Kapitola 7

Když Connie přišla nahoru do své ložnice, udělala něco, co už ne­udělala dávno: vysvlékla se ze všeho a zadívala se na sebe nahá do velikého zrcadla. Nevěděla zvlášť určitě, proč nebo nač se vlastně dívá, ale přitáhla si lampu, až ji plně osvětlovala.

A pomyslela si, jako si to myslívala často, jak křehké, snadno zranitelné a skoro dojemné je takové nahé lidské tělo; trochu jakoby nedodělané, neúplné!

Říkalo se o ní, že má dost dobrou postavu, ale teď vyšla z módy: byla snad až příliš ženská, ne dost jinošská. Nebyla zvlášť vysoká, trochu skotská a pomenší, ale měla jistý plynulý, splývavý půvab, který bylo možno pokládat za krásu. Pleť měla přisnědle nazlátlou, její údy se vyznačovaly jakýmsi klidem, její tělo by bylo mělo mít plnou a splývavou kyprost, ale něco mu chybělo.

Místo aby jeho pevné splývavé křivky uzrály, tělo se jí zplošťovalo a jaksi zakysávalo. Jako by nemělo dost slunce a tepla; trochu šedivělo a bylo bez mízy.

Zklamáno ve svém skutečném ženství nedokázalo stát se chlapeckým, nehmotným a průsvitným; místo toho zneprůhlednělo.

Prsy měla dost malé a svislé jako hrušky. Ale byly nezralé, trochu trpké a visely tu beze smyslu. A její břicho ztratilo svěžest, okrouhlý lesk, jímž svítívalo, když byla mladá, v dobách toho německého chlapce, který ji skutečně tělesně miloval. Tehdy bývalo mladé a vyčkávající, mělo vlastní skutečnou tvářnost. Teď ochabovalo a trochu se zplošťovalo, bylo hubenější, ale ochablou hubeností. I její stehna, která se tak živě třpytívala ve své ženské zaoblenosti, nějak zploštěla, ochabovala a ztrácela smysl.

Celé její tělo ztrácelo smysl, matnělo a šedlo jako kus bezvýznamné hmoty. Pocítila z toho nesmírnou depresi a beznaději. Jakou má naději? Je stará, stará v sedmadvaceti letech, bez třpytu a jiskry. Stará zanedbáním a odříkáním, ano, odříkáním. Módní ženy si udržují těla svítivá jako jemný porcelán zevní péčí. V tom porcelánu nic není, ale ona nesvítí ani tak. Intelektuální život! Najednou si ho zuřivě znenáviděla, ten podvod!

Prohlédla si v odraze druhého zrcadla záda, pas a bedra. Hubla, ale jí to neslušelo. Když se zaklonila, aby se podívala, záhyb jejího pasu vzadu působil trochu unaveně, a přece vypadával tak utěšeně. A protáhlý ovál jejích kyčlí a zadku ztratil svůj lesk a kyprost. Jsou tytam! Jenom ten německý mládenec je miloval, a ten je už skoro deset let po smrti. Jak ten čas letí! Deset let po smrti, a jí je teprve sedmadvacet. Ten zdravý chlapec se svou svěží a neohrabanou smyslností, kterou tenkrát tak pohrdala! Kde by ji našla teď? Nějak se z mužů vytratila. Mají své dojemné dvouvteřinové křeče jako Michaelis; ale žádnou zdravou lidskou smyslnost, která rozehřívá krev a osvěžuje celou bytost.

Pořád ještě si myslela, že nejkrásnější na ní je protáhlý spád kyčli od důlku na konci páteře a ospalý kulatý klid zadku. Jako písečné kopečky, říkají Arabové, hebké a splývající dlouhým svahem. Tady dosud život vytrvával v naději. Jenže i tady byla hubenější, nezralá a svraštělá.

Ale předek těla ji uváděl v zoufalství. Začínal už uvadat jakousi ochablou hubeností, téměř se sesychal a stárl dřív, než její tělo vůbec doopravdy žilo. Pomyslela na dítě, které by snad mohla mít. Je toho vůbec schopna?

Vklouzla do noční košile a lehla si do postele, kde se hořce rozvzlykala. A v její hořkosti hořelo chladné pobouření proti Cliffordovi a jeho spisování a jeho řečem: proti všem mužům jeho druhu, kteří ženu podvodně připravují i o její vlastní tělo.

Křivda! Křivda! Pocit hluboké fyzické nespravedlnosti ji pálil až do duše.

Ale ráno přesto vstala v sedm a šla dolů za Cliffordem. Musela mu pomáhat ve všech intimních věcech, protože neměl sluhu a služku odmítal. Manžel hospodyně, který ho znával jako chlapce, mu pomáhal a zdvihal ho, když bylo zapotřebí síly; ale Connie obstarávala osobní věci a obstarávala je ochotně. Bylo to na ni náročné, ale chtěla dělat všechno, co zmůže.

Tak se zřídkakdy dostala pryč z Wragby a nikdy na delší dobu než na den či na dva, kdy se o Clifforda starala hospodyně, paní Bettsová. On, jak už to bylo během času nevyhnutelné, přijímal všechny služby jako samozřejmost. Což taky bylo přirozené.

A přece Connii v hloubi duše začal pálit pocit křivdy, že byla podvedena. Fyzický pocit křivdy, jakmile se jednou probudí, je nebezpečný cit. Musí se nějak vybít, nebo toho, v kom je probuzen, stráví. Chudák Clifford, ten za nic nemohl. Jeho postihlo horší neštěstí. Všechno to patřilo k všeobecné katastrofě.

A přece, nemohl za to svým způsobem? Ten nedostatek vřelosti, ten nedostatek prostého, hřejivého tělesného kontaktu, nemohl za ten? Nebyl nikdy opravdu vřelý, ba ani ne laskavý, jenom pozorný a ohleduplný svým dobře vychovaným, chladným způsobem! Jenomže nikdy ne vřelý, jak může být muž vřelý k ženě, jak to vůči Connii dokázal i její otec, vřelostí muže, který si sám užíval a chtěl užívat, ale který dosud dokázal utěšit ženu trochou mužského žáru.

Jenomže Clifford takový nebyl. Celá jeho rasa taková nebyla. Byli všichni vnitřně tvrdí a sami pro sebe a vřelost pro ně byla jenom známkou špatného vkusu. Člověk se musel obejít bez ní a udržet si svou pozici, což bylo docela v pořádku, jestliže člověk patřil k téže třídě a rase. Pak dokázal zůstat chladný a velmi vážený a udržet si svou pozici a těšit se z uspokojení, že si ji udržuje. Ale jestliže patřil k jiné třídě a k jiné rase, potom to nešlo; na pouhém pocitu, že si udržuje svou pozici a že patří k vládnoucí třídě, nebylo nic zábavného. Jaký to mělo smysl, když i ti nejvybranější aristokrati neměli vlastně nic pozitivního, co by si udrželi, a jejich vláda byla vlastně jen fraška a vůbec žádná vláda? Jaký to mělo smysl? Všechno to byl jen studený nesmysl.

V Connii doutnal pocit vzpoury. K čemu to všechno je? K čemu je to její obětování, její zasvěcení celého života Cliffordovi? Čemu vlastně slouží? Studené ješitnosti bez hřejivých lidských styků, stejně úplatné jako kterýkoli plebejský žid, toužící se zprostituovat s čubčí bohyní Úspěchu. Ani Cliffordova lhostejná a lidských vztahů zbavená jistota, že patří k vládnoucí třídě, mu nebrání běhat s vyplazeným jazykem, když se honí za tou čubčí bohyní. Michaelis je přitom vlastně celkem vzato důstojnější a daleko, daleko úspěšnější. Namouduši, když se člověk podívá na Clifforda zblízka, je to šašek, a šašek člověka pokořuje víc než neotesanec.

A pokud jde o srovnání obou mužů, Michaelisovi byla daleko platnější než Cliffordovi. Dokonce ji víc potřeboval. O chromé nohy se dokáže postarat každá dobrá ošetřovatelka! A pokud jde o heroické úsilí, Michaelis je heroická krysa, kdežto Clifford má hodně z pudlíka, který se předvádí.

Měli v domě hosty, mezi nimi Cliffordovu tetu Evu, lady Bennerleyovou. Byla to hubená šedesátnice s červeným nosem, vdova a dosud něco jako grande dame. Patřila k jedné z nejlepších rodin a měla povahu, aby se té úlohy dobře zhostila. Connie ji měla ráda, byla tak dokonale prostá a upřímná, pokud měla v úmyslu být upřímná, a navenek laskavá. Sama o sobě byla pravou mistryní v udržování své vlastní pozice a v udržování ostatních lidí o něco níž. Vůbec nebyla snobka, na to byla příliš sebejistá. Ovládala dokonale společenský sport lhostejné si udržovat vlastní místo a nutit ostatní, aby se jí podřizovali.

Ke Connii byla vlídná a snažila se zavrtat do její ženské duše ostrým nebozezem svých vznešených postřehů.

„Jsi podle mého názoru úplně obdivuhodná,“ řekla jí. „Udělala jsi pro Clifforda hotový zázrak. Nikdy jsem ještě na vlastní oči neviděla rodícího se génia, a tady ho máme v plné slávě.“ Teta Eva byla docela samolibě pyšná na Cliffordův úspěch. Další péro za rodinným kloboukem! Přitom za mák nedbala o jeho knihy, ale proč taky?

„Ale já si nemyslím, že je to moje zásluha,“ namítla Connie.

„Určitě je! Čí zásluha by to byla jinak? Ale zdá se mi, že z toho dost nemáš.“

„Jak to?“

„Podívej se, jak jsi tady zavřená! Řekla jsem Cliffordovi: Jestli se ti ta děvenka jednou vzbouří, poděkuj za to sám sobě!“

„Ale Clifford mi nikdy nic neodepře,“ bránila se Connie.

„Podívej se, milá děvenko,“ položila lady Bennerleyová hubenou ruku na její paži. „Každá žena musí buďto žít svým životem, nebo žít v lítosti, že jím nežila. Věř mi!“ A usrkla si znovu brandy, což byla možná její forma lítosti.

„Ale já přece žiju svým životem, ne snad?“

„Ne podle mých představ! Clifford by tě měl odvézt do Londýna a nechat tě, aby ses tam trochu rozhlédla. Jeho druh přátel je docela dobrý pro něj, ale co je to pro tebe? Na tvém místě bych je za dost dobré nepovažovala. Mládí ti takhle uteče a stáří i střední věk utratíš v lítosti nad tím.“

Stará dáma upadla do zadumaného mlčení svlažovaného srkáním brandy.

Ale Connie nijak netoužila po Londýně a po tom, aby ji lady Bennerleyová uvedla do elegantní společnosti. Nepřipadala si zrovna elegantní a nezajímalo ji to. A cítila pod tím vším zvláštní zmrazující chlad; připomínalo ji to půdu na Labradoru, která na povrchu kvete veselými květinkami, a stopu pod ním je zmrzlá.

Na Wragby byl i Tommy Dukes a ještě jeden muž, Harry Winterslow, a Jack Strangeways se svou ženou Olivou. Konverzovali mnohem roztěkaněji, než když tu byli jenom staří kumpáni, a všichni se dost nudili, poněvadž bylo špatné počasí a k zábavě sloužily jenom kulečníky a elektrické piano, při kterém se dalo tančit.

Oliva četla nějakou knihu o budoucnosti, kdy se budou děti pěstovat v lahvích a ženy budou „imunizovány“.

„To bude senzační!“ prohlásila. „Aspoň budou moct ženy žít svým vlastním životem.“ Strangeways chtěl děti, kdežto ona ne.

„Jak byste chtěla být imunizována?“ zeptal se jí Winterslow s ošklivým úsměvem.

„Doufám, že už jsem, a přirozeně,“ odsekla. „V každém případě bude mít budoucnost víc smyslu a žena nebude přikovaná ke svým funkcím.“

„Třeba se úplně vznese do vesmíru,“ poznamenal Dukes.

„Já myslím, že by stačilo, aby civilizace vyloučila spoustu fyzických nedokonalostí,“ řekl Clifford. „Například všechny ty věci kolem milování by mohly docela dobře zmizet. Nejspíš by to šlo, kdybychom dokázali pěstovat děti v lahvích.“

„To ne!“ zaprotestovala Oliva. „To bychom si právě mohli víc užít.“

„Já bych řekla,“ poznamenala lady Bennerleyová uvážlivě, „že kdyby zmizelo milování, objevilo by se místo něho něco jiného. Třeba morfium. Trochu morfia rozptýleného ve vzduchu. Báječně by to každého osvěžilo.“

„Vláda by v sobotu vypouštěla do povětří éter na veselý víkend!“ vmísil se Jack. „Zní to pěkně, ale co bychom si počali ve středu?“

„Pokud člověk dokáže zapomenout na své tělo, je šťastný,“ řekla lady Bennerleyová. „A jakmile si je začne uvědomovat, je chudák. Takže jestli je civilizace vůbec k něčemu, má nám pomáhat zapomenout na naše těla, a pak nám čas uteče tak blaženě, že si to ani neuvědomíme.“

„Měla by nám pomoct zbavit se těl vůbec,“ poznamenal Winterslow. „Je nejvyšší čas, aby člověk začal zdokonalovat svou vlastní přirozenost, zvlášť její fyzickou stránku.“

„Představte si, že bychom se vznášeli jako tabákový kouř,“ ozvala se Connie.

„K tomu nedojde,“ řekl Dukes. „Tenhle náš obehraný cirkus zkrachuje; naše civilizace zajde. Řítí se do bezedné jámy, do propasti. A věřte mi, jediný most přes tu propast bude falos!“

„Prosím vás, mluvte ještě chvíli nemožně, generále!“ zvolala Oliva.

„Já věřím, že se naše civilizace zhroutí,“ podotkla teta Eva.

„A co přijde po ní?“ zeptal se Clifford.

„Nemám nejmenší ponětí, ale něco nejspíš ano,“ poznamenala stará dáma.

„Connie říká lidé jako obláčky kouře, Oliva říká imunizované ženy a děti v lahvích a Dukes říká, že mostem k budoucnosti bude falos. Co to asi bude opravdu?“ zauvažoval Clifford.

„Á, nelámejte si s tím hlavu! Starejme se o dnešek!“ řekla Oliva. „Jenom si pospěšte s tou lahví na děti a nás chudáky ženské vynechte!“

„Dokonce by se mohli v příští fázi objevit opravdoví muži,“ řekl Tommy. „Opravdoví inteligentní, zdraví muži a zdravé, milé ženy. Nebyla by to změna, obrovská změna ve srovnání s námi? My nejsme žádní muži, a ženy nejsou ženy. Jsme jenom rozumářské provizórium, mechanické a intelektuální experimenty. Třeba dokonce přijde civilizace nefalšovaných mužů a žen místo naší bandy chytráků s inteligencí sedmiletých dětí. Bylo by to ještě senzačnější než lidi z kouře nebo nemluvňata ve flaškách.“

„Bože, když se začne mluvit o opravdových ženách, to se vzdávám,“ prohlásila Oliva.

„Nic jiného v nás rozhodně nemá cenu než naše spirituální kvality,“ řekl Winterslow.

„Špiritusální!“ poznamenal Jack a napil se whisky se sodou.

„Myslíš? Dejte mi vzkříšení těla!“ řekl Dukes. „Však ono časem přijde, až o kousek poodvalíme ten balvan mozku, peněz a toho ostatního. Pak budeme mít demokracii dotyku místo demokracie kapsy.“

V Connii něco opakovalo ozvěnou: „Dejte mi demokracii dotyku, vzkříšení těla!“ Nevěděla sice vůbec, co to znamená, ale povzbudilo ji to, jako nás někdy povzbuzují nesmysly.

V každém případě to všechno bylo strašně hloupé a všechno ji to zoufale nudilo, Clifford, teta Eva, Oliva i Jack, a dokonce i Dukes. Řeči, řeči, řeči! Jaké peklo, to jejich drčení v jednom kuse!

Když pak všichni odjeli, nebylo to o nic lepší. Trmácela se dál, ale spodní polovinou těla jí proniklo rozhořčení a podráždění, kterému nemohla uniknout. Dny se vlekly a vlekly s podivnou tíživostí, ale nic se nedělo. Jenomže pořád hubla; i hospodyně si toho všimla a zeptala se, co jí je. Ba i Tommy Dukes na ni naléhal, že není v pořádku, třebaže tvrdila, že je jí docela dobře. Ledaže se začala bát příšerných bílých náhrobků, té zvláštní odporné bělosti kararského mramoru, ohavné jako falešné zuby, které trčely na svahu kopce pod tevershallským kostelem a které viděla tak mučivě zřetelně z parku. Hnusně vyceněné falešné zuby náhrobků na kopci jí naháněly strašidelnou hrůzu. Cítila, že není daleko doba, kdy tam bude pohřbena i ona a přidruží se k přízračnému houfu pod náhrobky a pomníky v tomhle ukoptěném anglickém středozemí.

Potřebovala pomoc a věděla to; a tak tedy poslala malý cri du coeur, výkřik ze srdce, své sestře Hildě. „Není mi v poslední době dobře a nevím, co to se mnou je.“

Hilda přispěchala ze Skotska, kde se usídlila. Přijela v březnu sama, řídila čiperné dvousedadlové autíčko. Vyjela po příjezdové silnici, na svahu zatroubila a pak objela ovál trávníku, kde stály dva mohutné buky, až na plošinu před domem.

Connie vyběhla ven na schody. Hilda zaparkovala vůz, vystoupila a políbila sestru.

„Ale Connie!“ vykřikla. „Co to s tebou je?“

„I nic!“ odbyla to Connie dost zahanbeně, ale uvědomila si, jak v porovnání s Hildou sešla. Obě sestry mívaly stejnou nazlátle zářící pleť, hebké hnědé vlasy a přirozeně silné vlahé tělo. Jenže Connie teď zhubla a zpopelavěla a ze svetru jí trčel svraštělý zažloutlý krk.

„Vždyť ty jsi nemocná, dítě!“ řekla Hilda tím měkkým, trochu zadýchaným hlasem, který měly obě sestry podobný. Hilda byla skoro, ale ne docela, o dva roky starší než Connie.

„Ne, nemocná ne. Snad jenom unavená,“ odpověděla Connie trochu dojemně.

Hildě zaplálo v očích bojovné světlo; třebaže se zdála měkká a mírná, byla to amazonka dávného ražení, nestvořená ke shodě s muži.

„Tahle barabizna hnusná!“ řekla tiše a podívala se na ubohý, starý a nemotorný zámeček Wragby s upřímnou nenávistí. Vypadala sama měkce a šťavnatě jako zralá hruška, ale byla to amazonka z dávného dobrého plemene.

Šla v klidu za Cliffordem. Pomyslel si o ní, jak hezky vypadá, ale taky se před ní stáhl. Rodina jeho ženy neměla jeho způsoby, nechovali se podle téže etikety. Považoval je trochu za lidi nepatřící do jeho okruhu, ale jakmile se do něho jednou dostali, dokázali by ho přimět ke všemu.

Seděl na své židli, ramenatý a upravený, s uhlazenými světlými vlasy, se svěžím obličejem, s bledě modrýma a trochu vystouplýma očima, a s nevyzpytatelným, leč dobře vychovaným výrazem. Hilda ten výraz pokládala za mrzutý a tupý, a Clifford čekal. Vyzařovala z něho sebejistota, ale Hilda se nestarala, co z něho vyzařuje; vytáhla do boje, a i kdyby byl Clifford papež nebo císař pán, bylo by jí to jedno.

„Connie vypadá hrozně špatně,“ řekla svým měkkým hlasem a upřela na něj krásné zamračené šedé oči. Vypadala tak panensky, Connie ostatně také; ale znal už dobře ten spodní tón skotské paličatosti.

„Trochu zhubla,“ poznamenal.

„Dělal jsi proti tomu něco?“

„Myslíš si, že je to nutné?“ zeptal se s tou nejlíbeznější anglickou škrobeností, poněvadž ty dvě věci jdou často spolu.

Hilda se na něj jenom zamračila a neodpověděla; pohotově odseknout nebylo její silnou stránkou, ani Conniinou; a tak se zamračila a jemu to bylo daleko nepříjemnější, než kdyby byla něco řekla.

„Vezmu ji k doktorovi,“ řekla Hilda konečně. „Můžeš mi tady v okolí nějakého dobrého doporučit?“

„Obávám se, že ne.“

„Tak ji odvezu do Londýna, tam máme doktora, na kterého je spolehnutí.“

Třebaže se v Cliffordovi všechno vařilo vztekem, neřekl ani slovo.

„Můžu tady konečně docela dobře zůstat přes noc,“ řekla Hilda, svlékajíc si rukavice, „a odvezu ji do města zítra.“

Cliffordovi zežloutly vztekem tváře a večer mu trochu zežloutla i oční bělma. Byl choulostivý na játra. Ale Hilda se důsledně chovala dál zdrženlivě a panensky.

„Potřebuješ nějakou ošetřovatelku nebo někoho, kdo by se o tebe osobně staral. Měl bys mít sluhu,“ prohlásila, když seděli po večeři na pohled klidně u kávy. Mluvila svým měkkým, zdánlivě jemným způsobem, ale Clifford měl pocit, že ho mlátí klackem do hlavy.

„Myslíš?“ poznamenal chladně.

„Určitě! Je to nutné. Buď to, nebo musíme s tatínkem Connii odvézt na pár měsíců pryč. Takhle to dál nejde.“

„Co dál nejde?“

„Copak ses na to dítě nepodíval?“ zeptala se Hilda a zasáhla ho naplno upřeným pohledem. Vypadal v té chvíli jako obrovský uvařený rak; nebo jí tak aspoň připadal.

„Promluvíme si o tom s Connií,“ řekl.

„Už jsem si s ní o tom promluvila,“ řekla Hilda.

Clifford byl dost dlouho v rukou ošetřovatelek; nenáviděl je, protože mu nenechávaly žádné skutečné soukromí. A sluha!… Nemohl vystát, aby se kolem něho motal nějaký muž. To už radši jakákoli ženská. Ale proč ne Connie?

Obě sestry odjely ráno, Connie vypadala tak trochu jako velikonoční beránek, drobná vedle Hildy, která seděla za volantem. Sir Malcolm byl pryč, ale kensingtonský dům byl otevřený.

Doktor Connii vyšetřil důkladně a vyptal se jí na všechno o jejím životě. „Vídám občas vaši fotografii se sirem Cliffordem v obrázkových časopisech. Jste skoro slavná, co? Tak nám hodné malé holčičky vyrůstají, třebaže vy jste hodná malá holčička ještě dnes, přes ty obrázkové časopisy. Ne, ne! Nic organického tady v nepořádku není, ale takhle to nepůjde! Nepůjde! Řekněte siru Cliffordovi, ať vás vezme do Londýna nebo někam do ciziny a pobaví vás. Musíte se bavit, musíte! Máte moc nízkou vitalitu; žádné rezervy, žádné rezervy. Srdeční nervy už začínají trošku zlobit; to ano! Nic než nervy; poslal bych vás rovnou na měsíc do Cannes nebo do Biarritzu. Ale nesmí to tak pokračovat dál, nesmí, říkám vám, nebo neručím za následky. Vydáváte životní energii a neobnovujete ji. Musíte se bavit, pořádně, zdravě bavit. Utrácíte svou vitalitu a žádnou nečerpáte. Takhle to dál nejde, rozumíte. Deprese! Vyvarujte se deprese!“

Hilda zaťala zuby, a to něco znamenalo.

Michaelis se doslechl, že jsou ve městě, a přiběhl s růžemi. „Copak, copak tě zlobí?“ vykřikl. „Vypadáš jako svůj vlastní stín. No ne, takovouhle změnu jsem ještě neviděl! Proč jsi mi nic nedala vědět? Pojeď se mnou do Nizzy! Pojeď na Sicílii! Slyšíš, pojeď se mnou na Sicílii! Zrovna teď je tam nádherně. Potřebuješ slunce! Potřebuješ život! Vždyť se takhle umoříš! Pojeď se mnou někam pryč! Pojeď do Afriky! K čertu se sirem Cliffordem! Pusť ho k vodě a pojeď se mnou! Vezmu si tě v tu minutu, jak se s tebou rozvede. Pojeď a zkus trochu žít! Trochu boží lásky! Tohle Wragby by zabilo každého. Strašná díra! Ohavná díra! Ubije každého! Pojeď se mnou někam na slunce! Slunce potřebuješ nejvíc, samozřejmě, a trochu normálního života.“

Ale Connii se prostě zastavovalo srdce při pomyšlení, že by Clifforda opustila tak rázem. To nemůže. Ne… ne! Zkrátka nemůže. Musí se vrátit na Wragby.

Michaelise to znechutilo. Hildě se Michaelis nelíbil, ale skoro mu dávala přednost před Cliffordem. Sestry se vrátily do střední Anglie.

Hilda si promluvila s Cliffordem, měl při jejich návratu dosud zažloutlá bělma. I on byl svým způsobem přetažený, ale musel vyslechnout všechno, co mu říkala Hilda, všechno, co říkal doktor, ne ovšem, co řekl Michaelis, a seděl při tom ultimatu jako zařezaný.

„Tady máš adresu jednoho schopného sluhy, který byl u nějakého doktorova invalidního pacienta minulý měsíc až do jeho smrti. Je to opravdu schopný člověk a skoro určitě by přijel.“

„Ale já nejsem žádný invalida a nechci žádného sluhu,“ bránil se nebohý Clifford.

„A tady jsou adresy dvou ošetřovatelek; s jednou z nich jsem si promluvila a výborně by se ti hodila; je jí asi padesát, je klidná, silná, příjemná, a svým způsobem vzdělaná…“

Clifford se jenom zachmuřil a neodpovídal.

„Jak myslíš, Clifforde. Jestli do zítřka něco nedohodneme, zatelegrafuju tatínkovi a odvezeme Connii pryč.“

„A pojede Connie?“ zeptal se Clifford.

„Nechce, ale ví, že musí. Maminka umřela na rakovinu z toho, že se zbytečně užírala. Nebudeme nic riskovat.“

A tak Clifford druhý den sám navrhl paní Boltonovou, obvodní ošetřovatelku z Tevershallu. Vzpomněla si na ni zřejmě paní Bettsová. Paní Boltonová právě odcházela z obvodních služeb, aby se věnovala soukromým případům. Clifford se podivně bál vydat se do rukou někoho cizího, ale tahle paní Boltonová ho kdysi ošetřovala při spále, takže ji znal.

Obě sestry hned navštívily paní Boltonovou v zánovním řadovém domku, na Tevershall docela vybraném. Našly celkem hezkou ženu něco víc než čtyřicetiletou v ošetřovatelském stejnokroji s bílým límečkem a zástěrou, která si právě v přeplněném obývacím pokojíku vařila čaj.

Paní Boltonová je přijala velmi pozorně a zdvořile, vypadala v podstatě mile, mluvila s trochu širokou splývavou výslovností, ale urputně spisovnou angličtinou a následkem toho, že hezkou řádku let komandovala nemocné uhlokopy, měla o sobě velmi vysoké mínění a značnou dávku sebejistoty. Patřila zkrátka ve svém skromném měřítku k vesnickým vládnoucím kruhům a byla vážená.

„Jistě, lady Chatterleyová nevypadá vůbec dobře. Vždyť bývala taková naducaná, že? Ale celou zimu se nějak trápila. Pravda, je to těžké, to zas je. Chudák sir Clifford! Ach ta válka, ta toho natropila!“

A paní Boltonová by šla na Wragby rovnou, kdyby ji doktor Shardlow pustil. Zbývá jí podle smlouvy ještě čtrnáct dní na obvodě, ale snad za ni najdou náhradnici, doufejme.

Hilda spěchala za doktorem Shardlowem a příští neděli přijela paní Boltonová se dvěma kufry v Leiverově povoze na Wragby. Hilda si s ní promluvila; paní Boltonová byla ochotna promluvit si s každým a kdykoli. A vypadala tak mladě! Jak se jí vzrušením zardívaly jinak bledé tváře! Bylo jí sedmačtyřicet.

Jejího muže to zabilo na šachtě před dvaadvacíti lety, dvaadvacet let to bylo minulé Vánoce, zrovna o Vánocích ho to zabilo, a nechal ji tu se dvěma dětmi, jedno bylo miminko v náručí. Ano, to miminko, Edita, je teď už provdaná za jednoho mládence v Bootsově drogerii v Sheffieldu. Druhá je učitelkou v Chesterfieldu; jezdí domů na neděli, když ji nikdo nikam nepozve. Dneska se mládež povyráží, ne jako když byla mladá ona, Ivy Boltonová.

Tedovi Boltonovi bylo osmadvacet, když ho zabil ten výbuch na šachtě. Parťák na předku na ně křičel, aby si honem lehli, byli tam čtyři. A všichni si lehli včas, jenom Ted ne, a tak ho to zabilo. Potom při vyšetřování zástupci těžařů řekli, že se Ted polekal a pokoušel se utéct, že neposlechl rozkaz, a proto si to vlastně zavinil sám. A tak vdova dostala jenom tři stovky odškodného a ještě dělali, jako by to byl spíš milodar než zákonité odškodné, poněvadž si to Ted vlastně sám zavinil. A nechtěli jí ty peníze vyplatit najednou; byla by si ráda zařídila krámek. Řekli, že by je jistě utratila, snad propila! A tak si je musela vybírat po třiceti šilincích týdně. Ano, musela chodit každé pondělí ráno do kanceláře a prostát tam pár hodin, než na ni došla řada; ano, chodila tam každé pondělí skoro čtyři roky. A co si měla počít se dvěma malými dětmi na krku? Ale Tedova matka se k ní zachovala moc hezky. Když maličká začala běhat, nechávala si babička obě děti přes den u sebe, zatímco ona, Ivy Boltonová, jezdila do Sheffieldu a chodila tam do kursu první pomoci, a pak čtvrtý rok dokonce vychodila ošetřovatelský kurs a dostala diplom. Rozhodla se být nezávislá a nechat si děti u sebe. Tak dělala nějaký čas pomocnou sestru v nemocnici v Uthwaite, v docela malé nemocničce. Ale když viděla firma, Tevershallská uhelná, vlastně sám sir Geoffrey, že se Ivy Boltonová dokáže protlouct sama, zachovali se k ní moc hezky, svěřili jí místo obvodní ošetřovatelky a podporovali ji, to se jim musí nechat. Zastávala to místo od té doby, až teď ji to začalo krapet zmáhat, potřebovala by něco lehčího, člověk se jako obvodní ošetřovatelka tolik naběhá po celém kraji.

„Ano, firma se ke mně zachovala moc hezky, to se zase musí nechat. Ale nikdy nezapomenu, co říkali o Tedovi, protože to byl jeden z nejsvědomitějších a nejkurážnějších chlapíků, co kdy sfárali do šachty, a oni ho vlastně ocejchovali jako zbabělce. Ale to byl už po smrti a nemohl se proti nim bránit.“

V jejím vyprávění se projevovala zvláštní směsice pocitů. Měla ráda havíře, které tak dlouho ošetřovala, ale cítila se nad nimi vysoko nadřazená. Pokládala se skoro za příslušnici vyšší třídy, a zároveň v ní doutnal k vládnoucí třídě odpor. Páni! Ve sporu mezi pány a horníky byla vždycky na straně horníků. Ale když nešlo o žádné střetnutí, toužila po nadřazenosti, po příslušnosti k vyšší třídě. Vyšší třídy ji fascinovaly, rozněcovaly v ní zvláštní anglickou vášeň pro nadřazenost. Příchod na Wragby ji vzrušoval; vzrušovalo ji, že mluví s lady Chatterleyovou, namouduši tak jinou, než jsou obyčejné ženy uhlokopů! Taky to právě těmi slovy prohlašovala. A přece bylo vidět, že v ní probleskuje i proti Chatterleyovým zášť; zášť proti pánům.

„Inu, to se rozumí, že by to lady Chatterleyovou ztrhalo! Ještě štěstí, že má sestru, která jí přijela pomoct. Mužský na nic nemyslí, páni jako kmáni, berou všecko, co pro ně ženská dělá, jako samozřejmost. Kolikrát jsem za to havířům vyčinila! Ale sir Clifford to má těžké, to víte, s tímhle zmrzačením. Byla to vždycky pyšná rodina, trochu upjatá, ale na to měli právo. Ale pak tohle neštěstí! A lady Chatterleyová to má taky těžké, možná ještě těžší. Čeho všeho se musí vzdát! Já měla Teda jenom tři roky, ale namouduši, dokud jsem ho měla, byl to manžel, na jakého jaktěživa nezapomenu. Byl jeden z tisíce, a chlapík jedna radost. Kdo by si byl pomyslel, že ho to zabije? Já tomu nějak nemůžu věřit ještě dnes, nikdy jsem tomu nevěřila, i když jsem ho vlastníma rukama umývala do rakve. Ale nikdy pro mě nebyl mrtvý, nikdy. Nikdy jsem se s tím nesmířila.“

Tohle byl na Wragby nový hlas, pro Connii velice nový; probudil v ní nový sluch.

První týden nebo dva se však paní Boltonová chovala na Wragby tiše jako myška; její sebejisté, panovačné způsoby ji opustily a byla nervózní. S Cliffordem jednala plaše, skoro ustrašeně a zamlkle. Jemu se to zamlouvalo, brzy znovu získal otřesenou sebevládu a nechal si od ní sloužit, aniž si jí vůbec všímal.

„Je to taková užitečná nula!“ prohlásil. Connie vykulila údivem oči, ale neodporovala mu. Tak rozdílné dojmy cítí dva různí lidé!

A Clifford se brzy začal k ošetřovatelce chovat docela zpupně a pánovitě. Ta to vlastně očekávala a on bezděčně odpovídal jejím představám. Jak citlivě reagujeme na to, co se od nás čeká! Havíři se k ní chovali jako děti, když s ní mluvili a stěžovali si jí na své bolesti, zatímco je obvazovala nebo ošetřovala. Vnukali jí vždycky pocit takové velikosti, skoro nadlidskosti, když o ně pečovala. Kdežto před Cliffordem si teď připadala maličká, jako služka, a přijímala to beze slova, přizpůsobujíc se vyšším třídám.

Přicházela němě se svým podlouhlým hezkým obličejem a se sklopenýma očima, aby mu posloužila. A ptala se velmi pokorně: „Mám teď udělat tohle, sire Clifforde? Mám udělat ono?“

„Ne, zatím to nechte, řeknu vám potom.“

„Prosím, sire Clifforde.“

„Přijďte zase za půl hodiny.“

„Prosím, sire Clifforde.“

„A odneste tyhle staré papíry, ano?“

„Prosím, sire Clifforde.“

Tiše vyšla a za půl hodiny zase tiše vstoupila. Sekýroval ji, ale jí to nevadilo. Seznamovala se s vyššími třídami. Necítila vůči Cliffordovi vztek ani odpor; patřil prostě k jistému společenskému jevu, k nóbl lidem, které dosud neznala, ale teď je měla poznat. Víc doma se cítila s lady Chatterleyovou a na paní domu záleží koneckonců nejvíc.

Paní Boltonová pomáhala Cliffordovi na noc do postele, spala přes chodbu od jeho ložnice a přicházela, když na ni zazvonil v noci. Pomáhala mu i ráno a brzy mu dělala komorníka ve všem, dokonce ho i holila svým jemným, zkusmým ženským způsobem. Byla velice schopná a obratná, a brzy poznala, jak ho ovládnout. Nelišil se koneckonců tolik od havířů, když mu mydlila bradu a jemně seškrabávala štětiny. Jeho povýšenost a nedostatek upřímnosti ji netrápily; získávala novou zkušenost.

Clifford nicméně v hloubi duše Connii nikdy docela neodpustil, že o něj přestala osobně pečovat a svěřila to cizí najaté ženě. Zabilo to, říkal si, skutečný květ intimity mezi nimi dvěma. Jenomže Connii to nijak nevadilo. Jemný květ jejich intimity jí připadal spíš jako nějaká orchidej, hlíza cizopasně lnoucí k jejímu stromu života a vykvétající květem v jejích očích dost ubohým.

Teď, když měla víc času pro sebe, mohla nahoře ve svém pokoji tiše hrát na piano a zpívat si: „Nedotýkej se kopřivy… tak těžké uvolnit je pouta lásky.“ Až donedávna si neuvědomovala, jak těžké je uvolnit tahle pouta lásky, ale díky bohu, uvolnila je! Byla tak ráda, že je sama, že s ním nemusí pořád mluvit. Když byl sám on, ťuk-ťuk-ťuk ťukal na stroji až donekonečna. Ale když „nepracoval“ a ona byla s ním, tak mluvil, pořád jen mluvil; zahrnoval ji nekonečnými drobnými analýzami lidí, motivů, následků, povah a osobností, až toho teď měla dost. Léta to milovala, až toho měla dost, a potom najednou víc než dost. Byla vděčná, že je sama.

Bylo to, jako by tisíce a tisíce kořínků a vláken vědomí v něm i v ní prorostlo dohromady v zamotaný chuchvalec, až se nemohly nikam vejít a rostlina umírala. A Connie teď klidně a umně rozplétala tu spleť jeho i svého vědomí, zpřetrhávala jemně jedno vlákno po druhém, trpělivě i netrpělivě, aby se vyprostila. Ale pouta takové lásky se uvolňují ještě tíž než jiná pouta, třebaže příchod paní Bol­to­nové jí hodně pomohl.

Clifford však dosud toužil po starých důvěrných večerech hovoru s Connií, hovoru nebo předčítání nahlas. Jenomže ona to teď mohla zařídit tak, aby je paní Boltonová přišla v deset vyrušit. V deset hodin mohla Connie odejít nahoru a být sama. Clifford byl v dobrých rukou paní Boltonové.

Paní Boltonová jedla s paní Bettsovou v pokoji hospodyně, poněvadž se všichni dobře snášeli. A bylo zajímavé, oč se tím přiblížilo křídlo pro služebnictvo až ke dveřím Cliffordovy pracovny, třebaže předtím bylo tak daleko. Paní Bettsová totiž někdy sedávala v pokoji paní Boltonové a Connie slyšela jejich tlumené hlasy a nějak cítila, jak ta silná a odlišná vibrace pracujících lidí téměř vtrhává do obývacího pokoje, ve kterém seděli s Cliffordem sami. Takovou změnu způsobil na Wragby pouhý příchod paní Boltonové.

A Connie se cítila osvobozena, v jiném světě, cítila, že se jí jinak dýchá. Ale dosud se bála, kolik jejích kořenů, možná smrtelně ohrožených, je propleteno s Cliffordovými. Přesto se jí však dýchalo volněji, v jejím životě se připravovalo nové období.