Kapitola 4

Connie vždycky tušila, že její poměr s Mickem, jak mu lidé říkali, je beznadějný. Ostatní muži však jako by pro ni přesto nic neznamenali. Byla připoutaná ke Cliffordovi. Vyžadoval na ní značnou část jejího života a ona mu ji dávala. Ale ona zase vyžadovala značnou část života mužova, a tu jí Clifford nedával; nemohl. Prožila příležitostné křečovité záchvaty s Michaelisem. Ale v předtuše věděla, že to skončí. Mick nemohl žádný vztah udržet. Patřilo k podstatě jeho bytosti, že musel zpřetrhat každé spojení a stát se znovu ze řetězu puštěným, osamělým a naprosto samotářským psem. Byla to jeho nejnezbytnější potřeba, třebaže vždycky říkal: „Ona mě nechala!“

O světě se předpokládá, že je plný možností, ale v nejosobnější zkušenosti se jejich počet zúží na několik docela málo. V moři je spousta dobrých ryb… dejme tomu…, ale v ohromné většině jsou to zřejmě makrely a sledě, a když nejste sami makrela nebo sleď, najdete patrně v moři těch dobrých ryb pramálo.

Clifford stoupal ke slávě a stoupaly i jeho výdělky. Jezdily za ním návštěvy. Connie měla někoho na Wragby skoro pořád. Ale když to nebyly makrely, byli to slanečci s občasnou dravou rybou nebo úhořem.

Bylo mezi nimi pár pravidelných, stálých návštěvníků, mužů, kteří s Cliffordem studovali v Cambridgi. Byl tu Tommy Dukes, jenž zůstal na vojně a stal se brigádním generálem. „Armáda mi nechává čas na přemýšlení a chrání mě před bojem života,“ říkával.

Byl tu Charles May, Irčan, který psal vědecké práce o hvězdách. Byl tu Hammond, další spisovatel. Všichni byli zhruba téhož věku s Cliffordem; mladí intelektuálové své doby. Všichni věřili v duševní život. Co člověk dělá mimo to, je jeho soukromá záležitost a valně na tom nezáleží. Nikoho ani nenapadne ptát se někoho druhého, v kolik hodin se uchyluje na záchod. Kromě dotyčné osoby to nikoho nezajímá.

A stejně tomu je s většinou otázek všedního života… jak si vyděláváte peníze, zda milujete svou ženu nebo jestli máte „záskoky“. Všechny tyhle záležitosti se týkají jenom dotyčných osob a stejně jako chození na záchod nezajímají nikoho jiného.

„Celý vtip sexuálního problému,“ prohlásil Hammond, dlouhý hubený chlapík s manželkou a se dvěma dětmi, ale mnohem těsněji svázaný s psacím strojem, „je ten, že v něm žádný vtip není. Přísně vzato tady neexistuje ani žádný problém. Nelezeme za nikým na záchod, tak proč bychom za ním měli lézt do postele, když je s nějakou ženskou? A to je celý ten problém. Kdybychom si nevšímali jednoho víc než druhého, žádný problém by vůbec neexistoval. Je to všechno docela nesmyslné a bez vtipu; jde jen o nemístnou zvědavost.“

„Jistě, Hammonde, jistě! Ale když někdo začne vyznávat lásku Julii, začne to v tobě bublat, a když pokračuje, div nevybuchneš, jak se v tobě všechno vaří; v tom je ten vtip.“… Julie byla Hammondova žena.

„Právě tohle myslím! Stejně bych se choval, kdyby mi někdo začal močit v koutě salónu. Všechny tyhle věci mají svoje místo.“

„Myslíš tím, že by ti nevadilo, kdyby se s Julií miliskoval někde diskrétně v přístěnku?“

Charlie May promluvil lehce ironicky, protože kdysi s Julií trošičku flirtoval a Hammond se tehdy pořádně naštval.

„Samozřejmě by mi to vadilo. Sexuální vztah je soukromá záležitost mezi mnou a Julií a samozřejmě by mi vadilo, kdyby se do toho chtěl míchat někdo jiný.“

„Když se to tak vezme,“ ozval se hubený a pihatý Tommy Dukes, který vypadal daleko irštěji než bledý a obtloustlý May; „když se to tak vezme, Hammonde, máš pořádně vyvinutý vlastnický pud a pořádnou vůli prosadit se a mít úspěch. Od té doby, co jsem nadobro skončil na vojně, vyhýbám se světu, a teď vidím, jak nezřízeně chlapi touží prosadit se a být úspěšní. Vyvinulo se to ohromně přehnaně. Všechna naše individualita míří tím směrem. A chlapi jako ty si samozřejmě myslí, že prorazí líp s pomocí ženské. Proto jsi tak žárlivý. A to je taky pro tebe sex… malé živé dynamo mezi tebou a Julií na výrobu úspěchu. Kdybys začal mít neúspěchy, začneš flirtovat jako Charlie, který žádný úspěch nemá. Manželé jako ty a Julie mají na sobě nálepky jako cestovní bagáž. Julie má nálepku Pí. Hammondová, vlastnictví p. Arnolda B. Hammonda… zrovna jako nějaký kufr na dráze. A ty máš nálepku Arnold B. Hammond, u pí. Hammondové. Máš pravdu, máš docela pravdu! Duševní život potřebuje pohodlný dům a dobrou kuchyni. Máš docela pravdu. Potřebuje dokonce i potomstvo. Ale to všechno závisí na instinktu pro úspěch. To je ten pant, kolem kterého se všechno otáčí.“

Hammond se zatvářil dost dotčeně. Byl pyšný na svou intelektuální poctivost a na to, že neposluhuje požadavkům doby. Ale přesto chtěl mít úspěch.

„Svatá pravda,“ řekl May, „bez peněz se žít nedá. Člověk musí mít určitou sumu, aby mohl žít a někam to dotáhnout… i na to, aby mohl svobodně myslet, potřebuje určitou sumu peněz, nebo mu v tom žaludek zabrání. Ale na sex myslím žádné nálepky nepotřebujeme. Když můžeme s každým svobodně mluvit, proč bychom se taky nemohli svobodně milovat s každou ženskou, ke které nás to táhne?“

„To mluví lascívní Kelt,“ poznamenal Clifford.

„Lascívní? A proč ne? Vážně nevím, proč bych ženě ublížil víc, když se s ní vyspím, než když s ní tancuju… nebo když s ní třeba mluvím jenom o počasí. Jde prostě o výměnu pocitů místo myšlenek, tak proč ne?“

„Pářit se navzájem jako králíci!“ pohoršil se Hammond.

„Proč ne? Co je špatného na králících? Jsou snad horší než neurotické a revoluční lidstvo, plné nervózní nenávisti?“

„Ale přece jen nejsme králíci,“ namítl Hammond.

„Právě! Mám svůj intelekt; musím řešit některé výpočty v určitých astronomických záležitostech, na kterých mi záleží skoro víc než na životě nebo smrti. Někdy mě při tom ruší špatné trávení. Hlad by mě rušil katastrofálně. A stejně mě ruší vyhladovělý sex. Co potom?“

„Byl bych řekl, že sexuální špatné trávení z přežranosti tě ruší daleko víc,“ poznamenal Hammond ironicky.

„To ne! Nepřežírám se, ani se neušoustám. Člověk má na vůli, kolik toho sní. Ale ty bys mě nechal pojít hladem.“

„Vůbec ne! Můžeš se oženit.“

„Jak to víš, že můžu? Co když to nejde dohromady s funkcí mého intelektu? Manželství by mohlo… a určitě by otupilo moje duševní procesy. Nemám na to prostě buňky…, a proto bych měl sedět v boudě na řetěze jako nějaký mnich? Blbost, kamaráde. Musím žít a řešit svoje výpočty. Občas potřebuju ženskou. Nechci z toho dělat světobornou záležitost, ale nechci taky, aby mě někdo morálně zatracoval nebo mi něco zakazoval. Styděl bych se, kdybych viděl nějakou ženskou chodit s nálepkou, na které by stálo moje jméno, adresa a stanice určení jako na kufru s garderobou.“

Ti dva si flirt s Julií navzájem neodpustili.

„To je povedená představa, Charlie,“ řekl Dukes, „sexuální styk jenom jako jiná forma konverzace, při které se vyjadřujeme akcí místo slovy! Máš asi pravdu. Asi bychom si mohli se ženskými vyměňovat právě tolik pocitů a dojmů jako myšlenek o počasí a tak podobně. Sexuální styk by mohl být něco jako normální tělesný rozhovor mezi mužem a ženou. Člověk přece se ženskou nemluví, když s ní nemá žádné společné myšlenky, aspoň s ní nemluví se zájmem. A právě tak by s ní nespal, kdyby spolu neměli žádné společné pocity nebo sympatie. Ale jestli ano…“

„Jestli s nějakou ženskou máš ty pravé společné pocity a sympatie, je přímo tvoje povinnost vyspat se s ní,“ prohlásil May. „Jediná slušná věc v tom případě je vlézt si s ní do postele. Právě tak jako když máš zájem promluvit si s někým, jediná slušná věc je dát se s ním do řeči. Nestrčíš si přece upejpavě jazyk mezi zuby a nebudeš se do něho kousat. Řekneš prostě, co máš na srdci. A v tom druhém případě to platí stejně.“

„Ba ne,“ namítl Hammond, „chyba lávky. Ty například, Mayi, promarníš se ženskými polovičku všech sil. Nikdy opravdu nedokážeš, co bys mohl dokázat s tím svým bystrým intelektem. Zbytečně moc toho vydáš tím druhým směrem.“

„Možná…, ale ty zas toho tím směrem vydáš zoufale málo, Hammonde, tak je to, chlapče, ať už jsi ženatý nebo ne. Zachováváš si intelektuální ryzost a neporušenost, ale ten intelekt ti z toho zatraceně vysychá. Tvůj ryzí intelekt je vyprahlý na troud, podle toho, co z něho vidím. Prostě ho vždycky ukecáš.“

Tommy Dukes se rozřehtal.

„Jděte mi, vy dva intelekti!“ řekl. „Podívejte se na mě… já nedělám žádnou vznešenou a ryze intelektuální práci, jen si občas načmárám pár nápadů. A přece se ani nežením, ani neběhám za ženskými. Charlie má podle mne pravdu; jestli za nimi chce běhat, záleží jenom na něm, aby za nimi neběhal moc často. Ale běhat za nimi bych mu nezakazoval. Kdežto pro Hammonda s jeho vlastnickým pudem je přirozeně na místě přímá cesta a úzká brána. Uvidíte ještě, že z něho bude pan anglický autor, dřív než natáhne brka. Literát od hlavy až k patě. Pak jsem tu já. Já nejsem nic. Pouhá prskavka. A co ty, Clifforde? Myslíš si, že sex je dynamo, které má člověka dotáhnout k úspěchu ve světě?“

Clifford při takovýchhle příležitostech mluvil jen zřídkakdy. Nikdy nekázal; jeho myšlenky na to nebyly dost závažné, byl příliš zmatený a příliš podléhal dojmům. Teď se začervenal a upadl do rozpaků.

„No,“ prohlásil, „protože jsem sám hors de combat, nevím, co bych k tomu měl říct.“

„Ale vůbec ne,“ namítl Dukes; „hořejšek nemáš vůbec vyřazený z boje. Mozek ti myslí zdravě a přesně. Tak vyklop, co si myslíš o tomhle!“

„No,“ zakoktal Clifford, „já si o tom stejně moc nemyslím… Člověk by se měl nejspíš oženit a mít to tím odbyto, abych tak řekl. Třebaže mezi mužem a ženou, kterým na sobě záleží, je to samozřejmě velká věc.“

„V jakém smyslu velká věc?“ zeptal se Tommy.

„No… prohlubuje to jejich důvěrnost,“ řekl Clifford, nesvůj při takovém rozhovoru jako žena.

„Hm, Charlie a já si myslíme, že sexuální styk je podobný způsob dorozumění jako řeč. Kdyby se mnou nějaká ženská začala sexuální konverzaci, pokládal bych za přirozené vlézt si s ní do postele, abychom to jaksepatří dokončili. Bohužel si se mnou žádná v tom smyslu nezačíná, takže lezu do postele sám, a není mi proto o nic hůř… nebo aspoň doufám, protože jak to mám vědět? Přinejmenším mě to neruší v žádných hvězdných výpočtech a v psaní nesmrtelných veleděl. Ulejvám se jenom na vojně…“

Rozhostilo se ticho. Čtyři muži kouřili. A Connie tu seděla a přidávala další stehy ke svému šití… Ano, seděla tu! Musela sedět a ani nemukat. Musela být tiše jako myška, aby nerušila nesmírně důležité úvahy těch vysoce oduševnělých džentlmenů. Ale musela být s nimi. Bez ní jim to tak nemyslelo; jejich ideje neplynuly tak volně. Clifford byl v její nepřítomnosti daleko uzavřenější a nervóznější, daleko rychleji ztrácel kuráž a rozhovor vázl. Tommy Dukes na tom byl nejlépe; její přítomnost ho inspirovala jen pramálo. Hammonda neměla vlastně ráda; připadal jí v intelektuálním smyslu hrozně sobecký. A Charles May, třebaže se jí na něm něco líbilo, se jí zdál trochu nechutný a špinavý, přes ty svoje hvězdy.

Kolik večerů tu Connie proseděla a poslouchala projevy těch čtyř mužů! Těch čtyř a jednoho či dvou jiných. Že zřejmě nikdy nikam nedospěli, to ji jinak zvlášť nermoutilo. Ráda poslouchala jejich řeči, zejména když u toho byl Tommy. Bavilo ji to. Místo aby vás muži líbali a dotýkali se vás svými těly, odhalovali vám svoje duše. Ohromně ji to bavilo! Ale jak studené duše!

A taky ji to trochu vztekalo. Měla větší respekt k Michaelisovi, jehož jméno všichni zahrnovali takovým sžíravým pohrdáním jako kariéristického parchanta a nevzdělaného klacka nejhoršího druhu. Ať byl parchant a klacek nebo ne, neváhal si dělat svoje vlastní závěry. Neobcházel rozpačitě kolem s miliónem slov na parádní přehlídce intelektuálního života.

Connie měla intelektuální život docela ráda a velice ji vzrušoval. Ale myslela si, že se to s ním trochu přehání. Ráda tu sedávala v tabákovém kouři při těch slavných večerech starých kumpánů, jak jim sama pro sebe říkala. Náramně ji bavilo a taky naplňovalo pýchou, že ani mluvit nedokážou bez její mlčenlivé přítomnosti. Ohromně respektovala myšlení… a tihle muži se aspoň snažili myslet poctivě. Ale jako by pořád chodili kolem horké kaše. Jeden jako druhý mluvili pořád dokola, ale za živého boha nemohla poznat, oč vlastně jde. To jí ostatně neobjasnil ani Mick.

Jenomže Mick se nesnažil ničeho dosáhnout, jenom tak proplouval životem a dával lidem co proto právě tak, jako se oni snažili dát co proto jemu. Byl opravdu protispolečenský, a to mu právě Clifford a jeho staří kumpáni nemohli odpustit. Clifford se svými kumpány nebyli protispolečenští; chtěli víceméně spasit lidstvo, nebo je přinejmenším poučovat.

K nádherné diskusi došlo v neděli večer, když se konverzace znovu stočila na lásku.

„Buď požehnáno pouto, které víže
nám srdce jakýmkoli příbuzenstvím —“

zarecitoval Tommy Dukes. „Rád bych věděl, jaké je to vlastně pouto… Pouto, které teď víže nás, je leda vzájemné duševní tření. Jinak je mezi námi sakramentsky málo pout. Táhneme každý jinam a říkáme jeden o druhém zlomyslnosti jako všichni ostatní zatracení intelektuálové na světě. Všichni jsou v tomhle ohledu zatracení, protože to tak dělá každý z nich. Ve všem ostatním táhneme každý jinam a maskujeme ty jedovatosti, co si jeden o druhém myslíme, neupřímným mazáním medu kolem huby. Divná věc, že se intelektuálnímu životu zřejmě nejlíp daří s kořeny, které rostou z nevraživosti, z nevýslovné a bezedné nevraživosti. A vždycky to tak bylo! Podívejte se na Sokrata, na Platóna a na tu chásku kolem něho! Samá nevraživost, nic než čirá radost, když někoho mohli roztrhat na kusy… Protagoras, nebo kdo to byl! A Alkibiades a všichni ti ostatní učenliví pejsánkové, co se přidali do té mely! Namouduši, to mi je milejší Buddha, když si klidně sedí pod posvátným stromem, nebo Ježíš, když vykládá svým učedníkům nedělní pohádky, mírumilovně a bez intelektuálních ohňostrojů. Ne, s intelektuálním životem je něco v nepořádku, od základu. Koření v nevraživosti a v zášti, v zášti a nevraživosti. Strom poznáte po ovoci.“

„Neřekl bych, že jsme opravdu tak nevraživí,“ zaprotestoval Clifford.

„Milý Clifforde, vzpomeň si, jak mluvíme jeden o druhém, my všichni. A já osobně jsem ještě horší než ostatní. Protože dávám neskonale přednost přirozené nevraživosti před neupřímným mazáním medu; v tom je ta největší jedovatost; když začnu vykládat, jaký je ten Clifford báječný chlapík a tak dál, je chudák Clifford k politování. Proboha, mluvte o mně všichni zlomyslně, pak aspoň budu vědět, že pro vás něco znamenám. Nemažte mi med kolem huby, nebo mě vyřídíte.“

„Já si přesto myslím, že se mezi sebou máme upřímně rádi,“ poznamenal Hammond.

„To teda musíme… říkáme si přece takové zlomyslnosti jeden druhému i jeden o druhém za jeho zády! A já jsem ten nejhorší.“

„A já si myslím, že si pleteš intelektuální život s kritickou aktivitou. Souhlasili s tebou, Sokrates znamenal pro kritickou činnost ohromný impuls, ale udělal víc než to,“ prohlásil Charlie May poněkud kategoricky. Tihle staří kumpáni byli pod svou předstíranou pokorou podivuhodně pompézní. Kázali všichni tak ex cathedra, a tvářili se jako skromné fialinky.

Dukes se nechtěl nechat zatáhnout do sporu o Sokrata.

„To je docela pravda,“ řekl Hammond, „kritika a vědění není jedno a totéž.“

„Jistěže není,“ přidal se Berry, snědý ostýchavý mladík, který přijel za Dukesem a zůstal přes noc.

Všichni se na něj podívali, jako kdyby byl promluvil osel.

„Nemluvil jsem o vědění, mluvil jsem o intelektuálním životě,“ zasmál se Dukes. „Opravdové vědění vychází z celého souhrnu vědomí; z tvého břicha a penisu zrovna tak jako z mozku a z intelektu. Intelekt může jenom analyzovat a rozumovat. Postav intelekt a rozum nad to ostatní a dokážou leda kritizovat a umrtvovat. To je všechno, co zmůžou. Neříkám, že to není ohromně důležité. Panebože, svět dneska potřebuje kritiku – kritiku až k smrti. Proto žijme intelektuálně a kochejme se svou nevraživosti a demaskujme ten prohnilý starý tyátr! Ale pamatujte si: když žijete po všech stránkách, patříte nějak k organickému celku všeho života. Ale jakmile začnete žít intelektuálně, utrhnete jablko ze stromu. Přerušíte mezi jablkem a stromem spojení, organické spojení. A jestli žijete jenom intelektuálně, stane se takové utržené jablko i z vás… odpadnete od stromu. A pak logicky nutně začnete na všechno nevražit, stejně jako utržené jablko s přirozenou nutností zčerviví.“

Clifford kulil oči: všechno mu to připadalo jako nesmysl. Connie se potají smála.

„Tak jsme tedy všichni utržená jablka,“ řekl Hammond dost zakysle a nedůtklivě.

„Abychom snad ze sebe udělali mošt,“ poznamenal Charlie.

„Ale co si myslíte o bolševismu?“ ozval se snědý Berry, jako by k tomu celý předchozí rozhovor směřoval.

„Bravo!“ zaburácel Charlie. „Co si myslíte o bolševismu?“

„Hurá! Udělejme z bolševismu kůlničku na dříví!“ přidal se Dukes.

„Obávám se, že bolševismus je značně obsáhlý problém,“ zavrtěl vážné hlavou Hammond.

„Mně se zdá,“ řekl Charlie, „že bolševismus je jenom nejvyhrocenější nenávist ke všemu, co se označuje jako buržoa; a co je to buržoa, není dost přesně definováno. Buržoazní je mezi jiným třeba kapitalismus. A city a emoce jsou buržoazní tak zřetelně, že musíte vynalézt člověka bez nich.

Individuální, hlavně osobní člověk je tady buržoa, takže ho musíte potlačit. Musíte se pohroužit do něčeho většího, do sovětského společenství. Dokonce i organismus je buržoazní, takže ideál musí být mechanický. Jediná věc, která představuje neorganickou jednotu, složenou z mnoha různých, ale stejně důležitých součástek, je stroj. Každý člověk je součástka stroje a hnací silou toho stroje je nenávist… nenávist k buržoazii. To je pro mě bolševismus.“

„Naprosto!“ řekl Tommy. „Ale připadá mi to taky jako dokonalý popis celkového průmyslového ideálu. Je to v kostce ideál fabrikanta, až na to, že by neuznal za hnací sílu nenávist. Ale přesto je to nenávist: nenávist k samému životu. Jen se podívejte na tyhle Středoangličany, jestli to na nich není jasně napsáno… ale to všechno patří k intelektuálnímu životu, je to jeho logický vývoj.“

„Neuznávám, že by byl bolševismus logický, popírá většinu premis,“ namítl Hammond.

„Drahoušku, uznává materiální premisu; stejně jako ji uznává čirý intelekt… výlučně.“

„Bolševismus se aspoň dostal až na pevné dno,“ poznamenal Charlie.

„Pevné dno! Dno bez dna! Bolševici budou mít co nevidět nejlepší armádu na světě s nejlepší mechanickou výzbrojí.“

„Ale tohle přece nemůže jít dál… ta nenávist. Musí přijít reakce,“ řekl Hammond.

„No, čekáme už léta…, počkáme si ještě. Nenávist roste jako všechno ostatní. Je to nevyhnutelný výsledek vnucování idejí životu, znásilňování našich nejhlubších instinktů; znásilňujeme své nejhlubší city podle určitých idejí. Řídíme se formulí jako nějaký stroj. Logický intelekt se tváří, že ovládá naše nitro, a naše nitro prosákne čirou nevraživostí. Jsme všichni bolševici, jenomže jsme pokrytci. Rusové jsou bolševici bez pokrytectví.“

„Ale je přece mnoho jiných cest,“ řekl Hammond, „než ta sovětská. A třeba inteligentnějších.“

„Ovšemže. Ale někdy inteligentní je být omezený: když chcete dosáhnout svého. Osobně pokládám bolševismus za omezený, ale za stejně omezený pokládám i náš sociální život na Západě. Dokonce i náš slavný intelektuální život pokládám za slabomyslný. Jsme všichni studení jako kreténi, jsme všichni stejně bez vášně jako idioti. Všichni jsme bolševici, jenže tomu jinak říkáme. Myslíme si, že jsme bozi… lidé jako bozi! Je to přesně totéž co bolševismus. Člověk musí být lidský a mít srdce a penis, jestli se chce vyhnout tomu, aby z něho byl bůh nebo bolševik…, poněvadž to je totéž: oba jsou příliš dobří, než aby to byla pravda.“

Z nesouhlasného ticha se ozvala Berryho úzkostlivá otázka.

„Tak to tedy věříš v lásku, Tommy, ano?“

„Ty můj mazlíčku!“ zasmál se Tommy. „Ne, andílku, devětkrát z deseti ne! Láska je další z těch dnešních slabomyslných šaškáren. Páskové, co se kroutí v bocích a šoustají džezové holčičky s chlapeckými zadečky jako dva knoflíčky do límečku! Myslíš tuhle lásku? Nebo tu: spojené vlastnictví, cesta k úspěchu, můj manžel, moje manželka? Ne, chlapečku, na tohle vůbec nevěřím.“

„Ale v něco přece věříš?“

„Já? Hm, intelektuálně věřím v dobré srdce, v čilý penis, v živou inteligenci a v odvahu říct ‚hovno‘ před dámou.“

„To přece všechno máš,“ řekl Berry.

Tommy Dukes zařval smíchy. „Ty můj andílku! Kdybych to tak měl! Kdybych to měl! Ba ne, mám srdce studené jako bramboru, penis mi visí a nikdy nezvedne hlavu, a radši bych si ho ufiknul než říct ‚hovno‘ před svou matkou nebo tetou… to jsou skutečné dámy, abys věděl; a nejsem opravdu inteligentní, jenom žiju ‚intelektuálně‘. Bylo by to báječné být inteligentní: pak by člověk žil po všech stránkách, uvedených i neuveditelných. Penis zvedá hlavu a říká ‚Zdravíčko‘ každé skutečně inteligentní osobě. Renoir říkal, že maluje své obrazy penisem… a taky to dělal, ohromné obrazy! Rád bych něco dělal tím svým. Panebože! Když člověk dokáže jen mluvit! Další muka pro Hádes! A začal s tím Sokrates.“

„Na světě jsou přece i milé ženy,“ řekla Connie, která konečně zvedla hlavu a promluvila.

Mužům to šlo proti srsti… měla se tvářit, že nic neslyší. Nemohli snést její přiznání, že tak pozorně sledovala takový rozhovor.

„Panebože! Jestli nejsou milé ke mně, k čemu je mi jejich plémě? Kdepak! Je to beznadějné! Nedokážu prostě s nějakou ženou harmonicky souznít. Neznám žádnou, kterou bych opravdu chtěl, když stojím před ní, a nutit se do toho nezačnu. Panebože, to ne! Zůstanu, jaký jsem, a budu žít intelektuálně. To je to jediné, co poctivě dokážu. Dokážu být docela šťastný, když s nějakou mluvím, ale je to všechno tak čisté, beznadějně čisté. Beznadějně čisté! Co tomu říkáš, Hildebrande, ty kuřátko moje?“

„Není to zdaleka tak složité, když člověk zůstane čistý,“ řekl Berry.

„Jistě, život je až moc jednoduchý.“