblečen do zapraný mikiny našeho dejvickýho gymplu (cítím se v ní samozřejmě trapně, ale za školní oděv je dnes drink zdarma), a pozoruju školní uniformy, jak se kroutí do rytmů songu od Lady Gaga. Momomomomá. A když se dvě tančící školní kravaty najednou začaly dravě okusovat a přímo na parketu osahávat, probudilo se ve mně náhlý volání přírody. Můj todger byl najednou taky celej gaga a už dál nechtěl viset potmě a sám, a tak jsem se ho rozhodl společensky uvést mezi tu vášnivou dvojici, která mezitím zmizela na veřejných toaletách. Což bych pravděpodobně neudělal (alespoň ne tak rychle a přímočaře) nebýt těch školních uniforem.

„A co dělá ten jihoirskej vítr s tebou?“ vrací mě do reality otázka kolegů. Sedíme pořád na studených židlích pouliční kavárny a já zasněně pozoruju uřvanou sexy demonstraci nezdravýho jídla, mládí, vzdoru a nezralosti ve školních uniformách, co nás pořád ještě míjí.

Otázce nerozumím, meteorologickou diskusi jsem neposlouchal. Místo toho jsem myslel na to, jak krásný by bylo, kdybych poslechl rady svých rodičů a šel místo ekonomky studovat na učitele.

Nejošklivější holka v Irsku

Nemá bělostně severský úsměv ani zářivě vlající vlasy jako éŠvédka Kajsa. Nemá líbivou postavu ani neshazuje v práci prsama papíry se stolu. Je bledá, má křivý zuby, účes z doby irskýho hladomoru, žádný prsa, krátký nohy a navíc trochu kulhá. Moje nová kolegyně, Irka Maria.

Do Kajsy se hned všichni zamilovali: skandinávská dokonalost zabliká svými stockholmskými řasami a všichni chlapi v práci jsou paf.

Nikoli však já. Já si vybral Marii! Nejošklivější Irku, jakou jsem kdy viděl. Fakt šeredku. A přesto ji mám rád.

Z malýho města v hrabství Kerry se přestěhovala do druhýho největšího města Irska. Našla si tady byt a tuhle, prý lepší práci. Má šest sourozenců a vrozenou vadu nohou.

Od prvního momentu, kdy jsme si byli navzájem představeni jako budoucí kolegové, mezi námi něco bylo.

Jasně, protože jsem odporně povrchní, zaujal jsem okamžitě negativní stanovisko. Dokonce jsem se otočil k Massimovi, a abych byl cool, řekl jsem něco hovadskýho o tom, že v ošklivce Marii se zhmotnila děsivá irská historie.

Den po dni jsem v ní však objevoval zajímavou, chytrou holku se smyslem pro humor a přesně odměřenou dávkou sebeironie. Něco, co Kajsa nikdy mít nebude. Zároveň jsme k sobě měli blíž a blíž a aniž bych si to uvědomoval, na dny, kdy jsem s Marií pracoval, jsem se fakt těšil. Když měla volno, bylo to náhle prázdný. Rozuměli jsme si, často beze slov, často jeden pohled znamenal víc než hodinový tlachání s někým jiným.

Začali jsme si textovat ve volných dnech a vůbec se v naší komunikaci začaly objevovat známky flirtování. Kompliment sem, dvojsmyslná narážka tam, občas o trochu delší dotyk ruky, než by se na kolegy slušelo.

„Není divu, že jsi teplej, když se ti líbí tahle ošklivka,“ poznamenal jednou Massimo.

Že si rozumíme, že mezi námi s Marií něco je, bylo víc než patrný.

Jednoho dne jsem zaznamenal, že z ničeho nic trochu ochladla: aha, už jí asi někdo donesl, že beru i kluky.

Nad láhví vína jsme si to pak vyříkali.

„Prostě mi dej vědět, jakmile zase budeš na tom druhým břehu. Až budeš zase heterosexuál. Já si tě vezmu domů, omyju, osuším a vytluču ti tím nejúžasnějším keltským sexem jednou provždy kluky z hlavy.“

„Tak na to se moc těším!“

A pak, těsně před tím, než mi došlo, že jestli třeba zase někdy nějaká, tak rozhodně tahle, jí neprodloužili po zkušební době smlouvu a musela ze dne na den skončit.

Prostě jen tak přišla do kanceláře, s každým se rozloučila, podala všem ruku, mě objala, řekla: „Moje číslo máš,“ a byla pryč.

Kdybych mohl ve svým půlročním životě v Irsku změnit jednu jedinou věc, vzal bych zpět stupidní slova o její ošklivosti pronesená mezi kolegy.

Jsem idiot.