Kapitola 3
Connie si nicméně uvědomovala jakýsi narůstající neklid. Z nedostatku spojení se jí zmocňoval neklid jako nějaké šílenství. Cukal jí údy, když nechtěla, aby se jí cukaly, napřimoval jí škubnutím páteř, když se nechtěla napřímit, ale raději by pohodlně odpočívala. Vzrušoval ji v hloubi těla, někde v lůně, až cítila, že musí skočit do vody a plavat, aby tomu unikla; nějaký šílený neklid. Rozbušil jí najednou bláznivě srdce bez nejmenšího důvodu. A hubla.
Byl to jenom neklid. Běhávala parkem, opouštěla Clifforda a lehávala obličejem v kapradí. Dostat se z domu… musela se dostat z domu a ode všech pryč. Les byl jejím jediným útočištěm, její svatyní.
Ale nebyl skutečným útočištěm a svatyní, protože k němu neměla žádný vztah. Byl jenom místem, kam mohla uniknout před ostatními. Nikdy se opravdu nedotkla vlastního ducha lesa… jestli vůbec měl něco tak nesmyslného.
Mlhavě sama věděla, že se nějak rozkládá. Mlhavě věděla, že ztratila spojení, že ztratila styk s podstatným a živoucím světem. Jen Clifford a jeho knihy, které neexistovaly… ve kterých nic nebylo! Prázdnota k prázdnotě. Mlhavě to věděla. Ale bylo to, jako by tloukla hlavou o kámen.
Otec ji znovu varoval: „Proč si nenajdeš nějakého fešáka, Connie? To by ti prospělo nejvíc.“
Tu zimu přijel na pár dní Michaelis. Byl to mladý Irčan, který si už v Americe vydělal spoustu peněz svými hrami. Nějakou dobu byl docela nadšeně přijímán elegantní společností v Londýně, protože psal elegantní společenské kusy. Pak si elegantní společnost postupně uvědomila, že byla zesměšněna všiváckým dublinským otrapou, a přes noc se od něho odvrátila. Michaelis se stal výlupkem všeho klackovství a neotesanosti. Zjistilo se, že je protianglický, a pro třídu, která ten objev učinila, to bylo horší než nejpodlejší zločin. Byl odpraven a jeho mrtvola hozena na smetiště.
Michaelis měl nicméně apartmá v Mayfairu a chodil si po Bond Street jako vzor džentlmena, protože ani nejlepší krejčí nemůžete donutit, aby odvrhli ničemné zákazníky, když zákazníci platí.
Clifford toho mladého třicetiletého muže pozval v nepříznivém okamžiku jeho životní dráhy. Ale přesto ho pozvat neváhal. Věděl, že Michaelisovi popřává sluch patrně několik miliónů lidí, a jako beznadějný vyvrženec bude nepochybně vděčný za pozvání na Wragby právě v tomhle okamžiku, kdy ho ostatní elegantní svět zavrhl. A z vděčnosti nepochybně Cliffordovi „nahraje“ tam u nich v Americe. Glanc a sláva! Člověku přibude spousta glancu, ať už to znamená, co chce, když se o něm mluví náležitým způsobem, zvlášť tam „za velkou louží“. Clifford šel nahoru, a bylo pozoruhodné, jaký měl zdravý smysl pro reklamu. Michaelis ho nakonec co nejušlechtileji vypodobnil v jedné hře a Clifford se stal něčím jako populárním hrdinou. Až do reakce na tu hru, kdy shledal, že byl vlastně zesměšněn.
Connie se trochu divila Cliffordovu slepému naléhavému pudu, aby ho znali, totiž aby ho znal ten širý beztvarý svět, který on sám neznal a z něhož měl rozpačitý strach; aby ho znali jako spisovatele, jak prvotřídního moderního spisovatele. Connie věděla od úspěšného, starého, bodrého a příkře přímočarého sira Malcolma, že si umělci dělají reklamu sami, že se mohou přetrhnout, aby prosadili své zboží. Jenže její otec užíval již vyježděných kolejí, užívaných všemi ostatními členy Královské akademie, kteří prodávali své obrazy. Kdežto Clifford objevoval nové cesty inzerce, všemožného druhu. Zval na Wragby všemožné lidi, aniž si tím sám právě zadával. Byl však rozhodnut postavit si pomník vlastního věhlasu rychle, a tak využíval každého kamínku vhodného pro tu stavbu.
Michaelis přijel jaksepatří, ve velice pěkném autu se šoférem a se sluhou. Byl absolutně ve stylu Bond Street! Ale v Cliffordově venkovsky šlechtické duši se při pohledu na něj cosi vzepřelo. Michaelis nebyl docela… nebyl docela… vlastně nebyl vůbec to, prostě to, co chtěl naznačit jeho zevnějšek. Cliffordovi to stačilo ke konečnému úsudku. Ale byl k němu velice zdvořilý, totiž k jeho ohromujícím úspěchům. Čubčí bohyně, jak se jí říká, čubčí bohyně Úspěchu pobíhala s vrčením a ochranitelsky kolem Michaelisových pat, napůl pokorných a napůl vzdorně zarytých, a úplně Clifforda zastrašila, poněvadž se toužil s čubčí bohyní Úspěchu zprostituovat sám, jen kdyby o něj stála.
Michaelis očividně nebyl Angličan přes všechny ty krejčí, kloboučníky, holiče a obuvníky nejlepší londýnské čtvrti. Ne, ne, očividně nebyl Angličan; měl nevhodný nanicovatý bledý obličej a nevhodné držení, a nevhodně si stěžoval na svět. Záviděl a stěžoval si: to bylo zřejmé každému čistokrevnému anglickému džentlmenovi, který by se nesnížil k tomu, aby něco takového křičelo z jeho vlastního chování. Chudák Michaelis dostal příliš mnoho kopanců, takže ještě teď trochu připomínal psa s ohonem staženým mezi nohy. Prorazil čirým instinktem a ještě čiřejší drzostí se svými hrami na jeviště a do světel ramp. Zaujal obecenstvo. A myslel si, že už je kopancům konec. Bohužel nebylo… A nikdy nebude. Protože si o kopance v jistém smyslu sám říkal. Toužil někam, kam nepatřil… do anglických vyšších vrstev. A jak jejich příslušníci vychutnávali ty různé kopance, které mu uštědřovali! A jak on je nenáviděl!
Přesto však cestoval se svým sluhou velice pěkným autem, ten dublinský parchant.
Bylo v něm něco, co se Connii líbilo. Nenafukoval se sám před sebou; neměl o sobě žádné iluze. S Cliffordem mluvil rozumně, stručně a prakticky o všem, co chtěl Clifford vědět. Nerozpovídal se a nedal se unést. Věděl, že byl na Wragby pozván, aby byl využit, a jako starý, mazaný, skoro lhostejný podnikatel nebo velkopodnikatel si nechal klást otázky a odpovídal na ně s co možná nejmenším zbytečným vynaložením citu.
„Peníze!“ řekl. „Na peníze musí být něco jako instinkt. Někdo má už takový dar od přírody, že je vydělává. Není to nic, o co člověk usiluje. Není to žádný trik, který by se dal narafičit. Je to něco jako permanentní náhoda ve vaší vlastní povaze; jednou je začnete vydělávat a pak v tom pokračujete; nejspíš až k určitému bodu.“
„Ale jednou musíte začít,“ poznamenal Clifford.
„To se rozumí! Musíte do toho vniknout. Když zůstanete mimo, nedokážete nic. Musíte si prorazit cestu. Jakmile to jednou uděláte, nemůžete přestat.“
„Ale dokázal byste vydělat peníze jinak než psaním her?“ zeptal se Clifford.
„No, nejspíš ne. Možná jsem dobrý spisovatel a možná špatný, ale jsem spisovatel, píšu hry, a to musím. To je bez pochyby.“
„A myslíte si, že musíte psát zrovna populární hry?“ zeptala se Connie.
„Teď jste to trefila!“ obrátil se k ní v náhlém vzplanutí. „Na tom nic není! Na popularitě nic není. A když to tak vezmete, není vlastně nic ani na publiku. Na mých hrách není opravdu nic, co by z nich dělalo populární hry. To ne. Jsou prostě jako počasí… takové, jako právě musí být… pro tu chvíli.“
Obrátil na Connii pomalu své kulaté oči, utopené v tak bezedné deziluzi, že se trochu zachvěla. Připadal jí tak starý… nekonečně starý, složený z vrstev deziluze, hromadících se v něm generaci po generaci jako geologický útvar; a zároveň byl opuštěný jako dítě. V jistém smyslu vyvrženec, ale se zoufalou vzdorovitostí své krysí existence.
„Ale stejně je obdivuhodné, co jste dokázal ve svém věku,“ prohlásil Clifford zamyšleně.
„Je mi třicet… pravda, je mi třicet!“ vybuchl najednou Michaelis a podivně se zasmál, dutě, triumfálně i zatrpkle.
„A jste sám?“ zeptala se Connie.
„Jak to myslíte? Jestli sám žiju? Mám svého sluhu. Je to Řek, jak tvrdí, a úplné budižkničemu. Ale nechávám si ho. A budu se ženit. No ano, musím se oženit.“
„Říkáte to, jako byste si měl dát vytrhnout mandle,“ zasmála se Connie. „Musíte se do toho tak nutit?“
Podíval se na ni s obdivem. „Víte, lady Chatterleyová, vlastně dost! Zjistil jsem… promiňte… zjistil jsem, že si nemůžu vzít Angličanku, a dokonce ani Irčanku…“
„Zkuste to s Američankou,“ navrhl Clifford.
„Chm, s Američankou!“ Dutě se zasmál. „Ba ne, požádal jsem sluhu, aby mi našel nějakou Turkyni nebo něco… něco blíž k Orientu.“ Connie upřímně kroutila hlavou nad tím podivným melancholickým případem neobyčejného úspěchu; říkalo se, že má příjem padesát tisíc dolarů jen z Ameriky. Někdy byl hezký, někdy, když se díval stranou a dolů a dopadalo na něj světlo, měl mlčenlivou, neproměnnou krásu černošské masky, vyřezávané ze slonoviny, s těma svýma kulatýma očima, silným a podivně vyklenutým čelem, s nehybnými a sevřenými ústy; s tou momentální, ale zřetelnou nehybností, s onou bezčasovostí, o kterou usiluje Buddha a kterou černoši někdy vyjadřují, aniž o to vůbec nějak usilují; s něčím starým, prastarým, s jakousi rasovou odevzdaností. Věky odevzdanosti v osud rasy místo naší individuální rezistence. A pak to proplouvání, jako když plavou krysy v temné řece. Connie k němu náhle pocítila zvláštní nával sympatie, sympatie smíšené se soucitem a zabarvené odporem, která v úhrnu znamenala skoro lásku. Vyvrženec! Vyvrženec! A tomu říkají neotesanec! Oč neotesaněji a domýšlivěji vypadá Clifford! Oč hloupěji!
Michaelis poznal hned, že na ni udělal dojem. Obrátil na ni své kulaté, oříškové, lehce vystouplé oči s naprosto nezaujatým výrazem. Oceňoval ji i míru dojmu, kterým na ni zapůsobil. Ve společnosti Angličanů ho nic nemohlo zachránit před osudem věčného vyvržence, ani láska ne. Jenomže ženy na něho někdy letěly… i Angličanky.
Věděl přesně, jak na tom je s Cliffordem. Byli jako dva cizí psi, kteří by na sebe rádi vrčeli, ale místo toho se na sebe násilně usmívají. Ale s tou ženou si nebyl tak jist.
Snídaně se podávala v ložnicích; Clifford se nikdy neukazoval před obědem a jídelna byla trochu pustá. Po kávě Michaelis, neklidný a neposedný duch, uvažoval, co má podniknout. Byl krásný listopadový den… krásný, jak jen to bylo na Wragby možné. Rozhlédl se po melancholickém parku. Panebože! Jaké místo!
Poslal sluhu, aby se zeptal, jestli lady Chatterleyové nemůže nějak posloužit: chtěl si zajet do Sheffieldu. Přišla odpověď, zda by mu nevadilo zajít za lady Chatterleyovou nahoru do jejího obývacího pokoje.
Connie měla obývací pokoj ve druhém poschodí, nejvyšším poschodí ústřední části domu. Cliffordovy pokoje byly samozřejmě v přízemí. Pozvání do přijímacího pokoje lady Chatterleyové Michaelisovi polichotilo. Šel slepě za sluhou… nikdy si nevšímal věcí kolem sebe a nebyl v kontaktu se svým okolím. V jejím pokoji se roztěkaně rozhlédl po krásných německých reprodukcích Renoira a Cézanna.
„Máte to tady ohromně příjemné,“ poznamenal se svým podivným úsměvem, jako by ho bolelo usmívat se a ukazovat zuby. „Je to od vás moudré, že jste se usadila tady nahoře.“
„Ano, taky si to myslím,“ přisvědčila.
Její pokoj byl jediný veselý, moderní pokoj v domě, jediné místo na Wragby, kde se vůbec projevila její osobnost. Clifford jej nikdy neviděl a zvala tam jen velice málo lidí.
Teď seděli s Michaelisem proti sobě u krbu a povídali si. Vyptávala se ho na něho, na jeho matku a otce, na jeho bratry… ostatní lidé pro ni vždycky byli něčím jako divem, a když se v ní probudila sympatie, oprostila se od jakéhokoli třídního cítění. Michaelis o sobě mluvil upřímně, docela upřímně, bez afektu, prostě odhaloval svou zatrpklou, lhostejnou duši potulného psa a pak projevil záblesk pomstychtivé pýchy na svůj úspěch.
„Ale proč jste takový samotář?“ zeptala se ho Connie a on se na ni znovu podíval těma svýma kulatýma pátravýma oříškovýma očima.
„Někdo už takový je,“ odpověděl. A pak s nádechem důvěrné ironie: „Ale podívejte se, co vy sama? Nejste náhodou taky taková samotářka?“
Connii to trochu zarazilo, přemýšlela o tom chvíli a pak odpověděla: „Jenom v jistém smyslu! Ne docela jako vy!“
„A jsem já tak docela samotář?“ zeptal se s tím svým podivným úšklebkem, jako by ho bolely zuby; ten úšklebek byl tak křivý a oči měl tak naprosto neproměnlivě melancholické nebo stoické nebo zbavené všech iluzí nebo polekané.
„Proč?“ hlesla trochu bez dechu, když se na něj podívala. „To přece jste, ne snad?“
Cítila naléhavou prosbu, která k ní z něho vyzařovala, a vyvedlo ji to skoro z rovnováhy.
„Hm, máte docela pravdu!“ řekl, odvrátil od ní hlavu a podíval se stranou a dolů s onou podivnou nehybností prastaré rasy, která se dneska hned tak nevidí. Právě to připravilo Connii o schopnost vidět ho nezávisle na sobě samé.
Vzhlédl k ní kulatýma očima, které viděly a zaznamenávaly všechno. Zároveň k ní z jeho hrudi zaplakalo v noci plačící nemluvně, až jí zatrnulo v samém lůně.
„To je od vás hrozně hezké, že o mně přemýšlíte,“ řekl úsečně.
„Proč bych o vás neměla přemýšlet?“ zvolala, ale div jí přitom nedošel dech.
Zasípěl svým rychlým pokřiveným smíchem.
„Ach, takhle!… Smím vás chvíli držet za ruku?“ zeptal se najednou, upřel na ni oči s téměř hypnotickou silou a vyslal k ní úpěnlivou prosbu, která ji i zasáhla přímo v lůně.
Zůstala na něj zírat, omámená a ohromená, a on přešel k ní, klekl si vedle ní, stiskl jí rukama oba kotníky, zabořil jí hlavu do klína a zůstal nehybný… Byla naprosto otupělá a omámená, shlížela v jakémsi úžasu na jeho útlý zátylek a cítila jeho obličej přitisknutý ke svým stehnům. Přes všechen horoucí strach se nemohla přemoci, aby něžně a soucitně nepoložila ruku na jeho bezbranný zátylek, a on se zachvěl hlubokým vnitřním otřesem.
Pak k ní vzhlédl s tou hroznou úpěnlivou prosbou v kulatých žhnoucích očích. Byla naprosto neschopna odporovat tomu. Odpověděla mu proudem nesmírné touhy, která jí vytryskla z prsou; musí mu dát všechno, všechno.
Byl pozorný a velice něžný milenec, velice něžný k ženě, neovladatelně se chvěl, a přece byl zároveň odpoutaný a bděle sledoval každý zvuk zvenčí.
Pro ni to neznamenalo nic, nežli že se mu dávala. A nakonec se přestal třást a ležel tiše, docela tiše. Ona mu pak tápavými soucitnými prsty hladila hlavu, která jí ležela na ňadrech.
Když vstal, políbil jí obě ruce, pak obě nohy v semišových trepkách, a mlčky odešel na druhý konec pokoje, kde zůstal stát zády k ní. Nějakou chvíli bylo ticho. Potom se obrátil a přišel zase k ní, jak tu seděla na svém starém místě u krbu.
„A teď mě nejspíš budete nenávidět!“ řekl tiše a nevyhnutelně. Rychle k němu vzhlédla.
„Proč bych měla?“ zeptala se.
„Většinou to dělají,“ prohlásil a pak se zarazil. „Totiž… u žen se to předpokládá.“
„Tohle je ten poslední okamžik, kdy bych vás mohla nenávidět,“ namítla rozmrzele.
„Já vím! Já vím! Mělo by to tak být! Jste ke mně strašlivě hodná…“ vykřikl nešťastně.
Divila se, proč je tak nešťastný. „Nechcete si zase sednout?“ zeptala se ho. Podíval se na dveře.
„Sir Clifford!“ poznamenal. „Nebude… nebude se…?“ Na okamžik se zamyslela. „Možná!“ řekla. A vzhlédla k němu. „Nechci, aby to Clifford věděl… ani tušil. Tolik by ho to bolelo. Ale nemyslím si, že je na tom něco špatného, vy ano?“
„Špatného! Panebože, to ne! Jenomže jste ke mně tak nekonečně hodná… Sotva to dokážu snést.“
Odvrátil se a ona viděla, že se v příštím okamžiku rozvzlyká.
„Ale Clifford se to přece dovědět nemusí, že ne?“ zaprosila. „Vážně by ho to hrozné bolelo. A když se nic nedoví a nebude nic tušit, nebude to bolet nikoho.“
„Ode mne?“ skoro vybuchl. „Ode mne se nic nedoví! Uvidíte, jestli ano. Já abych se prozradil! Ha-ha!“ zasmál se dutě a cynicky takové představě. Pozorovala ho s údivem. Pak jí řekl: „Smím vám políbit ruku a odejít? Zajedu si myslím do Sheffieldu a naobědvám se tam, jestli smím, a vrátím se ke svačině. Smím pro vás něco udělat? Smím si být jist, že ke mně necítíte nenávist? – A že nebudete?“ skončil se zoufalou cynickou notou.
„Ne, necítím k vám nenávist,“ řekla. „Myslím si, že jste milý.“
„Ach!“ vyhrkl prudce. „Radši když mi říkáte tohle, než kdybyste mi řekla, že mě milujete. Znamená to o tolik víc… Tak na shledanou odpoledne. Mám toho do té doby spoustu na přemýšlení.“ Políbil jí pokorně ruce a byl pryč.
„Nějak toho mladíka nemohu vystát,“ prohlásil Clifford u oběda.
„Proč?“ zeptala se Connie.
„Je to takový klacek pod tou svou politurou… jen čeká, aby se před námi mohl vytahovat.“
„Mně se zdá, že k němu lidé byli hrozně nelaskaví,“ řekla Connie.
„Divíš se jim? A myslíš snad, že on se může ztrhat, aby se v laskavosti překonal?“
„Zdá se mi, že je v něm určitá velkomyslnost.“
„Ke komu?“
„To přesně nevím.“
„Přirozeně nevíš. Bojím se, že si pleteš velkomyslnost s bezohledností.“
Connie se odmlčela. Plete si to? Dost možná. A přece ji Michaelisova bezohlednost do jisté míry fascinovala. Urazil celé dálky, kde Clifford se jenom doplížil pár bázlivých krůčků. Svým způsobem dobyl světa, po čemž Clifford toužil. Cesty a prostředky…? Zaslouží ty Michaelisovy víc opovržení než Cliffordovy? Je způsob, kterým se chudák vyvrženec prodral a protlačil dopředu osobně a zadními dveřmi, o něco horší než Cliffordův způsob dostávat se na výsluní sebereklamou? Za čubčí bohyní Úspěchu táhnou tisíce supějících psů s vyplazenými jazyky. Ten, kdo ji dožene první, je opravdový pes mezi psy, když to měříte úspěchem! Takže si Michaelis může vítězně zaštěkat.
Kupodivu však nezaštěkal. Vrátil se před svačinou s velkou kyticí fialek a lilií a s týmž výrazem zpráskaného psa. Connie by chvílemi ráda věděla, jestli je to jakási maska na odzbrojení protivníka, protože ten výraz byl skoro až příliš utkvělý. Je opravdu takový smutný pes?
Smutně psovský výraz potlačeného já mu vydržel celý večer, třebaže Clifford za ním cítil vnitřní nestoudnost. Connie ji necítila; snad proto, že nebyla namířena proti ženám, jenom proti mužům a jejich dohadům a domněnkám. Právě ta nezničitelná, vnitřně zaměřená nestoudnost v tom zagroškudlovi muže proti Michaelisovi tolik popuzovala. Pány ze společnosti urážela sama jeho přítomnost, ať si ji jak chtěl, halil do osvojených dobrých způsobů.
Connie do něho byla zamilovaná, ale dokázala sedět se svým vyšíváním, nechat muže mluvit a neprozradit se. Pokud šlo o Michaelise, byl dokonalý; přesně týž melancholický, pozorný a povznesený mladý muž z předešlého večera, milióny stupňů vzdálený od svých hostitelů, ale chladně hrající do požadované výšky sázek a nikdy, ani na okamžik jim nevycházející vstříc. Connie měla pocit, že na dnešní dopoledne musel zapomenout. Nezapomněl. Ale věděl, na čem je… pořád na tom starém místě za dveřmi, kam patří rození vyvrženci. Nebral to milování vůbec osobně. Věděl, že ho žádné milování nezmění ze psa na pána, kterému každý závidí jeho zlatý obojek, v příjemného společenského pejska.
V podstatě totiž, v nejhlubším skrytu duše byl vyvrženec a protispolečenský živel, a on ten fakt vnitřně přijímal, bez ohledu na to, jak bondstreetsky se nosil navenek. Izolace pro něj byla nezbytnou potřebou; stejně jako pro něj bylo nezbytnou potřebou zdání konformity a společenského styku s elegantním světem.
Ale příležitostná láska jako zdroj útěchy a zkonejšení měla také něco do sebe, a on nebyl nevděčný. Naopak, za trochu přirozené a nenucené laskavosti byl vděčný žhavě a horoucně, skoro až k slzám. Pod povrchem jeho bledé, nehybné tváře, zbavené všech iluzí, vzlykala dětská duše vděčností k ženě a planula touhou být zase s ní, právě tak jako ta vyvržená duše věděla, že jí ve skutečnosti zůstane vzdálen.
Když rozsvěceli svíčky v hale, našel příležitost zeptat se jí:
„Smím přijít?“
„Já přijdu k vám,“ odpověděla.
„Ach, výborně!“
Čekal na ni dlouho…, ale přišla.
Patřil k těm rozechvělým nervózním milencům, u kterých brzy dojde k vyvrcholení, a jsou hotovi. Na jeho nahém těle bylo cosi podivně dětského a bezbranného, jako na nahých dětech. Všechna jeho obrana záležela ve vtipu a zchytralosti, ve zchytralosti přímo pudové, a když ta byla vyřazena z činnosti, zdál se dvojnásob nahý a jako dítě s nehotovým a křehkým tělem nějak bezmocně zápasící.
Probouzel v ženě jakýsi divoký soucit a roztoužení a divokou, horoucí tělesnou žádost. Tělesnou touhu v ní neukojil; vždycky byl tak rychle hotov, a pak zmalátněl na jejích prsou a sbíral pomalu svou drzost, zatímco ona ležela omámená, zklamaná a ztracená.
Ale pak se brzy naučila nepustit ho a udržet ho v sobě i po jeho vyvrcholení. A on byl přející a podivně potentní; zůstával pevně v ní a oddal se jí, zatímco ona byla aktivní…, divoce, vášnivě aktivní a spěla k svému vlastnímu vyvrcholení. A když cítil šílení, s jakým dosahovala svého ukojení dík jeho tvrdě vztyčené pasivitě, zmocňovala se ho zvláštní pýcha a uspokojení.
„Ach, to je krása!“ šeptala rozechvěle a docela ztichla, přitisknutá k němu. A on tam ležel ve své vlastní izolaci, ale jaksi pyšný.
Zdržel se tenkrát na Wragby jenom tři dny a ke Cliffordovi se choval přesně tak jako první večer. Ke Connii také. Jeho vnější tvářnost se nijak nezbortila.
Psal Connii stejným naříkavě melancholickým tónem, jaký zachovával vždycky, občas vtipně a s nádechem podivné bezpohlavní náklonnosti. Jako by k ní cítil nějakou beznadějnou příchylnost, ale bytostná odloučenost mezi nimi zůstávala stále stejná. Byl beznadějný v samém svém jádru, a chtěl být beznadějný. Naději vlastně nenáviděl. „Une immense espérance a traversé la terre,“ četl kdesi a poznamenal k tomu: „Nesmírná naděje prošla světem – a utopila sakra všechno, co za něco stálo.“
Connie ho vlastně nikdy nechápala, ale svým způsobem ho milovala. A celou tu dobu cítila odraz jeho beznaděje v sobě. Nemohla milovat naplno, docela naplno, bez naděje. A on se svou beznadějí nemohl naplno milovat vůbec.
Dost dlouho tak pokračovali, psali si a setkávali se příležitostně v Londýně. Connie dosud toužila po tom sexuálním vzrušení, kterého s ním mohla dosáhnout svou vlastní aktivitou, jakmile bylo po jeho malém orgasmu. A on dosud toužil poskytovat jí je. Což stačilo k udržení jejich vzájemného vztahu.
A stačilo to, aby jí to dalo jakousi rafinovanou sebejistotu, poněkud zaslepenou a trochu arogantní. Byla to skoro mechanická důvěra ve vlastní síly, a z té pramenila značně povznesená nálada.
Na Wragby byla Connie v náladě přímo ohromné. A podněcovala tou svou probuzenou náladou a spokojeností Clifforda, takže v té době napsal ty nejlepší věci a byl svým zvláštním zaslepeným způsobem téměř šťastný. Sklízel vlastně plody smyslového ukojení, které Connie čerpala z Michaelisovy mužské pasivity vztyčené v jejím lůně. Jenže o tom se samozřejmě nikdy nedověděl, a kdyby se to dověděl, sotva by byl poděkoval!
Ale když ty dny její velkolepé radostné nálady a podnětnosti pominuly, docela pominuly, a Connie byla mrzutá a nedůtklivá, jak po nich Clifford zase toužil! Kdyby byl věděl, snad by si byl dokonce přál dát ji s Michaelisem zase dohromady.