desátý měsíc druhého roku

Na kroužku portugalský poezie

Dneska mě Viktorka vzala na pravidelný setkání portugalských studentů do stylový dublinský kavárny na Dawson Street, do Café En Seine. Jen tak mě ukázat, jako exota. Pochlubit se sexuálním úlovkem.

A tak tady rozpačitě sedím uprostřed hloučku šesti lesbicky vypadajících tmavovlásek – Viktorka je z nich jednoznačně nejhezčí – a jednoho vcelku ucházejícího týpka čegevarovskýho typu, který patří k jedný z těch amazonek. Překřikujou se portugalsky, teď si na mě ukazujou. Vůbec jim nepřijde trapný, že se baví jazykem, ve kterým jsem ztracen. Viktorka se jen směje na celý kolo a říká no, no, no a jedna z těch divoženek, ta nejošklivější, tak trochu Ugly Betty po prasečí chřipce, mě dokonce zlehka poplácává po čerstvě ostříhaný lebce. Jako by chtěla moji českou škebli rozdriblovat. Tak se jen strojeně usmívám křivým dejvickým úsměvem a mlčky reprezentuju Česko. A mužství.

Pak si ty čarodějnice objednají latté, ten jediný kluk presso a pak to všechno pomaličku cucají asi dvě hodiny. A mezitím jedna po druhý vytahují ze svých batikovaných batůžků pomuchlaný sešity a – jak jsem záhy pochopil – recitují si navzájem svoje básničky. Viktorka se ke mně nakloní a konečně anglicky mi vysvětluje, že se takhle setkávají jednou za měsíc a navzájem si čtou ze svých deníků. Jsou to vlastně veršovaný zápisky, co za ten měsíc zajímavýho prožily. A pak o tom všechny vzájemně diskutujou.

„To zní zajímavě,“ říkám jakože nadšeně.

Takže sedím, poslouchám pyrenejský žvásty těch ošklivek a klopím do sebe jednoho cidera za druhým. Z falešných úsměvů na všechny strany mě bolí ksicht.

Pak je na řadě Viktorka. Konečně zpozorním. Asi deset minut nepřetržitě něco žvatlá. Její portugalština je ale sexy, navíc mi uprostřed těch nesrozumitelných slov položí ruku na stehno a já najednou chci co nejrychleji ukončit amatérskou literární besídku a jít k ní na kolej a tam jí to dělat do bezvědomí. Pak si všimnu, že celý ten spolek tmavovlasých čarodějnic, co musely vypadnout v soutěži o Miss Portugalska hned v kvalifikaci, na mě teď kouká nějak jinak. Některý až překvapeně, některý možná rozrušeně, kaž­dopádně se u těch Viktorčiných řečí všechny červenají a několik z nich teď ode mě skoro vzrušeně odklání zrak. A pak Viktorka dokončí svůj přednes a měla by teda začít literárně-kritická diskuse, ale je hrobový ticho a já si říkám, co to, co to, asi jsem pro ně příliš krásnej a ony mě svý kamarádce závidí, a tak jdu raději na WC, abych ty chuděry netrápil.

Na záchodě potkávám toho zarostlýho týpka, co s námi taky seděl u stolu a co není vlastně zas tak špatnej. Dáme se do řeči, a zatímco oba močíme, on mi hispánsky polámanou angličtinou říká, že se jmenuje Rafa, že je Španěl, ne Portugalec, a že tu je dneska večer ze stejnýho důvodu jako já. Že ho před měsícem klofla v Dublinu jedna Portugalka a že ho taky jako mě na tomhle pravidelným setkání nepochopených a neobjevených literátek prezentuje jako svůj sexuální skalp. A pak se ho ptám, jestli rozumí portugalsky, a jestli jo, tak co že to o mně Viktorka ve svých veršovánkách vlastně vyslala do světa.

„Prozradila na tebe všechno. Vidím tě poprvý, ale když jsem slyšel Viktorčinu básničku, mám pocit, že tě znám sto let.“

„Proboha! Bylo v tom i něco intimního?“

„Bylo v tom všechno intimní. Ta tvoje Viktorka to pojala jako hodně nadrženou ódu na tvůj…“ Nedořekl, ale díky jeho pohledu dolů jsem jednoznačně pochopil, co bylo objektem Viktorčina literárního zájmu.

Já překvapen a oba poníženi, mužsky pokořeni svými portugalskými přítelkyněmi, jsme se s Rafou už beze slov věnovali nad korýtkem dokončení záležitosti, kvůli který jsme původně na WC přišli. Ale pak jsme se oba samovolně a ve stejný okamžik podívali jeden druhýmu na to, co jsme svírali v tý chvíli v rukou.

Nevím, kdy naposledy Česko porazilo Španělsko třeba ve fotbale, ale v tomhle trapným voyerským momentě to bylo jasný vítězství pro mě. Řekl bych tak tři ku jedný.

Pak – už na koleji – ležím na Viktorce. Respektive v ní. Probíhá další tradiční dejvicko-lisabonský milování, pomalý a stupňovaný, spíš klasický než bouřlivě novátorský, misionářsky normální než bláznivě experimentální. Najednou v impulzu silný touhy, v touze to naše předvídatelný sexování trochu okořenit, jí stáhnu ruku dolů a dám jí najevo, že chci, aby si mi ve vrcholných momentech trochu pohrála s áčkem. Odmítne, a tak pokračujeme v tý vlastně dost nudně běžný heterácký klasice.

Když je konec, ptá se mě, proč jsem to udělal a nutil ji dělat něco, co nechce. Já dotčeně namítám, že jsem ji nenutil, jen navrhoval, pro dobro věci, a taky proto, že se mi to líbí.

„A taky bys měla něco novýho, o čem psát do těch svých perverzních básniček pro neukojený kamarádky,“ řeknu ještě a hned vím, že jsem přestřelil.

„O tom bych stejně nepsala, protože je to moc teploušský a to bych se před svýma kamarádkama styděla.“

„Na tom není nic teploušskýho. To se líbí i klukům heterákům.“

„Leda tak u vás v Praze,“ řekne ještě. Nasupeně se zvedne z postele a nahatá odkráčí z pokoje. Její krásný pevný prsa lehce čokoládový barvy u toho pyšně a feministicky poskakujou.

A než se taky zvednu a dojdu se za ní usmířit, ležím sám v její posteli a přemýšlím, jestli jsem dnes v tý kavárně na WC nakonec nepromarnil příležitost. Jestli jsem neměl do toho zarostlýho španělskýho rastafariána jít. Rozbalit to na něj. Uzavřít s ním sexuálně podbarvený pakt mužství. Mám totiž pocit, že jemu by se hrátky s áčkem možná zamlouvaly.

Katastrofa v kině

Dneska dopoledne mi přišla esemeska od Tracy, jestli s ní náhodou nechci jít večer do kina.

Tracy je dvanáctiletá sestřenice mýho ex-boyfrienda, se kterou jsem se seznámil na rodinným pohřbu, kam jsem šel Seamuse doprovodit. To bylo ještě ve spokojených časech našeho pevnýho čtyřprocentního partnerství, kterýmu jsem tak věřil.

Tak špatně na tom ještě nejsem, abych chodil do kina s dětma, který navíc dost ukřičeně a zaníceně vyjadřujou podporu teplýmu způsobu života, říkám si a ťukám do mobilu: „Díky za pozvání, ale už mám nějaký plány. Někdy příště.“

„Škoda, je to prej dobrej katastrofickej film, třebaže bez teploušů,“ přijde mi takřka okamžitě na mobil Tracyina odpověď.

A pak večer sedím sám doma a jen tak v lehký depce se poflakuju po bytě. Do Dublinu za svojí holkou se mi dnes nechtělo, sám nevím proč. Televize ani šmírování sousedů mě dneska nebaví. Takže jen tak tupě a nanicovatě jsem a po pár hodinách divnýho emocionálního bezvládí samovolně sahám po mobilu a ptám se Tracy, jestli její dnešní nabídka na návštěvu kina pořád platí. I teď přijde odpověď skoro okamžitě: platí, je nadšená, že jsem si to rozmyslel, lístky už jsou koupený, tady je kód, pod kterým si ten svůj vyzvednu, a potkáme se až tam. Takže si opisuju kód na ruku, oblíkám se a o pár minut později už vlhkými setmělými ulicemi mířím do kina na nějaký stupidní film, a to s mladičkou sestřenicí svýho bejvalýho. A u toho si říkám, že jsem se dnes ráno pěkně zmýlil, protože jsem na tom evidentně o dost hůř, než jsem si myslel.

Vyťukal jsem úspěšně shluk písmen a čísel na displej automatu, ten vyplivnul lupen, a tak teď postávám mezi lidma, co taky na někoho čekají. Rozhlížím se kolem. Tracy nikde, a tak studuju kartónový poutač na onen film. Jmenuje se to 2012, bude to opravdu nějaká katastrofická píčovina, bude se tam hromadně umírat a celý Vatikán se rozsype na sutiny. Už bylo na čase, říkám si pobaveně.

Většina lidí se už nahrnula do sálu, film začíná. Tracy nedorazila, ale možná že už sedí na svým místě. Každopádně mně se vlastně nakonec na ten film nechce, a tak odcházím, ale než lístek vyhodím do koše, uvědomím si, že bych měl zavolat svý portugalský holce do Dublinu, jak se jako má a jak strávila dnešek, ale to se mi vlastně taky dost nechce, takže celý nerozhodný a vnitřně rozervaný se nakonec přece jen vracím, vcházím do setmělýho sálu, prodírám se přeplněnou řadou, abych konečně našel svoji sedačku, támhle je, prázdná je jen jedna, na tý vedle někdo sedí, konečně jsem tam a teď vidím, že je to Seamus.

Ta zákeřná malá mrcha, napadne mě okamžitě. Letmo Seamuse pozdravím, ten je očividně ještě překvapenější než já. Pak se konečně uhnízdím na svý sedačce. Seamus se ke mně nakloní:

„To je ale zákeřná malá mrcha, co,“ řekne, já lehce pokývu hlavou, ale na víc řečí už není čas, protože hlasitý spektakulární film se rozjel naplno.

Ale vlastně se u něj celý dvě a půl hodiny docela bavím. Je to tak velikášsky a pateticky nesnesitelný, že jsem v tom pohodlně rozpustil celý dnešní podivně neurčitý splín. Seamus se během projekce ještě několikrát ke mně nakloní a zašeptá ironickou hlášku o filmu, nějaký drobný, typicky seamusovský vtípek, a to vše hlasem, kterým mi ještě před třemi měsíci šeptával ájlavjů, ájvontjů, fakmí. A já pobaveně sleduju katastrofu na plátně, zánik světa, a myslím na naši vzájemnou partnerskou katastrofu, která nadobro zničila náš vztah, a taky na to, že vlastně věřím, že jednou, snad brzy, se z toho našeho nevyvedenýho partnerství dostaneme a budeme třeba kamarádi, co se rádi vidí a co rádi občas zajdou třeba na kafe. Nebo do kina.

A pak je konečně celý svět zničen, film končí. V sále se rozsvítí a já konečně vidím svýho bejvalýho sedět vedle mě v celý jeho kráse. Žaludek se mi z toho trochu sevře.

„Jé, jsi ostříhanej!“ všimne si mýho novýho sestřihu. Mýho heteráckýho sestřihu.

„Není to moc radikální?“

„Ne, není. Oholená hlava ti moc sluší. Vždycky jsem ti to chtěl navrhnout.“

A potom už stojíme venku. Všichni lidi před kinem se už rozpustili do tý příšerně studený, vlezle vlhký noci.

„Co máš teď v plánu?“ zeptám se ho a protrhnu trapný ticho plný očekávání.

„Myslíš kromě toho, že rovnou teď půjdu uškrtit svoji malou vlezlou, drzou sestřenici?“

Lehce se pousměju a pak se ho zeptám, jestli nechce ještě někam na rychlý kafe, že tady za rohem je late kavárna, kde by měli mít ještě otevřeno.

„Proč ne,“ řekne.

A tak odcházíme z kina spolu.

Po sto metrech a dvou minutách už stojíme před kavárnou. Je zavřená. A to je typický, symbolický. Vlastně taky lehce katastrofický, napadá mě. Evidentně se do fáze „kamarádi, co spolu jdou na kafe“ dneska večer nedostaneme.

„Máš někoho?“ zeptá se mě jako by nic a přitom dál kouká na cedulku s nápisem closed.

„Ne,“ zalžu, „a ty?“

„Ne.“

A pak už jen: tak to kafe třeba příště a ahoj, ahoj_, take care_ a víc nic. Rozcházíme se a oba míříme na opačný strany.

Neotočil jsem se za ním.

Domů přijdu úplně zmrzlý, je skoro půlnoc. Volám svojí holce do Dublinu a ptám se jí, jak se má, co dnes dělala a jestli jsem jí chyběl. Prý se má dobře a celý den se jí po mně stýskalo. A prý cos dělal ty.

„Byl jsem v kině s kamárádkou Tracy. Ale neboj, je jí dvanáct.“ A protože to zní fakt divně, rychle dodám:

„Taky se mi po tobě stýskalo.“

Jak jsem v práci bojoval proti gay diskriminaci

Jako každý pondělí jsem si i dnes odpykával v bance osm hodin za přepážkou zákaznickýho servisu, což jsou v podstatě stížnosti a reklamace především starých lidí, a to nejčastěji na to, že písmenka na složenkách a šecích jsou příliš malý a že bankovní poplatky jsou příliš velký. Dnes jsem byl navíc paralyzován nepříjemně bolestivou kočkou po včerejším celonočním pochlastávání s Milanem, takže jsem očekával nekonečně dlouhý nezáživný muka.

A taky že jo: celý den nespokojený babky s tučnými konty (stejně si jednou jednu takovou vezmu, tu s tím nejtučnějším kontem a nejsličnějším vnukem) a naštvaní farmáři se špinavými obtloustlými prsty. Po každým takovým sedlákovi podrobuju propisovačku, kterou držel ve svých zadělaných prackách, náležitý a adekvátně dlouho trvající koupeli v antibakteriálním gelu, který máme v bance kvůli prasečí chřipce na každým stole. Mimochodem právě tyhle gely, pravděpodobně i díky mýmu zanícenýmu zájmu o hygienu, rychle mizí – Massimo má teorii, že si je já jakožto na naší pobočce proslulá buzna stáčím do PET flašek a pak distribuuju pro ty naše perverzní účely v gayklubech, jak se vyjádřil na poslední pracovní poradě přede všemi kolegy.

„Jestli chceš a máš dneska večer čas, tak ti můžu u mě doma dokázat, že já vlhnu dostatečně a žádný tyhle mazlavý svinstva nepotřebuju, ty heteráckej dobytku,“ odpověděl jsem mu okamžitě. Ano, pracovní porady v irských bankách jsou na extrémně vysoký profesionální úrovni.

Zkrátka dneska celý den na zákaznickým nic zvláštního, jen nuda, mrtvo, temná díra jak páteční program na čété jedna. Až dvacet minut před koncem udeřilo.

Kolegyně se už šly převlíct do civilu, a tak jsem hlídal pevnost sám, když vtom ke mně na přepážku přišel evidentně rozrušený, lehce se třesoucí, vcelku ucházející týpek menšího vzrůstu v pařížsky ležérním, luxusně vypadajícím oblečení. Mýmu gay radaru trvalo přesně vteřinu, aby vydal hodnocení: jasná buzna.

„Vítejte v Bank of Ireland, jak vám můžu pomoci?“

Přerývaným vystresovaným hlasem lehce vyššího tónu a se silným francouzským přízvukem (oblečení nelhalo – kdo jiný by nosil v Irsku dvě moderně do sebe vpletený kašmírový šály než Francouz) mi lehce zmateně vypráví, co se mu stalo, když si snažil telefonicky aktivovat internetový bankovnictví.

Problém byl v podstatě v tom, že nějaký dvě arogantní slepice v dublinský centrále online bankingu ho nechtěly po telefonu autorizovat, a to ani poté, co jim úspěšně odpověděl na otázky o svý osobě a sdělil všechny ty piny a tajný kódy. Řekly mu, že majitel konta je muž a on že teda rozhodně podle hlasu muž není, spíš žena nebo něco takovýho. Navíc mu to podaly dost nešetrně, v podstatě se vysmály nedostatku jeho mužnosti. Krávy.

Nejsem žádný bojovník proti diskriminaci vykroucených gayů (v první chvíli mě napadlo: škoda že se to nestalo mně, vysoudil bych na bance spoustu peněz), ale tenhle přístup k čtyřprocentnímu zákazníkovi, třebaže s nikterak mužným hlasem, mě naprosto šokoval, vytočil, nasral.

Říkám Anthonovi, tak se bankou odvrhutý nešťastník jmenuje, ať se uklidní, ať mi dá deset minut, že to srovnám, že je postavím do latě, pindy jedny necitlivý. Takže jdu dozadu, volám do Dublinu interní linkou, chci mluvit přímo s Karen a Jo. Vysvětluju jim, že mám onoho zákazníka přímo před sebou a že si jsem naprosto jist, že to je majitel mužskýho pohlaví a že jejich přístup, přestože samozřejmě rozumím všem těm bezpečnostním opatřením, je šokující a necitlivej a že požaduju omluvu zákazníkovi a okamžitou nápravu situace. Poslaly mě v podstatě do hajzlu s výsměšnými slovy, kdo jakože jsem, podle hlasu nějakej utečenec z východní Evropy, co by měl být šťastnej, že dělá pro irskou banku, a držet hubu, tak ať si nevyskakuju, protože nemám vůbec šajna, jak to tady u nás v Dublinu na centrále funguje. A to mě vytočí, štěkám na ně, co si to dovolujou, že já na rozdíl od nich mám ve svým zájmu zákazníka a že jsem možná z východní Evropy, ale na rozdíl od nich nejsem nevychovaný hovado, a pak mi v amoku přeskočí hlas do vyšších poloh, takže na ně vřískám jako ženská a celý to svoje telefonický bránění zákazníka končím slovy, že je to vlastně dost ironický, Jo, žes někoho nařkla z nedostatku mužnosti, zrovna ty, která má tohle stupidní mužský jméno, a jestli obě vypadáte podle toho, jak se chováte, tak lituju lidi, který vás dvě potkají na cestě z práce, protože budou muset pravděpodobně vyhledat lékařskou pomoc, jak jim bude blbě od žaludku. A pak jsem třísknul s telefonem. Jak říkám: Bank of Ireland rovná se vrcholný profesionalismus.

Saoirsa, moje manažerka, která slyšela celý moje běsnění, se zděšeně zeptala, co se sakra děje. Tak jsem jí to vylíčil. Nechápala, zvedla sluchátko, mluvila přímo s nějakým šerifem z Dublinu a o tři minuty později už jsem měl zkrotlé Karen a Jo na lince na zákaznickým. Příjemným, lehce vyděšeným hlasem se mi omlouvaly a velmi vychovaně a mile mne žádaly, abych předal sluchátko zákazníkovi.

„Anthone, tohle je pro vás. Moje kolegyně z Dublinu jsou víc než ochotny vám pomoct,“ volám hlasitě přes celou pobočku na vykroucenýho Francouze. Ten je pořád dost vyděšený, evidentně ponížený, a zatímco se na mě zblízka dívá s očividnou vděčností, hodně ztišeným hlasem odpovídá znovu do telefonu na jejich bezpečnostní otázky.

Prohlížím si ho: jemný, hezký obličej, modrý oči, hodně produktů na vlasy, který každopádně fungujou dost dobře. Hubený tělo, pěkný ruce, super hadry, úžasný boty. Potkat ho v klubu, tak bych se do týhle francouzský aféry asi pustil.

Anthon úspěšně dokončil aktivaci svýho internetovýho bankovnictví a podává mi sluchátko.

„Všechno v pořádku?“ ptám se ho zúčastněně. Pokývá stydlivě hlavou, že jo.

Vezmu si sluchátko a ukončím hovor s dublinskými kolegyněmi z centrály:

„Thank you very much for your help. Krávy!“

Poté se Anthonovi za celou banku omluvím, poděkuju za důvěru, kterou v náš bankovní ústav má a kterou – doufejme – touto nepříjemnou, zcela výjimečnou událostí neztratil. Řekne, že se omlouvá za to drama, ale že se fakt cítil sexisticky poníženej. Já na to, že samozřejmě rozumím a že se znovu moc omlouvám. Jako omluvu jsem mu slíbil dvouměsíční vedení účtu zdarma a podal jsem mu ruku. Stisknul mi ji překvapivě silně, mužně.

Potom na dvě tři nanosekundy zaváhám, ale pak ho nakonec přece jen poprosím – samozřejmě z čistě pracovních důvodů – o po­tvrzení jeho telefonního čísla. Pak odejde a můj pracovní den končí.

Později v šatnách pro zaměstnance, když se převlíkám z firemního obleku, se mě Massimo zeptá:

„To byl tvůj novej boyfriend, buzno?“

„Nezáviď, blbečku,“ rozloučím se a mizím domů.

Venku je zima. Táhne mi na krk a já si říkám, že si zítra musím vzít šálu. A třeba dvě. A třeba si je pěkně módně a po francouzsku vpletu do sebe.

Co dělám, když vrcholím

Pátek večer. Viktorka a já spalujeme pod peřinou v jejím studentským pokoji veškerou sexuální energii, která se v nás za celý týden, co jsme se neviděli, nashromáždila.

Hladíme se, objímáme, třeme, líbáme, bušíme. A jsme perfektně promazaný stroj dvou nadržených těl, který se řítí tak prudkou rychlostí do cílový rovinky, že když tam oba ve stejnou chvíli najednou jsme, já – na rozdíl od svý portugalský holky, která se udělá tiše a jen s několika nepatrnými zaškubnutími – řvu jak o život. Dnes snad ještě víc než jindy. Rozdrážděnej pavián. Korn, kterýho bere Vondráčková za koule. A celý to svoje vystoupení pro X-factor týraných zvířat ukončuju úlevným:

„Fuck, yeah!!!“

Viktorka okamžitě vychladne. Shodí mě ze sebe a naštvaně mě okřikne. Že prý tohle už fakt ale přeháním. Ví, že jsem vášnivější a všechno dost prožívám, ale co je moc, je moc. Vedle nás je přece její portugalská spolužačka Lucy a dnes u ní je přes noc Rafa. Co si asi o nás dvou budou myslet? Že jsem tě tu porcovala sekáčkem?

„Ale to přece ty, Viktorko, mě nutíš takhle vyvádět. Tím, jak jsi sexy. Ber to jako kompliment.“

„No to je sice krásný, ale celá kolej a vůbec celej centrální Dublin si teď myslí, že jsem nějaká sexuální predátorka.“

„To taky jsi,“ řeknu ještě mazlivě s veškerým svým dejvicko-cork­ským šarmem a snažím se rukou, která na patřičných místech provádí hnětení typu kámen-nůžky-papír, vyvolat druhý kolo sexování.

Viktorka je ale chladná. Fakt se naštvala kvůli tomu orgasnickýmu výkřiku lva. Vystrnadí mou ruku z klína, zhasne lampičku, otočí se, urve si pro sebe skoro celou peřinu a chce spát. Ležím, pot sexuálního zápasu na mně chladne a připadám si jak samec kudlanky nábožný.

Ale v sobotu ráno je zase všechno oukej. Vstanu pozdě, postel už je prázdná. Hodím na sebe nějaký hadry a vejdu do společný kuchyně, kde u stolu sedí Viktorka, hezky se na mě usměje, řekne bons días a ošklivka Lucy a její dredatý boyfriend Rafa řeknou to samý. Pozdravím a sednu si k nim. Moje holka mě obskakuje jak provinilá gazdina roba: kafíčko, króasant, džemíček a jiný snídaňový píčovinčičky. Kozičky jí u toho servírování skotačivě dovádějí. Lucy se stydí podívat se mi zpříma do očí, za což jsem jí upřímně vděčný, protože jsem teprve pár minut při smyslech, takže můj organismus je ještě oslabený a nemá protilátky proti chlupatým holkám se zkaženými zuby. A tak se bavím s Rafou, což je až na ty příšerný vlasy, co vypadají jak šedivý, roky neměněný zplstnatělý mop, vcelku cool a sympatický kolík z Madridu. Kecáme o fotbale. Básní o Realu a o tom, jak je Ronaldo skvělej a technickej a hrozně rychlej po čáře.

„Toho bych teda nechtěl honit,“ řekne ještě pln obdivu.

„To já zas vcelku jo,“ odpovím zasněně a myslím to samozřejmě úplně jinak.

Pak se začne plánovat dnešek. Respektive naše holky, portugalský milovnice vlastivědy, pro nás, svý trubce chovaný jen pro příležitostný tělesný slasti a pravidelný výpravy za krásami Irska, připravily celodenní výlet, kterýmu nemáme šanci já ani rastafarián vzdorovat.

Takže jsme všichni čtyři vyrazili do Howthu, což je malý městečko v Dublinským zálivu s malebným přístavem, majákem na kopci a hezkým výhledem na Irský moře.

Byl to docela hezký a povedený den. Vlastně skoro jak z učebnice spokojených heteráků: dvě strejťácký dvojice, nejdřív spořádaně partnersky vláčkem a pak pěkně za ručičky po cestičce nad útesy, pak hubičky před foťákem s bouřlivým mořem za zády a ke klidnýmu pozdnímu obědu dvě pizzy, pěkně rozkrojený napůl a rozkošně sdílený s milovaným protějškem opačnýho pohlaví. Jen Lucy se na mě ne a ne podívat, natož se mnou prohodit slovo.

A pak večer zpátky v Dublinu jsme se rozhodli všichni čtyři trochu stylově zapařit. Takže ještě rychle na kolej se osprchovat.

Miluju společný studentský sprchy! Stojíme vedle sebe nahatí s Rafou – vyrýsovaný tělo lehce tmavý kůže a rozkrok zarostlý tak, že i tam by si mohl nechat nadrcat nějaký ty dredy – a ptám se ho, proč je jeho holka vůči mně taková plachá. Mydlí si zarostlý tělo a říká, že jsem ji včera v noci dost vyděsil. Nechápu, ale nechávám to být, přece jen teď není ta nejvhodnější chvilka, a když má pak namydlený obličej a zavřený oči, očekuju podrobněji jeho podvozek a to, co vidím, mě taky trochu vyděsí, je to ten nejtmavší a nejmenší todger, jaký jsem kdy viděl, takový vás okamžitě vyléčí z homosexuality.

Po sprše jsme se všichni rychle vohákli, o trochu líp než normálně, a už fičíme do M klubu na Cope Street. Tenhle bar je hodně fancy a posh, takže se dost stydím, že Rafa, tenhle zarostlý Bob Marley s černým ptáčkem v trní, a jeho zrůdička Lucy, která tady do zářivých světel cení pyrenejskou čelist v rozkladu (příroda je fakt nespravedlivá), stojí vedle nás. Ale moje holka, kterou držím za zadek, je sexy za celý Portugalsko a já jsem samozřejmě taky výstavní a navíc do sebe leju Long Island Ice Tea po trojkách, takže nakonec získám takový nadhled, že to tady dávám víc než v poho, navíc v lehce vyšinutým tanečním stylu.

Asi po dvou hoďkách jejich nanicovatýho postávání a mýho přiopilýho tajtrlíkování se holky rozhodnou jít domů, přece jen jsou unavený z dnešního výletu, ale vy, kluci, klidně zůstaňte. Já s tím nemám problém: vyprovodím svoji krásnou Viktorku stylovým francouzákem na taxi, see you later, baby, v naší posteli, a najednou jsme s Rafou v tom super baru sami. A protože alkohol ve mně odboural veškerý takt i přirozený obranný mechanismy, ptám se ho:

„Jak jsi to myslel, že jsem tvoji holku včera v noci vyděsil?“

„Příšerně jsi řval, když jste to dělali.“

„Ste nás slyšeli?“ dotážu se překvapeně.

„Ne vás. Tebe! Musela tě slyšet celá kolej.“

„To já vždycky takhle řvu. S tím nic nenadělám. Jsem vášnivej. A když něco dělám, tak pořádně!“

„Tak to Victorii dost lituju.“

„To já zas lituju tebe,“ řeknu ještě v drzý připomínce nevábnosti jeho portugalský nabíječky a vlastně čekám, že mi ji natáhne, ale on se ke mně nakloní a navrhne:

„Pojďme někam na pivo do normální hospody. Tady se nějak necítím. Třeba někam, kde budou ukazovat i fotbal. Dneska hraje Real.“

A protože jsem fakt easygoing a otevřený všemu, i nudě španělský La Ligy, jdeme pryč z tohohle nóbl podniku a nakonec zakotvíme v knajpě na Augier Street. Tam se během nuzný výhry Bílýho baletu jedna nula nad Santanderem (nebo jak se ti opálení manekýni v tmavých trenkách jmenujou; pro jejich dobro doufám, že Rafova miniaturnost a přílišná tmavost pohlavních partí není typicky španělskou fyzickou dispozicí) vykropíme pěkně do něma: divokých čtyři čtyři na heinekeny.

A když se pak později společně motáme po dublinských ulicích a snažíme se najít cestu na kolej, Rafa je démonickej a sežranej jak hovado. Snaží se imitovat můj orgasmický výkřik minulý noci, takže vyje na celý Temple Bar:

„Ohhh, ohhh, ohhh! Jééé jééé jééé! A pak jsi to celý ukončil hrdel­ním fak jéééééé! Prostě zaručeně ten nejpříšernější chlapskej orgasmus, co jsem kdy slyšel.“

„Prosím tě, kolik chlapskejch orgasmů jsi ty tak mohl kdy slyšet?“ ptám se ještě dost pobaveně toho chlupatýho heteráckýho Španěláka, který mě vlastně dost bere, ale na odpověď nečekám, protože už jsme na kolejích.

A pak ve výtahu, kterým jedeme k těm našim spícím královnám, aniž bych věděl, co to do mě vjelo, ho chytnu za těžkou a chladnou přezku jeho pásku a přitáhnu si ho k sobě. A to tak blízko, že se moje čelo dotýká jeho dredů. Vteřinu dvě koukáme na sebe ze vzdálenosti deseti centimetrů, on překvapeně, já odhodlaně. A pro něj je to evidentně ta proslulá vteřina rychlýho rozhodování, kterou si musí alespoň jednou odbýt každý heterák: vyteplit se, třebaže jen pro rychlý pobavení či uvolnění, anebo zůstat i nadále bez teploušský poskvrnky?

A pak se to stane.

Odmítne mě.

Odstrčí mě a řekne:

„Neser…“ A za ty skoro dva roky, co jsem tady v Irsku, je to poprvý, kdy mi nějaký kluk, po kterým jsem vyjel, řekl ne.

Přepište dějiny!

Je to pro mě v tý chvíli naprostý vystřízlivění. A ponížení. Navíc mi to přijde dost absurdní: tohle křovisko není žádná výhra, mnohem hezčí, udržovanější a zajímavější hetero samečci než on mi řekli nadšený ano.

Vejdeme spolu do bytu. Mám po náladě. Něco mele, ale mě to nebere.

„Jdu spát,“ říkám chladně. Všimnu si, že trochu váhá, neví coby a chce situaci řešit, rozebrat a třeba se několikahodinovým rozborem nad vyhuleným špekem, kterýho právě rozpačitě vytáhl z kapsy a začal nadrženě balit, dobrat nějakýho, pro něj – jako pro čistýho heteráka – přijatelnýho kompromisu. Ale já fakt v tuhle chvíli o „kamarádský“, ručně provedený rychloslužby zazhulena nestojím a mizím ve Viktorčině pokoji.

Ponížen na duchu i na těle proklínám celý arogantní Španělsko. Ty dredy se mi stejně hnusily a ztmavlý suši v jeho rozkroku ještě víc. Svlíkám se a lehám si k nahatý Viktorce. Rozespale se ke mně tulí. Chytnu ji za hebký prso a snažím se jí naservírovat šlonga mezi nohy. Ale nejde to, takže z toho je jen takový mazlení naměkko před usnutím. Pak konečně zaberu a usnu v jejích voňavých vlasech.

Jenže pak mě něco probudí!

Nevím, jestli jsem spal pět minut nebo hodinu, ale každopádně zcela zřetelně slyším, jak někdo velmi hlasitě buší. Někdo od vedle si to hodně zvostra rozdává! Brzy mi dojde, že účinkujícími v přezvučený ufuněný árii pro dva jsou Rafa a ta jeho zrůdička. Proboha, to je ale masakr. Hirošima, Kábul. Konečně chápu, co myslel Michal David těmi decibely lásky. Že by odveta za včera, napadá mě. Nebo Rafa ve zcela speciální performanci určený jen pro mě předvádí, a to velmi demonstrativně, svou nebuzerantskou mužnost?

Každopádně když pak ve finále zcela bezostyšně a evidentně naschvál použije můj orgasmický výkřik, plagiátor neomalenej, navíc ukončený drsně chlapáckým a opět mým fak jééééé, okamžitě se mi postaví.

A tak zlehka probouzím Viktorku. Poklepu jí napruženým knobem na záda a pak s ní – pořád ještě v polospánku – rozpoutávám oheň lásky i na týhle straně stěny oddělující dva studentský pokoje.

Jen si tentokrát dávám větší pozor na pusu.

Bez vody, bez lásky

Centrum Corku leží mezi severním a jižním ramenem řeky Lee. Můj exkluzivní loft nad městem je vlastně jakýsi maják, jedinečný pozorovací místo přesně uprostřed ostrova.

Posledních několik dní bez ustání leje a leje, a to fakt dost silně. Ani místní takový vytrvalý a intenzivní chcance nepamatujou, takže koukám zděšeně ze svý pozorovatelny, jak se řeka nejenže povážlivě zvedla, ale dokonce vylila z koryta a nebezpečně se rozlívá po ulicích. Po městě běhají Irové s pytli písku, snaží se zachránit, co se dá, a v jedný chvíli je nástup vody tak agresivní, že to vypadá, že se obě ramena řeky spojí, že centrum města bude pod vodou, že ostrov na pár hodin zanikne.

Za tuhle pohromu, za celý hrozivý záplavy nejen v Corku, ale v celým jihozápadním Irsku, který v televizi označili jako stoletou vodu, se všem zasaženým, postiženým chci moc a moc omluvit. Je totiž víc než jasný, že katastrofu na nás všechny tady na jihu, a to výhradně jen a jen kvůli mně, seslala mocná bohyně Victoria z Dublinu.

Moje krásná portugalská holka na mě totiž v minulých dnech uvalila embargo. Jel jsem za ní do hlavního města, koneckonců jako vždycky, ale byla chladná, kyselá, nestvůrná. Samozřejmě mi hned došlo, co se děje: Rafa se jí svěřil. Nechápu ale, v čem je problém, říkal jsem Viktorce, vždyť o nic nešlo, nebylo to nic, co by nezvratně pohnulo světem, natož náma dvěma, stejně mě nechtěl. (Nevděčný nešťastník jeden, ani nevěděl, že měl nadosah to nejlibovější z celý česko-irský teplý scény! Měl by být šťastný, že jsem se ho vůbec dotknul, protože opačným směrem, kdybychom na to vlítli, já bych se fakt neměl čím chlubit: jeho bych si do svýho teplouškýho CV rozhodně nepřipsal.)

„No jasně že tě nechtěl! Copak jsi opravdu tak arogantně nechápavej a hlava ti nebere, že ne každej tě chce? Některý lidi prostě přitahováni stejným pohlavím nejsou! Chápeš?! A možná tě to překvapí, ale takovejch je nás většina,“ vřeštěla Viktorka nad Starbucks kávou a servírovala kolem sedícím lidem, většinou Amíkům, ke snídani i naše bisexuální drama.

„A já vlastně ani sama nevím, jestli tě ještě chci,“ řekla potom a já jsem se přistihl, že přestože jsem takovej hustej, často cynickej bojovník na poli vztahů, její slova mě zabolela. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ji mám opravdu rád, že ji asi chci a že pravděpodobně nechci konec našeho lisabonsko-dejvickýho paktu lásky. Ale možná tu bolest způsobila jen ponížená pýcha, která právě dostala další vostrou na solar.

Pokračovala ještě asi půl hodiny, že prý samozřejmě věděla, že jsem tak nějak podobojí, že rád čuchám k holkám i ke klukům, ale že si myslela, že je to jen jakýsi přechodný období, období hledání. A protože jsem si našel ji a protože to všechno mezi námi bylo přece tak hezký a upřímný a náš vztah je nebo spíš byl postaven na pevných základech, tak si jakože myslela, že od teď chci jenom holky, vlastně jen jednu holku, ji.

A mě z těch jejích keců rozbolela hlava a zhořklo mi vychladlý americký kafe a evidentně jsem nebyl sám, komu blesky sršící Viktorka pokazila snídani, protože kavárna se kolem nás vyprázdnila, nejradši bych taky na chvíli odešel na vzduch a vrátil se, až se bohyně pomsty vykecá. Jedna dustá Amice na mě při odchodu dokonce ukázala prstem a krvežíznivě zasyčela „Že ti není hanba!“ a směrem k mý rozběsněný holce ještě prohodila „Drž se, holka!“ a to už bylo na mě moc, a tak jsem udělal na Viktorku ty nejnevinnější oči a řekl, jestli se nemůžeme jít usmířit a pomazlit do postýlky k ní na pokoj. A ona že si z ní střílím nebo co, že prý jsem poničil naši intimitu, zatím ale neví, jestli nezvratně, ale v tuhle chvíli je každopádně šlus.

A mě napadlo: proboha tohle je další nevýhoda chození s holkama, všechny ty analytický řeči o pocitech; být v týhle situaci s klukem, tak si odpustíme votravný verbální lógr a půjdeme si to někam na usmířenou rozdat a po rychlých očkách na obou stranách se pak ukáže, jestli napětí trvá. I když se Seamusem to takhle jednoduchý taky nebylo.

Když nás pak ze Starbucksu vyhodili, ať si jdeme řešit tu naši přiblblou soap-operu někam do dža, chodili jsme jen tak po městě, dublinský ulice byly studený a vlhký a ona furt mlela a já kolem ní běhal jak ponížený psík prosící paničku o milost, až se to stydím přiznat, protože na mě rozhodně nebyl hezký pohled. A na konci dne, když už jsem v sobě neměl ani špetku důstojnosti, řekla: tak ahoj, možná ti napíšu a přemýšlej, co vlastně chceš, a až na to přijdeš, dej mi vědět.

Ve vlaku, když jsem fičel zpátky na náš klidný jih Irska, kde neřádí žádný portugalský fúrie, byl můj mobil doslova bombardován Viktorčinými zprávami. Evidentně chytla po drobný pauze druhý dech láteření a posílala mi jeden moralizující šplecht za druhým. Z tý feministický esemes hlíny mi utkvěla ve škebli jen jedna iritující myšlenka: napsala mi něco v tom smyslu, že blbnu a trapně sexuálně dovádím jenom proto, že jsem v Irsku. Kdybychom žili spolu třeba tam u vás v Praze, což vlastně není zas tak špatnej nápad, v Praze jsem vždycky chtěla studovat a moc ráda bych poznala všechny ty úžasný pražský památky, tak bys byl – a to se vsadím – obyčejnej poslušnej heterosexuál, navíc se mnou, krásnou holkou z Lisabonu!

To už bylo na mě přirozeně příliš, vypnul jsem mobil a dojel do Corku. A tady na mě čekala ta pohroma: hustý déšť a záplavy.

A takhle to trvá už čtvrtý den: pro jistotu vypnutý telefon a neustále víc a víc vody v ulicích.

Stojím teda na svým balkónu a koukám na spoušť ve městě. Ale víc mě deptá chaos ve mně. Možná je fakt na čase se vrátit domů do Prahy. I s Viktorkou?

A jak tak přemýšlím a několik hodin pozoruju viditelně stoupající hladinu vody, stoupá ve mně přímo úměrně zcela zvláštní a úplně nový pocit a nepříjemný zjištění: Viktorka mě okradla o mě samotnýho! Zadupávala ve mně teplouše! Vlastně mě připravila o moje pracně vybudovaný a zcela přirozeně vnímaný buzerantský sebevědomí. Mě, tu úžasnou bukvici z Prahy 6! Teploušskýho womanizéra, který sexuálně dobývá irský ostrov, a až se tak stane, vrhne se na zbytek Evropy. Cynickýho, ale i přecitlivělýho extraligovýho buzíka, kterýho chtějí jak kluci, tak holky (a v žádným případě to nemusí být jenom Portugalky) a hlavně který chce je. Došlo mi, že to, čemu jsme s Viktorkou říkali láska, třebaže to možná láska byla, bylo každopádně namířený proti mně.

Pln odhodlání získat nazpět svoje sebevědomý přihřátý „já“ zapínám mobil. Po chvíli hromadně mažu všech osmatřicet zpráv od Viktorky a posílám jí jen jednu jedinou:

„Už jsem se rozhodl: dejme si pauzu! A nemyslím tím Kit Kat.“

Hned je mi líp.

Listuju mobilem a hledám někoho, kdo mi ho (sebevědomí) zvedne. Zastavím se u Seamuse – chlopně mi na okamžik vypoví službu: chci ho, vlastně hrozně moc, ale tohle je uzavřená kapitola. Takže jedu dál. Skálopevně se rozhoduju, že moje současnost a nejbližší následující období bude bez lásky. Jen zábava, fun, a skutečný, nikým nedeformovaný Honza Bi. I když: kdo ví? A tak nakonec vylovím v mobilu jedno číslo. Číslo, který mě – doufejme – vyveze zpět do buzerantských výšin a vrátí mi ztracenou gay sílu.

Anthon.

Je možná na čase, aby poté, co jsem mu pomohl u nás v bance, pomohl on mně. Ta zcela nevhodná flirtovná esemeska, kterou jsem mu zrovna poslal, není jen lascivní výzvou k setkání na pokec a latéčko, což v gay výrazivu v podstatě znamená: dejme si několik kusů na posilněnou, spíš víc než míň, a pak se vrhněme na bezudnej homosex. Je něčím víc. Je to sebeočistná omluvenka pro moje „já“. Potvrzení, že jsem zase tam, kam asi patřím. No jasně: a taky jsem dost nadrženej.

Anthonova odpověď přišla asi za půl hodiny. Kladná.

„Vítej zpátky, buzíku Honzíku,“ říkám potěšeně sám sobě a nadšeně mažu do sprchy, abych se pro prvního kluka svý obnovený buzerantský kariéry a prvního Francouze svýho gay života pěkně vymydlil.

Jenže voda neteče.

Ani kapka. Odstávka vody: znečištěná záplavová voda se přeplněnou kanalizací dostala do zásobníků vody pro domácnosti celýho centra města. Viktorčina nemilosrdná pomsta jihu za moje chování a jednání je krutá.

Ale mě to nezastaví. Jdu si koupit vodu balenou, jeden malý Bal­lygowan s bublinkami. Poslední, který mají:

„Vody už nemáme. Prej nepoteče voda z kohoutku až deset dnů, lidi všechnu vodu vykoupili,“ sděluje mi prodavač.

Doma si ještě jemnou perlivkou z hlubin irský země ošplíchávám vybraný místa těla a chvatně peláším světem bez vody a bez lásky na rande s Anthonem.