Kapitola 17

„Víš, Hildo,“ řekla Connie po obědě, když se blížily k Londýnu, „tys nikdy nepoznala opravdovou něhu ani opravdovou smyslnost; a když to žena pozná s jedním a týmž mužem, znamená to strašně moc.“

„Buď proboha tak hodná a nechlub se svými zkušenostmi!“ řekla Hilda. „Nikdy jsem nepoznala muže, který by byl schopen důvěrného vztahu se ženou a docela se jí oddal. A právě to jsem chtěla. Nejsem nijak posedlá po jejich samolibé něze a po jejich smyslnosti. Nespokojím se tím, abych dělala nějakému muži mazlíčka nebo kus masa pro jeho plezír. Chtěla jsem naprostou důvěrnost, a tu jsem nikdy nedostala. To mi stačí.“

Connie se nad tím zamyslela. Naprostá důvěrnost! Předpokládala, že to znamená svěřovat tomu druhému všechno, co se týká jí, a muž se zase svěřuje se vším, co se týká jeho. Ale to je přece otrava! A všechno to únavné sebepozorování mezi ženou a mužem! Hotová nemoc!

„Myslím, že si pořád a s každým příliš uvědomuješ sama sebe,“ řekla sestře.

„Doufám, že aspoň nemám otrockou povahu,“ řekla Hilda.

„Možná máš! Otročíš možná své vlastní představě o sobě.“

Po téhle neslýchané drzosti toho frocka Connie jela Hilda nějakou chvíli mlčky.

„Aspoň neotročím představě, kterou o mně má někdo jiný, a ten jiný není sluha mého manžela,“ odsekla nakonec vztekle a drsně.

„A vidíš, ono to tak není,“ odpověděla Connie klidně.

Nechávala se vždycky ovládnout starší sestrou. Kdežto teď, třebaže někde v hloubi duše plakala, se osvobodila od nadvlády jiných žen. Ach, už to samo byla úleva, jako by jí někdo dal jiný život: osvobodit se od podivné nadvlády a posedlosti jiných žen. Jak hrozné byly, inu ženské!

Byla ráda, že je s otcem, který ji měl vždycky v oblibě. Ubytovala se s Hildou v malém hotelu poblíž Pall Mallu a sir Malcolm bydlel ve svém klubu. Ale vzal své dcery večer s sebou, a ony s ním šly rády.

Byl dosud hezký a statný, třebaže ho trochu lekal nový svět, který vyrůstal kolem něho. Oženil se ve Skotsku s druhou manželkou, mladší než on a bohatší. Ale bral si od ní dovolenou, jak často jen mohl, stejně jako od své první manželky.

Connie seděla vedle něho v opeře. Byl mírně obtloustlý a měl tlustá stehna, ale dosud silná a jadrná, stehna zdravého muže, který dovedl užívat života. Jeho dobrosrdečné sobectví, jeho zatvrzelá neodvislost, jeho nekajícná smyslnost – to všechno Connie viděla v jeho jadrných rovných stehnech. Prostě muž! A teď pomalu starý muž, což bylo smutné. Protože v jeho silných, tlustých mužských nohách nebylo nic z oné bdělé citlivosti a schopnosti k něze, která je pravou podstatou mládí a nikdy neumírá, jakmile tu jednou je.

Connie si najednou uvědomila existenci lidských nohou. Staly se jí důležitějšími než obličeje, které dnes už nejsou tak skutečné. Jak málo lidí mělo živé a čilé nohy! Dívala se na muže v křeslech přízemí. Mocná nakynutá stehna v černých futrálech nebo hubené hůlky v černých látkách jako na funus nebo dobře formované mladé nohy, které nevyjadřovaly vůbec nic, ani smyslnost, ani něhu nebo citlivost, prostě jenom nohatou obyčejnost, která si tu pyšně vykračovala. Dokonce ani takovou smyslnost, jakou měl její otec. Všichni byli vystrašení, vystrašení tak, že přestávali vůbec existovat.

Zato ženy nebyly vystrašené. Ty hrozné sloupy většiny ženských! Opravdu odstrašující, opravdu stačily, aby ospravedlnily vraždu! Nebo ty ubohé tenké tyčky! Nebo ty úhledné tvary v hedvábných punčochách bez nejmenšího náznaku života! Hrůza, ty milióny bezvýznamných nohou bezvýznamně si vykračujících!

Ale nebyla v Londýně šťastná. Lidé jí tam připadali tak přízrační a prázdní. Nebylo v nich žádné živoucí štěstí, ať byli sebečipernější a sebelíp vypadali. Všechno to bylo jalové. A Connie žensky slepě toužila po štěstí, po jistotě štěstí.

V Paříži aspoň cítila nějaký zbytek smyslnosti. Ale jaké utahané, omrzelé a opotřebované smyslnosti! Opotřebované z nedostatku něhy. Ach, Paříž byla smutná! Jedno z nejsmutnějších měst: omrzelé svou už zmechanizovanou smyslností, omrzelé honbou po penězích, penězích, penězích, omrzelé i svou omrzelostí a ješitností, prostě omrzelé k smrti, a pořád ještě ne dost zamerikanizované nebo polondýnštěné, aby zakrylo svou omrzelost pod mechanickým křepčením. Ach, tihle stoprocentní muži, tihle flákači, ti vrhači koketních pohledů, ti konzumenti dobrých večeří! Jak byli opotřebovaní, opotřebovaní a vyčerpaní z nedostatku trošky něhy, dávané i přijímané. Ty zdatné, občas půvabné ženy věděly aspoň něco o smyslových skutečnostech; v tom předčily své křepčící anglické sestry. Ale o něžnosti toho věděly ještě méně. Vyschly nekonečným vypětím vůle nasucho, i ony se opotřebovávaly. Lidský svět byl prostě čím dál tím opotřebovanější. Třeba se to zvrhne v zuřivou ničivost. V nějaký druh anarchie! Clifford a jeho konzervativní anarchie! Třeba už dlouho nebude konzervativní. Třeba se vyvine ve velmi radikální anarchii.

Connie zjistila, že se vyhýbá světu a má z něho strach. Někdy byla na chvíli šťastná na bulvárech nebo v Boulogneském lesíku nebo v Lucemburské zahradě. Ale Paříž byla už plná Američanů a Angličanů, podivných Američanů v nejroztodivnějších uniformách a obvyklých nanicovatých Angličanů, kteří jsou v cizině tak beznadějní.

Byla ráda, že jedou dál. Najednou se udělalo horko, takže Hilda jela přes Švýcarsko a přes Brenner a pak přes Dolomity dolů do Benátek. Hilda milovala všechno to zařizování a šoférování a šéfování výpravě. Connie byla docela spokojená, že se může stáhnout do pozadí.

A cesta byla opravdu docela příjemná. Jenomže Connie si v jednom kuse říkala: Proč je mi to všechno vlastně jedno? Proč mě nic opravdu nevzrušuje? Je to strašné, že už mi pořádně nezáleží ani na krajině! Opravdu nezáleží. Je to vážně strašné. Jsem jako svatý Bernard, který se dokázal plavit přes celé Lucernské jezero a nevšiml si ani těch hor a zelené vody. Prostě mi už na krajině nezáleží. Proč by ji měl člověk očumovat? Proč? Nechci.

Ne, nenacházela nic životně důležitého ani ve Francii, ani ve Švýcarsku, ani v Tyrolsku, ani v Itálii. Jenom tudy všudy byla provezena. A všechno to bylo méně skutečné než Wragby. Méně skutečné než to ohavné Wragby! Cítila, že jí nezáleží na tom, jestli ještě někdy Francii nebo Švýcarsko nebo Itálii uvidí. Ty se ze světa neztratí. Wragby bylo skutečnější.

A pokud šlo o lidi, lidé byli všichni stejní, s pramalými rozdíly. Všichni z člověka chtěli vyrazit peníze, nebo – když to byli turisti – chtěli užívat, stůj co stůj, jako by chtěli z kamene vymačkat krev. Ubohé hory! Ubohá krajina! To všechno se muselo vymačkat a vymačkat a vymačkat, aby to poskytlo vzrušení, aby to poskytlo užitek. Co v tom jen lidé hledali, v tom svém zarytém odhodlání užívat?

Ne! řekla si Connie. Radši bych byla na Wragby, kde si mohu klidně chodit po svém a nemusím nic očumovat ani se předvádět. Tohle turistické předvádění, jak ohromně se člověk baví, je tak beznadějně pokořující, je to taková prohra!

Chtěla se vrátit na Wragby, i ke Cliffordovi, i k chudákovi zmrzačenému Cliffordovi. Ten aspoň nebyl takový blázen jako tahle hemžící se prázdninová cháska.

Ale ve vnitřním vědomí udržovala styk s tím druhým mužem. Nesměla s ním přerušit spojení, to nesměla, nebo by byla ztracená, docela ztracená ve světě téhle přepychové chátry lovců požitku. Ach, tihle lovci požitku! To „užívání“! Zase jedna moderní forma choroby.

Nechaly auto v Mestre v jedné garáži a jely pravidelným parníkem do Benátek. Bylo krásné letní odpoledne, mělká laguna se čeřila, Benátky, které se k nim za vodou obracely zády, vypadaly v plném slunečním světle dost pošmourně.

V přístavišti u nádraží přestoupily do gondoly a udaly veslaři adresu. Byl to normální gondoliér v modrobílé blůze, nijak hezký, a vůbec nepůsobil zvláštním dojmem.

„Ano! Vila Esmeralda! Ano! Znám! Jezdil jsem jako gondoliér s jedním pánem odtamtud. Ale je to pořádně daleko!“

Vypadal jako dost dětinský a výbušný chlapík. Vesloval s jakousi přehnanou prudkostí postranními kanály s hroznými oslizlými zelenými zdmi, kanály, které vedou chudšími čtvrtěmi, kde visí vysoko na šňůrách prádlo a kde slaběji či silněji páchnou stoky.

Ale nakonec doplul do jednoho z otevřených kanálů s chodníky po obou stranách a s klenutými mosty, které vedou přímo a ústí v pravém úhlu do Velkého kanálu. Obě ženy seděly pod plátěnou stříškou a gondoliér hřadoval vzadu nad nimi.

„Zůstanou signorine ve vile Esmeralda dlouho?“ zeptal se, zvolnil tempo veslování a utíral si zpocený obličej modrobílým kapesníkem.

„Nějakých dvacet dní, a jsme obě vdané,“ řekla Hilda svým zvláštním přidušeným tónem, který zabarvoval její italštinu tak cize.

„Ach! Dvacet dní!“ zahlaholil chlapík. Pak se odmlčel. A potom se zeptal: „Budou signore potřebovat gondoliéra na těch dvacet dní, co zůstanou ve vile Esmeralda? Za denní sazbu nebo za týdenní?“

Connie s Hildou uvažovaly. V Benátkách je vždycky radno mít svou vlastní gondolu, jako je radno mít na pevnině svůj vlastní vůz.

„Co je ve vile? Jaké čluny?“

„Motorový člun a taky gondola. Jenže –“ To jenže znamenalo: ty nebudete mít k dispozici.

„Kolik si počítáte?“

Bylo to asi třicet šilinků denně nebo deset liber týdně.

„To je obvyklá sazba?“

„Míň, signora, míň! Obvyklá sazba –“

Sestry uvažovaly.

„Dobrá,“ řekla Hilda, „přijeďte zítra ráno a domluvíme se. Jak se jmenujete?“

Jmenoval se Giovanni a chtěl vědět, v kolik hodin má přijet a po kom se má ptát. Hilda neměla navštívenku. Connie mu dala svou. Přeletěl ji rychle horkýma, jižně modrýma očima a pak se na ni podíval ještě jednou.

„Ach!“ rozzářil se. „Milady! Milady, že?“

„Milady Constanza!“ řekla Connie.

Přikývl, opakoval si „Milady Constanza!“ a pečlivě navštívenku schoval v blůze.

Vila Esmeralda byla dost daleko na kraji laguny s vyhlídkou na Chioggii. Byl to nepříliš starý příjemný dům s terasami směrem k moři a pod nimi s velkou zahradou, jejíž temné stromy oddělovala od laguny zeď.

Jejich hostitel byl hřmotný a dost hrubý Skot, který si v Itálii před válkou nadělal značné jmění a pro svůj ultrapatriotismus za války byl povýšen do rytířského stavu. Jeho manželka byla hubená, bledá, špičatá osoba bez vlastního jmění a naopak postižená tou smůlou, že musela urovnávat dost špinavé milostné pletky svého manžela. Vyvolával hrozné potíže se služkami. Ale protože měl v zimě lehký záchvat mrtvice, dal se teď lépe zvládnout.

Dům byl pěkně plný. Kromě sira Malcolma a jeho dvou dcer tu bylo ještě sedm lidí; skotští manželé rovněž se dvěma dcerami; jedna mladá ovdovělá italská contessa; jistý mladý gruzínský kníže a jeden mladší anglický duchovní po zápalu plic, který ze zdravotních důvodů dělal siru Alexandrovi kaplana. Kníže byl bez haléře, pohledný, byl by výborným šoférem s nezbytnou drzostí – a basta! Contessa byla tichá kočička s nějakou rozehranou osobní partií. Duchovní byl neotesaný prosťáček z jedné fary v Buckinghamshiru; naštěstí nechal ženu a dvě děti doma. A Guthrieovi, ona čtyřčlenná rodina, byli dobří solidní měšťáci z Edinburghu, užívající solidně všeho a troufající si všechno, pokud tím nic neriskovali.

Connie s Hildou vyloučily okamžitě knížátko. Guthrieovi byli víceméně z jejich vlastní vrstvy, úctyhodní, ale nudní, a dívky sháněly manžely. Kaplan nebyl špatný chlapík, ale byl přehnaně uctivý. Sir Alexander byl po svém lehkém záchvatu hrozně těžkopádně žo­viální, ale dosud ho vzrušovala přítomnost tolika hezkých mladých žen. Lady Cooperová byla tichá kočkovitá osoba, která si, chudinka, moc neužila, hlídala každou jinou ženu s chladnou pozorností, jež se jí stala druhou přirozeností, a utrušovala chladné drobné zlomysl­nosti, které dokazovaly, jak absolutně nízké mínění má o veškeré lidské přirozenosti vůbec. Byla taky úplně jedovatě panovačná ke služebnictvu, jak Connie zjistila, ale komandovala je bez křiku. A vedla si šikovně tak, aby sir Alexander myslel, že on je pánem a velitelem celé domácnosti s tím svým tlustým, rádoby bodrým panděrem a s hrozně otravnými šprýmy, se svou humorózností, jak tomu říkala Hilda.

Sir Malcolm maloval. Ano, pořád ještě si tu a tam namaloval nějaký ten pohled na benátskou lagunu jako kontrast ke svým skotským krajinám. A tak se dával ráno odvézt gondolou s obrovským plátnem na svůj „plac“. O něco později se lady Cooperová dala se skicářem a s barvami odvézt do středu města. Byla zarytá malířka akvarelů a vila byla plná růžových paláců, temných kanálů, nahrbených mostů, středověkých fasád atakdále. Zanedlouho potom vyjížděli Guthrieovi, kníže, hraběnka, sir Alexander a někdy i kaplan pan Lind na Lido, kde se koupali; vracívali se k pozdnímu obědu o půl druhé.

Domácí společnost jakožto domácí společnost byla rozhodně otravná. Ale sestrám to nevadilo. Byly pořád pryč. Otec je vzal s sebou na výstavu, míle a míle únavných obrazů. Bral je s sebou ke všem svým kumpánům ve vile Lucchese, sedával s nimi za teplých večerů na piazze, kde měl rezervovaný stůl u Floriana; bral je do divadla na Goldoniho hry. Konaly se vodní slavnosti s iluminací, konaly se taneční večery. Benátky byly letovisko všech letovisek. Lido se svými hektary sluncem zrůžovělých nebo opyžamovaných těl připomínalo pobřeží s nekonečnou hromadou tuleňů, kteří se sem přišli pářit. Příliš mnoho lidí na piazze, příliš mnoho lidských údů a trupů na Lidu, příliš mnoho gondol, příliš mnoho motorových člunů, příliš mnoho parníčků, příliš mnoho holubů, příliš mnoho zmrzliny, příliš mnoho koktejlů, příliš mnoho služebnictva čekajícího na spropitné, repetění v příliš mnoha jazycích, příliš mnoho, příliš mnoho slunce, příliš mnoho pachu Benátek, příliš mnoho nákladů jahod, příliš mnoho hedvábných šál, příliš mnoho obrovských krvavých řezů melounů na stáncích: příliš mnoho požitků, až příliš mnoho požitků!

Connie s Hildou chodily po městě v lehkých šatech. Znaly tady tucty lidí a tucty lidí znaly je. Michaelis se vynořil jako falešný šesták. „Nazdar! Kde bydlíte? Pojďte na zmrzlinu nebo na něco! Pojeďte se mnou někam na mé gondole!“ I Michaelis byl skoro opálený, třebaže uvařený je výstižnější výraz pro pohled na ty hory lidského masa.

Bylo to svým způsobem příjemné. Byl to skoro požitek. Ale přece jen všechny ty koktejly, všechno to povalování ve vlahé vodě a opalování na horkém písku, to křepčení při džezu s břichem přitisknutým na nějakého chlapíka za teplých nocích, to ochlazování zmrzlinou, všechno to působilo jako dokonale narkotická droga. A to také všichni chtěli, drogu: línou vodu jako drogu; slunce jako drogu; džez jako drogu; cigarety, koktejly, zmrzliny, vermut. Dát se narkotizovat! Užívat! Užívat!

Hilda se dávala narkotizovat celkem ráda. Ráda pozorovala všechny ty ženy a uvažovala o nich. Ženy se zaujatě zajímaly o ženy. Jak vypadá? Jakého mužského ulovila? Jaké z toho má povyražení? – Muži byli jako velcí psi v bílých flanelových kalhotách, kteří čekali na podrbání, čekali na rozkošnické vyválení, čekali, až se při džezu přilepí nějaké žena břichem na jejich břicho.

Hilda měla džez ráda, protože se mohla lepit břichem na břicho některého z těch takzvaných mužů a nechat ho, aby ovládal její pohyby ze středu útrob, sem a tam na parketu, a pak se odlepit a ignorovat „toho živočicha“. Jenom ho využila. Chudinka Connie byla dost nešťastná. Nechtěla křepčit při džezu, protože se prostě nedokázala lepit břichem na břicho nějakého „živočicha“. Protivily se jí hromady skoro nahého lidského masa na Lidu: bylo tam sotva dost vody, aby se všichni namočili. Neměla ráda sira Alexandra a lady Cooperovou. Nechtěla, aby za ní běhal Michaelis nebo kdokoli jiný.

Nejšťastnější chvíle zažívala, když přesvědčila Hildu, aby s ní jela přes lagunu, daleko na nějaký oblázčitý břeh, kde se mohly koupat docela samy, zatímco gondola zůstala na druhé straně útesu.

Tehdy si bral Giovanni na výpomoc druhého gondoliéra, poněvadž to bylo daleko a on se na slunci strašně potil. Giovanni byl velice milý: laskavý, jak už Italové bývají, a docela bez vášně. Italové nejsou vášniví: vášeň má hluboké rezervy. Snadno vzplanou a často se tváří zamilovaně, ale zřídkakdy se u nich projeví jakákoli trvalá vášeň.

Tak byl Giovanni svým dámám oddán, jako býval oddán už celým lodním nákladům dam v minulosti. Byl naprosto ochoten prostitutovat se jim, kdyby ho chtěly; tajně doufal, že ho budou chtít. Dají mu hezký dárek a ten mu přijde akorát vhod, protože se právě bude ženit. Řekl jim o svém sňatku a ony projevily patřičný zájem.

Myslel si, že takový výlet k nějakému osamělému břehu přes lagunu znamená patrně kšeft, a ten kšeft byl l’amore, láska. Proto si vzal na pomoc kamaráda, poněvadž cesta byla opravdu dlouhá, a dámy byly konečně dvě. Dvě dámy, dvě makrely! Dobrá aritmetika! A ke všemu krásné dámy! Byl na ně právem pyšný. A třebaže mu platila a rozkazovala signora, doufal, že si ho pro l’amore vybere mladá milady. Ta by mu taky dala víc peněz.

Kamarád, kterého si přivedl, se jmenoval Daniel. Nebyl to normální gondoliér, takže na něm nebylo nic vyžírkovského a prostitutského. Jezdil jinak na sandole, což je velký člun, který přiváží ovoce a jiné produkty z ostrovů.

Daniel byl krásný, vysoký a urostlý, se světlou kulatou hlavou zarostlou drobnými krátkými bledě plavými kučerami a s hezkou mužnou tváří, trochu lví, a s modrýma očima zahleděnýma do dálky. Nebyl rozmáchlý a hovorný mazavka jako Giovanni. Byl mlčenlivý a vesloval se silou a lehkostí, jako by byl na vodě sám. Dámy byly dámy a neměly s ním co dělat. Ani se na ně nepodíval. Díval se před sebe.

Byl to opravdový muž, trochu se zlobil, když Giovanni pil příliš mnoho vína a vesloval neohrabaně s prudkými rozmachy velkého vesla. Byl to muž, jako byl muž Mellors, žádná mužská prostitutka. Connie litovala ženu snadno překypujícího Giovanniho. Ale Danielova žena byla asi jedna z těch líbezných Benátčanek z lidu, které člověk pořád ještě vídá, skromná a jako kvítek v hloubi toho městského labyrintu.

Jak je smutné, že muž nejdřív dělá prostitutku z ženy a potom žena prostituta z muže! Giovanni hořel touhou zprostituovat se, slintal jako pes chtivostí dát se ženě. A za peníze!

Connie se dívala na vzdálené Benátky, nízké a růžové nad vodou. Vystavěné z peněz, rozkvetlé z peněz a mrtvé z peněz. Ta mrtvost peněz! Peníze, peníze, peníze, prostituce a mrtvost.

Ale Daniel byl dosud muž schopný svobodné mužské oddanosti. Nenosil gondoliérskou blůzu, jen pletený modrý svetr. Byl trochu divoký, neotesaný a hrdý. Tak byl tedy najat tím psovským Gio­vannim, který byl zase sám najat dvěma ženami. Tak to chodí! Když Ježíš odmítl ďáblovy peníze, nechal ďábla jako židovského bankéře pánem celé situace.

Connie se vracela z oslňujícího světla na laguně nějak otupělá a nacházela dopisy z domova. Clifford psal pravidelně. Psal velmi pěkné dopisy: všechny by byly mohly být otištěny v knize. A právě proto se Connii nezdály zvlášť zajímavé.

Žila v otupělosti sluncem na laguně, šplouchající slaností vody, prostorem, prázdnotou, nicotou; ale také zdravím, zdravím, v naprosté otupělosti zdravím. Těšilo ji to a ukolébávalo ji, že se o nic nestará. Kromě toho byla těhotná. Teď to věděla. A tak otupělost sluncem a solí z laguny a koupáním v moři a ležením na kamenitém břehu a hledáním mušliček a odplýváním, odplýváním v gondole byla dovršena jejím těhotenstvím, dalším vystupňováním tělesného zdraví, uspokojujícím a omamujícím.

Byla v Benátkách už čtrnáct dní a měla tam zůstat ještě deset či čtrnáct dní. Žhavé slunce jí nedovolovalo měřit čas a plnost tělesného zdraví jí dávala dokonale zapomenout na vše. Byla otupělá svým tělesným blahem.

A z toho ji vyburcoval Cliffordův dopis.

I tady jsme prožili malý lokální rozruch. Jak se zdá, zaběhlá manželka hajného Mellorse se objevila v hájovně a zjistila, že není vítána. Vypakoval ji a zamkl dveře na klíč. Povídá se však, že když se vrátil z lesa, našel onu nikoli už krásnou dámu pevně uhnízděnou ve své posteli in puris naturalibus, nebo snad spíš in impuris naturalibus. Vyrazila okno a tak se dostala dovnitř. Neschopen vystěhovat tu poněkud ohmatanou Venuši ze svého lože, zatroubil na ústup a stáhl se prý do domku své matky v Tevershallu. Venuše ze Stacks Gate se zatím usadila v hájovně, kterou prohlašuje za svůj domov, a Apollo zřejmě sídlí v Tevershallu.

Opakuji to z doslechu, protože Mellors se mi osobně svěřit nepřišel. Mám tohle sousto z místního smetiště od našeho ptáčka mrchožroutka, našeho ibise, našeho supa paní Boltonové. Neopakoval bych ti to, kdyby ta dobrá paní byla nezvolala: To už milostivá paní nebude chodit do lesa, když se tam roztahuje tahle ženská!

Líbí se mi tvůj popis sira Malcolma, jak kráčí do moře s vlajícími bílými vlasy a zářícím růžovým tělem. Závidím ti to slunce. Tady prší. Ale nezávidím siru Malcolmovi jeho zatvrzelou smrtelnickou smyslnost. Patří konečně i k jeho věku. Čím je člověk starší, tím je zřejmě smyslnější a smrtelnější. Jenom mládí má příchuť nesmrtelnosti –

Tahle zpráva se dotkla Connie v jejím stavu přituplého blaha tak, že to hraničilo se zoufalstvím. Zrovna teď ji musí ta potvora otravovat! Zrovna teď jí musí začít starosti! Od Mellorse žádný dopis nedostala. Dohodli se, že si vůbec nebudu psát, ale teď to chtěla slyšet od něho osobně. Je přece otec dítěte, které se má narodit. Ať napíše!

Ale jaký hnus! Všechno je teď pošpiněno! Jak odporní jsou tihle podlí lidé! Jak krásně je tady, na slunci a bez starostí, ve srovnání s bezútěšnou špínou toho anglického středozemí! Koneckonců, čisté nebe je snad nejdůležitější věc v životě.

Nezmínila se o svém těhotenství ani Hildě. Napsala si paní Bol­tonové o přesnou informaci.

Duncan Forbes, malíř a jejich přítel, se na cestě z Říma zastavil ve vile Esmeralda. Teď jim dělal v gondole třetího a koupal se s nimi na protějším břehu laguny a doprovázel je: tichý, skoro zamlklý mladý muž velmi pokrokových uměleckých názorů.

Connie dostala dopis od paní Boltonové:

Budete mít určitě radost, milostivá paní, až uvidíte sira Clifforda. Jen kvete a pracuje velice pilně a s velkými nadějemi. Samozřejmě se těší, až zase budete mezi námi. Dům je bez milostivé paní jako bez duše a všichni přivítáme její návrat s radostí.

Pokud jde o pana Mellorse, nevím, co všechno vám napsal sir Clifford. Zdá se, že se mu manželka jednou odpoledne náhle vrátila a on ji našel sedět na prahu, když přišel z lesa. Řekla, že se k němu vrací a chce s ním zase žít, jelikož je jeho zákonitá manželka a nenechá se s ním rozvést. Ale on s ní nechtěl nic mít a nechtěl ji pustit do hájovny a sám tam taky nešel. Vrátil se do lesa a ani neodemkl dveře.

Ale když přišel za tmy domů, našel vyražené okno, a tak šel nahoru, aby se podíval, co provedla, a našel ji tam v posteli bez jediného hadru na těle. Nabízel jí peníze, ale ona řekla, že je jeho manželka a že si ji musí vzít zpátky. Nevím, k jakému výstupu mezi nimi došlo. Povídala mi o tom jeho matka, je hrozně rozčilená. Tak jí tedy řekl, že radši smrt, než aby s ní zase žil, sebral si svoje věci a odešel rovnou k matce na Tevershallský kopec. Zůstal tam přes noc a druhý den šel do lesa přes park a k hájovně se vůbec nepřiblížil. Ten den prý svou ženu vůbec neviděl. Ale ona se den nato objevila u svého bratra Dana v Beggarlee, nadávala a vyváděla, říkala, že je jeho zákonitá manželka a že si vodil do hájovny ženské, protože mu našla v prádelníku lahvičku voňavky a špačky od cigaret se zlatým náustkem v popeli a nevím co ještě. A taky prý povídal listonoš Fred Kirk, že jednou časně ráno slyšel někoho mluvit v ložnici pana Mellorse a na cestě za hájovnou viděl nějaké auto.

Pan Mellors zůstal u své matky a chodí do lesa parkem a ona zůstala v hájovně. No a bylo z toho nekonečně řečí. Tak se nakonec pan Mellors vypravil s Tornem Phillipsem do hájovny a odnesli většinu nábytku a věcí na spaní a odšroubovali rukojeť od pumpy, takže se musela vystěhovat. Ale místo aby se vrátila do Stacks Gate, nakvartýrovala se k paní Swainové v Beggarlee, jelikož žena jejího bratra Dana jí doma mít nechtěla. A v jednom kuse chodila k domku staré paní Mellorsové, aby ho chytila, a začala přísahat, že se s ní v hájovně vyspal, a šla k advokátovi, aby jí pan Mellors musel platit. Ztloustla a je ještě sprostější než předtím a je silná jako bejk. A roznáší o něm nejstrašnější věci, jak si vodí do hájovny ženské a jak se k ní choval, když spolu žili, jaké hnusné necudnosti na ní chtěl, a nevímco ještě. Je to hrozné, co může taková ženská napáchat, když jednou začne takhle vykládat. A kdyby byla sebesprostější, vždycky se najde někdo, kdo jí to bude věřit, a něco z té špíny na člověku zůstane. Je to určitě hanebnost, jak z pana Mellorse dělá toho sprosťáka a necudu vůči ženám. A lidé jsou až moc ochotní věřit pomluvám o každém, zvlášť když jde o takovéhle věci. Ona prohlašuje, že ho nikdy nenechá na pokoji, dokud bude živ. Třebaže se divím, proč se tak třese, aby se k němu vrátila, když prý k ní byl tak sprostý. Ale ona ovšem bude pomalu v přechodu, jelikož je o léta starší než on. A tyhle vulgární, násilnické ženské se vždycky napůl pominou, když přijdou do přechodu –

Tohle byla pro Connii ošklivá rána. Ani tady ji nemine její díl sprostoty a špíny, to je jisté. Zlobila se na něho, že se té Berty Couttsové nezbavil, že se s ní vůbec oženil. Třeba ho to nějak táhne ke sprostotě. Connie si vzpomněla na svou poslední noc s ním a otřásla se. Znal už všechnu tu smyslnost, dokonce i s takovou Bertou Couttsovou! To je opravdu nechutné! Bylo by dobře zbavit se ho, docela ho pustit k vodě. Je možná opravdu vulgární, opravdu sprostý.

Celá ta záležitost jí byla odporná a skoro záviděla Guthrieovým děvčatům jejich neohrabanou nezkušenost a nezralé panenství. A teď se děsila pomyšlení, že se někdo o ní a o hajném doví. Jak nevýslovně pokořující! Měla toho dost, bála se a toužila po naprosté počestnosti, i po té konvenční a umrtvující počestnosti děvčat Guthrieových. Kdyby se Clifford dověděl o jejím poměru, jak nevýslovně pokořující! Bála se, hrozila se společnosti a její jedovaté kousavosti. Skoro si přála, aby se zase mohla zbavit dítěte a všemu uniknout. Propadla zkrátka panice.

Ta lahvička s voňavkou, to byla její vlastní bláhovost. Nedokázala se zdržet, aby nenavoněla jeho pár kapesníků a jeho košile v prádelníku, čistě z dětinství, a nechala mezi jeho věcmi malou poloprázdnou lahvičku Cotyho fialkového parfému. Chtěla se mu tou vůní připomenout. Nedopalky cigaret, ty byly od Hildy.

Nemohla si pomoci a svěřila se částečně Duncanu Forbesovi. Neřekla mu, že byla hajného milenkou, řekla jenom, že se jí líbí, a vyprávěla Forbesovi jeho historii.

„Uvidíš,“ řekl jí Forbes, „že si lidi nedají pokoj, dokud toho člověka nesrazí a nevyřídí. Jestli se odmítl vyšplhat do středních vrstev, když k tomu měl příležitost, a jestli je to člověk, který hájí své vlastní pohlaví, tak ho vyřídí. To je to jediné, co člověku nedovolí, aby byl upřímný a otevřený, pokud jde o sex. Může být sebešpinavější. Vlastně čím víc nakydá na sex špíny, tím jsou radši. Ale když člověk ve svůj sex věří a nechce ho nechat pošpinit, tak ho uštvou. To je to jediné zbývající bláznivé tabu: sex jako něco přirozeného a životně důležitého. To nestrpí a radši tě ubijou, než by ti to dovolili. Uvidíš, že toho člověka uštvou. A co vlastně provedl? Jestli miloval svou ženu všemi způsoby, copak na to nemá právo? Měla by na to být pyšná. Ale vidíš, i taková sprostá čubka jako ona se na něj vrhne a využije hyeního davového pudu proti sexu, aby ho zničila. Člověk musí fňukat a cítit hříšnost nebo odpudivost svého pohlaví, než mu ta smečka dovolí vůbec nějaké mít. Říkám ti, toho chudáka uštvou!“

Connie se teď ve svých pocitech zvrátila opačným směrem. Co vlastně provedl? Co jiného udělal jí, nežli že jí poskytl závratnou rozkoš a pocit volnosti a života? Osvobodil v ní hřejivý a přirozený proud sexuální radosti. A za to by ho teď uštvali!

Ne, ne, tohle by nemělo být! Viděla ho v duchu bělostně nahého s osmahlým obličejem a rukama, jak shlíží na svůj vztyčený pyj, oslovuje ho jako nějakého jiného tvora a na tváři mu přitom hraje zvláštní úšklebek. A slyšela znovu jeho hlas: Ty máš tu nejkrásnější ženskou prdel na světě! A cítila jeho ruku, jak ji teple a něžně hladí po zadku a na tajných místech, jako by jí žehnal. A lůnem se jí rozlilo hřejivé teplo a v kolenech jí zasršely drobné plamínky a řekla si: Ne, nesmím to zradit! Nesmím zradit jeho. Musím při něm vytrvat a při všem, co od něho mám, ať se děje, co děje. Nebyl ve mně žádný hřejivý plamen života, dokud ho nezapálil on. A toho se nevzdám!

Udělala něco zbrklého. Poslala dopis Ivy Boltonové, přiložila k němu vzkaz pro hajného a požádala paní Boltonovou, aby mu ho dala. A napsala mu:

Hrozně mě mrzí, že se dovídám o všech těch nepříjemnostech, které Vám dělá Vaše žena, ale nic si z toho nedělejte, je to jen nějaká hysterie. Pomine to stejně rychle, jako to přišlo. Ale je mi to hrozně líto a doufám, že si z toho moc neděláte. Vždyť to ani za to nestojí. Je to jen hysterická ženská, která Vám chce ublížit. Za deset dní budu zpátky doma a doufám, že všechno bude v pořádku.

Pár dní nato přišel dopis od Clifforda. Byl zřejmě rozrušen.

Těší mě, že se chystáš odjet z Benátek šestnáctého. Ale jestli se ti tam líbí, nespěchej domů. Stýská se nám po tobě, Wragby se stýská. Ale hlavní je, aby sis užila svou plnou dávku slunce; slunce a pyžam, jak říkají reklamy na Lido. Tak tam prosím tě zůstaň ještě chvíli, jestli ti to dělá dobře a jestli tě to připraví na naši dost ohavnou zimu. I dneska tady prší.

O mne se pilně a obdivuhodně stará paní Boltonová. Je to zvláštní exemplář. Čím déle jsem na světě, tím víc si uvědomuji, jaká jsou lidé podivná stvoření. Někteří by klidně mohli mít sto nohou jako stonožka nebo šest jako humr. Lidská důslednost a důstojnost, kterou se člověk naučil očekávat od svých bližních, jako by ve skutečnosti neexistovala. Člověk pochybuje, jestli vůbec existuje v nějaké patrné míře v něm samém.

Skandál s hajným pokračuje a narůstá jako sněhová lavina. Paní Boltonová mě nepřestává informovat. Připomíná mi rybu, která je sice němá, ale jako by v jednom kuse vydechovala neslyšné klepy žábrami. Všechno prochází sítem jejích žaber a nic ji nepřekvapí. Jako by události v životě druhých lidí byly kyslík, který nezbytně potřebuje k svému vlastnímu životu.

Mellorsovým skandálem je přímo posedlá, a když ji nechám začít, zavádí mě do největších hloubek. Její hlavní rozhořčení, které i tak připomíná rozhořčení herečky hrající svou roli, míří proti Mellorsově ženě, které tvrdošíjně říká Berta Couttsová. Dostal jsem se až na dno bahnitého života všech Bert Couttsových tohoto světa, a když se pak vyprostím z proudu klepů a pomalu se vynořuji zpátky nad hladinu, dívám se na denní světlo a divím se, že vůbec svítí.

Připadá mi jako absolutní pravda, že náš svět, který se nám jeví jako povrch věcí, je ve skutečnosti dno hlubokého oceánu; všechny naše stromy jsou podmořské rostliny a my jsme fantastická šupinatá podmořská fauna, která se živí odpadky jako mořští ráčci. Jenom příležitostně se duše lapající po dechu vynoří z nesmírných hlubin, ve kterých žijeme, až nahoru k hladině éteru, kde je opravdový vzduch. Jsem přesvědčen, že vzduch, který dýcháme normálně, je něco jako voda a lidé jsou vlastně odrůda ryb.

Ale někdy se duše vynoří, vystřelí do světla, v extázi, jako racek, když si zalovil v podmořské hloubce. Je to nejspíš náš osud smrtelníků, kořistit z příšerného vodního života svých bližních v podmořské džungli lidstva. Ale náš nesmrtelný osud, jakmile jsme spolkli svůj plovoucí úlovek, je uniknout opět vzhůru do jasného éteru, prorazit hladinu starého oceánu do skutečného světla. Pak si člověk uvědomuje svou věčnou přirozenost.

Když poslouchám paní Boltonovou, mám pocit, jako bych se hroužil níž a níž, do hlubin, kde se mrskají a hemží ryby lidských tajemství. Chuť na maso člověka přinutí urvat plný zobák kořisti, a pak zpátky vzhůru, vzhůru z hustoty do éteru, z mokra do sucha. Tobě mohu vylíčit celý ten proces. Ale s paní Boltonovou cítím jenom ten pád, to hrozné hroužení mezi chaluhy a bledé nestvůry samého dna.

Obávám se, že přijdeme o hajného. Skandál s jeho záletnou paničkou, místo aby utichal, se rozšiřuje do čím dál, tím větších rozměrů. Hajný je obviněn ze všech možných nevýslovných zločinů a té ženské se kupodivu podařilo dostat na svou stranu většinu hornických žen, těch příšerných ryb, a vesnice zrovna hnisá řečmi.

Jak se dovídám, ta Berta Couttsová obléhá Mellorse v domku jeho matky, když předtím vyplenila hájovnu a chatu. Jednou uchvátila svou vlastní dceru, když se ta ratolest z jejího mateřského kmene vracela ze školy; jenomže maličká, místo aby milující matičce políbila ruku, pořádně ji kousla, takže dostala od druhé ruky záhlavek, až sletěla do příkopu, odkud byla zachráněna rozhořčenou a sužovanou babičkou.

Ta ženská tu vypustila úžasné množství jedovatého plynu. Provětrala do detailů všechny ty okolnosti svého vdaného života, které obvykle zůstávají pohřbeny v nejhlubším hrobě manželského mlčení. Když se je po desetiletém pohřbení rozhodla exhumovat, získala pitvornou kolekci. Dověděl jsem se o těch detailech od Linleyho a od doktora; doktor se tím bavil. Ve skutečnosti na tom ovšem nic není. Lidstvo vždycky projevovalo podivnou chtivost neobvyklých sexuálních pozic, a jestli se muži líbí užívat se svou ženou „italského způsobu“, jak říká Benvenuto Cellini, pak je to věcí gusta. Ale sotva jsem čekal, že náš hajný má v zásobě tolik triků. Bezpochyby ho jim nejdřív naučila sama Berta Couttsová. V každém případě je to záležitost jejich vlastní špíny a nikoho jiného se to netýká.

Jenomže každý to poslouchá, stejně jako já sám. Před nějakým tuctem let by se taková věc ututlala z prosté slušnosti. Ale prostá slušnost už neexistuje a hornické ženy zvedly hlavu a neberou si při řeči žádné servítky. Člověk by myslel, že všechny děti v Tevershallu za posledních padesát let přišly na svět neposkvrněným početím a že každá z našich puritánských samiček je hotová Johanka z Arku v zářící zbroji. Pomyšlení, že by náš ctihodný hajný měl takovéhle rabelaisovské choutky, z něho dělá hroznějšího netvora než z vraha Crippena. A přece jsou naši tevershaliští nevázaná cháska, jestli má člověk věřit všemu, co se povídá.

Potíž je ale v tom, že ta hrozná Berta Couttsová se neomezila na své vlastní zkušenosti a strádání. Odhalila zplna hrdla, že její muž si „držel“ v hájovně ženské, a nazdařbůh jich několik jmenovala. Tím zatáhla několik slušných jmen do bahna a věc zašla povážlivě daleko. Dostala důrazné soudní napomenutí.

Musel jsem si o tom promluvit s Mellorsem, nebylo možné dostat tu ženskou z lesa.

Chodí si jako obyčejně s tím svým výrazem, jako by říkal: Kdepak já a starat se o někoho, když se nikdo nestará o mne! Nicméně ho bystře podezírám, že si připadá jako pes s plechovkou přivázanou na ocas, třebaže se dovede znamenitě tvářit, jako by žádná plechovka neexistovala. Ale doslechl jsem se, že ženské ve vesnici svolávají děti, když jde kolem, jako by byl markýz de Sade osobně. Nosí se s určitou drzostí, ale obávám se, že tu plechovku na ocase má přivázanou pevně a že si v duchu opakuje jako don Rodrigo z té španělské balady: „Ach, teď mě svědí, kde jsem nejvíc hřešil!“

Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že bude dál schopen zastávat svou službu v lese, a on mi odpověděl, že si nemyslí, že by ji zanedbával. Řekl jsem mu, že přítomnost té ženské na cizích pozemcích je na obtíž, a na to mi odpověděl, že není v jeho moci ji zatknout. Pak jsem poukázal na ten skandál a jeho nepříjemný vývoj. „No jo,“ řekl mi, „lidi by měli šoustat doma a pak by neposlouchali tolika keců vo jinejch.“

Řekl to poněkud zatrpkle a nepochybně v tom je jádro pravdy. Jenomže způsob, jakým se vyjádřil, není ani jemný, ani uctivý. Naznačil jsem mu to a znovu jsem uslyšel chrastit tu plechovku. „Mužskej ve vašem stavu, sire Clifforde, mi nemá co vyčítat, že mám mezi nohama kulky.“

Takové řeči, které vede bez rozlišování s každým, mu ovšem vůbec nepomáhají a farář i Linley a Burrouhgs si všichni myslí, že by bylo lepší, kdyby se ten člověk odstěhoval.

Ptal jsem se ho, jestli je pravda, že si do hájovny zval dámy, a on mi jenom odsekl: „A co je vám do toho, sire Clifforde?“ Řekl jsem mu, že hodlám zachovat na svém panství slušnost, a on mi odpověděl: „Tak to musíte zavřít klapačky všem těm babám.“ Když jsem se ho důrazně zeptal, jak tedy v hájovně žije, řekl mi: „Určitě byste moh udělat škandál z toho, že tam bydlím se svou čubkou Flossií. Na to ste eště nepřišel.“ Opravdu, sotva kdo by ho dokázal překonat v drzosti.

Zeptal jsem se ho, jestli by snadno našel jiné zaměstnání. Řekl mi nato: „Esli to má znamenat, že mi chcete dát vyhazov, tak stačí mrknout.“ Nedělal tedy vůbec žádné potíže se svým odchodem koncem příštího týdne a zřejmě je ochoten zasvětit jednoho mladého chlapíka, Joea Chamberse, do tolika tajností svého řemesla, co jen stihne. Řekl jsem mu, že mu při odchodu dám jeden měsíční plat navíc. Odpověděl mi, abych si svoje peníze radši nechal, protože nemám žádný důvod, abych si ulevoval svědomí. Zeptal jsem se ho, co tím myslí, a on řekl: „Nic extra mi nejste dlužnej, sire Clifforde, tak mi nic extra nedávejte. Esli si myslíte, že mi čouhá košile z kalhot, tak mi to klidně řekněte.“

Tak na tom to prozatím skončilo. Ta ženská někam zmizela; kam, nevíme, ale jestli se ukáže v Tevershallu, čeká ji zatčení. A pokud jsem slyšel, kriminálu se bojí jako čert kříže, protože si ho tolik zaslouží. Mellors odejde od soboty za týden a tak tady brzy bude všechno zase normální.

Zatím, drahá Connie, jestli by ti dělalo radost zůstat v Benátkách nebo ve Švýcarsku až do začátku srpna, budu jen rád, že zůstaneš ušetřena všeho toho odporného bzukotu, který koncem měsíce docela utichne.

Tak vidíš, jsme nestvůry mořských hlubin, a když se jeden krab brodí bahnem, rozvíří je pro všechny ostatní. Musíme to nutně brát filozoficky.

Podrážděnost a nedostatek jakéhokoli soucitu s kýmkoli v Cliffordově dopise na Connii těžce dolehly. Ale pochopila to líp, když dostala psaní od Mellorse.

Kočka je z pytle venku společně s různými jinými koťaty. Slyšelas, že se moje manželka Berta vrátila do mé nemilující náruče a usídlila se v hájovně, kde – abych se vyjádřil neuctivě – vyčmuchala krysu v podobě lahvičky od Cotyho. Jiné důkazy nenašla, aspoň pár dní, než udělala kravál kvůli té spálené fotografii. Ve druhé ložnici našla sklo a zadní kartón. Na kartónu bohužel někdo načmáral pár kresbiček a několikrát opakovaný monogram C.S.R. To ale ještě neodhalilo žádnou stopu, dokud se nevloupala do chaty, kde našla jednu tvoji knihu, autobiografii herečky Judity, s tvým jménem Constance Stewart Reidová na titulní stránce. Potom několik dní obcházela a hlasitě rozhlašovala, že moje milostnice není nikdo menší než sama lady Chatterleyová. Doneslo se to nakonec až faráři, panu Burroughsovi a siru Cliffordovi. Ti pak podnikli zákonné kroky proti mé choti, která zmizela, poněvadž má odjakživa smrtelnou hrůzu před policií.

Sir Clifford si mě zavolal, a tak jsem k němu šel. Mluvil okolo a vypadalo to, že na mě má dopal. Pak se zeptal, jestli vím, že padlo dokonce jméno milostivé paní. Řekl jsem, že klepy nikdy neposlouchám a že mě překvapuje, když tuhle novinku slyším od samotného sira Clifforda. Prohlásil, že je to ovšem hrozná urážka, a já mu pověděl, že mám v kuchyňce na kalendáři královnu Marii, nepochybně proto, že Její Veličenstvo patří do mého harému. Neocenil však můj sarkasmus. Řekl mi v podstatě, že jsem vykřičený nemrava, který chodí s rozepjatým poklopcem, a já mu v podstatě odpověděl, že on si nemá vůbec co rozepínat, takže mě vyhodil. Odjíždím od soboty za týden a už mě tady víckrát nikdo neuvidí.

Pojedu do Londýna a má stará bytná, paní Ingerová, Coburské náměstí 17, mi buďto pronajme pokoj, nebo mi nějaký najde.

Buď si jist, že tě tvé hříchy vyhledají, zvlášť když jsi ženatý a ona se jmenuje Berta –

Nebylo tam ani slovo o ní nebo k ní. Connii to mrzelo. Taky mohl napsat pár slov útěchy nebo povzbuzení. Ale věděla, že jí nechává volnost, volnost vrátit se na Wragby a ke Cliffordovi. I to ji mrzelo. Nemusel být tak falešně rytířský. Přála si, aby byl Cliffordovi řekl: „Ano, je to moje milenka a spím s ní a jsem na to pyšný!“ Ale tak daleko jeho odvaha nesahala.

Tak tedy její jméno spojují v Tevershallu s jeho jménem! Je to ale patálie! Ale na to se brzy zapomene.

Měla zlost, složitou a zmatenou zlost, která ji ochromovala. Nevěděla, co udělat nebo co říkat, a tak nedělala a neříkala nic. Pokračovala v Benátkách ve stejném způsobu života, vyjížděla si gondolou s Duncanem Forbesem, koupala se a nechala dny plynout. Duncan, který do ní byl před deseti roky dost skličujícím způsobem zamilovaný, se do ní zamiloval znovu. Ale ona mu řekla: „Chci od mužů jen jedno, aby mi dali pokoj.“

Duncan jí tedy dával pokoj a byl vlastně docela rád, že to tak dopadlo. Ale stejně jí poskytoval mírný proud jakési podivné a zvrácené lásky. Chtěl být v její společnosti.

„Napadlo tě někdy,“ řekl jí jednou, „jak málo jsou lidé spolu ve spojení? Podívej se na Daniela! Je krásný jako syn slunce! Ale podívej se, jak v té své kráse vypadá osaměle! A přece se vsadím, že má ženu a rodinu a nemohl by od nich odejít.“

„Zeptej se ho!“ řekla Connie.

Duncan se zeptal. Daniel řekl, že je ženatý a má dvě děti, oba chlapce, sedmiletého a devítiletého. Ale neprojevil nad tím žádné dojetí.

„Snad jenom lidé, kteří jsou schopní opravdového soužití, mají tenhle výraz, jako by byli ve vesmíru sami,“ poznamenala Connie. „V těch ostatních je nějaká lepkavost, lepí se k mase, jako Giovanni.“ A, pomyslela si v duchu, jako ty, Duncane.