Kapitola 2

Connie s Cliffordem přijeli domů na Wragby na podzim roku 1920. Slečna Chatterleyová, dosud znechucená bratrovým odpadlictvím, odjela pryč a žila v malém bytě v Londýně.

Wragby byl dlouhý nízký starý dům z hnědého kamene, s jehož stavbou se započalo zhruba v polovině osmnáctého století a k němuž se přistavovalo, až vznikl rozsáhlý konglomerát bez valné osobitosti. Stál na návrší v pěkném starém dubovém parku, ale nablízku bylo bohužel vidět komín tevershallské šachty s mračny páry a kouře a o něco dál na vlhkém a zamlženém úbočí kopce nevábně roztroušenou vesnici Tevershall, vesnici, která začínala skoro u bran parku a táhla se v naprosto beznadějné ošklivosti dlouhou a ponurou míli: řady ubohých, malých, ukoptěných cihlových domků s víky černých břidlicových střech, s ostrými rohy, vyzývavě zpustlých a bezútěšných.

Connie byla zvyklá na Kensington nebo na skotskou vysočinu nebo na sussexské duny; to byla její Anglie. Se stoicismem mládí vzala jediným pohledem na vědomí svrchovaně bezduchou ošklivost uhelného a železářského vnitrozemí a dál se o ně nestarala: brala je jako něco neuvěřitelného, o čem se nepřemýšlí. Z dost stísňujících pokojů na Wragby slyšela hrkání třídicích sít, supění parostroje na spouštění důlních klecí, řinkot huntů a chraplavé pohvizdování důlních lokomotiv. Tevershallské haldy hořely, hořely už celá léta, a bylo by stálo tisíce uhasit je. Musely tedy hořet. A když odtamtud vál vítr, což bylo často, dům byl plný čmoudu z toho sirného spalování výmětů zemského nitra. Ale i za bezvětrných dnů bylo ve vzduchu vždycky cítit něco podzemního: síru, železo, uhlí nebo kyselinu. Dokonce i na jarní čemeřici se ustavičně usazoval mour, neuvěřitelně, jako černá mana z oblohy posledního soudu.

Prostě to tu bylo, osudově předurčeno jako všechno ostatní! Bylo to dost ohavné, ale proč se proti tomu bouřit? Odkopnout to člověk nemohl. Trvalo to dál. Život, jako všechno ostatní! Na nízkém temném stropě mraků hořely v noci rudé skvrny a třásly se, naskakovaly, bobtnaly a opět se svrašťovaly jako bolestné spáleniny. To byly pece. Zpočátku Connii fascinovaly jakousi hrůzou; připadala si, že žije v podzemí. Pak si na ně zvykla. A ráno pršelo.

Clifford prohlašoval, že se mu na Wragby líbí než v Londýně. Že tenhle kraj má svou vlastní krutou vůli a lidé kuráž. Connii napadlo, co mají kromě toho; určitě ne oči ani mozky. Lidé tu byli stejně divocí, beztvární a pochmurní jako krajina a právě tak nevlídní. Jenomže v jejich hrdelním splývavém nářečí a v klapotu jejich ocvoč­kovaných důlních bagančat, když táhli po asfaltu domů z práce, bylo něco strašlivého a jaksi tajemného.

Nikdo mladého milostpána domů nevítal, žádné oslavy, žádná deputace, ba ani jediný květ. Jenom zmoklá jízda autem po temné mokré cestě prodírající se ponurými stromy ke svahu parku, kde se pásly šedivé zmoklé ovce, na návrší, kde se roztahovalo tmavohnědé průčelí domu, a hospodyně se svým manželem, kteří se třepetali při zemi jako nejistí nájemci, připravení vykoktat pár slov na uvítanou.

Mezi zámkem Wragby a vesnicí Tevershall nebyl žádný styk, naprosto žádný. Nikdo nesmekal, nikdo nevysekával pukrlata. Havíři jenom koukali; obchodníci pošupovali před Connii čepicemi jako před známou a Cliffordovi nedbale kývali; to bylo všechno. Nepřekročitelná propast a jakýsi tichý odpor na obou stranách. Connie zpočátku trpěla tím vytrvalým mrholením odporu ze strany vesničanů. Pak se proti němu zatvrdila a stal se pro ni jakousi hořkou posilující medicínou, něčím, co člověk musí spolknout. Nešlo o to, že by ona a Clifford byli neoblíbení, patřili prostě k docela jinému živočišnému druhu než horníci. Nepřekročitelná propast, nepopsatelný rozpor, jaký snad neexistuje na jih od řeky Trentu. Ale ve střední Anglii a na průmyslovém severu nepřekročitelná propast, přes kterou se nelze domluvit. Ty si zůstaň na své straně, já si zůstanu na své! Podivné popření společného tepu lidstva.

Abstraktně však vesnice s Cliffordem a Connií sympatizovala. Hmatatelně se to ovšem projevovalo tendencí – Nech mě na pokoji! – na obou stranách.

Farář byl příjemný člověk, asi šedesátník, žijící jen pro svou povinnost a osobně zatlačený skoro do ztracena tím mlčenlivým – Nech mě na pokoji! – celé vesnice. Ženy havířů byly skoro všechny metodistky. Havíři nebyli nic. Ale i to málo z oficiální kněžské uniformy, co duchovní nosil, stačilo úplně zakrýt skutečnost, že je muž jako každý jiný. Kdepak, byl panáček Ashby, jakýsi automat na kázání a na modlení.

Tohle paličaté a pudové – Myslíme si, že jsme stejně dobří jako ty, třebaže ty jsi lady Chatterleyová, – Connii zpočátku hrozně mátlo a zaráželo. Ta zvědavá, podezíravá falešná roztomilost, se kterou ženy havířů přijímaly její pokusy o sblížení, ten podivně urážlivý přízvuk jejich – A jémine! To teda sem nejčko někdo, když se mnou promluvila lady Chatterleyová! Ale jen ať si proto nemyslí, že sem něco míň než vona! –, což vždycky slyšela skřípat v jejich napůl podlézavém tónu, to bylo něco nemožného. Nemohla to nijak překonat. Bylo to beznadějně a urážlivě nekonformní.

Clifford je nechával na pokoji a ona se naučila jednat právě tak: chodila kolem nich, aniž se na ně podívala, a oni na ni civěli jako na kráčející voskovou figurínu. Když s nimi Clifford měl co dělat, choval se dost povýšeně a pohrdavě; člověk si už nemohl dovolit jednat přátelsky. Vlastně byl vůbec dost přezíravý a pohrdavý ke každému, kdo nebyl z jeho vlastní třídy. Nikomu neustupoval a nijak se nesnažil o domluvu. A lidé ho neměli rádi ani neradi; patřil prostě k okolí jako důl a sám zámeček Wragby.

Ale ve skutečnosti byl Clifford teď, po svém zmrzačení, krajně plachý a nejistý. Nesnášel pohled na nikoho kromě osobního služebnictva. To proto, že musel sedět na kolečkové židli nebo ve vozíku pro mrzáky na způsob pojízdného křesla. Oblékal se nicméně se stejnou péčí jako vždycky u nákladných krejčí a nosil vybrané kravaty z Bond Street stejně jako dřív, a odshora do pasu vypadal právě tak elegantně a působivě jako předtím. Nepatřil nikdy k oněm moderním zženštilým mladíkům; a se svým ruměným obličejem a širokými rameny působil dokonce trochu venkovansky. Ale jeho velice tichý váhavý hlas a jeho oči, zároveň smělé i polekané, sebevědomé i nejisté, odhalovaly jeho povahu. Choval se často s urážlivou přezíravostí a pak se zase skromně stahoval do pozadí, že se skoro třásl.

Connie a on k sobě byli připoutáni oním zdrženlivým moderním způsobem. On byl příliš vnitřně zraněn prudkým šokem svého zmrzačení, než aby se choval přirozeně a lehkomyslně. Byl jako polámaná věc. A jako k takové k němu Connie vášnivě lnula.

Ale nemohla se ubránit pocitu, jak málo je vlastně Clifford ve spojení s lidmi. Havíři byli v jistém smyslu jeho vlastní lidé, ale on je viděl spíš jako předměty než jako lidi, jako by patřili spíš k dolu než k životu, spíš jako hrubé syrové fenomény než jako lidské bytosti kolem sebe. Svým způsobem se jich bál, nemohl teď jako mrzák snést, aby se na něj dívali. A jejich podivný primitivní život mu připadal stejně nepřirozený jako život ježků.

Zpovzdáli se o ně zajímal, ale jako člověk, který pozoruje hemžení pod mikroskopem nebo vzhlíží teleskopem vzhůru. Nebyl s nimi v kontaktu. Nebyl v opravdovém kontaktu s nikým, kromě tradičního kontaktu s Wragby, a prostřednictvím těsného svazku rodinné obrany s Emmou. Jinak se ho ve skutečnosti nedotýkalo nic; Connie cítila, že ona s ním opravdu, docela opravdu v kontaktu není; snad tu nebylo nic, k čemu mohli nakonec dospět, jenom k tomu popření lidského dotyku.

Přesto však na ní byl naprosto závislý; potřeboval ji v jednom kuse. Jak byl velký a silný, tak byl bezmocný. Mohl se vozit na kolečkové židli a měl svůj vozík s připojeným bafajícím motorkem, ve kterém se mohl pomalu projíždět po parku. Ale ponechán sám sobě byl docela ztracen. Potřeboval Connii, aby byla s ním, aby ho ujišťovala, že vůbec existuje.

Zachoval si však ctižádost. Dal se do psaní povídek; podivných, velmi osobních povídek o lidech, které znával. Byly chytré, dost poťouchlé, a přece nějakým záhadným způsobem bezvýznamné. Byly v nich neobyčejné a zvláštní postřehy. Ale chyběl jim dotyk, opravdový kontakt. Jako by se v nich všechno odbývalo ve vzduchoprázdnu. A protože pole života je dnes většinou uměle osvětlené jeviště, vystihovaly ty povídky s podivnou věrností moderní život, totiž moderní psychologii.

Clifford byl na své povídky téměř chorobně citlivý. Chtěl, aby je každý pokládal za dobré, za nejlepší, za non plus ultra. Vycházely v nejmodernějších magazínech a byly chváleny a haněny, jak už to bývá. Jenomže pro Clifforda byla hana mukou, jako by ho probodávaly nože. Jako by v těch povídkách byla celá jeho bytost.

Connie mu pomáhala, jak jen mohla. Zpočátku ji to vzrušovalo. O všem s ní diskutoval, monotónně, naléhavě a vytrvale, a ona musela reagovat ze všech sil. Jako by se musela sebrat celá její duše i tělo i sex a vstoupit do těch jeho povídek. To ji vzrušovalo a pohlcovalo.

Tělesně žili velice málo. Connie musela dohlížet na domácnost. Ale hospodyně sloužila siru Geoffreymu už mnoho let, a ta vyschlá, postarší, svrchovaně korektní bytost – sotva se jí dalo říkat panská, ba ani ne žena –, která obsluhovala u stolu, byla v domě už čtyřicet roků. Ani obyčejné služky už nebyly mladé. Bylo to strašné! Co si má člověk s takovou domácností počít než nevšímat si jí? Všechny ty nekonečné pokoje, ve kterých nikdo nebydlel, všechna ta středoanglická pravidelnost, ta mechanická čistota a mechanický pořádek! Clifford si vymohl novou kuchařku, zkušenou ženu, která mu dřív vařila v jeho londýnském bytě. Jinak jako by v domě vládla nějaká mechanická anarchie. Všechno šlo docela hladce a v pořádku, v přísné čistotě a v přísné dochvilnosti; dokonce i v celkem přísné poctivosti. A přece to Connie pociťovala jako metodickou anarchii. Chybělo tomu organické pouto hřejivého citu. Dům působil stejně pustě jako ulice, kudy nikdo nechodí.

Co mohla dělat než nevšímat si toho? A tak si toho tedy nevšímala. Někdy přijížděla slečna Chatterleyová se svou aristokratickou hubenou tváří a triumfovala, když shledala, že se nic nezměnilo. Nikdy Connii neodpustila, že ji vypudila z duchovního svazku s bratrem. To ona, Emma, s ním měla plodit ty povídky a ty knihy; chatterleyovské povídky, něco nového na světě, co sem uvedli právě oni, Chatterleyové. Jiné měřítko neexistovalo. Neexistovala žádná organická spojitost s myšlenkami a způsobem vyjádření, které tu byly předtím. Jenom to nové na světě: chatterleyovské knihy, naprosto osobní.

Conniin otec, když letmo navštívil Wragby, řekl dceři v soukromí: „To Cliffordovo psaní je chytré, ale nic v tom není. To nevydrží!“… Connie se podívala na statného skotského rytíře, který si celý život užíval, a do jejích očí, do těch velkých a dosud udivených modrých očí se vloudil prázdný výraz. Nic v tom není! Co tím myslí, že v tom nic není? Když to kritika chválí a Cliffordovo jméno je skoro slavné, a dokonce to vynáší peníze… co tím otec myslí, že v Cliffordově psaní nic není? Co jiného by v něm mělo být?

Connie totiž přijala měřítko mladých: přítomný okamžik znamená všechno. A jeden okamžik následuje za druhým a nemusí k sobě navzájem patřit.

Bylo to její druhou zimu na Wragby, když jí otec řekl: „Doufám, Connie, že se nenecháš okolnostmi donutit, aby z tebe byla demi-vierge.“

„Demi-vierge!“ odpověděla Connie mlhavě. „Ale proč? Proč ne?“

„Ledaže by se ti to ovšem líbilo,“ pospíšil si dodat otec. Cliffordovi pak řekl totéž, když byli oba muži o samotě: „Mám strach, že Connii zrovna nesvědčí, aby zůstala demi-vierge.“

„Polopannou!“ odpověděl Clifford, překládaje si ten výraz, aby si jím byl jist.

Na okamžik se zamyslel a pak se do krvava zarděl. Pobouřilo ho to a urazilo.

„V jakém smyslu jí to nesvědčí?“ zeptal se škrobeně.

„Hubne… hranatí. Není to její styl. Connie není žádná nanicovatá mřenka, ale pořádný skotský pstruh.“

„Samozřejmě beze skvrn!“ poznamenal Clifford.

Chtěl potom Connii něco říci o té demi-vierge… o tom jejím polopanenství, ale nedokázal se k tomu přimět. Byl s ní zároveň až příliš důvěrný, a zase ne natolik důvěrný. Byl s ní ohromně zajedno, ve svých i v jejích myšlenkách, ale tělesně jeden pro druhého neexistovali a žádný z nich by nesnesl zatahování nějakého corpus delicti do jejich vztahu. Byli tak důvěrní a naprosto mimo kontakt.

Connie nicméně uhodla, že otec mu něco řekl a že Clifford má něco na mysli. Věděla, že by mu na ní nevadilo, kdyby byla polopanna nebo z polosvěta, pokud by o tom neměl naprostou jistotu a nebyl by nucen přesvědčit se o tom. Co oči nevidí, toho duše neželí.

Connie s Cliffordem teď byli na Wragby skoro dva roky a trávili matný život pohlceni Cliffordem a jeho psaním. Nad jeho psaním jejich zájmy nikdy nepřestaly splývat. Diskutovali a zápasili s obtížemi kompozice a měli pocit, jako by se něco dělo, skutečně dělo, skutečně, ale v prázdnu.

A potud to byl také život: život v prázdnu. Všechno ostatní byla nicota. Bylo tu Wragby, bylo tu služebnictvo… ale přízračné, ve skutečnosti neexistující. Connie chodila na procházky do parku a do lesů, které sousedily s parkem, vychutnávala samotu a tajemnost, odkopávala hnědé podzimní listí a trhala jarní petrklíče. Ale to všechno bylo jako sen; nebo spíš jako zdánlivá podoba skutečnosti. Dubové listí pro ni bylo jako dubové listí zahlédnuté v čeřícím se zrcadle, ona sama byla postavou, o které kdosi četl, jak trhá petrklíče, jež byly pouhými stíny nebo vzpomínkami či slovy. Ani ona, ani co jiného nemělo žádnou podstatu… žádný dotyk, žádný kontakt! Jen ten život s Cliffordem, to nekonečné spřádání příze vyprávění, detailních podrobností vědomí, těch příběhů, o kterých sir Malcolm prohlásil, že v nich nic není, že nepřetrvají. Proč by v nich něco mělo být, proč by měly přetrvávat? Dosti má den na svém trápení. A okamžiku stačí zdání skutečnosti.

Clifford měl řadu přátel, vlastně spíš známých, a zvával je na Wragby. Zval nejrůznější lidi, kritiky a spisovatele, lidi, kteří by pomohli chválit jeho knihy. A jim lichotilo, že jsou na Wragby zváni, a chválili. Connie to všechno dokonale chápala. Ale proč ne? I to byl jeden z těch prchavých odrazů v zrcadle. Co na tom bylo špatného?

Dělala těm lidem hostitelku… většinou mužům. Dělala příležitostné hostitelku i Cliffordovým aristokratickým příbuzným. Protože byla kypré, růžolící, venkovsky vyhlížející děvče náchylné k pihám, s velkýma modrýma očima, s kadeřavými hnědými vlasy, s měkkým hlasem a s dost silnými ženskými boky, byla pokládána za trochu starosvětskou a „nadělanou“. Nebyla žádná „nanicovatá mřenka“ s chlapeckou postavou, s plochou hrudí a s malým zadkem. Byla příliš ženská na to, aby byla docela podle módy.

A tak muži, zejména už ne mladí, se k ní chovali skutečně velice roztomile. Protože však věděla, jak by chudáka Clifforda trýznil sebemenší náznak jejího flirtování, vůbec nijak je nepovzbuzovala. Byla klidná a neurčitá, neměla s nimi žádný kontakt a taky ho mít nehodlala. Clifford na sebe byl neobyčejně pyšný.

Jeho příbuzní s ní jednali velmi vlídně. Věděla, že ta vlídnost pramení z nedostatku strachu a že tihle lidé člověka nerespektují, dokud je nedokáže trochu postrašit. Ale zase s nimi nebyla v žádném kontaktu. Nechávala je, aby byli vlídní a přezíraví, dávala jim pocítit, že nemají proč tasit kordy a stavět se do střehu. Nenavázala s nimi žádné opravdové spojení.

Čas plynul. Ať se dělo cokoli, nedělo se nic, poněvadž byla tak nádherně mimo kontakt. Žili s Cliffordem ve svých myšlenkách a v jeho knihách. Ona dělala hostitelku… Vždycky někoho měli v domě. Čas plynul jako na hodinách, najednou je půl deváté místo půl osmé.