Kapitola 16
Connie se vrátila domů k hotovému křížovému výslechu. Clifford byl v době svačiny pryč, vrátil se těsně před bouřkou, a kde že je milostivá paní? Nikdo nevěděl, jen paní Boltonová si myslela, že šla na procházku do lesa. Do lesa, v takové bouřce? Clifford se pro jednou dal strhnout do stavu potřeštěné nervozity. Škubal sebou při každém zablesknutí a lekal se při každém zahřmění. Zíral do ledového lijavce, jako by to byl konec světa. Rozčiloval se čím dál víc.
Paní Boltonová se ho pokoušela ukonejšit.
„Jistě se schovala v chatě, než se to přežene. Nedělejte si starosti, milostivá paní je v pořádku.“
„Nelíbí se mi, že je v lese při takové bouřce! Nelíbí se mi, že je vůbec v lese. Je pryč už víc než dvě hodiny. Kdy vlastně odešla?“
„Chvilku předtím, než jste přišel domů.“
„V parku jsem ji neviděl. Bůhví, kde je a co se jí stalo.“
„Co by se jí stalo? Uvidíte, že se vrátí hned, jak přestane pršet. Jenom ten déšť ji zdržel.“
Ale milostivá paní se nevrátila hned, jak přestalo pršet. Naopak, čas utíkal, slunce zasvitlo posledními žlutými paprsky, a dosud po ní nebylo vidu ani slechu. Slunce zapadlo, stmívalo se a zazněl první úder gongu k večeři.
„Takhle to nejde!“ vybuchl Clifford. „Pošlu Fielda a Bettse, aby ji šli hledat!“
„Ne, to nedělejte!“ zvolala paní Boltonová. „Ještě by si mysleli, že jde o sebevraždu nebo něco takového. Nedávejte jim příležitost k řečem. Dovolte, abych seběhla k chatě a podívala se, jestli není tam. Já už ji určitě najdu!“
A tak ji Clifford po chvíli přemlouvání pustil.
A tak na ni Connie narazila v průseku, kde paní Boltonová bloudila, sama a pobledlá.
„Nesmíte se zlobit, že vás jdu hledat, milostpaní. Ale sir Clifford se tak rozčilil. Myslel si, že do vás uhodil blesk nebo že vás zabil vyvrácený strom. Rozhodl se poslat do lesa Fielda a Bettse, aby našli vaše tělo. Tak jsem si řekla, že radši půjdu sama, než nasadit všemu služebnictvu brouky do hlavy.“
Mluvila nervózně. Dosud viděla Connii ve tváři něhu a zasnění vášně a cítila její podráždění vůči sobě.
„Ovšem!“ řekla Connie. A nedokázala říci nic jiného.
Obě ženy se plahočily mlčky mokrým světem, zatímco v lese třeskavě pleskaly velké kapky. Když přišly do parku, Connie vykročila napřed a paní Boltonová se trochu zadýchala. Začínala baculatět.
„Clifford se zbláznil, že dělá takový povyk!“ řekla Connie konečně vztekle a vlastně sama pro sebe.
„Znáte přece muže! Rozčilují se rádi. Však on se uklidní, až milostivou paní uvidí!“
Connie byla jaksepatří dopálená, že paní Boltonová zná její tajemství; tím si byla jistá.
Najednou zůstala na pěšině stát.
„To je ohavné, takhle mě špehovat!“ vykřikla s planoucíma očima.
„Milostivá paní, to neříkejte! Byl by určitě poslal ty dva mužské a ti by šli rovnou do chaty. Já vlastně ani nevím, kde ta chata je.“
Connie se při té narážce ještě temněji zarděla vzteky. Ale dosud ji ovládala vášeň, nedokázala lhát. Nedokázala ani předstírat, že mezi ní a hajným nic není. Podívala se na druhou ženu, která tu stála tak potutelně se sklopenou hlavou, ale nějak, ve své ženskosti, jako spojenkyně.
„No dobrá!“ řekla. „Když je to tak. Mně to nevadí!“
„Vždyť je všecko v pořádku, milostivá paní! Jenom jste byla schovaná v chatě. Na tom přece nic není.“
Pokračovaly v cestě domů. Connie vpochodovala do Cliffordova pokoje, rozzuřená na něj, rozzuřená na jeho bledý ztrhaný obličej a vystouplé oči.
„Musím ti povědět, že nepovažuji za nutné, abys za mnou posílal služebnictvo!“ utrhla se na něho.
„Panebože!“ vybuchl. „Kdes byla, ženská? Jsi pryč celé hodiny, a v takové bouřce! Co sakra v tom zatraceném lese vůbec děláš? Cos tam hledala? Už jsou to hodiny, co přestalo pršet, hodiny! Víš vůbec, kolik je? Z tebe aby se člověk zbláznil? Kdes byla? Cos u všech sakrů dělala?“
„A co když se mi nechce vykládat ti to?“ Sundala si čapku a roztřásla si vlasy.
Podíval se na ni vypoulenýma očima a bělmo mu žloutlo. Vůbec mu nesvědčilo takhle se rozzuřit; paní Boltonová s ním pak měla několik dní hotové soužení. Connie se najednou uklidnila.
„Prosím tě!“ řekla mírněji. „Každý by myslel, že jsem byla bůhvíkde! Seděla jsem při té bouřce v chatě, rozdělala jsem si ohýnek a bylo mi tam dobře.“
Mluvila teď lehčeji. Koneckonců, proč ho vlastně ještě víc rozčilovat? Podíval se na ni podezíravě.
„A podívej se na svoje vlasy!“ řekl. „Podívej se, jak vypadáš!“
„Ano,“ řekla klidně. „Běhala jsem v dešti bez šatů.“
Zůstal na ni zírat neschopen slova.
„Ty jsi zešílela?“ vydechl nakonec.
„Proč? Protože mám ráda dešťovou sprchu?“
„A jak ses osušila?“
„Starým ručníkem a u ohně.“ Pořád na ni zíral ohromeně.
„A co kdyby někdo přišel?“ řekl.
„Kdo by přišel?“
„Kdo? Kdokoli! A Mellors. Nechodí tam? Musí tam přece přijít každý večer.“
„Taky tam přišel, později, když se vyjasnilo, nasypat zrní bažantům.“
Mluvila s udivující nonšalancí. Paní Boltonová, která poslouchala ve vedlejším pokoji, trnula obdivem. Jak přirozeně to tak některá dokáže!
„A co kdyby tam byl přišel, když jsi běhala v dešti bez šatů jako posedlá?“
„Nejspíš by se byl na smrt vyděsil a vzal co nejrychleji nohy na ramena.“
Clifford na ni pořád zíral jako zkamenělý. Nikdy si pak už neuvědomil, co mu v té chvíli táhlo v podvědomí. A byl příliš ohromen, než aby se mu ve vědomí zformovala jediná jasná myšlenka. Prostě slepě přijímal, co mu říkala. A obdivoval ji. Nemohl se ubránit obdivu k ní. Byla tak zardělá a hezká a hladká; milostně hladká.
„Budeš mít štěstí,“ řekl smířlivěji, „jestli se z toho dostaneš bez pořádného nachlazení.“
„Ba ne, nenachladila jsem se,“ odpověděla. Myslela přitom na slova toho druhého: Máš tu nejkrásnější prdel ze všech ženskejch! A hrozně, hrozně si přála, aby mohla Cliffordovi povědět, že jí to bylo řečeno při té slavné bouřce. Nu což! Zachovala se jako uražená královna a odešla se nahoru převléknout.
Ten večer k ní chtěl být Clifford milý. Četl právě jednu z nejnovějších vědecko-náboženských knih; měl v sobě kus předstírané zbožnosti a šlo mu egocentricky o budoucnost jeho vlastního já. Bylo mu podobné začít s Connií konverzaci o nějaké knize; aby měli o čem mluvit, museli si vzájemnou konverzaci skoro chemicky vydestilovat. Skoro chemicky si ji vydestilovat v hlavách.
„Co říkáš mimochodem tomuhle?“ řekl, sahaje po své knize. „Nemusela by sis ochlazovat rozpálené tělo běháním v dešti, kdybychom za sebou měli o pár věků delší evoluci. Aha, tady to je! – ‚Vesmír se nám projevuje ze dvou stránek; na jedné straně se fyzicky smršťuje, na druhé se spirituálně povznáší.‘“
Connie poslouchala, co přijde dál. Ale Clifford se odmlčel. Překvapeně se na něj podívala.
„A jestli se spirituálně povznáší,“ poznamenala, „co nechává tam dole, kde míval zadek?“
„Prosím tě! Ber toho autora, jak to myslí! Povznášení je podle mého názoru protiklad k tomu smršťování.“
„Tedy něco jako spirituální bubření!“
„Ne, teď vážně, bez žertu: myslíš si, že na tom něco je?“
Znovu se na něj podívala.
„Fyzicky smršťuje?“ řekla. „Vidím, že ty tloustneš, a já se nijak nesmršťuju. Myslíš si, že je slunce menší, než bývalo? Mně se to nezdá. A řekla bych, že to jablko, které Adam nabídl Evě, nebylo o moc větší, jestli vůbec, než naše zlatá reneta. Ty myslíš, že bylo?“
„Počkej, poslechni si to dál: ‚A pomalu se tak vyvíjí, s pomalostí nepochopitelnou pro naše časové míry, k novým tvůrčím podmínkám, v nichž náš fyzický svět, tak, jak ho známe dnes, bude znamenat jen vlnku, sotva rozeznatelnou od nicoty.‘“
Poslouchala ho se zábleskem veselí. Napadaly ji všechny možné neslušnosti. Ale řekla jenom:
„Bláhové kejkle! Jako by to autorovo nafoukané vědomíčko mohlo znát, co se prý děje takhle pomalu! Znamená to jenom, že on sám je fyzický zmetek v pozemském životě, a tak chce udělat zmetka z celého vesmíru. Samolibá drzost zakrslíka!“
„Jenom poslouchej! Nepřerušuj vážné úvahy velkého člověka! – ‚Dnešní světový řád vzešel z nepředstavitelné minulosti a najde svůj hrob v nepředstavitelné budoucnosti. Zbývá nevyčerpatelná říše abstraktních forem a tvůrčí síla se svou proměnlivou povahou, vždycky znovu určovanou svými vlastními výtvory a Bohem, na jehož moudrosti všechny formy řádu závisí.‘ – Vidíš, tohle je jeho závěr!“
Connie seděla a poslouchala to s opovržením.
„Je spirituálně nabubřelý,“ řekla. „Co toho dokáže nažvanit! Nepředstavitelno a světový řád v hrobě a říše abstraktních forem a tvůrčí síla s proměnlivou povahou a Pánbůh zapletený s formami řádu! Vždyť je to pitomost!“
„Musím přiznat, že je to trochu mlhavé, něco jako směs různých plynů, abychom tak řekli,“ připustil Clifford. „Ale stejně si myslím, že na tom něco je, na té myšlence, že se vesmír fyzicky smršťuje a spirituálně povznáší.“
„Myslíš? Tak ať se povznáší, jen když mě nechá klidně a solidně fyzicky tady dole!“
„To máš tak ráda svou fyzickou schránku?“ zeptal se.
„Miluju ji!“ A hlavou se jí kmitla slova: Máš tu nejkrásnější, nejkrásnější ženskou prdel na světě!
„To je vážně dost výjimečné; nedá se přece popřít, že je to břemeno. Ale žena nejspíš nenachází nejvyšší rozkoš v duševním životě.“
„Nejvyšší rozkoš?“ řekla a vzhlédla k němu. „Je snad tahle blbost nejvyšší rozkoš duševního života? Děkuju pěkně! To chci radši tělo! Věřím, že tělesný život je skutečnější než duševní život; když se tělo opravdu probudí k životu. Ale tolik lidí, jako ten tvůj slavný žvanil, má jenom duše, připíchnuté ke svým tělesným mrtvolám.“
Podíval se na ni udiveně.
„Tělesným životem žije každé zvíře,“ řekl.
„A žije líp než nějaká profesionální mrtvola. Ale není to ani pravda! Lidské tělo se teprve teď probouzí ke skutečnému životu. U Řeků krásně zaplápolalo, pak je Platón a Aristoteles přizabili a Ježíš je dorazil. Ale teď se tělo probouzí ke skutečnému životu, opravdu vstává z mrtvých. A bude to nádherný, nádherný život v nádherném vesmíru, život lidského těla!“
„Má drahá, ty mluvíš, jako bys tomu všemu dělala apoštola! Pravda, odjíždíš na prázdniny, ale nebuď tím prosím tě tak neslušně nadšená! Věř mi, ať je Bůh jakýkoli, eliminuje z lidské bytosti pozvolna vnitřnosti a zažívací systém, aby z ní udělal bytost vyšší a spirituálnější.“
„Proč bych ti věřila, Clifforde, když cítím, že ať je Bůh jakýkoli, probudil konečně mé vnitřnosti, jak tomu říkáš, a rozechvívá mě tam tak blaženě jako svítání? Proč bych ti měla věřit, když mám pocity tak docela opačné?“
„No právě! A co v tobě vyvolalo tu pozoruhodnou změnu? Že běháš docela nahá v dešti a hraješ si na bakchantku? Touha po senzaci, nebo to, že jedeš do Benátek?“
„Obojí! Myslíš si, že je to ode mne hrozné, když mě ten odjezd tak vzrušuje?“
„Hrozné je, že to tak jasně dáváš najevo.“
„Tak to budu tajit.“
„Jen se nanamáhej! Skoro jsi mě tím svým vzrušením nakazila. Mám skoro pocit, že odjíždím sám.“
„Tak se seber a pojeď!“
„To jsme už všechno probrali. A vlastně se mi zdá, že nejvíc tě vzrušuje právě vyhlídka, že tady tomu všemu dáš načas sbohem. Nic člověka na chvíli tolik nenadchne jako představa, že se ke všemu obrátí zády. – Ale každé rozloučení znamená setkání někde jinde. A každé setkání znamená nové pouto.“
„Nezavážu se žádným novým poutem.“
„Nevychloubej se, když bohové poslouchají!“ řekl.
Zarazila se.
„Ne. Nebudu se vychloubat!“ řekla. Ale stejně ji pomyšlení na odjezd vzrušovalo, cítila, jak pouta praskají. Nemohla se tomu ubránit.
Clifford, který nemohl usnout, karbanil celou noc s paní Boltonovou, až byla ospalá skoro k smrti.
A potom přišel den Hildina příjezdu. Connie si s Mellorsem domluvila, že když vyhlídky na společnou noc budou slibné, vyvěsí z okna zelený šál. A kdyby to selhalo, pak červený.
Paní Boltonová pomáhala Connii balit.
„Ta změna udělá paní tak dobře!“
„Taky myslím. Nevadí vám, že budete mít na nějaký čas sira Clifforda na starosti sama?“
„Ale ne! Poradím si s ním docela dobře. Myslím tím, že zvládnu všecko, co ode mne bude potřebovat. Nezdá se vám, že je na tom líp, než býval?“
„Daleko líp! Děláte s ním zázraky.“
„Neříkejte! Ale muži jsou všichni stejní; jako miminka, musíte jim lichotit a kašulírovat a nechat je myslet, že jde všechno podle nich. Nemyslíte, milostpaní?“
„Nemám bohužel tolik zkušeností.“
Connie ustala v práci.
„A co váš muž? S tím jste si taky musela poradit a kašulírovat ho jako miminko?“ zeptala se s pohledem na druhou ženu. Paní Boltonová rovněž přestala pracovat.
„Inu,“ řekla. „Taky jsem se ho něco napřemlouvala. Jenže vždycky poznal, co mám za lubem, to musím přiznat. Ale obyčejně mě vždycky poslechl.“
„Nikdy nedělal pána a velitele?“
„Ne! Někdy snad se dovedl podívat tak, že jsem věděla, že musím povolit. Ale většinou ustupoval on mně. Ne, nikdy nedělal pána a velitele. Ale já taky ne. Věděla jsem, kdy s ním už nepohnu, a pak jsem ustoupila, třebaže mě to někdy stálo hodně přemáhání.“
„A co kdybyste si proti němu postavila hlavu?“
„Inu, to já nevím. Nikdy jsem to neudělala. I když byl v neprávu, ale trval na svém, já ustoupila. Víte, nikdy jsem nechtěla rozbít, co mezi námi bylo. A když se doopravdy postavíte proti muži na zadní, tak je s tím konec. Jestli vám na muži záleží, musíte mu ustoupit, když se opravdu rozhodne; ať jste v právu, nebo ne, musíte ustoupit. Jinak něco rozbijete. Ale to zas musím přiznat, Ted mi taky někdy ustoupil, když jsem si něco umanula já a byla jsem v neprávu. Platí to nejspíš na obě strany.“
„A tak to děláte se všemi svými pacienty?“
„Ale to je něco jiného. Na nich mi vůbec nezáleží, myslím tím způsobem. Vím, co jim prospívá, nebo se o to pokouším, a pak se zkrátka snažím poradit si s nimi pro jejich vlastní dobro. Není to jako s někým, koho máte opravdu ráda. Je to něco docela jiného. Jestli jste jednou měla nějakého muže opravdu ráda, můžete být laskavá skoro ke každému muži, když vás jen trochu potřebuje. Ale není to totéž. Ve skutečnosti vám na tom opravdu nezáleží. Jestli vám jednou na někom opravdu záleželo, pochybuju, že by vám někdy mohlo opravdu záležet na jiném.“
Ta slova Connii postrašila.
„Myslíte, že nám na někom může záležet jen jednou?“ zeptala se.
„Nebo nikdy. Většině žen nezáleží na nikom, nikdy s tím ani nezačnou. Nevědí, to to znamená. Mužům zrovna tak ne. Ale když vidím ženskou, které na někom záleží, sevře se mi nad ní srdce.“
„A myslíte, že se muži snadno urazí?“
„Jistě. Když raníte jejich pýchu. Ale nejsou ženy zrovna takové? Jenomže ty dvě pýchy jsou kapku rozdílné.“
Connie se nad tím zamyslela. Začala si opět vyčítat, že odjíždí. Nepouští koneckonců svého mužského vlastně k vodě, i když jen nakrátko? A on to ví. Proto byl tak divný a sarkastický.
Ale stejně! Lidská existence je z valné míry ovládaná mašinérií vnějších okolností. A Connie byla v moci té mašinérie. Nemohla se z ní docela vymanit v pěti minutách. Dokonce ani nechtěla.
Hilda přijela včas ve čtvrtek dopoledne v čiperném dvousedadlovém autíčku s kufrem pevně přivázaným vzadu. Vypadala stejně skromně a dívčensky jako vždycky, ale byla stejně paličatá. Byla setsakramentsky paličatá, jak se o tom přesvědčil její manžel. Ale manžel se s ní právě rozváděl. Ano, dokonce mu to usnadňovala, třebaže neměla žádného milence. Dávala si v té době od mužů pohov. Úplně ji uspokojovalo, že je svou vlastní paní, a paní svých dvou dětí, které se chystala vychovat „jaksepatří“, ať už to znamenalo cokoli.
Connii povolila taky jen jeden kufr. Jenže Connie si poslala předem velký kufr k otci, který jel vlakem. Neviděl v tom žádný smysl, brát si do Benátek auto. A v Itálii je v červnu příliš horko na ježdění autem. Cestoval pohodlně vlakem. Přijel právě ze severu ze Skotska.
Takže Hilda jako skromný polní maršálek v domácí idylce zařizovala materiální stránky cest. Seděly s Connií v pokoji nahoře a klábosily.
„Ale Hildo,“ řekla Connie trochu vyplašeně. „Já bych dnes ráda zůstala přes noc blízko odsud. Ne tady, ale blízko odsud.“ Hilda upřela na sestru šedé nevyzpytatelné oči. Vypadala tak klidná, a přece tak často zuřívala.
„Kde blízko odsud?“ zeptala se tiše.
„Víš, přece, že mám někoho ráda, ne?“
„Něco jsem se domyslela.“
„Tak on tu blízko bydlí a já s ním chci být tuhle poslední noc. Musím! Slíbila jsem to.“
Connie začala naléhat.
Hilda mlčky sklonila hlavu podobnou Minervě. Pak vzhlédla. „Povíš mi, kdo to je?“ zeptala se.
„Je to náš hajný,“ vykoktala Connie a prudce se začervenala jako zahanbené dítě.
„Connie!“ řekla Hilda a zvedla trochu nos, aby vyjádřila znechucení. Ten pohyb zdědila po matce.
„Já vím, ale je opravdu ohromný. Opravdu ví, co je to něžnost,“ řekla Connie ve snaze omluvit ho nějak.
Hilda jako zdravě ruměná Athéna sklonila hlavu a zamyslela se. Ve skutečnosti byla pořádně dopálená. Ale neodvážila se to projevit, protože Connie, která byla po otci, by se okamžitě naštětila a nedala by se zvládnout.
Pravda, Hilda neměla ráda Clifforda, tu jeho chladnou jistotu, že je pan Někdo! Myslela si, že Connie hanebně a nestydatě využil. Doufala, že ho její sestra opravdu opustí. Ale protože sama patřila k solidní skotské střední třídě, nenáviděla jakékoli snižování vlastní osoby nebo někoho z rodiny. Konečně vzhlédla.
„Budeš toho litovat,“ řekla.
„Nebudu!“ vykřikla Connie, do krvava zardělá. „On je vážně výjimka. Opravdu ho miluju. Je to báječný milenec!“
Hilda pořád ještě uvažovala.
„Brzy tě to přejde,“ řekla, „a do smrti se pak za to budeš stydět.“
„Nebudu! Doufám, že s ním budu mít dítě!“
„Connie!“ řekla Hilda tvrdě, jako by udeřila kladivem, a zbledla hněvem.
„Budu, jestli to jen trochu půjde. Byla bych strašně pyšná, kdybych s ním měla dítě.“
Nemělo cenu jí to rozmlouvat. Hilda uvažovala.
„A Clifford nemá žádné podezření?“ řekla.
„Ne. Proč by měl?“
„Určitě jsi mu k tomu dala spoustu příležitostí,“ řekla Hilda.
„Vůbec ne.“
„A ta záležitost dnes večer mi připadá jako úplně zbytečné bláznovství. Kde ten člověk žije?“
„V hájovně na druhém konci lesa.“
„Je svobodný?“
„Ne. Žena mu utekla.“
„Jak je starý?“
„Ani nevím. Starší než já.“
Hilda dostávala s každou odpovědí čím dál větší zlost, stejnou zlost, jakou mívala jejich matka, zlost až k zalknutí. Ale dosud ji tajila.
„Já bych se na tvém místě té dnešní vylomeniny vzdala,“ radila sestře klidně.
„To nemůžu. Musím u něho zůstat přes noc, nebo do těch Benátek vůbec nemůžu jet. Nemůžu.“
Hilda znovu zaslechla tón otcův a ustoupila čistě z diplomacie. A souhlasila s tím, že s Connií pojedou obě na večeři do Mansfieldu, po setmění že Connii odveze zpátky na konec cesty mezi živými ploty a ráno ji odtamtud zase odveze, a sama že se vyspí v Mansfieldu, vzdáleném jenom půl hodiny rychlé jízdy. Ale zuřila. Tohle zkřížení svých vlastních plánů sestře nezapomene.
Connie vyvěsila z okna smaragdově zelený šál.
Vztek Hildu naladil vlídněji ke Cliffordovi. Ten má aspoň mozek, říkala si. A i když nemá funkčně pohlaví, tím líp; tím míň důvodů k hádkám! Hilda už nestála o tyhle sexuální záležitosti, které z mužů dělají ohavně sobecké běsíky. Connie vlastně nemusí snášet tolik, co mnoho jiných žen, jen kdyby o tom věděla.
A Clifford došel k závěru, že Hilda je vlastně velice inteligentní žena a byla by pro muže prvotřídní pomocnicí, kdyby se například pustil do politiky. Ano, říkal si, není v ní ta Conniina bláhovost, Connie je víc jako dítě: člověk ji musí omlouvat, poněvadž na ni není dost spolehnutí.
Nasvačili se časně v hale s dveřmi dokořán, aby dovnitř mohlo slunce. Všichni vypadali trochu udýchaně.
„Na shledanou, Connie, na shledanou, děvče! Vrať se mi v pořádku!“
„Na shledanou, Clifforde! Ano, nebudu tam dlouho.“ Connie se skoro rozněžnila.
„Na shledanou, Hildo! Dohlédneš na ni, viď?“
„A pořádně!“ řekla Hilda. „Ta se daleko nezaběhne.“
„Slibuješ mi to!“
„Na shledanou, paní Boltonová! Já vím, že se o sira Clifforda postaráte jaksepatří.“
„Udělám, co bude v mých silách, milostivá paní.“
„A napište mi, jestli tu bude něco nového, a o siru Cliffordovi, jak se mu daří!“
„Ano, milostivá paní, určitě. A užijte si to a vraťte se a potěšte nás!“
Všichni mávali. Auto se rozjelo. Connie se ohlédla a uviděla Clifforda, jak sedí ve své domácí kolečkové židli na vrcholku schodů. Přece jen to byl její manžel a Wragby její domov; okolnosti to tak zařídily.
Paní Chambersová držela otevřená vrata a přála milostivé paní příjemné prázdniny. Auto vyklouzlo z temného houští, které maskovalo park, a rozjelo se po hlavní silnici, kudy se táhli domů havíři. Hilda zahnula na crosshillskou silnici, která nebyla hlavní, ale vedla do Mansfieldu. Connie si nasadila automobilové brýle. Jely podél dráhy, která vedla výkopem pod nimi. Pak výkop přejely přes most.
„Tohle je ta cesta k hájovně!“ řekla Connie.
Hilda tam s nelibostí zaletěla pohledem.
„Hrozná škoda, že nemůžeme jet rovnou!“ poznamenala. „Mohly jsme být v devět hodin v Londýně na Pall Mallu.“
„Kvůli tobě mi je to líto,“ řekla Connie za brýlemi.
Brzy dojely do Mansfieldu, kdysi romantického, teď však naprosto skličujícího hornického městečka. Hilda zastavila u hotelu uvedeného v průvodci pro automobilisty a najala si pokoj. Celá ta záležitost ji naprosto nezajímala a dopalovala ji tak, že skoro nemohla mluvit. Ale přesto jí Connie musí říci něco bližšího o tom člověku.
„On! On! Jak ho vlastně jmenuješ. Říkáš pořád jenom on!“ začala Hilda.
„Nikdy mu jménem neříkám, a on mně taky ne; je to vlastně divné, když o tom tak uvažuju. Ledaže si říkáme paní Blaženka a pan Frantík. Ale jmenuje se Oliver Mellors.“
„A jak by se ti líbilo být paní Mellorsovou místo lady Chatterleyovou?“
„Ohromně!“
S Connií se zřejmě nedá nic dělat. Ostatně, jestli ten člověk byl čtyři nebo pět let poručíkem v Indii, musí být víceméně přijatelný. Patrně má charakter. Hilda začala uvažovat o něco smířlivěji.
„Ale za chvíli to s ním skoncuješ,“ řekla, „a pak se budeš stydět, že jsi s ním něco měla. Našinec si nemůže začínat s někým z dělnické třídy.“
„Vždyť jsi taková socialistka! Vždycky jsi na straně dělnické třídy.“
„Třeba jsem na její straně v politických kruzích, ale právě proto, že jsem na její straně, vím, jak je nemožné míchat náš život s někým z ní. Ne ze snobství, prostě proto, že celý životní rytmus je jiný.“
Hilda žila mezi skutečnými politickými intelektuály, takže bylo beznadějné diskutovat s ní.
Nijaký večer v hotelu se nudně táhl a nakonec snědly nijakou večeři. Pak si Connie složila pár věcí do malé hedvábné kabely a ještě jednou se učesala.
„Víš, Hildo,“ řekla, „láska může být báječná, když člověk cítí, že žije a že je v samém středu tvorstva.“ Znělo to skoro, jako by se chvástala.
„Ten pocit má nejspíš každý komár,“ řekla Hilda.
„Myslíš? Ten se tedy má!“
Večer byl podivuhodně jasný a dlouho neustupoval noci, dokonce ani v městečku. Sliboval světlou noc. Hilda s obličejem staženým do masky odporu znovu nastartovala vůz a už uháněly zpátky, odkud přijely, ale druhou silnicí přes Bolsover.
Connie měla brejle a kuklu, ve které byla k nepoznání, a seděla mlčky. Následkem Hildina odporu byla zuřivě při hajném, odhodlána vytrvat s ním přes všechny překážky.
Když projížděly Crosshillem, rozsvítily reflektory, a osvětlený vláček, který supal výkopem vedle nich, vytvářel dojem skutečné noci. Hilda si předtím vypočítala zatáčku mezi živé ploty cesty na konci mostu. Prudce přibrzdila, odbočila ze silnice a reflektory bíle ozářily travnatou cestu mezi hustým křovím. Connie vyhlédla ven. Zahlédla temnou postavu a otevřela dvířka.
„Jsme tady!“ řekla tiše.
Ale Hilda přepjala na menší světla a byla zabraná do couvání a otáčení.
„Nic na mostě?“ zeptala se stručně.
„Můžete jet,“ řekl mužský hlas.
Hilda vycouvala až k mostu, otočila, nechala auto jet pár metrů po silnici a pak zacouvala mezi živé ploty pod horský jilm, drtíc na cestě trávu a kapradí. Muž stál pod stromy.
„Čekal jsi dlouho?“ zeptala se ho Connie.
„Moc ne,“ odpověděl.
Oba čekali, až Hilda vystoupí. Ale Hilda zavřela dvířka auta a seděla bez hnutí.
„To je moje sestra Hilda. Nechceš si s ní jít promluvit? Hildo! Tohle je pan Mellors.“
Hajný pozdvihl klobouk, ale blíž nešel.
„Pojď s námi do hájovny, Hildo!“ prosila Connie. „Není to daleko.“
„A co s vozem?“
„Lidi nechávají stát auta na cestě. Máš přece klíč.“
Hilda mlčela a uvažovala. Pak se ohlédla mezi živé ploty. „Dá se zacouvat kolem toho keře?“ zeptala se.
„Ale jistě!“ odpověděl hajný.
Zacouvala pomalu obloukem z dohledu ze silnice, vystoupila a zamkla auto. Byla noc, ale tma byla jasná. Živé ploty trčely vysoko a divoce podél neužívané cesty a zdály se velice tmavé. Něco ve vzduchu svěže a lahodně vonělo. Hajný šel napřed, potom Connie a nakonec Hilda, všichni mlčky. Osvětloval neschůdná místa kapesní baterkou a pak zase pokračovali v chůzi, zatímco nad duby houkala tiše sova a Flossie neslyšně pobíhala kolem. Nikdo nedokázal promluvit. Nebylo co říci.
Nakonec Connie uviděla žluté světlo v domě a rozbušilo se jí srdce. Měla trochu strach. Pokračovali dál, stále husím pochodem.
Hajný odemkl a vešel před nimi do teplé, ale holé světnice. V krbu žhnul oheň. Stůl byl prostřen tentokrát jaksepatří bílým ubrusem a dvěma talíři a dvěma sklenicemi. Hilda potřásla vlasy a rozhlédla se po holé a neveselé místnosti. Pak sebrala kuráž a podívala se na toho člověka.
Byl dost vysoký a hubený a zdál se jí pohledný. Zachovával si klidný odstup a vypadalo to, že je naprosto neochotný promluvit.
„Posaď se, Hildo!“ vybídla sestru Connie.
„Jistě!“ přidal se hajný. „Mám vám udělat čaj nebo něco, nebo si radši vypijete sklenici piva? Je dost studené.“
„Pivo!“ řekla Connie.
„Mně taky pivo, prosím vás!“ řekla Hilda s jakousi ironicky předstíranou plachostí. Podíval se na ni a zamrkal.
Vzal modrý džbán a zašel do kuchyňky. Když se vrátil s pivem, měl zase jiný výraz.
Connie si sedla ke dveřím a Hilda zasedla jeho místo, zády ke stěně u rohu okna.
„To je jeho židle,“ řekla Connie tiše. A Hilda vyskočila, jako by se byla spálila.
„Jen seďte, jen seďte! Posaďte se, kam chcete, nikdo z nás nemá na nic žádnej patent,“ řekl s naprostým klidem.
A přinesl Hildě sklenici a nalil jí první z modrého džbánu.
„Retka žádný nemám,“ řekl, „ale třebas máte svoje. Já sám nikdá nebáním. Chceš ty něco sníst?“ obrátil se přímo na Connii. „Dáš si něco, dyž ti to přinesu? Vobyčejně dycky něco zbaštíš.“ Mluvil nářečím se zvláštní klidnou jistotou, jako nějaký vesnický hostinský.
„Co tam je?“ zarděla se Connie.
„Uzený, sejra, vořechy ve voctě, esli chceš. – Moc tu toho halt nemám.“
„Tak ano,“ řekla Connie. „Nechceš taky, Hildo?“
Hilda vzhlédla k němu.
„Proč mluvíte horácky?“ zeptala se tiše.
„To není horácky, to je po havířsku.“
Oplatil jí pohled tím náznakem vzdáleného pošklebku.
„Tak tedy po havířsku. Prve jste mluvil normálně.“
„Jó? A to nemůžu mluvit jináč, dyž mě to napadne? Ba né, jen mě nechte mluvit po našem, dyž mě to pasuje. Esli proti tomu tedy nic nemáte.“
„Zní to trochu afektovaně,“ poznamenala Hilda.
„Jó! Třebas. V Tevershallu zasejc byste se zdála afektovaná vy.“ Znovu se na ni podíval, úkosem, jako by ji z odstupu odhadoval, jako by říkal: Hele, co ty ses vlastně zač?
Odešel s dupáním do spížky pro jídlo.
Sestry seděly mlčky. Hajný přinesl ještě jeden talíř, nůž a vidličku. Pak řekl:
„Esli vám to nevadí, slíknu si kabát, jako to dělám dycky.“
A svlékl si kabát, pověsil ho na kolíček a pak si sedl ke stolu v košili z tenkého nažloutlého flanelu.
„Jen si berte!“ řekl. „Jen si berte! Nenechejte se pobízet!“
Nakrájel chléb a zůstal sedět bez hnutí. Hilda cítila, jak to kdysi cítívala Connie, sílu jeho mlčení a odstupu. Viděla jeho malou citlivou ruku položenou volně na stole. Není to žádný prostý dělník, tenhle tedy ne; hraje komedii, hraje!
„Stejně,“ řekla, když si brala kousek sýra, „stejně by bylo přirozenější, kdybyste s námi mluvil normálně, a ne nářečím.“
Podíval se na ni a cítil její ďábelskou vůli.
„Myslíte?“ řekl normálně. „Myslíte, že by něco z toho, co si my dva řekneme, bylo docela přirozené, ledaže byste vyslovila přání, abych šel k čertu, než mě vaše sestra zase uvidí, a ledaže bych já vám odpověděl skoro stejně nepříjemně? Bylo by přirozené něco jiného?“
„Ovšemže!“ odsekla Hilda. „Prostě slušné způsoby by byly docela přirozené!“
„Tak říkajíc druhá přirozenost, co?“ řekl a pak se rozesmál. „Děte! Slušnejch způsobů mám až po krk. Dejte mi s nima svátek!“
Hilda byla upřímně zaražená a navztekaná. Taky by mohl projevit, že si uvědomuje, jaká se mu prokazuje pocta. Místo toho si s tím svým komediantstvím a nafukováním nejspíš myslí, že poctu prokazuje on jim! Prostě drzost! Chudinka zaslepená Connie ve spárech takového chlapa!
Všichni tři jedli mlčky. Hilda ho sledovala, jak se chová při jídle. Musela si proti své vůli přiznat, že si instinktivně počíná mnohem vybraněji a vychovaněji než ona sama. V ní byla určitá skotská těžkopádnost. A on měl kromě toho všechnu klidnou, do sebe uzavřenou sebejistotu Angličana, bez viditelných slabin. Bylo by hodně těžké dostat se mu na kobylku!
Ale on se také nedostane na kobylku jí!
„A myslíte si opravdu,“ řekla trochu lidštějším tónem, „že to stojí za to riziko?“
„Co jestli stojí za jaké riziko?“
„Tohle dobrodružství s mou sestrou.“
Tváří se mu mihl ten popuzující úšklebek.
„To se halt musíte voptat jí!“
Pak se podíval na Connii.
„Seš tady ze svý vlastní vůle, holka, né? Já tě snad k ničemu nenutím?“
Connie se podívala na Hildu.
„Neměla bys popichovat, Hildo.“
„To přirozeně nechci. Ale někdo musí myslet na následky. Tvůj život přece musí mít nějakou souvislost. Nemůžeš ho jenom flikovat.“
Na okamžik nastalo ticho.
„He, souvislost!“ řekl hajný. „A co s ní? Jakoupak souvislost má váš vlastní život? Myslel sem, že se rozvádíte. To je ňáká souvislost? Leda souvislost vaší paličatosti. To teda vidím. A k čemu vám to je dobrý? Tadlecta vaše souvislost vám za pár let samotný poleze krkem. Paličatá ženská a její umíněnost, to je mi náramná souvislost! Zaplaťpánbů, že s váma nemám co dělat já!“
„Jakým právem se mnou takhle mluvíte?“ vyletěla Hilda.
„Právem! Jakým právem zapřaháte vy druhý lidi do tý svý souvislosti? Nechte druhejm jejich vlastní souvislosti, jo?“
„Drahý pane, myslíte, že mi na vás záleží?“
„Ale jo. Záleží. A musí záležet. Ste tak kapku moje švagrová.“
„Ještě zdaleka ne, o tom vás ujišťuji!“
„Tak zdaleka zasejc ne, vo tom ujišťuju já vás! Já mám svou vlastní souvislost, na to můžete dát krk. A stejně dobrou, jako je ta vaše, dycinky. A esli sem vaše sestra chodí, abych se s ní kapičku pomazlil, tak ví sama, co dělá. Už se mnou spala, a to vy zaplaťpanbů né, s tou vaší souvislostí!“ Nastala mrtvá pauza, než dodal: „Já nenosím gatě prdelí napřed, a dyž mi něco spadne do klína, tak za to děkuju svejm hvězdám. S takovoudle holkou si mužskej užije daleko víc, než se dá říct vo takovejch, jako ste vy. A je to škoda, poněvač byste třebas mohla bejt jabko k nakousnutí, a né jenom hezký pláně. Ženský jako vy potřebujou pořádný roubování.“
Díval se na ni s podivným prchavým úsměvem, trochu smyslným a oceňujícím.
„A muže jako vy,“ odsekla, „by měli někam zavírat; jenom ospravedlňujete svou vlastní vulgárnost a sobecké chtíče!“
„To jo, milostpaní! Eště štěstí, že na světě zbylo pár mužskejch, jako sem já. Jenže vy si zasloužíte, co máte: aby vo vás ani nezavadili!“
Hilda vstala a vykročila ke dveřím, vstal také a vzal si z kolíku kabát.
„Najdu si cestu docela dobře sama,“ řekla Hilda.
„Vo tom pochybuju,“ odpověděl klidně.
Znovu šlapali mlčky mezi živými ploty směšným husím pochodem. Sova pořád ještě houkala. Věděl, že by ji měl zastřelit.
Auto stálo nedotčené, jen trochu zarosené. Hilda nastoupila a nastartovala. Druzí dva čekali.
„Říkám jenom,“ ozvala se ze svého opevněného postavení, „že pochybuju, jestli vám to oběma bude stát za to!“
„Co je pro někoho med, to je pro druhýho jed,“ řekl ze tmy. „A pro mě je to med a mlíko.“
Zazářily reflektory.
„Nenech mě ráno čekat, Connie!“
„Ne, nenechám. Dobrou noc!“
Vůz vyjel pomalu do svahu na silnici, pak rychle odjel a nechal za sebou mlčenlivou noc.
Connie se do něho plaše zavěsila a vykročili travnatou cestou zpátky. Nemluvil. Nakonec ho přiměla k zastavení.
„Polib mě!“ zašeptala.
„Ne, kapku počkej! Až se to ve mně přestane vařit,“ řekl.
To ji pobavilo. Zůstala do něho zavěšená a šli mlčky rychle dál mezi živými ploty. Byla ráda, že je s ním, právě teď. Zachvěla se při pomyšlení, že by ji byla Hilda mohla odvléci s sebou. Muž nevyzpytatelně mlčel.
Když byli zpátky v hájovně, skoro si poskočila radostí, že má sestru s krku.
„Ale choval ses k Hildě hrozně,“ řekla mu.
„Někdo jí měl už dávno naplácat na zadek.“
„Ale proč? Vždyť je tak milá!“
Neodpověděl, přecházel kolem a vykonával večerní domácí práce s klidnými, nevyhnutelnými pohyby. Navenek se vztekal, ale ne na ni. To Connie cítila. A vztek mu propůjčil nějaký zvláštní půvab, jakýsi vnitřní žár, který ji vzrušoval a roztavoval jí údy.
Pořád ještě si jí nevšímal.
Až si konečně sedl a začal si rozšněrovávat boty. Pak k ní vzhlédl zpod obočí, dosud zlostně zamračeného.
„Nepudeš nahoru?“ řekl. „Támdle máš svíčku!“
Trhl prudce hlavou, aby ukázal na svíčku hořící na stole. Poslušně ji vzala a on sledoval plnou křivku jejích boků, jak stoupala po prvních schodech.
Byla to noc smyslné vášně, kdy byla trochu polekaná a skoro se zdráhala; ale přece ji znovu a znovu probodávala bodavá rozkoš smyslnosti, rozdílná, ostřejší a strašnější než rozkoš něhy, ale v tom okamžiku žádoucnější. Třebaže byla trochu poděšena, nechávala mu plnou vůli, a ta bezohledná, nestydatá smyslnost jí otřásala až do základů, obnažovala ji beze zbytku a dělala z ní jinou ženu. Nebyla to vlastně láska. A nebylo to rozkošnictví. Byla to smyslnost, ostrá a palčivá jako plamen spalující duši na troud.
Vypalovala všechen stud, nejhlubší a nejstarší stud na nejtajnějších místech. Stálo ji to přemáhání podvolit se jeho vůli, aby si s ní dělal, co chce. Musela se chovat jako trpná, svolná věc, jako otrokyně v tělesném poddanství. Ale kolem ní šlehala stravující vášeň, a když jí ten smyslný plamen pronikal útrobami a ňadry, myslela opravdu, že umírá, ale ohnivou a nádhernou smrtí.
Často uvažovala, co asi myslel Abélard, když napsal, že za rok lásky s Heloïsou prošli všemi stadii a rafinovanými odstíny vášně. Totéž před tisíci lety; před deseti tisíci lety! Totéž na řeckých vázách, všude! Rafinovanost vášně, výstřelky smyslnosti! A je nutné, provždycky nutné, vyžíhat falešný stud a vytavit z nejhutnější rudy těla nejryzejší kov. Ohněm čiré smyslnosti.
Za tu krátkou letní noc se naučila tak mnoho! Byla by řekla, že při tom žena zemře studem. Místo toho zemřel stud. Stud, který je vlastně strach; hluboký organický stud, starý, prastarý, fyzický strach, který se krčí v kořání našeho těla a může být vyhnán jedině smyslným ohněm, byl konečně vypuzen a vymrskán falickou štvanicí muže, a ona se dostala až do srdce džungle v sobě samé. Cítila teď, že pronikla ke skutečnému skalnímu dnu své přirozenosti, a byla až do dna beze studu. Našla své smyslové a smyslné já, nahé a nehanbící se. Měla pocit triumfu, skoro chvástavého. Tak! Takhle to tedy je! Tohle je život! Taková tedy skutečně jsem! Nezbylo nic, co by zastírala nebo za co by se styděla. Sdílela svou nejhlubší nahotu s mužem, s jinou bytostí.
A jaký bezohledný ďábel ten muž byl! Skutečný ďábel! Musela být silná, aby ho snesla. Ale ono to také vyžadovalo nějaké úsilí proniknout až k jádru tělesné džungle, do posledního a nejhlubšího úkrytu organického studu. Jedině pyj tu končinu mohl probádat. A jak se do ní dral!
A jak ho ve svém strachu nenáviděla! Ale jak ho vlastně chtěla! Teď to věděla. V nejhlubší duši, na samém dně, potřebovala tuhle falickou štvanici, tajně po ní toužila, ale myslela, že ji nikdy nepozná. A teď ji prožila, muž sdílel její konečnou a nejvnitřnější nahotu, byla beze studu.
Jací lháři jsou básníci a všichni ostatní! Namlouvají ženě, že chce sentiment. Když ve skutečnosti to, po čem žena nejvíc touží, je tahle bodavá, stravující, trochu děsivá smyslnost. Najít muže, který by se toho odvážil, beze studu a bez hříchu a bez potomních pochybností! Kdyby se pak styděl nebo probudil pocit studu v ženě, jaká hrůza! Jaká škoda, že většina mužů má tak psí povahu, trochu stydlavou, jako Clifford! Dokonce i jako Michaelis! Pokud jde o smysly, jsou oba trochu jako psi a pokořují člověka. Nejvyšší rozkoš ducha! A co to je pro ženu? Co to je vlastně i pro muže! Jenom se tím pošpiní a zepsuje i na duchu. I k očištění a oživení ducha je zapotřebí čiré smyslnosti. Čiré plamenné smyslnosti, žádné špíny.
Ach bože, jak divný tvor je takový muž! Všichni jsou jako psi, kteří obskakují a očuchávají a páří se. Že jsem našla muže, který se nebojí a nestydí! Dívala se na něj, jak tu spal přírodním, živočišným spánkem, propadlý do jeho hlubin. Uhnízdila se, aby od něho nebyla daleko.
Až ji úplně probudilo jeho probuzení. Seděl v posteli a díval se dolů na ni. Viděla svou nahotu v jeho očích, jak si ji okamžitě uvědomil. A fluidum mužského vědomí o ní jako by proudilo z jeho očí a halilo ji rozkoší. Ach, jak rozkošné a báječné bylo cítit polospící údy a tělo, těžké a nasycené vášní.
„Je čas vstávat?“ zeptala se.
„Je půl sedmé.“
Měla být u mostu v osm. Pořád, pořád, pořád ten nátlak na člověka!
„Moh bych udělat snídani a přinést ji sem, co říkáš?“ zeptal se.
„Ach, ano!“
Flossie dole tiše kňučela. Vstal, odhodil pyžamo a třel se ručníkem. Když je člověk plný kuráže a plný života, jak je krásný! To si myslela, když ho mlčky pozorovala.
„Roztáhni záclonky, ano?“
Slunce už svítilo na něžně zelené jitřní listí a blízko se zdvihal modravě svěží les. Posadila se v posteli a zahleděla se zasněně z mansardového okna. Nahými pažemi si tiskla nahá ňadra k sobě. On se oblékal. Napůl snila o životě, o životě s ním: prostě o životě.
Odcházel, prchal před její nebezpečnou schoulenou nahotou.
„To jsem docela ztratila noční košili?“ řekla.
Sáhl do nohou postele a vytáhl kus průsvitného hedvábí.
„Já věděl, že mám hedvábí kolem kotníků,“ řekl.
Ale noční košile byla přetržená skoro vejpůl.
„To nic!“ řekla. „Vlastně patří sem. Nechám ji tady.“
„Jo, nech ji tady, můžu si ji aspoň dávat v noci mezi nohy, abych měl společnost. Není na ní žádný monogram ani znamínko?“
Vklouzla do roztržené košile a seděla se zasněným pohledem upřeným z okna. Okno bylo otevřené, dovnitř proudil ranní vzduch a ptačí zpěv. Ptáci poletovali v jednom kuse kolem. Pak uviděla Flossii pobíhající venku. Bylo ráno.
Slyšela ho dole rozdělávat oheň, pumpovat vodu, vycházet zadními dveřmi. Potom ucítila vůni slaniny a konečně přišel nahoru s velkým černým podnosem, který jen taktak prošel dveřmi. Postavil podnos na postel a nalil čaj. Connie si dřepla v roztržené noční košili a vrhla se hladové na jídlo. On seděl na jediné židli s talířem na kolenou.
„To je dobré!“ řekla. „Jak je to pěkné, snídat takhle spolu!“
Jedl mlčky; myslel na rychle plynoucí čas. To jí něco připomnělo.
„Jak bych si přála, abych tady mohla zůstat s tebou a Wragby aby bylo milión kilometrů daleko! Vlastně utíkám z Wragby. Víš to, viď?“
„Jo!“
„A slibuješ mi, že spolu budeme a budeme společně žít, my dva? Slibuješ mi to, viď?“
„Jo. Když budeme moct.“
„Ano! A to budeme, budeme, viď?“ naklonila se k němu a chytila ho za zápěstí, až čaj vyšplíchl.
„No jo,“ řekl a utřel rozlitý čaj.
„Není přece možné, abychom teď spolu nežili, viď?“ řekla prosebně.
Vzhlédl k ní se svým prchavým úšklebkem. „Jenže musíš za pětadvacet minut jít.“
„Vážně!“ vykřikla. On najednou zdvihl varovně prst a vstal.
Flossie krátce vyštěkla a pak třikrát ostře varovně zavyla.
Postavil talíř mlčky na podnos a sešel dolů. Constance ho slyšela, jak vychází po zahradní pěšině. Zvenčí se ozval zvonek bicyklu.
„Dobrýtro, pane Mellors! Máte tu rekomando!“
„Jo tak. Máte tužku?“
„Tady je.“
Chvíli bylo ticho.
„Z Kanady!“ řekl cizí hlas.
„No jo. Píše mi kamarád z Britský Kolumbie. Taky nevím, proč to posílá rekomando.“
„Třebas vám posílá majlant.“
„To spíš vode mě něco chce.“
Pauza.
„Tak se mějte tady hezky!“
„Vy taky!“
„Na shledanou!“
„Na shledanou!“
Po chvíli přišel zpátky nahoru a tvářil se trochu nazlobeně.
„Pošťák,“ řekl.
„To si přivstal,“ poznamenala.
„Musí toho sjezdit moc; obyčejně tu bývá v sedm, když přijede vůbec.“
„Posílá ti ten tvůj kamarád majlant?“
„Ne. Jenom pár fotografií a lejster o jednom místě u nich v Britské Kolumbii.“
„Jel bys tam?“
„Myslel jsem, že bychom snad mohli.“
„Ano! Jistě je to tam báječné!“
Ale jeho vyvedl listonošův příchod z míry. „Zatracený koláři! Přepadnou člověka úplně znenadání. Doufám, že nic nezpozoroval.“
„Co by taky konečně mohl zpozorovat?“
Sledovala ho, jak jde na průzkum na cestu mezi živé ploty, se psem a s puškou. Sešla dolů a umyla se, a když se vrátil, byla hotova; svých pár věcí měla v hedvábné kabelce.
Zamkl a vykročili, jenomže ne po cestě, nýbrž lesem. Byl opatrný.
„Nezdá se ti, že člověk žije pro chvíle jako dneska v noci?“ řekla.
„No jo! Ale musí myslet taky na jiný chvíle,“ odpověděl dost stroze.
Kráčeli namáhavě po zarostlé pěšině, on mlčky napřed.
„A budeme spolu a budeme společně žít, viď?“ naléhala.
„No jo,“ odpověděl a rázoval bez ohlédnutí dál. „Až na to bude čas. Nejčko zrovna vodjíždíš někam do Benátek nebo kam.“
Šla za ním němě se sevřeným srdcem. Jak ji teď mrzelo, že odjíždí!
Konečně se zastavil.
„Říznu to nejčko tudydle,“ řekl a ukázal vpravo. Jenže ona ho objala kolem krku a přivinula se k němu.
„Ale zůstaneš ke mně něžný, viď?“ šeptala. „Dnešní noc byla báječná, ale zůstaneš ke mně něžný, viď?“
Políbil ji a přitiskl si ji na okamžik k sobě. Pak si povzdechl a políbil ji znovu. „Musím se podívat, jestli je tam ten auťák.“
Kráčel nízkým ostružiním a kapradím, ve kterém za ním zůstávala brázda. Minutu či dvě byl pryč. Pak přirázoval zpátky.
„Auto tu ještě není,“ řekl. „Ale na silnici stojí pekařova dodávka.“
Tvářil se ustaraně a zmateně.
„Poslouchej!“
Zaslechli zatroubení blížícího se auta. Na mostě zpomalilo.
Vrhla se zdrcena zármutkem po jeho stopě v kapradí a došla k rozlehlému cesmínovému houští. Šel těsně za ní.
„Tudy! Projdi tudyhle!“ ukázal na skulinu v houští. „Já dál nepůjdu.“
Zoufale se na něj podívala. Ale on ji políbil a přiměl ji, aby šla. Prodrala se hluboce nešťastná cesmínami a škvírou v dřevěném plotě, klopýtla v mělkém příkopě a vylezla na cestu mezi živými ploty, kde otrávená Hilda právě vystupovala z auta. „Á, tady jsi!“ řekla Hilda. „Kde máš jeho?“
„Nepřijde.“
Když Connie se svou kabelkou nastupovala do auta, řinuly se jí po tvářích slzy. Hilda rychle sáhla po automobilistické kukle a brýlích.
„Nasaď si to!“ řekla. A Connie se zakuklila, pak si oblékla dlouhý cestovní plášť a posadila se: obrýlené, nelidské a nepoznatelné stvoření. Hilda profesionálním gestem nastartovala. Vyjely z travnaté cesty a byly na silnici. Connie se rozhlížela, ale nebylo po něm ani vidu. Pryč! Pryč! Seděla a hořce plakala. Rozloučení přišlo tak náhle, tak nečekaně. Bylo to jako smrt.
„Zaplaťpánbů, že od něho budeš na nějakou dobu pryč!“ poznamenala Hilda a zabočila, aby se vyhnula vesnici Crosshillu.