Kapitola 13

V neděli si chtěl Clifford vyjet do lesa. Bylo krásné dopoledne, na světě se najednou tu a tam objevily rozkvetlé hrušně a švestky jako bílý zázrak.

Pro Clifforda bylo kruté dát si pomáhat z kolečkové židle do pojízdného křesla, když celý svět kvetl. Ale pustil to z hlavy, a dokonce se zdálo, jako by se svým zmrzačením nějak vynášel. Connie dosud stále trpěla, když musela zdvihat a ukládat jeho bezvládné nohy. Teď to dělala paní Boltonová nebo Field.

Čekala na něj nahoře na příjezdové cestě, na kraji hustého boučí. Jeho vozík přisupěl s jakousi neduživou těžkopádnou důležitostí. Když dojel k manželce, ohlásil:

„Sir Clifford na svém zpěněném oři!“

„Přinejmenším na frkajícím oři!“ zasmála se. Zastavil a rozhlédl se po dlouhém průčelí starého nízkého hnědého domu.

„Wragby na to ani nemrkne!“ řekl. „Ale proč by taky mělo? Jedu na výtvoru lidského ducha, a ten je víc než kůň.“

„To nejspíš. A ty Platónovy duše, co jezdí do nebe v kolesce s dvouspřežím, ty by dnes jezdily fordkou,“ řekla.

„Nebo rolls-roycem. Platón byl aristokrat!“

„Pravda. Dost vraníků a jejich bití a sužování! Platóna nikdy nenapadlo, že to dotáhneme dál než k jeho černým a bílým ořům a že nebudeme mít vůbec žádné oře, jenom motory.“

„Motory a benzín,“ doplnil ji Clifford.

„Doufám, že napřesrok budu schopen dát starouška náš dům trochu opravit. Myslím, že na to můžu vynaložit asi tisíc liber, ale řemeslníci stojí tolik peněz,“ dodal pak.

„Výborně!“ řekla Connie. „Jen aby zase nepřišla nějaká stávka!“

„K čemu by jim to bylo, kdyby zase stávkovali? Jenom by to zničilo průmysl, či to, co z něho zbylo, a to už dneska začíná vidět každý hlupák!“

„Jim by třeba nevadilo, kdyby to zničilo průmysl,“ namítla Connie.

„Prosím tě, nemluv jako ženská! Průmysl jim plní břicha, i když jim nemůže v jednom kuse cpát kapsy,“ odpověděl výrazy, které kupodivu připomínaly obraty paní Boltonové.

„Ale neříkal jsi nedávno, že jsi konzervativní anarchista?“ zeptala se nevinně.

„A pochopilas vlastně, co jsem tím myslel?“ odsekl. „Myslel jsem jen to, že lidé si mohou být, jací chtějí, a cítit a dělat si, co chtějí, ale čistě soukromě, pokud zachovávají nedotčený životní řád a jeho zařízení.“

Connie mlčky ušla několik kroků. Pak paličatě namítla:

„To můžeš taky říct, že vejce se může zkazit, jak chce, pokud si zachová celou skořápku. Jenomže zkažená vejce obyčejně pukají.“

„Nedívám se na lidi jako na vejce. Dokonce ani jako na andělská vejce, moje milá malá evangelistko!“

Byl toho slunečného dopoledne v povznesené náladě. Nad parkem švitořili skřivani, vzdálená šachta v dolíku vypouštěla neslyšitelně páru. Bylo to skoro jako za starých časů před válkou. Connie se vlastně nechtěla hádat. Ale také vlastně nechtěla jít s Cliffordem do lesa. Kráčela tedy vedle jeho vozíku v jaksi paličatém rozpoložení.

„Ne,“ řekl Clifford. „Žádné stávky už nebudou, když se to vezme pořádně do ruky.“

„Proč ne?“

„Protože stávky budou prakticky znemožněny.“

„Ale nechají si to horníci líbit?“ zeptala se.

„Nebudeme se jich ptát. Uděláme to, až to nebudou čekat; pro jejich vlastní dobro, pro záchranu průmyslu.“

„A pro svoje vlastní dobro.“

„Přirozeně! Pro dobro všech. Ale pro jejich dobro ještě víc než pro svoje. Já bez šachet žít můžu. Oni ne. Pomřeli by bez nich hladem. Já mám ještě jiné zdroje.“

Zadívali se mělkým údolím k dolu a za něj na černá víka tevershallských domků, plazících se jako nějaký had do kopce. Zvony na starém hnědém kostele vyzváněly: neděle, neděle!

„Ale nechají si horníci od vás diktovat podmínky?“

„Budou muset, miláčku, když to uděláme bez rámusu.“

„Ale nemohli byste se vzájemně dohodnout?“

„Jistě; jakmile uznají, že podnik je důležitější než jednotlivec.“

„Ale musíš ty ten podnik vlastnit?“

„Nemusím. Ale pokud ho vlastním, musím se o něj starat. Z vlastnictví majetku se dneska stala náboženská otázka, jako jí ostatně je už od Ježíše Krista a svatého Františka. Jenomže řešení není: vezmi vše, co máš, a rozdej chudým, ale využij všeho, co máš, na rozvoj podnikání a dej chudým práci. Je to jediná cesta, jak nakrmit všechna ústa a obléci všechna těla. Rozdat chudým všechno, co máme, znamená hladovění pro chudé stejně jako pro nás. A všeobecné hladovění není právě vznešený cíl. Ani hromadná chudoba není nic příjemného. Chudoba je ohavná.“

„Ale co ta nerovnost?“

„To je osud. Proč je planeta Jupiter větší než planeta Neptun? Nemůžeš začít měnit řád věcí.“

„Ale když už jednou propukla tahle závist a žárlivost a nespokojenost –“ začala.

„Uděláš všechno, co můžeš, na jejich potlačení. Někdo tomu všemu musí dělat pána.“

„Ale kdo tomu všemu dělá pána?“ zeptala se.

„Lidé, kterým podniky patří a kteří je řídí.“ Nastalo dlouhé mlčení.

„Zdá se mi, že ty pány dělají špatně,“ řekla konečně.

„Tak co mají dělat podle tebe?“

„Neberou to svoje panské postavení dost vážně,“ řekla.

„Berou je daleko vážněji než ty svoje postavení lady,“ odsekl.

„To mi bylo vnuceno. Nestojím o ně!“ vyhrkla. Zastavil vozík a podíval se na ni.

„Kdo se teď vyhýbá odpovědnosti?“ řekl. „Kdo v téhle chvíli utíká před odpovědností za svoje panské postavení, jak tomu říkáš?“

„Ale já o žádné panské postavení nestojím,“ zaprotestovala.

„Chm. Ale to je zbabělost. Jednou to postavení máš, z vůle osudu. A měla bys podle toho žít. Kdo dal horníkům všechno, co mají a co za něco stojí: všechnu tu politickou svobodu a vzdělání, ať už jakékoli, ty hygienické a zdravotní podmínky, ty knihy a hudbu, prostě všechno? Kdo jim to dal? Dali to snad horníci horníkům? Ne! Každé Wragby a Shipley v Anglii dalo svůj díl a musí ho dávat dál. To je tvá odpovědnost!“

Connie poslouchala a do krve zrudla.

„Ráda bych taky něco dala,“ řekla. „Ale to nesmím. Dneska se musí všechno prodávat a platit; a to všechno, o čem mluvíš, Wragby a Shipley lidem prodává, a s pořádným ziskem. Všechno se prodává. Zadarmo jim nedáš ani jeden tep opravdového soucítění. A potom, kdo lidi připravil o jejich přirozený život a mužnost a dal jim tuhle průmyslovou hrůzu? Kdo to udělal?“

„A co mám dělat?“ vyštěkl celý zelený. „Pozvat je, aby mě přišli vyrabovat?“

„Proč je Tevershall tak šeredný, tak ohavný? Proč ti lidé tak beznadějně živoří?“

„Svůj Tevershall si postavili sami, patří k projevu jejich svobody. Sami si postavili svůj krásný Tevershall a krásně si tam žijí po svém. Já za ně žít nemůžu. Každý brouček si musí žít po svém.“

„Ale nutíš je, aby pro tebe pracovali. Žijí tak, jak je k tomu nutí tvůj důl.“

„Vůbec ne. Každý brouček si hledá potravu po svém. Nikoho nenutím, aby pracoval zrovna pro mne.“

„Žijí v zajetí průmyslu a beznaděje, a my taky!“ vykřikla.

„Ani bych nemyslel. To jsou jen romantické řečičky, přežitek unylé a umírající romantiky. Ty vůbec nevypadáš beznadějně, jak tady tak stojíš, má drahá Connie.“

Což byla pravda. Tmavě modré oči jí blýskaly, tváře měla zardělé, vypadala plna rebelantské vášně, daleka vší skleslosti a beznaděje. Všimla si v trsech trávy hebkých mladých blatouchů, které tu stály dosud pokryté chmýřím. A vztekle uvažovala, proč má ten pocit, že Clifford je tak vedle, a přece mu to nemůže povědět, nemůže mu přesně povědět, v čem je vedle.

„Není divu, že tě lidé nenávidí,“ řekla nakonec.

„To není pravda!“ bránil se. „A nepleť si pojmy: v tvém smyslu slova to nejsou lidé. Jsou to živočichové, které nechápeš a nikdy nepochopíš. Nedívej se na druhé lidi brýlemi svých iluzí. Davy jsou odjakživa stejné a vždycky budou. Neronovi otroci se hrozně málo lišili od našich uhlokopů nebo od Fordových dělníků. Myslím Neronovi otroci v dolech a na polích. Vždycky jsou to davy, jsou nezměnitelné. Z davů se může občas vynořit individualita. Ale davy se tím nezmění. Davy jsou neproměnné. To je jeden ze základních sociologických faktů. Panem et circenses! Jenomže dneska tu máme vzdělání jako jednu ze špatných náhražek za cirkus. Chyba je dnes v tom, že jsme z té cirkusové části programu nadělali hroznou fašírku a otrávili jsme svoje davy tou troškou vzdělání.“

Když se Clifford opravdu rozohnil ve svých pocitech k prostému lidu, zmocnil se Connie strach. V jeho slovech bylo něco drtivě pravdivého. Ale byla to pravda, která zabíjí.

Když ji tak viděl pobledlou a zamlklou, nastartoval Clifford znovu vozík a neřekli už nic, dokud znovu nezastavil u branky do lesa, kterou mu otevřela.

„A teď bychom měli vzít do ruky bič,“ řekl, „ne meč. Davy odjakživa někdo ovládal a bude je muset ovládat až do konce světa. Je to jen pokrytecká fraška prohlašovat, že si dovedou vládnout samy.“

„Ale dovedeš jim vládnout ty?“ zeptala se.

„Já? Ale ano. Mozek ani vůle mi neochrnuly, a nohy k vládnutí nepotřebuju. Svoje si zvládnu, svůj podíl na vládě rozhodně; a dej mi syna, a on dokáže vládnout nad svým podílem po mně.“

„Jenže by to nebyl tvůj vlastní syn, ze tvé vládnoucí třídy, nebo třeba ne,“ zakoktala se.

„To je mi jedno, kdo by byl jeho otec, pokud by to byl zdravý člověk aspoň s normální inteligencí. Dej mi syna kteréhokoli zdravého, normálně inteligentního člověka a udělám z něho naprosto zdatného Chatterleyho. Nezáleží na tom, kdo nás zplodí, ale kam nás osud postaví. Postav jaké chceš dítě do prostředí vládnoucí třídy a vyroste z něho v jeho vlastním okruhu vládce. A postav děti králů nebo vévodů mezi dav a budou z nich malí plebejčíci, masové produkty. Rozhodující je tlak prostředí.“

„V tom případě nejsou prostí lidé žádné zvláštní plemeno a šlechtická krev nic neznamená.“

„Ne, děťátko! Tohle jsou samé romantické iluze. Šlechtictví je funkce, osudové poslání. A davy naplňují svou funkcí jiné osudové poslání. Jednotlivec nehraje skoro žádnou roli. Jde o to, pro jakou funkci je člověk vychován a uzpůsoben. Aristokracii netvoří jednotlivci, záleží na funkci aristokracie jako celku. A právě tak funkce davů jakožto celku dělá z prostých lidí to, co jsou.“

„Tak nás tedy všechny nespojuje nic společně lidského?“

„Podle toho, jak se na to díváš. Všichni si musíme plnit žaludky. Ale když jde o vyjadřovací nebo výkonnou funkci, jsem přesvědčen, že mezi vládnoucí a sloužící třídou existuje propast, naprostá propast. Obě ty funkce jsou v protikladu. A funkce určuje jednotlivce.“

Connie se na něj podívala jako omámená.

„Nepůjdeme dál?“ zeptala se.

A Clifford nastartoval vozík. Pověděl si svoje. A teď upadl do své podivné, netečné prázdnoty, kterou Connie tak těžko snášela. Tak jako tak si však umínila, že se v lese hádat nebude.

Před nimi se táhl otevřený průsek lesní cesty mezi hradbami lískového ořeší a veselými šedými stromy. Vozík pomalu bafal vpřed, pomalu se nořil do pomněnek, které se rozlévaly po cestě jako mléčná pěna všude tam, kde lísky nestínily. Clifford jel prostředkem cesty, kde lidé vyšlapali stopu mezi kvítím. Ale Connie, která šla za ním, pozorovala, jak kola drkotají přes mařinku a zběhovec a drtí žluté kalíšky pryskyřníku. Teď zanechávala brázdu v pomněnkách.

Byly tu všechny květiny, první zvonky jako modré kaluže stojaté vody.

„Máš docela pravdu, že je to krásné,“ poznamenal Clifford. „Je to úžasné. Co může být líbeznější než anglické jaro!“

Connii napadlo, že to zní, jako by i jaro rozkvetlo usnesením parlamentu. Anglické jaro! Proč ne irské? Nebo židovské? Pojízdné křeslo se pomalu ploužilo vpřed, kolem trsů houževnatých modrých zvonků, které se tyčily jako pšeničné klasy, a přes šedavé lopuchové listy. Když dorazili na mýtinu s vykácenými stromy, zalila je prudká záplava světla. A zvonky se táhly sem a tam jako koberce jasné modři, přecházející místy do šeříkové a purpurové. A mezi nimi zvedalo hnědé kadeřavé hlavy kapradí, jako šiky mladých hadů s novým šeptaným tajemstvím pro Evu.

Clifford pokračoval v jízdě až na hřeben návrší; Connie šla pomalu za ním. Dubové pupeny se rozpukávaly hebkými hnědými lístečky. Všechno něžně vyklouzávalo ze staré zkornatělosti. I ty rozsochaté drsné duby vyrážely nejhebčími mladými lístky, rozprostíraly ve světle tenká hnědá křidélka jako křídla mladých netopýrů. Proč nevypučí nikdy nic nového z lidí, nic svěžího, čím by se mohli pochlubit! Ta lidská zatuchlost!

Clifford zastavil na vrcholu svahu a zadíval se dolů. Zvonky se modraly v širokém průseku jako vodní záplava a rozsvěcovaly svah teplou modří.

„Je to pěkná barva sama o sobě,“ poznamenal Clifford, „ale na obraze by nebyla k ničemu.“

„Jistě,“ řekla Connie bez zájmu.

„Mám si troufnout až ke studánce?“ zeptal se Clifford.

„Vyjedeš pak zase zpátky do kopce?“ řekla Connie.

„Zkusíme to; kdo nevsadí, nevyhraje!“

A pojízdné křeslo se pomalu rozjelo, drkotalo dolů krásným širokým průsekem, zaplaveným modrým vpádem hyacintů. Ó poslední ze všech lodí na hyacintových mělčinách! Ó člunku na posledních divokých vodách, plující poslední plavbou naší civilizace! Kam, ó kouzelná kolečková lodi, kam míří tvůj pomalý kurs? Clifford seděl klidně a samolibě u kormidla dobrodružství, ve starém černém klobouku a tvídovém saku, nepohnutý a obezřelý. Ó kapitáne můj, skončil náš skvělý běh! Ne, přece ještě ne! Lodní brázdou za ním sestupovala Constance v šedých šatech a pozorovala, jak křeslo kodrcá z kopce.

Minuli úzkou pěšinu k chatě. Bohudíky nebyla pro pojízdné křeslo dost široká; prošel po ní sotva jeden člověk. Křeslo sjelo až na úpatí svahu, zahnulo a zmizelo. A Connie za sebou uslyšela tiché hvízdnutí. Prudce se ohlédla: z kopce k ní kráčel hajný se psem v patách.

„Jede sir Clifford do hájovny?“ zeptal se a podíval se jí do očí.

„Ne, jenom ke studánce.“

„Dobrá. Aspoň se nemusím ukazovat. Ale uvidíme se dnes večer. Počkám na tebe u branky do parku kolem desátý.“

Znovu se jí podíval přímo do očí.

„Ano,“ zajíkla se nejistě.

Slyšeli tút! tút! Cliffordovy houkačky, kterou troubil na Connii. „U-hú!“ odpověděla zavoláním. Hajnému se kmitl tváří drobný úšklebek a něžně dlaní pohladil Connii prsa, zdola nahoru. Vylekaně se na něj podívala a rozběhla se z kopce s novým „U-hú!“ urče­ným Cliffordovi. Muž nahoře se za ní díval, pak se otočil, maličko se usmál a vrátil se na svou pěšinu.

Objevila Clifforda, když pomalu stoupal ke studánce, která byla v polovině svahu mezi temnými modříny. Právě tam dojel, když ho dohonila.

„Vyjelo to sem docela slušně,“ poznamenal o pojízdném křesle.

Connie se zadívala na velké šedé lopuchové listy, které strašidelně bujely na kraji modřínového lesa. Lidé jim říkali rebarbora Robina Hooda. Jak to působilo kolem studánky zamlkle a pošmourně! A přece voda zurčela tak zvonivě a podivuhodně! A rostly tu trsy světlíku a statného modrofialového zběhovce… A tamhle pod svahem se pohnula žlutá hlína. Krtek! Vynořil se, zavesloval růžovými pacičkami a zavrtěl slepou hlavičkou jako nebozízkem, se zdviženým růžovým čumáčkem.

„Jako by viděl špičkou čumáčku!“ poznamenala Connie.

„Líp než očima!“ řekl Clifford. „Chceš se napít?“

„Chceš ty?“

Vzala smaltovaný hrneček visící na větvi stromu a sehnula se, aby mu nabrala vody. Pil malými doušky. Pak se sklonila znovu a napila se trochu sama.

„Úplně ledová!“ zalkla se.

„Dobrá, viď? Přála sis něco?“

„Ty ano?“

„Ano, já si přál. Ale neřeknu ti co.“

Uvědomila si klepání datla a pak šumění větru, který vanul tiše a tajemně mezi modříny. Vzhlédla k obloze. V modru plula bílá oblaka.

„Mraky!“ řekla.

„Jenom bílé beránky,“ odpověděl.

Na mýtinku dopadl nějaký stín. Krtek vylezl z měkké žluté hlíny.

„Nepříjemná potvůrka, měli bychom ji zabít,“ poznamenal Clifford.

„Podívej! Vypadá jako pan farář na kazatelně,“ upozornila ho Connie.

Utrhla pár snítek mařinky a přinesla je Cliffordovi.

„Jako čerstvě pokosené seno!“ poznamenal. „Voní jako ty romantické dámy z minulého století, které měly přece jen hlavu na pravém místě.“

Dívala se na bílá oblaka.

„Jestlipak bude pršet?“ řekla.

„Pršet? Proč? Ty bys chtěla, aby pršelo?“

Vydali se na zpáteční cestu. Cliffordovo křeslo opatrně hrkotalo z kopce. Dorazili na temné dno úžlabiny, zahnuli doprava a po stu krocích se stočili vzhůru po úpatí dlouhého svahu, kde rostly ve slunci zvonky.

„Tak do toho, stará vojno!“ pobídl Clifford svůj vozík.

Byl to příkrý a kodrcavý výstup. Vozík pomalu supěl, lopotně a neochotně. Ale přesto se kymácivě sunul vzhůru, až vyjel na místo, kde byly kolem samé hyacinty, tam se zarazil, zasupěl, škubl sebou, popojel kousek z květin a pak zůstal stát.

„Měli bychom zahoukat, snad přijde hajný,“ řekla Connie. „Mohl by ho chvíli tlačit. Zkusím to ostatně sama. Pomůže to.“

„Necháme ho oddechnout,“ řekl Clifford. „Podložila bys pod kolo nějaký kámen?“

Connie našla kámen a čekali. Po chvíli Clifford znovu nastartoval a rozjel se. Křeslo zasupělo a rozkymácelo se s podivnými steny jako nějaký nemocný tvor.

„Počkej, zatlačím ti,“ řekla Connie a obešla dozadu.

„Ne! Netlač!“ utrhl se na ni vztekle. „K čemu mi sakra ten vehikl je, když se musí tlačit! Podlož kolo kamenem!“

Po přestávce znovu nastartoval, ale s ještě menším výsledkem než prve.

„Musíš mě nechat tlačit,“ řekla Connie. „Nebo zahoukej na hajného!“

„Počkej!“

Čekala tedy a on to znovu zkusil a nadělal víc škody než užitku.

„Tak zatrub na houkačku, když mě nenecháš tlačit!“ naléhala.

„Sakra! Buď chvíli zticha!“

Byla chvíli zticha; on to zatím zkoušel s motorkem, div ho neztrhal.

„Ještě to rozbiješ docela, Clifforde,“ protestovala, „a zbytečně se znervózňuješ.“

„Kdybych jen mohl vstát a podívat se na tu potvoru!“ vztekal se. A pronikavě zatroubil na houkačku. „Snad Mellors pozná, co tomu je.“

Čekali mezi rozdrcenými květy, pod oblohou jemně zčeřenou beránky. V tichu se rozvrkal holub doupňák, kuruhuhů, ruhuhú! Clifford ho umlčel houknutím na houkačku.

Hned nato se objevil hajný, vykročil s pátravým výrazem z ohybu cesty. Zasalutoval.

„Vyznáte se trochu v motorech?“ oslovil ho Clifford ostře.

„Bohužel ne. Zlobí to?“

„Patrně!“ odsekl Clifford.

Hajný se starostlivě sklonil ke kolu a pozorně si prohlížel motorek.

„Bohužel těmhle mechanismům vůbec nerozumím,“ řekl klidně. „Jestli to má dost benzínu a oleje –“

„Jen se pořádně podívejte, jestli tam není něco poškozené!“ zahartusil Clifford.

Hajný si opřel pušku o strom, sundal si kabát a hodil ho vedle pušky. Hnědý pes seděl a hlídal je. Pak si hajný dřepl a mžoural pod křeslo, ohmatával prstem zamaštěný motorek a mrzutě se mračil na mastné čmouhy na své čisté nedělní košili.

„Poškozené se nic nezdá,“ prohlásil. A vstal, pošoupl si klobouk z čela, mnul si je a zřejmě uvažoval.

„Podíval jste se vespod na ta táhla?“ zeptal se Clifford. „Přesvědčte se, jestli jsou v pořádku!“

Hajný si lehl na břicho s nazad zvrácenou hlavou, vsoukal se pod motorek a ohmatával spodek prstem. Connie si pomyslela, jak dojemný je takový muž, slaboučký a maličký, když tak leží na břiše na veliké zemi.

„Zdá se to v pořádku, pokud vidím,“ ozval se jeho přidušený hlas.

„Zřejmě nemůžete nic dělat,“ poznamenal Clifford.

„Zdá se, že ne.“ A vyhrabal se ven a dřepl si po hornickém způsobu na paty. „Viditelně tam určitě nic rozbitého není.“

Clifford nastartoval motor a zařadil převod. Křeslo se nepohnulo.

„Asi jste to kapku uštval,“ poznamenal hajný.

Cliffordovi byla jeho poznámka nepříjemná, ale spouštěl dál motorek, až bzučel jako masařka. Pak zakašlal, zavrčel a zdálo se, že běží líp.

„Vypadá to, že zase zabere,“ řekl Mellors.

Ale Clifford už trhnutím zařadil převod. Vozík se zakymácel a malátně popojel.

„Když do toho strčím, tak to pojede,“ řekl hajný a přešel dozadu.

„Běžte pryč!“ vyštěkl Clifford. „Rozjede se to samo!“

„Ale Clifforde!“ namítla Connie na kraji příkopu. „Víš přece, že je to na ten motorek moc. Proč jsi tak paličatý?“

Clifford byl bledý vztekem. Škubal pákami. Křeslo poskočilo, ujelo ještě pár kroků a uvízlo uprostřed zvlášť slibného pásu zvonků.

„Vyplivlo to!“ poznamenal hajný. „Nemá dost síly.“

„Už to sem vyjelo víckrát,“ prohlásil Clifford chladně.

„Tentokrát to nedokáže,“ řekl hajný.

Clifford neodpověděl. Začal prohánět motorek, rychle i pomalu, jako by z něho chtěl vyloudit nějakou melodii. Les vracel ozvěnou přízračné vrčení. Pak Clifford škubnutím zařadil převod a trhnutím odbrzdil.

„Vytrháte tomu vnitřnosti,“ zabručel hajný.

Křeslo vyrazilo a zhouplo se stranou k příkopu.

„Clifforde!“ vykřikla Connie a vrhla se vpřed.

Ale hajný už zachytil křeslo za držadlo. Clifford však napjal všechnu sílu, takže se mu podařilo zakormidlovat na cestu, a křeslo se s nezvyklým lomozem škrabalo do kopce. Mellors zezadu vytrvale tlačil a křeslo stoupalo, jako by chtělo všechno odčinit.

„Vidíte, dokáže to!“ řekl Clifford vítězoslavně a ohlédl se přes rameno. Uviděl obličej hajného.

„Vy to tlačíte?“

„Jinak by to nevyjelo.“

„Pusťte to! Říkal jsem vám to přece!“

„Nevyjede to.“

„Nechte mě to sakra zkusit!“ zavrčel Clifford se vším důrazem.

Hajný odstoupil a obrátil se, aby si došel pro kabát a pušku. Křeslu jako by okamžitě došel dech. Zůstalo nehybně stát, Clifford, sedící v něm jako zajatec, byl bledý vzteky. Škubal rukou pákami, nohy mu nebyly k ničemu. Vyluzoval z motoru podivné úpění.

V zuřivé netrpělivosti mačkal menší páčky a úpění zesílilo. Ale křeslo se nepohnulo. Ne a ne. Vypnul motor a seděl strnulý zlostí.

Constance seděla na kraji příkopu a dívala se na chudinky pošlapané zvonky. „Co může být líbeznější než anglické jaro!“ „Svůj podíl na vládě si zvládnu.“ „Teď bychom měli vzít do ruky bič, ne meč.“ „Vládnoucí třída!“

Hajný kráčel vzhůru s kabátem a s puškou, Flossie mu ostražitě šla v patách. Clifford mu nařídil, aby něco udělal s motorem. Connie, která technickým podrobnostem motorů vůbec nerozuměla a měla už zkušenosti s podobnými haváriemi, seděla trpělivě na kraji příkopu, jako by tu ani nebyla. Hajný si znovu lehl na břicho. Vládnoucí třídy a sloužící třídy! Hajný vstal a řekl trpělivě:

„Tak to zase zkuste!“

Mluvil klidným tónem, skoro jako k dítěti. Clifford to zkusil a Mellors rychle skočil za křeslo a začal tlačit. Křeslo se rozjelo, motorek obstarával polovičku práce a člověk to ostatní.

Clifford se ohlédl, žlutý vztekem.

„Jděte mi od toho!“

Hajný okamžitě křeslo pustil a Clifford dodal: „Jak mám poznat, co to dělá samo?“

Hajný odložil pušku na zem a začal si oblékat kabát. Skoncoval s tím.

Křeslo se pomalu rozjelo pozpátku.

„Clifforde, brzdu!“ vykřikla Connie.

Ona, Mellors i Clifford se pohnuli zároveň, Connie s hajným se přitom lehce srazili. Křeslo stálo. Chvíli bylo mrtvé ticho.

„Zřejmě jsem všem vydán na milost!“ zabručel Clifford. Byl žlutý vztekem.

Nikdo neodpověděl. Mellors si navlékal pušku přes rameno, s nepřirozeně bezvýraznou tváří, až na nepřítomný výraz trpělivého čekání. Flossie, která stála nastražená skoro mezi nohama svého pána, se neklidně pohnula, podívala se s velkou podezíravostí a nelibostí na křeslo a byla mezi těmi třemi lidmi celá popletená. Všichni ustrnuli nad rozdrcenými zvonky v živý obraz a nikdo neřekl ani slovo.

„Nejspíš se to bude muset tlačit,“ řekl Clifford nakonec s předstíranou chladnokrevností.

Žádná odpověď. Mellorsův bezvýrazný obličej vypadal, jako by byl nic neslyšel. Connie k němu zaletěla úzkostlivým pohledem. I Clifford se ohlédl.

„Dotlačil byste mě domů, Mellorsi?“ řekl chladným povýšeným tónem. „Doufám, že jsem vás ničím neurazil,“ dodal znechuceně.

„Vůbec ne, sire Clifforde! Mám vás tedy tlačit?“

„Když budete tak laskav.“

Hajný se opřel do křesla, ale tentokrát bez výsledku. Brzda se zasekla. Tlačili a tahali a hajný znovu odložil pušku a kabát. A Clifford teď nepromluvil ani slovo. Nakonec hajný nadzdvihl zadek křesla a pokusil se uvolnit kola prudkým kopnutím. Nepodařilo se mu to, křeslo dopadlo zase na zem. Clifford pevně svíral opěradla. Hajný těžce oddychoval námahou.

„Nedělejte to!“ vykřikla na něj Connie.

„Kdybyste tím kolem otočila, takhle!“ ukázal jí jak.

„Ne! Nesmíte to zvedat! Ztrhnete se!“ protestovala teď, zrudlá hněvem.

Ale on se jí podíval do očí a kývl hlavou. A ona musela jít a vzít za kolo, připravená jím škubnout. Hajný zvedal, ona táhla a křeslo se zakymácelo.

„Proboha!“ vykřikl Clifford zděšeně.

Ale všechno bylo v pořádku, brzda povolila. Hajný podložil kolo kamenem a šel si sednout na kraj příkopu, s bušícím srdcem a v obličeji bílý vysílením, napůl bez sebe. Connie se na něj podívala a div nevykřikla hněvem. Nastala pauza mrtvého ticha. Viděla, jak se mu třesou ruce na stehnech.

„Ublížil jste si?“ zeptala se a vykročila k němu.

„Ne. Ne!“ Odvrátil se skoro vztekle.

Znovu zavládlo mrtvé ticho. Cliffordův plavý týl se ani nepohnul. Dokonce i pes seděl bez hnutí. Obloha se zatáhla mraky.

Hajný si konečně vzdychl a vysmrkal se do červeného kapesníku.

„Ten zápal plic mě hodně sebral,“ řekl.

Nikdo neodpověděl. Connie v duchu počítala, kolik síly bylo zapotřebí na zdvižení těžkého křesla a robustního Clifforda: příliš mnoho, až příliš mnoho! Jen jestli ho to neztrhalo!

Hajný vstal, znovu si zvedl kabát a provlékl jej držadlem křesla.

„Můžeme jet, sire Clifforde?“

„Jestli můžete vy!“

Shýbl se, vytáhl kámen založený pod kolem a pak se plnou váhou opřel do křesla. Tak bledého jej Connie ještě neviděla, a tak nepřítomného duchem. Clifford byl těžký a svah příkrý. Connie popošla vedle hajného.

„Budu tlačit taky!“ prohlásila.

A opřela se do toho se zuřivou energií pobouřené ženy. Křeslo se rozjelo rychleji. Clifford se ohlédl.

„Je to nutné?“ zeptal se.

„Naprosto! Chceš toho člověka zabít? Kdybys byl nechal táhnout motor, dokud –“

Ale nedomluvila. Už popadala dech. Trochu zvolnila, byla to překvapivě těžká dřina.

„No jo, pomalejc!“ řekl muž po jejím boku a maličko se usmál očima.

„Určitě jste si neublížil?“ naléhala důrazně.

Zavrtěl hlavou. Podívala se na jeho malou, krátkou, živou ruku, zhnědlou povětřím. Byla to ruka, která ji hladila. Ještě nikdy se na ni nepodívala. Vypadala tak klidně, jako on, plná nějakého zvláštního vnitřního klidu, který v Connii probouzel chuť sevřít tu ruku, jako by na ni nemohla dosáhnout. Zatoužila po něm najednou celou duší: byl tak mlčenlivý a nedosažitelný! A on ucítil, jak mu údy zase ožívají. Zatímco levou rukou tlačil, položil pravičku na její oblé bílé zápěstí, jemně je objal a pohladil. A zády a ledvím mu prošlehl plamen síly a vzkřísil ho. A ona se najednou sklonila a pravičku mu políbila. Cliffordův uhlazený týl přitom trčel nehybně přímo před nimi.

Na vrcholku kopce si odpočinuli a Connie byla ráda, že může křeslo pustit. Mívala prchavé sny o přátelství mezi těmihle dvěma muži: mezi svým manželem a otcem svého dítěte. Teď pochopila křiklavou nesmyslnost takových snů. Ti dva se nesnášeli jako oheň a voda. Absolutně se navzájem vylučovali. A poprvé si uvědomila, jak zvláštní a záludná věc je nenávist. Poprvé vědomě a rozhodně Clifforda nenáviděla, planoucí nenávistí, jako by měl být vyhlazen z tváře země. A překvapilo ji, jaký pocit volnosti a životní plnosti jí to dává, že ho tak nenávidí a že si to plně přiznává. – Teď, když jsem k němu poznala tu nenávist, nebudu s ním už nikdy schopná dál žít, napadlo jí.

Na rovině mohl hajný tlačit křeslo sám. Clifford s Connií trochu konverzoval, aby dokázal svou naprostou vyrovnanost: o tetě Evě, která byla v Dieppe, a o siru Malcolmovi, který se v dopise ptal, jestli Connie pojede do Benátek s ním jeho malým vozem, nebo jestli přijede s Hildou vlakem.

„Daleko radši bych jela vlakem,“ řekla Connie. „Nemám ráda dlouhé jízdy autem, zvlášť když se práší. Ale uvidím, co bude chtít Hilda.“

„Ta bude chtít jet svým vlastním vozem a vzít tě s sebou,“ řekl.

„Nejspíš! – Tady do kopce musím zase pomáhat. Nemáš ponětí, jak je to křeslo těžké.“

Přešla za křeslo a trmácela se bok po boku vedle hajného vzhůru po růžové cestičce. Bylo jí jedno, jestli ji někdo vidí.

„Co abys mě tu nechala a poslala sem Fielda? Ten na to má síly dost,“ navrhl Clifford.

„Je to tak blízko,“ dýchala těžce.

Ale když vyjeli nahoru, utírali si ona i Mellors pot z tváří. Bylo to zvláštní, ale tahle trocha společné dřiny je sblížila daleko víc než všechno předtím.

„Mockrát děkuju, Mellorsi,“ řekl Clifford, když byli u domovních dveří. „Musím si zkrátka sehnat jiný motor, to je všechno. Nechcete se jít do kuchyně najíst? Bude čas k obědu.“

„Děkuju, sire Clifforde. Chystal jsem se na nedělní oběd k matce.“

„Jak chcete.“

Mellors vklouzl do kabátu, podíval se na Connii, zasalutoval, a byl pryč. Connie šla nahoru všecka rozzuřená.

Při obědě se už neovládla.

„Proč jsi tak ohavně bezohledný, Clifforde?“ řekla mu.

„Ke komu?“

„K tomu hajnému! Jestli tomuhle říkáš vládnoucí třída, tak je mi tě líto.“

„Proč?“

„Ten člověk byl nemocný a není dost silný! Namouduši, kdybych já byla sloužící, to by ses na moje služby načekal! Klidně bych tě nechala pískat!“

„Tomu docela věřím.“

„Kdyby on seděl v křesle s ochrnutýma nohama a choval se, jako ses choval ty, co bys ty udělal pro něj?“

„Má drahá evangelistko, tohle zaměňování osob a osobních narážek není zrovna vkusné.“

„A ten tvůj odporný, jalový nedostatek obyčejného lidského soucítění je nevkusný až pánbůh brání! Noblesse oblige! Tebe s tou tvou vládnoucí třídou!“

„A k čemu mě má noblesa zavazovat? Abych se zbytečně rozplýval nad svým hajným? To odmítám. To nechám pro svou evangelistku.“

„Jako by nebyl zrovna tak člověk jako ty, namouduši!“

„A navíc ještě můj hajný, kterému platím dvě libry týdně a dávám mu zadarmo byt.“

„Platíš mu! Zač myslíš, že si ho platíš těmi dvěma librami týdně a bytem?“

„Za jeho služby.“

„Pf! Já bych ti řekla, aby sis ty dvě libry týdně a ten svůj byt strčil za klobouk!“

„Rád by mi to nejspíš řekl taky, ale nemůže si dovolit ten luxus!“

„Ty a vládnout!“ ušklíbla se. „Nelichoť si, ty nevládneš. Máš jenom víc peněz, než ti patří, a nutíš lidi, aby pro tebe pracovali za dvě libry týdně, nebo jim vyhrožuješ hladem. Vládnout! Co tím svým vládnutím komu dáváš? Vždyť jsi docela vyprahlý! Jenom lidi tyranizuješ svými penězi jako nějaký lichvář nebo keťas!“

„Mluvíte náramně vybraně, lady Chatterleyová!“

„Ujišťuji tě, že ty ses choval ohromně vybraně tam v lese. Styděla jsem se za tebe do hloubi duše. Takový můj otec je desetkrát lidštější než ty, ty džentlmene!“

Sáhl po zvonku a zazvonil na paní Boltonovou. Ale byl celý žlutý vztekem.

Connie šla nahoru do svého pokoje, rozzuřená, a říkala si: „On si bude kupovat lidi! No, mě si nekoupí, a tak s ním nemusím zůstat! Džentlmen! Je jako leklá ryba s tou svou celuloidovou duší! A jak dovedou člověka nachytat na ty svoje manýry a falešnou laskavost a jemnost! A přitom mají citu jako celuloidový panák!“

Rozmýšlela si plán na noc a rozhodla se pustit Clifforda z hlavy. Nechtěla ho nenávidět. Nechtěla s ním být důvěrně spjatá žádným citem. Nechtěla, aby o ní vůbec něco věděl, a zvlášť o jejích citech k hajnému. Tyhle hádky kvůli jejímu postoji ke služebnictvu byly starého data. Clifford ji pokládal za příliš familiární, kdežto ona jeho za tupě necitelného a tuhého jako guma, když jde o druhé lidi.

K večeři sešla dolů klidně, se svou starou dívčí skromností. Clifford byl ještě celý žlutý: zřejmě na nejlepší cestě k jednomu ze svých jaterních záchvatů, při kterých býval opravdu nemožný. Četl nějakou francouzskou knihu.

„Četla jsi někdy Prousta?“

„Pokoušela jsem se, ale nudí mě.“

„Je opravdu neobyčejný.“

„Možná. Ale mě nudí. Všechna ta rafinovaná vyumělkovanost! Nic necítí, jenom o citech chrlí proudy slov. Mám už dost téhle samolibé mentality!“

„Dala bys přednost samolibé animalitě?“

„Snad. Ale třeba se najde něco, co není vůbec samolibé.“

„Hm, mně se líbí Proustova subtilnost a dobře vychovaná anarchie.“

„To právě z tebe dělá leklou rybu!“

„Moje malá evangelistka už zase káže.“

Zase v tom byli, zase! Ale nemohla se zdržet, aby se s ním neutkala. Seděl tu jako kostlivec a studeně proti ní vyzařoval svou šedivou kostlivčí vůli. Cítila skoro, jak ji ten kostlivec svírá a tiskne ke svým žebrům. I on vytáhl do boje, a ona se ho trochu bála.

Odešla nahoru, jak mohla nejdřív, a velice brzy si lehla. Ale v půl desáté vstala a vyšla na chodbu naslouchat. Nic ani nešustlo. Vklouzla do županu a sešla dolů. Clifford s paní Boltonovou hráli karty, o peníze. Vydrží u toho nejspíš až do půlnoci.

Connie se vrátila do svého pokoje, odhodila pyžamo na rozházenou postel, oblékla si tenký tenisový dres a přes něj vlněné denní šaty, obula se do tenisek a přehodila si přes sebe lehký plášť. A byla hotová. Jestli někoho potká, jde se na chvilku projít. A ráno, až se bude vracet, může říci, že se právě trochu brouzdala rosou, jak to dělá před snídaní dost často. Jinak hrozilo jenom jedno nebezpečí, že někdo v noci přijde do jejího pokoje. Ale to bylo nanejvýš nepravděpodobné, ani ne v poměru jedna ke stu.

Betts ještě nezamkl. Zavíral dům na petlici v deset večer a otvíral v sedm ráno. Vyklouzla tiše a nepozorovaně. Svítil dost jasně půlměsíc, dost na to, aby trochu viděla na cestu, ale ne natolik, aby bylo vidět ji v tmavošedém plášti. Vykročila rychle přes park, ani ne tak vzrušená dostaveníčkem, jako spíš rozpálená nějakým vztekem a vzpurností. Nebyla to ta pravá nálada, s jakou se chodí na milostnou schůzku. Jenomže kdo se dal na vojnu, musí bojovat!