Kapitola 11

Connie krámovala v jedné komoře na haraburdí. Na Wragby jich bylo několik; dům byl přímo přecpaný a rodina nikdy nic neprodávala. Otec sira Geoffreyho měl rád obrazy a matka sira Geoffreyho měla ráda nábytek z cinquecenta. Sir Geoffrey sám měl rád staré vyřezávané dubové truhly, truhly ze sakristií. Tak to pokračovalo z generace na generaci. Clifford sbíral velice moderní obrazy za velice moderované ceny.

A tak se v komoře našly špatné obrazy sira Edwina Landseera, tklivá ptačí hnízdečka zpodobená Williamem Henrym Huntem a jiné akademické výtvory, které stačily poděsit i dceru člena Královské akademie. Rozhodla se, že je jednou probere a vyhází. A groteskní nábytek ji zajímal.

Pečlivě zabalena na ochranu před poškozením a dřevní houbou tu stála stará rodinná kolébka z tvrdého voňavého dřeva. Musela ji rozbalit a podívat se na ni. Kolébka měla určitý půvab; Connie si ji dlouho prohlížela.

„Věčná škoda, že se nevyužije,“ povzdechla si paní Boltonová, která Connii pomáhala. „I když takovéhle kolíbky dneska vyšly z módy.“

„Třeba se ještě využije. Třeba budu mít dítě,“ řekla Connie tak mimochodem, jako by říkala, že si možná koupí nový klobouk.

„Myslíte jako, kdyby se se sirem Cliffordem něco stalo?“ zakoktala se paní Boltonová.

„Ale ne! Myslím i dnes. Sir Clifford má jenom ochrnuté svaly – nemá to co dělat s ním,“ lhala Connie tak přirozeně, jako dýchala.

Tu myšlenku jí vnukl Clifford. Prohlásil jednou: „Samozřejmě, ještě můžu mít dítě já sám. Nejsem vlastně vůbec zmrzačený. Potence se mi snadno může vrátit, třebaže mám ochrnuté svaly v bocích a na nohách. A taky se snad dá semeno přenést.“

Když prožíval návaly energie a pracoval tak usilovně na důlních projektech, míval opravdu pocit, že se mu vrací i sexuální potence. Connie se na něj tenkrát podívala s hrůzou. Ale byla dost bystrá, aby toho jeho náznaku využila pro svou vlastní záchranu. Protože se chystala mít dítě, jestli toho bude schopná; jenomže ne jeho.

Paní Boltonová zůstala chvíli bez dechu, docela ohromená. A potom tomu nevěřila: viděla v tom lest. Ale doktoři přece dneska dokážou hotové zázraky. Mohli by, aby se tak řeklo, semeno uměle naroubovat.

„Inu, milostpaní, já jenom doufám a modlím se, aby se vám to povedlo. Bylo by to pro vás báječné, a vůbec pro každého. Namouduši, dítě na Wragby, to by se to tady, panečku, nějak změnilo!“

„Aby ne!“ řekla Connie.

A vybrala tři akademické obrazy šedesát let staré, aby je poslala vévodkyni ze Shortlandsu pro její příští dobročinný bazar. Tahle dáma byla známá jako „bazarová vévodkyně“ a vždycky mořila lidi po celém okrese, aby jí posílali věci na prodej. Tři zarámované výtvory členů Královské akademie ji přivedou do vytržení. Třeba kvůli nim dokonce přijede na návštěvu. Jak Clifford vždycky zuří, když ji vidí!

Ale propánakrále! říkala si v duchu paní Boltonová. To nás takhle připravuješ na dítě Olivera Mellorse? Panečku, to by bylo něco – dítě z Tevershallu v zámecké kolíbce na Wragby, namouduši! Hanbu by jí teda neudělalo!

Mezi ostatními nestvůrnostmi v komoře byla i dost velká, černě lakovaná skříňka, znamenitě a důmyslně zhotovená před nějakými šedesáti sedmdesáti léty a přeplněná všemi možnými předměty. Nahoře byla vybraná toaletní souprava: kartáče, lahvičky, zrcadla, hřebeny, krabičky, dokonce i tři krásné malé břitvy v bezpečnostních pouzdrech, miska na holení a vůbec všechno. Pod tím byla jakási psací výbava: pijáky, pera, kalamáře, papír, obálky, zápisníky; a potom dokonalá šicí výbava s trojími nůžkami různé velikosti, s náprstky, jehlami, s hedvábíčky a bavlnkami a s vajíčkem na látání, vše nejlepší jakosti a v dokonalém provedení. A pak tam byla lékárnička s lahvičkami označenými laudanum, myrhová tinktura, hřebíčková esence a tak dál, ale lahvičky byly prázdné. Všechno bylo jako nové a celá skříňka, když byla zavřená, byla asi tak velká jako menší, ale bachratá víkendová brašna. A uvnitř všechno zapadalo do sebe jako ve skládacím hlavolamu. Z lahviček se vůbec nic nemohlo vylít: nebylo na to místo.

Všechno to bylo obdivuhodně vymyšleno a provedeno, znamenitá řemeslná práce viktoriánské éry. Ale zároveň to bylo nějak nestvůrné. Někdo z Chatterleyů to nejspíš cítil taky, poněvadž se skříňky nikdy neužívalo. Byla podivně bez duše.

Ale paní Boltonová jí byla nadšena.

„Podívejme se na ty krásné kartáče, ty musely stát peněz, nebo ty holicí štětky, tři, a jedna lepší než druhá! No ne! A tyhle nůžky! Nejlepší kvalita, jaká se dá koupit! No tomuhle říkám nádhera!“

„Skutečně?“ odpověděla Connie. „Tak si tedy tu skříňku vezměte.“

„To přece ne, milostivá paní!“

„Ale ovšem! Má tady ležet až do soudného dne? Jestli ji nechcete vy, pošlu ji vévodkyni s těmi obrazy, a tolik si toho nezaslouží. Jen si ji vezměte!“

„Ach milostivá paní! Nikdy vám za to nebudu umět dost poděkovat.“

„Ani se o to nemusíte snažit,“ zasmála se Connie. A paní Boltonová odplula s velkou černočernou skříňkou v náručí, do růžova zardělá rozčilením.

Pan Betts ji odvezl i se skříňkou dvoukolým kočárkem do jejího vesnického domku. A ona prostě musela pozvat několik přítelkyň, aby se jim pochlubila: řídící učitelku, paní lékárníkovou a paní Weedonovou, manželku pomocného pokladníka. Skříňka jim připadala báječná. A pak začalo šuškání o dítěti lady Chatterleyové.

„Pořád se ještě dějou zázraky!“ prohlásila paní Weedonová.

Ale paní Boltonová byla přesvědčena, že jestli se to dítě narodí, bude to dítě sira Clifforda. Tak prosím! Nedlouho na to řekl pan farář jemně Cliffordovi:

„A můžeme opravdu doufat na Wragby v dědice? Ach, to by opravdu zasáhla milosrdná ruka boží!“

„No, doufat můžeme,“ odpověděl Clifford s ironickým přídechem a zároveň i s určitým přesvědčením. Začal opravdu věřit v možnost, že by mohl mít svoje dítě.

Pak jednou odpoledne přijel Leslie Winter, jeho blahorodí pan Winter, jak ho všichni titulovali; hubený, bez poskvrnky a sedmdesátiletý; každým coulem džentlmen, jak řekla paní Boltonová paní Bettsové. Opravdu, každým milimetrem! A se svým zastaralým způsobem řeči, s tím svým ha-ha! se zdál ještě staromódnější než rokokové paruky. Čas, jak letí, upustí tu a tam takové vybarvené staré pírko.

Mluvili o dolech. Clifford měl představu, že jeho uhlí, i to horší, se dá zpracovat v tvrdé koncentrované palivo, které by hořelo vysokým žárem, kdyby se k němu pod dostatečně silným tlakem dmychal vlhký, jistým způsobem okyselený vzduch. Bylo už dávno známo, že haldy v obzvlášť silném vlhkém větru hoří velice prudce, nevydávají skoro žádný kouř a z vyhořelého uhlí zůstává jemný popílek místo růžové strusky, vznikající při pomalém spalování.

„Ale kde seženeš vhodné kotle, abys v nich topil tím svým palivem?“ zeptal se Winter.

„Vyrobím si je sám. A sám svého paliva využiju. A budu prodávat elektrický proud. Jsem přesvědčen, že to dokážu.“

„Jestli to dokážeš, bude to skvělé, skvělé, drahý chlapče! Ha! Skvělé! Jestli ti mohu nějak pomoci, bude mi potěšením. Obávám se, že já sám jsem už trochu staromódní a moji uhlokopové jsou jako já. Ale kdož ví, až já tady nebudu, přijdou možná chlapíci, jako jsi ty! Skvělé! Zaměstnáš tím zase všechny svoje lidi a nebudeš muset uhlí prodávat, ani ti nezůstane neprodané na skladě. Skvělá myšlenka, a doufám, že se ti to podaří. Kdybych měl sám syny, nepochybně by také přišli s nějakými moderními nápady pro Shipley, nepochybně! Mimochodem, drahý chlapče, mají nějaký podklad ty řeči, že můžeme doufat na Wragby v dědice?“

„To se říká?“ zeptal se Clifford.

„Inu, drahý chlapče, Marshall z Fillingswoodu se na to ptal mne, to je všechno, co o těch řečech vím. Ovšemže to nebudu rozšiřovat dál, kdyby to nemělo žádný podklad.“

„No prosím!“ řekl Clifford rozpačitě, ale s podivně rozzářenýma očima. „Doufat bychom mohli. Mohli bychom doufat.“

Winter přešel přes pokoj a stiskl Cliffordovi ruku.

„Chlapče drahý, chlapče zlatý, věřil bys, co to znamená pro mne, když to slyším? A když slyším, že ses pustil do práce, protože doufáš v syna a že možná znovu zaměstnáš všechny lidi z Tevershallu! Chlapče zlatý! Udržet rod a mít práci pro každého, kdo o ni stojí! –“

Starý pán byl upřímně dojat.

Druhý den rovnala Connie do skleněné vázy vysoké žluté tulipány.

„Connie,“ obrátil se na ni Clifford, „jestlipak víš o těch řečech, že prý dáš Wragby syna a dědice?“ Connii podklesly nohy leknutím, ale zůstala docela tiše stát a dotýkala se květin.

„Ne!“ ozvala se konečně. „Je to snad vtip? Nebo nějaká zlomysl­nost?“

Odmlčel se na chvíli, než odpověděl:

„Ani jedno, ani druhé, jak doufám. Snad by to mohlo být proroctví.“

Connie pokračovala v rovnání květin.

„Dostala jsem dnes ráno dopis od tatínka,“ řekla. „Ptá se, jestli jsem nezapomněla, že pro mě přijal pozvání sira Alexandera Coopera na červenec a na srpen do vily Esmeraldy v Benátkách.“

„Na červenec i srpen?“ zarazil se Clifford.

„Ne, celou tu dobu bych tam nezůstala. Vážně bys tam nejel taky?“

„Za hranice nikam nepojedu,“ odpověděl Clifford okamžitě.

Odnesla květiny k oknu.

„A nemáš nic proti tomu, když pojedu já?“ zeptala se. „Víš přece, že to na letošní léto bylo domluveno. –“

„Na jak dlouho bys jela?“

„Asi na tři neděle.“

Chvíli bylo ticho.

„No,“ začal Clifford pomalu a trochu mrzutě. „Tři neděle bych to snad vydržel, kdybych měl naprostou jistotu, že se budeš chtít vrátit.“

„Určitě se budu chtít vrátit,“ řekla s klidnou prostotou, plnou přesvědčení. Myslela na toho druhého muže.

Clifford vycítil její přesvědčení a nějak jí uvěřil, věřil, že to kvůli němu. Pocítil nesmírnou úlevu a okamžitě se zase rozjařil.

„V tom případě to snad bude v pořádku, co říkáš?“

„Samozřejmě.“

„Bude tě ta změna těšit?“

Podívala se na něj podivně modrýma očima. „Ráda bych zase viděla Benátky,“ řekla, „a koupala se na některém z těch ostrovů s oblázkovými plážemi za lagunou. Ale víš, jak se mi hnusí Lido. A nezdá se mi, že budu dvakrát nadšená sirem Alexanderem Cooperem a lady Cooperovou. Ale jestli tam bude Hilda a budeme mít svou vlastní gondolu, tak to bude stát za to. Vážně bych ráda, kdybys jel taky.“

Řekla to upřímně. Tolik toužila obšťastnit ho alespoň tímhle způsobem.

„Jen si mě představ na perónu na Gare du Nord nebo v přístavu v Calais!“

„Proč ne? Viděla jsem v nosítkových židlích i jiné muže zraněné ve válce. Ostatně bychom jeli celou cestu autem.“

„Museli bychom s sebou vzít dva nosiče.“

„I ne! Stačil by nám Field. Druhého bychom vždycky sehnali na místě.“

Ale Clifford zavrtěl hlavou.

„Letos ne, miláčku! Letos ne! Zkusím to snad napřesrok.“

Odcházela ve stísněné náladě. Napřesrok! Co bude napřesrok? Sama vlastně ani do Benátek nechtěla, ne teď, když tady byl ten druhý. Ale rozhodla se jet jaksi ze smyslu pro kázeň, a také proto, že kdyby měla dítě, Clifford by si mohl myslet, že měla milence v Benátkách.

Byl už květen, a v červnu měli vyrazit. Pořád tohle zařizování! Člověku pořád někdo jiný zařizuje život! Kola, která člověka zpracovávají a unášejí, a nad kterými nemá ve skutečnosti žádnou vládu!

Byl máj, ale znovu bylo chladno a deštivo. Studený máj, v stodole ráj! Jako by dnes záleželo na stodolách! Connie musela zajet do Uthwaite, to bylo jejich městečko, kde jméno Chatterleyovi mělo dosud jaksepatří zvuk. Jela sama, Field řídil vůz.

Navzdory máji a nové zeleni působila krajina skličujícím dojmem. Bylo dost zima a déšť byl prosycen kouřem a povětří načpělo něčím jako výfukovými plyny. Člověk prostě musel spoléhat na svou vlastní odolnost. Nebylo divu, že zdejší lidé jsou tak škaredí a drsní.

Auto se dralo do kopce dlouhým, roztroušeným a špinavým Tevershallem kolem ukoptěných cihlových baráčků, černé břidlicové střechy blýskaly ostrými hranami, bláto zčernalo uhelným mourem, dláždění bylo mokré a černé. Jako by tu všechno skrznaskrz prosáklo skličující hrůzou. Tohle naprosté popření přirozené krásy, to naprosté popření radosti ze života, ten naprostý nedostatek smyslu pro úhlednost, který má každý pták i zvíře, tohle naprosté odumření lidských intuitivních schopností, to bylo příšerné. Pyramidy mýdla v hokynářstvích, rebarbora a citróny v zelinářstvích, ohavné klobouky u modistek, všechno to defilovalo kolem, škaredé, škaredé, škaredé, a potom sádrová a pozlátková hrůza kina se zmoklými plakáty na filmy – „Láska ženy!“ – a nová veliká kaple primitivistů, jaksepatří primitivní s těmi strohými cihlovými zdmi a s velkými tabulemi zelenavého a malinového skla v oknech. Metodistická kaple o něco výš byla z ukoptěných cihel a stála za železnou mříží a zčernalým křovím. Kongregační kaple, která se považovala za něco lepšího než ostatní, byla vystavěna z nahrubo přitesaného pískovce a měla věžičku, ale ne příliš vysokou. Hned za ní stály nové školní budovy z nákladných růžových cihel a s hřištěm vysypaným struskou za železnou mříží, velice impozantní a působící jako kříženec kaple s věznicí. Žákyně páté třídy měly hodinu zpěvu, právě skončily do-mi-sol-do a začaly „písničku šťastných dětí“. Nebylo možno představit si něco méně podobného zpěvu, spontánnímu zpěvu: podivný mečivý jekot, který sledoval obrysy melodie. Nebylo to jako zpěv divochů: divoši znají subtilní rytmy. Nebylo to jako hlasy zvířat: zvíře tím něco myslí, když mečí. Nepodobalo se to ničemu na světě a říkalo se tomu zpěv. Connie seděla a poslouchala to se skleslým srdcem, zatímco Field bral benzín. Jak to může dopadnout s takovýmihle lidmi, s lidmi, ve kterých jsou živé intuitivní schopnosti mrtvé jako kámen a kterým zbývá jenom nepřirozený mechanický jekot a strašidelná síla vůle?

Ze svahu proti nim rachotil v dešti vůz s uhlím. Field se rozjel do kopce, kolem velkých, ale zchátralých obchodů s látkami a se šatstvem, kolem pošty na malé utopené tržišťátko, kde ze dveří lokálu U slunce, který si říkal hotel a ne hospoda, a kde přespávali obchodní cestující, vyhlížel Sam Black a poklonil se autu lady Chatterleyové.

Kostel stál dál vlevo mezi černými stromy. Auto klouzalo z kopce kolem Hornického erbu. Minulo už hostince Wellington, Nelson, U tří sudů a U slunce, a teď projelo kolem Hornického erbu, pak kolem Strojnického domu, potom kolem nového a téměř křiklavě nafintěného Havířského ráje, kolem několika nových „vilek“ na zčernalou silnici mezi tmavými živými ploty a tmavozelenými poli směrem ke Stacks Gate.

Tevershall! Tohle tedy byl Tevershall! Stará veselá Anglie! Shakespearova Anglie! To ne, ale dnešní Anglie, jak si Connie uvědomila, jakmile sem před časem přišla, aby tady žila. Produkovala novou lidskou rasu, až příliš uvědomělou v otázkách peněžních, sociálních a politických, ale mrtvou, docela mrtvou všude tam, kde šlo o spontánnost a intuici. Samé poloviční mrtvoly, ale strašně naléhavě uvědomělé v té druhé půlce. Bylo na tom všem něco strašidelného a podzemního. Bylo to jakési podsvětí. A naprosto nevypočitatelné podsvětí. Jak máme pochopit reakce polovičních mrtvol? Když Connie viděla velké náklaďáky plné dělníků z oceláren v Sheffieldu, nepřirozených, pokroucených, zakrslých stvoření podobných lidem, kteří jeli na výlet do Matlocku, sevřely se jí vnitřnosti a pomyslela si: Panebože, co to udělal člověk člověku? Co to provedli vůdcové lidí svým bližním? Degradovali je na něco podlidského, a teď už nemůže existovat žádná družnost. Je to všechno jako noční můra.

Znovu pocítila ve vlně hrůzy tu šedivou, štěrkovitou beznadějnost všeho. S takovýmihle tvory, ze kterých se skládají masy průmyslového dělnictva, a s takovými vyššími třídami, jak je sama poznala, nezbývá žádná naděje, vůbec žádná naděje. Ale ona chce dítě, a dědice pro Wragby! Dědice pro Wragby! Otřásla se hrůzou.

Jenže Mellors přece z tohohle všeho vyšel! – Ano, ale stojí stejně stranou toho všeho jako ona. Ani v něm už nezbývá žádná družnost. Je po ní. Po družnosti je veta. Zbývá jenom odloučenost a beznaděj, pokud jde o tohle všechno. A to je Anglie, ohromný kus Anglie, jak Connie dobře ví, protože vyjela z jeho středu.

Auto stoupalo ke Stacks Gate. Přestávalo pršet a vzduchem prokmitl podivně jasný záblesk máje. Krajina se vlnila v táhlých vlnách, na jih směrem k Peaku, na východ k Mansfieldu a k Nottinghamu. Connie jela na jih.

Když vystoupali na vysočinu, uviděla vlevo na vršku nad zvlněným krajem mohutný stinný masív hradu Warsop, temně šedý, a pod ním červenavé skvrny hornických domků, skoro nových, a pod nimi chocholy tmavého kouře a bílé páry z velkého dolu, který vynášel ročně tolik tisíc liber do kapes vévody a ostatních akcionářů. Z mohutného starého hradu zbyla jen zřícenina, ale dosud masivně čněla na nízkém obzoru nad černými a bílými chocholy, které vlály ve vlhkém povětří dole.

Zatáčka, a rozjeli se po vyvýšené plošině ke Stacks Gate. Stacks Gate byl při pohledu ze silnice jenom obrovský a nablýskaný nový hotel Coningsby, červený, bílý a zlatý, který stál v barbarské izolaci u silnice. Ale když se člověk rozhlédl, uviděl vlevo řady pěkných „moderních“ domků, postavených jako kostky domina, s prolukami a zahrádkami, jako podivné domino, které hrají nějací přízrační „páni“ na překvapené zemi. A za těmi bloky domků se v pozadí tyčily všechny ty ohromující a děsivé výškové stavby opravdu moderního dolu, haly chemického závodu a dlouhé galerie, gigantické a dosud nevídané tvary. Těžní věž a haldy dolu samého mezi těmi obrovskými novými konstrukcemi zanikaly. A před tím vším stály rozestavěné kostky domina v jakémsi trvalém ustrnutí a čekaly, až se někdo pustí do hry.

Tohle tedy byla osada Stacks Gate, něco nového na tváři země, vyrostlá po válce. Ale ve skutečnosti, třebaže to ani Connie nevěděla, necelý kilometr dole před hotelem stála stará vesnice Stacks Gate se starou malou šachtou a se starými ukoptěnými cihlovými baráky, s několika kaplemi, několika krámky a několika hospůdkami.

Ale ta už nic neznamenala. Ohromné chocholy kouře a páry stoupaly z nového závodu nahoře, ten teď byl Stacks Gate: žádné kaple, žádné hospody, dokonce ani krámy ne. Jenom obrovský „závod“, který je moderní Olympií s chrámy pro všechny bohy; potom vzorné sídliště a pak hotel. Hotel ve skutečnosti nebyl nic jiného než hornická hospoda, třebaže vypadal tak prvotřídně.

Tahle nová osada vyvstala na tváři země teprve po Conniině příchodu na Wragby a vzorné sídliště se naplnilo chátrou, která se sem natáhla odevšad, aby kromě jiných zaměstnání pytlačila v Cliffordově oboře.

Vůz uháněl po vysočině a pod ním se rozkládalo zvlněné hrabství. Hrabství! Zdejší okres kdysi skutečně býval pyšným a mocným hrabstvím. Vpředu se rýsovala, zavěšena na obočí obzoru, obrovská a nádherná masa zámku Chadwick, víc oken než zdiva, jedno z nejslavnějších alžbětinských sídel. Zdvihalo se vznešeně nad velkolepým parkem, ale jen jako připomínka jiných, zašlých časů. Bylo dosud udržováno, ale jenom jako starožitná památka. „Podívejte, jak pansky si vedli naši předkové!“

To byla minulost. Přítomnost leží níž. Bůhsámví, kam dospěje budoucnost. Vůz už zatáčel mezi starými zčernalými hornickými chalupami, aby sjel do Uthwaite. A městečko Uthwaite za deštivého dne vysílalo celý šik chocholů kouře a páry k jakýmsi neznámým božstvům. Uthwaite dole v údolí, se všemi ocelovými nitkami železničních tratí, na nichž bylo navlečeno, s uhelnými doly a ocelárnami, které chrlily z vysokých komínů dým a záři, a s dojemnou vývrtkou kostelní vížky, jež byla na spadnutí, ale dosud se zavrtávala do kouřových mračen, městečko Uthwaite na Connii vždycky podivně zapůsobilo. Bylo to staré tržní město, středisko okolních dolin. Jeden z hlavních hostinců se jmenoval U chatterleyského erbu. Tady v Uthwaite se o Wragby mluvilo, jako by to byla celá osada, nejenom jeden dům, jak ho označovali cizí lidé: zámeček Wragby u Tevershallu, sídlo Wragby.

Ukoptěné řady hornických baráčků se tísnily k dláždění s důvěrností a titěrností havířských příbytků starých víc než sto let. Lemovaly celou cestu. Silnice přešla v ulici, a jak člověk sjížděl níž, zapomněl okamžitě na otevřenou zvlněnou krajinu, kde dosud dominovaly hrady a zámky, ale už jenom jako strašidla. Tady se octl přímo nad spletí holých železničních kolejí a kolem něho se tyčily slévárny a jiné „závody“, tak vysoké, že si člověk uvědomoval jenom zdi. A železo hřmotilo rachotivě se rozléhajícím řinkotem, obrovské náklaďáky otřásaly zemí a ječely píšťaly.

Ale jakmile se člověk dostal až dolů, do spletitých a pokroucených vlásečnic v srdci města za kostelem, octl se v době před dvěma stoletími, v křivolakých uličkách s hostincem U chatterleyského erbu a se starou apatykou, v uličkách, které kdysi vedly do nespoutaného a otevřeného světa hradů a honosně se rozvalujících sídel.

Ale teď zvedl policista na rohu ruku, když kolem rachotila tři nákladní auta se železem a roztřásla ubohý starý kostelík. A teprve když náklaďáky přerachotily, mohl zasalutovat její milosti.

Tak to bylo. Do starodávných křivolakých uliček městečka vtrhly hordy ušumělých, začernalých hornických baráčků, lemujících nepřetržitě silnice. A hned za nimi přišly novější a růžovější řady větších domků, naplácané do údolí: obydlí modernějších dělníků. A ještě dál, v širé zvlněné oblasti hradů, táhl kouř proti páře, a záplaty syrových červených cihel, jedna za druhou, označovaly novější hornická sídliště, někdy v proláklinách, někdy hrozně škaredě trčící na obrysech svahů. A mezi tím zbývaly rozedrané cáry staré Anglie, Anglie kočárů a chaloupek, ba dokonce Anglie Robina Hooda, kde se pytlácky plížili horníci, dusící se potlačeným loveckým pudem, když nebyli zrovna v práci.

Anglie, moje Anglie! Ale která Anglie je ta moje? Honosná anglická sídla se dobře vyjímají na fotografiích a vyvolávají iluzi souvislosti s alžbětinci. Stojí tu výstavné staré zámky z doby dobré královny Anny a Toma Jonese. Jenomže padají saze a pod nimi černá štukatura, ze které se dávno oloupalo pozlátko. A jeden za druhým propadají zkáze, stejně jako ta honosná panská sídla. Teď je bourají. A pokud jde o Anglii chaloupek, tady je máme – velké stříkance cihlových baráků, nacákané v beznadějné krajině.

Bourají se honosné domovy, georgiánské rokokové zámky mizí. Fritchley, dokonalé staré georgiánské sídlo, strhávali právě teď, když jela Connie kolem. Bylo v dokonalém stavu; Wetherleyovi tu stylově žili až do války. Ale teď bylo příliš velké, příliš nákladné a okolní krajina s ním přestala sourodě harmonovat. Šlechta se stěhovala na příjemnější místa, kde mohla utrácet své peníze a nevidět přitom, jak se vydělávají.

Tohle je historie. Jedna Anglie pohlcuje druhou. Doly přinesly panským sídlům bohatství. A teď je pohlcují, jako už pohltily chaloupky. Průmyslová Anglie pohlcuje zemědělskou Anglii. Jeden smysl vymazává druhý. Nová Anglie vymazává starou Anglii. A posloupnost není organická, nýbrž mechanická.

Connie jako příslušnice zahálčivé třídy lpěla na zbytcích staré Anglie. Trvalo jí léta, než si uvědomila, že starou Anglii opravdu pohlcuje tahle děsivě nová, příšerná Anglie, a že to pohlcování bude pokračovat, dokud nebude dokonáno. Fritchley je pryč, Eastwood je pryč a Shipley bude pryč co nevidět: milované sídlo jeho blahorodí pana Wintera.

Connie se tam na chvíli zastavila. Zadní brána do parku se otevírala těsně před křižovatkou s důlní železniční tratí; shipleyský důl stál zrovna za stromy. Brána byla otevřená, poněvadž parkem vedla veřejná cesta, kudy chodili horníci. Potloukali se po parku.

Auto minulo ozdobné rybníčky, do kterých horníci naházeli noviny, a zahnulo na soukromou cestu k domu. Ten stál o něco výš stranou, velmi příjemná štuková budova z poloviny osmnáctého století. Vedla k ní krásná alej starých tisů, kterou se kdysi chodilo k staršímu domu, a sídlo se tu poklidně rozkládalo a jako by bodře pomrkávalo georgiánskými okenními tabulkami. A vzadu byly opravdu nádherné zahrady.

Vnitřek zámečku se Connii líbil mnohem líp než Wragby. Byl daleko světlejší, živější, úpravnější a elegantnější. Pokoje měly smetanově natřená dřevěná ostění, stropy byly tu a tam pozlacené, všechno bylo udržováno ve vzorném pořádku a všechno zařízení bylo v dokonalém stavu, bez ohledu na vydání. Dokonce i chodby dokázaly působit prostorně a přívětivě, povlovně se zatáčely a byly plné života.

Jenomže Leslie Winter byl sám. Zbožňoval svůj dům. Ale park byl obklopen třemi jeho vlastními doly. Winter byl přející člověk. Skoro vítal havíře ve svém parku. Což z něho uhlokopové neudělali boháče? Takže když jednou viděl tlupy nevzhledných chlapíků okounět u svých ozdobných rybníčků – ne ovšem v soukromé části parku, to ne, tam vytyčil hranici –, prohlásil: „Havíři možná nejsou tak ozdobní jako vysoká zvěř, ale jsou daleko výnosnější.“

Jenže to bylo ve zlaté – peněžně zlaté – druhé polovině vlády královny Viktorie. Havíři tehdy byli „ten dobrý dělný lid“.

Winter adresoval zmíněný výrok, napůl omluvně, svému hostu, tehdejšímu princi waleskému. A princ mu svou hrdelní angličtinou odpověděl:

„Máte docela pravdu. Kdyby bylo uhlí pod Sandringhamem, otevřel bych si důl v parku na trávníku a pokládal bych to za prvotřídní zahradní architekturu. Za tu cenu bych docela ochotně vyměnil srnčí za uhlokopy. A vy tu prý máte dobré horníky.“

Ale princ měl možná trochu přehnanou představu o kráse peněz a požehnání průmyslu.

Z prince se nicméně stal král a ten král umřel a teď vládl jiný král, jehož hlavní funkcí se zdálo být, že otevírá lidové vývařovny.

A ten dobrý dělný lid nějak svíral Shipley do kleští. Na park se tlačily nové hornické vesnice a jeho blahorodí pocítilo, že jde o nějaký cizí živel. Zvykl si pokládat se, sice blahovolně, ale docela velkopansky, za vládce svého panství a svých uhlokopů. A teď, s postupným pronikáním nového ducha, byl nějak vytlačován. To on už sem nepatřil. Nedalo se o tom pochybovat. Doly, průmysl, měly svou vlastní vůli, a ta vůle mířila proti šlechtickému majiteli. Součástí té vůle byli i všichni uhlokopové, a tomu bylo těžko vzdorovat. Ta vůle člověka vytlačila buď z místa, nebo docela ze života.

Jeho blahorodí pan Winter tomu jako voják odolal. Ale nestál už po večeři o procházky parkem. Skoro se schovával uvnitř v domě. Jednou doprovázel Connii až k bráně do parku, prostovlasý, v lakýrkách a ve fialových hedvábných ponožkách, a hovořil s ní svým dobře vychovaným způsobem se samým ha-ha! Ale když míjeli hloučky horníků, kteří stáli a civěli bez pozdravu a bez pohnutí, Connie cítila, jak sebou ten hubený, dobře vychovaný starý pán trhl, jako by sebou trhl ušlechtilý antilopí samec v kleci, když ho vulgárně očumují. Horníci k němu nebyli osobně nepřátelští, vůbec ne. Jenom jim byl v duchu lhostejný a odstrkovali ho od sebe. A na dně duše v nich byla hluboká zášť – „dělali na něj“. A ve své ošklivosti nemohli snést jeho eleganci, úpravnost a dobré vychování. „Co se na nás vytahuje?“ Ten rozdíl nemohli snést.

A on v skrytu svého anglického srdce, poněvadž v něm bylo hodně z vojáka, cítil, že mají právo ten rozdíl nesnášet. Připadal si sám tak trochu v neprávu, že má všechny výhody. Nicméně představoval určitý systém a nechtěl se dát vytlačit.

Leda smrtí. A ta ho zastihla náhle, brzy po Conniině návštěvě. A pamatoval na Clifforda hezkou sumičkou ve své závěti.

Dědicové okamžitě nařídili Shipley zbourat. Udržování stálo příliš mnoho. Nikdo tam nechtěl žít. A tak byl dům stržen. Tisová alej byla poražena. Park byl vykácen a rozdělen ve stavební parcely. Ležel dost blízko Uthwaite. Podivnou holou pouští, která se zase jednou stala zemí nikoho, se rozběhly uličky dvojdomků, velká příležitost! Zámecké sídliště Shipley!

Došlo k tomu do roka od poslední Conniiny návštěvy. Ze země vyrostlo Zámecké sídliště, řady červených cihlových dvojvilek v nových ulicích. Nikoho by ani ve snách nenapadlo, že tu před dvanácti měsíci stál štukový zámeček.

Ale to je právě pozdější stadium zahradní architektury krále Eduarda, která zakládá na trávnících ozdobné uhelné doly.

Jedna Anglie vymazává druhou. Anglie jejich blahorodí pánů Winterů a zámečků Wragby byla pryč, mrtvá. Vymazání jenom nebylo dosud dovršeno.

A co přijde potom? Connie si to nedovedla představit. Viděla jenom nové cihlové ulice roztahující se do polí, nové konstrukce zvedající se u dolů, nová děvčata v hedvábných punčochách, nové hornické mládence táhnoucí se do dupárny v Paláci nebo do Ráje. Mladší generace neměla o staré Anglii ani ponětí. V posloupnosti vědomí se objevila mezera, skoro americká, ale ve skutečnosti průmyslová. Co dál?

Connie měla vždycky pocit, že dál už nebude nic. Nejradši by byla schovala hlavu do písku, nebo aspoň na prsou nějakého živého muže.

Svět je tak zamotaný a nepřirozený a příšerný. Obyčejných lidí je tolik a jsou tak hrozní, myslela si na zpáteční cestě, když viděla horníky vlekoucí se ze šachet, šedočerné, pokroucené, s jedním ramenem výš než druhým, škobrtající těžkými okovanými bagančaty. Podzemní šedivé obličeje, vypoulená oční bělma, šíje sehnuté od stropu štoly, pokřivená ramena. Muži! Muži! Bohužel, v některých ohledech trpěliví a hodní muži. V jiných ohledech – neexistující. Cosi, co by muži měli mít, v nich je udušeno a umrtveno. A přece jsou to muži. Plodí děti. Žena jim může porodit dítě. Hrozná, hrozná představa! Jsou hodní a milí. Ale jsou jenom poloviční, je v nich jen ta šedivá polovina lidské bytosti. Zatím jsou „hodní“. Ale i ta jejich dobrota je polovičatá. Co kdyby se ta mrtvá polovina v nich někdy probudila? Ale ne, to pomyšlení je příliš strašné! Connie se zoufale děsila průmyslových zástupů. Připadaly jí tak přízračné. Život naprosto zbavený vší krásy, vší intuice, pořád jen „dole v šachtě“.

Děti od takových mužů! Ach bože, bože můj!

Jenže Mellors pochází z takového otce. Ne tak docela. Za čtyřicet let se muži změnili, příšerně změnili. Do těla i do duše se jim hluboko zažralo železo a uhlí.

Ztělesněná škaredost, a přece živá! Co z nich všech bude? Třeba až dojde uhlí, zmizí z tváře země oni. Objevili se v tisícových zástupech odnikud, když je uhlí zavolalo. Třeba jsou jenom nějaká tajemná fauna z uhelných slojí. Tvorové z jiné reality, duchové živlů, sloužící živlu uhlí, stejně jako hutníci slouží živlu železa. Ne lidé, ale sama podstata uhlí a železa a hlíny. Fauna pralátek, uhlíku, železa, křemíku: duchové živlů. Třeba jsou krásní nějakou přízračnou nelidskou krásou nerostů, leskem uhlí, tíhou, modří a houževnatostí železa, průhledností skla. Přízračné a pokroucené prabytosti nerostného světa! Patří k uhlí, k železu a k hlíně, jako ryba patří k moři a červi k zetlelému dřevu. Praduše nerostného rozpadu!

Connie byla ráda, že je doma, že může strčit hlavu do písku. Byla dokonce ráda, že může žvatlat s Cliffordem. Strach z uhelného a železného středozemí ji totiž zachvátil podivným pocitem, který ji celou roztřásl jako chřipka.

„Samozřejmě, že jsem v krámě u slečny Bentleyové musela zůstat na čaj.“

„Prosím tě! Winter by ti byl čaj dal.“

„Jistě, ale netroufala jsem si slečnu Bentleyovou zklamat.“

Slečna Bentleyová byla prostomyslná stará panna s velikánským nosem a s romantickým založením, která servírovala čaj s horlivou péčí hodnou svátosti.

„Ptala se po mně?“ řekl Clifford.

„Samozřejmě! – Smím se vaší milosti ptát, jak se vede siru Cliffordovi? – Myslím, že pro ni znamenáš ještě víc než milosrdná sestra Cavellová, co ji za války popravili Němci.“

„A tys jí nejspíš řekla, že jen kvetu.“

„Jistě! A ona se zatvářila tak uneseně, jako bych jí byla řekla, že se před tebou otevřelo nebe. Pozvala jsem ji, aby tě přišla navštívit, jestli se někdy dostane do Tevershallu.“

„Mě! A proč? Proč by mě navštěvovala?“

„Ale ano, Clifforde. Nemůžeš se dát takhle zbožňovat a nemít za to ani trochu uznání. Svatý Jiří z Kapadocie není proti tobě v jejích očích vůbec nikdo.“

„A myslíš si, že přijede?“

„Kdybys ji viděl, jak se červenala! Úplně tím na chvilku zkrásněla, chudinka! Proč si muži neberou ženy, které by je opravdu zbožňovaly?“

„Ženy s tím zbožňováním začínají pozdě. Ale řekla, že přijede?“

„Ach!“ napodobila Connie bezdechou slečnu Bentleyovou. „Vaše milosti, jak bych si troufala dovolit si něco takového!“

„Troufala dovolit si! To je komické! Ale doufám, že se tady neobjeví. A jaký byl její čaj?“

„Liptonův, a ohromně silný. Ale Clifforde, uvědomuješ si, že jsi pro takovou slečnu Bentleyovou a spoustu jí podobných něco jako rytíř z Roman de la rose?“

„Ani to mi nelichotí.“

„Vystřihují si každou tvou fotografii z obrázkových časopisů a nejspíš se za tebe každý večer modlí. Vždyť je to úžasné!“

Šla se nahoru převléci.

Ten večer jí řekl:

„Věříš přece, že na manželství je něco věčného?“

Podívala se na něj.

„Ale Clifforde, říkáš to, jako by věčnost byla nějaká poklička nad námi nebo dlouhatánský řetěz, který za sebou táhneme, ať jdeme bůhvíkam.“

Loupl po ní podrážděně očima.

„Myslím tím,“ řekl, „že když pojedeš do Benátek, nedoufáš tam snad v nějaký milostný poměr, který bys brala au grand sérieux, že ne?“

„Milostný poměr v Benátkách, který bych brala au grand sérieux, smrtelně vážně? Ne! To tě ujišťuju! Žádný milostný poměr v Benátkách bych nikdy nebrala vážněji než au très petit sérieux.“

Mluvila s podivným opovržením. Podíval se na ni se svraštěným obočím.

Když přišla předtím ráno dolů, našla na chodbě před Cliffordovým pokojem sedět hajného fenku Flossii, která slaboučce kňučela.

„Podívejme, Flossie!“ řekla tiše. „Copak tady děláš?“

A otevřela klidně Cliffordovy dveře. Clifford seděl v posteli, stolek s psacím strojem měl odstrčený stranou, a hajný stál v pozoru v nohách postele. Flossie vběhla dovnitř. Mellors ji drobným pokynem hlavy a pohledem poslal zpátky ke dveřím a Flossie se vyplížila ven.

„Dobré jitro, Clifforde!“ řekla Connie. „Nevěděla jsem, že máš jednání.“ Pak se podívala na hajného a dala dobré jitro jemu. Zamumlal odpověď a díval se na ni jen úkosem. Ale ji ovanul dech vášně, z pouhé jeho přítomnosti.

„Vyrušila jsem tě, Clifforde? Promiň.“

„Ne, není to nic důležitého.“

Vyklouzla zase z pokoje a zašla do modrého budoáru v prvním patře. Seděla v okně a dívala se za ním, jak odchází po příjezdové cestě svým zvláštním tichým krokem, jako by na sebe nechtěl upozorňovat. Byla v něm jakási přirozená klidná ušlechtilost, hrdá povznesenost i jistá křehkost. Námezdník! Jeden z Cliffordových námezdníků! „Není to, drahý Brute, vinou hvězd, sami jsme vinni tím svým poddanstvím.“

Je to poddaný? Je? Co si asi myslí o ní?

Byl slunečný den, Connie pracovala na zahradě a paní Boltonová jí pomáhala. Obě ženy se z nějakého důvodu sblížily v jednom z těch nevypočitatelných přílivů a odlivů sympatie, k jakým mezi lidmi dochází. Sázely karafiáty a drobné letní květiny. Obě tu práci měly rády. Connii zvlášť působilo radost vkládat hebké kořínky mladých rostlin do hebké černé jamky a zahrnovat je zemí. Toho jarního rána cítila i rozechvění v lůně, jako by se ho dotýkaly sluneční paprsky a oblažovaly je.

„Je to už hodně let, co jste přišla o manžela?“ zeptala se paní Boltonové, když brala další rostlinku a zasazovala ji do jamky.

„Třiadvacet!“ odpověděla paní Boltonová, která pečlivě oddělovala jednotlivé mladé orlíčky. „Třiadvacet let, co mi ho přinesli domů.“

„Proč ho to zabilo, co myslíte?“ zeptala se Connie. „Byl s vámi šťastný?“

Byla to otázka ženy ženě. Paní Boltonová si hřbetem ruky odhrnula pramen vlasů z tváře.

„Já nevím, milostpaní. Nějak se nikdy nechtěl ničemu podvolit; nikdy nechtěl jít s ostatními. A hrbit se před něčím na světě, to nenáviděl. Byla v něm nějaká paličatost, která si říká o smrt. Víte, vlastně mu na tom nezáleželo. Myslím, že za to mohla šachta. Nikdy tam neměl sfárat. Ale jeho táta ho donutil, ještě jako kluka, a když je pak člověku přes dvacet, nevyhrabe se odtamtud tak snadno.“

„Říkal, že šachtu nenávidí?“

„Ne, to nikdy! Nikdy neřekl, že něco nenávidí. Jenom se vždycky zašklebil. Patřil k těm, co si na sebe nikdy nedají pozor; jako někteří z těch prvních mládenců, co se tak nadšeně hrnuli do války a rovnou padli. Ne že by byl zbrklý. Ale nedbal o to. Říkávala jsem mu: ‚Ty nedbáš o nic a o nikoho!‘ Ale nebyla to pravda. Jak seděl při porodu, když jsem měla první maličkou, ani se nehnul, a jakýma utýranýma očima se na mě podíval, když bylo po tom. Zkusila jsem hodně, ale musela jsem utěšovat jeho. ‚Už je to v pořádku, chlapče, no tak!‘ A on se na mě podíval a tak divně se na mě usmál. Nikdy nic neříkal. Ale myslím, že od té doby si už se mnou v noci jaksepatří neužil; nikdy si nepopustil uzdu. Říkávala jsem mu sama: ,Neboj se, chlapče, a šup do toho!‘ – Mluvila jsem s ním někdy takhle lidově. A on neříkal nic. Ale nikdy už nechtěl naplno, nebo nemohl. Nechtěl, abych měla další děti. Vždycky jsem měla za zlé jeho mámě, že ho při tom nechala ve světnici. Neměl tam co dělat. Mužský vždycky ze všeho nadělají daleko víc, než na tom je, jakmile jim něco začne vrtat hlavou.“

„To si to bral tak silně?“ podivila se Connie.

„Inu, nedokázal to brát jako přirozenou věc, všechny ty bolesti. A zkazilo mu to potěšení z té trošky manželské lásky. Říkávala jsem mu: ‚Když to nevadí mně, tak proč tobě? To je moje záležitost!‘ Ale on vždycky jenom: ‚To není žádná spravedlnost!‘“

„Třeba byl přecitlivělý,“ poznamenala Connie.

„To je to! Když člověk pozná mužské, tak takoví jsou: přecitlivělí na nepravém místě. A já věřím, že to ani sám nevěděl, ale šachtu že nenáviděl, zkrátka nenáviděl. Vypadal tak klidně, když byl po smrti, jako by se byl vysvobodil. Takový to byl hezký chlapec. Pukalo mi srdce, když jsem ho viděla tak tichého a čistého, jako by byl chtěl umřít. Rvalo mi to srdce, to mi věřte. Ale mohla za to šachta.“

Zaplakala si několika trpkými slzami a Connie plakala ještě víc. Byl teplý jarní den, voněl zemí a žlutými květy, všechno kolem pučelo a zahrada ztichla zalita mízou slunečního svitu.

„Muselo to pro vás být hrozné!“ řekla Connie.

„Ach milostpaní! V první chvíli jsem si to ani neuvědomila. Jenom jsem opakovala: ‚Chlapče můj, chlapče, tys mi chtěl odejít. Proč?‘ – Nic jiného jsem ze sebe nevypravila. Ale nějak jsem cítila, že se mi vrátí.“

„Ale on vám přece nechtěl odejít,“ namítla Connie.

„Jistě ne, milostpaní! To jsem jenom tak hloupě naříkala. A pořád jsem čekala, až se vrátí. Hlavně v noci. Probouzela jsem se a myslela jsem si: Jak to, že neleží se mnou? – Jako by můj cit nechtěl věřit, že je pryč. Prostě jsem měla pocit, že se musí vrátit a lehnout si vedle mě, abych se ho mohla dotknout. Po ničem jiném jsem netoužila, jen dotýkat se ho, cítit jeho teplo. A přežila jsem tisíc šoků, než jsem pochopila, že se mi nevrátí, trvalo mi to léta.“

„Dotýkat se ho,“ hlesla Connie.

„To je to, milostpaní, dotýkat se ho! Nepřekonala jsem to dodneška, a nikdy to už nepřekonám. A jestli je nějaké nebe, najdu ho tam a bude ležet se mnou, takže budu moct spát.“

Connie přeletěla polekaným pohledem její hezkou zamyšlenou tvář. Další vášnivá povaha z Tevershallu. Dotýkat se ho! Tak těžké uvolnit je pouta lásky!

„Je to hrozné, když nám jednou pronikne muž do krve!“ řekla.

„Ach milostpaní! Právě z toho je člověku tak hořko. Má pocit, že ho lidi chtěli zabít. Že ho šachta zrovna chtěla zabít. Měla jsem pocit, že kdyby nebylo té šachty a těch, co ji řídí, že by ode mě byl neodešel. Ale oni všichni chtějí odtrhnout ženu a muže od sebe, když jsou spolu.“

„Když jsou tělesně spolu,“ hlesla Connie.

„Svatá pravda, milostpaní! Spousta lidí na světě má srdce z kamene. A každé ráno, když vstal a odešel na šachtu, měla jsem pocit, že je to příkoří, křivda! Ale co jiného mohl dělat? Co může člověk dělat?“

Vzplála v ní podivná nenávist.

„Ale může takový dotek vydržet tak dlouho?“ zeptala se Connie najednou. „Aby ho člověk cítil tak dlouho?“

„Ach milostpaní, co jiného člověku vydrží? Děti odrostou a odejdou vám. Ale muž, ach jo! Jenže i to by ve vás nejradši zabili, i to pomyšlení, jak se ho dotýkáte. I vaše vlastní děti! Ach jo! Třeba bychom se byli nakonec taky rozešli, kdož ví. Ale ten pocit je docela jiná věc. Snad je lepší nikdy si nic nebrat k srdci. Ale když se tak podívám na ty ženské, které žádný mužský nikdy pořádně nezahřál, připadají mi jako chudinky ucourané, ať jsou sebevíc nastrojené a nafintěné. Kdepak, já už zůstanu při svém. K lidem moc respektu nemám.“