Kapitola 5

Jednoho mrazivého jitra s chabým únorovým sluncem si Clifford a Connie vyšli na procházku přes park do lesa. Totiž Clifford se vezl ve svém pojízdném křesle s bafajícím motorkem a Connie šla vedle něho.

Štiplavý vzduch čpěl pořád sírou, ale na to si už oba zvykli. Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř. Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.

Ovce pokašlávaly v drsné, mrazem sežehnuté trávě parku, kde v důlcích drnů ležela modravá jinovatka. Přes park vedla cestička k brance do lesa, krásná růžová stužka. Clifford ji dal nedávno posypat prosátým štěrkem z haldy dolu. Když kamení a výměty z podsvětí vyhořely a vydaly svou síru, jasně zrůžověly, za suchých dnů jako krevety a za mokrého počasí víc do tmava, jako krabi. Teď měl štěrk bledě růžovou barvu krevet s modravě bílým nádechem jinovatky. Connii se to vždycky líbilo, to prosáté a jasně růžové podnoží. Vždycky něco zlého pro něco dobrého.

Clifford opatrně řídil ze svahu návrší od zámečku a Connie přidržovala vozík rukou. Před nimi stál les, nejblíž lískové houští a za ním hustá nafialovělá doubrava. Na pokraji lesa hopkali a pásli se králíci. Najednou se vznesly v černém šiku vrány a odletěly přes kousek viditelné oblohy.

Connie otevřela branku do lesa a Clifford projel pomalu, se supěním motorku, na širokou lesní cestu, která vedla do vršku průsekem v lískovém houští. Les byl pozůstatkem velkého hvozdu, kde kdysi lovíval Robin Hood, a tahle lesní cesta bývala prastarou průjezdní tepnou napříč krajem. Ale teď ovšem to byla jenom cesta soukromým lesem. Silnice z Mansfieldu se točila oklikou k severu.

V lese bylo všechno nehybné, staré listí na zemi zůstávalo zespoda ojíněno. Ozval se drsný křik sojky a třepetání křídel spousty drobného ptactva. Ale nebyla tu žádná zvěř, žádní bažanti. Byli vybiti za války a les byl ponechán bez ochrany, dokud si teď Clifford nesehnal znovu hajného.

Clifford les miloval; miloval staré duby. Měl pocit, že mu patří už po celé generace. Chtěl je chránit. Chtěl zachovat tohle místo neporušené, uzavřené před světem.

Motorek pomalu bafal do vršku, vozík se kodrcal a kymácel přes zmrzlé hroudy. A najednou se vlevo objevila mýtina, kde nebylo nic než spleť odumřelého kapradí, tu a tam tenký a vytáhlý mladý stromek a veliké pařezy, vystavující své seříznuté vršky a chapadlovité kořeny, bez života. A černé skvrny, kde dřevorubci pálili podrost a osekané větve.

Bylo to jedno z míst, která sir Geoffrey dal za války vykácet na dříví do zákopů. Celý pahorek, jenž se povlovně zvedal napravo od průseku, byl obnažený a podivně osiřelý. Na jeho temeni, kde kdysi stávaly duby, zelo teď holé místo, odkud bylo vidět přes stromy k důlní železnici a na nový důl ve Stacks Gate. Connie zůstala stát a dívala se, byl to průlom do čiré odloučenosti lesa. Vpouštěl dovnitř svět. Ale Cliffordovi to neřekla.

Tohle obnažené místo Clifforda vždycky podivně popuzovalo. Prodělal válku a viděl, co znamenala. Ale nepocítil opravdu vztek, dokud neuviděl tenhle holý vršek. Dal ho znovu osázet. Ale ten vršek v něm vzbudil nenávist k siru Geoffreymu.

Clifford seděl s nehybnou tváří, zatímco pojízdné křeslo jelo pomalu do kopce. Když se octli na vrcholu stoupání, zastavil; nechtěl riskovat sjezd po dlouhém a velice kostrbatém svahu. Seděl a díval se na zelenavý pás lesní cesty klesající dolů, na světlý průsek mezi kapradím a duby. Na úpatí pahorku cesta zahýbala a ztrácela se, ale v tak půvabné a povlovné křivce, že to připomínalo rytíře a dámy na ořích a komoních.

„Tohle pokládám za skutečné srdce Anglie,“ řekl Clifford Connii, jak tam seděl v chabém únorovém slunci.

„Myslíš?“ ozvala se a posadila se v modrých pletených šatech na pařez u cesty.

„Určité! Tohle je stará Anglie, její srdce, a chci je zachovat neporušené.“

„Ovšem,“ přisvědčila Connie. Ale právě když to říkala, uslyšela houkat jedenáct z dolu ve Stacks Gate. Clifford byl na ten zvuk tak zvyklý, že ho ani nevnímal.

„Chci, aby tenhle les zůstal dokonalý… nedotčený. Nechci, aby po něm někdo chodil,“ prohlásil Clifford.

Zazněl v tom jistý patos. Les si dosud podržel něco z tajemnosti divoké staré Anglie, ale kácení sira Geoffreyho za války mu zasadilo ránu. Jak tiché byly ty stromy s křivolakou spletí nesčetných větví proti obloze a s šedými neústupnými kmeny, tyčícími se z hnědého kapradí! Jak bezpečně mezi nimi poletovali ptáci! A kdysi tady bývala vysoká a lučištníci a mniši tudy putovali na oslech. To místo něco pamatovalo, dosud pamatovalo.

Clifford seděl v bledém slunci s odleskem světla na hladkých, celkem světlých vlasech a v ruměné plné tváři měl nevyzpytatelný výraz.

„Když přijdu sem, vadí mi víc než kdy jindy, že nemám syna,“ řekl.

„Ale ten les je starší než tvoje rodina,“ poznamenala Connie jemně.

„Jistě!“ odpověděl Clifford. „Ale my jsme ho zachovali. Nebýt nás, zmizel by… byl by už pryč jako ostatek toho hvozdu. Člověk musí zachovat něco ze staré Anglie!“

„Musí?“ namítla Connie. „Když je to třeba zachovat, zachovat proti nové Anglii? Je to smutné, já vím.“

„Jestli nezůstane zachován alespoň kus staré Anglie, neudrží se Anglie vůbec,“ řekl Clifford. „A my, kdo máme takovýhle majetek a cítíme s ním, máme povinnost ho zachovat.“

Nastala smutná odmlka.

„Ano, na chvíli,“ řekla Connie.

„Na chvíli! To je všechno, co zmůžeme. Můžeme přispět jenom svou troškou. Mám pocit, že každý muž z našeho rodu tou svou troškou přispěl, od té doby, co nám to tady patří. Člověk může jít proti konvenci, ale musí zachovat tradici.“ Znovu se odmlčeli.

„Jakou tradici?“ zeptala se pak Connie.

„Tradici Anglie! Tady toho!“

„Ano,“ přisvědčila po chvíli.

„Proto pomáhá mít syna; jednotlivec je jenom článek v řetězu,“ řekl Clifford.

Connie na řetězech nijak nelpěla, ale neřekla nic. Myslela na to, jak podivně neosobně zatoužil po synovi.

„Je mi líto, že syna mít nemůžeme,“ ozvala se pak.

Upřeně se na ni zadíval okrouhlýma bledě modrýma očima.

„Bylo by skoro dobře, kdybys měla dítě s nějakým jiným mužem,“ řekl. „Kdybychom to vychovali na Wragby, patřilo by nám a tomuhle místu. Nevěřím tak zvlášť silně v otcovství. Kdybychom měli dítě na vychování, bylo by to naše a udrželo by rod. Nezdá se ti, že to stojí za úvahu?“

Connie k němu konečně vzhlédla. Dítě, její dítě, pro něj bylo prostě „to“. To… to… to!

„Ale co ten jiný muž?“ zeptala se.

„Záleží na tom tolik? Dotýkají se nás tyhle věci opravdu nějak hluboce?… Měla jsi toho milence v Německu… co to znamená teď? Skoro nic. Mně se zdá, že na těchhle bezvýznamných aktech a spojeních, jaká v životě navazujeme, tolik nezáleží. Pominou, a kde jsou? Kde?… Kde že loňské sněhy jsou?… Záleží na tom, co člověku v životě vytrvá; mně záleží na mém vlastním životě, na jeho dlouhém pokračování a rozvoji. Ale co záleží na příležitostných vztazích? A zvlášť na sexuálních vztazích! Když je lidé komicky nepřehánějí, zapomene se na ně jako na páření ptáků. A správně. Co na nich záleží? Záleží na celoživotním společenství. Na společném životě den po dni, ne na jednom či dvojím společném vyspání. My dva jsme manželé, ať se s námi stane, co stane. Jsme na sebe zvyklí. A zvyk je podle mého názoru daleko důležitější než jakékoli příležitostné vzrušení. Dlouhý, pomalý a vytrvalý proces… tím žijeme… ne nějakou náhodnou křečí. Dva lidé, kteří žijí spolu, vpadnou ponenáhlu do jakéhosi souzvučného rytmu, vibrují složitě jeden podle druhého. To je pravé tajemství manželství, ne sex; aspoň ne sex ve své primitivní funkci. My dva se spolu prolínáme v manželství. Když se toho budeme držet, měli bychom zvládnout tuhle sexuální záležitost, jako si zařizujeme návštěvu u zubaře, když nám už osud v tomhle ohledu dal fyzicky šach mat.“

Connie seděla a poslouchala ho s jakýmsi úžasem i s jakýmsi strachem. Nevěděla, jestli má Clifford pravdu, nebo ne. Byl tu Michaelis, kterého milovala, jak si říkala. Ale ta její láska byla v jistém smyslu jenom výlet z manželství s Cliffordem, z toho dlouhého a pomalého důvěrného návyku, utvářeného léty strádání a trpělivosti. Lidská duše možná potřebuje výlety a nesmějí jí být odpírány. Ale pointa takového výletu je, že se z něho člověk vrací domů.

„A to by ti nevadilo, čí bych měla dítě?“ zeptala se.

„Ale Connie, spolehl bych se přece na tvůj přirozený smysl pro slušnost a pro výběr. Někomu nehodnému bys prostě nedovolila, aby na tebe sáhl.“

Vzpomněla si na Michaelise. Ten absolutně odpovídal Cliffordově představě o někom nehodném!

„Jenže lidé mohou mít rozdílné představy o tom, kdo je něčeho hodný či nehodný.“

„Ba ne,“ odpověděl. „Stojíš o mne. Nevěřím, že bys někdy mohla stát o někoho, kdo by se mi z hloubi duše protivil. Tvůj rytmus by ti to nedovolil.“

Connie mlčela. Na takovou logiku se nedalo odpovědět, protože byla tak z gruntu falešná.

„A čekal bys, že ti o tom řeknu?“ zeptala se a vzhlédla k němu skoro pokradmu.

„Vůbec ne, radši bych to nevěděl… Ale souhlasíš se mnou, viď, že takový náhodný sexuální styk nic neznamená ve srovnání s dlouhým, společně prožitým životem? Nezdá se ti, že člověk může takovou sexuální záležitost prostě podřídit potřebám dlouhého života? Prostě jí využít, když ho to k tomu táhne? Koneckonců, záleží opravdu na takovém chvilkovém vzrušení? Není celý problém života v pomalém formování celistvé osobnosti, po celá léta? V prožití harmonicky plného života? Roztříštěný život není k ničemu. Jestli tě nedostatek sexu tříští, běž a najdi si milence. Jestli tě tříští to, že nemáš dítě, měj dítě, jestli můžeš. Ale dělej to jenom tak, abys žila plným životem, a ten znamená trvalou harmonii. A my dva to dokážeme spolu… nemyslíš?… když se přizpůsobíme nutnosti a zároveň to přizpůsobení vetkáme v jednu tkáň s naším ustáleným životem. Nezdá se ti?“

Connii jeho slova tak trochu ohromila. Věděla, že Clifford má teoreticky pravdu. Ale když se skutečně dotkla svého ustáleného života s ním, pak zaváhala. Je skutečně jejím osudem vetkávat se věčně do jeho života až nadosmrti? A nic víc?

Jenom tohle? Má se spokojit s tím, že s ním bude v jednom kuse tkát ten ustálený život, jedinou osnovu, ale vyšívanou možná příležitostným květem nějakého dobrodružství? Ale jak může sama vědět, co bude cítit napřesrok? Jak to může člověk vůbec kdy vědět? Jak může říci ano na celá dlouhá léta? To malé ano, vyslovené jedním vydechnutím? Proč by se člověk měl dát připíchnout tím motýlím slovem? Samozřejmě, že to slovo musí odtřepetat a zmizet, a po něm přijdou další ano a další ne! Jako poletující motýli.

„Máš myslím pravdu, Clifforde. Pokud tě chápu, tak s tebou souhlasím. Jenomže život to všechno může otočit z docela nové stránky.“

„Ale dokud to život z nové stránky neotočí, tak souhlasíš?“

„Jistě. Opravdu myslím, že ano.“

Zahleděla se na hnědého křepeláka, který vyběhl postranní stezkou, díval se směrem k nim se zdviženým čumákem a tiše, tlumeně poštěkával. Za psem rychle a tiše vykročil nějaký už s puškou, obličejem proti nim, jako by se je chystal napadnout, ale místo toho se zarazil, zasalutoval a obrátil se dolů z kopce. Byl to jenom ten nový hajný, ale nahnal Connii strach, připadalo jí, že se vynořil tak prudce a výhrůžně. Tak ho vnímala, jako náhlý hrozivý záblesk zčistajasna.

Měl na sobě tmavozelený dyftýnový oblek a kamaše… ve starém stylu, zarudlý obličej a rezavé kníry a chladný výraz v očích. Sestupoval rychle ze svahu.

„Mellorsi!“ zavolal na něj Clifford.

Muž se pružně obrátil a zasalutoval rychlým drobným gestem, voják!

„Otočil byste mi to křeslo a roztlačil mě? Líp se mi pojede,“ řekl Clifford.

Muž si okamžitě přehodil pušku přes rameno a přistoupil zase těmi zvláštními rychlými, ale měkkými pohyby, jako by chtěl zůstat neviditelný. Byl středně vysoký a štíhlý a mlčel. Na Connii se vůbec nepodíval, jenom na pojízdné křeslo.

„Connie, tohle je náš nový hajný, Mellors. Vy jste se ještě s milostivou paní nesetkal, Mellorsi?“

„Ne, pane!“ přišla pohotově neutrální odpověď.

Muž smekl klobouk, jak tu stál, a odhalil husté, skoro plavé vlasy. Hleděl Connii přímo do očí neuhýbavým, nebojácným a neosobním pohledem, jako by chtěl vidět, co je ta dáma zač. Probouzel v ní plachost. Plaše mu pokývla hlavou a on si přendal klobouk do levé ruky a lehce se jí uklonil, jako džentlmen, ale neřekl vůbec nic. Zůstal chvíli bez pohnutí s kloboukem v ruce.

„Ale nějakou dobu tady už jste, že?“ zeptala se ho Connie.

„Osm měsíců, paní… milostivá paní!“ opravil se klidně.

„A líbí se vám to?“

Podívala se do očí jemu. Trochu je přimhouřil, ironicky nebo snad drze.

„Ale jo, děkuju za voptání, milospaní! Sem tady vocáď…“ Znovu se lehce uklonil, otočil se, nasadil si klobouk a vykročil, aby se chopil vozíku. Při posledních slovech zapadl do těžkopádného, širokého a protáhlého nářečí… snad taky posměšně, poněvadž dřív nebylo v jeho hlase po nářečí ani stopy. Mluvil skoro jako džentlmen. Buď jak buď to byl zajímavý, živý, svérázný chlapík, sám pro sebe, ale sebejistý.

Clifford nastartoval motorek, muž pozorně otočil vozík a postavil ho předkem ze svahu, který se povlovně táhl k tmavému lískovému houští.

„To je všechno, sire Clifforde?“ zeptal se pak.

„Ne, pojďte radši s námi pro případ, že by to uvízlo. Při stoupání ten motorek není dost silný.“ Muž se rozhlédl po svém psu… starostlivě se rozhlédl. Křepelák se na něj podíval a lehce zavrtěl ohonem. Muži se na okamžik mihl v očích záblesk úsměvu, posměšného nebo škádlivého vůči Connii, pak zmizel a hajný se tvářil zase bezvýrazně. Pustili se dost rychle z kopce, hajný s rukou na opěradle pojízdného křesla, a udržoval je v přímém směru. Vypadal spíš jako svobodný voják než jako sluha. A něčím Connii připomínal Tommyho Dukese.

Když se přiblížili k lískovému houští, Connie se najednou rozběhla a otevřela branku do parku. Jak potom stála a držela ji, oba muži se na ni podívali, když ji míjeli. Clifford kriticky a ten druhý se zvědavým lhostejným údivem; jako by se chtěl neosobně přesvědčit, jak vypadá. A ona v jeho modrých neosobních očích zahlédla výraz jakéhosi utrpení a odloučení, ale zároveň i jistou vroucnost. Ale proč jen je tak povznesený, tak stranou?

Jakmile Clifford projel brankou, zastavil a hajný dvorně přispěchal, aby ji zavřel.

„Proč jsi běžela otevřít?“ zeptal se Clifford svým tichým klidným hlasem, který prozrazoval, že mu to je proti mysli. „Mellors by to byl udělal.“

„Myslela jsem, že pojedeš rovnou dál,“ řekla Connie.

„A nechám tě, abys běžela za námi?“ podivil se Clifford.

„Proč ne, já někdy ráda běhám!“

Mellors se znovu chopil křesla s naprosto netečným výrazem, ale Connie cítila, že si všiml všeho. Když tlačil vozík do srázného návrší v parku, dýchal zrychleně pootevřenými rty. Byl ve skutečnosti dost křehký. Podivně plný životnosti, ale trochu křehký a zaražený. Vycítila to svým ženským instinktem.

Connie zůstala pozadu a nechala vozík předjet. Den nějak zešedl; kousek modré klenby, který těžce spočíval na kruhovém roubení mlhy, se znovu zatáhl, víko se přiklopilo a bylo cítit lezavý chlad. Chystalo se sněžit. Samá šeď, samá šeď! Svět vypadal vyčerpaně.

Vozík čekal na vrcholku růžové cestičky. Clifford se ohlédl po Connii.

„Snad nejsi unavená?“ zeptal se.

„Ale ne!“ odpověděla.

Jenomže byla. Zmocnilo se jí divné, malátné roztoužení, nějaká nespokojenost. Clifford si toho nevšiml: takové věci nevnímal. Ale ten cizí muž to poznal. Connii náhle všechno v jejím světě a životě připadalo vyčerpané a ta nespokojenost byla starší než okolní kopce.

Dorazili k domu a kolem k zadnímu vchodu, kde nebyly schody. Clifford se dokázal sám přehoupnout na nízkou domácí kolečkovou židli; měl velice silné a obratné paže. Connie potom zdvihla břímě jeho mrtvých nohou.

Hajný, který čekal v pozoru, až bude propuštěn, všechno bedlivě pozoroval a nic mu neušlo. Když viděl, jak Connie přenáší v náručí mužovy nehybné nohy na druhou židli, zatímco Clifford se přitom otočil kolem své osy, zbledl jakýmsi strachem. Poděsilo ho to.

„Díky za pomoc, Mellorsi,“ řekl Clifford ledabyle, když se rozjížděl chodbou k příbytkům pro služebnictvo.

„Nic jiného, pane?“ ozval se neutrální hlas, jako hlas ve snu.

„Už nic, na shledanou.“

„Na shledanou, pane.“

„Na shledanou. Byl jste hodný, že jste vytlačil ten vozík do kopce… Doufám, že to pro vás nebylo moc těžké,“ řekla Connie, ohlížejíc se na hajného před dveřmi.

Jeho oči se na okamžik setkaly s jejími, jako by se byl probudil. Vzal ji na vědomí.

„Ale ne, vůbec ne!“ řekl rychle. Pak opět upadl do širokých tónů místního nářečí: „Brejden, milospaní!“

„Kdo to je ten tvůj hajný?“ zeptala se Connie u oběda.

„Mellors. Vidělas ho přece,“ řekl Clifford.

„Já vím, ale odkud se tu vzal?“

„Odnikud. Je odtud z Tevershallu… syn nějakého horníka myslím.“

„A byl sám horníkem?“

„Kovářem na dole myslím, kovářem v dílnách. Ale dva roky před válkou tady dělal hajného… předtím, než narukoval. Můj otec o něm vždycky měl dobré mínění, takže když se vrátil a ucházel se na dole o zaměstnání v dílně, vzal jsem ho zkrátka zpátky sem jako hajného. Byl jsem opravdu hrozně rád, že jsem ho dostal… je skoro nemožné najít tady pořádného hajného… na to musí být člověk, co zná lidi.“

„A není ženatý?“

„Byl. Jenomže mu žena utekla… s různými chlapy… ale nakonec s jedním horníkem ze Stacks Gate, a myslím, že tam žije pořád.“

„Takže je ten člověk sám?“

„Víceméně. Má ve vesnici matku… a nějaké dítě myslím.“

Clifford se na Connii podíval svýma bledýma, lehce vystouplýma očima, ve kterých se mu objevil jakýsi nepřítomný výraz. Navenek se zdál duševně čilý, ale uvnitř jeho duch připomínal atmosféru střední Anglie, neprůhledný opar, kouř a mlhu. A ta mlha jako by se teď ploužila blíž k povrchu. Takže když se na Connii zadíval tím svým podivným způsobem a poskytoval jí ty podivně přesné informace, měla pocit, že se spodní vrstvy jeho ducha zastírají mlhou, nicotou. A to ji děsilo. Připadal jí tím nějak neosobní, skoro až k slabomyslnosti.

A matně si uvědomovala jeden z velkých zákonů lidské duše: když citlivá duše utrpí nějakou otřesnou ránu, která nezabije tělo, duše se zdánlivě zotaví stejně jako tělo. Ale je to jenom zdání. Je to vlastně jenom mechanismus znovunabytého zvyku. Pomalu, poznenáhlu začne být duševní poranění citelné, jako podlitina, která jen pomalu začíná strašlivě bolet, až to pronikne celou psýchou. A právě když si myslíme, že jsme se zotavili a zapomněli, musíme hrozné následky nést nejtíže.

Tak tomu bylo s Cliffordem. Jakmile byl jednou „v pořádku“, jakmile byl zpátky na Wragby a psal svoje povídky a připadal si přese všechno jistý životem, zdálo se, že zapomněl a našel znovu veškerou duševní rovnováhu. Ale teď, jak míjela léta, Connie cítila, jak v něm znovu vyvstává podlitina strachu a hrůzy a šíří se v něm. Nějakou dobu tkvěla tak hluboko, že nebolela, jako by vůbec neexistovala. Ale teď se začala znovu hlásit šířícím se strachem, skoro ochromením. Duševně byl pořád ještě čilý. Ale to ochromení, ta podlitina z příliš velkého šoku postupně zachvacovala jeho aktivní já.

A jak se šířila v něm, Connie cítila, že se šíří i v ní. Její duši postupně zachvacovala jakási vnitřní hrůza, nějaká prázdnota, lhostejnost ke všemu. Když byl Clifford vyburcován, dokázal pořád ještě brilantně mluvit a jakoby ovládat budoucnost: například když jí onehdy v lese vykládal, že by měla mít dítě a dát Wragby dědice. Ale druhý den všechna ta brilantní slova jako by zvadla v suché listí, zkroucené a rozpadající se v prach, nic ve skutečnosti neznamenající, odvívané každým závanem větru. Nebyla to listnatá slova života plného mízy, mladé energie a patřící ke stromu. Byla to hromada spadaného listí života, který zjalověl.

Tak jí to připadalo ve všem. Havíři v Tevershallu znovu mluvili o stávce a Connii se znovu zdálo, že to není projev energie, nýbrž podlitina z války, která nějaký čas nebolela, ale teď pomalu vystupuje na povrch a vyvolává velkou bolest neklidu a trnutí nespokojenosti. Podlitina vězela hluboko, velice hluboko… podlitina falešné, nelidské války. Bylo by třeba mnoha let, aby živá krev celých generací rozpustila ohromnou černou sedlinu sražené krve hluboko v duších i tělech. A bylo by třeba nové naděje.

Chudinka Connie! Jak léta utíkala, vzmáhal se v ní strach z nicotnosti vlastního života. Začínala postupně cítit Cliffordův i svůj duševní život jako nicotu. Jejich manželství, jejich celistvý život, založený na důvěrném návyku, o kterém Clifford mluvil: byly dny, kdy jí to všechno připadalo naprosto prázdné a nicotné. Byla to slova, jenom slova. Jedinou skutečností byla nicota a nad ní pokrytectví slov.

Byl tu Cliffordův úspěch: čubčí bohyně! Pravda, byl skoro slavný a jeho knihy mu vynášely na tisíc liber ročně. Jeho fotografie se objevovaly všude. V jedné galerii byla jeho bysta a ve dvou galeriích jeho portrét. Byl pokládán za nejmodernější z moderních hlasů. Se svým nepřirozeně pokrouceným smyslem pro reklamu se stal za čtyři pět let jedním z nejznámějších mladých „intelektuálů“. Co s tím měl co dělat intelekt, Connie dost dobře nechápala. Clifford byl opravdu chytrý při té lehce humorné analýze lidí a jejich motivů, která nakonec všechno rozcupuje na cáry. Ale připomínalo to spíš štěňata, která trhají na cáry podušky z pohovky, ledaže to nebylo mladé a hravé, nýbrž podivně staré a dost paličatě ješitné. Bylo to přízračné a nebylo to nic. Takový pocit se znovu a znovu ozýval na dně Conniiny duše: neznamená to všechno dohromady nic, je to obdivuhodné předvádění nicoty. Ale přece jenom předvádění. Předvádění! Předvádění!

Michaelis z Clifforda udělal ústřední postavu divadelní hry; už načrtl zápletku a napsal první jednání. Michaelis totiž dovedl předvádět nicotu ještě lépe než Clifford. Byl to v těch mužích poslední zbytek vášně: vášně předvádět se. Sexuálně byli bez vášně, dokonce odumřelí. A Michaelisovi nešlo o peníze. Ani Clifford se nehnal především za penězi, i když je vydělával, kde mohl, poněvadž peníze jsou pečetí a stvrzením úspěchu. A o ten jim právě šlo. Oba dva se chtěli jaksepatří předvést… osobně se předvést, aby tím načas zaujali široké obecenstvo.

Bylo to divné… to prostituování s čubčí bohyní. Connie, která stála vlastně mimo a jejíž vzrušení z úspěchu otupělo, v tom viděla zase jenom nicotu. Dokonce i prostituovat se s čubčí bohyní bylo nicotné, třebaže se muži zprostituovali nesčetněkrát. Nicota i v tom.

Michaelis Cliffordovi o hře napsal. Connie to ovšem věděla už dávno. A Clifforda to opět vzrušilo. Znovu se předvede, předvede ho někdo druhý, a v příznivém světle. Pozval Michaelise s prvním jednáním na Wragby.

Michaelis přijel: v létě, ve světlém obleku a v bílých jelenicových rukavicích, se slézovými orchidejemi pro Connii, velice šarmantní, a první jednání mělo ohromný úspěch. Dokonce i Connii vzrušilo… až do toho zbytku morku, který jí zůstal. A Michaelis, vzrušený svou mocí vzrušovat, byl opravdu báječný… a v Conniiných očích přímo krásný. Viděla v něm onu pradávnou nehybnost nějaké rasy, která už nemůže ztratit žádné další iluze, snad extrémní případ nečistoty, která je čistá. Na opačném pólu svého bezmezného prostituování s čubčí bohyní se zdál čistý, čistý jako africká maska ze slonoviny, v jejíchž slonovinových křivkách a ploškách se nečistota jako ve snu proměňuje v čistotu.

Okamžik čirého vzrušení s oběma Chatterleyovými, když Connii a Clifforda prostě strhl, patřil k vrcholným okamžikům Michaelisova života. Měl úspěch: strhl je. Dokonce i Clifford se do něho na chvíli zamiloval… jestli se to tak dá vyjádřit.

Proto byl Mick druhý den ráno víc nesvůj než kdy jindy: neklidný, poničený, s nervózníma rukama v kapsách kalhot. Connie za ním v noci nepřišla… a on nevěděl, kde ji najít. Koketa!… V okamžiku jeho triumfu!

Zašel za ní ráno nahoru do jejího pokoje. Věděla, že přijde. A jeho neklid byl očividný. Zeptal se jí na svou hru… zdá se jí dobrá? Musel slyšet její chválu: vzrušovalo ho to posledním slabým záchvěvem vášně víc než jakýkoli sexuální orgasmus. A ona chválou přímo překypovala. Ale celou tu dobu v hloubi duše věděla, že je ta hra nicotná.

„Podívej se!“ vyhrkl konečné. „Co abychom si to spolu jasně vyřešili? Co abychom se vzali?“

„Vždyť jsem přece vdaná,“ namítla užasle, ale nic při tom necítila.

„Ach s ním…! Rozvede se s tebou docela klidně… Co abychom se vzali my dva? Chci se oženit. Vím, že by to pro mne bylo to nejlepší… oženit se a vést pravidelný život. Žiju pekelně, tříštím se prostě na kusy. Podívej se, my dva jsme pro sebe jako stvoření… jako rukavička na ruku. Proč bychom se nevzali? Vidíš nějaký důvod, proč ne?“

Connie se na něj dívala s úžasem, ale necítila vůbec nic. Tihle muži jsou všichni stejní, všechno podstatné vynechají. Něco jim vybuchne v hlavě, vyletí jako rachejtle, a čekají, že se dáte unést k nebesům, zavěšené za jejich špejličky.

„Ale vždyť jsem už vdaná,“ opakovala. „Nemůžu Clifforda opustit, to přece víš.“

„Ale proč? Proč ne?“ vykřikl. „Za půl roku nebude ani vědět, že jsi pryč. Neví, že vedle něho vůbec někdo existuje. Ten člověk tě přece vůbec nepotřebuje, pokud vidím; je naprosto zaujatý sám sebou.“

Connie cítila, že v tomhle má Mick pravdu. Ale cítila také, že sám je sotva příklad nesobeckosti.

„Nejsou snad všichni muži zaujatí sami sebou?“ zeptala se.

„No, víceméně, to připouštím. Muž musí, aby prorazil. Ale o to tady nejde. Jde o to, co může ženě poskytnout. Jestli jí dokáže jaksepatří zpříjemnit život nebo ne. Když to nedokáže, nemá na ni právo…“ Odmlčel se a zadíval se na ni svýma kulatýma oříškovýma očima, skoro hypnoticky. „A já si myslím,“ dodal, „že dokážu ženě zpříjemnit život, jak si jen sakra může přát. V tom za sebe myslím můžu ručit.“

„Jak zpříjemnit život?“ zeptala se Connie s upřeným pohledem, dosud plným jakéhosi úžasu, který navenek vypadal jako vzrušení, ale uvnitř necítila docela nic.

„Jak jen budeš chtít, sakra, jak si vzpomeneš! Budeš mít šaty, nějaké ty šperky, půjdeš si do jakého chceš baru, seznámíš se s každým, kdo tě bude zajímat, pořádně to roztočíš… budeš cestovat a něco znamenat, kam jen přijdeš… Krucinál, prostě užiješ si, co jen tě napadne!“

Vychrlil to téměř s triumfální fanfárou a Connie se na něj dívala jako oslněná, ale ve skutečnosti necítila naprosto nic. Sám povrch její mysli byl sotva polechtán zářivými vyhlídkami, které jí Michaelis nabízel. Sama nejvnějšnější vrstva její bytosti, která by jindy pocítila vzrušení, teď sotva zareagovala. Nevyvolalo to v ní prostě žádný pocit, nedokázala se „odvázat“. Jenom seděla a omámeně zírala a necítila nic, pouze někde kolem větřila neobyčejně nepříjemný pach čubčí bohyně.

Mick seděl jako na trní, nakláněl se k ní v křesle a visel na ní očima téměř hystericky, a kdo ví, jestli z ješitnosti úpěnlivěji toužil, aby odpověděla ano, nebo jestli ho víc ochromovala hrůza z možnosti, že to ano opravdu řekne?

„Musela bych si to rozmyslet,“ řekla Connie. „Teď nemůžu odpovědět. Tobě se třeba zdá, že o Clifforda nejde, ale jde. Když si uvědomíš, jak je bezmocný…“

„Krucinál už jednou! Jestli má chlap vytloukat kapitál ze své bezmocnosti, mohl bych já začít naříkat, jak jsem opuštěný, a vždycky jsem byl, a vyrukovat s celým tím sentimentálním dojákem! Krucinál sakra, jestli chlap nemá jiné doporučení než svou bezmocnost…“

Odvrátil se, zatínaje zuřivě pěsti v kapsách kalhot. Ten večer jí řekl:

„Přijdeš dnes v noci ke mně, viď? Já sakra nevím, kde spíš ty.“

„Dobrá!“ přisvědčila.

Tu noc byl ještě nervóznější milenec v té své podivné křehké nahotě malého chlapečka. Connie nedokázala dospět k vlastnímu vyvrcholení dřív, než byl hotov on. A tou chlapeckou nahotou a křehkostí v ní vzbudil jakousi žádostivou vášeň; musela pokračovat, když on skončil, s divokým zmítáním a vlněním beder, zatímco on se hrdinně držel vztyčený a zůstával v ní s veškerým vypětím vůle a sebeobětováním, dokud nedosáhla svého vyvrcholení s osudovými drobnými výkřiky.

Když se od ní konečně odtáhl, řekl jí zatrpklým, skoro výsměšným polohlasem:

„To nemůžeš být hotová zároveň s mužským, co? Musíš se dorazit sama! Abys vždycky měla vrch!“

Těch pár slov v tom okamžiku pro ni znamenalo jeden ze životních šoků. Vždyť to jeho pasívní odevzdání byl naprosto očividně jediný způsob, jak byl schopen styku.

„Co tím myslíš?“ zeptala se ho.

„Víš dobře, co tím myslím. Pokračuješ vždycky celé hodiny, když jsem já hotový… a já musím držet se zaťatými zuby, dokud si to neodbudeš vlastním přičiněním.“

Tenhle nečekaný projev brutality právě v okamžiku, kdy všecka zářila jakousi nevýslovnou rozkoší a jistým druhem lásky k němu, ji přímo omráčil. Vždyť koneckonců jako tolik moderních mužů skončil málem dřív, než začal. A to nutilo ženu k aktivitě.

„Ale snad chceš, abych pokračovala, abych došla k vlastnímu ukojení?“ namítla.

Pochmurně se zasmál. „Chci to! To je dobré! Chci držet se zaťatými zuby, zatímco ty se činíš za mě!“

„Nebo to nechceš?“ naléhala.

Vyhnul se té otázce. „Krucinál, všechny ženské jsou stejné!“ utrhl se. „Buďto se k tomu nedostanou vůbec, jako by tam byly mrtvé… nebo čekají, až má chlap po všem, a pak si to začnou odbývat samy, a chlap aby držel. Ještě jsem neměl ženskou, která by byla hotová zároveň se mnou.“

Connie slyšela tuhle novou informaci z mužské strany jenom na půl ucha. Byla omráčená jeho nepřátelstvím vůči sobě… jeho nepochopitelnou brutalitou. Připadala si tak nevinná.

„Ale chceš přece, abych byla taky ukojená, ne?“ opakovala.

„No dobrá! Proč ne. Ale ať mě čert veme, jestli je to pro mužského nějaká zábava držet a čekat, až bude ženská hotová…“

Tenhle projev znamenal jednu z nejkrutějších ran Conniina života. Něco v ní zabil. Nebyla do Michaelise nikdy celá divá; dokud sám nezačal, ani o něj nestála. Nikdy o něj vlastně nestála doopravdy. Ale když si s ní jednou začal, připadalo jí jenom přirozené, že s ním sama dochází k svému vlastnímu vyvrcholení. Skoro ho za to milovala… tu noc ho skoro milovala a chtěla se za něj vdát.

Třeba to instinktivně vytušil, a právě proto musel všechno jedním úderem zbořit: jako domek z karet. Všechen její sexuální cit k němu, a k jakémukoli muži, se tu noc zhroutil. Její život odpadl od jeho života tak naprosto, jako by Michaelis nikdy neexistoval.

A procházela pak životem jako pustinou. Nebylo tu už nic než ten prázdný šlapací mlýn, kterému Clifford říkal celistvý život, vleklé spolužití dvou lidí, kteří jsou zvyklí bydlet spolu v jednom domě.

Nicota! Přijmout tu velkou nicotu života jí připadalo jako se životem skoncovat. Všechna ta spousta rušných a důležitých maličkostí, které dohromady tvoří celkový závěrečný součet nicoty!