osmý, devátý a desátý měsíc prvního roku

V noci v Paříži

Do pařížskýho klubu Le Depot jsem vplul krátce po půl druhý v noci. Byl jsem už pěkně kouslej a po drinku, který byl v ceně vstupnýho, jsem byl totálně shitface. Ale přitom totálně hot and sexy. Aspoň tak jsem se cítil. Seamus měl dorazit kolem třetí. A vzhledem k jeho špatným orientačním schopnostem – bude ten nejnápadnější vchod do gay klubu v celý Paříži hledat určitě aspoň hodinu – mám takový dvě hoďky pro sebe.

Na parketu tančilo pár vyšumělých francouzských královen v tak těsných džínách, až mě z toho zatlačilo v rozkroku, a hlouček hlučných Angličanů. Jeden z nich by ušel. Jeden z pěti. To je na Angličany velmi lichotivý skóre.

Le Depot má prý největší cruising prostory ze všech pařížských gay klubů. Rozhodl jsem se je částečně zmapovat. Nechtěl jsem nic velkýho a zásadního, jen trochu zábavy. Na screenech běželo military porno s třicátníkama, brrr, tak jsem se víc soustředil na temný zákoutí klubu.

Když jsem se přichomýtl k finále jednoho orálu, zatoužil jsem taky po troše tělesnýho uvolnění: odmítnul jsem dvě hardcore nabídky od arabsky vypadajících týpků a jedno překvapení v díře ve zdi mezi kabinkami. Ve chvíli, kdy už jsem to chtěl vzdát a definitivně se zpít do bezvědomí, jsem si všimnul toho vcelku ucházejícího Angličana – stál v rohu, ruku na rozkroku a koukal na mě. Zamířil jsem k němu, dotkl se jeho ramene a vešli jsme do kabinky.

Zavřel dveře na záklopku a po chvilce zápasení pochopil, že nechci víc než si jen zrcadlově vyvětrat rozkrok.

Když bylo po všem, zeptal se mě, jestli chci drink – ten je ale obřadnej, napadlo mě.

„No, I’m fine.“ Byl jsem namol.

Ale i tak jsme zamíříli k baru. Madonna, která mimochodem dneska vystupuje na Stade de France, řvala na parketu: „Give it to me!“ No way, já už všechno dal.

Angličan mě nepřestával ohmatávat, evidentně by pokračoval v hrátkách, já se bránil, jen aby se neřeklo. V tu chvíli ke mně přišel Seamus a podává mi drink.

„Kdo to je?“ zeptal se překvapeně Angličan a jeho ruka zkameněla na mým zadku.

„To je Seamus,“ slyším se říkat.

„Jsem jeho boyfriend,“ dodal naštvaně Seamus.

Heteráci si pořád dávají dárky

Pondělní podvečer. Ulice jsou rušný, lidi pospíchají, pravděpodobně z práce domů. V rukou bagety a mobilní telefony.

Sedíme v kavárně Regent na Rue La Fayette. Tady mají nejlepší kávu v celý oblasti Opery. Seamus si čte nějaký časopis, článek o tom, jaký dárky jsou zrovna v módě pro tu a tu příležitost. Zasnoubení – elektronický rámeček na fotky. Narození dítěte – založení spořícího účtu. Nový byt – bicykl pro dva.

Já jen tak pozoruju spěchající lidi.

Pařížani jsou jiní. Noblesnější. Spokojení sami se sebou.

Ženský tu jsou krásný a mají styl.

Chlapi jakbysmet.

Pak pozoruju pánský zadky a po druhým cappuccinu mi dojde, že v Čechách nebo i v Irsku či Anglii, když zahlídneš klukovo spodní prádlo, tak je to ledabylost (ať už chtěná či ne). Špatně padnoucí hadry. Tepláky ze soupravy Manchester United. Tam když se chlap předkloní nebo když před tebou sedí v tramvaji, vidíš mu na boxerky (s čímž nemám problém, pokud nejsou z Kauflandu). Ale tady – v centru Paříže, kde je téměř každý stylotvorný – se to jen tak nestane (čehož samozřejmě lituju). Mají tu skvěle padnoucí džíny. Sexy zadky v oblekových, na míru vybraných kalhotách. Fotbalový dres s nápisem Rooney tu zaplaťpámbů člověk nezahlídne.

„To je hrozně nefér,“ přeruší moje myšlenky Seamus, „heteráci si pořád dávají nějaký dárky! Já jako gay nikdy tolik příležitostí něco dostat nebudu mít!“

„Yup,“ já na to.

Kolem prošel luxusní zadek, který ve spodním prádle – ať se jeho majitel předklání, jak chce – nikdy neuvidím.

To je jedna z mála smutných věcí na Paříži.

Ráno v Barceloně

Naše společná dovolená, na který si hrajeme na boyfriendy, pokračuje v Barceloně.

Přesun z Paříže, zabydlení se v bytě na Placa del Palau a vůbec to všechno proběhlo tak rychle, že jsem nemohl takřka vůbec spát (nevěřím na pověry, ale že se ti v místě novýho, třebaže dočasnýho bydliště bude spokojeně bydlet, pokud tam provozuješ první noc sex, uplatňuju zcela vědomě jako nezbytný pravidlo), a tak jsem raději vyplul už v šest ráno z postele a šel se projít na pláž.

Město se líně probouzelo, nad přístavem Port Vell byla mlha, vlhký ranní teplo.

Na ulici bylo jen pár podivínů a uklízečů. Ale moji pozornost upoutalo něco jiného. Na nárožích jsem viděl asi desetkrát obrovský plakát: v neděli je tu velká milk party! Na tom by nebylo nic zvláštního. Až na to, že ten plakát zasáhl mou sexualitu plným úderem: dva kluci, dvě holky. Všichni v bílým spodním prádle, všichni maximálně sexy, lascivně pózující s lahví mlíka! Desetkrát jsem se u tý takřka porno pozvánky zastavil, desetkrát jsem na ni omámeně zíral, až mi zcela nepokrytě ztvrdnul přímo na ulici.

Kvapně jsem se vrátil do bytu, svlíkl se a skočil do postele. Seamus se rozespale a zmateně zavrtěl, ale jakmile mě jeho ruka našla ztopořenýho, pochopil, co se bude dít.

Po několika minutách, už zcela probuzený, se na mě podíval, usmál se a řekl něco, jakože dvakrát za první noc, to se nám tu bude dvakrát tak dobře bydlet. Víc si nepamatuju, konečně jsem usnul. On zatím šel do města.

Koupit mlíko.

Medvědi barcelonští

Co frčí na gay scéně v Paříži nebo v Dublinu, je naprosto mimo v Barceloně. Tady jsou v módě postarší medvědi a neupravení, drsní, zarostlí, rough týpci.

Už dlouho se nám se Seamusem nestalo, aby mě borci obhlíželi víc než jeho – tady jsem víc v kursu já! Asi proto, že jsem starší a mám vousy (v podstatě vypadám víc použitě na rozdíl od školáčka Seamuse).

Barcelonský klub New Chaps v pátek večer: tmavá díra připomínající přípravnou tovární dílnu. Klub je poloprázdný – na baru sedí postarší grizzlyové a usrkávají svýho St. Miguela v láhvi. Je tu ticho, nikdo neprohodí ani slovo, jen z rohu, kde je malá černobílá televize, se ozývají tlumený vzdechy (běží tu medvědí porno). Působíme jako zjevení (Seamus v bílý košili, bílých kalhotách – zjevení anděla! Já – v hetero civilu, v duchu blahořečím své prozřetelnosti, že jsem si vzal dnes večer svůj široký kožený náramek Hugo Boss, aspoň něco je na mně husťáckýho).

„Je to tu drsný!“ říká můj anděl a odlítá na záchod (doprava). V tu chvíli se ke mně otáčejí bobři od baru: jeden mi jen tak tupě a hladově kouká do rozkroku, druhý na mě kývne, ať s ním jdu do darkroomu (doleva). No, gracias. Třetí kořen, asi nejodvážnější z celý tlupy, jde až ke mně, podává mi láhev piva (jasně že jsou v ní nějaký drogy a až to dopiju, padnu do bezvědomí a probudím se nahý a připoutaný řetězy k baru a všichni tihle huňáči s břichy jako pytle budou nade mnou bručet rozkoší) a něco mi říká. No españ__yol, já na to zoufale. V tu chvíli naštěstí všechny ozáří hadry mýho boy­frienda, strážný anděl se vrátil z toalet. Medvědi na baru se otráveně otočí zpět ke svýmu pornu a postupně upadají do zimního spánku.

„Fakt drsný,“ řeknu ještě a už vycouváváme z týhle nory.

Po cestě do nějakýho dalšího – snad vlídnějšího – klubu přemýšlím o těhle týpcích. Tahle podoba homoživota – frustrovaní a osamělí gay medvědi v noci, možná spokojení otcové rodin přes den – mi přijde dost zoufalá, aniž bych chtěl soudit. Na druhou stranu je mi sympatický, jak ti drsňáci obrátili naruby obecnou představu o homolidech (vykroucení ubrečení buzíci) do podoby hustých, aspoň na první pohled sebevědomých chlapáků, co prostě jen rádi ostře jdou do jiných chlapů.

Já jsem ale rád za svýho vykroucenýho irskýho buzíka. Chytnu ho za ruku, a aniž bychom se jeden na druhýho podívali, víme, že je to přelom.

Poprvý vůbec se totiž vedeme společně po ulici za ruce.

Konflikt s transkou z Almodóvara

Jak jsem řekl, barcelonská gay scéna je hodně dospělácká, skoro až přestárlá.

Sobota, noc, nejrušnější místní gay diskotéka Metro: drsňáci s několikadenním strništěm, v nabouchaných tričkách a s tetováním (to se jim musí nechat: na žádným jiným národu nevypadají vytetovaný ornamenty víc sexy než na Španělech). Ostrá house music, všude přítmí, a přestože to není sex klub, na záchodech nad pisoáry jsou malý screeny s video smyčkou: dva výše popsaní tmaví týpci jdou po polní cestě, asi nějaká junácká výprava za poznáním, zničeho nic vytáhnou z kalhot svý přednosti a začnou si navzájem močit na džíny. Vcelku odvážná dekorace toalet.

Moc nás to tu s Seamusem nebaví.

Pak ale dojde na konflikt s transkou.

Zjevení o půl metru vyšší než všichni ostatní, na extravagantních dvaceticentimetrových jehlách, s výrazem největší mrchy v celým Katalánsku. Zhruba uprostřed hormonální etapy procesu přeměny pohlaví. Jako by vypadl/a z Almodóvarových filmů. Projde kolem nás a Seamus si neodpustí ukázat prstem. Ta chodící podivnost na nás okamžitě vystartuje. Něco na nás ječí a píchá svým šlechtěným prstem do Seamusovy hrudi. V poslední chvíli zabraňuju bitce obvyklými slovy: No espaňyol. Kreatura odejde. Seamus je zhnusen: „Prosím, vem mě odsud.“

Nakonec naše noc proběhne dost zábavně v heteráckým baru na La Ramblas.

A pak až do rozednění sedíme pod sochou Kryštofa Kolumba a objevujeme si navzájem jazykama neznámý neosídlený krajiny v našich ústních dutinách.

Na pláži

Takže úplně nejlepší zážitek z Barcelony: ležíme na pláži a kousek od nás španělský pár. Kluk v bílých plavkách a kluk v modrých plavkách. Tulej se k sobě, hladí se, líbají se jakoby nic. A pak k nim přijde kamarádka, chvíli se s nimi baví, pak se všichni tři smějou. Najednou jí vypadne levá koza z plavek, luxusní šťavnatá záležitost tmavší barvy se ztvrdlou bradavkou. Ten vykroucenější z buziků jí tu nádheru nasype zpět do plavek a v tu chvíli je pro mě vymalováno: raději se otočím a lehám si na břicho, protože obsah mých šortek se minimálně zdvojnásobil. Raději pozoruji bandu mladých německých turistů. Kluci si natírají na svoje panický hrudě opalovací krém. Stejně tak jejich vybledlý kamarádky. Drama v mým rozkroku nepolevuje. Sprintuju do vody.

Velký vlny barcelonskýho přílivu teď skrývají moji nadrženost. Seamus na mě ze břehu oběma rukama mává. Já mu mávám taky, ale obě horní končetiny nabídnout nemůžu: v kypějícím vlnobití se ukájím.

Opálený zpět v práci

Dovolená je minulostí. Jsem v Irsku.

V práci je všechno vzhůru nohama – jedna maďarská kolegyně a taky Švédka Kajsa odešly, místo nich je tu Angličan Ivan (kluk s extra velkých nosem – furt musím myslet na to, jak mu ten frňák musí vadit při orálním uspokojování partnerky).

Všichni mi říkají: „Jé, ty jsi opálenej!“ A pak se ptají, s kým jsem dovolenou strávil.

„S kamarádama,“ odpovím okamžitě. Massimo obhroublou gestikulací ruky a obličeje naznačí scénu jak z tvrdýho gay porna. Dává mi jednoznačně najevo, že ví, že lžu.

Co se řeší nad pivem za 4,10

Chlastáme s Milanem v Botě, místní hospodě pro alternativnější mládež, kde mají nejlevnější a nejodpornější pivko široko daleko.

Už máme dost. Začínáme hodnotit týpky: ten je dobrej, ten je luxusní, ten je na mě moc rough, ale támhleten kdyby kývnul, tak všecko odhodím, svůj polovztah s Seamusem i oblečení, a jdu za ním jak slepá nadržená ovce.

Milan k mý teorii, že v podstatě všichni lidi jsou svým způsobem bisexuální, jen se u nich liší poměr sexuálních preferencí žen a mužů, ale nikdy to není sto procent ku nule, poznamenává:

„Tak to já jsem teda 99 procent na chlapy a to jedno procento je moje fiktivní nevěsta, kterou si tak moc přeje moje máma…“ Jak říkám, už máme dost.

A pak je to ještě horší. Automaticky sklouzáváme k detailům orálního sexu.

„Jasně že to je technicky jiný s klukem a s holkou, ale ten prožitek, ta intenzita je v podstatě stejná,“ blekotám ožrale.

„Možná pro tebe. Pro mě rozhodně ne. Takže třeba támhletu bys klidně vylízal?“

Ukazuje na jednu příšernou čarodějku temnot, která je po fyzický stránce dost nevyvedenou symbiózou Patti Smith a Ozzyho Osbourna. Je na kaši víc než my dva dohromady.

„Ani za nic. Vždyť je to Irka!“

Happy Birthday

Mám narozeniny! Je mi už dvacet pět. Ó, můj bože!

Na to, že o narozkách nejsem s tím, s kým bych chtěl být, ale nemůžu ani pomyslet.

Jsem s Seamusem.

Dá mi hodinky Diesel. Fakt se mi líbí. Přesto mu říkám, že jsem chtěl k narozeninám švédskou trojku: on a jeho kamarádka z vejšky Kerrie. Naštval se a odešel už v půl devátý večer. A já si říkám nad okoralým dortem: třeba příští narozeniny…

Spokojená cigareta na balkóně

Přesto nám to s Seamusem v těchto vlhkých podzimních dnech překvapivě klape. Vidíme se tak třikrát do týdne.

Pořád mě rajcuje.

Když mám volný večer, zastaví se u mě (miluje výhled z mýho malýho, ale útulnýho bytečku), jdeme na dvě tři pinty, po tý třetí na sebe začínáme šahat a je jasný, že si to půjdeme ke mně rozdat.

Když se tak stane a vášně utichnou, jde si na balkón zakouřit. Malý světýlko cigarety a barevně osvícený hypermoderní budovy na horizontu. Za nimi druhý největší přírodní přístav na světě. Za pár hodin se tam někde objeví první ranní sluneční paprsky.

Ještě nikdy u mě nezůstal přes noc.

„Jestli chceš, tak tu přespi,“ řeknu a sám jsem z těch slov zaskočený.

„Ne, díky. Ráno vstáváš brzo do práce a já mám školu,“ odpoví a já vím, že je rád, že jsem mu to navrhl.

Co se řeší nad pivem za 4,90

Celý den jsem prospal, promasturboval a proležel v posteli. Až v osm večer mě Seamus vytáhl do hospody. Je to jedna z mých oblíbených: dnes je plná Španělů a hraje tu nějaký český jazzový band (proboha, Češi!).

Piju jablečný pivo, stojí bez deseti centů bůra, a cítím, že jestli dám víc než tři, budu mít příšernou kocovinu.

Naše pití s Seamusem je většinou milostná předehra, ale dnes nás po první pintě přeruší Milan. Zrovna jde z fakulty, tak se stavil. Je to i jeho oblíbenej pub. S Seamusem se znají, Seamusův bratr Patrick, taky student, hraje s Milanem každý týden tenis, takže konverzace pokračuje nenuceně dál, jen se přešlo z našich partnerských témat na Milanovo téma číslo jedna: jak si najít chlapa.

Milanovi je bez dvou let třicet a ještě nikdy žádný vážný vztah neměl. Že je gay, mu došlo brzy, ale vnímá to spíš jako nešťastný úděl. Kdyby existovala pilulka proti homosexualitě, vůbec by neváhal. Líbí se mu starší, mužní týpci, co rádi trempujou, spí pod širákem, týden se nesprchujou a lezou po horách v pohorách (na Gaydaru má dokonce nějakou skautskou přezdívku s tajemným indiánským významem). Příležitostí má v Irsku spoustu, nedostatkem záležitostí na jednu noc či na jednu noc plus netrpí. Ale žádný není ten pravý.

„Jsi moc vybíravej,“ rekapituluje jeho dvouhodinový tlachání na tohle téma Seamus. „Navíc moc tlačíš na pilu. Uvidíš, že ve chvíli, kdy přestaneš takhle zoufale hledat, toho pravýho najdeš. Přesně tohle se přihodilo mně,“ řekne a dost významně se na mě podívá.

Já jsem už moc opilý na to, aby mě Seamusova spokojenost vyděsila. Tak se jen tak tupě culím na oba dva a vím, že nakonec po těch šesti (nebo sedmi?) jablečných pintách budu mít zítra příšernou kocovinu.

Den nato

Překvapení se nekoná: mám příšernou kocovinu.

Halloween

Halloweenský večer trávím stylově v nejodpornější a nejděsivější hospodě ve městě: Fred Zeppelin. Přestárlí motorkáři, potetovaný lesby a jiný zoufalý existence, který mají Halloween každý den.

Jsem bez Seamuse, pracuje v nějakým jiným baru až do půlnoci. Uvidíme se zítra.

A tak tu stojím v zhmotněným pekle týhle smradlavý špeluňky, piju levný chcanky z odporně čpícího skla a bavím se s nějakým mladým emo klukem v roztrhaných černých hadrech o bisexualitě. Jak jinak. Moc se neslyšíme, řvou tu The Cure. Ten ímák říká, že emo lidi nemusej bejt nutně bi. Každopádně se moc nebrání, když mu později, asi po dvou celých albech britský hudební legendy zavádím svůj jazyk do krku.

„Tell me you love me and beg me to stay, tell me you love me before it’s too late,“ zpívají Cure, což mi nějak vyvolá myšlenku na Seamuse, takže do sebe raději kopnu dvojitý džin na umrtvení mozku a jdeme se s mladičkým černokněžníkem líbat ven.

Na ulici nás míjejí zabijáci z Vřískotu, zombíci, střihorucí Edwardi i Krůgrové a já se pořád snažím přijít na to, co je to za zvláštní chuť v klukově puse. Rez levnýho piercingu v jazyku? A když dojde na moment, kdy mu mám vsunout ruku do rozkroku, na což evidentně čeká, dojde mi, že tenhle týpek je opravdu moc mladej. Přinejlepším šestnáct. Takže z toho vycouvám a beze slova se dekuju.

Doma si pak asi půl hodiny čistím zuby, abych se zbavil pachuti v hubě. Kouknu na hodiny. Tři minuty po půlnoci. Seamus právě končí v práci. Lehnu si do postele, všechno se se mnou točí a pocit hnusu se mi znovu vrací do úst.

Nemám rád Halloween.

Co jíst na pustým ostrově

Cítím se mizerně. Hryže mě svědomí po včerejší noci mladých nadržených strašidel, a tak organizuju partnerský posthalloweenovský večer pro Seamuse.

Nakoupil jsem, uvařil, vyměnil povlečení a skočil do půjčovny pro dývýdýčka: jedno scary a jedno romantický.

Přišel v pět a slušelo mu to.

Všechno jsme snědli a na filmy ani nedošlo. Na nový povlečení ano. Několikrát.

Po poslední akci jen tak ležíme na posteli a hrajeme hru Co bys dělal kdyby.

Protože jsem se děsil, co by odpověděl na moji otázku Co bys dělal, kdybych se sebral a odjel žít zpátky do Prahy, což stejně jednou udělám, položil jsem mu raději tu nejstupidnější a nejneškodnější otázku, která mě v tom líným sobotním podvečeru napadla:

„Co bys dělal, kdybys byl na pustým ostrově a neměl co jíst?“

Chvíli přemýšlel a pak:

„Polykal bych tvoje sperma. V tom je energie, síla.“

„Blbost. Žádný bych neměl. Přece bysme to pořád dělali!“

Oba jsme se zasmáli. A pak mi došlo, že v imaginární situaci Pustý ostrov myslel i na mě. Že by tam chtěl mít i mě. Dřív než jsem tomu bezvýznamnýmu tlachání stačil dát nějaký hlubší význam, pohladil mě po přejedeným břiše a přemilovaným pohlaví a řekl, že už půjde.

Odešel o dvě hodiny později a pořád mu to slušelo.

Internet je svinstvo

Internet je perverzní metla populace. Hlavně tý čtyřprocentní.

Seamus mě nechal doma samotnýho, přehormonovanýho jak ďas. Je pátek večer, prostě ideální čas oprášit tajný portfolia na všech těch íbojsech a gejdarech za účelem internetový onanie.

Jasně že mám pár svých fiktivních profilů. Jsem na nich krásnější, vyšší, štíhlejší a v určitých tělesných partiích delší a objemnější. Moje internetová přezdívka má o tom všechny ujistit: BigTool4u. Velkej vercajk pro tebe.

A tak se naloguju, pár obvyklých frází (nikoliv zdvořilostních) a už si s jedním týpkem posíláme sprosťárničky. Prý žije taky tady v Irsku (koho to zajímá?) a nickname, za který se schovává, má asi napovídat o jeho análních preferencích a věku (UseMyHole82). Tolik z jeho životopisu. Důležitější je přímá konverzace: já bych ti tohle a tohle, ty bys mi tamto a tamto a pak bychom spolu to a to. Trenky jdou dolů, můj bat nahoru. Brzy je hotovo.

Když se vrátím z koupelny pečlivě očištěn zpět k počítači, všimnu si, že ten můj dnešní milovník je pořád ještě připojen a co víc: chce si vyměnit fotku obličeje.

„No jasně, pošli! Nemůžu se tvýho cum face dočkat!“

„Posláno! Máš mě na mejlu. Pošli mi svůj obličej! Čekám!“

„Sure.“ To se ještě uvidí. Podle toho, jestli jsi fešák.

Otvírám jeho fotku a oh my god!

Seamusův bratr Patrick!

Panikařím! Chci si okamžitě smazat svůj profil, ale pak – a to je důvod proč říkám, že internet je hnus (jasně že obviňuju internet neprávem – zvrácený jsem jen a jen já) – zvítězí moje zvědavost.

„Tak, už jsem ti taky poslal svou fotku. To jsem já na Ibize, letos v létě. Jestli se ti líbím, můžeme si vyměnit fotky šlongů.“

Ovšemže jsem mu neposlal obrázek vlastního ksichtu. Vybral jsem ze svýho archivu tři roky starou fotku kamaráda pózujícího bez trička před zpívající fontánou v Mariánských Lázních (promiň, Lukáši, je mi jasný, že na výlet do západočeských lázní už mě nikdy nevezmeš).

Netrvalo to dlouho a e-mail cinkl: nová zpráva s přílohami! Tři fotky s výmluvnými názvy: My bush 1, 2 a 3.

Naštěstí jsem se opanoval a s vědomím, že uzřít intimní fotky bratra svýho kluka je přece jen trochu moc, jsem počítač vypnul a šel spát.

Ve dvě ráno jsem se vzbudil a fotky otevřel. Trenky šly zase dolů.

Co k tomu říct? Mám slabou vůli a kluka z dobře vybavený irský rodiny.

Nad korýtkem s prezidentem

Já a moje bývalá kolegyně Maria si dáváme snídani v Anglický tržnici. Mezi koblihami a dvojitým moccaccinem řešíme další epizodu našeho minidramatu: škoda že jsi gay, protože se mi líbíš; škoda že jsi tak ošklivá, protože jsi fajn.

Anglická tržnice je zastřešená gregoriánská hala přímo v centru města, na místě pět set let starýho tržiště. Seženete tady všechno od čerstvých ryb přes všemožný druhy ovoce a zeleniny až po ty nejúžasnější plesnivý sýry.

Bohužel tu mají plesnivý i veřejný záchody.

Zrovna v nich stojím nad zapáchajícím korýtkem a najednou se přes moje záda souká český prezident Klaus! Nevěřím svým očím!

„Excuse me,“ řekne mi hlava státu trochu nesměle a otevře zip svých kalhot hned vedle mě.

„No. You’re fine,“ odpovím přiškrcenou angličtinou.

Jsem v šoku! Na místo do kanálu jsem si cvrknul trochu přefiltrovanýho moccaccina na tenisky.

Tak už mě tu vyhmátli a poslali na mě z domova rovnou to největší zvíře!

Jasně že ne. Státní návštěva Irska. Český prezident tu možná šokoval svým postojem k EU, jak si později přečtu v místních novinách, ale mě šokoval demonstrací svý zdravý prostaty.

Překvapen urychleně dokončím urinální misi a vracím se k Marii. Dojíždím koblihy a ona mě hladí nad ponožkou na lýtku. Je jasný, že až do mě zapluje poslední sladký sousto, bude to i konec našeho minivztahu.

„Máš je mokrý,“ říká ještě, když mi sjede rukou na boty. A to jsou poslední slova, co mi kdy řekla.

„Tam prší,“ ukážu ven.

Kobliha dožvejkána. Beze slova se zvedáme a míříme ven. Náš stůl okamžitě obšacuje pět týpků v luxusních oblecích, mrknou i pod stůl, zašpitají něco do dlaní, a to vše proto, aby si sem mohli sednout Václav s Livií.

My vycházíme na ulici. Neprší.

Rozejdeme se každý na jinou stranu.

Na ragby v Limericku

Vždycky jsem preferoval fotbal před ragby. Ale po dnešním extra zážitku jsem se stal nadšeným ragbyovým fanouškem.

V Irsku se sice hraje fotbal, který je dost sexy, ale čistě po sportovní stránce je naprosto mizerný. Navíc se musí o pozornost publika dělit právě s ragby a všemi těmi keltskými hrami, který se schovávají pod zkratkou GAA. Řekl bych, že ragby tu je dokonce sport číslo jedna (nepočítám vrcholový chlastání, který tu provozuje polovina populace). Pořád jsem nechápal, co na těch rvačkách o šišatej míč Irové vidí. Až do dneška.

Ivan a Massimo měli přebytečný lístek na ragbyový utkání jižního Irska s výběrem Novýho Zélandu, a tak se rozhodli mužným sportem heterosexualizovat svýho přihřátýho českýho kolegu.

Zápas se konal v Limericku, ve městě na řece Shannon proslaveným filmem Andělin popel. Nikdy jsem tam nebyl, tak jsem si řekl, proč si nerozšířit obzory. Doufal jsem, že si nebudu připadat jak Elton John v boa na finále Ligy mistrů, a zároveň jsem věřil, že si po zápase budou hoši obou týmů vyměňovat trika.

Lístek na hlavní tribunu čtyřicetitisícového kotle diváků mě zavedl k sedadlu mezi postarším vypelichaným kocourem a lesbou ostříhanou na ježka. Ze sbližování v hledišti tedy nic nebude, problesklo mi hlavou. Aspoň se můžu plně věnovat zápasu.

Předzápasová show byla velkolepá: míč byl dopraven na hrací plochu vrtulníkem, nástup týmů provázely ohňostroje a pověstný rituální řev a divošská válečná choreografie novozélandských hráčů byly opravdu uhrančivé.

Pak stadion ztichl: minuta ticha jako pocta regionálnímu ragbistovi zastřelému minulý týden v Limericku; to už mi běhal mráz po zádech.

Zápas začal a byla to mela! Obrovská energie produkovaná pořízkama na trávníku, který se brzy změnil v rozoraný bojiště, byla hmatatelná vysoko nad plochou. Obecenstvo řvalo jak pominutý, zvláště když irští borci v červených trikotech uzmuli šišatý svatý grál a prchali položit touch-down. Nejvíc řvala mohutná lesba vedle mě. Prostovlasý kocour na levoboku mě navíc neustále šťouchal loktem do žeber, ale nevadilo mi to. Když se blížil konec zápasu a stále nebylo jasný, zda náhodou jižní Irsko nakonec favorizovaný protivníky neporazí, dostával jsem se do absolutního transu a taky řval jako pominutý. Navíc česky.

Zápas nakonec sice skončil prohrou Irů o pár bodů, ale i tak byli všichni šťastní a tleskali ve stoje celých patnáct minut. Neuvěřitelný! Když pak došlo na výměnu triček, byla i moje spokojenost naplněna po okraj a šlo se pít.

V limerický hospodě U Dolanů se pak do rána památný zápas rozebíral. Překvapivě jsem tam potkal i lesbu, která mi v hledišti natrvalo poškodila sluchovody. Vyklubala se z ní sympatická Siobhán, profesorka humanitních studií na místní univerzitě, a já tam s ní mezi litry černýho piva vedl dlouhý filozofický úvahy na ten večer skutečně žhavá témata: mužská hruď v kontextu irský nezávislosti na Anglii, šišatý ragbyový míč jako falický symbol či symbol mužské touhy ovládat ženin vaječník a podobně. Jak říkám, stejně jako novozélandští borci i já byl ten večer ve vrcholný formě. Poslední, co si z tý noci pamatuju, bylo, že jsem se snažil vyburcovat náhodný návštěvníky pubu k spontánní výměně triček. Což se nesetkalo s masovým ohlasem, ale to mi nezabránilo v obcházení stolů v modelu nahoře bez a předvádění rituálních divošských ragbyových tanců. Po česku.

Stal se ze mě nadšený fanoušek ragby.

Který se však už do Limericku nesmí vrátit.

Byt s výhledem na nejvyšší budovu Irska

Poslední dny mám vcelku nabitý.

Aby ne: práce na plný úvazek a hlavně boyfriend na plný úvazek. Vídáme se teď každý den, asi i proto, že si Seamus, evidentně fascinovaný mým podkrovním bytem s luxusním výhledem na nejvyšší budovu v Irsku, která v noci září různými barvami, stanovil zajímavý cíl:

„Do Vánoc se s tebou chci milovat na každičkým místě tvýho bytu.“

A taky že jo: podlaha, skříň, botník, kuchyňská linka, žehlicí prkno. Poslední, co zbývá, je balkón.

„Ten bychom snad mohli nechat na jaro…“ namítám nesměle, protože nechci zmrznout. Navíc z osmdesát metrů vysoký budovy naproti musí být opravdu překrásný výhled. Především na protější balkóny.

Nakonec dojde alespoň na skleněný balkónový dveře. Já se o ně opírám, Seamus klečí přede mnou a kormidluje mýho knoba. Ale nějak jinak, než bych čekal:

„Co mi s ním děláš?“

„Podívej, když ho takhle natočím a porovnám s tím barákem naproti, tak je tvůj penis větší.“

Vzhledem k tomu, že mě poměřil s nejvyšší budovou mezi Londýnem a New Yorkem, beru to jako lichotku, ale i tak ho směruju k tradičnější obsluze mýho mužství.

Když je po všem, vstane a řekne:

„Tak a je to. Kromě toho balkónu jsme to už dělali všude.“

„A co budeme dělat do Vánoc? Není ještě ani prosinec.“

„Začneme druhý kolo.“

V tom momentě se rudě rozzářila střecha tý kolosální budovy naproti a tím bylo vše stvrzeno.