Kapitola 19

Drahý Clifforde, obávám se, že došlo k tomu, cos předvídal. Opravdu jsem se zamilovala do jiného muže a doufám, že se se mnou rozvedeš. Bydlím teď s Duncanem v jeho bytě. Psala jsem ti, že byl s námi v Benátkách. Jsem hrozně nešťastná kvůli tobě, ale snaž se to brát klidně. Už mě vlastně nepotřebuješ a já bych nesnesla vrátit se na Wragby. Opravdu se pro tebe nehodím, jsem nejspíš moc netrpělivá a sobecká. Ale nemůžu se už vrátit a žít s tebou. A je mi to všecko tak strašně líto, kvůli tobě. Ale když se nenecháš moc rozčilit, uvidíš, že ti to nebude tak strašně vadit. Osobně jsi o mě vlastně tolik nestál. Tak mi odpusť a zbav se mě.

Clifforda tenhle dopis vnitřně nepřekvapil. Vnitřně věděl už dlouho, že ho Connie opouští. Ale naprosto odmítal připustit si to navenek. Proto ho to navenek postihlo jako strašná rána a otřes. Na povrchu si udržoval důvěru k ní naprosto nedotčenou.

A takoví jsme. Silou vůle oddělujeme své vnitřní intuitivní poznání od toho, co si vědomě přiznáváme. To vyvolává stav strachu nebo neblahé předtuchy, ve kterém rána, když pak dopadne, působí desetkrát drtivěji.

Clifford byl jako hysterické dítě. Hrozně paní Boltonovou vyděsil, když ho našla sedět v posteli, smrtelně bledého a vytřeštěného do prázdna.

„Ale sire Clifforde, copak je to s vámi?“

Žádná odpověď! Polekala se, že snad ho ranila mrtvice. Rozběhla se k němu a ohmatala mu obličej a změřila tep.

„Bolí vás něco! Pokuste se mi povědět, kde vás bolí? Povězte mi!“

Žádná odpověď!

„Propánakrále! Tak zatelefonuju do Sheffieldu pro doktora Carringtona a doktor Lecky by mohl přiběhnout hned.“

Vykročila ke dveřím, když ji dutým hlasem zarazil:

„Ne!“

Zůstala stát a upřeně se na něj zadívala. Měl žlutý a prázdný obličej, jako obličej idiota.

„Chcete říct, že doktora nemám volat?“

„Ne! Nechci ho,“ ozval se hrobový hlas.

„Ale sire Clifforde, jste přece nemocný a já si to nemůžu vzít na zodpovědnost. Musím poslat pro doktora, nebo bych to odnesla já.“

Pauza, a potom dutý hlas řekl:

„Nejsem nemocný. Moje žena se nevrátí.“ – Bylo to, jako by promluvila socha.

„Nevrátí? To myslíte milostivá paní?“ Paní Boltonová postoupila o krůček k posteli. „Ale tomu nevěřte! Můžete se spolehnout, že se milostivá paní vrátí.“

Socha na lůžku se nezměnila, ale přisunula jí po pokrývce nějaký dopis.

„Přečtěte si to!“ řekl hrobový hlas.

„Ale jestli je to dopis od milostivé paní, milostivá paní by jistě nechtěla, abych četla její dopis vám, sire Clifforde. Můžete mi říct, co píše, jestli si přejete.“

„Přečtěte si to!“ opakoval hlas.

„Inu, když musím, udělám to, abych vás poslechla, sire Clifforde.“

A přečetla si ten dopis.

„To mě tedy milostivá paní překvapila,“ řekla pak. „Slíbila tak svatosvatě, že se vrátí!“

Na obličeji v posteli jako by se prohloubil výraz divokého, ale nehybného zoufalství. Paní Boltonová to pozorovala znepokojeně. Věděla, s čím má co dělat: s mužskou hysterií. Neošetřovala nadarmo vojáky, poznala přitom ledacos o téhle velice nepříjemné chorobě.

Byla na sira Clifforda trochu rozzlobená. Každý člověk při zdravém rozumu by musel vědět, že je jeho žena zamilovaná do někoho jiného a že se ho chystá opustit. Byla si jistá, že i sir Clifford si to vnitřně naprosto uvědomoval, jenomže si to nechtěl přiznat. Kdyby si to byl přiznal a připravil se na to, nebo si to přiznal a aktivně proti tomu se svou ženou bojoval, to by bývalo mužné jednání. Ale ne! Věděl to, a celou tu dobu se pokoušel obalamutit sám sebe, že to tak není. Cítil, jak ďábel mrská ohonem, a namlouval si, že se na něj usmívají andělé. Tenhle stav předstírání teď vedl ke krizi předstírání a k duševnímu vykloubení, k hysterii, která je formou nepříčetnosti. „To má z toho,“ říkala si v duchu trochu nenávistně, „že pořád myslí jen na sebe. Je tak zapletený do svého vlastního nesmrtelného já, že když dostane ránu, je jako mumie zamotaná do svých obvazů. Jen se na něj podívejme!“

Ale hysterie je nebezpečná a ona byla ošetřovatelka, její povinností bylo dostat ho z toho. Každý pokus apelovat na jeho mužnost a hrdost by to jen zhoršil, protože jeho mužnost odumřela, aspoň dočasně, jestli ne definitivně. Jenom by se svíjel jako červ, pořád měkčí a měkčí, a pomátl by se ještě víc.

Nezbývalo nic jiného než uvolnit v něm jeho sebelítost. Jako ta dáma u Tennysona se musel vyplakat, nebo umřít.

A tak paní Boltonová začala plakat první. Zakryla si obličej rukou a prudce se rozeštkala. „To bych byla nikdy do milostivé paní neřekla, nikdy!“ Vzlykala a najednou v sobě sebrala všechen starý žal a bol a prolévala slzy vlastní trpkosti. Jakmile jednou začala, plakala docela přirozeně, poněvadž měla proč plakat.

Clifford myslel na zradu, kterou na něm spáchala ta ženská Connie, a nakažlivost žalu mu zaplnila oči slzami, které mu začaly stékat po tvářích. Plakal sám nad sebou. Paní Boltonová, jakmile viděla, že mu po obličeji bez výrazu kanou slzy, utřela si honem vlastní tváře kapesníčkem a naklonila se k němu.

„Nesmíte si to tak brát, sire Clifforde!“ konejšila ho s překypujícím dojetím. „Neberte si to tak, neberte, ještě si sám ublížíte!“

Jeho tělo se náhle zachvělo zatajeným dechem němého vzlyku a slzy mu vyhrkly rychleji. Položila mu ruku na paži a sama se znovu rozslzela. Opět se zachvěl jako v křeči a ona mu objala ramena. „No tak, no tak! Netrapte se přece, netrapte! Nesmíte si to tak brát!“ konejšila ho a slzy jí kanuly z očí. A přitáhla ho k sobě a objímala jeho mohutná ramena a on jí položil tvář na ňadra a vzlykal, až se mu mocná ramena třásla a poskakovala, a ona mu jemně hladila tmavě plavé vlasy a vrkala: „No tak! No tak! No tak! Nic si z toho nedělejte, no tak!“

A on ji objal a přitiskl se k ní jako dítě a smáčel jí slzami přednici bílé naškrobené zástěry a bledě modrých kartounových šatů. Konečně se docela přestal ovládat.

Tak ho posléze políbila a houpala ho na svých prsou a v srdci si říkala: „Ach sire Clifforde! Ach vy pyšní a mocní Chatterleyové! Takhle hluboko jste klesli!“ A nakonec dokonce usnul jako dítě. A ona pocítila vyčerpanost a šla do svého pokoje a zároveň se tam smála i plakala ve vlastním hysterickém záchvatu. Bylo to tak směšné! Bylo to tak strašné! Takový pád! Taková hanba! A zároveň to bylo tak zneklidňující.

Clifford se od té chvíle choval k paní Boltonové jako dítě. Držel ji za ruku a opíral si jí hlavu o prsa, a když ho jednou zlehka políbila, žadonil: „Ano! Líbejte mě! Líbejte mě!“ A když mu myla houbou jeho mohutné plavé tělo, prosíval stejně: „Líbejte mě!“ A ona ho zlehka líbala na tělo, všude, napůl posměšně.

A on ležel s podivnou, prázdnou tváří jako dítě, s trochou dětského údivu. A ulpíval na ní vykulenýma dětskýma očima v uvolněném zbožňování madony. Z jeho strany šlo o naprosté uvolnění; rezignoval na veškerou mužnost a propadal se zpátky do dětství, opravdu zvráceně. A pak jí sahal za výstřih a ohmatával jí ňadra a vítězoslavně je líbal, ve zvrácené vítězoslávě, že si počíná jako dítě, třebaže je dospělý.

Paní Boltonovou to zároveň vzrušovalo a zahanbovalo, zároveň to milovala i nenáviděla. Ale nikdy ho neodstrčila ani nepokárala. A pohroužili se do ještě těsnější tělesné důvěrnosti, zvrácené důvěrnosti, kdy on byl dítě propadlé napohled naivní upřímnosti a údivu, který vypadal skoro jako náboženské vytržení; bylo to zvrácené naplnění slov: „Ledaže byste byli opět jako maličcí.“ – Kdežto ona byla Magna mater, plná moci a síly, a měla to velké plavé mužské dítě plně v rukou.

Zvláštní bylo, že když tohle mužské dítě, kterým teď Clifford byl a kterým se postupně stával už léta, přišlo konečně na svět, bylo daleko průraznější a průbojnější než skutečný muž, kterým kdysi býval. To dnešní zvrácené, mužské dítě bylo opravdový podnikatel, když šlo o obchodní záležitosti, byl naprosto stoprocentní muž, ostrý jako jehla a nepřístupný jako kus ocele. Když byl venku mezi lidmi, sledoval své vlastní zájmy a „zveleboval“ své důlní podniky, projevoval skoro nadpřirozenou prohnanost, tvrdost a prudkou razanci. Jako by mu právě jeho pasivita a prostituování vůči Magně mater pronikavě zostřovaly pohled do hmotných obchodních záležitostí a propůjčovaly mu jistou pozoruhodnou nelidskou průraznost. Hovění soukromým emocím, naprosté ponížení vlastní mužnosti jako by mu propůjčovalo nějakou druhou přirozenost, chladnou, skoro vizionářskou podnikatelskou prozíravost. V podnikání byl úplně nelidský.

A v tom paní Boltonová triumfovala. „Jde nahoru!“ říkávala si pyšně. „A je to moje práce! Namouduši, s lady Chatterleyovou by se takhle nikdy nezmohl. Taková muže dopředu nepostrčí. Chtěla ho moc sama pro sebe.“

Ale jak jím zároveň v nějakém koutku své záhadné ženské duše opovrhovala a jak ho nenáviděla! Byl pro ni padlou bestií, svíjejícím se netvorem. A zatímco mu ze všech sil pomáhala a podněcovala ho, v nejodlehlejším koutku svého dávného zdravého ženství jím krutě a bezmezně pohrdala. Poslední vagabund byl lepší než on.

Jeho chování ke Connii bylo podivné. Trval na tom, že ji chce zase vidět. A trval navíc na tom, aby přijela na Wragby. V tom byl definitivně a skálopevně rozhodnut. Connie přece svatosvatě slíbila, že se na Wragby vrátí.

„Ale má to nějaký smysl?“ namítla paní Boltonová. „Nemůžete ji nechat běžet a zbavit se jí?“

„Ne! Řekla, že se vrátí, a tak se musí vrátit!“

Paní Boltonová mu už neodporovala. Věděla, s čím má co dělat.

Nemusím ti vykládat, jak na mě tvůj dopis zapůsobil (psal Connii do Londýna). Snad by sis to dovedla představit, kdyby ses o to pokusila, ale nepochybuji, že kvůli mně svou představivost namáhat nebudeš.

Mohu ti odpovědět jenom tohle: musím tě osobně vidět, tady na Wragby, než budu s to něco podniknout. Slíbila jsi svatosvatě, že se na Wragby vrátíš, a já tě beru za slovo. Ničemu nevěřím a ničemu nerozumím, dokud tě osobně neuvidím, tady za normálních okolností. Nemusím ti ani říkat, že nikdo tady nic netuší, takže tvůj návrat bude docela normální. Jestli pak, až si spolu promluvíme, nezměníš názor, bezpochyby se nějak dohodneme.

Connie ten dopis ukázala Mellorsovi.

„Chce se ti začít mstít,“ řekl, když jí dopis vracel.

Connie mlčela. Trochu ji překvapilo, když si uvědomila, že se Clifforda bojí. Bála se přiblížit se k němu. Bála se ho, jako by byl zlý a nebezpečný.

„Co mám dělat?“ zeptala se.

„Nic, jestli nechceš nic dělat.“

Odepsala a pokusila se Cliffordovi odmítnout. Odpověděl:

Jestli se na Wragby nevrátíš teď, budu předpokládat, že se jednou přece jen vrátíš, a zařídím se podle toho. Nechám prostě všechno, jak to je, a budu tu na tebe čekat, i kdybych čekal padesát let.

Poděsilo ji to. Tohle bylo zákeřné tyranizování. Nepochybovala, že Clifford svá slova myslí vážně. Nerozvede se s ní a dítě bude jeho, ledaže by se jí podařilo prokázat jeho nelegitimnost.

Po nějaké době starostí a soužení se rozhodla na Wragby zajet. Hilda pojede s ní. Napsala to Cliffordovi. Odpověděl:

Tvou sestru neuvítám, ale dveře před ní nezavřu. Nepochybuji, že ti nadržovala, když jsi dezertovala od svých povinností a odpovědnosti, tak nečekej, že projevím radost, až ji uvidím.

Jely na Wragby. Clifford nebyl doma, když přijely. Přijala je paní Boltonová.

„Ach milostivá paní, to není ten šťastný návrat, ve který jsme doufali, viďte?“

„Že není?“ podivila se Connie.

Tak tahle ženská to ví! Kolik toho ví nebo tuší ostatní služebnictvo?

Vešla do domu, který teď nenáviděla každou žilkou. Rozlehlý a roztažený masív budov jí připadal zlověstný, jako by jí vyhrožoval. Nebyla už jeho paní, byla jeho oběť.

„Dlouho tady nevydržím,“ pošeptala vyděšeně Hildě.

A trpěla, když šla do své vlastní ložnice a ujala se nad ní znovu vlády, jako by se bylo nic nestalo. Nenáviděla každou minutu ve zdech Wragby.

S Cliffordem se setkaly až dole u večeře. Byl ve smokingu s černým motýlkem, rezervovaný a velice povýšeně džentlmenský. Při jídle se choval dokonale zdvořile a udržoval zdvořilou konverzaci, ale všechno to zavánělo nepříčetností.

„Co všechno ví služebnictvo?“ zeptala se Connie, když panská vyšla z jídelny.

„O tvých záměrech? Vůbec nic.“

„Paní Boltonová to ví,“

„Paní Boltonová nepatří tak docela ke služebnictvu,“ řekl.

„No co, mně je to vlastně jedno.“

Napětí trvalo až do chvíle, kdy dopili kávu a Hilda prohlásila, že půjde nahoru do svého pokoje.

Když odešla, seděli Clifford s Connií mlčky. Nikdo z nich nechtěl začít mluvit. Connie byla ráda, že se Clifford netváří dojemně, udržovala ho pokud možná v co největší povýšenosti. Prostě mlčky seděla a dívala se na své ruce.

„Nejspíš ti vůbec nevadí, že jsi nedodržela slovo?“ řekl konečně.

„Nemůžu si pomoct.“

„A kdo tedy může, když ne ty?“

„Asi nikdo.“

Hleděl na ni se zvláštním chladným vztekem. Byl na ni zvyklý. Bývala jakoby zazděna do jeho vůle. Jak si teď troufá zklamat ho a zpřetrhat tkáň jeho každodenního života? Jak si troufá vykolejit takhle jeho osobnost?

„A kvůli čemu se vlastně ke všemu obracíš zády?“ naléhal.

„Kvůli lásce!“ odpověděla. Bylo nejlepší mluvit v banálních frázích.

„Kvůli lásce k Duncanu Forbesovi? Ale ta ti přece nestála za to, když jsi poznala mne. Chceš říct, že ho teď miluješ nade všechno na světě?“

„Člověk se mění,“ řekla.

„Možná! Možná že máš rozmary. Ale pořád mě ještě musíš přesvědčit o důležitosti té změny. Ve tvou lásku k Duncanu Forbesovi prostě nevěřím.“

„A proč bys na ni měl věřit? Jde o to, aby ses se mnou rozvedl, ne abys věřil v mé city.“

„A proč bych se s tebou měl rozvádět?“

„Protože už tady nechci žít. A ty mě ve skutečnosti nepotřebuješ.“

„To promiň! Já se neměním. Pokud jde o mne, jsi moje žena a byl bych radši, kdybys důstojně a klidně zůstala pod mou střechou. Když necháme stranou osobní city, a ujišťuju tě, že pro mne to znamená nechat stranou zatraceně hodně, je to pro mne hrozné jako smrt, nechat si rozvrátit životní řád tady na Wragby, rozbít ten slušný každodenní pořádek, a jen pro nějaký tvůj vrtoch.“

Po chvíli mlčení řekla:

„Nemůžu si pomoct. Musím odsud. Čekám dítě.“

I on se na chvíli odmlčel.

„A kvůli tomu dítěti musíš odsud?“ zeptal se konečně.

Přikývla.

„A proč? Duncanu Forbesovi záleží tolik na tom jeho potěru?“

„Rozhodně víc, než by na něm záleželo tobě,“ řekla.

„Myslíš? Chci svou ženu, a nevidím důvod, proč bych ji nechal odejít. Jestli chce mít dítě pod mou střechou, prosím, vítám ji i to dítě za předpokladu, že zůstane zachována slušnost a životní řád. Chceš mi snad namluvit, že Duncan Forbes tě drží pevněji než já? Tomu nevěřím.“

Nastalo ticho.

„Copak nechápeš,“ řekla pak Connie, „že od tebe musím odejít a že musím žít s člověkem, kterého miluju?“

„Ne, to nechápu! Nedám za tvou lásku ani zlámanou grešli, ani za toho člověka, kterého prý miluješ. Takovým frázím nevěřím.“

„A vidíš, já ano.“

„Říkáš? Drahá madam, ujišťuji vás, že jste příliš inteligentní, abyste věřila své vlastní lásce k Duncanu Forbesovi. Věř mi, i teď ti ve skutečnosti záleží víc na mně. Tak proč bych přistupoval na takový nesmysl?“

Cítila, že v tom má pravdu. A cítila, že už nemůže mlčet.

„Protože ten člověk, kterého miluju, není Duncan,“ řekla a vzhlédla k němu. „Jenom jsme řekli, že je to Duncan, abychom šetřili tvoje city.“

„Šetřili moje city?“

„Ano! Protože ten, koho opravdu miluju – a teď mě za to budeš nenávidět –, je pan Mellors, který tady dělal hajného.“

Kdyby byl Clifford mohl vyskočit ze židle, byl by to udělal. Obličej mu zežloutl a spaloval ji očima vytřeštěnýma nad tou pohromou.

Pak se zvrátil do židle, lapal po dechu a zadíval se do stropu.

Konečně se vzpřímil.

„Ty tvrdíš, že mi říkáš pravdu?“ zeptal se a vypadal přitom vražedně.

„Ano! Vždyť to víš.“

„A kdy sis s ním začala?“

„Na jaře.“

Mlčel jako zvíře chycené do pasti.

„Tak jsi to byla ty, v té ložnici v hájovně?“

Věděl to tedy vnitřně celou tu dobu.

„Ano!“

Dosud se předkláněl v židli a zíral na ni jako zvíře zahnané do kouta.

„Panebože, ty bys zasloužila vyhladit z povrchu země!“

„Proč!“ vykřikla slabě.

Ale on jako by ji neslyšel.

„Ten nýmand! Ten klacek nafoukaná! Ten pacholek mizerná! A ty se s ním taháš celou tu dobu, když jsi byla tady a on byl můj sluha! Panebože, panebože, má ta zvířecí ženská prohnanost nějakou hranici?“

Byl bez sebe vztekem, jak taky očekávala.

„A ty mi tvrdíš, že chceš mít dítě s takovým mizerou?“

„Ano! A budu ho mít.“

„Budeš! Víš to určitě! Jak dlouho to víš?“

„Od června.“

Nebyl schopen slova a znovu dostal ten podivně prázdný výraz dítěte.

„Člověk se diví,“ řekl konečně, „že se něco takového vůbec smí narodit.“

„Jakého takového?“ zeptala se.

Podíval se na ni podivně a neodpověděl. Bylo zřejmé, že nemůže ani pochopit fakt Mellorsovy existence ve spojitosti se svým vlastním životem. Byla to čirá, nevýslovná, bezmocná nenávist.

„A ty mi tvrdíš, že si ho chceš vzít? A přijmout jeho zaneřáděné jméno?“ vypravil ze sebe konečně.

„Ano, to chci.“

Zůstal opět jako omráčený bleskem.

„Ano!“ řekl potom. „To dokazuje pravdu toho, co jsem si o tobě myslel vždycky: nejsi normální, nemáš to v hlavě v pořádku. Patříš k těm pološíleným zvráceným ženským, které přitahuje zkaženost, la nostalgie de la boue, touha po blátě!“

Najednou začal skoro zasněně moralizovat, vidět sám sebe jako ztělesněné dobro a lidi jako Mellorse a Connii ztělesněné bahno, zlo. Jako by se rozplýval ve své vlastní svatozáři.

„Tak nemyslíš, že bude nejlepší, když se se mnou rozvedeš a skoncuješ to?“

„Ne! Můžeš si jít, kam chceš, ale já se s tebou nerozvedu,“ řekl idiotsky.

„Proč ne?“

Mlčel s paličatostí imbecila.

„Strpěl bys dokonce, aby to dítě bylo podle zákona tvoje a tvým dědicem?“ řekla.

„Do dítěte mi nic není.“

„Ale jestli to bude chlapec, bude to podle zákona tvůj syn a zdědí tvůj titul i Wragby.“

„Do toho mi nic není,“ řekl.

„Ale musí ti být! Udělám všechno, aby to dítě podle zákona tvoje nebylo. Ať je radši nemanželské a moje, kdyby nemohlo být Mellorsovo.“

„Udělej si, co chceš.“

Nedalo se s ním pohnout.

„A nechceš se se mnou rozvést?“ řekla. „Můžeš si vzít za záminku Duncana! Není třeba uvádět skutečné jméno. Duncanovi by to nevadilo.“

„Nikdy se s tebou nerozvedu,“ prohlásil, jako by zatloukal hřebík.

„Ale proč ne? Protože já to chci?“

„Protože jednám podle své chuti, a k tomu chuť nemám.“

Bylo to marné. Šla nahoru a řekla Hildě, jak to dopadlo.

„Radši zítra odjeď,“ řekla Hilda, „a počkej, až přijde k rozumu.“

A tak Connie strávila půl noci balením svých ryze soukromých a osobních věcí. Ráno si poslala kufry na nádraží, aniž o tom řekla Cliffordovi. Rozhodla se, že se s ním setká, jenom aby se s ním před polednem rozloučila.

Ale promluvila si s paní Boltonovou.

„Musím se s vámi rozloučit, paní Boltonová, však víte proč. Ale spoléhám na vás, že o tom nebudete mluvit.“

„Můžete se spolehnout, milostivá paní, i když je to pro nás tady zlá rána. Ale doufám, že s tím druhým pánem budete šťastná.“

„S tím druhým pánem! Je to pan Mellors, a mně na něm opravdu záleží. Sir Clifford to ví. Ale neříkejte nikomu nic. A jestli se vám jednou bude zdát, že by sir Clifford svolil k rozvodu, napište mi, ano? Ráda bych se pořádně vdala za muže, na kterém mi záleží.“

„To vám věřím, milostpaní. Na mě se můžete spolehnout. Budu věrná siru Cliffordovi a budu věrná i vám, protože vidím, že máte oba svým způsobem pravdu.“

„Děkuju vám. A podívejte se, ráda bych vám dala tohle – smím?“ A tak Connie opustila Wragby ještě jednou a odjela s Hildou do Skotska. Mellors se odstěhoval na venkov a našel si práci na jednom statku. Měl v úmyslu dosáhnout pokud možná svého rozvodu, bez ohledu na to, jestli se podaří rozvod Connii. A šest měsíců chtěl pracovat v zemědělství, aby si jednou mohli pořídit s Connií nějaké malé hospodářství, do kterého by vložil svou energii. Protože bude muset mít nějakou práci, třeba těžkou práci, a bude si muset vydělat na vlastní živobytí, i když mu Conniin kapitál umožní začátek.

Takže budou muset čekat až na jaro, až se narodí dítě a až opět přijde časné léto.

Na statku Old Heanor, 29. září

Dostal jsem se sem trochu protekcí, protože znám z vojny inženýra společnosti Richardse. Statek patří důlní společnosti Butler a Smitham, sklízejí tady seno a pěstují oves pro důlní poníky. Není to soukromý podnik. Ale mají tu krávy a prasata a všechno ostatní a já dostávám třicet šilinků tejdně jako čeledín. Správce Rowley mě zapřahuje do tolika úkolů, co jen může, takže se do Velikonoc naučím co nejvíc. O Bertě jsem nic neslyšel. Nemám ponětí, proč se neobjevila u rozvodového řízení, ani kde je či co má za lubem. Ale když si dám pokoj až do března, doufám, že budu volný. A ty si nic nedělej ze sira Clifforda. Jednou se tě bude chtít taky zbavit. Stačí, když tě nechá aspoň v klidu.

Bydlím docela slušně v jedné staré chalupě v Nádražácké uličce. Domácí je strojvůdce v High Parku, vyčouhlý vousáč, náramně pobožný. Jeho žena je taková cácorka stará, zbožňuje všechno, co souvisí s vyššími kruhy, vybranou angličtinu a pořád samé „dovolte!“ Ale přišli ve válce o jediného syna a to jim dalo pořádnou ránu. Mají dceru, hotové slonbidlo, chodí na učitelský ústav a já jí někdy pomáhám s úkoly, takže jsme jako jedna rodina. Ale jsou to velice slušní lidé a ke mně jsou až moc hodní. Rozmazlujou mě asi víc než tvoje okolí tebe.

Sedlačení se mi docela líbí. Nijak člověka neinspiruje, ale já žádnou inspiraci nehledám. Na koně jsem zvyklý a krávy, i když jsou hrozně ženské, na mě působí uklidňujícím vlivem. Když sedím s hlavou opřenou o jejich boky a dojím, je mi zrovna utěšeně. Mají tu šest moc pěkných herefordek. Oves jsme právě sklidili a bavilo mě to, i když jsem si rozedřel ruce a hodně pršelo. Lidí si moc nevšímám, ale vycházím s nimi docela dobře. Většinu věci prostě ignoruju.

Na dolech je to s prací špatné; je tady uhelný revír jako v Tevershallu, jenomže hezčí. Sedávám někdy U Wellingtona a mluvím s havíři. Pořád nadávají, ale nic nezmění. Každý říká, že havíři z Nottinghamu a Derby mají srdce na pravém místě. Ale zbytek jejich anatomie musí být na nepravém místě, ve světě, který v nich nic nevidí. Mám je rád, ale radost z nich moc velkou nemám; nemají dost té staré bojovné jiskry. Mluví pořád o znárodnění, znárodnění těžebních poplatků, znárodnění všech dolů. Ale nemůžeš znárodnit uhlí a všechna ostatní průmyslová odvětví nechat, jak jsou. Mluví o nových způsobech využití uhlí, jak se o to pokouší sir Clifford. Třeba se to tu a tam podaří, ale sotva všeobecně. Ať se vyrábí, co chce, musí se to taky prodat. Havíři jsou hodně neteční. Cítí, že celý ten zatracený krám je odsouzen k záhubě, a já tomu taky věřím. A oni jsou odsouzenci s tím. Někteří z těch mladších mají plno řeči o sovětech, ale není v nich moc přesvědčení. Nejsou vlastně přesvědčeni o ničem, leda o tom, že všechno je bordel a svinstvo. I za sovětů se musí dál prodávat uhlí, v tom je ta potíž.

Máme tu spoustu průmyslového obyvatelstva a to je třeba nakrmit, takže se ten zatracený kolotoč nějak musí udržet v chodu. Ženské toho dnes namluví daleko víc než chlapi a jsou daleko sebevědomější. Chlapi jsou schlíplí, cítí blížící se záhubu a chodí, jako by se nedalo nic dělat. Nikdo ostatně neví, co by se vlastně mělo dělat, přes všecky ty řeči. Mladí se vztekají, protože nemají na útratu. Celý jejich život závisí na utrácení peněz, a teď nemají utrácet co. To je ta naše civilizace a naše výchova: přimět masy k naprosté závislosti na utrácení peněz, a peníze pak dojdou. Šachty pracujou dva, dva a půl dne v tejdnu a nejsou vidět žádné známky zlepšení ani na zimu. To znamená, že havíř musí živit rodinu za pětadvacet nebo třicet šilinků. Ženské jsou nejzuřivější. Ale dneska jsou taky nejzuřivější do utrácení.

Kdyby je tak člověk dokázal přesvědčit, že žít a utrácet není jedno a totéž! Ale marná snaha. Kdyby jen byli vychováni k životu místo k vydělávání a utrácení, vystačili by docela dobře s pětadvaceti šilinky. Kdyby nosili chlapi šarlatové nohavice, jak jsem ti povídal, nemysleli by tolik na peníze; kdyby mohli tančit a skákat a zpívat a vykračovat si a vypadat hezky, vyšli by s pár šestáky. A bavili by svoje ženy a jejich ženy zas je. Měli by se naučit chodit nazí a krásní a sborově zpívat a tančit staré kolové tance a vyřezávat si stoličky, na kterých sedí, a vyšívat si své vlastní odznaky. Pak by nepotřebovali peníze. A to je jediná cesta k řešení průmyslové otázky: naučit lidi žít a žít v kráse, bez potřeby utrácet. Ale to člověk nedokáže. Všichni dneska mají jednosměrné mozky. A davy lidí by se ani neměly snažit myslet, protože to nedovedou. Měly by žít a skotačit a uznávat velkého boha Pana. To je provždycky jediný bůh pro davy. Několik málo jednotlivců si může najít vyšší kulty, jestli chtějí. Ale davy by měly zůstat provždycky pohanské.

Jenže havíři nejsou pohanští, zdaleka ne. Je to smutná parta, parta živých mrtvol; mrtvá pro ženy, mrtvá pro život. Mládenci blázní s holkama na motocyklech a kde můžou, tancujou při džezu. Ale jsou hrozně mrtví. A stojí to peníze. Peníze člověka otráví, když je má, a vyhladoví, když je nemá.

Určitě už toho máš všeho dost. Ale nechci pořád mluvit jen o sobě a taky se nic se mnou neděje. Nerad na tebe moc myslím mozkem, to nás oba jenom plete. Ale samozřejmě teď žiju proto, abychom mohli žít spolu. Mám opravdu strach. Cítím ve vzduchu ďábla, a ten si na nás brousí zuby. Nebo ne ďábel, ale Mamon, a ten je myslím nakonec jenom davová vůle zástupů, které dychtí po penězích a nenávidí život. Ať je to, jak chce, cítím ve vzduchu obrovské bílé šmátrající spáry, které každého, kdo se pokouší žít, žít mimo dosah peněz, chtějí popadnout za krk a vymačkat z něho život. Nadcházejí zlé časy. Nadcházejí zlé časy, chlapci, nadcházejí zlé časy! Jestli to takhle půjde dál, nečeká průmyslové davy v budoucnosti nic jiného než smrt a zkáza. Někdy mám vnitřnosti jako na vodě a ty právě čekáš moje dítě. Ale to nic! Ať byly sebehorší časy, nikdy nedokázaly udusit květ šafránu, ba ani ženskou lásku. Takže nedokážou udusit mou touhu po tobě ani tu jiskřičku, která mezi námi hoří. Napřesrok budeme spolu. A třebaže mám strach, věřím v naši společnou budoucnost. Muž se má starat a ohánět, jak nejlíp dovede, a pak věřit něčemu mimo sebe. Proti budoucnosti se nemůžeme pojistit, leda svou vírou v to nejlepší, co je v nás, a v nějakou moc mimo nás. A já tedy věřím v ten plamínek mezi námi. Je to teď pro mne to jediné na světě. Nemám žádné přátele, žádné blízké přátele. Jenom tebe. A na ničem jiném než na tom plamínku mi dneska v životě nezáleží. Je tu jistě dítě, ale to je průvodní zjev. Jde o ten svatodušní rozvětvený plamen mezi tebou a mnou. Svatodušní není docela přesné slovo. Já a Bůh, to je trochu nafoukané. Ale ten rozvětvený plamínek mezi námi dvěma, ten platí!

Na tom trvám a budu trvat, přes všechny Cliffordy a Berty a důlní společnosti a vlády a peněžní davy na světě.

Proto vlastně na tebe nerad začínám myslet. Jenom mě to mučí a tobě to nepomůže. Nechci, abys ode mne byla pryč. Ale když se tím začnu trápit, jenom se tím něco kazí. Trpělivost, pořád jen trpělivost! Tohle bude moje čtyřicátá zima. A nemůžu za všechny ty zimy, které prošly. Ale tuhle zimu se budu držet svého svatodušního plamínku a budu mít trochu klidu. A nedovolím ho lidem sfouknout. Věřím ve vyšší mystérium, které nenechá udusit ani květ šafránu. A i když ty jsi ve Skotsku a já tady ve středozemí a nemůžu tě obejmout a stisknout nohama, přece z tebe něco mám. Moje duše se s tebou tiše třepetá ve svatodušním plamínku jako v tom míru při milování. Vykřesali jsme ten plamínek svým obcováním. I kvítí vzchází z obcování mezi sluncem a zemi. Ale je to křehká věc a potřebuje trpělivost a dlouhou pauzu.

Tak teď miluju cudnost, poněvadž v ní je mír zrozený z obcování. Jsem teď rád cudný. Mám to rád, jako mají sněženky rády sníh. Miluju tu cudnost, která je míruplnou pauzou v našem obcování, jako sněženka rozvětveného bílého ohně. A až přijde opravdové jaro, až se zase obejmeme, rozdmycháme ten plamínek do zářivého žlutého jasu. Ale teď ne, ještě ne! Teď je čas cudnosti, je to tak dobré být cudný, jako by mi duši protékala řeka s chladivou vodou. Miluju teď tu cudnost, že proudí mezi námi. Je jako čerstvá voda a déšť. Jak se někdo může chtít milkovat do omrzení? Jaká bída podobat se donu Juanovi a nebýt schopen vmilovat se do míru s tím rozsvíceným plamínkem, nebýt schopen cudnosti v chladivých mezidobích jako v proudu řeky!

Vidíš, tolik slov, poněvadž se tě nemůžu dotknout. Kdybych mohl spát s tebou v náručí, inkoust by mohl zůstat v kalamáři. Dovedli bychom spolu být cudní právě tak, jako se spolu dovedeme milovat. Ale musíme zůstat na chvíli odloučeni, a nejspíš je to tak moudřejší. Kdyby jen člověk měl jistotu!

To nic, to nic, nebudeme se zbytečně rozčilovat. Důvěřujeme přece tomu plamínku a bezejmennému božstvu, které jej chrání před sfouknutím. Je tu se mnou z tebe tolik, opravdu, až je to hanba, že tu nejsi celá.

Nedělej si nic ze sira Clifforda. Když ti nenapíše, nelam si s tím hlavu. Nemůže ti ve skutečnosti nic udělat. Počkej, nakonec se tě bude chtít zbavit, vyhnat tě. A jestli ne, udržíme se už z jeho dosahu. Ale on se ozve. Nakonec tě bude chtít vyplivnout jako něco odporného.

Teď se nemůžu odtrhnout ani od toho psaní.

Ale tím hlavním jsme spolu a musíme při tom vytrvat a zařídit si to tak, abychom se brzy setkali. Pan Frantík přeje paní Blažence dobrou noc, trochu sklesle, ale se srdcem plným naděje.