devátý měsíc druhého roku
Gay život a alkohol
Dost často si říkám, co všechny ty zářivý hvězdy gay klubů, ty vykroucený a vymóděný homošelmy noci, co se realizujou takřka výhradně v blyštivých světlech nočních teplopodniků, případně v prchavých momentech vášně v temných zákoutích dvě tři ulice za klubem, dělají přes den. Kudy chodí za bílýho dne? Co vlastně tihle flamboyantní gájíčkové dělají v běžným životě? Jak se vypořádávají s všedními starostmi? Myslím s těmi trapně obyčejnými starostmi, mezi který nepatří pouze dilema, jaký módní doplňky z Topmanu na sebe aplikovat, či nervózní nejistota, zda Cheryl Cole, tahle vysněná sexy fag hag všech teploušů anglicky mluvící Evropy, bude úspěšná i ve svý pěvecký sólo kariéře. Zkrátka kde jsou všichni ti extrémní buzíci za denního světla?
Dneska jsem konečně našel odpověď:
Kroutěj se a zevlujou v Tesku mezi regály s alkoholem! Alespoň ti corkští.
Vzhledem k tomu, že jsem po rozchodu s panem Seamusem zase přepnutý na status single, a to na plný úvazek, a nic mě teda nesvazuje, rozhodl jsem se, že vyrazím zítra na místní gay scénu. Nic velkýho. Jen se zase ukázat. Předvést svoje pyrenejsky opálený luxusní maso na tom zdejším teploušským trhu. A taky se trochu rozptýlit, pobavit (rozuměj vožrat). A aby se to všechno urychlilo, usnadnilo, znásobilo, tak nějak úspěšně zlubrikovalo, rozhodl jsem pro nějaký ten chlast.
Stojím v Tesku a sleduju smetánku místní gay scény, jak přemýšlí, který booz koupit a taky kolik ho koupit. A je to tak výmluvný taneček, že mě hned napadá taková drobná meziregálová úvaha.
Existuje nějaký jiný segment populace, který by byl s alkoholem tak pevně spjat jako gay lidi? Když se nad tím pořádně zamyslím, dochází mi, že se všechna místa, kde se teplí shlukujou, přímo topí v alkoholu. Pomocí alkoholu se potkáváme, dáváme do řeči. Alkohol nám zvedá stavidla zábran a pomocí něj otvíráme svoje přihřátý duše lidem, kterým bychom asi ani neměli (nezúčastněným číšníkům, lhostejným recepčním, homofobním taxikářům). Díky alkoholu provádíme všechny naše čtyřprocentní rituály. Díky němu sexujeme, a to povětšinou ne s kluky, kteří by se nám zas tak líbili nebo nedej bože hráli významnější roli v našem životě, ale mnohem častěji s těmi, co už jsou nadraní tak akorát, aby řekli ano. Alkohol nám taky přináší malá velká teploušská dramata: za všechna zmiňme jen ty naše opilecký telefonáty boyfriendům nebo ještě hůř otcům našich nejlepších kamarádů, všechny ty přiožralý nadržený esemesky bývalým spolužákům, bývalým učitelům, fešným heteráckým nadřízeným z práce. Schválně: zkusme odečíst od svýho gay života veškerý zkonzumovaný alkohol, všechny momenty, ve kterých jsme byli třeba jen lehce přiopití, a udělejme poctivou inventuru, co zbude. Potkali bychom bez alkoholu všechny svoje bývalý a současný boyfriendy? Měli bychom bez alkoholu tak bouřlivý a co do kvantity bohatý sexuální život? A nebyl by sex v oný případný abstinenci, pokud by na něj vůbec došlo, kvalitativně vyšší?
A protože jsem si sám upřímně na tyhle otázky odpověděl a tuhle lehkou matematiku provedl a výsledek mě vyděsil, raději jsem vyhnal tu moralistní úvažičku z majáku a soustředil se na přítomnost a blízkou budoucnost.
Se sluchátkama na uších, do kterých si donekonečna pouštím nový singl božský Cheryl, stojím v Tesku v sekci chlast, stejně jako snad celá místní teploušská scéna. Teď se skrz ně proderu, řeknu „sorry, holky“ a před jejich zraky se natáhnu na regál pro tu nejdražší flašku vodky, která je tady k mání.
Jasně, můj týdenní rozpočet to sice kompletně zruinovalo, ale chápu to jako významnou investici do svýho budoucího sexuálního života. A taky do svýho renomé. Vždyť co je v tomhle malým světě irský gay scény důležitější než dobrá pověst?
Král Miroslav
„Jestli jsi mi přišel vyprávět všechny ty krásný růžový teploušský love story, jak vám to s Aidanem klape, jak jste spokojený a šťastný a bude to takhle až na věky, tak se rovnou seber a běž do hajzlu! Protože já se právě rozešel s Seamusem. Ale jestli sis přišel vyslechnout můj smutnej příběh a pomoct mi utopit žal ve flašce vodky, tak jsi tu správně,“ vysypal jsem na Milana nekompromisně místo pozdravu. Stojí v mých dveřích a trpce se usmívá:
„Neklape nám to v posteli. Vůbec spolu nespíme.“
Vidím, že i on přinesl flašku vodky. Dokonce stejnou. Drahou a silnou.
„No výborně,“ řeknu ironicky, „tak pojď dál.“
Následnou kosmickou rychlost konzumace dvou lahví vodky bych přisoudil nejen našemu slovanskýmu původu, ale hlavně dvěma tklivým osobním příběhům.
Flaška první: moje story o jednom zbytečným sexuálním dobrodružství kdesi v Lisabonu a spoustě pochybnostech o společný budoucnosti, co zničily můj vztah s Seamusem.
Flaška druhá: vcelku poklidná povídačka o spokojeným partnerství Milana a Aidana mimo postel, která však nabrala hodně nečekanou zápletku. Milan nedávno vcelku náhodně zjistil, že zatímco jeho irský boyfriend s ním nechce sexuálně nic mít („Na to tě mám příliš rád, řekl mi nedávno.“) a Milan si říkal, no, možná to chce čas, Aidan zatím čas neztrácel a realizoval se pravidelně v anonymních eskapádách nejtvrdšího sexuálního zrna.
Takže naprosto zdemolovaný emociálně a taky fyzicky (sotva jsem stál na nohou) jsme se po vzájemným sdílení svých příběhů rozhodli vyrazit do města. Do místního buzince. Je přece pátek večer!
Milan ale po chvíli poklesl na duchu, vyměkl, vzdal to, srab jeden, hovno buzna, a před jednou hustou místní teplárnou, kde jde jednoznačně o sex víc než o cokoli jinýho, se otočil, řekl, že dneska na všechny ty teplouše nemá náladu, že má teď jiný starosti, a totálně zduněnej šel domů řešit se svým boyfriendem sexuální problém. Mě to ale neodradilo, já byl pevně rozhodnut podrobit svoje instinkty náročný zatěžkávací zkoušce.
Vešel jsem dovnitř. Došlo mi, že už jsem nadranej tak, že by to nemuselo dobře dopadnout, takže jsem se asketicky rozhod srkat redbull. Rozhlídnu se kolem: pořád stejný, to je můj první dojem. Pár známých tváří, pár tváří mých úletů a bývalých experimentů a hele, tamhle je ta vykroucená elita, kterou jsem včera potkal v obchodě s chlastem. Dále tu pak jsou vystrašení nováčkové v doprovodu tlustých kamarádek a támhle v rohu jako vždy v hojným počtu zastoupená kategorie hořce vyhaslých, ale pořád chtivých vypelichaných kocourů postaršího věku (takhle stejně všichni jednou skončíme). Celkem vzato nic zajímavýho. Odrazím pár náletů a nabídek: ne děkuju, tak zoufalej nejsem, ne, nechci od tebe žádnej drink, ne, nemůžeš si šáhnout, můžeš jen koukat. Klidím se na bar, říkám si: možná jsem to měl stejně jako Milan zabalit, možná je fakt na čase s tím gayováním skončit, no každopádně ještě jedno přeslazený pitíčko a vyrazím k domovu.
A pak na baru zaslechnu plamennou hádku mezi obstarožním zakrslým Irem a vcelku ucházejícím Polákem. Dost vostře se přou o lisabonskou smlouvu, jestli ve zdejším referendu volit yes nebo no, a pak už se hádaj tak povšechně a o všem: hlavně o celým tom bahně ekonomický krize a jakože vy zasraní Poláci, nám tady berete práci a vy, hloupí Irové, sláma vám čouhá z bot, bez nás byste tu pořád ještě jezdili na oslech a tak podobně. A ten vlastně dost fešnej Polák ve mně svým vášnivým prosazováním svých názorů a nebojácným politickým hašteřením a taky svou pěknou postavou a mužným hlasem vyvolává zájem. Tak ho nepokrytě pozoruju a je to jak televizní Sedmička na Nově, jen o dost víc sexy a víc rough. A tak nadšeně kvituju každý Polákův slovní atak a teď už si fakt myslím, že je naprosto rajcovní, a jednoznačně ho prohlašuju sexy králem dnešního večera. A on si samozřejmě mýho zájmu všimne, dost mu to lichotí, a teď se už evidentně přede mnou předvádí a vyostřuje svůj politický boj a z pocitu, že ví, že ho chci, mi začíná tvrdnout. No ale po chvíli se už hoši začnou strkat a vypadá to na rvačku, setmělým klubem se blýsknou Polákovy svaly. Ale to už stojím ve dveřích a čekám, až si mě najde pohledem. A taky že jo. Drží chroptícího Ira pod krkem a rozpačitě se rozhlíží kolem, hledá mě. Pak mě konečně zahlídne u dveří. Já se usměju, nejsvůdněji jak to jen dovedu, a lehce hlavou pokynu směrem ven. Král pochopí, okamžitě vypouští souboj s Irem a míří za mnou ven z klubu.
Bloody hell, to je tak jednoduchý sbalit kluka, říkám si a samozřejmě se pnu pýchou, že to tam furt je, že na to flirt mám, že i v tomhle poseamusovským období hraju gay extraligu, že dokážu lehoučce sbalit toho nejlíp vypadajícího, nejvíc sexy kluka z celýho klubu a navíc bez jedinýho slova. Pouhý body language.
Král se venku představí jako Miroslav. Je to sympatický, dost vzdělaný týpek, který tady v Irsku maká už šest let. Dost to tu nemusí, vlastně je to pěkně zkurvená země, ale Polsko je ještě horší, říká. Tvrdí o sobě, že normálně je hetero, ale po třech pivech je bi a po pěti čistý gay.
„Zrovna teď jich mám v sobě osum.“
A taky mi povídá, že je příliš líný a příliš utahaný z práce na to, aby dělal do holek. Sbalit kluka je mnohem jednodušší, rychlejší. Ale že jednou chce každopádně mít ženu. Klidně Irku. A taky děti. Polsko-irský. A povídá dál a dál a mele o tom, jak ze všech lidských kontaktů mu nejvíc chybí líbání. Já tuhle hlášku samozřejmě na oko ignoruju, ale je jasný, že mě celkově tenhle frajer dost bere, že mám závoru nahoře, že nic ve mně neříká ne. Jen tak bloumáme nočními ulicemi a on se pak ptá na mě a na moje společensko-politický smýšlení. Já mu podávám jen hodně stručnou vizitku svýho zdejšího lajfu a ohledně politiky prohlašuju, že jsem verzatilní a otevřený všemu, což nezní nijak sofistikovaně, ale on to naštěstí vezme jen jako sexuální dráždič na potom. Já rapidně střízlivím a on se mě ještě zeptá, co říkám na Lisabon, jestli bych volil v referendu ano nebo ne. A já, že nevím jak Lisabon, ale že já teda tohle město fakt moc nemusím a mám proto svoje osobní důvody. Ale že jestli chce opravdu vědět, jestli yes nebo no, tak co se týče jeho, tak to teda rozhodně yes a pak ho chytnu kolem krku a políbím.
A líbáme se dlouho. Evidentně má deficit. A jsme samozřejmě nadržení, tak se vzrušeně dosmýkáme do jednoho odlehlýho parku a tam to fičí s celou parádou.
Jenže někde uprostřed se to pokazí. Zrovna jsem na kolenou a pohrávám si s majestátním žezlem krále Miroslava a můj nepříliš vábný vodkovitý dech se odráží od jeho ochlupení zpět k mým čichovým smyslům a popravdě řečeno moc dobře mi to na žaludek nedělá. A teď už je to víc než na kinedryl. A protože nechci riskovat žádnou případnou nechutnou nehodu, zpomaluju. Přestože jeho silný ruce dost nadrženě a taky trochu násilnicky povzbuzujou moji dutinu ústní k větší aktivitě, musím toho vážně nechat. Porušuju tak základní pravidlo sexuální gay etikety a vzdávám rozdělanou práci.
Bere to ale statečně a po chvíli se zklidní, uschová korunovační klenoty zpět do kalhot a sedne si vedle mě.
Sedíme opření o strom a beze slov koukáme do tmy nočního parku.
Až po chvíli se ozve jeho mužný královský hlas:
„Já stejně preferuju líbání.“
Já se pousměju, znovu ho políbím. Krátce, skoro až přátelsky.
A on pak znovu spustí kolotoč svých politicko-společensky angažovaných řečí. Ale už ho moc neposlouchám.
Přemýšlím o tom, jestli bych neměl přestat být líný a unavený z práce a začít zase balit holky.
Narozeniny
Mám narozeniny. Je mi dvacet šest, což v heteráckým světě je ještě jakž takž okay, ale v psím světě je to smrt a v gay věku v podstatě důchod. Popravdě: neberu to moc statečně.
Přišlo mi pár esemesek s blahopřáním. Překvapivě víc z Čech než odsud. Tak si říkám, jestli dělám dobře, že zůstávám v Irsku.
Přišla mi i od Seamuse. Krátká: jen dvě slova. Tak jsem mu hned odepsal, že děkuju a jak že se vede. Odepsal okamžitě. Tentokrát jen jedno slovo. Good. A tahle strohá komunikace mě dost rozlítostnila, protože si pamatuju ty naše nekonečný košatý konverzace, tolik jsme si toho byli schopní povídat, celý dny, celý noci. Loni k narozeninám mi dal hodinky Diesel. Ani ty už nemám. Při týhle vzpomínce na loňský narozky a hlavně na ten rok, co jsme spolu s Seamusem prožili, a jak je to najednou všechno fuč, jsem se dal málem do breku.
A tak abych si trochu spravil náladu a nedal teploušským slzám šanci, šel jsem si do obchodu koupit úplně ty samý hodinky, co mi loni Seamus daroval. Ale prodavačka mě dorazila úplně:
„Ne, tyhle hodinky už nemáme, ty už se neprodávají. To byl loňskej model.“
A to bylo přesný: loňskej model, historie. Žádná přítomnost, natož budoucnost.
Takže mířím podvečerními ulicemi domů a teď už se tomu ubránit nedokážu: brečím.
Je jasný, že z tohohle uřvanýho sentimentu lze vinit hlavně můj ode dneška zase o trochu víc nabobtnalý věk. Jsem fakt buzík. Starej, patetickej.
Každopádně tohle jsou ty nejhorší narozeniny vůbec.
Heterácká prohlídka dublinských pamětihodností s homo dohrou
Už druhý týden jezdím každý den odpoledne po práci do Dublinu.
Randit.
S holkou.
Zabalím to ve čtyři v bance, sednu na vlak a krátce před šestou už jsem v Dublinu na nádraží. Tam na mě čeká Victoria. Krásná černovláska s úžasným úsměvem, kterou jsem potkal na dovolený v Portugalsku. Studuje tady angličtinu a historii, je děsně chytrá, chce vidět všechny památky v Dublinu a já bych jí rád brzo šáhnul na prsa.
Než se tak stane, musím ji vodit po všech nudných pamětihodnostech a něco o nich plácat. Většinou si vymýšlím. Ale vcelku to funguje, i když pomalu: minulý úterý jsem ji poprvý políbil v docích u dublinský outů arény, minulý pátek jsme už trénovali jazyky v zahradách St. Stephen’s Greenu a celý tenhle týden jsme se v tom zdokonalovali jen tak na ulicích čtvrti Temple Bar a kolem Dublinskýho hradu. Takže se furt jen líbáme (mám pocit, že mi je znovu třináct) a chodíme Dublinem skrz na skrz. Mám ho prochozený víc než Leopold Bloom a dost mě z toho bolejí nohy. A pozdě večer ji vždycky zvu na pintu guinnesse a doufám, že se trochu nakropí a bude povolnější, ale ona vždycky po prvním drinku řekne, že už musí na kolej a já že bych už měl jet zpátky do Corku. A tak běžím s tvrdým šlongem na nádraží a nočním vlakem fičím zpět na jih Irska. Ve vlaku dávám konečně spočinout znaveným nohám a pořád ještě nadržený přemýšlím, koho ze spolucestujících budu muset chtě nechtě přefiknout, ale únava a kodrcání vagónu mě vždycky uspí. Probudím se až v Corku a v půl třetí ráno už jsem doma v posteli. A v devět zase rychle do práce a těšit se na další odpoledne v Dublinu a doufat, že dneska mi třeba dá.
Včera bylo v Dublinu fakt krásný počasí, a tak jsme s Victorií vyrazili do Phoenix Parku a jen tak seděli na trávě (můj nápad – už mám toho chození po městě doopravdy dost). Byla zase celá taková krásná a vnadně ženská a já jí oznámil, že jí budu od teďka říkat Viktorka, jako Viktorka Zižkov, což samozřejmě nemohla pochopit, ale tomu zvuku ušišlaných českých hlásek se nezřízeně smála a to už bylo na mě příliš, a tak jsem ji povalil na zem na svoji bundu mezi sendviče ze Subwaye, co jsme si před tím koupili. Viktorka se překvapivě nebránila a byla to ta nejdelší dentistická prohlídka jazykem, jakou jsem kdy na někom prováděl. A pak jsem jí jako by nic zajel rukou pod tričko a slastně prohmatával hebký portugalský prsa. Jejich majitelka pořád nic, žádný stop, přestaň, žádný řev jako ta Viktorka od splavu, a tak jsem vytrval a moduloval a zpracovával, až se mi do dlaní zabodly dva tvrdý špuntíky bradavek. A můj winkel se hned postavil a trčel víc a majestátněji než obrovský kamenný obelisk uprostřed Phoenix Parku. A všechno to probíhalo na veřejnosti, kolem chodili lidi a nikdo nic. Napadlo mě, jaká to je nespravedlnost, protože kdybych se tu takhle válel s klukem, už by nás dávno sebrala mravnostní garda.
Takže ji fakt chci a použiju klasickou teploušskou zbraň: alkohol a přes džíny provedenou demonstraci tvrdýho bonera.
„Nechceš jít někam na drink? A pak bys mi mohla třeba ukázat svůj studentskej pokojík,“ řeknu a zní to fakt vilně.
„A co takhle pro dnešek přeskočit to pití a jít rovnou ke mně na kolej?“
A já zajásám a říkám si: sakra, dneska je můj šťastnej heteráckej den!
A za půl hoďky se už válíme u ní na studentským pokoji nebo kde to jsme, ale koho to zajímá, já se hlavně snažím zasunout. Možná trochu moc přímočaře.
A to ji vyděsí.
Řekne, že ne, že na tohle je příliš brzy. A mně dojde, že musím být obezřetnější, pomalejší a vytrvalejší, protože teď plavu v heteráckých vodách a tady se dělají pomalý rozvážný tempa. Ale i tak hraju blbýho a říkám:
„Jak brzy, Viktorko? Vždyť už je půlnoc.“
„Ty víš, jak to myslím. A vlastně máš pravdu, je půlnoc, už bys měl jít, ať ti to neujede.“
„Dej mi, ty mrcho, vždyť jsem měl nedávno narozky,“ zaškemrám, naštěstí česky.
„Cože? Co říkáš?“
„Ale nic,“ já na to znovu anglicky a ona mě s rychlou pusou na tvář vykopne na studenou dublinskou ulici.
No ale to už moje týraná nadrženost, vyprovokovaná heteráckým muchlováním nasucho, nabrala tak nesnesitelnou podobu, že si schválně nechávám ujet poslední noční vlak a jdu si někoho najít.
Do gay klubu, přirozeně.
A trvá to přesně třicet čtyři minut (rychlou konzumaci dvojitý vodky s redbulem v to počítaje!), než vyjdu z přeplněnýho klubu The George zpět na ulici s vcelku ucházejícím týpkem. A týpek že prý mě chce a že mě doprovodí na nádraží. Je to Litevec, Lotyš nebo něco takovýho východního. Každopádně na něm praktikuju pár ruských frází vykoukaných z filmu Kolja. A na vlakovým nádraží spolu jdeme do kabinky na záchodech. A zatímco se moje krásná Viktorka ve studentským pokojíku zrovna teď pravděpodobně pěkně sprchuje a voňavá a křehoučká se svojí vymydlenou portugalskou fanny plánuje náš zítřejší mnohakilometrový vlastivědný výlet po hlavním městě Irska, já uvolňuju s nějakým pobaltským čingizchánem všechen dnešní přetlak.
A hned jak se tak stane, Kolja se vypaří a já si říkám, jak je ta teploušská sexuální věcnost praktická.
Mrknu na hodiny: za hoďku mi jede první ranní vlak.
A musím být evidentně provařený nejvěrnější zákazník irských drah na trase Cork Dublin a zpět, protože ženská za kasou se mě ptá:
„Jestli jezdíte na týhle trase častěji, nechcete raději zvýhodněnou časovou jízdenku?“
A já musím hned v tuhle nekřesťansky brzkou ranní hodinu čelit rychlýmu rozhodnutí: totiž kolik času bych měl tomu svýmu novýmu vztahu nevztahu s portugalskou Viktorkou Žižkov dát.
„Dejte mi týdenní.“
Vyhozených osm eur
Určitě tu esemeskovou službu nabízenou v televizi znáte. Pošlete objednávací zprávu a za nehorázný peníze vám přijde nějaký obrázek, animace nebo klip. Takovýhle zhovadilosti mě nechávají chladným a říkám si, že na tuhle zlodějinu může přistoupit jenom někdo hloupej. Nebo osamělej.
Ale už delší dobu mě v irský televizi provokovala jedna specifická nabídka: pošlete jim svoje jméno plus jméno vašeho partnera a oni vám obratem strhnou dvě eura a zašlou procentuální vyjádření vaší partnerský budoucnosti. Když překročíte padesát procent, zašlou vám za další dvojku dokonce ideální jméno pro vašeho budoucího potomka.
No a dneska jsem to už nevydržel, řekl si, vyhodím si z kopejtka, a do mobilu jsem naťukal: HONZA + VICTORIA. Hned mi přišlo zpět: Match: 82 %. Pane jo, slušný. Naskočil mi ve škebli krásný obraz svůdný Portugalky a její voňavý hebký rty jsem skoro až cítil na svých, a možná i proto jsem se nechal unést a odeslal další dotaz: BABY? Odpověď přišla po třech vteřinách: podle těch anonymních vydřiduchů je nejideálnějším zápisem do rodnýho listu mýho potenciálního potomka s dejvicko-lisabonskou krví MARCUS nebo PAULINE. A to mě zchladilo: já totiž chci BRADA nebo ANGELINU.
Vyhozený peníze.
A pak dostanu ještě jeden nápad: HONZA + SEAMUS. Odesláno. A hned je tu odpověď: MATCH IS NOT POSSIBLE. Jak jako?! Parchanti homofobní!
Ale nedalo mi to. Cítíl jsem se jako zákazník tyhle esemeskový trapárny ponížen, a tak jsem se ve vzteku rozhodl utratit další dvě eura: poslal jsem jim text KOKOT + PICA.
Match: 96 %.
Hajzlové mizerný!
Jak jsem řekl, jen pro hloupý nebo osamělý.
Jsem hloupej. A osamělej.
Dejvický setkání v alkoholickým heterochrámu
Zase zcela zdeprimovaný a sexuálně zfrustrovaný z toho, že mi moje nová portugalská holka dneska večer nedala a šla na kutě beze mě, stojím lehce přiopilý v nějaký extrémně heterácký nálevně na dublinský Grafton Street.
Byl jsem dneska v hlavním městě už od rána, a to kvůli pohřbu jedný irský gay celebrity. Kolem kostela na Sheriff Street, kde se obřad konal, byla spousta lidí, bylo to silný a dojemný, ale protože jsem v davu uzřel teploušskou delegaci z jihu Irska na čele se Seamusem (s mým, mým Seamusem!), raději jsem se brzy vytratil, a to tak nenápadně, že mě krásný pan Ex ani nezahlídl.
Šel jsem raději na kolej vyzvednout Viktorku. Tam jsem jí navrhnul, že jestli chce, dneska můžeme strávit den u ní na pokoji, protože stejně bude asi brzo pršet, a tak si můžeme jen tak povídat, povídání je, Viktorko, přece důležitý pro každej vztah, hlavně ten novej, začínající. Ale asi jsem se nevědomky příliš nadrženě podíval na její pečlivě ustlanou postel, protože řekla, ne, ne, ne, pojďme dnes na výlet do Kilmainhamský věznice.
Takže jsme celou sobotu strávili za zdmi jakýsi ponurý, šedivý obrovitánský stodoly, která prý – podle Viktorčina plamennýho výkladu – sehrála nezaměnitelnou roli v emancipačním boji za nezávislost Irska. A pak cestou z vězení zpět do města jsme samozřejmě zmokli na kost. Jako bych to neříkal, že bude lejt.
S vidinou toho, jak se u ní na pokoji spolu osušíme a pak pod dekou vzájemně zahřejeme, jsem ji před domem vášnivě políbil. Pak ruka pod mokrý tričko, levý prso, pravý prso, dost jsem se na ni bokama natlačil, aby jí došlo, že další odklad sexuálního aktu je zcela nežádoucí. Ale ona – jako vždycky – ať se nezlobím, že už půjde domů, že děkuje za krásný edukativní den, ale že teď chce být sama a ještě si trochu něco nastudovat o tý zpropadený věznici. A já: oukej, žádnej problém, Viktorko, já přece na to nespěchám, vždyť víš, že mi nejde o to, ale o tebe. Ale v duchu si říkám, ty potvoro, já tě zažaluju za zločin proti lidskosti. Políbím ji na tvář, počkám, až zajde do kolejní budovy a pak žíznivě vyrazím do hospody.
A tak tu jsem. Dost to tu hučí. Otáčím do sebe energicky jednu pintu za druhou a užasle koukám na davy veselých heteráků, zadaných i sólo, stojících všude kolem mě. A musím uznat, že po svých nedávných teplých pitkách v převážně přihřátých podnicích je tenhle strejťácký chrám příjemné osvěžení. Dávám se do řečí s neznámými lidmi, převážně místními, a to naprosto o všem a taky o tom, co bych měl udělat, nebo spíš kam bych měl v Dublinu zavést svoji holku netykavku, aby mi konečně dala. A ti veselí borci v příšerných hadrech mi dávají spoustu heteráckých rad a jmenujou desítky míst, kde mám tu frigidku přefiknout, a já na ně rozverně hulákám:
„Tam všude jsme byli a nic, nic, nic. Nedala mi.“
Najednou uprostřed toho hloupýho, ale zábavnýho veselí si všimnu, že z rohu knajpy na mě upřeně kouká jeden mladý týpek s hezkou tváří a nagelovaným ježkem. A já si říkám: ach bože, ne, už zase, sakra buzíci, dejte mi alespoň jeden večer pokoj. A najednou ke mně ten kluk přijde a ptá se mě:
„Nejsi náhodou Čech?“
„Náhodou jo.“
„Já taky.“
„Z jakýho města?“ ptám se.
„Z Prahy.“
„Já taky.“
„Odkud z Prahy?“
„Dejvice.“
„Já taky!“ zajásá.
„Odkud přesně?“
„Bachmačák.“
„Já z Evropský.“ A pak trochu zpozorním a pořádně si ho prohlídnu. Neznám ho? U nádraží na Bachmačáku jsem se jednou, a to velmi neohrabaně a s výsledkem nula a loktem pod žebra, pokusil políbit jednoho tamního kluka. Ale to už je tak deset let.
„Počkej, kolik ti je?“
„Osmnáct,“ odpoví a já udělám rychlou matematiku. Ne, to určitě není on. Moc si z tý naší společný prehistorický nelíbačky nepamatuju, ale vím zcela jistě, že tomu borci nebylo osm.
„A kolik je tobě?“
„Dvacet dva,“ zalžu. Gay instinkt.
„Hele, to je neuvěřitelný,“ rozkecá se euforicky, „včera jsem přesně tady potkal taky jednoho Čecha. Taky z Prahy, taky Praha šest a taky mu bylo dvacet dva. Přijel do Dublinu na pohřeb nějakýho zpěváka nebo co. A vlastně i trochu vypadal jako ty. Ale byl to teplouš.“
„No to já jsem taky!“ vykřiknu nadšeně, protože si myslím, že to je fakt neuvěřitelná a skvělá náhoda.
Ale on najednou vychladne. Hned se odtáhne. Nic neříká. Očividně je šokovaný: dva buzeranti z Dejvic během dvou dní v jednom a tom samým dublinským pubu, to je evidentně na něj moc.
„Já myslel, žes tady všem okolo říkal něco o svý přítelkyni,“ řekne nakonec rozpačitě.
„No to jsem říkal, no.“
„Aha. Tak čau,“ dodá ještě a zmizí v davu. Si polib.
Dopíjím svůj černý drink a pak si jdu pro další.
Pauza na oběd bez obědu,
zato s řečmi o análním sexu
Zatímco kolegové vypadli všichni přesně ve dvanáct z banky jako vystřelený šípy na úlevný půlhodinový přemostění ranní a odpolední části směny zvaný pauza na oběd, já stojím venku před vchodem pro zaměstance. V silným větru jen tak v košili a kravatě tady hladově srkám horký cappuccino a poslouchám Milana, kterak mi znovu podává detaily svýho intimního života. Naposledy nad lahví vodky jsem jako morální podpora a zároveň amatérský psychoanalytik zapeklitých teploušských vztahů pod tíhou silnýho alkoholu selhal.
Dnes se ode mne očekává empatičtější výkon: Milan mi ráno poslal do práce textovku, že mi o polední pauze přinese kafe a zároveň opět podá všechna důležitá fakta o svým vztahu s Aidanem. A já že budu nucen podat za střízliva nestranný soud s adekvátní diagnózou situace a návrhem nejlepšího možnýho řešení.
Takže stojíme v tom drsným irským říjnovým windu, kravata mi ztřeštěně vlaje pod krkem jak neposedný prapor nějakýho divošskýho státu a Milan právě zahájil terapeutický psychoanalyticky sezení, vlastně stání.
Chodí spolu s Aidanem už od léta. Bydlí spolu. Žijou spolu. Spí spolu v jedný posteli. Ale na sucho. Prohibice. Žádnej sex. Jen občas, tak jednou do týdne, rychlý honění. Spíš zdravotně nezbytný než vášnivě spontánní. A navíc dost neosobně, zdálky, za tmy.
Aidan, několik let po čtyřicítce, je celý život nevyautovaný, v klosetu, jeho okolí sice tuší, že je homoobčan, ale on by to nikdy nahlas nepřiznal. A tak tomu bude asi navždy. Přesto ale dny s Milanem jsou pro něj ty nejlepší v životě. Evidentně ho má rád, udělal by pro něj první poslední. Tenhle svůj první vztah vůbec si vlastně dost užívá, stojí o něj a hlavně v něm chce zcela navážno pokračovat. Jen to intimno je zkrátka zamrzlý, neprůstřelný, zablokovaný.
Milan, několik let před třicítkou, je naproti tomu zcela zmatený. Má Aidana rád, ale evidentně cítí, že to není, jak by to doopravdy být mělo. Užívá si ty kousky skutečnýho partnerskýho života, je fajn mít se ke komu přitulit, mít se vedle koho probudit, ale sám moc dobře ví, že to je spíš torzo než plnohodnotný vztah. A dost ho to točí, nervuje, sere.
Milan si říkal: možná je problém ve mně, možná ho nevzrušuju, možná nedávám ty správný signály, možná ho musím víc sexuálně provokovat, možná musím víc vystrkovat. A tak se jednoho dne rozhodnul, že to zlomí. Provětral, umyl, vyholil, navoněl, promasíroval, uvolnil, zlubrikoval a byl teda perfektně připraven. Ale Aidan se někde hned na začátku tý parády zcela zasekl. A nic nebylo. Šlus, konec ródea. Zkrátka z toho bylo totální fiasko, nejnepovedenější áčko v dějinách gay lidstva. Přišlo mu to špinavý, jak sám poté Milanovi v slzách řekl, nevhodný, nenormální, násilnický a ty jsi ten poslední, komu bych chtěl takhle ublížit. Ano, řekl ublížit.
Takže Milan dospěl k závěru, že Aidan bude s největší pravděpodobností jeden z těch sexuálně neaktivních týpků, asi asexuál. A bolestivě, ale přece jen se smířil s tím, že fyzično nebude do jejich vztahu patřit. Ale o tenhle vztah přece jen natolik stojí, že sex obětuje.
„Hm. Takže tak trochu Neruda a Světlá. Hmm…“ říkám já na to všechno a zní to fakt profesionálně a sečtěle. Cítím, jak mám úplně ztvrdlý bradavky. Nikoli z pikantní Milanovy story, ale z příšerně studenýho větru. Dopil jsem zbytek cappuccina, bylo už úplně ledový. Kolem nás se prodírají do budovy banky první navrátilci z oběda, ti, co příliš žerou pracovní dobu.
„No, jenže pak jsem zjistil, že se pravidelně honí u počítače,“ pokračuje Milan. „Každej den, když jsem na přednáškách. A to nejen u porna, ve kterým mimochodem upřednostňuje podobný týpky, jako jsem já, ale i na chatu. Normálně nahusto chatuje s mladejma kolíkama a u toho se dělá.“
„Fíííha,“ reaguju překvapeně na sexuální zvrat ve vyprávění.
„To už jsem přirozeně nedal a vytáhl to na něj. Drsná konfrontace. Řekl mi, že zkrátka nechce míchat tyhle svoje nízký pudy s tím naším hezkým čistým vztahem, kterej mezi sebou máme. A kterýho si cení. Jako ničeho jinýho v životě. A tak ho nechce poničit touhle špinavou fyzičností. A já teda že oukej, že budeme tyhle věci teda separovat. A tak máme na našem společným počítači dvě složky s pornem. Jednu s mladýma klukama pro něj a jednu s borcema v Aidanově věku pro mě.
Jenže tím to nekončí. Jednou jsem mu – jen tak jako náhodou – prohrábnul mobil a měl tam hned několik sexuálně vostrých vzkazů od nějakýho mlaďocha. Pochopil jsem, že si to spolu v reálu rozdali. Takže chytnu nerva, úplný zatmění, konfrontace číslo dvě: teď však o dost drsnější. Řvu, vychyluju a jsem fakt hodně dramatická Maciuška a on brečí a přiznává se, že si jednou týdně na netu zaranžuje anonymní setkání a tam vyšukává, a to v plný parádě, bez jedinýho prohozenýho slova, ale zato sexuálně pěkně se vším všudy, žádnej light, ale hardcore. A to že ho bere. A že to takhle dělá celej svůj život. A že s tím zkrátka nedokáže přestat. A teď už brečím i já, asi vzteky, a nevím, co mu na to říct, a tak jsem si sbalil svých pět švestek a vypadl z jeho bytu. Zkrátka hodně zahuštěný a nezcenzurovaný buzerantský Vékávéčka.
Jenže po pár dnech, já už v klidu a vyrovnanej, ale opuštěnej a opět prahnoucí po Aidanově platonickým obejmutí, mu napíšu a jdeme na pivo. A pak k němu domů. A tam samozřejmě nic. Jenom ty asexuální objímačky… No a to je vlastně celý.“
Kolem nás se protáhne i Massimo:
„Hej, buzno, konec tlachaní. Zpátky do rachoty,“ řekne mým směrem, krkne si, asi aby náležitě demonstroval, že na rozdíl ode mě on si pauzu na oběd po gastronomický stránce vskutku užil, a zapadne do budovy.
Otočím se k Milanovi. Vítr mu divoce cuchá vlasy. Kouká na mě a očividně čeká na můj názor, rozřešení, radu. A tak celý zmrzlý a hladový v sobě rozvířím veškerou svou intelektuální usedlinu. Nadechnu se a pak s podporou psychologických paražvástů, zaslechnutých před několika lety na UK, kde jsem tehdy nepravidelně navštěvoval Úvod do psychologie, zablábolím:
„Tvůj boyfriend evidentně považuje homosexuální intimitu za něco nepatřičnýho, špinavýho, nenáležitýho a vědomě, ale možná i nevědomě ji pod tlakem společnosti, rodiny a přátel vytěsňuje mimo svůj běžnej život. Toto bývá signifikantní pro jedince se silně potlačovanou sexualitou v dospívání, případně pro subjekty, jež se staly oběťmi sexuálního násilí.“
Vtom mě moje větrem poblázněná kravata pleskne bolestivě do ksichtu. Asi za tu drzost pronášet takovýhle kydy.
„No já jen vím, že chci fikat. Nebo být fikán.“
A protože k tomu není co dodat, mrknu na hodinky: už fakt o dost polední pauzu přetahuju.
„A co ty? Jak to jde?“ zeptá se mě ještě v rychlosti Milan.
„No, u mě je to snad ještě horší než u tebe. Já teď randím s holkou.“
„Brrrr,“ otřese se. Evidentně víc tou představou než zimou. Vyhodí vyprázdněný papírový pohárek do koše a zmizí v šedých uličkách větrnýho města.
Zapluju do tepla svýho kanclu. A zatímco spokojeně najedení kolegové mžourají ospale do počítačů a bojují s nepřípustnou siestou, já hladově a za postupnýho měknutí bradavek přemýšlím o všech těch děsivých hrůzách, za kterýma se pořád tak zarputile honíme.
O vztazích.
Sex and the City. Cork City
Přestože jsem se přirozeně obával, že moje památkami a irskou historií posedlá holka, se kterou randím už dobrý měsíc a ona mi pořád ještě nedala, bude nadšeně celý ty volný dny běhat po zdejších pamětihodnostech a že vůbec propadne tady u nás na jihu Irska turistický mánii a na případný intimnější momenty mezi námi snad ani nedojde, zariskoval jsem a pozval ji na prodloužený víkend do Corku.
Přijela v sobotu po obědě a já vyzbrojen odolnou obuví (Milan mi půjčil na tenhle pravděpodobně turisticky náročný víkend vyztužený alpský pohorky) a připraven na další nekonečný poznávací odpoledne v pro ni neprobádaný krajině, jsem ji vyzvedl na nádraží. Řekla, že mě ráda vidí, a dala mi pusu. Možná o trochu delší, než by se na špinavý corkský autobusák slušelo. Krásně jí voněly vlasy.
„Tak kam vyrazíme?“ ptám se jakože nadšeně. Moje vlastivědná euforie je samozřejmě předstíraná.
„Co takhle k tobě domů? Jsem z těch čtyř hodin v autobusu nějaká unavená. Ráda bych si dala sprchu.“
Jsem mile překvapen a v mozkovně mi zableskne kratičký video našich mokrých těl: pigluju ji ve sprše. Můj schlong, který doteď smutně visel potmě v předtuše dalšího hladovýho víkendu, okamžitě zpozorněl v naději, že by přece jen mohl být v nejbližších hodinách uveden do společnosti.
„Is it okay?“ probere mě z chlupatých představ moje krásná Portugalka.
„No jasně, pojďme ke mně.“
Můj byt se jí líbí.
„Nádhernej výhled,“ řekne, když vykoukne z balkónu. „Všechno si to prohlídnu později. Můžu jít teď do tý sprchy? Chci být voňavá a fresh. Pro tebe.“
„Be my guest. Tady máš ručník,“ řeknu a ona zapluje do koupelny.
A tak teď slyším svoji krásnou nedostupnou Viktorku, jak se sprchuje u mě doma, jak samozřejmě nahá a mokrá a namydlená stojí ve sprše, v mý sprše, kde jsem si to dneska ráno dělal s myšlenkama na ni a asi stokrát před tím spolu s Seamusem, a jsem z toho zvuku tekoucí vody fakt nadrbnutej, takže jen tak pomateně běhám po kuchyni, otvírám jednu skříňku za druhou a hledám nějaký občerstvení. Přemýšlím, co je větší afrodiziakum: navlhlý, bůhvíjak dlouho otevřený tortilla chipsy nebo svraštělej pórek, smutně se krčící na dně ledničky, jediný dvě poživatiny, co jsem doma našel. Sakra, tohle je nepřipravenost. A tak sázím na hodnoty nehmotný a pouštím hudbu, abych navodil atmosféru. Nelly Furtado: aby se cítila jako doma.
„Nemáš tam něco jinýho?“ vyjde z koupelny, naboso, v uzoučkých džínách a tílku s nápisem Temple Bar Babe. „Nelly fakt moc nemusím.“
A tak pouštím Alexandru Burke. A to se jí líbí. Suší si vlasy a rozplývá se nad tím, jak vkusně mám zařízený byt. A v těch rychlých a kýčovitých árenbý rytmech, co posloucháme, se najednou rozpustí naše oboustranná nervozita a najednou se zcela přirozeně bavíme. O rozdílech mezi Corkem a Dublinem. Lisabonem a Prahou. O hudbě, co se nám líbí a nelíbí. O tom, co nás v Irsku štve. Co nás tady baví. O hloupých celebritách a o hloupých televizních pořadech. O tom, co oba děláme a co bychom dělat chtěli. A pak mi vypráví o sobě a o svojí rodině. A je to vesměs veselý povídání. A pak povídám já o sobě a o tom, proč jsem v Irsku. O tom, jak jsem doma v Čechách ztratil lásku svýho života a jak jsem pak tady daleko od domova našel někoho, kdo pro mě fakt dost znamenal a snad mi i ukázal, že velká láska se může v životě přihodit dvakrát, a to bez ohledu na pohlaví, ale že to nějak nedopadlo. A je to vesměs smutný povídání a všechna tahle moje velká slova zní hrozně gay. Ale ona je mojí ponurou povídačkou dojatá, a tak mě chytne za ruku a hladí po vlasech a říká mi, co se jí na mně líbí. A já pak naoplátku vypočítávám, co se líbí mně na ní. Že je chytrá. Usměvavá. Lákavě hebká. A do toho všeho nám černá Alexandra zpívá, že neví, co z toho pro nás dva bude, jestli good night, nebo good morning.
A najednou se stmívá a Viktorka už s naprosto suchými vlasy stojí na mým balkónu. Výhled na město pod námi jí evidentně učaroval. Střídavě kouká do podvečerního prostoru a pak do svýho průvodce Irskem v portugalštině (přece jen nerezignovala na svoje ušlechtilý edukativní cíle). Dolíhá k nám vzdálená hudba – v Corku je tenhle víkend jazzový festival, a tak bude pravděpodobně hudba skoro v každým městským baru. Došlo mi, že z tohohle balkónu vysoko nad městem může Viktorka zahlídnout všechny hlavní památky ve městě, že tohle je ideální a hlavně pohodlný stanoviště pro moji památek chtivou Lisaboňanku. A tak ji obejmu, její voňavá blízkost mi na okamžik zastaví dech, ale pak se zase opanuju a dělám chytrýho a ukazuju jí těch pár míst ve městě, který dokážu vyjmenovat: pivovar, ragbyový stadión, Severní katedrála a támhle to je Anglická tržnice. A zrovna v momentu, kdy se moje lačná ruka konečně prodere skrz Viktorčino oblečení na její nahý záda a začne objevovat lákavý záhyby ňader, jejich majitelka zbystří.
„O tý Anglický tržnici jsem četla v průvodci. Prej je úžasná. Pojďme se tam podívat. Mohli bychom tam něco nakoupit a já ti uvařím. Třeba něco typicky portugalskýho.“
Tak přece jen nakonec dojde i na turistiku a vyztužený pohorky, pomyslím si trochu trpce. Ale protože jde i o jídlo, stahuju přece jen vojska z dobytých území jejích ňader a říkám jí, že to je úplně skvělý nápad.
O dvě hodiny později už společně večeříme. Sedíme naproti sobě u stolu (už dávno jsem takhle s někým nejedl!), svíčka uprostřed. Viktorka připravila cosi, co nese hrdý název Picanha, což má být původně brazilský jídlo, ale v Portugalsku je prý velmi populární, a jsou to v podstatě tenký plátky rump stejku v omáčce z černých fazolí. A je to výborný a oba si to užíváme, i když já spíš pohled na ni.
Po jídle si zase jen tak povídáme a pomalu dopíjíme úžasný červený víno Quinta do Crasto, samozřejmě portugalský. Pak Viktorka řekne, že jsme tu večeři nedotáhli úplně do konce, protože jsme zapomněli na desert. A já pronesu tu nejkýčovatější hlášku z červený knihovny všech dob, totiž tu, že ona je můj desert, který bych tak moc rád zrovna teď ochutnal, a ono to kupodivu funguje a už se líbáme.
Nejdřív pomalu a jemně. Chutná po tom skvělým víně a já jazykem lačně pátrám po posledních kapičkách. A pak ji strhnu pod sebe a teď už do sebe jdeme vášnivěji a dravěji a je jasný, že tohle už se udržet nepodaří. A líbáme se nekonečně dlouho, teď už zcela nazí. Pak se mě Viktorka dotkne tam dole.
„Jé, ty jsi tady oholenej – to je hezký!“ zašeptá vzrušeně a hned nato mě bere mezi rty. Ajá ji přitom jemně hladím na podobných místech a taky šeptám:
„A ty tam nejsi oholená – to je taky hezký.“
A pak pokračujeme. Se vším všudy. V plný parádě. A je to neuvěřitelně intenzivní a stupňovanej dance. Naše těla si rozumějí, a to hned od počáteční pomalý krouživý rumby až po nespoutaný divoký passo doble našich boků a i v tom nejdivočejším rodeu se jí koukám zpříma do očí a ty hoří vzrušením a to mě rozpaluje ještě víc a jen na vteřinku mě napadne, proboha proč jsem zanevřel na milostnej akt s holkama, vždyť je to absolutně nejvíc, co může být, ale pak už nemyslím ani trochu, už na to není čas, vím, že je tu finále, neuvěřitelnej hukot, Orffova Carmina Burana, závěrečná vrcholná choreografie, a pak oba ve stejným okamžiku strneme v orgasmický póze absolutní slasti a je to taková síla, že se z toho musela rozvibrovat snad i ta mohutná špice uprostřed dublinský O’Connell Street i Kulaťák u nás doma v Dejvicích se musel rozbublat vášní a všechny šaliny na něm musely v tom momentu nebezpečně jiskřit jako ještě nikdy a i ten obrovskej Džízus vzhlížící k Lisabonu z protějšího břehu si musel zakrýt očiska doteď rozpaženýma rukama, pokud to vůbec ustál. Všechno to trvalo hodinu. Přesně tu hodinu, která jako by neexistovala, protože se na jejím konci čas o celých šedesát minut posunul zpět. V Irsku a stejně tak u nich v Lisabonu a u nás v Praze.
Pak jen tak vyčerpaně ležíme s Viktorkou v posteli, na povlečení, který koupil Seamus. Postupně nabíráme znovu sílu a do toho posloucháme album Cheryl Coleový. Je nadšená, že ho mám:
„Ty jsi snad jedinej kluk, co poslouchá Cheryl, Nelly a Alexandru Burke.“
„Má to svoje výhody, být teplej,“ říkám jakože děsně duchaplně a vtipně, ale vím, že tahle otázka mezi námi pořád leží nevyřešená. A pak mi hlavou proskočí myšlenka, že být přihřátý a mít přihřátý záliby, jako například kýčovitý pop, je nejlepší způsob, jak se dostat holce na kůžičku.
Pak chci rozpoutat druhý kolo, ale ona mě zastaví a povídá něco v tom smyslu, že mě samozřejmě tělesně chtěla už dřív, vlastně hned od začátku, ale že byla ze mě zmatená, vždyť jsem byl na dovolený v Lisabonu, kde jsme se potkali, se svým klukem.
„Jsi teda víc na kluky, nebo na holky?“ A hned jak to dořekla, zlehka jsem roztáhl její hebký a pevný stehna. Oběma rukama jsem jemně nadzvedl ten portugalskej zadeček a ještě než jsem se obličejem vydal na tu vlhkou výpravu, než jsem rozevřel rafinovaný závoj jemných chloupků a vypravil se hledat poklad na stříbrným jezeře, řekl jsem jí:
„Schválně, co myslíš?“
V tomhle duchu to bylo celou noc, až do svítání. A vlastně i celou neděli, od chvíle, kdy jsme se někdy uprostřed odpoledne vedle sebe probudili. Všechno bylo spíš takový klasický a tradičnější než bláznivě ujetý a divoce experimentální. Dělali jsme to znovu a znovu – dali jsme si v podstatě jen dvě pauzy.
V podvečer, už byla zase tma, jsme si zašli na něco k snědku do baru v hotelu Imperial. Hrál tam nějaký band; trumpetista byl naprosto k sežrání – na tom jsme se shodli oba. Viktorka tam po jídle poprvý ochutnala černou, bělostně napěněnou pintu Murphyse, corkskýho rivala dublinskýho guinnesse.
Pauza číslo dvě proběhla někdy nad ránem, kdy jsme se spolu koukali na televizi, protože můj dick mě už pálil přehnanou aktivitou posledních hodin. Zrovna dávali Sex ve městě. Byla to ta epizoda, ve který se Carrie zamiluje do jazzovýho hudebníka.
Viktorka toho během prodlouženýho víkendu z Corku sice moc neviděla, jen trh a jednu hospodu. Zato se jí dostalo obrázku jejího novýho českýho milence. A to ze všech stran, ze všech pozic a do všech detailů. Odjela v pondělí odpoledne zpátky do Dublinu, a hned jak jsem se vrátil z nádraží domů, měl jsem od ní na mobilu zprávu. Že prý ať už je to se mnou a holkama nebo klukama jakkoliv, dost si to se mnou užila. Zpráva končila slovy: starting to love u. Odepsal jsem něco vřele neurčitýho.
Pak jsem dojedl ty navlhlý čipsy a uschlý pórek a zbytek irskýho státního svátku strávil koukáním na televizi.
Hněte ze mě heteráka
„Musí to být nějakej omyl, buziku, ale na zákaznickym na tebe čeká nějaká luxusní opálená klisnička a ptá se po tobě,“ oznamuje mi Massimo a já vím, že si pro mě do práce přišla moje portugalská holka. Přijela za mnou z Dublinu, už potřetí tenhle týden.
Vyjdu z ofisu. Usměje se na mě. Celá září a v tom nádherným sexy šajnu se rozplyne má drobná naštvanost a nabroušenost: měl jsem totiž v plánu dělat dnešní odpoledne úplně něco jinýho, ale je jasný, že z toho nic nekouká, protože mě evidentně čeká další podvečer našeho čerstvýho partnerství. Dojdu k ní svým sebevědomým krokem bankovního úředníka. Jednou rukou mě obejme kolem pasu a druhou si mě za kravatu přitáhne ke rtům a přímo tam, uprostřed všech těch hotovostních a bezhotovostních transakcí, hypoték a debetů mě políbí. A já vím, že všichni kolegové mě sledujou a snad i ty prázdný žádosti a formuláře a reklamní letáčky, co byly doteď pečlivě narovnaný na stolcích pro zákazníky, se chvějou vzrušující filmovostí tohohle momentu. Jen můj italský kolega kazí hodnotnou chvilku – zpoza přepážky ho slyším klít:
„Porco Dio, já už tady ničemu nerozumím. Fucking hell, ti buzeranti nám ukradnou všechno. I ty nejkrásnější holky.“
„Jdeme k tobě?“ zeptá se mě Viktorka a já se otočím na vejrající kolegy, hodím na ně dvěma prsty vítěznou viktorku a ukončuju tak – o deset minut dřív, než bych měl – svou dnešní pracovní dobu.
A pak u mě doma, ještě než na to vlítneme, vytahuje Viktorka z tašky nový postelový povlečení: „Něco jsem ti koupila.“
A zatímco převlíká peřiny a stahuje z nich zářivě blyštivý povlečení, který pro nás dva koupil můj ex-boyfriend a který je jednoznačně moje nejoblíbenější, mi dochází, že moje krásná Portugalka za mnou tenhle týden přijela třikrát a třikrát mi něco koupila.
V pondělí nový cédéčko Bon Jovi. Ve středu černý, trochu dřevorubecký svetr, který mi přijde nezajímavý, ale zato je teplý (teplý, co se tepelný izolace týče, rozhodně ne vzhledem). A teď tohle povlečení. Fádní. Neinspirativní.
No ale každopádně o trochu později nám to na něm jde velmi dobře.
A když je konec, jen tak ležíme. Já přemýšlím, jestli to Viktorka s tou láskou moc nepřehání, a ona si mi jen tak hraje s vlasy.
„Tvoje vlasy jsou hezký a hebký“ řekne po chvíli. „Ale možná trochu moc dlouhý. Pojď! Já tě ostříhám!“
„Cože? A jak?“
„No já ti na hlavě vymodeluju něco mužnějšího.“ A už mě tahá do koupelny.
Takže sedím na okraji vany, rozverně jí cvrnkám do bradavek, který mi tančí před obličejem, a ona mi zatím hodně zostra fiká účes.
„Tak a je to,“ řekne po chvíli. „Podívej se na sebe.“
V první chvíli se nemůžu poznat a jsem v šoku. Jsem dohola, absolutní shaved head! Totální postřižiny, Phil Collins, chemoterapie!
Ale něco na tom je, musím uznat po chvíli, když se vzpamatuju a na toho skinheada v zrcadle si zvyknu. Stojím tam nahatý, koukám na sebe, respektive na toho sexy drsňáka ve stylu Prison Break s opiglovanou lebkou, a říkám si, měla pravdu, vypadám o dost mužněji. A to dokonce tak extrémně mužně, že mi začne todger znovu hučet a hlásit se vzpřímeně o slovo. Ale možná je to proto, že se mi Viktorka – pyšná na svůj kadeřnický výkon – tře bradavkami o záda. Očividně se jí nový sestřih taky dost líbí.
A pak večer, když už jsme úplně vysexovaný, že jen tak líně posedáváme vedle sebe na gauči, mi Viktorka, listujíc nějakými skripty, řekne, asi pod vlivem mýho novýho vzhledu fotbalovýho chuligána, ať si klidně pustím fotbal, co běží v televizi, že jí to nevadí. A já na to: okay, dvaadvacet svalovců v trenkách, co zběsile běhají po trávě, mi vždycky dodá na náladě. Ale zvuk vypínám, ten mě irituje a místo toho pouštím do toho televizního sexy honění se za mičudou největší hity od Kylie.
„Nechceš si spíš poslechnout ty nový Bon Jovi?“ ozve se organizátorka mýho novýho mužnějšího života.
„Dobrej nápad,“ řeknu a vyměním cédéčka, protože nechci být nevděčný.
A v noci, když jsem se vrátil domů z nádraží, kam jsem byl Viktorku vyprovodit, koukám znovu na sebe v zrcadle. Na ten megatenisák místo hlavy, na ten příšerný černý svetr, do kterýho mě oblíkla, a najednou mi to dojde naplno: snaží se ze mě udělat čistokrevnýho heteráka! Pravděpodobně portugalskýho typu.
Poté o její strategii dlouze přemýšlím, když ležím v posteli v povlečení, který mi koupila, a nemůžu z toho usnout. A pak už toho mám dost a někdy kolem půlnoci se konečně zvedám z postele a svlíkám peřinu z Viktorčina nezajímavýho povlečení. Hodím do pračky na rychlopraní to svoje starý a oblíbený, potrhle blyštivý Seamusovo a pak, zatímco čekám, až uschne, koukám na ztišenou TV na sestřih australskýho ragby. Přirozeně přitom poslouchám svoji oblíbenou australskou zpěvačku malinkýho vzrůstu.
Někdy kolem čtvrtý ráno konečně usínám. Spokojeně a v pořád ještě lehce navlhlým postelovým povlečení.